Štěstí Švejkovo nemělo dlouhého trvání. Nelítostný osud přerval přátelský poměr mezi ním a polním kurátem. Jestli polní kurát až do té události byl osobou sympatickou, to, co nyní provedl, je s to strhnout s něho sympatickou tvářnost.

Polní kurát prodal Švejka nadporučíkovi Lukášovi, lépe řečeno, prohrál ho v kartách. Tak dřív prodávali na Rusi nevolníky. Přišlo to tak znenadání. Byla pěkná společnost u nadporučíka Lukáše a hrálo se „jednadvacet“.

Polní kurát prohrál všecko a nakonec řekl: „Kolik mně půjčíte na mého vojenského sluhu? Ohromný pitomec a zajímavá figura, něco non plus ultra. Ještě nikdy neměli jste takového vojenského sluhu.“

„Půjčím ti sto korun,“ nabídl nadporučík Lukáš. „Jestli pozítří je nedostanu, pošleš mi tu raritu. Můj pucflek je protivný člověk. Stále vzdychá, píše domů psaní, a přitom krade, na co přijde. Už jsem ho bil, ale to není nic platné. Pohlavkuji ho na potkání, ale nepomáhá to. Vyrazil jsem mu pár předních zubů, ale chlapa nenapravil.“

„Tedy platí,“ řekl lehkomyslně polní kurát, „buď pozítří sto korun, nebo Švejka.“

Prohrál i těch sto korun a šel smutně domů. Věděl určitě a také o tom nijak nepochyboval, že do pozítří nesežene těch sto korun a že vlastně Švejka mizerně a bídně prodal.

„Mohl jsem si říct o dvě stě korun,“ mrzel se, a přestupuje na elektrické tramvaji na trať, která ho za chvíli měla odvézt domů, dostával záchvat výčitek a sentimentality.

„Není to ode mne hezké,“ pomyslil si, když zvonil u dveří svého bytu, „jak se podívám do jeho pitomých, dobráckých očí?“

„Milý Švejku,“ řekl, když byl doma, „dnes se stalo něco neobyčejného. Měl jsem takovou smůlu v kartách. Hopal jsem to všechno a měl jsem pod rukou eso, pak přišla desítka, a bankéř měl pod rukou kluka a dotáh to taky na jednadvacet. Líznul jsem si několikrát na eso nebo na desítku a vždy jsem měl stejně s bankéřem. Projel jsem všechny peníze.“

Odmlčel se. „A nakonec jsem prohrál vás. Vypůjčil jsem si na vás sto korun, a jestli je do pozítří nevrátím, už budete patřit ne mně, ale nadporučíkovi Lukášovi. Mně je to opravdu líto...“

„Sto korun ještě mám,“ řekl Švejk, „mohu vám půjčit.“

„Dejte je sem,“ ožil polní kurát, „hned je zanesu Lukášovi. Nerad bych opravdu se s vámi loučil.“

Lukáš byl velice překvapen, když viděl opět polního kuráta.

„Jdu ti zaplatit dluh,“ řekl polní kurát, rozhlížeje se vítězoslavně, „dejte mně také kartu.“

„Hop,“ ozval se polní kurát, když byla řada na něm. „Jenom o oko,“ hlásil, „přetáh jsem.“

„Tak tedy hop,“ řekl při druhém chodu, „hop - blind.“

„Dvacet brát,“ hlásil bankéř.

„Já mám celých devatenáct,“ tiše pronesl polní kurát, dávaje do banku posledních čtyřicet korun ze stovky, kterou mu půjčil Švejk, aby se vykoupil z nového nevolnictví.

Vraceje se domů, přišel polní kurát k přesvědčení, že je konec, že Švejka nemůže nic zachránit, že jest to předurčeno, aby sloužil u nadporučíka Lukáše.

