| I. „Musí to
být strana pokroková, protože hlas lidu, který
právě vyvrávoral oněmi dveřmi, mluvil pro
pokrok. Ale, přátelé, především se musíme
zeptat: Jaká strana pokroková?! Protože, abych
mluvil slovy Albína Bráfa, pokrok může být
všelijaký. Není pochyby, že pokrok má
budoucnost, ale musíme si říci, jaký pokrok.
Když například někdo vystoupí z církve, je to
pokrok, ale když vzápětí nato je odsouzen na
čtyři neděle pro krádež pivních trubek a pak
poslán postrkem do rodné obce, kde ho všichni
znají, přátelé, ruku na srdce, to je krok
zpátky. Pokrok je dvojsečná zbraň jako pivo.
Lidé se do toho dají a nevědí, kdy mají přestat.
Pohleďme kolem sebe, jak takový pokrok Volné
myšlenky přivádí lidi do vězení a pokut pro
různé neprozřetelné výroky, zatímco člověk
opravdu pokrokový a zbavený všech předsudků může
v kostelích všech vyznání svobodně pěstovat svůj
pokrok tiše a třebas i za hudby varhan nebo
koncertů jako v karlínském kostele. Nad námi bdí
řádné zákony a bezpečnostní úřady, bez jejichž
ochrany nám ani vlas s hlavy nespadne, a to je
pokrok. Podíváme-li se jinam, například do Číny,
kde bezpečnostní orgány stínají lidem hlavy,
tedy musíme sami uznat, jaký je u nás pokrok. A
proto s pokrokem opatrně. Strana pokroková, ano,
ale jen zkušený člověk ví, kam až může ten
pokrok jít. Znal jsem jednu vdovu, jmenovala se
Zelenková. Ta se dala zlákat hospodářskou
hlídkou Času a objednala si párek yorkshirských
prasátek, protože v Čase tvrdili, že yorkshirská
prasátka jsou pokrok proti našim českým
prasatům. Bydlila v Strunkovicích u Vodňan, ta
vdova. Ale za rok napsala redakci Času, aby jí
dali s pokrokovými prasaty pokoj. Ze jednou měla
od české svině šestnáct selat, ale tahle
pokroková svině že jich svrhla s bídou pět.
Tedy, přátelé, aby to s námi nedopadlo také tak
...“
II.
„Vážené obecenstvo! Voličové!
Pravím voličové, a opakuji ještě jednou:
Voličové! Když mám k vám pronésti svou první
kandidátní řeč, tu maně zalétá můj zrak do
minulosti, když Kryštof Kolumbus, o jehož
existenci mnozí pochybují, ačkoliv jméno
Kolumbie dokazuje, kde asi hledati jeho rodiště,
nuže, vzpomínám si, že Kryštof Kolumbus, když se
chystal k odplutí ze Španěl přes moře, aby
objevil Ameriku, tu stoje na palubě svých tří
lodí, prohlásil v poslední chvíli před
zdvihnutím kotvy: „Planými frázemi a planými
slovy se Amerika neobjeví.“
Vážení voličové! To, co pravil onen Kryštof
Kolumbus, pravím já také. A pravím to ještě
jednou a ještě důrazněji: Neobjeví. Žijeme
uprostřed námořní katastrofy v Halifaxu a
zemětřesení v Mexiku, tedy v době velmi vážné.
(Výkřik z obecenstva: „Naopak!“) Možná, že se
mýlím a je to naopak a námořní katastrofa byla v
Mexiku a zemětřesení v Halifaxu, ale ať ten
sprosťák, který vykřikl, uváží, co z toho může
být, máme-li po jedné straně zemětřesení a po
druhé námořní katastrofu. Do čeho se vrhneme?
Ne, přátelé a voličové, my nemáme zapotřebí,
abychom chodili se vrhnout do Mexika nebo do
Halifaxu. My vrhneme tady. A sice vrhneme do
tváře svému nepříteli rukavici a vyzýváme ho k
volebnímu boji, v kterém nemíníme ustoupit ani o
krok. A nehodláme vést svůj boj planými frázemi
a planými slovy, jak již řekl můj předchůdce
Kolumbus.
