Píseň o latríně |
|
|
| Též jedna věc je, která důležitou úlohu hraje za válečné vřavy: tak často uzříš jámu nezakrytou a dojem na ni nevyjde ti z hlavy. Prostinká jáma, delší nebo kratší, jak vykopala kde ji ruka pilná a jak též pro potřebu všeobecnou stačí, lať přes ni zapuštěná silná a na té větvi, jako za podzimních tahů na telegrafní ptactvo sedá tyče, to už uzříš i zde společenskou snahu, leč snaha ta se jiné věci týče. Sem druh si vedle druha na okamžik sedá, neb člověk tvor je společenský věru, a za chvíli se zase od bidélka zvedá, je-li uspokojen plně v každém směru. A někdo krátce tam a jiný déle sedl, což okolnostmi různými se řídí, někdo se usmívá a druhý nevesele se tváří tak, jako když se stydí. A někdo mlčí, urputně se tváře, bolestně při tom obličejem kroutí, a jiný hvízdá si oduševněním záře, ten ani tam nikoho nezarmoutí. Zas mlčky s tváří filozofa jiný a s klidem stoika starého Říma dozadu zahledí se na své činy a jiný takřka nad jamou tou dřímá. A mnohý odbývá to v horečnatém chvatu, by za chvíli zase přiběhl sem zpátky. Též jiný znalecky o činech druhých soudí neb ústa lidská kritizují ráda a často i sem nesváry se vloudí, a k vůli tomu, co v tu jámu padá! A jáma plní se, až zasype se zcela a místo ní zas vykope se nová, jí zasvětí zas nová rána z děla a historie pokračuje znova. A včela zatančí a muší roje i různých broučků oživí ty jámy, jim nové vzejdou živobytí zdroje a nejvíc vytěží z nich chrobák známý. A jeho potomstvo, to bude vzpomínati na dobu latrin, na žeň přebohatou a bude vždy tu dobu vděčně zváti čarovnou, bájnou dobou zlatou. A na latrinách v dáli hrách z jara rozpučí i fazulové květy a zahradní tam záhon vzkvete nový- pro básníka zas vzejdou nové vzněty....
|
| Báseň přepsaná z deníku šikovatele Vaňka, který si jí zapsal dne 15.19.1915 u vesničky Pogorelcy u Dubna. |
 |