Dopis poručníkovi Jaroslava Haška doktoru Záhořovi od policie z Frýdku Místku

Vaše blahorodí!
Dnes zde byl zadržen mladík udávající, že je synem bývalého profesora Josefa Haška, r. 1897 zemřelého v Praze, a že jeho matka, vdova Kateřina Hašková, bydli v Král. Vinohradech, Čelakovského ul. č. 24. Byl prý až do 28. května t. r. zaměstnán u banky Slavie a poté cestoval po Uhrách a Haliči jako dopisovatel časopisu, od kterého též prostřednictvím matky dostával peníze, naposledy v Krakově před pěti dny 25 korun, které však již utratil.
Jmenovaný nemá cestovní legitimace a předložený křestní list není cestovním průkazem; byl proto pro překročení pasových předpisů předveden, a protože je bez prostředků a nemůže prokázati, že si hledá poctivě obživu, bude předán c. k. okresnímu soudu.
Jelikož týž udává, že jste jeho poručníkem, žádám Vás o laskavou rychlou odpověď, zda není proti jmenovanému vedeno jiné trestní řízení, na což se zítra dotážeme policejního úřadu, a prosíme, byste se tamtéž obrátil, aby náš dotaz mohl být hned po dojití zodpověděn a zadržený nemusel zůstati ve vazbě déle, než je třeba, protože c. k. okresní soud čeká na vyřízení přípisu.
Je-li zadržený zachovalý a jak lze předpokládati jen lehkomyslný mladík, račte nám laskavě sděliti, kam přísluší, protože bude předán c. k. okresnímu soudu, kde zůstane v hnanecké stanici v zajišťovací vazbě, až do zjištěné příslušnosti, což při zdlouhavém řízení u dotazovaných obecních úřadů dlouho trvá.
Záleží-li Vám, aby Váš poručenec po propuštění z vazby dostal se brzy domů, může být poslán do Prahy s průvodcem na Vaše útraty.
Odpovězte ihned telegramem, popřípadě pošlete telegraficky peníze. Ale upozorňuji Vás, že má sešlý a zahmyzený oděv.
V každém případě mi sdělte telegraficky a též i písemné Vaše rozhodnutí, které může míti vliv u c. k. okresního soudu na zmírnění trestu.
S úctou
Jan Brotánek správce policie
Policejní správa ve Frýdku 6. srpna 1903.
Adresát: dr. Záhoř

---

Z dopisu Jarmily Mayerové

Praha II 24. 1. 1912

Míťuško!

Trápí mne velice, žes nepřišel. Hledali tě v redakci a nenašli. Vím, že budeš mít velkou bolest,  pospěš alespoň, abys přišel včas na pohřeb. A hleď na to, abys byl  slušně a vhodně oblečen. Budou si Tě pořádně prohlížet, to víš, že každý ví, žes tam nebyl, ačkoliv Ti Boža řekl, že maminka je těžce nemocna. Prosím Tě, nezmeškej alespoň pohřeb. Bylo by to hanebné a neodpustitelné. Opatři si tvrdý klobouk. A večer přijď ke mně, nebo si budu myslet, že mě chceš taky  docela opustit. Víš, že Tě mám jediná na světě ráda a nikoho jiného nenajdeš. A je mi Tě lito. Telefonuj mi, dostal - lis včas zprávu.

Líbá tě Tvoje

Jarmila

---

 

Z dopisu Jiřího Mahena Václavu Mengrovi

S Haškem to není opravdu tak jednoduché, jak si to pivní anekdotáři mysleli. Mám dojem, že se mu hodně ublížilo, ale na druhé straně je ovšem nutno chápat, že se Haškovi rozumět nemohlo. Příliš často se skrýval, ztrácel se, a upřímně vám povím, že kamarádem v onom smyslu, jak se mu tenkrát rozumělo, on vlastně nikdy nebyl.
Hašek byl spíše rarach, který zmizel někde za komínem, sotva jste se s ním dali do řeči. A ještě to není správné. Míval v sobě plno náhlých nápadů a hned se jim věnoval. Přitom se snad může říci, že v takových chvílích neměl potřebu gesta.

**********

My měli časem Haška hrozně rádi, poněvadž byl opravdu samý vtip. On možná že nás neměl rád, poněvadž jsme si hráli na literáty. Jsem o tom přesvědčen. A teď je ta švanda v tom, že on dělal literaturu daleko intenzívněji než my všichni, že on byl vlastně literátem a my se zuřivě bránili být jenom literáty.

▲▲▲

---

Z knihy Josefa Lady Kronika mého života

Pochybuji, že by uvěřil někdo z těch, kdo znali Haška jenom povrchně, že měl velmi rád přírodu a že se jí často s potěšením toulal. Myslím, že tak činil vskutku z vnitřní potřeby osvěžit duši pohledem na pole se zrajícím obilím, na venkovské chalupy, na svěží lesní zeleň. Jezdili jsme buď vlakem do Černošic, Chuchle nebo Radotína, nebo parníkem na Zbraslav a dolů po řece ke Klecanům. Chodili jsme polními a lesními cestami pomalu, abychom přírody hodně užili, a často jsme přitom byli od sebe hodně vzdáleni. Hašek si všiml každé maličkosti v polích i ve vesnici a objevoval plno komických podrobností. Tak mu třeba byla k smíchu stará chajda s prohnilými došky, jež měla vikýř pokrytý zářivě červenými taškami. Ono to vskutku vypadalo, jako kdyby měl otrhaný vandrák pestrou kravatu s třpytivou jehlicí. Neušlo mu žádné malebné seskupení chalup nebo stromů a uměl vtipně charakterizovat i lidi, které jsme potkávali. Na těchto cestách venkovem nasbíral mnoho poznatků, jichž pak použil ve svých pracích. Zde byl původ podrobností, jichž on, městský člověk, uměl s úspěchem užívat při líčení venkovského života.

*******

Hašek psal snadno a lehce. Na jeho humoresky bylo opravdu možno si počkat. A mohl psáti kdekoliv: v tramvaji, v hospodě, v kavárně, ať se tam hlučelo sebevíce. Při všem ještě provozoval jakýsi druh literární ekvilibristiky. Jednou psal v kavárně Union nějakou humoresku a za šesták si mohl každý známý host vymysliti jakékoli jméno a Hašek je hned v příští větě použil, aniž porušil srozumitelnost děje.
Když u mne bydlil, psával obyčejně od čtvrté hodiny odpolední. Sám si to vždy určil, když po jedné hodině přicházel do mé pracovny lehnout si ještě na otoman. V skutku, přesně ve čtyři hodiny slezl rychle z otomanu, a už se dal do psaní. Někdy měl motiv předem vymyšlený, ale obyčejně si jej vymýšlel, teprve když už seděl u stolu. Co bude psát, tím si nikdy hlavu nelámal. Chvilku seděl nehybně, upíraje oči do čistého papíru, a potom začal psát. Psal rychle, bez dlouhých intervalů, tím svým čitelným, úhledným rukopisem, až do šesti hodin, kdy pravidelně už bývala humoreska hotova, a s ní pak rychle spěchal do některé redakce, aby ji proměnil za bernou minci. Hašek dával přednost vyplacení honoráře v hotovosti, z ruky do ruky, třeba s určitou ztrátou. Raději než by čekal až po otištění, kdy se teprve vypočítal honorář podle řádků.

********

Ve svých výstředních nápadech byl Hašek nevyzpytatelný. Překvapoval jimi spontánně, znenadání, kdy bývaly nejméně očekávány. Šel-li člověk s Haškem, musil býti připraven, že každou chvilku vyvolá konflikt, třeba žertovný, pro vážného člověka však přinejmenším nepříjemný... Hašek dovedl své sousedy v hospodách a vinárnách dopálit na nejvyšší míru (což není žádné umění), aby obratem ruky je zase rozesmál a usmířil. U něho se v pravém slova smyslu uplatňovalo často úsloví: Dovede obrátit na dlani jako dobrý forman! Někdy, zvláště v krčmách nižšího řádu, vyprovokoval náladu, že srážka užuž visela ve vzduchu, ale stačilo několik jeho slov, a dlaně sevřené v pěst se rozevřely k přátelskému objetí.
 

