Škola pro státní policii

 

Počátkem války usnesli se na pokyn z Vídně na pražském policejním ředitelství, že agenti státní policie pražské musí být po stránce politické co nejlépe obeznámeni, aby se jim ulehčilo, jak nejlépe a nejjistěji zaplést někoho do neprozřetelných výroků.

V tomto ohledu nebyli totiž detektivové pražské státní policie na výši doby. Detektiv Záveský nevěděl například ani, kolik politických stran je v Čechách, detektiv Braun nerozeznal národního socialistu od sociálního demokrata a dodnes myslí, že Trnobranský je sociálním demokratem, poněvadž když ho zatkl, vyhrožoval mu po cestě, že policie to sociálním demokratům setsakramentsky ukáže, detektivovi Fáberovi nebyl opět jasný rozdíl mezi anarchistou a agrárníkem a když zatýkal dobráka Káchu ze Žižkova, řekl mu: „My už s vámi agrárníky zatočíme.“

Stejně bylo detektivovi Stočesovi před lety nevyjasněným, co je to reskript. Slyšel o tom na policii mluvit jako o náramně nebezpečné věci, reskriptový projev, reskriptová schůze a byv vyslán jednou na domovní prohlídku k jednomu takovému reskriptovému nadšenci, přinesl na policii bílý papírek s těmito záhadnými ciframi: Resorcini 0,5 g, Aqua destilata 300 g. Dr. Samojed. Ubohý detektiv si totiž slovo reskript popletl a důrazně žádal v domácnosti politicky podezřelého občana: „Jménem zákona dají sem ten recept.“

Za nebožtíka Křikavy nebylo nikdy na to přihlíženo, aby například byl detektivům náležitě vysvětlen význam bělohorské bitvy. A to přece bylo velice důležité, neboť kvůli ní mohlo se přivést od případu k případu více tuctů lidí do kriminálu. Začne se Bílou horou a skončí to u zemského jakožto trestního soudu v Praze. To je přece lehce pochopitelné.

Jednou se stalo, že detektiv Kohout byl vyslán do Břevnova v době listopadové schůze, aby tam po schůzi v Občanské besedě za dvě koruny diet na pivo přivedl někoho do neštěstí kvůli Bílé hoře. Vrátil se s nepořízenou a udal v raportu, že když se ptal tam v hostinci hosta, který se mu zdál podezřelým, co soudí o Bílé hoře, ten prý mu odpověděl, že je tam z Břevnova tři čtvrtě hodiny cesty a z Motola že je na Bílou horu o něco blíž.

Detektivové neoplývali tedy nijakým vzděláním politickým a tak se kolikrát stalo, že udávali lidi pro výroky domněle politicky vážné, jako se stalo našemu domovníkovi, na kterého udal detektiv Braun, že v den padesátého jubilea panování Františka Josefa v kavárně Palatě na Moráni ostentativně mluvil o Edisonovi a o bitvě u Waterloo, čímž vzbudil dojem člověka náramně politicky podezřelého a když ho později na cestě na policejní ředitelství upozornil na význačný jubilejní den, že mu odpověděl: „Ale dovolte, voni námezdnej žoldnéři, snad si nemyslejí, že císař František Josef vynašel ten fonograf, ten vynašel Edison, to si měli přečíst včera v Političce.“

Detektiv Fábera udal jednou na mne, že jsem v jedné vinárně měl řeč o významu kyseliny uhličité na pivo v restauraci kuloáru vídeňského parlamentu a že jsem mezi jiným řekl, že by ve Vídni měli vědět, že dokud nebude všude v Rakousku používáno bomb s kyselinou uhličitou, že se člověk ani s chutí nenapije.

Jak vidět z těchto malých ukázek, zřízenci státní policie v Praze měli všechno v hlavě popleteno, sociální demokraty, kyselinu uhličitou, bomby, recepty, reskripty, Bílou horu, Františka Josefa a Edisona, anarchisty, bitvu u Waterloo a agrárníky, a výsledky jejich pátrání byly následkem toho velmi žalostné.

