Abecední seznam je převzat z
BIBLIOGRAFIE JAROSLAVA HAŠKA [11] |
Za názvem titulu je uvedeno pořadové číslo
v této bibliografii,
kliknutím na něj otevřete záznam edičních poznámek . Pokud je
titul uveden v bibliogrfii, naleznete stejný záznam i na konci
každého titulu. |
Hvězdičkou jsou označeny práce, kde
autorství bylo určeno rozborem textu. |
Kliknutím na
oranžově zvýrazněné
názvy zobrazíte digitalizovanou stránku periodika, kde byla povídka
publikována, takže si ji můžete přečíst přímo v dobových novinách. |
Kliknutím na žlutě
zvýrazněné názvy zobrazíte povídku. Nezvýrazněné,
nejsou na těchto stránkách publikovány. Snad se mi podaří sehnat
celé Haškovo dílo. |
Odsazené názvy děl značí, že dílo
nebylo uvedeno v citované bibliografii. Já jsem jej získal od pana
Jiřího Drejnara, ale neznám, kde bylo dílo vydáno. |
☺
Takto jsem označil své favority |
|
Adéle Thoms z Haidy, německá učitelka
Němci jsou prazvláštní lidé. Líbí se jim jejich krajané v Alpách,
kteří jsou volatí až jedna radost, jedí arsenik a jodlují. Jsou
nadšeni, když jejich synové, studující na universitě, jezdí v
nábytkovém voze na malém německém městě a vevnitř vozu mají sud piva
a hulákají. Němcům se líbí Mnichov, ne snad kvůli obrazárně i jiným
vynikajícím budovám, ale proto, poněvadž je tam 52 pivovarů.
Němci jsou nadšeni Zeppelinem. Tento politováníhodný blázen ocitl se
na jídelním lístku v německých restauracích v severních Čechách pod
názvem „Zeppelin-beefsteak“. Jest miláčkem německého lidu, ačkoliv
člověk se zdravým rozumem vidí, že Zeppelinovy vzducholodě jsou jen
vyhazováním peněz, ale Němci nepřestanou je stavět, pokud neutratí
celou válečnou náhradu, kterou jim Francouzi zaplatili.
Když jde německá rodina na výlet, tu jistě zpívá: „O Tannenbaum“,
nebo „leh weiss nicht, was soli es bedeuten, dass ich so traurig
bin“.
Každý Němec má rád uniformu. Od cidiče stok v Německu až po štábní
důstojníky. Čím víc zlata na ní, tím lépe se mu líbí. Mají tytéž
choutky, jako černoši v jejich koloniích. Jsou čtenáři románů, které
skončí smutně, myslí, že Goethe a Schiller jsou nejslavnějšími
básníky vůbec na celém světě, kteří se kdy zrodili. Vtloukají svou
hudbu černochům v Africe a černošské děti učí deklamovat Goetha a
Schillera. Němci o sobě tvrdí, že jsou nejkulturnějším národem, a
proto v Německu se ještě popravuje sekerou. Němci mají ve své povaze
vždy jakýsi komický nátěr.
Jejich pastoři se svou morálkou o cudnosti a studem vlastních dětí,
manželky pastorů háčkují punčochy, Němkyně snící o domácích pracích
a vyšívající svým snoubencům na pantofle: „Heil dir im Siegeskranz“;
ti jsou všichni jen částí onoho komického celku, který zpívá „Wacht
am Rhein“ a u nás s přídavkem: „Jak Českého lesa pyšné sosny, tak
stojíme zde my Markomani na stráži... in diesem Ostenmark ...“
Malá německá učitelka Adéla Thomsová z Haidy jela o prázdninách do
Řezná a do Mnichova, pak do Alp, do Vídně a stavila se u své
sestřenice v Praze, u mé manželky.
Viděla část německé říše, líbili se jí volatí Němci v Alpách - „und
in diesen Bräuerhäusern in München waren so viele wackere
Deutschen“.
„Nemohla byste mně říci, co to bylo za chlapíky?“ Měla s sebou
poznámky. Čtyři z Hessenu, pět z Vídeňského Nového Města, tři
Norimberáci, dva z Hannoveru.
„A co na nich bylo pěkného?“
„Sangen so schöne bunte Lieder und waren so schon besoffen.“
Byli to soudní asesoři, technikové městští a podobná inteligence.
„Tedy jste se výborně bavila?“ - „Ach, byla jsem mezi svými. A po
celou cestu jsem slyšela jen německý hovor, potkala jsem mnoho
našich studentů, kteří prováděli samé šprýmy. Pili jsme dupláky, a
jak se krásně při tom zpívalo. Dostala jsem patnáct nabídnutí k
sňatku. Pak ve Vídni jsme v Práteru jezdili na koníčkách. Tam už
jsem slyšela český hovor. Divila jsem se, proč ty Čechy nezatkli;
přece ve Vídni se smí mluvit jen německy. To byla drzost.“
„Ale má zlatá, ve Vídni máme přes půl milionu Čechů.“
„To není pravda. .Reichenberger Zeitung’ psal, že je jich asi dvacet
tisíc, a ti že tam jsou jen přes léto na práci. A pak jsem přijela
do Prahy. To je divné, jak úřady trpí češtinu. Vždyť ještě před
dvaceti lety byla Praha úplně německá. Byl o tom článek v ‚Reichenberger
Zeitungu‘. Před dvaceti lety se jinak nemluvilo v Praze než německy;
z toho je vidět, že v Praze jsou samí počeštění Němci. Četla jsem od
Strobla román ‚Schipkapass’. A to je přece hrozné, co vyvádíte s
Němci. Tam stálo, jak Češi v Podbabě uštvali jednu slečnu na poště,
která byla Němkyně, a jak svého faráře připravili o život, poněvadž
pil Pschorrovo pivo. Z Haidy, ani z České Lípy sem nepřijede žádný
student víc. Všechno chodí studovat do Vídně a do Drážďan. Při
posledních demonstracích zmlátili zde Češi dva německé stu-denty z
Haidy a proč? Poněvadž procházeli se po německých Příkopech. Příkopy
jsou přece německé, tam nesmí žádný Čech.“
„A kdo vám to říkal?“
„Psal o tom ,Reichenberger Zeitung’. Vy Češi musíte přece uznat, že
v Čechách jste jen přistěhovalci a že osadili jste starou německou
provincii. Ale vy nyní na to zapomínáte a chcete nás počeštit.“
„Samo sebou se rozumí, slečno,“ řekl jsem. „Prahu jsme již
počeštili. Olomouc a Brno octne se zanedlouho v našich rukách. Pak
přijde Vídeň na řadu. Ta bude za pár let úplně česká. Němci ve Vídni
nebudou smět mít německé školy, a které mají dosud v Praze, ty jim
zavřeme. Pak potáhneme na Berlín.“
„Berlín nikdy!“ zvolala plna zoufalství.
„Za třicet let je Berlín úplně český, milá Adélo,“ pravil jsem
klidně. „Když říkáte, že ještě před dvaceti lety Praha byla úplně
německá, tu Berlín bude za třicet let jistě český, úplně český.
Vždyť víte, že husité byli až u Baltického moře a ty časy se vrátí.“
Zakryla si tvář dlaněmi a dala se do pláče. „To je strašné, co vy
Češi vyvádíte.“
Vztyčila se však za chvíli a zvolala: „A kdyby v celém světě nikdo
nemluvil německy, budu mluvit sama, poněvadž jsem Adéle Thoms,
deutsche Lehrerin aus Haida!“
Němci, jak je vidět, jsou národ velice inteligentní...

|
Adjutantem velitele města Bugulmy
První mojí prací bylo, že jsem osvobodil své dva zajaté Čuvaše a šel
dospávat to, v čem bylo překaženo převratem ve městě. K polednímu jsem se
probudil a zjistil, že za prvé všichni moji Čuvaši tajemně zmizeli,
zanechavše mně v jedné mé botě zastrčený lístek dosti nesrozumitelného
obsahu: Tovaryš Gašek. Mnoho pomoci hledat kolem sem tam. Tovaryš
Jerochymov baška-khawa (hlava dolů), za druhé, že tovaryš Jerochymov od
rána se potí nad sestavením svého prvého příkazu k obyvatelstvu Bugulmy.
"Tovaryš adjutant," řekl ke mně, "myslíte, že to bude tak dobře?" Vzal z
hromady popsaných projektů příkazů list s přeškrtanými řádky, nastavenými
slovy a četl:
"Všemu obyvatelstvu Bugulmy! Dnešním dnem převzal jsem padením Bugulmy
velitelství nad městem. Bývalého velitele odstraňuji pro neschopnost a
zbabělost z místa velitele a jmenuji ho svým adjutantem. Velitel města
Jerochymov."
"To vystihuje všechno," pochválil jsem, "a co hodláte dělat dále?"
"Předně," odpověděl vážně a slavnostně, "nařídím mobilisaci koní, potom dám
zastřelit starostu města a z buržoasie vezmu deset rukojmí a odpravím do
vězení do konce občanské války. Na to udělám všeobecný "obisk" v městě a
zakážu svobodný obchod. Pro první den bude toho dost a zítra si vymyslím
něco jiného."
"Dovolte mně říci," řekl jsem, "že rozhodně ničeho nenamítám proti
mobilisaci koní, ale rozhodně protestuji proti zastřelení starosty města,
který mne přivítal chlebem a solí."
Jerochymov vyskočil: "Vás vítal, ale ke mně ještě nepřišel..."
"To se dá napravit," řekl jsem, "pošleme za ním."
Sedl jsem ke stolu a napsal:
Velitelství města Bugulmy.
Číslo 2891. Dějstvujuščaja armija.
Starostovi města Bugulmy!
Přikazuji Vám okamžitě přijíti s chlebem a solí po staroslovanském zvyku k
novému veliteli města.
Velitel města: Jerochymov
Adjutant: Gašek.
Když to Jerochymov podpisoval, přidal tam: "Jinak budete zastřelen a dům
Váš spálen."
"Na úřední listiny," řekl jsem Jerochymovovi, "nesmí se nic podobného
připisovat, jinak jsou neplatné."
Přepsal jsem to v původním znění a redakci dal podepsat a odeslal po
ordonanci.
"Dále," pravil jsem k Jerochymovovi, "rozhodně se vzpírám proti tomu, aby z
buržoasie bylo zavřeno deset osob do vězení do konce občanské války,
poněvadž o tom může rozhodovat jedině revoluční tribunál."
"Revoluční tribunál," řekl vážně Jerochymov, "to jsme my. Město je v našich
rukách."
"To se mýlíte, tovaryš Jerochymov, co jsme my? Prachmizerná dvojice. Velitel
města a jeho adjutant. Revoluční tribunál naznačuje revoluční vojenský sovět
východní fronty. Přál byste si, aby vás postavil ke zdi?"
"Nu dobře," ozval se s povzdechem Jerochymov, "ale všeobecnou prohlídku v
městě nám přece nikdo nemůže zakázat."
"Na základě dekretu z 18. června t. r.," odpověděl jsem na to, "všeobecná
prohlídka (¨obisk¨) může býti provedena jedině za souhlasu místního
revolučního komitétu nebo sovětu. Poněvadž takový ještě neexistuje, necháme
to až na pozdější dobu."
"Vy jste anděl," řekl Jerochymov něžně, "bez vás bych propadl, ale s tím
svobodným obchodem musíme přece jen ukončit."
"Většina z těch," vysvětloval jsem, "kteří provozují obchod a jezdí na
bazary, jest z venkova, jsou to mužíci, kteří neumějí číst a psát. Napřed se
naučit gramotě, pak mohou číst naše příkazy a pochopit, oč jde. Napřed
musíme všechno negramotné obyvatelstvo naučit číst a psát, přičinit se, aby
rozuměli tomu, co od nich chceme, a pak můžeme vydávat příkazy, třebas i
mobilisaci koní. Řekněte mně, tovaryš Jerochymov, proč tak neústupně chcete
provést mobilisaci koní. Snad nechcete přeměnit pěší revoluční tverský pluk
na division jízdy? Víte, že od toho jest ¨inspektor po formirovaniju vojsk
levoberežnoj gruppy¨?"
"To máte také pravdu, tovaryš Gašek," řekl Jerochymov s povzdechem, "co mám
dělat?"
"Učte lid bugulminského újezda číst a psát," odpověděl jsem," a co se mne
týče, půjdu se podívat, zdali vaši molodci nevyvádějí nějaké hlouposti a jak
jsou ubytováni."
Odešel jsem a chodil po městě. Tverský revoluční pluk choval se důstojně.
Nikoho neutiskoval, spřátelil se s obyvatelstvem, popíjel čaj, dal si vařit
pelmeně, šči, boršč, dělil se o svou machorku a cukr s hostiteli, zkrátka,
vše bylo v pořádku. Šel jsem se podívat i do Malé Bugulmy, kde se usadil
první batalion pluku. I tam našel jsem tutéž idyllu. Pili čaj, jedli boršč a
chovali se slušně. Vrátil jsem se pozdě večer a na rohu náměstí viděl jsem
čerstvě nalepený plakát, na kterém stálo:
Všemu obyvatelstvu Bugulmy i újezda!
Rozkazuji, aby všichni ti z celého města i újezda, kteří neumí číst a psát,
naučili se tak během tří dnů. Kdo po té lhůtě bude uznán jako negramotný,
bude zastřelen.
Velitel města: Jerochymov.
Když jsem přišel k Jerochymovovi, seděl se starostou města, který přinesl
kromě chleba a soli, což vše bylo pečlivě složeno na stole, i několik
lahviček staré litevské vodky. Jerochymov byl v dobré náladě, objímal se se
starostou a křičel mně vstříc: "Četl jste, jak jsem uposlechl vaší rady? Sám
jsem šel s tím do tiskárny a na ředitele vytáhl revolver: "Ihned tiskni,
holoubku, a to tě, sukin synu, na místě zastřelím." Třese se svoloč, třese,
čte, třese se ještě víc a já bác do stropu... A vytiskl, slavně vytiskl.
Umět číst a psát hlavní věc! Pak vydáš příkaz, všichni čtou, rozumí se a
jsou šťastni. Pravda, starosto. Napijte se, tovaryš Gašek!"
Odmítl jsem. "Budeš pít, nebo ne?" vykřikl. Vytáhl jsem revolver a střelil
do láhví s litevskou vodkou a míře na svého představeného řekl jsem důrazně:
"Hned si jdeš lehnout, nebo..."
"Už jdu, holoubku, dušinko, jdu, já jen tak. Poveselit se, poguljat
malinko." Odvedl jsem Jerochymova spat, uložil a vrátiv se ke starostovi,
řekl jsem k němu: "Ponejprv vám promíjím, běžte domů a buďte rád, že jste
tak lehce z toho vyvázl."
Jerochymov spal do druhého dne až do dvou hodin odpoledne. Když se probudil,
poslal pro mne a dívaje se nejistě na mne, řekl: "Mně se zdá, že jste mne
chtěl včera zastřelit."
"Ano," odpověděl jsem, "chtěl jsem tak předejít tomu, co by s vámi udělal
revoluční tribunál, až by se dozvěděl, že jste se jako velitel města opil."
"Holoubku, vy to přece nikomu neřeknete, já více nebudu. Učit lidi budu
gramotě..."
Večer přišla první deputace mužíků z karlaginské oblasti. Šest bab ve věku
od 60-80 a 5 dědečků v témže věku.
Vrhli se mně pod nohy. "Nehub duši naši, tatíčku, baťuško, za tři dny se
číst a psát nenaučíme, hlava nepracuje, spasiteli náš, smiluj se nad volostí."
"Příkaz je neplatný," řekl jsem, "to všechno udělal ten durák, velitel města
Jerochymov."
V noci přišlo ještě několik deputací, ale ráno byly již vylepeny všude
plakáty a poslány do újezda. Obsah plakátů byl tento:
Všemu obyvatelstvu Bugulmy i újezda!
Prohlašuji, že jsem sesadil velitele města, tovaryše Jerochymova, a
nastoupil opět svůj úřad. Tím jsou neplatny jeho příkaz 1. i příkaz čís. 2.,
týkající se likvidace bezgramotnosti během tří dnů.
Velitel města: Gašek.
Mohl jsem si to dovolit, neboť do města v noci přibyl jízdní petrohradský
pluk, který přivedli na Jerochymova moji Čuvaši.

|
Aféra s dalekohledem
Seděl jsem v horním Bolzanu na verandě hotelu Liberata Vinottiho a přemýšlel
o tom, že pan Liberato Vinotti má asi letos špatné obchody, že byl zde hned
s lahví vína a tituloval mne při tom excelencí. Přistavil také ke stolu
dalekohled na stojanu a pravil velmi přívětivě, že namířil dalekohled do
údolí grünbašského, kde uvidím mlýn Auingerův. Není sice nic zvláštního na
tom mlýně, ale je zajímavý tím, že zahrazuje pohled do grünbašského údolí,
takže z údolí není ničeho vidět.
Rád se za každou službu mně prokázanou stávám vděčným, proto jsem se podíval
dalekohledem tím směrem, kde nebylo ničeho vidět, a seznal jsem, že opravdu
nelhal pan Vinotti, a poděkoval jsem mu za jeho laskavost.
„Ó,“ řekl radostně hoteliér, „excelence ráčí být zcela jiného kalib,ru než
ten tlustý pán, který přijel předevčírem a jmenuje se Gallus Riesenhuber a
je z Německa. Sedl si také na verandu, a když jsem k němu přistrčil
dalekohled, počal křičet, že se nechce dívat dalekohledem, že má dost těch
dalekohledů.
,Dejte to pryč!’ křičel, ,nebo to rozbiju!’ - V deset hodin sem přijde, a to
musíme odstranit dalekohled. Náš malý sklepník nevěděl, že ten pán je
blázen, tak zas odpůldne, když jsem byl pryč, přistrkával mu dalekohled ke
stolu, a tu on ho chtěl shodit s verandy na střechu stáje a jen tak tak, že
mu ho dva turisti vyrvali. Jinak však je to velmi dobrý host. Od rána do
večera jí na verandě, v lokále, ve svém pokoji a stále zvoní na číšníka:
.Dejte mně, dobrý člověče, udělat bifteček, ať mně sem dají amoletku.’
Vydrží na verandě u láhve vína dlouho do noci, a pak zpívá smutné písně až
kuchařka v kuchyni dá se do pláče. V noci chodí po pokoji a je ho slyšet
vzdychat až na dvůr. Někdy, i ve tři hodiny ráno, začne zvonit, a když
přijde pokojská, ne snad aby ji štípal do ramene, ale ptá se jí: ,Cožpak,
děťátko, nemohl bych dostat bifteček nebo amoletku?’ Vida, už je tři čtvrtě
na deset, to musím odstranit dalekohled, aby zas neudělal nějakou
výtržnost.“
Pan Liberato Vinotti byl však zklamán ve své naději, neboť se setkal s
tlustým pánem právě na schodech. „To jest ohavné!“ slyšel jsem jeho hlas,
„stále ten dalekohled, kdy budu mít jen trochu klidu!“ Supaje vstoupil pan
Gallus Riesenhuber na verandu a soucitně se mne tázal: „Odpusťte, ale sázím
se, že ani vám nedali pokoj s tím zatroleným předmětem.“ Posadil se k mému
stolu a vzdychaje zadíval se dolů na druhou stranu dvora.
„Ani si nedovedete představit, jak to bylo krásné, když po dvoře pištěla
kuřata. Jejich pípání bylo slyšet tak hezky sem. Ale už se to nevrátí.
Všechny jsem je snědl a oni si nezaopatří jiné. To je nesvědomitost. Ovšem
že by vám tu povídali o samých údolích. To dovedou žvanit o Eisneckém údolí,
a že je odtud vidět nějaká Abtaythal a Marmalata, ale když chce člověk kuře,
tak ho nemají. Už nemají ani kohouta, také jsem ho snědl, slepice jsou také
pryč a oni vás teď krmí samým Abtaythalem a Marmalatou. Že jsem jen jezdil
na svatební cestu! Ostatně, manželka je také pryč.“ - Málem bych se ho byl
zeptal, jestli ji také snědl, ale on se zadíval tak smutně na věž nějakého
kostela v údolí, že mně ho bylo líto.“
„Kdyby alespoň zde pěstovali krocany,“ vzdychl Si; takový krocan již něco
vydá, kuře je proti němu malinký vrabeček. Tak mně však připadá, že místo
užitečných krocanů pěstují tu ledovce. Napřed vám ukáží hory a pak se vás
teprve optají, zdali byste si nepřál něco k jídlu. Jsou to zatracené poměry.
Chci míň vrchů a víc kuřat. Nešťastná svatební cesta!“
Za řeči vypil láhev vína a pustil se do pečeného selete.
„Je to jediné sele v celém Horním Bolzanu,“ řekl smutně...Nepěstují je
racionelně, a když nějaké se objeví, pošlou je do Meranu. Tam všechno
zhltnou rekonvalescenti. Je to nějaká pořádná krajina. Ani rumpsteak zde
nedostanete. A když jsem dostal předešle chuť na nadívaná holoubata, musil
jsem jeti až do Inšpruku, to je odtud 120 kilometrů. Snědl jsem čtyry po
dvou korunách. Šestnáct korun však stála dráha, tak se trochu prodražila.
Zdejší Taliáni bojí se holoubátko zabít, a ono je přec mnohem hezčí, když má
takovou vypečenou červenou barvu. Na tuhle svatební cestu do smrti
nezapomenu... Ano, amoletku mně můžete udělat,“ řekl číšníkovi, který se
přišel optat, jestli si po seleti ještě něco nepřeje, „nebo raději dvě,
jednu s malinovou a jednu s meruňkovou zavařeninou.“
„Meruňkovou jedla nejraději moje manželka,“ dodal smutně, „a já ji také rád.
Ovšem, zdejší zavařeniny nestojí za mnoho. Nejlepší jsme jedli v Pasově, a
teď je musím jíst horší, a k tomu sám a sám. Jestli dovolíte, tak vám povím
své neštěstí, napřed však si objednám ještě kousek sýra od Tramina. Dá se
jíst, ačkoliv v Maienfeldu ve Švýcařích jedl jsem lepší sýry. Jednu radu vám
mohu však dát, týkající se sýrů. Přijdete-li směrem k Levicu do Pölzu,
nedejte se klamat, když vás budou chtít vést na pölzeskou almu, odkud prý je
hezký pohled na nějakou kotlinu, plnou vody, zvanou Laldo nazza. Tam vám
totiž nabídnou ke koupi jejich vlastní gorgonzolu. Místo alpských bylin
dávají tam do toho sýra mateřídoušku. Dost je na tom, že ji vidíte všude
kvést, ale nemusíte ji také mít ještě v žaludku. Co z toho máte, když se vám
nad modrou vodou Laldo nazza pölzeská gorgonzola nadýmá? Mám to nešťastnou
svatební cestu! Nežli vám to dále povím, dovolím si upozorniti vás na to,
abyste nevěřil klobásům z oslího masa, tak vychvalovaným zdejšími domorodci.
Snědl jsem jich předešle na zkoušku osm, ale nebylo mně příliš dobře po
nich. Stěží jsem snědl zadělávané skopové s parmazánem a nějakou tu
amoletku. Abych tedy vám stručně sdělil, jak jsem se ocitl na této smutné
svatební cestě, měl bych vám napřed mluvit o svém obchodu s kávou v Altoně.
Druhy kávy vás však nezajímají, a proto uvedu vás přímo do pisáren. V
korespondenci sedí dnes mladý člověk ale dřív tam sedávala Jindřiška. Byla
to výborná korespondentka, a mne, svého šéfa, nemohla vystát. Já byl tlustý
a ona byla taková štíhlá, průsvitná, že bylo vidět její kosti Ale mne
zmámila svým pohledem. Počal jsem si jí všímat a viděl jsem, že měla velký
vztek, kdykoliv jsem se objevil v korespondenci. Počala skřípat zuby, koulet
očima, a to mne mátlo, milý pane, mátlo mne to, až pomátlo. Jednoho dne
zdržel jsem ji po úředních hodinách a řekl k ní: Slečno Jindřiško, dávám vám
tímto výpověď.’ Zbledla a ptala se proč. ,Poněvadž si vás vezmu,’ řekl jsem
pokud možno hrubě, aby jí to imponovalo. Lekla se tak, že počala koktat: ,K
službám, pane šéf.’ Strčil jsem jí na prst zásnubní prsten. Později mně
říkala, že si mne vzala z leknutí, ale to nevadilo, já byl šťasten. Kdo nás
dva viděl, nemohl se ubránit smíchu. Já jako sud a ona tenounká. Víte, že
vážila o svatbě jako pytel moluky kávy I. jakosti, právě 40 kilogramů?
Vyjeli jsme na svatební cestu do hor, poněvadž jsou nám tam u moře vzácný.
Na cestě se z ní vyklubala poetická duše. Ve Švýcařích vydržela v pravém
slova smyslu čumět na vodopády dvě hodiny, ať to bylo u Drauburgu nebo u
Eberdorfu. A při tom ani kousek salámu v brašnách. Říkal jsem jí: ,Nech už
toho koukání, drahoušku.’ A víte, co mně na to odpověděla? Že jsem prach
sprostý žrout, který nemá citu pro přírodu. A jednou mně řekla někde v Solné
Komoře, že má ke mně nepřekonatelný odpor. To bylo takhle: Se skály v horách
zurčel nějaký potůček, jak tomu říkala, a tekl údolím. Lehl jsem si na
trávník a myslil si: ,Spánembohem, ať jen teče, kam chce.’ Ona zatím sbírala
květiny a přinesla takovou kytku. Já se na to podívám a ona to byla řeřicha.
Jedl jste již řeřichový salát k vepřovému nadívanému bůčku? Nejedl? Ona také
ne, ale když jsem jí to povídal, jaká je to slast, tu se rozvzteklila a
počala řádit. Je to hrozné, když taková tenounká osoba počne zuřit. Věřte
mně, že je to horší, než když se starý námořník hádá s kormidelníkem. A pak
to začalo být čím dál tím horší. Vymýšlela si tury nejobtížnější, a dokonce
jednou mne táhla až na nějaký ledovec.
„Ano, dejte mně udělat bifteček,“ řekl číšníkovi mezitím. „Můj drahý pane,
pokračovalo to strašně, uvazovali mne na provazy a tahali přes propasti a po
almách nic než mlíko, samé mlíko. Dopálil jsem se na to, a abych měl konečně
zas jednou kousek masa, koupil jsem na Huberalmě celou krávu a salašníci ji
upekli. Měl jste vidět, jaký ona dělala rámus. Ona byla nadšena pro ty krávy
se zvonci a považovala můj čin za zhanobení Alp. Tak jsme se tloukli až k
Wallerspitzi. Prohlásil jsem, že na tu horu nepolezu. ,Dobrá,’ řekla, ,půjdu
tedy se společností z hotelu.’
Byl tam takový hotel jako zde, s verandou, s vyhlídkou na celou Wallerspitzi
a měli tam také dalekohled. Společnost, s kterou se vypravovala do hor,
skládala se ze dvou maďarských turistů a jedné Angličanky. Rozloučil jsem se
se ženou a bylo mně k polednímu najednou teskno. Šel jsem k dalekohledu a
namířil ho do hor. Tak blízko měl jsem před sebou Wallerspitzi, že jsem
viděl poletovat motýly na skalách. Hledal jsem výpravu a dlouho to trvalo,
než jsem ji našel. Pak jsem zavolal hoteliéra a číšníka a požádal je, aby
mně řekli na své čestné slovo, co vidí. ,Vidím, vaše blahorodí,’ řekl
hoteliér, ,vaši paní choť a toho jednoho Maďara, a ten Maďar právě líbá vaši
paní choť. Ten druhý Maďar pak líbá tu Angličanku. Je to velmi veselé.’ Pak
se šel podívat číšník a povídá: ,Vaše blahorodí, líbají se všichni dál.’
Víte, co jsem udělal? Rozbil jsem dalekohled, pak jsem se opil, a když se
vrátili ti Maďaři, spal jsem jako dřevo. Ráno byli pryč i s Angličankou.
Zaplatil jsem dalekohled, odvezl ženu na dráhu a poslal do svého obchodu s
kávou. Plakala a chtěla ještě po té celé aféře vidět Kufstein. ,Ani mne
nenapadne,’ řekl jsem, ,to jsi si měla napřed rozmyslit s těmi Maďary.’ A
tak sám a sám konám nyní svatební cestu. Rozbil jsem už čtyry dalekohledy a
vyjídám ze zármutku alpské země.“
A obraceje se k číšníkovi, řekl teskným, bolným, tichým hlasem: „Přineste
mně ještě jeden bifteček.“

