Předmluva

Podařilo se mi sehnat knihu Václava Mengera "Lidský profil Jaroslava Haška". Je to druhé doplněné vydání z roku 1946, původní monografie z roku 1935, vyšla pod názvem "Jaroslav Hašek doma". Dovolil jsem si vybrat z tohoto půvabného vyprávění Haškova přítele fragmenty, které doplňují moji stránku věnovanou Jaroslavu Haškovi , zejména jeho životopisnou část. Vrstevník Jaroslava Haška, znalec tehdejšího prostředí, atmosféry, lidských vztahů, jeden z mála mohl vystihnout jeho náturu. Text ponechávám původní, bez úprav do současných pravidel českého pravopisu. Děkuji Václavu Mengerovi za to, že mohu s jeho pomocí představit Jaroslava Haška a jeho osud co nejpřesněji.

Jaroslav Šerák

.......Nedožil se však ani čtyřiceti let, ale jakých let! Plných bídy, zneuznání , opovržení, fysického i duševního utrpení, přes která se dovedl přenésti jen on, člověk tak neobvyklé duševní síly, stoprocentní optimista překypující zdravým humorem a skoro nepřirozenou lehkomyslností, se kterou dovedl hazardovati nejen svým duchem, ale i zdravím a vším materiálním.

Dědictví, které nám zanechal, obsahuje přes dvacet knih s 500 povídkami a nelze v to zahrnouti to, co je nedopsáno a pod různými pseudonymy roztroušeno po nejrozmanitějších  časopisech, kalendářích a různých příležitostných tiskovinách.

Dnes je Hašek kouzelné slovo, které otevírá nejen srdce, ale i nejnepřístupnější dveře. Když jsem se začal obírat Haškovým životopisem, měl jsem především za úkol zjistiti jeho přesná životopisná data. První, co jsem udělal, bylo to, že jsem šel na faru ke sv. Štěpánu, kde jak jsem věděl - byl Hašek pokřtěn. Pan farář Malý mě přivítal skoro nevrle a s náramně úřední tváří. Když jsem však řekl, že bych si rád prověřil životopisná data Jaroslava Haška, vyhrkl pan farář na mne s otázkou:

"To myslíte Švejka?" "Ano, prosím."

"Cože, ten že se narodil u nás? To není možné! A v kterém roce, prosím vás?"

"Osmnáct set osmdesát tři, v dubnu."

"Příteli, jestli je to pravda, to byste mi udělal radost ...

To se musíme hned podívat, to se musíme přesvědčit!" A v okamžiku před námi ležela matriční kniha z roku 1883 a pan farář s neobyčejnou rychlostí listoval v jmenném rejstříku u písmene - H -. Najednou se zarazil a téměř vykřikl:

"Na mou duši, ať mě pánbůh netrestá, je to tu! Jenom, jestli je to on!" Když zjistil v matrice, že je to skutečně Jaroslav Hašek, přímo zajásal:

"Máme ho zde, máme! Tak on se narodil přec jen u nás! U nás byl pokřtěn, u nás! Příteli, já vám něco povím: Když jste mi prve řekl, že se narodil tu u nás, já o tom nepochyboval, měl jsem jenom strach, jestli nám ho nepokřtila konkurence. Abyste totiž rozuměl, ono je tu v blízkosti ještě několik far. Ale mám radost." A ihned vzal pero, namočil je v červeném inkoustu a připsal k jménu Jaroslav Hašek "spisovatel". Pak vytáhl odkudsi tlustý, kožený foliant a rozvíraje jej přede mnou, pravil:

"Podívejte se, jakou my vedeme evidenci. Zde jsou zanesena jména slavných a významných lidí, kteří kdy měli co s naší farou dělat." A opět namočil pero v červeném inkoustu a vepsal do knihy: Jaroslav Matěj František Hašek, spisovatel český atd. atd.

Ještě dlouho jsme se bavili a hlavně o Haškovi. Pan farář mi mezi jiným řekl:

"Vy si myslíte, že jsem Švejka nečetl? I četl, četl a ne jednou." A nahnuv se ke mně, jako by mi chtěl svěřiti nějaké tajemství, dodal: "Já ho dokonce mám a vždycky, když mi tak začnou lézt ošklivé mouchy do hlavy, tak si ho znovu přečtu. Přirozeně, že jako katolický kněz si dovedu a musím leccos odmysliti, ale mezi námi - copak nebyli takoví feldkuráti? I byli, byli!"

Když mi pan farář dělal výpis z matriky, pojednou velmi zesmutněl, zakýval hlavou a prohodil: "Vždyť jsem si to myslel!"

Na mou němou otázku odpověděl: "Já to věděl, že takový svobodomyslný duch nezůstal v církvi!" Ale po malé chvíli se jeho obličej znovu rozzářil a pan farář velmi spokojeně prohlásil: "Ale vždyť ono to není s ním tak zlé! Vždyť on byl jenom ovečka ztracená a opět nalezená. On se nám do církve zase vrátil!" Ale pak již trochu resignovaně dodal: "Hm, to asi kvůli tomu ženění."

Pak mě vyzval, abych si sedl a jal se vypisovat záznamy z matriky:

Ha š e k Jaroslav Matěj František

Tolik ze zdejší matriky narozených k soukromé potřebě sděluje ochotně    Frant. Malý,

hlavní farář u sv. Stěpána.

Rod Hašků je jedním z nejstarších selských rodů v jižnich Čechách, neboť již roku 1598 se objevuje v obci Mydlovarech u Českých Budějovic na gruntě číslo 8 první toho jména, a to Šimek Hašek přízvím Babka, jenž převzal tento selský majetek od jakéhosi Niedelbauera, jak se v dosud zachovaných zápisech uvádí. Založil velmi rozvětvený rod, jehož přímí i nepřímí potomci jsou dodnes na Českobudějovicku usazeni. Nejstarší z nich Antonín Hašek, kmet osmdesátiletý, trávil donedávna zbytek svého života na výměnku v obci Olešníku.

Osud rodného gruntu Hašků byl velmi pohnutlivý, neboť za neklidných dob, zejména v době třicetiIetých válek, byl tento několikráte zpustošen a spálen. Naposledy vyhořel v době pobělohorské 1639, když byl v přechodném drženi Ondry Vacikáře z téže vsi do rodiny Hašků přiženěného.

Grunt přecházel z ruky do ruky, ale stále byl v držení Hašků, až teprve v roce 1824 jej Matouš Hašek prodal a zakoupil rovněž v Mydlovarech dům číslo 4. Založil
tak nový rod, jehož poslední mužský potomek již zemřel. V krátkosti pak přešel grunt číslo 8 znovu do držení Hašků a poslední, který se v něm narodil, byl bratr otce Jaroslava, Matěj. Ten však v témže roce zemřel.

Haškové byli z prvopočátku Českými bratry, ale vlivem náboženských třenic, válek a hlavně protireformace, přešli do lůna církve katolické. Až do roku 1848 není nikde ve starých zápisech zmínky o tom, že by se někdo z Hašků byl účastnil nějakým způsobem veřejného a politického života. V roce 1757 připomíná se sice Martin Hašek-Babka jako rychtář obce Mydlovarů, ale o jeho činnosti není nijakých podrobnějších záznamů. Teprve roku 1848 uvádí se přímý děd Jaroslavův, František Hašek, narozený 6.X. 1796, jako poslanec na zemském sněmu a je o něm známo, že se účastnil nejen revoluce v roce 1848 v Praze na barikádách, ale byl i poslancem na sněmu kroměřížském, a podle jedné, bohužel ne dosti doložené verse, se uvádí, že byl pomocníkem Michala Bakunina při jeho útěku z Čech.

Podle matričních zápisů měl otec Jaroslava Haška celkem pět sourozenců - vesměs bratrů. Nejstarší Josef, první z nich, se narodil roku 1833, ale v krátkosti nato zemřel. Pak byli ještě dva Vojtěchové (1834, 1840), pak Martin 1847 a nejmladší Matěj, který však rovněž několik dnů po svém narození zemřel. Haškové vynikali vrozenou inteligencí a svobodomyslností a ktomu při své pilnosti a pracovitosti byli i velmi bohatí. Nebýti vnějších dějinných událostí, nebylo by v rodě Hašků nijakých výkyvů povahových a bylo by se žilo celkem idylicky. Tak jako se ukazuje, že děd Haškův, František, byl prototyp českého svobodomyslného a hloubavého sedláka, tak jeho bratr Matouš, který byl první z Hašků, jenž se poměšti1, byl nejromantičtějším a také povahově nejslabším z jejich rodu. Špatný student a věčný snílek, podlehl kouzlu "dvojího sukna" a dobrovolně vstoupil do vojska, ale již za krátký čas těžce litoval svého unáhleného rozhodnutí a snažil se všemožně z tohoto dobrovolně přijatého jha se vymaniti. Jen to, že jeho otec byl pro jakési zásluhy vyznamenán císařem záslužnou medailí, umožnilo přemluviti budějovického hejtmana k tomu, aby za poplatek tisíc zlatých byl z vojny propuštěn. O něco později stal se sazečem a oženiv se, ukázal se i synem nevděčným, neboť vymáhal soudně na svém otci podíl 3000 zlatých. On i jeho žena zemřeli na souchotiny.
Bratr Haškova otce, Martin, soudní oficiál, byl první, který přivedl do rodiny Hašků cizinku, a to svou ženu, jež byla Němkou z Loun. Oba však záhy zemřeli a jejich jediná dcera [Marie] se stala schovankou otce Haškova, který dostával na její vychování úroky z jejího jmění, asi  15.000 zlatých, zbylých po rodičích.
Nejmladší bratr Haškova otce, Vojtěch, vstoupil do kláštera ve Vyšším Brodě a zemřel jako farář v Boršově.

Rod Jarešů z Protivínska, z něhož pocházela matka Jaroslava Haška, nebyl ani tak starý, ani tak zajímavý jako rod Hašků, neboť rodinný charakter byl již určen především jich povoláním. Všichni Jarešové byli od nepaměti knížecími Švarcenberskými služebníky, což znamenalo, že přes své částečné popanštění byli přec jen nevolníky. Jaroslav Hašek ve svých vzpomínkách na svého děda a Ražickou baštu (sebr. spisy IX.) líčí velmi zajímavě to chytráctví a lišáctví panských služebníků, u nichž ani jinak povinná religiosnost nebyla tak upřímná jako spíše jakýmsi svatoušstvím nalíčeným na panskou lásku. U děda Antonína Jareše, narozeného 1815 v Krči u Protivína číslo 8, knížecího Švarcenberského baštýře na Ražické baště a u babičky Marie původem Kohoutové" rovněž v 1815 v Krči narozené, trávil Jaroslav Hašek svá nejkrásnější dětská léta a zde se také naučil milovat přírodu, volnost a svobodu.

Manželství rodičů Haškových nebylo právě z těch nejšťastnějších, neboť pohnutkou k němu nebyly cit ani láska, ale spíše rozum. Synek ze selského rodu, chystající
se k panské kariéře, byl podle mínění rodičů nejvhodnějším ženichem pro dceru z rodu, jehož jediným ideálem bylo vymanit se z podřízenosti a státi se kýmsi samostatným a nezávislým.Oba mladí lidé, kteří se sice již dříve očima i srdcem zahleděli kamsi jinam, v křesťanské pokoře a spíše z úcty než z lásky k rodičům se samozřejmě podrobili kruté vůli rodičů. Z počátku doufali, že čas zlomí rozhodnutí rodičů, ale nadarmo. Dlouhou řadu let bylo jim čekati, neboť pokud nebyl Josef trvale usazen, nemohli se vzíti.
Mladý Josef Hašek se již při svém studiu v Českých Budějovicích, později v Písku a v Praze naučil pod vlivem tehdejší klerikální výchovy na školách jistému odříkání, ba skoro asketismu. Neurovnané a rozvrácené poměry politické měly dalekosáhlý význam a vliv i na tehdejší poměry hospodářské, jež pak vyvrcholily o něco později - v roce 1873 - státním krachem. Na českém venkově a zejména českém jihu byla bída a téměř hlad, a to bylo příčinou toho, že i rodiče Josefa Haška, postiženi stávající krisí, nemohli syna nijak zvláště podporovati na jeho studiích. A nejen to, ale i tehdejší mentalita českého sedláka, nezřídka z lásky k rodnému gruntu a hroudě, zatvrzovala začasto jeho srdce, a tu bývalo při početnější rodině devisou: "jen se pěkně jednoho po druhém zbavit, on už se nějak ve světě protluče a nebude gruntu ujídat." Tedy byl v tom i kus příslovečné selské chamtivosti, jež byla příčinou toho, že mladý Josef až na nějakou tu caltu (buchtu) a trochu jídla z domova byl nucen sháněti si na své studie živobytí sám, což také činil jako většina studentů té doby - kondicemi. Nikdo ovšem netušil a nepředvídal, že třeba jinak zdravé selské jádro se může tímto životem, plným fysického i duševního utrpení, podlomiti. Je pravda, že tehdy bylo více dobrých srdcí a lásky k bližnímu než dnes, ale snad měl mladý Josef v sobě příliš mnoho selské pýchy a hrdosti, aby dovedl aspoň trochu nahrbiti hřbet.

Jeho bída a utrpení vyvrcholily za jeho studia v Praze. Ačkoliv nikdy nebyl premiantem, byl přece jen dobrým studentem, a když roku 1866 ukončil svá studia v Praze, objevily se u něho zárodky podivné choroby, následkem to chudáckého života, pro niž tehdy lékaři ještě neměli určité diagnosy. Říkalo se tomu "suchá nemoc" a byla to rakovina. Se zárodky této choroby vstoupil Josef Hašek do života a stal se c. a k. suplentem.

Byl-li dosavadní jeho život jakýmsi očistcem, bylo toto suplování na tehdejších c. a k. státních ústavech hotovým peklem. Však také byla napsána hezká hromádka románů o životě těchto mučedníků pod státní egidou.

Honěn s místa na místo, z jednoho města do druhého, dostal se konečně po několika letech mocnou přímluvou a všelikými vlivy do Prahy. Zde konečně jak tak zakotvil. 

Se vzrůstající chorobou dostavilo se ještě něco, co se začalo plížit jako tíživý stín kolem jeho těžkého života, jemuž právě začínalo svítat. Aby zahnal a ztišil stále rostoucí bolesti - naučil se pít. Z počátku velmi střídmě, ale když téměř čtyřicetiletý vstupoval do manželství, byl z něho již skoro notorický pijan. To ovšem nikdo nevěděl a netušil, neboť Josef Hašek nenavštěvoval veřejných místností a lokálů a protože již odedávna žil samotářsky a uzavřeně, podařilo se mu skrýti svou vášeň, jež nebyla v jeho očích vlastně ničím jiným než lékem, který mu dával zapomenouti na bolest, jíž trpěl.

Když se roku 1881 oženil s Kateřinou Jarešovou, pronajal mu jeho vzdálený příbuzný, tehdy v Praze velmi známý advokát a veřejný i politický činitel dr. Škarda malý byt ve svém domě v Školské ulici 1325. Zde se také za necelé dva roky jejich manželství narodil prvorozený syn Jaroslav.

S manželstvím, novým bytem a konečně i se synem jako by se opravdu byl naplnil smysl života. Všechno se zdálo veselejší, radostnější a utrpení bývalého života jako by bylo rázem vymazáno. Jen červ choroby, který hlodal v jeho těle, zachmuřoval radost.

Když se Josef Hašek stal suplentem v Praze, měl naději, že se co nejdříve stane i profesorem. To znamenalo nejen více klidu duševního, ale i jistější zabezpečení hmotné, a když k tomu o něco později vrchněporučenský úřad v Českých Budějovicích ustanovil jej poručníkem a správcem jmění jediné dcery bratra Martina, Marie, začalo se jim žíti lehčeji. Úroky z jmění 15.000 zlatých, které zde zanechali rodiče Marie, byly jistě velmi slušné a stačily by samotny ne sice k luxusnímu, ale k obstojnému životu vůbec. Jenomže by bývaly musily býti spravovány někým jiným a ne tak úzkostlivým a pedantským člověkem, jako byl Josef Hašek. Nikdy nesvolil k tomu, aby mimo skutečné výdaje na výchovu a živobytí schovanky Marie bylo těchto peněz nějak použito. Ba naopak, později se s jejími penězi přestalo disponovati a žilo se jenom z toho, co sám vydělal. A když se o dva roky později narodil ještě druhý syn Bohuslav, došlo to tak daleko, že otec, aby usnadnil rodině živobytí, byl nucen přijmouti práci domů pro pojišťovací banku Slavii.

Matka Haškova, paní Kateřina, která přišla do manželství jako křehký, něžný, ale trochu zakřiknutý květ jihočeských lesů a rybníků, přinesla s sebou dívčí plachost a jakýsi děs ze života v očích, vůni mateřídoušky ve vysokých duchnách a pačule i olivy v bohaté, skoro selské výbavě. Na penězích toho mnoho nepřinesla, ale stačilo to k tomu, aby si svoje nové hnízdečko mohli zařídit, jak náleží. Kuchyňka a pokoj, třebaže v šerém a nevlídném, vysokém činžáku, svítily jasem a čistotou a s vysoké bytelné skříně usmívaly se rudé renety a šedozelené václavky, jež s pachem pačule a oliv tvořily podivnou směs vůní tak charakteristických pro měšťácké obydlí oněch 1et. Široké chmeláky s modrými pruhy na obou stranách tlumily kroky lépe než jakýkoliv perský koberec, a svatohorská panenka Marie byla dnem i nocí osvětlována ve své prosté nádheře v rohu pokoje věčným světlem. Široké, pohodlné, do hnědi zbarvené pelesti postelí vykouzlily nejednou· modřinu na čele obou kluků, deroucích se divoce do života.

Zdálo by se, že nebylo smutku ani zármutku v tomto jejich idylickém životě a přece byl to jenom povrch dobře i špatně skrývaný, pod nímž se odehrávala všední tragedie.

Oba rodiče, Josef i Kateřina, přísně a v disciplině vychovaní, nikdy se nedovedli vžíti do nějakého života radostnějšího souzvuku a stále bylo mezi nimi jako temná stěna vědomí, že jejich spolužití nebylo z obapolné dobré vůle. Veřejné postavení otce Haška vyžadovalo samozřejmě všechnu representační důstojnost stavovskou a tak bylo často ji nahrazovati strojenou i falešnou okázalostí. Správa jmění a poručenství schovanky Marie nepřineslo také nic dobrého. Zloba a závist příbuzenská vnášely neklid do rodiny a trapné, zbytečné osočování jenom otravovalo život všem a hlavně schovance Marii, která svým dětským instinktem brzo vycítila, že ona je v očích strýcových příčinou všeho zla.Vliv tety, paní Kateřiny, byl na ni tak veliký, že přijala od ní všechnu plachost i zakřiknutost a dokonce i něco z její podoby se odráželo v jejích rysech. Šetrná a úzkostlivá paní Kateřina strojila ji do svých obnošených, pracně přešívaných šatů a tak se často zdálo, když kráčely' spolu ulicemi, že jsou to spíše dvě sestry, než teta s neteří. Všechna ta podivná tíha života, bolest, ne dosti jasně uvědomovaná, to všechno je uzavíralo do sebe a obracelo k Bohu. Bůh, víra a kostel bylo to, kde nacházeli všichni chvíle klidu, usmíření a odvahy. S Otčenášem na rtech se vstávalo a s Otčenášem se chodilo, spát. Roráty, ranní i velká mše, májová, to všechno byly příležitosti k útěku z domu a k uzavření se do sebe. I pohřby, svatby a křížové cesty byly vítanou příležitostí k tomu, aby si vymodlili u svého boha trochu vnitřního klidu a lepšího budoucího života.Otec Haškův přímo s fanatickou pýchou nosil baldachýn při Božím těle. Matka s neteří s modrými stužkami pobožné kongregace zavěšenými na krku nesměly scházet při žádné náboženské slavnosti.

Když se asi po pěti letech manželství přistěhovali do domu dr. Khýna, tou dobou náměstka primátora hlavního města Prahy, do Lipové ulice číslo 6, získali za levnější cenu, než jakou jim poskytl vzdálený příbuzný, mnohem lepší byt. Okolí nebylo sice tak živé a blízkost ústavu choromyslných i německých vědeckých ústavů působily, zejména z· prvopočátku, poněkud tíživě, ale zato zahrady, do nichž byla vyhlídka z nového bytu, byly překrásné. Tu se již choroba Haškova otce začala projevovati velmi vážně. Polehával, zanedbával školu a rodina jako by pro něho vůbec přestala existovati. Uzavíral se ve svém pokoji a pil. Zapíjel bolest i hořkost života. Doktor střídal doktora a i báby kořenářky z rodného kraje přišly léčit pana profesora. Kuchyně se proměnila v alchymistickou laboratoř, kde se vařily a připravovaly všelijaké lektvary a léky.

Nejlépe bylo v létě, kdy se rodina na celou dobu prázdnin nastěhovala k dědovi na Ražickou baštu. Každoroční odjezd na prázdniny se podobal spíše útěku z města než djezdu ke chvílím dočasného oddechu. A všichni členové rodiny byli náhle jakoby schváceni nějakou vnitřní radostí. Rozjasnili věčně zachmuřené, vylekané a ustarané tváře a jejich kroky i pohyby byly plny podivného, nedočkavého spěchu. Vraceli se do rodného kraje s touhou a radostí, smýt se sebe městský prach, jenž se jim tíživě usazoval na plicích i v srdcích. Nedovedli srůsti s městem; byli a zůstali venkovany. A venku, na staroslavné Ražické baště, opředené kouzlem a romantikou roztodivných pověsti a zkazek, ve stínu staletých stromů, daleko široko se rozprostírajících luk a uprostřed mnoha rybníků stáávali se zcela jinými lidmi.

Rychle dorůstající bratři Jaroslav a Bohuslav, zbaveni pouta čtyř stěn, si brzy osvojili všechny zvyky· venkovských kluků, odměštiIi se a zanedlouho byli to oni, kteří udávali tón a stali se důmyslnými strůjci všech těch bezpočetných her, dobrodružství a příhod, jež mohou zažíti jen děti venkova. Ovšem, že s Jaroslavem nebylo všechno, zejména po stránce zdravotní, v náležitém pořádku. Nebyla mu ještě ani čtyři léta, když starý, moudrý městský lékař dr. Ketner měl mnoho důvodů, aby nad jeho zdravotním stavem kroutil hlavou, ale nemohl říci ustarané matce, která se zejména v prvorozeném Jaroslavovi přímo viděla, nic víc a nic méně, než že malý Jaroušek nemá srdce v náležitém pořádku a jeho štítná žláza je prý snad trochu zakrnělá, snad trochu poškozená.

Když se dostavilo vícero slabých srdečních záchvatů, rozhodli se rodiče hocha ponechati u dědečka až do doby, kdy půjde do školy. Mezi oběma bratry, starším Jaroslavem a mladším Bohuslavem, se vyvinul zvláštní, podivný poměr. Jaroslav doplňoval svou fysickou slabost rozumem, bystrostí a chytrostí. A již v nejútlejším věku, kdy Jaroslav se sotva začínal batolit a Bohuslav byl dosud v peřince, zjistila matka k svému úžasu a zděšení, že Jaroslav na Bohuslava žárlí. Nejednou zastihla Jaroslava, jak ohrožuje mladšího bratra kladívkem, nebo mu cpe do úst něco, co by jej, nebýti včasného zákroku, mohlo zadusiti. A tak jako Jaroslav chřadl a postonával, tak rostl Bohuslav jako z vody a v necelých čtyřech letech přesahoval již Jaros1ava o celou hlavu. Síla, pružnost a odvaha učinily ho však pouhým nástrojem Jaroslavovým, který jako vůdce zůstával vždy při všech těch klukovských nezbednostech v pozadí a Bohuš byl beránkem; který snímá všechny hříchy. Jaroslav se zmocnil nad ním nadvlády pro celý život a žárlil-li na něho v dětském věku, měl později Bohuslav mnohem více příčin žárliti na svého staršího bratra, jeehož duševní výše nikdy nedosáhl, ač se po celý život snažil všemožně jej dostihnouti. Jeho láska k staršímu bratru neznala mezí. Stála jej mnoho obětí, duševních i hmotných a připravila ho o existenci, když Jaroslav zemřel, ze žalosti propil těžce sehnanou částku určenou na jeho kremaci a své bolesti podlehl tak, že lze doslova říci, že se upil, nepřeživ Jaroslava ani o rok.

......Avšak Hašek si dovedl již tenkráte vydělávati. V předposledním roce na obecné škole vybral si ho farář Baťha za ministranta a zbožné známosti matčiny zavedly jej také do kláštera jesuitů na Karlově náměstí, do kostela sv. Ignáce. Byl takřka na roztrhání. V časných hodinách běžel k Ignáci, a sotva si tu odbyl jednu mši, spěchal k sv. Štěpánu, aby se znovu vracel k Ignáci, kde se teprve řádně nasnídal.
Jesuité sami sice každého ministranta dobře nakrmili, ale za ministrování ničeho neplatili. Zato se tu vystřídala celá řada Prahou procházejících a projíždějících kněží, farářů, děkanů, vikářů atd.,kteří štědře dovedli honorovati to přisluhování službám božím. Ovšem u sv. Ignace to mělo jeden háček: fráteři, nejen že nehonorovali ministrování, ale sami se ještě dělili s ministranty o to, co tito od náhodných Prahou procházejících "sluhů Páně" za svoje služby dostali. Zato snídaně bývala takřka opulentní, zejména pro chudé chlapce, neboť sestávala z velkého hrnku kávy, několika žemlí hodně máslem namazaných a někdy i šunkou nebo salámem obložených. Byl-li mezi kluky některý chytřejší - a. tím Hašek nesporně byl - a dovedl se iJřitočiti ke kuchyni, nejen že se dosyta naobíral hovězích kostí, ale často si i odnesl kus nějaké té pochoutky domů.

U sv. Štěpána byla tato honorovaná služba Bohu, dík větší zkušenosti, lépe organisována. Vrchní kostelník Sobotka (neboť zde bylo kostelníků několik) zařídil společnou pokladničku pro ministranty, kam se ukládaly jejich příjmy a jednou za týden, vždycky v sobotu, rozděloval nashromážděný tu peníz mezi hochy stejným dílem. Ovšem, jaký byl jeho díl při tomto dělení, se nikdo nikdy nedověděl. Zato tu byla jiná velká příležitost k nekontrolovatelným příjmům, neboť z kostela sv. Štěpána jako kostela farního, bylo vypravováno mnoho velkých a slavných pohřbů, při nichž si ministranti, těžíce z bolesti a rozrušení pozůstalých, vždy dovedli vyžebrati nějaký groš. A nebyly to jenom pěťáčky, šestáčky, ale často i korunky a zlatky, jež byly výrazem hloubky bolesti pozůstalých. To bylo sladkého dřeva, pendreku a tureckého medu, kteréžto všechny věci dovedly tak příjemně zaplniti a zaplácati mladý žaludek! Svatojánský chléb netěšil se již takové oblibě, ale zato blízcí knihkupci Hovorka, KajI a Šarapatka v Žitné ulici prodali v takové dny hromady pětikrejcarových indiánek s pestrobarevnými divokými obálkami.

