Jak se Baluška naučil lhát |
|
|
| Jednou věcí vynikal Baluška nad všechny své
spolužáky. Živým patriotismem. Byli sice jeho
spolužáci též vynikajícími vlastenci, kteří jako
Podskaláci s hlubokou nenávistí hořeli vůči
Smíchovákům, ale nikdo tak statečně nehájil
barvy pravého břehu Vltavy jako Baluška. Když nastaly památné boje, opakující se rok od roku, když totiž Vltava zamrzla a oba národové mohli na sebe, když ulicemi šlo heslo, že jsou zas již „traufy“, tu Baluška kradl řemínky z bičišťat kočům a hotovil praky. Jeho praky donášely také nejdál. Byl vždy první, který vrhl se na Smíchováky s hrozným proklínáním s kapsami plnými kamení a který, když zásoby střeliva došly, s řemenem s velikou přezkou hnal se na zděšené tlupy Smíchováků. A pak došlo tedy na řemeny. Sám zajal Baluška jednou pět Smíchováků, které vedli pak vítězoslavně na svůj břeh do své rodné vlasti do Podskalí. A vedli je v průvodu do dřevěných ohrad starého Podskalí a tam je za větrem šacovali. Zajatí Smíchováci šli jako oukropečkové, neboť věděli, že od tohoto strašlivého nepřítele, kterého vede Baluška, nemohou čekat slitování. Kořisti obyčejně mnoho nebylo, jen praky, jedna nebo dvě čtyřkrejcarové kudly, násadka, která se lepila na prsty (zvláštnost to krejcarová), půl dramky, krejcar, tři šrouby, hřebíky, řemen a svaté obrázky, které ti hodní dostali od pana katechety, než šli po škole na trauf. Nebyly považovány však za nějaké amulety, chránící před nepřítelem, vzali je s sebou do boje, aby si je ještě v bitevní čáře vyměňovali za gumu nebo barvičky. Nyní byli oloupeni o všechno. Vyrabováni stáli tu obklopeni nepřítelem, který jim spílal. Čekali truchlivě, kdy ještě dostanou na kalhoty. Dočkali se toho brzy a když bylo po exekuci, naslinil Baluška inkoustovou tužku, slinou přetřel čela zajatců a jednomu po druhém, jak nejpěkněji dovedl, napsal na čelo těžko smazatelnou větu: „Smíchováci jsou smradi.“ Pak museli ještě políbit prapor podskalský, zhotovený ze spodničky Baluškovy sestry (krádež zpozorována u nich pozdě), a mohli jít domů ku svému národu, provázeni stráží podskalských bojovníků, která je po cestě týrala. Vedli je až k mostu, tam je pustili, ti se dali na útěk kolem výběrčího a podskalští bojovníci za nimi křičeli: „Nemají na most, pane strážníku, nemají na most!“ Nepřítel si vedl podobně sveřepě vůči svým zajatcům a trýznil je také. Sám Baluška seznal to, když kdysi byl za Císařskou loukou zaskočen Smíchováky. Neznali ho, byli to jen tací záškodníci, kteří táhnou za armádou a bojují na svůj vrub. Hrubě se ho zeptali, odkud je. Mohl se tenkrát zachránit lhaním, ale Baluška byl hrdinný Mucius Scaevola a s ledovým klidem prohlásil důstojně: „Já jsem Podskalák, smíchovští hnusové.“ Zneuctěn a vyšacován, obrán o všechno, vrátil se Baluška mezi své. Vzali mu i katabonek. Kdo takový katabonek neměl, ten nedovede ocenit tu ztrátu. Katabonek je gumový prak a střílí se jím na vrabce nebo strážníkům do klobouku. Hodí se také na kočky a dle běžné ceny možno ho všude ve školách vyměnit za velký obraz prvního svatého přijímání, nebo za celou sérii našich svatých patronů, která má asi hodnotu deseti dramek. „A tos měl lhát,“ říkali mu, když jim to vyprávěl. „Tos byl trouba. Měl jsi říct: Já jsem Smíchovák, ty vole.“ „Když já neumím lhát,“ přiznával se Baluška, „já už doma moc kvůli tomu zkusil. Předešle jsem vzal tatínkovi ze šuplíku šesták a na mne udeřili, že prý jsem ho já vzal. Polilo mne horko a už jsem musil svlíkat kalhoty. Přiznal jsem se. Včera zas jsem se přiznal, že jsem sněd poslední buchtu, která patřila dědečkovi.