Podivuhodné dobrodružství indického kačera v městském parku |
|
|
| Indický kačer z parku u Františkova nádraží
nebyl oblíben u žádné z ptačí havěti, s kterou
sdílel domek na ostrůvku rybníka pod umělým
vodopádem. Myslil si příliš mnoho o sobě,
poněvadž měl na hlavě korunku z kovově lesklého
fialového chumáčku peří. Potloukal se sám a sám
po cestách parku a žil z milodarů kolemjdoucích,
hlavně vášnivě rád jedl preclíky. Nasycen, hrdě večer vracel se mezi své druhy do ostrovního domku a uvelebil se v koutě zcela samotářsky, odpovídaje jen zlostným štěbetáním na poznámky velké pekinské husy a staré labutě. „Vy jste protiva,“ volala pekinská husa, „pročpak nechodíte s námi po travnaté obrubě rybníka? Vždyť to děláme kvůli obecenstvu, aby se nám mohlo obdivovat vcelku. Jak to vypadá, když jeden jde tam, druhý tam. Co si o nás pomyslí, že nedržíme pohromadě?“ „Panáček si myslí,“ ozvala se chraplavě labuť, „že je z nás nejkrásnější.“ „Inu, každý nemá tak dlouhý krk jako vy,“ zlostně vybuchl indický kačer, „víte, že se říká: Dlouhý krk, krátký rozum. Snad naposled vy myslíte o sobě, že jste z nás nejhezčí? Co vy vyvádíte, je k nepochopení. Předešle mne to překvapilo. Vy jste celá bílá, ale mláďata jste měla černá. To mně laskavě vysvětlete. Takovou ostudu neudělá nikdy žádná z našich indických kachen. S nebožkou jsme měli děti právě tak krásně pestře zbarvené, modře-žlutě-zeleně. Stejně tak krásné děti, jako jsme my. Vy máte být na co pyšnou. Snad na to, jak kroutíte krkem? Vždyť hrajete komedii. Jakmile je víc lidí u zábradlí, vyplujete na rybník, kroutíte sebou, ponořujete krk bez příčiny do vody, otočíte se k obecenstvu, opět krkem kroutíte a pak si na vodě uprostřed vší krásy počnete hledat na křídlech čmelíky. A lidé se vám obdivují.“ „To právě chce,“ podotkla pekinská husa. „Ale ta sláva netrvá dlouho,“ pokračoval indický kačer, „jakmile vylezete z vody, vypadáte tak strašně uboze. Klátíte sebou ze strany na stranu, břicho ohromné sotva vlečete a ty vaše krátké, ošklivé nohy! A přitom jste předešle s takovou drzostí řekla jednomu vrabci, když se hnal pro kousek preclíku: Odletíš, uličníku, což nevidíš, že reprezentuji vodní ptactvo? Pěkná reprezentace, sotva se hýbete, a pak to tlusté břicho a ten dlouhý krk, který nevydrží, aby se nekroutil a který vám padá až na zem, takže se divím vždy, když vás tak pozoruji, že jste si ho už dávno neotloukla... „Že vás štípnu,“ zasyčela uraženě labuť. „Zkuste to, vždyť se sotva zvednete, copak ostatně myslíte, že jsem nějaký vrabec? A nekruťte tolik očima, aby vám nevylezly.“ Do hádky vložila se pekinská husa. „Poslyšte, pane, věřte, že nás velmi mrzí, že jsme se kdy s vámi seznámily. Neviděla jsem nikdy takového nafoukance. Jinému kritizujete chůzi a sám se přitom tak hnusně batolíte.“ „Já že se batolím, to mně ještě nikdo neřekl, vy míšenče.“ „Kdo je míšenec?“ „Vy, má zlatá. Myslíte o sobě, že jste pekinská husa. Že jste husa, o tom nepochybuji, ale zdali pekinská, to je opět něco jiného. Znal jsem vaši paní máti, ta byla ze Sadské a pak zde měli kříženého pekinského kačera, jehož matka byla divoká husa. A to je váš rodokmen. Já jsem z Indie.“ „Vy že jste z Indie, vy jste z Neratovic. Říkal to hlídač jedněm pánům, kteří se ho ptali, kde by se dostal takový exemplář, jako jste vy.“ „Já že jsem exemplář?“ „Zajisté, zcela obyčejný exemplář. Dokonce vás ani matka nevyseděla, vy jste z umělé líhně. A tu drzost jste měl, že když jste sem prvně mezi nás přišel, počal jste křičet, že jste přímo přilétl z Indie.“ „Dejte už pokoj s tím věčným hádáním,“ ozval se melancholický čáp, „raději mně řekněte upřímně, narostou mně někdy přistřižená křídla, abych mohl odletět? Vždyť je to k nevydržení, stále poslouchat jedno a totéž.“ „Stejně jako poslouchat vaše neustálé vzdychání,“ poznamenala labuť, „každý den nám vypravujete o tom, že jste od Šestovic z luk nad Metují, že tam bylo plno žab a že nejste zvyklý na moučná jídla, jako jsou preclíky.“ „Musíme si na všechno zvyknout,“ ozval se indický kačer, „když jsem byl v Indii...“ „Vida ho, zas už lže,“ rozkřikla se na něho pekinská husa a počala hrozivě syčet. „Milá paničko,“ řekl kačer, pomalu se zvedaje, „věřte mně, že nemusím s vámi být pod jednou střechou. Nejste proti mně nic.