NEJTLUSTŠÍ ČESKÝ SPISOVATEL JAN OSTEN

 

Doba, kdy čeští spisovatelé bývali hubení, je již bohudíky za námi. Nyní nastává nová epocha české literatury. Čeští spisovatelé mohou se směle zúčastniti závodů nejtěžších mužů o ceny. Ovšem nesmí se dle tloušťky soudit na produktivnost spisovatele. Nejtlustší český spisovatel nemusí právě napsat také nejlepší věci. Jisto však je, že hubený literát nemá v Čechách žádné šance.

Když jsem kdysi redigoval za redaktora, který byl na dovolené, zábavnou přílohu jistého listu, první pohled na autora mi stačil, abych věděl, zdali jeho příspěvek jest přijatelný, čili nic. Když jsem viděl hubeného člověka před sebou, tu každý z těch hubených mužů vykládal, že jeho práce jest prvotřídní a že jistě dodá lesku naší příloze; tak například mluví František Šafr . (Je strašně hubený.) Soudil jsem tedy takto: Když jsi hubený, tak ti literatura asi moc nevynáší; a proč ti nevynáší? Poněvadž tvoje práce jsou dle všeho prachmizerné. - „No, uvidíme,“ říkal jsem a třebas ještě před ním jsem to hodil do koše. Jaká rozkoš je však pro redaktora, když přijde tlustý spisovatel, který dovede svou tloušťkou své práce reprezentovat. To ani nemusíte číst jeho práce, jen napíšete ,borgis’ a pošlete do tiskárny a víte tedy předem, že jest to práce prvotřídní.

Jan Osten proto také donáší své příspěvky do redakcí osobně a většinou jsou to práce, až na fejetony v Národní politice, velice dobré a vydělá si tak hezkých pár zlatek do roka. Dnes pravý český spisovatel nepíše krví, ale sádlem. Redaktor nemůže takovému tlusťoučkému sádelnatému spisovateli nic odepřít.

Kdysi náhodou dostal se mně do niky Müncherne Zeitung. Ku svému úžasu četl jsem tam tuto zprávu:

„Aus der Ausstellung der Dicken. Zum Schlusse der gestrigen Ausstellung dicker Männer veröffentlicht Direktion des Klubs folgendes: I. Preiss, goldenen Becher erhielt Johan Osten, Schriftsteller aus Prag.“1)

To jsou tedy cesty Jana Ostena do Mnichova. Odtud vznikly jeho Listy z Bavor, ve kterých Osten píše o Mnichovu vždy s nejlepším nadšením, každoročně zmiňuje se o tom, jaký pestrý život panuje v královském pivovaře, a jest také dosud největší český znalec mnichovského piva.

V Simplicissimu objevil se kdysi veselý obrázek z mnichovského dvorního pivovaru, kde malíř Thóma hledal syžet ku svým črtám. Tlustý muž, sedící na sudě, praví k sklepnici: „Heute schmeckt es mir nicht. Kann i’nach zehntem Maas ka’ Durst kriagen!“2) Ku svému překvapení poznal jsem v tom dobrém muži na obrázku Jana Ostena. Znají ho tam všechny sklepnice v Hofbräuerei jako stálého hosta, každý rok pravidelně dvakrát usedá na svůj vlastní sud v pivovaře dvorním v Mnichově a přemýšlí, kolik má tady v Mnichově vypít piva, aby na sebe nabral opět nějaké kilo, aby v pražských redakcích budil větší respekt. A když nesedí v pivovaře v Mnichově, sedí u Fleků, kde spřádá s viržinkou v ústech náměty ke svým svižným a poetickým pracím z ovzduší aristokracie. Ve svých pracích píše s oblibou o lidech elegantně hubených. Jeho hrdinové jsou sportsmany, hrají tenis, jezdí na koních, milují komtesy, skáčí do vody, aby zachránili své nevěsty, zadržují splašené koně, zatímco tvůrce toho všeho musí si vybírat tu nejsilnější židli, aby se pod jeho tloušťkou a tíhou neprolomila.

Odpůldne pak můžete se s ním setkat ve vinárně, kdež s kanibalskou rozkoší pojídá slaninu, spřádaje v duchu nové románky z ovzduší hubených šlechticů a jejich hubených lásek.
 

↑1) Z výstavy tlustých. Na závěr včerejší výstavy tlustých mužů uveřejňuje ředitelství klubu následující: První cenu, zlatý pohár, obdržel Jan Osten, spisovatel z Prahy.

↑2)Dnes mi nechutná. Nemohu dostat po deseti mázech žízeň!