---

Z knihy Václava Mengera "Lidský profil Jaroslava Haška"

....Když se konečně Kovařík vracel dlouhou cestou do Prahy, měl zmatek nejen v žaludku, ale i v hlavě. Všechno to, co před nedávnem viděl a prožil, zdálo se mu snem. Teprve když se mu na svěžím vzduchu ulehčilo, dospěl k závěru, že to všechno, co s Haškem zažil, byl jen jakýsi těžko pochopitelný žert, který improvisoval Jaroslav jenom proto, aby se postavil do temnějšího světla a zdál se horším, než ve skutečnosti byl.
Takový podivín Jaroslav Hašek byl. Dovedl se svým jménem, svou ctí a vším zahrávati na ostří nože. Nemyslil na to, že tím dává hlupákům, kteří měli a mají dodnes nejeden důvod ho nenáviděti, zbraň do ruky, která poškodila nejen vážnost jeho práce, ale i zneuctila jeho památku.
Haškův vnitřní život byl uzavřen neproniknutelným ta neprobadatelným kruhem, za který se nedostal žádný, ať již skutečný nebo tak zvaný jeho přitel. Byl bez předsudků, kašlal a plil na veřejné mínění, a nic na světě, tedy ani rodina, ani přátelé mu nebyli ničím. Přerostl ten malý český svět ne o jednu, ale o několik hlav a proto mu v něm bylo tak úzko. Tomu svědčí také odpověď, kterou dal kamarádu Michalu Káchovi, když se ho ptal:
"Jarouši, proč ty vlastně tolik chlastáš?" "Člověče zlatá, copak se dá u nás dělat něco rozumnějšího?"
Touto odpovědí si také můžeme vysvětliti, že když se stal bolševikem, nepil, protože se účastnil nejen boření, ale i tvoření lepšího, všelidštějšího světa.
Hašek byl světovějším dříve než jeho dílo.....

---

Překlad pátracího listu na Jaroslava Haška

Dr. Kunz m.p.
K. k. Polizeidirektion in Prag
Prag, am 5. Oktober 1916.

Pátrací listina
Jaroslav Hašek, narozen 10. dubna 1883 v Praze, příslušný do Mydlovar, okres Budějovice, spisovatel, ženatý, je jako zajatec dlící v Rusku spolupracovníkem časopisu Čechoslovan, vycházejícího v Kyjevě, jenž sleduje vysloveně vlastizrádnou tendenci, nepřátelskou monarchii.
Články, které píše do tohoto časopisu, obsahuji skutkovou podstatu zločinů vlastizrady a urážky Majestátu. Hašek je zde veden v evidenci jako anarchista.
Popis: štíhlý, černé vlasy, stejně takový knírek, hnědé obočí, modré oči, klenuté čelo, tupý nos, špičatá brada, mluví česky, německy, francouzsky, maďarsky a trochu polsky. Fotografie jmenovaného připojena. [Následuje rozdělovník.]
 

▲▲▲

---

 

ROZKAZ 1. STŘ. PLUKU

MISTRA JANA HUSI Z 21. ŘÍJNA 1917

Jaroslav Hašek, střelec 1. stř. pl. M. J. Husi t. d. u nestrojové roty, vyznamenán je za zásluhy v bitvě zborovské a tarnopolském ústupu medaili sv. Jiří IV. stupně.

"Po dobu těžkého červencového ústupu vždycky čestně a mužně plnili své povinnosti, velmi často pod ohněm nepřátelských děl a pušek a často se nacházeli v kritickém postavení vzhledem k předčasnému odchodu sousedních částí. Zejména 12. a 13. července 1917, když byla zničena plukovní kancelář, z vlastní iniciativy přešli k rotám a bojovali s nimi a nesli společně tíhu ústupu."

---

Polní soud československého vojska
Omsk 25. července 1918 .

ZATYKAČ
Čís. 203

Polní soud československého vojska vydává tímto na základě návrhu veřejného ža1obce  zatykač na Jaroslava Haška, bývalého člena redakce Humoristických listů v Praze, bývalého dobrovolce 1. česko-sloven. Jana Husi pluku, redaktora Čechoslovana v Kyjevě, člena redakce časopisu soc. dem. kom. Pochodně v Moskvě, organizátora českosloven. rudého vojska v Samaře, obviněného z opakovaného zločinu velezrady na československém národě.
Všem příslušníkům českosloven. revolučního hnutí se přísně ukládá Jaroslava Haška - ať je to kdekoli a kdykoli - zatknouti a dopraviti pod silnou stráží k Polnímu soudu československého vojska.
Předseda Polního soudu:
Eisenberger m. p.
Vyšetřující soudce:
Hess m. p.

---

HAŠEK Jaroslav intervence u Zemské správy politické

V Praze dne 21. března 1921

ZPRÁVA.

Jaroslav HAŠEK 30./IV. 1883 v Praze roz., do Myd1ovar, okres Hluboká příslušný, katolík, ženatý, syn Josefa a Kateřiny, bytem od 3./III. 1921 v Žižkově, Jeronýmova ul. č. 324 u Františka SAUERA, obchodního zástupce, aniž by byl policejně hlášen.
Začátkem ledna 1921 přistěhoval se do Riegrovy ul. č. 33 k paní Pavle SKOKANOVÉ, které neplatil, pročež jej vypověděla z bytu, a má u něho ještě pohledávku 100 Kč.
HAŠEK je hlášen co ženatý, za manželku vydává Alexandru roz. LVOVOU, l0./III. 1898 v Rusku roz., se kterou dle jejího udání uzavřel sňatek před 3 lety v Krasnojarsku, avšak dokumenty se nemohla vykázati odvolávaje se, že má vše HAŠEK u sebe v kapse, který tou dobou nebyl přítomen, a má se za to, že to byla pouze výmluva. V předešlém bydlišti udal HAŠEK, že všechny dokumenty jsou ztraceny.
Jak bylo podepsaným zjištěno, vstoupil v roce 1916 HAŠEK v Rusku do legie, bojů se však nezúčastnil, pouze byl politicky činným v časopisech. Jelikož nechtěli mu přiznati hodnost důstojnickou, zběhl v březnu 1918 k bolševikům, kde později ve všech časopisech jak ruských, tak českých psal proti československému vojsku i samotnému prezidentu Masarykovi.
HAŠEK přijel koncem roku 1920 z Ruska co repatriant přes Štětín. 
Dne 5./I. 1921 nastoupil místo v kabaretu Červená sedma, kde působil do 16. ledna 1921 dopoledne.

Téhož dne konal poslední přednášku. HAŠEK je často opilý, dle sdělení ředitele kabaretu dr. Červeného "člověk bezcharakterní, který je u té strany, která mu více platí"; taktéž řečnil prý již na shromáždění Armády spásy a nesl prapor. Nyní píše HASEK do různých časopisů, čímž se živí. 

Dotazem u jeho legitimní manželky Jarmily HAŠKOVÉ roz. MAYEROVÉ, roku 1887 na Král. Vinohradech rozené, do Mydlovar, okres Hluboká přísluš., katoličky, vdané, úřednice obchodní a živnostenské komory v Praze, bytem Dejvice, Dejvická ul. č. 11., bylo zjištěno, že HAŠEK není soudně rozveden ani rozloučen, žije toliko odděleně, a to od roku 1912 od května.
Jak jmenovaná sdělila, nikdy k rozvodu nepřistoupí, poněvadž HAŠEK nemá k tomuto důvodu. Dále sdělila, že on je člověk slabomyslný, který nemůže za své činy zodpovídat, politického života se nezúčastňuje a píše články do všech časopisů. Taktéž prohlásila, že s jejím mužem po příjezdu do vlasti mluvila, který jí sdělil, že si přivezl s sebou ženu, s kterou však prý oddán není.
Syn Richard nalézá se u matky v Dejvicích, kterého má také HAŠEK policejně hlášeného asi z toho důvodu, aby naň dostával aprovizační příděly.
Ačkoliv žena, která s HAŠKEM přijela, byla upozorněna, že HAŠEK je ženat, prohlásila, že ona s ním také sňatek uzavřela.
Co se týče intervence u Zemské správy politické, již HAŠEK vedl, není zde nic známo, že by byl svolával nějaký tábor lidu.
Jak podepsaný byl informován, jde HAŠEK s každým a do každého úřadu, třeba jej ani nezná, avšak přitom obyčejně bývá podnapilý.
Útoky na vládu nejsou v nynější době žádnou zvláštností, poněvadž skoro na všech schůzích, hlavně však komunistických, se útočí na vládu hlavně pana ministerského předsedy ČERNÉHO.
Že by byl HAŠEK předsedou sdružení internovaných a uvězněných, není zde známo, nýbrž tímto je KÖRBER.
 

