Ze staré drogerie

I / První den praxe

Když jsem se začal učit materialistou, v první den mého nového povolání zavolal mne šéf pan Kološka do svého kontoáru, jak jmenoval prostor v krámu, ohražený dřevěným pažením.

Pan Kološka, starší pán, zarostlý vousem, postavy velmi malé, takže já, patnáctiletý hoch, převyšoval jsem ho o hlavu, posadil se na židli před psací stůl, upřel své malé ostré oči na mne a pak spustil: „Voni jsou tedy ode dneška mým novým praktikantem a jako takový poslechnou vážně několik slov, kterými pak hledějí se řídit po celý život. Snad znají přísloví, že dobré slovo nad zlato. Tak teď napnou uši a poslouchají, co jim vysvětlím. Jejich nové povolání je povolání velmi těžké. Voni byli ještě nedávno ve škole a tam se nestarali vo nic jinýho, než naučit se něčemu nazpaměť. To až na tu latinu, kterou snad jako kvartán znají tak trochu a kterou jako materialista budou potřebovat, nic jim pro život neprospělo. V obchodě se nikdo neptá, kdy ten a ten král panoval, nebo jak se tomu říká, co je to geometrie, nebo podobně. V obchodě nikdo nechce vědět, jak daleko mají vod nás ňákou hvězdu na vobloze a v obchodě nechce taky nikdo vědět, jestli se slepička píše s měkkým nebo tvrdým y. Do obchodu přijde kupec a nechce vědět, jestli mluvějí správně česky nebo ne a voni se ho taky na to nemůžou ptát, jim musí stačit, když mu rozumějí a obsloužejí ho, jak se patří. V obchodě stačí, když umějí počítat, aby se nevokradli, jak to vypočtou, to je právě obchodní jednání. Voni jsou mladej člověk, kterej se musí učit vod vidění a ne z knížek, jako ve škole. Musejí poslouchat, když přijde kupec, kdyby chtěl modro nebeské, musejí se na voblohu vyšplhat a modro mu snést. A pak si mohou myslet vo kupci, co chtějí, ale říci mu nesmějí nic. Obchodník, pamatujou si, živí se vobecenstvem. Musejí, když přijde někdo do krámu, křičet: ‚Má poklona, vašnosti! Ruce líbám, milostivá paní! Má poklona, slečno!‘ A když kupec vodchází, zas tak uctivě, třebas by nic nekoupil. A když prodávají, vono to bude až za delší čas, tak si už pro budoucnost pamatujou, že musejí mluvit takhle: ‚Račte si přát, čím mohu posloužit,‘ nebo tak podobně, a skákat, točit se, obsluhovat rychle a nikdy se nevokrást. A když něco není na skladě, dát třebas něco jiného a jen ne kupce pustit. Vnutit kupci, když už je v krámě, ať je to cokoliv, když kupříkladu přijde a chce kartáček na zuby, vnutit mu hned zubní prášek a když chce zubní prášek, tak mu vnutit kartáček na zuby a říkat, že to je příležitostná koupě. A lhát musejí, co jim na jazyk přijde, to všechno se naučejí během času, to se samo sebou rozumí, že smějí přelhat jen kupce a ne mě. Ke mně se musejí chovat jako k otci a kdybych někdy jim i vynadal, nesmějí nic říct, poněvadž jsem prchlivej. Když něco poručím, tak musejí hned to udělat. U mne musí být všechno jako na vojně. Musejí být poctivej, to jim snad nemusím říkat, nesmějí mlsat, nesmějí nic rozbít, musejí pracovat, to všechno je jen k jejich dobru.

To všechno jim povídám, jako kdybych byl jejich otec. Ráno vždycky dojdou ke mně do bytu pro skřínku s klíči, pak půjdou před krám. Přijde příručí, otevřete oba krám, voni vyvěsejí andělíčka, vrátějí se do krámu, utřou prach, aby bylo všude čisto a až přijdu v osm hodin, řeknu jim vždycky, co mají dělat. V deset hodin ráno každého dne přijdou ke mně do kontoáru, já jim dám peníze a voni mně koupějí půl litru piva, dvě housky a jednu sardelku. V jednu hodinu mohou k obědu, vrátějí se ve dvě. Ve čtyry hodiny přijdou ke mně do kontoáru, já jim dám peníze a voni mně v kavárně koupějí kávu, musejí říct o hodně smetany. V osm hodin sundají andělíčka a zavřou se sluhou krám. Klíče dají do skřínky, příručí zamkne skřínku, vezme klíč od skřínky k sobě a voni skřínku s klíči vodnesou ke mně do bytu. Každou druhou neděli dovolím jim, aby mezi desátou a jedenáctou podívali se někam do kostela a to jim ještě povídám, ať držejí se mnou a ne s personálem, to je hlavní. Dneska nebudou nic jiného dělat, než čistit láhve. A když je budou čistit, prohlížejí si dobře nadpisy, latinský a český, ať vědí, co v lahvích je, tak se pomalu naučejí všemu rozumět. Tak, teď si všechno dobře zapamatujou a jdou!“

Vyšel jsem dojat z kontoáru. Všechna napomenutí vířila mně hlavou a když jsem přišel k pultu, pravil ke mně příručí Tauben: „Ten vás otrávil, co, ten náš starý radix?“

„Kdo to?“ tázal jsem se nesměle.

„Nu, ten náš Kološka,“ odpověděl příručí, „my mu říkáme radix, to znamená kořen. To máte, mládenče, takové přezdívky u nás materialistů. Náš radix je, víte, trochu, jak se říká, praštěný pytlem, jinak dobrák člověk. To myslíte, co vám říkal, že je z jeho hlavy? Kdepak, mládenče! To celé kázání musel se naučit nazpaměť, jak mu to říkala jeho žena. Jeho ženě říkáme acidum, kyselina. Nesmíte se na našeho starého dívat jako na pánaboha. On není vlastně ničím, všechno je jeho žena. Až sem ona přijde, uvidíte, kdo je vlastně pánem. A proto, mládenče, jen hezky držet s námi. Starý vám jistě říkal, že máte dnes čistit láhvičky. Čistěte je, ale ne hrr! Jen pěkně zvolna. Do práce nesmíte být hrr. To by si vás otočil brzy kolem prstu. Když dnes vyčistíte patnáct lahví do večera, tak jste už hodně pracoval. Celý týden čistěte láhvičky, hezky pomalu. Jen se nepředřít, pak by na vás skládal čím dál tím víc. A až sem přijde jeho stará, běžte k ní, polibte jí ruku. Když vás radix pošle k nějaké firmě pro něco, nebo když půjdete někam s něčím, neběžte, jděte pomalu hezky, jako kdybyste šel na procházku, já to také tak dělal. Jen ne se brzy vrátit. To by se vás radix naposílal za den a zvykal by si, že se vracíte brzy, víte, mládenče a nakonec by si myslel, že musíte běžet.“

Pan Tauben se zamlčel a pak řekl: „Víte co, mládenče, vy jste, jak vidím, k něčemu, zde máte na dva litry piva, půjdete tamhle dozadu do skladiště, tam v sudě, na konci, vidíte ho odtud, je džbán. Ten hezky vezmete, půjdete zadním vchodem ze skladiště přes dvůr do výčepu. Koupíte dva litry piva. Odnesete džbán s pivem nazpět do sudu. Napijete se dle libosti. To víte, já byl také praktikantem.“

Pan Tauben dal mně peníze a já vyplnil jeho přání. Když jsem přinesl pivo a džbán ukryl v sudě, vrátil jsem se a čistil láhve tak pomalu, jak jen možno myslet.

Za půl hodiny zavolal mne pan Kološka do svého kontoáru.

„Vědí,“ řekl, „na jednu věc jsem zapomenul. Kdyby jich snad pan Tauben posílal pro pivo, tak mně to hned řeknou. Von pan Tauben prý rád posílal praktikanty pro pivo...“

K událostem tohoto prvého dne sluší ještě dodat, že jsem šel panu Taubenovi celkem pětkrát pro zakázané pivo a že jsem slyšel, jak pan Tauben na sluhovu otázku: „No, a ten mladej praktikant?“ odpověděl: „Už je také naší víry a říká starému radix...“

II / Pan Tauben poučuje

Následující dva dny čistil jsem dle rady pana Taubena láhve velmi pomalu.