“ „Však se naučíš lhát,“ řekl mu dlouhý Vítek. „Napřed jsem také tak pitomě koukal a krev se mně hnala do obličeje, takže to bylo na mně hned vidět. Dnes ale lžu a ani okem nemrknu. Všechno, co doma rozbiju, svedu na sestru a ta je pak bita, je to taková hloupá nána, kudy chodí, tudy brečí.“ „Když ono mně to se lhaním nejde,“ řekl Baluška, „já například začnu koktat a spletu se nebo mluvím divně, až mně řekli, že jsem pomatenej. Jednou jsem zapálil slamník náhodou a řekl tatínkovi, že to udělala maminka.“ Zkušený Vítek se zamyslil. „Nic si z toho nedělej, až ti bude nejhůř, tak se lhát naučíš.“ Bylo jaro. Oba národové na sebe nemohli a proto Podskaláci, aby nezaháleli, vytáhli na Podoláky, na své rodné bratry. Balušku zas jednou chytli Podoláci a on se jim přiznal, že je z Podskalí. Pykal za to. *** Baluškův otec měl hospodu dole u řeky. Jednoho krásného dne, když slunce tak pěkně svítilo a Podskaláci vytáhli do skal nad Vyšehradem, aby zajímali Podoláky, smutně šel Baluška do Prahy, poslán otcem koupit pro hostinec vuřty. Jeho srdce bylo u jeho spolubojovníků. Když se vracel s balíkem vuřtů, zpozoroval v malé uličce mezi ohradami jednoho kluka, který si hvízdal zcela drze. Baluška ho doběhl a ten kluk nebyl nikdo jiný, než ze Zavadilky v Podole. Tedy vyložený nepřítel. Jakmile uviděl nepřátelský výraz Baluškův, udělal podolský vetřelec na domorodého člověka zaječí hubičku a pokusil se o útěk. Baluška však do něho strčil a zvolal: „Co strkáš?!“ a už počal s ním zápasit. Balík s vuřty padl na zem a roztrhl se, z něho vyletěly dva pěkné vuřtíky a Baluška, zaměstnán vetřelcem, neměl času je sebrat, jen viděl, jak z ohrady vyběhl pes, chňapl po nich a radostně vrtě ohonem jak ubíhá s nimi k Emauzům. Baluška pustil nepřítele, popadl balík a běžel za psem. Kdepak, aby ho dohonil. Když konečně psa uviděl, ten se už jen olizoval labužnicky. Zdrceně vrátil se Baluška domů a horlivě vuřty začal věšet vedle výčepní stolice. „Jestlipaks přinesl všechny?“ otázal se otec a přísně je přepočítával. „Dva chybí,“ řekl suše, kývaje na Balušku, „pojď do pokoje!“ Bez duše šel Baluška za otcem a počal si sundávat kalhoty. „Ne tak, miláčku,“ řekl otec, „napřed pověz, proč jsi je sněd?“ „Já je nesněd!“ „Kdo tedy?“ „Pes.“ „Nelži!“ „Pes je snědl, jak se mně rozsypaly,“ zabědoval Baluška. „Tak ty se učíš lhát?!“ rozkřikl se otec. „Matko, pojď sem, jestlipak víš, jak se ten kluk zas zaplítá. Už jsem ti dávno řekl, abys se nepokoušel lhát a teď najednou začneš si vymýšlet, červenáš se, já tě naučím. Však ty se přiznáš. Tak dlouho budeš klečet na hrachu, až tě omrzí lhát!“ Baluška tedy klečel! Cítil každý hrášek a naproti němu přísně seděla matka a četla Svatého Vojtěcha. Občas se na něho podívala a otázala se: „Sněds je?“ „Nesněd!“ Když nebyl nikdo ve výčepu, přišel vždy otec a optal se hrozným hlasem: „Nelži! Sněds je?“ A Baluška vždy zaplakal: „Nesněd.“ Když přišel večer a dávalo se na stůl, Baluška ještě klečel na hrachu a odpovídal plačtivě na dané otázky: „Nesněd!“ Uzené s knedlíkem tolik voní a Baluška stále ještě klečí na hrachu. Konečně nemůže to už vydržet a čeká, kdy se ho optají. Jako na zavolanou praví otec: „Naposled tě napomínám, abys nelhal. Sněds je?“ „Sněd!“ řekl beze všeho zardění Baluška. „Tak teď už můžeš svléknout kalhoty,“ dobromyslně pravil otec a Baluška radostně spěl ohnout se přes dobré otcovské koleno. Pak dostal uzené s knedlíkem a uléhaje po přestálém utrpení do postele, zadíval se Baluška na obraz anděla strážného nad postelí a zašeptal: „Zaplať pánbůh, už umím lhát.“ |
 |