MÁJOVÉ VÝKŘIKY

 


Aby bylo úplné jasno, jaké duševní proudy na začátku založení strany mírného pokroku v mezích zákona háraly tenkráte v nás, pravím, že nebylo tehdy snad jednoho mladého muže, který by v té době, která měla zrodit novou stranu, nepsal verše.

A v tomto novém proudu nových idejí objevila se také na knižním trhu tenkrát dvaatřicetistránková sbírka veršů pod názvem:Májové výkřiky. Vydali jsme ji s Ladislavem Hájkem Domažlickým nákladem J. Sölcha, Praha II. - 313. Na jedné straně vždy stálo: Ladislav H. Domažlický, na druhé Jaroslav Hašek. Bylo to tolik skromné, jen šestnáctkrát bylo jméno každého z nás v oné sbírce veršů, nepočítaje titul, to by bylo osmnáctkrát, a pak jsme si věnovali každý čtyry básně, tak tam každý byl zvěčněn jménem dvaadvacetkrát, ačkoliv každý přispěl do té knížky jen třinácti básničkami. Byly to verše uchvacující. Hájek pěl: „Byli jsme tolik veselí, nám tepny divně bily, já řval jsem jako šílený, též vy jste řvali chvíli.“ Když se tedy vyrval, já mu odpovídal na druhé stránce:

A karty leží pod stoly zde dole,
my ferbla od večera stále hráli,
spí na stole dva, kteří již se zpili,
a jeden z nás, jež na zem pad,
a krčmář nosí pivo stále,
kdos melodii tvoří ku finále
a nikdo nás snad nemá rád.

Jakpak by nás měl rád, když takhle jsme zpívali, ale my jsme neustali a pěli dál:

Přírodou jdeme veselí dneska,
vítáme jaro, jež je tak krásné,
srdce nám volně, svobodně bije,
křičíme, pějem revoltní básně . . .

A stromy, když viděly tu naši dvojici, tu chvěly se pohnutím a:

sypou nám v cestu květy své bílé,
a slunce září, vesele zírá
na nás, již jdeme v mohutné síle.

Párek básníků šel tedy v mohutné síle, ale nepřátel bylo dost. Museli jsme se ozvat a vysvětlit to, kdo vlastně má v tom prsty a nejvíc nás nenávidí:

Jenom to město, z něhož jsme vyšli,
s komíny všemi zuří a kleje,
ozvěna v lomech před námi zase
divně si brouká, divně se směje.

Bylo to tedy město, které na nás zuřilo se všemi komíny. Komín - to bylo vzato symbolicky. Tím komínem mínili jsme totiž onoho nešťastného majitele knihtiskárny, který nám ty verše vytiskl.

Jméno nakladatele Sölch jsme si sice nevymysleli, ale jednoho dne se usnesli, že když někdo pod verše napíše »nákladem vlastním«, že lidi nad tím přirozeně ohrnují nosy, i kdyby to byly básně, ku kterým se má veřejnost přece jen chovat slušněji než vůči nějakému raubířskému románu, a že nám nezbývá nic jiného než dát tam nějaké cizí jméno, nějakého cizího pána jako nakladatele.

A tak jsme si vybrali hokynáře J. Sölcha, Praha II. - 313, kterého jsme vůbec neznali. Na procházce jsme si tu firmu opsali a od té doby neměl nás jistě také rád.

Představte si, že majitel tiskárny, když jsme již vylákali všechny exempláře z tiskárny, podepsavše mu směnku, že mu zaplatíme za tisk do tolikátého a tolikátého, přirozeně nemohl mít žádných nadějí, když uplynul měsíc onoho tolikátého a tolikátého, a šel po nakladateli jako kočka po myši.

Dobrý hokynář Sölch, když došlo k návštěvě majitele knihtiskárny, plakal hořce, co si to o něm lidi myslí, že by se tak dalece spustil a vydával nějaké básně jeho nákladem, křičel, že byl vždy poctívej a že vydával jen svým odběratelům knížky na dluh. A když mu to ukázal tiskař vytištěno s úplnou adresou: Nákladem Josefa Sölcha, Praha II., Karlovo náměstí 313, dostal tanec svatého Víta. Tento tanec má posud a je mrzák navždy a bylo mu tak jako v mé básni v té nešťastné sbírce.

Břízo, má břízo, čas, svět mi vyrval
z duše mé jas,
nemocný stojím, na světlý hledím
se smutkem den.
Břízo má, břízo, za zimní doby
vzpomenu někdy na tvůj snad kmen.

Jsem přesvědčen, že hokynář Sölch na břízu ovšem a její kmen nevzpomínal, nýbrž na dva holomky, na mne a Ladislava H. Domažlického.
A ten faktor s majitelem tiskárny byli den co den u toho ubohého hokynáře, po okolí se vypravovalo, že se hokynář Sölch zbláznil, že vydává na stará kolena básně lidem, které vůbec nezná, a že teď se mu to vrazilo do hlavy.

Už znal zpaměti celé Májové výkřiky a křičel: „A tohle že jsem vydal, tohle svinstvo:

Večerní písně nepějem,
často se hlučně zasmějem,
neslušně tisknu k sobě ji,
vzpírá-li se, hned zakleji,
ni nelíbám ji na líčka,
vždyť lump jsem - ona fabrička.

Tak já jsem tedy lump a ona fabrička!“, řval v krámě od rána do večera, pak náhle jednoho dne zvolal:

„Chacha - chacha, směj se, drahá,
kdo ví, kdy se sejdeme,
jaro prchne, lásky vraha
do podzimu najdeme.“

A když přišli ho z tiskárny upomínat, smál se chacha, chacha a dostával zvláštní křeče a v jedněch těch křečích volal: „Podejte mně L. H. Domažlického, nůž a Jaroslava Haška!“ Za podobného záchvatu dorážel jednou na něho popletený majitel tiskárny: „Mějte rozum a zaplaťte těch osm set exemplářů!“, a tu ubohý hokynář zvolal: „Tak to tedy zaplatím!“
Svědek tu tedy byl a fendovali ho.

My jsme však těch 800 exemplářů rozprodali za půl roku po hospodách a při té příležitosti seznámili jsme se se spisovatelem Janem Ostenem u Fleků, který si koupil hned dva exempláře.

 

Digitalizováno