4. prosince, 1850 roků od zkázy Jeruzaléma, 428
roků od objevení Ameriky, a jestli to ještě
nestačí, 540 roků od vynalezení střelného
prachu, opustil jsem sovětské Rusko a objevil se
na hranicích Estonské republiky.
Se zájmem jsem přečetl v Narvě vybledlý plakát,
ve kterém před rokem estonská vláda slibovala
neznámým pánům, kteří mne chytí a pověsí, 50 000
estonských marek odměny.
V té době vydával jsem totiž pod Jamburgem
časopis v tataro-baškirském jazyce pro dvě
divoké divize Baškirů a jiných hrdlořezů, kteří
operovali proti bílým vojskům Estonské
republiky.
Estonci totiž vpadli do Ruska a pokoušeli se,
podporováni Anglií, dostat výprask.
50 000 estonských marek! Mají sice mizernou
valutu, deset estonských marek musíte dát za
jednu německou, nicméně bylo to velice lákavé,
zejména když jsem potřeboval peníze, utrativ
poslední milión sovětských rublů po cestě z
Moskvy do Narvy.
Naštěstí jsem si vzpomněl, že by mně, kdybych se
jim i nakrásně v Narvě sám oběsil, nikdo
nevěřil, že jsem to opravdu já, poněvadž jsem
jel pod falešným jménem, s padělanými dokumenty,
na kterých totiž jediné, co bylo nepadělané,
byla má fotografie.
Z toho přemýšlení vytrhl mne jeden slušně oděný
pán, který lámanou ruštinou se mne optal,
nechci-li měnit sovětské ruble za estonské
marky.
Poznal jsem ho na první pohled. Po dlouhých
létech opět první státní detektiv!
Estonské četníky a strážníky už jsem viděl v
dlouhém řetězu stát za drátovými překážkami
podél hranic. Díval jsem se na ně s
jednostranným pocitem, kterému doufám každý
porozumí.
Samo Estonsko je celé zadrátované, aby tam
nemohla vniknout myšlénka socialismu.
První detektiv zahovořil dále. Pokoušel se ze
mne, neznámého cizince, něco vylákat.
Mluvil o nepořádcích v Estonsku a chválil
sovětské Rusko.
Naštěstí jsem se informoval v Moskvě o Rusku z
jednoho čísla Národní politiky, kterou českým
lidem vracejícím se z Ruska rozdávají zřízenci
české mise, kterou řídí v Moskvě pan kapitán
Skála.
Řekl jsem mu, aby tak ty Sověty nechválil, že
jsem četl v Národní politice, jak jednomu
českému obuvníkovi zešílela v Petrohradě žena z
hladu a zemřel dědeček v Chrastovicích u
Berouna. Mrtvoly se válejí po ulicích. Z
půldruhého miliónu obyvatelů v Petrohradě zůstal
naživu jen jeden člověk, Zinovjev, který v
liduprázdném Petrohradě loupí krámy za bílého
dne. Ale to všechno je maličkost, dějí se ještě
horší věci. Novorozeňatům…
Pan detektiv se ani se mnou nerozloučil a spěšně
odešel na druhou stranu nádraží.
Připojil jsem se k transportu návratců z Ruska.
Roztrhané šedivé uniformy starého Rakouska,
vybledlé „ruksaky“ za těch šest let, směs hlasů
a jazyků všech národů bývalé monarchie.
V tichém koutku malého domku na nádraží, kde
nadpis „pro pány“, přišíval si nějaký maďarský
hejtman na zamaštěný límec hvězdičky.
Před starou pevností a hradem v Narvě zástupce
Mezinárodního kříže vítá německy „těžce zkoušené
obránce vlasti“.
Německá sestra od Mezinárodního kříže rozdává
první německou kávu s cukerínem.
Na bráně karanténního tábora, starého hradu, jen
maďarské a německé nadpisy.
Národní vlajky všech možných národů
neslovanských.
Členové amerického Spolku křesťanských mladíků
rozdávají bible a spekulují s výměnou
„romanovek“, „kerenek“ i sovětských rublů na
estonské marky.
Všichni nadávají na Rusko a estonští vojáci
tajně prodávají návratcům kořalku.
Brána starého hradu německých křižáků se za námi
zavřela. Budeme zde čtyři dny a nikdo nesmí do
města.
Na velikém nádvoří nastává třídění národů.
Nějaký pán křičí německy: „Příslušníci Maďarské
republiky nalevo, Rakouské napravo,
Československé do středu, Rumunska ke vratům!“
Nastává strašný zmatek. U kanceláře stojí nějaký
bývalý kadet a pláče. Zřízenec Mezinárodního
červeného kříže dotírá na něho, aby řekl, kam
patří.
Vedou ho do kanceláře k mapě. Hledají tam
Kološvár a nakonec se zjišťuje, že se stal z
něho, na základě versailleského míru, Rumun.
