MACHAR NENÍ DOMA

Ať se pohlíží na Machara jakkoliv, ať se o něm sebelepší píše, ať se i o Macharovi píše a mluví špatně, nebudu nikdy plout v životě s tím či oním směrem. Nebudu ho nikde chválit a také nebudu mu nadávat, budu chválit jen jeho manželku.

Jen tolik vždy řeknu každému: „Machar nebyl tenkrát doma.“

Toto jest zdrcujícím faktem v plodném životě básníka Machara.

On, který o sobě tvrdí, že stál vždy na pravém místě, což též tvrdí jeho přítel dr. Bouček, tento Machar, tato velká veličina literární, básník, který jest popisován jako muž, který nikdy neopustil onu baštu na Dunaji, když ho bylo potřeba, aby do těch shnilých poměrů života českého mocně zaburácel svým pérem, tento konzul realistů nebyl doma. V literární historii tento fakt musí každého ohromit. Když Češi nejvíc potřebovali svého básníka, tu zcela klidně nebyl doma. Toto je nejtrapnější poznání, které kdy bylo zjištěno o českém básníku a spisovateli. Zrada na české věci, toť jest ten nejslabší výraz, jehož tu lze užiti. Celá aféra Sabinova není ničím proti tomu, čeho se dopustil v tom horkém měsíci tenkrát Machar vůči třem českým lidem. Nebyl doma a nebyl doma, a kdybych se byl rozkrájel na místě, nešlo to.

Když jsem tedy přišel do onoho slavného bydliště, první, co mi padlo do oka, byla slepice, která se bezúčelně potloukala na dvoře toho útulného domku, který ve svých útrobách ukrývá průměrně dvě stě dní do roka slavného českého básníka. Hned jsem chápal, že ta slepice patří Macharovi. Z piety k básníkovi chtěl jsem slepici pohladit, když vtom malá holčička objevila se ve dveřích vedoucích na dvůr a křičela do chodby: „Mami, nějaký člověk nám bere naši slepici.“ Jak jsem se později dozvěděl, ztrácely se Macharovi slepice při každé návštěvě jeho ctitelů. Někdo totiž má ve zvyku, že si vezme z bytu oblíbeného básníka nějakou památku, kupříkladu zbytek ožvýkaného doutníku, krabičku zápalek, vosk na kníry, kapesní nůž, zlaté hodinky a podobné drobnůstky. - A ctitelé Macharovi odnášeli si

slepice. Tajně, pod kabáty, pod dámskými plášti - a tu ona dáma, manželka Macharova, ihned seznala, jakmile jsem se hnal po slepici, že jsem pročet všechny spisy Macharovy, a okamžitě zvolala do dvora: „Račte dál, Machar není sice doma, ale ukáži vám jeho pracovnu, jeho psací stůl - - - “

Mně bylo, jako by mě palicí praštili do hlavy - tak Machar není tedy doma - v zoufalství jsem vykoktal: „Jaké je vstupné, milostpaní? Já totiž nemám peníze, my jsme tři, my jsme ve Vídni bez krejcaru, my jsme z Prahy, já nejdu jako ctitel, já se jdu dlužit. Já taky píšu.“ - Ta dobrá paní Macharová! Vedla mne do pokoje, ačkoliv jsem chtěl hned odejít, volaje: „Ubohý Kubín, ubohý Wagner!“ „Wágnerovu hudbu má Machar rád,“ pravila paní Macharova. „Jestli se zdržíte nějaký čas ve Vídni, on Machar přijde až za dva dny, jel na nějaké přednášky do Prahy.“ Pak jala se prohledávat zásuvku a z velké kožené tobolky vyňala papírovou desetikorunu a ve velkých rozpacích mně ji počala strašnýma oklikama nabízet, až jsem měl strach, aby si to zatím nerozmyslela. Když jsem ale měl konečně tu desetikorunu v kapse, jako by mně byl kámen spadl ze srdce a já zvolal: „Ale máte to tady pěkný.“ A pamětliv toho, jak Machar ve svých fejetonech děkoval bohu, že nemusí se stýkat s tou českou společností v Praze, řekl jsem již na odchodu: „To se, milostivá paní, nedivím, že náš Machar je tady ve Vídni tak spokojen!“ Paní Macharová se usmála: „Vždyť on by rád šel zas do Prahy!“ Pak jsem jí políbil ruku a ona dlouho se za mnou dívala, zdali jí neukradnu ještě tu slepici, a volala zcela diplomaticky na slepici: „Puťa, puťa.“ -

Tak jsem se navrátil do restaurce Knoblochovy a ku svému překvapení jsem zpozoroval, že v tom pekle sedí jen Wagner. „Kubín šel za tebou,“ řekl, „k Macharovi, asi před půl hodinou. Neboť dozvěděl se od jednoho českého pána, který sem přišel na pivo, Macharovu adresu.“

Asi za hodinu Kubín se vrátil a vítězoslavně ukázal nám pět korun.

Zaplatili jsme útratu a šli hledat nějakou Českou besedu, abychom se u nějakého vlivného Čecha usídlili.