JAK TO DÁL DOPADALO SE TŘEMI PŘÍSLUŠNÍKY STRANY MÍRNÉHO POKROKU V MEZÍCH ZÁKONA

Podle staré zkušenosti vím, že člověk na cestách je nejspokojenější tenkrát, když nemá ani krejcar a jest odkázán, aby si vyhledal prameny, kde by se na další cestu opět posílil, kde by přespal, a že mít na cestách peníze je vlastně hříchem, poněvadž je tolik dobrých lidí, kteří nevidí v tom, když někdo bez krejcaru chodí dneska po světě, žádné darebáctví, nýbrž něco vysoce sportovního. A vy, když jste na cestách, tu ztrácíte úplně jemnocit, jestliže jste ho totiž vůbec měli, a přepadáte v pravém slova smyslu rodiny krajanů a myslíte nakonec, že je to zvláštní čest pro ty lidi, když s nimi poobědváte, a když není takzvaný lepší oběd, považujete je za nevzdělance a jste hned uraženi a myslíte, jak vy k tomu přijdete, že se vám tohle stane.

Ovšem předtím, než zasednete ke stolu, musíte pohovořit s přednostou domácnosti o tom, že máte radost, když setkáte se s krajanem, že vás zajímají poměry Čechů v cizině, ale přesto, že byste se neodvážili vyrušit právě v tuto dobu, před polednem, ale že byste měli zas ještě jednu žádost, upraviti si toaletu v tomto domě, kde bijí zlatá česká srdce, a napsati psaní domů, že vám došly už všechny peníze, aby vám je mohli z domova poslat

do nejbližšího města, kam dorazíte asi za tři dny. Vyprošujete si adresy krajanů, usazených na cestě do toho města, prosíte, nemá-li na cestě do města, kam jdete si pro peníze, nějakého známého, k němuž by vás odporučil, odložíte si svá zavazadla a říkáte, rozzařujíce se: „To jsme rádi, že sedíme, dneska je tam takové vedro, a když člověk nemůže zajít do hostince, aby tam utišil žízeň a hlad, to se to moc špatně cestuje, to jsme rádi, to jsme rádi.“

A tu poznáte nejlépe všechny druhy lidských povah. Setkáte se se sangviniky, flegmatiky,. choleriky i melancholiky a každý z nich s vámi jedná jinak. - Cholerik napřed je pln nadšení, že vidí před sebou krajany, ale za dva dny už ho omrzíte a on najednou začne říkat: „To je náhoda, to mne mrzí, já musím zítra odejet, nutná povinnost, jsem volán tam a tam,“ a počne najednou vyciťovat, že vy kýváte hlavou ke všemu, co povídá a vypravuje, jen kvůli tomu mizernému žvanci, dostává podezření, že vy tam snad u něho chcete strávit celé prázdniny, má-li mladou ženu, dává pozor, zdali se při obědě na ni nedíváte, a vy se třeba jenom díváte na její talíř, že si toho nabrala moc a že na vás nic nezbyde, zavolá si vás najednou stranou a říká: „Pánové, dál to nejde, tady je deset korun, já si nemohu pomoci, já vás vyprovodím až za město.“ Vy tedy s ním jdete zas dál, ku konci obce zavede vás do hostince, tam vás ještě pohostí vínem, lituje vás, dá vám nových deset korun, prosí, abyste ho zachovali vždy v blahé paměti, a praví, že ho velice mrzí, že jste ještě u něho nezůstali, že byste tam mohli zůstat, jak byste chtěli; přitom se trochu třese, poněvadž má strach, abyste se s ním nevrátili, rozdává vám doutníky na cestu, doprovodí vás půl hodiny cesty za město, poučí vás, kudy máte jít, dá vám adresy na svoje známé do okolí daleko široko, objímá vás na rozloučenou a dlouho za vámi mává ještě šátkem a křičí: „Nazdar, hoši, šťastnou cestu, nazdar, nazdar!“

Naproti tomu flegmatik, když k němu mluvíte, říká: „Ale dobrá, dobrá, to věřím, že máte žízeň, já mám taky, ale musím jít pracovat,“ a nechá vás civět u stolu dvě tři hodiny, vy slyšíte, jak vedle se obědvá, pak k vám přijde a je mu to zase docela jedno, jestli tam jste, nebo nejste, jenom se vás ptá: „Vy jste ještě neobědvali? No, tady ještě dostanete oběd na

náměstí v hostinci, ona vás tam služka dovede.“ Tak se na něho vrhnete a vykládáte mu, jak to vlastně s vámi stojí, a tu on řekne: „A to je něco jiného, to si musíte při večeři vynahradit a můžete si tu třeba zůstat, až vám přijdou peníze, mně je to jedno, já proti tomu nic nemám.“

Vy si tam tak zvyknete, že kouříte z jeho dýmek, nosíte jeho bačkory a župan, a jemu je to pořád jedno. Dívá se na vás jako ovce, a když se vám konečně zprotiví asi za týden dívat se na toho chlapa, tak jdete pryč; také vás nijak nezdržuje a dá vám na cestu, o co si řeknete, podá vám ruku a jde zas po své práci.

Melancholik pak vidí ve vás krajany. Přijme vás skutečně s otcovsky otevřenou náručí. Mluví o vlasti, vyptává se, jestli neznáte nějakého Pazderu nebo Kulíška, a když řeknete, že ne, praví: „Máte pravdu, vždyť on už dávno umřel. Škoda jich, to byli lidé,“ a ve vás třech vidí zosobněnou vlast. A ve vlasti vzpomíná, co kde bylo, co kde leželo, s takovým výrazem smutným vykládá: „Tam byla taková pavláčka, pod tou jsme si vždycky hráli jako děti a maminka nám tam přinesla kousek chleba, namazaného sádlem“ - a dá se do pláče a vy pláčete s ním. A to je ten nejpříhodnější moment, kdy ho pumpnete. Dá vám všechno a lituje, že nemá víc, hostí vás, vypravuje o nebožce babičce, v noci se jde podívat na vás, zdali jste se neodkopali, pak vás vzbudí, protože vám zapomněl dát na noc likér, tak vám ho nese teď, ráno pak vám dá mapu do kapsy a ještě vám koupí, když vás jde doprovodit třeba dvě hodiny daleko, aby si popovídal o staré vlasti, kus sýra. - Toť velice zajímavý psychologický moment, že melancholikové darují svým krajanům na cestu vždy kus sýra.

Nijak záhadný není sangvinik. Jest stále veselý, když vás vidí, hned vám začne tykat, říká kamarádi sem, kamarádi tam, vypravuje vám anekdoty, vláčí po všech hospodách a dělá si s vámi ostudu a dluží se pro vás, a pak s vámi jede třebas dva dny cesty a utratí všechny peníze, co měl s sebou, takže mu musíte sami dát na zpáteční cestu, co vám předtím dal.

Se všemi těmi typy setkali jsme se na cestách a získali si tak velice mnoho zkušeností pro celý život, ačkoliv Emanuel šlechtic z Lešehradu tvrdí, že krajané v cizině jsou všichni stejní.