František Payer civ. strážník

▲▲▲

---

z knihy Ivana Suka "Franty Sauera In memoriam Jaroslava Haška", 1924

Bylo to krátce potom, kdy se Hašek vrátil z Ruska:
Jeho dávní přátelé, majíce ho potkati, přecházeli rozpačitě na druhou stranu ulice, aby se vyhnuli, neboť noviny psaly o hrozných zvěrstvech Haškových v sovětském Rusku.
Tehdy počal si již rozvrhovati svého Dobrého vojáka Švejka, tehdy právě oplýval nejlepšími svými nápady a  chutí k práci.
Jeho popularita - negativní sice - stále vzrůstala, neboť Hašek byl pokládán za jediného, kdo pořádně viděl tajemství rudého východu. Tím lze odůvodniti zájem, který projevovali nakladatelé o Haškovy budoucí knihy.
A Hašek sliboval. Slíbil Svěcenénu Švejka u bolševiků, Šaldovi v Melantrichu Švejka v ruském zajetí, Tribuně opět Švejka v Bugulmě. Nakladatelé mnuli si ruce nadějí na tučné zisky a rádi dávali zálohu. Hašek si mnul radostí ruce také.
Jednoho dne svěřil se se svým nápadem napsati Dobrého vojáka Švejka postavě stejně populární a stejně originelní, jako byl sám: Frantovi Sauerovi ze Žižkova. Vykládal dlouho o svém typickém hrdinovi, mžikaje svýma malýma očima, tonoucíma v sádle jeho tváří. A Franta se smál na celé kolo.
Hašek byl spokojen.
"Franto, budeš mi dělat nakladatele!" "Nakladatele - ?"
"No ano, co se tomu divíš? Což neseženeš nějakou tu stovku?"
"No to jó!"
A již si plácli. Bylo ujednáno.
Sauer, jehož zaměstnání počalo zámečníkem a pokračovalo přes montéra, agenta banky Slavie, přes pašeráka, lampáře, vážného, uniformovaného funebráka k trestanci (ve válce), byl tehdy náhodou obchodníkem střižním zbožím. Bohužel, i tato jeho kariéra se následkem tehdejší obchodní krize chýlila ke konci. A tak Sauer odprodal pod cenou, co se odprodati dalo, a připravoval se na roli nakladatele nejslavnějšího českého románu.
I tak bylo však peněz málo. Proto počal vyjednávat s tehdejším hostinským Lipertem, aby se stal spolunakladatelem. Když jednání ztroskotalo, byl přijat za společníka Václav Čermák, fotograf. 
Tak se ustavilo nejgrotesknější nakladatelství těchto let. .
Po malých hospůdkách žižkovských vznikal tehdy nesmrtelný Švejk. Tak, jak byl psán, bylo napsáno málo literárních děl.
Hašek v něm totiž viděl vskutku své vrcholné dílo, a proto na něm pracoval nesmírně vážně. Nebylo kapitoly, nebylo jediného příběhu, který by byl předem nevypravoval. Nikoli snad ve společnosti uhlazených literátů či mezi svými žárlivými literárními přáteli, nýbrž v hospůdkách mezi malíři pokojů, zedníky, truhláři, nádeníky, zloději a nevěstkami. A jeho malinká očka těkala přitom z jednoho dělníka na druhého, pozorujíce, jaký dojem jeho vyprávění vyvolá. A nazítří vyprávěl tentýž příběh jinde, s jinými okolnostmi. Pak pečlivě vybíral podle dojmu, který vyprávění vyvolalo.
Hašek při vší své inteligenci a schopnostech nepsal pro akademiky. Psal pro lid. A jistěže dosáhl svého cíle. Nelze popsati, jak zářil štěstím, když v kořa1ně na sudu našel opilce, prohýbajícího se smíchem nad sešitem Švejka. V tom jedině byl Hašek ješitný. Měl však na ješitnost plné právo.
Kdo viděl Haška psáti nějakou humoresku v hospodě, když neměl ani haléře, mohl by říci, že Hašek psal lehce. Byl by to však omyl. Psal pouze tehdy, měl-li chuť. Nevšímal si toho, že tiskárna, v níž byl dosti velký obnos dubiózní, láteřila, že Sauer věšel smutně hlavu. Hašek se smál a pil. Pak se opět vzchopil a napsal několik stránek ..
Byly to i důsledky jeho choroby. Leckdy byl skleslý tak, že nedovedl napsati řádky, že nesvedl vtip, kterými -jindy jen sršel; nestače je vykládati. Tehdy sedával malomyslně a smutně. Kdo by byl tušil, že jeto předzvěstí jeho smrti?

▲▲▲

---

 

MINISTERSTVO KULTURY A VYUČOVANÍ
Ctěné nakladatelství A. Sauer a V. Čermák
v Žižkově
Vinohradské listy v posledním svém čísle psaly o knize, vyšlé Vaším ctěným nákladem, Osudy dobrého vojáka Švejka od spisovatele Jaroslava Haška takovým způsobem, jako by to byla kniha nemožně hnusná, která je s to u obyvatelstva vzbuditi pohoršení. Proto žádáme o laskavé zaslání té knihy k posouzení.
Naprosto nečitelný podpis

---

 

Z knihy Vladimíra Stejskala Hašek na Lipnici, 1953
Soupis jmění
1. stav jměmí:
jedny obnošené šaty a zimník, prádlo, tj. dvoje spodky ...	300 Kč
2. čtyři košile "obnošené".................................................	100 Kč
Nábytek podle vyjádření paní Alexandry Lvové náleží jí.
Knihy ani peřin nemá.
Celkem . .........................................................................	400 Kč

********

Autorská práva pozůstalosti Jaroslava Haška oceňujeme takto:
1. Osudy dobrého vojáka Švejka svazek I.-IV.
Díl I. vyšel celkem IV pěti vydáních v nákladu 27 000 výtisků.
Na skladě je 4300 výtisků.
Dílu II. bylo celkem vytištěno 22 000 výtisků. Na skladě je 2800 výtisků.
2. Dílu III. bylo celkem vytištěno 22 000 výtisků.
Na skladě je 4300 výtisků.
Dílu IV. bylo vytištěno 15000 výtisků. Na  skladě je 7060.výtisků.
Část těchto nákladů byla vyprodána ve dvou letech.
Úmrtím autorovým mizí zájem čtenářstva, což potvrzuje okolnost, že IV. dílu bylo teprve prodáno 8000 výtisků.
Pravděpodobně lze očekávat, že v nejbližším desetiletí bude možno uspořádat ještě dvě vydání po 5000 výtisků a honoráře lze odhadnouti na 65 000 korun.
Po 10 letech bude nové generaci obsah spisu nejasný a sotva se najdou čtenáři pro toto dílo.
20. srpna 1923                         Podepsáni:
                                      Emil Šok a dr. A. Červinka
 

▲▲▲

---

Z článku Jarmily Haškové, Haškova pravda, Kmen č. 7, 1927

Plivli po něm naposled sladkým jedem vzpomínky na slabosti mrtvého génia. Mlčeli o jeho díle. Chtěli je zadusit, udupat mladé dráče, odvážně pravdivé, hrozné svým jasným smíchem, který zesměšňoval   ukrutnost a hanbu století, strhávaje z ní poslední cár lidství: hrůzu a děs.

*****

Rukopis Jarmily Haškové

JAROSLAV HAŠEK

Rukopis mi prosím laskavě pak vraťte.

Jste, milá paní Auředníčková, věru první, která se ptáte mne, jaký vlastně byl Jaroslav Hašek. Jsem ráda, že mám příležitost zachytit ho tak, jak ho vidím ve svých vzpomínkách. Tady je několik obrázků ze života!

