Ejemovic Rézinka

Z cyklu Dětičky

Pozve z každého domu jednu sousedku po pohřbu na kávu, mužští budou pít čaj s rumem, hrát karty, pak se pošle pro pivo a bude veselo. Paní Nová jistě bude také pozvána.
Pak hadrářka počala slzet a litovat ubohou matku.

"Ale je to nejlepší pro ni," říkala paní Nová, "holka byla blbá, měla vodu v hlavě, teď je aspoň mezi andělíčky."

"To také říká Ejemová, milá paní Nová, ale je to přece jen hřích. Ono to fakaně nebylo prý jejího muže. Ona si ho uhnala, když byl muž na posledním cvičení. A muž taky není lepší. Co dělá u hokynářky, to by si žádný jiný ženatý katolík nedovolil. No a vidíte. Oba pijí kořalku, milá paní, já nechci o nich nic zlého povídat, ale kořalka je cítit z obou na sto honů. Když přijde Ejem domů, tak žena zhasne lampu, aby v něm ta kořalka nechytla."

Hadrářka přestala plakat, zeptala se, jestli nejsou nějaké hadry a kosti na prodej, a odešla o dům dále.

"Tedy koblihy a zábava," přemýšlela paní Nová, "jednu sousedku z každého domu pozve, tak jen co půjde Pepík ze školy, pošlu ho se svatými obrázky k Ejemům, aby jí je dal do rakvičky."

Když přišel Pepík ze školy uřvaný, poněvadž byl bit, že někde chtěl uříznout kočímu z biče řemínek na prak, dala mu matka několik pohlavků a poručila mu, aby si vyčistil boty a umyl se. Pepík byl bit nyní ještě s větší zlostí rákoskou. "Ty parchante mizernej, já ti dám lámat vařečky."

Umdlela a pustila Pepíka, který si sedl na podlahu a plakal nyní tiše ze vzteku. Kdyby byl hodně silný! Počal přemýšlet, co by udělal. Přehnul by si maminku přes koleno, kdyby on byl maminkou a ona Pepíkem. Až bude větší! Jak ho matka uhodí rákoskou, vytrhne jí rákosku a rozbije zrcadlo, pak maminku zamkne a půjde pít. Když se vrátí opilý ...

Z těchto lůzných snů vyrušil ho hlas matčin: "Dělej, prevíte, čisti si boty a myj se, nebo ti jich nalohám znovu."

Pepík sevřel rty, šel pro leštidlo a plival do něho: "Nějak dlouho pliváš, uličníku, počkej, až přijde táta!"

Pepík plivl tedy zlostně ještě jednou, a sahaje si občas na kalhoty dozadu, kde ho švihy pálily, zuřivě leštil boty.

Pak se šel mýt k vodovodu, postříkal přitom podlahu, musel přinést ze záchodu hadr na podlahu a utřít ji. Tím se zamazal znovu, dostal pohlavek a musel se mýt znovu. Utřel se do čistého ručníku a byl plísněn, proč se neutřel do starého ručníku.

Pak ho matka trochu okartáčovala, dala mu čistý šátek do kapsy, namazala hlavu olejem na stroj, otevřela skříň a vytáhla ze spodní zásuvky papírovou krabici. Tu otevřela a před Pepíkem objevil se poklad. Svaté obrázky! Byly to obrazy svatých s vyjevenými obličeji, s mučednickými nástroji. Někteří světcové dívali se vesele do světa, jako by měli radost, že jsou mučedníky.
Byly to obrázky přinesené z pouti, darované od sousedek, obrázky po krejcaru bez modlitbičky a po dvou krejcařích s modlitbičkou a po čtyřech s odpustky. Většinou tištěné a vydané židovskými firmami.

"Zde máš deset obrázků, mizero," pravila matka, "umřela Ejemovic Rézinka, víš, ta blbá, co měla vodu v hlavě, půjdeš tedy k Ejemům a dáš ty obrázky Rézince do rakvičky a řekneš paní Ejemové, že se paní Nová dá pěkně poroučet a posílá nebožce, aby si je s sebou vzala do nebíčka. A křížek jí udělej v rakvičce, nebo tě přerazím."

Pln radosti vyběhl Pepík z domu. Uvidí tedy konečně mrtvolu a má deset obrázků. Ohlédl se, zdali se matka za ním nedívá, a jal se je prohlížet. Čtyry nejlepší, které měly nejvíc zlata a nejutrápenější obličeje, schoval zvlášť. Provede s nimi zítra výměnný obchod. Tohohle svatého Petra vymění za katabonek, ten stojí bratru za čtyry krejcary, taky svatého Aloise prodá za dvě housky, svatou Máří za krejcar, za ten si koupí sirky a budou si pak hrát na Výtoní na žháře. Ještě zbude svatý František Saleský. Toho si vymění za kapsle s Kloknerovic Jardou. Šel ulicí a chtěl již zajít do domu smutku, když si vzpomněl, že se může na nábřeží pochlubit svým kamarádům, jaký úkol byl mu svěřen.

