FRANTIŠEK ŠAFR  VYPRAVUJE SVOU NOVOU POVÍDKU: OPLÁTKA

Nebudeme luštiti, která strana měla vlastně pravdu, zaznamenáváme prostě mínění obyčejného infanteristy Jakuba Válka, jenž všude, kde se to dalo, tvrdil, že fél Marhan je bezcharakterní mizera, jemuž kanibalskou rozkoš působí týrání podřízených, který však přímo virtuózně dovede tancovati mezi vejci, tj. zaříditi vše tak, aby nahoru vypadal pěkným a mužstvu mohl podle libosti dávati pocítiti celou tíhu moci, již subordinace a disciplína vojenská do ruky jeho vložila. A Válkovi dalo se už něco uvěřit, bylť hoch značně inteligentní a přitom dosti zámožný, aby si mohl dovolit pronésti svoje mínění všude, kde nehledělo z toho přímé služební porušení subordinace. Byl synkem bohatého mlynáře, dovedl často za kamarády zaplatit a tito rádi věřili, že dokázal by si i celého pana féla koupit a zpříjemnit si tak co nejvíce pernou službu vojenskou.

Válek však nikdy neučinil takového pokusu a řekněme hned, nebylo také u celé kumpanie, ba u celého regimentu větších nepřátel, nežli Marhan a on. Pan fél šikanoval Válka při každé příležitosti, ten však konal službu svědomitě a střehl se obezřele, aby nebyl postižen při podstatném přestupku. Při tomto tichém zápolení uběhl Válkovi celý první rok vojančiny.
Nastal rok druhý, přišli noví rekruti a Válek těšil se, že zarputilý nepřítel jeho, zaneprázdněn ‚abrichtunkem’ nových ,uch’, musí popustiti v pozornosti vůči jeho vlastní osobě. Zmýlil se však kapitálně; na koho si pan fél Marhan zalezl, ten nevyváži tak snadno z jeho pazourů. Infanterista Válek dostal krom všeho nadání na límec hvězdičku a byl komandován jako ‚hilfsorgan’ pana feldvébla při nastávajícím abrichtunku. Jinými slovy stal se beránkem, snímajícím hříchy světa, pro nějž doba výcviku rekrutů měla býti pravou cestou křížovou. Ať se činil jak chtěl, nic neudělal dobře a pan fél vždy nalezl příležitost, aby na něm exemplárně dokazoval rekrutům, jak rakouský voják vypadati nemá.

Lavina řízných titulatur jen pršela na hlavu ubohého frajtra a s opravdovou kanibalskou rozkoší pásl se tyran na mukách své oběti, která jen s největší námahou zachovávala sebevládu, aby náhlým výbuchem spravedlivého rozhořčení nepřipravila si zcela jistou basu. Že jen na to pan feldvébl hraje, věděl Válek předobře, a proto co nejpevněji zatínal zuby při jeho nadávkách a zůstával napohled jak z kamene, ačkoliv dobře věděl, že většina rekrutů má z týrání jeho nehoráznou švandu. Věděl, že na vojně víc než kde jinde platí: „Když jsi v neštěstí postaven, o posměch se nestarej,“ a namáhal se všemožně, aby ani mrknutím oka neprojevil, co se v nitru jeho děje.

Bylo dne 5. listopadu. Z těžkých, olověných mraků, které celou oblohu zastíraly, padal od časného rána hustý déšť a znemožňoval jakýkoli výcvik venku. Bylo nutno omeziti se na školu v kasárnách, již s rekruty držel sám pan šikovatel.

Vlivem bídného počasí v rozmaru prachšpatném, více ještě než  kdy jindy vozil se toho dne na ubohém ,hilfsorgánu’ Válkovi k obzvláštnímu gaudiu rekrutů.

Válek snášel dnes týrání svého šéfa s podivuhodnou chladnokrevností, ba bylo jemu samotnému z něho do smíchu. Vzpomínky jeho vracely se každou chvíli ku včerejšímu večeru a k ladné Mařce, s níž se včera seznámil. Bylo to děvče jako višňový květ a učarovalo našemu frajtrovi na první ráz. Na dnes smluvil si s ní randíčko, službu u kumpanie má dnes nadporučík Stehr, Němec sice rodem, ale důstojník nad jiné hodný. ,Přes čas’ je tedy na dnešek zajištěn, ten mu ani zlovůle feldvéblova nepokazí, a proto i obligátní sekatury svého ušlechtilého příznivce snášel lehčeji než jindy.

Pan fél Marhan bral si dnes za předmět výkladů téma nad jiné důležité; vykládal totiž nadějným obráncům vlasti o subordinaci a disciplíně. Přitom neopomněl přes tu chvíli podívati se oknem, zdali se počasí nelepší. Kolem desáté hodiny protrhla se na chvíli clona mraků a nejistý svit sluneční zatřepetal se na střeše protějšího skladiště. Z úkrytu za komínem téhož vybatolil se veliký kocour a protahoval líně svoje tělo ve slunečních paprscích. Povznášející tento fakt neušel panu félovi a poskytl vynalézavému duchu jeho příležitost, aby názorně ukázal, co to vlastně vojenská subordinace jest.
 

„Všichni k oknu!“ komandoval ostře a rozkazu vyhověno bylo bleskurychle.

„Frajtr Válek, kouknou támhle k tomu komínu,“ vyzýval pan fél s neobvyklou žoviálností, „to je medvěd, co?“

Ucha hleděla na sebe udiveně, ale průchod podivu slovy neodvážil se dáti nikdo.

