Román pana Chocholky od potravní daně

 

Zřízenec potravní daně pan Chocholka byl velice svědomitý člověk. V úředním jednání neznal slitování s nikým a když přivedl do kanceláře podezřelou osobu, že chce něco přenést podloudně přes potravní čáru, tu jeho modré oči zářily radostí se zábleskem úředního uspokojení.

Neuniklo mu nic. V elektrické tramvaji prohlížel obecenstvo zrakem, který byl tak strašně podezřívavý, že i lidé nevezoucí s sebou pranic rděli se v rozpacích a připadali si jako ničemové.

Díval se pod sedadla se zrakem tygra a když tam nalezl balík, který uděšené osoby schovávaly nohou, vytáhl jej vítězoslavně, zabořiv svůj pohled do očí prozrazené osoby, a řekl: „Hle, Copak je tohle?“

To bylo řečeno tak hrozným způsobem, že se překvapení přiznávali a jmenovali věci podléhající dani potravní a když se počali vymlouvat, že vezou prádlo, tu nebylo-li to doopravdy, hlas se jim třásl a byli ztraceni.

Vedl je do kanceláře na čáře vzpřímen ve své uniformě a s takovou hrdostí, jako by chytil loupežné vrahy. A zvítězil, i když si paničky stěžovaly na příliš důvěrné ohmatávání svých plášťů.

„Čistým vše čisté,“ říkával si tento statečný muž, „a pronášíš-li husu, tak ti pomoz pánbůh.“

A zas to vodil do kanceláře, nedbaje ani slzí služek, kterým paničky nakázaly, aby přenesly to a to přes potravní čáru.

Byl neúprosný vůči nuceným úsměvům dam, které zastavoval na čáře a které právě s tím podezřelým úsměvem šeptaly, že nic nenesou v tašce. Energickou rukou odtrhl zámek a zahloubal své zraky dovnitř, pak sáhl rukou dovnitř a vítězoslavně vykřikl své hrozné: „He, a co je tohle?“ A již zvolal ještě strašlivější: „Půjdou, paničko, s sebou, na úřadě jim to ukážou.“

A zdrcenou oběť vedl zas do té kanceláře, která již slyšela tolik nářku přestupníků zákona o potravní dani a viděla slzící ženy všech možných stavů, které právě v tomto ohledu vynikají rafinovaností.

„Ženy jsou zmije,“ říkával pan Chocholka, „i ta napohled nejpořádnější žena chce podvést akcizáky. Vypadá to jako anděl a pod sukněmi má přišpendlené koroptve.“

Tak během času pan Chocholka stal se úplným nepřítelem žen. Půvaby žen ho nepoutaly. Bujné poprsí vzbuzovalo v něm vždy předtuchu, že pod blůzou pronáší se kuřata a pohled na velké boky vzbuzoval v něm vzpomínku na jednu krasavici, která chtěla pronést pod rouškou svůdných tvarů pět kilogramů masa a kilogram škvařeného sádla.

„Vzal jsem ji kolem pasu,“ vypravuje pan Chocholka, „a věděl jsem, kolik uhodilo. Potvora řvala jako bejk, když ji stará Fousková za plentou v kanceláři svlíkala. Byla to nějaká paní profesorová. Platila dvacet korun pokuty a bylo po kráse.“

A přece se Chocholka oženil.

Jednoho dne spatřil, když stál na potravní čáře, přecházet k němu přes ulicí mladé červeňoučké děvče s velkou taškou v ruce a dříve, nežli mohl říct: „Copak to nesou,“ děvče podívalo se na něho černýma očima a pravilo: „Prosím vás, kde se platí akcíz, já nesu zajíce a nějaké maso.“

Tato prostá, upřímná slova mile dotkla se srdce pana Chocholky. Doposud se mu také nestalo, aby nějaký ženský tvor sám dobrovolně hlásil, že má něco ke zdanění.

„To půjdete sem před okénko, panenko,“ řekl kupodivu něžně a celý den vzpomínal na charakterní děvče, ten přepodivný zjev mezi ženami.

V noci však, když se probudil, zmocnila se ho stará nedůvěra k ženskému pokolení. Která žena by nechtěla podvést akcizáky. Možná, že právě ona chce mu vnuknout přesvědčení, že u ní nemusí mít strach, že by ona podvedla úřady potravní daně a pak uspokojeného v příhodný okamžik oklamat, jako to činí stále to bídné ženské pokolení.

