Na opuštěné latríně

 

Někdy bývá člověku tolik smutno, vidí-li, jak vše upadá, jak bývalá sláva zaniká. Takovým skličujícím dojmem působí opuštěná latrína na bývalém vojenském cvičišti u Dejvic pod kopcem, kudy se táhne cesta k sv. Matěji za lávkou vedoucí přes dejvický potok, který za oněch časů, kdy měl dosti v vody, unášel směrem ku Královské oboře všecko přebytečné, co z latríny kdysi plynulo, ach kdysi dávno, kdy ozývaly se na dejvické pláni bubny, odfrkávání a klusot koní, kdy krátce rachotily výstřely z manlicherovek a třepetaly se tam signálové praporky.

Dávno zmizely vojenské kumpanie, už se pláň nemodrá uniformami, zůstala tu jen opuštěná latrína, několik prken sbitých, aby civilisty neurážel pohled dovnitř, kde dvě klády upevněné v malé vzdálenosti nad sebou úplné dostačovaly svému úkolu. A pod kládami od zákopníků vykopaný příkop dopola naplněn jest černým, uschlým listím švestek, jichž kmeny tyčí se kolem a jichž vrcholky zvědavě dovnitř se dívají.

Bolno a teskno vzpomínati. Když švestky kvetou, padají bílé květy do opuštěné latríny, kolem rozkvetou pampelišky a sedmikrásy, jako by příroda snažila se potěšiti opuštěnou latrínu a zapuditi svěžími květy dech tesknoty a smutku, který vane z těchto smutných míst.

A na podzim i na jaře, kdy zrána a navečer mlhy padají do údolí vltavského a na dejvickou pláň, tu tesknota vznášející se nad opuštěnou latrínou dosahuje vrcholu. Vítr, opírající se do zpuchřelých dřev, ruší skřípáním večerní ticho a tím smutnějším dojmem působí toto místo, čím větší byla jeho sláva.

Jen když výletníci ubírají se na výlet k sv. Matěji nebo do údolí šáreckého, dochází opuštěná latrína občasného použití.

Ale tyto návštěvy nemají dlouhého trvání a nejsou slavné. Do večera zmizí návštěvníci a pak následuje tichá noc, teskná a smutná a ještě smutnější ráno a dopoledne. Latrína stojí tak opuštěná a trpce se dívá na prázdné cvičiště.

Kde jsou ty doby, kdy slyšela, jak blíží se k ní kumpanie za kumpanií. Poslední rány doznívaly z manlicherovek, ozvaly se četné kroky a úsečný rozkaz šarží: „Hosenriemen ab!“ A již vstupovali jeden po druhém vojáci připravení a stateční do útulné latríny, dobře si vědomi toho, že rozkaz je rozkaz. Byla to sladká doba chvilkového odpočinku, příliš však krátká, neboť nové oddělení již stálo dole za potokem a poznovu zněl rozkaz: „Hosenriemen ab!“

Potom dozněly kroky kumpanií a nyní přicházeli jednotliví utečenci. S požitkem užívali klidu a ticha pod širou oblohou a když odcházeli, načrtali tužkou své dojmy na prkna a provázeli své myšlenky přiléhavými nákresy.

Občas zabloudila sem nepřátelská hlídka s bílou páskou na čapce a tu sedávali na kládě přítel vedle nepřítele, vyměňujíce si sví názory.

Můj bože! Ty doby plné rušného života prchly a zmizely, tak jako vodou potoka mnoho toho odplavalo.

Kol opuštěné latríny jde procházkou major ve výslužbě pan Zettel.

Stojí latrína smutná, teskná a truchlivá. Slz neroní, nemá z čeho. Je bezživotná, suchá jako bleskem rozbitý peň posledního dubu ve vykáceném lese.

Na švestce, jejíž větve pohlížejí do ní, sedí vrána. Ta se právě tak sem hodí, aby pan major v. v. ještě smutněji se zadíval na dejvickou pláň a na opuštěnou latrínu. Jde dále do kopce, aby lépe viděl do okolí. Zastavil se na vršku a pohlížel na dopolední mlhy, jemné a průsvitné, na dejvickou planinu. Před několika lety ráno projížděl se zde před kumpaniemi na koni: Všude se modralo vojskem, trubky vřeštěly, zněly rozkazy, křičelo se, nadávalo, koně lítali jako splašení. A dnes! Dole opuštěná latrína, před kterou bylo kdysi tolik živo.

Pan major sestupoval opět dolů s takovým teskným pocitem, jako když vzpomínáme na zemřelé druhy, na ztracené mládí a na utracené peníze.

Pan major spěchal. Tesknota měla fysiologický vliv na jeho tělesné orgány. Svižně s rozepjatým kabátem vstoupil do opuštěné latríny. Tam na kládě seděl zcela obyčejný člověk, civilista, dle všeho vandrák na cestě.

Pan major v. v. Zettel učinil zoufalý pohyb a padl do příkopu, který kdysi zákopníci vykopali. Puklo jeho vojenské srdce, které nesneslo, aby prostý civilista vykonával tělesnou potřebu v opuštěné vojenské latríně.

Duchapřítomný vandrák prohledal mu kapsy a s hodinkami a s peněženkou vesele odešel z opuštěné latríny.

A duch pana majora ve výslužbě sedává dnes za tmavých nocí na prkně opuštěné latríny a usedavě pláče...