I

 
Padá sníh. Je zima, ledový vítr mi šlehá do tváře a sotva jdem. Vedle mne jde milý, hezký chlapec, ale co je to platno, když mi je tak hrozně zima.
"Chudáčku, počkejte, půjčím vám kabát." A než se naděju, už jsem v jeho zimníku, zabalená až po uši - a tady je můj první obrázek: Jaroslav Hašek stojí ve sněhové bouři bez zimníku, v lehkém kabátku, s kloboukem v ruce. Je napřímený proti větru, je štíhlý, hnědé vlnité vlasy mu vlají nad krásným čelem, jeho skvělá pleť, rovný nos a pohrdlivá, krásně modelovaná ústa působí nezapomenutelným dojmem. Jak živá socha mládí, které se nebojí vzdorovat životu. Socha opozice. Socha člověka, jenž jest si jist, že bude dělat vždycky jenom to, co právě bude chtít.
Je to má nejhezčí vzpomínka. Nemůžete si představit, jak krásně vypadá krásný člověk, který má odvahu dělat vždycky jen to, co chce. On měl tu odvahu po celý život - i pak, když už měl okolo úst trpký tah, ve vlasech stříbrné nitky ...

II

Hněváme se. Neviděli jsme se již tři měsíce. Čekám na přítelkyni a najednou na rohu vedle mne stojí Jaroslav Hašek. Je to v Karlíně. Otočím se a běžím pryč, domů na Vinohrady. Jde vedle mne, mluví na mne. Mlčím. Konečně, konečně se také vzmohu na slovíčko: "Prosím vás, odejděte, je mi to nemilé, že jdete se mnou!" "Lituji, mně je to ale milé, a proto neodejdu." Jdu tedy dál a mlčím dál a on mi vesele vypravuje páté přes deváté. Konečně zahýbám za poslední roh. Posměvačná ústa zvážněla: "Jarmilko, tak chcete odejít? Podívejte se, byl bych rád hodný a způsobný, kvůli vám. Ale vím, že nebudu, neumím to. A vy budete se mnou nešťastna, já vím. Ale beze mne také nebudete šťastná, protože beze mne nemůžete žít, ubohé děvče. Smiřte se s tím a vezměte si mne, snad aspoň chvíli budeme spolu šťastni, aspoň rok nebo dva, mám vás tak rád a bolí mne nad vámi srdce, ale nemusíte si mne vzít, můj chudáčku."
Vzala jsem si ho. A nebyli jsme spolu šťastni příliš dlouho; ale štěstí je tak vzácná věc, že když je člověk platí celým životem, ještě je nezaplatí.

III

Vysoukal si ka1hotu nad koleno a odkryl čerstvou ránu. Byl pokousán psem, naším psem, pitomým Rekem, který nerozuměl žertům, šlo-li o mne. Honili jsme se okolo stolu a pes skočil. Co s tím? Z rány tekla krev.
"Buď s tím musím do Pasteurova ústavu, nebo - podej mi, Jarmilko, svíčku a sirky a nůž. Plochý nůž, prosím."
Podala jsem svíčku a nůž a sirky. Rozžehl svíčku a držel nůž nad ohněm tak dlouho, až se nůž rozžhavil. Pak přiložil žhavý nůž na ránu na noze. Krev zasyčela a ucítila jsem zápach škvařícího se masa. Vykřikla jsem úzkostí.
"Tiše, to nic není." V jeho pravidelném obličeji se nehnul ani sval. Znovu rozžhavil nůž, znovu si vypálil ránu. Rek ucítil zápach masa, vstal a šel blíž.
"Aha, teď se lísáš k pánovi, ty zmije, a dříve jsi znal jenom paničku - pojď sem - podívej se - tohle musím dělat, aby ti někde v ústavě neuřízli tvoji hloupou hlavu, rozumíš?"

IV

"Nevíš, kde je ten papír, na kterém jsem včera začal psát? Začal jsem psát a pak jsem nad tím usnul. A byla to taková dobrá myšlénka. Napadlo mi něco ohromného. A teď jsem to nějak zaspal."
Našli jsme papír v uhláku. Byl na něm jenom nadpis: "Pitomec u kumpanie." A pod tím: "Dal se superarbitrovat pro blbost ... "
Hašek si tím trochu lámal hlavu a pak mi začal diktovat Švejka. Bylo to v roce 1911 a byla z toho povídka Dobrý voják Švejk.
"Ale není to to, co to mělo být. Víš, měl jsem takovou představu něčeho nového, ohromného. A zaspal jsem to."
Dobrý voják Švejk vyšel knižně, čas se nad ním zavřel, ale ta jiskra, která tehdy navečer kmitla pod Haškovým čelem před spaním, pálila v podvědomí a čas plynul - převalilo se osm dlouhých let - osm dlouhých let od doby, kdy mi diktoval Dobrého vojáka Švejka, osm let od doby, kdy jsme se viděli naposled.
Po všech novinářských zprávách, že byl zabit v Rusku, stál po osmi létech Hašek zase přede mnou.
Byl zestárlý, prošedlý, tlustý, ale jeho čelo bylo stále krásné, vysoké, nos rovný a hezká ústa sevřená trpkou ironií.
"Píšu Švejka. Celá ta léta mne to drželo. Víš, na frontě, v Rusku, všude. Začalo to ve mně hned, jak vypukla válka. Cítil jsem, že se něco rodí. To, co mne napadlo tenkrát, víš. Chceš? Přečti si první kapitolu."
A četl mi ji cestou do tiskárny a já jsem se smála a nevěděla jsem, co dělal celých dlouhých osm let, věděla jsem jen, že jeho humor vyzrál utrpením, že svého Švejka zaplatil osmi léty života a že toho života má namále.
Kapitola šla za kapitolou a já jsem se naučila muže, kterého jsem kdysi milovala pro jeho krásnou radost ze života, obdivovat pro jeho umění.
Žil v Praze se svou přítelkyní z Ruska a pro mne byl už jenom kamarád. A jako kamarád mi dal, co mi nedovedl dáti jako muž: pevný základ k literární tvorbě. Začala jsem psát v tom roce, kdy psal Švejka. Na dlouhých procházkách po nábřeží četli jsme jeden druhému a já jsem se snažila, aby to moje také za něco stálo, aby to nebyla ostuda.
První díl Švejka vyšel. Byla jsem se synem ve Falknově u Boru. Jednou navečer Hašek přijel za námi. Našemu synovi bylo devět let. Věřil, že tatínek padl ve válce v Rusku, a Hašek mi slíbil, že mu tu víru nechá, když nemůže a neumí být otcem. Ale když mu vyšel první díl Švejka, přijel, ne za mnou, ale za Ríšou, řekl mu, že je jeho otec, že mu napsal Švejka a že mu ho veze. Pak běhal s Ríšou tři dny po horách a po lesích, šťasten, že má syna.
Pak jsme se už viděli jen jednou, než odjel do Lipnice, aby tam psal Švejka dál a aby umřel, než ho dopíše. 
Neviděla jsem ho mrtvého. Žije v mých vzpomínkách krásný, mladý, takový, jako byl tenkrát, když padal sníh a vítr cuchal jeho hezké vlasy: bůžek smělého mládí, které se nebojí vzdorovat životu.

12.9.1930
Jarmila Hašková

▲▲▲

OHLASY DNEŠNÍ DOBY

"Jestli někoho z české moderní mytologie totálně nepřijímám, je to Švejk, švejkovství a švejkovské pohledy na svět," prohlásil prezident Václav Klaus v rozhovoru s novinářkou Janou Klusákovou pro knihu Nadoraz.