„Když přijde radix,“ pravil ke mně pan Tauben, „a bude se vás ptát, proč ještě nejste hotov s láhvičkami, řekněte mu, že si všímáte signatur, ostatně teď nechte práce a já vás provedu po celém závodě.“

Příručí mne prováděl po domě. Krám pana Kološky byl v starém domě. Ten dům již nyní nestojí. V tom začernalém domě bylo cítit stále typický zápach po sušených drogách, zápach, který mne v prvních dnech omamoval a pronikl tak důkladně mé šaty, že každý zdálky mohl cítit, že se učím materialistou.

Tento starobylý dům měl v sobě zvláštní půvab. V mé mysli vyvinuly se vzpomínky na alchymistické dílny a na středověké lékárny, jak jsem o nich čítával. Utvrzovaly mne v tom dva veliké hmoždíře, nacházející se ve skladišti a několik velikých křivulí, které stály na podstavcích začernalých prachem a stejně špinavých jako křivule.

Ze skladiště vedl mne pan Tauben do průjezdu domu, kde křížová klenba chodby klenula se nad několika neckami, dřezy, válci na nudle a různými předměty, náležejícími k obchodu, který zde v tomto průjezdě vedla paní, sedící na stoličce blíže vchodu do ulice.

„To je bednářka Kroupová,“ pravil příručí, „její muž je veliký darebák a všechno, co ona vydělá za den, její muž propije vedle ve výčepu. On tam sedí celý den a když už nemá peníze, jde k ženě a ptá se: Prodala jsi něco? Bednářka řekne kupříkladu: Jeden škopek. A její muž nato: To je jen na osm sklenic piva. On všechno počítá na sklenice. A až budete, mládenče, starší, tak budete rozumět, co to znamená, když povídám: Ona si dá všechno líbit, poněvadž s ním žije na divoko.

Nemusíme jít tak rychle,“ pokračoval pan Tauben, „když někdo přijde do krámu, on ho radix obslouží. Tamhle výčep znáte. Až bude kolem dvacátého, tak vám nebudu dávat peníze na pivo, budete mně nosit na dluh. Ten hostinský je ale také mazaná kůže, mládenče, dejte pozor, aby nepsal místo dvou litrů tři litry, jako to někdy dělal. Zato jeho paní je hodná. Když přijde do krámu kupovat líh na kořalku, tak jí dejte, až budete po čase expedovat, dobrý líh, ne smíchaný s vodou, jako dáváme obecenstvu. Ona nakládá višňovou a já si někdy na ni zaskočím, ať je tedy silná. Předešlý praktikant nalil jí jednou ten míchaný a neptejte se, jaká pak ta višňovka byla. A až budete později expedovat, když si přijde hostinský pro nějaké žaludeční kapky, dejte mu je zadarmo, on zas mně čeká třebas tři měsíce.

Tamhle, co jsou ta dvě špinavá okna, bydlí domovnice Pazderková, ta chodí k nám ráno vždy na sklenku kmínky. Té musíme dát kmínku zadarmo, jak říká radix, sic by nám vzbouřila celý dům. Co jste zde, po ty tři celé dny, se neukázala ještě, to je nemocná. Ona je vždycky nemocná, když jejího kluka, zrzavého Francka, učitel nechá po škole. Zrzavému Franckovi je jedenáct let, ale kluk uličník. Nedá nikomu pokoj, provádí samé uličnictví, ale potrestat ho nesmíte. Jednou jsem ho přistih, jak navrtával plechový balón s olejem a dal jsem klukovi pohlavek. No a potom přiběhla stará Pazderková do krámu a chtěla, aby mně radix dal hned výpověď. A ten rámus na ulici před krámem! Sběhlo se lidu, držela zrzavého Francka za ruku, kluk řval a plakal, ona křičela, že v krámu je člověk, který takovému nevinnému a bezbrannému dítěti napohlavkoval, až Francek omdlel. Tak jsme ji museli pozvat na kmínku a Franckovi dali cukroví. Zrzavý Francek se mne už natrápil. A takhle v létě, to uvidíte divadlo na dvoře. Zrzavý Francek svlékne se a jak ho pánbůh stvořil, vleze si do necek s vodou uprostřed dvora. A plíská se ve vodě od rána do večera. Nahoře v prvém patře bydlí jedna stará panna a ta když viděla jednou zrzavého Francka, že se koupe jen tak, jak ho pánbůh stvořil, omdlela. Domovnice Pazderková má u nás na všechno snížené ceny napolovic. Vedle v těch oknech bydlí řezník pan Kavánek, ten když dělá domácí tlačenku, vždycky mne pozve, také sluhovi dá. Tomu říkáme se sluhou, že je to na protiúčet. On nás neokrade a my jeho také ne. To máte, mládenče, německé přísloví: Leben und leben lassen. My mu sice dáváme koření za obvyklou cenu, ale pamatujte si, když přijde pan Kavánek a bude chtít kilo nějakého koření, vy navážíte půldruhého kilogramu, ale počítáte jen kilo. On vás pozve na tlačenku. Ale před starým ji nejezte. Předešlý praktikant si ji nosil také domů. To všechno poznáte během času. Tak teď půjdeme do sklepa.“

Když pan Tauben otevřel dvéře sklepu a rozsvítil lucernu, vyrazil k mému nosu ze tmy zápach kyselin, ztuchliny a zároveň ozvalo se jakési pištění.

„To jsou německé myši,“ poučoval mne pan Tauben, „předešlého praktikanta jedna kousla, to máte, mládenče, všude ve starých domech. Co náš radix vynašel zvláštní jed na myši, rozmohly se neobyčejně. Zejména v letních měsících každou chvíli uvidíte ve sklepě, že se pohybuje někde taková šedá potvůrka. A kočky zde nevydrží od té doby, co se vedle řezníka přistěhoval jeden člověk, který myslí, že má souchotiny. On každou kočku chytí, stáhne a dává si kůži na prsa. Pozor, ať neklouznete po schodech, je zde ještě na nich vlhko od té doby, co se zde mně a sluhovi rozbil balón s destilovanou vodou. Potom když někdo přišel pro destilovanou vodu, natočili jsme mu studničnou. Teď mají všechny kapky mléčné zabarvení, poněvadž jsem do nich při výrobě dal místo destilované vody studničnou. A náš radix vypověděl už třem firmám obchodní spojení, poněvadž myslí, že mu poslali nějaký falšovaný olej a étery na kapky. Víte, mládenče, tak se to musí dělat. Člověk nesmí nikdy ztratit hlavu a hlavní věcí je, hledět starého napálit, poněvadž si musíme myslit, že až my budeme snad někdy šéfy, nás také někdo napálí. Vedu vás, mládenče, teď do sklepa jen z toho důvodu, abyste věděl, kde zde máme olivový olej.“

Pan Tauben otevřel dřevěné pažení a řekl, ukazuje na plechový balón: „Vidíte, zde je olivový olej, ačkoli je zde napsáno olej lněný. Až vás radix pošle do sklepa, abyste naplnil láhev s olivovým olejem, naplníte ji tímto lněným, poněvadž se nám před půlrokem balón s olivovým olejem rozbil. Lidé ten olej někdy vracejí a starý už psal kolik dopisů firmě, od které objednal olivový olej, proč poslali mu takový špatný druh. Radix se sem nikdy nejde podívat, on se moc bojí myší a proto když někdy vrátíte se ze sklepa, naříkejte, že je tolik myší ve sklepě, až strach. Tak teď abychom už šli zas ven.“

Když jsme se octli opět na denním světle, pravil pan Tauben: „Jednu věc vám, mládenče, ještě musím říct. Všiml jste si v ulici za tímto domem cukrářského krámu? Učedníci z toho krámu chodí k nám v létě pro nečištěnou sůl k výrobě zmrzliny. Tu jim dáte vždycky zadarmo a můžete se zato najíst zmrzliny, já ji taky rád. Ale před starým ji nejezte. Dnes už na půdu nepolezem, až zítra, beztoho radix se jistě může zbláznit, že je v krámu sám, když je teď nejvíc práce.“

„Kdepak se landali, pane Tauben?“ zlobil se pan Kološka, když jsme přišli do krámu, „voni vodejdou a já se můžu zedřít jako kůň.“

„Račte odpustit, pane šéf,“ odpověděl pan Tauben, „prováděl jsem nového praktikanta po závodě a poučoval.“

„No, to je něco jinýho,“ řekl mírně pan Kološka, „jen hledějí ho poučit o všem a hledějí z něho něco udělat.“

„K službám, pane šéfe,“ pravil pan Tauben, „myslím, že z něho něco udělám.“

III / O panu Ferdinandovi, sluhovi.

