Předmluva
Jest to vždy velice smutné a trapné pro
člověka, když zabývaje se studiem lidských povah
po delší dobu, dospěje k tomu názoru, že
nejchytřejší a nejrozumnější lidé si často
počínají tak, že musíme vrtět hlavou nad jejich
jednáním.
To dalo roku 1787 důvod Adolfovi, svob. pánu
Knigge, že nasbírav tyto smutné zkušenosti o
obcování s lidmi, s kterými se setkal, vydal
roku 1788 v Hannoveru velice roztomilou knihu O
obcování s lidmi, ve které podal pravidla ke
šťastnému, spokojenému a užitečnému životu.
Kniha Kniggeho poskytovala mně za útlého mládí
mnoho potěšení. Bylo to mé vádemékum nejen
vnějších způsobů zdvořilosti, nýbrž desaterem
ušlechtilých přikázání, jak se máme chovati vůči
svým spolubližním, abychom si získali jejich
přízeň.
Když později jsem v praktickém životě chtěl
jednat podle těchto pravidel O obcování s lidmi,
narazil jsem na tolik překážek a zklamání, že
nezbylo mně nic jiného, než nauku O obcování s
lidmi přizpůsobit poměrům novější doby, čili
lépe řečeno napsat jakousi Vzdělávací čítanku,
ve které jest pojednáno o povinnostech, které
nám ukládá naše postavení v občanském životě,
neboť člověk ve společenském životě se velice
často ocitá v prapodivně zapletených situacích.
Kniha jest připravena do tisku a zbývá mně jen
připojit všeobecný přehled plánu a uspořádání
látky a sestavit abecední rejstřík.
Prozatím podávám několik ukázek ze své
Vzdělávací čítanky.
Několik ukázek
Anekdoty: Každá anekdota, kterou ve
společnosti vypravuješ, má mít určitý podklad z
okolí společnosti, ve které se pohybuješ a ve
které anekdoty vypravuješ. Nejlepší jsou
anekdoty, které vrhají na někoho ze společnosti
špatné světlo a roznášejí důvěrné rodinné
rozmluvy i události. Nezdají-li se ti dosti
skandálními, můžeš je podle libosti překroutit.
Dojde-li k mrzutosti, můžeš se léčit doma.
Opuchliny se léčí přikládáním kolárské vody,
kterou dostaneš v každé lékárně. Odražené maso a
namoženiny léčíš směsí kafrového lihu, čistého
terpentýnového oleje a čpavku. V lehčích
případech stačí křenové placky. Někdo se při
vypravování anekdot pikantního a jemně či hrubě
oplzlého zabarvení dopouští neslušnosti, že je
vypravuje hlasitě, nedbaje přítomnosti mladých
dam. Anekdoty takové se vždy vyprávějí tiše a
mezi čtyřma očima. Hleďme odtáhnout mladou dámu
stranou. Vznikne-li nepříjemnost, což se stane
ovšem velice zřídka, používáš v domácím
ošetřování léků a mazání jako v prvním případě.
A pak ještě jedno: Mnohá pikantní anekdota, již
si dovolíme pronést mezi dámskou společností,
vzbuzuje u mužů velmi snadno pohoršení a
uzardění. Celkem však buď pamětliv, že není nic
nudnějšího nad takzvané slušné anekdoty. Slušný
člověk nemůže mít v nich zalíbení a urážíš jeho
jemnocit a vzbuzuješ jen nelibost, poněvadž
každý od tebe čekal něco dráždivě pikantního a
ty jim zatím vypravuješ nějaký slušný nesmysl.
Slušné anekdoty si vypravují mezi sebou jen
členové Armády spásy, dokud nejsou opilí.
Zdvořilost: Již Knigge řekl, chceš-li býti
zdvořilým, že nesmíš od nikoho odcházet a nikoho
od sebe pustit, aniž jsi mu řekl něco poučného a
zábavného. Z toho vychází najevo, že nikdo, s
kým se setkáš, nesmí považovat dobu, kterou
strávil v tvé společnosti, za ztracenou. Bavit
musíš za každou cenu. Mluvíš-li s nějakou
slečnou, kterou vidíš ponejprv, řekni jí třebas,
že jsi český básník, že píšeš pod jménem G. R.