A když mu Švejk otevřel dvéře, řekl k němu: „Všechno je marné, Švejku. Proti osudu se neubrání nikdo. Prohrál jsem vás i těch vašich sto korun. Dělal jsem vše, co bylo v mé moci, ale osud je silnější mne. Hodil vás do spárů nadporučíka Lukáše a přijde doba, že se musíme rozloučit.“

„A bylo v banku hodně?“ otázal se Švejk klidně, „nebo jste málokdy dělal forhonta? Když nepadá karta, je to velmi špatný, ale někdy je to mizerie, když to jde až příliš dobře. Na Zderaze žil nějakej klempíř Vejvoda a ten hrával vždy mariáš v jedné hospodě za ,Stoletou kavárnou’. Jednou taky, čert mu to napískal, povídá: ,A což abychom si hodili jedníka o pětníček.’ Hráli tedy pětníčkovýho jedníka a on držel bank. Všichni se ztropili a tak to rostlo do desítky. Starej Vejvoda chtěl popřát taky druhýmu něco a pořád říkal: ,Malá špatná domů.’ To si nedovedete představit, jakou měl smůlu. Malá špatná ne a ne přijít, bank rost, a už tam byla stovka. Z hráčů nikdo tolik neměl, aby to mohl hopnout, a Vejvoda už byl celej upocenej. Nebylo nic jinýho slyšet než jeho: ,Malá špatná domů.’ Přisazovali po pětce a spadali tam vždycky. Jeden kominickej mistr se dopálil, šel si domů pro peníze, když tam bylo už přes půl druhý stovky, a hopnul to. Vejvoda chtěl se toho zbavit, a jak potom povídal, chtěl táhnout třebas až do třiceti, jen aby to nevyhrál, a místo toho dostal dvě esa. Dělal, že nic nemá, a schválně povídá: ,Šestnáct brát.’ A ten kominickej mistr měl všehovšudy patnáct. Není to smůla? Starej Vejvoda byl celej bledej a nešťastnej, kolem už nadávali a šuškali si, že dělá volty, že už jednou byl bit pro falešnou hru, ačkoliv to byl nejpoctivější hráč, a sypali tam korunku za korunkou. Už tam bylo pět set korun. Hostinský to nevydržel. Měl právě přichystaný peníze do pivovaru, tak je vzal, přised si, strčil napřed do toho po dvou stovkách, pak zamhouřil oči, otočil židli pro štěstí a řek, že to všechno, co je v banku, hopá. ,Hrajeme,’ povídá, ,s votevřenýma kartama.’ Starej Vejvoda byl by já nevím co za to dal, aby teď prohrál. Všichni se divili, když votočil, a ukázala se sedma, a von si ji nechal. Hostinský se smál pod fousy, poněvadž měl jednadvacet. Přišla druhá sedma starýmu Vejvodovi a on si ji také nechal. ,Teď přijde eso nebo desítka,’ řekl hostinský jízlivě, ,vsadím krk, pane Vejvodo, že budete trop.’ Bylo ohromný ticho, Vejvoda otočí a vona se objeví třetí sedmička. Hostinský zbledl jako křída, byly to jeho poslední peníze, odešel do kuchyně a za chvilku přiběhne kluk, kterej se u něho učil, abychom šli pana hostinského uříznout, že prej visí na klice u vokna. Tak jsme ho odřízli, vzkřísili a hrálo se dál. Už nikdo neměl žádný peníze, všechno to bylo v banku před Vejvodou, kterej jen říkal: ,Malá špatná domů,’ a za živýho boha chtěl bejt trop, ale poněvadž musel votáčet svoje karty a vyložit na stůl, nemoh dělat žádný podvod a schválně přetáhnout. Všichni byli už nad jeho štěstím blbí a udělali to tak, že když už nemají peníze, že tam budou dávat svoje úpisy. Trvalo to kolik hodin a před starým Vejvodou rostly tisíce a tisíce. Kominickej mistr byl už do banku dlužen přes půl druhého milionu, uhlíř ze Zderazu asi milion, domovník ze ,Stoletý kavárny’ 800.000 korun, jeden medik přes dva miliony. Jenom v pince bylo přes 300.000 na samých útržkách papíru. Starej Vejvoda zkoušel to všelijak. Chodil pořád na záchod a vždycky to dal jinému, aby to vzal za něho, a když se vrátil, hlásili mu, že bral, že mu přišlo jednadvacet. Poslali pro nový karty, a zas to nebylo nic platný. Když se Vejvoda zastavil na patnácti, tak měl ten druhej čtrnáct. Všichni se dívali vztekle na starýho Vejvodu a nejvíc láteřil jeden dlaždič, kerej do toho všeho všudy dal na hotovosti vosum korun. Ten votevřeně prohlásil, že takovej člověk, jako je Vejvoda, by neměl chodit po světě a měl by se zkopat, vyhodit a utopit jako štěně. To si nedovedete představit to zoufalství starýho Vejvody. Konečně přišel na nápad. ,Já jdu na záchod,’ povídá kominíkovi, ,vezměte to za mne, pane mistře.’ A jen tak bez klobouku vyběh na ulici a přímo do Myslíkovy ulice pro strážníky. Našel patrolu a oznámil jí, že v tej a tej hospodě hrajou hazardní hru. Strážníci ho vyzvali, aby šel napřed, že přijdou hned za ním. Vrátil se tedy a hlásili mu, že zatím medik prohrál přes dva miliony a domovník přes tři. Do pinky že dali úpis na pětkrát sto tisíc korun. Za chvíli vrazili tam strážníci, dlaždič vykřik: ,Spas se, kdo můžeš,’ ale nebylo to nic platný. Zabavili bank, vedli všechny na policii. Uhlíř ze Zderazu se zprotivil, tak ho přivezli v košatince. V banku bylo v dlužních úpisech přes půl miliardy a na hotových penězích patnáct set. ,Tohle jsem ještě nežral,’ řekl policejní inspektor, když viděl takový závratný sumy, ,tohle je horší než Monte Carlo.’ Zůstali tam všichni až na starýho Vejvodu až do rána. Vejvodu jako udavače pustili a slíbili, že dostane zákonnou jednu třetinu odměny ze zabaveného banku, asi přes sto šedesát milionů, von se ale do rána z toho zbláznil a ráno chodil po Praze vobjednávat si nedobytný pokladny na tucty. Tomu se říká štěstí v kartách.“

