Velký den

Milý příteli!

Přicházím právě z Bavor, buď tak laskav, vyřiď všem známým můj pozdrav a zároveň zprávu, že způsobím vám malé překvapení (radost?), neboť navštívím vás co nejdříve. Jsem trochu v podivném stavu, neboť mám rozbité boty a ostatní šaty nevypadají též příliš půvabně. Píši to proto, abyste mne snad u vás nedali vyvést ven, kdybys nebyl doma při mém příchodu. Vyřiď doma laskavě, že objeví-li se u vás individuum, mající vzezření vandráka, poznáte mne dle toho, že mám na hlavě klobouk plstěný,
úplně zdeformovaný, a za ním tři dlouhá havraní péra. Vzpomínám si, že jsi mně kdysi v Praze říkal, že máš sestru, máš-li ji skutečně, vyřiď jí můj srdečný pozdrav. Taktéž paní matce. Nazdar!
Tvůj Jaroslav

„Můj nejlepší přítel přijede,“ řekl Ladislav své matce dole v kuchyni, která byla zaměstnána pečením zajíců, cukroví, vydávajíc rozkazy služkám.
„Jsem mu povinen srdečností,“ pokračoval Ladislav, „neboť jednou v Praze mně pomohl z velkých nesnází. Víte, to je ten, jehož podobiznu máme v album vedle mé babičky. Poznáte ho, kdybych nebyl doma, že má za kloboukem tři péra. Mám tušení, že přijede dnes. Jdu do pivovaru objednat novou osminku piva.“
Ladislav vyšel ven a šel psaní ukázat svým přátelům.
„Kdybych byl dramatickým spisovatelem,“ řekl jeden z nich, „měl bych dobrý syžet k veselohře. Hleď! Tvůj přítel vypadá jako vandrák a má tři péra za kloboukem, dle kterých ho máte poznat. On ale nepřijede. Přijde jiný, skutečný vandrovní, který má též tři péra. Vy ho přijmete, jako kdyby to byl tvůj přítel. Pochopuješ?“
„Jdu objednat novou osminku piva,“ odpověděl Ladislav krátce, „můj přítel bude mít žízeň.“

*

Desetiletý bratr Ladislavův Josef vypravuje téhož dne o šesté hodině večer v podloubí na náměstí svým přátelům Frantíkovi a Lojzíkovi následovně:
„Dneska je u nás velkej den. Láďa dostal nějaké psaní a po páté hodině přišel k nám do domu velkej, starej, otrhanej člověk. Měl tři péra za kloboukem. Kluci! Ten vám vypadal. A kluci, maminka hned poznala, že je kamarád našeho Ládi. Byl promočenej, a když se převlík nahoře do Láďových šatů, vypadal hned jinak. Ten velkej, otrhanej chlap se proměnil a vypadal hezky.“