Kadet pláče ještě víc a sestra od Červeného
kříže dává mu na cukr valeriánové kapky…II
Karanténní tábor i kanceláře Mezinárodního
červeného kříže nalézají se na velikém
prostranství starého hradu v Narvě, který
vystavěli němečtí křižáci, ohněm a mečem hubící
kdysi pobaltické kraje.
Dnes je hubí anglické společnosti, dodávající
jim nepotřebná děla, porcelánové podklady do
kurníků, elektrické samovařiče a sportovní
potřeby, což je vše velice důležité, poněvadž
Estonci sami nemají co jíst.
Hrad v Narvě je dokonalá zřícenina. Několikrát
ho rozbili Švédové, když chtěli z Narvy vyhnat
německé rytíře. Pak ho přivedl v nové zříceniny
Petr Veliký, když vyháněl z něho Švédy. (Bližší
podrobnosti nenajdete v žádném naučném
slovníku.) V občanské válce ochutnaly zdi hradu
granáty bílých i rudých.
Nakonec dovršuje dílo zkázy Mezinárodní červený
kříž, který vystavěl, nelituje motyk pro hradní
zdi, ze zbytků starého rytířského sálu
nesplachovací klozety pro bývalé zajatce
navracející se z Ruska.
Jeho motyky zpracovaly i věže hradu na různá
skladiště, ve kterých, nedej bůh, aby tak přišla
revize.
Místní podnikatelé, spekulantské obyvatelstvo
provrtalo zdi hradní četnými otvory, kterými se
plíží do hradu se smradlavými salámy.
Poněvadž jest přísný zákaz, že se nikdo z
obyvatelstva nesmí stýkat s vracejícími se z
Ruska, u každé takové díry stoji estonský voják
a čeká jako kočka na myš. Jest to stálý příjem
místní posádky, padesát procent z každé libry
prodaného salámu a jiných poživatin, stejně
mizerné kvality jako salám.
V celém hradě panuje vzorná nečistota. Dělá to
dojem obleženého hradu za starých dob, kdy
nepřátelé házeli do hradu smradlavé hrnce.
Střepy opatrně sebrali, aby si nerozřezali
opánky, ale obsah hrnců válí se všude, kam se
podíváte.
Stejně pěkně to vypadá i v budově bývalých
ruských kasáren na nádvoří, kde jsou ubytováni
návratci z Ruska.
Špinavé pryčny, čoudící kamna, i těžká atmosféra
fazolové polévky. Ženy návratců věší plenky
svých robátek.
Půjdeme se raději podívat do „soldatenheimu“.
Mezinárodní červený kříž, na který věnovali
Američané tolik peněz, je podnik s čistě
německým nátěrem a v Narvě dělá dojem čistě
výdělečného podniku.
Sestřičky prodávají salám i kávu. Káva je z
konzerv, které se mají rozdávat zadarmo mezi
návratce. Salám kupují za 5 marek a prodávají za
25 marek estonských nebo 125 rublů romanovských
(carských) nebo za 320 dumských (kerenek) nebo
za 1000 rublů sovětských.
Nějakému Tyrolákovi, který odjíždí dnes s
transportem, je to všechno jedno. Cítí vůni
německé kávy, chutná nadpis „Behüt euch Gott“.
Je pohnut. „Milostivá sestro,“ praví dojatě,
zastrkuje do kapes za poslední ruble koupený
salám, „děkuji vám za všechno, co jste pro nás
udělali.“
V soldatenheimu jsou jedině německé časopisy.
Chtěl jsem si právě prohlédnout článek ve
Freiheit o posledních výlukách dělníků v německé
„socialistické republice“, když nastal hrozný
zmatek a křik venku, že jeden Maďar skočil s
věže do hradního příkopu.
Šel jsem se na to podívat a zjistil jsem: Do
hradního příkopu skočil bývalý hejtman Harányi
od 18. honvédů na základě nepodařené finanční
spekulace.
Jest to tklivý obrázek spekulace s penězi.
Pan hejtman Harányi z tábora z Krasnojarska byl
odpraven jako invalida do Moskvy, kde prodal na
Sucharevce (moskevský veletrh) své kalhoty za
120 000 rublů, blůzu za 80 000 rublů sovětských,
dohromady 200 000 rublů sovětských.
Poněvadž slyšel, že sovětské ruble za hranicemi
nepřijímají a nic za ně nedávají, skoupil od
spekulantů s penězi na Sucharevce romanovky,
carské deseti a pětiruble, 1000 rublů za 50 000
sovětských. Měl tedy 4000 rublů romanovek. Pak
mu někdo řekl, že Wrangel byl bit a romanovky za
hranicemi neberou, tam že dnes mají cenu
Kerenského ruble (dumské). Proměnil tedy 4000
rublů carských na 2000 rublů kerenek, které v
Narvě k svému úžasu proměnil jedině na 400
estonských marek, které snažil se vyměnit na
německé marky. Dostal za ně 80 německých marek.
