O PANU JOSEFU VALENTOVI

Pan Josef Valenta byl již starší člověk, nebyl ani spisovatel, ani malíř, ani hudebník, ani básník, vůbec nebyl nijak veřejně činný, takže jistě je podivno, proč o něm píši, proč stavím ho do řady lidí vynikajících v českém životě. Že snad byl věrný přívrženec strany mírného pokroku v mezích zákona? To bylo jich jistě víc a nebudou zde jmenováni. O panu Valentovi nutno však psáti jako o velice zajímavém zjevu. Když jsme chodili ke Svíčce, již tam sedával pan Valenta s námi. U Zlatého litru, ve Slovanské kavárně byl stále s námi.

Držel se nás jako klíště, šel s námi, když jsme se přestěhovali k Zvěřinovům, nikdy nás neopustil a stále dovedl nám vyprávět něco nového. Jeho oděv byl hodně ošumělý. Nosil promaštěnou bouřku, podivnou kravatu a jeho boty, ty podobaly se pravým korábům. Nosil plášť tak podivně sešívaný, že se zdálo, že je rozdělen na pole jako šachovnice, ale přesto dovedl s celou svou garderobou imponovat, neboť o každé části svého šatstva uměl vykládat tak pozoruhodné věci, že jsme jistotně i my s velikou zálibou dívali se na jeho stroj, jak říkávali staří Češi. Jeho boty, jak nám vykládal, ty jeho hrozné boty nejsou z obyčejné kůže, není to ani ševró, ani oskarka, ani hovězina, je to kůže z tapíra. Pravil vždy, že získal ty boty za ohromné peníze od jednoho afrického cestovatele, s kterým se setkal ve Vídni a kterého hostil ve svém vídeňském letohrádku celý měsíc. Africký cestovatel byl tak šlechetný, že se mu odměnil při svém odchodu obnošenou obuví. A přečasto nám také ukazoval ty své hrozné boty se sešmaťhanými podpatky, vyspravované nespočtukráte, s popraskanou kůží na předkách, kdy na nás dívaly se strašlivé díry, o kterých on tvrdil, že jsou schválně tak umístěny, aby v tropickém vedru nohy se důkladně větraly a nepotily.

Při této demonstraci bot, které často vyplňovaly program večera, zpozorovali jsme, že na štruplích je vytištěno: „Antonín Šimek, obuvník, Praha - Smečka.“ Řekli jsme mu to, a tu on se usmál a pravil:

„Opět jedna epizoda z mého života. Tento obuvník, Šimek, jest mi zavázán vděčností, neboť jsem mu zachránil život, když z bídy a z hladu skočil do Vltavy. Chuďas, neměl docela nic, čím by mne odměnil, nežli jen tento pár štruplí, které mi přišil do bot, zatímco mu slzy jako hrachy kapaly na mou nohu.“

Jeho kalhoty byly vzadu záplatované, neznámé barvy. Kolikrát jsme se hádali, jak tu barvu nazvat. Bylo to tak něco mezi skořicí a sazemi. Kdyby se člověk dlouho díval na ty kalhoty, tak by se stal daltonistou. A přece byly to vzácné kalhoty. „Jsou jen troje na celém světě,“ říkal pan Valenta, „podobné měl strýc ruského cara, druhé má milionář Carnegie, a ty třetí, to jsou tyto. Jsou šity nejlepším pařížským krejčím a stály mne tenkrát 800 franků.“ To říkal s takovým přesvědčením, že jsme nepochybovali, že tomu sám věří. Samosebou se rozumí, že ty záplaty byly od nejlepšího krejčího, kterého nám doporučoval. Tuším, že se jmenoval Waltner. - Nyní si můžeme všimnout jeho vesty. Vesta ta byla původně bílá, piková. Během těch let, co ji nosil, zhnědla zprvu, pak úplně zčernala. Ale nebyla to taková sytá čerň černého sukna, byla asi tak černá jako mouřenín. Tak čokoládově černá.

„Tato vesta,“ říkal pan Valenta, „jest, pánové, pravým uměleckým kouskem tkalcovské dovednosti Peršanů. Kdybych ji svlékl, tak byste viděli, že i na druhé straně jest právě taková. Ku zhotovení této vesty bylo třeba přes 120 km hedvábných nití, a to hedvábí nejlepšího, které vyskytuje se v okolí Arabadsu. Karavana, která se vypravila pro toto hedvábí, byla takřka úplně potřena loupeživými Kurdy, takže jedině tři sluhové s tímto vzácným hedvábím se zachránili. Mohu říci směle, že na této vestě lpí krev mnoha a mnoha lidí, a proto je mi tak milá a drahá.“

