V ZAJETÍ KARTAGIŇANŮ

 

Po onom velkém morálním vítězství U Banzetů sešly se naše rozptýlené řady až nahoře na Havlíčkově třídě. Kulhal jsem, pod okem jsem měl modřinu a mé tváře, jak praví Goethe, nevěstily nic dobrého. Byly opuchlé! A jak tak stojíme a rozmlouváme o tom našem velkém morálním vítězství, mihne se kolem mne mladý muž, plácne mi do ramen a zvolá: „Ale ty vypadáš znamenitě od té doby, co jsem tě neviděl!“ - Byl to můj přítel Ladislav Ladislav Hájek-Domažlický, kterého jsem neviděl již dva roky a který mně byl milý od onoho památného okamžiku, kdy mne nezradil na Hradčanech v hostinci nad podloubím, kde mají volské pivo, totiž z voleského císařského pivovaru.

Byl to charakter a počítáme ho též mezi své přívržence.

Abych tedy stručně pohovořil o tom krásném úkazu přátelství.

Bylo to za parného letního dne roku 1902. Přítel Hájek ohlásil, že má na Strahově strýce děkana. A ten strýc že má peníze, že je milosrdný a dobrý, šlechetný a uznalý a že miluje velice svého synovce, totiž Hájka.

A my že se k němu vydáme. Že napíše dopis plný naříkání a já že ten dopis předložím a že dostanu padesát korun. Dopis ten zněl:

Předrahý strýčku!

Osměluji se k Vám uchýlit s tou nejupřímnější prosbou, abyste se ustrnul nad svým nemocným synovcem Ladislavem, který posílá k Vám svého přítele, kterému je již dlužen 12,70 K za léky, které mně zakoupil ze své kapsy, neboť ví, jaké mám rozhárané poměry doma, o čemž vy, strýčku, zajisté také víte. Přiznávám se Vám, že má matka neposílá mi žádné peníze, poněvadž jsem se ukázal nehoden její obětavosti mateřské. Nechoval jsem se tak, jak se má chovat řádný syn, obelhával jsem ji, a nyní, v těžké nemoci, teprve vidím, jak milou by mi byla pečlivá ruka matky. Stydím se však obrátiti se k ní, a proto žádám Vás, milý strýčku, abyste mi momentálněvypomohl z té nouze a bídy, která jest u mne nyní domovem. Neračte se zmiňovat mému příteli o ničem, a pomůžete-li mně, jak doufám, račte to dáti do přiložené obálky. Vyprošuji si současněVaše kněžské požehnání a zůstávám Vám oddaný synovec

Ladislav.

Toto psaní stylizovali jsme v oné hospodě, kamž jsme přišli bez krejcaru v kapse, neboť před námi ležela bohatá kanonie strahovská. Bavili jsme se znamenitě, pili, jedli, hráli kulečník, kouřili a o půčtvrté odebral jsem se k lidumilnému knězi, strýci přítele Hájka, na Strahov. Když jsem tam přišel, řekli mně, že veledůstojný děkan Hájek je právě na požehnání a že se vrátí za hodinu. Vrátil jsem se tedy zpět do hospody a zase jsme jedli, pili, kouřili a hráli kulečník. „V takový šťastný den si můžeme dát víno,“ řekl Hájek, „strýc je anděl.“

Dali jsme si tedy víno a před půl pátou šel jsem opět do kanonie strahovské. Důstojného lidumila, děkana Hájka, našel jsem v jeho pracovně, modlil se breviář a pil pivo. Vyložil jsem, že mne posílá jeho synovec Ladislav Hájek z Domažlic, který jest churav a leží nemocen, a toto psaní že mám doručiti veledůstojnému panu děkanovi. Otevřel psaní, přečetl je a řekl laskavě: „Počkejte, prosím!“ - Odešel do vedlejšího pokoje a za chvíli se vrátil se zavřenou přiloženou obálkou, ve které jsem nahmátl nějaký papírek.

„Dá bůh,“ pravil měkce veledůstojný pan děkan, „že se můj synovec brzo pozdraví. Či jest to s ním tak špatné? Nemůže chodit?“

„Leží jako lazar, veledůstojný pane,“ řekl jsem, mačkaje radostně v kapse obálku s papírkem.

„Vy jste, jak jsem poznal, velice řádný mladý muž,“ pokračoval. „Jak se račte jmenovat?“

„Jaroslav Hašek, veledůstojný pane!“

„Tak vám děkuji,“ řekl veledůstojný pan děkan a já pln vděčnosti políbil jsem mu ruku a vesele vrátil se do hostince pod podloubím.

„Neseš?“ volal Hájek.

„Nesu, nesu.“

A roztrhli jsme obálku. Byl v ní lístek s tímto obsahem:

„Lumpové! Viděl jsem vás, když jste vcházeli do hospody U Karla IV.! Když jsem šel na požehnání, ještě jste tam seděli. Styďte se!

Děkan Hájek.“

A tak jsme seděli v zajetí hostinského od Karla IV. v cizím ovzduší, vzdáleni přátel, beznadějní, a předstihovali jsme se v šlechetnosti, neboť každý z nás tvrdil, že poběhne do města a že se vrátí s penězi, abychom mohli zaplatit útratu.

Kol šesté hodiny večerní tahali jsme sirky. Padlo to na Hájka; zbledl a prohlásil, že tedy půjde do Prahy a že se vrátí zpět.

A odešel z tohoto ponurého vězení, kde hostinský chodil pak kolem mne samotného jako kočka kolem myši, chycené v pasti, a říkal: „A já, já padnout na podvodníka, nezavolal bych hned strážníka, zbil bych ho jako koně napřed a pak bych ho teprve dal zavřít!“

A v deset hodin, když ze zoufalství zdvojnásobil jsem celkovou útratu, objevil se Hájek a pravil:

„Zab mne! Vypůjčil jsem si od tvého strýce šest korun a zastavil jsem se v jednom hostinci. Hráli tam »boží požehnání« já chtěl jsem naše jmění zdvojnásobit a já to prohrál a nemám ani krejcaru.“

Hrdina starořímský Regulus vrátil se dobrovolně Říma do zajetí Kartagiňanů, aby byl umučen ...