Panu Ferdinandovi bylo v té době kolem čtyřiceti let. Měl vysoké čelo, svědčící o neobyčejně vyvinutém intelektu, což mně potvrdil pan Tauben slovy: „To je mazaný chlap.“

Měl dobrácké šedé oči, hnědé vlasy a trochu černější knírky pod nosem a ze všeho toho bil do očí na prvním místě jeho červený nos, který byl neklamným znamením, že pan Ferdinand byl kdysi sluhou v obchodě s lihovinami.

Oblek jeho byl stále zamaštěný a špinavý. Bylo znát na něm všemožné oleje, místa vypálená kyselinami, celé pruhy laků na podlahu, přes kabát táhly se pruhy fermežových barev, na vestě třpytil se bronzový prášek, který se pevně zachytil na skvrnách, pocházejících od roztoku kaučuku v benzínu. Levý rukáv jeho kabátu páchl terpentýnovou silicí, pravý rukáv voněl práškovanou skořicí. Zkrátka, jeho oděv byl všemožnou smíšeninou drog a různých chemikálií, takže jak později jsem se dozvěděl, zašel-li si pan Ferdinand do výčepu, sedl si na své místo u kamen, kde seděl sám a otevřel dvířka u kamen, aby zápach z jeho služebních šatů nevyhnal ostatní hosty.

Ale co bylo zvláštní, pan Ferdinand nosil stále vyleštěné boty. Také jakmile byl s nějakou prací hotov, šel do skladiště a tam boty vyleštil tak krásně, že se leskly jako zrcadlo.

Pan Kološka sice říkával, že pan Ferdinand to dělá jen z toho důvodu, aby „utlouk“ čas, buď jak buď, po každé menší práci pan Ferdinand si čistil boty.

A to bylo také příčinou, že jsem zanedlouho po nastoupení praxe poprvé důvěrněji si zahovořil s panem Ferdinandem.

Pan Ferdinand vrátil se právě ze dvora, kde tloukl v hmoždíři skořici, šel do skladiště, vyňal ze skříně krabici leštidla a kartáč na boty, když přišel jsem také do skladiště. „Pojďte sem, mladej,“ pravil pan Ferdinand.

Když jsem se octl blíže něho, řekl: „Máte hodně slin, mladej?“

„Mám.“

„Dobře,“ pochválil pan Ferdinand, „mně při tom tlučení skořice nějak vyschlo v krku.“

„Ano,“ pravil jsem nevěda, čeho si pan Ferdinand přeje.

„Když se leštidlo rozetře s obyčejnou vodou, mladej,“ pokračoval sluha, „tak se tak dobře nedají boty vyleštit.“

„Máte pravdu,“ řekl jsem.

„Se slinami se leskne,“ pravil pan Ferdinand a dodal: „Nu tak!“

Když jsem nic neříkal, ozval se pan Ferdinand: „Stálo by vás to moc práce, mladej, kdybyste mně pliv do leštidla?“

„To se máte hned dovtípit,“ mluvil, když jsem jeho žádost vyplnil, „jeden musí druhému pomáhat.“

„Jeden musí druhého mezi našinci podporovat,“ mluvil dále, leště si boty, „tak je to na světě určeno, mladej a dokud svět bude stát, bude to tak pořád. A velcí páni,“ dokončil náhlým obratem větu, „budou chuďasům překážet, aby se mezi sebou podporovali.

My jsme, mladej, ještě moc a moc hloupí,“ pokračoval v rozumování, „my jeden druhého žerem, nejlíp to vidím u nás v Michli. Víte, kde je Michel?“

„Ano.“

„No tak v Michli bydlím a vedle mne bydlí taky jeden sluha a že mám o čtyry zlatky týdně víc než on, má zlost, že mohu o čtyry zlatky víc propít než on a každou chvíli dělá na chodbě doma rámus, že mně jednou vytmaví, až mě to bude do smrti mrzet. Taky nedávno křičel, že prý jsem našeho starého na colamtě okrad na faktuře, že ví, jak se to dělá. Já se rozzlobil a povídám, že má každý jinou metodu, povídám: Plačku, každý nekrade tak hloupě jako ty, neřáde jeden. Kdyžs byl v té továrně, vrátný jen ti rozep vestu a už viděl, co neseš domů, zloději.“

Pan Ferdinand jevil značné rozčilení, které bylo vidět na jeho rychlém leštění bot. Kartáč pohyboval se na botách s neuvěřitelnou rychlostí a pan Ferdinand zachmuřil své vysoké čelo a pokračoval: „Teď je řeč na tobě, Plačku, povídám a Plaček postaví se do chodby a začne křičet: Pacholku materialistická, na dvě míle jsi cítit těma vašema břečkama. ‚Jen slušně, Plačku,‘ povídám nato, já neřek nic špatného o tobě, ty neumíš jen nadávat, zloději. Plaček si zas stoup do chodby a zas křičel: ‚Tvýmu klukovi jsi prodal boty a kluk chodí bos. Kupci jsi prodal kilo pepře, kdes ho vzal? Ženě jsi vyrazil tvář ze sanice, raubíři, v hospodě jsi ukrad slánku a to všechno tenhle tejden.‘ Já povídám: ‚Pro hubu na hubu.‘“

Pan Ferdinand se zamlčel a pak řekl: „A on, chlap špatná, mě chce teď žalovat pro těch pár facek. Zas mně došly sliny. Plivněte, mladej, ještě jednou do leštidla. S obyčejnou vodou se boty tak nelesknou. Tak! Děkuji. Jeden druhému musíme pomáhat...“

Vrátiv se do krámu byl jsem osloven panem Taubenem: „Není dnes cítit z pana Ferdinanda příliš pivo?“

„Nevím, nelze to rozeznat,“ odpověděl jsem.

„Máte pravdu, jeho šaty...“ řekl příručí, „ale pro jistotu řekněte mu, aby snědl citrón, má totiž přijít k starému, pojede s vozíkem pro fermež.“

IV / Paní Kološková

Již první dojem, který učinila na mne paní mého šéfa, způsobil, že nedivil jsem se, proč jí pan Tauben jmenuje latinským slovem acidum čili kyselina.

Právě druhého dne po mé rozmluvě s panem Ferdinandem objevila se v krámu okolo deváté hodiny ráno. Právě chrčelo ve starých hodinách na stěně devět, když otevřely se dvéře, hlava automatického reklamního panáka na dveřích s nadpisem „Buďte vítán!“, tažená provázkem upevněným na dvéře, se poklonila, zvonek nad dveřmi zacinkal a do krámu vešla vážným krokem, který mně připomínal dnes krok opata, jdoucího se podívat, zdali mniši ve sklepě nepijí vína, tlustá, vysoká paní s napudrovanou tváří, ale přes svou tloušťku dosti hezkých rysů v obličeji, s křiklavým kloboukem na hlavě, s šaty, které zdálky šustily hedvábím.

Pan Tauben, který ještě před chvílí žertoval, náhle zvážněl a rychle mně zašeptal: „To je naše stará,“ a hned hlasitě zdravil: „Rukulíbám, milostivá paní.“

Běžel jsem a políbil paní Kološkové ruku.

Paní Kološková neuznala nás ani za hodna odpovědi, přikročila k pultu a tázala se: „Kde je pán?“

„V kontoáru, milostivá paní,“ odpověděl příručí a s neobyčejnou rychlostí proběhl uličku mezi pultem a štelážemi, otevřel zasklené dvéře dřevěného pažení volaje: „Dovolte, pane šéf, milostpaní je v krámě.“

Před pult vyběhl malý manžel a přinesl své vysoké manželce židli, vítaje ji uctivě: „Jak se máš, Maroušku, to je dost, že jsi nás zas přišla sem do krámu navštívit.“

„Beztoho jsi spal v kontoáru,“ zlobila se paní Kološková, „spíš a ani nepozoruješ, že pan Tauben pohodlně sedí na pultě a zívá...“

„Ale dovolte, milostivá paní,“ bránil se pan Tauben.

„Copak jsem vás neviděla?“ vyjelo rychle z úst paní Kološkové, „seděl jste na pultě, nepracoval a zíval. Ano, po flámu se zívá.“

„Já byl doma, milostivá paní,“ obhajoval se příručí.

„Nemáte zapadlé oči?“ burácela choť našeho šéfa, „není snad na vás vidět, že jste celou noc probil?“

„A ty to trpíš?“ obrátila se rychle na svého manžela, „od čeho jsi šéfem, abys zakázal takové utrácení mladých sil po hospodách.“

„Příště se to nestane,“ odpověděl zarmouceně pan Kološka.