Prohlédněme kolem sebe a uvidíme, že v tomto
volebním boji, o kterém kolega
Soukup, kandidát
sesterské strany sociálně demokratické, o které
nemohu zde říci nic dobrého, správně prohlašuje,
že všichni vyšli, aby nám vykopali hrob, padla
slova, že je nejvyšší čas, aby se česká politika
provětrala. Přátelé! Nepleťme se do práce, do
které nám nic není. Ale tolik zde mohu říci, že
sotva se mi dostalo cti, abych kandidoval za
stranu mír-ného pokroku v mezích zákona na místo
poslance za království a země na říšské radě
zastoupené, už se mne zmocnila pomluva, a abych
mluvil s básníkem“ Mickiewiczem (narozen r. 1798
po Kristu), jsem na ní vláčen blátem ulic. Neboť
z protivné strany padla o mně slova, že jsem byl
již dvakrát trestán.
Voličové! Prohlašuji zde před vámi, že to je
podlý výmysl a sprostá lež. Nebyl jsem dvakrát
trestán. Byl jsem trestán třikrát! A ovšem jen
policejně a pokaždé nevinně, jako například loni
o podzimních demonstracích, kdy bylo u mne po
zatčení nalezeno několik úlomků žuly ze
středního toku Vltavy a kousky růžového a
modrého mramoru, pocházejícího ze Slivence,
které jsem čirou náhodou nalezl na ulici a
odnášel do své sbírky nerostů, které však
mineralogie naprosto neznalý policejní úředník
pokládal za kousky pražského dláždění, které
slouží k tomu, aby jím bylo házeno po
policistech; že se mezi tyto nerosty připletl
kus cihly, vysvětlil jsem omylem, protože v
tlačenici, v které jsem ji se země zdvihl, abych
ji zachránil před rozšlapáním, považoval jsem ji
za tuf vápenný. Nebo stejně nevinně jsem byl
odsouzen pro vměšováni do úředního výkonu, když
jsem doporučoval strážníkovi, který zatýkal na
ulici občana, jenž znečisťoval ulici, aby se
zatčeným zacházel hodně surově. V tomto případě
komisař uznal, že jsem snad jednal v dobrém
úmyslu, ale že strážník neměl mé rady zapotřebí,
a byl jsem odsouzen k pokutě šesti korun, v pádu
nedobytnosti k jednodennímu vězení, což jsem
uznal pro českého spisovatele, placeného za
řádek, za výhodnější. Konečně potřetí jsem byl
odsouzen pro článek napsaný do Omladiny, orgánu
hnutí teoretických anarchistů jazyka českého, a
to opět nevinně, protože tento článek propadl
konfiskaci a mně proto kamarád redaktor
nevyplatil žádný honorář.
Přátelé, to je vše. A proto mám být označován
jako člověk zvrhlý, který nedovede hájit zájmy
svých voličů na říšské radě a případně v
delegacích? Přátelé, uvažujte!
Co se týče obvinění, které o mně roztrušuje
kandidát nemravného kartelu nár.
soc.-mladočeského a které se opírá o krádeže psů
na Smíchově a v okolí, vidím se nucen prohlásiti,
že to je opět jedna z nízkých lží, které nejlépe
charakterizují naše nepřátele. Především to
nebyly krádeže, ale pouhý kynologický zájem o
vědecké bádání, o tom, jaké druhy psů jsou
nejvíce rozšířeny v okrese smíchovském a jaký
vliv na toto rozšíření má dlouhosrstý pinč z
vrhu „Graf Wittenberg“, kterého chová majitel
kynologického ústavu, Leopold Čížek. Ale nejen
to, přátelé voličové. Byl jsem pro tyto krádeže
žalován. Ale, vážení voličové, byl jsem z nich
osvobozen pro nedostatek důkazů. Ať někdo z
nepřátelských stran okáže svého kandidáta, jehož
počestnost by byla takto soudně ověřena’ osvobo-zením!
