BÁSNÍK RACEK |
|
|
| Zatímco jsme dleli v nepřátelské Vídni,
zcela klidně navštěvoval v sobotu Zlatý litr
úředník Obchodní a živnostenské komory, vousatý
básník Racek. Dnes již Racek nepíše žádné básně,
má slávu za sebou, smutnou slávu sice, ale přece
jen slávu. - Slavil kdysi před lety na kolbišti
mladé české poezie’ Pyrrhovo vítězství. Přesto
však ještě dodnes Racek nosí dlouhý vous a
dlouhé vlasy, takže nevypadá nikterak jako
úředník Obchodní a živnostenské komory, nýbrž
jako model mesiáše z uměleckoprůmyslové školy v
Praze. Jemu samotnému stalo se několikrát, že
byl osloven mladými vlasatými lidmi, kteří s
ležérností malířů se ho tázali, zač by jim stál
nahý hodinu? A tu celý den býval Racek velice
smuten, neboť vlasy a vousy si nechával růst
jedině proto, že je básník - a dnes je nechává
růst, poněvadž býval básníkem. A kdo by chtěl
vědět, co napsal za sbírku, nechť si vzpomene,
že roku 1900 vyšla nákladem Lotosu v Ústí nad
Labem podivná tlustá knížka veršů pod názvem
Srdcové eso. - Lotos knihovnu vydával zajímavý
muž, jménem Herles. Z přátelského styku mezi
tímto účetním továrny a mladým tenkrát Rackem
vzniklo toto dítě v červené obálce s černým
nápisem: Srdcové eso. Kdo byl autorem, na knížce nestálo, a tenkrát v literárních kruzích vzbudila ona sbírka neobyčejný rozruch, jak pro svou zvláštní formu, tak i pro podivný obsah, který dával tušiti člověka úplně hotového již se svým životem, a jak napsal tenkrát kritik v Národních listech: „Celá sbírka Srdcové eso neznámého autora činí na vás dojem, že byla psána mužem, který, maje být druhého dne pověšen, požádal o inkoust, pero a papír a v poslední noc rychle celou sbírku napsal, aby odcházel z tohoto života s vědomím, že si ještě udělal z veřejnosti poslední legraci.“ A nakladatel Herles, maje radost nad touto slávou Herostratovou, který zapálil chrám bohyně Diany v Effezu, vykládal tenkrát mé sestře Máně, které se dvořil, že Srdcové eso napsal sám, a věnoval jí výtisk s dedikací, chtěje působiti na ni i na mou nebožku matku oním krásným slovem „básník“. Tak jsme to při večeři rozřezali a bratr Bohuslav četl: Támhle je porodnice, támhle je kříž, támhle je bordel, tam jatky blíž. „No tohle je pěkné,“ řekla maminka, „a s takovým ty bys chtěla chodit ? Hned mu tu knížku pošleš nazpátek.“ Nesl jsem ji na poštu a v antikvariátě mně za ni dali 50 haléřů. Měl jsem zlost tenkrát na autora a napsal jsem do Moderního života zdrcující kritiku, ve které zejména jsem uváděl, že básníkovi schází vůbec myšlenky, takže jest nucen psát takovéhle verše:
Nakonec jsem napsal, že ono rčení ,třiatřicet stříbrných křepelek letělo přes tři sta třiatřicet stříbrných střech’ je patrně od téhož autora. A konečně vyšlo najevo, že nakladatel Herles není autorem té sbírky a že tu celou ničemnost spáchal básník Racek. Racek připravil Herlesa o zámožnou nevěstu a Racek napsal také tuto báseň:
to byla celá jedna básnička. Za tři roky po vyjití sbírky přítel Racek si ty své verše přečetl a od té doby bloudí v noci po ulicích, a když potkáte rozervaného muže v haveloku, který si drží hlavu v dlaních a šeptá si pro sebe: „Co jsem to vyved, co jsem to, bože, vyved,“ - to je básník Racek. A šel tak dalece do sebe, že od té doby začal psát pohádky pro děti. Aby pak seznal, jaký účinek jeho pohádky mají na dětskou duši, oženil se, a tak si zaopatřil vlastní děti. Když pak dítky počaly chápat, přečetl jim v rukopise jednu ze svých pohádek. Poněvadž byla lékařská pomoc při ruce, za šest měsíců se dítky jakžtakž zotavily a od té doby ještě zasmušileji bloudí básník Racek pražskými ulicemi, úžeji a úžeji hale se do svého haveloku. |
 |