|
V ranním vydání listu objevil se tento inzerát. Nebyl
příliš velký, ale vyzníval z něho jakýsi výkřik zoufalství:
Prodám okamžitě živého křečka neb vyměním za cokoliv. Praha III,
Plaská, II. poschodí, 4. dveře vlevo. |
Čtenáři přecházeli tento inzerát bez zájmu, jedině
Honzátko, sekundán, který měl dnes školu až od devíti mohl nechat na tomto
inzerátu oči. Byl v bytě sám. Otec odešel do úřadu, matka šla s jeho sestrou
Emou obstarat nějaké poslední věci k svatbě, neboť Ema se bude pozítří vdávat.
Služka použila pak té příležitosti a odběhla navštívit svého milence někam do
zámečnické dílny v Karlíně a řekla Honzátkovi, aby nezapomněl dobře zamknout
předsíň a dát klíč k domovníkovům. Přitom mu řekla „Bohoušku“ a pohladila ho po
vlasech. Oba spolu drželi, neboť byli v domácnosti nejpronásledovanějšími tvory.
Neměla-li některý den Anna svou aféru, měl ji jistě
Bohoušek a naopak. Proto se také podporovali navzájem.
„A co mám říci, Anno, kdyby se matka náhodou dřív
vrátila?“
„Že mně přijela teta z Modřic.“
„Dobrá,“ řekl vážně Honzátko a ujal se panství v bytě.
Lehl si do houpací židle a četl noviny, až přišel na inzerát o křečkovi.
Honzátkovi zasvítily oči. Byl jako všichni sekundáni
povahy příliš romantické, než aby ho nenadchl živý křeček. Přál si již odedávna
mít nějaké zvíře doma. Snil o velkých výpravách do Indie za mladými tygry, snil
o velkém berberském lvu, který by neposlouchal než jeho, spal by v sestřině
posteli (beztoho bude teď prázdná, když se ta ženská vdá) a sežral by na jeho
pokyn třídního profesora i se zápisníkem. Také se mu někdy zdávalo, že má doma v
neckách ochočeného mrože, takže není nikdy prádlo a s ním spojené dva hrůzné pro
něho dodatky: pražená kmínová polévka a pražená krupičná kaše.
Také míval sny, že má ochočeného mladého slona v jejich
kůlně a ten slon že koná různé domácí práce které dosud musel konat on, jako
chodit otci pro noviny nebo pro tabák a sestře pro noty a dopisní papíry (dokud
ještě psávala nabídnutí k sňatku).
Nyní tedy jeho ideály se naplňují. Skleslo to sice z
tygra na křečka, ale jistá věc jest, že toho křečka bude mít. Což není u nich v
domácnosti dosti věcí a předmětů, které lze za křečka vyměnit? Nemá jeho sestra
v prádelníku zcela slušnou výbavu, krásně včera přepočítanou a krásně svázanou
modrými hedvábnými stužkami? A když se z těch balíčků vytáhne po nějakém kuse a
vše zas uvede do pořádku, přijde na to někdo? Cožpak si ta ochechule (Ema)
navlíkne všechno na sebe? A nemá otec v psacím stole pěknou sbírku starodávných
penízů? Není zde v bytě vůbec tolik božího požehnání, že by za to člověk mohl
vyměnit třeba tři sta křečků?
Honzátko přikročil k činu. Předně šlo mu o to, dostat
se do prádelníku na výbavu. To bylo trochu kombinované, ale Honzátko znal
zpaměti bez pomocí mnemotechniky, kde jest ukryt klíč od prádelníku. Předně v
kuchyni v plechovém chlebovníku nalezl klíček od malé skřínky vykládané
karlovarským kamenem. Skřínka ta ležela v pokoji na skříni u dveří. Když tu
skřínku Honzátko otevřel, našel uvnitř klíč od druhé skříně v ložnici. V té
vlevo, pod bílými rukavicemi, byl konečně klíč od prádelníku s výbavou.
Honzátko vytáhl z jedné skupiny dva páry roztomilých
dámských kalhotek, dále z jiného balíku jeden noční kabátek a uvedl vše do
pořádku. Klíč dal opět na své místo a s neobyčejnou jistotou, podporovanou
starou praxí, kdy chodívával před Ježíškem do prádelníku na datle a cukroví,
ukončil opět svou výpravu v kuchyni vložením klíčku od malé skřínky do
chlebovníku.
Pak se vloupal otci do psacího stolu.
To byla již lehčí práce, neboť otec s velkou
lehkomyslností, jak si Honzátko pomyslil, ukrýval klíč od psacího stolu přímo na
něm, a to pod starými hodinami s alabastrovými sloupky.
Dostal se tedy pohodlně otci na sbírku starých mincí a
vzal odtamtud jeden velký mariánský tolar, jichž tam bylo několik, a spokojil se
tím. Zamkl psací stůl, klič dal opět na své místo a počal vybírat ze svých
zábavných knih, co by ještě také ze svého na toho křečka přidal aby také i on
nesl náklady spojené s tím krásným podnikem. Vybral knihu Hrdinný kapitán
Korkorán. Byla to nejzachovalejší z jeho knih, neboť scházelo tam jedině dvacet
čtyři stránek.
Nato sedl si k psacímu stolu a napsal na čtvrtku
papíru:
Omluvenka. Stvrzuji tímto, že můj syn Bohuslav Honzátko nemohl
se zúčastniti dnes pro bolení břicha dopoledního vyučování, a prosím,
aby mu ty hodiny byly omluveny.
Václav Honzátko |
Během dvou let podařilo se po dlouhé praxi Honzátkovi
napodobit velmi dokonale podpis otcův. Omluvenku uschoval do čítanky na
odpůldne, udělal z lupu z prádelníku balíček, vzal knihy podpaždí a odešel z
domova, když dal domovníkovi klíč od předsíně pro Annu.
Knihy zanechal v druhé ulici u kupce s dodatkem, že si
pro ně přijde, až půjde ze školy, a jedině vzal si s sebou z nich rostlinopis,
který zanesl k antikváři, aby měl nějaké hotové peníze na svou výpravu do Plaské
ulice.
Našel to lehce dle inzerátu a byl přijat párkem
starších manželů, vyhlížejících neobyčejně ustaraně.
Když jim vysvětlil, že přichází pro křečka, za kterého
hodlá vyměnit tyto užitečné předměty: pár dámských kalhot, noční kabátek,
mariánský tolar a knihu Hrdinný kapitán Korkorán, vyjasnily se tváře manželů.
Vedli ho dál a počali mu vykládat podivnou historku, z které Honzátko vyrozuměl,
že se k nim přistěhoval před čtrnácti dny podivný pán s křečkem, který
prohlásil, že vynašel zvláštní přípravek, který podává-li se hlodavcům, zamezí u
nich zimní spánek.
„Hodlám,“ povídal ten pán, „zkusit to na tomto
křečkovi. Podaří-li se mně nyní, kdy má upadnout to zvíře v zimní spánek, udržet
ho čilým, bude to mít dalekosáhlé následky, neboť pak bude rozluštěn princip,
jak lze učinit křečky neškodnými. Nebudou-li spát, nebudou také žít tak dlouho,
takže nedočkají se třetí sklizně, aby kradli obilí.“
„Pán ten,“ vyprávěl starý pán Honzátkovi, „chtěl o tom
napsat knihu a dělal tedy pokusy s křečkem, kterého měl ve velké bedně. Dával mu
svůj přípravek do pitné vody a křeček byl skutečně velmi čilý. Měl ten preparát
v láhvi od koňaku. Jednou jsem se omylem z láhve napil a nemohl jsem spát po pět
nocí. Pak si pro toho pána přijeli jeho příbuzní. Říkali, že už ho to drží pět
let a že jeden lékař říkal, že mu snad pomohou sněhové koupele. Tak si ho
odvezli někam do hor a křečka nám zde nechali.“
„Jest to velmi roztomilé zvířátko, neobyčejně
přítulné,“ mluvil dále, jako by četl z knihy, jak si patrně již zvykl, když ho
všude usilovně nabízel, „dáme vám na něj starý pytel od brambor.“
Neobyčejně přítulné a roztomilé zvířátko prskalo tak
strašně, když na ně hodili pytel, že romantický Honzátko domníval se být v zemi
šelem. Když pak později kráčel po ulici s pytlem, ve kterém sebou zmítal stále
čilý křeček, představoval si, že je známý krotitel tygrů Rauahu Babura z
Bombaje.
Bylo ještě málo hodin, než aby mohl se vrátit domů jako
ze školy, proto hleděl nakoupit ještě nějaké zásoby pro křečka. U ptáčníka
koupil mu za všechny peníze, které dostal za přírodopis, zrní. Nebylo ho mnoho
za těch sedmdesát haléřů. Malý pytlík. A tu teprve Honzátko pocítil, že bere na
sebe vážnou povinnost. Snad se naučí žrát něco jiného, vždyť tohle sežere
najednou. A pak, když se blížil k domovu, ještě něco ho znepokojovalo. Což
jestli ho vyhodí i s křečkem? Jak to vysvětlí, kde k němu přišel? Jakou lež si
vymyslí? Šlo to však dosti hladce. Hromadil lež na lež. Křeček, kterého přinesl
domů, patří gymnáziu a jest určen pro přírodopisné sbírky. On, Honzátko, byl
vyzván panem profesorem Bernáškem z přírodopisu, aby zatím křečka doma opatroval
přes zimu, než mu naroste jiná srst a než se mu kožich vybarví. Pak bude vycpán.
Bylo to tedy v pořádku. Jen mu nevěřili, že byl vyzván, nýbrž že se dobrovolně
přihlásil. Pro křečka vyprázdnili jednu bednu z půdy a dali ho do předsíně a
celá rodina žila pod dojmem, že si aspoň udělá hoch dobré oko u pana profesora,
což beztoho nutně potřebuje při své známé pilnosti. Možno také říci, že se
křeček jako majetek ústavu těšil po několik hodin jisté úctě. Pak se však
objevilo, že rozšiřuje divný zápach. Poněvadž měl přijít ženich, nalila Ema na
křečka půl lahvičky fialkové voňavky, načež křeček skromně zalezl do kouta
bedny, kde počal protivně mlaskat a cpát si torby zrním, které mu tam hodil
Honzátko.
Po obědě šel Honzátko do školy, otec do kanceláře a
matka se šťastnými snoubenci něco nakoupit. Služka šla zas za milencem do
Karlína. Když se opět rodina shromáždila, shledala, že křeček se dostal z bedny
a že si vedle v pokoji našel místo k dalšímu pobytu.
Místem tím byla pohovka. Nad pohovkou totiž visel obraz
krajiny. Bohaté lány obilí vlnily se do nedozírna na obraze a křeček se tedy
přistěhoval pod to boží požehnání. Kromě oficiálního vchodu do svého pelechu v
pohovce udělal si ještě dva východy z nouze, jeden po straně a druhý přímo
vedoucí na povrch pohovky. Také bylo zjištěno, že přenesl si z bedny všechno
zrní do svého nového pelechu. Jakmile se někdo přiblížil k pohovce o něco blíže,
ozvalo se z nitra hrozné prskání. Pochopili, že křeček nehodlá tak lehce opustit
své sídlo.
„To nám gymnázium poslalo pěknou potvoru na krk,“ řekla
paní Honzátková.
Ema soudila, že křečka vypudí tím, když se jeho pelech
zatopí. To bylo odmítnuto, poněvadž by se prý tím zkazila plyšová pohovka. Jako
by šlo ještě něco zkazit na tom provrtaném ze všech stran předmětu, z jehož
hloubi neustále bylo slyšet prskání. Honzátko, na kterého se zatím sypaly
výčitky, jako by on sám si udělal pelech v pohovce, přinesl přírodopis
živočišstva, zdali tam není nic o tom, jak se vypuzují křečkové z pohovky.
Případ takový nebyl znám ani Brehmovi, jen Honzátko přečetl nahlas z
přírodopisu, že křeček, je-li napaden, brání se udatně.
Ema s matkou
ustoupily tedy do kuchyně, kde se radily s Annou o dalších opatřeních. Anna
radila křečka vykouřit. Ucpat mu východy z nouze papírem politým petrolejem a
zapálit. Tato šílená myšlenka byla zamítnuta a usneseno vyčkat příchodu hlavy
rodiny. Pan Honzátko ukázal se však být stejně bezhlavým. Chvíli se na to díval,
jak křeček ostentativně vykukuje občas z pohovky a drze prská, pak dal pohlavek
synovi, vynadal všem sprostě, oblekl se a kvapně odešel do jedné vinárny, kde po
čtvrté čtvrtce započal s neznámým pánem rozhovor: „Tak vám mně syn, sekundán,
nasadil do pohovky…“ „To já znám,“ řekl oslovený, „štěnice jsou neřád. Někdo je
přinese do školy…“
„To já nemyslím,“ přerušil ho pan Honzátko, „můj syn
mně nasadil do pohovky křečka.“
„Netahejte nás za nos,“ řekl pán, který patrně byl
velmi nervózní a léčil svou nervózu v tiché vinárně. „Co si už dnes lidé
nevymýšlejí,“ bručel odsekávaje, „vypadám tak hloupě?“
„Nikoliv, vašnosti,“ řekl ochotný vinárník, mysle, že
jemu platí ta otázka.
Nervózní pán zaplatil a odešel.
„Podivný člověk,“ pomyslil si pan Honzátko, „chci mu
vyložit upřímně, jak je to s tím křečkem, a zeptat se ho o radu, a chlapík se
urazí.“ Pan Honzátko zahloubal se do svých myšlenek, a když pil šestou čtvrtku,
shledával úplně jasným, že křečkové zdržují se od případu k případu v pohovkách
pořádných rodin.
Kolem půl desáté hodiny večerní vykládal nějaké
společnosti o celé události tak spleteným způsobem, že to vyznívalo v ten smysl,
jako by toho křečka dostal do pohovky na základě nařízení zemské školní rady.
Další průběh událostí byl zahalen trochu v temno.
Pamatoval se na to nejasně, že se vedl po vinohradských ulicích v noci s nějakým
pánem z té společnosti, který o sobě říkal, že má obchod se zvířaty. Skutečně
také ocitli se před nějakým krámem, který ten pán otevřel.
Jisto bylo, že když se pan Honzátko ráno probudil,
našel na svém nočním stolku větší bedničku, ve které něco pískalo. Pomalu se mu
vybavovalo, že tu bedničku přinesl si z onoho krámu při své noční návštěvě. Když
ji otevřel, díval se na něho párek bílých zvířátek s červenýma očkama.
„Prokristapána, co je to za potvůrky?“ vzdychl pan
Honzátko a počal usilovně přemýšlet. Už je tomu tak. Pamatuje se, že v debatě,
která se rozpředla o křečkovi v té vinárně, zapřísahal se pán, od kterého si je
přinesl, že nejlépe vypudí se křeček pomocí vretek. Jsou to tedy vretky. Těch se
přece používá proti všem škůdcům polí. Pustí se do díry a vyženou zvíře na
povrch. Když je tedy nasadí do pohovky, bude aféra s křečkem rozluštěna.
Sdělil svůj názor rodině. Opatrně po snídani pustili
vretky do pohovky a očekávali výsledek. Z vnitra pohovky ozývalo se zprvu
prskání a pískání, a pak jakési mručení, ale přátelské. Za chvíli objevily se
hlavičky vretek, aby zmizely rychle, pak vykoukl křeček. Díval se posupně na
rodinu pana Honzátky, zaprskal opovržlivě a opět se ukryl. Mladý Honzátko
přiblížil se k otvoru a opatrně nahlédl dovnitř
„Vretky,“ oznámil výsledek svého pátrání, „lížou křečka
na hlavě.“
Byla to smutná pravda. Spřátelily se s křečkem a líbilo
se jim v novém doupěti jak náleží. Honzátko zatím přinesl Brehma a přečetl k
zármutku všech, že se vretky v zajetí silně rozmnožují. Byla tam však ještě
jedna velmi zajímavá zpráva. Nebožtík Brehm musel mít patrně s vretkami smutné
zkušenosti, neboť napsal, že vypozoroval z vlastní zkušenosti, že vretky
nesnesou zápach morčat.
Pan Honzátko počal se spěšně oblékat.
„Kam běžíš?“ otázala se nesměle paní Honzátková.
„Pro morčata,“ odpověděl důrazně a dveře se za ním
zavřely se smutným, beznadějným zaskřípáním.
Morčata, která po hodině přinesl domů v počtu tří, byly
skvostně páchnoucí exempláře, zcela dle přání pana Honzátka, který u ptáčníka
prosil, aby mu vybrali nejsmradlavější zvířata. Mezitím dostavil se také ženich,
který ukázal se být babou. Prohlásil, že se bojí morčat, a nedal se pohnout, aby
je vecpal prokousaným otvorem do pohovky. Vyciťoval, že ho chtí obětovat.
Konečně si dal říci a se slovy „Oni mne pokoušou“ chytil jedno morče z
proutěného košíku. A nemýlil se. Zakouslo se mu do ruky a nyní hnali všichni ke
košíku nejmladšího člena rodiny. Ukázal se být hrdinou. Řval sice přitom
strašně, ale přece konečně podařilo se mu všechna morčata, zuřivě se bránící,
vecpat do pohovky.
Ženich zatím soustrastně se díval po panu Honzátkovi a
myslel si, že to s ním asi není v pořádku, když pěstuje tak podivný sport.
Nevím, mají-li morčata smysl pro lítost. Mají-li jej, tu jistě litovala toho,
jak se nešlechetně zachovala k svým dobrodincům. Vždyť je tak útulně v jich
novém doupěti. Pěkná, pestrá, slušná společnost; a pak kam se podíváš, všude
dokola plno mořské trávy, kterou je pohovka vycpána po stranách. Je známo, že
morčata žerou všechno. Měl jsem morče, které za mé dvoudenní nepřítomnosti
sežralo album s fotografiemi a všechny ty milé obličeje mých příbuzných
proměnilo v hromady černých kuliček. Ukázalo se též, že se Brehm velice mýlil,
alespoň v případě pohovky rodiny Honzátkovy. Vretky snesly velmi dobře zápach
morčat a neopouštěly svého úkrytu. Křeček je obětavě zahříval a morčata
přitulila se k vretkám a uvnitř pohovky panovala mezi zvířaty skutečná shoda
rajská. Proto byla konána velká rodinná rada.
Ženich zapletl se také do toho a hnán zoologickou
povodní neudržel se na povrchu neutrality a počal mluvit o ježkovi. Mluvil dosti
logicky, že ježek má bodliny, které píchají. Strčí-li se tedy ježek do pohovky,
vypíchá je všechny odtamtud, neboť jistě jim napadne, když už jsou tak pěkně
pohromadě, ježka zahřívat, a to že se strašně zmýlí. Nabídl se také, že půjde
ježka koupit.
„Kupte raději hned dva, pane Kratochvíle,“ řekla
starostlivě paní Honzátková. Pan Kratochvíl vzdálil se tedy, přičemž zablábolil
ještě ve dveřích něco o tom, že žere šváby takový ježek. Ježkové, s kterými se
vrátil a kterými doplnil zařízení šťastné domácnosti, byli melancholičtí
chlapíci. Když je vybalil na podlahu, tu se protáhli, vystrčili z bodlin svůj
rypáček, podívali se smutně kolem sebe, vyrazili ze sebe „tl, tl“ a převalili se
v ostnatou kouli. Ty dvě koule vmačkal pak pan Kratochvíl v rukavičkách do
pohovky.
Ozvalo se odtamtud zlostné prskání a pištění, nad
otvorem objevila se hlava rozčileného křečka, jako by se chtěla zeptat, co to za
pořádek, a zmizela za chvíli opět uvnitř, kde zatím ježkové zalezli na dno
pohovky, nestarajíce se ani o vretky, ani o křečka, ani o morčata.
Nastal uvnitř opět klid. Zoologická zahrada rodiny
Honzátkovy upadla ve zdravý spánek. Když nikdo z pohovky nevylézal, bylo
usneseno svatbu odložit na několik dní.
Panu Kratochvílovi se zdálo, že pak ježky měl vypudit
pomocí žíhaných hyen, žíhané hyeny z bytu prostřednictvím jaguárů a celý sen
končil hrůzným obrazem ohlodaných kostí v kuchyni u Honzátků, kostí tchyně a
tchána.
Pan Honzátko zatím nelenil a ředitelství gymnázia kde
jeho synek nijak nevynikal, obdrželo od něho dopis, kterému pan ředitel nijak
nerozuměl:
Slavnému ředitelství gymnázia v Jirovcově ulici. Podepsaný
uctivě prosí slavné gymnázium, aby vzhledem ku změněným rodinným poměrům
bezodkladně učinilo kroky, aby křeček, který jest uschován u
podepsaného, byl mu odebrán a vycpán. S veškerou úctou
Václav Honzátko, pokladník, Žižkov, Orebitská 5 |
Pan ředitel dal k sobě zavolat mladého Honzátka a se
zájmem se ho vyptával, píše-li často jeho pan otec takové dopisy. Honzátko se
vyjádřil, že neví. Nato se ho pan ředitel ještě optal, zdali jeho pan otec nebyl
někdy v nějakém ústavu či sanatoriu. Honzátko, aby stále neříkal ne, tentokrát
pro změnu přikývl hlavou. „Musíme ho upokojit a uklidnit,“ pomyslil si ředitel,
a tak dostal pan Honzátko tento dopis:
Vzhledem k Vašemu dopisu musíme s velkou lítosti Vám oznámiti, že
ředitelství gymnázia na vycpání nereflektuje. Ředitelství ústavu |
Po obdržení toho dopisu odešel pan Honzátko rozčileně k
pohodnému na Vyšehrad, kde mu bylo řečeno, že není možno úřední cestou utrácet
zvířata v soukromých bytech, nýbrž že se musí dopravit na kontumační stanici.
Mladý Honzátko mezitím prodal zeměpisný atlas a za
všechny peníze koupil zrní, které nasypal všechno do pohovky, aby zvířata neměla
hladu.
A tak to trvalo čtrnáct dní. V Praze objevil se
nedostatek potravin. A dole v domě žil domovník, statečný muž, odhodlaný ke
všemu. Přišel opatřen sekerkou. Mlčky ukázali mu pohovku a zavřeli dveře pokoje.
Ozvaly se rány do pohovky, pískání, prskání, mručení. Za půl hodiny bylo po
všem.
Příští den byla slavena svatba a válečná svatební
hostina v bytě Honzátků měla tento pořad:
Polévka z vretek. Vretky vařené s octovým křenem.
Pečený křeček s bramborem. Morčata na kmíně. Paštika z ježků.
A mladý Honzátko, který způsobil všechen ten blahobyt,
skromně seděl za stolem a neoceněn v té velké době, se slzami v očích obíral
pečenou hlavičku svého nešťastného křečka.

|
Byl jsem věru potěšen, že jsem vnikl bezprostředně do průběhu velikých
událostí, které se točily kolem teploměru v starých kasárnách, proměněných v
rezervní špitál. Bylo to v nemocničním pokoji č. 77. Šlo o malý, přesný
teploměr, uchovávaný v kovovém pouzdře.
Když mne tedy šťastná náhoda zavedla do pokoje 77, abych tam trávil delší
dobu mezi více příslušníky rakousko-uherského mocnářství, z nichž někteří s
obvázaným obličejem smutně se dívali jeden na druhého a mlčeli, tu pozoroval
jsem z těch obličejů onu podivuhodnou podobnost s pytláky od bavorských
hranic, a přece byli nyní tak klidní a tiší.
U okna na posteli ležel jeden muž s mohutným knírem, strašnou jizvou na čele
a díval se upřeně kupředu s pohledem kajícníka, který se zpovídá, že zabil
dva hajné a jednoho lesního příručího.
Do místnosti vstoupil jeden nemocný, který někde venku na chodbě snažil se
přemluviti tágšarš, aby mu došla pro kořalku.
„He, Kietzelbaueře,“ řekl náš ošetřovatel hrozným přízvukem a dialektem z
jihu, od Kaplic, „Binksenhuber zamáčk teploměr.“ –
Zraky všech se obrátily znova do kouta na onoho strašného muže s kajícným
výrazem, který jal se poznovu hájiti svou věc.
„To je tak, já musím mít větší teplotu; na tamhletom teploměru měl jsem
pořád 35,6. Tak jsem vždycky teploměr vytáh, podívám se na něj a myslím si:
mrcho zatracená, já tě zmáčknu a ty vyskočíš! On potvora ale nic. Tak ho
mačkám půl hodiny, až přijde tady vertr, šáhne mně pod paždí a vytáhne ňáký
třepy. Potvora nevydržel, ale nepovolil,“ vítězoslavně dodal.
Vedle mne ležící muž na žaludeční katar, který si právě krájel velké kusy
špeku a loudil od sousedů chleba, ozval se: Ná, to bys nesměl být ženskou,
to by si zalehl každý svoje dítě.“
Tesklivá nálada, která původně panovala v jizbě, počala se trochu probírat.
„To já znám jinej případ,“ ozval se infanterista Dvořák, který měl v sobě
sedm kulek, „o šrapnelu.“
„Když jsem ležel v Uhrách, v nějaké takové vesnici Paňa Baňa nebo jak,
přišel tam štábarct a povídal jednomu rekrutovi, který tam s náma ležel, aby
již konečně ten teploměr si někam zastrčil. On totiž teploměr držel v ruce
nad hlavou, klečel u postele a myslel, že to je nějaký takový posvátný
předmět. Když jsme mu ho chtěli vzít, tak kopal, prskal a kousal.“
Vzpomínka Dvořákova neučinila žádný hluboký dojem, neboť všichni pozorovali,
jak se k tomu tváří náš ošetřovatel, bývalý četník. -
Seděl smutně na jedné posteli a neustále opakoval, že je Binksenhuber prase,
k čemuž Binksenhuber skromně podotýkal, že za to nemůže, že má takovou sílu.
Že jednou chytil kostelníka, když lezl k nim nahoru na půdu za děvečkou, že
mu dal jen jednu a že za to seděl osm měsíců.
„Za tohle dostaneš víc, poněvadž je válka a je to erární majetek,“ jal se
tvrditi drze u dveří ležící Polák Keszana. „Ty jsi zničil v čase válečném
zařízení nemocnic.“
„Jesusmarjá -“
„Co teď budeme dělat? Já jdu do kanceláře,“ rozhodl se ošetřovatel, „ať to
jde zítra k raportu, že Binksenhuber zalehl teploměr.“
„Jesusmarjá - “
Když se vrátil náš vertr z kanceláře, zdrcen klesl na židli. „Tak musíme s
tím teploměrem počkat, až se jich tady rozbije ve vedlejších cimrách 860,
poněvadž jak mně tam řekli, dřív se žádnej jinej nekoupí, než až všech 900,
které nám sem dodali, bude kaput.“ Ozvaly se různé výkřiky.
„Co bude s mou horečkou?“ houkal kaprál Peřina. „Jak tadydle na tom prkně za
mnou nebude stát 38 stupňů, tak jsem u marškumpanie.“
„No já potřebuju jen 37,“ zmiňoval se jiný marod. „Poněvadž jak budu mít 37,
tak dostanu druhou dietu, to vám chlapi, vytřu zrak. Jezte kaši, a já budu
žrát pečeni.“
„Tak do postele všichni,“ volal ošetřovatel. „Je vám někomu hůře než dřív,
když jsme měli ještě teploměr?“
„Mně,“ ozval se jeden vousáč, který právě zlostně vykládal, že včera
pozoroval, jak když se večer hrály karty, ten nešťastný Binksenhuber
fixloval a jak také dneska na neřáda došlo.
„Já bych si přál mít aspoň 37,3, aby to spíš vypadalo, že mám žlučový
kamínky.“
„Vždyť jsi si stěžoval včera na ledviny.“
„Na ledviny?“ divil se vousáč, jako kdyby byl spadl z nebe.
„Ksakru! Máš pravdu, ono mě to nějak vzadu drží. Poslouchej, vertře, nešlo
by to, kdybys mně jen tak od oka napsal tu trojku za těch 37 od rána?“
„E co, takový hlouposti,“ povídá vertr. „Taky již jsem jednou měřil puls s
hodinkami v ruce, a hodinky mně upadly a rozbily se. Nebyly moje. Patřily
jednomu montérovi, který tehda ležel na támhleté posteli. Ten byl kvůli tomu
supravitýrován, poněvadž ho chytla fantas, když viděl, že nejdou. No abys
neřekl, tak ti tu trojku tam připíšu.“
„Ukaž ruku,“ vážně řekl vertr, „já ti změřím puls.“
Měřil mu tedy puls, až konečně se konstatuje, že nemá přitom hodinky v ruce.
Přišel lékař. Bylo takové trapné, nejisté ticho. Nade všemi postelemi ležela
tíživá nálada ztráty teploměru. Jinak prohlídka šla rychle kupředu.
Natrium carbonicum, pět kapek opia, natrium salicylicum atd., vše dle
potřeby a přání marodů.
Někteří marodi sami přáli si buď salicyl, nebo sodu, nebo opium. Je to tak
lepší a jde to rychle kupředu.
Lékař se zastavil u nešťastného Binksenhubera. „Vy jste nějak rozpálen,“
řekl, sahaje mu na hlavu. „Vy máte jen 36,5?“
To snad ne prosím, pane doktor,“ ozval se za něho vertr. Víc neměl, to jen
teď v posteli chvíli nějak zrůžověl. Byl velmi veselý celý den a zejména teď
se pořade jen směje,“ a dál se začal vertr zaplétat. „On je, pane doktore,
doopravdy veselej, on si vzpomněl na domov.“
Lékař se podivně podíval na vertra a na Binksenhubera, který se nucené
usmíval.
„Změřte mu potom ještě jednou teplotu,“ rozkazoval doktor.
Když odešel, napsal vertr na Binksenhuberovu tabulku 39,8.
„Seš spokojenej?“ tázal se ho. „Zaplaťpánbůh!“ -
*
Binksenhuber se v noci zpotil. Zdál se mu sen, jeden nejhroznější, který se
může zdát vojákovi ležícímu na marodcimře.
Zdálo se mu, že mu u přítomnosti vrchního štábního vojenského lékaře a
nějakých jenerálů měřili teplotu. Dávali mu jeden teploměr za druhým pod
paždí a on každý z nich proměnil v beztvárnou hmotu. Již jich tak zničil
900, když se celý zpocený probudil.
„No, jak ti je?“ tázal se vertr.
„Ještě se celý třesu.“
„Tak ti není lepší?“ - Vertr napsal na černou tabuli nad Binksenhubrem jeho
teplotu 40,5. -
„No dovol,“ bránil se Binksenhuber zoufale. -
„Tys nám, miláčku, způsobil horší nesnáze s tím teploměrem,“ rozkřikl se naň
vertr. „Když ti to není vhod,“ - vertr plivl na tabulku, smazal 40,5 a
velkými písmenami tam napsal 42,6.
„To jest surovost!“ vykřikl, „dyť teď dostanu první dietu. To jest hrozná
věc. Znamená to dvě mléka denně, dvě kávy a dvě housky a víc nic.“
Binksenhuber byl jak známo strašný jedlík, který snědl všechen chleba, který
zbyl na cimře.
„A ty mně ještě nadáváš?“ urazil se vertr. „Já dělám pro tebe, co můžu bez
teploměru, a ty takhle? Na mě si nepřijdeš.“ - Smazal opět poznovu z
Binksenhuberovy tabulky 42,6 a napsal tam 43,8.
„Tak,“ řekl uspokojeně, „teď dělej, co umíš. Teď seš mrtvěj.“
Byli jsme tenkrát velmi překvapeni, když k nám zavítala hned tak časně po
ránu inspekce, skládající se z vrchního štábního lékaře. Přišlo to tak
najednou, že nebylo času ani smazat teplotu nad nešťastným Binksenhuberem.
Vrchní štábní lékař strašně se zprvu podivil, že někdo vydrží ještě teplotu
43,8, když již má být dávno při 43 mrtev, a že ten člověk je tak drzý a
prosí ho, jestli by nemohl dostat dovolenou, poněvadž u nich doma teď
vláčejí.
Tak tedy došlo ke katastrofě. Našeho vertra zavřeli na čtrnáct dní a místo
něho dostali jsme náhradu v podobě tří teploměrů. Binksenhuber však se ale
vyjádřil, že nežli by ještě jednou nějaký teploměr vzal pod paždí, že se
raději dobrovolně přihlásí k marškumpanii.

|
Agrární idyla
Mluvil jsem nedávno
s jedním agrárním velmožem, který prohlásil, že celou jeho kariéru založila
yorkshirská prasata.
Podávám zde jeho
životopis, jak mně ho vypravoval a z kterého lze seznati, jak často takové
velké čuně může se státi chloubou národa a svého majitele povznést k
nejvyšším hodnostem. Muž ten, mající to yorkshirské prase, kanečka, zasedá
totiž v zemském výboru.
„Narodil jsem se,“
počal vypravovati onen muž, „tak, jak se rodí všichni agrárníci. Pamatuji
se, že při mém narození zabučela kráva v chlévě třikrát. Abych totiž
nezapomněl, my jsme se tenkrát narodili dva. Já a tele té krávy. Tele
chcíplo, a já jsem zůstal naživu. Rostl jsem utěšeně jako z vody. Tak mohou
růst jen agrárníci. Když mně bylo šest let, vážil jsem čtyřicet kilogramů.
Tenkrát mne vystavovali na hospodářské okresní výstavě v Nymburce. Pak jsem
chodil do školy. Tenkrát, milý pane, nebyly ještě takové hloupé zákony, že
se musí chodit do školy do čtrnácti let. Chodil jsem do školy jen do
jedenácti, a to jen v zimě, poněvadž jakmile nastalo jaro, díval jsem se,
jak skřivan lítá v poli, odpusťte, že pláču při této vzpomínce, neboť jsem
si vždycky myslel, kdybychom tak mohli ty skřivany pěstovat a vyvážet je
jako husy ze Sadské. Ty doby mládí jsou pryč. Dnes jsou už vůbec pryč ty
staré časy, kdy jsme my agrárníci mohli mít ještě nějakou legraci s tím
pracujícím lidem. Pamatuji se, že jednou byli lidé zaměstnáni v poli,
najednou se přihnaly mraky, a nežli ti lumpové mohli nám to obilí odvézti
domů do stodol, přišel příval a ječmen nám odnes. A víte, co udělal můj
nebožtík pantáta? Poručil všem čeledínům, aby se na dvoře postavili k němu
zády a svlékli si kalhoty. Pak jim střílel do zadnic štětinama, a měli jste
vidět, jak byli ještě rádi a líbali nám ruce a všude po okolí říkali, jakého
mají dobrého pantátu. Dnes už ty časy jsou pryč. Můj bratranec na Volyňsku
praštil jednoho chalupníka býkovcem přes ruku, až mu ji přerazil, a dostal
za to tři dny. - Rostl jsem tedy v ovzduší venkova a mohu říci, že právě
jedině na venkově lze udělat rozumnému člověku kariéru. Již můj otec získal
si v celém okrese dobré jméno tím, že kdysi se mu narodilo kůzle s třemi
hlavami. Byl také zvolen obecním starostou krátce po onom velkolepém porodu.
Když pak jsem
zdědil po otci statek a pantáta odešel na výměnek, představte si mou radost,
když se mně narodilo tele se dvěma hlavami. Byl jsem zvolen beze všeho nyní
já obecním starostou a zavedl jsem ve svém hospodářství plymútky, anglické
slepice. Jedna z těch slepic snesla mně vejce, které vážilo čtvrt kilogramu
a bylo vystaveno tu neděli po snesení v našem okresním městě s plným mým
jménem. Nemusím vám ani připomínat, že tenkrát se mi podařilo vysedět vejce
jedině tím, že jsem ho dal v drátěné síťce pod ovci. Z vejce vyklubal se
neobyčejně silný kohout, který když dorostl, vážil 24 kg a byl taktéž
vystaven v našem okresním městě. Když toho kohouta viděl náš okresní
starosta, ranila ho mrtvice ze vzteku jedině proto, že měl kohouta, který
vážil 18 kg. Nedalo se tedy nic jiného čekat, než že byl jsem se svými
čtyřiadvaceti kilogramy zvolen já okresním starostou. Když jsem se stal
okresním starostou, zavedl jsem chov yorkshirských prasat. Měl jsem kance,
kterému jsme dali jméno Adolf, na oslavu jednoho předáka ze zemědělské rady.
Můj bože, to vám byl kanec. Takový kanec se nenarodí ani za padesát let. Byl
to takový kanec, že získal státní subvenci penízem tisíc korun. Když jsem
tedy od státu dostal ty peníze, bylo to právě před volbami a současně
šťastnou náhodou byla také hospodářská výstava v Praze. Pomyslel jsem si, že
když mám takového kance, že mohu směle na okrese kandidovat, a když jsem
potom na hospodářské výstavě dostal prvou cenu v oddělení státem
subvencovaných kanců, byl jsem takřka jednohlasně zvolen zemským poslancem.
Za dva roky nato získal jsem yorkshirskou prasnici, které, poněvadž předtím
u nás na vsi byla přednáška o Zeyerových dílech, dal jsem jméno Mahulena.
Tato svině vrhla mně právě před říšskými volbami třicet prasátek, a tak jsem
se stal říšským poslancem. Za rok nato koupil jsem southdownského vola. Ten
vážil, abych vám nelhal, 912 kilogramů a na hospodářské výstavě v Praze
získal zlatou medaili, takže po celých středních Čechách všude na mě lidé
ukazovali a říkali, když neznali mé jméno, alespoň: ‚To je ten southdownský.‘
A tak jsem se dostal do zemského výboru.“

|
Jistá dáma, jdoucí kupředu s pokrokem, řekla kdysi k slavnému učenci
Curieovi, objeviteli rádia: „Dožijeme se toho, že se budou jednou lidé
vyrábět umělým způsobem.“
Učenec odpověděl s úsměvem: „Neodporuji, markýzo, ale myslím, že přesto
vrátíme se rádi k původní metodě.“
Tuto anekdotu připomíná případ, který vzbuzuje u všech, kteří o něm vědí,
nehorázný smích.
Věc se má takto: Nedávno objevil se u poslance strany Kossuthovy člověk a
sdělil mu pod rouškou tajemství, že objevil metodu, kterou se zlepší jakost
a zvětší objem slepičích vajec. Není to prý rozhodně žert. Slepice krmené
jádry dyně kladou vejce ještě jednou tak velká než jiné slepice, obsahující
pouze žloutek. To tedy objevil, a poněvadž ví, že pan poslanec jest dobře
zapsán v ministerstvu obchodu a se státním sekretářem Szterenyim velmi
spřátelen, pojal plán zaříditi velký závod k zlepšení nosnic.
Peněz do podniku může vložit jen málo; je-li však pan poslanec ochoten
vložit do podniku 40.000 korun, zavázal by se složit a opatřit obnos téže
velikosti.
Pan poslanec přemýšlel o celé věci a pak svěřil tajemství taktéž jednomu
poslanci, který byl ochoten přidat 20.000 korun, takže vklad poslanců by
činil již 60.000 korun. Vynálezce pak našel taktéž snaživého člověka, který
jeho vklad 40.000 korun doplnil taktéž na 60.000 korun. Akciová společnost
byla tedy zakrátko založena a blíže Budapešti zřízena v tichosti drůbežárna.
Když do ní pořízeno několik set kvočen a tolikéž metrických centů jader dyně,
přikročeno k hlavnímu bodu celého podniku.
Poslanec obrátil se totiž na Excelenci poukazující podpory v ministerstvu
obchodu se žádostí o státní podporu továrně na vejce. Odůvodňoval ji
poukazem na zvýšení rozmachu domácího průmyslu.
Objevilo se, že státní sekretář je v principu nakloněn celému podniku, neboť
jedná se o uherské slepice a uherská žloutková vejce. Avšak - hm - nějakou
zkoušku bude muset Excelence vidět, důkazy, několik vajec čistého
žloutkového obsahu na bázi jader dyně, není-li pravda? Pak najde se již
přiměřená podpora, kterou vyžaduje uherský vývoz vajec, vývozní politika
atd. Ale jak již řečeno, je třeba předložití vzhledem k rozhodnutí něco
pozitivního.
„Nic lehčí než to,“ řekl vaječný muž, „již zanedlouho budeme moci Vaši
Excelenci seznámit s pozitivními výsledky.“
I počalo slavnostní krmení slepic jádry dyně. Slepicím se báječně dařilo a
vyměšovaly pilně látky podobající se jádrům dyně. Přitom však objevily se
též vedlejší příznaky. Slepice nekladly vůbec žádná vejce. Prosím ještě
jednou laskavě přečisti: Vůbec žádná vejce. Nic, ničevó, zhola nic! To bylo
ovšem velmi smutné: slepice nejenže nekladly žloutková vejce, ale ani ne s
převážnou většinou bílku. Bylo to hrozné. Jak se tak mohly zapomenout! Co si
tedy počít? Bylo zvýšeno krmení, slepice nabývaly obrovských rozměrů, byly
fantasticky tlusté, avšak teprv nekladly vejce, ačkoliv vyměšování látek
bylo obdivuhodné. Žádná šaratice a jiná projímadla nemohla s jádry dyně
konkurovat, a přece žádná vejce se neobjevovala . . .
Akcionáři továrny na vejce dělali kyselé obličeje, neboť za takových
okolností nebylo ani řeči o možnosti státní podpory. Není přece možno, aby
se poskytla podpora takovým vejcím, která nejsou snesena!
Poněvadž však byla zde taková spousta slepic, bylo třeba pomýšleti na
záchranu akciového kapitálu. [ A tu přišel poslanec na výtečnou myšlenku.
Vyhledal státního sekretáře a sdělil mu: „Excelenci! S vejci, jak se zdá,
jsme pohořeli, ale jádra z dyně působí zázračně! A proto jsem tak smělý
poprositi Vaši Excelenci o podporu pro právě se utvořivší První uherskou
akciovou společnost na výrobu slepičího hnojiva, neboť naše slepice krmené
jádry dyně vytvořují hnojivo budoucnosti.“
Státní sekretář přikývl: „Výtečně, milý příteli! Kolik slepic krmíte nyní?“
„Sedm set,“ zněla odpověď.
„Ach, to jest krásné! Jen se mi zdá, že je to příliš málo. Počítejme prosím:
Vezměme za základ - hm - řekněme, že kráva rovná se stu slepicím, pokud se
týče výroby trusu, a to ještě počítám nízko. Sedm set slepic rovnalo by se
tedy sedmi kravám, není-liž pravda? Hnůj od sedmi krav stačí na čtvrt jitra
půdy. Kolik slepic bylo by třeba, aby byla kryta spotřeba hnojiva naší
uherské země, čili jinými slovy: Kolik slepic je třeba, aby byla celá
uherská země pokryta slepičím trusem?“
„Pročpak to mám vědět?“ ulekaně řekl poslanec.
„Nu, jen tak, aspoň přibližně . . .“
„Nevím.“
„Tedy jděte domů,“ řekl státní sekretář, „a vypočtěte to, a až budete hotov,
pak budeme teprve moci mluvit o státní podpoře . . .“

