Heslo:

Ladislav Hájek Domažlický

Výklad:

*9. 3. 1884 v Domažlicích [1]. Jeho otec Jan Hájek byl pokladníkem městské spořitelny a matka Barbora, rozená Laštovičková, byla dcerou koželužského mistra Jana Laštovičky z Přeštic. Vzhledem k tomu, že se dochovalo velmi málo dokumentů, které by nám pomohlo vytvořit přesný Hájkův životopis, většinu údajů jsem posbíral z jeho vyprávění o Haškovi s názvem" Z mých vzpomínek na Jaroslava Haška, autora »Dobrého vojáka Švejka« a výborného českého humoristy". Základní školu a gymnázium vystudoval v Domažlicích. V roce 1901 začal studovat na "Českoslovanské akademii obchodní". A zde také vzniklo velké přátelství s Jaroslavem Haškem a Viktorem Janotou. Později, když byl učiněn pokus založit literární spolek "Syrinx", se seznámili s dalšími osobnostmi např. s Opočenským, Machem, Hilarem, Mahenem, Těsnohlídkem, Romanem Haškem. Později přibyl Lada a Kuděj. Po zániku "Syrinxu" vydal v roce 1903 společně s Haškem sbírku básní "Májové výkřiky". Sbírku jim vydal Hájkův spolužák z akademie Sőlch. Už před tím vydal Hájkovu sbírku básní "Noci". "Májové výkřiky" se podařilo úspěšně vyprodat a s Haškem se Hájek pustil do dalšího projektu "Neperiodická edice". Vyšlo však jen jedno číslo a podnik zkrachoval.  Z té doby asi pochází fotografie skupinky, která se scházela u Janotů. Po ukončení studia na akademii se vrátil do Domažlic, kde nastoupil jako praktikant v místní záložně. V Domažlicích ho také Hašek, při svých toulkách v Bavorsku, navštívil. Napsal o tom humoresku "Velký den" vydanou v Národních listech 9. 10. 1904. Práce v záložně ho však nenaplňovala, proto odešel do Prahy, ale ani zde nenalezl uplatnění. Proto přijal nejprve místo redaktora ve východních Čechách a později v Plzni. V roce 1906 nastoupil vojenskou presenční službu ve Lvově, jako jednoroční dobrovolník. Někdy v té době zřejmě zemřel jeho otec (bezvýseldně pátráno v matrice Z Domažlice 86) a matka se přestěhovala do Prahy [2]; [3] . V roce 1908 nastoupil místo redaktora v časopise "Svět zvířat". Zde se seznámil s dcerou pana šéfa Václava Fuchse, Žofií Fuchsovou. Na jeho přímluvu přijal Václav Fuchs do redakce i Jaroslava Haška.  Bohužel Václav Fuchs † 27.9.1911 zemřel a Hájek přebírá funkci odpovědného redaktora. 5. 10. 1912 se oženil s Žofií Fuchsovou [4]; [4a]. V roce 1913 se také stal vlastníkem a vydavatelem a odpovědným redaktorem sezonní přílohy týdeníku "Nezávislost", která nesla název "Lázně Poděbrady"[5]. V této příloze také Hájek vydal dva Haškovy fejetony: "Do lázní", "Případ cikána Lesky, pana Szakáše a soudce Távola". V čísle ze dne 21. 5. 1913 je zveřejněna fotografie Longenovy kabaretní skupiny a dobrých přátel. Je na ní i Ladislav Hájek i se svou chotí Žofií. Hájek "Lázně poděbrady redigoval pouze jednu sezónu - rok 1913.  Stále však vydával "Svět zvířat", ale to už bydleli na Ferdinandově třídě č.p.339 (dnes "Národní"), kam se přestěhovala i redakce [6]. Přišla válka a Ladislav, podle svého vyprávění, odešel na frontu v roce 1916 a vrátil se až koncem války. Pokračoval v redakci "Světa zvířat" ale v roce 1919 skončil. Důvodem byla zřejmě tragická událost. Dne 4. 10. 1919 se zastřelila jeho žena Žofie [7]. Proto zřejmě odejel do Olomouce, kde působil jako hlavní redaktor "Československého deníku". V Praze se objevil až v roce 1922, kdy uzavřel sňatek se svou druhou ženou Miluší Annou Linhartovou [8]. Podle různých neověřených zdrojů působil také jako novinář v časopisech Reforma, Nový večerník, Národní střed. Jeho posledním dílem byly "Paměti Augustina Bergera". Zemřel ve věku 59 let dne 26. 3. 1943 v Praze.

Bibliografie:

Jak jsem se vlastně stal kdysi redaktorem ,Světa zvířat’, onoho velice zajímavého časopisu, bylo pro mne nějaký čas hádankou dosti složitou do té doby, kdy jsem sám přišel k tomu názoru, že jsem to mohl provést jen ve stavu naprosto nepříčetném, ve kterém jsem byl sveden přátelskou láskou ku starému kamarádovi Hájkovi, který redigoval do té doby poctivě časopis, ale zamiloval se přitom do dcerušky majitele časopisu pana Fuchse, který ho vyhnal na hodinu pod tou podmínkou, že mu zaopatří redaktora pořádného.

Jak vidíte, byly tenkrát podivuhodné námezdní poměry.

Majitel listu, když jsem mu byl představen svým kamarádem Hájkem, přijal mne velice vlídně a otázal se mne, zdali mám vůbec nějaké ponětí o zvířatech, a byl velice spokojen mou odpovědí, že jsem si vždy velice zvířat vážil a viděl v nich přechod ke člověku a že zejména se stanoviska ochrany zvířat respektoval jsem vždy jejich tužby a přání. Každé zvíře si nic jiného nepřeje, než aby bylo před tím, než je sněděno, usmrceno pokud možno bezbolestně.