Nemohou ukázati žádného, proti kterému by důkazy
tady nebyly. A i kdyby nebyly, přátelé, my ty
důkazy na něho uděláme. Tedy vidíte, že jsem v
tomto nevinné jako Hilsner a že moji protivníci
by stejně mne mohli obvinit z vraždy Anežky
Hrůzové, zavražděné Hilsnerem.
Zdržel jsem se trochu déle u své osoby, ale bylo
zapotřebí, abyste poznali svého kandidáta.
Ostatně byl to jen kratičký úvod k mé řeči.
Než však přistoupím k jádru věci, řeknu vám jen
tolik, abyste se nedali strhnout k žádnému
spravedlivému skutku. Mezi námi sedí totiž
několik policejních konfidentů, na které mohu
ukázat prstem a kteří zneužili zákonem zaručené
svobody volebních schůzí a dostavili se sem jako
obyčejní voličové. Na adresu těch špiclů
prohlašuji, že je mi dobře známo, jak se k nim
má počestný občan chovat. Ale přitom pravím
tolik, že při krčním hmatu, při kterém nelze od
sebe odlišovat policejní konfidenty a občany
vydané všanc zákonu, se uchopí zároveň odpůrcova
levá ruka v zápěstí a zkroutí se dozadu, pravá
noha se ochromí kopnutím pod tzv. čéšku, ale
levá se nechá nedotknuta a úplně volná, aby jí
mohly být při vynášení otevřeny dveře této
místnosti a nepoškodily se, poněvadž jednak jsou
skleněné a jednak jsou majetkem mého starého
přívržence, pana restauratéra Zvěřiny.
(Ozývají se hlasy „Ať žije pan Zvěřina!“)
Souhlasím s vámi, ať žije!
(Hlas opozičníka MUC. Vaníčka: „Hašku, kdy mi
vrátíš tu korunu?“) Prosím, aby se koruna do
debaty nezatahovala.
(K předsedovi a řečníkovi se naklonil Grünberger
a něco mu šeptal. Nato Hašek pokračoval:)
Voličové a přátelé! S velikou radostí pozoruju,
jak živě sledujete moje výklady a shledávám s
uspokojením, že nikdo dosud po mně nehodil
sklenicí piva, ani sklenicí vypitou, nebo
dokonce po mně nestřelil z revolveru, jako se
minulý týden stalo poslanci Dasczyňskému, když v
petrolejovém okrese kolomyjském doporučoval
sedlákům, aby hojně svítili svíčkami vlastní
výroby z kravího loje, čímž by byl podporován
domácí průmysl a započat bojkot petrolejových
těžařů. V naší straně, přátelé, není zapotřebí
na řečníka střílet ihned. My jsme totiž, jak mi
právě sděluje kolega Grünberger, nalezli zcela
jiný způsob, jak se každý může vměšovat do
debaty, aniž by zastřelil řečníka. Dovolujeme
totiž každému, aby podal místo pokřikování
řečníkovi dotazy, který tento je povinen
zodpovědít. První dotaz je úplně zdarma, za
každý další platí se půllitr piva pro volební
fond strany. Spočtete-li, kolik stojí výstřel z
revolveru, přičemž k usnadnění výpočtu
připomínám, že výstřel z lodního děla ráže 22 cm
stojí 1 723 K 27 h, jak bylo sděleno v posledním
zasedání delegací, a kolik stojí sklenice piva,
shledáte, že je to pro vás výhodné.
Než přistoupím k ventilování programu strany,
prosím, aby bylo zavřeno okno do ulice, aby
netáhlo. Tak, děkuji.