|
Alkoholická idylka
Pan
Hodíšek rozhodné nebyl žádný alkoholik, neboť vypil denně dvě sklenice piva. Byl to člověk řádný, který pečoval svědomitě o svou rodinu, ale jeho jedinou
slabou stránkou, jeho celým neštěstím byla jedna nebo dvě sklenice piva
denně. Pravím neštěstím, neboť uvidíte, co se z toho vyvinulo. Paní Hodíškové dostal se totiž do ruky leták protialkoholní ligy, onoho
strašného spolku proti alkoholismu, který bojuje stále marně proti
alkoholismu, neboť přesvědčí-li dva pijáky, jest to jen, jako když sani
usekneš hlavu. Nových deset hlav vyrůstá a za každého nepijáka vystoupí
nových deset pijáků do boje za zdar alkoholu. Protialkoholní liga však jest neúnavná. Ona jest to, která pořádá přednášky
o zhoubném vlivu alkoholismu, při kterých posluchačstvo pije pivo a jen před
řečníkem stojí skromňoučká láhev sodové vody. Protialkoholní liga jest to, která prohlásila, že každý, kdo pije jen jednu
sklenici piva, jest alkoholik, který má rozum tupý, který stále blbne, a že
jediná sklenice piva denně naprosto dostačí, aby z člověka stal se během
roku úplný idiot. V brožuře byl dále velice podrobně popsán případ jednoho
úředníka alkoholika, který taktéž ničeho nevyváděl, nežli že pil svoji jednu
sklenici denně. Jeho mozek, když den co den pil svou sklenici piva, stále se
zatemňoval a on ztrácel úplně vědomí své povinnosti a nemohl si, poněvadž
duševně ochabl, vypomáhati finančně mimořádnými pracemi, za jichž honorování
dosazoval jindy do svého skromného platu pro svou četnou rodinu. Bída
uhostila se v domácnosti jindy tak spokojené, ale on stále pil tu nešťastnou
sklenici piva, nedbaje nářku své manželky a dětí, které hladověly, a došlo
konečně tak daleko, že on, aby mohl tu sklenici piva pohodlně vypiti, sáhl
na svěřené sobě peníze, defraudoval značný obnos, byl vyzrazen, žalářován, jeho rodina úplně zničena, takže když vyšel ze
žaláře, potloukl je sekyrou, aby dokončil hrůzné dílo alkoholismu. Když toto paní Hodíšková přečetla, dala se do pláče, neboť její muž byl dle
toho alkoholik. Na jiném místě brožury četla, že to blbnutí neděje se vždy
najednou, nýbrž poznenáhlu, a že to lze zjistit na nešťastné oběti
alkoholismu jedině bedlivým pozorováním. A tak toho dne, když přišel její manžel k obědu, pozorovala s úzkostí, zdali
neblbne. Hrozně se zachvěla, když dívaje se na novou kretonovou blůzu jedné
své dcerušky, řekl nedbale: „Á, to je safián.“ Vzpomněla si hned na jiné
podrobnosti z řečí svého manžela, přes které jindy klidně přecházela k
dennímu pořádku. Tak kupříkladu pamatuje se, že kdysi, asi před rokem,
mluvil něco o tom, že by se mohl dělat uzený jazyk s polskou omáčkou pomocí
kyselé smetany a že kdykoliv ona zavede řeč na to, co se nyní nosí, že její
ubohý alkoholik řekne jen: „E nosí se, tak se nosí! Nejradši na stůl.“ Její
srdce se chvělo, když si vzpomněla na ty všechny podrobnosti, a pohlížejíc
na svého manžela, hledala tam rysy idiota nebo alespoň počátky onoho
přihlouplého úsměvu, který se objevuje u lidí slabomyslných. Pan Hodíšek se skutečně usmíval s onou spokojeností člověka, který dobře
obědvá, ale ten úsměv byl mukou pro paní Hodíškovou. Není žádné pochyby, pan
Hodíšek blbne. Byly to trapné tři dny, kdy pozorovala stále týž úsměv a onu rozkoš, s
kterou ponořoval své vousy při obědě do první sklenice piva a večer do druhé
a poslední. Je-li kdo alkoholikem při jedné a blbne, co bude dělat při druhé, jaký to
silný alkoholik! Paní Hodíšková chodila jako bez duše a pátrala, jak by svého muže zachránila
od zkázy a svou domácnost od úplného rozvratu. Ještě štěstí, že měla po ruce noviny a tam četla čtvrtého dne tento inzerát:
„Příšera alkoholismu vznáší se nad vaší domácností. Z vašeho pana manžela,
nezakročíte-li, stane se vrah, žhář, lupič. Jakým způsobem si pomůžete, aby
v záchvatu šílenství opilců nepobil vás i vaše dítky? Obraťte se s důvěrou na Károlyho lékárnu v Lugači v Uhrách, která zašle vám dobírkou
nebo proti předem hotově zaplaceným K 5.80 láhev kořalky proti třeštění
opilců, z níž vždy ráno, při obědě i večer čtyřicet kapek nakápnete do
likéru, který váš muž pije. Za čtyři měsíce jest váš muž vyléčen.
Upozorňujeme, že do piva se nehodí.“ Paní Hodíšková zaslala K 5.80 a obdržela láhev a při obědě otázala se svého
manžela, jaký likér nejraději pije. Musím podotknouti, že v tomto ohledu byl
pan Hodíšek naprostým abstinentem. Proto jeho odpověď zněla, že nechce o
žádném likéru ani slyšet. Neboť pan Hodíšek žádného likéru dosud v životě
neokusil. Přitom podíval se podivně na svou manželku, takže tato byla úplně
přesvědčena, že dokonale zblbl a jen stěží dá se vyléčit. „Nu a nepil bys
višňovku? Snad by ti to udělalo dobře. Já jsem koupila už láhev dobré
višňovky, napiješ se po obědě, vždy trochu, to ti neuškodí, naopak prospěje,
budeš mít větší chuť k jídlu a práci.“ A šla do kuchyně a tam s pláčem nalila do sklenky na likéry višňovku, do níž
přimísila třicet kapek oné zázračné kořalky proti šílenství opilců. Pak si
utřela slzy a odnesla višňovku svému manželi, který se jen oblízl a požádal
o novou. Léčení bylo velice radikální. Vypil po obědě deset štamprlat, večer
už dvacet. Druhého dne dvacet po obědě a večer třicet. A když třetího dne
šel do úřadu, to už se stavěl v kořalně. Jest to velice smutné, kam člověka zavedou jedna nebo dvě sklenice piva
denně. Ba, tu nepomůže ani Károlyho kořalka proti třeštění opilců. A velice
smutný důkaz toho podává právě pan Hodíšek, který když končil třetí měsíc
léčby, polil sebe, svou manželku a své dítky petrolejem, a zapáliv na nich i
na sobě šaty, uhořel s celou rodinou.
|
All right
Hrabě Lorenz
vrátil se ze své výzkumné cesty po Africe, na které pobyl půl
druhého roku. Ve skutečnosti jeho výzkumná cesta záležela v tom, že
pobyl půl roku v Alžíru, půl roku v Tangeru a rok v Alexandrii a v
Kairu ve čtvrtích, kde možno obdivovat břišní tance. Někdo se dívá
na břišní tanec půl hodiny a má toho dost, pan hrabě však vydržel
dívat se půl druhého roku na tu orientální zvláštnost. Ředitel jeho
panství každého půl roku mu telegrafoval: „Vše v pořádku.“ Celkem mu
to telegrafoval třikrát a před svým odjezdem domů obdržel pan hrabě
telegram o jedno slovo větší: „Vše v nejlepším pořádku.“
Toho se velmi
ulekl, že ředitel, známý svou spořivostí, o jedno slovo víc
telegrafuje, a řekl si, že se muselo stát patrně něco hrozného.
Telegrafoval:
„Očekávejte mne s kočárem příští úterý odpůldne,“ a jel domů přes
Maltu, kde slyšen, že tancuje se břišní tanec trochu jinak než v
Egyptě. Pak přišlo úterý.
„Vše se daří
znamenitě,“ řekl mu jeho ředitel panství, když kočár s nimi ujížděl
dvouhodinovou cestou na zámek.
Hrabě se
podíval z kočáru a spatřil svá pole potlučena krupobitím. Ukázal
rukou na zpustošené polnosti.
„Máme štěstí,
Jasnosti,“ pravil spokojeným hlasem ředitel, „na všech těch lánech
usadila se na žitě rez obilní. Potřebovali jsme nějakou katastrofu,
aby byla rez obilní naráz vymýcena, neboť nešlo jen o letošní rok.
Kdyby nebyla vyhubena letos, objevila by se napřesrok jistě. Měli
bychom po oba roky velkou ztrátu. Naštěstí přišlo krupobití a
zadupalo nám a zničilo obilní rez současně s obilím, chválabohu.“
Utřel si pot z
čela a smekl klobouk. „Hezký nový kříž, není-liž pravda,“ (ozval se,
ukazuje na železný kříž na hrubém podstavci pískovcovém), „ale
zasloužil si ho. Sloužil vám věrně.“
„Kdo?“
„Váš komorník
Petr.“
„Můj Petr?“
„Ano, Vaše
Jasností. Za bouřky jel tudy s těmi ruskými, bělouši, které jste si
ráčil přivést před pěti lety z Ruska od Stolynškého hřebčince.
Mluvil jsem o tom s učitelem Padrlíkem z Nučic a ten tvrdil, že prý
bílá barva přitahuje blesk. Musel to být ale pořádný blesk. Nejenže
zabil celý pár, ale zařádil si zajímavě i na komorníkovi. Roztavil
na mrtvole všechny knoflíky a ještě shořel i zvěrolékař.“
„Jaký
zvěrolékař, proboha?“
„Okresní
zvěrolékař, Vaše Jasnosti, dal jsem ho přivézt, a on chudák dál
nedojel než k tomu kříži. Bohužel, bylo to nutné, aby jel, neboť
stav našeho dobytka byl výborný. Krávy byly vypasené, tučné a
veselé. Líbilo se jim to tak, že žraly čím dál tím víc, aby ještě
lépe vypadaly, a nějak se nakonec přežraly, nevšímaly si ani jetele,
ani mláta, a jednoho dne jedna pošla. Ostatní počaly po ní truchlit,
schly žalem a pocházely jedna za druhou. Viděl jsem se tedy nucena
zavolat zvěrolékaře. Bohužel to s ním špatně dopadlo, a než přišel
nový zvěrolékař, měli jsme velké výdaje se zakopáváním krav. Vaše
Jasnost si nedovede ani představit, co to dá za práci najednou
zakopat tři sta krav. Jinak je vše v pořádku.“
Ředitel utřel
si. pot z čela a smekl klobouk. „Tento kříž,“ řekl, ukazuje rukou
přes příkop, „není tak pěkný, neboť správce „vašeho hřebčince si
lepšího nezasloužil.“
Hrabě vyvalil
oči. „On se totiž, Vaše Jasnosti, svévolně zastřelil kvůli takové
podivné věci. Dostal totiž fixní ideu, že se nakazil morem od hřebců
v hřebčinci Vaší Jasnosti, který spravoval, a že ho zakopají
současně se zdechlými hřebci.“
Hrabě
vyskočil.
„Neračte se
lekat, Vaše Jasnosti,“ klidným hlasem upokojoval ředitel, „pohodný
odvezl všechny vaše hřebce a udělal to velmi lacino. Ušetřili jsme
celkem sto korun. Bohužel pohřeb správce hřebčince stál nás osm set
korun. Ale vydařil se velmi pěkně. Počasí bylo nádherné, nebylo ani
příliš parno ani příliš dusno, vítr také nebyl veliký, takže ta vaše
Francouzka, kterou jste si přivezl před dvěma lety z Paříže, měla
docela příjemnou procházku na nádraží. Račte sedět, Vaše Jasnosti,
vše je v pořádku. All right! Bylo to nezkušená dívka, a kdo ví, jak
by ve světě obstála a odolala různým nástrahám, naštěstí s ní odjel
štolba, Vaše Jasnosti. Dlouho to trvalo, než ho Švýcary vydaly
rakouským úřadům, ale porota ho osvobodila, poněvadž škoda byla
nahrazena, neboť u něho našli všechny rodinné skvosty Vaší Jasnosti.
Hrabě Lorenz
vyvalil ještě víc oči. Koně jeli tryskem kolem obory, kde drátěný
plot byl na mnohých místech protrhán.
„Co je to s
těmi dráty?“ vykřikl zoufale hrabě.
„All right,“
pravil ředitel, „nic se nestalo, Vaše Jasnosti. Není třeba prozatím
drátěného plotu, poněvadž japonští jelínkové a lama, kterou jste sem
ráčil domicilovat před třemi lety, neutekou. Vlastně nemohou utéct,
poněvadž již zde nejsou. Neračte se lekat, ono se to vyvinulo samo
sebou. Ona smečka psů vlčáků, malinkých štěňat, kterou jste ráčil
koupit v Uhrách, se vám nepovedla. Oni totiž to nebyli psíci
importovaní ze severních Uher, rostli jako z vody a proměnili se ve
skutečné vlky. Byli to vlci, a než jsme na to přišli, tak nám
roztrhali a sežrali všechny japonské jelínky. Pak zmizel hajný, a
myslím, že mají ho ty bestie též na svědomí. Prodali jsme však
výhodně vlčí kůže.“
„A co dělá
lama.“
„Ó, té se
dařilo výtečně a je velmi hezky vycpaná. Měla tolik blech, že se na
ni vlci neodvážili, a šlo jí k duhu. Jednou našla v lese brašnu s
náboji a pustila se do ostrých patron. Jedna patrona vybouchla a
náboj jí proletěl mozkem, tam se otočil a vyletěl pravým okem, takže
kůži neporušil, a zabil přitom pštrosa nandu, který se na to zvědavě
díval. Druhý nandu pošel přirozenou smrtí. Viděl jednou stát čápa na
jedné noze a chtěl to po něm zkusit. Poněvadž se mu to nedařilo,
vzal si to k srdci, chřadl, zkoušel to dál, a když to nešlo,
zhubeněl, až ho našli nataženého. Co je Vám, Vaše Jasnosti, račte se
vzpamatovat. Že tu býval v těch místech kdysi skleník, je pravda,
ale nikdo by nevěřil, že i sklo hoří, palmy že hoří a že chytnou i
vzácné kaktusy. Já to viděl na své oči, Vaše Jasnosti...“
V Nezdišovském
zámeckém parku vidí návštěvník chodit po hezkých cestách, posypaných
pískem, staršího pána, který rozhazuje rukama a říká k sobě: „All
right. Vše v pořádku.“ Lékaři soudí, že ho to nepustí, pokud bude
živ. A to je hrabě Lorenz.

|
Analysa moče
Jest to
trochu nezvyklé téma. Zdraví lidé se však velice rádi zabývají
takovou analýzou. Můj případ je ovšem jiný. Analýza moče, rozbor
moče, posloužil mně kdysi výborně, abych se mohl pomstít svému
nepříteli. Když jsem se učil drogistou, znepřátelil jsem se s druhým
praktikantem Maškem, který jednou mému šéfovi Průšovi udal, že ve
sklepě tajně se opíjím malagem. Přišel však můj čas. Kdybych byl
nějakým kostelníkem, řekl bych: „Mlýny boží melou pomalu, ale
jistě.“ K pomstě mně posloužila analýza moče. Můj nepřítel Mašek
stal se příručím u firmy Nevinný a spol., která provádí analýzu
moče, a hlavně Mašek dělal v tomto oboru. Přál jsem mu z plna srdce
toto zaměstnání a přivedl ho do této nesnáze. V domě v Čelakovského
ulici na Vinohradech, kde jsem bydlil, byl strašný domovník, hrozný
muž, neurvalý surovec, o kterém se říkalo, že zabil v polemice
jednoho nájemníka. Ten byl nejhroznější k ránu, když ho sladce
dřímajícího probudili.
Napsal jsem
tedy firmě Nevinný, analýze moče, tento dopis: Jsou tak laskavi a
zítra ráno o sedmé hodině pošlou ke mně svého příručího s lahvičkou
na moč, chci si dát analyzovat moč, také mně hned zašlete stvrzenku,
a já zaplatím pánovi, který mně přinese lahvičku. Jan Vaňous,
domovník, Vinohrady, Čelakovského 24.
Tak vyslali
mého nepřítele Maška k hroznému domovníkovi. Pak se stalo tohle:
Domovník mlátil s Maškem po chodbě po čtvrt hodiny a paní
domovníková vykládala příčinu toho takto: „To není divu, že se můj
muž rozčílil. On je odjakživa prchlý, ale tohle se mu ještě nestalo.
Tak ráno dal si ho vzbudit z nejlepšího spánku nějaký lump, jde k
němu k posteli, stáhne s něho peřinu a povídá: Já jsem Mašek, tady
máte lahvičku, račte se vymo... a dostanu šest korun. Že by, mladej
pane, takovýmu lumpovi přelámali všechna žebra?

|
Angličané
a Francouzi na Sibiři
Ve všech nádražních kioscích ve východní Sibiři můžete dostat
imperialistické noviny - anglické Mandchourian Daily News, Russian
Daily News, Asiatic News Agency a francouzské Journal de Peking,
Journal de Sibérie.
Před duševním zrakem všech pánů redaktorů těchto zahraničních listů
plane jako jasná hvězda jediný bod: Rusko jako země se starým
carským zřízením, s generály, kapitalisty, gubernátory, policajty,
které obskakují „spojenci“.
Co vlastně brání tomu, aby se tyto radostné vidiny buržoazie nestaly
skutkem?
Ruský dělník a rolník, který klepe režiséry imperialistického
divadla přes prsty a bere jim kolčakovskou Sibiř a ostatní dekorace
a rekvizity černosotněnské „Svaté Rusi“.
Proto je úloha všech těch anglických, francouzských a amerických
listů v politické aréně Společnosti národů velmi žalostná.
Zkrachovaný žurnalista, dejme tomu z Asiatic News Agency, spílá
velké proletářské revoluci, spílá ruskému dělníkovi a rolníkovi,
který už dnes vzal do rukou pušku, aby se dal přes Omsk, Tomsk a
Irkutsk na Vladivostok.
Pisálek navrhuje buržoazii, aby bolševikům svázala ruce a postavila
je v celé Sibiři před okresního policejního komisaře jako „carovy
odpůrce“.
* * *
Všechny tyto anglické a francouzské noviny nelžou o nic míň než
bělogvardějské.
7. května t. r. Journal de Peking oznamuje, že Petrohrad obsadili
Finové a že bolševici a obyvatelé uprchli do Moskvy.
13. května oznamuje Asiatic News Agency, že Petljura a polští
legionáři dobyli Moskvu!
2. června uklidňuje Russian Daily News buržoazní čtenářstvo zprávou,
že vojska admirála Kolčaka vstoupila do Kremlu.
Dokonce po pádu Ufy a po porážce Kolčaka za Bělou a Zlatoústém
Russian Daily News píše 26. června: „Armády admirála Kolčaka plně
obnovily pořádek v centru Ruska.“
Avšak zprávy o Kolčakově porážce se přece jen dostaly na Dálný
východ.
A tak najednou tyto listy, až dosud plné vítězných hymen, vyvěšují
vlajku paroplavebních společností.
Okamžitě se objevuje v novinách zpráva: „Přímé spojení parníky přes
oceán do Ameriky, Anglie, Francie. Via San Francisco - Valparaiso.“
„Společnost Descours a Cabot dopraví Vás v nejkratší době a bez
čekání vlastními paroloděmi do Japonska, via Jokohama ...“
A tak je paroplavební společnost Descours a Cabot poslední etapou
kontrarevoluce a buržoazie, která utekla před rudou bouří.
Přesto však tyto listy přinášejí velmi zajímavé zprávy o vnitřní
situaci imperialistických lupičů a o naveskrz prohnilé Společnosti
národů.
Le Journal de Peking přináší tento telegram z Londýna: „Sekretář
ministerstva námořnictví Daniel prohlašuje, že v zájmu boje proti
bolševismu je nutno zřídit mezinárodní policii pod kontrolou
Společnosti národů.“ Četba těchto novin není nikterak nudná a člověk
se leckdy pobaví.
Od mezinárodních policajtů a špiclů přechází Journal de Peking k
otázce koloniální politiky imperialistů.
Tady dochází ke rvačce: „My jsme vaši a vy jste naši“ - obrací se
francouzský list k anglickým přátelům z Asiatic News Agency, když
jde totiž o exploataci a olupování Mandžuska ...
Totéž říká i Američan Japonci: „My jsme vaši a vy jste naši, ale
jenom nám, prosím, nesahejte na přístav Kiao-Čau a Šantung.“
Stará formule lupičů při dělení kořisti
Mandchourian Daily News otiskují rozkaz generála Knoxe anglické
zaamurské brigádě: „Poněvadž se vojáci Královské zaamurské brigády
chtějí samovolně dostat do Vladivostoku, upozorňuji, že demobilizace
oddílů vnitřní obrany nebyla dosud zahájena. Nařizuji všem, aby
setrvali na svých místech až do mého dalšího rozhodnutí a aby
pečlivě pátrali po všech agitátorech.“
Rozumí se samo sebou, že v těchto plátcích otiskují své rozkazy i
ruští generálští katani, aby Anglii a Francii ukázali, jací jsou
chlapíci.
Tak Journal de Peking uveřejňuje rozkaz kozáckého atamana Ivanova-Rykova
z Vladivostoku.
„V odpověď na teroristické činy bolševiků v okolí Vladivostoku
nařizuji, aby všichni podezřelí z bolševismu a zajatí krasnoarmějci,
kteří jsou drženi ve vladivostockém vězení, byli rozděleni na tři
skupiny.
První skupinu postřílejte ihned po obdržení tohoto rozkazu, druhou a
třetí postupně, obnoví-li bolševici své atentáty.“
Opěvování takovýchto zvěrstev carských katanů věnují tyto „listy“
tři čtvrtiny svého rozsahu.
Hledal jsem v těchto „listech“ zprávy o Čechoslovácích a dočetl jsem
se, že bolševické partyzánské jednotky zničily při obsazování
stanice Tajga u Krasnojarsku český trestný oddíl, kde také padl
český velitel stanice Prager. Dále, že 12. května zemřel český
ministr národní obrany Štefánik a že český dobrovolecký oddíl byl
vyslán do čínského Pekingu na ochranu francouzského vyslanectví.
Českoslovenští bělogvardějci budou teď zřejmě na příkaz „spojenců“
věšet v Číně čínské kuli pro záchranu Slovanstva, vlasti a čínského
„Ústavodárného shromáždění“ ...

|
Anonymní dopis
Kníže Bedřich
z Waldeckého knížectví jel v kočáře uprostřed jásajícího davu, když
z čista jasna přilétl mu do klína ze zástupu obratně hozený list.
Kníže Bedřich
se roztomile usmál a četl:
„Výsosti, Vy
jste největší hlupák, kterého země nosí!“
Kníže Bedřich
se přestal smát. Jak noviny druhého dne psaly, byla Jeho Jasnost
stižena nevalností, takže byly okamžitě přerušeny veškeré slavnosti
a kníže Bedřich odjel do paláce.
V paláci se
kníže odebral do své pracovny, tam pečlivě prozkoumal ohavný dopis,
a když alespoň po padesáté přečetl poznovu: „Výsosti, Vy jste
největší hlupák, kterého země nosí!“, takže to už uměl nazpaměť,
zvolal udiveně: „Ten darebák se ani nepodepsal!“
Pak počal
chodit po pracovně a říkal si: „Výsosti! Vy jste největší hlupák,
kterého země nosí!“ Po půlhodině dal svolati státní radu.
„Milí pánové,“
pravil pohnutě ke čtyřem tajným radům, „při dnešní slavnosti mého
třicetiletého vladařského jubilea byl mně hozen neznámým pachatelem
tento dopis do kočáru: Výsosti! Vy jste největší hlupák, kterého
země nosí!“
Tajní radové
zbledli a baron Karel pronesl: „Výsosti. Tento dopis nepatří Vaši
Výsosti.“
Kníže Bedřich
se rozzlobil. „Milý barone,“ pravil, „doufám, že víte, že titul
Výsosti patří jedině mně v celém knížectví, že není nikoho, kdo by
mohl na sebe vztahovat titul Výsost. A poněvadž ve psaní stojí:
„Výsosti, Vy jste největší hlupák, kterého země nosí!“ patří mně to
psaní. V tom ohledu, myslím, milí pánové, že se shodneme. Jest však
v zájmu státním, aby byl vypátrán zločinec, který se odvážil mé
potupit, neboť to považuji za velezradu. Odevzdávám celou záležitost
do vašich rukou a doufám, že i sněmovna mně vysloví svou soustrast a
odsoudí při zítřejší schůzi ono hanebné jednání jednotlivce, který
se neštítil rozervati spokojenost svého nejvyššího panovníka.“
Dlouho do noci
rokovala státní rada a k poradě byl přibrán policejní ředitel.
Druhého dne
při schůzi sněmovny přečetl předseda pohnutě vlastnoruční dopis
knížete, ve kterém se kníže Bedřich odvolával na věrnost svého lidu.
Sněmovna
vypracovala neprodleně adresu oddanosti, ačkoliv nikdo nechápal, co
se vlastně děje.
Neznámá tíseň
visela ve vzduchu. Policejní ředitel mezitím nelenil, vyžádal si
audienci a ze státního archivu si vyzdvihl ohavný list.
„Co hodláte
počít?“ tázal se ho kancléř. Policejní ředitel si však mnul ruce.
„Strpení,
budete překvapeni, jak já budu pátrat!“
List byl
odnesen do státní tiskárny a již odpoledne se objevily všude v
sídelním městě velké plakáty, vydané policejním ředitelstvím:
Odměnu 1000
marek obdrží každý, kdo uvede na stopu pachatele, jenž zhotovil
následující list a vhodil nejjasnějšímu knížeti do kočáru.
A pod tím byla
vyobrazena věrná reprodukce listu. Výsosti, Vy jste největší hlupák,
kterého země nosí!“
A tak do
večera věděl kdekdo v knížectví Waldeckém, že kníže Bedřich je
největší hlupák, kterého země nosí. Druhého dne šel policejní
ředitel do pense.

|
Argentinské maso
Presidium
městské rady pražské konečně definitivně rozhodlo otázku drahoty
masa. Pochopilo správně, že nejširším vrstvám je třeba poskytnout
laciné a chutné maso, a v této své lidumilné snaze po zmírnění nouze
šlo tak daleko, že v pondělí dne 16. ledna o osmé hodině večerní
uspořádalo v plzeňském restaurantu Choděrově na Ferdinandově třídě
společnou večeři za účelem ochutnávání argentinského masa jen pro
ony obecní starší a jejich dámy, kteří se osobně nebo telefonicky
přihlásili v presidiu městské rady do soboty 14. ledna. Couvert stál
2 K 50 h.
Menu bylo:
Bouillon, hovězí guláš, hovězí pečeně, boeuf á la mode. „Národní
Politika“ správně podotkla, že peníz za onen couvert značí jen menu
bez nápojů.
A tak 16.
ledna po osmé hodině večer se objevili první průkopníci zažehnávání
nouze obyvatelstva král. města Prahy v restauraci u „Choděrů“, aby
zaujali svá místa před talíři v ten světodějný okamžik, který bude
vždy zaznamenán v dějinách české samosprávy jako zářný příklad
obětavosti občanské, jako příklad pravého pochopení povinnosti, jež
mají obecní starší k poplatnictvu.
Bouillon,
hovězí guláš a hovězí pečeně: jen tři jídla, ale železobeton k
utužení slávy české samosprávy, které Praha šla vždy v čele, jak se
to na každém banketu opakuje s onou vroucností, aby se to mohlo
opakovat i na jiných banketech.
Přes
padesát obecních starších a městských radních sedělo před talíři a
jedlo za celý národ.
Za celý
národ ochutnávalo argentinské maso, ale obyvatelstvo Prahy mlčelo.
Nevděčné obyvatelstvo. Nešlo se ani podívat na těch padesát
pečlivých hlav pod okna restaurace Choděrovy, na těch padesát
chrupů, zápasících s hovězím gulášem a hovězí pečení ve jménu Prahy,
ve jménu samosprávy a ve jménu lidskosti.
Sto rukou
tam krájelo hovězí pečeni v zájmu zmírnění drahoty masa.
Padesát
rukou tam zvedalo k ústům sklenice s plzeňským, aby zapilo bouillony,
hovězí guláš a boeuf á la mode a aby protestovalo takto proti
drahotě masa.
Bohužel
tato láska k poplatnictvu si vyžádala jednu oběť. A touto obětí byl
obecní starší Mařík, kteréž jméno ze soustrasti k jeho rodině
neuvádíme správně.
Pan Mařík
tedy seděl též v onen památný den v restaurantu Choděrově u
argentinského masa a dobře chápal, že provádí světodějný čin.
Manželka ho sice doma napomínala, aby se nedal nijak strhnout k
nějakým zvláštním řečnickým výkonům, ale tu, v útulném salonu, u
vědomí své důležitosti, tohoto servírování na stůl pro českou
samosprávu pan Mařík neuposlechl dobré rady a při bouef á la mode
usilovně přemýšlel, jak by svým kolegům řekl, co si myslí o kráse
tohoto večera, o jeho důležitosti pro otázku chudinskou a sociální.
Po boeuf á
la mode přišly totiž přípitky a náměstku starosty panu Seifertovi
byl jménem samosprávy vysloven vřelý dík za vtipné uspořádání.
A tu vstal
pan Mařík, odkašlal a chtěl to všechno ještě jednou říci, ale
najednou se mu to popletlo a on začal trochu nešikovně: „Ctění
pánové, já - argentinský dobytek...“
Zoufale se
podíval kolem sebe a počal se potit, chtěl se spasit nějakým
šikovným obratem a pokračoval, zsinalý v očekávání nějaké koniny,
kterou mimoděk vysloví: „My, pánové, my - ne já, argentinský
dobytek“.
A bylo mu
zle nad vlastním řečnickým uměním, že s napětím všech sil zvolal do
příšerného ticha : „Já, ne my, chtěl jsem říct, já jdu pánové ven!“
A šel,
sledován uděšenými zraky přítomných, kterým na okamžik zkalil blahé
vědomí, že se obětovali pro zájmy malého lidu.
Když v
předsíni panu Maříkovi pomáhal číšník do kabátu, řekl mu pan Mařík
rozechvěně: „Víte, já - chtěl jsem říct, já argentinský dobytek!“
Rozpačitě
vyšel na ulici. Ke všem čertům, vždyť přece chtěl říci něco
duchaplného, slavnostního, něco, co by charakterizovalo nejkrásnější
ten slavnostní okamžik. Vždyť to měl již na jazyku! Vždyť to bylo
tak jadrné, obsáhlé a tak přirozené!
A teď - ať
vzpomíná, jak chce, pořád se mu jen plete: „Já, ty, my, alébrž já -
argentinský dobytek!“
A přece si
to tak hezky promyslil. Vždyť to nebylo ani dlouhé, bylo to tak
pěkné, a co teď z toho, jaká strašná ohavnost, jaká blamáž!
Smutně se
loudal domů a zastavil se ještě u své známé stolní společnosti.
A tam
usilovně přemýšlel o té krásné větě, kterou chtěl říci, a nebudu vás
déle zdržovat, když podotknu, že když odcházel, rozechvěle řekl:
„Ano, pánové, já - my - ne já - argentinský dobytek.“
Hrom aby už
do toho uhodil! Copak si nevzpomene na tu krásnou myšlenku, kterou
chtěl vyjádřit?
Jaký pak
dobytek? Proč to zatracené „já“, nebo „my“, proč se mu to plete do
řeči? Proč je takový nejnešťastnější řečník na světě?
A vtom,
když otvíral dveře svého bytu, rozjasnilo se rázem v jeho ubohé
hlavě, a když políbil své ženě v posteli ruku, řekl k ní vroucně a
slavnostně:
„Argentinský dobytek má velkou budoucnost!“ To byla ta jeho krásná
věta!

|
Armáda
admirála Kolčaka
18. listopadu 1918 padla „Všeruská prozatímní vláda“ a na obzoru
Ruska se objevily nové hvězdy reakce, které s drzostí mezinárodních
dobrodruhů „en gros“ vyhlásily za nejvyšší moc ve státě Radu
ministrů z šlechticů, kapitalistů, statkářů a carských generálů.
Tito darebáci vydali prohlášení, v němž se carský admirál Alexandr
Vasiljevič Kolčak jmenuje „vrchním velitelem veškeré Rusi“.
Kolčak vydal 19. října pro obyvatelstvo Ruska rozkaz o tom, že
hlavním cílem je vytvořit bojeschopnou armádu pro vítězství
nad,bolševiky.
Obětavost a bojové nadšení této Kolčakovy armády výborně dokumentují
Kolčakovy denní rozkazy vojskům západního frontu, a to č. 16, 17 a
20:
„Vzhledem k stále se množícím případům ztrát vojenské výstroje a
výzbroje, zbraní, nábojů atd., jakož i jejich prodeje civilnímu
obyvatelstvu, nařizuji na základě čl. 31 kn. SVP, 1869, 4. vyd.
zostřit veškeré tresty.“
Admirál Kolčak svým chlapcům dále oznamuje:
„Nařizuji, aby byl přesně dodržován rozkaz vrchního velitele z r.
1915, č. 34, jímž se odsuzují k trestu smrti provazem všichni, kdož
se na bojišti provinili dezercí.“
Postrašiv své vojáky rozkazem vrchního velitele z r. 1915 (Nikolaje
Nikolajeviče), Kolčak zjišťuje, že všichni dobří vojáci v případě
invalidity dostávají: řadový voják - 120 rublů ročně, důstojník -
600 rublů, štábní důstojník - 800 rublů; v případě smrti - salvu na
pohřbu.
Je však třeba šetřit, a tak Kolčak v rozkaze ze 16. prosince
oznamuje, že peněžité odměny za hrdinství v boji se dočasně
zastavují a místo nich bude za hrdinský čin udělována pochvala v
rozkaze.
Koukáte dlouho do rozkazu a nikde o pochvale ani zmínka.
Znamená to, že nejsou žádné hrdinské činy? Chyba.
V rozkaze vrchního velitele generálmajora Syrového se uděluje
pochvala plukovníku Hafnerovi za statečnost, kterou projevil ve vsi
Bejkarzli.
Zeptejte se na to tatarských rolníků z Bejkarzli a oni vám řeknou,
že hrdinný plukovník Hafner „odvlékl ze vsi hodně syer, bzan, saryk“,
tedy krav, telat a ovcí.
To byl hrdinský čin plukovníka Hafnera ...
A ostatní jsou téhož druhu.

