Můj obchod se psy | Kynologický ústav |
|
|
|
I. Měl jsem již ode dávna zálibu ve zvířatech jakéhokoliv druhu. V útlém věku nosíval jsem domů myši a jednou vydržel jsem si hrát se zabitou kočkou po celou tu dobu, kdy jsem byl za školou. Zajímal jsem se i o hady. Kdysi jsem chytil nějakého hada na kamenité stráni v lese a strojil jsem se odnést si ho s sebou, abych ho dal tetě Anně, kterou jsem neměl rád, do postele. Na štěstí se k tomu přitrefil hajný, který konstatoval, že je to zmije, zabil ji a odnesl, aby dostal zákonitou odměnu. Od 18 let do 24 jevil jsem zálibu pro zvířata hodně veliká. Zajímali mě velbloudi a sloni všeho druhu. Mezi 24. rokem a 28tým pomalu to klesalo a zájem můj počal budit hovězí dobytek a koně. Přál jsem si mít hřebčinec nebo chov siemenského skotu. Zůstalo to pouhým ideálem a nezbylo mně nic jiného než omezit svou lásku na zvířata menšího druhu. Psům jsem dal přednost před kočkami a kolem třicátého roku nastaly mezi mnou a mými příbuznými nějaké různice. Bylo mně vytýkáno, že se neživím nijak řádně a že doposud jsem se nepostaral o to, abych se postavil na nohy. Krátce rozhodnut prohlásil jsem svým příbuzným, že si vzhledem k svému zájmu a k zálibě ke zvířatům zařídím obchod se psy. Stálo by za povšimnutí, že z toho neměli radost.
II. Zakládá-li kdo nějaký obchod, tu je nepochybné, že musí se postarat o firmu, která by význačně označovala druh obchodu. Pro tento druh bývá označení »psinec«, což se mně však nezamlouvalo vzhledem k tomu, že jeden můj vzdálený příbuzný je v ministerstvu, a že by proti tomu protestoval. Prosté označení: »Obchod se psy« též se mně nijak nezamlouvalo, neboť v mých intencích bylo vésti obchodování nějakým vyšším způsobem. V naučném slovníku přišel jsem na jméno »kynologie«. což značí nauku o psech. Pak jsem šel kolem zemědělského ústavu a neštěstí bylo hotovo. Dal jsem tomu název »Kynologický ústav«. Byl to hrdý, učený název, vystihující, jak jsem ve velkých insertech otiskoval: »Chov a prodej i výměnu a koupi psů na podkladě kynologickém«. Tyto velké inseráty, ve kterých se slovo kynologický ústav tak často opakovalo, uváděly mne samotného v němý obdiv. Jsem konečně majitelem ústavu. Kdo to nezažil, neví, co hrdosti leží v tom a co půvabu. V insertech jsem sliboval odborné porady ve všech záležitostech psů se týkajících. Kdo si koupí tucet psů, že dostane jedno štěně nádavkem. Pes, že jest nejvhodnějším dárkem k jmeninám, biřmovancům, snoubencům, svatebním dárkem, darem k jubileu. Pro děti že jest to hračka, která se tak snadno nepoláme a neroztrhá. Věrný průvodčí, který vás v lese nepřepadne. Všechny druhy psů jsou stále na skladě. Přímé spojení s cizinou. Při ústavě vychovatelna pro nezpůsobné psy. V mém kynologickém ústavě odnaučí se za čtrnáct dní nejzuřivější pes štěkat a kousat. Kam se psem o prázdninách? Do kynologického ústavu. Kde se pes naučí panáčkovat za tři dny? V kynologickém ústavu. Když si přečetl jeden můj strýc tyto inseráty, potřásl povážlivě hlavou a řekl: »Ne, hochu, ty nejsi zdravý, nebolívá tě někdy vzadu v hlavě nad týlem?« Já však hleděl s nadějí do budoucnosti a nemaje dosud ani jednoho psa, čekal jsem dychtivě na nějakou objednávku a hledal jsem insertem poctivého, řádného sluhu, vojny prostého, který, až mu psi přirostou k srdci, nemusel by znovu na vojnu.