Zdroj:http://zpravy.idnes.cz/dvacet-let-s-klausem-v-cele-ceske-politiky-prezident-slavi-70-let-psu-/domaci.aspx?c=A110612_113537_domaci_kop

[Hle jak se dá suverénně napsat "pravda". Toto jsem nalezl na webu . Nejprve Ross Hedvíček uvádí  Haškův životopis, který  opráskl zde , proto jej neuvádím. Důležitý je závěr a komentáře. Vše přepisuji bez jakýchkoliv úprav a škrtů, aby si čtenář mohl vytvořit vlastní názor.]:

  Pravda o spisovateli Jaroslavu Haškovi

3. října 2007 v 15:12 | Ross Hedvicek

Shrneme-li všechny tyto informace, dojdeme k závěru, že bolševik Jaroslav Hašek, opěvovaný levicový intelektuál, byl mimo svoji literární činnost obyčejný dezertér a zrádce českých legionářů právě vznikající Československé republiky, tehdy bojujících v Rusku až do roku 1920. V Lipnici nad Sázavou, kam se v r. 1920 přistěhoval, byl znám jako notorický alkoholik a takový byl i jeho konec. Vypověděly mu ledviny a zemřel dne 3. ledna 1923. Když se komunisté násilně uchopili moci v únoru 1948, začali vynášet a oslavovat tohoto pochybného literáta jako hrdinu. Zavedli na jeho oslavu tzv. Haškovu Lipnici, kam každoročně přijíždělo mnoho našich významných herců a spisovatelů. Tyto nesmyslné, politicky motivované komunistické akce korunovali tím, že odstranili v Lipnici nad Sázavou pomník, který stál pod hradem a byl věnován hrdinům z 1. světové války. Postavili ho legionáři a sokolové a snad právě proto byl komunistům solí v očích. Navíc však došlo k tomu, že na místo tohoto pomníku umístili bustu bolševika Jaroslava Haška.

Jaká je to veliká potupa pro bývalé padlé hrdiny a legionáře, kteří se přičinili o vznik Československé republiky. Do dnešního dne nikdo v Lipnici nedokázal, aby bývalý pomník, které komunisté odhodili na smetiště starého hřbitova, byl znovu dán na původní místo pod hradem, kam patří.

Jak dlouho budeme ještě čekat, než se konečně na Lipnici probudíte?

Komentáře

[1] Vanek | Web | 3. října 2007 v 15:33 |

Co Cech to bolsevik. Fuj!

[2] . | 3. října 2007 v 16:11 |

Vaňku, ty píšeš tak blbě, jako bys byl z prognosťáku.

[3] dg | 8. listopadu 2007 v 14:57 |

co voda to potok co bosevik to kokot

[4] jaroslav n. večerníček | E-mail | 13. ledna 2008 v 17:31 |

Milí přátelé, popletený Hedvíčku,

Jaroslav Hašek nikdy žádné legie nezradil - ani to nešlo - dobrovolně do nich vstoupil a později z nich ze své vůle vystoupil a dokonce s písemným odůvodněním, které odeslal velení legií. Neutekl před žádným bojem - naopak do poslední kulky Hašek osobně bojoval na frontě s Němci.

Teprve v okamžiku, kdy naopak podle Haška legie zradily boj za českou věc, Hašek legie opustil.

Hašek vstoupil do vojska tzv. dobrovolců (České družiny), protože s nimi chtěl bojovat proti Rakousku za osvobození Českých zemí. Časem se z toho vojska staly čs. legie. Hašek byl názoru, že je třeba jít z Ruska na západ a probojovat se až do Čech. Málokdo ví, že k takové ofenzivě zpracoval i strategický plán, který ovšem marně nabízel. Od počátku byl také v rozepřích s velením - s lidmi, kteří ze závětří politikařili a podle Haška zneužívali legie jen ke svému prospěchu. Viz jeho satira Klub českých Picwicků. Po jejím zveřejnění byl potrestán a šikanován dost ponižujícím způsobem. S velením se rozchází, ale jako voják je v první linii v legendární bitvě u Zborova. Za statečnost dostává medaili sv. Jiří.

Pak následují další rozpory s velením. Legie přecházejí pod velení francouzské armády - z bratrského sboru se stává regulérní armáda a z největších pitomců poručíci, plukovníci i generálové. Legie dostávají rozkaz odjet do Francie. Hašek s posledními jednotkami ještě 1. 3. 1918 bojuje na linii Brjansk Konotop. Pak dostávají i tyto oddíly rozkaz k ústupu.

V momentě, kdy velení rozhodlo o odchodu legií z Ruska, rozhodl se také Hašek. Chtěl zůstat v Rusku a bojovat s Němci a Rakušany, probít se do Čech a tam v nejhorším rozpoutat partyzánskou válku. Přestože se před tím rozešel se socialistickou levicí a ostře proti ní vystupoval, opět se k ní vrací. Není v tom nic nelogického. Do té doby mu vadilo že čeští sociální demokraté sedí v zajateckých táborech a nechtějí bojovat. Také komunisté, kteří s Němci a Rakušany vyjednávali mu byli proti srsti.

Doufá, že teď se karta obrátí - revoluce podle něj musí zachvátit i Rakousko.

Po odchodu z legií stále doufá, že se podaří rozhodnutí francouzského velení zvrátit a píše výzvy "Proč se jede do Francie" a také píše otevřený dopis Masarykovi, ve kterém ho zapřísahá "jako vůdce českých revolucionářů", aby zabránil odjezdu do Francie. Jak víme marně. Hašek je chvíli v Moskvě ale jako bývalý legionář je českým komunistům podezřelý a tak odjíždí do Samary. Tady se stavá rudoarmějcem a organizuje nábor dobrovolníků pro boj s Němci.

Jak vidíme - Hašek vstoupil do legií, aby bojoval s Němci a Rakušany a svému přesvědčení byl věrný až do poslední chvíle.

Nebudu už dál rozebírat detaily - Vývoj událostí ho dovedl až ke vstupu do bolševické strany - celkem logicky mu stana na které stál, tehdy připadla jako ta správná - byť orientovat se ve stranách a mocenských zájmech v tehdejším Rusku bylo prakticky nemožné - správná strana v podstatě neexistovala. Jen v Samaře byli vojska konzervativních Srbů, menševici, eseři, rudoarmějci, ruští anarchisté a další.

V každém případě Jaroslav Hašek byl a zůstal statečným a čestným mužem, věrným svému přesvědčení bojovat za osvobození českých zemí. Na rozdíl od mnoha legionářů nepáchal ani žádná zvěrstva - byť stál na opačné straně linie, vždy kdy to bylo nutné naopak pomáhal zajatým českým legionářům. Ostatně od tohoto momentu nemá žádnou krev na rukou - v Rudé armádě už pak pracuje jen jako organizátor a žurnalista v oddílech zahraničních dobrovolníků. Po Haškově návratu do Československa o tom později svědčily desítky legionářů. Sám Hašek to nikdy neudělal - neobhajoval se, protože to bylo pod jeho úroveň. Zato spousta rychlokvašených revolucionářů a legionářů, kteří ho osobně neznali, na něj útočila jako hejna supů.

Marně - útoky nakonec přestaly, protože se ukázalo, že se ozývá stále víc svědectví v Haškův prospěch a celá hysterie pomáhá vlastně Haškovi.

Pokoušet se dnes znovu o něco podobného je hloupé, pokud tak autor píše jen proto, že je angažovaný antikomunista, rád to dává najevo, ale není schopen si načíst fakta a ty dát do souvislostí.

Je to nebezpečné, pokud tak autor činí, přestože fakta zná. Takový fanatický bojovník s komunisty je stejně nebezpečný jako fanatický komunista. Či spíše jako každý fanatik, který  svůj boj proti, či za něco, nadřadil nad kritické myšlení, toleranci, lidskost.

Musím říct, že pro první případ píšu tento text.

Pro ten druhý případ mám v záloze už jen pár facek. Kdykoli podobného týpka zajatého jakoukoli nenávistí či ideologií potkám.

Podotýkám, že to byla moje zásada za komunistů, kdy většina dnes "statečných bojovníků" držela ústa a krok a zůstala jí i dnes.

Ne kvůli té ideologii.

Ať si každý pitomec bojuje za co chce - ale jen do momentu, kdy si začne otírat sprostou hubu, neřkuli ruce o slušné lidi. O lidi, co se už nemohou bránit, o lidi statečné, poctivé a dobré, kterým třeba takový trouba nesahá ani po podrážku.

