Štěstí
Švejkovo nemělo dlouhého trvání. Nelítostný osud přerval přátelský poměr
mezi ním a polním kurátem. Jestli polní kurát až do té události byl osobou
sympatickou, to, co nyní provedl, je s to strhnout s něho sympatickou
tvářnost.
Polní kurát
prodal Švejka nadporučíkovi Lukášovi, lépe řečeno, prohrál ho v kartách. Tak
dřív prodávali na Rusi nevolníky. Přišlo to tak znenadání. Byla pěkná
společnost u nadporučíka Lukáše a hrálo se „jednadvacet“.
Polní kurát
prohrál všecko a nakonec řekl: „Kolik mně půjčíte na mého vojenského sluhu?
Ohromný pitomec a zajímavá figura, něco
non plus ultra. Ještě nikdy neměli
jste takového vojenského sluhu.“
„Půjčím ti sto
korun,“ nabídl nadporučík Lukáš. „Jestli pozítří je nedostanu, pošleš mi tu
raritu. Můj pucflek je protivný člověk. Stále vzdychá, píše domů psaní, a
přitom krade, na co přijde. Už jsem ho bil, ale to není nic platné.
Pohlavkuji ho na potkání, ale nepomáhá to. Vyrazil jsem mu pár předních
zubů, ale chlapa nenapravil.“
„Tedy platí,“
řekl lehkomyslně polní kurát, „buď pozítří sto korun, nebo Švejka.“
Prohrál i těch
sto korun a šel smutně domů. Věděl určitě a také o tom nijak nepochyboval,
že do pozítří nesežene těch sto korun a že vlastně Švejka mizerně a bídně
prodal.
„Mohl jsem si
říct o dvě stě korun,“ mrzel se, a přestupuje na elektrické tramvaji na
trať, která ho za chvíli měla odvézt domů, dostával záchvat výčitek a
sentimentality.
„Není to ode
mne hezké,“ pomyslil si, když zvonil u dveří svého bytu, „jak se podívám do
jeho pitomých, dobráckých očí?“
„Milý Švejku,“
řekl, když byl doma, „dnes se stalo něco neobyčejného. Měl jsem takovou
smůlu v kartách. Hopal jsem to všechno
a měl jsem pod rukou eso, pak přišla
desítka, a bankéř měl pod rukou kluka a dotáh to taky na jednadvacet. Líznul
jsem si několikrát na eso nebo na desítku a vždy jsem měl stejně s bankéřem.
Projel jsem všechny peníze.“
Odmlčel se. „A
nakonec jsem prohrál vás. Vypůjčil jsem si na vás sto korun, a jestli je do
pozítří nevrátím, už budete patřit ne mně, ale nadporučíkovi Lukášovi. Mně
je to opravdu líto...“
„Sto korun
ještě mám,“ řekl Švejk, „mohu vám půjčit.“
„Dejte je
sem,“ ožil polní kurát, „hned je zanesu Lukášovi. Nerad bych opravdu se s
vámi loučil.“
Lukáš byl
velice překvapen, když viděl opět polního kuráta.
„Jdu ti
zaplatit dluh,“ řekl polní kurát, rozhlížeje se vítězoslavně, „dejte mně
také kartu.“
„Hop,“ ozval
se polní kurát, když byla řada na něm. „Jenom o oko,“ hlásil, „přetáh jsem.“
„Tak tedy
hop,“ řekl při druhém chodu, „hop - blind.“
„Dvacet brát,“
hlásil bankéř.
„Já mám celých
devatenáct,“ tiše pronesl polní kurát, dávaje do banku posledních čtyřicet
korun ze stovky, kterou mu půjčil Švejk, aby se vykoupil z nového
nevolnictví.
Vraceje se
domů, přišel polní kurát k přesvědčení, že je konec, že Švejka nemůže nic
zachránit, že jest to předurčeno, aby sloužil u nadporučíka Lukáše.
A když mu
Švejk otevřel dvéře, řekl k němu: „Všechno je marné, Švejku. Proti osudu se
neubrání nikdo. Prohrál jsem vás i těch vašich sto korun. Dělal jsem vše, co
bylo v mé moci, ale osud je silnější mne. Hodil vás do spárů nadporučíka
Lukáše a přijde doba, že se musíme rozloučit.“
„A bylo v
banku hodně?“ otázal se Švejk klidně, „nebo jste málokdy dělal
forhonta?
