Vzdělávací čítanka

 

Předmluva

Jest to vždy velice smutné a trapné pro člověka, když zabývaje se studiem lidských povah po delší dobu, dospěje k tomu názoru, že nejchytřejší a nejrozumnější lidé si často počínají tak, že musíme vrtět hlavou nad jejich jednáním.

To dalo roku 1787 důvod Adolfovi, svob. pánu Knigge, že nasbírav tyto smutné zkušenosti o obcování s lidmi, s kterými se setkal, vydal roku 1788 v Hannoveru velice roztomilou knihu O obcování s lidmi, ve které podal pravidla ke šťastnému, spokojenému a užitečnému životu.

Kniha Kniggeho poskytovala mně za útlého mládí mnoho potěšení. Bylo to mé vádemékum nejen vnějších způsobů zdvořilosti, nýbrž desaterem ušlechtilých přikázání, jak se máme chovati vůči svým spolubližním, abychom si získali jejich přízeň.

Když později jsem v praktickém životě chtěl jednat podle těchto pravidel O obcování s lidmi, narazil jsem na tolik překážek a zklamání, že nezbylo mně nic jiného, než nauku O obcování s lidmi přizpůsobit poměrům novější doby, čili lépe řečeno napsat jakousi Vzdělávací čítanku, ve které jest pojednáno o povinnostech, které nám ukládá naše postavení v občanském životě, neboť člověk ve společenském životě se velice často ocitá v prapodivně zapletených situacích.

Kniha jest připravena do tisku a zbývá mně jen připojit všeobecný přehled plánu a uspořádání látky a sestavit abecední rejstřík.

Prozatím podávám několik ukázek ze své Vzdělávací čítanky.
 

Několik ukázek

Anekdoty: Každá anekdota, kterou ve společnosti vypravuješ, má mít určitý podklad z okolí společnosti, ve které se pohybuješ a ve které anekdoty vypravuješ. Nejlepší jsou anekdoty, které vrhají na někoho ze společnosti špatné světlo a roznášejí důvěrné rodinné rozmluvy i události. Nezdají-li se ti dosti skandálními, můžeš je podle libosti překroutit. Dojde-li k mrzutosti, můžeš se léčit doma.

Opuchliny se léčí přikládáním kolárské vody, kterou dostaneš v každé lékárně. Odražené maso a namoženiny léčíš směsí kafrového lihu, čistého terpentýnového oleje a čpavku. V lehčích případech stačí křenové placky. Někdo se při vypravování anekdot pikantního a jemně či hrubě oplzlého zabarvení dopouští neslušnosti, že je vypravuje hlasitě, nedbaje přítomnosti mladých dam. Anekdoty takové se vždy vyprávějí tiše a mezi čtyřma očima. Hleďme odtáhnout mladou dámu stranou. Vznikne-li nepříjemnost, což se stane ovšem velice zřídka, používáš v domácím ošetřování léků a mazání jako v prvním případě.

A pak ještě jedno: Mnohá pikantní anekdota, již si dovolíme pronést mezi dámskou společností, vzbuzuje u mužů velmi snadno pohoršení a uzardění. Celkem však buď pamětliv, že není nic nudnějšího nad takzvané slušné anekdoty. Slušný člověk nemůže mít v nich zalíbení a urážíš jeho jemnocit a vzbuzuješ jen nelibost, poněvadž každý od tebe čekal něco dráždivě pikantního a ty jim zatím vypravuješ nějaký slušný nesmysl. Slušné anekdoty si vypravují mezi sebou jen členové Armády spásy, dokud nejsou opilí.

Zdvořilost: Již Knigge řekl, chceš-li býti zdvořilým, že nesmíš od nikoho odcházet a nikoho od sebe pustit, aniž jsi mu řekl něco poučného a zábavného. Z toho vychází najevo, že nikdo, s kým se setkáš, nesmí považovat dobu, kterou strávil v tvé společnosti, za ztracenou. Bavit musíš za každou cenu. Mluvíš-li s nějakou slečnou, kterou vidíš ponejprv, řekni jí třebas, že jsi český básník, že píšeš pod jménem G. R. Opočenský a že jsi napsal báseň Když měsíček spanile svítil, vévoda Břetislav vstal, jinak že lítáš v aeroplánu a černoch Džemps že ti rozbil nosní chrupavku, když byl inkognito v Praze. Mluvíš-li s pánem, který má bradavici na nose, hleď ho upozornit, že v Anglii je 252 048 lidí, kteří mají také bradavici na nose a na bradě.

Pokud se týká něčeho poučného, než jdeš do společnosti, nahlédni do jakéhokoliv dílu naučného slovníku a potom vypravuj například, že stehno je horní oddíl nohy mezi kyčlí a kolenem, stehnatky že jsou živočiši (viz chalcididae 2), Stehrov že je ves v Čechách (viz Hut 28). Také je nevyčerpatelným zdrojem zábavy, cituješ-li věnování Sofie Podlipské v její knize Mraveniště: „Posvěceno památce mého děda a báby z matčiny strany, v upomínku na stoletou ročnici babiččiných narozenin. Přijměte, vy drahé duše, za hrobem tuto skromnou kytici.