To mu dodalo. Počal skupovávat opět sovětské
rubly a dával 10 marek německých za 1000 rublů
sovětských. Získal tím 8000 rublů, které vyměnil
plný zoufalství za 40 marek, poněvadž zatím
klesl kurs. V úterý udělal novou spekulaci s
proměnou na carské peníze a ve středu se vrhl s
jednou estonskou markou s nejvyšší věže hradu do
hradního příkopu s výkřikem: „Éljen a
Magyarország!“
Pochovali ho za hradní zdí, kde spí poslední
spánek 400 vojáků ruské Rudé armády, kteří padli
Estoncům do zajetí a byli na náspu popraveni
kulomety.
Zítra jedeme do Revelu.
III
Dostati se z Narvy do Revelu není věcí tak
jednoduchou a lehkou. Projdete celým systémem
různých opatření. Předně se musíte vysvléknout
donaha a dát své šaty a boty do dezinfekčního
přístroje, kde vaše šaty a prádlo vypalují. A
stane-li se vám to neštěstí a nikdo vám
nevysvětlí, že věci z kůže jako například boty a
tobolka se úplně zničí v takovém dezinfekčním
přístroji, uzříte před sebou obrazy děsu a
hrůzy.
Jeden ubožák zavázal do uzlíku své boty a
tobolku, naplněnou romanovskými
pětisetrublovkami. Dva roky okrádal Rusko, než
se domohl slušného kapitálu, který vyšel z
vypalovacího přístroje jako nerozbitná stočená
hrouda seškvařené a svařené kůže s uzavřenými
bankovkami, které vrátily se do prvního stavu
papírové seschlé kaše.
Co se týče bot, bylo naprostou záhadou, co se to
vlastně vrátilo z dezinfekčního přístroje.
Jakési dva tajemné uzle z tvrdé kožené masy
ležely před nešťastníkem, který v jedné ruce
držel to, co před patnácti minutami nazývalo se
tobolkou i jměním, a blbě se díval na své bývalé
boty.
Nakonec odvedli bosonohého nešťastníka do
kanceláře Mezinárodního červeného kříže, kde mu
vyplatili padesát německých marek podpory a dali
hrubé boty, což vše musel potvrdit asi patnácti
podpisy.
Mezitímco se stalo toto neštěstí, koupaly se
druhé skupiny návratců v špinavých, studených
lázních a dozorci pohlavkovali opovážlivce z
bývalé Translajtánie, kteří kradli zelené mýdlo
z lázeňských beček.
Nakonec všechny vymyté a prodezinfikované
seřazují u kanceláře Mezinárodního kříže a
nastává nová procedura. Estonský úředník
kontroluje podle spisu, kdo večer pojede do
Revelu. Maďarská, rumunská a česká jména jsou mu
nerozluštitelnou hádankou, jak se mají
vyslovovat.
Dochází k četným nedorozuměním. Křičí: „Jesef
Nefech!“ Hledají ho. Nikdo se nepřihlašuje.
Hledají ho mezi Turky, Rumuny, a nikomu
nenapadlo, že to je Josef Novák, který čeká ve
skupině Čechů, aby vykřikl hrdě na dvoře hradu v
Narvě: „Hier!“
A tak může být, že Josef Novák čeká ještě dodnes
v Narvě, kdy budou pročítat jeho jméno.
Nastává druhá éra. Zápas o konzervy, kterých
rozdávají jednu krabici na dva muže. Děje se tak
beze všeho systému. Princip altruity pláče kdesi
ve zbořeninách. Marně hledají toho, který dostal
konzervu pro toho druhého, který pln zoufalství
staví se opět do chvostu v naději, že se mu
podaří zmizet s celou krabicí. Nakonec zavírají
skladiště a ubohý skladník s expeditorem s
tužkou v rukách luští těžký matematický problém:
Dnes odjíždí 726 návratců. Jedna konzerva na dva
— 363 konzervy, a vydali 516. (Doporučuji vřele
tuto neznámou rovnici Časopisu českých
matematiků i panu ministrovi financí.) —
Něco podobného děje se i s dárky Amerického
červeného kříže. Příjemná mladá dáma zkoumá
ústní žádosti žadatelů, kteří se již rychle v
baráku zbavili košil a s rozhalenými ňadry mlčky
ukazují, že jsou bez košile.
Jeden z žadatelů snaží se mladé dámě dokázat, že
opravdu nemá podvlékaček…
V šest hodin večer nakonec seřazují nás v
šestistup, obklopují estonskými vojáky a
vyvádějí z brány v sad u mostu, kde nás opět
sčítají.
Číslice jsou neobyčejně pohyblivé. Jak jsem
řekl, má nás jeti 726. Na nádvoří nás bylo 713,
u brány 738, a nyní je nás 742.
Estonský úředník zoufale mává rukou a bručí:
„Ilvaja!“, což odpovídá ruskému, zoufale
širokému: „Ničevo!“
Ženou nás přes most a ještě dva kilometry přes
město, ve kterém občanská válka zanechala
význačné stopy.