To byla také již doba, kdy mladý Hašek přečetl od Edm. de Amicise ,Srdce', Stanleye, Verna všechno, až po spisy Emila Holuba a dr. Karla Maye. Stále maje plné kapsy jakýchsi podivných technických prospektů a příruček, hltal vše, co znamenalo dobrodružný svět.

V ten čas se také právě vrátili po skončení vojenské služby domů čtyři námořníci, kteří bydleli v Lipové ulici. Byli to syn kupce Pošmourného, z domu kde Hašek bydlel, Šustr, syn kamnáře, Tereba, dnes starožitník ve Vojtěššské ulici a Němeček, syn hokynáře z čísla 16.

Poslední, Němeček, si velmi oblíbil Jaroslava a měl na něho i podivuhodný vliv. Neznámé země, romantická dobrodružství, tak sugestivně Němečkem líčená, podněcovaly v mladém Haškovi tulácké sny i touhy a daly klíčiti jeho rozbujnělé již fantasii. Jaroslav na Němečkovi přímo visel. Věnoval mu všechen svůj volný čas a toho bylo víc než dosti.

Přátelství Němečkovo k mladému Haškovi nebylo tak zcela bezelstné a nezištné. Těch několik šestáků, které chlapec vyministroval, nosil téměř všechny Němečkovi. Ten ho za ně vodil nejen do Humanky (vyšehradská plovárna), aby jej nikdy nenaučil. plovat, ale i do rozličných hospod a putyček, které s oblibou navštěvoval. Několik let vojny, zahálčivého a nečinného života jej jak náleží pokazilo. Neměl a ani nehledal práci. Nějaký groš dostal potajmu od matky, aby otec nevěděl, něco ukradl ze zásuvky v pultě, sem tam i něco zašantročil z toho co doma darmo překáželo a zbytek dodal Jaroslav.

Havlíkova kořalna "D kamenného stolu" na Karlově náměstí byla Němečkovi takřka domovem. Sem, mezi ztracené a zničené existence, mezi ty chudáky bez práce a domova, utápějící tu svou bolest a bídu, vodil Němeček Haška, vydávaje ho za svého bratra. Slovník této špeluňky nebyl právě nejvybíravější a mladý Jaroslav byl až přes příliš chápavý, aby si jej brzy neosvojil. Mezi kluky jím imponoval, avšak mezi dospělými budil hrůzu a doma téměř paniku. Němeček jej také vodil do tehdy známé pražské tančírny k Virlům, rovněž na Karlově náměstí, kde neminulo skoro dne, aby se zde vojáci mezi sebou nepoprali. Tu také mladý Hašek viděl po prvé téci krev. Měl však, sotva jedenáctiletý, poznati ve společnosti Němečkově i více.

V Jedové chyši v Apolinářské ulici měl Němeček děvče.Jaké to asi bylo děvče, lze si lehce domysliti, když Jedová chyše byla tehdy místem, kam pražská policie, hledající vraha nebo zloděje, přicházela vždy nejdříve. Na svahu pod starou porodnicí (nynějším blázincem) ,pod kostelem u sv. Apolináře, v místech, kam se ani za dne neodvážil jednotlivý strážník, ve vysoké trávě, v křovinách a houští, bylo vždycky dosti místa pro milence a sem také v průvodu Haškově vodil Němeček svoje děvče. Bez rozpaků, tak jak byl mezi námořníky asi zvyklý, prováděl tu bez ostychu před očima vyjeveného chlapce všechny hry lásky, co jich znal.

Za války, již v ruských legiích, tedy téměř po pětadvaceti letech od této události, při jedné z těch nespočetných vojenských sedánkách, kdy se nejen vzpomíná na dávnou minulost, ale kdy se i s oblibou jitří mysl a smysl, kdy hladoví vojáci si aspoň vypráví o nejzamilovanějších jídlech a v naprosté absenci žen o nejpodivuhodnějších erotických dobrodružstvích, vzpomněl si Jaroslav Hašek na tuto příhodu a vy1íčiv ji živě do nejmenších podrobbností, končil asi těmito slovy: "Může být na světě něco horšího, než takové lidské prase? Čerta starého jsem tomu rozuměl, nic jsem o těchhle věcech nevěděl a přece jsem pocítil takový hnus a odpor, že mi to stačilo otrávit celý život. Na tu ženskou jsem se už nikdy nemohl podívat a také jsem se od těch dob ženských bál jako čert kříže."

A přece toto přátelství s Němečkem trvalo nejméně čtyři léta až do doby, kdy Hašek sám byl svědkem, jak jej odváděli strážníci pro krádež v domě spáchanou. Byl zavřen na mnoho měsíců a pak bez hlesu kdesi zapadl.

To byl již Jaroslav Hašek na gymnasiu v Žitné ulici, kde byl tou dobou ředitelem pověstný a typický byrokrat GrešI. Mezi Haškovými profesory byli z význačnějších Jirásek, Zába, Pintner, Princ, Koch, Šťastný, Čáda a Píč, který se později v době Haškova působení v Českém Slově stal objektem jeho humorných výpadů pro rukopisný boj. Dokonce se tvrdilo, že tato, Haškem znovu po delší době klidu obnovená šarvátka byla příčinou Píčovy smrti. Je těžko se domnívat, že tento celkem nevinný Haškův výpad by mohl míti tak tragické následky, zajisté to byla jen zlá pomluva a pouhé domněnky.

V každé rodině je, jak se říká, jeden nepodařený.

U Hašků se jím stal Jaroslav. Bylo až s podivem, jak toto mužské vyžle se dovedlo vymaňovati z područí přísného náboženského prostředí rodiny. Dokud žil otec, byla kázeň v rodině velmi tuhá. Ale doba byla přec jen příliš pohnutá, aby se tato disciplina dala uplatňovati až do krajnosti. Nejlépe se to jevilo na Haškově školním prospěchu. Pokud žil otec, patřil Hašek mezi první žáky. Primu a sekundu absolvoval s vyznamenáním. Jakmile zemřel otec - Jaroslav byl právě v tercii - musel dělati na konci školního roku opravnou zkoušku a v kvartě propadl. Z řečtiny a z latiny. Opakoval, ale v pololetí došlo ke skandálu a všechny plány matčiny, která chtěla míti ze syna velebníčka, se rozplynuly.

Přirozeně, že i na gymnasiu nepřestal Hašek ministrovati a dr. theologie, profesor Hlavatý si ho velmi oblíbiI. Gymnasiálním školním kostelem byl kostel sv. Jakuba na Skalce na Karlově nám. proti Emauzskému klášteru. Těsně s kostelní zahradou sousedí Faustův dům, kde byl tehdy ústav pro hluchoněmé. Byl to jeden z nejkrásnějších pražských kostelů, vystavěný r. 1730 Dienzennhoferem ml. Nespočetná sousoší a sochy po zahradě krásně umístěné, sloužily nerozumným klukům za· terč při hrách. Podivínský prelát Jaening sice ze svého okna ve Faustově domě střehl tuto zahradu i sochy, ale neuhlídal je. Obden měly některé z těch postava poprsí uražený nos nebo jinou část obličeje. A když už hoši se neměli do čeho trefovat, našli si jiný druh zábavy. Opatřili si kdesi sochařskou hlínu a to, co sami zničili, jali se opravovat.

Jaroslav ministrování velmi často použil k tomu, aby se ze školy ,ulil'. Bylo to zejména tehdy, když měl hodinu některý profesor, kterého neměl v lásce. A je nutno dodati, že těchto bylo více než těch, kteří se těšili jeho oblibě. Proto také měl více času než ostatní ministranti a tak se stalo, že jednou dopoledne, když byl v nejlepší práci s úpravou jednoho uraženého nosu sochy, přistihl ho prelát Jeaning v nejpilnější práci. Nejdříve ho chvíli pozoroval a vida, že Hašek koná tuto práci sice primitivně, ale přece jen s jistou dovedností, vystoupil a zapředl s ním rozhovor. Byl jím nadšen a ihned na místě projevil ochotu, umožniti mu studie v klášteře a později na některé zahraniční umělecké akademii sochařské. Nedošlo však k tomu z jednoduché příčiny, a to tehdy, když prelát bezpečně zjistil, že Haškovo umění a zbožnost mají nejen líc, ale i rub.

Haškovým nejlepším kamarádem v ministrování byl jakýsi Vopička, chytrý a vynalézavý kluk, který nejlépe věděl, kde rostou nejlepší třešně, kde rybíz a angrešt. S Haškem prošmejdil celou zahradu hluchoněmých a při tom se stali dosti často svědky i všelijakých milostných projevů těchto nešťastníků, které jim připadaly svrchovaně komickými. Však ani život jeptišek, pozorovaný jimi se zdi zahrady, nebo z levé části u hlavního oltáře, odkud viděli do pravé logie jako do zrcadla, nejevil se jim lépe. To, co viděli chápali svým chlapeckým rozumem ne jako projev zbožné něhy, ale jako něco zcela lidského. Přišly velikonoce, dny plného vzruchu a příprav, jediné dny v roce, kdy do tohoto zajímavého kostelíka se hrnuly davy lidí k Božímu hrobu. A na to právě hoši čekali. Honosně zdobený boží hrob byl po celý den obklopen davy zbožných věřících, kteří bez ohledu na hygienu oblizovali chladné polychromované tělo Syna člověka jeden po druhém a při tom házeli na veliké, vnadně nastrčené kovové mísy krvavě vydělané groše, aby se jimi vykoupili od hříchů. Lepší a bohatší lidé přijížděli do chrámu obvykle v hodinách předpoledních, kdy se pak po takových návštěvách objevovaly na kovových mísách nejen usmolené měďáčky a nikláčky, ale i stříbrné korunky a zlatky a nejednou se to na míse zamodralo s šustivým dopadem. Však také ihned po obědě, ve chvíli, kdy v kostele bylo jen několik jedinců, objevil se pan prelát a pro všechny případy vybral s mis všechno, co se modralo anebo mělo lepší kovový zvuk. Když byl kostel uzavřen a kostelník odnesl mísy do sakristie, neopomněl nikdy přijíti pan páter, učitel z ústavu hluchoněmých, a po příkladu pana preláta uschoval u sebe všechny větší stříbrné mince. Nakonec kostelník před zraky ministrantů uschoval u sebe všechno co zbylo z mincí nejméně niklových a zbytek zůstal na mísách co vnadidlo pro příští den. Nesmíme ovšem zapomínati, že ministranti by si bývali nebrali příklad z této snahy po bezpečnosti a zejména kurážnější a starší Vopička sebral sem tam nějakou tu hodnotnější minci, ať už se k němu nedopatřením zakutálela či ne.

Pravá příčina náhle propuklé nelásky páně prelátovy byla však ta, že jednou v polední chvíli přistihl Haška s Vopičkou - bylo to právě na Velký pátek, kdy v kostele vůbec nikdo nebyl - jak si kluci na velkých studených dlaždicích cvrnkali knoflíky, místo aby zbožně a pokorně střežili Boží hrob. Ihned je vyhnal a od těch dob se Hašek k ministrování více nedostal.

Doma se zatím poměry daleko zhoršily. Otec ulehl, aby již více nevstal a tak všechna tíha starostí dolehla na bedra matky, která se snažila, nésti je co nejstatečněji. Otec, upoutaný na lůžko, stal se ještě nepřístupnějším a nevraživějším. Sebemenší maličkost ho rozčilovala, všichni chodili kolem něho mlčky, tiše a dorozumívali se spíše posunky než slovy. Jejich vrozená plachost se měnila v ustrašenost. Celý jindy tak rušný dům se odmlčel v podivném vyčkávacím tichu; i ostatní nájemníci domu chodili po špičkách, vrhajíce jen občasné pohledy na okna, za nimiž bydleli Haškovi.

Každý cítil plížení smrti a domovnice pečlivě dbala, aby žádný potulný muzikant, jimiž se tehdy Praha jen hemžila, nevyrušil klid umírajícího člověka.

Jednou, bylo to právě k polednímu, vracel se Jaroslav ze školy a zastihl na prostorném dvoře kolovrátkáře s taliánským flašinetem, papouškem a veselou opičkou, jak se chystá k produkci. Sotva však otočil klikou k prvnímu akordu, vešel do širokého průjezdu s těžkými vraty kněz, jdoucí s posledním pomazáním a doprovázený kostelníkem, nepřetržitě klinkajícím na malý zvonek. Kolemjdoucí zbožní věřící snímali klobouky, ženy se křižovaly, ba dokonce i některé poklekly, sklánějíce se před tělem božím, jež kněz nesl v uzavřené monstranci. Vzduch, rozříznutý nedokončeným akordem kolovrátkářova flašinetu, se ještě chvěl odumírajícími tóny, když kněz vkročil do otevřených dveří bytu Haškových. Mladý Jaroslav překvapen a udiven zůstal stát, opřel se o sloup pod schody a jen očima doprovázel toto pro něho nezvyklé divadlo. Kolovrátkář, jenž byl první na kolenou, nyní rychle vstal, plaše a v rozpacích skládal svoje živobytíčko a dlouhými kroky, téměř provinile mizel v hluku ulice. Jaroslav stál dosud jako ve snu, a teprve když jej jakási soucitná ruka pohladila se slovy: "Chudáčku! Budeš brzo sirotkem", vyběhl několika skoky nahoru, proklouzl dveřmi do kuchyně, kde ho vítaly uplakané oči matky a sestřenice. Bohoušovi jen vykukovala vyděšená hlava za vysokou pelestí kuchyňské postele. Hašek se stulil k bratru a oba s bezděčnými slzami v očích naslonchali poslednímu aktu člověka, který za vedlejší stěnou dokonával. Když se nakonec kněz začal hlasitě modlit Otčenáš, bezděky se oba chlapci svezli na kolena a připojili se k společné mručivé modlitbě.

Pak nastala chvíle ticha, kterou přerušil jen vzdech umírajícího. Vzápětí se objevil na prahu kněz s kostelníkem a se slovy "potěš vás Bůh" mířil k východu. Matka, jako nevidomá a netečně stojící, náhle ožila a s políbením ruky knězi vsunula mu do ní několik zlatek. Ani kostelník nevyšel naprázdno. S hlučným "zaplať vám to pánbůh" zapadly za nimi dveře.

A zase po chvíli rozpačitého ticha otevřela matka dveře do pokoje umírajícího a strkajíc před· sebou vyděšené chlapce, rozplakala se bezhlesným pláčem na prahu. První si dodal odvahy Jaroslava přiblížil se k loži otcovu. Zdála se mu tak cizí a přece tak známá ta jeho tvář! Připomínala mu podobu Syna člověka, jenž o velikonocích leží v hrobě božím. Po dlouhé chvíli, jež se zdála věčností, pohnul se umírající a pohlédnuv nepřítomnýma očima na všechny, zašeptal: "Modlete se za mne."

Odpoledne stáli již Jaroslav s Bohuslavem na ulici a říkali kolem nich se shromáždivším klukům: "Náš tatínek umřel!"

Smrtí otcovou uvolnila se všechna kázeň v rodině.

Matka, která se nemohla dlouho vzpamatovati z těžké rány, kterou jí zasadil život, a ke všemu tomu bezměrná dobračka, málo si věděla rady s rozdivočelými kluky.
 

Jaroslav byl na konci školního roku nucen dělati opravnou zkoušku, nato v příštím roce v kvartě propadl a následujícího roku v pololetí byl nucen ústav opustiti nadobro.

Příčina, proč Hašek musil vystoupiti z gymnasia, byla především vzrušená doba. Denně se odehrávaly na ulicích ty nejdivočejší scény a protože Haškovi dosud bydleli uprostřed cíle všech demonstrantů, to jest v bezprostřední blízkosti německých universitních vědeckých ústavů, nebyli by směli hoši vyjít ani na ulici, aby se do něčeho nepřipletli. A kluci nebyli k udržení, ani k uhlídání. Jaká to byla pro ně radost, jaký požitek, mohl-li vzíti kámen a beztrestně jím rozbít široké okno!

Když bylo vyhlášeno stanné právo nad Prahou, hemžily se ulice policejními i vojenskými hlídkami. Na příkopech, Václavském náměstí a vůbec ve všech hlavních ulicích tábořili četníci a vojáci. Nesměli by to být ovšem kluci, aby je právě toto nelákalo do ulic. Co jim bylo stanné právo? Po zuby vyzbrojení četníci, vojáci a strážníci? Chtěli mít stůj co stůj dobrodružství, chtěli vidět boj, slyšet střelbu a prožívat to všechno zblízka. Dostalo se jim toho všeho hojnou mírou. Mezitím co se ve středu města soustřeďovala veškerá ozbrojená moc, na okrajích se srocoval dav a v malých hloučcích i jednotlivě se blížili lidé do vnitřní Prahy.

Bylo to jednou v podvečer, když se chlapci sešli před plakáty, jež byly nalepeny na zdi zahradní restaurace "U Pokorných" a pročítali si právě vyvěšenou vyhlášku o stanném právu. Byli tam i dospělí, z jejichž úst přímo hltali zprávy o tom, co se děje na Žižkově, v Libni atd. Rebelantství dospělých, které se ponejvíce vybíjelo čistě po pražsku a opatrně jen vtipem a posměškem, málo imponovalo klukům, kteří chtěli něco více než jen a jen pouhá slova.

Pojednou dřív než mu v tom mohl někdo zabránit, přiskočil Hašek k vyhlášce a strhl ji. Pak se všichni rozběhli po nejbližším okolí a za necelou hodinu snesli na roh ulice Krakovské a Žitné celou haldu strhaných vyhlášek o stanném právu. A když toho byla již pořádná kupa, vytáhl Hašek zápalky a podpálil ji. V okamžiku vyšlehl plamen, který ozářil ulici daleko široko. Jízdní policie v plném trysku se rozjela od VácIavského náměstí Krakovskou ulicí, aby demonstranty  rozehnala a pozatýkala. Všichni se rozutekli a poschovávali v domech, které jim domovníci ochotně otvírali a za nimi zamykali. Lipováci s Haškem včele vnikli do jednoho domu V tůních, pronásledováni opěšalým strážníkem. Ve vteřině byli na dvorku a podařilo se jim přelézti zeď farské zahrady právě v tom okamžiku, kdy rozzuřený strážník s vytasenou šavlí v ruce vtrhl za nimi do dvorku, aby uviděl  již jen zadní část jejich těl. Z farské zahrady přelezli pronásledovaní do školní zahrady a odtud na Rybníček, aby se nakonec ukryli v pekárně Pospíšilově, jež byla právě vedle kostela. Pekařští dělníci nejen s hochy sympatisovali, že je dobře ukryli, ale dali jim dokonce čerstvě pečené housky. Zatím co chlapci byli dobře ukryti, bylo v Lipové ulici učiněné peklo: Dragouni hnali před sebou demonstranty z Karlova náměstí, kteří se dostávali do slepé uličky, neboť vstříc se jim rozběhla pěší stráž, jež hlídala německé ústavy. Když to Hašek viděl, vyběhl s pekaři a ostatními chlapci a rozběhli se za ujiždějícími dragouny s huronským řevem a pískáním a sem tam hozeným kamenem podařilo se jim dragouny zastaviti. K Haškovi a jeho druhům připojilo se i několik hloučků roztroušených demonstrantů a tak všichni způsobili, že dragouni zaváhali, nevědouce, mají-li pronásledovati přední prchající řady, nebo se vrhnouti na ty, které byly za nimi. Udělali to druhé a pronásledovali zadní skupinu Ječnou ulicí vzhůru, kde se rebelanti ukryli v ulici u Karlova v ohradě pana Veselého. Přes ploty a zdi se dostali až do protějšího domu, odkud polootevřenými vraty přehlíželi bojiště. Ulice byla pustá a prázdná. Dříve ještě, než se Hašek vrátil domů k vystrašené mamince, vytrhl dlaždici z chodníku a mrštil jí do oken protějšího německého chemického ústavu.

Druhý den ve škole se někomu pochlubil, dostalo se to "nahoru", přišlo vyšetřování a závěr? Moudří, přeloyální páni kantoři ze strachu, aby pověst jejich ústavu neutrpěla velezrádnými činy žáků, nevyloučili Haška sami, nýbrž hrozbami a vyhrůžkami přiměli zničenou matku, aby si nezdárného ničemu sama a dobrovolně vzala z ústavu. Tak neslavně opustil Jaroslav Hašek gymnasium v Žitné ulici.

......První dívka, do které se zadíval, byla Aninka Drobníková. dcera veřejného posluhy, hezké ztepilé děvče, snad trochu plaché, ale ve věcech lásky asi již zkušenější než Jaroslav. Byla to rozmarná hra, při níž by si byl jistě přál, aby o ní věděli jen ti, kterým chtěl touto "známostí" imponovat, ale protože potřeboval hned ne jednoho, nýbrž několik poslíčků lásky, brzy se mezi chlapci o tom nejen šuškalo, ale dokonce vyprávělo na plnou pusu. Místem jejich schůzek byla tichá ulice Pod větrovem, kam je samozřejmě chodili druzí stopovati. Když Hašek některého z chlapců při tom přistihl, dostal nejen řádnou herdu do zad, ale nádavkem i několik pohlavků.

Jeho první milostný vztah neměl však dlouhého trvání a Aninku Drobníkovou brzo vystřídala Liduška Kozlová, dcera řezníka z Lipové ulice. Ale tato druhá láska byla vlastně z trucu a bylo hodně komické, když Hašek na vzdory Anince stával s Liduškou před jejím domem, jen aby ji pozlobiI. Pochopitelně, že touto hrou se nejvíce bavili hoši a nejvíce jí trpěla zhrzená milenka Aninka Drobníková. Aby mu pokazila zlomyslnou radost, vyhýbala se jim a šla-li náhodou nakupovat k hokynáři Veverkovi do sousedního domu v Lipové ulici, vyšla raději vchodem do SaImové ulice a obešla celý čtverhran Salmové, Ječné a Lipové ulice, jen aby se s nimi nemusila setkat.

Ale brzy přišel čas, kdy mu přešel všechen smích a hry, a to tenkráte, když mu starostlivá matka řekla: "Tak Jarouši věčně se takhle potloukat nemůžeš, musíš již také jednou něco začít! Strýček Jan ti obstaral doporučení do tiskárny k Haasům a ještě dnes se tam máš představit. Půjdu s tebou." Jaroslav sice trochu zesmutněl, ale neodmlouval. Šli ulicí U nemocnice přes Karlovo náměstí a měl kdy zastavit se u kamarádů na lavičkách, aby jim řekl, co se na něho chystá. Přešli Karlovo náměstí, několik křivolakých ulic a uliček Nového i Starého Města, až stanuli před Anenským dvorem. Matce jistě bušilo srdce víc než Jaroslavovi, když stoupali točitými schody k velké dvoraně, která kdysi byla kaplí a nyní sazárnou; pánem a velitelem tam byl faktor pan Šulc. Matka zmizela za dveřmi zasklené kanceláře a Hašek se zvědavě díval na hbitou práci sazečů. Líbilo se mu toto inteligentní zaměstnání a v duchu se již smiřoval s osudem.

Ale člověk míní a pan faktor mění. Nelíbilo se mu chlapcovo vysvědčení, ani jeho vytáhlá hubená postava a pan Šulc hlavně projevil obavy, není-li hoch "pryč na plíce". Okolnost, že Hašek neovládal druhý zemský jazyk, byla posledním hřebíčkem do rakve naděje, že z něho bude řádný typografický tovaryš. I protekce zklamala. Hašek střídal barvy v obličeji nad tímto prvním životním neúspěchem a chudák paní Hašková nevěděla ani, jak se vymotala z toho labyrintu chodeb a chodbiček na ulici. Šli jako z pohřbu. Jaroslavovi se zželelo matky, snažil se jí dodati vzpruhy i naděje a řekl: "Maminko, nemějte o mě strach, já se přece nějak uživím." A poklesnuv hlasem, téměř spolkl poslední slabiku. Ale hned nato dodal: "Budu třeba psát ... !" A hledě skloněnou hlavou do smutné tváře matčiny, zaslechl: "Já vím ... , koštětem po ulici" Dotčen jejími slovy, úporně mlčel, když přecházeli Betlémským náměstím na Perštýn. Matka poněkud ožila a zmírnivši krok, nahlížela do každé výkladní skříně, až před domem "U tří koulí" na Perštýně, který kdysi patřil sládku Rubešovi a kde čeští zpěváčci se Šmídem v čele pořádali svá představení, se zastavila, jakoby zvláštním kouzlem přitahována, před výkladní skříní, za níž svítila tabulka:
 

 
Pohlédli na sebe s Jaroslavem a matka si ho změřila pohledem jako by si chtěla letmo ověřit, vyhovuje-li syn představě o vzdělanosti tu žádané, a pak již bez rozpaků vkročila pravou - nohou dovnitř, když se předtím ještě jako v mžiku pokřižovala.

Za necelých deset minut byl Jaroslav Hašek přijat v tomto závodě na výrobu a prodej drog i lékárnických přípravků u pana Ferdinanda Kokošky.


Hašek o svém působení u Kokošky napsal jednu ze svých prvních humoresek pod titulem "Ve staré drogerii". Přes to, že ji napsal již s náležitým odstupem, diktovaly mu ohledy k dosud žijícím osobám především nutnost změnit jejich jména i jejich minulé osudy tak, aby se nepoznaly. Ale v prostředí "místní inteligence" na lavičkách v sadu na Karlově náměstí vyprávěl vždy bezprostředně holou skutečnost patřičně okořeněnou osobním humorem.

Později i v Rusku rád vzpomínal na toto údobí svého života a pochopitelně, že jeho fantasie dovedla všechno přibarvit a zveličit.