Opočenský a že jsi napsal báseň Když měsíček
spanile svítil, vévoda Břetislav vstal, jinak že
lítáš v aeroplánu a černoch Džemps že ti rozbil
nosní chrupavku, když byl inkognito v Praze.
Mluvíš-li s pánem, který má bradavici na nose,
hleď ho upozornit, že v Anglii je 252 048 lidí,
kteří mají také bradavici na nose a na bradě.
Pokud se týká něčeho poučného, než jdeš do
společnosti, nahlédni do jakéhokoliv dílu
naučného slovníku a potom vypravuj například, že
stehno je horní oddíl nohy mezi kyčlí a kolenem,
stehnatky že jsou živočiši (viz chalcididae 2),
Stehrov že je ves v Čechách (viz Hut 28). Také
je nevyčerpatelným zdrojem zábavy, cituješ-li
věnování Sofie Podlipské v její knize
Mraveniště: „Posvěceno památce mého děda a báby
z matčiny strany, v upomínku na stoletou ročnici
babiččiných narozenin. Přijměte, vy drahé duše,
za hrobem tuto skromnou kytici.
Rozumějž mně tedy každý dobře. Být zdvořilým
znamená být společenským. Nedat se tak lehce
odbýt, a jak řekl Knigge, nepustit nikoho od
sebe, aniž jsi mu řekl něco poučného a zábavného
a já dodávám: „Též něco příjemného“, což ovšem
záleží na individualitě jednotlivce.
Podle mého názoru každý rád slyší, když mu
řekneme, kdyby se dal fotografovat, že by na
podobizně vypadal trochu staře.
O padouších: V koloběhu života mnohý člověk se
vlivem biografů stane padouchem proti své
vlastní vůli, a nějakým činem, o kterém čteme v
rubrice Ze soudní síně, odřízne sobě zpáteční
ústup do společnosti. Stal-li se již člověk
padouchem, musí se hledět udržet na té dráze,
aby nebyl všem lidem na posměch. On musí mezi
sobě rovnými padouchy býti konsekventním,
zejména jde-li o rozdělení nakradeného. Musí
mezi nimi intrikovat tak dlouho, až se seperou,
on může směle celý lup sebrati a zmizeti.
Mladý příteli padouchu! Kráčej podle možnosti
přímou cestou a nevyhýbej se ani křivé! Chceš-li
se státi dokonalým padouchem a darebákem,
nezastavuj se na poloviční cestě k darebáctví,
to bys to, mladý muži, nedotáhl ani před porotu.
Nedej se před soudem zviklat, věří-li soudce
tomu, že se můžeš polepšit. Podej důkaz duševní
rozvahy, že tvé svědomí se nedá pozatřást.
Polepšení je zbytečná velkomyslnost, kterou
prokazuješ soudci. Jestli tě soud vybízí k
polepšení, nejedná z pouhé náklonnosti k tobě.
Tys mu prostě nahnal strachu, že se zas poznovu
před ním objevíš a přidáš mu novou práci,
případně nový trest v kanceláři při dnešním
úctyhodném rozmachu zločinnosti.
Nesmí tě zmást ani podmíněnost trestu při prvním
odsouzení. To je jenom společenská slabost.
Jsi-li padouchem a darebákem, drž svou linii a
nedej se zviklat ve své ničemnosti dobrodiním
zákona. A dotáhneš-li to před zrušením trestu
smrti na šibenici, vyplázneš tak jako tak na
všechno jazyk. Čím jsi, buď vždy celý!
Poměr dlužníka k věřiteli: Považujme vždy obnos,
který si vypůjčíme, za nepatrnou úslužnost,
kterou musíme bez ostychu přijímati od svého
bližního a nebylo by skutkem hodným vděčnosti,
kdybychom snad chtěli vraceti svému věřiteli
dlužný obnos a tak urazili krvavě svého
dobrodince, připamatujíce mu, že byl jednou k
nám dobrým.
