|
Vídeň dne ...
Redaktor České Vídně vedl nás na
pivo. Tvářil se přitom velice vesele, neboť si
hvízdal a stále si říkal: „Tam u Knoblocha, to
uvidíte pivo! To jsem rád, že jste přišli z
Prahy!“
A my jsme byli zas rádi, že jsme našli tak vřelé
uvítání, kterého jsme ani neočekávali od muže, o
němž jsme museli myslet, že jest povahy velice
uzavřené. On však nevedl s námi žádné hovory o
politice, nýbrž s tváří rozšířenou blaženým
úsměvem stále říkal: „To jsem rád, že jste mne
přišli navštívit. U Knoblochú mívají výborné
bramborové knedlíky s vepřovou a se zelím. To si
pochutnáte. Pro to já žiju. Mohli bychom jít
také ke Komínkovi, ale tam mají schwechatské
pivo. Tady ale budeme pít Třeboň a to jsou velké
rozdíly, bratří.“
Tak nás zavedl do oné restaurace a tam teprve se
vážně při pivě rozhovořil o úkolech strany
národně sociální: „My těm židovským zaprodancům
ve Vídni vypálíme rybník. Věříte, bratří, že už
tiskneme o 50 exemplářů víc! A jaké máme
fejetony! To já sám píšu! To je něco gusto. Je
to takové výstižné všechno. Není to žádná taková
omáčka. Švadlena zabije toho svůdce, mistra, a
pardon nedává tomu židovskému zaprodanci, -
totiž abych vám to, bratří, vysvětlil, on je
sociální demokrat a ona je organizovaná národní
socialistka. Zatím tedy, co ji zavrou, poněvadž
zabila toho sociálního demokrata, toho svůdce,
dostane se její dítě k jejímu strýci, který \k
také sociální demokrat. A oni ho mučí, to dítě,
oni ho mučí, až se o tom dozví
Klofáč, odveze si
dítě do Prahy. Dítě roste, a co bych vám to
ostatně dál povídal ... Teď si dáme tu vepřovou.
- Tak co, jaká je? Je vidět,
že vám chutná - ty knedlíky, ty se jen
rozsýpají! Inu, pravá česká kuchyně! A to
člověka musí těšit tady v té zatracené Vídni,
která naše mozoly z Čech cucá. Naše strana
národně sociální je teď tady na postupu a
dočkáte se, bratří, že celá Vídeň bude národně
sociální. Tady, bratří, nemastějí knedlíky lojem
jako jinde. Tu mají sádlo z pravých českých
prasat a hostinský sám je také organizovaný
národní socialista. Ve víru sociálních zápasů,
tady se docela dobře sedí, co myslíte, mám si
dát ještě jednu porci? Víte co, bratří, já tu
porci si dám, dejte si vy také ještě jednu, ať
držíme společně, neboť strana národně sociální
má na programu ono zlaté heslo: ‚Jeden za
všechny a všichni za jednoho’.“
Později jsme ovšem pochopili, co to má znamenat,
všichni za jednoho.
„Bratře,“ povídám, „my bychom rádi našli Machara.“
Redaktor České Vídně podepřel si ruku jako
člověk, který přemýšlí o nějaké velké záhadě, a
pak řekl, že to jméno mu připadá známé, ale že
si nemůže vzpomenout, kde tu firmu viděl ... „Na
Ringstrasse nebo ... Machar, Machar ... ne, ten
se jmenuje Machner, Machner - to je na
Ringstrasse ten kožešník - ale Machar - ne, to
jméno neznám.“ „Ale víš, bratře, Machar, ten
básník ...“ - „Neznám,“ řekl národně sociální
redaktor, „nemohu si alespoň vzpomenout - jednou
nám poslal do České Vídně někdo nějaké verše -
ale to byl Józa Počaplický-Orlický, ten nám píše
epigramy. Ostatně básníků je na světě, každou
chvíli vyskytne se nějaký básník, já také píšu
verše, jsou to velice dobré věci, tak kupříkladu
tady mám pro májové číslo na příští rok pro
Českou Vídeň:
Bij, prapore, jen bij,
toť osud tvůj, bij dále,
volejme neustále,
a až nás bude Vídeň plna,
nás soudruhů víc nezahubí vlna.