Přes náměstí táhne se dlouhý pruh nezasypaných
zákopů na památku potomkům i pro případ
kanalizace, která je zde na stejném stupni
evoluce, jako když před stoletími němečtí
křižáci stavěli toto město.
Na rohu třídy Maja viděl jsem sympatický
obrázek. Policejní strážník rozháněl od sebe
tlustého vepře a potulného bradatého kozla,
kteří se mezi sebou rvali.
To je všechno, co jsem v Narvě viděl, a mohu
končit týmiž slovy jako ve svém fejetonu číslo
II: „Zítra jedeme do Revelu!“ Dávám čtenářům i
redakci Čestné slovo, že opravdu zítra konečně
do toho Revelu odjedeme.
IV
Sto osmdesát kilometrů z Narvy do Revelu
projeli jsme za dva dny. Estonské úřady
prohlíželi transport opět na několika stanicích,
nepouštěly nikoho z vlaku na nádraží, nedovolily
ničeho koupit, a tak ve vlaku vypadalo to jako v
sopce: Návratci seděli kolem malých železných
kamínek, v nichž dávno již prvý den vyhasl oheň,
poněvadž dali na ty dva dny jen několik kusů
rašelinových briket, a nadávali na celé Estonsko
i na zástupce Mezinárodního Červeného kříže.
Nejdelší zastávka byla na stanici estonského
městečka Igöratis, kde došlo k otevřené vzpouře
posledních tří vagónů, kde seděli Rumuni a
Maďaři. Obklíčili nešťastného zástupce Červeného
kříže a žádali na něm bouřlivě chléb, hrozíce mu
výpraskem.
Při té scéně poznal jsem blíže pana inženýra
Jožku. Až do toho okamžiku žil nepoznán a nikým
neoceněn mezi rakouskými Němci ve vagóně číslo
7.
Nikdo netušil, že ten skromný pán z
důstojnického tábora zajatců v Semipalatinsku
jest takový „rozoumek-idealista“.
Předstoupil před ohroženého davem zástupce
Červeného kříže a kazatelským tónem řekl: „Ale
pánové, mějte rozum, já se vám divím, že křičíte
tak nahlas. Rozvažte si dobře, že jsme v cizině,
hosty na půdě Estonska a že každá taková
výtržnost nás všechny hluboce sníží v očích
Estonců.“
„My žádáme,“ vykřikli Rumuni, „aby nám okamžitě
dali chleba.“ „V Narvě,“ křičí do toho Maďaři,
„dali každému chleba na půl dne a teď nás už
půldruhého moří hladem. Řežte ho!“
„Ale pánové,“ chlácholil pan inženýr, „mějte
strpení, nečiňte žádného násilí! Ať vidí
Estonci, že se opravdu umíme chovat důstojně.
Považte, kdyby šly děti estonské ze školy, co by
si pomyslily.“
Davem probíhá nejasné tušení, že asi pan inženýr
má v tom také prsty, a někdo z davu nestydatě
tvrdí, že ve vagónu, kde je pan inženýr, mají
chleba tolik, že s ním topí.
Zástupce Červeného kříže používá bouře, která se
snáší nad hlavou pana inženýra, a mizí.
Elektřina se vybíjí. Dva estonští vojáci klidně
se dívají, jak pan inženýr je lynčován a jak
potom, když už to má odbyto, namáhavě leze do
svého vozu.
„Ti mne zřídili,“ řekl ve voze, „to mne bolí, že
se mně 10 stalo v cizině, před zraky cizinců,
ještě štěstí, že nešly děti ze školy, mohly by
si pomyslit, že jsme divoši.“
Zástupce Červeného kříže, za kterého se pan
inženýr obětoval, cítil mravní povinnost přece
jen něco udělat pro transport a šel vyjednávat s
místními estonskými úřady, aby uvařily alespoň
pro transport polévku.
Jeho vyjednávání mělo přece jen úspěch. Sotva
začal mluvit s nimi o polévce, celý telefonní
aparát byl v chodu. Nádraží dostalo rozkaz
okamžitě nás odpravit dále a zástupci Červeného
kříže bylo slíbeno, že polévku dostaneme v Igwě.
Jedeme tedy do Igwy, kde se dovídáme, že polévka
se nevaří, poněvadž my dostaneme celý oběd v
Mörigölje.
Stanice Mörigölje se nás rychle zbavuje
ujištěním, že na stanici Wejnemäje čeká nás oběd
i večeře.
Ku cti spolucestujících mohu říci, že toho pána,
který nám tohle vyřizoval, odvezli do nemocnice
a jelo se dále. Na stanici Wejnemäje se náš vlak
ani nezastavuje a tak, jestli byl mezi námi
někdo, kdo se domníval, že tomu pánovi v
Mörigölje bylo ublíženo, přeměnil úplně své
smýšlení.
Nocí blíží se k Revelu vlak, jehož obecenstvo
sestává z lidí na všechno odhodlaných. Nálada
taková, že vyloupení Revelu zdá se býti více než
pravděpodobným.