Jaroslav Novák Večerníček

[5] cnemo | 14. ledna 2008 v 21:20 |

Po Haškovi zbyl Švejk, po Vás zbude jen grafomanská stupidita:)

[6] Dr.Dr. Jan Berwid-Buquoy | E-mail | 5. března 2008 v 1:24 |

Jaroslav Hašek z Ruska uprchl. Hrozila mu poprava. To prohlásil při návratu do Prahy Zemské správě politické (kontrarozvědka).Dále to zdůrazňuje ve své korespondenci manželce Jarmile. O podrobnostech svého útěku hovořil se svým důvěrným přítelem Janem Mikoláškem, který byl současně i milencem jeho druhé ženy Šůry. Po návratu do ČSR s komunisty nikdy nespolupracoval. Při jeho vystoupeních v kabaretu "Červená sedma" v opilosti bolševíkům sprostě nadával takovým způsobem, že jej majitel podniku musel propustit. Při jednom rozhovoru s Anežkou Hodinovou-Spurnou, jakoukoli spolupráci s KSČ odmítal a slíbil jí pouze, že bude psát pro "Rudé právo". Prohlašoval o ní, že prý je "ohnivzdorná čarodějnice". Ona jej zase častovala definicí jako "největšího zrádce bolševické revoluce". Více je možné se o tom dočíst v mé knize "Die Abenteuer des gar nicht braven Jaroslav Hašek - Legenden und Wirklichkeit", 4. vydání. Bohužel pouze v němčině. Žádné nakladatelství v ČR o knihu neprojevilo zájem.

▲▲▲

▲▲▲

▲▲▲

"TAK NÁM ZABILI JAROSLAVA HAŠKA"

Poslední setkání a rozhovor s akademickým sochařem a grafikem Karlem Neprašem a ještě něco navíc

"Bolševik si pomník nezaslouží. Žijeme zřejmě v Absurdistánu, postavíme-li jej rudému komisaři."
Vladimír Rogl, Metro, 26. 2. 2002

Akademický sochař Karel Nepraš (1932) se zapsal do novodobého českého sochařství i grafiky zejména šedesátých let jako představitel absurdní grotesky. V letech 1952-1957 studoval v ateliéru Jana Laudy na pražské AVU. Zde se stal členem skupiny Šmidrů a v roce 1963 založil s kreslířem Janem Steklíkem bohémské sdružení Křižovnická škola čistého humoru bez vtipu.
Využitím výrazné expresivní deformace figur posouval svá krutá podobenství člověka do podoby černého humoru. Od 80. let užívá jako uměleckých materiálů běžných prefabrikovaných předmětů - armatury, vodovodní kohoutky, záchodové mísy, dráty, které dotváří za pomoci epoxidů a barevných laků do konečné podoby.
V jeho ateliéru v nedostavěném domku se můžeme setkat se záchodovou mísou, mající místo "prkýnka" obyčejné štětky na holení. Na piedestalu tu stojí obrovská hliníková lžíce (dílo zemřelé Neprašovy ženy - grafičky a básnířky Naděždy Plíškové), symbol "konzumu strávníků" závodních jídelen nebo vojenských kantýn. Sochařova tvorba, většinou oděna do rudé ohnivé barvy, v normalizačních kulturních a uměleckých poměrech příliš provokovala uznávaný stereotyp. Živil se restaurováním, lezl po střechách domů, radnic a hradů. Poznatky posledního více než desetiletí však ukazují, že se sochařovo výjimečné dílo ocitlo opět pod agresivním, tentokrát ideologicko-finančním tlakem.

Vznik myšlenky na sochu Jaroslava Haška
"Dávno jsem přemýšlel o dvou geniálních pražských osobnostech, o Franzi Kafkovi a o Jaroslavu Haškovi. Jsou mi oba velmi blízcí svým myšlením. Pohledem na svět kolem sebe. Pražané, rodáci, vrstevníci a přitom naprosto odlišné osoby. Jsou oba monumentální, zná je doslova celý svět," zamýšlí se ve svém ateliéru nad nejnovějším projektem umělec plný tvůrčích nápadů a myšlenek.
"Mám hodně blízko ke Kafkovi. Ale nakonec jsem se pustil do práce kolem Jaroslava Haška. To, že někdy vedl bohémský život a vyváděl nejrůznější skopičiny, je jenom doprovodná stránka jeho rychlého, kvapného života. Hašek nemůže být nikým brán jako 'pivní skaut', pobíhající po hospodách. Já považuji Haškovo dílo za mimořádně vážné a zásadní," svěřuje se pražský sochař.

Bude Hašek na koni?
V Neprašově sochařském ateliéru vzniká za účasti architekta Pavla Kubky zcela originální výtvarné dílo, nemající obdoby. Vedle sádrového modelu vyrůstá kostra velkého "životního" modelu - jezdecká bronzová socha.
Jezdecký kůň bude stát na pyramidálním stupňovitém podstavci, obklopen barovým pultem. Nad ním bude na nerezovém podstavci stát busta spisovatele a novináře Jaroslava Haška. Výška památníku bude kolem 4 m.
"Využívám svých oblíbených materiálů, zejména armatur, trubek, drátů k profilování jezdeckého koně i barového pultu. Vyšel jsem ze skutečností, která se může stát absurdní, ale všichni dobře víme, že nejvýznamnější mezi pomníky je vždycky všude jezdecký pomník. Všechno je to ale stylizované trochu jinak než obvykle. Musel jsem vyjít ze skutečnosti, že spisovatel Jaroslav Hašek, autor světoznámého literárního díla Osudy dobrého vojáka Švejka, psal o velkých věcech své doby jednoduše, až banálně."

Pomník bez odhalení základního kamene
Pomník spisovatele Jaroslava Haška by měl stát v jedné z jeho milovaných čtvrtí, na pražském Žižkově. Žižkov byl vždy nazýván nejenom proletářským obvodem, ale často i "republikou Žižkov". Někdy je také pro svou romantičnost přezdíván Paříž stověžaté Prahy. Od místa na Prokopově náměstí, kde by měla "jezdecká socha Jaroslava Haška" stát, bude současně zřetelný pohled na Kafkovu jezdeckou sochu Jana Žižky z Trocnova na vrchu Vítkově.
"Samozřejmě, že i dnes jsou s realizací jezdecké sochy Jaroslava Haška nejrůznější problémy. Realizace se dosti vleče. Původní dohoda byla, že socha měla být odhalena už koncem roku 2000, dokonce na Silvestra. Tento den já považuji za ideální. Odhalení by mělo být spojeno s pivem, které by se mohlo točit i z podstavce, na němž bude busta Jaroslava Haška. A pít by se mohlo i na 'barovém pultu' obklopujícím sochu," dodává sochař. "Změnilo se zastupitelstvo, vyměnily se odpovědné osoby. Takže vznikají problémy růstu, spojené nejenom s konkretizací záměru, ale i s penězi. Já sám teď mám největší problémy s krkem koně. Ale jak vidět, jsou vždycky i jiné, vážnější starosti. Mezi nejvážnější patří ta, aby Praha měla konečně svůj pomník Jaroslava Haška."
Kdo bude stát modelem pro skutečný pomník? Možná člověk, který je spisovateli nejpodobnější. Je jím vnuk Jaroslava Haška, Ing. Richard Hašek, předseda Společnosti Jaroslava Haška, který stejně jako jeho dědeček pořád tvrdí: "Hlavně, že se pořád něco děje!"

Haška nám ještě nezabili, snad nezabijí ani Neprašův pomník
V minulosti bylo v Praze odhaleno a opět ze země vykopáno několik základních kamenů Haškova pomníku. Většina z nich byla umístěna na pražském Žižkově. Bylo odhaleno několik pamětních desek potvrzujících, že tam byly odhaleny základní kameny, které byly časem zničeny.
Vždycky, téměř po každých dvaceti letech, se nadšení srazilo s blbcem a bylo po základních kamenech i po pomnících s Haškovou tváří.
Autoři některých článků v současném českém (německém) tisku, vydávaném v České republice, si krvelačnost nenávisti proti Jaroslavu Haškovi zřejmě chtějí i po desetiletích zase zopakovat.
Teď jim momentálně nejvíce leží v krku Haškova "bolševická" minulost. V pevném šiku, ze stránek novin, i mnozí čeští čtenáři volají: "Na pranýř s rudým komisařem, pryč s ohavným židobolševikem."

