SLEČNA MÁŇA BUBELOVÁ

Když jsem byl ještě docela malinký, věříval jsem ve strážného andělíčka. Víra má mne ale opustila, když mne andělíček můj strážníček nechal viset za plavky pod vorama. Jsou ale lidé, jež jejich anděl strážce nikdy neopustí, ale zachrání je vždycky v pravý čas. Takového anděla měla moje paní v dobách, kdy rozkvetla naše láska, a tím andělem byla slečna Máňa Bubelová. Než jsem poznal slečnu Máňu, věřil jsem, že andělé obcházejí se zrakem sklopeným a lilií v ruce; vynese-li mi však literatura tolik, abych si mohl dovolit takový luxus, nechám přemalovat všechny anděly. Neboť vím, že anděl má v jedné ruce kabelku, ve druhé učebnici, a oči neklopí. Nemá, zač by se styděl.

Tak přicházela slečna Máňa s ruštinou pod paží a vedla mi Jarmilku, kterou jí paní Mayerová svěřila bez obav. Neboť ačkoliv tato dáma podezřívala všechny Jarmilčiny přítelkyně ze spiklenectví se mnou, na slečnu Máňu nikdy stín podezření nepadl. Nemožno podezřívat anděly. I šli jsme na židovský hřbitov, aby je nikdo se mnou neviděl, a tam jsem je učil ruštině na hrobě některého Áróna. A moje láska vybíjela se větami, které jsem dával překládat Jarmilce: „Učitel miluje pilného žáka,“ a hleděl jsem jí přitom pevně do očí, čekaje, jestli se začervená. Jarmilka ale byla chudokrevná a tedy se nerděla. Nevěděl jsem proto na čem jsem, neboť její hlas zněl až hrůza lhostejně, když překládala: Učitel ljubit priležnovo učeníka. Ještě lhostejněji hleděla slečna Máňa, neboť andělé mají takt a nesmějí se nevhod. Netvrdím, že by nedovedli špičkovat. Myslím dokonce, že špičkovala mne, když se mi kdysi svěřila, že píše verše, a hned mi citovala kratší věc, která končila:

Pozor, páni géniové,
jenom ještě kapánek
a na vašich moudrých hlavách
naroste vám copánek.

Nebylo jí tehdy ještě šestnáct let, ale psala už nějaké realistické verše, které jí uveřejnily Besedy Času. Hleděla proto hezky z kopce na moji literární kariéru, poněvadž já dodnes jsem ještě netiskl básně v Besedách Času. Jednou mi řekla: „Tu máte, doneste mi tohle do Švandy Dudáka.“ Řekl jsem, že se věc lépe doporučí, odnese-li to sama. „To máte také pravdu. Třeba by mi to nevzali jen proto, že jste to přines’ vy. Kam s tím mám jít?“

„K Herrmannovi, na Václavské náměstí. Ale musíte jít hezky s kuráží a trochu se pochválit.“

Šla tam a chválila se půl hodiny. Když přišla, pravila: „Je to takový příjemný dědoušek.“

