Soudní komise |
|
|
| „Bude z nich asi kaše,“ pravil vrchní
soudní rada Haněl, zapaluje si doutník a
odhazuje pásku speciality otevřeným oknem
vagónu. „Ano, prosím, kaše,“ řekl soudní znalec architekt Mazika, „vrstva písku je 11 metrů vysoká. Je to pravá hora a když to na ně spadlo, zachránil se jen jeden. Toho hned zatkli. Ostatní jsou pod tím. Dva dni už to zákopníci odkopávají.“ Ve vagónu bylo horko a rada Kramoliš sundal si límeček a uvelebil se do kouta k oknu, přivřel oči a počítal, že z těch čtyřiceti korun, které dostane za dnešní komisi, dá dvacet korun té protivné holce, která k nim chodila vypomáhat v kuchyni. Dá jí raději celých čtyřicet. Připadalo mu to tak zcela logické, že osud sám se postaral, aby rozmačkáním pěti dělníků v pískovém lomu mohl na čas umlčet tu žábu. Nebylo mu možno poslední dobou jí něco dát, poněvadž prohrál mnoho v kartách a pak jel automobilem do lázní a to stálo také pěkný peníz. Vůně šunky mu zašimrala pod nosem. Otevřel oči a viděl, že zapisovatel, soudní praktikant, nožem pracuje na kosti od šunky. „Co pak jste za ni dal, pane kolego?“ Rád říkal těm mladším „pane kolego“. Na př.: „Pane kolego, vy jste nekňuba,“ a pod. „Dvě koruny dvacet haléřů, pane rado,“ řekl zapisovatel. Soudní komise počala se zajímat o tu kost od šunky. Soudní znalec prohodil: „V Budějovicích před lety kupoval jsem takovou za šedesát krejcarů.“ „Za dvě koruny čtyřicet haléřů stojí,“ ozval se vrchní soudní rada, „podívejte se, jak je pěkná a co je na ní masa.“ Vzdychl, toužebně se dívaje na pěkné plátky, růžové s bělostnými proužky, jak prostupovaly masem bílé, klihovité částky, dodávající právě onu jemnou chuť tomu masu od kosti, která jest vyhledávána labužníky všech hodnostních tříd. Zapisovatel se červenal, neboť ze zájmu, jaký jevili všichni o kost, viděl, že by také chtěli. Zuřivě krájel a zmocnila se ho náhlá skoupost a lakomost. Vrchní soudní rada podíval se na hodinky a vzdychl: „Půl desáté a ještě nejsme na místě. Už mám hlad.“ Zapisovatel dělal, jako by neslyšel. Rada Kuneš se k němu obrátil: „Vy ji chcete celou sníst?“ „Ano,“ tvrdě a nelítostně řekl zapisovatel, mstě se za všechna ponižování. Kolikrát mu řekli radové z jeho senátu „Přineste sem zákoník.“ A někdy, i když bylo publikum v soudní síni, tu právě pan vrchní soudní rada Haněl na něho zavrčel hlasitě: „Pište to všechno, ať to zas nezkopáte.“ A pan rada Kramoliš, není tomu ani týden, napomenul ho před ostatními: „Jak píšete to b, kam jste mu dal bříško?“ „Je velmi křehká,“ pravil plnými ústy, „a udělal jsem dobře, že jsem ji koupil, neboť až v jedenáct jsme ve stanici a pak jedeme přes hodinu kočárem. Náhodou znám celou krajinu. V místě nic nedostaneme k jídlu, až v okresním městě. To je od lomů tak dvě hodiny kočárem.“ „Ty uličníku,“ pomyslil si vrchní rada Haněl a tázal se jako znenadání zapisovatele: „Vy chcete zůstat u soudu?“ „Ne,“ pravil zapisovatel. „vrhnu se na advokacii,“ a zas krájel dál. Viděli, že jsou proti němu bezmocni a rada Kuneš, když se díval na tu krásnou kost a když slyšel to mlaskání, měl již na jazyku: „Pane kolego, dejte mně, prosím, kousek.