ARCHITEKT PEPA MAYER |
/Kapitola, kterou psala moje paní/ |
Architekt Pepa Mayer, člen Mánesu, nestal
se sice příslušníkem strany mírného pokroku v
mezích zákona. Snad si ani nevšiml, že naše
schůzky u Bláhů byly rázu politického, neboť
jako pravý umělec nejenže se o veřejné otázky
nestará - on dokonce opovrhuje vším, co jen dost
málo zavání politikou, a urazil by ho zajisté
každý smrtelně, kdo by se odvážil předpokládat,
že četl někdy v životě politický úvodník, ale
přece jeho zásluhy o stranu jsou nepopiratelné,
a proto jest mou povinností historika zmíniti se
o něm v tomto politickém spise, ačkoliv vím, že
bude mu na nejvyšší míru nepříjemné býti takto
proti své vůli bezbranný a bezmocný zavlečen až
do jakéhosi zdánlivého účastenství na poli
politickém. - Avšak pravdě musí být dán průchod
a veřejnost nesmí býti klamána v tomto ohledu. I
architekt Mayer, opakujeme to znovu a výslovně,
napomáhal silně vzrůstu naší strany. Seděl za
stolem, usmíval se, popotahoval si manžety,
škubl čas od času horním rtem, nekouřil a pil
jako nevěsta. Vzdor tomu byl na jeho tácku
pokaždé celý věneček. Kdyby byl přišel cizinec
mezi nás a uviděl tu hromadu čárek, byl by
sprásk ruce nad hlavou a zvolal: „Tohleto musí
být ale ochlasta!“ Architekt Mayer je totiž výborný člověk. Neznáte ho třeba, on nezná vás a vy přijdete k němu a řeknete: „Mohu si to dát napsat na váš tácek?“ - „Ale jó, jó, pročpak ne, prosím.“ A když ho znáte, řeknete bez ptaní: „Napište to támhle na ten tácek.“ A ukážete na tácek architekta Mayera. On o tom nepřemýšlí, on to zaplatí, a revanžovat se mu nikdy nemusíte. Stanete se mu však sympatičtí, začne vám tedy týkat, cení si vás vysoko a říká vám ,člověče’. Dozví-li se, že jste v životě provedl nějakou skopičinu, miluje vás. Vypravováním o rvačce přivedete ho do vytržení. Jste flamendr, kterého odvážejí každou chvíli obecní truhlou? Ale pak je vámi zajisté nadšen! - Neboť on nevyvádí skopičiny, nepere se a neflámuje. Vážné řeči nemá rád, sám nikdy vážně nemluví, zato ocení každý vtip a neslyšeli jste nikdy nikoho smát se upřímněji nežli Pepu Mayera a nikdo nedovede říci tak dobře jako on: „Ježíšmarjá, člověče, tohle je psina.“ - A přece i tento napohled tak spokojený a šťastný mladý muž, štíhlý a elegantní, má svoje starosti. „Poslouchej, co myslíš, neměl jsem dneska chuť k jídlu. Není to nic nebezpečného?“ A vypadá zasmušile, bledý a unavený. Aha, pomyslíte si, kreslil do půlnoci, brzo vstával, kreslil doma v ateliéru, šel do kanceláře k architektu Bendmayerovi, kreslil tam do dvou, šel domů, něco rychle snědl, šel do ateliéru a kreslil doteďka. A teď přijde, vzpomíná, co kde jedl, co pil, jde brzy domů, pije mléko, aby měl stolici, a červené víno, aby nedostal diaré, ale přitom kreslí a kreslí. Kromě chuti k jídlu má ještě jinou, velikou starost. Láme si hlavu nad tím, jaké budou dámy nosit klobouky, neboť kdyby Paříž zavrhla dámské širáky, tisíc žen by pro ně tolik neplakalo jako jediný architekt Mayer. Kromě širáků miluje také krajky a pštrosí péra, prolamované punčochy a francouzské střevíčky. - Žena, která se neumí obléci, budí v něm hrůzu. A je-li k tomu všemu ještě maličká, cítí k ní opovržení. Neboť on žádá od ženy velice málo, ale z toho mála nesleví ani chlup. Musí být velká, hezká a umět se ustrojit. Zvláštní sympatie cítí k mladým židovkám. Pokud se týče inteligence, žádá od ženy jenom, aby neuměla zpívat a nehrála piano. Dělá-li dáma pravopisné chyby, netrpí tím v jeho očích nikterak. Neboť hezkému děvčeti nedají prý muži tolik času, aby se to mohlo naučit. Architekt Mayer je také sportsmanem. ‚Mírným sportsmanem’, řekli bychom my, příslušníci strany mírného pokroku v mezích zákona. Kdo viděl některý z jeho smělých projektů architektonických, neubrání se zajisté domněnce, že kreslil to muž plný síly, ctižádosti a energie, která neopouští ho nikdy v životě. Chyba lávky. Není energický a není ctižádostivý. Aspoň jako sportsman nikdy. Jsou-li jeho náměty architektonické výkony plnými mohutnosti a velebného klidu, nejsou jimi zajisté jeho výkony v oboru sportu. Ale o tom raději pomlčme, neboť bylo by třeba věnovati tomu celou novou kapitolu, ale byla by to kapitola smutná a ubohá. |
|