Kokoškova drogerie byla na rohu Perštýna a Martinské ulice. Vchod a čtyři okna vedly na Perštýn a jedno okno do Martinské ulice. Byly to dvě rozlehlé, klenuté místnosti, z nichž první byl krám, na konci ohrazený skleněnou přepážkou, za níž'byla Kokoškova kancelář. Po třech stupních se vešlo do laboratoře, která zároveň sloužila za příruční sklad. Přeplněné klenuté místnosti, utopené v šeru, aromatická vůně, to všechno při prvním dojmu musilo působiti skoro tak, jako když se člověkocitne v kostele po odpoledním požehnání. Nad dveřmi do krámu, pod mocnou tabulí, která hlásila, že zde vládne Ferdinand Kokoška, byl malý, polychromovaný andělíček s rozepjatými křídly - symbol cechu drogistů. Od okna do Martinské ulice až k vchodu do kanceláře se táhl dlouhý, široký a prostranný pult, zatížený vším možným exotickým zbožím. Přímo proti vchodu s výhledem na protější zlatnický krám Lešákův bylo na pultě prázdné místo pro expedici a manipulaci. A v těchto místech byla také "kasa". Byla tak dobře a bezpečně umístěna, že na ni bylo se všech stran dobře vidět. Toto umístění mělo svůj účel a smysl. Starý, zkušený pan Kokoška asi dobře znal, jakým zdrojem nebezpečí jsou špatně kontrolované peníze, zejména cizí, v rukou mladých, života chtivých lidí, a proto snad, aby je ubránil nekalým svodům, umístil svoji kasu tak, že na ni bylo se všech stran vidět. V pultě byly dvě zásuvky. Jedna uzamčená, kam se dávaly větší stržené peníze, a druhá otevřená, s dobře odpočítanými drobnými na měnění. Augurské oči Kokoškovy slídily za každým pohybem zaměstnanců v blízkosti pokladny, a když musil odejít, otevíral dveře krámu a v hlídání ho vystřídal z protějšího zlatnického obchodu pan Lešák, který beztak prostál celý den přede dveřmi. Pan Kokoška zkoumal poctivost svých podřízených i tím, že nenápadně zapomněl na pultě v blízkosti pokladny korunu nebo zlatku a číhal na její osud. Občas také nenápadně zmizel a pokradmu oknem z Martinské ulice pozoroval, co se děje kolem kasy a v krámě.

Hašek se dostal hned po svém přijetí do osvědčených rukou staršího praktikanta pana Taubena, který jej nejprve provedl po celém závodě, aby mu zběžně ukázal kde co leží a přitom mu ovšem nezapomněl připomenouti, kudy  se chodí ze dvora k Marečkovům do výčepu na pivo.......

.......Však ani Hašek u Kokošky nepobyl dlouho. Kokoškovou jedinou vášní bylo ve volných chvílích malovat na skle. Maloval nejen obrazy svatých, ale i zátiší a krajinky. Kdo ví, kdyby byly Kokoškovy obrazy spatřily světlo světa, nebyl-li by v něm objeven druhý celník Rousseau. Jaroslav si však z vloh pana Kokošky tropil jen žert a smích, a to mu zlámalo vaz. Na nic snad nebyl šéf tak hrdý a citlivý, jako na toto své malířské umění.

Jednou v polední přestávce, kdy Kokoška právě dokončil jednu krajinku, na které mimo povinné břízky byly i tři pasoucí se krávy, zůstal Hašek v krámě sám s panem disponentem Kotnauerem a sluhou Vávrou. Jen šéf vytáhl paty, ztratil se pan Vávra do magacinu ve dvoře a pan Kotnauer na výsluní před krámem kritisoval znaleckým okem jarní půvab ženského oděvu. Hašek použil této chvíle a vloudil se do Kokoškovy kanceláře, aby se mohl obdivovati jeho umění. S pravého rohu obrázku usmívala se na něho přímo "Ladovská" rohatá kravka a tak neodolal a několika tahy jí přidělal skřipec a pěkný čtverhranný plnovous, právě takový, jak jej nosil pan Kokoška. Na prstech se dalo vypočítati, kdo z rohaté krávy udělal pana šéfa a Hašek "letěl" až se za ním zaprášilo.

Zkusil ještě své drogistické štěstí u pana Průši na Král. Vinohradech, ale na přání matky udělal zkoušku na obchodní akademii v Resslově ulici a dnem 1. září 1900 se stal obchodním akademikem.

Když se Hašek rozhodl jíti na obchodní akademii, udělal tak jen na přání své matky, kterou měl upřímně rád. Okusiv už jednou, jak chutná chléb samostatně vydělaný, dlouho se rozpakoval zatěžovat novým vydáním na studie skrovné příjmy rychle stárnoucí matky vdovy.

Prostředí, v kterém se pohyboval, jej jen utvrzovalo v tom, že celá školská výchova nestojí ani za zlámanou grešli.

Ne, že by byl netoužil po vzdělání, novém poznání, právě naopak. Ale protivil se mu systém sešněrování a strohé, bezduché představy, které vrhaly do světa spíše automaty než lidi. Bylo mu to všechno k smíchu. Studoval velmi snadno, tak říkajíc "levou rukou". Pro člověka s tak ohromující pamětí bylo třeba jen se na chvíli soustřediti při vyučování a pak mohl takřka mechanicky odpapouškoovat všechno to, co byl slyšel.

Na rozdíl od svých druhů byl jedním z mála, který se úžasně rychle dovedl osvobodit od vlivu školy a bylo v něm, v jeho povaze, něco téměř francouzského, v tom, jak se dovedl rozběhnouti do života a jak v něm poskakoval. Romantika mládí jeho generace byla příliš vážná, zatím co v něm to kypělo prostým rozhodováním v maličkostech.

Kolem Haška se na obchodní akademii utvořila skupina kamarádů, jež všechny pojilo přátelství k němu. On však nikdy nedovedl býti kamarádem v pravém toho slova smyslu. Příliš často se skrýval, ztrácel se a byl spíše jakýmsi rarachem, který záhy zmizel, sotva se s ním dal někdo do řeči. A přitom neměl potřebu nějakého gesta. Stal se jakýmsi bezděčným vůdcem a inspirátorem všech podniků a alotrií, z nichž přemnohé byly plny vtipu a espritu. To již "plnou parou" dělal literaturu. Přirozeně, že toto jeho počínání nebylo bez vlivu na jeho druhy, z nichž každý mimo povinné studium hledal v nějakém oboru umění své uspokojení a slávu.

Žilo se v komuně. Dělaly se společné komposice a když byly peníze, i flámy. Na nynější [dnes Vinohradská] Stalinově třídě, tehdy Jungmannově, asi v místech, kde dnes stojí Štursův pomník Svatopluka Čecha, byla malá hospůdka "U Jungmanna", kterou si Hašek vybral se svými přáteli a udělali z ní "literární hospodu". Přirozeně, že hostinský své hosty nesměl oslovovati jinak než "mistře" nebo "pane spisovateli". Velmi si na tom zakládali.

Jedním z nejlepších přátel z té doby byl Karel Marek, nejmilejší Haškův druh, jenž se svým bratrem Jaroslavem vodili Haška k sobě domů do rodiny. Naučil se k nim chodit jako domů a zejména starý pan Marek si ho oblíbil tak, že k nim musil zaskočit téměř denně. Starý pan Marek, předobrý otec a žoviální muž, válečný hrdina z roku 1866 bitvy u Custozzy, měl přeskvělý vyprávěcí talent, s kterým líčil všechny hrůzy války a vojenských tažení, a to bylo právě to, co Haška k němu tak přitahovalo. Od něho se naučil také všechny vojenské písničky, které po celý život s oblibou zpíval. Přesto, že oba synové, Karel i Jaroslav, také psali, vždycky když jejich otec potřeboval nějaký vzletný proslov nebo báseň pro svůj spolek (byl předsedou spolku válečných bojovníků z roku 1866), raději požádal Haška než své syny, aby mu něco napsal. Zde jeden z veršovaných proslovů Haškových, které panu Markovi napsal:

Ovšem, že za takový projev ducha byla mimořádná odměna, skládající se z velkého džbánku piva a nějaké té historie o hrdinných činech dětí Radeckého.

Mezi ostatní kamarády Haškovy komuny patřili: Jiří Prošek-Myron, Horáček, Šebek, Kubín, Lad. Hájek a Janota, jemuž také dedikoval Hašek společně s Hájkem napsanou a vydanou první knížku "Májové výkřiky".

Janota byl ze všech nejkrutěji postižen osudem, neboť ho válka téměř vyřadila ze života. Časem se všichni rozeběhli a poměrně nejdéle kamarádil Hašek s Hájkem.

Ale vedle literatury byl nucen psáti i školní komposice.

Jediné při těchto komposicích prokázal· určitou praktičnost v celém životě. Profesorem češtiny na akademii byl dr. J. Hanuš, jeden z těch málo světlých zjevů na ústavě.

Byl to dobrák od kosti a hoši na tuto jeho vlastnost hodně hřešili, obzvláště Hašek. Když dostali od Hanuše domácí práci,  usnadnil si ji tím, že vzal některý otištěný již feuilleton nebo povídku a prostě ji nalepil do sešitu místa komposice. Profesor Hanuš se tomu sice zasmál, ale když tento trik opakoval častěji, dobrácky mu to rozmluvil a požádal ho dokonce velmi slušně, aby mu takovouhle literaturu do školy nezanášel. Haškovi nezbylo nic jiného než poslechnouti.
 

Když jeho maminka zjistila, že velmi často vysedává za otcovým psacím stolem a přesvědčila se, že to nejsou školní úlohy, co píše, podezírala ho nejprve z milosttných pletek. Domnívala se, že skládá milostné dopisy. Dovedl před matkou své rukopisy ukrývat a snad by se jí byl ani nepřiznal, že je spisovatelem, kdyby náhodné rozkmotření s bratrem nevyneslo pravdu najevo. Když se dověděla ze synáčkovských úst Bohuslavových, že Jaroslav píše do novin a že za to dokonce dostává peníze, zhrozila se. Bylo tu nářku a pláče nad ztracenou existencí, neboť psát do novin bylo pro matku Haškovu právě tak velkým hříchem jako nepostit se na Štědrý den až do večeře. Bohuslav odnesl zradu velkými modřinami a s Jaroslavem matka týden nepromluvila.

Hašek už rukopisy neskrýval, naopak nechával je na stole, aby se snad matka na vlastní oči mohla přesvědčit o jeho schopnostech. První následek byl ten, že mu nejen odepřela obvyklé kapesné, ba naopak, ještě se musil o každý honorář s ní dělit. Usmiřovalo ji to, když Hašek někdy i dvakrát v týdnu položil zlatku i více beze slova na stůl a statečně tím rozmnožoval vdoví groš. Když však začal týdně nosit domů nejen zlatky, ale i .pětky a desítky,nabývala matka zvolna přesvědčení, že Jaroslav je opravdu spisovatelem a udělala malou metamorfosu. Přestala mu bránit a vyčítat jeho psaní, dokonce ho k tomu i měla a došlo to nakonec tak daleko, že nesměl z domu dříve, dokud nenapsal aspoň jeden feuilleton. A Jaroslav, který toužil po volnosti jako pták v kleci, i v tom jí vyhověl. Napsal si nebo nadiktoval některému kamarádu své věci do zásoby a každý den, dříve než odešel, vykázal se hotovým rukopisem. Naučil se matku šidit předstíráním. Když neměl dostatek nápadů nebo chuti k psaní, vykázal se před odchodem tímtéž rukopisem třeba několik dnů starým a již nejednou jí ukázaným.

Ale dolehly na Haška doby zlé. Matka se začínala zajímat o jeho práce čím dále tím více a dopadlo to tak, že rukopis nesměl z domu dříve, dokud jej matce nepřečetl. Cítil se tím sice na jedné straně omezován ve své osobní a literární svobodě, ale na druhé straně mu matka představovala velkou obec čtenářskou a byla mu kontrolou pro účinek jeho práce. Její soudy byly sice prosté, lidové, ale toho právě on potřeboval a často po jejím úsudku věc podstatně změnil nebo vůbec zahodil a napsal znovu, zcela jinak.

Měl-li již dříve matku upřímně a opravdově rád, přilnul k ní nyní tím více, a je dodnes mnoho pamětníků, kteří si vzpomínají, jak se procházel vinohradskými ulicemi zavěšen do stařičké paní a jak spolu vážně debatovali o literární práci.

Za těchto okolností se mu podařilo lehce přemluviti matku, aby dala souhlas k jeho nočním toulkám, na kterých sbíral životní moudrosti a zkušenosti. Pod zorným úhlem tohoto přesvědčení přijímala i žaloby, které se na  Jaroslava z ústavu jen sypaly. Z matky a syna se stali nejlepší přátelé. Bystrost a jasnost jejího úsudku nepřekvapovala jenom Haška, nýbrž i jeho kamarády, kteří za ním nyní často chodili domů do bytu v Krameriově ulici na Vinohradech.

Ale i při vší pilné práci zbylo mu ještě mnoho času na různé taškařice, které prováděl se svými druhy, s nimiž také utrácel to, co mu zbylo z hojných honorářů. Mimo školu a hospodu "U Jungmanna" bylo jejich stálým střediskem zejména Karlovo náměstí, kde v hoření části sadů vysedávali na lavičkách po celé dny. Sem také mimo již dříve jmenované kamarády chodil Pepíček Nový, podle kterého Hašek nazval jednu ze svých knížek, a student techniky Vrba.

Hašek zaplavoval redakce svými pracemi, takže by byl pomalu musil mírnit tempo psaní, a to se mu nechtělo. Proto raději vyhledával nové zdroje a prameny. Mezi jiným vyhlédl si za oběť i "Besedy Lidu", vycházející u Ottů, jež redigoval E. A. Mužík.

O tom, jak bylo mnohdy těžko dostati se do takové redakční svatyně, byl by Hašek mohl napsati celé romány. Ale dobou nabyl praxe, odvahy a skoro půvabné drzosti. O básníku Mužíkovi bylo známo, že je to starý, nepřístupný bručoun, obzvláště v redakci. Ale Hašek věděl, jak na něho jít. S rukopisem v kapse zaklepal u Ottů. Na otázku, co si přeje, odpověděl: "Prosím, nesu panu redaktorovi Mužíkovi vzkaz z domova." S touto odpovědí musil projíti nejméně patery dveře, než se dostal před jeho dveře. Zaklepal se zkroušeným srdcem a na nevrlé "volno" vešel co nejskromněji. A zase ho uvítalo stereotypní a k tomu podrážděné: "Co si přejete?" "Já jsem, prosím, z vaší rodné obce," stísněně prohlásil. Mužík nadzvedl hlavu a již poněkud se zájmem řekl: "Co mi nesete?"

Hašek nechtěl hned s pravdou ven a začal tedy oklikou:

"Mám vám vyřídit pozdrav z domova." "Vždyť já už tam nikoho nemám," nedal mu domluvit Mužík. "Jakpak ne," lhal Hašek, "vždyť tam na vás všichni vzpomínají jako na svého." Mužík se otočil na židli a zřejmě polichocen zadíval se na Jaroslava: "A kdo jste, prosím, vlastně vy?" řekl již měkčeji. "Já jsem Hašek, můj otec býval profesorem. U nás na vás všichni vzpomínají a mají radost, že mají v obci také někoho slavného." Tato věta přivedla Mužíka poněkud do rozpaků a proto trochu již netrpělivě řekl:'"A kdo mě tedy dává pozdravovat." Hašek si rychle vzpomínal na různá jména a nemohl v tu chvíli na žádné vhodné připadnouti. Aby skryl rozpaky, vyhrkl ze sebe nazdařbůh: "Starý Veselý", "Starý Veselý, starý Veselý," pátral ve své paměti Mužík, "není to ten, co bydlí za kostelem?" "Ano, ano," horlivě přisvědčoval Jaroslav, "ten se na vás něco navzpomíná! Má všechny vaše knihy a čte všechno, co napíšete. To víte, má teď radost, narodil se mu chlapec a nebýt toho, že je do Prahy tak daleko a ,že se bál, aby vás snad neobtěžoval, byl by vás požádal, abyste byl chlapci kmotrem."

"To bych rád udělal," již zcela přátelsky podotkl Mužík, ale pojednou se zamyslil: "Ale poslechněte, vždyť, pokud se pamatuji, Veselý je už dost starý a jestli se nemýlím, tak mu žena před třemi roky zemřela. Nu ano, vždyť on je vdovec!"

"Byl, prosím, nedal se návštěvník přivésti z konceptu, "ale on se nedávno znovu oženil." "Podívejme," zasmál se Mužík, "takový starý kozák! Vždyť my jsme, myslím, stejně staří."

"To víte, mistře," troufal si Hašek, "na venkově mají lidé v sobě jinou šťávu. Ten se mohl radostí zbláznit, když se mu narodil první kluk, že jeho rod nevymře po meči."

"Ale poslechněte, mládenče, vždyť on měl v prvním manželství šest dětí, dva chlapce a čtyři dívky ... ?"

"Všichni umřeli," řekl Hašek s nevinnou tváří. "Přišla taková nějaká epidemie a sebrala kdekoho," a už se snažil, aby se ještě více nezamotal, přivésti hovor na jinou kolej. "U nás je teď krásně a věřte, že bych byl raději doma, než tu v té Praze, kde člověk nikoho nemá a připadá si jako sirotek." .

"A co vlastně děláte?" naletěl Mužík jako myška na políčenou slaninu, uslyšev smutně zladěný Haškův hlas. "Prosím, studuji." "Zajímá vás také literatura?" "Ano, prosím. Dokonce sám tu a tam něco napíši." "Nemáte nic s sebou?" "Dovolil jsem si, prosím, přinést nějakou maličkost. Jen nevím, jestli se pro takový časopis, jako je váš, hodí. Ale byl bych rád, kdybych aspoň slyšel váš úsudek."

To snad byla jediná pravdivá věta, kterou v rozhovoru s Mužíkem pronesl a při té se opravdu začervenal.

"Nu, nu, špatný voják, který si myslí, že by nemohl být generálem. Dejte to sem!"

Chvatně vytáhl z kapsy umorousaný rukopis, který již proběhl snad všemi pražskými redakcemi a všude byl pro příliš vážný námět odmítnut.

Mužík vzal příspěvek do ruky, zahloubal se do jeho obsahu a na chvíli zapomněl na přítomnost studentovu, který si netroufal usednout a stále přešlapoval, netrpělivě, až vrzala vyschlá podlaha a nervosní Mužík mrzutě vyjel:

"Sedněte si a nevrzejte mi zde!" Hašek na něm visel očima, ale ·nemohl nic z jeho tváře vyčísti. Mužík si neklidně při čtení poťukával tužkou a skončiv, řekl: "To není dobré ... " V Haškovi to hrklo.

"To je moc dobré. Človíčku zlatý, vždyť vy máte talent!

Pište, pište, pište a noste, až se budou hory zelenat! Takovéhle věci můžem zcela dobře potřebovat. Takových je málo."

Hašek zůstal jako zkoprnělý.

"To mám radost, že jste krajan. A to se rozumí, že potřebujete peníze?" a nevyčkav odpovědi, psal mu hned poukázku. "Kdopak dnes nepotřebuje peníze!" a vstal, strkaje Jaroslavovi poukázku do ruky: "U pokladny vám to vyplatí. Pište pilně, u nás si můžete něco vydělat." Stiskl mu ruku na rozloučenou a vystrčil ho tapetovými dveřmi ven.

Z pozůstalé korespondence Haškovy vysvítá, že se z Mužíka stal Haškův opravdový otcovský přítel, který mu pomáhal, jak jen mohl. V netištěných rukopisech Haškových nachází se pod číslem 46 povídka s titulem "Augustin Eugen Mužík", z níž je patrno, jaký vřelý poměr měli k sobě tito dva čeští spisovatelé.......

......Kdysi po takovém nočním putování, když se mu nechtělo domů, neboť se obával domluv matčiných, vzal jej jeho věrný kamarád Hájek k sobě. Bydlil u svého strýce. Rozjaření mládenci se uvelebili na jedné posteli, nebudili pohoršení a brzy usnuli. Avšak ráno! Přísný strýc Hájkův, jemuž neušlo, že si Ladislav pozdě v noci přivedl hosta, opatrně otevřel dveře pokojíka a k zděšení uviděl, že s Ladislavem - jaká hrůza! - sdílí lože mladá žena. Ihned strhl křik a rámus, takže oba spící se nejen probudili, ale naráz byli 's postele. Rozběsněný strýc za děsného naříkání na Sodomu a Gomoru, kterou mu jeho nezdárný synovec dělá z bytu, odběhl a teprve za chvíli, když oba byli již skoro oblečeni, se vrátil, aby k svému překvapení zjistil, že domnělou milenkou Ladislavovou není nikdo jiný než Jaroslav Hašek. Nedůvěřivý strýc sice ještě pro jistotu prohledal skříň a podíval se i pod postel. Teprve potom se upokojil a z radosti, že jeho svěřenec není přece jen tak zvrhlý, jak se domníval, poskytl oběma mládencům bohatou snídani. S tímto Ladislavem Hájkem vydal Hašek svou prvotinu "Májové výkřiky" nákladem bývalého spolužáka Josefa Soelcha, knihkupeckého příručího, který později zmizel kdesi v Americe.
 

Hašek pomalu dokončoval studium na Obchodní akademii, kde se mu celkem vedlo dobře, až na nelásku, kterou mu nepokrytě projevoval ředitel ústavu dr. J. Řežábek. Je těžko zjistiti dnes, co bylo příčinou jeho nenávisti k Haškovi, kterého pronásledoval, jak jen mohl. Úzkoprsý a pedantský profesor zakazoval mu i psát a hlavně otiskovat příspěvky pod pravým jménem a když na něj pak kdesi v novinách nenápadně zaútočil, byla z toho podobná aféra, jako na gymnasiu. Ale přes všechnu nelásku a nenávist uznal Řežábek jeho schopnosti a při absolutoriu byl mu nucen dáti z dobrovědy, kterou ho učil, chvalitebnou známku.

Koncem školního roku 1902 dosáhl Jaroslav absolutoria první třídy a opustil ústav.

Po smrti otcově přestalo se jezdit o prázdninách na Ražickou baštu, ale zato Jaroslav s Bohuslavem, využívajíce větší volnosti v rodině, vydávali se rok od roku na stále větší výlety a cesty. Prochodili nejprve bezprostřední okolí Prahy, celé Čechy a pak se pustili na Moravu a konečně i na Slovensko. Se skrovnými prostředky v kapse i zavazadlech naučili se zručně "fechtovat". Zkušenější Jaroslav opatřil si jména a adresy významných lidí a vlastenců na Slovensku, i několik doporučujících listů na ně a pak je za svého putování navštívili, aby tím získali levné pohoštění a případně i nějaký groš.

S jídlem rostla chuť. Bratři procestovali téměř celou rakousko-uherskou monarchii, hlavně všechny slovanské země i kraje v ní, které je nejvíce přitahovaly. Že to nebylo bez malého prospěchu, ukázala hned nejbližší léta, která přinesla Haškovi zužitkování této bohaté cestovatelské žně.

Po absolutoriu na obchodní akademii byl však konec cestování, neboť matka velmi na Jaroslava naléhala, aby co nejdříve někde "zakotvil" a pomohl jí uhájit a ulehčit těžké rodinné starosti. A tak koncem července 1902 předkládá žádost ředitelství pojišťovací banky Slavie nejen doporučenou více dopisy vlivných lidí, ale hlavně podpořenou osobní přímluvou příbuzného, městského fysika dra Záhoře.

Žádost zněla:

Slavnému ředitelství banky Slávie v Praze.

V hluboké úctě podepsaný dovoluje si žádati tímto slavné ředitelství o propůjčení místa, odpovídajícího nabytému vzdělání při slavné bance "Slavii.

Absolvovav nižší gymnasium, vstoupil jsem do Českoslovanské obchodní akademie v Praze, kdež jsem nabyl četných vědomostí, jak možno seznati z přiloženého mého absolutoria.

Pokud se týče mé osobní povahy, odvolávám se na ředitelství učiliště, které na laskavý dotaz zajisté vydá o mně odporučující zprávu.

Podaří-li se mi získati důvěry slavného ředitelství, přičiním se všemožně, abych jí zůstal hoden nejpřesnějším a nejsvědomitějším plněním všech svých povinností.

V nejhlubší úctě oddaný Jaroslav Hašek,

absolvent Českoslovanské akademie obchodní, Král. Vinohrady, Čelakovského ul. čís. 24 n.

Král. Vinohrady 23. července 1902.

Samozřejmě byl Hašek přijat a tak ještě dříve než skončily školní prázdniny, zasedl již za nepříjemný psací stůl a stal se bankovním úředníkem. Nové ovzduší, nový život, hlavně nová práce jej první čas velmi bavily a zaujaly. Všechny obavy starostlivé matky, jež se bála, že roztěkaný a stále někam pospíchající syn se nebude moci soustřediti k nějaké cílevědomé práci, se ukázaly - aspoň pro začátek - zcela zbytečné. Jaroslav v patriarchálním, téměř rodinném prostředí banky brzo zdomácněl a zakrátko již s ním "šili všichni čerti". Skamarádil se brzy se všemi svými novými kolegy, praktikanty, volontéry, mladšími i staršími úředníky, a jaký už byl, choval se ke každému velmi důvěrně, vživ se rychle do prostředí. ....

.....Haškův přizpůsobovací talent získal mu brzo takové množství přátel, že byl přímo "na roztrhání", ale skrovný plat, který dostával, nestačil na nějaké lepší společenské postavení, a tak se jeho denní styk s lidmi omezoval mimo kancelář na nějakou tu hospodu, dobrý zapadáček, kterých bylo po Praze vždycky více než dost. Že lidé jsou při pivě a víně vždy měkčí, sdílnější a lepší, bylo první moudro, které poznal, a protože se všemožně snažil svůj spisovatelský talent uplatniti, měl stále oči i uši napjaty. Po kapsách zastrkané usmolené papírky byly plny záznamů, postřehů a námětů, podle nichž takřka sypal z rukávu nespočetné kratší i delší historky, ať už veselé či vážné.

Za tohoto poměrně krátkého pobytu v bance Slavii napsal Hašek takovou spoustu povídek a humoresek, že brzy potom daly podnět k tomu, aby se jim dostalo knižní formy. Nejprve žil ze svých cestopisných vzpomínek na Slovensko, kde se tak často toulal s bratrem Bohuslavem. Tak vznikly povídky: "Cikán archaeologem", "Na maďarské poště", "ldylka kukuřičného pole", "Batovičtí juhasové", "Ovce v žinčici", jež byly vesměs uveřejněny v Národních Listech.