K ránu nebylo mezi námi nikoho, kdož by se
netvářil jako zarputilý starý lupič a zločinec.
Jedině pan inženýr neztrácí naději, domnívaje se
optimisticky, že přece nás alespoň v Revelu
nakrmí.
Mluví něco neustále, co každému je již dávno
známo. „Opravdu,“ říká, „jest to podivné, že
když půldruhého dne člověk nic nejí, pociťuje
hlad. Jestli nás v Revelu nenasytí, hlad přejde
sám sebou. Bez chleba jest velmi těžko žít a
chlebem se člověk dobře nasytí.“
„Pane inženýre,“ ozývá se hlas z rohu vagónu,
„jestli nepřestanete žvanit, dávám vám čestné
slovo, že otevru dvéře a vyhodím vás na koleje
při plné jízdě.“
Pan inženýr bručí něco o souzvucích krásy, dobra
i pokroku, o tom, že naděje dává duši vítězství
nad klením, a o duchovním obrození hulvátů.
Venku svítá. Pan profesor Zemánek se hádá s
celým vagónem, že musíme být již u moře a že je
cítit slaný mořský vzduch. Konečně zpozoruje, že
mu někdo z naší společnosti vstrčil do kapsy
kalhot celou sbírku jiker ze shnilých slanečků,
kterými nás obětavě podělili v Narvě.
Cítí se přirozeně uražen a pan inženýr ho jemně
upozorňuje, že největší ctností jest snášet
výsměch. Svět musí mít evangelium lásky.
Několik dobře míněných výhrůžek přinucuje pana
inženýra, že zabaluje se v plášť a umlká až do
stanice Külmö, kde všichni mužští příslušníci
transportu rozbírají zásoby rašeliny a dříví,
aby vytopili vagóny.
Když přinesli loupeží nabytou kořist a oheň již
vesele zahučel v malých kamínkách, pan inženýr
slézá ze svého místa a praví: „Odcizujeme-li
věc, která nám nepatří, jest to krádež, kdo tak
činí, o tom se říká, že krade. Všichni jsme
zodpovědni. Ohřívám-li se ukradeným dřívím,
uhlím nebo rašelinou, jsem účastníkem loupeže.“
V debatě se zjišťuje po jeho prohlášení, že se
výpravy nezúčastnil, i nemá práva na zisku.
Chce-li sedět v teple, musí jít ukrást poleno.
„Kdo přijímá dobro, musí dodávat.“
Otvírají mu dvéře a vystrkují ven. Venku je
dvanáct stupňů mrazu. Za chvíli se vrací s
velkým polenem a praví: „Vzal jsem cizou věc,
jsem zloděj.“
Na stanici Külmö se rozneslo, že zástupce
Červeného kříže zůstal na stanici v Mörigölje,
aby po telefonu vyjednával s revelskými úřady.
Probíhá ta zpráva jako jiskra naděje všemi
vagóny, až uhasíná v skepticismu, který prostými
slovy vyjadřuje jeden občan ze Smíchova, „že je
to zas nová zlodějna“.
Jeho názor byl úplně správný. Když už máme
vjíždět v Revelu na nádraží, vlak odbočuje na
přístavní trať, míjí velkým obloukem město
Revel, kde jsme měli dostat: 1. oběd, 2. večeři,
3. snídani.
Vlak nese nás zvýšenou rychlostí podél mořského
břehu. Moři nevěnuje nikdo žádnou pozornost.
Všichni se otáčejí dozadu, kde se zbaběle před
námi za písčitými náspy schovává město Revel,
které tak šťastně vyvázlo před zoufalými
odhodlanci.
Vlak se zastavuje u cíle cesty. Molo, uprostřed
paroloď pro dopravu Kypros, dále mezi ostrovem
Silgit a námi ještě jedna paroloď na kotvách.
Na břehu moře očekává nás deputace nějakého
spolku paní a dívek z Revelu s pastorem v čele a
rozdávají noviny z vlasti, přičemž sbor paní a
dívek zpívá dojemně německy:
Kdo chce býti v světě šťasten,
musí vzdát se hříchů všech.
Kdo i v smrti má být blažen
boží lásky cítit dech.
Za půl hodiny koupá se pastor i se sborem paní i
dívek v moři a my všichni s hrozným řevem
„hurrá!“ řítíme se na paroloď Kypros, stojící v
molu…
V
Mužstvo lodi Kypros, vesměs zkušení staří
námořníci, udělali s námi krátký pořádek. Bylo
to, jako když bača na salaši počítá ovce. Chytne
jednu za druhou za kožich a hází dovnitř. Každý
jednotlivec z nás prošel turniketem z několika
párů svalnatých chlupatých námořnických rukou,
které si ho podávaly dále, až se octl kdesi dole
v podpalubě a patřil do některého z četných
desátků, které vyrůstaly v podpalubí jako houby
po dešti. A nežli se vzpamatoval, už se svým
desátkem druhým východem šel na druhý konec
lodi, dostal bochánek chleba, masitou konzervu,
lžíci, plechový talíř a koflík, a již byl opět v
podpalubí na svém místě. Během půlhodiny byl
celý transport zásoben, rozmístěn a syt.
