Velká doba žádá velké lidi. Jsou nepoznaní hrdinové, skromní, bez slávy a
historie Napoleona. Rozbor jejich povahy zastínil by slávu Alexandra Macedonského. Dnes můžete potkat v pražských ulicích ošumělého muže, který sám
ani neví, co vlastně znamená v historii nové velké doby. Jde skromně svou
cestou, neobtěžuje nikoho, a není též obtěžován žurnalisty, kteří by ho prosili
o interview. Kdybyste se ho otázali, jak se jmenuje, odpověděl by vám prostince
a skromně: „Já jsem Švejk…“
A tento tichý, skromný, ošumělý muž jest opravdu ten starý dobrý voják Švejk,
hrdinný, statečný, který kdysi za Rakouska byl v ústech všech občanů Českého
království a jehož sláva nezapadne ani v republice.
Mám velice rád tohoto dobrého vojáka Švejka, a podávaje jeho osudy za světové
války, jsem přesvědčen, že vy všichni budete sympatizovat s tím skromným,
nepoznaným hrdinou. On nezapálil chrám bohyně v Efesu, jako to udělal ten hlupák
Herostrates, aby se dostal do novin a školních čítanek.
A to stačí.
Autor
