Román Boženky Grafnetrové |
|
|
| Slečna Boženka Grafnetrová, o které zde
bude řeč, nebyla snad žádnou vyslovenou
sufražetkou, ačkoliv tato velká doba zanechala v
ní jedno, společné jejím sestrám v Anglii. Dívat
se totiž chladně na muže, a její modré oči
významně klidně dívaly se kolem a bylo možno z
nich vyčíst: „Ne, vy mne nenapálíte.“ Byla-li nucena přijít do nějakého úředního jednání s muži, třebas na hranici čáry potravní daně, tu činila tak bez vší koketérie a v jejích očích ležel přísný chlad. Mohla se dívat na muže jinak, zatímco její družky v Anglii pálí železniční stanice, zapalují paláce i činžáky a kdy počíná si to něžné pokolení hůř než Busurmani? Mohla se snad usmívat, když mluvila na magistráte, kam šla něco vyřizovat za svého otce, s tolika mladými muži, když právě to jsou opět muži, kteří lapané anglické šelmy krmí násilně v jejich klecích? Představíme-li si pak, že tolik četla o zklamaných ženách, nedivme se, jak její oči hledí rozšafně na vás a jak, když se na vás dívají v elektrické tramvaji, že vám vyřizují její heslo: „Ne, vy mne nenapálíte.“ Vy nechcete tu modrookou plavovlásku napálit, bůh bud svědkem, že vůbec vám ani nenapadlo všimnout si Boženky Grafnetrové. Ale nemůžete si pomoci. Její oči vyhledávají kdekoho sedícího v elektrice, který je mužem, hlavně mladším mužem, a sdělují jim totéž, co řekla ta mlaďounká pánovi, který jí pomáhal vstupovat do vozu elektrické tramvaje, důrazně: „Ne, pane, vy mne nenapálíte.“ Boženka Grafnetrová měla zvláštní systém, aby vyjádřila, že prokoukla úmysly pánů mužů. A to byl systém hledači, pátrající po všech, kteří si zaslouží, aby na ně přišla náhlá sprcha. Šla-li po ulici, často se ohlédla za sebe, a když nějaký hlupáček, pozoruje to, vykládal si to mylně, vrátil se a počal ji dohánět, ohlédla se ještě jednou a zastavila se u nějaké výkladní skříně, blízko místa, kde stál policejní strážník. Když pak, bůh tomu pitomečkovi odpusť, mladý muž k ní přistoupil a řekl: „Slečno, smím vás doprovodit?“, tu běžela k strážníkovi a hlásila: „Prosím, pane strážníku, tamhle ten mladý člověk mne pronásleduje.“ Strážníci, stojící na promenádní Ferdinandově třídě, ji znali velice dobře, neboť tam používala často svého ochlazovacího systému. Znali ji i na salmovském policejním komisařství, kam dala jednou předvést nějakého vytrvalého mladíka, který, jí zlákán a odbyt, neúprosně ji chtěl přece jen doprovodit domů a na její energické: „Jděte, pane, ode mne!“ odpověděl: „To známe, kočičko.“ Velice ji urazilo, že jí kdekdo tak říká. Dokonce jí to řekl jeden akcízák: „Copak to nese, kočičko?“ „Kdo je kočička, co?“ řekla přísně, „já si jdu stěžovat.“ Vrazila do kanceláře. A tam se jí přednosta něžně otázal: „Copak si přeje, kočičko?“ Když přišla k sobě, vyrazila z kanceláře a doma vztekle plakala. U všech všudy, jací jsou ti mužští. Když někoho křísejí, nemusí mu hned rozpínat šněrovačku. Od té doby z opatrnosti nikdy nenosila šněrovačky a uspokojeně si řekla: „Tak teď mne už nenapálíte.“ Má zlatá Boženko Grafnetrová! Jak úporně bránila jste se mužům, jako Markétka Faustovi, která na jeho oslovení: „Krásná slečno,“ odpověděla s panenským chladem: „Nejsem krásná, ani slečna.