Jednotvárnost denního života a stereotypní práce byly pro něho utrpením a proto, aby se aspoň trochu rozptýlil, začal si všímati bedlivěji svého bezprostředního okolí, druhů a jejich života a při bystrém pozorovatelském a psychologickém postřehu a talentu záhy z něho vytěžil nejednu humornou historii. Také okruh časopisů, do kterých mohl psáti, se značně rozšířil. Kromě Národních Listů, kde nad ním Servác Heller dosud držel ochrannou ruku, a Národní Politiky, kde mu byl protektorem jeho strýc Jan Hašek, faktor tiskárny Politiky, přibylo mu nyní i České Slovo, když se byl náhodně seznámil s redaktory tohoto listu, tehdejšími vůdci národně sociální mládeže, Špatným a Hatinou, z nichž druhý stal se mu později jedním z nejlepších přátel, ochráncem a hlavně nezištným mecenášem. Ale Haškův vtip a humor již tenkráte měl velmi osobitý osten a vedle příznivců získával mu i mnoho nepřátel. Ne každý má smysl pro veselí a je-li jím jen dosti málo dotčen ve své samolibosti, stává se nebezpečným odpůrcem a nepřítelem! Jen strach před Haškovou bezohledností a sebevědomím to byly, které ty různé přikrčence, závistníky a nenávistníky zatlačovaly do zbabělého kouta......

......Vypukla válka Angličanů s Bury . Pro Anglii to byl velmi nepopulární podnik a sympatie celé Prahy byly rázem na straně malé utlačované země. Byla to událost, která rozrušovala nervy. Zvláštní vydání časopisů, obrázkové listy, jen k tomu účelu založené, denně slovem i obrazem informovaly zvědavou a napjatou veřejnost o hrdinnném boji hrstky statečných, skromných a sympatických mužů s vypínavou Anglií. Byly podnikány sbírky na pomoc Burům a nechyběli ani odhodlanci, kteří byli ochotni osobně se účastniti tohoto nebezpečného podniku.

Mezi prvními nesměl ovšem chyběti Jaroslav Hašek.

Náhle ožil, všude ho bylo plno a sláva jeho jména se rozlétla po celé bance: Hašek se chystá na pomoc Burům!

Při tehdejší náladě a sympatii k Burům nebylo proň nic těžkého sehnati v bance potřebné peníze a výmluvnost, s kterou dovedl líčiti svůj válečný plán, získala mu nejen všude porozumění, ale otevřela mu i mnohou, tak těžce dobyvatelnou peněženku. Ale byl skromný a přijímal i korunky a menší mince.

Snad nikdy v životě neměl tolik peněz pohromadě, jako před touto výpravou "Na pomoc Burům", a v tom vězel právě háček. S tolika penězi zdála se mu Praha a zejména ta noční, laskavější a růžovější. Při své vrozené srdečnosti a nezištnosti pouštěl korunky a větší mince do světa lehčeji, než je sbíral. Hostil své druhy a kamarády, pořádaje pro ně okázalé i menší hostiny "na rozloučenou". .

Loučení trvalo tak dlouho, až se krejcárky, koruny i stokoruny rozkutálely a on s těžkým srdcem musil podnikati stále nové a nové sbírky. I z pomocného fondu banky si vypůjčil větší částku jako zálohu na své služné.

Když se celá ta jeho výprava "Na pomoc Burům" stala předmětem vtipů a on začínal trpěti žerty a žertíky svých kolegů - jednoho dne náhle zmizel. Že se zapomněl rozloučiti nejen v bance, ale i s matkou, nebylo mu patrně nijak za těžké. Nemiloval formalit a proto si zapomněl vzíti nejen svolení matčino, ale i dovolenou v bance. Stará paní Hašková sice velmi trpělivě snášela všelijaké ty dobrodružné nápady a rozmary Jaroslavovy, ale toto přece jen přesahovalo všechny meze! .

Při této příležitosti se odehrála tak často v různých versích a obměnách kolportovaná historie o "ledvinkách". Hašek po opětovných a nyní již velmi marných pokusech rozmnožiti svůj cestovný fond setkal se v bance jen s výsměchem, že raději odešel z úřadu bez dovolení. Zaběhl domů, kde maminka právě chystala k obědu ledvinky, jeho zamilované jídlo. Přišel však příliš brzo - ledvinky byly ještě tvrdé. Vymluviv se, že si před obědem ještě někam "odskočí", odešel. Toto "odskočení" trvalo plných šest neděl a zaneslo jej až bůh ví kam.

Doma se zatím odehrávala tragedie. S útěkem Haškovým přišla vzápětí i výpověď banky, kde přes všechnu shovívavost k němu nemohli a nechtěli takový nepořádek trpěti.

Vydav se z posledního, byl přinucen živiti se v cizině fysickou prací svých rukou. Pracoval nějaký čas na lomech a třeba práce člověka šlechtí, nelíbila se mu. Slunný kraj a nepřetržitá žízeň ho naučily holdovati více vínu než práci, stal se nepohodlným cizincem a nehostinné úřady jej poslali raději domů "po šňůře" do náručí matky, s kterou se setkal v kanceláři pana rady Oliče na pražském policejním ředitelství.

Z policie se odebral přes všechny protesty matčiny přímo do banky Slavie, kde se objevil jako zjevení v zubožené "válečné výzbroji". Byl vzat ředitelstvím banky na milost a k velké radosti matky začal znovu úřadovati.

Ale jednoho dne, nepohodnuv se se svým bezprostředním představeným, napsal na lístek: "Nepeču - Jaroslav Hašek", položil jej na stůl a obrátil se navždy zády ke kancelářské práci. O své neslavné výpravě "na pomoc Burům" střežil se vyprávěti a jen ve chvílích obzvláště příznivých utrousil o tom sem tam nějaké slovo.

Tím skončil svou úřednickou kariéru.....

.....Když jsem se rozpomínal na Haškovo cestování po tehdejších Uhrách, Rakousku, Krajině, vynořila se mi v mysli postava vytáhlého m1adíka s vousy á la Przybyszewski.
Vzpomněl jsem si, že to byl malíř a že se jmenoval Kubín. Že to nebyl malíř Coubine, jsem určitě věděl, neboť ač i tento se s ním dobře znal, nikdy s ním necestoval. Vzpomněl jsem si jasně, že jednou za velmi časného rána potkal jsem Haška s tímto nezvěstným Kubínem, oblečené jako turisty. Totiž Kubín byl oblečen jako turista, neboť Jaroslav měl na sobě jen jakési prací cajkové šaty, v kterých se snažil budit dojem turisty. Koupila mu je jeho šetrná máti. Na zádech měli rance a v rukou sukovité hole. Zastavili jsme se na chvíli. Hašek si připálil ode mně svou lulku a na mou otázku "kam jdete?" odpověděl:"Ale jdeme se tak trochu projít po Rakousku."
Když jsem v Haškově rukopisné pozůstalosti, dosud netištěné, našel tolik zmínek o malíři Kubínovi, umínil jsem si, že ho musím najít. Jal jsem se tedy putovati za Kubínem v pevném přesvědčení, že mi poví, co bohužel už Hašek říci nemůže. Sice o svém cestování napsal celou řadu povídek, ale těch jeho cest bylo tolik, že ani jednu nelze souvisle sledovat. Nikdy bych nevěřil, kolik Kubínů ve Velké Praze žije; a žádný nebyl ten pravý. Když už jsem se vzdal vší naděje, přišla náhoda v osobě malíře Loukotky, který znal také několik Kubínů: ....."ale jeden z nich, malíř, je v Praze III., vedle Nerudy..... "
Dále jsem neposlouchal. Skočil jsem do rozjeté dvojky a jel přímo na Malou Stranu. Prošel jsem celou Nerudovou ulicí od lékárny Frágnera až nahoru k Hradu. Právě mezi Nerudovým domem a "Pivním sanatoriem" jsem našel to, co jsem již tak dlouho a marně hledal. Na nízkém dvoukřídlovém vchodu visel nápis:
 

Takřka jsem vylétl do prvního poschodí, abych konečně spatřil toho, kterého jsem jižjiž oželel. Ale v nitru mé duše hlodal červ pochyb. To nebude on, to nebude on! Když mi dáma ukázala dveře vpravo na konci chodby, chtěl jsem jíti dál, ale v tom se ozval takový známý hlas a já si marně snažil v rychlosti uvědomiti, kde jsem jej již slyšel. Udělal jsem krok, ale zarazil jsem se. Dech se mi zatajil, hrdlo se mi zúžilo. Přízrak! Na konci chodby v přítmí stál přede mnou - Hašek! Jeho postava, jeho hlas. Vzpamatoval jsem se teprve, když se znovu ozvalo: "Prosím, račte dá!!" Když jsme se octli v pokoji osvětleném jarním sluncem, teprve jsem poznal, co bylo příčinou mého vzrušení. Takovou shodu v podobě jsem již dávno neviděl. Hlas, postava, vlasy, oči - všechno se takřka shodovalo, jen nos měl Hašek menší a slovanštější. Myslím, že jsem pana Kubína, přivedl do notných rozpaků tím, že dříve než jsem vysypal, co jsem měl na srdci, jsem si ho tak důkladně prohlížel. Ale jakmile jsem vyslovil to kouzelné slovo "Hašek", které mi již otevřelo srdce i ústa mnohých oficiálních osob, rozzářil se jeho obličej a celý tón naší rozmluvy nabyl takové srdečnosti, s jakou jsem se již dlouho nesetkal.
K mé nesmírné radosti ukázal se malíř Kubín nevyčerpatelnou studnicí vědomostí a vzpomínek. Za chvíli byl jsem u něho již jako doma. Konečně jsem si tedy mohl seřadit aspoň jedno velké putování Haškovo po vlastech. Něco o tom vyprávěl sám, něco o tom napsal, a nyní to, co mně chybělo, dopověděl Kubín.
Znal se s Haškem již ze studentských let. Seznámili se náhodně v redakci Národních Listů, kam oba nosili své prvotiny. Jejich společným protektorem byl spisovatel Servác Heller, který chtěl z Kubína udělati žurnalistu a z Haška spisovatele. To bylo asi roku 1900. V redakční hovorně čekal jednou Kubín na Hellera, když do redakce vtrhl Hašek a hned, jakmile zjistil, že má Heller návštěvu, bez ceremonií se seznámil s Kubínem. "Jsem spisovatel Jaroslav Hašek" nonchalantně prohodil a srdečně stiskl ruku Kubínovi. "Akademický malíř, sochař, žurnalista a spisovatel Jaroslav Kristián Kubín" pronesl jedním dechem v odpověď. Jaroslavovi zamžourala jen očka. "A dostáváte také foršusy?" Když slyšel kladnou odpověď, dodal: "To jste možná právě tak dobrý spisovatel jako já."
Kubínův otec byl správcem pražské porodnice a stinná zahrada tohoto ústavu stala se jejich nejmilejším útočištěm.

Hašek s Kubínem se jíž delší dobu chystali na větší cestu po širokých vlastech rakousko-uherských a nedostávalo se jim k tomu nic více a nic méně - než peněz. Hašek byl sice odhodlán vydati se na cestu třeba bez groše, ale Kubín, vychovaný v pohodlí a dostatku, neměl mnoho chuti vydati se do světa nezabezpečen a riskovati tím po případě nedobrovolný návrat "per pedes apostolorum", "po šňůře" nebo "šupem". A tu se jako deux ex machina objevil v kamarádské společnosti na lavičkách v parku na Karlově náměstí homo novus herec František Vágner. Byl ihned rozhodnut, jakmile se o jejich cestovatelském plánu dověděl, jíti s nimi. A protože jako kočující herec měl určité zkušenosti s lidmi dobrého srdce a otevřenou kapsou, poradil obrátit se na známého průmyslníka a mecenáše J. L. Bondyho, jenž sídlil na Florenci. Vágner poradil a Hašek udělal, neboť byl zejména v těchto věcech mužem činu a zvyklý na to, "co můžeš udělat dnes, neodkládej na zítřek!"
Sebral se a šel za starým pánem Bondym. Byl ochotně přijat a vyslyšen. Vracel se obohacen o 150 zlatých rakouské měny, což byla částka na tehdejší dobu pro tři nadějné a poznání lačné mládence více než slušná. Když se rozradostněn vrátil na Karlovo náměstí, kde byl netrpělivě očekáván, neřeklo výsledku své míse nic jiného, než "zítra ráno vyrazíme!"
Na Vágnerovi bylo patmo, že se tohoto kategorického imperativu poněkud zalekl, neboť jak se později ukázalo, byl více pro theoretické než praktické cestování a do poslední chvíle byl přesvědčen, že z toho nějak vyvázne. Ale to neznal Haška!

Večer bylo zasedání "U zlatého litru" na Vinohradech, kde se právě konaly přípravy k založení "strany mírného pokroku v mezích zákona v Čechách". Přípravy k založení této strany trvaly několik let, její život byl však velmi krátký.
Hašek ve své literární, dosud netištěné pozůstalosti vypisuje - bohužel jen v torsu - dějiny této podivuhodné strany. Na jejím prvním prohlášení jsou podepsáni:
Eduard Drobílek, dávno již zesnulý úředník České techniky, o němž Jaroslav napsal několik povídek, malíř Josef Lada, věrný přítel Haškův a jeho vychovatel, nedávno zesnulý známý překladatel inženýr Kún, dr. Novák, zvaný "Kytička", dnes ministerský rada, sociálně demokratický předák Emanuel Škatula, Slabý, policejní komisař, Josef Skružný, spisovatel a bývalý redaktor Humoristických Listů, a konečně dr. Bohumil Šmeral, o kterém se říkalo, že se snažil Haška podplácet, aby o něm psal hanlivé články. Do těchto přípravných schůzí chodilo však ještě mnoho jiných významných lidí. Sem docházel i starý Jakub Arbes, Jiří Mahen, Josef Mach, dr. František Langer, dr. Theodor Šmeral a jiní.
Do posledního zasedání přivedl Hašek s Kubínem i novopečeného člena strany, herce Vágnera. Ovšem o tom, že Hašek s Kubínem chtějí odcestovat, neměl mimo několik zasvěcenců nikdo ani potuchy. Příčinou k hodokvasu bylo přijetí Vágnera za člena strany. Jaroslav herce hostil a tomu bylo blaze. Cestování mezitím již vypustil z hlavy a snad mu ani nebylo nápadné, že se s ním v této nové pro něho společnosti zachází až příliš slušně a nezvykle.
Onen večer se vůbec mluvilo vybranými slovy a chování všech bylo bezvadné, tím trapněji však působilo, když se najedenému a napitému Vágnerovi přihodilo cosi lidského. Všichni se jako na povel zatvářili velmi konsternovaně a uraženě. Tato neslušnost musí býti potrestána. Hned se sešel kárný výbor strany, jemuž předsedal Jiří Mahen, aby porokoval o této nepřístojnosti a zjednal nápravu. Po napjatém očekávání vrátili se členové z porady, aby vynesli rozsudek nad provinilcem Františkem Vágnerem a intelektuálními původci jeho činu, Jaroslavem Haškem a Jaroslavem Kristiánem Kubínem. Byli odsouzeni především k tomu, aby společně a rukou nedílnou zaplatili dnešní cech. Za druhé musí prý druhý den časně ráno v 6 hodin 30 minut odcestovati z (tehdejšího) státního nádraží vlakem do Jihlavy a odtud projíti pěšky Moravu, Horní i Dolní Rakousy, Uhry, Krajinu a Slovinsko. Cestu jsou povinni vykonávati za čtyři měsíce, při tom musí propagovati zásady "Strany mírného pokroku v mezích zákona", pořádati schůze a zakládati její nové odbočky a jednou měsíčně referovati výkonnému výboru.
Rozsudek kárného výboru byl přijat s mrazivým klidem. Jen Vágner, který všechno pokládal za dobrý žert, se usmíval. Přestal se usmívat až ráno v pět hodin, když jej Hašek s Kubínem vytáhli násilím z postele a přiměli ho, aby se oblékl a šel s nimi. Nevyspalý, div neplakal, měl na sta výmluv, ale všechny mu nebyly nic platny.

Ráno v šest hodin 30 minut unášel je vlak k Jihlavě.
Cestou ve vlaku udílel Hašek nezkušeným spolucestovatelům lekci o tom, jak se mají chovati. Především a hlavně je naučil tomu nejdůležitějšímu: uměti říci ve všech jazycích zemí, kterými budou procházeti:
"Jsme tři čeští studenti z Prahy, konáme studijní cestu a prosíme o podporu."
Bozi vědí, kde se Hašek této větě ve všech řečech sám naučil, ale byla na samém počátku cesty nezbytná, protože společné jmění se značně ztenčilo jednak loučením "U zlatého litru" a pak různými nákupy.
Hoši měli štěstí. Hned v Jihlavě na jejich první zastávce se jich ujal pan Bozděch, úředník tamější filiálky Živnostenské banky. Zavedl je do České Besedy, kde byli hosty české menšiny. Zde se také ukázalo, že herec Vágner nebude jenom přítěží, neboť se uplatnil jak náleží. Zazpíval několik kupletů a hned šel "vybírat". Tato pohotovost Haškovi částečně imponovala.
Druhý den ráno se objevily za okny několika českých obchodů improvisované plakáty, které hlásily, že populární český spisovatel Jaroslav Hašek promluví dnes večer v 8 hodin v místnostech České Besedy o programu nepolitické strany mírného pokroku v mezích zákona v Čechách.
Ale nepromluvil. Když večer v přeplněné místnosti České Besedy se chystali vyslechnouti programovou řeč pana spisovatele, objevili se dva městští policejní strážníci a odvedli ho s Kubínem i Vágnerem na městský úřad, kde je náměstek starosty Schaffraneck jako podezřelé vyslýchal.
Pobouřená česká menšina telegrafovala ovšem do redakce Národních Listů tragickou zvěst o novém příkoří, páchaném na české menšině německou zlovůlí. Zatím však seděli Hašek, Kubín a Vágner s panem náměstkem Schaffranckem v družném rozhovoru, při kterém Kubín a Vágner neříkali stále nic jiného, než "Jawohl".
Zato Hašek přímo ohromoval pana náměstka programem své strany. Vykládal mu o tom, že je strana mírného pokroku v mezích zákona poslala jako emisary, aby slovem i skutkem působili k tomu, aby české menšiny již jednou provždy upustily od své touhy po samosprávě, aby jim vytloukli z hlavy tu českou nadutost, paličatost a aby konečně pochopily, že německá kultura je to jediné, co může zachrániti degenerovaný národ. Proto jim také budou předčítati v českém překladu spisy slavného Momsena a jiných kulturních velikánu německých, jako Wolfa a Schonerera.
Pan Schaffraneck byl Haškem a jeho společníky tak nadšen i dojat, že nedopustil, aby se již vrátili do České Besedy mezi ty paličáky, ale osobně je zavedl do německého kasina, kde promluvil o jejich poslání přítomným Němcům, kteří byli dojati ještě více než pan náměstek a nakrmili i napojili naše tři mušketýry tak dokonale, že druhý den vyspávali až do oběda. Pan Schaffraneck pro ně uspořádal v kasinu sbírku, která vynesla 112 korun a mimo to jim dal vřelé doporučení na německého starostu města Znojma, kam měli namířeno.
Hašek ve svém referátu výkonnému výboru strany mírného pokroku v mezích zákona píše:
,,Nás jako Čechy by velice bolelo, kdybychom musili pumpovat chudé české menšiny a proto budeme raději pumpovat bohaté německé většiny."
Z opatrnosti však vytratili se již odpoledne nenápadně z Jihlavy a táhli pěšky na Znojmo......

V pozdních hodinách nočních přešel Jaroslav Hašek s kamarády poblíže Vídeňského Nového Města hranice Dolních Rakous a octli se na uherské půdě, kde tuto první noc ztrávili v libě vonícím seně. Ranní slunce je probudilo. Umyli se v blízkém potůčku a vydali se dál do vnitra Uher.....
.....Cesta vedla je do Šoproně. Mimo sběratele je doprovázel i mladý Holanďan z Javy a po třech hodinách jízdy se s oběma uprostřed stepi na pokraji malého lesíka, u něhož se páslo velké stádo vepřového dobytka, rozloučili. Tato chvíle, kterou bylo nutno oslavit, se protáhla na několik hodin, neboť všechno tekuté, co bylo ve voze naloženo, bylo zkonsumováno. Když se konečně rozcházeli, musil býti do bryčky naložen pan sběratel, neschopný udržeti se na nohou ...
Ještě téhož večera byli hosty vesnického faráře, který je uvítal s otevřenou náručí nejen jako Čechy, ale i jako vhodnou příležitost k tomu, aby se zase jednou řádně vymluvil a osvěžil mezi inteligentními lidmi. Tato zábava o kulturních věcech se při dobrém víně protáhla až do půlnoci, kdy pan farář pojednou kategoricky prohlásil, že jako katolický kněz smí píti jen do půlnoci a dále ne.Říkal to tak lítostivě, že se jej Haškovi zželelo, takže prohlásil:
. "Pane faráři, katolický ritus sice praví, že kněz po půlnoci nesmí píti, ale nikde nestojí psáno, že by to do něho nesmělo být naléváno." A od slov přešel ihned ke skutku, povzbuzen upřímným smíchem důstojného pána.
Druhého dne v podvečer octl se Hašek se svými přáteli před branami Šoproně a jako obvykle jali se hledati "český konsulát". Konsulem byl pro ně kdejaký usedlý zde bohatý Čech, buď lékař, farář nebo sládek, a tu a tam i nějaký učitel nebo profesor.
V Šoproni byl to opět sládek. Byli ubytováni na šalandě, která byla pustá a prázdná, neboť se v pivovaře nevařilo. Pana starého viděli jen první den, kdy je přijal s náležitou zdrželivostí a více se o ně nestaral. Vyjímaje pivo neposkytl jim zhola nic a tak našim mušketýrům nezbylo, než stravovati se po hospodách, a když se finance začínaly povážlivě tenčit, musili si vařit sami. Tak se stal Hašek kuchařem. Vařil a psal, Kubín s Vágnerem sháněli zásoby.
Většina povídek jím napsaných v šalandě šoproňského pivovaru zůstala v rukopisech. Tu také začal "Dějiny strany 'mírného pokroku v mezích zákona v Čechách", které bohužel jsou zachovány neúplné a které rovněž nebyly otištěny.
Postavení v Šoproni se stávalo pro ně čím dále tím tísnivější. Nikdo jim nepomáhal, nikdo jim neulehčoval  situaci, všichni se k nim chovali chladně, ba nedůvěřivě, takže jejich skrovná hotovost se den ze dne povážlivě tenčila. Když už neměli skoro do úst - neboť místní lidé si velmi ostražitě hlídali i zelinářská pole - dostal Hašek zprávu, která rázem pozdvihla pokleslého ducha i náladu. Byl to dopis od Serváce Hellera, v kterém Haškovi oznamoval, že mu do Velké Kanidže [Nagykanizsa] posílá částku 40 K, což bylo pro ně v tomto postaveni hotové jmění.
Ale těžko bylo opouštěti Soproň, když jenom v hostinci dlužili ne méně než 10 K a hostinský mládence střežil jako oko v hlavě. Po krátkém uvažováni bylo rozhodnuto, že za zbytek peněz, které ještě vlastnili, bude poslán Vágner do Velké Kanidže k sládkovi Znojemskému, na něhož měli doporučení od A. E. Mužíka, a ten že Vágnerovi příjem peněz na poště zprostředkuje.
Vágner se tedy vydal na cestu a Hašek s Kubínem zůstali, aby žili dál na účet slíbených peněz.
Oba ho očekávali druhého dne u večerního vlaku. Ale nepřijel. A nepřijel ani třetí den, ani za týden, a když již uplynulo skoro čtrnáct dnů, nabyli smutného přesvědčení, že Vágner peníze vybral a ujel do Prahy. Přísahali mu pomstu. Nezbylo nic jiného, než zastaviti Kubínovy zlaté hodinky a vydati se po stopách ztraceného kamaráda. Na hodinky bylo jim půjčeno tolik, že mohli uspokojit nenasytné věřitele, ale zbylo jim ještě na dráhu. S nikým v Soproni se nerozloučili, ba ani ne s panem starým.

Vágner zatím jako by se do země propadl. Ujel ze strachu před Haškem k venkovské divadelní společnosti Faltysově, která právě přijela na novou "štaci" do Klobuk u Peruce. Sešel jsem se tam s ním, když se jednoho dne objevil jako záhadný muž v haveloku s typickým "šlapsem" na hlavě. V jedné ruce staromódní tašku, která patrně již vysloužila jako pomocnice při porodu, pod paží aktovku. V těchto dvou brašnách měl uložen všechen svůj majetek včetně "bohaté" garderoby. A protože mu jazyka dar byl svěřen větší měrou, byl za chvíli mezi námi jako doma. Klobuky byly ze začátku zlá štace. My "svobodníci" spali na jevišti, zabalení ve starém koberci a prospektu, představujícím anglický sad. Vágnerovi se to sice nelíbilo, ale nebylo vyhnutí.
U Faltyse se hrávalo v těch dobách "do dílů". To jest tak, že po odečtení skutečné denní režie se ostatní mělo rozdělit stejným dílem. Jak takové díly podle účetnictví našeho ředitele, nestora divadelních ředitelů a pamětníka J. K. Tyla, vypadaly, hned povím. Je svatá pravda, že ředitel stržené peníze rozdělil na stejné díly, jenomže ty se vztahovaly i na rozličné hodnosti, které.kdo vykonával. A tak. to nakonec dopadlo takto: Jeden díl ředitel za to, že má koncesi. Díl za to, že má kníhovnu. Díl za garderobu. Díl za dekorace. Díl za to, že režíruje. Díl za hraní atd. atd. Pak přišla na řadu paní ředitelová. Jeden díl za to, že je ředitelka, díl, protože má koncesi, díl za knihovnu, díl za garderobu, díl za dekorace atd. atd. To byly první a největší hromádky a pak přišly na řadu děti, které vesměs byly v tomto podniku zaměstnány. Výše jejich dílů se zvětšovala nebo zmenšovala jejich stářím a funkcemi, které zastávaly. Těch dětí bylo požehnaně; ale pak ještě přišly na řadu děti dětí a nakonec jsme zbyli my, začátečníci, kteří jsme často na stole lovili těch patnáct, dvacet krejcarů, které na nás každého připadly. Když se dnes, po čtyřiceti letech, dívám do své tehdejší gážové knížky, vidím, že můj největší díl dne 31. prosince roku 1904 byla částka 82 krejcarů. Nevím, jakým nedopatřením se to stalo, že jsem byl ten den tak bohatě odměněn, ale po bližším nahlédnutí vidím, že to byl silvestrovský večer ve Zlonicích u Slaného, kde jsme ten den hráli na dvou místech, a to v sále U koruny a v Sokolovně. Mimo to jsme účinkovali ještě v sousední vesnici Dřínově.
Je pochopitelné, že se Vágnerovi toto sociální zařízeni nechtělo líbit, a když se ozval, zjistilo se, "že vůbec nemá herecký talent", neboť ten se zde měřil ne tím, kdo co umí, ale jaké má požadavky. My, kteří jsme se neuměli ozvat, byli jsme příkladnými talenty a jedinými hodnými následníky J. K. Tyla. Ale ani to snad nebylo příčinou náhlého odchodu Vágnerova od společnosti Faltysovy jako spíše dopis, který dostal a jehož obsah nám, kteří jsme byli zasvěceni do jeho připraveného útěku, skrýval a zamlčel až do poslední chvíle. Vyprávěl nám jakousi romantickou historii o krevní mstě, pro kterou jej pronásledují a pro kterou, když jej nyní našli, musí utéci. Svou cestu na Balkán s Haškem a Kubínem líčil nám jako jedinečné dobrodružství mezi Makedonci a Albánci, kde prý byl s jedním literátem a malířem. Prý se do něho zamilovala jedna albánská princezna, svedla ho, a protože si ji nechtěl vzít, musil i s ostatními prchnout, neboť bratři té princezny zamýšleli vykonati na něm krevní mstu.