Program strany je velice jednoduchý a při
veškeré pokrokovosti pro všecky stavy, vyznání,
hostince a povolání naprosto přijatelný. Shrnuli
jsme jej v tato stručná hesla:
1. Mírný pokrok v mezích zákona.
2. Větší přísnost na chudý lid.
3. Zestátnění domovníků a kostelníků.
4. Pryč s laickými kridatáři.
5. Záložny do rukou duchovenstva.
(Zezadu se ozývá výkřik „Ohó!“) Zaslechli jsme
právě hlas, který nás zarmoutil. Hydra opozice
tamto vykřikla, nezaplativši povinnou sklenici
piva na dobrý účel. Ale prohlédněme si blíže
toho pána. Nechci o něm říci nic dobrého, ale
všem je známo, že jsem tomu individuu již
několikrát v Bendlovce upřel vzdělání a že jeho
činnost v Českém slově, kde byl redaktorem
ženské hlídky, byla přerušena tím, že byl
odsouzen pro krádež kapesních hodinek nebo pro
dvojženství, nepamatuji se již určitě, protože
takové detaily mi neuvíznou v paměti. Podotýkám
ještě, že dotyčný je mojžíšského vyznání.
Sapienti sat! Ale taková je ta opozice v pravém
světle.
Avšak vraťme se k programu strany. Kdo je a co
chce strana mírného pokroku v mezích zákona?
Jaké jsou její cíle a prostředky, z kterých
vrstev lidu a občanů se skládají její
přívrženci?
Nuže, kdo je a co chce strana mírného pokroku v
mezích zákona, doví se čtenář z mé brožurky
stejné velikosti a ceny, jako je bezmála
brožurka o straně pokrokové, a která vyjde v
nakladatelství Kotrbově, ačli mi pan Kotrba
doplatí ještě dvacet korun k foršusu třiceti
korun, který jsem si už vybral a který jsem
včera prohrál v ramšlu u Petříků. Tím bychom
měli první bod vyřízený.
Co se týče dalšího, vidíte, že naše strana je
stranou lidovou, což se zejména týká naši zásady
postarati se o zestátnění domovníků a
kostelníků. Nemůžeme sice domovníky a kostelníky
naprosto směšovat, ale jedno je jisté, že k
oběma stavům vládne jistá nechuť a je tedy v
zájmu lidí opravdu mírně pokrokově cítících, aby
nechuť tato byla potřena, čehož podle mého
mínění by bylo možno dosáhnouti tím, kdyby byli
tito zasloužilí členové lidské společnosti
zestátněni a postaveni naroveň například
policejním komisařům nebo exekutorům. To pravím
já, o němž se odjakživa tvrdilo, že jsem s
domovníky v poměru nepřátelském. Ano, páni
voličové, přiznávám se, že je to pravda. Od té
chvíle, co jsem vystoupil z Českoslovanské
obchodní akademie a oddal jsem se cestovatelství
a spisovatelství, a shledal jsem, že domovníci
zavírají domy o desáté hodině, v zimě dokonce
prý o deváté, o čemž jsem se osobně však
nepřesvědčil, protože jsem domů nikdy o deváté
nebo o desáté hodině nepřišel, od té doby jsou
mi domovníci živlem protivným.
Řekněte sami, jak je něco takového možno? Jak je
to možno v spořádaném státě, že hospody se
zavírají o druhé hodině noční, kdežto domy v
devět nebo deset? Kam má člověk z hospody jít,
když jeho dům už je zavřen? Něco jiného by bylo,
kdyby hospody byly otevřeny až do rána, kdy se
zase domy otvírají. Ale to není všechno. Mají-li
domovníci zálibu v tom, aby otvírali v noci
nájemníkům, kteří se vracejí choří a oslabení
nebo ožralí domů a touží potom již sebou seknout
na kanape i s botama, nikdo by jim v té zálibě
nemohl bránit. Ale domovníci v těch nočních
hodinách pokládají dům za svůj majetek a
vybírají od nich vstupné deset haléřů před
půlnocí a dvacet haléřů po půlnoci, jako by tam
byla výstava uměleckého spolku Mánes, který má
svůj pavilón pod Kinského zahradou a do něhož se
nedávno večer dobývala jedna americká Češka,
která myslila, že je to veřejný záchodek, jichž
je v těchto místech nedostatek.
