K aféře profesora Wahrmunda

 

Zvláštní telegram. Na včerejší večer svolal „Spolek pro upálení profesora Wahrmunda“ velkou schůzi do vídeňského radničního sklepa, aby protestoval ještě jednou po Inšpruku, posteskl si a poradil se, jakých kroků má být použito, aby profesor Wahrmund byl konečně definitivně upálen! Schůze měla důstojný průběh. Na velkém lustru usadily se duše inkvisitorů ze španělské a italské inkvisice všech století. Tribuny zaujali prodavači švédských zápalek. Bylo vidět též několik agentů dřívím, kteří měli v rukou cedulky s cenami měkkého pryskyřnatého dříví, jaké by se nejlépe hodilo ku zbudování hranice. Pivo švechatské, plzeňské a bavorská černá piva. Přesto nebylo pozorovat v sále nikoho úplně zpitého a možno pochválit i disciplinu řečníků, kteří také nebyli úplně opilí. Zde objevila se na místě ona krásná slova, že katolický muž nemá pouze katolicky demonstrovati, nýbrž i katolicky žiti.

Ke schůzi došla spousta telegramů, které jednatel spolku při zahájení schůze krátce po sedmé hodině předčítá za hluboké pozornosti. Pozornost a živý souhlas vzbudil telegram habešské královny Taitu, choti krále Menelika, která pozdravuje Vídeňany a prosí, aby odpustili její špatnou němčinu. Bude-li Wahrmund upálen, přijede do Vídně navštívit dra Luegra a zdokonalí se v němčině. Další pozoruhodný telegram poslal slavný český humoristický spisovatel a učenec páter Tomáš Škrdle. Obvyklým žertovným způsobem blahopřeje ku zdaru schůze a oznamuje, že je 175 cm dlouhý, hnědooký a že jí rád ovar. Páter Albán z Prahy, druhý český nejslavnější humorista, který své výtečné vtipy uveřejňuje v nejlepším českém humoristickém časopise „Sv. Vojtěchu“, pozdravuje za benediktiny a za ulici „Na Slovanech“ vřele schůzi. „Trpím průjmem,“ píše, „a proto odpusťte, že osobně nemohu se vaší schůze zúčastniti. Má duše dlí u vás, zatím co mé tělo dlí jinde. Leč nechrne toho, přátelé. Jsem všude váš a za všech okolností váš.“ Čtení telegramů a dopisů trvalo celou hodinu a po-dalo důkaz, že hodiny profesora Wahrmunda jsou sečteny. Po přečtení telegramů praví jednatel spolku, že si nemůže živou mocí vzpomenout, jak se profesor Wahrmund jmenuje křestním jménem (Hlučné „bravo!“), neboť ještě před týdnem nestaral se o onoho otrapu. Po těchto slovech navrhuje za předsedu biskupa z Šoproně, za místopředsedu podomka z radničního sklepa, a za zapisovatele vrchního dozorce nad vídeňskou kanalisací. Po přijetí navržených ujímá se biskup šoproňský slova. Tvrdí, že ho těší ona dů-, dů-vě-vě-ra, ra, kte-kterou byl zvo, zvo, len za za před, před-se-du-du-, a prosí za odpuštění, že ko-ko-ko ktá. Stal se koktavým v boji o o-o-o-bro-bro-broze-zení křesťanské ku-ku-kul-tury a uděluje slovo kuchaři papežského nuncia. Kuchař papežského nuncia omlouvá se, že nekoktá, a praví, že má chuť upéci profesora Wahrmunda pěkně do zlatová, ale napřed by ho zaživa nadil rozsekaným olovem. Jeho pán, papežský nuncius, jmenuje se kníže Granito di Belmonte, a měl už několik sporů. Kam přijde, tam se do všeho míchá v zájmu papežského státu. (Hlas z obecenstva: „Papežský stát neexistuje!“) Řečník mlátí se na břicho: „Toť papežský stát, pane: Já, nuncius a papež s Vatikánem.“ V další poutavé řeči navrhuje, aby upálení profesora Wahrmunda dělo se obzvláště slavnostně a aby profesoři ze všech rakouských universit byli donuceni přikládat na hranici, po případě dýmat měchy nebo zpěvem nábožných písní přehlušovat bolestný křik upalovaného. Kuchař papežského nuncia dokazuje, že ve věcech víry netrpí odporu. Vzpomíná vřele habešského panovníka Menelika. Tento výtečný křesťanský černoch poslal nedávno papeži dva lvy, které vykrmil masem pohanů. Kdyby profesor Wahrmund byl v Habeši, tu nepochybuje, že by ho oni lvi již dávno zpracovali ve svých žaludcích. (Hlučné „bravo“.) Řečník končí prohlášením, že sociální demokrati živí se v dobách neúrody krví nevinných tyrolských dětí.