Dopis, který dostal, prý mu oznamoval, že jsou mu na stopě, a vybízel ho, aby zmizel. Je pravda, že jsme sice jeho příhodě věřili jen zčásti, ale když jsme viděli jeho neklid, nervositu a strach, skoro bychom jí byli uvěřili. Konečně se naskytla chvíle, kdy mohl svůj útěk uskutečniti. Hrál se Kolárův Pražský žid, ve kterém paní ředitelová hrála Valeriana Magna. Návštěva byla slušná a tudíž i díl, který na nás každého připadal, ucházející. V časných hodinách ranních, za tmy, doprovodili jsme Vágnera na nádraží. Celou noc předtím ztrávili jsme v hospůdce u Bakaláře, kde nás, hereckou čeládku, hostil bohatý sedlák Tříska z Třebíze, rodné vísky Beneše Třebízského.
Při dobrém boušovickém pivě vykládal nám naposled Vágner svou balkánskou odysseu a my jsme mu byli tenkrát ochotni věřit. Ranním soumrakem táhli jsme jako spiklenci a rozhlíželi se bojácně cestou, nevyskočí-li na nás odněkud krevní mstitel. Na nádraží jsme se ukryli v přítmí a vyčkávali příjezdu vlaků. Přijížděly současně dva. Jeden ku Praze a druhý od Prahy. Vlak ku Praze přijelo minutu dříve. Stáli jsme s Vágnerem u vagonu, když zaznělo písknutí a od Prahy přijížděl druhý vlak. Pozorovali jsme cestující, kteří vystupovali, a skoro jsme si přáli, aby se mezi nimi objevil vysoký a ramenatý Albánec, který by zakoulel očima, aby našel svou oběť. Ani jsme nepozorovali, že Vágner zatím již stál ve voze a opatrně již přivřenými dveřmi vyhlížel na nástupiště. Pojednou vykřikl, přibouchnul dveře a zmizel, jak jsme podle stínu mohli viděti, v oddělené místnosti, určené jen pro nevyhnutelný případ za cesty. Ještě jsme slyšeli chvatné zamykání a již se ozvalo známé zatroubení a vlak se hnul. Teprve po několika metrech jízdy otevřelo se matované okénko a jím naposledy vyhlédla zděšená tvář Vágnerova. Křičel na nás: "Prosím vás, chlapci, neříkejte mu, kam jsem jel!" S dušičkou na krajíčku šli jsme obhlížet krevního mstitele.
Zastihli jsme ho jíž před nádražím, právě ve chvíli, kdy se kohosi správnou češtinou ptal: "Je tady někde nablízku hostinec?" a než mu ten kdosi mohl odpovědět, přiskočil jsem k němu, prudce jsem jím obrátil, takže jsme stanuli tváří v tvář a já zvolal: "Hašku, kde se tady bereš?"
V hospodě u Bakaláře, kde dosud měli otevřeno, dověděl jsem se od něho, jak to vlastně s tou krevní mstou i s tím Balkánem bylo. Bavili jsme se skvěle až do oběda, a když jsme Haška doprovázeli na nádraží - odjížděl do Rakovníka - prohodil nimochodem: "Má ten Vágner smůlu! Já vím, hoši, že se vám tu asi moc dobře nedaří. ,To je vidět z toho, že utekl. Přivez' jsem mu prachy. Prodali jsme s Kubínem ty kameny, co jsme dostali na Slovensku, a já mu přivezl jeho díL"
A "krevní mstitel" Hašek zaplatil za nás u Bakaláře nejen co jsme snědli a vypili, ale na rozloučenou nás ještě každého podaroval pěknou viržinkou.

Po ukončení této cesty vymkl se již Jaroslav nadobro vlivu matčině a třebaže čas od času - pokud ovšem nebyl někde na cestách - bydlil u ní, ztratil jejich vzájemný poměr na vřelosti, a to hlavně proto, že způsob jeho života se příčil názorům a zásadám matky.
V té době počíná pak teprve ta pravá nezbadatelná a často velmi záhadná Odyssea Haškova života. Těžko bylo a lze i nyní těžce pochopiti, co bylo pravou příčinou, že Hašek jako Ahasver byl hnán s místa na místo, dělal věci, které se příčily obyčejnému rozumu a často přicházely do rozporu se zákonem. Matku nejvíce rmoutilo, že docela přestal dbáti na svůj zevnějšek a že věci materiální byly pro něho zcela zbytečnými. Neznal cenu peněz, nechtěl ji znát a dokonce je považoval za původce všeho lidského zla, ač jimi sám při značném množství, které prošlo jeho rukama, udělal mnoho dobrého.
Neznal, nechápal a nechtěl přiznávati jakoukoliv míru odpovědnosti. Autorita nebyla mu ničím; nenáviděl ji a zesměšňoval. Haškovi se v Čechách těžce dýchalo, maloměšťácké poměry pražské jej tísnily; mentorování matky, příbuzných a přátel, kteří cenili jeho talent, ale přitom jej stále chtěli někam zaškatulkovat, ho omrzelo. Toužil jen po svobodě, volnosti, a to stůj co stůj. Brzy se naučil odříkati se všeho tak zv. kulturního pohodlí a v kupě vonného sena, ve vyhřáté stáji spalo se mu pohodlněji a lépe než v matčiných peřinách. Neměl rád pořádných, kultivovaných lidí, byli mu příliš úzkoprsí a směšní svým "děláním" kultury. Chtěl všechno to, o čem psal, znáti, prožíti a proto také tíhl celým svým založením k těm, kteří patřili k uraženým a poníženým. Jen mezi nimi mu bylo dobře, jen mezi nimi byl klidný a aspoň dočasně spokojený.
Ale v jeho povaze bylo stále cosi dětinského. Sklon k romantismu, umíněnost, malicherná zloba, to vše připomínalo rozmazlené dítě. Mimo vědecké knihy, různé encyklopedie a klasickou literaturu byly jeho kapsy stále plny dobrodružné dětské četby a populárních vědeckých příruček. A právě s takovou rozkoší a vážností, s jakou četl díla světové literatury, dovedl se zahloubati do kuchařské knihy, starých kalendářů, praktických rádců a rozličných odborných listů a čerpal z nich četné poznatky, které ho často inspirovaly k psaní příběhů a povídek. Kolik románů, nesčetných povídek a novel nedokončil jenom proto, že se mu nedostávalo klidu a že stále a stále měnil místo svého pobytu a působení! I okolnost, že potřeboval pořád peněz a že redakce jen nerady otiskovaly věci na pokračování, ho naučily vyjadřovat se zkráceně a zhuštěně.
V této době si také osvojil, ne již předčítat, ale vyprávět příhody a povídky, které psal, nahodilým společnostem, jež se ponejvíce skládaly z lidí prostých, a na nich zkoušel, je-li jeho věc dobrá, účinná či špatná.

Málokterý z druhů Haškových se může pochlubiti tím, že byl svědkem nějaké jeho historie lásky. Hašek i ve svém poměru k ženám byl poněkud neobyčejný. Především byl v jejich přítomnosti až podivuhodně slušný a uctivý a ač ani v ostatním životě nebyl hrubec, bylo v jeho styku s ženami cosi ostýchavě cudného. Nevyhýbal se styku s ženami, ale také jej nevyhledával a později, snad vlivem alkoholu, zříkal se žen čím dále tím více a nakonec se s nimi přestal - vyjma nutný společenský styk - stýkati vůbec. Bylo o něm známo, že zejména nemiloval žen, které se obíraly uměním a psaním. Posmíval se jim a snad jen k těmto ženám dovedl býti poněkud hrubším, ač svou ženu Jarmilu velmi podporoval v její literární tvorbě a dokonce podněcoval i k psaní.
Historie jeho lásky s paní Jarmilou, jeho pozdější ženou, byla velmi složitá. Kdysi, bezprostředně po svém odchodu z Obchodní akademie, putoval po venkově a mezi jiným zabloudil i do Týna pod Helštýnem, kde se shodou okolností - které mohly býti i tragické - seznámil s rodinou tehdejšího nadučitele pana Hejniše. Při svém příchodu do Týna a nezbytném posilněni jal se zlézati hned Helštýn a jakousi nešťastnou náhodou uklouzl a zřítil se několik metrů a značně se pohmoždil. Po první pomoci byl zanesen do školy, kde byla v letní době "Studentská noclehárna". Když se pan Hejniš z Haškových dokumentů dověděl, že je to spisovatel, dal jej přenésti do svého bytu, kde Hašek pobyl až do uzdravení. Dobrosrdečná a pohostinná paní Hejnišová měla dcerku Slávku, která se právě chystala, že po prázdninách pojede do Prahy studovat do Ženského výrobního spolku. Trochu romantické dívce snad nejvíce imponovalo toto náhodné seznámení s panem spisovatelem, a tak se mezi mladými lidmi vyvinul trochu milostný poměr.
Když se Jaroslav po prázdninách vrátil do Prahy, byla tu již slečna Hejnišová. Stýkali se nyní častěji a jejím prostřednictvím seznámil, se hned s mnoha jejími pří-telkyněmi.
Mezi nimi byla i slečna Jarmila Mayerová, mladá, ne sice krásou vynikající dívka, která si však rázem získala sympatie Jaroslava pro svou bystrost, pohotovost a zájem o všechno. Však se jí také vbrzku podařilo Haška připoutati k sobě a odlouditi ho tak Slávce Hejnišové. Nebyla z toho mezi dívkami tragedie, neboť všichni chodili společně dále na časté vycházky a výlety do blízkého okoli Pruhy.
Jaroslav v této dívčí společnosti jaksi pookřá1.
Jejich  nejoblíbenějším místem byla malá zahradní hospůdka za Smíchovem "Nad Konvářkou". Zde jim Hašek četl své rukopisné práce a tu jim také po prvé předčítal "Trampoty panu Tenkráta". Tato z prvních jeho rozměrnějších povídek nedošla však příznivého ohlasu u měšťansky vychovaných slečen; pro Haška to byl přec jen úspěch, neboť cítil, že ťal do živého. Chodil také s těmito dívkami, mezi nimiž mimo Slávku Hejnišovou a Jarmilu Mayerovou byla Máňa Bubelová (sestra spisovatelky Bubelové), Helena Milotová, jež se později stala poslíčkem lásky a věrným prostředníkem mezi Jaroslavem a Jarmilou, a nakonec i Mína Kokešová (dnes provdaná Varausová, která se s paní Jarmilou později cele oddala literatuře), do kursů ruštiny, jež byly pořádány ve škole u sv. Jindřicha, a do kursů polštiny v Školské ulici.
Přitom však nezanedbával své hospůdky u Jungmanna, u Kuřího oka, u Zlatého litru, u Trinerů atd., a ani na kamarády na Karláku nezapomněl. Návštěvy těchto místností byly regulovány finančními poměry a když nebylo peněz, zbylo tu ještě vždycky Karlovo náměstí, kde se V krajním případě mezi druhy dal sehnati nějaký groš. Ovšem pro Haška už tenkráte nebylo žádnou novinkou choditi do hospody i na dluh a mnohý číšník nebo dokonce sám hostinský mu rád posečkal, neboť kde byl on, bylo vždycky veselo a znamenalo to čilejší obchod.
Na Karlově náměstí však nebylo peněz třeba. Vždyť ani ta paní, která byla pověřena vybírati krejcárky za hodinu sedění na židličce, se nikdy nenamáhala obtěžovati mladé pány, protože stejně věděla, že "smrdí grošem". Ba naopak, mnohou tu svou volnou chvilku s nimi ztrávila, aby se vypovídala a vyložila jim často osud a historii těch, kteří se přišli na chvíli vyhřát na sluníčko. Blízkost nemocnice přiváděla sem rekonvalescenty, nemocné a jejich průvodce, nemocniční ošetřovatelky; zde vysedávaly i babice (žačky porodního kursu) a tváříce se, že se pilně učí, chtivě koketovaly s mužským pokolením. Zde Jaroslav Hašek se svými přáteli vyslechli nejednu lidskou tragedii, tu viděli mnohého nedávného sebevraha, jemuž se nepovedl pokus sebevraždy, jak se přímo chvěje touhou po životě. Kolik trosečníků tu prošlo, aby každý aspoň ukápl těžce prožitého moudra!

Jednoho dne k večeru, kdy vůně květů byla přímo omamná a příroda ještě vesele rozjásaná, schvátila naše hochy podivná touha. Milenci, stulení na lavičkách, jejich šepot a pokradmé polibky probudily i v nich lyrické touhy a protože nedovedli býti sentimentální, vybíjeli svou náladu žerty a narážkami. Z ní vyplynul návrh: Rozejdeme se a po hodině se sem zase všichni vrátíme, ale každý s dívkou, i kdyby byla ošklivá jako noc.
Jaroslav s Kubínem vykročili cestou směrem k technice, a právě v místech, kde dnes stojí pomník Karoliny Světlé, se Hašek od Kubína odpojil a vykročil vstříc dívce, která přicházela cestou od Ignáce. Hašek ji oslovil a než se druhý mohl vzpamatovati z jeho náhlého rozhodnutí, kráčel již Jaroslav zavěšen do dívky. Nevedl ji však mezi druhy, nýbrž s ní odešel na nábřeží. Když se Kubín vrátil k lavičkám a vyprávělo tom, jak Hašek lehce umí získati přízeň dívky, neměl ani tušení, že to byla Jarmila Mayerová, dávno již vyvolená Haškova srdce.
Od tohoto dne byl styk Jaroslava s Jarmilou nepřetržitý. Jistě oba netušili, jakou křížovou cestou projde jejich láska.

Jaroslav Hašek se pustil do anarchismu s takovou vehemencí, radostí a chutí, tak jako do všeho, co jej přitahovalo a čím byl nadšen. Byl jím téměř čtyři roky a zdánlivou příčinou, proč se s ním rozešel, bylo to, že rodiče jeho pozdější ženy paní Jarmily, Mayerovi, se celou silou své moci bránili tomu, aby se jejich dcera stýkala s člověkem, který se takto sám stavěl mimo zákon.
Z počátku docela nevinný milostný poměr během doby vyrostl v opravdovou lásku a té Jaroslav přece jen nakonec obětoval své přesvědčení. Ovšem, že to nebyla jediná a nejsilnější příčina jeho rozchodu s anarchismem. Ne změna ideového přesvědčení, ale určité osoby mu znechutily pobyt a práci v hnutí. Především byl to Vohryzek, kterého velmi brzo prohlédl a když jeho snaha, jej odhaliti, byla marná, odešel dobrovolně z hnutí.
O tom, jak s chutí a radostí pracoval mezi anarchisty, svědčí dopis, poslaný Jarmile s jedné takové agitační cesty. Dopis je psán na zálepce a poslán poste restante pod značkou "Gryša" na Král. Vinohrady - hlavní pošta. Poštovní razítko je z Ústí nad Orlicí 14. dubna 1907:
,,Milovaná Jarmo!
Píši Vám o tom, jak Vás mám rád, ačkoliv jsem hodně daleko od Vás. Vzpomínám na Vás a buďte ubezpečena, že hnedle pořád. Přijel jsem šťastně, s velkým úspěchem konal hned večer schůzi. Dnes jdu asi se 300 našimi hochy do Dl. Třebové rozbít klerikální schůzi. Mám zde velký úspěch a budeme se řídit na mou radu heslem: za násilí násilí. Stát, toť násilí - pardon, vidíte, že jsem v ráži a že řečním už i na papíře. Těším se na klerikála Myslivce. Nedaleko teče Orlice a já nevím, máme-li toho chlapíka hodit do řeky před schůzí, při schůzi nebo po schůzi. Také bych byl při tom, abychom chlapíka klerikálního ztloukli. Hoši ho chtějí ztlouct a čekají jen na můj pokyn. Co tyto řádky píši, rozvažuji, mám-li k tomu svolit. Bude to schůze, jaké zde na moravských hranicích nebylo pamětníka. Máme zde velmi silné bojovné organisace, kterým právě odporučuji revoluční taktiku. Na prvního máje chtějí zde zapálit Ústí nad Orlicí. Velmi příjemné město, jak vidíte. Krajina krásná, obrovské lesy a milé by byly, kdybyste Vy byla zde .. Ukázal bych Vám řeku Orlici, jak teče a šumí Orlickými vrchy s vodou zelenou, jako naděje, že Myslivcovi napráskáme. Já slovy, a hoši čím budou moct. Bude tam farář také přítomen. I toho sluhu božího zmlátí. Jednoho klerikálního učitele chtějí přivázat za nohu k židli a tak ho pod vyhrůžkou, že bude bit, nutit, aby se modlil šest hodin nepřetržitě za sebou "Otčenáš a zdrávas Maria milosti plná". Snad se mu to zhnusí. Drahá Jarmo! Úspěch můj je úspěchem Vaším. Ku Vaším nohám kladu své triumfy. Ku Vašim nohám hlavu dr. Myslivce a líbám Vás při tom v duchu. V pondělí o půl třeti hodině odpolední přijďťe ke stolu, neboť nevím, pojedu-li osobním v noci, či rychlíkem ráno. Spíš ráno rychlíkem. Líbá Vás Váš
Gryša.
Právě jsem svolil, aby dr. Myslivec byl po katolicku bit!'
 
V roce 1908 se však s anarchisty rozešel nadobro.
Stalo se tak za těchto okolností: Hašek byl poslán Vohryzkem a druhy na agitační cestu po českém severozápadě a aby ušetřil na cestovních výlohách, bylo mu dáno k disposici kolo. Projel na něm celý kraj od Třebenic až k Ústí nad Labem a jistě plnil svoje poslání, jak nejlépe dovedl. Ale na těchto cestách se velmi často vyskytovaly svody, kterým těžko odolával. Družná společnost a dobrý mok jej nejednou dovedly svésti na scestí.
Bylo to v Ústí nad Labem, kdy se právě dostal do takové dobré společnosti, kterou po svém zvyku hostil. Ale tentokrát veselý mejdan neskončil tak hladce, neboť se v ranních hodinách ukázalo, že i Haškovy kapsy nejsou bezedné, a když se již slunce začínalo tlačit do oken, zjistil Jaroslav k svému zděšení, že nejen již nemá peněz, ale že útrata, kterou mu udělali náhodní kamarádi, je tak značná, že ani částka, kterou mu ihned se naskytnuvší ochotný kupec nabídl za kolo, sotva stačila na zaplacení cechu, tím méně pak na zpáteční cestu.

Stalo se. Hašek prodal kolo, zaplatil nedočkavému hostinskému útratu a ocitl se na ulici bez peněz, bez kola a bez přátel. Chtěl-li se dostati do Prahy, nezbylo mu nic jiného, než aby se dal najmouti jako dělník v labském přístavu. Musil pracovat velmi těžce několik dní, než sehnal na zpáteční cestu, a zatím se v Praze, doma u matky, odehrála hotová tragedie. Vohryzek, jemuž nějaký přítelíček sdělil, co udělal Jaroslav s kolem, se sebral a došel  si na paní Haškovou, a vymámil na ní nestydatou částku za kolo Haškem zpronevěřené, dokládaje, že její syn je v Ústí zavřen a že jen zaplacením se může dostati z této nepříjemné situace. Samozřejmě, že maminka Haškova s těžkým srdcem obstarala peníze na jeho osvobození, a když se za několik dnů objevil doma, nebylo lamentacím konce. Hašek neřekl nikomu ani slovo. Spolkl tuto poslední pilulku hořkosti a tvářil se v redakci "Komuny", jako by se nic nestalo. Byl však již pevně rozhodnut, že takovým druhům dá brzy vale.
Asi po dvou dnech svého návratu do Prahy, na cestě z redakce setkal se s Boučkem, který mu naráz vylíčil svou obtížnou situaci: byl opět na dlažbě a neměl z čeho býti živ. Hašek, vyslechnuv jej, zamrkal svýma malýma očkama a klidně mu odpověděl: "Máš ty ale štěstí! Právě jsem dal v redakci "Komuny" výpověď. Jistě budou rádi, najde-li se někdo, kdo jim za přiměřený plat bude obstarávati administrativu a zčásti i redakci. Jdi tam a řekni, že tě posílám. Budeš vidět, že tě vezmou." V redakci "Komuny" byli velmi překvapeni, když jim Bouček sděloval, co mu Hašek řekl a pro jistotu si ho tam hned nechali. Znali Haška již dobře a věděli, že nemluví do větru. Také již nepřišel a zaopatřil tak Boučkovi místo.

Ovšem, že se v kruzích bývalých anarchistů dodnes s oblibou traduje, že Hašek tehdy Vohryzkovo kolo ukradl a že byl za to vyloučen z anarchistického hnutí.
Hašek rozchodem s anarchisty zabil - jak se říká - dvě mouchy najednou: především vyhověl starému přání pana Mayera, zřekl se anarchismu a za druhé získal potřebný čas pro literární práci, do které se pustil s plnou silou. A ne v poslední řadě udělal tak i proto, aby se mohl věnovati své Jarmile, u níž a s ní prožil svá nejkrásnější lyrická léta.......  

......Jaroslav Hašek, ač již v obou předcházejících letech unikl onomu osudnému slovu "tauglich", při posledním odvodu v roce 1906 mu neunikl.
Byl odveden a přidělen do důstojnické školy 28. pěšího pluku "Pražských dětí", který tou dobou byl rozložen v Tyrolích, v Tridentu a Levicu. Nezůstal tam však dlouho. Zde vlastně sebral své první zkušenosti pro "Dobrého vojáka Švejka před válkou", kterého však začal psát až v roce 1910. Když se vrátil z tohoto svého prvního vojenského tažení, vyprávěl - tak jako všichni ti, kteří na vojně ztrávili třeba jen jediný den - obsáhlé legendy.
A ještě dlouhá léta dovedl vyprávěti o těch několika nedělích, které ztrávil v Tridentu, kdy byl po svém příchodu k pluku při dodatečné prohlídce uznán neschopným a jako takový poslán k superarbitrační komisi. Ta tento nález potvrdila a Hašek měl po své vojenské slávě.....

V hostinci "U zlatého litru" v tehdejší Brandlově ulici [dnes Balbínova č. 1] na Vinohradech, jenž patřil hostinskému Karbusovi, scházela se vybraná, byť různorodá společnost. Chodili sem z mladých intelektuálů anarchistických (Mahen, Mach, Bass, Langer atd.), skupina realistů kolem tehdejšího "Přehledu" (Chalupný, V. V. Štech, Kalabis, Šelepa atd.), sociální demokraté (bratří Šmeralové, Škatula atd.) a starý básník Arbes považoval tuto hospodu dokonce za své dominium. Odtud ho také vždy po půlnoci chodili všichni společně doprovázet do jeho bytu na Hřebenkách.
Pochopitelně, že nálada v této místnosti, kde se scházelo tolik různorodých elementů, byla vždy nabita elektřinou. Samozřejmě, že zde zněl především ohlas dne a celé světové situace. Politisovalo se, jak jinak? Hašek po zkušenostech s anarchisty měl již svůj "vytříbený" politický názor a všechny ony revoluční i opatrné řeči mu byly k smíchu.
Se svými kamarády Drobílkem a Forsterem (nedávno zesnulý profesor psychotechniky) tvořili v této společnosti jakýsi střed. Nic jim nebylo svaté a ze všeho si tropili jen žert a smích. Jejich debaty se skupinou koleni "Přehledu" přivedly Drobílka na nápad, založiti novou politickou stranu, a to "Stranu mírného pokroku v mezích ,zákona v Čechách". Hašek byl první, který tento nápad schválil a ihned realisoval.
Drobílek byl vůbec dobrý duch Jaroslava Haška. Byl z celé společnosti nejvtipnější a Jaroslav se od něho mnohému přiučil. Byl také inspirátorem a iniciátorem mnohých Haškových humoresek z oné doby. Hubený, vychrtlý človíček se znaky zřejmé tuberkulosy, pohyblivý a vtipný, který, třebaže se vždy stavěl do stínu svých kamarádů, převyšoval je svým humorem, vzděláním, rozhledem a hlavně svou životní moudrostí. On vlastně byl, třebaže se o tom nemluvilo, osou těchto skvělých večeru, na něž pamětníci dosud s láskou a rozkoší vzpomínají. Z jeho vtipu a humoru vyzařovala veliká životní zkušenost a láska k novému, lepšímu životu. Jeho vliv na Haška byl jen a jen dobrý. Podlehl těsně po ukončení světové války zákeřné nemoci a je jen litovati, že tento dokonalý člověk byl až příliš autokritický a nikdy nepsal.