Válek zahleděl se na střechu. Pochopil rázem zámysly fefdvéblovy. Tatrmana ze sebe dělati nebude, neviděl však pro sebe jiné sebeobrany nežli zůstati na půdě skutečnosti. Srazil paty a pravil:

„Poslušně hlásím, to není medvěd, nýbrž kocour.“

To však právě šikovatel od něho očekával.

„Jakže,“ zahřměl na něho z plných plic, „voni se vodvažujou voponovat? Jsem já jejich vojenskej představenej, nebo ne? Chtějí porušit subordinaci? Když já řeknu, že je to medvěd, tak je to medvěd, kdyby to byl tisíckrát kocour. Frajtře Válku, jak neřeknou, že je to medvěd, půdou do basy. No?“

Válek zde stál bled a krve by se na něm nedořezal. Tohle byla šikanace zbrusu nová, a kdyby si stěžoval, kdo ví? Neuposlechne-li, je alespoň pro dnes basa jistá a večerní rendez-vous v pekle. Vzpomínka na Mařku vrátila mu rozvahu. Večer si přece nezkazí. Rozpačitě poškrábal se v týle a hlasem velmi tichým pronesl:

„Poslušně hlásím, je to tedy medvěd, ale malej.“

To malej mělo být přece pokusem protestu. Všichni rekruti vybuchli ve smích a pan fél s tváří zářící víc než listopadové slunko, volal:

„Tak vidějí, já jich naučím, co je to subordinace! A vy,“ to platilo rekrutům, „vemte si z toho příklad. Představený na vojně může říci sebevětší nesmysl, vod toho je představenej, ale podřízenej se voponovat vopovážit nesmí. Nikde a nikdy!“

Tím skončila škola a Válek za škodolibého smíchu ,uch’ proklínal střídavě féla i kocoura. Ovšem potichu.

*

Zima ubíhala pomalu, ale posléze se převalila přece. Z rekrutů stali se vojáci, ale poměr mezi félem Marhanem a frajtrem Válkem se dosud nezměnil. Až tu pojednou ...

Neříká se zbytečně, že kola osudu se točí a že bůh peče oplátky. Náhoda vydala féla tyrana Válkovi do ruky. V magacíně se cosi šustlo a frajtr Válek, jenž si ze zvláštní lásky k panu félovi dal na tom záležet, stal se vlastníkem tajemství, jak mizejí z magacínu kalhoty a boty a jak ze starých bagančat dělají se nová. Feldvébl Marhan ocitl se ve vyšetřování a jediné slovo Válkovo stačilo, aby byl nadobro zničen. Frajtr, povahou dobrák od kosti, nebyl takovéto pomsty lačen.

Uvažoval, že má fél rodinu a že na těle vojenského eráru přiživuje se leckdos a více. Rukoudáním slíbil Marhanovi, že ničeho neprozradí, ale byl příliš člověkem, nežli aby se vzdal pomsty morální! Pamatoval dobře, jak ho fél před rekruty pokořil na podzim pomocí kocoura, a umiňoval si, že mu jeho lekci o subordinaci oplatí. Příležitost naskytla se hned druhého dne po slibu, který feldvéblovi dal. Kumpanie cvičila pod velením poručíkovým na cvičišti a frajtr Válek měl dosti času přemýšleti o odvetě. Právě velen pohov a poručík odstoupil, aby vykouřil cigaretu. Na hřebene střechy blízké vojenské pekárny usadilo se několik vrabců, což neušlo bystrému oku frajtrovu. Nápad zvláštní bleskl jeho hlavou. Přikročil k félovi, a ukazuje na střechu, volal tak, aby to celá kumpačka slyšela:

„Pane fél, pane fél, kouknou, to jsou čápi!“

Feldvébl Marhan vytrhl se z dum. Přemýšlel právě o svém případu. Jistota, že Válek bude mlčeti byla proň rozhodující, proto však přece nebyl bez obav. Tyto starosti zabránily, aby vzpomněl hned, kam frajtr slovy svými míří.

„Bláznějí?“ povídá, aby vůbec něco řekl, „vždyť jsou to vrabci.“

„Pane fél,“ pronesl Válek hlasem dušeným, aby zůstalo to pouze mezi nimi, „řeknou hezky nahlas, že jsou to čápi, jinak nestojím ve slově.“

„Cože,“ rozkřikl se fél, zapomenuv na okamžik hněvem, ale ihned zdravý rozmysl vešel do jeho hlavy a vzpomínka na podzimní příhodu s kocourem vybavila se v jeho mozku. „Zasloužím tu lekci,“ řekl potichu, a drbaje se rozpačitě v týle, pronášel nahlas:

„Mají pravdu, frajtře, voni jsou to čápi, ale malí.“

Celá kumpanie patřila vyjeveně. Znali všichni vojáci historii s kocourem, nechápali však nikterak tuto zvláštní povolnost jindy všeobecný postrach budícího féla. Dlouho však si tím hlavy nelámali. I je všecky pronikl pocit zadostiučinění nad pokořením zlého šikovatele a homérický smích otřásl celou kumpačkou.

Pan fél pochopil, že nejlíp udělá, bude-li se smáti také, ačkoli mu nijak do smíchu nebylo.

„Byla to voplátka dobrá a vtipná,“ povídal, nutě se k bodrosti, aby alespoň zbytek pošramocené reputace uhájil, „proto se na ně, frajtře, nemrzím.“ Přitom podával Válkovi ruku.

„Jsme tedy kvit?“

Frajtr přijal pravici zkroceného tyrana, a duse se ještě smíchem, svědčil:

„Ano, kvit, nadobro kvit.“