DACANI DÁL DRŽÍ SVŮJ TÝDEN

 

Jakmile jsme tedy objevili ony dva zarmoucené pány, kteří nám ukradli našeho Píseckého , přinutili jsme je hrozbami, aby nám ukázali ono místo, kam v noci zavezli ubožáka. Podotýkám ještě, že od onoho okamžiku, kdy pes Píseckého uvedl nás na stopu svého pána, pojali jsme do programu strany mírného pokroku v mezích zákona též tuto větu: „Vláda ať se postará o rehabilitaci zvířat vůbec a psů zvláště. Nechť zrušeny jsou poplatky z chovu psů a antouškové postaveni pod dohled poslanců.“

Toto připomínám proto, abych poukázal, že program naší strany není jen nahodilou snůškou nějakých tezí, nýbrž že sestaven jest na základě velice důležitých pozorování ze života veřejného.

Pamatuji se, že oba páni chtěli dát psovi přítele Píseckého uzenku, kterou koupili v hostinci, ale pes zavrčel a nevzal ji.

Ani oko nezůstalo suché, když toto jsme viděli, jak nedal se podplatiti od těch, kteří mu unesli pána.

Řekl jsem k nim: „Není vám teď líto toho, co jste provedli? - Není vám zde tohoto tvora líto, zde toho tvora s očima tak smutnýma, kterému jste vzali, ukradli jeho poslední naději a podporu ve stáří?“ Oba pánové hleděli smutně před sebe. „A co budete mít z toho ostudy, co vyšetřování, jeť to zločin únosu, zločin obmezování osobní svobody, jest to pak ke všemu zločin kradení lidí, kterého jste se dopustili, a jestli ubožák někde na vozíku spadl do potoka a utopil se, pak budete mít na svědomí zločin vraždy, a když v nejlepším případě jen zmrzl, pak je to zanedbávání povinné péče o mládež.“

Ten starší, který byl učitelem na Pankráci, jedovatě prohodil: „A nyní mně laskavě, pánové, vysvětlete, jak to přijde, že jsme ho našli přivázaného na vozík, to přece nebylo jen náhodou.“

„Ovšemže ne, ctěný pane,“ pravil jsem, „to nebyla náhoda, stejně jako vy jste našeho ubohého přítele jen tak náhodou někam nezašantročili. Jenže my jsme učinili skutek šlechetný a dobrý, kdežto vy jste prostě ukradli věc, která vám nepatří, totiž pana Píseckého. Abych vám to tedy vysvětlil, musíte se vžít do poměrů panujících v Palackého třídě na Vinohradech v blízkosti restaurace U krvavého Tondy. Tam se totiž ztrácejí lidi. Dle všeho je někdo krade. Asi před týdnem zmizel nám v té ulici tajemně pan poslanec Klofáč. Šel s námi, a než jsme přišli na roh, byl pryč. Od té doby neví o něm ani voliči, ani parlament. Věc se však dosud tají. Pak zmizel tam jeden právník. Ta věc se netají, poněvadž ten právník se vrátil domů za čtyry dny a rodičům nechtěl říci, co se s ním stalo. Jen když otec řekl: „Tak tě naposled ukradli,“ kývnul hlavou a zvolal: „Ukradli, ano, toť to pravé slovo!“ Více z něho dosud nedostali. Jest patrně vázán nějakou strašlivou přísahou. Abychom tedy vypátrali ono tajemství, kdo vlastně lidi krade, použili jsme starého osvědčeného prostředku mahárádžů v Indii. Ti totiž, aby vypátrali a ulovili tygry, dají v džungli přivázat nějakého politického vězně na noc ke stromu. Jak se rozumí samo sebou, tygr přijde a vnadidlo sežere. Druhý den přivážou jiného politického vězně a to opakují tak dlouho, pokud si tygr nezvykne chodit si pravidelně pro večeři a pokud mají zásobu politických vězňů. Pak jednu noc přijde na místo výprava a ta tygra zastřelí, když si jde ke stromu pro politického vězně. Někdy se však stává, že političtí vězňové tam přivážou ke stromu mahárádžů a tygr ho ukradne. Na tom nám ovšem nezáleží.“

A Dacani obklopivše oba pány zapěli na silnici ke Krči:

„Nám na tom houby záleží,

hodiny bijou na věži.“

„Tak vidíte, pánové,“ pravil jsem, „princip jest to zajisté velice dobrý. My jsme tedy přivázali Píseckého na ruční vozík a vevnitř v restauraci čekali, až nám ho někdo ukradne. Co tomu říkáte, jste jistě inteligentní mužové, máte rodinu, požíváte snad vážnosti, a teď si představte, že napíši o tom článek do novin. V novinách najednou se bude číst, co jste provedli, ta hanba, pánové, lidé na vás budou prstem ukazovat, budou se vám vyhýbat, neboť se budou bát, abyste je někam nezašantročili. Nato přijde soud, budete změřeni, fotografováni, octnete se v Kurýru, a pak budete zavřeni a nakonec se v cele pověsíte na vlastních podvlíkačkách a vaše rodina zahyne v bahnu velkoměsta; to není krásná perspektiva do budoucnosti, není-liž pravda? Hle, jak dnes slunce krásně svítí, ale tam do kriminálu nepřijde ani jeho paprsek, všechny vaše naděje ztraceny, pohřbeny, vy zaživa mrtvoly bez občanských práv.“

Dacani kolem těch dvou skleslých postav počali zpívat. „Dies irae, dies illa, testis virgo cum Sybilla.“ A pak jsme je za hrozného proklínání vlekli k místu, kam v noci zatáhli Píseckého. „On už tady není!“ zvolali s úžasem.

„Pak je v márnici,“ vykřikl Honza Riedlů a my jsme je oba vlekli ke hřbitovu branickému.

Teď už naříkali a plakali, zatímco jsme jim líčili zase pěkně popořadě: kriminál, šibenici, zničenou rodinu.

U hřbitova našli jsme hrobníka. „Ti páni,“ řekli jsme, „by rádi viděli Píseckého.“

„Pojďte, pánové,“ pravil hrobník. V tom okamžiku přejel nám mráz po zádech a ti páni počali už ne plakat, ale řvát.

„Tak tady to je,“ řekl hrobník, ukazuje na hrob u zdi, u kterého stál prostý dřevěný kříž s plechovou tabulkou: „Zde v Pánu odpočívá Vojtěch Písecký, zednický mistr z Bráníka. Zemřel roku 1879.“

Poručili jsme jim, aby se za nebožtíka pomodlili, a když vykonali bez zdráhání pobožnost, vlekli jsme je do branického pivovaru, úplně zpitomělé tím vším.

Zatím už je hledaly manželky.
dies irae, dies illa ... - den hněvu, den onen ... začátek církevního hymnu, zpívaného při smuteční mši.

Zřejmě existoval rukopis, který byl zapůjčen Z. Ančíkovi. Je o tom poznámka v digitalizovaných rukopisech v Pam. nár. písemnictví