Jak píše má žena fejetony

Machar mi zajisté odpustí, ukradnu-li mu malinkou větu. Ostatně doufám, že na to nepřijde, a kdyby i přišel, že se pro pár slovíček nebude se mnou špinit.

Poněvadž mi dosud žádný deník nedovedl říci, co je to fejeton, pokusila jsem se napsat si ho. Něco, co se dá číst ráno při snídaní, když člověk ještě zívá, a odpoledne, když se po obědě sladce válí na měkké pohovce. Takové říkání, v němž lze přeskočit půl sloupce, aniž by to člověku scházelo. -

Miťuška se mi vysmál, poněvadž nemá valné mínění o mých schopnostech, pokud se týče literatury. Také trochu ze msty, že neklečím v posvátné úctě před jeho »dobrým vojákem Švejkou«. Je to jeho první kniha, proto je tak hrozně nafoukaný. Chodí to kolem mne, pokašlává a směje se, protiva, jestli prý už se vozím po politice; ještě ne, můj zlatý, ale začnu hned. Čtu sice politické úvodníky, jen jsem-li v náladě obzvlášť zoufalé, ale v té jsem už celých čtrnáct dní, právě tak dlouho, jak dlouho přemýšlím o koketním kloboučku, který jsem viděla - ale vždyť on to ví dobře, kde, říkám to každý den tisíckrát. Bohužel je to cynik, který s týmž úsměvem poslouchá mé ódy o krásách vysněného kloboučku, s jakým čte zprávy o italsko-turecké válce. „Jakživa jsem ještě tak krásný neviděla, kabel mezi Rhodem a Lemnem byl Italy přerušen - kolem je skunks - poměr mezi Itálií a Rakouskem je velice napjatý - dvě zimy bych ho mohla nosit - nepřátelské vojsko odešlo z Garianu a Asýrie, v kterýchžto místech řádí cholera - « to všecko projde mu mozkem, aniž by lomu věnoval drobet pozornosti.

Čtu tedy politické úvodníky, a myslí-li si hrabě Stürgh, že paragrafem 14. udělá na mne nějaký dojem, velice se mýlí. Ať si konečně ten branný zákon prosadí. Čím více jich odvedete, tím lepší pro nás. Naučí se ti hoši na vojně alespoň poslouchat. Až se ožení, bude to pro jejich manželky, jako když to najdou. Je to největší dobrodiní, které stát prokazuje ženám. Bohužel ke mně se zachoval v tom ohledu jako otčím. Čtyřikrát byl Míťa u odvodu a nikdy ho nevzali. Tak tedy celou tu výchovu kaprálů, zupáků, důstojníků, obrštů atd. musím mu nahradit já, vštěpovat mu krásné zásady o poslušnosti, skromnosti a píli. Je to však úkol nad jiné veliký. Asi takový, jako když pluk severoamerické pěchoty má zakročiti v Číně.

Ostatně přeji tomu pluku i oběma anglickým praporům, které prý přibudou z Indie do Číny, hodně zdaru, neboť Číňané jsou ukrutný národ. Všichni čtenáři a hlavně čtenářky Národní politiky se zajisté ještě dobře pamatují, jaké ohavnosti spáchali tito Číňané na krásné Evelině a ubohé Janině v nedávno vyšlém románě »Tajemné město«. Co teprve děje se asi u nich, tam doma, v Pekingu, když se takových věcí odvážili v samotném Stonehousu. Ovšem že prý vyslání amerického vojska do Číny nemá významu politického. Věřím tomu ráda. Jen věří-li tomu také Číňani.