|
Babámovy archeologické snahy
I.
Mezi prameništěm Bílé Tisy a Čeremoše znali všichni Babáma. Prolezl
v Lesních Karpatech kdekterý vrch. Přespal jednou na hoře Hoverla,
nejvyšší hoře z celého Rodenského řetězu, a za dva dny nato již na
druhé straně marmarošského komitátu ukládal se na Negrovci mezi
kosodřevinu. Bylo obdivuhodné, jak dovedl lézt po skalách, a ještě
podivnější, že mu neublížili ani huculští loupežníci, kteří
znepokojovali severní části komitátu. Vypravovalo se o něm, že když
vozili ještě vyrýžované zlato od Borši, Kabola-Polani a Budafalu, po
bídné silnici, kudy dnes jde dráha, že ukázal Huculům místo v jedné
soutěsce, kde bylo pohodlné zatarasit cestu balvany a vozy vybrat.
Ať na té věci bylo přece jen něco, Babámovi nedokázali ničeho.
Nevěděli ani, k jakému obvodu krajského soudu patřila ta věc, zda k
marmarošsigetskému, či k beregsáskému. Byl prý tam také v Sigetu
velmi dobrý soudce, který sám narodil se ve středu pralesa Lesních
Karpat někde u Šugatagu a znal ty věci, které se děly velice
pravidelně. Obyčejně přitom ani netekla krev a sám otec vrchního
soudce byl při tom zúčastněn, když malé pytlíky se zlatem se
vyhazovaly z vozů.
Nebylo tedy nic podivného na tom, že se dovedl Babám z toho vymotat.
Sám o tom říkal, že se dva vlci nepoperou. Podivnější však bylo, že
se mu vůbec nikdy nic nestalo, když v noci chodil po Lesních
Karpatech, kde ve středu pralesa žijí pohromadě medvědi, vlci,
lišky, divocí kanci, rysové a divoké kočky. Nebylo žádným
tajemstvím, že se znal se starým černým medvědem z jeskyně pod
Popadjí a že mu nosil, když šel kolem, divoké králíky, které zabil
holí se sekyrkou. Dokonce se vyprávělo, že spal v jeho jeskyni
bezpočtukráte, a pravdou bylo, že viděli lidé, jak ho vyprovází
medvěd po lese, jak s ním Babám zcela rozumně hovoří: „Tak si
pamatuj, starý halamo, že ten králík, kterého jsem ti přines, je až
od Svidovce.“
Jednoho dne přišel Babám navštívit svého známého medvěda a řekl mu,
že budou se stavět Lesními Karpaty dráhy do solných dolů a že budou
stavět i horní dráhy, takže už bude velmi obtížné dostat zlato tou
druhou cestou. Vyprávěl mu, že přišli lidé, kteří vyměřují
vzdálenosti od Akny Slatiny po Marmaroš Kiš Bočkó, od Šókamany na
Šugatag a Šókamara Rónašek, a že už stavějí náspy na Taracköz-Terešelpatak
přes lesy tisové a bukové.
Za týden pak řekl k svému medvědovi, že na Huculy, kteří zas přešli
z haličských hranic na Rodenský řetěz, táhnou vojáci pěšího pluku č.
85 z doplňovacího velitelství v Marmaroš Sigetu.
Zdálo se, že starého medvěda ty novinky velmi dojaly, neboř zabručel
a natáhl se. Ráno, když ho Babám budil, byl starý medvěd úplně
ztuhlý a opustil navždy svého přítele.
Babám ho stáhl se vší uctivostí, jakou mohl prokázat starému
příteli, a maso jeho zakopal a na strom, pod kterým ho pochoval,
vyřezal nožem kříž. S medvědí kůží odešel pak dolů do rovin a v
Sigetu marmarošském ukázal ji na úřadě, zač dostal zákonitou odměnu
dvacet zlatých. Pak vzal kůži a dal si z ní ušít kožich. Je to týž
kožich, ve kterém ho poznal nadšený učenec profesor Fálva, jak uvidí
se později.
A tak chodil v šatě svého mrtvého přítele, jak říkal, když tvrdil,
že ten kožich zdědil po svém jednom známém, a žil v dobrých,
spořádaných poměrech, když prodal jednomu židovi v Bukovině sáček
zlatého písku. Měl svou banku v jeskyni pod Popadjí, když
potřeboval, vybral si ze země nějakou tu zlatku, a poněvadž věděl,
že v Hustu se rodí dobrá vína, zašel si tam a druhý den třebas
spokojil se za Felšő Višó v Šuliguli čerstvou kyselkou, kterou si
nabral do své čepice.
Pak přišel jednoho dne pod Aknu Slatinu a tam vyprávěl, že v
Šuliguli již nemůže nikdo chudý napít se přímo z pramene léčivé
kyselky, poněvadž ji zahradili a stavějí tam lázně.
Z Akny Slatiny vydali se s ním muži podívat se na tu změnu, zápalili
jim to tam a odstranili ohrazení u pramene.
Kvůli tomu měl opět Babám nějaké opletání s úřady v Beregságu a
musil dojít dvakrát. do své jeskynní banky, a to nejen pro stříbro,
ale i pro papíry, za které si pak soudce Várga, jistě rozumný
člověk, koupil pár těch svých pěkných koní, což není žádným
tajemstvím.
Pak se v těch dobách usadil na Negrovci poustevník, a když se Babám
dostal na svých potulkách na tu horu, domlouval Babámovi, aby
zanechal svého kočovného života. Babám ho klepl trochu sekyrou do
hlavy, a když zjistil, že poustevník to nevydržel, pochoval ho
velice nábožně a na hrob mu udělal ze dříví velký kříž.
Říkalo se potom v kraji, že se Babám ujal dědictví po poustevníkovi,
které záleželo v neuměle sroubené chatrči. Našel však tam v hrnci
tři sta zlatých, což ho uvedlo v pravou pobožnost. Po celý měsíc
modlil se u hrobu poustevníka s vroucí pobožností a živil se po celý
ten čas mamalikou, kukuřičnou kaší, kterou si vařil ze zásob
nalezených v chatrči.
Modlil se: „Pane bože, rač odpustit všechno tomu poustevníkovi,
který byl jistě řádný a slušný člověk. Pane bože, pravím ti, že to
byl velmi hodný muž a jméno tvé bude pochváleno, když ho přijmeš do
nebe, a já ti to nikdy nezapomenu. Rozumíš mně snad dobře. Jestli
mně nerozumíš, dej mně nějaké znamení.“
Když do měsíce nedostal žádného znamení, tu se rozhodl, že ukončí
modlitby za poustevníka, a navalil kamení na hrob, aby vlci
poustevníka nevyhrabali a nesežrali. Nato odešel na Kiš Bočkó a za
deset zlatých koupil velkou svíci do tamějšího kostela poustevníkovi
na památku. Pak si řekl, že udělal pro poustevníka vše, co bylo v
jeho moci, a odešel nazpátek do hor na Šókamaru, kde si zakoupil
malé hospodářství a prokazoval dobrodiní celému okolí, že je
zbavoval starosti a péče o ovce. Dobře to však nechápali a měli
názor, že je ta vlastně krádež, a proto jednoho dne přišlo k němu
šest mužů ze šókamarských salaší a vyvedli ho za ves. Podotkli také
po cestě, že si může vybrat. Dát se oběsit hned, nebo až potom,
kdyby se vrátil do Šókamary. Slíbil jim, že na to nemyslí, ačkoliv
je mu zatěžko opouštět tak dobré lidi, že však nikdy se necpal tam,
kde ho nechtěli. Ujistil je též, že Šókamara jest prachmizerná
vesnice a že sám sobě se diví, jak to tam dlouho vydržel. Pak s nimi
popil vína v Šugatagu a srdečně se s nimi rozloučil a usadil se
trvale v Kabola-Polani, kde ho objevil mladý učenec profesor Fálva,
který byl stižen fixní ideou, že všechny národy vyšly v
předhistorické době odněkud od Boršy a Budafalu z horských údolí
Rodenského řetězu Lesních Karpat.
II.
V Kabola-Polani obýval Babám opuštěnou cikánskou boudu, jejíž
obyvatelé pomřeli na černé neštovice. Chodíval pravidelně denně do
hor a žil zas život veselý. Jednou si přinesl domů mladého rysa,
kterého si ochočil jako kočku. Rys nosíval domů různou drůbež,
kterou pochytal po okolí, a tak žili oba v bázni boží. Lesními
údolími již zněly píšťaly lokomotiv a přicházeli sem turisti,
neznámý zjev v Lesních Karpatech. A tu častěji setkal se Babám v
lese s nimi a měl kolikrát chuť provést nějaký hloupý kousek.
Vzpamatoval se však vždy včas a místo toho ukazoval turistům cesty
za mírnou odměnu, tahal se s nimi po horách a prodával jim malé
pravidelné krystaly křišťálu, které sbíral po horách a kterým říkají
marmarošské diamanty.
A tak seznámil se i s profesorem Fálvou u Kabola-Polani. Se zájmem
sledoval, jak táhne se nějaký muž od vesnice do lesů s motykou a
lopatou na zádech. Šel za ním z prostého pudu býti prospěšným i tomu
podivnému cizinci, nepřijde-li na něj, nedej bůh, nějaké zlé
pokušení.
Na Babáma naštěstí nedolehlo pokušení, ačkoliv byl s cizincem ve
hvozdu sám. Ten chodil jako zmámený po pahorcích a prohlížel okolí
brejlemi. Na jednom pahorku, kde rostlo nízké křoví a půda místy
byla holá, tam cizinec počal kopat.
A tu na Babáma počalo zas pokušení doléhat tíživěji a tíživěji.
„Hledá-li ten člověk poklad,“ pomyslil si nakonec, „nechám ho kopat.
Pročpak mám se s tím sám namáhat. Najde-li poklad, je vždy dosti
času, abych mu ho vzal.“ Se zájmem sledoval, jak pokračuje práce.
Cizinec najednou vykřikl: „Čekal jsem to!“ a počal si v ruce
prohlížet kus vykopaného hliněného střepu.
Babám se nad ním na stráni trochu příliš zvědavě naklonil, ztratil
rovnováhu a velice rychle skutálel se k profesorovi, který k němu
vlídně děl: „Toto žároviště není starší osmého století před
Kristem.“
Babám zůstal sedět s otevřenými ústy před ním a slyšel ještě, jak se
ho ptá cizinec v brejlích, ví-li on o nějakém pohanském pohřebišti.
Pak byl nucen naslouchat velkému přívalu slov a seznal z toho, že se
tomu pánovi jedná o nějaké rozbité hrnce.
Večer v krčmě kabolské U velkého přísného svatého Jana sám o tom
počal rozhovor se svými sousedy. Starosta, který byl v hlavním městě
přes měsíc, pravil, že takových nápadných lidí chodí mnoho po světě.
Někdo to dostane z pití, jiný opět z hoře. Počne se mu hlavička mást
a sbírá škatulky od sirek nebo papíry po ulicích. U každého se to
jeví jinak. Starosta se dušoval, že znal člověka, který z toho
pomatení sbíral i ty známky na psaní.
Babám rozšafně podotkl, že ten pán to má asi od těch brejlí, že tak
podivně hovoří. Stále mluvil o něčem před Kristem a něčem po Kristu,
o pohanech a nějakých národech. A nakonec mu řekl: „Za každý takový
velký střep hliněný, který najdete a mně přinesete, dostanete pět
krejcarů, za malý střep po dvou krejcařích.“
Rozešli se, když podotkl starosta, že on v tom toho cizince
nepodporoval, že je mu líto, že ho to chytlo v tak mladém věku.
„Ostatně,“ řekl důrazně, aby se vidělo, že pamatuje na všechno,
„kdoví zdali v tom není něco jiného. Vypravuje se, že chodí takoví
lidé, kteří chtí prodat uherskou krajinu Rusům.“
„Něco podobného jsem nepozoroval,“ pravil Babám a rozešli se. Lehl
si před svou boudou do trávy, v nohou mu vrněl rys jako kočka, když
přede, Babám díval se do jasných hvězd nad Lesními Karpaty a
přemýšlel o malých hliněných střepech, o velkých střepech, o odměně
za ně, a čím více přemýšlel, tu záhady se počaly samy rozvinovat.
A za půl hodiny byla mu archeologie úplně jasnou. Vstal a seběhl
dolů k židkovu krámu.
„Hej, židku,“ zabušil na okno, „prodej mně nějaké hrnce, vičerbačské,
víš, nepolévané, takové hrnce pohanské.“
Babámovi rádi vyhověli kramáři i o půlnoci, neboť o něm se mnoho
mluvilo. Přinesl tedy rychle tři hliněné hrnce, se kterými se Babám
vzdálil s ujištěním, že pokud se týče peněz za hrnce, že to dobře
dopadne a nemá rád hloupé upomínání.
Babám položil před svou boudou hrnce na zem, chvíli se na ně zálibně
podíval pří svitu měsíce, pak zvolal: „Nyolc száz ével Krisztus elöt,
osm století před Kristem,“ a rozbil hrnce sekyrkou, pokřižovav se,
na větší i menší kousky.
Pak rozryl, rozkopal zem naproti za potokem na břehu říčky Čeremoše,
dal střepy do země a ráno šel do Polaně do obecní krčmy navštívit s
ukázkou výsledku svého bádání po stopách minulosti pana profesora
Fálvu.
„Příteli, toť nad mé očekávání,“ zvolal pan profesor, „jsem opravdu
nadšen.“
„Bude to hodné staré,“ prohodil Babám, zapaluje si dýmku, aby zakryl
své pohnutí nad radostí učencovou.
„Veďte mne tam,“ křičel profesor, navlékaje si obráceně kabát,
„dejte zapřáhnout...“
„Není to daleko odtud,“ skromně řekl Babám, „snažil jsem se zbavit
vás dlouhého plahočení a je tam toho hodně.“
Po cestě vyptával se profesor, zdali se něco nevypravuje v okolí o
místu naleziště.
„Moc toho nevím,“ odpověděl Babám, „jen vypravuje se, že vykládali
staří lidé, kteří zas to slyšeli od svých pradědů, kterým to ještě
starší vyprávěli, že za dávných časů byli zde vojáci úplně cizí a že
odtáhli pak do Rumunska.“
„Stará Dácie,“ vyrazil radostně ze sebe profesor, a když pak na
udaném místě uzřel při vyhrabávání veškeré to bohatství, zvolal
vděčným hlasem: „Tohle jsem tušil. Tyto střepy jsou původu
římského.“
„Co je tohle?“ vykřikl nadšeně, když lupou prohlédl si jeden ze
střepů, „hle, tu typickým písmem starořímským vytlačeno MA. Tyto
střepy,“ pravil dále, objímaje udiveného Babáma, „jsou z nádob,
kterých používali vojáci římských legií Marka Aurelia, když pronikli
až sem na sever Panonie. Odtud pak odtáhli do Dácie, jak jsem už
před chvílí tušil.“
III.
Vičerbačský hrnčíř Mikloš Adám dál tlačí do svých ručních hliněných
hrnců své neumělé MA. Babámovy střepy jsou v městském muzeu
marmarošsigetském pod nápisem, že se jedná o starořímské nádoby z
doby Marka Aurelia.
A Babám stal se hlídačem v tom novém muzeu a vzpomíná si často na
profesora Fálvu a má dojem, že už to asi toho nebohého muže nepustí.

|
Báči Josef
I
Osel Pišta myslel, že mu to všechno
patří kolem dvoru báči Josefa. Rozehnal se vždy do kukuřice a proběhl se po
krásně zelených lukách až k Malému Hazarádu.
Někdy, a to hodně často, se stávalo, že pošlapal i tabákové záhony sousedům
v Kápolafálvě, z čehož míval největší radost báči Josef, který neměl rád své
sousedy, poněvadž ho tenkrát nevolili do sněmu.
Kdykoli si báči Josef vzpomene na tu zradu Kápolafálvských, jde do loveckého
pokoje a nabíjí tam pušky. Pak vyjde s osmi ručnicemi před dvorec a vypaluje
jednu pušku za druhou směrem ke Kápolafálvě.
Když hlavně jsou již rozpáleny a on poplašil všechny dropy v okolí, počne se
pomalu uklidňovat, což se již děje hladce.
Odnesl ručnice zas na staré místo, natřel je tukem a v pořádku rozvěsil po
stěně. Pak si zapálí vždy báči Josef dýmku, dar samotného župana, a Pišta mu
musí přinést džbán vína.
Je pozoruhodné, že osel i sluha mají stejné jméno, Pišta. Jednou, když
přijeli statkáři z okolí na návštěvu k báči Josefovi, vedla se o tom debata,
dostal-li osel jméno po sluhovi, nebo sluha po oslovi.
To se samo sebou rozumí, že sluha byl na dvorci dřív a že pak to pojmenování
oslovo nemělo pří hany, neboť osel Pišta byl tak chytrý, že říkal báči Josef
sluhovi, že si ani nezaslouží, aby se stejně jmenoval jako ten osel.
Později však i sluha Pišta změnil se hodně ke svému prospěchu a každého rána
již bez chyby odříkal před báči Josefem: „Roku 1905 ráčil jste, velkomožný
pane, pozvati k sobě sousedy z Kápolafálvy a upéci dva voly. Daroval jste
jim též tři sudy vína a řekl k nim: ,Milí pánové, uznáváte, že se starám o
vás jako váš bratr a otec. Představte si, jak bych se teprve o vás staral,
kdybyste mne poslali do sněmu. Představujete si to?’ Načež tito bídní psi
zařvali jedním hlasem: ‚Představujeme si to.’ Vy pak, velkomožný pane, ráčil
jste jim dát ještě vyvalit další dva sudy a řekl k nim: ‚Spoléhám se tedy,
že dostanu vaše hlasy.’ Zadušovali se ti bídní psi, že nic jinak neudělají,
než že do jednoho budou volit velkomožného pána, a pak ohavně všichni do
jednoho dali hlasy tomu beťárovi z Kápolafálvy Miklosovi. Nechť velkomožný
pán nikdy jim té zrady nezapomene.“
To bylo báči Josefovo ranní „Kápolafálvam esse delendam“ a jeho slova byla
vždy táž: „Ano, musím zničit Kápolafálvské, ale doposud nevím, jak to
udělám.“
Míval tedy velkou radost, když osel Pišta zadupával sousedům tabákové
záhony. Činil tak zúmyslně, neboť jednou se jich nažral a bylo mu tak
špatně, že cítil odpor vůči těm listům zeleného tabáku.
Z Kápolafálvy vyslali jen jednou rozumného obecního tajemníka, starého pána
Hazájánose, aby báči Josefovi domluvil, by osla nepouštěl ven, že jim tropí
nepřístojnosti na polích.
Báči Josef vyslechl velmi vážně pana Hazájánose a nepokrytě schvaloval
jednání oslovo.
„Víte, pane,“ řekl, nalévaje vyslanci z Kápolafálvy červené víno do džbánu,
„buďte rád, že jsem dnes v dobré náladě, jinak s vámi by to dopadlo ještě
hůř, než to dopadne.“
„Jak to dopadne?“ zdrceně tázal se pan Hazájános.
„Nevím doopravdy, jak s vámi zatočím,“ odpověděl s úsměvem báči Josef, „ale
zatím klidně pijte víno, dokud si něco na vás nevymyslím.“
Pan Hazájános odevzdal se klidně do svého osudu a vypil šest džbánů vína.
Nevěděl ani, když spadl pod stůl, že s něho stahují kalhoty.
Dopadlo to tedy konečně tak, že ráno druhého dne našli u Kápolafálvy občané
svého obecního tajemníka u studně, nahého, natřeného medem a posypaného
paprikou. Spal a na prsou měl lístek s nápisem:
„Tak jsem vám to osladil. Báči Josef.“
Zhanobený obecní tajemník, když ho vymáchali ve studni, aby to s něho
pustilo, spal i ve vodě a probudil se až odpůldne a zprvu se všemu strašně
divil. Pak vykládal, že správně a poctivě vyřídil své poslání, a později
mluvil o tom, že ho chtěl báči Josef zastřelit, ale že upustil od toho,
ačkoliv už měl na něj namířeno.
„Škoda, že mne nezastřelil,“ láteřil pan Hazájános, „konečně byste mu přišli
aspoň na kobylku.“
Zatím báči Josef vesele chodil po svém dvorci a pil své víno a usmíval se na
celý svět. Věděl, že bude mít teď pokoj od stížností Kápolafálvských na
nějaký čas a že bude moci klidně dál vymýšlet si plány na zničení svých
sousedů.
V době toho klidu vyjel si do města Zaly a potkal cestou dvacetičlennou
rodinu cikánskou.
„Velkomožný pane, Milosti,“ zahovořil k němu vůdce rodiny, „obdaruj nás
láskyplně, vyhnali nás z Kápolafálvy a jdeme do světa.“
Báči Josef se zamyslil. „Měl bych vás dát také vypráskat z kraje,“ pravil
vlídně, „ale jsem dobrý člověk. Vykáži vám místo na svých pozemcích.“
Vykázal jim místo tam, kde jeho pozemky těsně hraničily s pozemky sousedů
kápolafálvských.
„Tohle je mé,“ řekl významně, „čert aby vzal mně duši, jestli nezastřelím
každého z vás, kdo by mně sáhl na mou kukuřici, ale kousek vedle, to už
patří ke Kápolafálvě. To máte, braši, jen vztáhnout ruku ...“
„Rozumíme, Milosti,“ pravila stará cikánka.
Bylo to za tmavé noci, kdy spali prvně cikáni na nepřátelské hranici a pekli
si kukuřici z kápolafálvských polí.
Bylo to za tak tmavé noci, že temnější mohly být jen myšlenky báči Josefa na
zničení a potření sousedů v Kápolafálvě.
II
Osel Pišta neměl mnoho přátel, poněvadž neuměl se chovat úlisně. Byl
velmi přímé povahy a nedal se uplatit ani cukrem. Nejraději žral kukuřici a
bodláčí si vůbec nevšímal. Když ho pěknými slovy vyháněli z kukuřice, tu
takového úlisníka pokopal.
Byl vůbec velký podivín. Jednou odnesl v hubě klobouk důstojného pana
vikáře, když ten usnul v morušovém háji, a odnesl si ho do stáje. Napadal
lidi na poli a rozházel jim nádobí s obědem. Nedělal si mnoho ani z četníků
a starého strážmistra povalil jednou na zem a válel se po něm s radostným
hýkáním.
Tím byl pak strážmistr tak znemožněn v kraji, že musel do pense.
Největší hravost jevil, když setkal se s finančními strážníky, počítajícími
záhony tabáku. Honil je po polích s ohonem do výše a funěl přitom jako
nejčistokrevnější hřebec.
Točil se k nim zadkem s báječnou bravurou a nikdy kopytem nechybil knoflíků
u blůzy, až se páni finančníci váleli po zemi.
Říkalo se, že mu dává báči Josef pít ze štoudve víno. Bylo na tom pravdy jen
tolik, že mu dával do menší mísy občas trochu vína, když měl náhodou hosty,
aby jim ukázal, co Pišta umí.
Pišta byl potom roztomilý a jen svlékal hosty, kteří se k němu přiblížili, z
kabátů, chytaje je chrupem za látku, kterou přetrhl ve dví. Když pak s jedné
slečinky ten zbůjník stáhl sukni, ukazoval báči Josef jen na výslovné přání
hostům znamenitého žertovného osla.
Tak měl osel Pišta velmi málo přátel kromě báči Josefa. Vykládal často, že
by se bez toho osla nudou ukousal. Každý den přišla na osla nějaká stížnost.
„Jsou to beztak jediné žertíčky, které tu máme,“ říkal každému, kdo si
přišel stěžovat, „proč bych mu měl dát hned sedřít kůži, když ti ženu s
dítětem srazil do potoka.
Zažertoval si trochu, a kdo ví, co bys ty vyváděl, kdybys byl na jeho místě.
Ostatně to víš, že to nemám rád, když si někdo na Pistu stěžuje. Děkuj bohu,
že máme konstituci, jinak bych ti dal pandury trošku gatě vyprášit. Divíš
se, co? Ono to však půjde i bez pandurů a s konstitucí ke všemu. Spraví to s
tebou tamhle šafář Misko s tou tlustou holí u vrat, abys věděl, žes jednal
nerozvážně. Nemám práva dát tě na lavici, neboť je po nevolnictví. Jsi
svobodný uherský občan a tak tě také párkrát jen tak v běhu na svobodě
přetáhne holí.“
Báči Josef byl veliký zpátečník, jak o něm mysleli po celém okolí. On sám
říkával, že ho potomci budou soudit spravedlivěji. Jisto však bylo tolik, že
vzpomínal stále na doby, kdy Kápolafálva patřila robotou k jeho dvoru a kdy
dovoleno bylo provozovat jeho předkům různé žertíky se sedláky v době po
vládě josefínské.
Jeho dědeček střílel do sedláků štětinami a psal si o tom deník.
Ještě otec báči Josefa dal beztrestně pověsit jednoho sedláka, který mu
upřel jedno narozené hříbě.
Báči Josef připadal si však velice laskavým vůči všem, kteří s ním přišli do
styku. To bylo též pravda, jen nesměli přijít s ním do styku v tu
dobu, kdy v hlavě se mu rodily nové žertíčky, jak říkal jemně svým velkým
násilnostem.
Jeho oblíbeným žertíkem bylo, že vandráka, který zabloudil k jeho dvoru, dal
zašít do čerstvé kůže ovčí a pustil na něj ochočeného vlka Tůreka, aby se
prokousal kůží až na vandráka. Ovšem žé“se, pokud to prováděl, nic nestalo
muži zašitému v kůži. Když docházelo k nejhoršímu, vlka zahnali do boudy
(chodil volně po dvoře) a vandráka pak báči Josef dobře obdaroval. Jednou se
však stalo, že nějak později vlka chtěli odehnati a ten již pustil se do
vandráka, který byl velmi krátce hotov s vlkem. Zprostil se kůže a tímže
nožem, kterým rozpáral kůži, rozpáral také i vlkovi břicho.
Tenkrát báči Josef rozlítil se nad smrtí Türeka tak, že běžel domů pro
ručnici.
Schovali nešťastníka do jedné komory s obilím a zamkli. Báči Josef hrozil,
že všechno postřílí, a řval do komory: Vylez ven, bratře, nic se ti nestane,
ukaž svou rozumnou hlavičku alespoň v okně.“
Když to nepomáhalo, usmyslil si báči Josef, že ho vyhladoví, aby snad
výstřelem do okna nezapálil obilí v komoře.
poručil si dát víno do džbánu, židli a noviny, posadil se pohodlně a občas
pro ukrácení chvíle vystřelil do vzduchu, vyzývaje zajatce, aby ukázal svou
rozumnou hlavičku v okně.
Bylo to dlouhé obléhání. Báči Josef vydržel po celé tři dny a noci. Ty doby
však minuly, kdy báči Josef u honvéd-husarů vydržel po celý týden potloukat
se po různých krčmách své garnizóny. V deset hodin večer třetího dne usnul a
spal celý druhý den. Mezitím vypustili nešťastného vandráka, který utíkal,
jako by mu zapálil na hlavě věchet slámy.
Když se báči Josef probudil, měl srdce měkké a lítostivé. Poručil, aby až
odejde do svého pokoje (ještě si nedůvěřoval, aby po něm nestřelil), dali
vandrákovi najíst a napít, čemuž ovšem nemohli vyhovět. To byl také jeho
poslední zvláštní žertík, ve kterém jevila se surová povaha maďarských
magnátů. Náhle se změnil a chodil, jak říkali všichni, kdož ho znali, jako
ovce. To se stalo tak. Přijela totiž jeho neteř Žofie.
III
Byla to mladá dáma s něžnýma modrýma očima, pravý ideál všech snílků, kteří
procházívali se za ní po Margaretině ostrově a marně jí nabízeli svůj
průvod.
Když přijela, staral se právě báči Josef na dvoře o to, jakým způsobem má
potrestat jednoho čeledína, který usnul na hlídce proti sousedům
kápolafálvským, kteří se stavěli poslední dobou výbojně proti němu a spásali
mu nějaký pruh louky u říčky Zaly.
Právě si vzpomněl, že bude dobré, když ho dá za palce pověsit na voj, když
objevila se slečna Žofka se svým smutným zrakem.
Na uvítanou byla poskytnuta zbloudilému provinilci úplná amnestie a tak
počala na dvoře nová éra.
Báči Josef zjemněl tak, že dal si jednou zavolat šafáře a lítostivě mu řekl:
,,Já starý, šedivý osel zjemněl jsem tak, že proboha tě prosím, dej mně
jednu přes hlavu.“
Žofie udělala z něho tak jemného člověka, že při stole jen vzdychal a raději
ani nemluvil, aby nepronesl nějaké nepřístojné slovo.
A Žofička, jak nazýval to éterické stvoření, byla stále tak podivně smutná,
mluvila o květinách, o švitořivých tvorech z ptačí říše.
A jednoho dne potkal ji osel Pišta, když na louce sbírala květiny.
Pišta, jak se mělo potom za to, neměl rád to jemné stvoření, které způsobilo
takovou změnu, že mu nedovolili provádět jeho žertíky. Opovržlivě se k ní
obrátil a kopl ji, až se chudák převalila do svých milých květinek, pak se
toulal po tři dny po okolí.
Slečna Žofička uražena odjela ještě téhož dne a tři dny zachovával po ní
báči Josef smutek.
Třetího dne, když konečně osel Pišta vrátil se zas hýkaje radostně do
dvorce, tu báči Josef po prvé po té dlouhé době odříkání hlasitě zaklel a
svolávaje všechnu čeleď zvolal silným hlasem: „Azebadta! Dnes táhneme na
Kápolafálvu.“
A zatím co se něžná jeho neteř procházela jako o závod s jinými slečnami po
promenádě na Margaretině ostrově v Pešti, zapaloval báči Josef u Kormentu
svou kukuřici na poli těsně sousedícím s polnostmi Kápolafálvských, aby od
ní chytila také kukuřice na jejich polích.
A večerem rozléhalo se opět klení báči Josefa, až celá čeleď jako u vytržení
si šeptala: „Zaplať bůh, zas je při starém. Vrátily se zase staré, dobré
časy. Báči Josef zas bude střílet.“

|
Badatelé neznáma
Trochu spiritistická historie
Láďa, žák druhé
třídy gymnázia, zakusil plnou měrou platnost slov Camilla
Flammariona, že volné bádání po pravdě jest nepříjemné všemu světu,
poněvadž každý mozek má své drobné předsudky, jichž se nechce
zhostiti. Když totiž v deset hodin při přestávce ukazoval svým
spolužákům, jak u nich doma sestra má takový malý stoleček a ten
stoleček že se pohybuje a klepá, že odklepá všechny otázky, jako
například: „Je tam někdo?“ „Je,“ a podobně, byl v nejlepším výkladu
přerušen panem katechetou, který podrobil ho přísnému výslechu,
nazývaje ubožáka prašivou ovcí, která zanáší spiritismus mezi
dvanáctileté hochy.
Výslech byl krutý.
Láďa byl tázán, jak to přišlo, že věří v spiritismus. Odpověděl, že
má sestru, která jednou byla u přítelkyně, kde měli takový
pohybující se stoleček, najednou sestra omdlela a utekla na hřbitov.
U hřbitova potkala ducha a ten ji vrátil nazpátek. Šel s ní až k
domu a tam uviděla maminku před hokynářským krámem. Duch zmizel a
doma bylo boží dopuštění. Tatínek se zlobil a říkal, že nedovolí,
aby chodila a courala s duchy, kteří vypadají jako František Kramer,
medik z vedlejšího domu. Pak si sestra přinesla takový malý stoleček
domů a on ho strkal po abecedě. Sestra se ho ptala: „Miluje mne?“ A
on strkal stoleček po papíře, až odpověď zněla: „Bodejť ne.“ Pak mu
sestra řekla, že tomu nerozumí, a strkala stoleček sama. Odpověď pak
zněla: „Horoucně.“ Pak nesl sestře psaní na poštu, dostal dva
šestáky od ní a od té doby věří ve spiritismus.
Toto přiznání
zbloudilého hocha nemělo pro něho nijakých následků. Byl pokárán,
aby napříště vystříhal se všeho poučování spolužáků o spiritismu,
hypnotismu a podobných věcech, které pletou rozum.
Od tohoto okamžiku
celá třída stala se přívržencem spiritismu. Hned druhého dne přinesl
Bernášek do školy knihu o médiích, o uspávání a pozítří již hledali
při přestávce po třídě médium. Přihlásil se dobrovolně první
průkopník spiritismu ve třídě Láďa, který poučoval, že napřed musí
se modlit celé shromáždění.
Nastal nyní spor o
modlitbu, a tu zvítězil náhled Láďův, aby modlili se k profesorovi
latiny Brenovi následujícím způsobem: „Prosíme tě, pane Brene,
vzhlédni s laskavostí na nás a oroduj za nás před soudnou stolicí
boží.“ Touto modlitbou upokojili své svědomí, neboť profesor Bren
byl jejich třídním. Láďa sedl si na lavici a Bernášek ho uspával.
Lechtal ho pod krkem a tahal za nos, přičemž shromáždění modlilo se:
„Prosíme tě, pane Brene, vzhlédni s laskavostí na nás a oroduj za
nás před soudnou stolicí boží.“
Láďa počal chrápat
a dělal, že spí. Zapomněl se však trochu a najednou počal si utírat
nos. Bernášek upokojil shromáždění, že teď právě vstupuje do Ládi
duch ředitele gymnázia, a prosil, aby dávali teď otázky Láďovi.
První otázal se
Gebler: „Budou odpůldne vedřiny?“ Odpověď byla nesrozumitelná.
Médium zabručelo: „Byl bych sám rád!“ Další otázku podal Hajnic:
„Dostanu nazpátek ten nůž, co mně ukrad Štibic?“ Odpověď zněla
tajemně, jako říkával pan ředitel: „Vidím se nucena politovati vás.“
Přitom médium kýchlo.
Pak Bernášek řekl,
že nyní vystupuje z Ládi duch ředitele a teď do něho vstoupí duch
Bernáškova nebožtíka dědečka.
Shromáždění se
zachvělo a Bernášek se ptal: „Dědečku, jak je vám na vonom světě?“
„Ještě to ujde, v
pátek mám k obědu vepřovou pečeni a sladké dřevo. Pomeranče jsou
tady zadarmo a do pekla je odtud tak daleko jako z Libně do Krče.“
„Je vám horko,
dědečku?“
„Já se koupám,“
zněla odpověď, „teď jsem dal právě pasáka Hobzíkovi pod vodou...“
Hobzíkem zatřásla
zima. Jak ví duch Bernáškova dědečka, že je on, Hobzík, s Láďou na
štíru.
Duch dědečkův
pokračoval: „Hobzík je mizernej kluk, krade čtvrtky papíru kamarádům
a nedávno na šancích šacoval jednoho kluka. Když ho někdo chytí, ať
mu přerazí nohy. A kdo ho zboxluje, přijde do nebe.“
Po těchto slovech
chtěl si Benda zasloužit nebe a začal Hobzíka rýpat do žeber a bylo
by málem došlo ku rvačce.
„Dědečku,“ tázal
se Bernášek, „co děláte v záhrobí celé dny?“
„Tluču kamení na
silnici k očistci,“ odpovědělo médium vážně, „to kamení, to jsou
duše profesorů, jenom profesor z tělocviku tady není.“
Láďa začal sebou
vrtět a prohlásil, že už se probouzí. Tázali se ho, jak to tam v
záhrobí vypadá. Řekl, že dobře. Všechno fialové a červené. Stromy
mají ruce a oči a mluví latinsky, aby jim Láďa a jiní duchové
nerozuměli. Také se tam v záhrobí potulovalo několik Indiánů. Poznat
mezi nimi Manitou z románů Mayových. Potkal šilhavého ducha, který
vypadal jako Francek školníků. Na kapradinách tam rostou fíky.
Několik starých Římanů sedělo tam u vodopádu, ve kterém tekla krev,
a učili se latinsky z Hrbkovy mluvnice. Když se setkal s duchem
Bernáškova dědečka, zdálo se mu, že je o hodně lehčí. Moc zdravá
krajina to záhrobí není, poněvadž se tam nastěhujou všichni, kteří
zemřeli. Setkal se tam také s jedním jenerálem, který mu salutoval a
povídal, že z Hobzíka bude kat.
To byly stručné
zkušenosti a pozorování, která konal Láďa v záhrobí. Návrat Láďův ze
záhrobí oslaven byl strašným řevem dvanáctiletých spiritistů, který
měl za následek, že přiběhl do třídy třídní profesor a zapsal si
celou třídu do třídní knihy s poznámkou: „Přišed do třídy, uslyšel
jsem řev.“
Tím potvrdil
vznešenou myšlenku, že jsou stále lidé, kteří dávali vždycky
přednost nevědomosti před věděním.
Ubohý třídní
profesor. Jak byl nevědomý a jak právě hrubým způsobem snažil se
potlačiti snahy badatelů neznáma, jejichž reprezentant Láďa jednal
právě v lavici s nějakým Maizlem o zkamenělině, která dostala se do
Maizlova majetku tím způsobem, že jako majetek kabinetu ústavu spolu
s několika jinými druhy kolovala na ukázku a k poučení studentíků
předevčírem po třídě, až uvázla v Maizlově kapse. Šeptali si.
„Víš, Láďo, já ti
ji prodám, ale za pětník. Já vím, že jsi Láďa, ale peníze do ruky.“
„Já ti tedy
odpůldne pětník přinesu. Vezmu si doma na sešit a ještě ti dovolím,
abys mne uspal. Víš, to se dělá takhle. Myslíš si: Kdyby tak pánbůh
dal a Láďa usnul. A tu já hned usnu a moje duše se odstěhuje do
záhrobí. Mysli si to. Myslíš si to? Vidíš, na mě už jde dřímota a už
začnu mluvit ze spaní.“
Maizl se lekl. Co
teď? Láďa má zavřené oči, on ho uspal. Přijde profesor a duch Láďův
ze záhrobí bude mluvit o něm, o jeho zkamenělině, kterou vzal, a o
tom, že ho Maizl uspal. Pošlou k nim do bytu školníka, zpráskají ho
a prodají mu velocipéd. Nešťastný Maizl. Vida, už je to tady! Duch
Láďův ze záhrobí tiše bručí: „Maizle, zloději, dej sem tu
zkamenělinu.“
Maizl vtiskuje mu
zkamenělinu do ruky a duch pokračuje: „Teď se právě špacíruju na
Marsu. Zdejší lidé vypadají jako stonožky. Povídá zde jeden kluk, že
jeho otec má dvě stě noh.“
Maizl se počal
třást strachy a začal se hlásit. „Co chcete, Maizle?“
„Prosil bych ven,
pane profesore.“
„Tak jděte, ale ať
za vámi nemusím poslat jako za Bubeníčkem.“
Maizl vyvrávoral
ze dveří a byl dlouho venku, sklíčen v duchu, co bude, až se vrátí?
Probudil se už Láďa, vrátil se ze záhrobí, či bloudí ještě na Marsu,
nebo setkal se jeho duch s nějakou překážkou, či dokonce vstoupil
jeho duch do pana profesora třídního? Ale konečně musil se vrátit.
Vstoupil. Láďa byl u tabule a odpovídal na otázky. Zkoušel ho
profesor ze slovíček. Nevěděl, jak se latinsky jmenuje svízel, a
dostal nedostatečně. Vrátil se roztrpčeně do lavice, kde prohlásil k
Maizlovi, že to neodpustí panu profesorovi, a až ho při přestávce
uspí, že jim řekne, co třídního profesora čeká. Konec hodiny
strávili pak, že Láďa vykládal, jak v nepřítomnosti Maizlově mluvil
s duchem Piláta, který mu říkal, že Hannibal bydlí o ulici výš než
tyran Thrasybulus.
„Mně se zdá,“
pravil nepřítel bádání o neznámu, třídní, „že já vás budu musit
rozsadit.“
Nežli mohl tuto
myšlenku provést, zazvonilo a profesor šel sníst párek.
Maizl rychle v
přestávce rozhlásil, že byl Láďa tu hodinu na Marsu, a chlubil se,
že ho uspal. Hned obklopen byt hloučkem mladých badatelů, kteří
nabízeli se, že ho budou znova uspávat.
Posadili ho na
židli na katedře, tak aby se nedíval na dvéře, a počali se modlit:
„Prosíme tě, pane Brene.“
„Jó,“ odporovalo
médium, - „když mně dal třídní pumu ze slovíček, tak se musíme
modlit k jinému. Modleme se k profesorovi tělocviku. Říkejte za
mnou: Prosíme tě, vzhlédni milostivě na své žáky, pane profesore
Lístku, a oroduj za nás tu i v záhrobí u všech svatých a světic
božích.“
Opakovali po něm a
Láďa prohlásil, aby se to dvakráte pomodlili za sebou a pak že ho
uspí a on že se zeptá duchů v záhrobí, co čeká na třídního
profesora.
Zamhouřil oči a
spustil: „Vidím profesora Brena, že jí párek. Právě teď jsem jeho
duchovi podrazil nohy. Profesor se zakuckal a v párku našel švába.
(Já ti osladím tu mou nedostatečnou ze slovíček!) Všechno je kolem
mne žlutý jako petrklíče, ty jsou zde taky a mateřídouška je vyšší
než kostel u svatého Apolináře. Potkávám nějakého starého ducha. Ten
duch trochu šmaťhá. A ten duch do mne teď vjel a já už vím, co na
třídního čeká - „
Nastalo všeobecné
napětí.
Všichni se skupili
kolem média. Médium prorokovalo: „Třídní profesor vezme si mou
slepou starou tetu za manželku, která mu rozbije hlavu hrncem na
polévku. Bude čím dál tím hloupější a bude krást péra klukům ve
škole a housky z lavice. (To je za tu pětku, pane profesore!) Při
maturitě ukradne inspektorovi hodinky z kapsy a udělají ho školníkem
a bude musit čistit boty studentům.“
Vtom vešel třídní
profesor a přiblížil se pomalu. Bubeníček ho zpozoroval. „Láďo,
třídní je tady.“
A tu médium
hlasitě proneslo: „Pana třídního udělají ředitelem gymnázia, on se
bohatě ožení a bude školním inspektorem, je takovej hodnej.“ Po
těchto slovech vrátil se ze záhrobí a otevřel oči.
Pan třídní, který
poslední pěknou větu slyšel, pohladil Láďu po vlasech a ptal se:
„Tož hošíku, na co
jste si hráli?“
Vzadu Bubeníček
chtěl Láďovi pomoci a vykřikl: „On si z nás dělal legraci!“
„Vy ničemové,“
řekl třídní, „už jednou jsem vás zapsal do třídní knihy a teď vás
zapíši podruhé a k Láďovům domů půjde školník, ať hošíka
vypráskají!“ Odcházel šilhaje rozčilením.
Vidíš, Láďo,
badateli neznáma, jak pravdivá jsou slova, že volné bádání po pravdě
jest nepříjemné všemu světu, poněvadž každý mozek má své drobné
předsudky. A co jest ti platno, že i věda zanáší se spiritismem,
když otec tvůj, vyslechnuv vzkaz pana profesora od školníka, volá na
služku: „Anna, přineste rákosku a budete mně Láďu držet...“
Za chvíli nato
bylo slyšet, jak badatel neznáma kvílí a slibuje, že už to nikdy
neudělá...
A o jednoho
mučedníka bylo víc...