Rozumějž mně tedy každý dobře. Být zdvořilým znamená být společenským. Nedat se tak lehce odbýt, a jak řekl Knigge, nepustit nikoho od sebe, aniž jsi mu řekl něco poučného a zábavného a já dodávám: „Též něco příjemného“, což ovšem záleží na individualitě jednotlivce.

Podle mého názoru každý rád slyší, když mu řekneme, kdyby se dal fotografovat, že by na podobizně vypadal trochu staře.

O padouších: V koloběhu života mnohý člověk se vlivem biografů stane padouchem proti své vlastní vůli, a nějakým činem, o kterém čteme v rubrice Ze soudní síně, odřízne sobě zpáteční ústup do společnosti. Stal-li se již člověk padouchem, musí se hledět udržet na té dráze, aby nebyl všem lidem na posměch. On musí mezi sobě rovnými padouchy býti konsekventním, zejména jde-li o rozdělení nakradeného. Musí mezi nimi intrikovat tak dlouho, až se seperou, on může směle celý lup sebrati a zmizeti.

Mladý příteli padouchu! Kráčej podle možnosti přímou cestou a nevyhýbej se ani křivé! Chceš-li se státi dokonalým padouchem a darebákem, nezastavuj se na poloviční cestě k darebáctví, to bys to, mladý muži, nedotáhl ani před porotu. Nedej se před soudem zviklat, věří-li soudce tomu, že se můžeš polepšit. Podej důkaz duševní rozvahy, že tvé svědomí se nedá pozatřást. Polepšení je zbytečná velkomyslnost, kterou prokazuješ soudci. Jestli tě soud vybízí k polepšení, nejedná z pouhé náklonnosti k tobě. Tys mu prostě nahnal strachu, že se zas poznovu před ním objevíš a přidáš mu novou práci, případně nový trest v kanceláři při dnešním úctyhodném rozmachu zločinnosti.

Nesmí tě zmást ani podmíněnost trestu při prvním odsouzení. To je jenom společenská slabost. Jsi-li padouchem a darebákem, drž svou linii a nedej se zviklat ve své ničemnosti dobrodiním zákona. A dotáhneš-li to před zrušením trestu smrti na šibenici, vyplázneš tak jako tak na všechno jazyk. Čím jsi, buď vždy celý!

Poměr dlužníka k věřiteli: Považujme vždy obnos, který si vypůjčíme, za nepatrnou úslužnost, kterou musíme bez ostychu přijímati od svého bližního a nebylo by skutkem hodným vděčnosti, kdybychom snad chtěli vraceti svému věřiteli dlužný obnos a tak urazili krvavě svého dobrodince, připamatujíce mu, že byl jednou k nám dobrým.

Nevracet vypůjčených obnosů má mnohem větší cenu, než celý vypůjčený obnos. Nevracení má cenu mravní, neboť dobře vychovaný bližní nemá nikdy uvažovat o tom, zdali se někdy s obnosem, který tobě půjčil, shledá. Každý člověk, který se stane tvým věřitelem, projevuje vlastně tobě uznalost, že se ty nikdy nezmíníš o tom, že tobě prokázal kdysi nějaké dobrodiní.

Ušlechtilí a cituplní lidé se raději vyhýbají svým věřitelům, aby se neprořekli zmínkou o svém dluhu a neztrpčili věřiteli shledání se starým druhem a nešetrně neničili dojem z jeho bývalé záslužnosti o vaši osobu. Zejména vracet obnos, vypůjčený za nízké valuty, stejným obnosem téže měny za vysoké valuty by vypadalo, jako bys chtěl svému věřiteli vnutit náhradu za prokázané dobrodiní a tak jej ponížit. Jsi-li již tak nestoudný a vracíš peníze, přepočítej je alespoň na bývalý kurs.

Něco jiného je ovšem, je-li tvůj věřitel člověk, který ztratil všecky mravní zásady a poslední zbytky ostýchavého studu a začne tě upomínat. Tu vyslechni jeho slova soucitně, přívětivě a pozorně! Nevyrušuj ho! Je takovému nešťastníkovi jistě útěchou, může-li se Vypovídat a sobě ulehčit. Pomysli, jak asi těžký byl jeho první krok k žebrotě! Hleď ihned, když se vymluvil a sobě odlehčil, převést jemnocitně řeč na zcela jiný předmět, například že roku 1860 na dalmatském ostrově Hvaru nalezl a otevřel pan Ivan Markati nový znamenitý lom na mramor a když ani to nepomůže, zařvi mu do ucha: „V Rakomazi, v saboleském komitátu v Uhrách, zhotovil jeden mlynář županovi uherské spodky a obdržel za to pytel bramborů a litr vína jako mzdu. Župan byl velice spokojen jak střihem, tak i švem a co je zvláštního, že ten mlynář ani nepotřeboval brát míru, nýbrž stříhal a všechno šil zpaměti, jak viděl jednou župana na fotografii.