„Ale dovolte, já nikde včera nebyl,“ protestoval pan Tauben, „já už nemám peněz.“

„Aha,“ pravila rozzlobeně paní Kološková, „když máte peníze, tak chodíte a utrácíte a potom se nedivím, že vypadáte jako boží umučení.“

(Abych pravdu řekl, byl pan Tauben ještě pět minut před příchodem paní Kološkové pěkně červený a růžový.)

„Utrácíte peníze,“ pokračovala paní Kološková, „a potom nemůžete ani dobře po takové noci obsluhovat kupce. Ale tobě je to jedno, Kološko,“ obrátila se na svého manžela, který v té chvíli zdál se býti ještě menší než jindy, „ty jen když můžeš spát vedle v kontoáru. Nebýt mě, udělal bys bankrot už před dvaceti lety.“

„Kdyby někdo přišel...,“ prohodil bojácně pan Kološka.

„Kdyby někdo přišel,“ ušklíbla se paní Kološková, „tak to řeknu taky. Co tě zachránilo tenkrát? Těch patnáct tisíc z mého věna a to tě udržuje pořád ještě nad vodou. A kdybych ke všemu nedohlídala ještě na obchod, bylo by konec. A z toho ze všeho nemám nic. Bázovic mají vilu někde u Dobřichovic a mají menší příjmy, než my. Kolik let už jsem ti říkala, abys dal nějakou vilu vystavět, ale kdepak. Pan Kološka raději sobě dopřává, v deset hodin kupuje si plzeňské, sardelku, odpoledne kávu se smetanou, ale jestli jeho žena si může přilepšit, na to nedbá, ačkoliv ví dobře, že kdyby nebylo jeho ženy, už by před dvaceti lety udělal bankrot. To by ti potom vyhnali z hlavy plzeňské a sardelku,“ láteřila dále, nespouštějíc se toho svého, patrně zamilovaného tématu, „to bys potom nedostával kávu se smetanou. Potom nemáš mít žízeň, když si kupuješ sardelku. Ale přijď mi s tím, abys zas večer posílal služku pro pivo a když služka odejde, abys mne chtěl objímat. To já se mohla dát od jiných lidí objímat než od tebe, Kološko. A kdyby nebylo mého otce, kterému jsi byl dlužen, nikdy bych si tě nebyla vzala. A chudák tatínek myslel, že přijde tak aspoň k svému dluhu. Tvůj tchán je na tebe ještě moc dobrý, ale to dělá jen kvůli mně, že nechce, abych já, tvá nešťastná oběť, ještě více trpěla různicemi a hádkami v rodině.“

„Chci vidět knihu denních výdajů za poslední týden,“ poroučela, když nabrala dechu, „přines ji hned!“

Pan Kološka zmizel za dřevěným pažením a za chvíli se vrátil s žádaným předmětem. Položil knihu uctivě na pult.

Paní Kološková vstala ze židle, pan Kološka přišoupl židli k pultu, paní si opět sedla a počala zkoumat pozorně jednotlivé položky z denních výdajů za poslední týden.

Pohled na pana Kološku byl v tom okamžiku víceméně žalostný. Jaký to rozdíl od jeho chování, když nedávno pravil ke mně: „Voni jsou tedy ode dneška. mým novým praktikantem.“ Tenkrát vystupoval hrdě a vážně a dnes třásl se a bledl a jsa opřen o pult, s neobyčejně uctivým a zkroušeným výrazem ve tváři postupoval současně se svou paní svým zrakem, ve kterém zračilo se utrpení, od jedné položky ke druhé.

Zdálo se mi, že koná jakýsi neurčitý pokus zakrýt svým loktem nějakou položku dole v knize.

Panovalo ticho. Bylo slyšet tikot kapesních hodinek pana Taubena a v jedné chvíli myslel jsem, že slyším i tlukot srdce pana Kološky.

Paní Kološková odstrčila loket svého manžela z knihy a probírala dále jednu položku za druhou... „Copak je tohle?“ vyrazila ze sebe, když její přísný zrak svezl se na místo, kde před chvílí měl její zdrcený manžel loket.

„Co je to? Zde stojí: Různé výdaje 23 zl. 50 kr. Co je to za ty různé výdaje?“

Byl-li pohled na pana Kološku před chvílí víceméně žalostný, stal se v tomto okamžiku ještě žalostnějším. Pan Kološka otevřel ústa, jako by chtěl promluviti, slovo uvázlo mu však v ústech, náš šéf počal klapat zuby jako člověk, který vystoupil z teplé vody a kterého ovanul náhle studený vítr.

Bystré oči paní Kološkové lpěly přísně na jeho třesoucím se chrupu, který vydával zvuk „Tatatatata“.

„Co je to?“ zahřměla paní Kološková, „zač je těch 23 zl. 50kr.?“

Žádná odpověď, jen chrup pana Kološky vydával s neuvěřitelnou rychlostí třaslavý zvuk „Ta-ta-ta-ta“.

„Vysvětlíš, nebo nevysvětlíš?“ kázala paní Kološková.

„Za-za-za-za-sar-sar-sar-sardinky a a plpl-zeň-zeň-plzeňské pi-pi-pivo,“ třásl se pan Kološka, „a a a za-za-za-hou-hou-housky a a a ká-ká-kávu.“

„To mně nenamluvíš,“ křičela paní Kološková, „ty si musíš nějakou vydržovat, nějakou ženskou, té dáváš peníze a nás okrádáš doma. Všechny nás okrádáš.“

Pan Kološka nabral dechu a pak řekl: „To není, drahoušku, pravda, já, já se přiznám, já rozbil tu tvou památnou vázu v pokoji, já musel koupit novou, abys nevěděla, já tu novou postavil namísto té staré...“

Po těchto slovech letěla kniha různých výdajů přes hlavu pana Kološky směrem ke kontoáru, míjíc tak svůj živý cíl, židle u pultu byla odstrčena stranou, paní Kološková, zrudlá v obličeji, ačkoliv byla nalíčena, šla ke dveřím, pronášejíc pomalu a důrazně větu: „Domů na oběd nechoď a na večer se můžeš těšit!“

„Pak uvidíš,“ byla její poslední slova, pronešená již u dveří a paní Kološková otevřela prudce dvéře. Zvonek zacinkal, reklamní panák na dveřích s nadpisem Buďte vítán!“ sklonil automatickou hlavu a vlečka paní Kološkové vířila prudce prach na ulici, jako by chtěla znázorňovat tu její celou zlost.

Pan Kološka, zdálo se, že počal prudčeji oddychovat, asi tak jako člověk zavřený ve špatné atmosféře, když přijde do čerstvého vzduchu a vážně, s hlavou sklopenou, odebral se za dřevěné pažení, mluvě ke mně opět svou principálskou češtinou: „Voni snad znají přísloví: Co se doma uvaří, to se doma sní a jestli ho neznají, tak si ho zapamatujou.“

Pan Kološka zmizel v kontoáru, odkud ozval se za chvíli jeho hlas: „Pane Tauben, jdou sem!“

Když se pan Tauben vrátil od šéfa, pravil ke mně, směje se: „Ten má strach. Ptal se mne, zdali nevím, v kterém hotelu by se mohl nejlepší vyspat.“

Pan Tauben zvážněl a pravil: „To koukáte, mládenče! Inu, acidum je acidum a acidum znamená kyselina.“

V / Obecenstvo krámu

Prvním, kdož každého dne objevoval se v našem obchodě, byl Brouček, veřejný posluha. Tento čekával již před otevřením krámu na ulici a první vstupoval do krámu pozdravuje: „Dej pámbůh dobrýtro, za dva hořkou.“

Ze známosti jsme mu nalili, přičemž on zamlaskal a odevzdávaje prázdnou sklínku vždy podotkl: „Hřeje, potvora, měli byste mít výčep.“

Tento muž mně také, když ponejprv mne viděl, pravil: „Tak se jen, hochu, dobře držte, ať máme z vás radost.“

Někdy čekal na otevření krámu současně i tlustý strážník, který míval v této ulici hlídku. Tento pán, který budil úctu spíš svou tloušťkou, nežli svou šavlí a revolverem, jakmile vstoupil do krámu, zasalutoval a řekl: „Vše v pořádku.“

Pan Tauben nalil mu též sklínku hořké, ovšem zadarmo a tlustý strážník vypiv zasalutoval a pravil opět: „Vše v pořádku.“ Pak odešel.

Posluha Brouček chvíli postál v krámu, přičemž pronášel kritiku o včerejším počasí: „Včera pršelo,“ nebo: „Tak hezký den jako včera nepamatuji, včera bylo zima.“ Pak řekl: „Tak se tu mějte hezky, jsem vám dlužen dva nové,“ a odešel.