*

Ladislav Hájek napsal do svého deníku:
. . . Vrátil jsem se z pivovaru. Můj přítel byl již u nás doma. Maminka řekla, že se ho lekla. Poznala však hned, že jest mým přítelem, dle tří per za kloboukem. Objali jsme se a políbili. Měl jsem strach, aby snad nevyvedl u nás nějakou hloupost.
„Musíš se krotit v pití,“ řekl jsem mu.
„Neptám se tě,“ odpověděl přítel.
„Drahý příteli,“ prosil jsem, „pojď se mnou k Julovi, ten ti dá informace, jak se máš u nás chovat.“
„Nechci žádných informací, co je mně do informací,“ odpověděl přítel, „máš to zde dobře zařízené... To je tvá sestra, na jejíž oslavu dnes bude večírek,“ pokračoval, ukazuje na sestru.
„Slečno,“ řekl k ní, „já vás znám z vypravování Láďova. Často v noci, když neměl na čaj, to jsme chodili obyčejně ke Korousovi na Staroměstské náměstí, platil jsem za něho a tu vždy říkával, že vás dá mně za manželku.“
„Proboha tě prosím,“ řekl jsem, „mírni se, sestra není zvyklá na takové řeči, vrátila se z kláštera.“
„Eh, klášter sem, klášter tam,“ pravil přítel, „stačí, že jest zde, že se dnes pořádně na její zdraví najím a napiji.“
„Odpusťte, slečno,“ obrátil se k sestře, „na poslední své cestě jsem trochu zhrubl, ale myslím, že to nevadí.“
„Kolikpak jsi objednal piva?“
„Dvě čtvrtky a dvě osminky.“
„Kolikpak nás bude?“
„Deset.“
„Myslím, že bys mohl někoho škrtnout ze seznamu,“ řekl přítel.
„Myslím, že na mne nezapomenete tak brzy,“ obrátil se k mé sestře, „to víte, kam přijdu, tam to vypadá jako po bitvě u Nördlingen, víte, slečno, u Nördlingen byla bitva se Švédy, o které Adam z Lisova píše: ,Můj otec v bitvě u Nördlingenů se svým regimentem, tisícem kyrysníků, stanul a pole obdržel, začež od císaře Ferdinanda vlastnoruční list obdržel.’ Slečno,“
pokračoval přítel, „myslím, že jsem nyní udělal na vás dojem učeného člověka, ale pravím, všechna sláva, polní tráva.“
„Mírni se, prosím tě, Růženka byla v klášteře,“ prosil jsem.
„Slečno,“ odpověděl přítel, „máte hezké jméno, dám vám epiteton ornans, spanilá Růženka, no, nemusíte se rdít. Ladislav je můj přítel a na základě toho my jsme měli vždy vše společné, považuji vás za svou mladší sestru, a proto dávám vám radu: Bez mého svolení se nevdávejte!“
„Jaroslave!“ „Kdybyste se však chtěla vdát, vdejte se a vyvolte si muže, kterého milujete.“
„Jaroslave, pamatuj se, že Růža se teprve nedávno vrátila z kláštera,“ prosil jsem. „Slečno,“ mluvil neúnavně přítel, „výchova klášterní slouží...“ „Jaroslave!“ „Slouží mně k tomu, že vám řeknu nyní své mínění o klášteře. Kláštery zrušit!
„Jaroslave, Růžence je teprve šestnáct let!“ „To nevadí,“ mluvil přítel, „i nám bylo šestnáct před lety. Vám jest tedy, slečno, šestnáct let. Znal jsem jednu slečnu ve vašem věku, a ta byla zamilována do dvou kadetů, jednoho úředníka, tří hudebníků, poněvadž nosili dlouhé vlasy, a konečně do mne. A víte, proč do mne? Poněvadž se dověděla, že nemám hudební sluch a poněvadž ona sama též postrádala hudebního sluchu.“
„Milostivá řekla,“ mluvil dále přítel, „abych si počínal zde jako doma, pročež dovolte, abych si zul boty, neboť mě tlačí.“
„Ale Jaroslave!“ „Každý ví, kde ho bota tlačí,“ odpověděl přítel a zul si v salónku boty . . . Jdu teď narazit soudek, neboť už začne večeře a známí se scházejí. Mám starosti, zda přítel nebude si příliš volně počínati. . .