U Vilímků, kde vydávali od nepaměti Humoristické Listy, vládla přísná disciplina. Redaktorská srdce se nikdy nedala pohnouti k nějaké té "záloze". A ani nesměla, neboť nad nimi bdělo přísné oko starého, vlastně mladého pana Vilímka, který nosil v hlavě nešťastnou ideu, chtít udělat z píšících lidí lidi pořádkumilovné. To byl důvod, proč se nesměly vyplácet zálohy. A přece se našel někdo, kdo tuto železnou zásadu prolomil, a to. nikdo jiný, než Jaroslav Hašek.
Vilímkovy Humoristické Listy mívaly kdysi také své slavné éry, kdy do nich nepsal kdekdo, ale lidé puncovaní - zvučná jména. Tak tomu bylo i za redaktorování Josefa Skružného a krátce i za Karla Horkého. Tito lidé, kteří na vlastní kůži pocítili těžkost dobývání záloh, měli sice velké porozumění pro podobné bolesti druhých, ale kapsa pana Vilímka byla na pěst, na zámek. Tím nechci říci, že by se snad nebývaly dělaly výjimky, ale ty jen potvrzovaly pravidlo. Až přišel Hašek.
Redaktorem byl tou dobou právě Josef Skružný. S Haškem se brzo spřátelil. Ovšem, to již také Jaroslav měl své jméno a popularitu a proto také snad náležel - jak vypráví redaktor Skružný - mezi nejvítanější návštěvníky Humoristických Listů. A nebylo to jen proto, že jeho humoresky a satiry mohl Skružný bezpečně a bez čtení odnésti přímo do tiskárny, ale i proto, že to byl milý a prostý člověk, jemuž byla závist naprosto cizí. Nikdy nikdo od něho neslyšel v redakcích tak časté: "Jak jste, prosím vás, mohl otisknout tu pitomost toho N. N.?" nebo: "Tenhle A. B. je hrozný psavec. Nejraději by ten list vyplnil sám!" Jeho skromnost hraničila s dětinskostí a byla mu vrozena.......

....To bylo v době, kdy mimo Humoristické Listy zásoboval Hašek i České Slovo a Právo Lidu. V obou redakcích měl řádně "zaťatý tomahawk", ale to mu nevadilo, aby nevymáhal nové zálohy. V Právu lidu psal proti národním socialistům a v Českém Slově proti sociálním demokratům. Obratně se vždycky ukryl za nějaký pseudonym a přes to, že to redaktoři obou listů věděli nebo tušili, trpěli mu to, neboť tomu věru nescházel vtip. Hašek šel dokonce tak daleko, že napsal v Českém Slově článek pod titulem "U čtrnácti pomocníků", který měl za následek, že Právo Lidu na něj ostře reagovalo jakýmsi anonymem.
Vznikla z toho polemika, která na jedné straně vyplnila nejméně čtrnáct čísel a nakonec se zjistilo, že obé psal Hašek. V článcích bušil do sebe tak, že se redaktoři báli, že z toho budou soudy, a když to prasklo, mohl do obou listů psát už jenom pod novými pseudonymy.
Jindy se opět objevil v redakci Práva Lidu. Bylo to v době, kdy redakce jsou poloprázdné a kdy i redakční pokladník byl právě na dovolené. Zastupoval ho Heřman Taussik, který ovšem neměl právo bez šifry redaktorovy něco vyplácet, a když Hašek žádal na něm obvyklou zálohu, tahaje "sólokapra" z kapsy, Taussik ho odmítl: " Jaroušku, nejde to. Máš tady ,sekyru' a pak já nesmím nic vyplácel" Hašek do něho chvíli mluvil jako do nemocného. Ale nadarmo. Taussik byl tvrdý jako skála. Jaroslav jako poslední argument začal číst svoji humoresku, ve které byl napadán Klofáč, Stříbrný, Hatina atd. Ani to nepomohlo. Tu se dopálil: "Tak nedáš?" "Dal bych, ale nesmím," řekl Taussik a Hašek sedl ke stolu, vypůjčil si od něho pero a začal škrtat. Z Klofáče udělal Němce ze Stříbrného Soukupa - z Hatiny Biňovce -ze Špatného Remeše atd. Když to dopsal, hodil opovržlivě Taussikovi pero na stůl a bez pozdravu odešel ... Druhý den, když tento článek přineslo České Slovo, neměl již Hašek ze zálohy, kterou mu vyplatili, ani haléře....

...Jaroslav po celou dobu Jarmilina letního pobytu v Libáni bydlil u své matky na Vinohradech ve Velehradské ulici a dělal opravdu dobrotu. Pilně psal a jak je zřejmo, podporoval i svou matku, která se živila jednak tím, že pronajímala svůj byt podnájemníkům, vyvářela a šila. Tou dobou byla u ní posluhovačka paní Müllerová, typická Pražanka, která později sloužila za vzor jako kvartýrská Müllerová ve "Švejku" ....


Po letních prázdninách v roce 1908 konečně tedy Hašek zakotvil v redakci "Českého Slova", která tehdy byla v hotelu "U zlaté husy" na Václavském náměstí. Plné čtyři roky zde vydržel redaktorovati. Začal jako všichni mladí a noví redaktoři: jako lokálkář. Pustil se do práce plnou silou i energií a zapracoval se velmi brzy do složitého aparátu a jeho šťavnatý, sytý sloh velmi oživil obsah listu. Záhy se mohlo říci, že svoji práci koná "levou rukou", jeho nadřízení byli' s ním velmi spokojeni a nebýti toho, že si přec jen časem zabouřil a tím někdy zanedbával své povinnosti, bylo by lze říci, že se zcela změnil.
Tato nová situace měla i podstatný vliv na jeho poměr k Jarmile i jejím rodičům. Mohl se s ní nyní otevřeně scházet a směl konečně docházet k nim do rodiny. Nastaly pro ně pro oba klidnější doby a i majetkové poměry podařilo se mu jakž tak upevniti. Prostě žilo se jim klid něji a spokojeněji.
Jaroslavova činnost se ovšem neomezovala jen na práci v redakci. Musil chodit i na schůze, referovati a podávati zprávy o jejich průběhu. Byl tedy plně zaměstnán a přece mu zbylo ještě dosti času na přátele a schůzky s nimi, které Jarmila příliš nemilovala, protože špatní přátelé prý kazí dobré mravy. Snažila se všemožně zbaviti Haška této, většinou bohémské společnosti, ale nedařilo se jí to.
Jak jsem již řekl, musil Jaroslav vedle své redaktorské práce vykonávati i jiné funkce. Brzy po svém příchodu do redakce musil působiti i jako volební agitátor. Je to jedna z nejveselejších historek z Haškova působení ve straně národně sociální.
Bylo před volbami a na Vinohradech bylo živo a veselo. Ulice, výklady, rohy a vývěsní tabule byly plny pestrých plakátů a ostrých hesel. Vinohradskými ulicemi projížděli fiakry s vypasenými korteši. Hospody voněly paprikou a gulášem a hřměly vzletnými řečmi. Rozevláté kravaty pod dlouhovlasými hlavami se míhaly od domu. Všude bylo plno vzruchu a spěchu. Pípy od sudů se nezavřeli - pivo teklo proudem.
A jak by  v tomto vzrušeném a veselém prostředí mohl chybět Hašek? Byly to doplňovací volby o mandát po zemřelém dru Heroldovi a Hašek do těchto voleb mocně zasáhl. Kandidátem Mladočechů byl dr. Körner (bývalý president nejvyššího kontrolního úřadu) a za národní  socialisty kandidoval Sláma.
Hašek vedl volební kancelář strany národně-sociální, která byla v hostinci na Valdeku. Čím více se blížil den voleb, tím přibývalo na živosti a ostrosti boje.
Na čistotu zbraní se ani tak nehledělo. Mladočeši vytáhli hned těžké houfnice a s Mariánské bašty to hřmělo a hřímalo, až se chvěla celá Praha. Hašek vedl zatím jenom drobnou partyzánskou vojnu a těžký kalibr si nechával až na poslední dny. Se svými druhy partyzány se rozběhl do ulic, nejraději v noci, a strhával, přelepoval a zamazával mladočeské volební plakáty a provolání. Všechny hříchy mládí dra Körnera vyrukovaly jako strašidla, aby děsila vinohradské voliče. Na rozích se objevil plakát představující dra Körnera jako anarchistu se širokým kloboukem a bombou v ruce. Dole na plakátě byl tučný nápis: "Zvolte mne poslancem a já vám vyhodím celé Vinohrady do povětří." To ovšem byly jen mírné žertíky. Na jiném rohu visel zase jiný plakát, představující pražskou radnici vykradenou mladočeskými obecními tatíky .

Těch několik let Haškova redaktorování v "Českém Slově" bylo vlastně nejkrásnější z celého jeho života. Ačkoliv redakční práce není lehká a v "Českém Slově" byla o to těžší, že zde byly na redaktory kladeny z důvodů úsporných velké požadavky, naučil se pracovati rychle a čistě, že brzy předčil staré a mnohem zkušenější druhy. Za rok se stal ze žáka učitel. Nebýti toho, že si občas zabouřil a pak ho redakce neviděla třeba několik dnů, byl by si tu jistě vybudoval postavení, o jakém se hned tak někomu nesnilo. Přes všechny jeho někdy skoro uličnické kousky měli ho v redakci všichni rádi a dovedli mu odpustit mnohé, za co jiný by býval musil odejíti.
Jedním z těch, který měl Haška ze srdce rád a dovedl zamhouřit ne jedno, ale často i obě oči, byl Jiří Stříbrný, který již tehdy zaujímal jak ve straně, tak i v redakci velmi odpovědné místo. Byl vlastně nejen nepřímým Jaroslavovým zaměstnavatelem, ale i mecenášem. Mecenášem dobrovolným i nedobrovolným a jen zřídka se stávalo, že mu odmítl pomocnou ruku. A přece se stalo, že i tento nevyčerpatelný zdroj Haškův - Stříbrný - se jednou zatvrdil a řekl: Dost! Příčina toho byla jednoduchá.
Hašek jednou v letní době marně sháněl nějakého "solokapra" a když mu na všech stranách selhalo, popustil uzdu své fantasie a napsal celkem nevinnou lokálku pod názvem :

"Vzteklý bernardýn:
Včera odpoledne stal se předmětem shluku nepřehledného davu na hořejším Václavském náměstí, v bezprostřední blízkosti musea, vzteklý pes bernardýn. Nic netušícímu majiteli tohoto překrásného bernardýna, panu Karlu Černému, hotelierovi z Černošic, utrhl se náhle se řetězu jeho pes bernardýn a napadl kolemjdoucího pekařského učedníka K. Ch. Povalil jej na zem, zakousl se mu do lýtka, při čemž se pekařskému učedníkovi rozkutálely housky, které nesl, daleko široko. Pes si housek ani nevšiml. A jelikož mu jedna oběť nestačila, vrhl se znovu celou silou na universitního profesora N., literárního historika, jenž právě vycházel z musea. Rovněž jej povalil a pokousal. Nebýti pohotovosti pražské státní policie, byl by snad pokousal ještě mnoho jiných obětí. Strážník číslo 9.945 však duchapřítomně vytáhl ze své brašny poboční zbraň a ,zoufalé zvíře zastřelil, učiniv tak konec jeho zuřivému běsnění. Nešťastné oběti vzteklého psa byly převezeny do Pasteurova ústavu a doufejme, že toto zranění vzteklým psem nezůstaví pro ně dalších následků. Pan hotelier Černý byl předveden k bližšímu šetření na policejní komisařství. Proto: Pozor na vzteklé psy!"

Ranní "České Slovo" přineslo tuto zprávu s tučným titulkem. K večeru, když je v redakci nejvíce práce, objevil se v předsíni vysoký pán s řádným býkovcem v jedné a s ohromným čistokrevným bernardýnem na šňůře v druhé ruce. Rozťal redakční ticho hrozným hlasem:
"Kde je ten lump, kde je ten rošťák, co napsalo tom mém krásném zvířeti, že je pominuté? Vždyť ten pes má víc rozumu, než celá ta vaše redakce dohromady!"
Na štěstí Haškovo, padl mu právě do náručí. A Hašek; aniž by mrkl okem, ukázal do třetího pokoje, kde za stolem seděla nachýlená postava. Pak vzal rychle klobouk a zmizel. Pan hotelier rozkacen jako lev vrhl se k naznačenému místu, mávaje býkovcem nad hlavou a dříve než mu v tom mohlo býti zabráněno, dopadla prvni rána na sehnutá záda. Postižený vyskočil a stanul tváří v tvář rozzuřenému hotelierovi. Oba se na sebe překvapeně podívali - byli to staří známí. Postižený byl Jiří Stříbrný.
To byla také příčina, proč na Haška zanevřel a uzavřel mu svou kapsu. Ale ne na dlouho, neboť Jaroslav byl tak milý, že se naň nikdy nikdo nedovedl dlouho hněvati. V jednom však si zůstal Stříbrný důsledný: odmítal Haškovi jakoukoli pomoc. Marně si tento na něj vymýšlel pohřby dědečků a babiček, strýčků a tetiček, ba ani sugestivně líčený hlad Haškův jím nepohnul. Nakonec to Jaroslava dopálilo a řekl Stříbrnému: "Vsaď se se mnou o pětku, že mi ještě dnes pětku půjčíš."
Stříbrný se smíchem sázku přijal.
Hašek pracoval dlouho do večera a když již Stříbrný odcházel z redakce, pokusil se ještě jednou o dobrovolnou půjčku. Nadarmo ...
Jiří Stříbrný .po starém zvyku zasedl v myslivně u Zlaté husy skoro již k půlnoci a zapomněl i na Haška i na sázku s ním, když se Jaroslav pojednou objevil v .místnosti a vyčkav, až dohrají hudebníci, stoupl si k nim na podium a začal:
"Dámy a pánové! Vy se zde radujete ze života, hodujete, zatím co já, ubohý český spisovatel, musím se odříkat všeho. Nejen truňku libého, ale i toho nejnutnějšího kousku chleba, kterým bych nasytil hladový kručící žaludek. A nebylo by mi toho třeba, nebýti na světě lidí zlých. Tu mezi vámi sedí jeden, který by tomu mohl zabrániti, neboť má ke mně jisté povinnosti. Půjčil jsem tomu zhýralému člověku nedávno své poslední úspory a on, místo aby mi vrátil co je mi dlužen, sedí zde mezi vámi, hýří a hoduje a mě nechá hladovět a žízniti!"
Začal ,si svlékat kabát: ,,,Mám na sobě poslední košili, kterou jsem si nemohl dáti vyprat, neboť tento necita mí nedá ani na vyprání!"
V tom okamžiku ho kdosi stáhl za šos s podia a podávaje mu dvě nové desetikoruny, řekl: "Tu máš, ty lumpe, zde je ta vyhraná sázka a tady ta půjčka!"
Byl to Jiří Stříbrný.

Ale v "Českém Slově" Hašek již dlouho nevydržel.
Stávka pražských elektrikářů zlámala mu vaz. Byl poslán jako redakční referent na schůzi, konající se v restauraci v Riegrových sadech na Vinohradech.
Nálada byla pro stávku a národně sociální předáci Buřival a Fresl měli notnou práci s hašením bouřlivé nálady. Když už se jim podařilo jak takž zchladit bouřliváky, přihlásil se ke slovu Jaroslav Hašek. Byl bouřlivě přivítán a referenti měli radost, že jim pomůže. Vylezl na tribunu a začal:
"Bratři! Kamarádi! Vy víte, co říká Svatopluk Čech v "Písních otroka": Nevěřme nikomu na světě širém! Já vám také nemohu nic jiného radit a proto vám říkám, nevěřte těm vašim vůdcům, protože jsou to zaprodanci, kteří zradili stávku a jsou podplaceni správní radou. Jsem spisovatel Jaroslav Hašek, redaktor Českého Slova a já to musím vědět."
Co z toho bylo, dovede si každý představit.
V redakci mu předložili revers, kterým se zavázal, že neprozradí žádná redakční, ani stranická tajemství. Hašek jej podepsal - podpisoval totiž všechno, co si kdo přál. - Vyplatili mu tříměsíční gáži a musil odejít.
Začal psát do Práva Lidu jako externista ..
Ovšem, že přes ošklivou roztržku s "Českým Slovem", neztratil s ním kontakt a než se vlny rozbouření utišily, psal do něj pod různými pseudonymy, jako: dr. Stanko, Kočka a Leopold Čížek.

Že Hašek nepočítal s tak nečekanou ztrátou existence svědčí to, že než byl vyhozen z redakce "Českého Slova", udělal ve svém životě věc nejzávažnější: oženil se. Tomu předcházelo mučednictví nejen pro Jarmilu, ale i pro její rodiče. Hašek, jako posedlý, nepřestával usilovati o svou dívku a znepokojoval její rodiče téměř denně, v čemž mu - dlužno dodati - statečně pomáhala i Jarmila. Předtím již několikrátle utekla z domova k Jaroslavovi a doma z toho byla vždy tragedie.
Když tak udělala po prvé - zrovna o vánočních svátcích - zavřel ji Hašek ve svém bytě, odebral se k svému nastávajícímu tchánovi a odevzdávaje mu klič od svého bytu, řekl mu: "Pane tcháne, chci vaši dceru z vašich rukou. Zde máte klič od mého bytu. Utekla sice ke mně, ale já ji chci jen dobrovolně z vašich rukou."
Takové a podobné scény se opakovaly ještě několikráte, až starý pan Mayer dospěl k závěru, že s těmito dvěma potřeštěnci nic nesvede, poručil všechno vůli osudu a dal konečně svolení k jejich sňatku.

Ovšem nebylo nepodmíněné.
První podmínkou bylo, že se musí Hašek vrátit. do církve římsko-katolické, neboť sňatek s Jarmilou podle přání jejích rodičů se měl odbývati v kostele. Hašek, jenž přirozeně považoval všechny podobné věci jen za pouhé formality, svolil, a tak dne 22. března 1910 byl rozhodnutím arcibiskupského ordinariátu přijat zpět do církve u farního úřadu na Smíchově a dne 23. května téhož roku byl s Jarmilou Mayerovou oddán v kostele sv. Ludmily na Král. Vinohradech.
Rodiče nevěsty zařídili mladým manželům velmi slušný byt v Palackého ulici ve Vršovicích, kamž se novomanželé nastěhovali ihned po svatbě.
Hašek byl sňatkem jako proměněn. Zpyšněl, zvážněl, a jeho vážnost až trochu přehnaná připadala všem, kteří ho znali ze dnů všedního života, trochu komickou.
Ve vší vážnosti vyprávěl přátelům a známým o tom, že než se mu dostalo svolení Jarmiliných rodičů, musil podepsati svatební smlouvu, která mu i jeho ženě přinášela mnoho výhod, ale pro něj měla i několik krutých odstavců. První odstavec, kterým se Hašek takřka chlubil, byl ten, v němž novomanželům bylo slibováno, že po roční zkoušce manželství bude jim hotově tchánem, panem Mayerem, vyplaceno na ruku 70.000 korun. Zato druhé dva odstavce smlouvy byly již méně lákavé. Jeden z nich zněl: Manžel se zavazuje, že po celou dobu manželství se vzdá pití veškerých alkoholických nápojů. Hašek se do tohoto svého výmyslu o svatební smlouvě tak vžil, že opravdu před veřejností se tvářil, jako by smlouvu dodržoval a nepil. Přirozeně, že v otcovských radách a pokynech bylo to nesčetněkráte řečeno, a to s takovým důrazem, že sama paní Jarmila věřila, že podobné ujednání mezi Jaroslavem a panem Mayerem existuje. Vždyť to byl i její vlastní zájem, aby Jaroslava odnaučila pít.
Hašek se tak vžil do situace, že se tvářil před kamarády téměř mučednicky a když ho litovali, velmi mu to lichotilo. Ale tvrdil, že zákony a smlouvy se dělají proto, aby se mohly obcházet. Co byl pro něho tudíž takový, třeba zdánlivě sebe tvrdší odstaveček ve svatební smlouvě! Uměl jej skvěle obcházet a paní Jarmile bylo často divné, že Jaroslav, který takřka po celý den seděl doma a pil výhradně kávu, čaj a vodu, byl večer velmi často v tak povznešené náladě, až to budilo pohoršení nejen v rodině, ale i v domě.
Tato situace vyvrcholila, když Hašek ,do svého "egyptského zajetí" (jak nazýval svůj byt ve Vršovicích) dostal návštěvu starých kamarádů. Čím je pohostit? Samozřejmě, že pivem. Sám se ochotně nabídl, že hostům pro pivo dojde. Paní Jarmila se sice poněkud vzpírala této jeho ochotě, ale nemohla před hosty svého muže blamovatí a proto nerada, ale přec jen svolila. A Hašek chodil pro pivo bez přestávky. Sám pil, jak se hosté i jeho choť přesvědčilí, jen vodu. A bylo kupodivu, že když všichni odcházeli, byli zcela střízliví a jen on byl "unaven" tak, že ho paní Jarmila s velkým hubováním musila uložit do postele a zamknout v pokoji. Jeden z hostů rád vypráví, jak to vlastně bylo. Hašek přinášel pivo a stačila jen kratičká chvíle, kdy se paní Jarmila vzdálila nebo jen otočila, a to, co bylo určeno hostům, naráz vypil sám.
Další odstavec smlouvy nebyl sice tak krutý, ale zato praktický. Zněl: Manžel se zavazuje, že každého dne napíše dvě humoresky nebo povídky. Hašek kupodivu tuto podmínku splňoval snáze než předcházející, ale ukován ve čtyřech stěnách, postrádaje inspirace, často si zabouřil proti tomuto paragrafu a tak to někdy dopadlo, že "bouřil" i čtyři dny, opustiv zoufalou svou Jarmilu i místo svého rodinného určení.
Pochopitelně, že všechna tato životní extempore nezůstala rodině paní Jarmile dlouho utajena a tak Jaroslav brzy ve svém manželství prožíval všechnu trýzeň vetřelce do rodiny. Jeho poměr k Jarmile byl čistý a opravdový po stránce citové, ale po stránce praktické působil mnoho zla.
Pan tchán díval se na jejich život s velkými obavami a starostmi. Stále jim říkal: "Lidičky, lidičky, lásky se nenajíte !"
Hašek měnil redakci za redakcí a nikde neměl stání.
Tchán by ho byl rád viděl usazeného za kancelářským stolem se zajištěnou existencí "a kdyby to bylo jen třicet zlatek, ale byl by pod pensí."
Paní Jarmila pevně věřila, že se jí podaří Jaroslava převychovat, vždyť jí sám tvrdíval: "Jak se ožením, všechno bude jiné. Povedu zcela normální život, budu pracovat .. " Snad tomu i sám věřil. Ale zapomínal na to, že lidé, společnost, život a stále měněný kraj jsou vlastně soli jeho tvůrčí sily. Nemohl bez toho býti. I to ovzduší alkoholu, kdy duše mnohých lidí se ukazuje v pravé podstatě, bylo nezbytné pro něho, 'který chtěl vidět a znát nejen líc, ale i rub lidské podoby.
A tak podle starého přísloví: Kdo chce s vlky být, musí s nimi výt, Hašek se přizpůsoboval svému okolí. Když se pilo, pil. Tím se stalo, že manželství, od kterého si oba tolik slibovali, začínalo býti velmi nešťastné. Jeho bohémská povaha se těžce podřizovala jakémukoli pořádku a řádu. Trpěli tím nejen jeho žena, její rodiče, ale i on sám.
Tento stav trval téměř již rok a čím dále se horšil. Rodiče jeho ženy se několikráte pokoušeli odvésti si dceru domů, ale Jaroslav je vždy nějak uprosil a nějakou dobu dělal dobrotu.

Otec paní Jarmily mu jednou velmi důtklivě domlouval, aby již konečně nechal svého tuláckého života a snažil se dosáhnouti státního zaopatření nebo aspoň u zemských úřadů. Ač rozzloben, slíbil mu vyhověti a tentokráte svému slibu opravdu dostál. Po odchodu tchánově odešel i on, ne jako obvykle do hospody, ale toulal se ulicemi.
Zavedlo ho to až na Hradčany a Malou Stranu. Chtěl býti sám. Počasí nebylo právě nejpříznivější a ve1mi vhodně doplňovalo jeho vnitřní rozpoložení. Dostal se až na kamenný most, prohlížel si sochy svatých, zastavil se u pověstného sousoší Turka, který vězní křesťany, a zašel i na místo označené, že odtud byl shozen svatý Jan z Nepomuk do vody. Napadlo ho, podívat se, jak hluboko je voda a mohl-li se tam dobře utopit. Nahnul se trochu víc přes zábradlí, když vtom k němu někdo přiskočil a zoufalým hlasem jej varoval před sebevražedným koncem.
Byl to holičský dělník Hurych od Breyera, vlásenkáře Národního divadla. Hašek byl nejprve trochu překvapen, ale vžil se rázem do úlohy sebevraha, začal se svlékat a pokoušel se dostat na zábradlí. Hurych mu v tom úsilovně bránil a volal: "Patróól! Pomoc!" Trvalo to notnou chvíli, než se objevili ochránci bezpečnosti.
To bylo něco pro Haška. Nic na světě tak nenáviděl, jako opeřené strážce a teď se mu naskytla beztrestná příležitost, se s nimi řádně vypořádat. Jako divý se vrhl na strážníky, bil vpravo i vlevo a přitom nezapomínal znovu se dostat k zábradlí. Rozbil oběma strážníkům klobouky, roztrhal jim kohouti péra, natrhl jim kabáty a oba utržili i řádnou modřinu a bouli. Konečně za pomoci přispěchavších dobrovolných pomocníků octl se přemožený Hašek na zemi. Dostal kazajku a v "etui" - jak se říkalo truhle - byl dopraven na policejní ředitelství. Zde byl teprve podroben náležité ozdravovací tortuře. Několik věder studené vody mělo ho vzpamatovat.
Po chvíli přispěchal policejní lékař a začal obvyklý výslech:
"Jak se jmenujete?"
Hašek nejprve úporně mlčel a v duchu si rychle režiroval celou další scénu podle Heverochovy diagnostiky chorob duševních, kterou dobře znal. (O celé této historii zmiňuje se v jedné povídce, kterou jsem nalezl v rukopisné pozůstalosti.)
Ještě na Karlově mostě, kdy ho Hurych tahal se zábradlí, napadlo jej, že by si mohl zahráti nejen na sebevraha, ale i na blázna. Nyní se mu naskytla nejvhodnější příležitost. Na policii ho dobře znali a nijak je nepřekvapilo, že "blázní". Věřili mu a on to využil. Lékař musil otázku "Jak se jmenujete?" několikrát opakovat než dostal z Haška odpověď. A byla haškovská: "Policejní ředitel Křikava ... "
Lékař se zarazil a podíval se nedůvěřivě na něho. "Kolik je vám let?"
"Vloni mi bylo 147 a teď mi zrovna začly lézt řezáky." "Čím jste?"
"Kostelníkem u svatého Bartoloměje na Vyšehradě a mimo to mám čistírnu na píhy."
"A čím je čistíte?"
"To se vezmou píhy, namočí se, pak se posypou zacherlinem a nakonec se to vyleští amorem."
"Kde bydlíte?"
"Jak kdy jak. Někdy v Jelením příkopě, jindy v německém kasině a nejčastěji v Jedové chýši."
"Kde jste se narodil?"
Hašek se rozchechtal. "Vy jste ale nestyda, jako by jste to nevěděl!"
"Nu, kde jste se narodil?"
"Myslím, na posteli, nebylo-li to jinde."
"Jste zdráv?"
"Abych vám řek', já nevím. Někdy mne bolejí kuří oka, ale to je od toho, jak jsem byl nedávno na kázání pátera Jemelky a ona mi nastydla, protože tam mají gumovou podlahu. Jinak jsem zdráv jako ryba."
"Co jste to vyváděl na Karlově mostě?"
"Já jsem nic nevyváděl. Četl jsem v "čubičce", že tam utopili svatého Jana, tak jsem ho chtěl vytáhnout. Oni mi v tom bránili a chtěli mne zastřelit, ale já jsem se nedal."
"Znáte nějaké jazyky?"
"Znám. Vepřový, telecí, hovězí."
"Tak to nemyslím. Umíte německy?" "Umím všechny řeči - lidské i zvířecí." "Vy umíte zvířecí řeči?"
Hašek bez vybízení začal štěkat, mňoukat, kokrhat a chrochtat, až všem uši zaléhaly.
Pak mu lékař položil poslední otázku:
"Kolik je 3X7?" a když Hašek odpověděl sedmtisícpětsetčtyřicet osm, končil výslech a lékař ho dal dopravit do ústavu pro choromyslné na Karlově.
Hašek tedy dodržel slovo a vyhověl svému tchánovi: dostal se do zemského zaopatření. V blázinci ho přijímal úředník Mlíčko, starý jeho známý z Karlova náměstí. Lékař, který jej v ústavu vyšetřoval, byl doktor Heveroch.
Když se rodina z policejního hlášení dověděla o tom, co se stalo s Haškem, pospíšil si pan tchán a zaplatil za zetě v kanceláři ústavu poplatky na šest neděl předem, aby se dostal na třídu, kde bylo s pacienty lépe zacházeno.
Hašek byl v blázinci hned jako doma. Ocitl se ve vznešené společnosti Karla IV., papeže Lva XIII., sv. Václava atd. A aby se sám nijak od ní neodlišoval, dělal ze sebe Ferdinanda Dobrotivého. Nicméně lékaři vystihli jeho úmysl a Hašek už třetí den dostal "ze zemských služeb výpověď". A měl se ihned stěhovat. Byla to pro něho hrozná rána, ale nepodlehl jí. Když přišel pro Jaroslava opatrovník, aby ho odvedl do kanceláře, ani se nehnul a křičel: "Mne odtud nedostanete, já mám zaplacený byt a stravu na šest neděl a dříve se nehnu!" Za pomoci ostatních opatrovníků se přece jen octl v kanceláři ústavu, kde mu sám ředitel Čumpelík otcovsky domlouval, ale nadarmo. Hašek neříkal nic jiného než: "Já tu mám byt a stravu zaplacenou a já to nikomu nedaruji."
Tak se dostal znovu na policejní .komisařství, kde mu rada, který ho dobře znal, velmi rozumně domlouval, ale rovněž nadarmo. Trval na svém, že ho těch šest neděl musí v blázinci nechat. Rada Fahoun se nakonec rozzlobil a vykřikl na Haška: "Hašku, člověče nešťastný, máte zdravý rozum? Vždyť vy jste blázen!" Hašek jen zamrkal očičkama a prohodil: "Tak vidíte, pane rado, sám říkáte, že jsem blázen, já to také tvrdím, a ti páni ne a ne tomu věřit. Pane rado, prosím vás, domluvte jim, ať mi věří a ať mne tam nechají."
Skončilo to kompromisem. "Na byt" si tam Haška sice nenechali - nastěhoval se zatím k Hatinovi - ale byli tak slušní, že mu částku, připadající na byt, vrátili a na stravu tam mohl chodit plných šest neděl. A Hašek tam vytrvale docházel.