Pan inženýr nabývá opět ducha a pokračuje ve
svém rozumování: „Je-li člověk syt, jest
spokojen, nenasycený člověk jest nešťasten.“
Má kolem sebe velmi málo posluchačů, nicméně
pokračuje ve svých nezvratných vývodech:
„Předtím, nežli pojedeme odtud, musí paroloď
zdvihnout kotvy a pod parními kotli musí být
zatopeno. Kdyby to byla plachetní loď, musela by
čekat na příznivý vítr. Bez větru plachetní lodě
jezdit nemohou, to je totéž jako automobil bez
benzínu.“
Kypros dává signály malým parníkům dozorčí
přístavní rady, že již pojedeme, a dostává
odpověď: „Moře svobodné.“ Spustí tedy turbínové
píšťaly a my loučíme se s estonskými břehy, po
kterých válejí se mlhy, jako by chtěly říci:
„Nestojí za to dívat se dozadu, nic dobrého jste
u nás nezažili.“
Nicméně několik sentimentálních návratců mává
špinavými šátky. Na molu stojí skupina
estonských chlapců a holčiček z nedalekých
rybářských chat a vyplazuje na nás jazyk.
Tři zarostlí Tyroláci drží se za ruce a zpívají:
Wann ich kumm, wann
ich kumm,
wann ich wieder, wieder kumm…
Prohlížím si nadpisy na lodi. Jsou velmi
duchaplné: „Zpozorujete-li požár na lodi,
oznamte to staršímu důstojníkovi.“ „Na
kapitánský můstek nemá obecenstvo přístupu.“
„Klíč od skladiště ochranných pasů nalézá se u
mladšího důstojníka, kterému budiž hlášen každý
nešťastný případ.“ Připisuji pod to: „Potopí-li
se loď, oznamte to kapitánovi.“
Jdu se podívat do kantýny, a jako kdyby do mne
nůž vrazili, vítá mne nadpis: „Výčep lihovin se
přísně zakazuje.“
Kde je to kouzlo námořnického rumu, whisky,
grogu? Kde jsou opilí staří námořníci Kiplinga,
kteří chtěli píti přemnoho a volali „johoho,
johoho“, a také pili.
Místo toho prodávají ovesné pivo, limonády,
pokroutky, perníky a čokoládu, jako kdyby školní
dítky dělaly pod dozorem pánů učitelů výlet na
konci školního roku.
Na druhém konci lodi jest druhá kantýna, která
poskytuje týž smutný obraz, jako by se nad ní
vznášela ruka dr. Foustky a prof. Batěka.
Prodávají tam citróny, jablka, slanečky,
olejovky, rybí konzervy a pohlednice. Dostanete
tam též mizerné německé cigarety a ještě horší
doutníky.
Pokračuji v prohlídce lodi a objevuji ještě
několik nadpisů, týkajících se záchranných člunů
a pravidel, jak se mají spouštět. Jeden
záchranný člun mne zajímá. Má vespodu pořádnou
díru. Nahlédnu též do kajuty k námořníkům. Pijí
kávu, jsou střízliví, nekouří z krátkých dýmek.
U jednoho v ruce je tlustá kniha s červenou
ořízkou. Mám podezření, že je to bible. Zavírám
tiše dvéře, omlouvaje se, že jsem se zmýlil, a
jdu se nadýchat čerstvého vzduchu na přídi lodi,
která právě dává signály lodi, vezoucí ruské
zajatce do vlasti.
Všechno vylézá na palubu. Na lodi s Rusy
vytahují rudý prapor.
Lodi se potkávají a mluví spolu. Oni i my máváme
šátky, křičíme „urá“, a zde i tam mnohému
vytrysknou slzy z očí, za které se nikdo
nestydí.
Dlouho ještě nesou se naše vzájemné pozdravy po
šíré mořské hladině zálivu a nesou se ozvěnou
naproti ke křídovým skalám ostrova Silgitu.
Hladina zálivu je klidná. Rackové poletují nad
mořem, spouštějí se, potápějí.
Pan inženýr, jako vždy, moudře podotýká: „Tento
pták nazývá se rackem chechtavým, poněvadž jeho
křik podobá se lidskému chechtotu, kdyby se
nechechtal…“ „Hodil bych vás přes palubu,“
pravím vážně.
Míjíme dlouhý pruh nějaké země a pan inženýr
upřímně doznává: „Jest to ostrov, poněvadž jest
obklopen ze všech stran vodou. Byl-li by ten
pruh země spojen z jedné strany s pevninou, byl
by to poloostrov.“ Kolem pana inženýra tvoří se
kroužek posluchačů. Pan inženýr ukazuje na
rybářské loďky v zálivu a říká určitě: „Moře
jest bohaté rybami a rybolov jest jediným
zaměstnáním rybářů. Mnohé ryby se požívají
navzájem, v opáčném případě zahynuly by hladem.
