O národní písni |
|
|
| Österreich, du edles Haus. steck deine Fahne aus. lass sie im Winde wehn Österreich muss ewig stehn .... Píseň tuto jsem slyšel, píseň tuto jsem si nevymyslil a mohu dokázat, že ji zpívají děti v uzavřeném území. Dojemný zpěv, když roztomilé dětičky s hlavami tak trochu kreténskými zpívaly ji s nadšením, které se mně nehorázně líbilo u těch capartů. „Rakousko musí věčně stát!“ Ty dětičky byly o tom přesvědčeny. Pěti bylo kolem devíti let, osmi kolem desíti a jednomu malému umouněnci bylo tak kolem sedmi. A ten sedmiletý klučina nejvíce řval: „Österreich, du edles Haus...“ V Tyrolsku slyšel jsem jinou, také pěknou píseň: Du schönes Land, du schönes Land, du schönes Land, wer dich erkannt, wer dich erkannt, ruft stolz und frei, ruft stolz und frei. Über Thal und Höhe, über Thal und Höhe. Hoch Österreich, Österreich Hoch! Písně tyto udávaly svým houkavým tónem velmi poetický ráz celé krajině, o čemž každý se může přesvědčit, kdo v těch krajinách cestuje. Buď tam jódlují, nebo pijí rozpuštěné máslo, nebo zpívají: Ty krásná země, ty krásná země, ty krásná země. Země, která má takové národní písně, takové zpěváky, takové dobré rozpuštěné máslo, země, která oplývá dobytkem v zemi, kde se sní tolik arzeniku, ta zem je přece krásnou, o tom nikdo nepochybuje. Nějaký rýpal by ovšem mohl říci, pak že není třeba to vyzpěvovat do světa. Takový nešťastník by se strašně mýlil. Proč by se to nemělo křičet z vrchů tyrolských za bučení dobytka a poetického zvonění kravských zvonců? Kolik cizinců v Tyrolsku by přišlo o ten pěkný požitek a dojem. Kolik Francouzů, Angličanů, Němců, Američanů a Rusů, Italů atd. a jiných cizích turistů by si bez té písně neuvědomilo, že Rakousko je třikrát krásnou zemí a kdo pozná tu krásnou zem že hrdě a volně zvolá přes údolí a výšiny: „Hoch Österreich, Österreich Hoch!“ Občané! Čechové! Zpívejte s citem: Na Radlické silnici stojí domek malý, šenkuje tam má milá, rozmilá, pivečko červený! Můžete ji zpívat s přeměnou: Vzala koně za uzdu, vedla do světnice a vojáka švarného, mladého, vedla do maštale. Že píseň byla oblíbenou, svědčí, že na její notu zpívala se píseň o vraždě na Karlově náměstí s větou silnou: Padla na zem, na holou, mrtvolou byla ihned, ach, ach! Občané! Zpěvem k srdci, srdcem k vlasti. Čechové! Dobře jste pochopili žluté nebezpečí a ze sympatií k Rusku zpívali notou: Slovan jsem a Slovan budu, píseň ohnivou a válečnou Z Port Arthura jede fůra, sedí na ní Kanimůra. Občané! Udělejte z toho volební písničku! Drazí rodáci! Neslyšíte ještě zvuky v uších té písně, založené na neznámém podkladu: „Ó Emane, to se ti nestane, co se ti stávalo, to už ti nevstane.“ Čechové! Vy jste se první ujali cikánů a cikánek. Pěli jste píseň: Když jsem šel včera po rynku, potkal jsem černou cikánku. Pověz mně, černá cikánko... Spoluobčané! Slyšeli jste hřímat Prahou, městy a vískami jásavou píseň: Já mám doma veverku... nebo Já mám doma hokyni a krmím ji v kuchyni... Kolik bylo těch různých nuancí na nápěv té písně... Mužové! Národ český potřebuje silné stravy, silných písní. Z vás vyšla píseň silná, píseň mohutná, ta Na Skvárovně, tam se baletí, až Honza dostal ránu, až porazil Nánu. Nač Vrchlickému dávat Nobelovu cenu. Vypátrejte toho, který složil: U nás ve Zbuzanech, u nás ve Zbuzanech, tam se tancuje. Jen věta: A pardie samec, tančil bych, jak kanec zaslouží si ceny Nobelovy. Nejsme národem holubičím. Zpíváme: Na Marjánce, na Marjánce... A facka přiletí a frajer odletí... Naproti tomu jsme národem čisté lásky platonické. Pějeme s citem: Pojď, Karličko, pojď, do Šárky půjdeme, tančit tam budeme... půjdeme do Šárky, dáme si do... Čechové! Máme své geniální lidi, kteří do písní vkládají nejen cit, ale myšlenkově dovedou vystihnout a zpopularizovat v nich slova cizí. „Našišato, našišato!