Voličové, já jsem charakter. A já jsem odpíral
platit vstupné do domu, kde jsem bydlil a měl
uloženy své svršky a někdy i přítele
Opočenského. Raději jsem se z domu vystěhoval,
než abych byl vydán všanc zvrhlým chtíčům
domovníků a jejich potměšilosti, kteří jen takto
terorizovali náemníky a podnájemníky, a raději
jsem již po dva roky se nevrátil domů před
sedmou hodinou ranní, kdy dle doslechu jsou již
domy otevřeny.
Můžete říci, že jsem snad mohl nalézti dům, kde
domovníci nemají té drzosti a kde nepočítají s
duševním stavem člověka vracejícího se po druhé,
třetí nebo čtvrté hodině domů a nevymáhají na
něm poplatek. Mýlíte se. Požádal jsem přítele
Miroslava Vencu, truhláře z Prahy IV., s nímž
jsem byl organizován v tajném sdružení
anarchistů, známém na policii pod jmé-nem ,ti
ožralí chlapi z hospody u Volše’, aby pro mne
nalezl byt s takovým domovníkem. Kamarád Venca
několik nocí zvonil ve všech domech, kde visela
nějaká tabulka ,Byt pro svobodného pána k
pronajmutí’, tázal se domovníků, zda vybírají
poplatek za otevírání domu, a byl později
nalezen s vyraženými sedmi zuby, boulí nad levým
okem, tržnou ranou za pravým uchem, přičemž na
policii vypověděl, že byl surovým způsobem
ztýrán od jedenácti domovníků postupně. Vidíte,
že jsem jednal jen obezřetně, že jsem dům s
nevyděračným domovníkem nehledal osobně.
Nuže, voličové, právě pro tento teroristický rys
v povaze domovníků, který uplatňují vůči všem
partajím, svěřeným jejich ochraně důvěřivými
majiteli domů, je nutno postavit se jako jeden
muž do čela domovnictva a organizovat je pod
heslem: „Jeden za všechny a všichni za hovno!“
Takový domovník svým terorem dovede k nám
přivésti hlasy všech partají v činžáku, které
jsou mu podřízeny a nad kterými vykonává
hrůzovládu. Takový domovník, pravím, uvědomělý
domovník, který se u nás prosytí zásadami strany
mírného pokroku, může vykonávat nemravný nátlak
na všecky nájemníky, aby odevzdali hlasy mně.
Nuže, je-li zde takový domovník, a myslím, že
jím je tamhleten pán, který už chvíli volá
platit a chce rozhořčeně odejít, nuže ať jde na
Vinohradech dům od domu a řekne svým pánům
kolegům, že vrata strany mírného pokroku v
mezích zákona jsou jim otevřena zdarma do
půlnoci i po půlnoci, pokud náš vážený pan
restauratér a můj starý přívrženec, pan Zvěřina,
nezavře svou oblíbenou restauraci. A přitom může
svým kolegům dodat, že postarají-li se, aby
nájemníci jejich dozoru podrobeni volili
kandidáta strany mírného pokroku v mezích
zákona, postarám se zase já, aby všichni
domovníci v Království českém a na družné
Moravěnce byli zestátněni a zařazeni do
kategorie definitivních státních úředníků a
postaveni naroveň profesorům středoškolským,
jakož i vyšším úředníkům od okresních
hejtmanství, sedmou hodnostní třídou konče. Není
to žádné bezpráví, protože co dovede takový
pitomý domovník, dovede i ten nejposlednější c.
k. okresní hejtman. Vyzývám tedy pány domovníky,
pokud jsou na schůzi přítomni, aby se
organizovali a složili k rukoum pokladníkovým
příspěvky ve výši deset haléřů. V našem boji
proti Vídni se blíží hodina dvanáctá a po
dvanácté hodině bude vstup do strany stát dvacet
haléřů.