Když nepadá karta, je to velmi špatný, ale někdy je to
mizerie, když to jde
až příliš dobře.
Na Zderaze žil nějakej klempíř Vejvoda a ten hrával vždy
mariáš v jedné hospodě za
,Stoletou kavárnou’. Jednou taky, čert mu to
napískal, povídá: ,A což abychom si
hodili jedníka o pětníček.’ Hráli tedy pětníčkovýho jedníka a on držel bank. Všichni se
ztropili a tak to rostlo do
desítky. Starej Vejvoda chtěl popřát taky druhýmu něco a pořád říkal: ,Malá
špatná domů.’ To si nedovedete představit, jakou měl smůlu. Malá špatná ne a
ne přijít, bank rost, a už tam byla stovka. Z hráčů nikdo tolik neměl, aby
to mohl hopnout, a Vejvoda už byl
celej upocenej. Nebylo nic
jinýho slyšet
než jeho: ,Malá špatná domů.’ Přisazovali po pětce a spadali tam vždycky.
Jeden kominickej mistr se dopálil, šel si domů pro peníze, když tam bylo už
přes půl druhý stovky, a hopnul to. Vejvoda chtěl se toho zbavit, a jak
potom povídal, chtěl táhnout třebas až do třiceti, jen aby to nevyhrál, a
místo toho dostal dvě esa. Dělal, že nic nemá, a schválně povídá: ,Šestnáct
brát.’ A ten kominickej mistr měl všehovšudy patnáct. Není to smůla? Starej
Vejvoda byl celej bledej a nešťastnej, kolem už nadávali a šuškali si, že
dělá volty, že už jednou byl bit pro falešnou hru, ačkoliv to byl
nejpoctivější hráč, a sypali tam korunku za korunkou. Už tam bylo pět set
korun. Hostinský to nevydržel. Měl právě přichystaný peníze do pivovaru, tak
je vzal, přised si, strčil napřed do toho po dvou stovkách, pak zamhouřil
oči, otočil židli pro štěstí a řek, že to všechno, co je v banku, hopá.
,Hrajeme,’ povídá, ,s votevřenýma
kartama.’ Starej Vejvoda byl by já nevím
co za to dal, aby teď prohrál. Všichni se divili, když
votočil, a ukázala se
sedma, a von si ji nechal. Hostinský se smál pod fousy, poněvadž měl
jednadvacet. Přišla druhá sedma starýmu Vejvodovi a on si ji také nechal.
,Teď přijde eso nebo desítka,’ řekl hostinský jízlivě, ,vsadím krk, pane
Vejvodo, že budete trop.’ Bylo
ohromný ticho, Vejvoda otočí a
vona se objeví
třetí sedmička. Hostinský zbledl jako křída, byly to jeho poslední peníze,
odešel do kuchyně a za chvilku přiběhne kluk, kterej se u něho učil, abychom
šli pana hostinského uříznout, že prej visí na klice u
vokna. Tak jsme ho
odřízli, vzkřísili a hrálo se dál. Už nikdo neměl žádný peníze, všechno to
bylo v banku před Vejvodou, kterej jen říkal: ,Malá špatná domů,’ a za
živýho boha chtěl bejt trop, ale poněvadž musel
votáčet svoje karty a
vyložit na stůl, nemoh dělat žádný podvod a schválně přetáhnout. Všichni
byli už nad jeho štěstím blbí a udělali to tak, že když už nemají peníze, že
tam budou dávat svoje úpisy. Trvalo to kolik hodin a před starým Vejvodou
rostly tisíce a tisíce. Kominickej mistr byl už do banku dlužen přes půl
druhého milionu, uhlíř ze
Zderazu asi milion, domovník ze
,Stoletý kavárny’
800.000 korun, jeden medik přes dva miliony. Jenom v
pince bylo přes 300.000
na samých útržkách papíru. Starej Vejvoda zkoušel to všelijak. Chodil pořád
na záchod a vždycky to dal jinému, aby to vzal za něho, a když se vrátil,
hlásili mu, že bral, že mu přišlo jednadvacet. Poslali pro
nový karty, a zas
to nebylo nic platný. Když se Vejvoda zastavil na patnácti, tak měl ten
druhej čtrnáct. Všichni se dívali vztekle na
starýho Vejvodu a nejvíc
láteřil jeden dlaždič, kerej do toho všeho všudy dal na hotovosti
vosum
korun. Ten votevřeně prohlásil, že
takovej člověk, jako je Vejvoda, by neměl
chodit po světě a měl by se zkopat, vyhodit a utopit jako štěně. To si
nedovedete představit to zoufalství starýho Vejvody. Konečně přišel na
nápad. ,Já jdu na záchod,’ povídá kominíkovi, ,vezměte to za mne, pane
mistře.’ A jen tak bez klobouku vyběh na ulici a přímo do
Myslíkovy ulice
pro strážníky. Našel patrolu a oznámil jí, že
v tej a tej hospodě
hrajou
hazardní hru. Strážníci ho vyzvali, aby šel napřed, že přijdou hned za ním.
