SLAVNÉMU VÝKONNÉMU VÝBORU STRANY MÍRNÉHO POKROKU V MEZÍCH ZÁKONA |
|
|
| V Marušicích na Moravě ... Do Marušic přišli jsme oklikou. Z Jihlavy šli jsme na Třebíč a odtamtud řízením božím došli jsme do Marušic. Na cestě nepotkalo nás nic zvláštního, jen za Třebíčem, rodištěm slavných sociálně demokratických vůdců Šmeralů, zastavili nás dva četníci. V Třebíči ztratil se totiž ruční košík na prádlo a četníci mysleli, když uviděli, že podobný vleče upocený Wagner, že mají před sebou bandu zlodějskou. Teprve když jsme se legitimovali a místo dámských kalhot odkryl Wagner své podvlékačky v koši, bylo nám uvěřeno, že nekrademe ruční košíky s prádlem, a v dobré náladě, že naše nevinnost vyšla najevo, přišli jsme do Marušic. V Marušicích, obci, kteráž jest od Znojma asi třicet kilometrů vzdálena, jest 400 obyvatelů. Toto obyvatelstvo nemá takřka žádné spojení s okolními obcemi. Přes Marušice nevede ani říšská, ani zemská, ani okresní silnice, ale v Marušicích mají místní odbor Klubu turistů, okrašlovací spolek a spolek pro povznesení návštěvy cizinců. Samotnou vesnici nikdo nenajde, a to nejvíce mrzelo tamějšího učitele, který po smrti zdejšího řídícího přišel sem z Brna. Šťastnou náhodou byl sem dosazen na malou farku nový kaplan, taktéž z Brna, a během roku snažili se oba dva mladí mužové z Marušic udělat místo, do kterého by se hrnuly zástupy turistů ze všech dílů světa. A jako se inzerují boty, inzerovali učitel i kaplan toto místo v Lidových novinách a v jiných listech: „Kdo chce se pokochati přírodními krásami uprostřed historických památek, zajeď do Marušic. V místě odbor Klubu českých turistů, spolek okrašlovací a spolek pro povznesení návštěvy cizinců.“ Z nejbližší stanice je tam však deset hodin cesty. - Tak uplynuly jedny, uplynuly druhé prázdniny a o Marušice nezavadil nikdo cizí. Až konečně objevili jsme se tam my. V obecním hostinci seděli jsme při nějakém mizerném venkovském pivu, z něhož jsme lovili mouchy, a na otázku hostinského, jak dlouho se zde hodláme zdržet, odpověděli jsme, že hned zas půjdem dál. Zatím okny dívalo se na nás udiveně všech 96 dětí z vesnice. Pak se za okny ozvalo z dětských hrdel hromové ‚Pochválen buď Pán Ježíš Kristus’ á do hostince vstoupil pan učitel s panem kaplanem. Šli přímo k nám, poklonili se a učitel promluvil k nám radostným hlasem: „Dovolím si vás, ctěné pány turisty, uvítat jako předseda místního odboru klubu turistů, jednatel okrašlovacího spolku a místopředseda spolku pro povznesení návštěvy cizinců.“ A kaplan s modrýma očima měkce zahovořil: „Máme z vás velkou radost, pánové!“ A vtom již do dveří vkročil nějaký výrostek a vítězoslavně vykřikl: „Ten žebřiňák je volný, pane učiteli!“ „Tak pojďte, pánové, pojďte,“ zvolal kaplan a strkali nás ven k žebřiňáku, do kterého byla zapražena jedna kobyla a jedna kráva. Na žebřiňáku bylo zatím mistrně připevněno pět židlí, přivázaných provazy k žebřinám. Silný, ramenatý čeledín chytil z nás každého vzadu za kalhoty a za krk a vsadil nás na židli. Totéž učinil s panem kaplanem a s panem učitelem. Spousta dětí, jakmile čeledín vykřikl ,hyjó’ - zvolala opět ‚Pochválen buď Pán Ježíš Kristus’ a podivnou cestou úvozovou mlátili jsme se na nějaký kopeček. Když jsme tam přijeli, zastavil se žebřiňák, čeledín zas nás všechny obratně postavil na zem a pan učitel s panem kaplanem vedli nás k velkému kamenu, který byl namalován hlinkou na červeno. Pan učitel smekl, kaplan smekl, čeledín smekl, my jsme smekli také. . „Zde, ctění pánové, na tomto kameni seděl svatý Cyril a Metoděj.“ „Dovolte,“ řekl jsem skromně, „kde prosím seděl svatý Cyril: na levé straně nebo na pravé straně? A pak bych si přál vědět, kde seděl svatý Metoděj. Nalevo nebo napravo?“ „Dle našeho historického zkoumání,“ řekl pan učitel, „seděl zde jen svatý Cyril, kdežto svatý Metoděj stál támhle na tom druhém kameni.“ - Ten byl natřen modře. Šli jsme k němu s hlavou nepokrytou a s úctou dívali jsme se na zbrusu nově vyhloubené obrysy boty nějakého sedláka. Ty obrysy byly natřeny eisenlakem. „To ale není všechno, pánové, počkejte, až vyjedeme támhle na ten druhý kopeček,“ řekl ‘kaplan. A opět jsme se mlátili na žebřiňáku cestou dolů a nahoru a zas nahoru a dolů, až konečně po dlouhém utrpení dorazili jsme na vyvýšeninu, uprostřed které ležel v zemi velký balvan, natřený bíle. Zase jsme smekli a seskupili se kolem tohoto balvanu. Slova ujal se kaplan: „Zde, pánové, na tomto kameni seděl Napoleon, než se svým vojskem odtáhl na Slavkov.“ Kubín zaškrábal se na hlavě a řekl: „Dovolíte, pánové, zde je jistá mýlka. Zabýval jsem se dlouho dějepisem a zabývám se jím posud a o zdejší krajině jsem též mnoho četl a mnoho studoval; a slavní čeští dějepisci, kteří taktéž studovali tuto otázku, došli k tomu názoru, že vlastně tady, co měl sedět Napoleon, stál svatý Metoděj a Napoleon seděl na tom kamenu, co měl sedět svatý Cyril, a svatý Cyril stál na tom kameni, kde měl stát svatý Metoděj.“ Kdybyste tedy, drazí přátelé u Zlatého litru, četli, že se kaplan a učitel v Marušicích zbláznili, nic si z toho nedělejte, neboť bude to zcela přirozené. Měli po okolí ještě mnoho historických kamenů a my jsme jim je všechny popletli, takže oni po našem odchodu naprosto neví, zdali Napoleon seděl na místě, kde odpočíval Ámos Komenský, anebo zdali stál na svatém Cyrilu, zatímco na něm klečel svatý Metoděj. |
 |