Jindy opět přišla řeč na kravaty a tu on, ukazuje na ušpiněný cár, který měl kolem krku, prohlásil, že dnešní mládež neumí si kupovat kravaty. Za jeho dob že se dovedli lidé vkusně a pěkně oblékat. Dneska že, vzdor tomu, že se o tom píše v novinách, že o tom píše Yvonna atd., nikdo se oblékat nedovede. Jeho kravata jest mistrovským výrobkem a na této kravatě jest nejlépe vidět dokonalost kravatářského umění. Pravil dále, že jeho kravata může směle konkurovati s kravatou krále Eduarda anglického, který byl přece tak znamenitý kravatář. Ovšemže, jak on si uvazuje tu kravatu, tak ji uvazovali na celém světě ještě jen dva, a to Gladstone, nejslavnější anglický státník, a nebožtík italský král. Kravaty tyto lze obdržeti v Mnichově, Humboldtstrasse, Krawatten-handlung, a prohlašoval asi tak čtrnáct dní, že tam dopsal a objednal nám odtamtud kravaty, ovšemže na svůj vlastní náklad, a když kravaty nepřicházely, velmi si stěžoval, jak ho napálili a jak přišel o peníze.

Pak se přešlo na jiný předmět. To byl jeho ušpiněný, zamaštěný kabát, barvy stejně záhadné jako jeho kalhoty.

„Jen jednou,“ pravil, „jsem se v životě napálil při nákupu šatstva. Za tento kabát jsem dal ve Vídni 250 zlatých, ačkoliv jeho cena přiměřená jest jen asi 150. To se ví, že mne tenkrát napálili proto, protože jsem do onoho obchodu přijel v ekypáži, livrejovaný sluha mi otevřel dvířka, já jsem vy-skočil, opět jiný sluha můj mne odnesl do krámu, no a tak se samosebou rozumí, klaněli se, klaněli a odřeli mne. Za mnou přišel do obchodu kníže Liechtenstein a kupoval si právě takový kabát, jako je můj, poněvadž se mu neobyčejně líbil. A víte, že ten platil za něj jen 180 zlatých a já 250? Když jsem se potom za nějaký čas setkal s Liechtensteinem na honu v Uhrách a když jsme si vyprávěli o svých kabátech, víte, že Liechtenstein řekl: „Ty tě ale vohnuli, kolego!“

Takový byl dobrý pan Valenta. Historii jeho převlečníku neznám, ale jistěže je také znamenitá.

Jednou se stalo, že za námi do hostince nepřišel a dozvěděli jsme se asi třetího dne, že s panem Valentou je to velmi zlé. Dostal prudký zánět plic, který při jeho stáří byl velice nebezpečný. Usnesli jsme se, že ho půjdeme navštívit, a našli jsme ho na Malé Straně v jednom špinavém starém domě v druhém poschodí, v maličké světničce, kde nebylo nic jiného nežli prastará postel, konev vody, židle u postele s nějakými léky a plechová lžíce, do zdi bylo zaraženo několik skob, na nichž visela chudičká garderoba pana Valenty. Nějaká sousedka nám předtím řekla na chodbě zcela nevlídně: „Ten starý partyka nevydrží do rána.“

To byl tedy ten šestipokojový, nádherně zařízený byt - - Když nás viděl, pravil, těžce oddychuje, sípavým hlasem: „Divím se tomu lékaři, že mne dal z mé ložnice přenésti sem do čeledníku, odkud notabene ještě všechen nábytek vynesli, abych měl víc volného vzduchu a klidu. Neviděli jste na schodech mého sluhu?“ Řekli jsme, že neviděli.

„Tak!“ zvolal sípavě pan Valenta. „Podívejte se laskavě, pánové, do mého kabátu, který jsem dal sem též přenést. Mám tam spořitelní knížky na 100 000 K.“

Dělali jsme tedy, že saháme do kabátu, a řekli, že tam nic není.

„To jsem věděl,“ šeptal pan Valenta. „Ten darebák utekl mně s mými knížkami.“

„Nu, a jak je vám, jak je vám, pane Valenta?“

„ No, ale střelil mne příliš dobře.“ Trochu se vztyčil a šeptal: „Není to slyšet ven, není to slyšet ven? No, já sám to tedy nějak stručně naznačím. Kněžna Schwarzembergová a já. Rozumíte? No, kníže nás překvapil. To je píchání, to je píchání. Takové píchání měli jen dva. Napoleon, když umíral na ostrově Heleně, a potom polní maršálek Radecký. No, ale byl zde notář už u mne, tak jsem na celou vaši společnost nezapomněl.“ - Vztyčil se a dosti zřetelným hlasem řekl: „Odkázal jsem vám celý tento dům a letohrádek v . . . . . .

A nedořekl to a skonal.

Dům patří obci pražské a tak asi se budeme s ní soudit. Pokud se týče letohrádku, nevíme, který to je. Měl jich několik ...