SLEČNA MÁŇA BUBELOVÁ
Když jsem byl ještě docela malinký, věříval jsem ve strážného andělíčka. Víra má
mne ale opustila, když mne andělíček můj strážníček nechal viset za plavky pod
vorama. Jsou ale lidé, jež jejich anděl strážce nikdy neopustí, ale zachrání je
vždycky v pravý čas. Takového anděla měla moje paní v dobách, kdy rozkvetla naše
láska, a tím andělem byla slečna
Máňa
Bubelová. Než jsem poznal slečnu Máňu,
věřil jsem, že andělé obcházejí se zrakem sklopeným a lilií v ruce; vynese-li mi
však literatura tolik, abych si mohl dovolit takový luxus, nechám přemalovat
všechny anděly. Neboť vím, že anděl má v jedné ruce kabelku, ve druhé učebnici,
a oči neklopí. Nemá, zač by se styděl.
Tak přicházela slečna Máňa s ruštinou pod paží a vedla mi Jarmilku, kterou jí
paní Mayerová svěřila bez obav. Neboť ačkoliv tato dáma podezřívala všechny
Jarmilčiny přítelkyně ze spiklenectví se mnou, na slečnu Máňu nikdy stín
podezření nepadl. Nemožno podezřívat anděly. I šli jsme na židovský hřbitov, aby
je nikdo se mnou neviděl, a tam jsem je učil ruštině na hrobě některého Áróna. A
moje láska vybíjela se větami, které jsem dával překládat Jarmilce: „Učitel
miluje pilného žáka,“ a hleděl jsem jí přitom pevně do očí, čekaje, jestli se
začervená. Jarmilka ale byla chudokrevná a tedy se nerděla. Nevěděl jsem proto
na čem jsem, neboť její hlas zněl až hrůza lhostejně, když překládala: Učitel
ljubit priležnovo učeníka. Ještě lhostejněji hleděla slečna Máňa, neboť andělé
mají takt a nesmějí se nevhod. Netvrdím, že by nedovedli špičkovat. Myslím
dokonce, že špičkovala mne, když se mi kdysi svěřila, že píše verše, a hned mi
citovala kratší věc, která končila:
Pozor, páni géniové,
jenom ještě kapánek
a na vašich moudrých hlavách
naroste vám copánek.
Nebylo jí tehdy ještě šestnáct let, ale psala už nějaké realistické verše, které
jí uveřejnily Besedy Času. Hleděla proto hezky z kopce na moji literární
kariéru, poněvadž já dodnes jsem ještě netiskl básně v Besedách Času. Jednou mi
řekla: „Tu máte, doneste mi tohle do Švandy Dudáka.“ Řekl jsem, že se věc lépe
doporučí, odnese-li to sama. „To máte také pravdu. Třeba by mi to nevzali jen
proto, že jste to přines’ vy. Kam s tím mám jít?“
„K Herrmannovi, na Václavské náměstí. Ale musíte jít hezky s kuráží a trochu se
pochválit.“
Šla tam a chválila se půl hodiny. Když přišla, pravila: „Je to takový příjemný
dědoušek.“
V příštím čísle její příspěvek vyšel. Nevím, byl-li by pan Herrmann slečně Máně
její verše tiskl, kdyby byl věděl, že jej považuje za dědouška. Neboť on chlubí
se ještě dnes v Národních listech, že je mladík. - A to se stalo před pěti lety,
když jsem byl ještě redaktorem Komuny, orgánu českých anarchistů. Snažil jsem se
poctivě získat obě mladé dámy pro naše hnutí. Nosil jsem jim Komunu,
anarchistické brožury, dal jsem jim Kropotkina, koupil jsem jim Satanovy děti.
