REDAKČNÍ SLUHA ŠEFRNA

 

Tuto zvláštní zkušenost získal jsem jako vyzvědač strany mírného pokroku v mezích zákona za svého pobytu v Českém slově, že i strana, mající na programu rovnoprávnost všech lidí, heslo rovnost, volnost, bratrství, má své sluhy. Výkonný výbor strany národně sociální má za sluhu Svobodu a redakce Českého slova jako strany má sluhou Šefrnu.

Kdyby byl Šefrna jen o půl hlavy menší, byl by mohl směle vystupovat jako lilipután. Přesto však dovede stranu reprezentovat náležitě, spíš než nějaký hromotluk, a kdekoliv se objeví jeho maličká postava s vousem pěstěným à la Napoleon III., černým jak uhel, a kdekoliv také zablýsknou se jeho malé, černé oči, tam všude jest jisto, že tam vstupuje duch národně sociální. Neboť tam ozývá se slovo ,bratře'. - Bratr Šefrna zná jen jedno oslovení, nejvyšší a nejkrásnější, a to onen velkolepý pátý pád .bratře'. Toto slovo srostlo tas s celou jeho bytostí, že i když se rozhorlí, nezapomene na ně a vykřikne: „Bratře, ty jsi hovado!“ A kdokoliv přijde do redakce Českého slova, ať tam žádá cokoliv, kdyby tam přišel třeba i policejní komisař pátrat po konfiskovaných výtiscích, tu Šefrna obrátí se ke každému s uctivou otázkou: „Přeješ si něco, bratře?“

Pamatuji se, že jednou přišel exministr Prášek do redakce Českého slova, a tu Šefrna přišel k němu, ukázal na židli a řekl: „Posaď se, bratře Prášku!“

V době, kdy se vyjednávalo o kompromis s mladočechy, byl poslán k doktoru Kramářovi s nějakým přípisem, a když tam všude se ptal v Národních listech každého redaktora: „Bratře, kdepak je bratr Kramář?“ - konečně ho přece našel, a odevzdávaje mu připiš, řekl přátelsky: „Tady ti nesu, bratře Kramáři, něco od bratrů z Českého slova.“

Jednou byl zatčen při nějakých demonstracích proti Němcům, a když byl mu diktován policejním komisařem trest tří dnů, uklonil se a řekl: „Děkuji ti, bratře.“

Celkem se tato poslední událost dobře hodí na to, co se říká o straně národně sociální, která má stoupence ve všech společenských vrstvách, a to: „Bratr tě chytí, bratr tě odsoudí a bratr tě pověsí.“ Pomocníci kata Wohlschlägra jsou totiž upřímnými stoupenci strany národně sociální.

Tedy slovo ,bratr’ hraje velkou roli v životě Šefrnově. On všude propaguje toto vznešené slovo, neboť neznám upřímnějšího národního socialistu nad bratra Šefrnu. Kdo kdy v hostinci nebo v restauraci sledoval jeho rozhovory politické, ten jistě se podivil, když z úst jeho zaslechl onu mužnou větu, že Kristus Pán byl národní socialista. Jinak však až na Pána Krista nemá židy rád, poněvadž dosud neviděl, aby nějaký žid nosil červenobílý karafiát, kromě v době, kdy mu chce mládež národně sociální vytlouci okna.

Mimo národní socialisty, Krista Pána, kterého miluje dvojnásobně, poněvadž je starokatolík a národní socialista (ačkoliv tvrdí, že se stal starokatolíkem kvůli vínu, poněvadž přijímají podobojí), má nejvíce rád Srby. Ba tak rád, že dokonce jednou zradil svou národnost a hrál na výstavě v srbském kroji se srbskou kapelou, která sestávala z osmi Čechů a z jednoho skutečného Srba, kapelníka.

Říká také, že nejkrásnější doba v jeho životě byla, když dělal Srba. A vysvětluje to blíže hrozným počtem sklenic piva, neboť pivo jest jeho druhým ideálem. Prvním ideálem jest český stát s českým králem.

„A jak to přišlo, že obecenstvo nepoznalo na vás, že nejste Srbové?“ tázal jsem se ho jednou.

„Ale to my jsme mluvili srbsky mezi sebou.“

„Vždyť jste neuměli.“

„To se ví, že neuměli, bratře,“ odpověděl Šefrna. „My jsme tu češtinu jen tak vyráželi ze sebe a dávali jiný přízvuk a místo -h- říkali všude -g-. A to jsi měl vidět na Zbraslavi, na okresní výstavě, co dělali veteráni. Když chtěli na nás, jestli neumíme nějakou českou písničku, zahráli jsme: ,Goro, goro, vysoká jsi’, a oni plakali radostí a pivo teklo potokem a vidíš, na Zbraslav nás jelo ten den koncertovat devět Srbů, a nazpátek už nás jelo devět Čechů. Neboť ten jediný Srb mezi námi, ten se tak opil, že mluvil také česky.“

Jinak tedy, až na to, že se vydával za Srba, jest Šefrna povahy velice skromné a jest také vděčným. Vzal jsem ho dvakrát za sebou do Národního domu, a poněvadž Šefrna rád užívá přirovnání z dějin českých, říkal potom, že mu to tak připadá, když my dva jdeme do Národního domu, jako král Václav a jeho kat.