III. Na insert pod názvem: »Sluha pro chov a prodej psů« došla spousta nabídek, z nichž některé byly velmi upřímné psány. Jistý venkovský strážník ve výslužbě sliboval, že dostane-li to místo, naučí všechny psy skákat přes hůl a chodit po hlavě. Jiný psal, že umí zacházet se psy, poněvadž byl po léta zaměstnán u budějovického pohodného a propuštěn pro vlídné zacházení se zabitými. Jiný žadatel spletl si »kynologický ústav« s gynekologickým ústavem (pro ženské choroby) a psal, že byl sluhou v porodnici a na ženských klinikách. 15 ze žadatelů mělo absolvovanou právnickou fakultu, 12 bylo absolventů učitelského ústavu. Kromě toho došel i připis ze »Spolku pro blaho propuštěných trestanců«, abych se na něj obrátil stran místa sluhy, že mají pro mne jednoho velmi řádného propuštěného lupiče pokladen. Některé žádosti byly velmi smutné a beznadějné. Psali např. sami: Ačkoliv již předem s určitostí vím, že nedostanu toho místa ... Byl tam v té spoustě nabídek, který uměl Španělsky, anglicky, francouzsky, turecky, ruský, polský, chorvatský, německy, maďarský a dánský. Jedno psaní bylo latinské. A pak došla jednoduchá, ale upřímná žádost: Velectěný pane! Kdy mám nastoupit službu? V dokonalé úctě Ladislav Čížek, Košíře, u Medřických. Když se žadatel tak přímo ptal, nezbylo mně nic jiného než mu odepsat, aby přišel v osm hodin ráno ve středu. Cítil jsem se zavázán velkými díky k němu, že mne zbavil dlouhého, obtížného vybírání. V osm hodin ve středu nastoupil tedy můj sluha službu. Byl to muž menší postavy, od neštovic, velmi čilý, který, když mne ponejprv uviděl, podal mně ruku a řekl vesele: »Počasí se asi do zítřka nevybere, jestli pak jste už slyšel, že se zas srazily v sedm hodin ráno elektriky na Plzeňské třídě.« Pak vytáhl z kapsy krátkou dýmku a pravil, že ji dostal od šoféra firmy Stibral, a že kouří uherský tabák. Pak mně sdělil, že u Banzetů v Nuslích je číšnice jménem Pepina a ptal se mne, zdali se mnou nechodil do školy. Pak počal mluvit o nějakém jezevčíkovi, kterého kdybych koupil, bylo by nutno přebarvit a trochu mu zchromit nohy. »Vy tedy psům rozumíte ?« tázal jsem se radostně. »To se ví, sám jsem už prodával psy a měl jsem už z toho opletání před soudem. Jednou jsem si vedl domů boxera a najednou mne zastaví na ulici jeden pán a že prý je to jeho pes, že se mu ztratil přede dvěma hodinami v Ovocné třídě. »Jak to víte, že je to váš pes?« »Podle toho, že se jmenuje Mupo. Pojď sem, Mupo.« Ani nevíte, jak ten můj pes na něho radostně skákal. »Bosko,« volám na něho, »Bosko, fuj.« A on zas radostně na mne počal dorážet. Byl to blbeček. Nejhorší bylo, že jsem u soudu zapomněl, že jsem mu říkal tenkráte Bosko. Ale slyšel i na jméno Buberle a měl se ke mně stejně radostně. Mám se podívat po nějakém psu ?« »Ne, Čížku, obchod můj bude veden reelně. Počkáme na kupce a prozatím prohlédneme si inserty v rubrice »Zvířectvo«, kdo co prodává, jaké druhy psů. Podívejte se, zde jedna paní chce prodat z nedostatku místa ročního bílého špicla. Jsou špiclíci opravdu tak velcí, že tolik překážejí? Jděte tedy do té Školské ulice a kupte ho, zde vám dávám 30 korun.