|
Baluškova zrada
Každý národ může
se pochlubiti zrádci, jejichž jméno jest spojeno s různým
proklínáním. Zajděte například mezi vyšehradskou mládež, nejlépe,
když s bohopustým řevem u školy na Hrádku oznamuje kolemjdoucím, že
pro dnešek vsála již dost toho věčného: byt, bylina, bystřina,
babyka, kobyla, a zeptejte se té naděje vlasti na Balušku.
Uslyšíte, že právě
dnes zas dali ve škole spolužáci Baluškovi hobla, zbytek to tortury
za středověku, něco tak mezi napínáním na žebřík, lámáním kolem a
trdlicí, kde se odsouzenec přehne přes lavici a hobluje se s ním
postupně jedna školní škamna po druhé, při kterémž právu útrpném se
musí dávat pozor, zdali nejde pan učitel.
Uslyšíte dál, že
je Baluška pes. Tím je to zvláštní, že užívají k označení Balušky
jméno tvora, o kterém jim školní čítanky neúmorně vykládají, že jest
to věrný přítel člověka. Jak dále ho pojmenují při té příležitosti,
to záleží na duševních schopnostech jednotlivců, kteří zúčastňují se
debaty o Baluškovi. Jsou totiž školáci, kteří nevynikají příliš v
přírodopise, nezapamatují si názvy různých cizokrajných zvířat a
musí se omezit, vypravujíce o svých druzích, jen na vyjmenování
zvířat domácích.
Slyšel jsem také,
že prý Baluška je pravým opakem toho, čemu se říká pojem vůně.
Celkem nalezne
pozorovatel nevyčerpatelné množství nadávek týkajících se Balušky a
na něho adresovaných. A nejhroznější je ono slovo, které rozlehne se
kolem vás:
„Ano, mladý pane,
Baluška je velkej zrádce.“
A zatímco určuje
se definice Balušky, ten se plíží oklikami do Podskalské třídy,
smutný, ubitý tím vším. Občas se rozhlédne kolem, pátravě prozkoumá
okolí, zdali nejdou za ním, a ulekaně mizí za roh, neboť spatřil
skupinu svých druhů v jedné ulici.
Opět velkými
oklikami jde domů zadem, a když zmizí v rodném domě, tu ještě
prozkoumá, zdali na něho nečíhají v chodbě.
Doma sedne si do
koutka a vyjeveně dívá se do prázdna. Někdy chodí po pokoji a
pátravě rozhlíží se kolem.
Tak se asi
rozhlížel Jidáš po jedné židovské silnici, hledaje osiku, na které
by se oběsil. Tak se asi díval kolem sebe starořecký zrádce Efialtés,
když vedl perské vojsko oklikami do zad svých krajanů u Thermopyl.
A pak se dá
Baluška, ten vyšehradský Efialtés, do pláče, neboť nemůže na ulici,
kde ho čeká výprask s 99procentní pravděpodobností.
S historií jeho
zrady spojena jest velká doba Vyšehradu. Nemusí být někdo na slovo
vzatým zeměpiscem, aby nevěděl, že mezi Vyšehradem a Smíchovem teče
řeka Vltava. Děje se tak po věky. A stejně snad po tu celou dobu oba
břehy žijí v urputném nepřátelství. Není také slýcháno, že by se
Podskaláci nebo Vyšehradští přiženili na Smíchov.
Zeptejte se
šestiletého občana z Vyšehradu, co soudí o Smíchovských. Řekne vám
takovou kritiku o protějším břehu, že by bylo velmi nesnadno uvésti
ta slova do salónu.
Slýcháváme velice
mnoho o českém pohostinství, ale jsou to doopravdy jen bajky, o čem
by vám mohla bohatý materiál snésti všechna ta poupata ze Smíchova,
která octla se v Podskalí nebo na Vyšehradě, a na otázku, kterou jim
tamější dětská pouliční milice kladla, odkud jsou, hrdě prohlásila,
aby vlast svou nezapřela, že jsou ze Smíchova. Obyčejně hrdě vždy
řekl každý ten člen národa z protějšího břehu, že jest Smíchovák. Tu
se do něho vždy strčí a zvolá se diplomaticky:
„Co strkáš,
uličníku?“
A už to jde dle
nezměnitelného programu. Dva mu skočí na krk, jiní mu podrazí nohy.
Málokdy se stane, že polapený nepřítel vyzná na trápení, že není
Smíchovák.
Podstupují
obyčejně muka statečně a bez proseb o slitování. Ve většině případů
zajatci nadávají Podskalí i Vyšehradu, ztěžujíce svou situaci.
Je nabíledni, že
Smíchováci, když jdou ze školy, pořádají pravé honby na svého
nepřítele z protějšího břehu, který namátkou dostane se do
smíchovských ulic. Svůj výprask provázejí Podskaláci či Vyšehraďáci
obyčejně cynickými poznámkami. Že se přitom přemoženým odnímá jich
majetek, rozumí se samo sebou. A letní i zimní výzbroj obou
válčících národů je stejná: prak i řemen.
Vyšehradští i
Podskalští byli spojenci. Vyšehradští však byli jaksi na druhém
místě v těchto bojích, neboť když řeka zamrzla a na ledových pláních
docházelo k velkým pravidelným bitvám mezi oběma břehy, Podskaláci
hnali Vyšehraďáky do prvních řad, do nejnebezpečnější fronty, a když
pak šacovali zajatce, tu Vyšehraďáci dostali sotva třetinu kořisti.
Na odškodněnou za tolik obětí netěšili se žádnému politickému právu
a neměli také žádné účasti ve vedení vyjednávání o občasná příměří.
Poměry se změnily,
když stavební ruch počal ničit Podskalí. V nádherných činžácích
objevili se noví Podskaláci, kteří nevěděli, co je to prak. A
matinky nepouštěly své děti z bytu na ulici, neboť ta naděje pravého
břehu byla zchoulostivělá, měla pěkné botičky, prádýlko, hezké šaty
a pomádou namazanou hlavu.
Z pravých
podskalských bojovníků zbyly jen nepatrné zbytky, které potloukaly
se kolem vysokých činžáků s proklínáním. Nezastavili tím však
ničivou práci stavitelů, a proto v zoufalství nad tím vším učinili
pokus zavést v nové čtvrti hrůzovládu. A tak vypukla válka práčat,
válka frondy podskalské proti novým, slušně oděným přistěhovalcům,
kteří jejich otce vypudili za bránu, a proti samotným Vyšehraďákům,
kteří se vzchopili v poslední chvíli, když zoufalé roty podskalských
práčat vnikaly do vyšehradských ulic a počaly dřít a utiskovat své
bývalé spojence. A v té době, kdy jindy za podzimních dnů byly
činěny svorné přípravy k zimní válce proti Smíchovákům, záležející v
tom, že kradly se na všech stranách řemínky k bičům, aby dobrými
praky vynutili si v zimě přechod přes zamrzlou Vltavu, nyní
docházelo s vyšehradským spojencem k drobným přestřelkám kamením a u
hokynáře Vavrouška vytlučeno okno. A nyní, v době svrchovaně
napjaté, nastává Vyšehradským nová slavná éra. Zapomněli na to, že
Picek od brány zařídil se se svými druhy pod hradbami samostatně a
že též ohrožoval na jaře dolní město, zapomnělo se na to úplně, a
byl to Baluška, který vystoupil v té době na veřejnost. Vyjednal s
Pickem spolek na výboj i odboj a počátkem podzimu byla úplně potřena
vláda podskalské libovůle.
Slavná doba
Vyšehradu nastala. Zbytky podskalských práčat musily na hradbách
vyšehradských odpřísáhnout věrnost a ta, která nechtěla se podrobit,
vyhlášena za psance a každý mohl do nich strčit a říci to známé:
„Co strkáš, vole?“
Jisto je, že nebýt
Picka a jeho soudruhů, nebylo by došlo k tak skvělým výsledkům, a
tím více sluší pochválit Balušku, že tak obratně s ním vyjednal
spojenství, aniž by svou vlast připravil do finančních nesnází. Celé
spojenectví nestálo víc než tři ocelové knoflíky, píšťalku policejní
a pět svatých obrázků.
Když tedy poměry v
zemi byly uspokojeny, bylo nutno konečně upravit poměr k
nejsilnějším sousedům, a to k Podolákům.
Podolský národ
vznikl splynutím původního obyvatelstva u vody s vystěhovalci z
Podskalí, s psanci, vypuzenými od upraveného nábřeží, kde za nocí
není již vidět vory u břehu a na nich ohně plavců.
Jen poetická duše
za tmy cítí, že nad vodami visí ještě záchvěvy staré písně a mimoděk
slyší refrén hymny za osvobození v původním nářečí:
My jsme Podskuláci,
zahnali jsme
Smíchováci...
A to je tak
dávno...
Živly přistěhovalé
z Podskalí jaly se naráz zpracovávat Podoláky a vymýšlely si různá
rčení Vyšehradských o Podolských. Že jsou prý mouchožrouti.
Doopravdy nebylo
na tom mnoho pravdy. Žil totiž jednou v Podolí-Dvorcích jeden kluk
jménem Vačkář a ten pro zábavu výletníků chytal mouchy a za odměnu
jednoho krejcaru snědl jich pět. Pak zpyšněl a počal stávkovat,
neboť chtěl za krejcar polykat vždy jen jednu.
To je národní
pověst. S podobnou možno se setkat i v Uhlířských Janovicích.
Zatímco podskalští
utečenci rozpínali sítě diplomatických intrik na Vyšehradě, bylo
usneseno, že se poměr k nejsilnějším sousedům Podolákům rozluští
jich násilným přepadením.
Hlavní slovo vedl
Baluška. A jsou to slova hodná Bismarcka: „My je musíme překvapit!“
Na Baluškovi bylo,
by provedl toto dílo až do konce. Předně měl v Podolí styky
společenské, neboť jeho otec chodíval vždy ve čtvrtek do Podolí na
kuželky, a se synem toho hostinského měl Baluška smlouvu, kdyby
někdy došlo k tomu a srazili se na poli válečném, že bude Baluškovým
osobním zajatcem a tím bude ochráněn od výprasku.
Ve čtvrtek Baluška
vypravil se s otcem do Podolí a bystře pátral po tom, kde se
Podoláci scházejí. Vypátral na svém budoucím osobním zajatci, že v
sobotu vždy chodí podolští bojovníci hrát čáru, o peníze doma
zpronevěřené, za lomy v Podolí-Dvorcích.
Přesvědčil se
osobně o terénu a zjistil, že je možno přepadnout je neočekávaně
směrem od Pankráce po úzké cestě do skal.
Baluška
Vyšehradským sdělil svá pozorování a své pátrání, a když bylo
usneseno, že tedy v sobotu přepadnou nic netušící Podolské, odebral
se na lože. Zdálo by se, že usnul na vavřínech spánkem spokojených.
Ale nebylo to pravdou. Válel se po posteli a před očima neviděl
vítězství, ale malé černé kotě, které s ostatními koťaty si hrálo v
Podolí na dvoře hostince, kde odpůldne hrál si se svým
druhem-nepřítelem na železnou bábu.
Kdyby to kotě
měl... V pátek po škole šel, puzen touhou po kotěti, oklikami do
Podola. Když ocitl se na dvoře známého mu hostince a optal se po
Frantíkovi, řekli mu, že ten kluk mizerná si hraje na vorech. Šel za
ním a odvázali pak nějakou pramičku a přepluli rameno k
Švarcenberskému ostrovu. Tam ve vrbinách, skryt zrakům zvědavců,
zradil za černé kotě z Podolí Baluška Vyšehrad, a když si přinesl
kotě domů, tu ponejprv zaplakal nad svou zradou. Ale nebylo to nic
platno. Podoláci již věděli vše.
Tiše, ale radostně
plížili se Vyšehradští za sobotního odpůldne s Baluškou od Pankráce
úzkou stezkou do lomů nad Podolí, a když přišli do prvé soutěsky, tu
nad jejich hlavami ozval se válečný pokřik Podoláků. Nebyl u toho
žádný válečný zpravodaj, ale bylo to hrozné. Poražení Vyšehraďáci
utekli, vlekouce s sebou jediného zajatce, Frantíka z hospody, který
spadl ze skály do jejich řad.
Když byli v
bezpečí, Frantík tiše zaplakal a obrátil se k Baluškovi:
„Baluško, pamatuj
na kotě a že jsem tvůj osobní zajatec.“
A Baluška, aby
zachoval svou pozici, zmateně řekl: „Jen ho řežte.“
A tu Frantík
mluvil...
Ubohý Baluško!
Vidíš, kam vede touha po mamonu, byť i bylo to jen kotě. Ta touha
přivedla mnohé větší muže do podobné situace.
Po šestašedesátém
roce vytloukli okna v paláci Clam-Gallase, a tobě jen vyprášili
kalhoty, zrádče Baluško!

Baráčnická krev pana Potužníka
Pan Potužník měl ve své povaze zvláštní rys. Když
například vypukly ve městě neštovice, chodil po známých a říkal: "To je dobré,
že jsou tady, zdravotní poměry jsou mizerné." Když epidemie byla omezena, říkal:
"Nevěřte tomu, že jsou pryč."
Na politický život díval se s patra. Jeho bavil jenom
život spolkový, poněvadž tam se mohl uplatniti svou zásadní oposicí. Tak se mu
například podařilo rozbít "Čtenářskou besedu", když prohlásil, že předseda
ukradl nejhezčí vázané knihy a zařadil do své vlastní knihovny, na čemž nebylo
ani zbla pravdy. Dosáhl toho, že předseda dal celou svou knihovnu k disposici
"Čtenářské besedě" a podal resignaci s celou řadou svých přátel.
Pak rozbil "Okrašlovací spolek pro Semčice a okolí",
když byl provalil, jak tvrdil, malé bahno ve spolku. Člen "Okrašlovacího
spolku", jednatel Kovář, dal totiž před lety skáceti dva staré topoly u zahrady
za městem. Bahno se provalilo. Pan Potužník zjistil, že barva na natírání
turistických značek je z obchodu předsedy "Okrašlovacího spolku", a vypátral, že
jedna firma v Praze mohla by dodati o 10 haléřů laciněji kilogram té barvy než
předseda.
"Jsou lidé," zdůrazňoval pan Potužník na jedné schůzi,
"kteří se chtějí obohatiti pod záštitou spolku." Byla to dobře mířená rána.
Vyšlo na jevo, že předseda na tom vydělal půldruhé koruny. Povstaly z toho velké
hádky a spory, pan Potužník mnul si ruce a napsal článeček do místního
oposičního listu "Pravda", jehož redaktor proto se stal oposičníkem, poněvadž mu
starosta města, továrník akkumulátorů, nedal kdysi celostranný inserát pro jeho
pět set odběratelů. Od té doby špinil město a odseděl si již dva měsíce.
Článeček pana Potužníka byl prodchnut neobyčejnou
pokrokovostí: "Za těžkých poměrů," píše, "nejlépe bude, když přenecháme starost
o okrašlovací spolek pánům, kteří dodávají lavičky za neuvěřitelné ceny, kteří
jako členové obohatí se prodejem barev a my jako pokrokoví lidé nesúčastníme se
celého hnutí, aby veřejnost nemohla na nás ukazovati jako na jisté pány. Půjdeme
dále neodvisle a budeme odhalovati zlořády bez pardonu."
Článek získal jistý úspěch, zejména u propuštěného pro
menší vydírání městského strážníka, který chodil po městě a říkal všude: "V
okrašlovacím spolku se krade."
Okrašlovací spolek byl rozbit, neboť nikdo nechtěl tam
seděti, a pan Potužník přenesl svou činnost do "Měšťanské Besedy".
"Víte, pánové," rozhlašoval všude, "třeba je tam
udělati pořádek."
Měšťanská Beseda byla doposud vyjmuta ze všech
stranických sporů a neodvážil se na ni ani oposiční list "Pravda".
Proto pan Potužník napsal do "Pravdy" článek, ve kterém
mluvil o schátralosti společenského života, jehož nejpříznačnějším zjevem jsou
nepořádky v Měšťanské Besedě. Jaké nepořádky, sám doposud nevěděl, jen
prohlašoval: "Však už se něco najde."
A také se skutečně našlo. Pan Potužník shledal, že
Měšťanská Beseda nalézá se v místnostech člena Besedy, restauratéra Bíma, který
přirazil poslední rok 50 K na acetylenovém osvětlení a jiný člen Besedy že
tiskne programy jejich divadelních představení.
"Opravdu, to je hrozné," vyjádřil se pan Potužník,
"všude korupce, musíme do toho řezat." A v "Pravdě" objevil se článek, ve kterém
mluvilo se o občanské a mravní čistotě a přímo se poukazovalo, že se z Besedy
nepoticky tyje. Několik bouřlivých schůzí, resignace většiny členů, a pan
Potužník, chodě kol opuštěných místností Měšťanské Besedy, usmíval se svým
poťouchlým způsobem: "Zde stávala Měšťanská Beseda".
Snažil se přenésti svou činnost do "Sokola", maje na
programu, že "Sokol" nejlépe rozbije tím, když se založí ještě jeden. Pracoval
drobnými maloměstskými klepy, anonymními dopisy, pomluvami a jednou, když šel v
noci domů, byl bit jako žito. Tento výprask položil meze jeho spolkové činnosti.
Přes ten výprask dále nešel. Počal žíti vně spolkového života, maje
zadostiučinění, že již rozbil tři spolky.
I v soukromém životě vystupoval krajně oposičně. Když
mluvíval s rolníky, stěžujícími si přede žněmi na velká sucha, říkal: "Ta tak
hned nepřestanou, nedělejte si naději, že bude pršet."
A když onemocněl jeho soused lehkým zánětem středního
ucha, navštívil jeho manželku, vzal ji stranou a řekl jí důvěrně: "Jestli pak už
udělal poslední vůli? Víte, ono to může špatně skončiti." Pamatuji si, že když
stavěli gymnasium, pravil: "Gymnasium, nesmysl, to se chce u nás několik
profesorů vykrmiti."
Tak se žilo panu Potužníkovi v Čechách.
*
Když se pan Potužník dostal do ruského
zajetí a jakž takž se usadil, prohlásil se za rozhodného Čecha. "Já jsem
rozhodný Čech," pravil, "považuji za svoji povinnost pracovati v našem hnutí."
A pan Potužník vzpomněl si na svou činnost spolkovou ve
staré vlasti.
"Víte," mluvil jednou, "zde se dějí podivné věci, víte,
on ten Svaz..." Nevěděl, co by dále řekl, ale to stačilo, aby se v tom úzkém
kruhu počalo říkati: "Ale ten Svaz, víte, on ten Svaz..."
Za měsíc přišel s jinou devisou: "Víte, Svaz, to je
těžká věc, my potřebujeme něco jiného."
Ustavila se Národní Rada za spolupracovnictví Svazu.
Jakmile se o tom pan Potužník dověděl, poznamenal: "To je všechno hezké, ale
víte, ta Národní Rada, my v zájmu pokroku a neodvislosti..."
Dívali se na něho s údivem a počali říkati po něm: "Ale
víte, ta Národní Rada..."
A pan Potužník jim krásně vysvětlil, že je největší
hloupostí, chtíti něco budovati. On rozbil Čtenářský spolek, Okrašlovací spolek,
Měšťanskou besedu. Jaké pak budování. Hezky do toho řezat, a to má vždy nějaký
výsledek. Prozatím je tedy pan Potužník proti Národní Radě, poněvadž je sice
rozhodný Čech, ale jeho žilami proudí krev starých oposičních spolkařů z
baráčnických spolků.
____________________
Vztahuje-li někdo tento článek na sebe, prosím za
prominutí.
|

Batistový šáteček
Vychovatel mladého Antonína Marka vyšel si do lesa na procházku s
jeho matinkou.
Paní
Marková byla velmi vzdělaná dáma, mluvila plynně francouzsky i
anglicky, četla mnoho a ráda přemýšlela o životě, který považovala
za pěkný a krásný ve svých třiceti letech.
Vypravovalo se, že mnoho pánů v lázních dělí se s jejím panem
manželem o její přízeň, buď jak buď, život měl pro ni mnoho půvabů.
Vychovatel jejího synka byl naproti tomu člověk zádumčivý, na
kterého nyní působilo hlavně to, že zítra odjede odtud, aby v městě
ujal se nového úkolu, vychovávat jakéhosi mladého hraběte.
Byla
to tedy poslední procházka s paní Markovou, která ráda se s ním
procházela, neboť byl vzdělaný a hezký a zároveň velmi nesmělý. Nyní
tvářil se vážněji než jindy, neboť měl rýmu a zapomněl si doma
šátek.
Byla
to taková nemilá situace, která na jeho tváři vyvinovala výraz
smutku a skepse.
Odpovídal úsečně na otázky paní Markové, které bylo líto, že
odjíždí, neboť byl tak hezký a tak nesmělý, že nikdy se neodvážil
pronést větu, kterou by dal najevo, že ji zbožňuje.
Šli
lesem.
„Vidíte,“ pravila ona, „listí už žloutne a vadne, padá ze stromů.“
Máchl
rukou a řekl: „Rok co rok je to stejné.“
„Váš
odjezd přichází právě do takové smutné doby.“
„Na
jaře, milostivá, na podzim, v létě, v zimě, všechno stejné, odjezd
je odjezd. Odchod, člověk zmizí z očí...“ Rudl v obličeji, neboť
násilím zabraňoval, aby nekýchl.
„U
nás, musíte uznat, že jste byl považován za člena rodiny.“
„Ano,
milostivá.“
„Vážili jsme si vás, byl jste oblíben. Toníček vás miloval.“
„Milostivá, budu vzpomínat…“ Začervenal se, neboť v nose ho stále
cosi šimralo. Mít rýmu a nemít šátku, to je zpropadená situace,
proto zabručel: „Děkuji, milostivá.“
Paní
Markové upadla ruční kabelka. Zvedl ji, popošel do křoví a dělal,
jako když si ji prohlíží, neboť chtěl nenápadně tam v houští utřít
si rukávem nos.
„Co
tam děláte?“
„Prohlížím kabelku.“
Byla
již u něho a tu on otevřel zámek, nahlédl dovnitř.
„Milostivá paní.“ řekl, vytahuje batistový šáteček z kabelky, „jaké
to skvostné vyšívání, milostivá paní, darujte mi ten šáteček na
památku.“
„Co
budete s ním dělat?“
„Vzpomínat na ty doby, kdy s milostivou paní jsem se procházel.“
Podívala se tázavě na něho, kam přišla ta jeho nesmělost? Zastrkoval
šáteček do náprsní kapsy, přemýšleje, že upozorní na vršku paní
Markovou na západ slunce a utře si pak za jejími zády nos.
Přiblížila se těsně k němu: „Budete vzpomínat?“
„Budu,
milostivá.“
Kráčeli do vrchu beze slova. On přemýšlel a těšil se na ten slavný
okamžik, kdy přiblíží šátek k nosu.
Byli
na vrchu.
„Jaký
to západ,“ řekl, „pozorujte, milostivá, ty barvy, jak hoří na
obzoru... A lesy, ty vrcholky stromů.“ Postoupil nazad, a
přesvědčen, že milostivá hledí na západ, batistový šáteček přiložil
k nosu...
Byl to
velký, slavný okamžik. Byla to doba, kdy zapomněl na všechno kolem a
s vášní oddával se tomu požitku, který tak dobře znají lidé, kteří
šňupou.
Neslyšel ani toho zvuku, který podobá se v mnohých případech
troubení, liboval si jako člověk, který našel opět, co ztratil.
Smrkal vášnivě.
A když
pozvedl své oči ze šátku, zbledl. Paní Marková hleděla na něho tak
vyčítavě a výhrůžně, že zakoktal: „Milostivá paní...“
„Bídáku,“
pravila milostivá, ukazujíc mu cestu k domovu, „jděte mně z očí...“
Druhý
den loučil se vychovatel s celou rodinou. Paní Marková byla na
zahradě. Nevěda, co by jí řekl, vyrazil ze sebe: „Milostivá,
vzpomínejte!“
„Ovšem,“ odvětila významně milostivá, „sbohem.“
A
vychovatel, zoufalý nad tou blamáží, po celou jízdu ve vlaku utíral
si nos do batistového šátečku.
A
poučení z toho: Noste vždy s sebou na cestách šátky a utírejte si
nos jen do vlastního...


|
Běh o závod
Potloukaje
se před válkou zemí uherskou dostal jsem se do Velké Kaniže, kde je
pivovar s českým sládkem, 120 metrů starých hradeb a hrob nějakého
tureckého vezíra z doby, kdy Velká Kaniža byla sídlem tureckého
pašalíku, obklopeného mořem nevěřících žoldnéřů prince Evžena
Savojského.
Malý
abbé, jak říkali tomu řezníku, bil z hmoždířů do města tak udatně,
že jednomu vezírovi kule utrhla hlavu na náměstí. Turban z té hlavy
nalézá se v městském muzeu Velké Kaniži, ale je mně velice
podezřelý. Bojím se, aby se nedělaly s tím turbanem podobné podvody
jako u nás s jazykem Jana z Nepomuku. Vypadá náramně svěží.
V
městském muzeu mají také kosti z velblouda, na kterém seděl vezír,
kterému se stala ona nehoda. Zde je již podvod úplné nabíledni.
Jenom zakrslá ovce může mít takové tenké a malé kůstky.
Jinak
není tam nic pamětihodného. Na ulicích je plno prachu, na okrajině
města, kde jsou zahrady, štípají mračna komárů.
Týden
předtím, než jsem tam přibyl, přišli asi na desátou defraudaci v
městském úřadě i na radnici a skončeno bylo porotní období,
vykazující 8 loupežných vražd místního charakteru a 32 velkých
podvodů. Je vidět, že vlna kultury zasáhla až sem.
V
městském sadu štípali také komáři a honvédští důstojníci v zahradní
restauraci dali si zahrát „za ouško“ od cikánů donekonečna: „Uram,
uram, bíró uram...“ (Pane, pane, pane soudče...) Pitomá píseň a
protivná!
V
takovém městě dlouho se nezdržíte. Podařilo se mně najít hotel, kde
štěnice konaly sjezd za Velkou Kanižu a okolí. Pokoj, který jsem
dostal, nevynikal žádnou elegancí. Byly v něm dokonce i necky, bedna
na odpadky a konev místo umyvadla.
Dopálilo mne to tak, že jsem druhého dne šel opět do městského parku
a seznámil jsem se tam s jednou slečnou z úřednické poctivé rodiny.
Představil jsem se jí jako milionář, který z nudy cestuje pěšky po
Evropě. Mé jméno jistě někde již slyšela: „Gordon Benett“.
Měla
velkou radost, že mluvím trochu maďarsky. Dal jsem se k nim pozvat
na večeři a nějakou ženskou z jejich domu poslal jsem do hotelu pro
svůj turistický baťoh se špinavým prádlem.
Otec
slečny byl dobrácky upřímný pán, matinka důvěřivé stvoření. Měli ve
Vaši, kde jsou vinice, strýce majitelem vinných sklepů, a proto doma
dost dobrého vína.
Nežli
jsem se opil, slíbil jsem jim, že si Etelku vezmu určitě za ženu,
jen co obejdu pěšky zeměkouli. Potom, když už jsem byl při kuráži,
zapřísáhl jsem se před podobiznami jejího dědečka a babičky, které
visely v jídelně, že žádný z uherských králů neměl takovou nádhernou
vilu, jakou já postavím pro svou Etelku nad Blatenským jezerem.
Potom
později mi musil její otec slíbit, že zítra vezme si dovolenou v
úřadě a půjde se mnou pěšky přes Uhry do Turecka, abych se snad
neztratil.
Pohostili mne náramně a odnesli na postel.
Probudil jsem se až před polednem a pozoroval jsem vedle v pokojích
neobyčejný ruch. Něco tam přehazovali, slyšet bylo otvírání a
zavírání nějakých zásuvek.
Provaloval jsem se ještě na posteli, když se ozvalo zaklepání a
vstoupil otec slečny Etelky.
„Pane
Gordon Benett,“ řekl ke mně, „vše je již připraveno, hotovo a v
pořádku. Pokladniční lékař dlouho mne prohlížel, ale nakonec přece
mně předepsal dvouměsíční dovolenou kvůli cestě na jih. Papíry již
mám. Ženské mně přichystaly prádlo, turistickou výbavu, pekou nám na
cestu kuřata, a zítra ráno vydáme se na cestu přes Uhry do Turecka.
Kam myslíte, abychom šli z Turecka?“
Vzpamatoval jsem se za chvíli.
„Dáme
se převézt přes Bospor do Malé Asie,“ odpověděl jsem, „projdeme ji
celou, a přes Mezopotámii do Persie. Přelezeme Himálaju a jsme v
Indii. A potom přes Čínu, Koreu, Kamčatku, Beringův záliv do Severní
Ameriky, odtud do Jižní Ameriky a Patagonie. Z Patagonie dáme se
převézt do Austrálie. Projedeme ji napříč a dáme se z Austrálie
převézt do jižní Afriky. Vylezeme na mys Dobré naděje a půjdeme na
sever, pořád na sever, přes celou Afriku až do Maroka. Dáme se
převézt z Maroka do Gibraltaru a pořád severně přes Španělsko do
Francie. Pak se stočíme na západ přes Francii do Švýcar, Tyroly,
Štýrsko, a jsme zase ve Velké Kaniži. A jestli se vám bude líbit,
můžeme si dva tři dny odpočinout a jít na Island, Grónsko, severní
točnu a přes Sibiř domů. Chtěl byste vidět Madagaskar?“
Poškrábal se za uchem a řekl nejistým hlasem: „Je to opravdu
největší jezero v Austrálii?“
Kývl
jsem hlavou. „Největší a nejhlubší, ale vysychá pravidelně každých
pět tisíc let.“
S
Etelkou prožil jsem ten den na zahrádce několik blažených hodin.
Mezi polibky přemýšlel jsem, jak se odtud ztratím. V nejhorším
případě prchnu panu Csendesovi, až zítra ráno vyrazíme, za městem.
Odhodím baťoh a pěkným špurtem poženu to po silnici na Balaton.
Etelka
měla zeměpisné pojmy úplně popletené. O panu Csendesovi jsem
přesvědčen, že ví, co je to Afrika. Jestli snad vymizelo mu z
paměti, že je to díl světa, tu považuje Afriku alespoň za útvar
státní.
Rozvinuv však před tím něžným dítětem cestovatelské plány;
přesvědčil jsem se, že Austrálie, Indie, Korea i Kamčatka nesetřely
jí pel naprosté nevinnosti. Nevěděla opravdu nic o světě. Byla
pozadu i za starým Herodotem, který přece jen tušil, že kromě Řecka
jsou ještě jiné země.
Čas
mezi obědem a večeří uplynul rychle v samých slibech. Slíbil jsem jí
preparovaný sloní rypák indického slona, kůže všech šelem, Andréův
zeměpisný atlas, lebky obyvatelů z Polynésie, indiánské skalpy,
démanty z Kapska a rubíny z hory Kilimandžáro, zlaté řetězy z Peru a
Chile, střechu z paláce dalajlámy z Tibetu, skleněné oko japonského
mikáda, párek živých Číňanů a Eskymáků, celou rodinu mouřenínů ze
Zambezi atd.
Byla,
chudáček, šťastna a kladla mně nejrozmanitější otázky. Nejpodivnější
byla, zdali má Nový Zéland městský vodovod v pořádku. (Ve Velké
Kaniži stala se totiž asi před týdnem nepříjemnost s potrubím.) S
dětinským půvabem říkala: „Že uhodnu, kam se vlévá Kapsko?“
Podrobnosti mně již vymizely z paměti, ale mohu odpřísáhnout: být na
mém místě i nejchladnokrevnější profesor zeměpisu, že by ji byl
uškrtil.
Večeře
uplynula slavnostně. Byla to večeře na rozloučenou pana Csendese s
rodinou.
Mohu
vás ubezpečit, že o svém bohatství mnoho jsem nemluvil. Nadhodil
jsem jedině: „Kdybych měl ještě stokrát tolik, než mám, nemohl bych
si koupit pravé štěstí nebo o šálek čokolády víc.“
Obdiv
způsobovaly mé rozbité boty. „Hrocha,“ řekl jsem, „z jehož kůže jsou
tyto boty, střelil jsem na Nilu a jest to nejlepším důkazem, že i
hroší kůže se dá roztrhat. Směšná jsou tvrzení učenců o trvanlivosti
hroší kůže.“
„Jest
zajímavé,“ pokračoval jsem, ukazuje na záplaty na loktech svého
kabátu, „že aristokratické dámy z největšího turistického klubu
Anglie neumí spravovat kabáty, když jsem desetkrát obešel pěšky
celou Anglii.“
„Kdyby
mne aspoň vyhodili,“ myslil jsem si, dívaje se s úzkostí, jak celá
rodina lpí na mých rtech a jak všemu věří, „nebo kdyby aspoň na mne
zavolali policii.“
Kladli
mně však dále nejrozmanitější otázky: „Máte ještě rodiče naživu?“
„Otec,“ odpověděl jsem, „četl Vernův román Cesta na Měsíc a chtěl to
uskutečnit. Dal si zhotovit hmoždíř a vystřelit se v náboji na
Měsíc. Od té doby uplynulo osm let a doposud se nevrátil. Nemáme o
něm zprávy. Matinka na své jachtě Torpédo odjela pátrat po něm do
jižních moří a jede nyní okeánem na kře ledové.“
„Teď
už jistě vyletím,“ pomyslil jsem si s plnou důvěrou, ale místo toho
otázala se mne Etelka: „Nemáte sestřičku?“
„Sestra se provdala za amerického prezidenta,“ odpověděl jsem, „ale
není s ním šťastna, poněvadž se zamilovala do slavného pěvce Carusa,
kterému koupila na Sumatře velkostatek a farmu pro pěstění tygrů a
jaguárů.“
„Teď,“
myslím si, „musí už poslat pro policii.“
„Každý
máme své starosti,“ řekla paní Csendesová, dívajíc se na mne teplým
mateřským pohledem, „v každé rodině je něco. Máte bratra?“
„Bratr
je podivín. Rozdal své celé ohromné jmění a je úředníkem u banky
Slávie v Praze.“
„Teď
mne vyhodí,“ řekl jsem si uvěřeně, ale místo toho ozval se pan
Csendes: „Kam pojedete s Etelkou na svatební cestu, až se vrátíme?“
„Na
Zanzibar a do Arábie,“ odpověděl jsem, „v Itálii je příliš teplo.
Kromě toho Arabové jsou pohostinný národ.“
Pil
jsem, že by na Sahaře vyrostly lesy, domnívaje se, že se mně podaří
dostat delirium tremens a že mne odvezou do nemocnice. Místo toho
usnul jsem na židli. Uložili mne opatrně do postele.
Časně
ráno mne pan Csendes probudil. Byl již úplně připraven a jeho
obtloustlá postavička vypadala směšně v turistickém úboru. Po
snídani, při které paní Csendesová a slečna Etelka neplakaly, ale
řvaly na celé kolo, vyšli jsme z domu na silnici na Balaton.
Šly
nás doprovodit až k posledním městským zahradám, za stálého nářku a
kvílení.
„Dej
pozor na pana Gordon Benetta,“ naposled ještě paní napomenula pana
Csendese, a byli jsem sami.
Před
námi rozkládala se krajina k Blatenskému jezeru, bílá, zaprášená
silnice táhla se donekonečna. Na morušových stromech bylo plno
prachu, žárem slunečním spálená tráva vypadala smutně a v mé duši
dozrál plán k útěku.
„Jste
dobrý chodec?“ otázal jsem se pana Csendese.
„Znamenitý, pane Gordon Benett,“ odpověděl; „běhával jsem kdysi před
lety v Šoproni o závod za tamější klub pro lehkou atletiku.“
Zahryzl jsem se do rtů. Vyšli jsme na malý pahorek, silnice šla
dolů. Dal jsem se do běhu. Vzal jsem špurta.
Pan
Csendes za mnou volal: „Rozumím vám, pane Gordon Benette. Kdo z nás
bude dřív v Balatonu. Běh na čtyřicet kilometrů!“
Pelášil za mnou. Proběhl jsem deset kilometrů s náskokem ne více, ne
méně deseti metrů. Na dvanáctém kilometru za Mezólágem mne dohonil a
běžel těsně vedle mne. Na patnáctém kilometru vzal jsem ho o dobrých
padesát metrů, kteráž vzdálenost v Bodafalu se zkrátila na pět.
Dvacet
dva kilometry jsme běželi opět vedle sebe a v Kapotfalvě, na
třináctém kilometru, ztratil se mně z očí. Náskok byl půl kilometru.
Mé síly byly vyčerpány. Chvíli jsem si odpočinul a běžel dále. V
ohybu silnice objevil se pan Csendes a za ním asi sto metrů nějaký
muž, který ho doháněl. V dáli bylo vidět, že běží též několik osob.
Nemohl jsem si to vysvětlit a počalo mne to znepokojovat.
Řítil
jsem se kupředu. Kolem přejel cyklista s praporkem v ruce, kynul mně
přátelsky rukou a otázal se: „Za které barvy?“
Neodpověděl jsem a pelášil dál.
Na
třicátém osmém kilometru viděl jsem, že muž, který běžel za panem
Csendesem, předběhl toho a žene se za mnou.
Napjal
jsem poslední síly. Supě jako lokomotiva vběhl jsem mezi první domky
Balatonu.
Velký
zástup přivítal mne u čtyřicátého kilometru radostným řevem. Kapela
zahrála Rákóczyho pochod. Narazil jsem na lano natažené přes ulici,
ale neměl jsem času rozbít si nos o silnici. Zachytili mne,
ofotografovali a nějací nadšenci vzali na ramena a donesli do
hotelu.
Nemohl
jsem mluvit. Svlékli mne a odtáhli do vany. Potom za mnou přinesli
toho muže, který se hnal za mnou na třicátém osmém kilometru. Za pět
minut přinesli pana Csendese s vypláznutým jazykem, příjemně se
usmívajícího. Ten byl třetí.
Nešťastnou náhodou pořádal totiž klub pro lehkou atletiku ve Velké
Kaniži maratónský běh Kaniža-Balaton.
Vysvětlilo se to brzy. Chtěli nás lynčovat, a nakonec nás vyvedli
četníci z města na rozkaz pana služného. Pana Csendese zbavil jsem
se až v Albánii, kde nás přepadli loupežníci. Řekl jsem jim, že pan
Csendes je známý milionář a že dostanou za něho velké výkupné.
Odvlékli ho tedy do hor a mně vzali z vděčnosti jen baťoh se
špinavým prádlem.
Je
přirozené, že o osudu pana Csendese nevím ničeho, ostýchaje se z
jemnocitu vésti korespondenci s jeho nešťastnou rodinou ve Velké
Kaniži.