Nevracet vypůjčených obnosů má mnohem větší
cenu, než celý vypůjčený obnos. Nevracení má
cenu mravní, neboť dobře vychovaný bližní nemá
nikdy uvažovat o tom, zdali se někdy s obnosem,
který tobě půjčil, shledá. Každý člověk, který
se stane tvým věřitelem, projevuje vlastně tobě
uznalost, že se ty nikdy nezmíníš o tom, že tobě
prokázal kdysi nějaké dobrodiní.
Ušlechtilí a cituplní lidé se raději vyhýbají
svým věřitelům, aby se neprořekli zmínkou o svém
dluhu a neztrpčili věřiteli shledání se starým
druhem a nešetrně neničili dojem z jeho bývalé
záslužnosti o vaši osobu. Zejména vracet obnos,
vypůjčený za nízké valuty, stejným obnosem téže
měny za vysoké valuty by vypadalo, jako bys
chtěl svému věřiteli vnutit náhradu za prokázané
dobrodiní a tak jej ponížit. Jsi-li již tak
nestoudný a vracíš peníze, přepočítej je alespoň
na bývalý kurs.
Něco jiného je ovšem, je-li tvůj věřitel člověk,
který ztratil všecky mravní zásady a poslední
zbytky ostýchavého studu a začne tě upomínat. Tu
vyslechni jeho slova soucitně, přívětivě a
pozorně! Nevyrušuj ho! Je takovému nešťastníkovi
jistě útěchou, může-li se Vypovídat a sobě
ulehčit. Pomysli, jak asi těžký byl jeho první
krok k žebrotě! Hleď ihned, když se vymluvil a
sobě odlehčil, převést jemnocitně řeč na zcela
jiný předmět, například že roku 1860 na
dalmatském ostrově Hvaru nalezl a otevřel pan
Ivan Markati nový znamenitý lom na mramor a když
ani to nepomůže, zařvi mu do ucha: „V Rakomazi,
v saboleském komitátu v Uhrách, zhotovil jeden
mlynář županovi uherské spodky a obdržel za to
pytel bramborů a litr vína jako mzdu. Župan byl
velice spokojen jak střihem, tak i švem a co je
zvláštního, že ten mlynář ani nepotřeboval brát
míru, nýbrž stříhal a všechno šil zpaměti, jak
viděl jednou župana na fotografii.
Obyčejně potom zůstaneš v pokoji sám. A kdyby
ani to nepomohlo, začneš svému věřiteli říkat
Hedvičko, vezmeš ho kolem pasu, začneš mu hladit
vlasy a líbat na čelo, přičemž mu šeptáš do
ucha: „To vím, že jsem mlád, má drahá Hedvičko a
že ještě nejsem ničím, že se ženit nemohu. Ale
moje zlatá Hedvička na mne počká! Tak vidíš,
Hedvičko, svěřil jsem se ti a je mi lehčeji. Teď
budu moci spíše promluviti s tvým otcem.“
Jsem přesvědčen, že ten chlap jistě hned zmizí,
koktaje s ustrašeným pohledem: „Buď-buď-buď -
jen-jen - kli-kli-kli-dddný, Ka-kakarlí-č-č-ku,
já-já jjdu-du na to při-připravit
ta-ta-tatínka.“
Ještě musím připomenouti, že dlužník nesmí proti
věřiteli zapomenout zákonů lidskosti. Nikdy se
nedomnívej, že musíš svého věřitele rozsekat
nebo utlouct tím, co ti přijde do ruky.
