Janovská konference a Národní listy

 

Šéfredaktor Národních listů vyšel zamyšleně ze sekretariátu redakce a vstoupil do předního pokoje, kde seděl zadumaně jeden nešťastný redaktor, kterému bylo uloženo psát úvahy o janovské konferenci.

„Potřebujeme,“ řekl šéfredaktor, přistupuje k jeho stolu, „něco - něco - něco, abych tak řekl, něco silnějšího, abych tak řekl, něco ještě silnějšího, aby nezanikla ta stará sláva naší mariánské houfnice. Je pravda, pane kolego, že jste se sice poctivě snažil štvát proti Rusku, ale to nic ještě není.“

„Dovolte,“ řekl redaktor, „já jsem již také o tom přemýšlel, poněvadž my vlastně pořád ohříváme staré povídačky. Uznáte přece, pane šéfredaktore, že člověk je tak přetížen prací, že vymyslit si něco nového je těžké a složité. Mluvil jsem již o tom s Viktorem Dykem . Také nemůže na nic připadnout. Myslím však, že jsme zostudili Rusko jaksepatří!“

Šéfredaktor posadil se naproti za stůl a toče palce mlýnkem, zcela rozvážným hlasem řekl: „Můj bože, to je ještě kombinací různých! Je třeba prostě si jenom zopakovati, co jsme si dosud vymyslili a míti to v evidenci. Tedy vy jste psal doposud, že bolševici za německé peníze rozvrátili ruskou armádu, prodloužili válku o rok, mír v Brest-Litevsku, suroví námořníci rozhánějí Ústavodárné shromáždění, podplacené petrohradské pluky, Číňani, Lotyši, Maďaři a Němci že pomohli bolševikům zmocnit se vlády - a už dost.“

„Dovolte, pane šéfredaktore,“ přerušil ho redaktor, „zapomněl jste ještě na to, že jsem napsal, že se zmocnili vlády pomocí zločinců, puštěných ze žalářů, to mne napadlo mezi jedenáctou a dvanáctou hodinou v noci. Byl bych si snad ještě něco vymyslil jiného, ostřejšího, ale když na mne pořád z tiskárny zvonili, že potřebují rukopis... Ostatně, vy víte, pane šéfredaktore, že dělám co mohu. Kdo zabil Amfiteatrova a Arkadia Averčenka? To jsem byl já před rokem! A Kronštadt, když se tenkrát zmocnil Moskvy, to bylo také moje dílo!“

Redaktor vstal a procházeje se po pokoji, zdůrazňoval: „Kdo udělal z Lenina žida, pane šéfredaktore? Vy jste ho neobřezali, to jsem udělal já! Kdo to byl, který z generála Brusilova udělal také žida, podplaceného Německem? Kdo udělal z Wrangela mučedníka, já, nebo doktor Kramář ? Kdo dal pobít v Rusku črezvyčajkou všechny české příslušníky, byl jste to snad vy? Vy jste mne vždycky, pane šéfredaktore, hnali až do krajnosti! Jeden den pověsím Gorkého črezvyčajkou a druhý den nato on se obrátí kvůli hladu v Rusku veřejným manifestem k celé Evropě! Dal jsem zastřelit bolševiky Kropotkina a Korolenka a potom nám docela klidně žijí dva roky, a když konečně zemrou doopravdy sešlostí věkem, samotná Russunion posílá telegram, že jejich pohřeb byl na státní útraty. Potom je těžko něco psát, pane šéfredaktore. Věřte mi, že když mám noční službu, přijdu domů unaven tím dřepěním v redakci, že vám kolikrát neusnu třeba přes dvě hodiny a vymýšlím si něco proti sovětskému Rusku. - Ale když to pořád nejde. Někdy dám toho tolik pobít bolševiky, že když usnu, křičím až strachy ze spaní.

„Jen se uklidněte, pane kolego,“ ozval se šéfredaktor, „všichni si vás jistě vážíme, v tomto ohledu jste jistě nejschopnější člen naší redakce, ale musím vás upozornit na to, že právě nyní, v době zasedáni janovské konference, musíte zvýšit svou energii. Naše štvanice proti sovětskému Rusku musí býti kolosální, ohromující. To přece snad chápete, že psát dnes o zaplombovaných vagónech proti Čičerinovi už dneska neplatí. Musíte si vymyslit něco, co by skutečně celý svět překvapilo, aby se ukázala zhovadilost ruské sovětské vlády. Číňani, Lotyši, Maďaři, Židi a Němci - pp-pp - to je olej, pane kolego, pp-pp, to není nic, to je vodička. Národ potřebuje kladivem do hlavy a žádné lípové thé. Vyžaduje toho moment. Janovská konference není přece žádná emauzská pouť nebo fidlovačka. Když už sám Lloyd George neví si ani na hostině, pořádané švédským ministrem Brantingem, rady s janovskou konferencí po tom překvapení, které nám uchystal ten lump Čičerin, je nyní na nás, abychom vystoupili s petrolejem a ne s vodičkou. Právě teď jsme o tom mluvili v sekretariátě redakce. Musíme ohromit něčím republiku! Na vás jest, abyste se vyznamenal a překvapil nejen snad celou veřejnost, nýbrž i nás tím, co dovedete, celé nakladatelské družstvo, celou akciovou tiskárnu.“

Šéfredaktor vstal od stolu, stiskl silně ruku redaktorovi a řekl ještě na odchodu: „Tedy se těším na zítřejší článek. Ne abyste se snad dal zahanbit Národní politikou! Beztoho nám ten Stanislav Nikolau dělá velkou konkurenci svými zatracenými úvahami.“

Když pan šéfredaktor opustil pana redaktora, sklonil tento hlavu do dlaní, setrval v té pozici přes půl hodiny, potom vzal tužku a na pruhy papíru napsal nádherný článek, který opravdu překvapil nejen celou akciovou tiskárnu Národních listů a předplatitele, ale i celý vzdělaný svět.

Článek nebyl příliš dlouhý, ale zato obsažný:

„Tvůrce Anny Kareniny, veliký ruský myslitel Lev Nikolajevič Tolstoj, zastřelen bolševiky v Moskvě na základě neshody s Čičerinem! Janovská konference dožila svou tragédii! Lev Nikolajevič Tolstoj nežije již více! Násilní uchvatitelé státní moci na Rusi, nejbídnějších mravních kvalit, umlčeli navždy největšího ruského člověka, Lva Nikolajeviče Tolstého, který byl zatčen pro svůj plamenný protest proti čachrování Čičerinově s ruským národem na janovské konferenci! Šest placených námezdných čínských žoldnéřů utlouklo včera ve vězení moskevské črezvyčajky autora Anny Kareniny! Bližší podrobnosti zítra. Nízce k zemi s pláčem kloní se celý vzdělaný svět nad zohavenou mrtvolou velikého filozofa. Již dávno jsme zrazovali naši vládu z účastenství na janovské konferenci. Tady to máte!“

Bližší podrobnosti, bohužel, nevyšly, doktor Kramář pokusil se o sebevraždu, na všechno odhodlaný redaktor dostal roční dovolenou a jako na předvídanou v tom nešťastném čísle Národních listů uveřejnila jedna pražská nakladatelská firma velký inzerát o lidovém vydání sebraných spisů Lva Nikolajeviče Tolstého.