“ Jaký to geniální překlad slova „secesé“. Myslil jsem, že jsem poznal nejkrásnější píseň národní, ale jako obyčejně člověk nikdy není tak stár, aby se nepřiučil něčemu novému. Jel jsem drahou z Mödlingu do Vídně s vídeňskými školními dětmi, které se vracely ze školního výletu. Dětičky zpívaly: Der Kaiser ist ein lieber Herr, er wohnt in schönen Wien, und wär es nicht so weit von hier, so lauf ich heut noch hin. Když dětičky přezpívaly, prosil jsem slečnu učitelku, která nad tím stádem bděla, aby je vybídla, aby zpívaly ještě jednou. Zpívaly pak až do Vídně. Několik lidí ve vlaku koulelo zuřivě očima, jedna paní omdlela, zakázat ovšem nemohl dětem tu píseň nikdo, aby tu pěknou píseň nezpívaly. A kdyby se toho někdo odvážil, dal bych ho prostě zatknout pro rušení povinné úcty k panovníkovi. Já vám dám, holoto! V příjemné zábavě jsme dojeli do sídelního města mocnářství a dodnes nepochopuji, proč mne nějaký občan inzultoval dva dny potom na Alserstrade s poznámkou, že jsme se už viděli v tom vlaku z Mödlingu do Vídně. Národní píseň je dvojího druhu. Píseň, která vznikla z lidu a píseň umělá, kterou si lid tak oblíbil. že ji přijal za svou. Tyto písně mám velmi rád. Člověk vidí, jak náš lid oblíbil si jen krásné, výrazné a silné písně. Kdo by neznal Vesničko má pod Šumavou, tu tak citovou píseň, že by člověk slzel, stal se sentimentálním a nakonec zpěváka té písně oběsil. Kdo by neznal Já mám trakař novej, píseň sice starou, ale dosud velmi dobrou, o které Machar psal již v Božích bojovnících: Co Marseillaisa, co je Bože carja, tohle je hymna, v které oheň hárá. „Já mám trakař novej, vozím na něm volej.“ Škoda té písně. Mohla by se stát hymnou pouličních prodavačů, hymnou hauzírníků, hymnou vyrabitelů trakařů. A což píseň úchvatná Za čtyrák, za čtyrák za Čtyráček, šel vojáček pro tabáček. Tato píseň mohla se stát hymnou trafikantů, hymnou úřednictva z tabákové režie a hymnou vojáků, kteří beztoho už pomalu zapomínají zpívat dojemnou píseň Nad Berounkou pod Tetínem. Spoluobčané! V lidu je antimilitaristický duch. V nás dříme a probouzí ho píseň Pane lajtnant, pane lajtnant, jen si ho tam daj... Čechové! Jsme národem pytláků a to hrdých pytláků, jak líbezné pějeme! „Či-čí, či-čí, všechno křičí, každý si rád zapytlačí!...“ Nejsme pokrytci! Přiznáváme to hrdě, a proto pějeme Světýlko mrká, mrká, on ji ho tam... A což píseň Když jsem šel přes Muninu, potkal jsem utahaninu. Tvrdím že národ s tak vyvinutou lidovou poezií se neztratí. Národ, který zpívá Hradčanské hodiny, národ, který z Fastrových Pražských švadlenek přijal za své Na Belvederu, tam v pološeru..., lid, který pěje s citem Když jsem byl na Letné v bále, dostal jsem přes držku v sále - ten lid budiž požehnán... V Národním obzoru pan Pospíšil prosí o novou národní hymnu. Pane Pospíšile, doufám, že nezoufáte, já nezoufám. Lid, který tak jako náš dovede zpívat, sám utvoří si národní hymnu, silnou hymnu. Prosíte, pane Pospíšile, o laskavé návrhy. Pane Pospíšile, přijměte můj první příspěvek: Soukupa, Němce, Šmerala Čechie dávno hledala, Šmerala, Němce, Soukupa, jenž lidu práva vydupá. |
 |