“ Spolkl to však a popotahuje nozdry, řekl jizlivě: „Mně se zdá, že smrdí, pane kolego.“ Kombinoval následovně: teď mu jistě řekne ten ničema: „Račte ochutnat, že nesmrdí, že jest úplně čerstvá,“ a podá mu ji s nožem, on si ukrojí pořádný plát, prohlásí, že je doopravdy výborná a podá ji kolem, aby se přesvědčili, že se mýlil a že opravdu nezapáchá. Jak ji dají dál, tak už se vrátí k majiteli vybílená jako kosti na poušti. Zapisovatel však klidně řekl: „Je úplně čerstvá, dokrájeli ji přede mnou. Je to prima zboží. Chtěl jsem si na cestu vzít uherský salám, ale pak jsem si to rozmyslil.“ Rada Kuneš vyšel ven zdrceně a za ním rada Kramoliš. Na chodbě řekl radovi Kramolišovi: „Umí se, prosím vás, ten člověk chovat ve společnosti? Takový mladík hloupý, omezený. Kdybych já byl na jeho místě, tu bych zcela jistě nabídl všem. Kdyby se chtěl přecpat. Z toho má býti advokát? Kdyby tak bůh dal a jednou přišel před náš senát hájit nějakého lumpa. Věříte, že při výměře trestu půjdu nad sazbu?“ Co se tak těšili nadějemi do budoucna, přišel k nim pan vrchní soudní rada a vztekle řekl: „Víte, co má Vindyš ještě s sebou? Vytáhl právě lahvičku vína ze svrchníku a zapíjí tu šunku. Je to báječná kost.“ Rada Kramoliš řekl, že není tak báječná, že jest sice velká, ba neobyčejně velká, ale že právě pro tu láci jest to nesmírně podezřelé. Bude to asi taková šunka trichinová z jatek. „Řekněte mu to, pane rado.“ „To se ví, že mu to omastím. Kdyby pánbůh dal a udělalo se mu špatně.“ Podali to zapisovateli zcela otevřeně a on jim na to řekl, že trichinové maso je právě neobyčejně chutné, že vařením pozbývá vší škodlivosti a jedl dále... Kdyby to bylo v Americe, byli by ho jistě vyhodili z vlaku. Bylo tomu zrovna tak, jak řekl zapisovatel. Na stanici nedostali nic k jídlu a jeli pak zdrceně přes hodinu cesty kočárem. Na zapisovatele nepromluvili ani slovo a přinutili ho, aby si sedl vedle kočího na kozlík. Když přijeli na místo, tu jim řekli, že už mrtvoly jsou vyhrabány a že právě budou pitvány soudním lékařem z okresního města v jedné z kůlen. Že tam dali pět stolů. „Pěkně je to rozmačkalo,“ pravil četnický strážmistr. Soudní komise šla pak naproti soudnímu lékaři. Pravil, že není třeba, aby kromě něho a jednoho z jeho pomocníků byli pitvě přítomni. Jest prý na ně strašný pohled. Vnitřnosti jsou venku. A tu vrchní soudní rada, vítězoslavně se dívaje na zapisovatele, řekl: „Zapisovatel u pitvy musí být. Prosím, pane kolego, jděte s panem doktorem.“ A zatím co odváděl lékař zapisovatele k jedné kůlně, od které četníci odháněli několik plačících žen, táhla soudní komise za kůlnu. „Uvidíme, co to bude dělat,“ pravil vrchní soudní rada. Za chvíli viděli, jak zapisovatel vyběhl z kůlny a jak sklání svou hlavu k zemi, drže se jednou rukou kůlu a jak na písku se objevovaly rozžvýkané plátky šunky i červené víno. A vrchní soudní rada nemohl již utajit svou radost, povyskočil a ukazuje na zapisovatele, zvolal: „Mlýny boží melou pomalu, ale jistě.“ „Kde pýcha, tam pád,“ vážně pravil rada Kramoliš. |
 |