Když paní Jarmila otěhotněla, naplnilo to Jaroslava ohromným štěstím a když se jí konečně narodil toužebně očekávaný syn, šel mu Hašek koupit kočárek. Cítil potřebu vybíti svou úžasnou radost a tak se zastavoval se všemi známými na ulici, zašel do všech starých hospůdek a všude prý hrdě hlásil: "Narodil se mi syn. Je 55 centimetrů dlouhý, růžový a po celém těle porostlý jemnými chloupky. Otec je zdráv!"
Koupě kočárku se však protáhla na několik dnů a když se Hašek konečně vítězoslavně vracel s nákupem domů, dočkal se překvapení. Paní Jarmila byla pryč i s novorozeným synem. Rodiče si ji odvezli domů a Jaroslav osiřel. Marné byly jeho prosby, domluvy i vyhrůžky; rodiče i paní Jarmila byli neoblomní. Svou ženu i syna směl sice navštěvovati, ale již se k němu nevrátili. Jaroslav Hašek přijal tuto ránu osudu celkem klidně, neboť se nevzdával naděje, že až se paní Jarmila uzdraví, znovu se k němu vrátí.

[Zde je nutno uvést, že Václav Menger vůbec nepopisuje jeho první zaměstnání ve Světě zvířat, kam Haška již jednou dostal v roce 1908 jeho přítel ze studií a jeho anděl strážný Ladislav Hájek]

Jeho přítel z dětství, spisovatel Ladislav Hájek, se ho ujal a  opatřil mu místo spoluredaktora časopisu "Světa zvířat", který sám redigoval. Hašek rázem znovu ožil a nabyl humoru. Potkávaje známé, volával na ně již zdaleka, předvídaje, že se jej budou ptáti, co teď dělá: "Změnil jsem partaj, ale polepšil jsem si, jsem teď u zvířat!"
Ladislav Hájek se ukázal opravdu dobrým a nezištným přítelem, nejen, že mu opatřil místo, ale Jaroslava i oblékl a obul. Začalo se mu žíti veseleji. Ve "Světě zvířat" brzo zdomácněl, ale k Hájkovi se právě nezachoval - ku podivu - vděčně. Tento přítel, patřící skoro již do rodiny, neboť měl vážnou známost s dcerou majitele listu, pana Fuchse, míval často se svým nastávajícím tchánem diference (chtěl v listě uplatňovati svoje modernější názory) a Hašek místo aby podporoval Hájka, postavil se za šéfa a měl nemalou zásluhu o to, že přítel musel redakci opustiti na hodinu. Poškodil ho nejen existenčně, ale ublížil i jeho milostným vztahům. Nejen, že neodešel s Hájkem, ale stal se sám hlavním redaktorem listu. Arci, že se "Svět zvířat" do té doby tak seriosně vedený, proměnil během několika čísel v časopis humoristický. Popustil uzdu, své fantasii a vymýšlel si pro list takové zprávy a objevy, že i vážní vědátoři trnuli úžasem, kde Hašek béře všechna ta podivná zvířata a podrobnosti o nich. Z opatrnosti se ovšem vždy dovolával jmen slavných přírodovědeckých kapacit a budil tím zdání pravděpodobnosti. Ale v kruhu zasvěcenců se vědělo, že tato jména jsou jen jeho kamarádů a známých a že profesoři podobného jména vůbec neexistují. Svoje články ihned doprovázel také ilustracemi, jež nebyly ničím jiným, než zručně zhotovenými fotomontážemi nebo dokreslenými fotografiemi.

V té době kněžna Coloredo-Mansfeldová přivezla na své panství v Dobříši párek krysy pižmové, jež se však rozmnožily v krátké době tak mocně, že ohrozily - jak se vyprávělo - nejen zámecké zahrady, ale i polní hospodářství.
To bylo sousto pro Haška. V nejbližším čísle "Světa zvířat" hned na první straně se objevil obrázek Vltavy s pozadím vyšehradské bastily a názorně ukazoval, jak celá řeka je zaplavena ondatrami z dobříšského panství. Celá Praha se rozběhla k Vltavě, aby spatřila tu spoušť - ale byl to jen Haškův aprilový žertík.
Hašek si na sensace, proti vůli svého šéfa, pana Fuchse, velmi potrpěl a proto zas při nejbližší příležitosti vpašoval do listu sensační úvodník: "Racionelní chov vlkodlaků". Vylíčil je jako obyčejné psy a tvrdil, že v nejbližší době uvedou jejich čistokrevná mláďata na trh. Šéf byl proto velmi překvapen, když za několík dnů dostal objednávky na čistokrevné vlkodlaky. Zuřil, hrozil, ale Jaroslav zůstal klidným a objednávky vyřizoval dopisem, jenž zněl:
"Naše zásoba čistokrevných vlkodlaků je rozprodána; jakmile však dojde nová zásilka, dovolíme si Vám ihned poslati pěkný párek."
Měl v každém čísle nějakou podařenou zprávu, která budila po každé ne vždycky příznivý ohlas a panu šéfovi začínala docházet trpělivost, když staří a vážní odběratelé nad obsahem listu kroutili hlavami a odvolávali své předplatné. Míra hříchů Haškových byla dovršena, když jednou napsal a uveřejnil temperamentní úvodník o příčinách psí vztekliny, který vyvolal takovou odezvu, že i klidná "Národní Politika" dala místo polemickému článku jakéhosi zvěrolékaře, který velmi ,prudce vyvracel Haškovu teorii, že vzteklina u psů vzniká jen z toho, že se jim dává náhubek a oni se nemohou napít.
To byl poslední hřebíček do rakve trpělivosti pana Fuchse a Hašek "letěl". Redakci znovu převzal Ladislav Hájek, který přes všechno, co mu Hašek provedl, zůstal jeho dobrým přítelem. Hájek napsal velmi hezkou knížku vzpomínek na Jaroslava Haška (vyšla v nakladatelství "Čechie" na Král. Vinohradech).
Pokud byl Jaroslav ve "Světě zvířat", bydlil přímo v redakci, kam za ním paní Jarmila také docházela: Když byl odtud vyhoštěn, bydlil střídavě u svých druhů a občas si pronajmul i vlastní byt. Docházel i do rodiny svého tchána, kde byl jen trpěným, ale ne příliš vítaným hostem. Nábytek z vršovického bytu byl jednak uskladněn na půdě v domě Mayerových, něco bylo prodáno a něco prodal Hašek sám, aby o tom paní Jarmila nevěděla. Když se přišlo na takový tajný prodej, byla z toho vždycky nemalá mrzutost.

S Haškem to začínalo jít s kopce. Stával se znovu ošuntělým a hledal své nové přátele v kruhu lidí, jako byl Ferda Mestek de Poskal, populární pražská figurka, majitel jediného blešího divadla. Napsalo něm a o historiích s ním prožitých později knížku: "Tři muži se žralokem". (Sebr. spisy; díl VIII.)
Po dobrodružných cestách, kdy prošel i jižním Německem, po nových cestách na Balkáně vrátil se v zbědovaném stavu do Prahy a dávaje se na pokání, chystal se podle vzoru Fuchsova zaříditi si obchod se psy.
Dovedl tak vylíčiti svůj plán, že i tak opatrný člověk, jako byl jeho tchán, mu půjčil do začátku menší částku. Hašek si pronajal nějaké místnosti kdesi v Košířích, angažoval pana Červinku jako sluhu a paní Jarmila dělala účetní a korespondentku.
Kancelář a psinec byly zařízeny - ale scházeli psi.
Hašek si věděl rady. Chodil s panem Červinkou po Praze a sbírali psy - poběhlíky, ztracence, a když se jim to podařilo, odvedli i pořádného psa, nalákavše jej na kus masa.

Jaroslav zaplavil všechny časopisy insercí, a když začaly docházeti objednávky, dovedl obratem ruky udělati z domácího "ořecha" čistokrevného foxteriera, a nabyl v tom časem s Červinkou takové praxe, že dovedli z praobyčejných psů vyráběti nejvzácnější rasy s rodokmenem.
Všechny tyhle "obchody" měly však svůj háček. Bylo málo zákazníků, kteří by byli slepě věřili, co jim Hašek o zvířatech napovídal, a když se někteří dokonce i přesvědčili, že dodané jim zvíře po čisté koupeli podstatně změnilo barvu, zboží vraceli a začali vymáhati zpět nejen zálohy a celé zaplacené částky za psy, ale našli se tací naivní lidé, že na Haškovi žádali odškodnění, když "dobře vychovaný pes", za něhož ručil, jim provedl něco, co ne¬souhlasilo s jeho dobrým vychováním.
Obchod spěl k úpadku. Množily se stížnosti, množily se i žaloby. Hašek byl teď více u soudu než ve svém obchodě, a dopadlo to tak, že věrný pan Červinka zmizel, vypustiv z psince všechny ty vzácné rasy, a paní Jarmila se vrátila k rodičům. Odpovědnosti tím však stejně neušla. Oba byli odzouzeni u smíchovského soudu a teprve při odvolacím řízení, které vedl tehdejší president pražského krajského soudu rada Linhart, je dobrý jejich přítel dr. Papoušek z toho "vysekal". Haškovi a hlavně paní Jarmile nadobro přešla chuť k obchodování.
Zase se pustil do světa a po čase se vracel. Byd1il v té době u svého dávného přítele Opočenského v bytě jeho matky na Vinohradech. Společně s nimi bydlili i Kuděj a Hanuš. Bylo to kvarteto k pohledání. Kuděj, který se krátce předtím vrátil z Ameriky, napsal o tomto údobí společného života několik knih, jež vyšly v nakladatelství Svěceného.

Strana měla též svého básníka, jímž byl Josef Mach, který společně s Drobílkem, Langrem a Opočenským napsal pro stranu hymnu, která byla zpívána před začátkem a na konci každé schůze. Zněla:
 

 
 
Popularita Haškova i jeho strany rostla den ze dne. V několika dnech již nestačily ani dosti rozlehlé místnosti Zvěřinovy hospody a proto kdo chtěl býti účasten schůze, musil. přijíti již dávno před večerem. Strana se těšila oblibě nejen v kruhu svých voličů, ale i v kruzích - policejních. Každý z úředníků vinohradského komisařství chtěl asistovati těmto schůzím, neboť to bylo pro ně vytržení z běhu všedního dne. Že každý nepochopil, že je to jenom vtip, svědčí to, že se i z venkova hlásili zcela vážní lidé za členy této organisace.
Hašek zahajoval každou schůzi s poukazem na shromažďovací zákon a končil úvod slovy:
"Prosím proto veškeré přítomné posluchače, aby laskavě na předsednický stůl složili všechny zbraně, zejména revolvery a nože, které mají při sobě, již proto, že by se v těchto pozdních hodinách sotva podařilo sehnati jiného řečníka."
Tématem na těchto schůzích nebyly vždycky volby a politika, ale i velmi poučné přednášky, jichž názvy svědčí o jejich vážnosti.. Jedna z nich byla nazvána: ,,O alkoholu, prostituci a pražské policii". Přednášející Hašek zahájil ji slovy:
"Alkohol je zlo, které je nutno potírat" - vzal naplněný půIlitr do ruky a rázek vyprázdnil jeho obsah.
Jindy přednášel o sv. Janu z Nepomuku a dokládal. že strana mírného pokroku je stranou křesťanskou. Přednášku o tom začal: "Socialisté a nevěrci říkají, že svatý Jan Nepomucký neexistoval, ale to by se spíše mohlo říci, že neexistoval Mistr Jan Hus. Po svatém Janu zůstal nám hrob,  po Husovi ne!"
Úspěch strany ve volbách byl "ohromný". Hašek jako její kandidát soustředil na svůj mandát celých - dvacet osm hlasů. Říká se, že se poražený dříve vzpamatuje než vítěz. Není tomu vždy tak: Strana mírného pokroku v mezích zákona v Čechách se již nevzpamatovala, ale ne proto, že byla poražena na politickém kolbišti, ale proto, že se Zvěřinovi z Kravína přestěhovali do Košíř a tím se strana rozpadla, neboť Hašek a jeho druzi se s nimi stěhovali z Kravína do Košíř. Ze v tom byla žena, a ne jedna, ale hned dvě, není třeba podotýkat; to jest zcela přirozené.
Hostinský Zvěřina měl dvě dcery, pro něž zahořelo srdce nejednoho "straníka", a proto došlo k "stěhování národa".
Zneuznaný kandidát nesložil ruce do klína a politiku zaměnil za kulturu. To je častý osud všech zkrachovaných politiků. Začal psát a hrát u Zvěřinů v Košířích "bramborové divadlo". Jeho spoluautory byli opět básník Josef Mach, František Langer, Jiří Červený atd. Tyto hry, z nichž nejzajímavější byla hra: "Pronásledování křesťanů židy na Královských Vinohradech", pak poutavé drama "Sklenice černé kávy" a j. jsou všechny dochovány.

Brzy po volbách v roce 1911 otevřel již tehdy velmi populární lidový zpěvák Josef Waltner svůj později tak proslulý "Montmartre". Byla to opravdová bohémská krčma, jaké Praha dosud neměla. Organisační talent Waltnerův dovedl zde vykouzliti něco, na co se chodilo dívati nejen celé město, ale i venkov ..
Hned při otevření, bylo to 16. srpna, byl zde takový nával, že prostorné místnosti "Montmartru" nemohly po¬jmouti všechny návštěvníky. Tři hudby: Gaučova, Reisova a Kunftova střídaly se v programu, vyplněném nejen hudbou, ale každý, kdo přišel a chtěl dáti něco "k lepšímu". Téměř současně s Montmartrem byl otevřen v "Lucerně" první mezinárodní kabaret jehož koncesionářem byl Weiner, a který vedli Jaroslav Kvapil jako dramaturg a Karel Hašler jako režisér. Zde také vznikly Hašlerovy populární staropražské písničky. Všichni členové tohoto kabaretu, ať Češi či Němci, chodili po skončení programu v Lucerně do Montmartru. A tak se na malém, improvisovaném podiu vystřídali všichni slavní, méně slavní, ba i neslavní umělci a přispěli něčím k náladě.
Hned v samém začátku zazpíval si zde i Karel Burian, Otakar Mařák, basisté Pollert a Flégl, Emil Burian, Longen s Xenou zpívali zde své "Pouliční zpěváky", Julius Poláček recitoval verše, Poprovský zpíval své židovské kuplety a prováděl mimické žerty. V neposlední řadě tu přednášel Jaroslav Hašek na téma dne. Avšak byli to nejen domácí umělci, kteří zde působili; nejednou se tu objevil Jean Pau1 a Thea Degen, v Praze velmi oblíbení němečtí kabaretní umělci.
Montmartre se stal eldorádem Egona Ervina Kische, který zde po prvé tančil moderní tance (medvědí, apačský atd.) a sem za ním chodila také celá skupina pražských německých literátů od Maxe Broda, Franz Werfla až po Ottu Picka, Franz Kafku a Arne Laurina, z nichž poslední v té době psal ovšem právě tak dobře česky jako německy.
Hned v příštím roce zařídil zde Waltner vlastní kabaret, jehož členy byli: Boba Dvorská, Máňa Dlesková a Hadáčková, Jenda Laitzer, Julius Poláček a Pavel. Prvotní výzdobu na návrh Kyselův prováděl Zabloudil. Karikatury na stěnách maloval skvělý karikaturista dr. Kreutner.O lustr, který byl navržen Kyselou, vznikl později autorský spor s biografem Vinohradského městského divadla "Minuta". Kubistické obrazy, jež vlastně také byly karikaturami, byly dílem V. H. Brunnera. Kopie Špály, Fily a Oto Nejedlého namaloval mlynář Míla Trnka.
Mezi denní hosty patřili i výtvarníci bez rozdílu spolkové příslušnosti, téměř všichni v Praze žijící. Literární a novinářský svět byl zde početně zastoupen a scházeli se tu zcela družně od levičáků až po nejkrajnější pravičáky.

Haškovi se stal "Montmartre" pravým domovem. Doslova domovem, neboť tu pokud neproseděl, tedy prospal v některém z nesčetných boxů mnohou noc. Často se sem přišel vyspat i odjinud.
Po Waltnerovi byl v Montmartre prvním pánem vrchní číšník Hamlet. Kde a jak k této přezdívce přišel, těžko říci. Tento dobrý muž, pravým jménem František Jirák, byl v uměleckém světě od nepaměti jako doma. Jirák patřil do skupiny "vrchních mecenášů", mezi nimiž na prvním místě stál Patera, vrchní z kavárny Union, na druhém Počta z vinohradského Národního domu a na třetím Hamlet. Byl to člověk, jehož srdce i kapsa byly stále každému otevřeny.
Hamlet Haška přímo zbožňoval a proto také dovedl zamhouřiti i obě oči, když se Jaroslav přišel do Montmartru jenom vyspat.
"Ale tak dlouho se chodí pro vodu, až se jde jednou pro pivo," říkával Hašek. Jedno z děvčat, které ráno po odchodu hostů v Montmartru uklízelo, mělo na Haška jaksi "svrchu" a tak při nejbližší příležitosti pod rouškou tajemství prozradilo panu šéfovi, že Jaroslav ráno přespává v zadní místnosti na kožené lavici. Waltner si na Haška počíhal, a protože ho ani sám neměl později v přílišné lásce - neboť nebyl host podle jeho chuti - prostě ho z Montmartru vykázal.
Ne však na dlouho. Když odešel spát, vlezl Hašek otevřeným oknem zpět a pokračoval v nelibě přerušeném spánku. Pochopitelně, že se to Waltner dověděl, a když k Haškovým hříchům - přibyla ještě nějaká výtržnost, kterou způsobil, zakázal mu přístup do Montmartru vůbec. Od té doby chodil tam jen v průvodu svých přátel, kteří se za něho musili zaručiti, že nejen neztropí výtržnost, ale že bude také zaplacen jeho účet. Samotného jej však nikdy dovnitř nepustili.
Jednou Hašek opět bloudil ulicí a číhal na nějakého toho přítele a mecenáše, ale žádný nepřicházel. Haškovi bylo již zima a i žízeň byla nemalá. Konečně se objevil anděl spásy v podobě policejního komisaře, který patřil téměř k denním hostům .. Mezi ním a Haškem rozvinul se rozhovor:
"Copak, pane Hašku, pročpak nejdete dovnitř ?" "Rád bych, ale nechtějí mi nalíti."
"To by bylo pěkné! Jen pojďte se mnou a uvidíte, že vám pivo musí přinésti."
Hašek již beze slova šel s komisařem. Hned u vchodu je uvítal sám Waltner a pln přehnané ochoty k policejnímu komisaři probodával zlobnými pohledy Haška. Nemohl však nic namítati, neboť pan komisař již objednával pivo pro oba. Když pak již delší dobu seděli spolu v družném rozhovoru, zeptal se náhle Jaroslava:
"A prosím vás, neřekl byste mi, proč vám vlastně nechtěli nalíti 7"
"Protože nemám na zaplacení," lakonicky prohodil Hašek, dopil a dal si ještě jednu.
Mezi letní návštěvníky Montmartru patřil i divadebí ředitel Jan Blažek, jehož ensemble byl počítán k nejlepším venkovským divadelním společnostem. Však také všichni jeho bývalí členové jsou dnes buď členy Národního nebo Vinohradského divadla.
Bylo to jednou velmi záhy večer a Montmartre byl ještě poloprázdný. Ředitel Blažek, jemuž se ne bez příčiny říkalo Jan Dobrotivý, byl tehdy v neobyčejně dobré náladě, neboť se mu podařilo získati několik novinek, které slibovaly nejen umělecký, ale i hmotný úspěch. Hry ovšem byly většinou vážné a Blažek si stěžoval, jak slabá je nyní úroda na dobré veselohry.
Vtom jako na zavolanou se objevil Hašek s věčně usměvavou tváří a ihned přisedl k stolu. Blažek jej uvítal slovy: "Zrovna říkám, pane Hašku, jaká je nouze o dobrou veselohru. Měl byste něco napsat." Pohotový Jaroslav všechny překvapil, když zběžně prohledav kapsy, řekl:
"To je škoda nechal jsem to doma. Tak abyste věděl, právě píši veselohru a bude se pravděpodobně hrát na Vinohradech. Však vám ji také pošlu. Jistě, že ji budete hrát."
"Určitě, ale jen aby to již bylo," řekl Blažek a Hašek  přisedl k němu blíže, nalil si z jeho láhve piva a pravil:
"Budu vám vyprávěti děj."
První jednání vylíčil tak dokonale, že všichni nevycházeli ze smíchu. Závěr prvního jednání byl ten, že Blažek vyšel nenápadně ven a mrkl při tom na Haška, aby šel za ním. Venku, jak sám později často vyprávěl, nabídl mu malou zálohu v podobě desetikoruny, kterou samozřejmě s velkou ochotou přijal. Pak vyprávěl obsah druhého jednání a závěr byl tentýž jako při prvním, jenomže první tentokráte vyšel Hašek a nenápadně mrkl na Blažka. Vraceli se plni radosti a smíchu - Hašek s dvacetikorunou přilepenou na čele. Obsah třetího jednání přesahoval všechna očekávání. Účinek jeho vyprávění byl takový, že se všichni smíchy takřka svíjeli. A závěr třetího jednání? Hašek vytáhl odkudsi z kapsy kus papíru a tužku a svým charakteristickým, skoro školním písmem napsal:

"Potvrzuji tímto panu Janu Blažkovi, divadelnímu řediteli, t. č. v Praze, že mi vyplatil zálohu K padesát, slovy padesát korun na provozovací právo mé veselohry, jejíž název není dosud znám.
S veškerou úctou Jaroslav Hašek."

Blažek vzal potvrzenku do ruky a ještě ve smíchu mu řekl: "Proč píšete padesát, když jsem vám dal jen třicet?" Hašek se usmál a hbitě odpověděl: "Já vám věřím. Ostatně, těch zbývajících dvacet korun mi můžete dát hned, anebo si je u vás nechám a příležitostně si je vyinkasuji." Ale při tom vida, že Blažek loví peníze ve své náprsní tašce, natahoval nedočkavě ruku. Pak vzal klobouk a odešel.
Odešel, aby se vrátil až za několik měsíců. S nikým se nerozloučil, nikomu nepsal a zmizel kdesi v neznámu, aby se zase objevil ve chvíli, kdy jej kdo nejméně mohl čekat.