Pravda, že z takových politických údajů dal se tu a tam vytlouci přece jen nějaký měsíc s párma posty, ale to byla práce těžkopádná. Úřednictvo si dalo sice záležet, aby se z toho vyšetřovaný pro podezřelé výroky jen tak zhola nedostal a často se to dařilo, neboť každý nevinně vyšetřovaný je přece jen trochu nervózní a při křížovém výslechu se zaplete nakonec a neprozřetelně se vyjádří. Ale byla to těžká práce.

Počátkem války nastala tudíž jistá reorganizace. Bylo třeba agenty státní policie důkladně zasvětit do českých politických otázek, aby mohli občanstvu předložit již celý vypracovaný materiál, tedy celou politickou, Rakousku nebezpečnou rezoluci ke schválení a pak zvolat s oním nadšením, jako to vždy říkal vrchní komisař Chum: „Už vás máme, chlapečku.“

A to je historie vývoje školy pro státní policii v Praze.

Nebylo to sice nijaké vysoké učení pro pěstování politických věd, ale přece jen sbírka různých problémů na rozbití Rakouska a sestavení sbírky myšlenek, které již dávno dřímaly v srdcích českých občanů.

Jeden pokoj v departmentu státní policie byl určen k přednáškám a sestaven tento rozvrh hodin:

Od 9-10 hod.: Proč se musí Rakousko rozpadnout.

Od 10-11 hod.: Jaké máme důvody pro to, aby čeští vojáci nebojovali proti Srbům a Rusům.

Od 11-12 hod.: Zakládání tajných spolků.

Od 12-1 hod.: Nejoblíbenější urážky panovníka a členů císařského domu a jiné neprozřetelné výroky.

Odpůldne od 2-4 hod.: Nauka o všeobecné provokaci a odhadování tíhy výroků s taxametrem od 2 do 15 roků.

Tento pěkný program stal se ještě sympatičtějším, když posluchačům poukázáno na projití kursu na psací potřeby po padesáti korunách.

Pro hloupější detektivy zavedeny ještě opakovací večerní kursy. Vše bylo pěkné a systematické.

Agenti státní policie učili se tedy doma v prázdných chvílích ze sešitků s přednáškami.

V domácnosti detektiva Brauna byl z toho veliký poprask. Pani Braunová chodila uplakaná a stěžovala si známým paničkám: „Já už opravdu nevím, jestli se Braun nezbláznil. Celý večer si čte z nějakých papírků a nahlas přednáší: ‚A proto, pánové, dnes po tři sta letech přišla chvíle, kdy se do toho musíme pustit. Rakousko je shnilé a když my do toho šťouchneme, tak musí spadnout.‘ Když mu řeknu: ‚Ale muži, co to mluvíš, vždyť přijdeš o chleba,‘ podívá se na mne a řekne: ‚Ty jsi hloupá husa a ničemu nerozumíš, do naší politiky se nepleť.‘ A zas chodí po pokoji, čte nahlas z papírků a křičí: ‚Od Bílé hory až po dnešní den jsme mlčeli, ale teď promluvíme. Já, pánové, do Srbů střílet nebudu, ani do Rusů. Že jste téhož mínění, pane, dovolíte, abych se vám představil.‘ A já chodím a pláču a on mně nadává, že mu kazím přednášku, a předešle jsem mu řekla: ‚Proboha tě prosím, Braune, vždyť tě ještě zavrou,‘ a on opět, že ničemu nerozumím, abych si sedla a myslela, že jsem v hospodě a že se vede politický rozhovor a pak mně vyložil, že náš nejmilostivější císař pán s celou famílií ráčí být úplně degenerovaný nebo denaturovaný. Já už se nepamatuji, jak to řekl a přitom mně šeptá: ‚Uděláme nějaký tajný spolek, nás už je více. Sejdeme se zítra zde a já vám povím, jak se vyhazují vlaky do povětří. Že rád přijdete? Dovolte tedy, abych se vám představil.‘ A to trápení mám s mužem už týden a prosím vás, milá paní, neříkejte to nikde stran toho denaturovaného císaře pána. Nejvíc je mně líto toho mého hocha Emilka, zapomene se učit a jen se dívá na tatínka, jak on chodí po pokoji a vykládá něco prádelníku v rohu o popravě na Staroměstském rynku.“

Emilek skutečně nemohl spustit ze svého otce oči. Čím více se na něho díval, tím více se mu obsah řeči tatínka zamlouval. Byl to hodný hoch, studentík první třídy gymnazijní.