« Rozloučil se se mnou s ujištěním, že přijde co nejdřív, a vrátil se za tři hodiny, ale v jakém stavu ! Tvrdý klobouk měl naražený až přes uši, strašně se kymácel se strany na stranu, jako by chodil za mořské bouře po palubě, a pevně se v ruce svíral provaz, který táhl za sebou! Podíval jsem se na konec provazu. Tam nebylo nic. »Nu — jak — pak — se — vám líbí — pěkný kousek, co? — nejsem — tu s ním brzy — (počal škytat, vrážeje do dveří pokoje) — podívejte se na — jeho uši — tak pojď, mamlase — ten se staví, — co? Nechtěla ho ani prodat —« V tom se otočil a podíval se na konec provazu. Vytřeštil oči, vzal konec do ruky, ohmatal a zaškytal: »Před ho—ho—dinou ještě tam — tam by — byl...« Sedl si na židli, spadl s ní okamžitě a šplhaje se po mých nohou do stojací polohy, řekl vítězoslavně, jako kdyby objevil něco báječného: »Von nám tedy patrně utek’.« Posadil se na židli a počal chrápat. Tak nastoupil prvního dne službu. Díval jsem se z okna na ulici. Tam pobíhali v ruchu frekvence různí psi. Připadalo mně, že každý z nich je na prodej, zatím kdy ten člověk vedle tak ukrutně chrápe. Pokusil jsem se ho vzbudit, maje fixní ideu, že přijde nějaký kupec a koupí si ne jednoho, ale velkotucet psů. Nikdo však nepřicházel a stejně bylo marné ho budit. Docílil jsem jen toho, že se mně svezl se židle. Za tři hodiny se konečně sám probral a protíraje si oči, řekl chraplavým hlasem: »Myslím, že jsem provedl něco špatného.« Počal se upamatovávat na jednotlivé podrobnosti, rozhovořil se o špiclíku, jak byl krásný a jak mu ho ta paní prodala velice lacino. Dal za něj deset korun, poněvadž jí řekl, že přijde do moc dobrých rukou. Pak vykládal, jak ten pes s ním nechtěl jít a jak ho zmlátil. Přešel pak rychle k tomu bodu, že má jednoho hostinského známého dole na Smíchově a tak že se tam zastavil. Bylo tam též několik jeho známých. Pili nějaké víno a likéry. Člověk je velmi křehký tvor. »Dobře,« pravil jsem; »jak víte, dostal jste 30 korun, vrátíte mně tedy dvacet.« Nebyl přiveden nijak do rozpaků: »Měl bych vám opravdu vrátit dvacet korun, ale myslil jsem, že vám udělám radost. Stavil jsem se také na Švihánce a tam jsem dal u nějakého Krátkého závdavkem na štěňata deset korun. Mají tam takovou divnou, zajímavou fenku a ta je březí. Budeme žádostiví, jaký druh štěňat vrhne. Hlavní věc, že už je máme zamluveny. Pak jsem šel kolem Paliárky, tam mají na prodej krásnou ramlici ...« »Vzpamatujte se, Čížku, vždyť nemám obchod s králíky.« »Což jsem řekl ramlici?« pravil sluha, »to. je mýlka. Chtěl jsem říci: fenu skotského ovčáka. Je též březí, ale tam jsem nedal zálohu na štěňata, nýbrž těch deset korun je zálohy jen na tu fenu, štěňata zůstanou majiteli a pro fenu pošleme, až vrhne štěňata. Pak jsem šel Krocínovou ulicí...« »To už jste neměl peněz ...« »Ano, správně, to už jsem nijakých peněz u sebe neměl. Kdybych byl měl peníze, má tam nějaký pan Novák na prodej velkého chlupatého psa, dal bych mu na něj také zálohu, aby nám byl k disposici. Nyní se seberu a půjdu do té Školské ulice. Ten špicl jistě se už vrátil domů, když mně utekl. Za hodinu jsem s ním zde.