Potom šel Švejk vařit grog a dopadlo to tak, že polní kurát, když v noci podařilo se Švejkovi dopravit ho s námahou na postel, zaslzel a zaštkal:

„Prodal jsem tě, kamaráde, hanebně prodal. Proklínej mne, bij, držím. Hodil jsem tě napospas. Nemohu se ti podívat do očí. Drásej mne, kousej, nič. Nezasloužím nic lepšího. Víš, co jsem?“

A polní kurát, zabořuje uplakanou tvář do polštáře, řekl tiše, jemným, měkkým hlasem: „Jsem bezcharakterní padouch,“ a usnul, jako když ho hodí do vody.

Druhý den polní kurát, vyhýbaje se Švejkovu pohledu, odešel časně ráno a vrátil se až v noci s nějakým tlustým infanteristou.

„Ukažte mu, Švejku,“ řekl, vyhýbaje se opět Švejkovu pohledu, „kde co leží, aby byl orientován, a poučte ho, jak se vaří grog. Ráno se hlaste u nadporučíka Lukáše.“

Švejk s novým mužem strávili noc příjemně vařením grogu. K ránu stál tlustý infanterista sotva na nohou a pobručoval si jen podivnou směs z různých národních písní, která se mu spletla dohromady:

Okolo Chodova teče vodička,
šenkuje tam má milá pivečko červený.
Horo, horo, vysoká jsi,
šly panenky silnicí,
na Bílé hoře sedláček oře.

 

„Vo tebe nemám strach,“ řekl Švejk, „s takovým nadáním se u feldkuráta udržíš.“

Tak se stalo, že to dopoledne uviděl nadporučík Lukáš ponejprv poctivou a upřímnou tvář dobrého vojáka Švejka, který mu hlásil: „Poslušně hlásím, pane obrlajtnant, že jsem ten Švejk, prohranej panem feldkurátem v kartách.“