Další řečník, jubilejní městský vídeňský metař Kreschke, praví, že upírá profesoru Wahrmundovi vzdělání. Kdo nevěří v Pána Boha, nemůže být doktorem. Podle jeho křesťanského názoru ani dnes se učenci nemohou obejít bez zázraků, a ať říká kdo chce co chce, nikdo mu nevymluví, že by duha nebyla zázrakem. „A co je to telegraf?“ táže se stařičký řečník za bouřlivého potlesku shromážděných, „zajisté ne vynález bídného rozumu lidského, nýbrž zázrak. A náš Karlíček Lueger, náš starosta, to je také zázrak!“ (Bouřlivé volání slávy.)

Když se ovace utišily, promluvil ctihodný páter Dominik. Řeč svou provázel jadrnou kritikou činnosti peklu propadlého Wahrmunda a objasnil posluchačstvu živými barvami, co se s Wahrmundem v pekle stane. Pět milionů let bude ďábly vařen v papínském hrnci ve vepřové krvi. Pod hrncem bude hořet jeho zabavená brožura. A těch celých pět milionů let bude trpět strašná muka v papínském hrnci a dalších pět milionů let bude poléván etherem, který v žáru, jaký panuje v pekle, tak rychle vyprchá, že Wahrmund celých těch pět milionů let bude mrznout na rampouch. Ale co je těch deset milionů let proti nekonečnosti. Pak bude nekonečně bodán, štípán, tlučen, stínán, lámán, věšen, řezán, pálen, chlazen, vařen, stahován, párán a přitom celou věčnost v uších mu bude hučet: Anathema sit! Budiž proklet! (Bouřlivější potlesk.)

Po této zdařilé řeči přihlásil se k slovu starosta tyrolské obce Wonderntal. Uvítán potleskem vytýká Wahrmundovi, že v hlavním městě Tyrolska vystoupil proti církvi. „Je pravda,“ praví řečník, „že my Tyroláci máme vodu v hlavě, ale my zato věříme jako povodeň. (Výborně.) A nemá-li Wahrmund vodu v hlavě, pak má prázdnou hlavu.“ Řečník žádá, aby do resoluce byla přijata věta, že je profesor Wahrmund „schweinbübli“ a „schweinkerli“. (Hlučný souhlas.)

Další řečník, vídeňský městský radní, pekař Krzikawa Wenzel, prohlašuje, že poslední dobou o něm roztrušované zprávy, jako by míchal do mouky sádru, nejsou pravdivý, a pokud se týče profesora Wahrmunda, že úplně bude souhlasit s jeho upálením. Prosí ale, aby v ten významný den nemusil dát svému personálu prázdno.

Nato odpověděl jeden ze svolavatelů, že i v minulých stoletích při upalování kacířů nikdy řemeslo nestálo, a ani dnes nebudeme dělat v té věci nějakých reforem, aby nám Vatikán právem nevytkl modernismus. Další řečník p. Erzberg praví, že mluví jménem churavého dra Luegra. (Sláva!) Jest přesvědčen, že upálením dra Wahrmunda polepší se otřesené nervy miláčka všech katolíků v Rakousku.

Po tomto vznešeném projevu přečetl kuchař papežského nuncia následující resoluci: „My shromáždění věřící ve vídeňském radním sklepě vyslechli jsme se souhlasem krásné projevy řečníků za obrození křesťanské kultury a žádáme vládu, aby’ neprodleně dala upálit prokletého profesora Wahrmunda z Inšpruku. Budiž zvoleno komité složené stejným dílem ze zástupců vlády a křesťanských sociálů, kteří by vypracovali celý program slavnosti. Z výtěžku slavnosti upálení profesora Wahrmunda budiž vysláno několik nejmravnějších slepých křesťanských sociálů do Lurd. My shromáždění protestujeme dále proti ministru vyučování dru Marchetovi a žádáme, aby byl vypovězen z Rakouska a na jeho místo nechť jest okamžitě dosazen papežský nuncius, kníže Granito di Belmonte. Ministr zahraničních záležitostí baron Aehrenthal budiž okamžitě zbaven úřadu, a na jeho místo nechť přijde páter Tomáš Škrdle, který budiž povýšen do stavu baronského. Dále si přejeme, aby profesor Wahrmund byl při upalování poléván petrolejem a Francii jako semeništi bludů vypovězena válka. Má-li profesor Wahrmund nějaké příbuzné, nechť jsou ihned zbaveni občanských práv a dopraveni do donucovacích pracoven. V den upálení buďtež všichni tak zvaní náboženští šílenci propuštěni z blázinců na svobodu. Pro srdce všech věřících nebude nic pohnutlivějšího a pro ducha vznešenějšího divadla, jako když plameny budou olizovat toho, který tak hanebným způsobem zneužil svého učitelského úřadu. Ku konci resoluce navrhujeme, aby všichni profesoři v Rakousku byli dáni pod policejní dohled. K tomu všemu nám dopomáhej Pán Bůh. Amen.“

Resoluce byla jednomyslně přijata a po odeslání holdovacích telegramů papeži a královně Taitu schůze zdařile vykoktaným proslovem předsedy ukončena za zpěvu papežské hymny. Za všeobecného nadšení a bez zaplacení útrat rozešlo se pak shromáždění.