Žralok jest nebezpečný lidem v moři se
koupajícím. Moře bývá mělké i hluboké. Mořská
voda jest slaná.“
Posluchači vyzdvihují pana inženýra do výše a
houpají ho nad mořskou hlubinou. Pan inženýr
křičí: „Upustíte-li mne, utonu.“ Někdo přináší
vědro mořské vody, pana inženýra pokládají na
palubě a polévají vodou a odvádějí do topírny
sušit. Je tak překvapen, že si nemůže na žádnou
pravdu vzpomenout, a vzpamatuje se teprv při
večeři, kdy se zmiňuje jako mimochodem: „Hrách
zůstává kulatým i ve stavu vařeném.“
Jest to sice svatá pravda, ale tenhle hrách,
který nám dali v polévce, musel při vaření
stávkovat a jest tvrdý jako Karlův most.
Co nás mile v polévce překvapilo, byly též
sušené švestky, jablka a ovesné otruby a jikry
ze slanečka.
Představte si, že většina snědla předtím
studenou masitou, tučnou konzervu, v kantýně
kousek čokolády, marcipánu, jablka, marinovaného
sledě, nakládanou cibulku, olejové rybičky a
vypila ovesné pivo a limonádu.
Jaká důstojná průprava k mořské nemoci, která se
skrývala kdesi na obzoru na šírém moři.
Setmělo se úplně. Na ostrově Silgitu blikaly
majáky tmou a počal foukat severozápadní vítr, a
když jsme opustili záliv, vlny nedaly na sebe
čekat a přihlásily se samy s plnou vervou a
energií.
Kypros počal řezat vlny, které bolestí řvaly
tichou nocí a rozzuřeny snažily se jej potopit,
srazit do hlubiny.
Kypros zatančil takový „cake walk“ na mořských
vlnách, až nám z toho bylo doopravdy špatně.
Idea svornosti zvítězila na celé čáře. Všichni
bez rozdílu stran, smýšlení, národnosti drželi
se za břicho, čili, jak to krásně vyjádřil pan
profesor Zemánek: „Myslím, že nás to strhá.“
Všichni spisovatelé vypravující o svých cestách
po moři zmiňují se o mořské nemoci, dělají ze
sebe hrdiny. Všichni vrhli, jen pan spisovatel
nevrhl. Činím čestnou vyjímku.
Já byl také v tom. Vzalo mne to tak silně, že
jsem si, ponejprv ve svém životě, vzpomněl na
pánaboha a modlil se vroucně nad řvoucím mořem:
„Svrchovaný bože, přibližuji se k tobě v duchu a
v pravdě toužím s tebou mluviti, ačkoliv vidíš,
co dělám. Ale ty jsi mne stvořil ke chvále slávy
tvé a máš lítost s mojí ubohostí. Slibuji tobě,
že s tvou pomocí budu ostříhati tvého zákona,
zříkám se všeliké cesty bludné a nepravosti,
nechci táhnouti jho s nevěřícími a bezbožnými a
budu psáti do Čecha a napíši oslavnou báseň na
papežského nuncia.“
Výsledek byl ten, že jsem třesoucí se rukou
napsal do svého deníku: „Je mně pořád hůř a hůř.
Modlitba mně nepomohla.“
Vycházející slunko nad rozbouřeným mořem našlo
nás v téže samé pozici nad zábradlím, v jaké
jsme byli v noci.
Pan inženýr, sklánějící vedle mne hlavu nad
vlnami, šeptem pronesl: „Na souši se mořská
nemoc nevyskytuje.“
A já ubožák neměl ani tolik síly, abych ho hodil
přes palubu v oběť rozbouřenému moři…
VI
Praktické provádění všech těch různých
pohybů, kterým věda i lidé říkají mořská nemoc,
trvalo celkem půldruhého dne. Na lodi to
vyhlíželo smutně, poněvadž nikdo, ani kapitán
nevěděl, kam vlastně jedeme.
Tvrdil, že loď musí řezat vlny, proti čemuž
pravda nikdo ničeho nenamítal, ale vítr i vlny
měnily stále svůj směr a tak jsme křižova1i jako
nějaká pirátská loď, která se bojí břehu.
K večeru druhého dne počal opět tanec, horší než
den předtím, a všichni jsme si přáli, aby už to
nějak s námi skončilo.
Kapitán nás těšil, že tohle ještě není nic, že
však jednou musel křižovat a řezat vlny plných
čtrnáct dní, a to jel ještě jenom malou
vzdálenost z Gdanska do Rigy, a nyní jedeme
dokonce z Revelu do Štětína.
Počali jsme si zvykat na mořskou nemoc a začala
nám chutnat dokonce i ta proslulá říšsko-německá
polévka ze sušených švestek s rozvařenými
slanečky.