Obyčejně potom zůstaneš v pokoji sám. A kdyby ani to nepomohlo, začneš svému věřiteli říkat Hedvičko, vezmeš ho kolem pasu, začneš mu hladit vlasy a líbat na čelo, přičemž mu šeptáš do ucha: „To vím, že jsem mlád, má drahá Hedvičko a že ještě nejsem ničím, že se ženit nemohu. Ale moje zlatá Hedvička na mne počká! Tak vidíš, Hedvičko, svěřil jsem se ti a je mi lehčeji. Teď budu moci spíše promluviti s tvým otcem.“

Jsem přesvědčen, že ten chlap jistě hned zmizí, koktaje s ustrašeným pohledem: „Buď-buď-buď - jen-jen - kli-kli-kli-dddný, Ka-kakarlí-č-č-ku, já-já jjdu-du na to při-připravit ta-ta-tatínka.“

Ještě musím připomenouti, že dlužník nesmí proti věřiteli zapomenout zákonů lidskosti. Nikdy se nedomnívej, že musíš svého věřitele rozsekat nebo utlouct tím, co ti přijde do ruky.

Cestování po železnici se skládá hlavně z těchto bodů:

1. Zakoupení jízdního lístku.

2. Skandál se spolucestujícími.

K poslednímu nutno připojiti tato pravidla: Kdo nejdříve přijde do kupé, považuj sebe za autochtona, za jakéhosi patriarchu nad těmi, kteří přijdou po tobě a naplní kupé. To neznamená, abys snad seděl nafoukaně a vůbec s nikým nemluvil. Slušnost žádá, abys odpověděl každému, ovšem takovým způsobem, aby dotyčný cítil před tebou otcovský respekt. Optá-li se tě například: „Je zde prosím volno?“ odpověz mu zcela slušně: „Copak nevidíte?“ nebo „Copak jste slepej?“ či „Kam jste dal voči?“ A jestli takový chlap vám na to řekne: „Ale dovolte, pane...“, odpovíte mu: „Abych vás odtud nevyndal, pane...“

Na železnici budiž ti pravidlem cítit k sousedovi nepřekonatelný odpor, který ovšem musí vyvrcholit v tom, když se opozdíš a všechna sedadla jsou obsazena. Tu vkročíš rázným způsobem do kupé, prohlédneš si zběžně společnost, zda bys ji snad přepral, kdyby k něčemu došlo a potom kývneš na toho nejslabšího, kterého sis vyhlédl:„Dovolte, pane, jak se račte jmenovat?“

„Pan Zvára.“

„Děkuji, pane Zváro, hned jsem vás uhodl, že jste to vy. Ve čtvrtém kupé si přeje nějaká dáma s vámi mluvit.“

Potom, když vyjde, posadíte se pohodlně na jeho místo a mezitím co on hledá domnělou dámu, vy zatím oznámíte klidně všem v kupé, že to byl jen vtip, že jste si chtěl sednout. Sympatie jsou na vaší straně a všichni jsou dychtiví, co bude ten pan Zvára dělat, až se vrátí a vy se s ním bavíte po celou cestu, když on stojí před vámi a neustále vám vykládá něco o sprosťáctví, dokud se nevyskytne někdo ze spolucestujících a nezakřikne ho, aby už konečně držel hubu, když nerozumí žertu. Vás ovšem všichni budou považovat za příjemného společníka.

Někdy se ovšem stane, že osud tě uvede mezi nevzdělance a tu ti radím hned na nejbližší stanici vystoupit. Mezi lidmi, cestujícími po železnici, vyskytnou se i surovci a tu zpravidla nezbývá ti mnoho času na uvažování o jiném východisku ze situace. Rveš-li se ve vagónu s někým, buď opatrný, abys nepoškodil železniční erár a přimáčkni vždy svého protivníka na tu stranu, kde není poplašné brzdy.

Hra v karty: Abys nabyl jmění hrou v karty, musíš znát celou řadu nejrůznějších triků, nazvaných souborně falešnou hrou. Jest to jistá spekulace a znáš-li dobře dělat volty v kartách, nemusíš se nikdy obávati, že bys upadl v nedostatek, nouzi a bídu. Nesmíš však zapomenout denně cvičit volty doma, abys nevyšel z cviku a tvé prsty aby byly stále obratné a ohebné. Nedávej se, mladý hráči z řemesla, do takových her, které nemají ráz hazardní hry a ve kterých se hraje jen o nepatrný obnos. To jest zbytečná ztráta času. Rozumný muž opovrhuje takovou hrou, která není ničím jiným než sebešizením. Hrej jedině o vysoké peníze a za předmět kořisti vybírej si jen rozhodné blbečky, kteří hledají zábavu v tom, když je svlékneš do posledních kalhot.

Objeví-li však náhodou, že máš nějakou kartu v rukávě nebo pod stolem, neukazuj zlého rozmaru. Společenský tón velí nevšímati si takové maličkosti. Dokážou-li ti, žes falešným hráčem, jdi domů a nabij si před zrcadlem přes hubu, žes takový nešika. Jestli se to ještě stane podruhé a potřetí, že v tobě odhalí falešného hráče, zanech hry a jdi do kláštera.