Přikročíme-li nyní od domovníků ke kostelníkům,
můžeme směle říci, že přistupujeme nyní k
zástupcům náboženství, které ať je třebas
mohamedánské, buddhistické nebo fetišistické
kmene Ňam-Ňam v oblasti řeky Tul v portugalské
Africe, chováme ve smyslu stanov strany mírného
pokroku paragraf tři, bod sedmý, v náležité
úctě. Statistika nás poučuje - a já se vždy
držím úřední statistiky, poněvadž je pečlivá, a
i když je falešná, žádné jiné nemáme - že v
Praze a okolí je 58 kostelníků, z čehož připadá
na volební okres vinohradský 1,3, počítáme-li i
muže posluhovačky, která uklízí v kapli na
náměstí krále Jiřího. Mezi oněmi 58 kostelníky
není však počítán kostelník chrámu sv. Alfonse,
který je zatčen pro podezření, že vykrádal
kostelní pokladničky a zhoršil tak statistické
poměry. Nuže, milí přátelé, řekněte si, co nám
bude platno 1,3 kostelníka připadajícího na náš
okres? Ale, přátelé, jste na omylu a já vás z
něho vyvedu: Ten jeden a tři desetiny kostelníka
znamenají pro našeho kandidáta 800 hlasů.
Kostelníci totiž mají volný přístup do zádušních
úřadů a tím i k seznamu mrtvých voličů. Tyto
seznamy, jak dokazují dosavadní a doufám, vážení
voličové, že zároveň poslední úspěchy národní
strany svobodomyslné, nabývají v den volby
mimořádné důležitosti. Když je volební kampaň v
proudu a dobře organizovaná, a ovšem i štědře
financovaná, ví i takový mrtvý volič 10.
volebního okresu vinohradského, jaká je jeho
povinnost dne 13. června, a budou-li v naši
straně organizováni na náš volební okres
připadající kostelníci, odevzdá svůj hlasovací
lístek vyplněný mým jménem, i kdyby byl snad
chůze neschopný a musil se dát k volebnímu osudí
dovézt v drožce, které všechny má na den 13.
července již pronajaty kandidát nemravného
kartelu mladočeskonárodněsociálního, o němž ani
já nemohu říci nic dobrého, čímž jej nejlépe
charakterizuju.
Naše heslo je: kostelníci celé Prahy spojte se
do jednoho šiku a pod-porujte nás ve volebním
boji, začež vás nemine zařazení do vyšší
hodnostní třídy, jakmile uskutečníme důležitý
bod našeho programu, totiž zestátnění domovníků
a kostelníků. A tak zároveň odrazíme nemravný
krok kartelu namířený na nás, od něhož byl včera
jeho vrchní korteš pan Novák z Karlovy ulice
poslán do pohřebního ústavu p. Fuchse v Žitné
ulici, aby zjistil, kterým voličům 10. volebního
okresu vinohradského byly za poslední dobu
dodávány rakve, a tak zjištěn jejich cenný
seznam.
Vážení voličové! Pokud se pamatuji od dob
poslední korunovace Ferdinanda V. Dobrotivého,
který byl poslední korunován za krále českého,
neviděla Praha takového nadšení jako za těchto
voleb, kdy opětně mírný pokrok v mezích zákona,
právě tak jako onoho památného dne roku 1835,
začíná ovládat celý český národ. „Jsme proti
násilí, a proto mu ustupu-jeme“, pravím já
stejně jako doktor Kalabis, když v Národním domě
spadl se schodů, zatímco policie mu rozháněla
schůzi a vytlačila jeho stoupence na chodbu ze
sálu. Ale přece jen bych nerad, aby někdo
pochyboval o našem nadšení a naší
mírumilovnosti, protože právě včera jsem rozbil
hubu jednomu člověku, který mne urazil a pravil,
že jen s mravní převahou nic nepořídím.
(U stolu ‚starých mediků’ se opět ozvaly jakési
hlasy: „Hašku, pan Zvěřina prohlašuje, že už
netočí.“)
Přátelé, jsme tam, kde jsme nechtěli být, jak
řekl pan Lustig, když chtěl jet do Budějovic a
sedl si do vlaku, který jel do Liberce, a byl
přistižen kontrolorem Supíkem, že sedí v druhé
třídě, ačkoli měl lístek pro třetí, a byl v
Bakově z vozu vyhozen. Protože jeden z prvých
předchůdců strany mírného pokroku, pan Galileo
Galilei, pravil se mnou: „A přece se točí!“
Slečno Boženko, mně ještě tři piva, Machovi dvě
a koňak, Opočenskému dvě a jeden alaš, Langrovi
čtvrtku bílého, Divišovi pivo a magador a
Gottwaldovi jednu sodovku. Čímž jsou slova
Galileiho dokázána, že se přece točí, a je
vidět, že strana mírného pokroku dovede si své
pozice uhájit a stará se o zájem svého
voličstva.