Jakmile však uviděl příštího dne její upřímnou tvář, tu zmizela opět všechna nedůvěra k ní, když ona prostosrdečně mu hlásila, že nese kilogram švestek a že neví, zdali z toho platí akcíz. A jak mu otevřela své dobré srdce, tak mu otevřela i tašku a on vida tu hrst švestek nezdržel se a řekl: „Z toho se neplatí nic, panenko,“ a jal se ji vykládat, odbíhaje od ní a přibíhaje, jak procházeli se zavazadly a balíčky přes potravní čáru, z čeho se platí potravní daň, z jakého množství a jak se podvádění v tom směru přísně trestá.

„Lhát je hřích, panenko,“ pravil důrazně, „ale nejhroznější hřích je lhát nám na potravní čáře.“

Toho dne byl vesel, poněvadž měl radost, že to tak pěkně vysvětlil té hezké venkovské dívce a uchránil ji i do budoucna před pokušením, aby něco nepronášela přes potravní čáru a neklamala úřady.

Pro pana Chocholku nastaly nyní blažené okamžiky, kdy ji viděl a s ní mluvil. Seznal, že má ona k pohledání výborný charakter, neboť hlásila hned, co nese, kolik je toho a že ten charakter její se nemění, ani když nesla víno v lahvi bez vinětky, které mohla prohlásit směle za ocet.

Už jí věřil na slovo, ale ona mu přece vždy všechno strkala pod nos, co nesla přes čáru. To zlaté, počestné děvče, jediná poctivá žena pod sluncem!

Půl roku duše jeho jásala nad objevenou ženskou poctivostí a pak se s ní oženil, když shledal na ujednaných procházkách s ní za těch neděl, kdy míval volno, že ona nemiluje lež a že se bojí úřadů a k němu vzhlíží s úctou.

Na svatbě seznal i jejího otce a matku, venkovské poctivé duše, kteří po svatbě ihned odjeli. Na rozchodu u perónu nádraží slíbila jim jeho tchýně, že až bude po žních, že přijede do Prahy.

Bylo již hezky dlouho po žních, pan Chocholka stál „na bráně“ a orlím okem sledoval chodce, přecházející přes potravní čáru.

Naproti němu právě přicházela obtloustlá venkovská panimáma v širokých sukních s košíkem přes ruku. Byla to jeho tchýně.

„I pozdrav pánbůh, maminko,“ řekl pan Chocholka, „vítám vás do Prahy, copak to nesou.“

„Ale nesu vám chleba z našeho žita,“ řekla panimáma, odkrývajíc košík, „je to pěkný boží dárek.“

Pan Chocholka hezky se s ní rozloučil a díval se chvíli za ní.

Náhle zbledl a strašlivá myšlénka projela mu hlavou. Nějak má panimáma příliš široké sukně. Několika skoky ji dohonil. „Dovolte, maminko,“ vyhrkl a jal se ji poplácávat po sukních.

„Ježíšmarjá,“ vykřikl, ohmatávaje tchýni, „jedna husa, druhá husa!“

„Dou s sebou,“ řekl přísně a třesoucí se tchýni táhl za ruku ke kanceláři, kde s ní smýkl za plentu a zvolal na starou Fouskovou: „Svlíknou ji, tu venkovskou čarodějnici.“

To byl Brutus.

A obraceje se k panimámě, zvolal plačtivým hlasem: „Co mně to vyvedli, maminko!“

To byl zas nešťastný zeť.

A panimáma v slzách se ozvala, když jí padly spodničky a dvě husy pod nimi: „To psala Márinka, abych to nějak prošantročila skrz ten akcíz!“

„Márinka,“ zvolal nešťastný pan Chocholka, „ještě dnes musí z domu.“

A neúprosný pan Chocholka, který ztratil tím okamžikem důvěru ve svou ženu, slovo své splnil. Vyhnal proradnou manželku z domova a ohmatává dnes ještě přísněji pláštěnky paniček a služky procházející potravní čarou a hlasem strašlivým, mnohem strašlivějším řve do každé elektriky: „Máte něco k zdanění?“