“ (Dobře, že ji neoslovil: Krásná panno!) S takovou energií nevypravovala se ani Panna orleánská na svá válečná dobrodružství proti ryšavcům Jindřicha, s jakou odvahou jezdívala ona do Stromovky, kde je tolik mužských individuí, ničemných tvorů, kteří sednou si na lavičku k Boženkám a počnou s nimi hovor, rozpřádají známosti. A Boženka v tu nebezpečnou stranu jela odvážně a hrdě jako dobyvatelé zeměkoule. Ne, ona se nedá uplatit lstivými slovy, ona to zná, ona ví o všech těch spádech mužských tvorů. Doma si vzala z otcovy knihovny vždy nějakou pěkně vázanou knížku a tam ve Stromovce, někde, kde lavička byla ukryta, sedla si skromně a čekala, až přijde nějaká oběť. Tak řekla jednomu pánovi, který si vedle ní sedl na lavičku a nepromluvil ani slova doposud: „Pane, co ode mne chcete?“ - „Nic, dívenko.“ - „Já nejsem žádná dívenka, rozumíte, já vím dobře, proč jste si sem sedl. Chcete mluvit se mnou o podzimu, o tom, jak padá zežloutlé listí, jak je váš život také takovým podzimem, jak nemá slunce a jak ho po-třebuje. Mne však na to nenachytáte, sbohem.“ Uraženě odešla a on se za ní díval vyjeveně, bruče si: „Ta žába se zbláznila, vždyť jsem s ní vůbec nechtěl mluvit a ani na ni nepromluvil.“ A hodná Boženka Grafnetrová šla po pěšinách Stromovky a říkala si: „To jsem mu to pověděla, aby děvče zde nebylo jisto před muži.“ Jednou však dostala na takovou otázku na druhém konci Stromovky hrubou od poved: „Co sem tedy lezete.“ Tím byla ovšem její jemnost hluboce uražena a ona mu vynadala. Když chodívala těmi pěšinami Stromovky, tu myslila si často: „Kdyby bůh dal a někdo mne chtěl políbit, to bych ho zpoličkovala a utekla.“ Řekla to také jinému pánovi, který seděl už na lavičce, kam si ona sedla, a ptal se, co to má s sebou za knížku. Ona to sama nevěděla, poněvadž se dovnitř nepodívala, a řekla: „Pane, to je taková chytačka, tomu rozumím velmi dobře. Takhle začínají známosti, ale mne nenapálíte. Pak byste mně řekl několik hezkých jmen a nakonec byste mne chytil okolo pasu a chtěl na mně hubičku, ale já vám ukáži.“ Vyťala mu poliček a utekla. Spala velmi spokojeně a zdálo se jí, že uřezává mužům hlavy. Byl to takový příjemný sen, krásný a malebný, ale přišlo ráno a ona musila vstávat, neboť ji otec posílal do banky vyzvednout nějaké peníze. Šla tam ráda, poněvadž si jí tam nikdo z těch mladých lidí nevšímal, neboť už jim několikrát řekla své mínění, že jsou zhýralci. Vyplatili jí na šek 300 K a ona šla domů, hrdá a statečná, zastrkavši peníze do kabelky. U východu z banky zastavil ji mladý, hezký černooký muž elegantního vzezření. Smekl a řekl uctivě: „Prosím, slečno, kudy se tu jde do Lazarské ulice?“ Byla to otázka, kterou jí ještě žádný nedal. Chvíli uvažovala a pak řekla: „Pojďte, já vám ukáži, já jdu na Smíchov.“ Šli a on se jí omlouval a říkal, že je z Plzně, aby se na něj nezlobila. Pravila, že se nezlobí, ale že jsou mužští falešní. „Máte pravdu, jsou to neřádi,“ řekl. To se jí líbilo. Její oči už se na něj nedívaly s výrazem: „Vy mne, pane, nenapálíte“, a když přišli na Perštýně do tlačenice, vytrhl jí taštičku s penězi ten roztomilý, hodný muž a utekl. Má zlatá Boženko Grafnetrová! Co ke všemu musila zkusit tvá nevinná hlavička, když ti potom doma vytýkali, že jsi rajda a že běháš za mužskými. Byl to bolestný román, smíchovská Markétko! |
 |