Po něm objevila se vždy stará židovka, paní Wernerová, majitelka výčepu lihovin vedle v ulici. Nesla velkou skleněnou láhev, do které den co den kupovala šest litrů čistého lihu.

„Um Gottes Willen, pane Tauben,“ říkala, „považte si u nás se včera zas prali a povážím-li si, že jsem ve výčepu jen sama, mám strach, že mne někdy potlučou, jako to udělali mému nebožtíku mužovi.“

A aspoň jednou za týden, byl-li zejména někdo jiný ještě v krámě, neopomenula vyprávět tu historii, historii obvyklou v kořalnách, kde výrobce kořalek dostává bití od opilců, které dřív opil, třebas za jejich poslední peníze.

„A on nebožtík,“ dodávala lítostivě, „měl tak dobré srdce, ein goldenes Herz, kořalku nepančoval a oni ho chudáka ztýrali pro mouchu v kořalce. Ja, ja, eine Fliege, copak on za to moh?“

A každého dne při placení se hádala, že četla včera v novinách o klesnutí cen čistého lihu o dva krejcary na litru.

Po ní objevovala se domovnice Pazderková, která si šla vypít svou obvyklou dávku kmínky a zároveň vyložit panu Taubenovi jeho sen, kterýžto výklad končila vždy: „Jó, dle toho vás brzo povezou na svatý pole.“ Pan Tauben, šelma, jí vždy vykládal, že se mu zdálo o bílých koních.

Když se paní Pazderková poptala důvěrně na zdraví pana Kološky, pána a pana Ferdinanda, počala si obyčejně stěžovat na chování partají v domě. Pak si trpce stěžovala na učitele, který jejího Francka zas nechal včera po škole.

Po jejím odchodu přišel si zrzavý Francek před odchodem do školy pro kus sladkého dřeva, nebo pro skleněnou trubku, když chtěl střílet hrachem ve škole a vždy říkal, že to maminka zaplatí.

Pak přicházely paničky a služky, jdoucí na trh, kupujíce všemožné potřeby z našeho oboru, koření proti kašli, chrapotu, pro dávení a proti dávení, dietetické prostředky od nejmírnějších do nejprudších, různé masti, mycí houby, leštidla na podlahu, žaludeční kapky, pudry na obličej a jiné kosmetické potřeby a jiné, jiné...

Paničky smlouvaly, zejména mladší. Přicházela paní Voglová, choť kožešníka, pro prostředky k zamezení rozmnožování se molů, starší paní, která vždy říkala: „Ale rychle, rychle,“ jako kdyby se moli za těch pět minut báječně rozmnožovali.

Přišla mladá paní Kroupková, choť zámečníka, která si vždy stěžovala, že její muž špatně tráví.

„Vařte mu, milostivá paní, sama,“ říkal pan Tauben. „Však mu sama vařím,“ odpovídala naivně mladá paní.

Přicházeli též někteří, kteří jevili největší chuť hádat se s panem Taubenem. Mezi nimi první místo zaujímal pan Křečan, který objevoval se každý týden v sobotu ráno, když bylo nejvíce práce, pracoval nemilosrdně loktem, až se protlačil k pultu, a křičel: „Zas jste mně posledně dali šmejd. To má být lípové thé? To byl samý prach ze silnice. Mějte ohled, že kupuji u vás už kolik let. To není, pane, obchodnické jednání. Co tomu říkáte? Nic? Tak mně dejte za čtyřicet krejcarů lípové thé, ale jak to bude opět samý prach, tak to donesu na magistrát.“

Pak vytáhl tabatěrku, otevřel a nahýbaje se přes pult, pravil: „Šňupněte si, pane Tauben, ať se máte dobře.“ Říkali jsme mu bláznivý pan Křečan.

Kdykoliv jel do Prahy, přišel k nám pantáta Vlášek, někde od Českého Brodu, který položil vždy klobouk na stůl a vážně vytáhl z kapsy papír, na kterém bylo napsáno, co má komu z obce koupit, co panu učitelovi, co panu faráři.

Pak vážně podal tento papír panu Taubenovi a počal mluvit o polních pracích: „Začneme teď kosit za vodou,“ nebo „Budeme teď vláčet“, a podobně „Pšenice se už nalívá...

Tak je to všechno,“ pravil, když zboží dle seznamu leželo před ním na stole, „a pro mne dejte jeden paklíček koření pro krávy.“

Častým kupcem byl též vysoký pán s černými brejlemi, o kterém jsme věděli jen tolik, že je ředitelem jakéhosi menšího sirotčince. Ten vždy se nahnul přes pult a pošeptal panu Taubenovi: „Dejte mně půl kilogramu rtuťové masti.“

Ano, ta rtuťová mast! Zmínka o ní vybavila v mé mysli stránku 213 z Pokorného Přírodopisu živočišstva a viděl jsem se, jak v gymnázium jako malý hoch učím se nazpaměť: C. Bezkřídlí. Veš dětská (Pediculus capitis) jest šedožlutá a bezkřídlá. Má krátká tykadla a vytažitelný sosák, jímž vysává krev. Vyskytuje se jen na hlavě a to nejvíce u dětí.

Přitom jsem si vzpomněl na slova našeho profesora přírodopisu: „A tu mažou malým dětem hlavy rtuťovou mastí. Nesmějte se tam vzadu.“

Ubohý ředitel sirotčince! Kdyby tak byl věděl, že místo rtutě dáváme do masti dvacetkrát lacinější práškovanou tuhu.

„Je to jedno,“ smál se po jeho odchodu vždy pan Tauben, „aspoň budou mít sirotkové černější hlavy a mohou si hrát na mouřeníny.“

Lidé do krámu přicházeli a odcházeli, staří, mladí, páni, paní, slečny a děti, veselí, jako ten hostinský z Malé Strany, který kupoval u nás čemeřici kýchavou, kterou míchal do tabáku a nabízel svým hostům takový jeden ohromující šňupec, lidé smutní, jako pan Wagner, penzista, který stále kupoval žaludeční kapky, koření pro žaludek, až si ho úplně zkazil, nebo jako slepý Josef, stařeček, žebrák, který klepal svou holí o chodník a prosil každý den o nový druh bylin, jako o sušené chrpy, pivoňky a jiné, které doma pálil a nad jejichž dýmem nachyloval své slepé oči s nadějí, že někdy připadne na bylinu, která pomůže nejen jemu, ale i jiným slepým.

Přicházely slečinky pro voňavky a pudr, který žádaly zardívajíce se, pro různé kosmetické přípravky, které pleti mnoho neprospívají, ale jejichž používání patří k dobrému tónu.

Přicházeli houslisti pro kalafunu, někteří gymnazisti a realisti, nadšení pro chemické pokusy kupovali lučebniny, které opatrně odnášeli, dvakrát v týdnu objevila se domovnice z vedlejšího domu pro jed na krysy. Přicházely služky se smíchem pro louh, který dávaly do prádla, aby jejich paní nevěděly. Objevoval se též školník jednoho gymnázia pro různé nádoby a látky k chemickým účelům a pokusům ve škole, který byl velmi úzkostlivý a vždy prosil, aby se mu to dobře zabalilo. „Aby mě to tak jednou roztrhalo na kusy,“ říkal, opatrně dávaje do kabátu objednané věci.

Přicházel listonoš, který nosil zaslané psaní a ceníky a dostával vždy sklenku anglické hořké.

Objevovali se v krámu zástupci různých firem se slovy: „Dnes nic? Máme laciné ceny.“

A každý pátek přicházeli žebráci z obvodu jeden za druhým pro obvyklý krejcar. Někdy objevoval se i cestující tovaryš, nebo cestující materialistický příručí, který žádal o podporu, popřípadě o místo.

A ti všichni, kteří přicházeli a odcházeli, známé i nové postavy, to bylo obecenstvo krámu.

VI / Na půdě

Šlo se tam po dřevěných schodech, které byly velmi vyšlapány a na nichž každý krok způsoboval zvuk, připomínající na ševel ptactva, probouzejícího se ráno ze spánku. Bylo to velmi jemné vrzání a hvízdání zároveň. Napomáhat tomuto zvuku bylo částí zábav zrzavého Francka domovnice, který si tak krátil dlouhou chvíli.

Když jsem šel ponejprv na půdu vyhledat dle nařízení pana Kološky našeho sluhu, který odebral se před dvěmi hodinami do těchto mně dosud tajemných výšin, aby prosíval otruby, nejhlavnější součástku našeho léčivého koření pro dobytek, bavil se zrzavý Francek uprostřed schodiště tím, že skákal po jedné noze ze schodu na schod a zas dolů, nutě tak schody, aby vydávaly onen ševel a kvikot.