K ránu vylezl pan inženýr na palubu a počal
křičet: „Země, země.“ Tak asi křičel ten
námořník v koši stožáru na korábu Kolumbově,
když ten jel objevovat Ameriku. I páni učitelé
nám to tvrdili, že ten námořník křičel: „Země,
země.“ Pan inženýr se to naučil nazpaměť a nyní
použil toho historického rčení, i zahulákal
ještě jednou: „Země, země!“
Optali jsme se kapitána, kde to jsme. Po dlouhém
hledání a měření prohlásil, že u dánských nebo
švédských břehů nebo též může být, že to bude
nějaký z ostrovů patřících prvému či druhému
království.
Toto přesné Označení místa našeho pobytu
způsobilo všeobecné vzrušení. Nějaká paní dala
se do pláče, že už Německo neuvidí, když nás
přivezli místo do Štětína k naproti položenému
břehu.
Chodil jsem mezi rozčilenými muži a přikládal
polénko do ohně vypravováním, že nás vezou do
Ameriky.
Naštěstí vítr opět změnil svůj směr a Kypros byl
přinucen řezat vlny směrem jižním, k Německu.
Nezůstalo však při tom a za ten den jsme jeli
ještě k jihovýchodu, k severovýchodu, opět k
jihu, pak na severozápad, a nakonec na
jihozápad.
Pan inženýr dole na slamníku v podpalubě
uvažoval hlasitě: „Vynalezením kompasu lodi
mohou určiti jih, sever, západ i východ. Na jihu
nalézá se jižní točna, na severu severní.“ Ta
paní, která plakala, když jsme byli „buď u
Švédska nebo u Dánska“, dostala hysterický
záchvat a křičela, že na severní točnu nepojede,
že se bojí.
Pan inženýr nedal se však přerušit a vykládal
dál: „Západní točna nebo východní neexistuje,
jsou jenom dvě, severní a jižní, stejně jako
severní a jižní polokoule. My patříme k severní
polokouli, a kdyby mezi námi jeli Austrálci,
patřili by k jižní polokouli. Země jest kulatá a
točí se kolem své osy neustále, den ode dne, rok
od roku. Jestli budeme zítra ve Štětíně, to
znamená, že jsme šťastně dojeli a že Štětín je
přístav.“ Pak se napil ovesného piva a sledován
nepřátelskými pohledy šel spát.
V noci následujícího dne přestal vítr, Kypros
neměl už žádnou práci s řezáním vln a vedl si
úplně spokojeně. Kapitán určil jemu směr na
Swinemünde, nebe se vyjasnilo a k polednímu
počali se objevovat opět rackové. Obzor vpředu
se více nehoupal a byla taková tichá, klidná
voda, jako na rybnících v Hostivaři.
Odpůldne objevily se pahorky na pobřeží s
hustými borovými lesy a ještě za světla přijeli
jsme do Swinemünde s jeho majákem, rybářstvím,
opuštěnými lázněmi a kasárnami pro námořníky,
kterých tam dnes můžete na prstech spočítat.
Veliký opevněný přístav válečný, chlouba
Německa, jest dnes v rozvalinách. Němci musili
ho vyhodit do povětří, stejně jako hrdé
dreadnoughty, jejichž zbytky válí se dnes v
rozbitém přístavu.
Ale kapela na břehu musí být, stará vojenská
hudba, která nás vítá v Pruském Pomoří při ústí
Swiny do Baltického moře.
Pan inženýr při pohledu na tu spoustu nemůže se
nevyjádřit: „Vyhozená válečná loď do povětří
nehodí se více k upotřebení. Poněvadž se tu
vlévá Swina do moře a německy ‚ústí‘ nazývá se
‚Münde‘, místo toto jmenují správně Swinemünde,
jestli Labe, tak Elbemünde, Rýn — Rheinmünde. To
jest přece logické.“
Loď vjíždí do průplavu oderského, spojujícího
přístav se Štětínem, což nutí opět pana inženýra
k tomuto logickému názoru: „Jestli by Odry
nebylo, Štětín by přestal být největším pruským
přístavem obchodním, a my bychom byli nuceni jet
do Štětína nikoliv po vodě, ale po dráze, a
nemohli by tu bez vody stavět lodě. Proto můžeme
říci, že Odra jest dobrodiním Štětína.“
Z tohoto učeného rozjímání vytrhl nás rachot
spouštěné kotvy. Budem zde stát a přijde nás
prohlédnout zdravotní komise.
Když komise přijela, propouštěli nás jednotlivě
před komisi. Nedělají s vámi dlouhých řečí.
Požádají vás, abyste vyplázl jazyk, a to jest
všechno.
Když všech několik set zajatců vyplázlo jazyk na
slavnou zdravotní komisi, ona byla velice
spokojena a odjela. My zdvihli kotvu. Kapela na
břehu nám ještě zahrála „Heil dir im
Siegerkranz“ a my průplavem Odry vjíždíme do
hlavního města Pomořanska.
Bude prý tam slavnostní uvítání. |