« Čížek dostál slovu. Vrátil se ještě dřív než za hodinu, úplně střízlivý a udýchaný. K mému velkému překvapení přivlékl černého špicla. »Nešťastníku,« zvolal jsem, »vždyť ta paní inserovala, že prodá bílého špiclíka.« Chvíli se zaraženě díval na psa a pak beze slova s ním vyběhl ven. Vrátil se za dvě hodiny s děsně špinavým zabláceným špiclem bílým, který se tvářil velice divoce. »To byl s tím špiclem omyl,« řekl Čížek, »ona ta paní v té Praze ve Školské ulici měla dva špiclíky, černého a bílého. Ta měla radost, když jsem jí přivedl toho černého nazpátek.« Podíval jsem se
přivedenému na známku. Měl známku žižkovskou. Bylo mně náhle tak, že jsem
myslil, že bych měl vlastně plakat, ale opanoval jsem se. (Čížek zatím známku
sundal s poznámkou, že je to vždy nebezpečné.) IV. Kupec dostavil se ráno asi v deset bodin. Rozhlédl se po bytě a tázal se: »Tak kde máte ty své psy?« »Nemám jich doma,« řekl jsem, kromě dvou spiclíků černého a bílého, které vychovávám a kteří jsou již zamluveni pro pana arcivévodu do Brandýsa. Psy své mám na venkově vzhledem k tomu, aby byli na čerstvém vzduchu a netrpěli hmyzem a neštovicemi, čemuž se v městě neubrání ani nejpečlivější obchodník se psy. Zásadou našeho kynologického ústavu je, poskytnouti našim psům možnost volného výběhu a tak venku, kde máme ty své psince, každé ráno rozpráší je sluha po kraji a psi nevrátí se až večer. Má to též tu výhodu, že psi se naučí počínat si samostatně, neboť si sami vyhledávají přes den potravu. Máme najaty pro ně velké revíry, kde se mohou živit zvěří všeho druhu a měl byste vidět, jak je to komické, když takový trpaslíček ratlíček zápasí se zajícem.« Pánovi se to velice líbilo, neboť pokyvoval hlavou a řekl: »To máte tedy též na prodej hodně zlé psy, vycvičené na hlídání!« »Ó zajisté. Mám v zásobě psy také strašlivé, že nemohu posloužit ani jejich fotografií, neboť by byli málem rozsápali samotného fotografa. Mám na skladě psy, kteří již roztrhali zloděje.« »Právě takového bych si přál,« řekl kupec, »mám sklad dříví, a nyni v zimě bych rád se opatřil dobrým hlídacím psem. Můžete mně ho ze svého psince do zítřka odpoledne přivést, přišel bych se sem na něho podívat?« »Ó, prosím, beze všeho, pošlu hned sluhu pro něho. Čížku!« Objevil se s líbezným úsměvem a hned se domníval, že už toho pána někde viděl. »Čížku,« řekl jsem, dávaje mu znamení, »pojedete pro toho nejhoršího hlídacího psa. Jak se jmenuje ?« »Fabián,« s ledovým klidem řekl Čížek, »jeho matka byla Hexa, je to strašlivý pes. Roztrhal a sežral už dvě děti, poněvadž ho omylem dali dětem k hraní a ony si chtěly na něho vylézt. Pokud se týče zálohy ...« »Ach, ovšem,« řekl kupec, »zde je čtyřicet korun zálohy, co bude stát?« »Sto korun,« řekl Čížek, »a zlatku ocasného; máme také lacinějšího, za osmdesát korun, ale ten ukousl jen jednomu pánovi, který ho chtěl pohladit, tři prsty.« »Chci tedy toho horšího.