Tato jeho zvláštní nevysvětlitelná zábava vysvětlila se mně brzy jeho slovy: „Už tady skáču půl hodiny a ten starý chlap v prvním poschodí u schodů se může zbláznit. Za chvilku zas vyleze.“

A vskutku. Sledoval jsem malou chvíli zábavu zrzavého Francka, když nahoře u schodů otevřely se dvéře bytu a na schodech objevil se starý pán v županu s rákoskou v ruce a křičel: „I ty kluku sakramentská, tak tě zešlohám, dáš už pokoj?!“

Starý pán sestoupil dva schody mávaje rákoskou a zrzavý Francek skočil ještě třikrát, třikrát vydaly schody svůj jemný, ale pronikavý vrzot a pak Francek upaloval ze schodů.

„Chyťte mně toho kluka,“ pravil ke mně starý pán, „anebo ne, však já mu přijdu na kůži. Vždyť je to, jako když vidličkou škrábe po talíři.“

Starý pán s rákoskou vrátil se do svého bytu a já pokračoval ve své cestě do neznámé oblasti.

Šel jsem po pavlači tohoto jednopatrového domu. Na zábradlí sušilo se prádlo. Z jednoho otevřeného okna byl slyšet ženský hlas: „To je novej praktikant.“

Pohlédl jsem dolů na dvůr. Zrzavý Francek vracel se, maje ruce v kapsách, z bytu své matky.

Domovnice stála ve dveřích a křičela: „Jen ať na tebe pan kancelista sáhne, tak mu ukážu, zač je toho loket.“

Zrzavý Francek zamířil ke schodišti a za chvíli ozval se povědomý kvikot a ševel starých dřevěných schodů. Zamířil jsem na konec pavlače a dal se po schodech na půdu.

V chodbě, kde táhly se schody k této nejvyšší části domu, padl mně do očí nápis, načrtaný černým úhlem na špinavou omítku: „Praktikant Josef Kadlec byl zde posledně 29. února před svým odjezdem do Kladna, kde dokončí praxi. Měl se zde dobře.“

Pod tím stálo napsáno méně vypsanou rukou: „Praktikant Josef Kadlec byl špicl a vosel. Ferdinand.“

Pod touto glosou pana Ferdinanda byl nakreslen dost uměle džbán a karty, s písemným doznáním: „To je nejlepší.“

Shledal jsem, že jest to rukopis pana Taubena.

Na druhé straně byl nakreslen veliký sud a pod ním do polovice ohyzdný panák s vysvětlením: „Radix stáčí malaga.“

A kousek dále u samých dveří půdy skvěla se modrou křídou napsaná věta: „Pan Ferdinand chodí za domovnicí.“

Žertovné nadpisy končily nápisem na dveřích, provedeným pečlivě černým lihovým lakem: Půda drogerie. Dvéře byly přivřeny a když jsem je otevřel, ovanula mne ohromující vůně sušených bylin a k mému uchu zalétlo jakési chrápání, zcela přiměřené lidovému přirovnání: Jako když pilou řeže.

Přítmí na půdě působilo mysticky na mou mysl. Vešel jsem dveřmi napravo, které byly otevřeny a jejichž ohromný zámek, visící volně na závoře, připomínal vstup do vězení.

Světlíky střechy vnikalo sem slabé světlo a ozařovalo matně dlouhé řady sudů se zaprášenými víky, chovajících ve svém nitru byliny všech možných druhů.

Sudy vydávaly omamující vůni. Stály po stranách a uprostřed nich vedla jakási cesta, na které válely se prázdné láhve, sláma z obalu skleniček, ještě nesmetená stranou, mezi ní byly roztroušeny hrsti různých drog, tu a tam bylo zřít střepy.

Mezi sudy bylo na první pohled rozeznat dlouhé soudky s práškovanými barvami, soudky se žlutým a hnědým okrem, s červenou hlinkou, jejichž okolí bylo přiměřeně zbarveno. Několik sudů bylo převrhnuto a jejich obsah tvořil směs na cihlové dlažbě půdy, směs skládající se z barev, chemikálií a sušených bylin. Byly zde v tomto prvém oddělení bedny nepořádně pokryté víky, ve kterých leskly se krystaly kamence, ledku a jiných solí.

V koutě padal úzký pruh světla na veliké kusy hrubé kamenné soli, jejíž krystalky duhově zářily. Byla zde na zemi rozházena síta a velké porcelánové mísy na tření barev. Mezi bednami zářily plechové balóny s oleji, kamenné nádoby s kyselinami, uzavřené hliněnými zátkami a zahalené, jako nádoba s dýmavou dusičnou kyselinou, v malém mráčku kroužícího dýmu, který nutil ke kašli.

V tomto ostře páchnoucím obvodu čpěl ze skleněného balónu, veliké hektolitrové láhve, čpavek a vedle dráždilo v otevřeném sudě dýchací ústrojí bílé chlórové vápno.

Oči si pozvolna zvykaly na přítmí a já zpozoroval, že stojím u žebříku. Mým účelem bylo, jak jsem již zprvu podotkl, vyhledat pana Ferdinanda, ale tato práce byla velmi těžká.

Slyšel jsem sice hned, jakmile jsem vstoupil, ono chrápání. Chrápání toto, neklamná známka přítomnosti našeho sluhy, mělo mně být nyní vodítkem, ale věc byla dosti těžká. Zdálo se mně, že slyším „Kchú-pú-kchú-púúkchú-pú“, brzy z toho, brzy z onoho kouta.

„Pane Ferdinande,“ volal jsem na všechny strany, „máte přinést proseté otruby dolů!“

Ale odpovědi jsem se nedočkal, zato tlumené chrápání „Kchú-pú, kchú-pú“, roznášené ozvěnou půdy, pletlo mou snahu vypátrat spícího pana Ferdinanda.

„Pane Ferdinande,“ křičel jsem, „už jste zde dvě hodiny, máte proseté otruby přinést dolů!“

Opět žádná slovní odpověď.

Ozývalo se nyní nosní „Pfú-pfú-fú“.

Vylezl jsem po žebříku do druhé části půdy, hodlaje zde pátrat. Mezi krovem půdy, mezi kládami, byla položena prkna a na prknech nacházely se pytle se sušenými bylinami, které chrastily při každém kroku. Bylo zde také lepší světlo. Rozhlížel jsem se kolem. V prvém okamžiku se mně zdálo, že pan Ferdinand spí nalevo za hradbou různých plných pytlů. Ale když jsem hradbu přelezl, zpozoroval jsem, že za hradbou pytlů nachází se prázdný otvor.

Počal jsem tedy pátrat na pravé straně a tam skutečně spal pan Ferdinand. Měl ustláno na růžích. V pravém slova smyslu na hromadě sušených růží. Ležel pohodlně natažen, přes obličej maje rozestřen svůj kabát, který tlumil chrápání a činil nejasným.

„Pane Ferdinande,“ budil jsem ho, tahaje za jeho nohu, „máte přinést proseté otruby dolů!“

Pan Ferdinand se při třetím pokusu probudil, odhrnul kabát s hlavy, vztyčil se polo vleže, zívl a pak řekl: „To jste vy, mladej? Trochu jsem si zdřím na pět minut.“

„Máte přinést proseté otruby dolů,“ řekl jsem, „už jste zde dvě hodiny.“

„Cože, otruby?“ lekl se pan Ferdinand, „já na ně zapomněl jako na smrt. Šel jsem si dřímnout jen na pět minut a zaspím. Jó, uchozenej člověk. Tak vida. Teď abych ty otruby prosíval.“

Pan Ferdinand oblékl si kabát, vyskočil a řekl: „Tady se to hezky spí, kdybych byl žebřík vytáh nahoru, tak byste mne, mladej, nenašel.“

Když jsme sestupovali ze žebříku, obrátil se pan Ferdinand na posledním stupni a pravil měkkým hlasem: „Ale v létě, až budou nosit baby čerstvý byliny, to je ještě lepší vyspání. To je jako na venkově v čerstvým seně. Člověk se do toho natáhne a chrupe. A našemu starému řekněte, že se mně spustila krev z nosu, že jsem s tím nemoh být hotov.“

Když jsem opouštěl půdu, zrzavý Francek ještě stále se bavil vyluzováním zvuků ze starých schodů.

„Kdy mám říct, že přijdete?“ vrátil jsem se do šera půdy.

„Až to bude,“ odpověděl pan Ferdinand.