Ale konec konců poznal jsem, že jsem se minul cíle. Slečna Máňa chytila se
realismu a Jarmilka hájila přede mnou věc mladočechů právě tak horlivě, jako
doma propagovala anarchismus. Její duše rozdělila se na dvě půle; zpívala si
sice: Milión paží v tmách se vzpjalo, červený kohout v střechy vlít, oč tisíc
let nás okrádalo, my dnes si jdeme nazpět vžit. Na cestu sviť krvavé nebe . . .,
ale hned nato zaznělo z jejích úst jásavě: Nač máme plné arzenály, snad aby
buržoa se bál? - A to mne bolelo. Stalo se pak, že jednou mi pravila: „Víte co,
Gryšo, já už mám těch anarchistů až po krk. Buďte sociálním demokratem. Pak
můžete se stát národním socialistou a konečně mladočechem a třeba poslancem. A
kdyby z vás byla Excelence...“ „Tak byste si mne vzala?“ „Kdopak by si nevzal
Excelenci.“ - Vystoupil jsem tedy z Komuny. Excelencí ještě nejsem, ale Jarmilka
je už mojí ženou. Ona ale posud doufá, že co není, může ještě být. Neboť byl
jsem už národním socialistou, stanu se, jak doufám, sociálním demokratem, a
změniv pak definitivně politické přesvědčení, dosáhnu jako mladočech
ministerského fraku. Zatímco já jsem se protloukal bahnem politiky, Jarmilka
šila si výbavu, vdala se a učila se vařit, slečna Máňa udělala svoji kariéru.
Stala se úřednicí Obchodní a živnostenské komory s velmi slušnými příjmy,
vystoupla z církve, pracovala pro
Volnou myšlenku, psala verše, navštěvovala
politický seminář, byla zvolena do předsednictva pokrokové mládeže, navštěvovala
universitní extenze, chodila do divadla, přečetla všecko, co stálo za čtení,
stála při založení časopisu Ruský obzor, a všude, kde se objevila, uplatnila
okamžitě své nadání a svou úžasnou píli. Při všem tom našla dost času, aby se
naučila dobře německy, polsky, rusky, anglicky, francouzsky. Učila se i latině a
esperantu. Možná, že umí ještě pár řečí, o kterých já nevím. Rozhodně ale je
umělkyní ve využitkování času. V té spoustě povinností, přednášek a hodin zbyla
jí vždycky ještě nějaká prázdná chvíle. A protože je to něco strašného pro
slečnu Máňu, nebýt zapřažena od rána do večera, našla si honem učitele a hrála
housle. A tu jednou zrána v létě přišla na to, že od 6 - 7 ráno nemá čemu se
učit. Chytla se za hlavu a běžela na plovárnu pod Vyšehrad a učila se plovat
pilně od 6 - 7 hodin ráno za každého počasí. - Kdo by si však představoval
slečnu Máňu mrzutou a vyčerpanou, jak bývají dámy duševně pracující, zmýlil by
se v ní velice. Najde vždycky dost času, aby se vkusně oblékla, dost času, aby
zůstala roztomilou, dost času, aby se vytančila a navštívila své známé. -
Jediné, k čemu čas absolutně nemá, je jídlo a spánek. Ale takové maličkosti
dovedla výborně vyškrtnout z programu dne.
Satanovy děti - román polského spisovatele
Stanislava Przybyszewského, který vyšel v českém překladu u Grossmana. Dílo
oblíbené v řadách české anarchistické inteligence, srovn. překlady v Novém
kultu.
Kropotkin P. A. - (1842-1921) jeden z hlavních teoretiků anarchismu. Pro účast
ve spiknutí Čajkovského byl Kropotkin jako jeden z hlavních účastníků zatčen a
uvězněn v Petrohradské pevnosti. Odtud po dvou letech uprchl a odejel do Anglie,
pak do Švýcarska, kde se dostává do čela anarchistického hnutí. Zakládá roku
1879 list La Révolte, je ze Švýcarska vypovězen. Působí dále ve Francii, kde
způsobí výbuch v hostinci divadla v Lyonu. Je odsouzen k pěti letům žaláře. -
Brzy však je amnestován a odjíždí opět do Londýna. Hlavní jeho zásady byly
uveřejněny v knize Paroles ďun révolté. Je hlasatelem anarchokomunismu proti
evolucionistickému anarchismu směru Proudhonova.