Cestování po železnici se skládá hlavně z těchto
bodů:
1. Zakoupení jízdního lístku.
2. Skandál se spolucestujícími.
K poslednímu nutno připojiti tato pravidla: Kdo
nejdříve přijde do kupé, považuj sebe za
autochtona, za jakéhosi patriarchu nad těmi,
kteří přijdou po tobě a naplní kupé. To
neznamená, abys snad seděl nafoukaně a vůbec s
nikým nemluvil. Slušnost žádá, abys odpověděl
každému, ovšem takovým způsobem, aby dotyčný
cítil před tebou otcovský respekt. Optá-li se tě
například: „Je zde prosím volno?“ odpověz mu
zcela slušně: „Copak nevidíte?“ nebo „Copak jste
slepej?“ či „Kam jste dal voči?“ A jestli takový
chlap vám na to řekne: „Ale dovolte, pane...“,
odpovíte mu: „Abych vás odtud nevyndal, pane...“
Na železnici budiž ti pravidlem cítit k
sousedovi nepřekonatelný odpor, který ovšem musí
vyvrcholit v tom, když se opozdíš a všechna
sedadla jsou obsazena. Tu vkročíš rázným
způsobem do kupé, prohlédneš si zběžně
společnost, zda bys ji snad přepral, kdyby k
něčemu došlo a potom kývneš na toho nejslabšího,
kterého sis vyhlédl:„Dovolte, pane, jak se račte
jmenovat?“
„Pan Zvára.“
„Děkuji, pane Zváro, hned jsem vás uhodl, že
jste to vy. Ve čtvrtém kupé si přeje nějaká dáma
s vámi mluvit.“
Potom, když vyjde, posadíte se pohodlně na jeho
místo a mezitím co on hledá domnělou dámu, vy
zatím oznámíte klidně všem v kupé, že to byl jen
vtip, že jste si chtěl sednout. Sympatie jsou na
vaší straně a všichni jsou dychtiví, co bude ten
pan Zvára dělat, až se vrátí a vy se s ním
bavíte po celou cestu, když on stojí před vámi a
neustále vám vykládá něco o sprosťáctví, dokud
se nevyskytne někdo ze spolucestujících a
nezakřikne ho, aby už konečně držel hubu, když
nerozumí žertu. Vás ovšem všichni budou
považovat za příjemného společníka.
Někdy se ovšem stane, že osud tě uvede mezi
nevzdělance a tu ti radím hned na nejbližší
stanici vystoupit. Mezi lidmi, cestujícími po
železnici, vyskytnou se i surovci a tu zpravidla
nezbývá ti mnoho času na uvažování o jiném
východisku ze situace. Rveš-li se ve vagónu s
někým, buď opatrný, abys nepoškodil železniční
erár a přimáčkni vždy svého protivníka na tu
stranu, kde není poplašné brzdy.
Hra v karty: Abys nabyl jmění hrou v karty,
musíš znát celou řadu nejrůznějších triků,
nazvaných souborně falešnou hrou. Jest to jistá
spekulace a znáš-li dobře dělat volty v kartách,
nemusíš se nikdy obávati, že bys upadl v
nedostatek, nouzi a bídu. Nesmíš však zapomenout
denně cvičit volty doma, abys nevyšel z cviku a
tvé prsty aby byly stále obratné a ohebné.
Nedávej se, mladý hráči z řemesla, do takových
her, které nemají ráz hazardní hry a ve kterých
se hraje jen o nepatrný obnos. To jest zbytečná
ztráta času. Rozumný muž opovrhuje takovou hrou,
která není ničím jiným než sebešizením. Hrej
jedině o vysoké peníze a za předmět kořisti
vybírej si jen rozhodné blbečky, kteří hledají
zábavu v tom, když je svlékneš do posledních
kalhot.
Objeví-li však náhodou, že máš nějakou kartu v
rukávě nebo pod stolem, neukazuj zlého rozmaru.
Společenský tón velí nevšímati si takové
maličkosti. Dokážou-li ti, žes falešným hráčem,
jdi domů a nabij si před zrcadlem přes hubu, žes
takový nešika. Jestli se to ještě stane podruhé
a potřetí, že v tobě odhalí falešného hráče,
zanech hry a jdi do kláštera. |