*

Slavnostní večeře počala. »Náš host«, jak ho nazývali, pronesl při prvním jídle, zajíci na černo, následující první oslavnou řeč: „Slavné shromáždění! Přišel jsem, byl jsem poznán a uvítán. Přišel jsem z ciziny, a to ze Švýcar, přes Bavory šel jsem pěšky a navykl si různým způsobům, například nespokojím se s jednou porcí zajíce na černo, vezmu si dvě porce,
račte proto odpustit a naše ctěná hostitelka nechť pováží, že jsem důkladně vyhladověl.“
Slečna Zdenka, která seděla vedle slečny Růži, podotkla: „Má hlad.“
„Špatně dělá, kdo dary boží v sobě udušuje,“ podotkl milý host a pustil se do jídla.
„Pepíku,“ řekl Ladislav ke svému mladému bratru, „tobě se nějak svítí oči.“
Ještě před druhým jídlem byl odnesen na postel do ložnice, neboť vyšlo najevo, že pomáhal při narážení soudku odpoledne v předsíni a dále že strávil čas od tří hodin do pěti v předsíni u soudků, což nemohl náležitě odůvodnit.
Příhoda s Pepíkem rozproudila zábavu. Při druhém jídle řekl doktor Lanfeld, dopíjeje sklenici: „Nevím, kolik jsem vypil.“ Zamlčel se. „Pamatuji se,“ pokračoval, „pozitivně vím, že zde v okolí málo hoří. Zato když jsem byl ve Slezsku, pořád hořelo na statcích hraběte Láriše. Sedíme v hostinci. Jedou hasiči kolem. ,Kde hoří?’ ptáme se. ,U hraběte Láriše.’ Za čtvrt hodiny zase jedou jinam. ,Kde hoří, co hoří?’ ,Hrabě Láriš!’ “
Tato řeč, která neměla žádné souvislosti s předcházející rozmluvou, vzbudila velkou veselost. „Jest to improvizace,“ podotkl náš host.
Při třetím jídle promluvil milý host: „Ctěná společnosti! Šalamoun, nejmoudřejší z proroků Starého zákona, praví v bibli: ‚Člověče, užívej všechno, co se ti ku požitku nahodí, vše jest ti dovoleno a těš se z práce, kterou jsi vykonal.’ Prosím tudíž o dovolení, abych si mohl vzíti ještě jednu porci.“
Když byla přinesena zmrzlina, mluvil jeden z přítomných, studující lékařství (když snědl třetí porci), o nebezpečnosti požívání zmrzliny.
Okolo desáté hodiny byl dán návrh, aby soudky z předsíně byly dopraveny do jídelny. Návrh byl většinou hlasů přijat.
„Dělá to větší dojem domácího štěstí,“ řekl »náš host«, když soudky stály u dveří, „všude dobře, doma nejlíp.“
„Svlečeme si kabáty, neboť se všichni známe,“ podal »náš host« další návrh, který byl teprve po dlouhé debatě přijat.
„Ku poctě svých narozenin zahraje nám slečna na piano!“ řekl ve svém přípitku, který skončil slovy: „Kéž vaše narozeniny, drahá slečno, se opakují každý den!“
Tlumoče přání všech, řekl doktor: „Hleďte! Sedíme zde a zabíjíme marně čas. Jak ho zabíjíme? Sezením. Prosím, pozitivně vím, sedíme! Dobrá! Tancujme!“
Ladislav a jeho přítel mrkli na sebe.
„Tancujte,“ řekl Ladislav, „já neumím a Jaroslav také ne.“ Společnost odebrala se do salónu a v jídelně zbyli jen oba přátelé . . .
„Musíme nahnout soudek,“ řekl po nějaké době Ladislav, „já tě měl vždy velmi rád, podej sem sklenici. Ze salónu ozýval se zpěv, hluk tance a zvuky valčíku.

*

V deníku Ladislavově nachází se následující zmínka o slavnostní večeři: ... O páté hodině ranní šli jsme ukázat Jaroslavovi naše město. Jaroslav si po cestě bručel: „Odbila dvanáctá hodina, chval každý duch Hospodina, opatrujte světlo, oheň, ať není žádnému škoden.
„Vypadá to zde jako v Pise,“ řekl Jaroslav, když jsme mu ukázali kulatou věž kostela, „je moc na stranu nakloněna.“

*

„Copák to bylo,“ ptala se ve Vodní ulici jedna sousedka druhé, když ráno vynášely služky z domu koš s rozbitým nádobím a koberce.
„Ale, milá paní,“ řekla sousedka, „to nevědí, u Hájkojc byl včera ,velkej den‘. Slečně bylo šestnáct let.“