|
 Píši
Vám toto, pane profesore, vycházeje ze
stanoviska, že revoluce není produktem vědy nebo
nějaké filosofické školy a že k uskutečnění cílů
revoluční akce v první řadě není třeba diplomatů
a státníků.
Revoluce představuje tvůrčí sílu mas. Jest to
síla budující ze zřícenin.
Vaše metoda postupování v revoluční akci liší se
tak velice, pane profesore, od postupu, který
dnes přijala revoluce za svůj program, že prosím
Vás snažně bedlivě pročisti tento list.
Jsem přesvědčen, že Vy, který myslíte přesně a
píšete stručně a jasně, zachytíte základní body
celého rozporu v nazírání na postup české
revoluce.
Předně dovolte mně prohlásit, že se pojem
revoluce a způsob, jak se ona provádí, nedá se
vtěsnat v katechismus. Musíte býti dále pamětliv
toho, že dříve, nežli jste se vydal za svým
revolučně diplomatickým posláním po Evropě,
český lid se již vzbouřil sám myšlenkově i
činně.
Dříve nežli se utvořila zahraniční Národní rada,
navázavší styk s anglickými a francouzskými
státníky, čeští vojáci na srbské a ruské frontě
zaházeli ručnice a přešli k těm, které jim
nenáviděný despota poručil zabíjet.
To bylo první základní období české revoluce,
kdy masy českých vojáků šly do zajetí a
proměnily svou revoluční vůli v čin.
Pak přišlo druhé období. Zahraniční Národní
rada, jejíž jste předsedou, začala informovati
Anglii a Francii, upozorňovala na vzpouru
českého lidu.
Vy, dr. Beneš a Dürich pracovali jste na základě
hotových fakt. Vy jste s českou revolucí
seznámili Západ a zajisté i Vám je nepříjemné,
když Vás jmenují extrémní nadšenci vůdcem české
revoluce.
Vy sám cítíte, že ani Vy, dr. Beneš nebo Dürich
netvořili jste českou revoluci. Ona vznikla z
lidu, když světovou válkou uveden byl celý svět
v pohyb.
Četli jsme Vaše články v anglických a
francouzských listech, pojednávající o zápase
českého národa za jeho samostatnost. Četli jsme
Vaše prosby k Francii a Anglii o pomoc českému
národu, ony přesvědčivé články pro nás, kteří
chytali se všeho, co by nás mohlo zbavit
nenáviděných Habsburků, od Anglie věševší irské
revolucionáře, kteří stejně jako my toužili po
samostatnosti, až po ruského cara, za kterým
stály oprátky a Sibiř.
Zatím v Rusku spolky ruských Čechů, seskupeny v
Svaz, obnovovaly na poradách v ruském
ministerstvu zahraničních záležitostí České
království a korunu svatováclavskou stavěly na
hlavu Romanovců.
Byl to slavný ohňostroj: car, Anglie, Francie, a
v dětské radosti jsme tomu tleskali, ale již to
nebyla jen revoluce v časopisech, český člověk
za hranicemi chopil se zbraně proti Rakousku, a
k tomu ozbrojenému povstání opět nedala podnět
zahraniční Národní rada.
České vojsko vzniklo zde v Rusku na popud
zdejších Čechů, emigrantů i usedlých, a i tu
přišla Národní rada k hotovému.
Do Ruska byl vyslán Vámi starý Dürich, politik
ze staré školy, poctivý muž, jehož vadou bylo,
že byl přílišně důvěřivým slavjanofilem.
Jest Vám zajisté známo, že tohoto poctivého
člověka nazvala zahraniční Národní rada
darebákem, úplatníkem, místo aby ho nazvala
slepým politikem.
Přišla ruská revoluce. Padl car, padl Dürich a
carofilský Svaz.
Sjezd vyvolal k životu Odbočku Národní rady.
Zdálo se, že nastane reorganizace ve vedení
české revoluce. A opravdu se to jen zdálo.
Ruská revoluce odkryla jen slabiny této
revoluční instituce. Odbočka Národní rady počala
budovat českou armádu na základech z doby
samoděržaví, ale ona nebyla tím apoštolem, který
přivedl do českého vojska ony veliké řady
revolucionářů. Tím apoštolem byla ruská
revoluce, která v masách českých zajatců
vznítila u nich doposud náležitě nevyhraněný
požár vzpoury.
Tím postupně jsem přešel, pane profesore, k
nejsmutnějšímu období české revoluce, ku vládě
Odbočky Národní rady.
Vláda Odbočky zaměnila formuli královské milosti
„plaisir du roi“ slovem „národní disciplína“.
Z Vás udělalo těch několik lidí modlu a pod
paprsky Vaší svatozáře zotročili českou
revoluci.
Špatnou hru hráli s Vaším jménem, pane
profesore. V zemi, kde se začalo tak svobodně
dýchat, několik lidí, nafouklých bublin z mýdla,
plulo majestátně nad vlnami českého povstání,
vyžadovalo pro sebe bezmeznou úctu, prohlašovalo
se neomylnými, vynášelo vždy a všude jen své
osoby, a nikdy nemluvilo o svých povinnostech.
Jest to období českého revolučně buržoazního
liberalismu. Dále jste nedospěli ve vývinu české
revoluce, ztotožňujíce se s Miljukovem a kadety.
Vědomě zakrněli a nevzkřísila je revoluce
Říjnová. V době, kdy v Rusku ujal se lid vlády,
myšlenkoví buržuové v Odbočce Národní rady
jevili neobyčejný zájem o to, aby česká revoluce
nesplynula s mohutnou revolucí světovou, aby
uchránili české revolucionáře od toho proudu,
který ničil všechna privilegia a který hrozil
silným zadutím do jich bublinové slávy.
A proto Odbočka Národní rady s Vámi prohlašovala
neustále pověstnou neutralitu.
A víte, pane profesore, jak my říkáme té
neutralitě Odbočky? Jmenujeme to docela
obyčejnou radostí zevlujícího publika.
Zamyslete se laskavě, pane profesore, nad
událostmi poslední doby. Vzpomeňte na Kornilova,
Ukrajinu, Kyjev, bolševiky a vzpomeňte na to, že
všeobecná revoluce je názorem světovým, že ona
objímá a uvádí do pohybu celý svět s jeho
hospodářskými, politickými a mravními problémy,
a na druhou stranu napište slovo neutralita.
A co Vám vyplyne z té myšlenkové rovnice? Nic
jiného než smutný dojem nad zchátralostí Odbočky
Národní rady, nad myšlenkovým měšťáctvím. A
jedině z toho mohl vzniknouti zbabělý útěk před
ruskou revolucí, útěk před světovou revolucí do
Francie.
A k tomu jste Vy, pane profesore, neměl dát
dojít. Když za zády Ruska blýskají se vilémovské
bodáky, když v Rusku je nouze o každou
organizovanou revoluční vojenskou jednotku, tu
odjezd našeho vojska z Ruska do Francie je
zradou světové revoluce.
Když se v Rakousku a Německu radují nad odjezdem
českého vojska do Francie, tu Vaší povinností,
pane profesore, je říci: „Zpátky, hoši, já jsem
se zmýlil, vás je třeba zde!“
Právě projíždějí Samarou první vlaky první
divize. Na zdech jsou nápisy: „Ať žije světová
revoluce, ať žije Bedřich Adler, ať žije Karel
Liebknecht!“
Pane profesore, zastavte vlaky, dřív než bude
pozdě.
Voják z české armády
|