Když přišel na nábřeží, nalezl je v proudu zábavy. Hráli si na četníky a na zloděje. Zlodějem zvolili maličkého Pelíška z druhé obecné a právě ho trestali a soudili na hromadě písku. Položili ho na břicho a měl dostat deset ran řemenem, když přibyl Pepík. Pustili ho a vyzvali Pepíka, aby si šel také hrát.

"Já jdu se podívat na mrtvoláka," řekl neslušně Pepík.

Obstoupili ho v mžiku. Pepík vytáhl z kapsy šest obrázků. "Tohle mám dát do rakvičky na mrtvolu."

Jal se hned vykládat závistivým kamarádům.

To se poroučela Ejemovic Rézinka, byla blbá a měla vodu v hlavě. Nyní bude mezi anděly a bude ji večer vidět lítat nad komíny. Bude dělat fšš, fšš! On to už viděl. Je z ní duch a voní jako marcipán.

Očima blýská a včera v noci stála u jeho postele, zrovna tak blbá jako zaživa, jenže mluvila německy na něho.

Vypravujícímu Pepíkovi naskočila husí kůže a Kalista se tázal nedůvěřivě: "Ty nás navaluješ, viď?"

"Na mou duši ne!"

"Řekni ještě jednou na mou duši!" "Na mou milou duši!"

Drvota zatáhl Pepíka za kabát: "Pepíku, vem nás s sebou, já ti dám řemen s přezkou. My bychom rádi viděli mrtvolu."

Maličký Pepík počal plakat: "Já jsem ještě neviděl žádnou mrtvolu."

"Tak víte co, kluci, dám vám každému obrázek a půjdete se mnou."

Šli v pořádku, oplývajíce štěstím.

Před domem smutku obrátil se vůdce Pepík k truchlící výpravě: "Ale to vám, kluci, povídám, musíte dělat smutné obličeje, moc smutné obličeje. Zkuste to. Hodně chcíple!"

Zkusili to a Pepík byl spokojen. Zaklepali a vešli. V kuchyni seděla paní Ejemová a pletla punčochu. Pepík k ní přistoupil a počal hovořit, že se dá jeho maminka paní Nová poroučet a posílá pro Rézinku do rakvičky obrázky a že je má tam dát.

Paní Ejemová dala se do pláče a vedla je do pokoje, kde na stole v otevřené rakvičce ležela žlutá Rézinka. Kolem hořely v laciných sádrových podstavcích svíčky. Paní Ejemová odešla a řekla s pláčem: "Tak se, dětičky, za ni pomodlete." Zavřela dvéře a nechala výpravu o samotě.

S Pepíkem v čele obdivovali rakev i Rézinku.

Mráček sáhl jí na nos: "Studený," řekl suše.

Sahali jeden po druhém. "Studenej," opakovali po něm.

"Mají prý andělé na zádech křídla," řekl Drvota, "to jim musí v rakvi růst."

"Já bych ji obrátil," řekl zkoumavý Pepík, "ale stará by mohla přijít a udělat rámus."

Mezitím snažil se maličký Pepíček zhasnout nějakou hořící svíci, a poněvadž byl malý, nedofoukl.

Vysadíli ho tedy, nechtějíce sami zhasínat, a Pepíček, tváře se důležitě, zhasl svíci. Pak Pepík dal návrh, aby jeden po druhém dali do rakvičky obrázky, sám začal a dal do noh.

Po něm Drvota k hlavě a ostatní, až maličký Pelišek, který si postavil židli a dal jí obrázek do úst.

Mezitím vypátral Kalista jablko na kamnech a strčil ho do kapsy, ale byl zpozorován Mráčkem, který ho tiše žádal o půlku.

"Nakašlu ti, najdi si," řekl hrubě Kalista. Mráček ho kopl. Kalista popadl ho za ucho a počal mu trhat vlasy. Nastala rvačka, hluk, když vtom Pepík řekl: "Kluci, honem dělejme, že se modlime."

Přestala rvačka a výprava jala se huhňat: "Mu má šú mu šú ... "

Dvéře se otevřely. "Pojďme," řekl Pepík, a moc smutně.

Paní Ejemová stála u dveří.

"Děkuji vám, dětičky," řekla s pohnutím, "děkuji vám za vaši lásku k mojí Rézince."

Jednoho po druhém jala se líbat a každému dala krejcar. Dusíli stěží smích, a když vyšli na chodbu, najednou všichni vykřikli: "Hó, hó," a vyrazíli na ulici, zatímco plačící matka rozsvěcovala před Rézinkou sfouknutou svíčku ...