|
Ve Vídni dne ...
Jak jsme se tedy dostali bez peněz ze Znojma do
Vídně? A bylo ve Vídni něco poučného a
pozoruhodného, z čehož by šlo nabýt nových
zkušeností, potřebných v politickém životě?
K první otázce odpovídám zcela stručně. Dělali
jsme sociální demokraty z Prahy. V živočišstvu
totiž vůbec, stejně i v rostlinstvu, panuje
přírodní zákon asimilace, přizpůsobování se
okolí a poměrům. A to jest právě velice důležito
i pro člověčenstvo. Zkrátka a dobře, my jsme se
dozvěděli ve Znojmě z plakátů, že jest ve Znojmě
veliká sociálně demokratická slavnost, pod
znojemským hradem u řeky Dyje ve velké zahradě
Güntherově, ku kteréž sociálně demokratičtí
železniční zřízenci ve Vídni vypravili svůj
zvláštní vlak. Tak jsme se tedy usnesli, že
musíme dělat sociální demokraty a že musíme
zapřít program strany mírného pokroku v mezích
zákona. Jednatel onoho spolku z Vídně byl právě
v onom stavu, kdy dobré srdce jest přístupno
všem žádostem. Byl totiž drobátko podroušen a
vedl nás doprostřed zahrady, kdež vystoupil na
stůl a zvolal česky i německy: „V té chvíli
právě přibyli mezi nás tři soudruzi turisti z
Prahy.“
Sotva to dořekl, nastal obrovský jásot po velké
zahradě a všechny ty davy myslely, že my tři
schválně kvůli tomu, že zde mají výlet, přišli
jsme sem do Znojma pěšky. Vylezl jsem na stůl a
řekl jsem:
„Soudruzi! Dekuji vám jménem svých kolegů za ono
manifestační uvítání, kterého se nám tu dostalo.
Přes vysočinu Českomoravskou, od Třebíče až k
údolí Dyje, stále jsme na vás vzpomínali, na
vás, kteří v mozolných rukách třímáte prapor
socialismu nyní právě pod tímto hradem
znojemským, kde sídlí vzpupná aristokracie,
která se třese před těmito šiky bojovníků za
právo a rovnost národů. A vám, soudruzi z Vídně,
prohlašujeme tolik, že s vámi půjdeme třebas na
kraj světa. A děkujeme vám ještě jednou, že jste
nás přijali s tak otevřenou náručí. Děkujeme vám
srdečně za veškeré pohostinství, které nám
prokážete a které zajisté jasně dokumentuje, že
není na celém kontinentu místa, kde by soudruh
soudruhem nebyl přijat s otevřenou náručí.
Geehrte Genossen, wir danken ihnen für alles!
Sozialdemokratie hoch!“
Pak nám dali nějaké červené šerpy a vedli nás k
jinému stolu, kde nás hostili. Pak se šlo s
hudbou na nádraží, a když všichni nalezli do
železničních vozů, my jsme následovali jejich
příkladu a jeli tím jejich zvláštním vlakem do
Vídně. Bylo sedm hodin ráno, když jsme přijeli
do Vídně na státní nádraží, ranní slunce časného
léta bylo zahaleno do mlh a kouře továrních
čtvrtí, celé naše jmění činilo jednu korunu.
Jedna koruna je ovšem moc málo pro tři lidi na
Vídeň. Tak jsme sedli do první tramvaje a jeli
do vnitřního města.
Co bylo naší touhou ve Vídni v tom okamžiku?
Koho bychom si tak horoucně byli přáli vidět? -
Machara. Ano, pumpnout básníka Machara. Vždyť v
Čase kolikrát jsme četli fejetony, že nějaká
česká realistická duše přijela jen kvůli tomu do
Vídně, aby uviděla Machara. Ovšem, že o tom
musela napsat ta dobrá duše fejeton, aby aspoň
částečně byly jí hrazeny útraty toho výletu. Už
jsem dávno měl podezření, že každý český
inteligent přijíždí do Vídně, aby Machara pump.
A nyní se mi to potvrdilo.