To jsem já tedy ... víte, bratří - ale Machara
neznám. Říkáte, že je Machar tady ve Vídni? To
nevím, to nevím. Kdyby se měl člověk starat o
každého, co by bylo se stranou? Ostatně, když
ten bratr Machar přijel do Vídně, proč
nevstoupil hned do nějaké organizace národně
sociální ve Vídni? Třebas do Mladé generace. A
tak teď bychom mohli jít do kavárny, zahrát si
kulečník. Zaplaťte, bratří, celkovou útratu, až
já přijedu do Prahy, tak se vám revanžuji, já
nemám ani krejcar, a abyste nemuseli snad v
kavárně platit za mne, tam mne znají, tak mi
půjčte pět korun, abych si moh v kavárně platit
sám. Já už tam beztoho visím asi deseti
korunami. Ale vrchní je náš člověk.“
Tak jsme mu vysvětlili, že naopak on nás pozval
a že nemáme peníze a že jsme mysleli, že on nás
hostí. -
Trochu se zarděl a pak prohlásil, že tedy někde
sežene peníze a že se vrátí a za nás tu útratu
zaplatí. Abychom jen bez starosti klidně čekali
na něho. Samo sebou se rozumí, že po jeho
rychlém odchodu, když. nás nechal tedy v
zástavě, věděli jsme, že se ubožák již
nenavrátí.
Kubín, utíraje si oči, zvolal: „To je hrozné, už
ho vícekráte neuvidíme!“
„Víte co, přátelé,“ řekl jsem, „půjdu hledat
Machara.“ Nechtěli mne pustit, Kubín křičel, že
on je mladší a že radši půjde s Wagnerem, a já
jen abych klidně čekal a odpočíval, beztoho že
jsem si stěžoval, že mne bolejí nohy.
Wagner se na všechno díval tupě a konečně
prohodil: „Mám zahynout na ulici hladem a žízní?
To raději zahynu tady! Já odtud nejdu.“
„A mne také nenapadá, abych šel pryč!“ řekl
Kubín. „Dáme si jedno pivo a půjdeš ty, když jsi
se nabídl.“
Co jsem měl tedy dělat. Vypil jsem ještě to
jedno pivo a pak sám a sám vydal jsem se do
vídeňských ulic hledat Machara. Nemohl jsem si
vzpomenout na nic chytřejšího, než že zastavil
jsem nejbližšího policejního strážníka a řekl
jsem: „Entschuldigen Sie, kennen sie nicht den
böhmischen Dichter Machar?“
„Wo wohnt der Kerle?“ tázal se strážník. „Das
weiss ich eben nicht.“ „Ich auch nicht,“ řekl
strážník suše a obrátil se ke mně zády. Tak jsem
šel na nejbližší policejní ředitelství a tam po
dlouhém vyjednávání, poněvadž strážník ve
vratech, vida mne tak vyděšeného, vyptával se,
co mi ten pan Machar udělal a proč ho hledám,
odkázali mne na bytový seznam.
„Tady si napište na arch,“ řekl úředník, „jméno
a příjmení toho, koho hledáte, zaplaťte korunu
poplatku a zítra si přijďte pro vyřízení.“
„Hned, hned,“ zvolal jsem a už jsem byl venku na
ulici. Tam jsem si na čerstvém vzduchu vzpomněl,
že Machar je úředníkem v jedné bance.
Nejbližšího strážníka jsem se tedy optal, kde je
tu nejbližší velká banka. Neboť správně jsem
hádal, že velký básník musí být zaměstnán jen ve
velké bance. - „Um die Ecke,“ řekl strážník. „Und
Name?“ „ Credit-Bank.“ - A za rohem tyčila se
budova rakouského úvěrního ústavu. „Je prosím
pan Machar přítomen?“
„Je na Simeringu.“ - Semmering, ježíšmarjá,
pomyslil jsem si. - „Proboha vás prosím, proč
teď jede do Alp?“ „Ale v Simeringu, jaképak
Alpy, ve dvaadvacátém okrese. To je přece jméno
toho okresu. Číslo domu 212
|