Poněvadž byl synem detektiva, patřil tedy ve škole ke smetánce společnosti, která seděla ve školních lavicích na kraji.

Nezúčastňoval se nijak debat svých spolužáků, kteří s ním jinak opovrhovali, píchali ho špendlíkem a říkali mu „mrva“.

Válka přirozeně zvýšila rušné debaty ve třídě ve školních lavicích. Emilek ani tu ničeho nemluvil, když synáčkové otců, kteří byli povoláni na bojiště, sdělovali druh druhu, že tatínek před odjezdem doma rodině sliboval, že co nejdříve uteče na druhou stranu.

Jednoho dne zajali Rakušané asi třicet Srbů někde u Drávy, c. k. tisková kancelář udělala z toho velké vítězství na srbském bojišti pod titulem Rakouská vojska dobyla Drávy a ředitel gymnázia Koch, politováníhodné rakušácké individuum, chodil z třídy do třídy a měl všude k žactvu vlasteneckou řeč a volal slávu císaři pánu, z čehož měli všude velkou legraci, poněvadž se tím zabila krásně celá hodina.

Když přišel do primy, opakoval to, co říkal slavnostně již v druhých třídách, jak je Rakousko mocné a jak nás to musí těšit, že císař pán vypověděl válku a jakou musíme mít radost, že máme takového slavného panovníka a vyzval nakonec, aby s ním provolali třikrát slávu rodu habsburskému, slávu vlasti, císaři.

Primáni zařvali, jen pod samou katedrou stojící Emil Braun neotevřel svých dětských nevinných úst, aby svůj hlásek přidružil k všeobecnému manifestačnímu řevu.

Ředitel přistoupil k němu. „Proč medle jste se, hochu, neozval?“

Emilek odvětil nevinným hlasem, upřímně se dívaje do očí panu řediteli: „Poněvadž císaře pána nepovažujeme za svého panovníka, ježto my Češi nikdy jsme nic dobrého nezažili pod žezlem rodu habsburského. To říká a čte vždy večer tatínek a ten to musí vědět, poněvadž je u policie a předešle byla u nás paní Fáberová a ta mamince říkala, že dali panu Fáberovi na policii papírek s nějakou řečí, že musíme šlápnout rakouské zmiji na krk. Tatínek předešle také tak mluvil, já musil dělat hosty v hospodě a opakovat po něm, že rakouská dynastie je spolek šejdířů.“

Když Emilka školník s hrozným přípisem pana ředitele přivedl domů a detektiv Braun přečetl dobrozdání o velezrádném jinochu, zasmál se nepřirozeným hlasem a vykřikl: „Náš systém se osvědčuje, Emile Braune, já vás zatýkám jménem zákona.“ A nedbaje pláče a nářku ženy, vlekl zděšeného syna na policejní ředitelství, zacházeje s ním po ulici surově, přičemž vždy poznamenával: „My vám to socialistům ukážem.“

Takoví byli detektivové státní policie starého Rakouska, oni Brutové, vyšlí ze školy státní policie.

Když dal synáčka zavřít, vrátil se domů a divoce kouleje očima, řekl ku své ženě: „Přiznej se, že věříš v degenerovanost rakouské dynastie!“

Ubohá přikývla hlavou.

„Jménem zákona vás zatýkám, paní Braunová,“ zvolal slavnostně a poněvadž to byla přece jen jeho žena, dal ji odvézt na policejní ředitelství v drožce.

K večeru dodal na policii ještě starou hluchou tetu ze své domácnosti, přinutiv ji k podepsání potvrzeni, že je v tajném spolku, který zabil Ferdinanda d‘Este v Sarajevu.

Druhý den složil u Klabíčka s výborným prospěchem zkoušku zralosti školy státní policie.

Emilek dostal vzhledem k svému mládí jen 3 roky, paní Braunová vzhledem k různým polehčujícím okolnostem 5 let a hluchá teta 8 roků. Ale to je všechno jen maličkost proti 1200 rokům, které sehnal Braun následkem svého odborného politického vzdělání pro celou řadu jiných lidí z různých částí Prahy po dobu tříletého trvání války.