|
Zájem o to, jak si okrášliti
obec, jest rozšířen po celém vzdělaném světě,
takže do jisté míry dostálo se to až k nám, a
korporace, které se zabývají takovými, někdy
nepříjemnými věcmi, nazývají se okrašlovacími
spolky.
Jaksi postupně rozmohlo se u nás přesvědčení, že
je v obcích mnoho míst, kde by se mohl založit
sad nebo něco podobného, zasypat kanály, upravit
dláždění, vysázet stromy, postavit pomníky a
udělat si ze své obce útulné hnízdečko.
*
Předchází malá klidná rozmluva a potom ...
Pán sedící v čele stolu uhodil pěstí do stolu,
až se všechny sklenice otřásly, a zařval: „Ať ke
mně ještě jednou s něčím přijdou! Nechte si ty
vaše funkce!“
Druhý pán sedící naproti jal se ho rozvážně
uklidňovat: „Ale nedělej hlouposti, přece
nemusíš stát na svém. Jak ty chceš udělat ten
park kolem pomníku, to je nesmysl chtít to tak
useknout. Tam musí být park v polokruhu,
rozumíš, nebo ne? Dals to někomu schválit? Když
jsi jednatelem okrašlovacího spolku, to ještě
neznamená, že si můžeš dělat, co chceš!“
Rozčilený pán v čele stolu křičel ještě víc a
hlasitěji: „Nechte mne, ježíšmarjá, nechte mne.
Kdo se obětoval, kdo se o to staral než já?
Kdyby nebylo mne, ještě by jsme byli nezačali!“
Z dolejšího konce stolu ozval se opět jakýsi
vážný hlas: „A to je právě chyba, že jsi začal,
aniž bys se nás byl zeptal! Kdo ti dal právo
vzít si dělníky a začít kopat podle svého
plánu!“
„A jaký plán?“ usmál se posupně, „useknout
parčík kolem pomníku jako kočce ocas. Je v tom
něco estetického? A potom si ještě vzpomene, že
prý dá kolem vystavět dřevěný plot, aby než to
křoví, co si tam vymyslil, vyroste, kozy to tam
všechno nesežraly.“
Pán, který předtím mluvil s rozvážným hlasem,
ozval se opět: „Kdyby každý, když mu něco vleze
do palice, chtěl všechno uskutečnit, to bychom
daleko došli. Nesmíš zapomenout, že tys
okrašlovací spolek nezaložil a také nedals sám
peníze, abys mohl rozhodovat a nikoho se
nezeptat, jestli to má jít do polokruhu, anebo,
jak ty jsi si to vymyslel, cikcak, a ten plot k
tomu, aby Mistr Jan Hus byl jako na hřbitově.
Víš vůbec, co je to okrašlovací spolek?“
Tázaný vyskočil, bolestně zaúpěl a zařval ještě
větším hlasem: „Sežerte si to! Ať si to vezme
jiný na starost! Já se vzdávám všech funkcí, jak
už jsem řek! Vystupuji ze všech spolků! Co jsem
dal už zkopat kolem pomníku, sám si zaplatím!
Nemyslete si, že mě tím zničíte! Předám to
každému rád, ať zas ten zkusí na své vlastní
kůži, co je to okrašlovací spolek!“
„Dobrá,“ ozval se nějaký hlas. „My si bez tebe
také nezoufáme. Sad se udělá pěkně do polokruhu,
poněvadž škola je na vršku, před školou je
pomník, polokruh se železným zábradlím půjde
pěkně až k silnici...“
U vedlejšího stolu vyskočil mladý bledý člověk a
zařval ještě hrozněji než uražený jednatel
okrašlovacího spolku: „To zas prrr! Tamtudy
jezdím, tam je moje cesta! Teď jsem najal dole
pole, kudypak budu jezdit? Já se na tom malým
plácku před domem nemůžu otočit s koňma, a což
kdybych vezl fůru sena? Tak bych vzal ten váš
park s sebou!“ Stál dále vztyčen jako vtělená
hrůza.
Vážný hlas se opět ozval: „Neblbni, vždyť tam
nemáš stodolu!“
Bledý muž zahulákal: „Zadek domu vyhodím a
stodolu si vystavím, a park nebude do půlkruhu.