My jsme chtěli totéž udělat! Když ale chce někdo
k někomu přijít a říci mu: „Dovolte, vašnosti,
my jsme na cestách,“ musí ho předem najít. A tak
jsme ve staré Vídni vlezli na starý zrušený
hřbitov, proměněný v sad, zapálili si dýmky, a
sedíce na hrobě měšťana vídeňského Maxe Grünhuta,
u kterého byl rozpadlý pomníček s nápisem: „Lebe
wohl“, konali jsme válečnou poradu. „Prozatím,“
řekl jsem, „necháme Machara stranou a hleďme
využitkovati všech vymožeností kultury. Mezi
divochy nejsou politické strany. Mezi vzdělanými
lidmi máme však sociální demokraty a národní
socialisty. Vídeňská sociální demokracie
vyplnila již dostatečně svůj dobročinný úkol.
Přivezla nás ze Znojma do Vídně. Nyní musíme
hledět využitkovat národní socialisty. Strana
národně sociální vydává zde časopis Česká Vídeň.
Redakce, pokud vím, jest v Josefsstadtě, v
jednom ze starých domů v Bertholdgasse.
Okolnosti nás tedy nutí, abychom se stali na dvě
hodiny národními socialisty. V redakci
vysvětlíme svoje stanovisko a dovíme se tam
jistě též adresu Macharovu. Pak půjdeme kvečeru
k Macharovi, poprosíme jeho manželku, aby nám
něco zazpívala u piana, a jeden z nás, zatímco
bude paní Macharová zpívat, Machara někde ve
vedlejším pokoji pumpne. Machara si můžeme
nechat také na pozítří. Na básníky je vždycky
dost času. Ale v české Vídni zaopatříme si
adresy Českých besed. A ty hezky oběhneme a pak
teprve dáme se do Machara.“ - Tak jsme tedy po
tomto promyšleném plánu vyšli ze hřbitova a
odebrali se do redakce národně sociálního
časopisu Česká Vídeň, když jsme si natrhali
dříve na hřbitově červenobílé karafiáty do
knoflíkových dírek. To se musí dělat
systematicky.
Místnost redakční České Vídně vypadala velice
prostě. Zde nejlépe bylo dokumentováno, že
národně sociální strana jest předně stranou
socialistickou, a jako taková nemiluje žádného
přepychu. Uprostřed stál kuchyňský stůl, na
kterém byl hrnec s kávou a lahvička inkoustu,
několik archů papíru a pero. Pak byly v té
místnosti ještě dvě staré židle a na archu
papíru, přibitém na zeď, stálo napsáno:
Nedejme se!
V koutě ležela halda starých novin, pečlivě
nerozřezaných, a u dveří visel mouchami
znečištěný Mistr Jan Hus. Oči tohoto světce
hleděly moc smutně na ten hrnec kávy na stole.
Jinak v celé redakci nebyl nikdo. -
Nějaká stará paní otevřela dveře a řekla zcela
otevřeně: „Pan redaktor sedí už od božího rána
na záchodě.“
„A co tam prosím tak dlouho dělá?“
„Ale píše tam úvodní článek proti sociálním
demokratům. Tam má klid, tam má pokoj, nikdo ho
tam nevyrušuje, poněvadž tady má každá
partaj svůj záchod. Jestli s ním chcete mluvit,
je to ten první od kraje na chodbě.“
Tak jsme předstoupili před ty skromné dveře, za
kterými seděla naše spása, a řekli jsme:
„Nazdar, bratře, tady jsou tři bratří z Prahy.“
„Hned, bratří, hned,“ ozvalo se za dveřmi. „Hned
jsem hotov!“
Spustil vodu a vyšel statečně ven. Byl to mladý
muž, rozpačitě se omlouvající, že to jest jediné
místo, kde má pokoj.
„Ovšem,“ řekl jsem přátelsky, „Zola psal ve
vaně.“
„Tak, kam půjdeme na pivo?“ - zvolal redaktor.
Popadl klobouk, a vyšli jsme do ulic nepřátelské
Vídně ... |
