SLEČNA SLÁVA |
|
|
| Do Nagy Mártonu, kde se konala ona památná konference, došel mne pohlední lístek z Prahy tohoto obsahu: „Milý Grýšo! Víte, že jsem byla včera na Prodané nevěstě v Národním divadle? Vaše přítelkyně Sláva.“ A dál stálo: „Tož bylo to krásné, seděla jsem na galerii.“ Víc toho tam nebylo. Čekal jsem, že bude tam zmínka o Rutkovi, záhadném ženichu slečny Slávy, neboť ona měla ten zvyk, že ve psaních na svého ženicha vždy mu psala o mně, a mně zas o Rutkovi nebo bratranci Loosovi, a tak to všechno pletla dohromady. A kdo to byla ta slečna Sláva? To byl typ venkovské dívky, toužící po tom, aby v očích celého okolí byla považována za emancipovanou. Přitom velice romantická, sentimentální. Kromě toho lhala, zaplétala se do různých malých milostných poměrů, byla toho mínění, že se jí každý musí kořit, chtěla od pánů, s kterými se stýkala, jen přátelství a nikoliv lásku, zpívala romance a árie z oper, milovala hudbu, zastavovala své skvosty, když její kvartýrská neměla na činži. Dlužila se, aby mohla chodit do divadla, koukala vždycky tak nevinně, jako svatá Alžběta, pila pivo a víno, chodila do ženského výrobního spolku, byla z Moravy, tvrdila, že je o čtyři roky mladší, žila v samých intrikách, hrála na piano, a když k tomu zpívala píseň Rudé růže, tu plakala, prodávala školní knihy, neučila se, propadala, milovala Rusy, chodila do pravoslavného ruského kostela, hovořila rusky, aby lidé myslili, že je Ruska, milovala vyšehradský hřbitov a u hrobu Boženy Němcové učila se zeměpisu na nejbližší hodinu a plakala, trhala pampelišky na hřbitově a sušila je v atlase, ctila ďáčka zpěváčka, vousatého Vaňka od svatého Mikuláše, chodila do pravoslavné Besedy, nosila mrtvého kanárka své kvartýrské po dva dny v penálu a nakonec ho zahrabala do země na hrobu Boženy Němcové na Vyšehradě. Chodívala do lesa a zpívala zamilované písně, zamilovala si hru na citeru a hrála na ní kozácké válečné popěvky, vypůjčovala si knihy a nevracela je, myslela o sobě, že je D’Artagnan ze Tří mušketýrů, kouřila cigarety, jedla vášnivě ráda cukroví a říkala mazlivě ,tož’ a zdrobňovala jména svých známých, nakonec učila se zpěvu a ve své naivnosti vdala se nakonec za člena jednoho sboru divadelního, který stavěl kulisy. Taková byla slečna Sláva. Od ní byla tedy ta přátelská vzpomínka do dalekých Uher. Uznala za vhodné potěšit mne sdělením, že seděla krásně na galerii při Prodané nevěstě. Byla to taková dobrá duše. Jednou jsem byl nemocen a tu mně napsala, že včera snědla tři indiány a že zpívá teď z opery Tosca jednu árii. To právě přišel na ni takový záchvat přátelství, kdy říkala: „Všichni na mně chtějí lásku a já chci umění.“ A když to na ni přišlo, jedla indiány a zpívala árie z oper. Kdo chtěl na ní lásku? Nikdo, o kom mluvila. Ona však ve své cudnosti hned nabízela přátelství. A když ho už nabídla, pak si ho nedala tak snadno vymluvit. Přátelství takové dívky je něco hrozného. Já jsem to zkusil nejlíp a ještě dnes mně po zádech běží mráz, když si na to vzpomenu. Kam jsem se vrtnul, už tam byla. Teď vypátrala, že jsem v Uhrách, a bude mne bombardovat po uherských poštách podobnými přátelskými pohlednicemi a to jen proto, aby mohla napsat: „Milý Grýšo!“ Ona byla tak poetická, ale jak jsme se spolu seznámili, v tom byla hrozná próza. Šlo předně o kalhoty. To bylo dva roky před naší misionářskou poutí. Vracel jsem se tenkrát z Polska pěšky do Prahy, přes Těšín, Frýdek, Moravu. Když jsem přišel do Frýdku, vypadal jsem tak, že mne zavřeli a nepustili, až přišly z domova peníze na cestu. Měl jsem z Moravské Ostravy ject vlakem do Prahy, ale přišla do toho na nádraží nějaká partie karet. Ráno jsem měl 30 haléřů a musel jsem jít z Moravské Ostravy do Prahy pěšky. Tak jsem se spojil se dvěma vandráky a šli jsme fechtem po markrabství. Řezníka nám chytili četníci ve Fulneku. Zbyl jsem s obuvníkem a rozdělili jsme si vždy každou obec. Levou stranu jsem měl já, pravou on. Tak jsme s klidným svědomím sbírali krejcárky, knedlíky, kusy chleba, mléko, až po Helštýn nad Bečvou. Na levé, mé straně, byla škola. Tam jsem přišel právě po poledni. „Má poklona,“ řekl jsem panu učiteli, „jsem spisovatel Jaroslav Hašek z Prahy a prosil bych o něco od oběda, a jestli máte nějaké kalhoty.“ Ten dobrý muž nemohl se dlouho z toho vzpamatovat, a když jsem mu vylíčil své osudy, nejen že mně daroval kalhoty po podučiteli, který zemřel na tyfus, ale pozval mne k obědu, vybídnuv mne, abych se převlékl a vykoupal ve vaně na zahradě. A tam jsem se seznámil se slečnou Slávou. Ubožačka, když mne totiž viděla upravovat si toaletu, s výkřikem hrůzy vběhla do školy a křičela: „Tatínku, nějaký vandrák se nám svlíká na zahradě! „ Otec ji upokojil, že to není vandrák, nýbrž pan spisovatel Jaroslav Hašek, který se jen nešťastnou náhodou ocitl v takové situaci. A když jsem přišel k obědu, řekla mně přímo slečna Sláva: „Budeme přáteli.“ Tak to na její romantickou povahu účinkovalo. A odpůldne jsem odešel pryč od nich, abych nastoupil cestu do Prahy, kam jsem se po mnohých útrapách za čtrnáct dní šťastně dostal. A za rok nato v dubnu byl průvod ševců od Primasů v Praze na nuselskou fidlovačku. Náhle mne nějaká slečna zatahá za kabát a řekne: „Tož, vy jste pan Hašek, co se u nás svlíkal na zahradě.“ To byla slečna Sláva, která přišla do Prahy studovat, a v romantismu a v poetické náladě neopomenula podívat se na táhnoucí ševce. Od té doby jej i přátelství připravilo mně trpké chvíle, neboť mně byla stále v patách. Našla mne všude a to ji utvrzovalo v tom, že naše přátelství je velice pevné. Vyhýbal jsem se jí, a přece mne našla. Naštěstí namluvila si jednoho Angličana, Němce ze Saska, a já svou ženu. A byl konec. |
|
|