Včera připomněl mi Míla, můj malý bratranec, že už bude brzo Ježíška. A vysvědčení. Mluví se tolik o tom mocném paragrafu 14. - Špatná pověst tohoto paragrafu (o němž mám ostatně než tuze nejasné tušení) očistila by se zajisté znamenitě skutkem velikým a lidumilným, kdyby jej pan hrabě Stürgh použil k přeložení vysvědčení až za Nový rok. Milióny čistých, nevinných duší by mu žehnaly. Neboť toto vysvědčení před vánoční nadílkou jest něco tak rafinovaného, hrozného, že by málem člověk věřil, že toto zařízení pochází ze středověku. - Chraň však pámbu, aby si slavná vláda myslila, že snad chci něco poroučet. To já jen tak, uctivě upozorňuji.

Míťa mi tvrdí, dareba, že vidí nad mou hlavou pět ohnivých jazyků. Pochybuje prý ale, že mi to bude co platno. Takové poznámky mi ovšem nevyrazí pero z ruky. Neboť mne nenutí ku psaní touha po vavřínech, ale ženská hrabivost, naděje v milosrdenství slavné redakce, která zajisté uveřejněním mého fejetonu pomůže mi k dosažení mé touhy čtrnácti dnů, k té sametové básni ztopené do dlouhých třásní pštrosích, na kterou mi chybí už jenom mizerných deset korunek. Neboť největší a takřka jedinou touhou ženy je (a to je veliká pravda, kterou nikomu nekradu; vždyť na mne sestoupilo pět ohnivých jazyků) líbit se sobě samé. - A já bych se sama sobě tak ráda líbila. Míťa říká, že se mu líbím tak až dost, ale to je mužská politika. Člověk do toho vidí alespoň tak dobře jako do těch italských úspěchů u Tripolisu.

Čtu každý den inzeráty o nabídnutí k sňatku. Hřeje mne v duši, že máme tolik děvčat z dobré rodiny, skromných dívek bez věna, schopných obchodníků a inteligentních uzenářů. Abych tak řekla, všecky ctnosti národa vystupují tu před oči čtenáře v celé své životní síle a zářivé nahotě.

Vidíme, že naše dívky jsou dobře vychované, jemné, ušlechtilé, tiché, mírné, hospodářské, toužící po útulné domácnosti a že přitom hodlají všemi těmito prima vlastnostmi oblažiti muže, byť i starého a nehezkého, třeba vdovce, jen má-li zajištěné postavení. „Který pán nehledá jmění, ale hezkou, vzdělanou a dobrou ženušku?“ táže se skromná inzerentka. Avšak energický, inteligentní, mladý, hezký muž hledá jen dívku s větším jměním, nebo obchod, kam by se případně přiženil. A tak nesejdou se asi u toho »hřejivého krbu«, po kterém oba touží. - A to mne mrzí a trápí. Trápím se i pro tu služebnou inteligentní dívku, která touto cestou přeje si za účelem sňatku učiniti známost s učitelem nebo úředníkem. Jsem už takový tvor, který se stará o každého víc než o sebe. Ostatně prý to u ženy není nic zvláštního. Vytýká nám to kdekdo. Každý muž si smočí. Jsme prý klevetivé, hašteřivé, zlomyslné, marnivé, líné.

Proto nemá žádný nic lepšího na práci než se zamilovat a oženit. Neboť vrána k vráně sedá. - „To se rozumí, že nejsi ani o mák lepší nežli já, Miťuško, a vůbec udělal bys lepší, kdybys něco dělal a nekoukal mi pořád přes rameno. Mohl by se ti tvůj vzácný mozek připražit o moje ohnivé jazyky, rozumíš? Ostatně by to nebyla tak veliká škoda, ty Švejku!“

Zdá se mi, že jsem napsala dost dobrý fejeton, který se dá číst ráno, když člověk ještě zívá, a odpoledne, když sladce se válí na měkké pohovce. Říkání, v kterém lze přeskočit půl sloupce, aniž by to někomu scházelo. Vím nyní dobře, co je to fejeton. Cítím to, neboť mne od psaní bolí záda. Avšak to pravím, že má-li Machar při pohledu na svůj »Řím« týž pocit jako já, když dívám se na svůj fejeton, má jistě o sobě mínění velice dobré.