Haškovy trampoty v mladé demokracii
Krátce po svém návratu z Ruska do Prahy 19. prosince 1920 si Jaroslav Hašek (byl považován dávno za mrtvého a v českých novinách vyšlo mnoho nekrologů) zakusil šílenou štvanici ze strany českého měšťáka a jeho tisku. Hašek byl opět vyvržencem, psancem, chudým spisovatelem - i v osvobozené, k demokracii se hlásící zemi. I známí se mu obávali podat ruku a při spatření přecházeli na druhou stranu ulice.
Není neznámou skutečností, že ve vztahu k Jaroslavu Haškovi se po roce 1918 projevily v cenzuře demokratické republiky nejrůznější vlivy počínaje klerikály, maloměšťáky a sociálně demokratickým ministrem spravedlnosti konče. Například Haškovo vrcholné dílo Osudy dobrého vojáka Švejka bylo zakázáno propagovat ve školách všech stupňů nově vzniklé Československé republiky i v její armádě, přestože hned po vydání nastoupilo vítěznou cestu po 15 státech světa. Tyto zákazy byly uplatňovány i ve třicátých letech.

Stupnice českých hodnot v britském podání
Dnes je podle britských pramenů z roku 2000 Jaroslav Hašek po Karlu Marxovi a Bedřichu Engelsovi nejpřekládanějším spisovatelem na světě. K Haškovi se důstojně řadí Karel Čapek, Julius Fučík, Milan Kundera (lze li ho ještě považovat za českého autora) a Bohumil Hrabal.
Ve zdánlivě bezvýchodných situacích se Hašek zaštiťoval cynickou ironií, humorem a především mystifikací. Jak uvádí znalec díla Jaroslava Haška Radko Pytlík ve své knize Toulavé house, vrátil se spisovatel ke své dávné životní masce: "Když se v kavárně U Zlaté husy fejetonistka Národní politiky Olga Fastrová naivně ptá, jestli opravdu bolševici jedí lidské maso, odpovídá s takovou sérií výmyslů a podrobností o bolševických zvěrstvech, že tazatelce přejde chuť mluvit s ním na podobná témata."
Mnohé články o Jaroslavu Haškovi v těch dnech jsou navlas podobné článkům českého tisku roku 1920.
Vzpomeňme, že stejnou úroveň měla i vlna, která se po roce 1938 zvedla proti velkému českému spisovateli, novináři a dramatikovi Karlu Čapkovi.
S hořkostí musel číst na svou adresu slova: "Ty zlosyne, netvore hradní, teď z toho dostaneš bílou nemoc, kterou jsi beztoho Hitlera jen podráždil a možná k plánu na nás dal..."

Existuje české "všiváctví"?
České "všiváctví", které se tolik podobá "čecháčkovství" se v temných dnech nacisty ohrožené Československé republiky vybíjelo na spisovateli, který jako málokterý jiný proslavil českou literární kulturu v měřítku evropském a celosvětovém.
Po roce 1989, stejně jako Jaroslav Hašek a Karel Čapek, to naprosto nezaslouženě odnesl i novinář a spisovatel Julius Fučík. Marná byla vědecká analýza Fučíkovy Reportáže psané na oprátce z pera historika, docenta Františka Janáčka, i Fučíkova prokázaná nevina v nařčení z údajného kolaborantství a zrádcovství. Nepomohlo ani zrcadlové vydání motáků jeho knihy.
Nabízí se jediná otázka, zda ten "hrůzný" Hašek nakonec v Irkutsku, kde sloužil a kde je dodneška ulice Jaroslava Haška a ulice 5. armády, opravdu nepožíral spolu s ostatními bolševiky živé a nevinné děti. Velký současný ruský spisovatel Valentin Rasputin, který v té ulici dodneška žije a tvoří, tvrdí, že o Haškovi je v tamních sibiřských irkutských archivech jenom jediné svědectví, že to byl v těch časech opravdový gentleman s mimořádně šlechetnou duší a s porozuměním hlavně pro hladovějícího mužika, a který se dokonce nedotkl skleničky alkoholu, ani dost odporného ruského piva.
Kdepak se tomu mohl ten zpropadený bolševik, rudý komisař a padouch naučit a odnaučit?
Snad by si i za tu svou velkou dobromyslnou duši zasloužil konečně velký pomník, jehož autorem je sochař Karel Nepraš, i v Praze. Nebo nás snad zase předstihnou Poláci, Slováci nebo Rusové a postaví mu vlastní pomníky, jaké ve svých zemích již postavili Josefu Švejkovi? Haškův pomník se chystají co nejdříve postavit i Maďaři, o nichž, jak známo, Jaroslav Hašek nepsal vždycky nejlichotivěji. Ústy dobrého vojáka Švejka často nahlas vykřikoval: "Každý Maďar může za to, že je Maďar."

Sochař Karel Nepraš (narozený 2. 4. 1932) zemřel 5. dubna 2002
Ještě nestačily vyjít řádky o mém zcela dávném a také docela nedávném setkání a rozmlouvání s akademickým sochařem a profesorem Akademie výtvarných umění, se zcela originálním umělcem Karlem Neprašem, a už odletěl v noci ze středy 4. dubna na čtvrtek 5. dubna 2002 do uměleckého nebe. Odešel do Edenu za svou ženou grafičkou a básnířkou Naděždou Plíškovou. Kdybych se jej býval při rozloučení zeptal, co nám to zase provedl, určitě by tu mou kachnu označil za velkou blbost. A dali bychom si na dalších "sto let" ještě jedno orosené pivo nebo také pohár dobrého červeného. Trapnosti kolem realizace jeho Haškovy jezdecké sochy hoj moc rozčilovaly. Jednou na ni byly peníze, podruhé nebyly peníze a pak zase nebyly. Nenašly se zatím peníze ani na Haškův monument, ani na Karlovu retrospektivní výstavu ve Valdštejnské jízdárně (měla být spjata s Neprašovým letošním dubnovým životním výročím). S obojím si dělal velké starosti i po nedávné těžké mrtvici, kdy byl převezen do motolské nemocnice. Těšil se, jak bude z piedestalu Haškova monumentu (v němž bude ukryt sud s pivem), točit při odhalení Haškova pomníku orosené pivo. Neprašova retrospektivní výstava prý bude nakonec až v září 2002, ale již bez autorovy přítomnosti. Kdy však postavíme Neprašův Haškův pomník, těžko říci. Do toho všeho se v posledních týdnech sochařova života mísily přihlouplé názory na Haškovu osobnost v českém denním tisku. Mistr Karel Nepraš je pokaždé chraplavě odbýval slovy: "Vstali noví bojovníci, vstali noví bolševici!" Otřesné! Měli jsme spolu vždycky velikánskou radost, když se o jeho krásnou a záslužnou práci na Haškově jezdecké soše zajímali hlavně naši společní polští kamarádi. Zatímco český novinář se s Neprašem kolem Haška a Švejka nechtěl příliš zaplést. Nikdo s ním do zápasu o realizaci pomníku proti novodobým Harpagonům jít nechtěl. "Z toho se já zase neposeru, o Křížové cestě, to ještě jste ochotni, vy novinářský děvky, něco napsat, ale o Haškovi?" namítal velký bohém.

Mistře, díky vám a nashledanou s vámi v nebi. A možná taky v pekle! Díky! V hluboké úctě Zdeněk Hrabica.


Autor: Zdeněk Hrabica

[Socha Jaroslava Haška byla odhalena 5. října 2005 na Prokopově náměstí v Praze na Žižkově]
▲▲▲

---

Richard Hašek: Je báječné, že Švejk inspiruje sochaře k dílu

 

V sobotu odpoledne bude v Lipnici, kousek za hostincem U České koruny, slavnostně odhalena socha Jaroslava Haška. Po dokončení zasedaly ideologické a další komise, které rozhodly, že socha je prý příliš symbolická. Soudruzi tenkrát rozhodli, že socha je ideově nevhodná a že nemůže být na Žižkově instalována, říká v rozhovoru vnuk Jaroslava Haška Richard Hašek.