A což kdybych to chtěl všechno prodat? Kdo mně
ten dům koupí, když k němu nemá příjezd, kvůli
vašemu parku, a musí jezdit přes Panenku Marii
na náměstí!“
Naproti u stolu ozval se někdo rozvážně: „U
Panenky Marie se dobře můžeš otočit i se
žebřiňákem! Víš, co je to kultura? Víš, co to
znamená okrašlovat město?“
„Bodejť bych nevěděl,“ zasípal mladý bledý muž,
„když mně chcete vzít poslední cestu. Kdybych
měl jít k samému presidentovi, tak přes Panenku
Marii jezdit nebudu!“
„Sousedé,“ zakřikl, až se okna otřásla, „já chci
komisi a já vám dokážu, že se tam neotočím!“
Ozvalo se několik smířlivých hlasů jako: „Dej si
říct - nedělej hlouposti - neblbni - nehovadi -
neblázni!“
Rozčilený jednatel okrašlovacího spolku, který
viděl, že mu přišla pomoc k uskutečnění jeho
projektu, park pod pomníkem ve tvaru výseče,
jako když kdysi Řekové na své anabazi z Persie
uviděli opět moře a křičeli „Thalatta, thalatta!“,
tak on hulákal dobrých pět minut: „Komise -
komise - komise - musí přijít komise! Já chci
taky komisi!“
*
Svolaná komise, která měla rozhodovat o
architektuře parku kolem pomníku a vyjádřit, v
jakém estetickém poměru k okolí má být
projektovaný výsek kruhu či polokruh, získala
opravdu velký zájem obyvatelstva, které se
rozdělilo na dva až tři tábory.
Vzrušení, které způsobil okrašlovací spolek,
když odhodlal se opravdu něco krásného pro město
udělat, stupňovalo se každým dnem, poněvadž se
nemohli shodnout na tom, kdo má obětovat povoz a
koně, aby se s nimi pokusil otočit za Panenkou
Marií a ukázal tak prakticky mladému bledému
muži, že je přístup a příjezd k jeho domu a že
nemusí jezdit přes projektovaný park.
Jednatel okrašlovacího spolku jevil z toho
velkou radost, že se komise neschází, a šeptal
si na zápraží s vytáhlým bledým mužem: „Oni se
nás bojí.“
Konzervativní živel v městečku říkal, že jsou to
všechno zbytečné věci, pomníky a parky; žili
lidi bez toho, a nemuseli platit sto korun za
metrák bramborů, takové okrašlování města že je
pro kočku a že mohlo to stačit, když už
vystavěli ten pomník, že už jsou na náměstí
pomníky tři, počínaje odzdola: Před kostelem sv.
Jan Nepomucký, proti radnici Panenka Maria a
před školou Mistr Jan Hus, a přitom jsou čím dál
větší daně. Takhle kdyby místo parku obec raději
založila trávníky, aby se měly kozy kam jít
pást, a zrušila kontumaci a vymohla, aby se
mohla v neděli čepovat kořalka po službách
božích.
Zkrátka a dobře, většina obyvatelstva byla toho
mínění, že taková okrašlovací akce nepřináší nic
dobrého.
Nakonec si předseda místního klerikálního spolku
spletl okrašlovací akci s ošacovací akcí a vedl
v tom směru zuřivou agitaci.
Konečně však se přece komise sešla, poněvadž
jeden z občanů, největší nepřítel kruhové výseče
jednatele okrašlovacího spolku a borec za park v
polokruhu, poručil kočímu zapřáhnout pár koní do
žebřiňáku a přirazil s povozem před Panenku
Marii. Kočí, který za světové války sloužil u
dělostřelectva a musel se otáčet ještě na
nebezpečnějších místech, ukázal své umění.
Projel bleskurychle nad Panenkou Marií mezi
dvěma starými lipami, mezi kterými by stěží
projela bryčka, vjel přímo do uličky mezi školou
a domkem vytáhlého bledého muže, couval s koňmi
na hranice projektovaného polokruhu sadu, otočil
se a hrdě se rozjížděje mihnul se opět mezi
starými lipami nad Panenkou Marií, udělal na
náměstí polokruh a odjížděl opět rychle domů.
Vysoký mladý bledý muž byl výsledkem komise,
která jasně dokázala, že nemusí jezdit přes
projektovaný park do polokruhu, aby měl příjezd
ke svému stavení, zprvu tak poděšen, že
prohlásil kolemstojícím: „Von ten kočí těm koním
něco hvízdal.“ Nakonec se však vzpamatoval,
chvíli přemýšlel a potom rozhlížeje se
vítězoslavně po členech komise řekl: „Žádám o
novou komisi s nábytkovým vozem. Uvidíte, jestli
projede a otočí se na tom pláce.“
Členové okrašlovacího spolku rozcházejí se do
svých domovů a všem tane na mysli jedna
myšlenka, že se komise s nábytkovým vozem
připustí, ale předtím že obec musí skácet ty dvě
staré lípy, mezi kterými předtím projel
žebřiňák. Pak že tudy nad Panenkou Marií
nábytkový vůz projede a lehko se otočí a mladý
bledý muž že to definitivně prohraje a park pod
pomníkem před školou že se založí do půlkruhu.
|