V příštím čísle její příspěvek vyšel. Nevím, byl-li by pan Herrmann slečně Máně její verše tiskl, kdyby byl věděl, že jej považuje za dědouška. Neboť on chlubí se ještě dnes v Národních listech, že je mladík. - A to se stalo před pěti lety, když jsem byl ještě redaktorem Komuny, orgánu českých anarchistů. Snažil jsem se poctivě získat obě mladé dámy pro naše hnutí. Nosil jsem jim Komunu, anarchistické brožury, dal jsem jim Kropotkina, koupil jsem jim Satanovy děti. Ale konec konců poznal jsem, že jsem se minul cíle. Slečna Máňa chytila se realismu a Jarmilka hájila přede mnou věc mladočechů právě tak horlivě, jako doma propagovala anarchismus. Její duše rozdělila se na dvě půle; zpívala si sice: Milión paží v tmách se vzpjalo, červený kohout v střechy vlít, oč tisíc let nás okrádalo, my dnes si jdeme nazpět vžit. Na cestu sviť krvavé nebe . . ., ale hned nato zaznělo z jejích úst jásavě: Nač máme plné arzenály, snad aby buržoa se bál? - A to mne bolelo. Stalo se pak, že jednou mi pravila: „Víte co, Gryšo, já už mám těch anarchistů až po krk. Buďte sociálním demokratem. Pak můžete se stát národním socialistou a konečně mladočechem a třeba poslancem. A kdyby z vás byla Excelence...“ „Tak byste si mne vzala?“ „Kdopak by si nevzal Excelenci.“ - Vystoupil jsem tedy z Komuny. Excelencí ještě nejsem, ale Jarmilka je už mojí ženou. Ona ale posud doufá, že co není, může ještě být. Neboť byl jsem už národním socialistou, stanu se, jak doufám, sociálním demokratem, a změniv pak definitivně politické přesvědčení, dosáhnu jako mladočech ministerského fraku. Zatímco já jsem se protloukal bahnem politiky, Jarmilka šila si výbavu, vdala se a učila se vařit, slečna Máňa udělala svoji kariéru. Stala se úřednicí Obchodní a živnostenské komory s velmi slušnými příjmy, vystoupla z církve, pracovala pro Volnou myšlenku, psala verše, navštěvovala politický seminář, byla zvolena do předsednictva pokrokové mládeže, navštěvovala universitní extenze, chodila do divadla, přečetla všecko, co stálo za čtení, stála při založení časopisu Ruský obzor, a všude, kde se objevila, uplatnila okamžitě své nadání a svou úžasnou píli. Při všem tom našla dost času, aby se naučila dobře německy, polsky, rusky, anglicky, francouzsky. Učila se i latině a esperantu. Možná, že umí ještě pár řečí, o kterých já nevím. Rozhodně ale je umělkyní ve využitkování času. V té spoustě povinností, přednášek a hodin zbyla jí vždycky ještě nějaká prázdná chvíle. A protože je to něco strašného pro slečnu Máňu, nebýt zapřažena od rána do večera, našla si honem učitele a hrála housle. A tu jednou zrána v létě přišla na to, že od 6 - 7 ráno nemá čemu se učit. Chytla se za hlavu a běžela na plovárnu pod Vyšehrad a učila se plovat pilně od 6 - 7 hodin ráno za každého počasí. - Kdo by si však představoval slečnu Máňu mrzutou a vyčerpanou, jak bývají dámy duševně pracující, zmýlil by se v ní velice. Najde vždycky dost času, aby se vkusně oblékla, dost času, aby zůstala roztomilou, dost času, aby se vytančila a navštívila své známé. - Jediné, k čemu čas absolutně nemá, je jídlo a spánek. Ale takové maličkosti dovedla výborně vyškrtnout z programu dne.

Satanovy děti - román polského spisovatele Stanislava Przybyszewského, který vyšel v českém překladu u Grossmana. Dílo oblíbené v řadách české anarchistické inteligence, srovn. překlady v Novém kultu.

Kropotkin P. A. - (1842-1921) jeden z hlavních teoretiků anarchismu. Pro účast ve spiknutí Čajkovského byl Kropotkin jako jeden z hlavních účastníků zatčen a uvězněn v Petrohradské pevnosti. Odtud po dvou letech uprchl a odejel do Anglie, pak do Švýcarska, kde se dostává do čela anarchistického hnutí. Zakládá roku 1879 list La Révolte, je ze Švýcarska vypovězen. Působí dále ve Francii, kde způsobí výbuch v hostinci divadla v Lyonu. Je odsouzen k pěti letům žaláře. - Brzy však je amnestován a odjíždí opět do Londýna. Hlavní jeho zásady byly uveřejněny v knize Paroles ďun révolté. Je hlasatelem anarchokomunismu proti evolucionistickému anarchismu směru Proudhonova.

Digitalizováno