„Namouduši, pane obrlajtnant,“ řekl Švejk s výrazem mučedníka, „já žádnýho německýho spisovatele osobně neznám. Já jsem znal jenom jednoho českýho spisovatele osobně, nějakýho Hájka Ladislava z Domažlic. Von byl redaktorem ,Světa zvířat’ a já mu jednou prodal takovýho voříška za čistokrevnýho špice. To byl moc veselej pán a hodnej.

III-03

Tenkrát totiž začali vydávat v Poděbradech časopejsek ,Nezávislost’ a poděbradskej lekárník byl toho hlavní hlavou, a redaktorem tam udělali ňákýho Ladislava Hájka Domažlickýho. A ten pan lekárník, to vám byl takovej podivín, že sbíral starý hrnce a jiný takový drobotiny, až byl samej museum. A von si jednou, ten Hájek Domažlickej, pozval na návštěvu do poděbradskejch lázní jednoho kamaráda, kterej taky psal do novin, a vožrali se tam spolu, poněvadž se už přes tejden neviděli, a ten mu slíbil, že mu za to pohoštění napíše fejton do tý ,Nezávislosti’, do toho nezávislýho časopisu, ve kterejm von byl vodvislej. A von mu ten jeho kamarád napsal takovej fejton vo takovým jednom sběrateli, jak našel v písku na břehu Labe starej nočník plechovej a myslel, že to přilbice svatýho Václava, a udělal s tím takovej rozruch, že se tam na to přijel podívat biskup Brynych z Hradce s procesím a s korouhvema. Ten lekárník poděbradskej myslil, že to padá na něho, a tak byli vobá, von a ten pan Hájek, ve při.“

Ladislav Hájek napsal do svého deníku:
. . . Vrátil jsem se z pivovaru. Můj přítel byl již u nás doma. Maminka řekla, že se ho lekla. Poznala však hned, že jest mým přítelem, dle tří per za kloboukem. Objali jsme se a políbili. Měl jsem strach, aby snad nevyvedl u nás nějakou hloupost.

Péro se zdráhá psát dál, neboť ten smutný osud nádražní misie člověka dojímá a člověk píše a pláče, jako to dělá můj přítel Hájek, když píše nekrolog o svém šéfovi.

„Dovoluji se vám představit,“ pravil mladý muž, „jmenuji se Ladislav Hájek, jsem inzertní jednatel kalendářů Domácího štěstí, Venkov a Město a ves. Přicházím k vám, ctěný pane, zdali byste nebyl ochoten inzerovati v našich kalendářích, které se tisknou ve stotisících exemplářích. Žádný inzerát nemine se s účinkem, neboť kalendáře jsou v rukou po celý rok. Naše firma přichází inzerentům vstříc s ochotou největší. Každému zaručuje uveřejnění lokálky, ve které stručně popisuje a doporučuje inzerenty.“

Po onom velkém morálním vítězství U Banzetů sešly se naše rozptýlené řady až nahoře na Havlíčkově třídě. Kulhal jsem, pod okem jsem měl modřinu a mé tváře, jak praví Goethe, nevěstily nic dobrého. Byly opuchlé! A jak tak stojíme a rozmlouváme o tom našem velkém morálním vítězství, mihne se kolem mne mladý muž, plácne mi do ramen a zvolá: „Ale ty vypadáš znamenitě od té doby, co jsem tě neviděl!“ - Byl to můj přítel Ladislav Hájek-Domažlický, kterého jsem neviděl již dva roky a který mně byl milý od onoho památného okamžiku, kdy mne nezradil na Hradčanech v hostinci nad podloubím, kde mají volské pivo, totiž z voleského císařského pivovaru.
Byl to charakter a počítáme ho též mezi své přívržence.

Ku cti jeho budiž řečeno, že byl kdysi také zaměstnán v redakci Světa zvířat. Toto stálé místo přijal právě na tři a půl hodiny. A to ještě tam vydržel poměrně dost dlouho. Jinde ani tak: dlouho nevydržel. Ale byl to také skutečně první a poslední případ, kdy v redakci Světa zvířat seděl opravdický básník. Nynější redaktor tohoto časopisu Hájek píše sice také básničky, ale básníkem přece jen není. Teď píše veršíky o srnkách, o holubech, o smutných loveckých psech a píše je se stejnou živostí, jako když kdysi psal báseň „Můj tatík lámal kamení a lámal až do umdlení“ - ačkoliv jeho tatík byl ředitelem spořitelny v Domažlicích.

Fotografie z literárního fondu Jaroslava Haška. Lze předpokládat, že se jedná o  mládež, která se scházela u Janotů. Zatím se podařilo identifikovat Jaroslava Haška sedícího nad šachovnicí, sedící úplně vlevo je Ladislav Hájek a sedící úplně vpravo je Karel Marek. Určitě je na fotce i Viktor Janota, ale zatím se ostatní osoby nepodařilo identifikovat.

Snímek z literárního fondu Jana Lejčara uveřejněný původně v časopisu Lázně Poděbrady dne 21.5.1913. Je na ní zachycena kabaretní skupina E.A.Longena, která v té době v lázních vystupovala. Ten muž s hůlkou v popředí je G.R.Opočenský, vpravo od něj kabaretní umělec Jan Leitzer (později si jméno změnil na Lejčar), v buřince E.A.Longen, Xena Longenová, Josef Lada, Jaroslav Hašek, Ladislav Hájek Domažlický a jeho žena Žofie, rozená Fuchsová. Jedinou záhadou zůstává ten muž s cigaretou vedle Žofie.