“ Odbatolil se ke vchodu a v nočním temnu plul přes rameno rybníku ke křovinám. „Já jsem od Šestovic z luk nad Metují,“ zabručel čáp usínaje. Pekinská husa zasyčela ještě nějaké nadávky směrem, kde brázdil vodu domýšlivý indický kačer, labuť vnořila si krk a hlavu dozadu v jemné peří perutí. Pak ještě někde zapískla vodní krysa a již bylo v domku ticho a klidno. A indický kačer bezdomek statečně batolil se opuštěnými cestičkami, zametaje v rozčilení občas ocasem drobný písek za sebou. „Je to ale impertinence,“ zasyčel pro sebe, „vyhnat mne do noci.“ Připadalo mu ve tmě vše tak podivným. Nikdo tudy nekráčel, aby se mu obdivoval a drobil mu preclík, který vždy chvatně pojídal, aby přišla řada ještě na jiné dětičky. Byly to takové milé chvíle, kdy jedna vychovatelka vykládala o něm svým svěřencům, že je to bažant. Teď bylo ale takové smutné ticho vůkol. Jen nějaký kocour přešel kolem něho, svítě dychtivě očima. Neodvážil se však učinit na něho útok, neboť on statečně zakejhal a dál pajdal tmou hrdý a rozčilený. Kocour se dlouho na něho díval a počal se potloukat kolem pasti na kočky. Indický kačer vyšel z parku a dal se Sadovou třídou, kolem budky, kde klímal zřízenec potravní daně. Na rohu Sadové třídy, když zahnul směrem k Žižkovu, někdo se k němu přiblížil. „Co tady děláš, indický kačere?“ slyšel nad sebou hlas, podivný a nejistý, „neznáš už pana Malinu?“ „Zabloudil jsi, chudáku,“ pokračoval týž hlas, „ty jsi zabloudil, už se na mne nepamatuješ. Já jsem přece pan Malina, který ti vždy nosil preclík se slečnou Otylkou. Počkej, neodcházej,“ prosil týž hlas, „už ti se slečnou Otylkou nebudu dávat preclíky. Ona už krmí kachny s jiným. Posaď se, příteli, ke mně.“ Pan Malina rozněžněn sedl si ke kačerovi, který ho nepoznával, poněvadž vypadal trochu podivně. Byl bez klobouku a límec měl rozevřen. Položil si ho na klín a dal se do pláče. „Krmí kachny s jiným;,“ opakoval plačtivě, „teď chodívá do Stromovky.“ Muž se utišil. „Víš co?“ řekl, drže indického kačera za nohu, „vrátím tě, odkud jsi přišel.“ Vstal a nedbaje žalostného kejhání kačera dal si ho pod paždí a zmizel s ním ve tmách Sadové třídy. U potravní daně byl zastaven výběrčím, který se právě probudil z rozespalosti. „Copak to nesete?“ „Našel jsem indického kačera, který utekl z parku. tak ho zas do parku nesu.“ „Odkud jdete?“ „Ze Žižkova.“ „To musíte platit z něho akcíz.“ „Ale vždyť ho nesu do parku.“ „To už je Praha.“ „Já myslím,“ řekl pan Malina, opíraje se o výběrčí budku, „že konám dobrý skutek.“ „Nemohu vám pomoci,“ řekl výběrčí potravní daně ledovým hlasem, „je to živá drůbež, tak z ní musíte platit akcíz. Nebo nesmíte s ní do Prahy.“ Pan Malina počal něco mluvit o bezpečnostních orgánech a že půjde na policii. A vydal se poznovu do tmy Sadové třídy. Slyšel již kroky hlídky a mohl také již říci: „Dovolte, pánové...“ Policejní hlídka se zastavila. Jeden ze strážníků prohlédl si příchozího. Nevzbuzoval nijaké důvěry ten muž, držící pod paždí živého kačera v tak pozdní hodině noční. „Kde jste sebral toho ptáka?“ stručně otázal se mladší strážník. „Našel jsem ho, prosím, je z parku.“ „To je hezké, vy tedy nosíte po nocích zvířata z parku,“ řekl starší významně se zachmuřuje, „velmi hezké od vás. Půjdete na strážnici. A neste to zvíře trochu lidsky.“ Pan Malina pokusil se o to, aby vysvětlil nejlepším způsobem, jak se s tím kačerem setkal. Nedařilo se mu to. Pletl páté přes deváté. Mluvil něco o slečně Otýlii, která s jiným krmí kachny, zapřísahal je, aby mu věřili, že je pan Malina, mluvil o akcízu, že ho chtěl přenést do Prahy a o preclíkách. Nebylo možno si z toho nic vybrat. Slyšel ještě poznámku: „Tak jste ho tedy chytil na preclík.“ Na komisařství se to konečně vysvětlilo. Řádně se legitimoval, vystřízlivěl a mluvil lépe logicky. Byl propuštěn a policejní hlídka odnášela indického kačera do parku. Dnes indický kačer mlčky sedává v domku na ostrůvku rybníka, je tichý, zádumčivý a neodpovídá ani na největší impertinence pekinské husy a staré labutě. Jen předešle s povzdechem řekl k čápovi, který sentimentálně opakoval, že na světě už nejsou asi žádné žáby: „Ach, milý brachu, na světě se dějí ještě horší věci...“ |
 |