|
Běh života
Americká
humoreska
Slečna
Mary pravila panu Wilsonovi:
„Milý
Wilsone, třeba být k sobě upřímnými, neboť považme, že zítra budeme
již manžely. Každý z nás má nějaké chyby. Nuže, vypravujme si celý
náš život.“
„Já
mám začít, není-liž pravda?“ tázal se pan Wilson.
„Začni,“ děla miss Mary, „ale nevynechávej nic.“
„Dobrá,“ řekl pan Wilson, pohodlně jsa natažen a zapaluje si
doutník, „narodil jsem se v Meries v Kanadě. Můj otec byl dobrý
člověk a silný, milá Mary. Proháněl po kraji medvědy. Zkrátka
dobrák. Tak jsme spokojeně žili pět let. Ačkoliv jsem byl teprve pět
let stár, pamatuji se, že mého otce tenkrát zavřeli na 10 let do
vězení. Otec nám vydělával peníze, jak mohl. Od Meries až dolů k
jezerům nebylo bohatšího člověka, který dodnes nevzpomíná na bandu
tatíka Wilsona. Přepadáváním bohatých farmářů nám vydělal dost
peněz. Pamatuji se, že mně jako čtyřletému hošíku daroval
nejkrásnější dárek k jmeninám, vzav mne, abych se podíval, jak
přepadnou kupce u jezera. „Za rok tě zas vezmu s sebou,“ sliboval
mně, ale bohužel, jeho i mé přání se nesplnilo, neboť dostal 10 let,
jak jsem již řekl.
Ale i
v té době se osvědčil chladnokrevný, neboť po prohlášení rozsudku
řekl: „Pánové, děkuji jménem svých dětí. Denně jsem utrácel průměrně
dva dolary. Rok má 365 dní, utratil bych tedy za rok 730 dolarů. A
za deset let 7.300 dolarů. Děkuji, pánové, ještě jednou jménem svých
dětí za těch 7.300 dolarů. Hurá!“
Hospodářství pak vedla má matka. Usmyslila si, že nebudeme žít na
venkově, ale že se přestěhujeme dolů do města. Bylo však spojeno s
obtíží prodat statek, neboť matka chtěla velkou částku peněz, mnohem
vyšší nežli bylo možné dostat. Dala tedy jednoduše statek pojistit.
Zásoby jsme tajně prodali. Mně bylo právě šest let v té době, kdy
mne matka zavolala a pravila mně: „Milý hochu, tvůj otec, myslím,
bude mít z tebe velkou radost, neboť i svém mládí jevíš tolik
chytrosti. Víš co, chtěl bys vidět velký oheň? Víš, takový oheň,
jako kdyby hořel náš dům a všechno?“
„Zajisté, že bych si přál vidět něco podobného,“ pravil jsem.
Má
matka pak pokračovala: „Přál sis mít krabičku zápalek, zde máš pět
krabiček, a když ti to dělá radost, jdi ke kolně, zapal tam kus
slámy, ale říci nesmíš nic, sic by tě tatínek, až se vrátí z vězení,
zabil, víš, zastřelil, jako Thoryho, černocha.“
Zapálil jsem celou farmu. Vydělali jsme tenkrát přes 60.000 dolarů.
Za odměnu mně matka koupila bibli, skvostně v kůži vázanou, jeden
čtvereční centimetr kůže stál 1 dolar 25 centů. Byla to prý kůže z
náčelníka kmene Siouxů. Později však jsme shledali, že náčelník je
živ a že obchodník s biblemi nás podvedl.
Moje
matka totiž po našem přestěhování do New Yorku nezaložila ruce v
klín. Tato podnikavá žena si umínila, že se stane majitelkou velkého
cirku, kde budou vystupovat i praví Indiáni. Dala tudíž do západních
časopisů inzeráty, že se přijmou k produkcím rudoši slušného
zevnějšku a dobrých hlasů. A tak se stalo, že se jich přihlásilo asi
třicet. A mezi nimi náčelník Siouxů jménem Godadlasko čili Zvoneček,
právě ten, jehož kůží nás podvedl obchodník s biblemi.
Byla
to velká náhoda, a má matka si toho rudocha zamilovala. A tak jsem v
osmi letech měl nové bratříčky, roztomilé Siouxkanaďany, s pletí
trochu bronzovou, dvojčátka.
Nemohla je kojit, poněvadž Godadlasko si nepřál, aby byli kojeni
mlékem Francouzky, má matka byla, jak známo, z Kanady; Francouzové
totiž postříleli několik indiánských vzbouřenců. Dal je tedy kojit
černoškou. A tu se stalo, že otec mých nových bratříčků se zamiloval
do té černošky, a když mi bylo devět let, ujel s ní na západ, zrušiv
smlouvu o vystupování v cirku mé matky. Ta ovšem požádala o právní
ochranu. Godadlasko čili Zvoneček byl zatčen v jistém městě a při
konfrontaci s mou matičkou ji urazil hrubou nadávkou; ona vytáhla
revolver a zastřelila ho.
Porota
ji osvobodila, a její cirkus se stal dostaveníčkem nejlepší
společnosti z New Yorku a z Brooklynu. Za vstupné 50 centů mne
ukazovala, neboť já, devítiletý hošík, jsem to byl, který při
porotním líčení s mou matkou křičel: „Pakli ji odsoudíte, postřílím
všechny porotce z třídy IX., X. a XI“.“
„Oh,“
pravila slečna Mary, „jak si vás vážím, Wilsone!“
„A
pak,“ pokračoval pan Wilson, „v desíti letech jsem utekl z Brooklynu
s devítiletou holčičkou, vzav si z domova 10.000 dolarů. Šli jsme
podél řeky Hudsonu nahoru od farmy k farmě bez zastávky, leda té, že
jsme si někde sedli pod strom, objímali se a říkali si drahoušku...“
„Ach,
drahý Wilsone,“ jásala Mary.
„Několik chlapíků,“ vykládal dále, „spatřilo za Oldebay, že měním
stodolarovou bankovku, i přepadli nás, oloupili o všechny peníze a
hodili do řeky. Holčička mně uplavala, poněvadž měla příliš měkkou
hlavu, a rána kladivem od těch chlapíků ji omráčila, já pak, ač jsem
měl též rozbitou hlavu, jsem vyplaval z řeky a k večeru dorazil do
nějaké obce, kde jsem tamějšímu pastorovi, který se mne ujal, vzal
všechny úspory, a odjel z nejbližší stanice do Chicaga...“
„Podejte mi, prosím, ruku,“ žádala miss Mary. „Tak! Jak jsem
šťastna, Wilsone, že vy budete mým chotěm!“
„A
pak,“ vypravoval Wilson, „byl jsem odkázán úplně na sebe.
Pokračovalo to takto: V deseti letech cídič bot, o podobných
případech jste snad již slyšela, a poznamenávám, v Evropě se vždy
užívá ve vypravování o Americe věty: „Byl cídičem bot“. V jedenácti
letech ještě cídič bot, ve dvanácti taktéž, ve třinácti jsem stál
již před porotou, poněvadž jsem těžce postřelil svého soka v lásce.
Té, kterou jsem miloval, bylo 12 let, a denně jsem jí cídil boty.
Potom, považte si, na druhé straně ulice se do ní zamiloval rovněž
leštič bot, hoch čtrnáctiletý a aby mne dopálil, snížil cenu o cent
za vyleštění jednoho páru. Moje zbožňovaná byla velmi praktická. Aby
ušetřila denně cent, chodila k mému konkurentovi.
Koupil
jsem si revolver, poněvadž ten, který jsem nosil stále s sebou od
osmi let, nezdál se mi dost způsobilý, aby mohl zastřelit člověka.
Bohužel však, ani nový revolver soka nezastřelil. Jen jsem ho těžce
ranil...“
Pan
Wilson povzdechl a řekl: „Proto vám radím, milá Mary, nekupujte si
nikdy revolver systému Griany. Při porotním líčení vyšlo najevo, jak
se vlastně jmenuji, že jsem utekl před třemi lety z domova a stal
jsem se hrdinou dne. Časopisy se přimlouvaly, budu-li odsouzen, že v
mimořádných případech, jako byl ten můj, může lid vězně osvobodit a
pány porotce ztýrat. Sám jsem měl řeč, kterou jsem se obhajoval a
kterou jsem ukončil: Občané! Ve vašich hlasivkách již, možná, tkví
tlumené ano, velmi dobře, jsem tedy odsouzen. Občané, ve vašich
hlasivkách již, možná, tkví tlumené ne, velmi dobře, jsem tedy
osvobozen.
Tento
klid způsobil nejen všeobecný podiv, ale měl za následek, že jsem
byl obžaloby zproštěn a páni porotci nechodili si dávat cídit boty
jinam než ke mně.
Jeden
nakladatel v Chicagu vydal pohlednice s mou fotografií a jeden známý
boháč, který nevěděl, jak utratit k stáru peníze, chtěl mne přijmout
za vlastního. Již jsem se k němu také stěhoval.
Poněvadž jsem však byl příliš volně vychován, nedal jsem se od něho
napomínat, čímž se tou měrou rozčilil, že ho ranila mrtvice.
Sebral
jsem, co jsem mohl a ujel na západ, kde jsem si jako čtrnáctiletý
hoch v San Francisku obarvil tváře na žluto, dal si udělat dlouhý
cop a vstoupil do šantánu jako Číňan, který, a to snad jediný Číňan
v USA, umí správně zpívat americké písně.
Mé
inkognito bylo dost brzo prozrazeno skutečným Číňanem, který po
představení spustil na mne pravou čínštinou. Zmlátil mne ve svém
hněvu tak, že jsem ležel přes půl roku v nemocnici. Pak, miss Mary,“
vypravoval nedbale, „po propuštění z nemocnice jsem se dal najmout
na loď čistě obchodní, která však prováděla podloudnictví. A potom,
když naši loď vyhodili do povětří, vyletěl jsem přirozeně s ní, ale
padl jsem tak šťastně, že mne vytáhli rybáři z vody, vysadili na
pevninu a já se octl v pravém slova smyslu na souši, i pokud se týče
mé kapsy. To mi bylo patnáct let. Ten dobrý farmář, který mne přijal
za pasáka, měl veliká stáda. A poněvadž do města bylo jen asi pět
hodin, nedělalo mi velkých obtíží, když jsem jednoho dne hnal celé
stádo do města a všech 120 zvířat prodal obchodníkovi dobytkem a pak
jsem utekl na východ.“
„Drahý
Wilsone,“ obdivovala se Mary, „takového muže, jako jste vy, přála
jsem si vzít...“
„Obchodoval jsem s ručnicemi,“ pokračoval, „mezi Indiány, prodával
jsem dále kořalku, bible a modlitební knihy, ve věku 17 let jsem byl
nejmladším kazatelem jedné sekty, ctěn a vážen mezi Indiány, a
poněvadž jeden můj konkurent, také kazatel jedné sekty, dělal větší
obchody než já, zejména pokud se týče kořalky whisky, dal jsem ho
skalpovat...“
„Znamenitý Wilsone...!“
„A pak
jsem střídal různá zaměstnání, ve rvačkách jsem zabil pět lidí...“
„Vy
jste zabil pět lidí, můj drahý,“ jásala Mary, „jaký jste roztomilý
člověk...“
„Dvě
banky obral a nakonec, milá Mary,“ řekl jemně Wilson, „jsem se stal
spolumajitelem bankovního závodu Wilson a spol. a majitelem tak
krásné dámy, jako jste vy, miss Mary Oweyová, majitelka renty v
částce 2,000.000 dolarů. Vypravujte nyní vy...“
„Co
mám vyprávět?“ pravila miss Mary, „jen tolik mohu říci, že jsem byla
bohatá a jsem bohatá, že můj život plynul zcela klidně a že jsem si
přála muže takového druhu, jako jste vy, nikoli všedního jako ti
ostatní. A vy jste přišel. Podejte mi ruce... Mám vás ráda od
prvního setkání.“
Ještě
chvíli hovořili a pak, když se loučili, promluvil pan Wilson:
„Dobrá, zítra o 11. hodině dopoledne kočár, pastor, kostel, a svoji,
Mary, navždy svoji...“
„Výborný člověk,“ pravila si slečna Mary, když opustil palác,
„znamenitý člověk, s ním ještě mnoho užiji... A copak zde nechal za
knihu? Vypadla mu asi z kapsy.“
Zvedla
s úctou knihu, ležící na zemi, otevřela a četla titul: „Umění
omráčiti mladé dívky, aby si gentlemany zamilovaly.“
„Hm,“
řekla zklamaně. Otevřela první stránku a viděla podtrženou větu:
„Na
romantické vypravování se chytí každá...“
V
devět hodin ráno druhého dne dostal pan Wilson tento dlouhý
telegram:
„Podvodníku! Informovala jsem se o vás. Vy jste nic nespáchal
pěkného, jak jste vyprávěl, vy jste nikoho nezabil a neokradl, vy
jste zcela obyčejný syn Charlesa Wilsona, obyčejného, poctivého
občana! Utvořila jsem si o vás pěkný úsudek bídníku! Mezi námi je
konec. Ať vás už nikdy nespatřím!“


|
Bílí o 5. armádě
Loučíc se se světem, zanechala nám sibiřská reakce památku v podobě
svých bělogvardějských novin, v nichž reagovala na bojové činy 5.
armády. V srpnu 1918, měsíc poté. kdy 5. armáda vstoupila na scénu a
kdy začínají bělogvardějci cítit nebezpečí, tiskne Věstník Komitétu
Ústavodárného shromáždění: „Rudí proti nám soustřeďují značné síly,
aby dobyli nazpět Samaru, Simbirsk a Kazaň Uprchlíci z Penzy hlásí,
že bolševici přisunují na frontu velké skupiny vojsk.“
Krátce poté, co 5. armáda zahájila ofenzívu na Kazaň, píše ve
stejném listě poslanec Ústavodárného shromáždění Lebeděv: „Bolševici
přešli u Kazaně do ofenzívy, ale jsem přesvědčen, že budou poraženi
na hlavu a že se jim Kazaň stane osudnou. Zde se rozhoduje o osudu
bolševismu.“
Železné oddíly naší armády dobyly Kazaň i Simbirsk a pravý eser
Fortunatov ve svých novinách naříká: „Kazaň a Simbirsk jsou zality
proudy krve. Proti nám už nestojí neorganizované tlupy bolševiků -
zorganizovali se a dobyli dvě města ... Setkáme-li se napříště s
podobnými pokusy, budeme s takovými lidmi zacházet jako s
vlastizrádci v době války ... Věřím, že zničené Rusko se obrodí ...“
V jiných bělogvardějských novinách se ve válečných zprávách
Ústavodárného shromáždění začínají objevovat kratičké, avšak pro
bílé velmi nepříjemné informace o naší armád!: „Ufská oblast.
Nepřítel pokračuje v ofenzívě.“ Vlasť národa 28. února 1918 píše na
jedné straně o západní frontě: „Bugulmský úsek. Nic nového ...“ a na
druhé stránce otiskuje první výzvu velitele admirála Kolčaka k
důstojníkům a vojákům ruské armády, z níž se dovídáme, že krvavá
německo-bolševická armáda, složená navíc i z Maďarů a Číňanů,
ohrožuje Ufu a že je třeba zachránit vlast. „Volám vás, abyste se
všichni semkli kolem mne, prvního důstojníka a vojáka,“ říká
nebožtík admirál, „ať nám pomůže Pán Bůh všemohoucí.“
Ale nepomohl. Naše armáda vstoupila do Ufy. V březnu ustupujeme z
Ufy. „Na velikonoce budeme v Moskvě“ je název jednoho úvodníku v
listě Otěčestvěnnyje vědomosti. Redaktoři bělogvardějských novin
mají v té době znamenitou náladu. Vesele vtipkují, jak budou v
Moskvě a Pitěru věšet dělníky a rolnickou pakáž. Jejich pera se
nemohou zastavit, ani když naše armáda přechází znovu do ofenzívy a
dobývá zpátky Buguruslan a Bugulmu; pořád vykládají, že Kolčak
obsadil Samaru, Kazaň, Inzu a Simbirsk, kde při pokusu o útěk byli
zastřeleni všichni komisaři sovětů. To však zároveň nebrání, aby v
témže čísle neotiskli výzvu k ruským občanům pomáhat uprchlíkům z
Buguruslanu, Davlekanova a Bugulmy.
Naše armáda překračuje Bílou a Kamu, drtí bílé a obsazuje Ufu a
Zlatoust.
Vylíčit pláč a nářky bělogvardějských novin z té doby je nemožné.
Chvílemi se utěšují články jako „O těžkém postavení bolševické
armády“: „Z oficiálních pramenů se dovídáme, že armáda je morálně
rozložena a nevydrží sebemenší nápor.“
Výsledkem našeho „panického strachu“ bylo to, že naše armáda
překročila Ural a obsadila Čeljabinsk.
Když Kolčak začal znovu útočit směrem k Tobolu, objevují se v
bělogvardějském listu články: „Naše armáda pochoduje vítězně na
Ural, aby vrátila ruskému národu matičku Moskvu.“
Tyto zeměpisné omyly bílých novinářů rozdrtila 5. armáda jediným
úderem, vstoupivši do Petropavlovsku a Omsku. A tak bílá
žurnalistika začala psát, že Denikin už je v Moskvě a Judenič - v
Petrohradě.
Jenisejskij věstník charakterizuje naši armádu takto: „Rudá bestie,
která v Rusku zešílela hladem, se nezadržitelně dere na Sibiř.“
Blíží se konec. Jenisejský biskup Nazarij píše v Jenisejském
věstníku: „Věřící křesťanská obec jenisejská se dožívá chvíle, kdy
se s konečnou platností rozhoduje o jejím bytí či nebytí. Co vždy
zachraňovalo ruský národ v kritických okamžicích jeho života? Víra v
Boha. Opevněte se a ozbrojte se vírou. Vyzývám vás k celonárodnímu
pokání před svatou Bohorodičkou, odvěkou patronkou a ochránkyní
Svaté Rusi. Ať nás spasí od konečné záhuby.“ Bodáky 5. armády však
byly silnější.
Za rok se bělogvardějský tisk stal historickou záležitostí.
5. armáda smetla i tuto mrtvolu reakce.

|
Triumfující bestie - to je krvežíznivá buržoazie a zrádci dělnického
hnutí, kteří zavraždili veliké vůdce světové revoluce Karla
Liebknechta a Rosu Luxemburgovou, to jsou kapitalističtí mordýři,
kteří proti nám bojují nejen válkou, ale i zákeřnou vraždou.
Výstřely vypálené do zad Karlu Liebknechtovi se staly signálem.
Vzplála poslední veliká bitva - bitva proletariátu všech zemi proti
buržoazii a renegátům všech států.
Nám, účastníkům největšího převratu v dějinách lidstva, připadl
slavný úděl jít zabíjet, ničit „bestiam triumphantem“, triumfující
bestii - buržoazii.
Vojenská revoluční ofenzíva proletariátu na všech frontách, ve všech
státech, která má za cíl dobýt státní moci - to je heslo našich dní.
K tomuto cíli však můžeme dojít jen přes mrtvoly buržoazie a zrádců
dělnického hnutí.
Každý z nás si musí být vědom, že je třeba bojovat nemilosrdně a že
je naší povinností zúčastnit se boje za vítězství dělnicko-rolnické
revoluce ve všech státech, kde proti diktatuře proletariátu povstala
buržoazie, zaostalí a tupí měšťáci, vykořisťovatelé, maloburžoazní
elementy, kulaci a zrádci dělnického hnutí.
Ti všichni jsou ta triumfující bestie, která, dříve než zdechne,
chce ještě v poslední chvíli zahubit mnoho bojovníků za svobodu.
Proto buržoazie, ještě než byla sama dobita, zastřelila Karla
Liebknechta a Rosu Luxemburgovou.
To byl poslední záchvěv. Není daleko den, kdy všude v Evropě a na
celém světě budou zrádcovské a kompromisnické vlády smeteny a kdy
vláda pracujících zvítězí nad kapitalisty, kulaky, obchodníky a
bankéři.
Je to vláda sovětů, neomezená diktatura proletariátu.
Na místě kompromisnických vlád, podporujících privilegia buržoazie,
bude v Rudé Evropě, v Německu, Rakousku, Maďarsku, v Čechách,
Itálii, Jugoslávii, Francii i v Anglii jediná vláda - vláda dělníků
a rolníků, vláda chudiny živící se vlastní prací.
Ať celou Evropu zalije krev buržoazie a zrádců dělnické věci.
To je naše odpověď „bestiae triumphanti“ za vraždu Karla a Rosy.

|
Beťárská povídka
Kigyó
a Teher leželi pod košatým dubem na mechu a proklínali celý svět a
obzvláště starostu.
Oba,
asi třicetiletí chlapíci, náleželi oné kastě maďarského lidu, která
požívá zvučného jména „beťár“, což znamená pasáka dobytka nebo
darebáka, vůbec prohnaného člověka.
Kigyó
a Teher byli předně pasáci vepřového dobytka a za druhé darebáci a
prohnaní lidé, beťárové první třídy, kteří odloučí se od své krátké
dýmky jen tehdy, kdy pro své kousky sedí ve vězení, kde zamění též
své gatě a bundu za šedý oděv trestanců.
Nyní
právě kleli, což zaujímá obyčejně celou třetinu života těchto
znamenitých lidí.
Kigyó
proklel právě dědečka starosty, když Teher si vzpomněl, že neproklel
ještě starostovu tetku.
Nato
Kigyó obratně poslal do pekla matku starostovy tety, ale pak ať
vzpomínali, jak chtěli, seznali, že starosta nemá už žádných živých
příbuzných, proto prohlásil slavnostně Kigyó: „Mindt óróké, amen. Na
věky věkův, amen.“
Kolem
nich v dubině pásla se stáda vepřů z celé vsi Talomu, kvičelo a
chrochtalo to kolem, rylo v půdě, hledajíc žaludy, místy pobíhala
selátka a v líně tekoucím potoku váleli se vepři, libujíce si v
černém blátě, které chladilo tlustou jejich kůži, rozpálenou vedrem
slunného dne.
Byly
zde zastoupeny všechny možné barvy vepřového dobytka, od narůžovělé
kůže bezsrstné až po kudrnatou černou. Vepři, kanci, prasnice,
selátka, kanci s tesáky, kterými odstrkovali ostatní, chrochtajíce
hrozivě, tlusté prasnice, které každou chvíli činily zadost savé
touze selátek, chrochtajíce láskyplně.
A
kolem pobíhali dva psi, jakých používá se k hlídání těchto
užitečných zvířat a kteří pošli v dávných dobách zkřížením vlků se
psy. Svým pobíháním a štěkotem a ceněním zubů udržovali celé veliké
stádo v pořádku, takže oba beťárové mohli klidně ležet pod stromem,
aniž by musili sáhnouti po dlouhých bičích, válejících se v mechu.
Přece
však Teher vzal bič, když kolem běžel jeden starostův vepřík. Zvedl
bič a šlehl ho obratně přes záda, až vepřík kviče odběhl hledat si
jinde žaludy.
Vyliv
si tak zlost na starostově majetku, lehl si Teher opět pohodlně do
mechu, vypustil kouř z úst a sleduje ho, jak se vznáší pomalu v
bezvětří, řekl důrazně: „A co je starosta vlastně? Opilec, nic
jiného než opilec. A takový člověk zabraňuje mně, abych si vzal
Františku Homlókovu.“
Kigyó,
jeho soudruh, zvážněl a pravil: „Vypravuj mně ještě jednou, jak to
bylo.“
„Inu,
to je tak. Dva roky máme se s Františkou rádi. Chodívám tam někdy k
nim. Víš dobře, že si Homlókových vepřů vážím a vodím je na nejlepší
místa. Starý Homlók ničeho nenamítal, říkával vždy: „Ať jsi, hochu,
jen beťár, co na tom, já byl také jen beťárem dřív. A rozuměl jsem
tomu dobře. Kusy, které jsem dostával za mzdu, dobře jsem vykrmil a
pak výhodně prodal. Moji vepři šli dobře na odbyt. Ve stolici Zala
dodnes pamatují se na Homlókovy vepře. Někdy ukradl jsem nějaký kus
na účet medvědů a vlků. Za peníze stržené nakoupil jsem malé vepříky,
vychoval a opět dobře zpeněžil. Dvacet let jsem se namáhal a konečně
měl jsem tolik, že Birka sedlák dal svou dceru beťárovi. Proč bych
já tobě nedal také svou dceru? Jen pracuj pořádně.“
Šlo to
tedy dobře kupředu. Až předevčírem, když jsme přihnali domů a ty jsi
šel na víno, jdu jako obyčejně k Homlókovům. Starý Homlók sedí ve
světnici a naproti němu starosta Nárva. Tak byli zabráni v hovor, že
mne neviděli. Sedl jsem si ke krbu do kouta a poslouchám.
„Ferencz,
můj syn,“ povídá starosta, „má rád tvou Františku.“
„Není
z toho nic, příteli,“ řekl na to Homlók, „poněvadž už jsem...“
„Vypravuje se, Homlóku, že prý chceš dát svou dceru nějakému
prašivému beťárovi.“
Chtěl
jsem vyskočit, ale pak pomyslil jsem si: „Co asi odpoví na to starý
Homlók!“
Poslouchám a slyším: „Birka dal také dceru svou prašivému beťárovi,
totiž mně, starosto...“
Starosta se zarazil: „Tys nebyl nikdy obyčejný beťár, ale Teher, toť
zcela něco jiného. Nikdo neví, čí je syn. Říkají, že cikána. Nebyla
poctivá jeho matka, sloužila v panském dvoře. Jak žila, tak i
umřela, opíjela se, až se upila...“
„Starosto,“ slyšel jsem, jak povídá Homlók, „mrtvola v hrobě je
mrtvola. Tys zkazil ostatně také jednu ve Farádu. Dítě umřelo a
přesto by sis nemohl tu z Farádu vzít, poněvadž se to stalo, když
byl jsi již ženat. Všichni pijeme, bůh stvořil víno, ale ty piješ
nekřesťansky…“
„Chceš
tedy dát dceru ničemovi Teherovi?“
„Hodlám dát!“
„Víš,
že je Teher zloděj? Není dávno tomu, co se ztratila jedna
prasnice...“
„Vím,
byl jsem také beťárem.“
„A víš
dobře, že je Teher obecním pasákem vepřů a že ho mohu dát vyhnat?“
„Také
vím, ostatně beťár se neztratí...“
Tu
odešel starosta rozčileně a po jeho odchodu vystoupil jsem z kouta a
řekl: „Homlóku, slyšel jsem všechno. - Ty mně dáš tedy Františku?“
„Dám,“
odpověděl Homlók, „ale až se starostovi pomstíš za sebe, za mne a za
všechny beťáry.
Co
tomu říkáš, Kigyó?“
„Zapal
mu statek,“ navrhoval Kigyó, „počíhej si na něho a píchni ho dobře
nožem.“
Teher
zavrtěl hlavou: „To všechno nic není... Hřešíme,“ a vypustil klidně
kotouč dýmu z úst a leže počal si pohvizdovat, až jeho hvízdání
změnilo se v píseň.
Zpíval
jednu z písní beťárských, jak byla uprostřed pusty krčma a v krčmě
mladá krčmářka, která měla krásnou neteř. I zamiloval se beťár do
její neteře a tu krčmářka vyvedla ji daleko do pusty v zimě, aby tam
zahynula, poněvadž ji nepřála hezkému beťárovi. A když on se to
dověděl, zajel do krčmy a probodl srdce krčmářčino.
Kigyó
mu přizvukoval a nakonec zapráskal bičem.
V
doubravině dloužily se stíny stromů. Les se počal zatemňovat
večerním soumrakem. Byl již čas hnát stáda domů, i zahvízdali na
psy, vstali a vykřikli: „Huj há, háj hó!“
Mezi
zvířaty nastal čilý ruch. Ta, která se válela v trávě a v bahně,
zvedla se a přidala k ostatním. Psi pobíhali kolem a nutili všechna,
aby se skupila dohromady.
„Húj,
húj!“ Zapráskali pasáci biči, až ozvěna v lese zahučela jako rána z
pušky: „Prásk!“
A
stádo dalo se pomalu na pochod...
***
Starosta Nárva měl nepěknou vlastnost, že kdykoliv odněkud odcházel,
zůstal vždy stát za dveřmi, aby slyšel, zdali si o něm povídají.
Když
odcházel tenkrát od Homlóka, zastavil se též a naslouchal, zdali
Homlók nemluví pro sebe a tu k svému úžasu rozeznal hlas Teherův a
na to odpověď starého: „Dám ti Františku, ale až se pomstíš
starostovi za sebe, za mne a za všechny beťáry.“
Poloneživý sotva došel domů a zavřel se ve světnici. Zapomněl
strachy kouřit, ani jednou nepodíval se do džbánu vína, nikomu
neodpověděl na otázky, šel ležet a nemohl usnouti.
Strach
před pomstou Teherovou obnovil v jeho paměti staré povídání o
beťárech na Puszta Magyarádě, kteří před dávnými lety napíchli pána
panství na rožeň a upekli...
Surovost těchto lidí přišla mu znova a znova na mysl. Druhého dne
konečně se vzmužil a šel k obecnímu notáři tázat se o radu.
Obecní
notář, velmi mladý člověk, který teprve nedávno dokončil v městě
studia a přímo z ruchu městského života vytržen, zastával zde
jednotvárný svůj úřad, přijal polekaného starostu velmi vlídně.
Měl
dobrou slivovici, kterouž oslazoval si hořkost samoty ve vsi a jejíž
pátá sklenka trochu vzpamatovala ubohého starostu, takže počal
vykládat účel své návštěvy.
„Jsem
velmi nešťastný, vaše blahorodí, neboť zítra se mohu probudit s
podříznutým hrdlem.“
„No,
to byste se už neprobudil,“ řekl opravdově mladý notář, přičemž se
usmál.
„Mohu
být, vaše blahorodí, i jiným způsobem zabit. Mohu být uškrcen,
utopen, oběšen, zastřelen, rozpárán. Je to hrozné.“ Starosta utřel
si pot s čela rukávem košile, který mu sloužil za kapesní šátek.
„Mluvíte, příteli, divné věci.“
„Teď
mne vaše blahorodí vidí živého a za hodinu třebas najdou mou
mrtvolu. Bůhví co se mnou provede.“
„Ale
příteli, kdo?“
„Beťár,
vaše blahorodí.“
Notář
se zachmuřil. Věděl dobře, že s lidmi toho druhu není žertu. „A
vyhrožoval vám?“
„Nikoliv, osobně mně Teher dosud nevyhrožoval.“
I
vyprávěl starosta o své návštěvě u Homlóka.
„Že se
mně pomstí, to vím zcela určitě. Ale pomsta beťárů bývá hrozná. Proč
jen můj Ferencz mne posílal,“ naříkal Nárva, „vidím, že dny moje
jsou sečteny.“
Notář
poškrábal se rozpačitě na čele: „Což zavřít Tehera?“
„Chraň
bůh, vaše blahorodí, tu teprve bych skonal zlou smrtí.“
„A
kdybych já s ním promluvil?“
„Dám
plebánovi dvě zlatky, aby se za vás modlil, až tam půjdete.“
Přes
vážnost situace musil se notář usmát: „Mně přece neublíží. Půjdu tam
hned. Kde pasou?“
„V
Mérges (jedovaté) dolině.“
Notář
vydal se okamžitě na cestu, provázen děkováním starostovým. Vyšed ze
vsi dal se nahoru na nevysoký kopec. Pak šel silnicí dolů do
doubravin a čím více blížil se Mérges dolině, tím více klesala jeho
odvaha. Rychlý jeho krok změnil se v loudavou chůzi. Zapálil si
cigaretu a pomalu kráčel směrem, odkud ozýval se štěkot psů a
chrochtání vepřů.
Jako
včera, tak i dnes leželi Kigyó a Teher ve stínu dubu. Kigyó chrápal,
pohodlně jsa natažen na rozryté půdě a Teher přemýšlel o své pomstě
kouře z dýmky.
V
takovém stavu nalezl oba notář, když nerozhodně ocitl se pod dubem.
Teher
šťouchl Kigyóa a oba se posadili.
„Dobrý
den,“ pozdravil notář, když se přiblížil až k jejich nataženým bosým
nohám.
„Dobrý
den,“ odpověděli nedbale.
„Vidím, že se vám pěkně leží,“ navazoval hovor mladý notář, kterému
v tomto ovzduší bylo nevolno.
Psi
skákali kolem něho jako posedlí. Kigyó odehnal je bičem a opět si
lehl na zem.
„Není
dnes ani velké parno,“ pokračoval notář.
„Přisámbůh, není velké teplo,“ řekl Teher.
Notář
dodal si odvahy: „Jdu sem, příteli, stran starosty.“
Teher
neřekl ani slova.
Tím
upokojen pokračoval obecní notář: „Starosta náhodou dověděl se, že
bylo jeho rozmluvě s Homlókem špatně porozuměno a proto jménem jeho
pravím, že řekl to jen v náhlém rozčilení, v opilosti, abych tak
řekl...“
„Tedy
se mne ten opilec bojí?“ tázal se mladý beťár , vyskočiv se země.
Otázka
byla tak přímá, že notář byl nucen odpovědět: „Ano!“
„Tak
je dobrá...“
„Co
mám říct starostovi?“
„Nu,
že je dobře.“ Teherovi oči zasvítily a on ulehl opět pod strom.
Notář
uspokojen odešel a když oznámil výsledek své výpravy starostovi,
Nárva sklesl zoufale na lavici: „Když beťár řekne, že je dobře, tu
provede, co si umínil. Mne nezachrání nic, vaše blahorodí...“
Když
večer vyprávěl Teher Homlókovi o návštěvě notářově, tu starý Homlók
klidně řekl: „To ale neznamená, synu, že se nepomstíš.“
„Pomstím se, Homlóku,“ odpověděl beťár...
Minulo
léto, přešel podzim, nastala zima a sníh pokryl celou krajinu. Teher
ve své chatrči na konci vsi přemýšlel o své pomstě. Venku mráz
třpytil se všude, ale v srdci Teherově plál oheň pomsty. Zahříval ho
tak, jako by bůhvíkolik polen položil do praskajícího ohně v
ohništi.
Starosta zatím seschl strachy. Bylo mu jako odsouzenci, který neví,
kdy pro něho přijdou katané. Od beťára, kterého pohanil, nemůže se
nadíti milosrdenství.
Za
zimního dne odešel starosta do města udělat poslední vůli. Dlouho s
tím otálel, až konečně...
A
současně kdy přišel do města, vcházel tam druhou stranou Teher,
který tyto dny nespouštěl starostu z oka. Blíží se masopust. Je
třeba se pomstít a pak se oženit.
Jak se
pomstí, ještě nevěděl, ale že to bude kruté, to přísahal...
Starosta mu v městě zmizel. Rozmrzen odebral se do krčmy a vyšel
odtud až večer, zanedlouho potom, kdy starosta navracel se domů.
Nárva
si rozmyslil, aby udělal poslední vůli, neboť hned jakmile do města
přišel, takové teplo zaválo z jedné krčmy, že neodolal a vstoupil,
aby své tělo promrzlé zahřál douškem vína. Jakmile seděl v krčmě,
nezůstalo jen při jednom džbánku. Pil až do večera a pak vyšel do
zasněžené krajiny, nad kterou skláněl se večer.
Na
straně východní, kde ležela jeho rodná vesnice, počínalo být již
temno. Blížila se stále víc a víc z té strany zimní noc, zatímco od
západu hnala se na východ vánice.
Opilý
starosta viděl špatně na cestu. Víno a sníh ztěžovaly mu chůzi. Jeho
těžký kožich stával se ještě těžší, poněvadž sníh padal bez
přetržení. Usazoval se na jeho vousech, rozplývaje se teplým jeho
dechem a mrzna na rampouchy šlehnutím mrazivého vichru.
Kolem
dokola nic jiného než sníh a sníh, kterého každou chvíli přibývalo a
v kterém šlo se tak těžce. Nohy mu klouzaly v tom měkkém sněhu, až
najednou upadl. Snažil se povstat. Podařilo se mu to, ale náhle
zadul vítr, a jako by odtamtud přiletěla strašná únava, Nárva padl
tváří do hromady navátého sněhu.
Sníh
na botách tál a jako vousy obalila ledová kůra i jeho čižmy. Nemohl
povstat. Nejasně si uvědomil, že přimrzává. Náhle zdálo se mu, že
není zima, že je jaro a on že lehl si na sluncem vyhřátou mez...
Vtom
někdo jím zatřásl a zvedl ho a držel, aby nepadl: „Tak se hýbej,
starý opilče!“
„Dej
mně pokoj,“ zabručel starosta, konaje pokus, aby si opět lehl do
sněhu.
„Měl
bych tě zde nechat zmrznout,“ zabručel známý hlas, „ale neudělám
to.“
Silné
ruce chopily starostu do náruče; člověk kráčel s ním ke vsi. Slyšel,
že ho nesoucí proklíná a pak usnul...
Probudil se až doma v posteli, zabalen do peřin. „Co se stalo?“
tázal se udiveně.
„Ležel
jsi ve sněhu. Teher tě našel a přinesl domů,“ odpověděl jeho syn
Ferencz, podávaje mu k ústům láhev slivovice.
Když
mladý beťár přišel domů od starostů k Homlókovi a vyprávěl, co se
stalo, tu starý Homlók, bývalý beťár, nemohl se ubránit slz.
„Dost
dlouho,“ řekl vzlykaje, „čekal jsi na pomstu, až jsi se dočkal. Vy
mladí jste lepší než my staří. Já na tvém místě nechal bych ho
ležet. - Františku však přece nedostaneš...“
A toť
ta beťárská povídka...
A
zapřísahám se, že všichni beťáři, kondášové i kanášové, pasáci vepřů
od vrchů badačonských mají tutéž povahu.

