ČESKÁ PANNA ORLEÁNSKÁ SLEČNA SÜSSOVÁ |
|
|
| Jean d’Arc má svou následovnici v Čechách.
Strana mírného pokroku rostla a museli jsme se
bít, jak vidět z předcházejících dvou kapitol, o
bytí či nebytí té strany po celých dlouhých
lánech polí a lesů, které dělí od moře
Adriatického českou zem. A v těch dobách sedávala dál klidně u Zlatého litru slečna Süssová. Süss, či jak se píše teď Sís, znamená v němčině něco hodně sladkého, sladkost samu. Když slečna Sísová však počala v české literatuře vystupovat a dostala řízením osudu do rukou své Besedy Vydrový, změnil se jí náhle hlas. Jsou případy v Číně, že ze slepiček stanou se kohoutkové. A tak i slečna Sísová jako redaktorka Vydrových Besed oslovila G. R. Opočenského při vstupu do jejího panenského redakčního pokojíku hlasitě hromovým hlasem basovým: „Vstupte!“ „Co je to asi za chlapa za těmi dveřmi,“ pomyslil si G. R. Opočenský, nesa jí do Vydrových Besed celou řadu svých básní o nešťastném milování, a zaklepal poznovu. „Rhačthe vsthoupith,“ ozval se poznovu hluboký bas za dveřmi. Opočenský tedy vstoupil a ku svému úžasu seznal, že za psacím stolem sedí muž v ženských sukních s vlasy krátce přistřiženými, který se ozval hlubokým hlasem: „Přejete si?“ Jak nám G. R. Opočenský později sdělil, nedovedl si nikterak vysvětlit podivné chování dotyčného muže, který se převléká do ženských šatů, a hned mu napadlo, že slečna Sísová požádala svého bratra, mladočeského redaktora, aby zatím na nějakou hodinu ji zastával. A tento muž, oddaný bratr, že se převlékl do ženských šatů, aniž by si vycpal poprsí, a že očekával tak oholen návštěvy redakčních přispívatelů. G. R. Opočenský oslovil tedy převlečeného bratra slečny Sísové: „Dovolím si vás, ctěný pane redaktore, požádat, byste tyto mé verše laskavě odevzdal slečně sestře!“ „Sestrou toho domnělého bratra jsem sama,“ ozval se basový hlas od psacího stolu, „co si to myslíte, zbláznil jste se?“ Pln hrůzy Opočenský podal té záhadné bytosti své verše a utekl. Na ulici si rozmyslil, že přišel vlastně též požádat o zálohu. Gustav R. Opočenský se vrátil. Zase zaklepal a opět ozvalo se basové: „Vstupte.“ A Opočenský vstoupil, třesa se po celém těle. „Já bych prosil, pane redaktore, pardon, slečno redaktorko, o nějakou zálohu! Nacházím se právě ...“ „Ve finanční tísni,“ ozval se basový hlas od psacího stolu. „Zajisté, ve finanční tísni.“ „A chcete zálohu na básně, pane Opočenský.“ „Chtěl bych zálohu, jakpak bych ji nechtěl.“ „Stačí vám, pane Opočenský, patnáct korun?“ ozval se opět basový hlas. „Jakpak by nestačilo, pane redaktore, pardon, slečno redaktorko. “ „Zde máte poukázku, a pamatujte si, že jsem žena!“ „Pamatuji si, že račte být žena,“ ozval se opět G. R. Opočenský, mačkaje v ruce poukázku na patnáct korun. A přistoupiv k té bytosti, která seděla za psacím stolem, políbil jí ruku a řekl: „Rukulíbám, slečno!“ Ta slečna nebyla než česká panna Orleánská, česká Jean d’Arc, slečna redaktorka a spisovatelka, žena povznesená nad všechny flirty, žena dobrodějka jako literátka a redaktorka, svatá panna Sísová. Vypravuje se, že ji kdysi přepadli tři chlapi. „Slečinko,“ řekl první. „Co ode mne chcete, lumpové,“ zvolala svým hlubokým hlasem, hlasem, nad kterým se třesou topoly jako osiky. Utekli zděšeně a zanechali na místě svá zavazadla. A ještě jeden zázrak se stal s českou pannou Orleánskou. Jednou na cestách zpívala si sama v lese árii z Dalibora. Byl tam šéf opery Národního divadla, hledal hříbky v lese, v blízkosti té, která tak krásně zpívala. A dodnes hledá toho basistu, aby ho angažoval pro Národní divadlo ... |
  |