Slovanské pohostinství

Stručná lokálka v Národních listech: „Včera navštívil Staroměstskou radnici v průvodu pana Emanuele rytíře z Čeňkova pan Francois Chamonitt, proslulý hadí muž, který na svém turné po Evropě zavítal do Prahy a jehož vystoupení v šantánu u Lhotku těší se neobyčejné oblibě obecenstva. Panu hadímu muži byly náměstkem starosty panem Seifertem ukázány památnosti radniční a odevzdána publikace profesora Hantticha La Nation Tchèque. Francouzský host byl přítomen též zasedání sboru obecních starších, kdež byl uvítán bouřlivým voláním Vive la France! Večer pak byl pořádán na počest milého francouzského hosta večírek v mramorovém sále Reprezentačního domu. Vřelý proslov na pana hadího muže v řeči francouzské a české měl známý propagátor česko-francouzských styků pan Emanuel rytíř z Čeňkova.“ Jiná lokálka Národních listů:

„Egypťané hosty českého národa. Včera poprvé vítala radnice našeho královského hlavního města ve svých zdech Ibn Ben Mehmeta Saida, náčelníka egyptského okresu Chartum nad Nilem. Syn egyptského národa na své cestě do Karlových Varů, kamž ubírá se k léčení, neopomenul navštíviti hlavní město onoho národa, o jehož reprezentantech slýchal již od mládí. Byl uvítán v zasedací síni radnice starostou dr. Grošem prostřednictvím anglického tlumočníka, načež náměstek starosty Seifert odevzdal Ibn Ben Mehmet Saidovi nádhernou kytici červenobílých růží se stuhou v slovanských barvách, s anglickým nápisem: ‚Šlechetnému příteli českého národa český národ.’ Na stuze pod tímto nápisem byla jména všech členů sboru obecních starších. Na počest egyptského hosta byla uspořádána projížďka po Praze v salónním voze elektrických drah, načež následoval raut na Žofíne, kterým byly navázány styky česko-egyptské.“

Z těchto dvou lokálek vidíme, že nezhynula ještě slovanská pohostinnost. Ovšem pohostinství královského hlavního města Prahy zlepšilo staroslovanský systém pohostinství, kdy hostům podán byl chléb a sůl. Kdyby na radnici hostili každého jen chlebem se solí, tak by sem nikdo nejel. Kromě toho dnes jest život málo radostný. A třeba je, aby obecní starší ku své těžké a zodpovědné práci občas posilnili se na Žofíne, v Reprezentačním domě, v Měšťanské besedě a jinde vybraným menu s humrovou majonézou, kaviárem a šampaňským. Při výše zmíněných dvou návštěvách nedošlo k žádným pohoršlivým výstupům. Jedině hadí muž nacpal si do kapes všechny doutníky, co zbyly na stole, a jednomu obecnímu staršímu velmi umělým způsobem vytáhl z kapsy hodinky. Pokud se týče egyptského hosta, nelze mu nic jiného vytýkat, než že si při rautu na Žofíne zul boty, které na pokyn pana dr. Podlipného byly odneseny vrchním číšníkem na stříbrné míse. Tak daleko jde slovanské pohostinství. Ostatně dobrý Egypťan jedl rukama a nikdo ho nemohl přinutit, aby seděl na židli. Proto i všichni ostatní, aby milého hosta neurazili, sedli si též na koberec.

Na radnici přichází každoročně celá spousta různých cizinců. Se zalíbením čteme proto jinou lokálku Národních listů:

„Kníže Po-Wan-Ró-Dzi-Ma z ostrova Fidži-Soto hostem starosty dr. Groše.“ V této lokálce jako obvykle při podobných příležitostech s velkým nadšením píší Národní listy o stycích česko-fidžesotských. Knížeti Po-Wan-Ró-Dzi-Maovi se v Praze velice líbilo. Bohužel byli nuceni s ním se dorozumívati jedině posuňky. Jedna věc nevyšla však najevo, a to, ze velký kníže po banketu uspořádaném na jeho počest, kterého se zúčastnili všichni mladočeští politikové, snědl ve vykázaném mu pokoji u pana dr. Groše ještě papouška. V Reprezentačním domě předtím chtěl se pustit do zlatých rybiček v akváriu, ale pikolo ho odehnal, začež byl okamžitě propuštěn.

Den nato jiná lokálka v Národních listech: „Nepříjemný host na radnici. Včera vedral se do zasedací síně radnice, právě když zasedal sbor obecních starších, 91letý bývalý sedlářský mistr Jan Werich, jehož žádost za přijetí do městského chudobince byla zamítnuta. Vedral se až k presidiálnímu stolu, kdež klesl. Přivolaný lékař mohl konstatovat jen smrt. Mrtvola dodána do ústavu pro soudní pitvu.“

Při soudní pitvě pak se dokázalo, že Jan Werich patří mezi ty příslušníky obce, kteří jako obyčejně umírají hlady a jsou jistě nepříjemnými hosty na radnici.

Je to zcela logické, že takový host netáhne. Však nahradí ho zase celá řada jiných lidí ze všech dílů světa, Indiány počínaje a Mašokulomby konče, na kterých možno uplatnit slovanské pohostinství, zejména při mladočeském aklerikalismu: Host do domu, Bůh do domu.

Sergej Sergejevič Volin jest odsouzen na dvacet let na Sibiř pro loupežné vraždy a jiné pěkné věci. Podaří se mu uprchnout. A v celém světě nenajde klidného místečka. Potká však na svých potulkách Jovana Plamenace. „Kam jdeš, bratře?“ „Utíkám ze Sibiře a hledám místečka, kde bych si odpočinul.“ „To máš lehké, bratře,“ odpoví Plamenac. „Ukradni někde furažku a modrý kabát, bílé důstojnické kalhoty, připni si zlatou hvězdu na prsa a jdi do Prahy přímo na radnici, tam zavolej dr. Groše, ukloň se jen málo a řekni: ‚Baťuška car tě nechá, bratře Slovane, líbat svým tajemníkem.’ A dr. Groš ukloní se ti až k zemi a bude hned samé „Vaše Prevoschoditělstvo sem, Vaše Prevoschoditělstvo tam“, hudba bude hrát, dr. Kramář dá se s Tebou fotografovat, přijdou slečny a paničky, budou Tě tahat za kabát a křičet: „Vaše Prevoschoditělstvo, urá, dejte se políbit.“

Sergej Sergejevič poděkoval Jovanu Plamenacovi, ukradl, co se dalo, přišel do Prahy a v listech byly lokálky: „Sergej Sergejevič Volin hostem na pražské radnici. Včera navštívil radnici v průvodu ruského konzula carský tajemník, generál pobaltického kozáckého pluku kníže Sergej Sergejevič Volin. Radnice byla vkusně vyzdobena atd. ...“ Toť pravé slovanské pohostinství . . .