FOTO: František Cinger, Právo

pátek 25. července 2008, 9:02

Jde vlastně o naplnění čtvrtstoletí trvajícího úsilí připomenout jeho dílo. Proč tak dlouho?

Je to Hašek sedící na kameni od akademického sochaře Josefa Malejovského, který ho vytvořil při příležitosti 100. výročí jeho narození v roce 1983. Tehdy byl na Olšanském náměstí v Praze na Žižkově, kde v Jeronýmově ulici napsal první díl Švejka, odhalen základní kámen budoucí sochy.

Byla to akce v rámci UNESCO. Malejovský na soše začal pracovat, aby byla odhalena ke 105. výročí. Jenomže po dokončení zasedaly ideologické a další komise, které rozhodly, že socha je prý příliš symbolická. Hašek na ní sedí bohémsky, má nohy křížem a jednu ruku strčenou za kšandou, což nepřicházelo v úvahu. Soudruzi tenkrát rozhodli, že socha je ideově nevhodná a že nemůže být na Žižkově instalována.

Kde skončila?

V depozitáři Galerie hl. města Prahy a po čase byla přesunuta do hangáru letiště Ranné u Loun, kde se ocitla úplně vzadu, tehdy vlastně jako „sochařský disident“. Po roce 1989 byly k jejím nohám svezeny pomníky Fučíka, Zápotockého, milicionářů a nakonec Lenina z Vítězného náměstí z Prahy 6. Její osud jsem sledoval po celou tu dobu stejně jako odstranění základního kamene v roce 1993.

Byl jsem moc rád, že na Žižkově nakonec na přelomu tisíciletí vznikla Společnost pro postavení pomníku Jaroslava Haška a za podpory radnice Prahy 3 nové dílo od mistra sochaře Karla Nepraše a jeho dcery Karolíny. Jako symbolická jezdecká socha byla odhalena v roce 2005 na Prokopově náměstí.

Takže jste se soustředil na Lipnici?

Na Lipnici Hašek hlavně napsal podstatnou část Švejka. Začal v hostinci U České koruny, kterou naše rodina převzala v devastovaném stavu a rozhodla se ji opravit a provozovat. Po jednání s obcí Lipnice nad Sázavou a majitelem sochy, což bylo hlavní město Praha, došlo k dohodě, že se stane majetkem obce. A že se po dvaceti letech v hangáru může dostat na čerstvý vzduch. Tam, kde Hašek mohl tvořit a byl šťasten s přáteli, v krásném prostředí Vysočiny.

Co říkáte na výtky, že Josef Malejovský vytvořil i sochy Gottwalda?

Nevěděl jsem to, ale znal jsem jeho sochu Bedřicha Smetany na Novotného lávce v Praze, Múzu u Nové scény Národního divadla a další. Je to uznávaný sochař. Rozhodující je však hlavně to, že socha je podle mého názoru skvělá, což přiznávají současní čeští i zahraniční sochaři, a není jich málo.

Kolik socha váží?

Je v nadživotní velikosti a váží kolem jedné tuny.

Vím, že o sochu Švejka usiluje společnost jeho přátel v Putimi, kde by ji chtěli instalovat u mostu přes řeku. Máte přehled, kde u nás či jinde Švejk už je?

V Čechách se sochy hrdinů knih tak nenosí jako Don Quijote ve Španělsku nebo Holmes v Británii. Je zajímavé, že první Švejk byl vytvořen z kamene v Humenném na Slovensku v roce 2000. Stojí podle románového děje na nádraží u pumpy, z které vojáci mohli čerpat „železitou vodu“.

Další socha následovala v St. Petersburgu v roce 2003, pak v Sanoku v Polsku a na Ukrajině ve Lvově. A nyní od července stojí i v polském Přemyšlu, kde jsem se zúčastnil odhalení. Všechny sochy jsou ztvárněny s humorem, inspirovány románovým dějem. Je báječné, že Švejk inspiruje sochaře k dílu.

Čím si vysvětlujete stálý zájem o Švejka po celém světě?

Švejk je nadčasová literatura, i když ho nelze přeložit se vším všudy, jak ho vnímáme my, Češi. Přesto oslovuje neuvěřitelné množství lidí nejen ve střední Evropě, ale ve světě. Důkazem jsou právě sochy zobrazující vlastně literární motivy. Nejdůležitější ale je, že se stále vydává a navíc překládá v nových verzích. V Turecku, v Rusku, v Norsku.

V USA existuje už třetí verze překladu, ve Finsku dokonce sedmá, což je pro nás snad i nepochopitelné. Pomalu ztrácíme přehled, jestli to není už ve více než 58 jazycích. V Lotyšsku se už čtyři roky uvádí rockový Švejk skupiny Brain Storm. I ve vztahu ke knize můžeme říci: Aťsi bylo, jak si bylo, vždycky jaksi bylo. Ještě nikdy nebylo, aby jaksi nebylo, natož aby se nečetl Švejk.

 

▲▲▲

---

http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/jan-berwid-buquoy.php?itemid=5439&from=400

Omlouvám se, že jsem se nějaký čas přestal dohadovat s místními žvanili.
Přednášel jsem týden v Londýně.

Co se týká mých publikací, letos vyjde pouze tato: "Jaroslav Hašek a jeho dobrý voják Švejk. Čeští občané, rakouští vojáci a nebo ruští bolševici?".

Toho Heydricha připravuji na příští rok.

Co lze očekávat ode mne v úloze "haškologa":
Vyvracím všechny komunistické legendy o Haškovi.
Hašek velitelem Bugulmy nikdy nebyl a patrně se v tomto městě ani nikdy neukázal.
O jeho činnosti v Rudé armádě se neví nic. Materiály o něm byly vyrobeny až v 50. letech moskevskou GPU. "Jeho" bolševická legitimace pochází z roku 1950 a je vyrobena na papíře, který v roce 1920 vůbec neexistoval. Generál StB Ludvík Hlavačka: "Sám jsem na zhotovení onoho průkazu osobně spolupracoval..."
Fotografie "Haška" v bolševických uniformách jsou ve skutečnosti portréty vojína Šiškina (Rudý kozák, kavalerie), Romana Romanoviče (zástupce velitele Bugulmy, ukrajinský bolševik židovského původu) a dokonce Jekatěrina Lvova (v sukni, sestřenice Haškovy druhé manželky) je vydávána KSČ za portrét "Jaroslava Haška" v uniformě Rudé armády ("Jaroslav Hašek ve fotografii", Praha 1956).
Postavy v díle (Švejk) opravdu existovaly, ale Lada je ve svých kresbách "zfalšoval". Jejich skutečné podobizny je možno vidět v dobových fotografiích. Jejich osudy byly částečně odlišné od těch, které mystifikátor Hašek popisuje: "Hostinec U Kalicha", byl původně "Dům U Kalicha" - velice oblíbený nevěstinec. Paní Marie Müllerová nebyla Švejkova posluhovačka, nýbrž žádaná atraktivní bordeldáma (v knize je znázorněna v erotickém aktu z roku 1909. Patrně byla dcerou legendární vídeňské prostitutky Josefiny Mutzenbacherové, rovněž znázorněna erotickým portrétem z roku 1880). "Josef Švejk" se jmenoval František Strašlipka (skutečný sluha nadporučíka Lukáše) a byl milencem Marie Müllerové, tak jako častým návštěvníkem oblíbeného pražského bordelu "Dům U Kalicha". Přilehlý hostinec žádnému mohutnému hostinskému Palivcovi nepatřil. Josef Palivec (fotografie) byl maličkým střízlíkem (160 cm) a "U Kalicha" si přivydělával coby pomocný číšník neboli "poskok". Kurvy na něho pokřikovaly "Pepku vyskoč!" Hašek zabudoval větu do "Švejka" v souvislosti se strážmistrem Flanderkou ačkoli v Putimi žádná četnická stanice nebyla. Flanderka sloužil v Písku. Tam vyslýchal Strašlipku a poté ho odvezl do budějovických kasáren k nadporučíkovi Lukášovi...
Mnoho dalších příběhů, včetně "Proč mě vyhodili z anglické armády GSU? Aneb Zavařil mi to Švejk" se dozvíte v mé knize...

17.02.2009 01:49:41

▲▲▲

HAŠEK O SOBĚ