Tentokráte se vrátil v tom nejubožejším stavu. Rozedraný, a vyhublý, s očima hluboko zapadlýma, jež svědčily tomu, že Hašek prožil nejen kus těžkého života, ale že přestál i jakousi chorobu.
Přišel do Montmartru v průvodu podivného člověka a představil ho slovy: "Můj věrný přítel Hanuška". Vyslovoval při tom každé slovo zvláště s důrazem. Znělo to skoro mazIivě a oči mu při tom jiskřily podivnou vnitřní radostí, skoro hrdostí.
"Kdo je to ten Hanuška?" tázali se lidé a dodnes se ptají bývalí Haškovi kamarádi.
Kdo byl ten Hanuška? Co s ním měl Hašek společného? - Odpovědi se jim nedostalo.
"Byli jsme spolu na chmelu," vyhýbavě říkal Jaroslav.
Kolik shodných rysů bylo ve tváři těchto dvou lidí! I postavou se mnoho nelišili tito věrní přátelé.
Teprve o několik let později, když už zase Hanuška někde zapadl, napsal o něm Hašek humoristickou povídku pod názvem: "Můj přítel Hanuška", jež však nic neříká o jejich vzájemných vztazích. Za války, v ruském zajetí, ve chvíli, kdy v sněhem zapadlé chajdě se otevírají srdce a rekapituluje se kus beznadějného života, se Jaroslav o Hanuškovi trochu rozpovídal. Neřekl o něm mnoho, ale co řekl, stačilo, aby člověk uvěřil, že jest jakési osudové pojítko mezi spřízněnými dušemi.
Hanuška, pravým jménem Oldřich Zounek, byl z těch, který, kdyby se byl narodil z rodičů bohatých, nebyl by sprostým zlodějem, ale bylo by se o něm říkalo, že trpí duševní chorobou zvanou kleptomanie. Ale protože byl proletářské dítě pražské periferie, které z počátku kradlo jen z pouhé nenechavosti, později z hladu a nakonec z potřeby, byl to jen pouhý zloděj.
"Ale i zloděj může míti krásnou duši," řekl o něm Hašek, který si nikdy nepotrpěl vyjadřovati se nějak vznešeně. A Hanuška podle jeho vyprávění měl skutečně krásnou duši.
Seznámili se v žaláři. Pak po letech se sešli na chmelu kdesi na Žatecku. Pro Hanušku bylo toto zaměstnání zábavou, pro Haška trpce vydělávaným grošem. A přece sem oba přišli za obráceným účelem: Jaroslav spíše za zábavou, kterou mu bylo poznání, a Hanuška za výdělkem. Špatná strava, ještě horší ubytování, žhavé dny a chladné, často i deštivé noci neublížily otužilému Hanuškovi, ale přinášely utrpení Haškovi. Po několika dnech se roznemohl, nejspíše na zápal plic.
Hanuška se proměnil v mámu, chůvu, ošetřovatelku.
Jaroslav, který se panicky bál nejen smrti, ale i každé choroby, který nikdy - vyjma v nejnutnějších případech nepřekročil práh nemocnice, který nechodil na pohřby a hřbitovy, byl tu pojednou bezmocným v rukou člověka, s nímž by se žádný tak zvaný pořádný člověk nechtěl sejíti v noci na opuštěném místě sám. Hanuška ho uložil ve vysokém stohu, když mu byl předtím v něm vyhrabal hlubokou díru, a šel mu shánět léky. Jako vyznavač přírodního léčení věřil jen vodě, slunci, vzduchu a bylinkám.
První stavení od místa Haškova lůžka bylo více jak půl hodiny. Hanuška se vypravil do nejbližší vesnice, kde právě oslavovali jakýsi státní svátek hudbou, tancem a černožlutými praporky, jež visely s každého domu. Byla to německá vesnice. Na návsi, z radnice, kde byla i policejní strážnice, visel nejkrásnější, neméně než čtyři metry dlouhý nový prapor. Právě ten si Hanuška vybral a vystihnuv příhodné chvíle, vkradl se na půdu a aniž kdo co pozoroval, svinul jej a uháněl s ním k Haškovi. Přirozeně, že nezapomněl cestou zakroutit krk dvěma slepicím, neboť polévka z nich je nejpříhodnější pokrm pro těžce nemocné.
Horečkou zmítaný Jaroslav si oddychl, když mu pečlivý Hanuška obtáčel kolem obnaženého těla priesnicový obklad, zhotovený z loyálního projevu německých spoluobčanů.
Hanuša se ukázal i znamenitým kuchařem a Hašek obdivoval jeho znalost, s jakou kouzlil s tak primitivními prostředky vůni, připomínající sváteční dny doma. Heřmánek, zeměžIuč a bůhví jaké ještě lektvary sloužily mu za nápoj. Kdyby byl Hanuška v těch chvílích mu dal vypít vitriol, vypil by jej, neboť věřil, že z přítelových rukou by jej uzdravil.
A Hanuška byl nejen lékařem, ošetřovatelem i kuchařem, ale také pečlivým ochráncem před slídivými zraky chocholatých četníků, kteří nejméně jednou denně obešli stoh, aby zjistili, nehostí-li nepovolaných hostů. Měl již takovou praxi s četníky, že nikdy netušili, že se na ně z vnitra dívá čtvero vyděšených očí.
Deset dnů trvala Haškova choroba. Sotva se mohl postaviti na nohy, vydali se na cestu do Prahy, třeba se Hanuškovi nechtělo do místa, kde za každým rohem číhalo nebezpečí, ohrožující jeho svobodu. Vyhýbali se silnicím, městům i vesnicím, a táhli přes meze a polními cestami, kde bylo bezpečněji. Hanuška živil sebe i Haška žebrotou a kde mu dobrovolně nedali co potřeboval, vzal si. Ve dne vylehávali na podzimním slunci a v noci šli dále. Občas se vyspali někde na samotě nebo na kraji vesnice ve stáji u sedláka.
Čtrnáct dnů jim trvala tato cesta, kterou by vlakem urazili za několik hodin. Brzy večer, kdy ještě v Montmartru skoro nikdo nebyl, objevili se k zděšení veškerého personálu a k nemalé radosti Hamletově Hašek s Hanuškou na prahu. Na štěstí nebyl Waltner ještě přítomen.
Hamlet, vida jejich zbědovaný stav, oba nakrmil i napojil a nemaje ten den službu, vzal je hned s sebou domů. Nechal je u sebe oba umýti, věnoval Haškovi svoje zcela nové šaty a prádlo a i Hanušku oblékl do všeho, co se dalo pro něj použíti. Bylo ovšem hodně smíchu, když Hanuška rozmotával na Jaroslavovi černož1utý prapor, který měl dosud kolem těla. Než odešli, sbalil Hanuška opatrně všechny pozůstatky Haškovy i svojí garderoby do uzlíčku a přes všechny protesty Hamletovy rozloučili se s ním, když ho Hašek předtím ještě řádně pump!
Za dva dny nato objevil se Hašek k ránu v Montmartru sám v tomtéž stavu, v jakém se vrátil ze své poslední cesty. Na rozčilenou otázku Hamletovu, kde má šaty, odpověděl se zřejmě strojeným smutkem ve tváři: "Musil jsem to prodat, abych měl na doktora." A na otázku, kde má Hanušku, se jenom zakabonil a usrkl skrze zuby: "Vzala mi ho policie!"

Haška se ujal A. V. Frič a nastěhoval ho do své vily "Boženka" v Košířích s úmyslem, že z něho učiní pořádného člověka. Jaroslav přistoupil na všechny podmínky, které mu Frič kladl a opravdu žil dlouhý čas téměř samotářsky ve vile, a k Fričově radosti přestal i pít. Aspoň se toho domýšlel. Hašek celé dny a večery pracoval a jen občas vycházel, aby odevzdal rukopis někde v redakci a sehnal nějakou zálohu. Jinak měl u Friče o všechno postaráno. Občas společně zašli na "Balkán" (bývalá Sochůrkova restaurace), kde bylo jakési Montmartru konkurenční středisko umělců. I zde se pořádaly kabaretní večery, jenomže s tím rozdílem, že zde účinkovali nezaměstnaní kabaretní i divadelní herci a všechno, co se vybralo, rozdalo se mezi ty nejpotřebnější.
Fričův vliv na Haška zdál se býti opravdu velmi dobrý.
I Jaroslav byl na to hrdý a každému tvrdil, že již dávno přestal píti. Ovšem, že mu věřil málokdo, a proto se skoro zlobil. A to snad bylo také příčinou, že se u Friče uzavřel a nevycházel vícero dní. Frič jásal, chodil do Prahy sám a všude vykládal, jak Haška předělal, a ten se jen usmíval, když se mu to doneslo.
Dopřával ve své vile Jaroslavovi plné svobody a nestaral se o něho třeba několik dní. Jen někdy přicházel za ním, aby kontroloval jeho práci a případně se mu nabídl, že ji sám zanese do některé redakce, aby se nemusel zdržovat. Neměl ovšem tušení, že Hašek tajně, třeba v noci utíkal a vracel se dříve, než to mohl Frič nebo někdo z jeho lidí pozorovati.
Táhlo ho to ven, za Hanuškou, kterého právě propustili z vězení. Scházeli se spolu v různých kořalnách na Starém Městě, z nichž ona v Maislově ulici byla jejich nejoblíbenějším střediskem. Ovšem, že do těchto míst nevodil Hašek nikoho ze svých ostatních kamarádů a vysedával nejraději sám a jen s Hanuškou v tomto prostředí tuláků, zlodějů, žebráků a prostitutek.
Zde patřil mezi "domácí lidi", ale byl kýmsi nadřaděným v tomto prostředí vyděděnců.
Hašek ovšem nikdy nepřišel s prázdnou a každý jeho příchod znamenal hody pro všechny přítomné. "Desetkrát, jak se to vaří" (grog) volal již ode dveří, odpovídaje tím na pozdrav. Nahrnuli se hned všichni kolem něho a Hašek s otázkou: "Máte všichni co kouřit?" posílal pro cigarety. Přes to, že ho všichni uctivě oslovovali "pane redaktore", bylo zřejmo, že ho považovali za svého. A jemu to působilo radost. Sedali s Hanuškou v koutě blízko nálevního stolu a mlčeli. Bylo v tom však více, než v jakékoli řeči. Hovořili spolu očima, zatím co se ostatní usadili na sudech, bednách a na zemi.
Byl to na pohled skutečný brloh, o který kdyby zavadila policie, jistě by jej více jak s poloviny rázem vyprázdnila. Tito chudáci, z nichž málokdo se chvástal svou lepší minulostí, byli do sebe uzavření nemluvové, jimž byl minulý i přítomný svět ničím; měli již jen svoje malé bolesti a přání, které usrkávali tak jako pro ně vzácný mok - kořalku.
Hašek se naučil poslouchat a rozumět jejich řeči mezi řádky, jejich povzdechům i mlčení. Jen alkohol dovedl někdy rozvázat některá ta ústa a otevřít bolestí i žlučí překypující srdce. On, který znal dobře líc i rub lidského milosrdenství, s rozkoší se zaposlouchával do projevů revoltujících duší, a naskytla-li se mu sebemenší příležitost; snažil se je chytrým slovem podpichovati nejen k slovům, ale i k činům. Vzepřít se, nedat se a brániti se křivému osudu, jenž byl dílem špatně uspořádané lidské společnosti! Již dávno předvídal a cítil tep sociální revoluce, která se tlačila právě z tohoto podzemí nejvíce přišlápnutých lidí. Tenkráte ještě věřil a bylo mu v tom blaze. Jako anarchista nedíval se na jejich drobné zlodějny očima zákona; snad je neschvaloval, ale nebránil jim. Jistě věděl o mnohém, co se připravovalo v tomto doupěti, li kdo ví, zdali jim nebyl, při svém sklonu k romantismu; ne-li skutkem, tedy aspoň radou nápomocen.

Proti všem svým zásadám přivedl mezi tyto své přátele přec jen jednoho kamaráda, s nímž se náhodně seznámil na ulici a s kterým se rázem spřátelil po několika větách. Řekl mu jen: "Tys dobrý kluk!" a vzal ho pod paží a zavedl do Maislovy uličky. Hašek každému netykal, a prokázal-li někomu tuto čest, musil to býti někdo, kdo si to jakýmkoliv způsobem zasloužil.
Ten nový Haškův přítel byl "poutník boží", umělec a myslitel František Kovařík. Dnes je hercem v Divadle 5. května. Tenkráte, když se tak náhodně seznámili na ulici s Jaroslavem, stalo se to prostřednictvím Kuděje.
František se právě vrátil do Prahy ze své misijní cesty, kterou konal po vlastech, aby sbíral a šířil moudro. Na svých cestách žil jako opravdový poustevník, živě se tím, co mu poskytovala sama příroda. Jen občas zahrál dětem někde na návsi bramborové divadlo a místo vstupného vy prosil si na nich kus chleba, trochu mléka a nějakou tu cibuli. Po letech, když se tento tichý bouřlivák a bojovník za pravdu boží uklidnil, vydal u Kliky v bibliotéce "Zátisí knihy srdce i ducha" zajímavou, a žel, málo známou knížku. Již její název: "Pozoruji - pociťuji - přemýšlím - věřím", mluví za její obsah.
Když se tito dva lidé boží, Hašek s Kovaříkem, poznali, stali se rázem přáteli. František, vyznavač Tolstojovského "Neodpírejme zlu", šel klidně s Haškem do doupěte v Maislově uličce a nijak se nepodivoval roztodivně zde zdomácnělé společnosti. Hašek mu poručil "panáka" (žitná kořalka s rumem) a sám si objednal nejprve "persiko" (silná jádrová) a později "jak se to vaří". František vycítil, že Hašek se tak trochu chlubí těmito svými podivnými přáteli a proto jen tiše seděl a pozoroval. Jaroslav přisedl jako obyčejně k Hanuškovi v blízkosti nálevního pultu a Kovařík viděl, jak mu podstrkuje peníze. Zatím co Hašek za šeptem vedené rozmluvy dokuřoval svou viržinku, přistoupil k němu jeden z poměrně nejmladších hostů a zkroušeně ho prosil: "Pane redaktor, sou tak moc hodnej a daj' mi dokouřit toho vajgla." Jaroslav vyskočil, jako když jej vosa bodne a rozkřikl se na celý lokál:
"Co si to opovažuješ? To se mi tady ještě nestalo!
Copak, hlupáku, nevíš, že zbytek viržinky je pro kuřáka to nejmilejší? Ty jsi nějaký pěkný ptáček!"
Nastalo všeobecné rozčilení, v němž se ozývaly hlasy:
"Dej mu po hubě!. To my taky říkáme, že je to krobot! Von mezi nás stejně nepatří. Kdoví, jestli to není fízl!" A než se kdo nadál, byl nevítaný prosebník venku, neboť i kořalečník, který nikdy neztrácel zbytečných slov, se rozkolébal a otevřel nežádanému hostu dveře dokořán. Ihned se rozvlněná hladina ztišila a k nohám Haškovým se po zemi přišourala stará prostitutka s prosbou: "Pane redaktor, koukej, nemoh' bys mně to ňák zafírovat, abych se dostala do nemocnice? Už to mám stejně spočítaný, abych se voddělala, na to nemám síly. Na ulici ve dne nesmím, to by mě zhaftli a to víš, v noci už na mne žádnej nelítne. Leda ňáký to čuně a to se se mnou ještě o pětník hrdlí."
Hašek se k ní nahnul, strčil jí hrst cigaret do ruky, něco jí zašeptal a když se jí obličej rozzářil, objednal jí jednu "jak se to vaří". Prostitutka ožila, rozkývala své těžké reumatické nohy, hnala se k pultu a ihned labužnicky vychutnávala nápoj zapomnění. "Už jsem se chtěla dát přejet elektrikou," živě vykládala, "ale mám takovou smůlu, že by se mi snad i elektrika vyhnula. Taky jsem se pokoušela zlomit si nohu ... "
Přísný pohled Hanuškův zastavil proud její řeči. Hašek náhle vstal a obrátiv se směrem k dveřím, řekl tlumeně: "Děti, budu vás potřebovat. V úterý večer v osm hodin. Hanuška vám řekne kde."
Po chvíli ticha, za něhož němým pohledem všechny přehlédl, zastavil se na chvíli zpytavě na Kovaříkovi, jako by chtěl říci: "Vidíš, kdo já jsem a co mohu?" Ženské téměř schváceny hysterickým záchvatem a se vztyčenýma rukama takřka apokalypticky unisono řekly: "Přisaháme!" Z protějšího koutu vylezl vytáhlý chlapík a vytáhnuv z kapsy "bosňácký" nůž, rozevřel jej a přistoupiv k Haškovi, položil palec za špičku nože, ukazuje míru, a ptal se: "Na kolik prstů?" (V hantýrce pražského podsvětí to znamená, jak hluboko to má píchnout. Špička nože znamená lehké ublížení na těle, celá špička těžké ublížení a až po celou střenku zabití nebo pokus zabití).
Hašek se v té chvíli tvářil při nejmenším jako náčelník lupičské bandy. Mávl lehce rukou a prohodiv: "Toho nebude zapotřebí," zaplatil každému jeden grog, a vzav Kovaříka pod paží, vyvedl jej z kořalny. Když vyšli na ulici, zářila jeho tvář v širokém úsměvu. Provedl ho ještě několika putyčkami a nakonec, když už oba byli bez peněz, dal se jím doprovoditi do Košíř k Fričovi. Naposled se zastavili v kořalně proti Klamovce, kam Hašek dříve nahlédl a teprve pak zval Františka dál. I zde byli hosty podivná individua. Každý z přítomných div se nepral o čest platit za pana redaktora a jeho přítele.
Když se konečně Kovařík vracel dlouhou cestou do Prahy, měl zmatek nejen v žaludku, ale i v hlavě. Všechno to, co před nedávnem viděl a prožil, zdálo se mu snem. Teprve když se mu na svěžím vzduchu ulehčilo, dospěl k závěru, že to všechno, co s Haškem zažil, byl jen jakýsi těžko pochopitelný žert, který improvisoval Jaroslav jenom proto, aby se postavil do temnějšího světla a zdál se horším, než ve skutečnosti byl.
Takový podivín Jaroslav Hašek byl. Dovedl se svým jménem, svou ctí a vším zahrávati na ostří nože. Nemyslil na to, že tím dává hlupákům, kteří měli a mají dodnes nejeden důvod ho nenáviděti, zbraň do ruky, která poškodila nejen vážnost jeho práce, ale i zneuctila jeho památku.
Haškův vnitřní život byl uzavřen neproniknutelným ta neprobadatelným kruhem, za který se nedostal žádný, ať již skutečný nebo tak zvaný jeho přitel. Byl bez předsudků, kašlal a plil na veřejné mínění, a nic na světě, tedy ani rodina, ani přátelé mu nebyli ničím. Přerostl ten malý český svět ne o jednu, ale o několik hlav a proto mu v něm bylo tak úzko. Tomu svědčí také odpověď, kterou dal kamarádu Michalu Káchovi, když se ho ptal:
"Jarouši, proč ty vlastně tolik chlastáš?" "Člověče zlatá, copak se dá u nás dělat něco rozumnějšího?"
Touto odpovědí si také můžeme vysvětliti, že když se stal bolševikem, nepil, protože se účastnil nejen boření, ale i tvoření lepšího, všelidštějšího světa.
Hašek byl světovějším dříve než jeho dílo.

Válečné nebezpečí se blížilo mílovými kroky. Nejen Praha, ale celý svět trnul v horečném napětí. Po sarajevském atentátu nebylo již pochyb, že k válce dojde. Každý si ji představoval po svém, ale žádný netušil, že se rozežene do takových rozměrů a že zachvátí téměř celý. svět. A třebaže válku již dávno všichni předvídali a připravovali, nikdo na ni připraven nebyl a nejméně pak Rakousko. Hašek k této světodějné události hned zaujal svůj postoj - smál se ze široka a hlučně, neboť věřil, že ta zpuchřelá, na vratkých nohou stojící chatrč starého světa se zhroutí. Její novou výstavbu si ovšem představoval, tak jako mnozí, přec jen trochu jinak. Ale prozatím se smál.
Ještě dříve než přišlo první nebezpečí ukázal pedagogickým snahám Fričovým záda a jednoho nepředvídaného dne zmizel z vily "Boženky". Teprve po několika dnech to Frič zjistil a bolestně dojat, došel k přesvědčení, že Haškovo dočasné dobré chování mělo hlubší příčinu, pro kterou vysedával doma a vytrvale pracoval. Mělo. Fričův dokonale zásobený sklep vínem a jinými nápoji byl prázdný. To bylo první katastrofální zjištění výsledků jeho pedagogické převýchovy Haškovy. Aby míra hříchů byla dovršena, s Jaroslavem zmizely i zcela zánovní žluté vysoké jezdecké boty a nějaké součásti oděvu. Zahořekoval, zanadával a rozlícen vydal se do Prahy hledat "zlotřilce".
Tři plné dny zabralo mu hledání, a čím více se protahovalo, tím více chladla touha a vášeň po odvetě. Když ho konečně dopadl, seděl Jaroslav klidně zabrán do rozhovoru o situaci a jeho malá očka se jen slabě přimhouřila a celý obličej se roztáhl k upřímnému úsměvu. "Snad mě, kamaráde, nehledáš?" přivítal dosud nakvašeného Friče, "neměj strach, já se neztratím!" Frič oněměl, jakoby sugestivním vlivem přitahován, usedl k Haškově stolu a za chvíli dostal se do proudu řeči a zapomněl na provinění Jaroslavovo. Jen chvílemi mrkl pod stůl, nemá-li Hašek jeho boty. Když to Jaroslav zpozoroval, mírně se k němu naklonil a zašeptal mu do ucha: "Už jsme je na tvé zdraví propíli."
Fričova trestní výprava za Haškem skončila se tím, že musil za něho zaplatiti útratu a ještě mu půjčil několik zlatek na další putování. Myslím, že Friče již dávno pustily všechny pedagogické snahy o převýchovu člověka.
Když paní Anny, zelinářky a prodavačky ze Staroměstské tržnice a přilehlých tržišť se chystaly oslaviti svůj svátek, pokazil jim jej císař pán provoláním "Mým národům" a mobilisační vyhláškou. Bylo po radosti a tanci. Smutek ovanul celou zemi. Smutek a panika. Klidné dny se proměnily v horečnaté a veselé písně se změnily v melancholické. Smích a veselí se kamsi propadly.
Již v pondělí loučily se nepřehledné řady s prvním pochodovým praporem 28. pěšího pluku. I Hašek se s nimi loučil. Stál na rampě musea v romantickém oděvu bulharského junáka (byl to pozůstatek po "vévodovi Klimešovi" , slavjanofilském blouznivci, který před lety přišel  verbovat dobrovolce proti Turkům), s kinžálem za pasem a na prsou měl připevněnou velkou koženou medaili s obrazem ruského cara. Sotva stačil několikrát vykřiknout: "Nazdar! Sbohem chlapci!" když jej objevil slídivý zrak policajtů a ihned ho odváděli na nejbližší komisařství. Cestou jej musila policie chránit, neboť židovští vlastenci z Panské ulice v něm viděli ruského špiona. Aby se mu nic nestalo, ponechali si jej tam čtyři dny a pro jeho osobní bezpečnost mu přinesli jeho civilní šaty a pozůstatky vévody Klimeše si tam nechali na věčnou paměť.
Ještě tentýž večer, kdy Haška pustili z policejní separace, dostal se v Tůmově kavárně do malého konfliktu se záložním hejtmanem, který tu klidně večeřel, chystaje se v myšlenkách, jak Srba rozsápe. Hašek k němu přisedl a položil mu naivní otázku: "Vy po vsej věrojátnosti pa ruski ponímájetě?" (Pravděpodobně rozumíte rusky, ne?). Hejtman zrudl, vyskočil a hnal se po šavli, aby Haška na místě zdrtil. Číšníci a hosté ihned zakročili, ale dříve než mohli Jaroslava odvésti postranním vchodem, stačil prohlásiti: "Pacholku, jen si pamatuj, že se ještě rád budeš učit rusky!"
Prahou se šířily ty nejrozmanitější a nejfantastičtější zprávy, kterým se více věřilo z naděje a tajné touhy než pro možnou pravděpodobnost. Tvrdilo se, že Rusové stojí již na Moravě a v Čechách už jsou několik dnů v Náchodě.
Hašek šel z Tůmovky rovnou do Petříkovy vinárny na Perštýně, kde ihned začal ostentativně mluvit rusky. Když se ho jeden z hostů tázal: "Pane Hašku, vy umíte rusky'?" odpověděl: "Copak to je rusky? Včera jsem byl v Náchodě a tam se tak mluví."
Hned v prvních dnech války byla policejní hodina změněna s dvanácté na jedenáctou a než se ji Pražani naučili šidit, byla velmi přísně dodržována. Haškovi, jenž byl tou dobou opět bez bytu, nezbylo nic jiného než se jít vyspati do hotelu. Vybral si zájezdní hostinec u Valšů, kde bylo lacino a čisto. A protože byl už v ráži, zapsal se na přihlašovací lístek jako Ivan Feodorovič Kuzněcov, obchodník z Moskvy, a do rubriky "účel návštěvy" napsal: "Revise rakouského generálního štábu". Za několik hodin byl hotel obklíčen civilní i uniformovanou stráží a za chvíli nato vedl již Jaroslava jako špiona na rukou spoutaného celý kordon strážníků na policejní ředitelství.
"Vždyť jsem si to myslel, že je to něco takového! No jo, pan spisovatel Hašek!" uvítal jej policejní komisař dr. J. Klíma. "Co vás to, prosím, napadlo v této těžké době dělat nám takové obtíže?" Hašek mlčel a udiveně se rozhlížel. Když Klíma svou otázku opakoval, odpověděl mu zcela nevinně: "Nepanimáju!" (Nerozumím.) Trvalo to hodně dlouho, než Klíma, nepřestávaje na Haška dorážeti po dobrém i po zlém, dostal z něho souvislou českou větu. Zněla : "Jako řádný rakouský občan a poplatník pokládal jsem za svou povinnost, přesvědčiti se v těchto těžkých dobách, jak funguje státní policie."
"To jste nemohl říci hned?" rozzlobeně vyhrkl ze sebe Klíma. "Abyste věděl, že funguje dobře - - - osm dní!"
Hašek našel "na čtyřce" kamarádskou společnost. Vedle všelijakých podezřelých byl tu i Špatný a Hatina. Ve třech jim bylo veseleji.

V tu dobu byla na ruských hranicích pro rakouskou armádu velmi vážná situace, tak vážná, že se hlavní štáb přestěhoval z Krakova do Těšína. A nejen to, ale i všechny státní úřady, tedy i pražské policejní ředitelství, se připravovaly na stěhování. Pražské policejní ředitelství se mělo přestěhovat do Mnichova. Z oken "čtyřky" viděl Hašek s kamarády horečné přípravy. Obrovské bedny byly za dozoru samotného policejního ředitele Křikavy spěšně naplňovány balíky spisů. Stěhoval se především archiv.
Hašek vylezl jak nejvýše mohl na okno a odtud křičel do dvora: "Pane policejní řediteli Křikavo, už jsou naši vojáci v Moskvě ... ?"