Hlas jeho zněl seshora. Podíval jsem se, kde to hovoří a spatřil jsem pana Ferdinanda, jak vystupuje po žebříku na své staré místo, kde měl na růžích ustláno.

Na sušených růžích v pravém slova smyslu...

VII / Vozík

Seznamoval jsem se tedy poznenáhlu s celým závodem. Znal jsem již sklep, půdu drogerie, skladiště za krámem s klenbou, kůlnu na dvoře, kde pan Ferdinand tloukl koření a kde kromě velkého hmoždíře s těžkou palicí byl ještě uschován ruční vozík, který čas od času měnil barvu, poněvadž ho pan Ferdinand často natíral novou.

Tento vozík, s kterým jezdil pro různé zboží nebo rozvážel, byl jeho chloubou. Žádný obchodní sluha nemohl se pochlubit s tak pěkně upraveným vozíkem, jehož kola, rám, zkrátka jehož celý povrch by byl tak krásně natřen živými barvami, jako modrou, červenou a zelenou.

Ačkoliv každý, kdo vozík viděl, musel se o něm zmínit pochvalně, nepostačovalo to panu Ferdinandovi. Stále vozík upravoval a přetíral barvami, vole k tomu účelu vždy odpolední hodiny sobotního dne, aby vozík přes noc a neděli řádně uschl.

A v pondělí, jel-li s ním někam, spatřili všude, kde se zastavil jeho vozík, jak se leskne v nových barvách, ve smělé směsi barev, která dosud nikde nesloužila k natírání vozíků.

Tak viděli kupříkladu vozík v duhových barvách, příčky vozíku pomalované krvavou barvou, do které vnikaly pruhy zelenavé a modré. Jindy viděli pobronzované příčky a vozík černý s pruhy žlutými a bílými. Jiné pondělí shledali změnu. Vozík byl klikatě pomalován hnědě a bíle, kola žlutá a černé pruhy.

Ty smělé kombinace, to vymýšlení nových a nových směsí barev, to mohlo se jedině utvořit v hlavě pana Ferdinanda za jeho vysokým čelem.

Pan Ferdinand miloval svůj vozík otcovskou láskou. Láskou pěstouna, který se stará, aby jeho svěřenec chodil stále pěkně ošacen. Urazit slovem jeho vozík znamenalo navždy si rozhněvat pana Ferdinanda.

Když kdysi šilhavý Venca, řeznický tovaryš z domu, odvážil se říci ve výčepu, že jeho vozík vypadá jako pomalovaný Indián, užil pan Ferdinand svého oblíbeného přísloví Pro hubu na hubu a proměnil hned slova ve skutek.

„Já ti dám pomalovanýho Indiána, šilhoune jeden,“ bylo slyšet až na dvůr. A od té doby stali se zuřivými nepřáteli, dávajíce své nepřátelství najevo pohledy i slovy.

Šilhavý Venca byl by se snad smířil, aspoň tenkrát, když pan Ferdinand hostil ve výčepu několik svých známých tupláky, tu přišel k němu a řekl: „Snad se ještě nehněváte, pane Ferdinande?“

Pan Ferdinand tenkrát pronesl jen krátce: „Pořád, šilhoune.“ A když šel dvoulitr kolem, prohodil: „Šilhounovi nic!“

Tak nesmiřitelný byl vůči každému, kdo hanlivě se zmínil o jeho krásném vozíku. A jak pečlivě zkoumal každého dne večer, zdali kůlna, kde jeho vozík odpočívá, jest dobře uzavřena. A často, jako by nevěřil, vrátil se a ještě jednou zkoumal zámek.

„Dobrou noc, vozíku,“ řekl vždy. A ráno byla vždy jeho první cesta ke kolně, zdali nikdo v noci vozík neukradl.

„Dobré jitro, vozíku,“ pravil, „už jsem zde zas. Rachota začíná.“

Vozík byl jeho druhem na cestách. Byla radost podívat se na pana Ferdinanda, jak tlačí vozík, vážně si pokuřuje z porcelánové dýmky. A když se někde stavěl v hostinci na cestě, bylo potěšením dívat se, jak s otcovskou starostlivostí střeží svůj vozík na ulici. Jak stále upírá svůj zrak oknem na vozík, jak sebou trhne, když nějaká podezřelá osoba blíží se k jeho chráněnci.

Tento pestře pomalovaný vozík přinášel mu slávu, ale též zisk. Na něm vozil z dráhy nebo ze skladišť velkých firem různé zboží, protlačil ho obratně přes potravní čáru a peníze, které měly připadnout za provezené víno, líh apod. městu, tato daň připadla jemu. Užíval při tom různých taktik, aby oklamal pátravé zraky zřízenců potravní daně, nejobyčejnější jeho taktikou bylo, že mezi dvěma vozy projel rychle se svým vozíkem přes potravní čáru.

K tomu ovšem bylo třeba nadání. Talentu, který záleží ve vyčíhání příležitosti, ve využitkování silné pouliční frekvence, ve vyhledávání takových ulic, kde jedou vozy jeden za druhým. Rychle jedoucích kočárů nemohl využitkovat. Musel vyčíhat těžké nákladní vozy, přijeti s vozíkem, právě když ony pohybovaly se přes potravní čáru po vyclení.

Musel vniknout obratně v pouličním ruchu do jejich středu a kryt jimi před zraky zřízenců daně opatrně, v určitém tempu, zprvu pomalém a pak rychlejším a rychlejším ošidil všechny pátravé zraky, poněvadž jeho tempo proměnilo se v útěk. Tlačil svůj vozík v běhu, kolemjdoucí chodci viděli jen, jak sudy a podobné na jeho vozíku poskakují, pestrá barva vozíku zamihla se jim kolem.

Pan Ferdinand zahnul do uliček a tam daleko od ruchu zmírňoval tempo, až konečně tlačil náklad zas vážně, pomalu, dýmaje klidně z porcelánky, zastavuje se časem, aby si utřel pot s čela nebo aby přemítal, o kolik peněz vlastně ošidil ve svůj prospěch městskou celní správu. Pak peníze dobyté svým obdivuhodným talentem dal do peněženky, aby v nejbližší chvíli pokusil se je utratit někde v hostinci, kolem kterého jel.

A tu sedě blízko dveří díval se vděčně na svůj vozík u chodníku, že ho nezklamal.

Nezklamal ho! Co by se bylo stalo, kdyby tak právě v nejvážnější chvíli, kdy překročuje, kryt vyhlédnutými povozy, celní čáru, náhle se zarazila kola jeho vozíku. Kdyby tak osa kol, pečlivě vyleštěná, náhle se zkřivila.

Ne, vozík ho nezklame.

Ale tu stalo se jednou něco zvláštního. Pan Ferdinand vrátil se k večeru s vozíkem a zbožím. Ale ten vozík vyhlížel! Byl zastříkán blátem, kola plna bláta, pestrá barva vozíku úplně zakryta špínou.

Pan Ferdinand byl bledý a též zablácený, jako by byl schválně s vozíkem vyhledával nejvíce louží. Ponejprv jsme viděli jeho vozík v takovém stavu. A překvapení rostlo. Pan Ferdinand složil zboží, vozík nevyčistil a zavřel do kůlny. Hrubě ho zastrčil.

A před zavřením krámu nešel jako obyčejně podívat se, zdali zámek dobře je zamčen, neřekl „Dobrou noc, vozíku,“ ale zato pravil k panu Taubenovi, ukazuje mu žlutou cedulku: „Tak mě ponejprv chytili. Akorát když jsem projížděl, potvora vozík se nemoh hnout z místa. Kola se nějak zarazila. Zkazil jsem mu v louži barvu.“

A pan Ferdinand nikdy více nenatíral novými pestrý mi barvami svůj ruční vozík.

VIII / Tchán pana Kološky

Hovořilo se o něm jednoho dne v poledne. Pan Kološka odešel k obědu, do krámu nepřicházel nikdo, pan Tauben seděl na pultě obrácen zády ku dveřím na jednom rohu a na druhém seděl pan Ferdinand. To byla vždy chvíle, kdy se vypravovalo.

„S tím svým tchánem radix moc zkusí,“ prohodil náhle pan Tauben, zapaluje si cigaretu.