Po této odbočce vrátíme se k našemu tématu a
věnujeme několik příjemných okamžiků tupeni
protikandidátů.
Právě dnes na počátku schůze bylo zde přítomným
básníkem Louisem Křikavou, který má nejen stejné
jméno, ale i důvěrné styky s policejním
ředitelem, vládním radou Křikavou, učiněno
výkonnému výboru strany mírného pokroku sdělení,
které jsme čestným slovem slíbili uchovat v
naprosté tajnosti. Podle toho sdělení, které je
naprosto důvěrné a známé v Praze jen asi třem
lidem, zaklepal včera odpoledne o 2. hodině
mladočeský kandidát dr. Funk na fortnu kláštera
barnabitek vedle Svarcenberského paláce, aby se
prý u abatyše řádu ucházel o vliv na volební
hlasy hradčanského duchovenstva i hradčanského
voličstva. To učinil, ač mu jako svobodomyslnému
mladočeskému kandidátovi musely býti známy
církevní předpisy, dle kterého je barnabitkám
zakázán jakýkoli styk s mužem, zejména o druhé
hodině odpolední. Avšak dr. Funk spáchal svým
vtržením do útulku těchto nevinných žen volební
podvod: On totiž sám přišel - jak bezpečně jsme
zjistili - s prosbou, aby se barnabitky denně
dvě hodiny ráno a dvě hodiny odpoledne modlily
za vítězství jeho a Chocovo. Přátelé, to je
nekalá soutěž. Máme sice nabídku od uršulinek a
od rabína z Maizlovy synagógy, že se budou
modlit za nepatrný poplatek za mne a moje
vítězství, ale, přátelé, my nehodláme ve své
mírné pokrokovosti jít tak daleko, abychom ve
volebním boji spoléhali na pomoc boží, která je
v tomto případě nejistá. Jen ať si naši
nepřátelé s ní zahrávají!
Voličové, vím stejné, ba daleko horší věci na
poslanecké kandidáty Viktora Dýka a F. V.
Krejčího, nemluvě o nich, že pokládají činnost
poslaneckou za snadnější živobytí než činnost
spisovatelskou, s kterou oba dva pohořeli. Mohl
bych říci všecko, co vím o ovdovělé švagrové
nevlastní sestry bratrance pana Dýka z matčiny
strany a o jedné vdově v Satalicích z
příbuzenstva pana Krejčího. Ale dbám slušnosti i
ve volební kampani a řeknu to až příště. Co se
týče kandidáta nemravného kartelu, mám s panem
Chocem dnes důvěrnou schůzku o čtvrté hodině u
Zežulků a nepřiměju-li ho, aby odstoupil od své
kandidatury, pak pryč se všemi ohledy a s
pravdou ven, jak stojí v záhlaví Casu. Ale
všechno má svůj čas.
Dnes, přátelé, mám-li rekapitulovat statistické
údaje, jež jste ode mne slyšeli, tedy si musíme
říci, že číslice nelhou. Naše zásady jsou
takové, že se podle nich musí řídit každý
uvědomělý volič, ať již se rozhodne pro kterou
chce stranu, třebas pro zkartelované strany,
které se spojily, aby nám vykopaly hrob, do
kterého padnou samy. A tyto zásady, přátelé a
voličové, ať se na ně podíváme ze stanoviska
národního, menšinového, sociálního,
živnostenského nebo náboženského, tyto zásady
volají k vám jménem mírného pokroku v mezích
zákona tak, že tomu musí každý blbec rozumět,
jen jedno slovo: Volte mě!“
|