|
Bilance válečného tažení hejtmana
Alserbacha
Šestnáctého června
ráno vylézal pan hejtman Alserbach
ze svého brlohu v zákopech s těžkou hlavou. Vykročiv do zákopů, spustil dle
svého zvyku: "Psi, prasata, prase, pse, prase, pse," ale zarazil se okamžitě.
Jeho hlas zněl nějak smutně a divně do nezvyklého
ticha. Slunce stálo již vysoko, ale podivné ticho rozprostřelo se v zákopech.
Hejtman Alserbach shledal, že zákopy jsou prázdné a
pusté. Kolem válely se ručnice, bodáky v pochvách, zavazadla, houně a všude, kam
se podíváš, poseto nevystřílenými patronami. Nahoře byly zákopy zdupány a celek
dělal dojem na hejtmana, že zde není všechno v pořádku.
Za jednou traversou ležela mrtvola kaprála Franka,
který tak dobře uměl kopat vojáky. Frank měl ještě v ruce revolver a v sobě
rakouský bodák, aby nebylo pochyby, kdo ho tak pěkně připíchl k zemi.
Hejtman Alserbach se zamyslil. Měl tak těžkou hlavu po
včerejšku a nějak pomalu mohl myslet. Jakási prázdnota byla pod tou holou
lebkou.
Včera byly narozeniny arciknížete Bedřicha. Mužstvu se
přečetl zvláštní rozkaz, že u příležitosti narozenin sluší vzpomenouti všech
hrdinských skutků divise. Mužstvo dostalo rum a pro pány důstojníky došel
jamajský rum.
Pak dal hejtman Alserbach ještě uvázati nenáviděného
Pavlíčka, poněvadž ten při čtení onoho zvláštního rozkazu rozehnal se rukou po
vose, která mu chtěla sednouti na nos.
Byl to vůbec jeden krásný den na frontě, ozářený
vzpomínkami na slavné narozeniny a rumem.
V osm hodin večer hejtman Alserbach slyšel nějakou
kanonádu. To měl již v sobě půldruhé láhve rumu.
V devět hodin večer poručil zpívat: "Ich hatt´ einen
Kameraden..." a střílet salvy proti ruským zákopům. V deset hodin viděl již myši
a přetrhl telefonní vedení u aparátu, když se mu drát zapletl mezi nohy.
Za chvíli na to mu šlápl jeho sluha ve tmě na ruku, ale
to již hejtmana Alserbacha neprobudilo. Spal jako dřevo, obrácený obličejem do
slámy.
A na konec tohle rozčarování, slunce vysoko na obloze a
zákopy prázdné a k zemi připíchnutý kaprál Frank.
Pomalu tomu začínal rozuměti, neboť věděl, že takové
případy se na vojně mohou stát. Nepřítel obejde posice a sebere všechno do
zajetí.
"Himlhergot," odplivl si do toho příšerného ticha
hejtman Alserbach, "jsem to kus vola, tohle mně jenom vysvětlete, jak to je
možné. Vždyť já jsem se svým batalionem v reservních štelunkách?"
Nikdo mu neodpovídal, jen celé okolí mlčky
přisvědčovalo, že dnes je možné všechno.
Hejtman Alserbach vylezl ze zákopů a velice ho
znepokojil ten velký klid v celém okolí.
V zadu za ním hořela vesnice a jen kdes v dáli bylo
slyšeti temné výbuchy granátů.
Stál tu v celém kraji jako jediný representant šedivé
uniformy. Všude kolem po návrších, v předu i v zadu prolínaly se kolem kolony
Rusů, všude ty ruské uniformy.
A hejtman Alserbach vycítil, že je spolknut v tom
přívalu a mimoděk dal ruce nahoru.
Měl nejvyšší čas. Na pokraji březového háje se objevila
kozácká hlídka.
Když k němu přijeli, velice se divil, proč ho nevezmou
s sebou a nedoprovázejí. Porozuměl, že o něho nestojí a že má jíti ku předu sám.
Ať jde jen rovně za nosem. Tam už najde etapní komando. Máme v plenu čtyři
generály a hejtman to nic není, pro takovou nulu není třeba se vracet, on dojde
sám.
Hejtman Alserbach šel jako stroj. Šel rozsáhlou rovinou
s březovými háji. Tou rovinou před ním měla kdysi jíti armáda rakouská. A k tomu
vítězství měl přidat kapku energie i jeho batalion.
A nyní jde jeho batalion do zajetí a on se za ním vleče
zničeně sám a sám.
A kolem něho šly ruské pluky, jelo dělostřelectvo a
nikdo si ho nevšímá.
Teprve u jedné vesnice dal se s ním do hovoru nějaký
zajatý Maďar, který se také někde opozdil. Nerozuměl ani slova, co mu povídá.
Poručil mu, aby držel hubu, načež Maďar řekl: "Nem tudom" a brebentil dál.
A zas šel sám, neboť Maďar dal se do žebrání mezi
tábořícími ruskými pěšáky.
V jakési úžlabině u silnice narazil hejtman na tlupu
zajatých říšských Němců, kteří tam odpočívali. Tam musel se k nim přidati a
Prušáci ho uvítali slovy: "Wir kennen unsere Oesterreicher – my známe své
Rakušáky".
Po cestě slyšel od nich samé hezké věci. Prušáci
svalovali všechnu vinu na Rakousko a když jim hejtman Alserbach řekl, že oni
tohle všechno začali, podíval se jeden gardista na něho tak hrozně, až hejtman
umlkl.
Pak byl pomalu večer a přišli do jedné vesnice, kde
hejtmana Alserbacha odvedli na etapní komando k výslechu. Živou mocí nemohl si
vzpomenouti, který pluk ještě byl na levo od něho v reservě. Řekli mu, že
dvacátý pátý. Podivil se, jak to všechno ví, a omluvil se svou opilostí.
Řekli mu také, že zajatý jeho batalion spí po stodolách
ve vesnici a že ho odvedou k jeho lidem.
A tak setkal se opět hejtman Alserbach s nenáviděným
Pavlíčkem, kterého včera nechal uvázat.
Hejtman Alserbach, když uviděl ve stodole opět své
lidi, cítil, že všechno s něho padá, co ho učinilo trudnomyslným po celý den.
"Psi, prasata, prase, pse, prase, pse," zařval podle
svého zvyku do stodoly, kde jeho lidi ještě nespali.
Otevřenými vraty prolínalo tam světlo měsíce, ve kterém
vyvstal před panem hejtmanem ze slámy pěšák Pavlíček. A hejtman Alserbach ucítil
náhle ránu a zjistil, že dostal jednu přes hubu, na to druhou, třetí.
Byly to velkolepé facky. V těch fackách bylo všechno,
jimi snažil se Pavlíček odplatit vše to, co zakoušel od hejtmana na pochodu s
maršovým batalionem od Samboru až po Bukovinu.
A z čista jasna zvedali se i ostatní, jeden po druhém,
přicházeli, mlasklo to a zas se ukládali mlčky do slámy.
Jen Kamnoušek, z jedenácté setniny, když dal hejtmanovi
dvě přes hubu, řekl: "Gott strafe England".
To byla totiž oblíbená věta pana hejtmana.
Hejtman Alserbach tak byl tím vším ohromen, že ještě
chvíli čekal, zdali nedostane ještě jednu a když již nic nepadlo, tiše odešel ze
stodoly.
Tváře mu velkolepě nabíhaly a on nebyl schopen
myšlenky, co se to vlastně stalo, jen nejasně si uvědomoval, že to s Rakouskem
praská, když hejtman nemůže strčit hlavu do stodoly, aby mu jeho vlastní vojáci
nenabili.
Později při prohlídce našli u hejtmana Alserbacha
zápisník s touto poznámkou:
"16. června 1916, Bartodějov. Dostal jsem od Pavlíčka,
Knura, Kosaly, Haláska po 3 fackách. Kríbler, Vezna, Hulata, Robes, Moučka,
Syrák, Kopolecký mně dali po 2 fackách, Khol, Barák, Bezděha, Brabec, Spatenka,
Dlouhý, Řehák, Záturecký, Zykán po jedné. Ostatní mužstvo mne nefackovalo,
poněvadž leželo v jiných stodolách."
A to byla bilance válečného tažení hejtmana Alserbacha.


|
Boje s domovníky
Jest
vskutku velmi zvláštní má nechuť k domovníkům. Což za to mohou, že
zamykají vrata domovní v hodinách večerních a že člověk jim musí
platit za otevření?
Jest
to obmezování osobní svobody, rozhodl jsem, rozbíraje dopodrobna
svou nechuť k domovníkům, a stejně mám zlost na ně, na vykonavatele
tohoto obmezování, jako na lidi, kteří první způsobili tento stav.
Ostatně jsem „dítětem doby“ (jaké to duchaplné vyjádření, bohužel
opsané) a zrozený v hříších svých rodičů (ještě duchaplnější a
dtto), kteří také nenáviděli, zejména o Novém roce, domovníky, jako
hodný jejich syn umínil jsem si, že vypovím, kamkoliv přijdu, boj
všem těm klíčníkům, boj, ve kterém někdo prohraje a ten někdo že
musí být oni, kteří šoupavým krokem za noci, osvětlujíce průjezd
zapálenou svíčkou, otvírají s bručením dvéře domů.
Domovníka, kde jsem dříve bydlel, hleděl jsem ušetřit a také jsem ho
šetřil, jsa velkomyslným, poněvadž ten byl tak hodný, že nechával
dvéře otevřeny po celou noc, neboť již v šest hodin byl vždy tak
opilý, že si lehl do postele a spal až do rána.
Chodíval jsem v noci, domů a vždy nalezl jsem vrata otevřena.
Domácí
pán tohoto domu měl srdce šlechetné: Zavolal mne k sobě a řekl:
„Ctěný pane, náš domovník jest nepořádný, ale omlouvám to jeho
stářím, vyhnal bych ho darebáka již dávno, kdyby nebyl mým
soukojencem.“
Slovo
„soukojenec“ slyšel jsem ponejprv a proto jsem se otázal: „Jak to,
dovolte?“
„To je
tak,“ pravil starý domácí. „Můžete toho někde užít. Jest to velmi
dojemné. Matka má byla velmi slabá a museli mne dát kojit. Není-liž
pravda, že může být z toho, povídka? A tak se stalo, že nynějšího
domovníka matka kojila mne současně s ním. To jest tedy můj
soukojenec. Puklo by mně srdce, kdybych ho vyhnal pro jeho
nepořádnost. O vás, ctěný pane, slyšel jsem, že chodíváte pozdě, v
noci domů. Proto učiníte mně vždy laskavost, že zamknete za sebou
dům, aby aspoň na několik hodin byl zavřený. Kdy obyčejně chodíte
domů?“
„Po
druhé hodině noční,“ odvětil jsem.
„Výborně, to se hodí,“ řekl pan domácí, „to se znamenitě hodí. Nikdy
neslyšel jsem, že by se zloději vloupali do domu před druhou hodinou
noční. Ostatně u nás není se čeho obávat, poněvadž mám na bytě sám
jednoho zloděje, ale přece opatrnosti nikdy nezbývá. Dávám vám,
ctěný pane, klíč od domu úplně zadarmo. Co tomu říkáte?“
„Pane,“ odpověděl jsem hrdě, „vy říkáte, že máte zloděje na bytu.
Dobře, ještě dnes dám výpověď.“
„Ale
dovolte,“ usmál se domácí, „ten zloděj vlastně už zlodějem není a
platí pořádně činži. Jest to zloděj ve výslužbě a nyní dělá
detektiva.“
„Přechovávač detektivů jako detektiv,“ řekl jsem uraženě, „a proto
dávám výpověď, nehledě ani k tomu, že jste mne urazil nabídkou,
abych zavíral dům po druhé hodině noční namístě vašeho soukojence.
Nedám se urážet. Och, jsem hrdý. V mých žilách koluje šlechtická
krev. Aspoň tak myslím od té doby, kdy zůstal jsem po příkladu
jednoho šlechtice dlužen za doutníky!“
Tak
jsem z ruky propustil příležitost míti zadarmo klíč od domu a býti
vlastně domovníkem.
Přestěhoval jsem se jinam. Tento dům byl činžák, a proto domovník
byl tučný chlapík, který urazil mé oko již při prvním setkání.
Předně
co mne urazilo, byla jeho nezdvořilost. Chlap byl tak nezdvořilý, že
když jsem odpoledne, kdy jsem se přistěhoval do podnájmu k jedné
vdově, šel domů, zastavil, mne zcela drze na chodbě a ptal se, kam
jdu.
„Předně vám do toho nic není,“ řekl jsem, „jest to neslušnost, ale
abych vám dokázal, že já jsem slušný člověk...“
„Jsem
zde domovníkem,“ vpadl mně do věty.
„A já
jsem slušný člověk,“ pokračoval jsem dále, „a proto vám řeknu, že
zde, bydlím.“
„A u
koho? Směl bych se ptát?“ tázal se posměšně tlustý domovník.
„U
paní Rádlové,“ odpověděl jsem.
„Ta má
vždycky na bytě takové,“ zabručel domovník.
„Jak
to, takové?“ tázal jsem se zlostně.
„Nu,
takové, takové,“ odvětil domovník klidně.
Počkej, chlape, myslil jsem si, jda do nového bytu, jak vidím,
neudělal jsem na tebe dobrý dojem, ale nemysli si, že ty na mne.
Vzbudil jsi ošklivost u mne, jakmile jsem tě uviděl. Boj jest
vypovězen. Přijímám.
Předně
prostudoval jsem domácí řád, zejména důkladně naučil se § 19
domácího řádu: „Domovní vrata otvírají se od 1. dubna až do
posledního října o 5. hodině ranní a zavírají se o 10. hodině
večerní, od 1. listopadu do posledního března otvírají se o 6.
hodině ranní a zavírají se o 9. hodině večerní.“
Dnes
jest 5. dubna, řekl jsem si prvého dne, uvidíme, zdali domovník
dodržuje přesně domácí řád a zavírá o 10. hodině.
Proti
svému zvyku přišel jsem již ve tři čtvrtě na deset domů a zpozoroval
jsem ku svému úžasu, že domovní vrata jsou zavřena.
Zazvonil jsem zuřivě několikrát za sebou. Za zavřenými vraty ozvalo
se klepání pantoflí, kde dvéře nedobře přiléhaly, zasvítily proužky
světla, zarachotil klíč v zámku a otevřely se domovní vrata.
Za
vraty stál domovník nastavuje ruku. Jak jsem měl chuť udeřit ho do
nastavené ruky! Opanoval jsem se však a kráčel dále.
Tlustý
domovník zamkl vrata a šouraje se za mnou, pravil: „Mladý pán dneska
nemá pětník?“
Mlčel
jsem a zahýbal do chodby.
Domovník za mnou klepal pantoflemi, jejichž údery tichou chodbou
zněly: „Pětník, pětník, pětník.“ Náhle se zastavil, položil svícen
na zem a řekl: „Mladý pane, jsou němý nebo co?“
Aniž
bych odpověděl, stoupal jsem z chodby na schody a za mnou zněl ještě
domovníkův hlas: „Mladý pane, jsou mi dlužen pětník, tak nedělají
špínu.“
Musel
jsem se usmát jeho naivnosti: Ten člověk myslí, že může zavírat dle
své libosti, aby mohl brát peníze. Ba chce za to, že překračuje
domácí řád, ještě peníze. Což pro něho neplatí předpis, že domovní
vrata zavírají se od 1. dubna až do posledního října v deset hodin?
Nu, podíváme se!
Následující večer opět ve tři čtvrtě na deset zvonil jsem zuřivě u
domu. Klepání pantoflí, zarachocení klíče.
Domovník stál za vraty, opět nastavoval ruku a řekl: „Se včerejškem,
mladý pane, šesták.“
Neodpověděl jsem a mlčky kráčel k svému bytu.
„Mladý
pane,“ křičel za mnou, „nedělají si kašpara. Jsou mi dlužen šesták.“
Naivní
člověk!
Následující den opakovalo se to samé. Domovník uvítal mne slovy: „S
dneškem patnáct krejcarů.“
Samo
sebou se rozumí, že jsem neodpověděl. Neříkal mi již mladý pane.
Užíval prostě slova pane, vkládaje do svého přízvuku mnoho
pohrdlivého tónu. Poprvé ve svém životě slyšel jsem slovo „vy
špindíro“, kterým za mnou volal.
Tak se
to opakovalo celý týden. Když řekl: „Pane, s dneškem pětatřicet
krejcarů,“ zdálo se mně, že za ten týden o polovičku zhubeněl.
„Kdy
to skoncujeme, pane,“ křičel v ten den za mnou na schody. „Chcete si
ze mne dělat blázna? Nebo jste takový mladík?“
Stále
jsem mlčel. Mlčel jsem po celých čtrnáct dní, zvoně pravidelně každý
den ve tři čtvrtě na deset.
„Sedmdesát krejcarů, špíno!“ křičel za mnou čtrnáctého dne domovník.
„Sedmdesát krejcarů! Kdy mně dáte sedmdesát krejcarů? Křičel to ve
tmě, poněvadž už třetí den, když viděl, že se vracím domů, zhasl
hned vždy svíčku, koje se patrně nadějí, že se ve tmě na schodech
potluču.
Mé
hrobové mlčení přivádělo ho pomalu do zoufalství.
Když
za tři neděle otvíral mně opět v tu dobu vrata, nastavená ruka
třásla se mu a hlas jeho byl nějak třaslavě zabarven.
„Dělá
to zlatý a pět krejcarů, pane,“ pravil zamykaje vrata. „Co tomu
říkáte?“
Nic.
Mlčky jako jindy šel jsem domů.
Za
mnou plynulo na schody tlumené vzdychnutí a hlas: „Dělá to zlatý a
pět krejcarů.“ To nebyl již vyzývavý hlas, to bylo jakési zoufalé
volání ve tmách, prosba o milost, hlas, vyzývající, abych opět
duševní pokoj vrátil tomu muži, bych odpověděl, aby věděl, na čem
vlastně je.
Posledního dubna otevřel mně nesměle dvéře a pravil tiše: „Dělá to
šestadvacetkrát pět krejcarů, to je zlatý třicet krejcarů.“ Zamkl
dvéře a tázal se ještě nesmělejším hlasem: „Zítra na prvého?“ a
chystal se zhasnout svíčku.
Nezhasl si ji však, zůstal stát s otevřenými ústy. Promluvil jsem
totiž: „Ano, zítra to vyrovnáme.
Domovník se vzpamatoval a pravil: „Jest dobře, mladý, pane!“ A šel
mne s rozsvícenou svíčkou doprovodit až do druhého poschodí.
„Zítra
to urovnáme,“ řekl ještě jednou důvěrně u mého pokoje.
„Ano,
zítra,“ odpověděl jsem usmívaje se.
Bylo
slyšet jeho veselý hvizdot, když sestupoval po schodech dolů.
Ráno
jsem ho potkal. Nespal asi radostí celou noc ve volné chvíli ani
okamžik, měl pod očima kruhy.
Řekl
mně: „Má poklona, mladý pane! Tedy dnes.“
„Ano,
dnes.
Přišel
jsem domů o druhé hodině noční. Zazvonil jsem a netrvalo dlouho,
domovník přiběhl.
Vytáhl
jsem z kapsy dvacet haléřů. „Zde máte za své namáhání,“ řekl jsem
klidně.
„Ano,“
usmál se nic netušící domovník zamykaje vrata, „a ještě dostanu
zlatý třicet krejcarů.“
„Tak
pojďte s sebou,“ řekl jsem, také se usmívaje.
Když
jsme přišli na konec chodby, kde visel v rámu zasklený domácí řád,
pravil jsem: „Posvěťte laskavě nahoru.“
Nic
netušící muž posvítil a já spustil: „Tak, teď se podívejte na konec
§ 19 domácího řádu. Čtěte. Za otvírání vrat platí se poplatek po
půlnoci deset krejcarů. Jakým právem chcete ode mne zlatý čtyřicet
krejcarů za otevření domu ve dvě hodiny v noci?“
Domovník počal zaraženě koktat: „Od 5. dubna až do posledního
otvíral jsem vám vždy ve tři čtvrtě na deset. Zůstal jste dlužen
zlatý třicet krejcarů, a včera jste řekl, že to skoncujete.“
„To
také skoncuji,“ pravil jsem klidně. „Jen si přečtěte začátek § 19
domácího řádu. Vidím, že nemáte k tomu dosti síly. Přečtu vám to
sám. Domácí vrata zavírají se od 1. dubna až do konce října o desáté
hodině. Vy jste, pane, libovolně zavíral vrata v dubnu o 9. hodině.
Vy jste překročil domácí řád, za jehož plnění odpovídáte. Vy jste
provozoval hrůzovládu, pane. A já vám nejsem nic dlužen a také
nezaplatím.“
Pásl
jsem se radostně na jeho změně v tváři. Domovník počal koktat cosi o
klekání a o svatém Jiří, o spotřebě plynu, pak chytil se za hlavu.
Svíčka vypadla mu z ruky, dal ruku na srdce, vykřikl: „Ženo, děti!“
a klesl na schody. Ranila ho mrtvice!
Poněvadž v domě říkali, že jsem vinen jeho smrtí, odstěhoval jsem se
jinam.
Domovník toho dvoupatrového domu zdál se býti velmi slušný člověk,
pozdravil mne hned uctivě slovy: „Milostpane!“
Oděn
byl velmi slušně, takže dělal dobrý dojem. Nenosil jako jiní čepici
a špinavé kalhoty, které mne vždy uváděly v odpor, neklepal po celý
den pantoflemi jako jiní, neměl opilé vzezření, nestál jako mnozí
před domem, když posluha na vozíku přivezl celý můj majetek,
skládající se z jednoho kufru a haldy novin.
Jak
říkám, velmi dobrý dojem udělal na mne. Dojem byl tím větší, když
jednou potkal mne zrána a řekl: „Sloužil jsem v Bosně, milostpane.“
V
květnu mám zvyk, že chodívám až ráno domů, což činím jen z toho
důvodu, že jsem poetické duše a krásné květnové ráno vždy mne
nadchne k básnění.
Tak
jsem také tento květen chodil ráno domů, až jednou, když přišel jsem
již v půl šesté, shledal jsem, že domovní vrata jsou zavřena.
Zazvoním, a když se objevil domovník, celý rozespalý, bral jsem se
klidně dále, ačkoliv mrzel jsem se v duchu, že domovník zklamal mou
důvěru. Vždyť má se otvírat o páté hodině ranní.
„Neplatím vám nic,“ řekl jsem k němu, „vy jste, jak vidím, zaspal a
vrata neotevřel.
„Až v
šest hodin, milostpane,“ odpověděl domovník, „otvírají se vrata.“
„Podívejme se,“ pravil jsem rozhorleně, „od čeho jsou domácí řády?“
„My
nemáme žádný domácí řád,“ odvětil domovník, u nás jest samá pořádná
partaj.“
„Ale
nepořádný domovník,“ pravil jsem. Napadla mne myšlenka. Podíval jsem
se na něho. „Jak se opovažujete v takovém oděvu otvírat dvéře,“
tázal jsem se přísně, „vždyť máte na sobě jen podvlékačky a košili.
Víte, co je to mravopočestnost? Kdybych byl dívkou, víte, že bych se
rděl, ačkoliv mne to jako mravného muže také uráží?“
„Deset
krejcarů!“ volal za mnou domovník.
„Nikdy!“ křičel jsem nazpět. „Nikdy vám nezaplatím, když vy
nestydíte se v takovém úboru otvírat domovní vrata. Mrzí mne, že
jsem se ve vás zklamal.“
Šel
jsem ležet a dlouho jsem nemohl usnout. Tak ke všemu zde nemají ani
domácí řád. Dobrá! Mohu potom dělat, co je mně libo. Mohu se vracet,
kdy chci a neplatit za otevření, mohu dělat rámus, mohu hvízdat,
mohl bych čmárat po zdích, mohl bych štípat dříví v kuchyni, mohl
bych otloukat omítku na chodbě, mohl bych polévat chodby, co bych
ještě všechno mohl dělat!
Vracel
jsem se libovolně v noci domů a neplatil jsem, jda po schodech
zpíval jsem a hvízdal, na všech stěnách chodby psal jsem verše,
pozval jsem si jednoho známého, který dovedl kreslit a ten nakreslil
uhlem na chodbu domovníka ve spodních kalhotách.
Až
konečně se do toho vložila domovnice. Stalo se to takto: Vrátil jsem
se asi o 3. hodině ranní a k mému zděšení šla mně otevřít domovnice.
Ve spodničce, držíc velký klíč v jedné a malou petrolejovou lampičku
v druhé ruce, vypadala příšerně.
„Na mě
si nepřijdou,“ spustila, jakmile jsem vstoupil, „na mě jsou krátký,
voni lumpe, ještě jednou vám povídám, můj muž má podágra z toho
všeho, von se nastyd vod tý doby, co jsou voni tady na bytě.“ A
řekla mně toho ještě víc.
Se
ženskými zásadně boje nevedu a proto jsem mlčel.
„Vode
dneška votvírám já,“ sípala za mnou, „a řeknu jim toho ještě víc a
vždycky jim něco řeknu.“
Radši
jsem se z toho domu odstěhoval. „Proč radši?“ tázal jsem se sám
sebe. „Proto,“ upokojil jsem se, „že má zášť platí jen domovníkům a
ne jejich ženám.“
Hlavním bodem mého boje s domovníky bylo hledět je zkrátit na jejich
neodůvodněném příjmu a proto našel jsem si byt s klíčem od domu.
Byla
to velmi hodná kvartýrská, u které jsem bydlel a která, když mně
odevzdávala klíč od domu, řekla: „Vy máte asi noční zaměstnání?“
„Ovšem,“ odpověděl jsem prostě, „někdy jest to mrzutá věc, že
hostince se zavírají už ve dvě hodiny v noci.“
Bylo
to pro mne rozkoší, když jsa pánem celého domu, maje klíč v kapse,
ubíral jsem se v noci domů. Jak hrdě vyňal jsem vždy přede dveřmi
klíč a jak s blaženým pocitem zastrčil do zámku. Naslouchal jsem
blaženě, jak pero zámku se otvírá se zvukem „rup! rup!“
Kde
jsi, domovníku? Nepotřebuji tě.
Jednou
ráno, když jsem, vrátiv se pozdě, spal tvrdě, probudil mne hluk a
hlasy na chodbě. Ozvalo se zaklepání a když jsem otevřel, spatřil
jsem strážníka: „Pardon,“ řekl strážník, „vám neukradli nic?“
„Jak
to?“ tázal jsem se udiveně. „Někdo nechal v noci klíč ve vratech a
nějaký zloděj vnikl do domu. V prvém poschodí okradli kancelistu,
domovníkovům ukradli peřinu.
„Prokristapána,“ vykřikl jsem radostně, „okradli také domovníka?“
„Ano.“
Ten
někdo, kdo nechal klíč ve vratech, byl jsem já, nebylo pochyby. Klíč
nikde. V kabátu, ve vestě, zkrátka nikde.
Nikdo
z celého domu kromě mne neměl klíč od domovních vrat. Dostal jsem
výpověď, na druhé straně měl jsem však zadostiučinění, že osud
zvolil si mne za nástroj. Domovníkovům ukradli peřinu! Osud se mstil
za mne.
Byt
našel jsem si nahoře na Vinohradech. Znamenitý byt. Vyhlídka do
zahrad. Možná, že zde chtěli založiti vilovou čtvrť. Z domu muselo
se jít přes dvorek u zahrádky a za dvorkem byla zeď a do té byla
teprve zasazena domovní vrata. Chtěl-li domovník otevřít dům, musel
napřed otevřít dvéře na dvorek a pak jít přes celý dvorek a vrata na
ulici odemknout.
Jak
říkám, stavěli zde snad kdysi vilovou čtvrť, poněvadž v té ulici
byly samé takové domy, nanejvýš dvoupatrové se dvorkem a domovními
vraty ve zdi.
Mám
duši vojenskou. Hned když jsem najímal byt, zpozoroval jsem ten
dvorek a vrata na ulici. „Výborně!“ zvolal jsem v duchu,
„domovníkovi zde nemusíš dát ani krejcar, přijdeš-li po zavření.
Hleď! Napřed zazvoníš. Zvonek je na zídce, pak zídku přelezeš,
skryješ se na dvorku v rohu, kde je ten keř a když domovník půjde
přes dvorek k vratům, ty zatím rychle dveřmi skočíš tiše na chodbu a
domů. A pak je to romantické, vždyť teď již pomalu samá próza bez
romantiky převládá.“
První
pokus se velmi dobře zdařil. Zazvonil jsem, přelezl zídku, skryl se
v temnu keře, domovník otevřel dvéře, na chodbu a kráčel přes dvorek
s klíčem ku vratům. Netušil nic! Vyklouzl jsem tiše z keře, jeden
skok, lehký, kočičí a již jsem byl na chodbě. Tiše vzhůru po
schodech a když také tak tiše otevíral jsem dvéře svého pokoje,
slyšel jsem dole láteření domovníka, že někdo si udělal legraci,
zazvonil a utekl.
Opakoval jsem to třikrát vždy se zdarem. Domovník strašně nadával a
otevřel rychle vrata na ulici, vyběhl až doprostřed ulice pátraje,
kdo zas zvonil.
Dělal
jsem to již zcela mechanicky. Jednou v růžové náladě vracel jsem se
domů a zase stiskl zvonek, přelezl zídku a běžel jsem do kouta skrýt
se v keři. Hrůzou jsem zkameněl. Keř tam nebyl. Přelezl jsem zídku
cizího domu.
Co
teď? Nežli jsem mohl dáti myšlénky dohromady, otevřely se dvéře na
dvorek a v nich objevil se domovník. Dal jsem se na útěk k zídce.
Domovník za mnou. Přehoupl jsem se přes zídku napolovic, když vtom
on mne nazpátek strhl na dlažbu dvorku, padl na mne celou tíží svého
těla a křičel ze všech sil: „Pomóc, pomóc!“
Přiběhla patrola a vysvětlilo se vše. Ten ničemný cizí domovník byl
tak smělý, že chtěl na mně ještě 20 haléřů za otevření.
A
dnes? Dnes jedu na venek, kde není domovníků, na malou, tichou
dědinu, kde chci vypracovati stanovy Mezinárodního spolku proti
domovníkům.

