Heslo:

♣ Ladislav Čížek

Výklad:

O Čížkovi píše Hašek jako o sluhovi ve vile "Světa zvířat", ale jak se začtete do povídky "Má přítelkyně Julča", byl víceméně ošetřovatel zvěře, z dnešního pohledu poněkud krutý, když  bil ty psy, kteří byli ve psinci Světa zvířat, až jedna radost.   Ve "Světě zvířat" vyšla fotografie s přítelkyní Julčou a jejím ošetřovatelem. Myslím, že ten pán něžně hladící Julču by mohl být právě pan Čížek. Podle policejních přihlášek se jmenoval Ladislav a tak ho taky jmenuje Jaroslav Hašek v povídce "Můj obchod se psy" resp. "Kynologický ústav". První přihláška[1] jasně dokazuje, že byl hlášen ve vile "Světa zvířat" č.p. 908, od 19.5.1908 jako sluha. Z této a další přihlášky [2] je patrné že se nějaký čas živil jako šafář, obchodní příručí a obchodní cestující. Ve "Světě zvířat" byl hlášen ještě v roce 1911, ale od 10.4. 1912 žil již na jiné adrese v č.p 413. To je v podstatě v sousedství "Světa zvířat", jak dokazuje mapa z roku 1914 [3]. A jak se říká "udělal se pro sebe" a obchodoval se psy na které poskytl výraznou padesátiprocentní slevu [4]. Asi ten obchod nebylo nicmoc. Stěhoval se různě po Smíchově až opět zakotvil ve vile "Světa zvířat" dne 26. 2. 1913. Stejnou rukou je připsáno "Správec ústř. spolku Canisport". Jak dlouho pro Canisport pracoval nevíme. Poslední stopa po Ladislavu Čížkovi je z Černošic. Podle adresáře z roku 1939 [5] měl v Horních Černošicích opět psinec. Shodou okolností je v adresáři i uveden i Canisport Františka Pobera (manžel dcery Václava Fuchse, Marie).

Nelze si nevšimnout jisté paralely s Blahníkem, který rovněž obchodoval se psy, zejména kradenými, a falšoval rodokmeny. S obchody se psy a falešnými rodokmeny měl samozřejmě své zkušenosti i Jaroslav Hašek.

Svět zvířat

Jedině klamáním celé společnosti mohou jednotlivci pohodlně žít. Psali jsme o ubohých psech proletářích, kteří o hladu, v dešti ran choulí se skrčeni do koutka, a když pozvednou svůj hlas, jsou biti nanovo; a sluha Čížek bil ty psy, kteří byli ve psinci Světa zvířat, až jedna radost. A když v noci štěkot psí probudil přítele zvířat Václava Fuchse ze spánku, tu vycházel Čížek ze svého pelechu s býkovcem v ruce a ztloukl ony psy revolucionáře.

„Neračte se lekat,“ pravil Čížek, „ten skřipec nepatří nikomu z personálu. To zde byla baronka Dobřenská, aby si objednala od nás šest loveckých psů. Byla k nám doporučena kněžnou Colloredo-Mansfeld, ale jakmile přišla, přiběhla Julča, skočila jí na záda a vzala jí skřipec s nosu. Když jsme ji vzkřísili, odjela a odvolala objednávku. Je to divná ženská, štítila si dát skřipec po opici na nos. Myslím, že to není nic zlého.“

A pak došla jednoduchá, ale upřímná žádost: Velectěný pane! Kdy mám nastoupit službu? V dokonalé úctě Ladislav Čížek, Košíře, u Medřických. Když se žadatel tak přímo ptal, nezbylo mně nic jiného než mu odepsat, aby přišel v osm hodin ráno ve středu. Cítil jsem se zavázán velkými díky k němu, že mne zbavil dlouhého, obtížného vybírání.

V osm hodin ve středu nastoupil tedy můj sluha službu. Byl to muž menší postavy, od neštovic, velmi čilý, který, když mne ponejprv uviděl, podal mně ruku a řekl vesele: »Počasí se asi do zítřka nevybere, jestli pak jste už slyšel, že se zas srazily v sedm hodin ráno elektriky na Plzeňské třídě.«