Vrátil se tedy a hlásili mu, že zatím medik prohrál přes dva miliony a
domovník přes tři. Do pinky že dali úpis na pětkrát sto tisíc korun. Za
chvíli vrazili tam strážníci, dlaždič vykřik: ,Spas se, kdo můžeš,’ ale
nebylo to nic platný. Zabavili bank, vedli všechny na policii. Uhlíř ze
Zderazu se zprotivil, tak ho přivezli v
košatince. V banku bylo v dlužních
úpisech přes půl miliardy a na hotových penězích patnáct set. ,Tohle jsem
ještě nežral,’ řekl policejní inspektor, když viděl takový závratný sumy,
,tohle je horší než Monte Carlo.’ Zůstali tam všichni až na
starýho Vejvodu
až do rána. Vejvodu jako udavače pustili a slíbili, že dostane zákonnou
jednu třetinu odměny ze zabaveného banku, asi přes sto šedesát milionů,
von
se ale do rána z toho zbláznil a ráno chodil po Praze
vobjednávat si
nedobytný pokladny na tucty. Tomu se říká štěstí v kartách.“
Potom šel
Švejk vařit grog a dopadlo to tak, že polní kurát, když v noci podařilo se
Švejkovi dopravit ho s námahou na postel, zaslzel a zaštkal:
„Prodal jsem
tě, kamaráde, hanebně prodal. Proklínej mne, bij, držím. Hodil jsem tě
napospas. Nemohu se ti podívat do očí. Drásej mne, kousej, nič. Nezasloužím
nic lepšího. Víš, co jsem?“
A polní kurát,
zabořuje uplakanou tvář do polštáře, řekl tiše, jemným, měkkým hlasem: „Jsem
bezcharakterní padouch,“ a usnul, jako když ho hodí do vody.
Druhý den
polní kurát, vyhýbaje se Švejkovu pohledu, odešel časně ráno a vrátil se až
v noci s nějakým tlustým
infanteristou.
„Ukažte mu,
Švejku,“ řekl, vyhýbaje se opět Švejkovu pohledu, „kde co leží, aby byl
orientován, a poučte ho, jak se vaří grog. Ráno se hlaste u nadporučíka
Lukáše.“
Švejk s novým
mužem strávili noc příjemně vařením grogu. K ránu stál tlustý infanterista
sotva na nohou a pobručoval si jen podivnou směs z různých národních písní,
která se mu spletla dohromady:
Okolo Chodova
teče vodička,
šenkuje tam
má milá pivečko červený.
Horo, horo,
vysoká jsi,
šly panenky
silnicí,
na Bílé
hoře sedláček oře.
„Vo tebe nemám
strach,“ řekl Švejk, „s takovým nadáním se u feldkuráta udržíš.“
Tak se stalo,
že to dopoledne uviděl nadporučík Lukáš ponejprv poctivou a upřímnou tvář
dobrého vojáka Švejka, který mu hlásil: „Poslušně hlásím, pane obrlajtnant,
že jsem ten Švejk, prohranej panem feldkurátem v kartách.“