« A Čížek vypravil se se zálohou čtyřiceti korun hledat hlídacího psa a do večera přivedl melancholického klacka, který se chudák sotva vlekl. »Vždyť je to chcípák,« zvolal jsem s úžasem. »Je však laciný,« pravil Čížek, »potkal jsem jistého řezníka, který ho vedl právě k rasovi, že už prý mu nechce táhnout a že začíná kousat. Tak myslím, že bude z něho výborný hlídací pes. Ostatně, jestli tam bude pořádný zloděj, tak ho otráví a ten pán půjde si k nám koupit jiného.« Chvíli jsme o tom debatovali, pak psa Čížek vyčesal a uvařili jsme mu rýži se šlachami. Sežral toho dva hrnce a vypadal stále tak pasivně a uboze. Lízal nám botu, chodil po pokoji beze všeho zájmu a bylo vidět, že má zlost, že přece s ním jeho pán nedošel až k tomu rasovi. Čížek učinil ještě jeden pokus, udělat ho hroznějším. Poněvadž byl ten pes žlutý a bílý, vlastně šedivý, namaloval mu tuší velké, černé pruhy přes tělo, takže vyhlížel pak jako hyena. Pán, který si pro něho přišel druhého dne, když ho uviděl, zděšeně couvl. »To je strašný
pes,« zvolal. Kupec se zpěčoval, tak jsme ho v pravém slova smyslu přivlékli k té obludě a přinutili ho, aby ji pohladil. Hlídací pes počal mu lízat ruku a šel s ním jako beránek.« A do rána toho pána úplně vykradli. V. Přiblížily se vánoce. Mezitím jsme černého špice pomocí kysličníku vodičitého zbarvili na žluto a z bílého špice udělali černého natřením roztokem dusičnanu stříbrnatého. Oba psi při těch manipulacích strašně vyli, což dělalo dojem, že kynologický ústav disponuje na místě psy dvěma aspoň šedesáti. Za to jsme měli hojnost štěňat, čížek dle všeho trpěl chorobnými představami, že štěňata jsou základem blahobytu, a tak před vánocemi nosil v kapsách zimníku samá štěňata. Poslal jsem pro dogu, a přinesl mně štěňata jezevčíka, poslal jsem pro stájového pinče, přinesl mně štěně foxteriéra. Měli jsme celkem 30 štěňat a kol 120 K dali jsme zálohy. Přišel jsem na myšlenku v Praze na Ferdinandově třídě najmout si před svátky krám, dát tam stromeček a prodávat tak štěňata pěkně ozdobená pestrými stuhami pod heslem: »Nejradostnější vánoce způsobíte svým dětem, koupíte-li jim zdravé štěňátko.« Krám jsem najal. Bylo to takhle asi týden před svátky. »Čížku,« řekl jsem, »odnesete štěňata do našeho krámu v Praze, koupíte stromek hezky velký, umístíte tam za výkladem pěkně štěňátka, koupíte mech. Zkrátka spoléhám na vás, že to budete nějak vkusně aranžovat. Rozumíte!« »Zajisté. Budete mít radost.« Odvezl štěňata v bednách na ručním vozíku a odpůldne šel jsem se tam podívat, jakou radost mně způsobil a jak pěkně zaranžoval výkladní skříň. Zástup lidu před krámem mne poučil, že jest o štěňat a obrovský zájem. Přišed však blíže, slyšel jsem z davu zuřivé volání: »To je neslýchaná surovost; kde je policie, divíme se, že se něco takového trpí!« Když jsem se protlačil k výkladní skříni, nohy div pode mnou neklesly. Čížek, aby to pěkně zaranžoval, rozvěsil dva tucty štěňat po větvích velkého vánočního stromku, jako by to bylo cukroví. Visela tu, nebožátka, s vyplazenými jazyky jako středověcí loupežníci, rozvěšení na stromě! A pod tím byl nápis: Nejradostnější vánoce způsobíte svým dětem, koupíte-li jim zdravé, roztomilé štěňátko. A to byl konec kynologického ústavu. |
 |