Občanu Macharovi do památníku

 

Zejména poslední dobou časopisy jsou plny nejrozmanitějších protestů proti těm důstojníkům, kteří sloužíce v rakouské armádě přijati byli do vojska Československé republiky, kde provozují domněle i nedomněle stejné pitomosti, které prováděli ještě ve svazku c. k. rakouské armády.

Čas od času přinášejí noviny tragické zprávy o tom, že proťukávají vyzvědačské aféry, kombinované přejatými důstojníky z rakouské armády. Objevuje se přitom též ta zajímavá okolnost, že největší surovci, týrající za rakouského režimu naše vojáky, zaujímají o něco vyšší důstojnické hodnosti, nežli měli za starého Rakouska pod černožlutým praporem.

Po tom objevení bývají po hospodách nejzajímavější rozhovory. Objevuje se, že je toho vlastně ještě víc.

Jeden soused povídá: „Můj syn slouží na vojně u jednoho hejtmana, kterej, když jsem byl v Srbsku za války a šli jsme na Dřinu, zastřelil ze svýho revolveru jednoho vojáka od naší kumpanie, kterej už nemoh jít dál, poněvadž se mu provalil pruh, na kterej byl před půldruhým rokem operýrovanej.“

Obyčejně se přitom nadává, že generální inspektor armády občan Machar jezdí klidně dál v automobilu, jako kdyby se rozumělo samo sebou, že když se objeví a odhalí veřejným tiskem nějaký takový jenerál, který za Rakouska dal popravovat naše hochy a slouží dál klidně v téže hodnosti kvůli valutě v republice, že měl by občan Machar dát zavřít svůj automobil do garáže, zastřelit šoféra, vypustit všechen benzín z nádržky, skočit do benzínové louže, škrtnout sirkou a upálit se za recitování svého nového neorealistického verše:

Hle, plameny již kolem dují,

na všechno, lide, rezignuji,

to uspíšilo tento pád.

Ne abyste, občane Machare, použil tohoto receptu, to nedělejte, ještě nepřišel váš čas. Nic se ještě tak dalece nestalo. Na sebevraždu je dost času, až vás dá takový nějaký bývalý rakouský jenerál, sloužící dnes ve vaší armádě, uvázat v Jelením příkopě na Hradě na dvě hodiny ke stromu ...

*

Celkem vzato není to tak špatné s těmi důstojníky převzatými z rakouské armády. Velká většina slouží úplně poctivě zájmům republiky. Postrádáme jenom u vyššího důstojnictva převzatého z rakouských služeb ony komické figurky, které daly velice mnoho původu k různým směšným historkám.

Až toho dosáhneme, co bylo za starého Rakouska, pak teprve můžeme mluviti o něčem.

Tak například nemáme doposud ve svazku naší armády generála, který jsa přítomen při lékařské komisi, týkající se superarbitrace důstojníků v Krakově, řekl, když štábní lékař jednoho inžinýra chemie uznal způsobilým k lokální službě: „Potáhneš stavět mosty k Přemyslu.“

„Dovoluji si upozornit Vaši Excelenci,“ namítl zbledlý rezervní důstojník, „že jsem inžinýr chemie.“

„Na tom mně drek záleží“, prohlásil klidně generál, „inžinýr jako inžinýr, inžinýr musí všemu rozumět!“

Při téže komisi byl jeden aktivní důstojník, který při bitvě u Komárova ztratil sluch. Měl býti úplně propuštěn domů, ale týž generál, předsedající komisi, rozhodl, aby byl přidělen k radiotelegrafu, aby kontroloval při hlavní radiotelegrafní stanici v Přemyslu, zdali správně se převádí praskot jiskrových znamének v radiotelegrafu.

Dále nemáme u nás ještě takového plukovníka, jako byl v Brucku nad Litavou.

Jeden rezervní poručík žádal ho za vojny o dovolenou.

„Z jakých důvodů, kamaráde,“ zařval na něho plukovník.

„Nebyl jsem, pane plukovníku,“ odpověděl skromně poručík, „již čtrnáct měsíců doma. Neustále byl jsem v poli a manželka je právě před porodem.“

Dostal ihned dovolenou a sám plukovník byl kmotrem jeho dítěte.

A ještě u nás nemáme takového jenerála, na kterého by se obořily všechny noviny.

Ale to už je předválečný jenerál, také z Krakova.

Přijel na inspekci do dělostřeleckých kasáren. Tam našel všechno v pořádku.

Potom ho vedli na cvičiště za Czerwony Kamień. Našel opět vše v pořádku, kromě latríny, kde zjistil, že lať, o kterou se mužstvo kvůli pohodlí podpírá, jest o 10 cm nižší, než má být přibita.

Následovalo hrozné hromobití a ihned musela být opatřena nová lať, stará stržena a přibita nová, odpovídající předpisům.

Jenerál v plné uniformě sedl si na latrínu, opřel se o novou lať a řekl:

„Tak vidíte, pánové, takhle to má být!“

Všechno to s ním prasklo po jeho slovech a on spadl do hustě naplněné latríny ...

*

Jestli jsem zašel příliš daleko, prosím občana Machara, aby mně prominul.