„Kdyby měl tchyni, tak by tolik nezkusil,“ pravil opravdově pan Ferdinand, „říká se sice, že ženská má jazyk, ale když jeho tchán začne mluvit, to je teprv zle.“

„A čím je jeho tchán starší, tím je hůř,“ řekl pan Tauben. „Nedávno říkal zde radix nějakému známému, že si jeho tchán myslí, jako by si byl vzal radix koncesi na prodávání jedu jen z toho důvodu, aby ho moh otrávit. A když potřebuje nějakou medicínu, dá si ji udělat v lékárně a ne u nás. Když radix přijde domů, tak jeho kabát prohledává, zdali nemá v něm nějaký jed. To je, pane Ferdinande, zpropadená věc, mít takového tchána.“

„Moc smutný to je, pane Tauben,“ pravil pan Ferdinand, „až moc smutný, když tchán hodí večer po svým zeťovi botu. To se nedávno stalo. Povídala mně to jejich služka. Jenže radixe netrefil. To víte, starej člověk, kterýmu se ruka třese. Ale ta odvaha, pane Tauben, na tu odvahu se musí zmoct jen moc zlej člověk. A teď si považte, že se radix nesmí ozvat, poněvadž má doma acidum. Žena zlá, tchán zlý. Každý z nich vzteklej, to, povídám, pane Tauben, je moc velká zkouška.“

„A pořád, pane Ferdinande,“ řekl pan Tauben, „vyčítá tchán zeťovi, že mu dal peníze do obchodu. Víte, pane Ferdinande, jak to bylo, že si radix vzal acidum?“

„Už to dobře nevím,“ pravil sluha, „bednářka Kroupová říká, že prý jednou zavřeli radixe do pokoje a tam ho donutili, že řek o její ruku.“

„Úplná pravda to není, pane Ferdinande,“ řekl příručí, „to se stalo takhle. Radix měl už za svobodna tenhle obchod a jeho nynější tchán Vaňous měl tenkrát velkozávod s drogami. Všechno zboží bral radix od Vaňouse. Ale tenkrát si radix nekupoval k posnídávce jednu sardelku, housku a sklenici piva. Tenkrát debužíroval. V krámě debužíroval a když večer krám zavřel, šel debužírovat znova. Chodil jako mladý, svobodný člověk, ze zábavy do zábavy, platil za jiné a obchod čím dále tím více se zadlužoval. Radix utrácel stržené peníze za zboží vzaté na dluh ze závodu svého nynějšího tchána. Vůbec mu neplatil a bral stále nové zboží. Ten ho upomínal a jednoho dne šel radix prosit pana Vaňouse o laskavé poshovění. Šel přímo do bytu a tam právě viděl ponejprv svou nynější manželku acidum. Starý Kraus, pane Ferdinande, víte, ten, co byl zde před vámi, ten říkal, že když byl radix mladý, že byl hezký člověk a že se doved dobře kolem ženských otáčet a že měl dobrou výřečnost. Tak se stalo, že tenkrát panu Vaňousi se zalíbil a pan Vaňous se omluvil, že upomínal radixe o peníze. Dokonce ho zval, aby ho jen opět navštívil. Nu a radix, ten nějaký čas chodíval na návštěvu k panu Vaňousovi a přitom bral z jeho skladiště zboží stále na dluh. A neplatil. Když už dluh narost do veliké výše, přestal radix chodit na návštěvy, to se ví, že to pana Vaňouse dopálilo a tu napsal mu dopis, že to dá k soudu. Ať uvalí soud na Kološkův obchod konkurs. Starý Kraus říkal, jak tenkrát radix řekl: Zítra tam půjdu a skoncuji to. Jakáž pomoc, Krausi, když pan Vaňous dá mě do konkursu, obchod mně prodají a já potom musím začít nanovo.

Starý Kraus také vypravoval, jak mu popisoval radix svou návštěvu u pana Vaňouse. Měl jsem v sobě malou duši, vykládal mu radix, když jsem šel po schodech k Vaňousovům, třásly se mně nohy a chodila po mně elektrika. Bez peněz jsem šel, beze vší naděje, že se pan Vaňous smiluje nade mnou a že mě nedá k soudu. Přijdu a pan Vaňous řekl: ‚Tak, půjdeme tamhle.‘ Uvedl mne do pokoje, zamkl pokoj a spustil: ‚Člověče, vždyť vy nemáte nic. Vy jste podvodník, utrácíte, béřete si zboží ode mne na dluh, slibujete, a pořád nic.‘

‚Smilujte se,‘ povídám, ‚napravím se.‘

‚Láry fáry,‘ osopil se na mne pan Vaňous, ‚takhle nikdy nepřijdu k svým penězům.‘ Chodil rozčileně po pokoji a najednou se obrátí a řekne: ‚Pane Kološko! Jste ještě někde něco dlužen?‘

‚Ano, v Ústí nad Labem.‘

‚Kolik?‘

‚Asi pět set zlatých.‘

Měl jste vidět pana Vaňouse, jak lítal po pokoji a křičel: ‚Takhle nepřijdu k svým penězům, takhle nepřijdu k svým penězům.‘ Najednou se trochu uklidnil a otázal se: ‚Já myslel, že jste poctivý člověk, chodil jste na návštěvy kvůli mé dceři, nebo jen jste chtěl si mne tak navnadit, abych vám dával ještě dál zboží na dluh?‘ Byl jsem úplně překvapen. Já vůbec na jeho dceru nemyslel. Ale v tak náhlém překvapení zalhal jsem, chtěje si ho navnadit, že jsem vyhrkl: ‚Kvůli vaší slečně dceři, pane Vaňouse.‘ Potom jsem se divil pořád. Pan Vaňous odemkl dvéře a zavolal na svou dceru. Když přišla, řekl k ní: ‚Máry, pan Kološka požádal právě o tvou ruku, nemám nic proti tomu, jestli ty svoluješ.‘ A nežli jsem se vzpamatoval, myslel jsem, že mne ta ženská umačká, jak mne objala.

Starý Kraus, pane Ferdinande, říkával, že když mu tohle druhý den radix vypravoval, otevřel ústa a čtvrt hodiny je měl otevřena. Tak je to, pane Ferdinande. Ten den přišel radix k ženě, k tchánovi a jeho tchán myslel, že přijde ku svým penězům.“

„To je hrůza,“ vzdychl pan Ferdinand, „ten den si zkazil radix celý svůj život. To je strašná věc mít takového tchána.“

„Tchyně už se přežily,“ uvažoval pan Tauben, „a každá tchyně je proti starému Vaňousovi hotové nemluvně. Jednou jsem přišel k radixovi do bytu v poledne: tchán seděl s brejlemi vedle radixe a dával pozor, zdali si radix nebere druhou porci. Tenkrát měli právě šťavnatou, kterou radix rád jí a radix dělal takový nesmělý pokus vzít si ještě jeden kousek. Tchán to zpozoroval a začal se zlobit: Dáš to nazpátek. Nedali jsme ti velkou porci, nemáš ještě knedlík? On si vezme ještě kousek. Na dobré věci jsi hltavý jako foxteriér na krysy, nedat ti tak týden nic jíst, to bychom tě vytrestali.“

„V neděli musí číst tchánovi celé odpoledne z novin,“ prohodil pan Ferdinand, „žena jde zatím na procházku nebo na návštěvy.“

„Vůbec tchán s radixem špatně zachází,“ řekl pan Tauben, „když se na něho rozzlobí, tu mu zavře jeho dýmku do své skříně a radix třebas týden nesmí kouřit. Také mu už tchán rozbil několik dýmek.“

„A o něho,“ pravil sluha, „jednou povídala služka, že přišel radix večer domů a v zamyšlení pozdravil: Dobré jitro přeji… Opakuj to ještě jednou, ozval se tchán. Radix se lek a v leknutí vykoktá: Dobré jitro, tatínku. Tchán chytil dýmku, jak byla na takovém podstavci a přetáh ho s ní několikrát po sobě. Já ti dám, dělat si ze starých lidí blázny. Takový uličník, rozčiloval se tchán, přeje večer dobré jitro.“

„Že ho bije, je jistá věc,“ pravil příručí, „je to zkouška a moc zlá zkouška.“

„A když si radix dole v zahrádce doma dal vysaditi ty stromky,“ řekl sluha, „tak mu je tchán uřezal, já myslím, že se radix už nemůže dočkat…“

„Jak to, pane Ferdinande?“ tázal se pan Tauben.

„Nu, až jednou odpoledne zavřeme krám a vyvěsíme tabulku, kterou dal radix malovat před dvěma lety, když mu tchán těžce onemocněl,“ odpověděl pan Ferdinand.

„Aha,“ řekl pan Tauben, „myslíte tu Za příčinou pohřbu tchánova jest obchod dnes uzavřen.“

„Ano, tu,“ pravil sluha.

Hovoru bylo učiněno konec vstoupením nějakého pána do krámu, který si přál něco proti bolení zubů...