|
Bojovnost vídeňských
křesťanských sociálů
O vídeňských
křesťanských sociálech již dávno bylo známo jedno: že totiž kradou, a to
hlavně jejich vůdcové, o plattenbrüdrech nemluvím. V zastupitelstvu
vídeňském městském každou chvíli propukne nějaká špinavá aféra. Jejich mladá
generace, která studuje, nosí bílé buršácké čepičky. A to je také to jediné,
co je bílého na celé straně křesťansko-sociální.
Když se jeden křesťansko-sociální poslanec v létě odstěhoval na venkov,
zakázali mu, aby v potoce pral si svoje prádlo.
Tak bylo špinavé! Poslední dobou víme o té straně ještě jednu věc, že totiž
blázní.
Možno to pojmenovat evropským neštěstím. Jak to začalo, bůhví. Psychiatři,
kteří ošetřují nyní některé vídeňské křesťanské sociály, tvrdí, že zhoubná
duševní choroba byla již dávno zahnízděna v nich a že to právě mohlo
najednou propuknout, když to bylo s tím panem Procházkou.
Jeden, kterého ošetřují v mödlingském blázinci, jmenuje se Karel Waldhammer,
byl až do poslední chvíle městským vídeňským radním. Jest to ten muž, který
nakazil dr. Neumayera. Pokousal ho při jednom protisrbském projevu na
radnici. Dr. Neumayera mimochodem řečeno ošetřuje výborný psychiatr Müller,
universitní profesor. Dal též té nemoci duševní zvláštní název: Imbecillitas
bellicosa, válečné zblbnutí.
Historie zmíněného Karla Waldhammera jest zajímavě dojímavá. Když má nebohý
muž jasnější chvíle, říká, že mu Srbové vlezli na mozek.
Jinak však chodí po koridoru, šermuje rukama a křičí: „Bum, ratata bum,
ratata bum bum!“
Dr. Neumayer zas křičí jen: „Bum, bum, tradá! Bitte schön, bringen Sie mir
Messer!“
Je tam též portýr z vídeňské radnice, který celé noci prokřičí v izolaci: „Steck
deine Fahne aus, du dummer Kerl von Wien!“
Karel Waldhammer, kterého sami lékaři vydávají za prototyp imbecillitatis
bellicosae, trpíval z mládí silným bolením hlavy.
Když počal chodit do školy, tu utrhával křídla a nohy mouchám. Jednou z
pouhé svévole vypíchl násadkou oko kočce domovnice.
Byl však již od mládí veden ke zbožnosti a ve třech létech uměl Otčenáš i
pozpátku. V jinošských létech trpěl hysterickými záchvaty. Jednou na pouti v
Maria Zellu svlékl se donaha a ohrožoval s růžencem v ruce poutnice. To
přimělo k tomu úřady, aby byl prozkoumán jeho duševní stav. Lékaři zjistili,
že jde o klamné představy vzniklé z náboženského šílenství.
Bohužel nebyl internován po delší dobu v žádném ústavě toho druhu.
Na vojnu ho neodvedli, poněvadž měl hrb a šilhal.
V třiceti letech stal se kostelníkem v IX. okresu.
Méně však bude známo, že Karel Waldhammer jest jedním ze zakladatelů strany
křesťansko-sociální. Stalo se to takto: Když mu bylo třicet pět let, dostal
jednou v noci křeče a zjevil se mu svatý Augustin. Tehdejší nebožtík probošt
od Štěpána tenkrát prohlásil: „Das ist sehr fajn, to potřebujeme.“ Povolal
ho k sobě, měl s ním rozmluvu a Karel
Waldhammer zmizel z Vídně. Našli ho četníci po měsíci v lese na Vídeň-ském
Sněžníku v jedné jeskyni, kde se živil kořínky a žížalami. Četníci říkali,
že strašně zapáchal, ale to nevadilo. Kdo by z katolické Vídně nevěděl, co
je to za radost mít vlastního poustevníka. Vystavěli mu tam z veřejné sbírky
domeček. Karel Waldhammer dal ho hodně vysoko pojistit a pak si ho podpálil.
Vyneslo to pěkné peníze, ačkoliv mu shořely v tom spáleništi nějaké staré
kšandy a jedna onuce. (Tu druhou používal jako kapesníku.) - Vrátil se do
Vídně, vybral pojištěný obnos a počal obchodovat s děvčaty. To mu vynášelo
tolik, při jeho skromném, bohulibém, nábožném životě, že se mohl zařídit sám
pro sebe. Jeho vykřičený dům těšil se velké návštěvě a právě v jednom
salónku v prvém patře byla založena strana křesťansko-sociální. Pak to šlo
rychle kupředu. Stal se městským radním. Žil spokojeně, oženil se pěkně,
chodil do kostela denně a obden ke zpovědi, a tak jednou za měsíc dostával
křeče. A teď do toho přišel pan Procházka. Byl ve vinárně a koupil si
Reichspost. Ke svému ustrnutí přečetl si: „Konsul Procházka ermordet“ a
ustrnulý pan Karel Waldhammer četl dál: „Jak se nám sděluje, počínali si
Srbové s panem Procházkou ukrutně. Rozpárali mu napřed břicho a pak
prodávali jeho střeva mezi srbským obyvatelstvem Skoplje pro štěstí, jeden
centimetr za pět dinárů.“
Pan Karel Waldhammer hodil novinami na stůl, popadl židli, hodil ji
číšníkovi na hlavu a za hrozného řevu: „Vraťte mu jeho střeva, do zbraně,
vraťte mu jeho střeva, do zbraně, pryč se Srbskem!“ vyřítil se na ulici,
skočil do drožky a za sběhu lidí dal se odvézt k srbskému konzulátu. Srbský
konzul od té doby pohřešuje svého malého ratlíčka, který v nešťastné chvíli
vyběhl před vrata konzulátu. Karel Waldhammer ratlíčka unesl a doma upekl.
Kouleje očima přinutil celou rodinu, aby ratlíčka snědla. Přitom, když
ratlíčka obírali, řval: „Pryč se Srbskem, my tam musíme táhnout.“
Ráno sebral svého dvanáctiletého kluka a odvedl ho do nejbližších kasáren,
kde žádal, aby kluka jmenovali jenerálem. Myslelo se tenkrát, že byl opilý,
cm však opilý nebyl, on byl vlastenecky rozechvěn.
Když ho vyhodili z kasáren, šel do závodu se zbraněmi a objednal si pět set
loveckých ručnic a pět set revolverů. Nato šel na poštu a telegrafoval
na ministerstvo vojenství: „Chci jít na Srby, aby vrátili panu Procházkovi
jeho střeva.“
Večer šel do zasedání vídeňského městského zastupitelstva a pokousal všech
152 členů.
Nejvíc pokousal pana dr. Neumayera, slavného vídeňského starostu. A teď
víte, jak už dopadli. Ti pokousaní pokousali zas jiné kamarády i nekamarády
a nyní je krmí hromadně lékaři brómem, píší zajímavé vědecké úvahy o
imbecillitas bellicosa, o válečném zblbnutí.

|
Když vyšel abbé Petr do polí se svými dvěma svěřenci, Vratislavem a
Bohumírem, hrabaty z Bohdalce, českými šlechtici u věku deseti a dvanácti
let, byl jasný a čistý den.
Abbé Petr, stoje na zelené louce, rozmáchl se rukou kolem sebe a pravil,
ukazuje na hory a široširý kraj: „Zde vidí Vaše Urozenost slávu díla
Stvořitelova. Vidí továrny, dráhu, hory, lesy. Potoky vinou se jako stříbrný
had, v lesích zpívají ptáci, na horských úbočích kvete podzimní vřes.
Milujte, Urozenosti, tvůrce všech těch líbezných věcí. Ostatně se můžeme
posadit. Vidím v duchu krásné jitro na kubánských ostrovech, vidím plantáže
tabákové. Pozoruji i v tom ruku Stvořitele.
Tropická příroda obdařila krásné ostrovy západní Indie množstvím výtečného
tabákového listí. Bůh stvořil černochy, aby hleděli využitkovati této boží
laskavosti, a oni tak pilně činí jako pracovité včelky. A hle, Stvořitel
vede jich ruku k tomu, aby sušili listí této aromatické rostliny, a oni z
listů tabákových kroutí doutníky, které rozváží se do celého světa. Tyto
výrobky přicházejí do Havany a odtud po lodi do Evropy a do Čech. Bůh nedá
zahynouti lodi, vezoucí tento drahocenný náklad, a ochraňuje lodníky svou
pevnou rukou. Když přijede loď ku břehu, bedny opatrně složí se v přístavu,
a hle, vizte, Vaše Urozenosti, mám zde takový jeden doutník, výrobek zbožné
generace černochů. Vidíte, Urozenosti, že zapaluje ho, činím tak s upřímnou
láskou k Bohu Stvořiteli, který chrání plantáže v západní Indii před
pohromami.“
„Ano,“ řekl, vypouštěje obláčky dýmu do vzduchu, „pozorujte, jak vonný kouř
vznáší se jako smírná oběť.
Vězte, že kouřím jen z úcty k těm zbožným pracovníkům černé tváře, kteří
vzdávajíce díky Bohu za úrodnou sklizeň, i sou tak dobrými křesťany. Ano,
Urozenosti, ve všem vidět ruku Stvořitelovu. Ať se podíváte kolem na cokoli,
vše jest pomníkem boží slávy. Vizte jen, jak na podzim příroda pes-tře je
zabarvena, jak listí tam naproti v háji hraje všemi barvami. A nad tím vším
vévodí svou krásnou barvou ohnivá záře plodů jeřabin. Stvořitel pamatoval tu
na nás ve své neskonalé milosti. Toť, Urozenosti, boží sláva. Ale Bůh
nechtěl jen, aby barvami nadchl se bídný tvor lidský k opěvání boží slávy a
neskonalé moudrosti, Stvořitel všehomíru přichází jako pomocník lidstva ve
všech jeho utrpeních, zná dobře, co mu prospívá, dává zráti lahodnému ovoci,
ba i ty rudé plody jeřabin přenechává lidstvu ku zužitkování. Lidstvo
odedávna trpí různými chorobami duševními i tělesnými. Malátné tělo činí i
lidského ducha malátným, ale Bůh ukázal již dávno na různé plodiny, ovoce,
rostliny a byliny, z nichž připravené nápoje jsou sílícími prostředky. A tak
lidstvo, vedeno božským vnuknutím, z jeřabin vyrábí tento nápoj.“
Abbé Petr se zbožným pohledem vytáhl z kapsy své kleriky slušně objemnou
láhev jeřabinky, a polykaje velkým douškem zlatožlutý likér, pozvedl hlavu k
nebi a bylo mu tak blaze ...
Položil vedle sebe láhev jeřabinky a mluvil dále: „Ano, Urozenosti,
neskonalé milosrdenství boží dává tu podnět k různým úvahám a nejlépe jest
oddávati se jim právě v boží přírodě, která i tím nejmenším broučkem chválí
slávu boží. Hle, jak je zde příjemně! Na louce jsou květiny, tu poletuje
muška, tu brouček, tam zas vidíte krtiny a víte, že pod tou hromádkou hlíny
žije krtek. Dole u potoka jsou pak ještě žáby a tam v lese, tam teprve jest
plno tvorů, kteří chválí dílo Stvořitele. Ptáčkové na větvích, veverky na
stromech, lišky v doupatech a jiní a jiní tvorové vyšli též z boží dílny. A
Stvořitel těmi různými skutky své lásky k lidem chtěl lidstvu prospět a
ukázat, že on vpravdě je miluje a jest jeho otcem nebeským.
Bůh proto oživil řeky, pole a lesy různými živočichy, kteří dávají užitek a
slouží k oslavě jména Hospodinova. Zajisté, že Vaše Urozenosti viděli již,
jak zajíc ubíhá a jak sestřelen klesne, aby v neskonalém milosrdenství božím
lidem poskytl chutnou potravu. A jest to právě zaječí hřbet, pečený na
smetaně, který jest tak dokonale chutný, že právě tím dokazuje člověk svou
nepatrnost vůči Stvořiteli, neboť bez jeho vůle a láskyplnosti k nám hříšným
tvorům lidským nemohl by nikdo takhle sáhnout do kapsy a vybalit z papíru
takovýto hezký kousek pečeného zajíce, jako já nyní činím. Ptám se vás, mohl
by tak učinit bídný, hříšný lidský tvor bez božího pokynu?
A když nožem zajedu,“ pokračoval, krájeje zaječí pečeni a vkládaje pěkná
sousta do úst, ,,tu teprve jasně chápu onu pečlivost boží o lidské dítky a
vidím před sebou celou přírodu, nejdokonalejší dílo Stvořitele.“
Zapil zajíce jeřabinkou a pokračoval: „Jaký jest strastiplný život lidský,
jak ubohý jest takový lidský tvor a jak by byl neskonale bídný, kdyby Bůh mu
odepřel spánku! Jaké hymny daly by se však napsat o tom, kdy člověk unavený
pomalu usíná. A což když pod širým nebem v boží pří-rodě poskytne mu Bůh
osvěžujícího spánku, kdy usíná s modlitbou na rtech uprostřed boží
slávy...?“
Abbé Petr zkřížil ruce pod hlavou a za chvíli bylo slyšet jeho spokojené
chrápání.
A uprostřed palouku seděli jeho svěřenci, zaraženě naslouchajíce, jak píská
jejich vychovatel nosem uprostřed té boží slávy.

|
Br. Jiří
Pichl
nár.
soc. redaktor a obecní starší na Královských Vinohradech
Moudré
kterési přísloví praví: Nesuďte dle zevnějšku! Často drsná skořepina
tajiti může ušlechtilé jádro i naopak.
A
skutečně: kdybychom měli souditi dle zevnějšku, pokládali bychom
bratra Pichla za nějakého miniaturního Babinského, Roszu Šandora či
Rinalda Rinaldiniho. Jeho ponurá tvář s obrovskými vyježenými kníry
a zarputilýma očkama za skly skřipce nevzbuzuje v člověku důvěry.
A
zatím v pravém odporu se svým odstrašujícím zevnějškem je br. Pichl
jedním z nejsrdečnějších lidí v Čechách, který veškeru svou mírnou
moudrost a uhlazenost ukládá pečlivě do svého žurnálu, ačli ji
předtím už dobrosrdečně neroztrousil ve svých přednáškách mezi
důvěřivé posluchače.
Jeho
sebevědomí nejde sice tak daleko, aby svůj žurnál pokládal za
nejlepší na světě, ale je přesvědčen v hloubi duše, že po New York
Heraldu, Times, Daily News a Matinu je hned na prvním místě jeho
list, co se týče úvodníků.
Redaktor Pichl je veskrze mužem pokroku a tak i jeho žurnál
předhonil během času sám sebe a vychází nyní vždy o den dříve:
úterní číslo v pondělí, páteční ve čtvrtek, sobotní v pátek atd.
Mimo
svůj list je br. Jiří Pichl vynikajícím řečníkem a je na požádání
vždy ochoten přednésti svůj skvělý repertoár, který vozí s sebou po
vlastech a jenž sestává ze tří prohloubených přednášek: O bitvě na
Bílé hoře, O Svatopluku Čechovi a O úkolech vzdělávacích spolků.
Cyklus tento rozšířil právě o čtvrtou přednášku Dojmy z cest po
Cařihradě; bylť se v tomto exotickém městě zdržel půldruhého dne,
kteréhožto času využil znamenitě k tomu, aby rozšířil mezi Turky
hnutí antimilitaristické a agitoval proti zamýšlenému vyhubení
pouličních psů cařihradských.
Zbývá
ještě uvésti několik životopisných dat: Br. Jiří Pichl narodil se…
ale nikoli, to nesmíme prozraditi! Redaktor Pichl je zaručeně
zachovalý mládenec a nesnese, aby se mu někdo probíral v křestním
listě. Je to příslovečná známá skromnost všech starých panen a
konzervovaných mládenců. Zachovalost jeho je skutečně prokázána, což
můžeme s uspokojením konstatovati, neboť ani jeho političtí odpůrci
nemohli mu doposud ani jednoho levobočka vyčísti - a to znamená
mnoho v našich poměrech!
Jednu
však z nepřátelských výtek musí přece svědomitý životopisec uvésti:
Pro jeho náklonnost k parfému nazývá jej soudruh Němec z Práva lidu
„bratrem Voňavkou“. A skutečně: Redaktor Pichl po způsobu
starodávných rozkošníků zbožňuje odéry a jde-li do společnosti,
napouští se parfémy, aby šířil kolem sebe libé vůně, - což se nedá
říci o nohách soudruha Němce.

|
Buržuj Ramzelík
Nebylo
to v bolševickém Rusku, kde jsem se seznámil s panem Ramzelíkem. Pan
Ramzelík vůbec ani nevěděl, že jsem byl v Rusku. Netušil, že jsem
sovětovým komisařem a moje upřímné hnědé oči vzbudily v něm plnou
důvěru. Seznámili jsme se, když jsem vyšel z malé zastávky v lese a
zeptal se pana Ramzelíka, kudy se jde do Balánova.
Pan
Ramzelík pozvedl zvolna hlavu a řekl: „Já jsem z Balánova.“ Protože
bylo vedro, přisedl jsem do stínu k panu Ramzelíkovi. Brzy jsem
zvěděl jeho nacionále a za půl hodiny stal jsem se jeho přítelem. V
příští půlhodině pozval mne do své vily a vydali jsme se na cestu.
„To se
bude stará divit, že jsem na ni nečekal. Víte ono se tady sice ještě
nikdy nic nestalo, ale člověk neví. Tady se mi houpe zlatý řetěz, na
hlavě cylindr, na člověku je zdaleka vidět, že je pán. Každý ví, že
tu mám vilu. Je to jediná vila v Balánové. Proto nechodím lesem
nikdy sám. Je to na pováženou. Poručím tedy manželce, aby mi přišla
naproti. Kdyby byla nepřišla a kdybyste byl náhodou nešel vy do
Balánova, zůstal bych na zastávce. To bych jí udělal. Za hodinu jede
vlak na Jílové. Koupil bych si lístek do Jílového. Tam bych šel na
poštu a poslal telegram: ‚Stará, jsem v Jílovém.‘ Šel bych do
hospody a seděl tam, až by pro mně přijela. Já nejsem snad bázlivý
člověk. To ne. A kdyby přišli bolševici, bránil bych svůj majetek a
střílel bych je, psy, dokud by ta holota nepochcípala. Já rozumím
politice jako nikdo druhý. Podívejte se na carské Rusko. A co bylo?
Jak je dnes? A proto říkám: ‚Stará, přijď mi naproti, já ti tím
lesem nepůjdu.‘“
„A což
vaše paní manželka? Nebojíte se, že i někdo přepadne ku příkladu
tady v tom úvoze, kde se tmí od hustým smrčím?“
„Ale
prosím vás,“ usmál se pan Ramzelík. „Kdopak si všimne báby. Bába
sem, bába tam. A pak, ta vyběhne do lesa třeba ve čtyři ráno. Víte,
houbaří. Ne že by nám to bylo třeba, máme tu vilu, prase máme, dvě
kozy, šatů za několik tisíc, prádla za kolik tisíc, zlata, stříbra.
Máme pole, slepice máme - a což ta vila: krásně seřízená s verandou.
Na jedné straně pokoj, kuchyň, na druhé pokoj, kuchyň. Tam máme
nájemnici. Je to sice jen taková chudoba, ale jinak řádná ženská,
ví, co se patří. Přijde ke mně do ševcovny, požádá slušně: ‚Pane
domácí, jsou tak laskav, sešijou mi to perko.‘ Přijde k ženě do
kuchyně: ‚Paní domácí, tady je na košt několik malin.‘ To vůbec,
lidé si tu člověka váží. Pražák se nezapře a imponuje jim. Tady je
to samá chudá pakáž. Na člověka mají spadeno, že je z Holešovic, že
něco v životě užil a že má tu vilu. Vědí, že kdybych chtěl a tu vilu
prodal, do smrti bychom ani já ani stará nemusili hnout prstem.
Třicet tisíc bych dostal jistých. Jen kdyby ty peníze platily jako
dříve, tím jsou vinni ti socialisté. Kdyby jich nebylo, á jé!
Podrážka třicet korunek, kramflíček pět korunek. Člověk by mohl žít,
kuřata jíst smažená, pečená, vařená. Ale to ne. Spolčili se se
sedláky, nikdo nechce pracovat, za vajíčko si počítá padesát
krejcarů za všecko abys platil, za kafe, za ocet, za každou
hloupost... Keťasi a bolševici! Jeden pro druhého nic nedělá.
Dobrodiní vymizelo. A což láska k bližnímu! Sirotka se nikdo neujme.
Ale po buržoovi každý jen plivne. A kdo se ujal sirotka v Balánové,
kluka po té rajdě, co sloužila u sedláka Hampejza? Byl to agrárník,
nebo to byl socialista? Nebyl to ani agrárník, ani socialista. Byl
to buržoa, domácí pán. Byl jsem to já, pan Ramzelík. Ujal jsem se
sirotka. Vedu ho k práci a říkám mu: ‚Pro mne to neděláš, děláš to
pro sebe. Pracuj. Podívej se na mne. Věčně tu nebudu. Podívej se na
mou starou, na paní domácí Ramzelíkovou. Ani ona tu věčně nebude.
Tak buď hodný a vytrvej, nos vodu, pas kozy, sbírej v lese dříví,
choď na trávu. Děláš to pro sebe. Mám já z toho něco? Nemám. Mohl
bych si vzít služku, dát jí těch deset dvacet zlatých. O to by mi
nebylo. Ale co by pak bylo s tebou? Zahynul bys v bahně, udusil by
ses ve vlně socialismu. Děláš to pro sebe. Podívej se. Je tu vila
jako zámeček, prase v chlévě, dvě kozy. Dobře je opatruj. Čí by to
jednou bylo? Vyrosteš, zesílíš, bude z tebe muž. Neztratíš se ve
světě.‘ Ale dobrodiní, milý pane, se nevyplácí. Myslíte, že Lojza je
vděčný a že lásku splácí láskou? Je líný. Když ho budím ve čtyři
hodiny, aby šel na houby, pláče. V jedenáct hodin večer ještě by
chtěl jíst. Šel by na kutě s plným žaludkem. Nemá smysl pro hygienu,
je vybíravý, naše bramborka se mu už přejedla. Taková bramborka!
Jíšku do ní dá stará, čerstvé houby, česnek. A brambory! Já, drahý
pane, k smrti rád brambory. Proto jsou u nás každý den. Ne že bych
snad nemoh něco panštějšího, to ne. Kdepak! Podrážka třicet korun,
kramflíček pět korun. Dvě kozy v chlévě, mléka dost. Houby nanese
Lojza. Dřívím nespoříme. Lojza ho nanosí, zatopí, žaludek si
zahřejeme, i sirotek se ohřeje u našeho krbu. Třebaže jsme z města,
vstáváme časně. Ve čtyři hodiny, se skřivánkem. Aby ten chlapec měl
příklad. Někdy postrčím ručičku na hodinách, aby se Lojza dostal
dřív do lesa. Víte, po svítání se najde nejvíc. Ranní ptáče dál
doskáče. Jenže já a moje stará už taky nejsme žádná ptáčátka. Nám už
to vstávání tak neslouží. Nu, co na tom. Ještě si pak trochu
schrupneme. Jsme staří lidé a z města. Už se nám to špatně ohýbá.
Ale jsme pracovití lidé. Stará pomáhá sedlákům na poli i na dvoře.
Někdy pošle za sebe Lojzu. Takový mladý chlapec, to holt je jiná
síla. Ale zlobí, kluk, zlobí. Nezbude než ho vrátit, darmojeda. Ani
by ho člověk v zimě dost nezaměstnal. A přece je tady odpovědnost.
Zlenošil by, zakrněl. Takové mladé tělo se musí vypracovat. To já mu
nemohu v zimě poskytnout. Nemáme v zimě sami co dělat. Kozy poklidí
nájemnice, neptám se, jestli se jí to líbí či nelíbí. Jinde byt
nesežene. Ať je ráda, že se tak uskrovníme a necháme ji v těch dvou
světnicích. Člověk by se taky dovedl roztáhnout a zařídit si nějaký
ten salónek. Koupil bych piano, psací stůl, hrací obraz. Ale nač? Ať
má chudá žena pěkný byt. To se jí beztak ani ve snu nezdálo, že bude
na stará kalena bydlet ve vile.“
Došli
jsme na kraj lesa. Krásná vesnička se objevila našim zrakům.
Výstavné statky, pěkné domky. Pan Ramzelík mávl rukou a ukázal na
jeden domek na druhém konci vsi.
„Tamhle je naše vila. Nikdo jiný nemá zde vilu, jen ta jediná.“
Zapomněl, že mne pozval a potřásl mi srdečně rukou. Rozloučili jsme
se.
Stál
jsem na kraji lesa a hleděl za panem Ramzelíkem. Neviděl jsem, jak
se mu houpe zlatý řetěz, ale jeho cylindr se leskne nádherně.
Zabočil za roh a já vešel do hospody. Hřálo mne vědomí ze jsem
poskytl v lese svým průvodem ochranu panu Ramzelíkovi, buržoovi a
dobrodinci.

|
C. k. ministerstvo
spravedlnosti na lavici obžalovaných
Ze
soudní síně
Dva soudní radové podali
na ministerstvo spravedlnosti žalobu na náhradu útrat subsidiárních,
které jim zůstalo dlužno ministerstvo spravedlnosti v obnosu 22 K 35
h za jisté zastupování. Neopomíjíme zpravit čtenáře o průběhu
líčení, které podalo smutný důkaz o tom, kam až kleslo ministerstvo
spravedlnosti.
Krátce o desáté hodině
zahájil předseda senátu líčení a dozorcové přivedli z cely zchátralé
individuum se zapadlýma očima, které vydávaly nejlepší vysvědčení o
rozháraném životě obžalovaného.
Na dané otázky odpovídá
obžalovaný tichým, ale cynickým hlasem, že se jmenuje Ministerstvo
Spravedlnosti, že se narodil ve Vídni a že byl již trestán.
Kolikrát, se nepamatuje. Podobně neví, kdo byl jeho otcem. Za mládí
studoval práva a nyní mu přezdívají Ministerstvo Spravedlnosti.
Předseda na to čte žalobu
za všeobecného ticha, ze které vychází najevo, že obžalovaný, vulgo
„Ministerstvo Spravedlnosti“, pokusil se okrást dva chudé soudní
rady o obnos 22 K 35 h. (Pohnutí v obecenstvu.) Jednomu ze žalobců
málem by se byla právě v té době narodila dvojčata. (Nepokoj.)
Předseda prohlašuje, že ačkoliv dovede chápat rozčilení obecenstva,
dá vyklidit prostoru pro posluchače.
Poté pokračuje se ve
čtení žaloby.
Obžalovaný, kryjící se
pod jméno „Ministerstvo Spravedlnosti“, chtěl zamítnutím
spravedlivého požadavku dvou chudých soudních radů zkrátit je hmotně
na jejich právu, čímž je také poškodil o 22 K 35 h. Obžalovaný,
vulgo „Ministerstvo Spravedlnosti“, proti tomu namítá, že je chorý
na mysli a že nemohl uznat požadavek žalobců, poněvadž není mu
ničeho známo o paragrafu, o který opírají žalobci svůj nárok.
V době, kdy se jednalo o
oněch 22 K 35 h, nebyl právě doma, chytal ryby v českých vodách,
neměl tudíž vědomosti o požadavku žalobců, který také nepovažuje za
správný. Není si vědom ničeho a poukazuje na to, že měl již od
útlého mládí bolení hlavy, které se stupňovalo den ode dne. Naproti
tomu je dokázáno, že obžalovaný, jinak též Ministerstvo
Spravedlnosti, byl si vědom svého činění, neboť není myslitelné, aby
Ministerstvo Spravedlnosti bylo stiženo vleklou duševní chorobou, na
kterou se vymlouvá obžalovaný.
V době, kdy případ se
udál, nelovil obžalovaný v českých vodách, nýbrž seděl klidně v
paláci a přijímal telegramy, ve kterých byl tlumočen spravedlivý
požadavek žalobců. Je dokázáno, že obžalovaný oněch 22 K 35 hal.
strčil si do své kapsy. Celý život obžalovaného nesvědčí nijak o
tom, že by byl vždy jednal bezúhonně, naopak je dokázáno, že
hromadil zločin za zločinem, aby si získal všeobecnou důvěru. Této
důvěry zneužil k tomu, že připravil žalobce o 22 K 35 h, lidi
vskutku potřebné, čímž vina jeho dokázána. Žádá se o přísné
potrestání.
Po přečtení žaloby došlo
k pohnuté scéně mezi obžalovaným a přísedícími soudu. Obžalovaný
vstává a dokazuje, že je jako Ministerstvo Spravedlnosti
zaměstnavatelem soudců, kteří ho budou soudit, nežádá tedy nic,
neboť ví, že je všechno marné, neboť stavovská hrdost soudců ho
přiskřípne. Nemá již ani slzí, všechny vyplakal ve vyšetřovací
vazbě. (Veselost.)
Předseda odchází k poradě
a když se vrací, oznamuje, že obžalovaný se odsuzuje k
disciplinárnímu trestu 24 hodin samovazby a k půstu z toho důvodu,
že nařkl soudce z nečestného jednání, tvrdě o nich, že jsou zaujatí.
Dochází pak k veselé
scéně, neboť obžalovaný klade otázku svému obhájci: „Pane doktore,
tak mně připadá, že jsem zabil spravedlnost.“ (Bouřlivá veselost.)
Předseda hrozí poznovu vyklizením prostoru pro posluchače.
Následuje výslech
obžalovaného.
Předseda: „Slyšel jste
žalobu, můžete proti ní něco namítat?“
Obžalovaný: „Mohu a vším
právem.“ (Smích.) „Jmenuji se totiž Ministerstvo Spravedlnosti.“
(Bouřlivá veselost. Hlasy: „Patří do blázince!“)
Předseda: „Ještě slovo a
dám vás vyklidit.“ (Hlas: „Už mlčím.“)
Předseda: „To bych
prosil!“
Obžalovaný k posluchačům
ironicky: „Děkuji vám, pánové!“
Předseda ho napomíná.
Obžalovaný: „Abych tedy
přišel k věci. Narodil jsem se ve Vídni a studoval jsem práva. Mládí
mé bylo smutné. Otce neznám a matka zemřela v káznici. Vyšinul jsem
se vlastní silou na čestné místo. Říkají mně Ministerstvo
Spravedlnosti. Ani kuřeti jsem neublížil.“ (K dozorci: ‚Nemáte
šátek?’) „Místo mé bylo skvělé, ale vyžadovalo velké duševní námahy.
Nač bych to zapíral. Myslím, že jsem zblbnul. Přečasto jsem se
stýkal se slušnou společností, jako s katy a podobně. Byl jsem rád
na světě. A při tom jsem blbnul dál a dál. Nakonec jsem zapomněl se
podepsat. V hlavě se mně kolečka popletla. Šel jsem si stěžovat, že
mám progresivní paralysu. Dostal jsem za odpověď, že to nijak
nevadí, abych snad nevykonával dál svůj úřad. Co jsem měl dělat.
Blbnul jsem dál. Soudci znalci neuznali mne však za duševně
stiženého, poněvadž jsem Ministerstvo Spravedlnosti. V té době
vznikla právě tato aféra. Nechtěl jsem nikoho okrást, poněvadž znám
paragrafy. Dal jsem se poznovu prohlédnout psychiatry a dostal jsem
odpověď: ‚Excelence je zcela normální.‘ Pak byla na mne podána
žaloba. Nedostavil jsem se, poněvadž mám slabou paměť. Nakonec jsem
byl uvržen do vyšetřovací vazby. Jsem nevinen. Ostatní poví můj
obhájce.“
Svědkové přísežně
prohlásili, že vskutku byli okradeni o 22 K 35 h a že určitě
poznávají obžalovaného jako viníka.
Slova se ujal poté
obhájce obžalovaného. Ve skvělé obhajovací řeči prohlásil, že
obžalovanému Ministerstvu Spravedlnosti chybí vlivem zanedbané
výchovy z mládí právní pojmy. Prosí o osvobození svého klienta.
Soudní znalci prohlašují
obžalovaného za slabomyslného, ale ne v té míře, aby si nebyl vědom
svého počínání. Má normální lebku. Jsou-li nějaké zrůdnosti na jeho
mozku, nevědí, neboť obžalovaného neměli dosud tu čest pitvati.
Veřejný žalobce v bystré
a promyšlené řeči poukazuje na svědectví soudních lékařů o normálním
stavu obžalovaného. Žalobci, soudní radové, jsou úplnými chuďasy a
22 K 35 h je pro ně velký peníz. Navrhuje potrestání obžalovaného,
poněvadž týž je veřejnému majetku opravdu nebezpečný. Obžalovanému
nic nepolehčuje, naopak přitěžuje, poněvadž použil vysokého
veřejného postavení ku provádění zločinných manipulací.
Po této bystré řeči
veřejného žalobce odebral se soud k poradě. V přestávce tím vzniklé
se obžalovaný cynicky směje. Soud porokovav, odebral se zakrátko do
soudní síně, kde byl obžalovanému oznámen rozsudek, kterým se
odsuzuje na 15 let do těžkého žaláře a k doživotní ztrátě cti.
Obžalovaný se odvolal.
Karikatury - 29. 4. 1909

|
Cena slávy
(Pohled do minulosti lidstva)
V jedné
japonské pohádce vypravuje se, jak tajfun, strašlivý vítr, rozmetal
domky z bambusu, potopil lodě rybářů na moři, lesy z kořenů vyvrátil
a jak nakonec promluvil k hoře Fudžijamě: „Hleď, co jsem nedokázal,
podívej se na ty spousty, které jsem udělal a co vše jsem zničil;
dozajista, když si na mne vzpomenou, nenazvou mne jinak než: Ten
velký, slavný tajfun!“
Ve
starověku žil v Řecku muž jménem Efialtes, jehož jedinou tužbou
bylo, aby se stal slavným a aby se o něm mluvilo. Aby toho dosáhl,
šel a zapálil nádherný chrám bohyně Diany v Efesu, jeden ze sedmi
divů světa.
Moderní psychiatři znají pak slavomam, onen druh duševní choroby,
který nutí klamnými představami duševně choré, že provádějí různé
kousky, na které by jinak při zdravém rozumu nikdy si ani nemyslili.
Vezměme nyní do ruky všeobecný dějepis lidstva a listujme jednu
stranu za druhou. Procházejme jedním stoletím za druhým a vidíme, že
celé dějiny lidstva koupaly se v krvi a že dle názoru dějepisců
nejslavnějšími byli ti mužové, kteří vedli také nejvíce válek.
Pamatuji se na slova našeho profesora dějepisu, který proti všemu
nadání jednou řekl: „Nevím, proč jsem si zvolil tak ošklivé
zaměstnání mluvit dvě hodiny týdně o samém zabíjení lidí ve
starověku.“
Měl
mnoho pravdy ten pan profesor. Jest sice v dějinách lidstva dosti
radostného, ale to jistě nevyváží naprosto ony velké bolesti, které
lidstvo zakusilo, nežli mohlo napsat životopisy mnohých slavných
mužů.
Ano,
cena slávy těch lidí byla vykoupena nářkem tisíců a správně jistě
psal onen prostý tyrolský sedlák Napoleonovi, který mu vřadil do
svého vojska dva jeho syny, kteří padli u Lipska: „Velký řezníku!“
Je to onen dopis, který Napoleon ukazoval s cynickým úsměvem svému
maršálku a který nalézá se dnes v Napoleonově muzeu v Louvru.
Nemluvil tu z něho jen žal, lítost nad ztrátou dvou synů, byl to
protest proti evropským jatkám malého Korsikána.
To
byla cena jeho slávy, stejně za tutéž cenu stali se slavnými jiní
velcí mužové. Cesty, kterými šli, byly posety mrtvolami, potoky krve
značily jejich kroky. Za nimi hořely obzory v rudé záplavě požárů a
ležela zdupána zpustošená pole. V dýmech požárů budovali pomníky své
nesmrtelnosti Efialtové dějin. A tak hledí na války minulosti malíř
Pierre Tritel.
Jeho
obraz Cena slávy jest těžkou obžalobou dějin. Jest v tom něco
vereščaginovského, něco procítěno z onoho velkého mistra válečného
děsu a bídy.
Ne, ti
lidé nezaslouží si titulu slavných, velkých mužů. Dějepis je příliš
vynáší.
Ve
válečném šiku středem mrtvol jedou vedle sebe: Ramses II., Attila,
Hannibal, Julius Caesar, Napoleon, Karel Veliký, Tamerlán a Alexandr
Veliký. Učebnice jsou plny jejich jmen. Do těch něžných hlaviček
dětských vtloukají se jména měst, u kterých ti šiřitelé hrůzy svedli
velké krvavé bitvy. A ty děti musí monotónně odříkávat: Pobito 20
000 lidí, pobito 80 000 lidí, padlo 120 000 lidí, utraceno 40 000
zajatých, vyvražděno 60 000 obyvatelů a tak dále, donekonečna. Jest
to nejvydatnější krvavá literatura, bohužel tím horší, že vše jest
pravdou, že není nic vymyšleno a ty milióny lidí, o kterých čteme,
měly doopravdy své poslední hrozné okamžiky hromadných poprav.
Byly
doby, kdy válčící strany dlouho se nerozmýšlely, co činit se
zajatci.
Jeden
z vůdců Valdštejnových oznamuje svému vrchnímu veliteli: „Před
týdnem zajal jsem 1200 švédských rejtharů. Poněvadž jsem je nemohl
uživiti, dal jsem je pověsit v lese u Magdeburku, což se hladce
odbylo beze všeho rušivého dojmu!“ Kolik takových raportů zůstalo
utajeno dějepiscům a historikům.
Ale
dosti je toho příšerného, co se přednáší z dějin lidstva na školách.
A nejen chlapcům, u kterých snad dle starého systému má to být
způsob výchovný, aby se stali zmužilými, ale i dívkám. Taková jemná
dívčí hlavinka musí poslouchat vypravování o velkých vraždách, ať se
to děvčatům přednáší na školách veřejných či soukromých, v
penzionátech. Lidobijci starověku a středověku jmenováni jsou
slavnými a velkými. Kulturní stránka dějin se většinou opomíjí.
Co
slávy nadělá se jen kupříkladu s Napoleonem. Vznikla dokonce
takzvaná napoleonská literatura. Až lidstvo vyspěje konečně tak, že
umlkne řinčení mečů, zastaví se s útrpným úsměvem nad těmi malými
mozečky, které chovaly tak hloupé názory o tom, kdo je slavným a
velkým.
Vezměme si jen ony vojevůdce z obrazu Pierra Tritela Cena slávy a
začněme s egyptským vládcem Ramsesem. Na obeliskách v Egyptě nazván
jest „podmanitelem světa“. Po mírumilovném svém otci Sethosavi, ujav
se roku 1300 před Kristem vlády, ve velkém tažení proti ethiopským
kmenům dal rozmačkat v lomech simbelských 12 000 zajatců. Neměl dost
na tom a vytáhl proti Sýrii.
O jeho
činnosti svědčí zprávy a nápisy z pyramid: „Já, král slunce Ramses
II., dal jsem ubičovat sto tisíc syrských otroků, dvakrát sto tisíc
hlav povaluje se po cestě do Berytosu.“ Není jistě třeba šířit se
dál o jeho taženích do Arábie. A dějiny ho nazývají nejslavnějším
králem starého Egypta, ačkoliv bylo v Egyptě mnoho panovníků, kteří
neválčili, ale podporovali všechny kulturní snahy svých učenců.
Štětec
Pierra Tritela nakreslil dále postavu Alexandra Velikého, který se
dal titulovat „synem slunce“. Toto slunce zářilo nad půl miliónem
zohavených mrtvol na jeho taženích z Řecka přes Persii do Indie.
Bavil se tím, že vyhazoval nemluvňata do vzduchu a napíchával je na
kopí. Zajatce dával mučit nejhroznějším způsobem, a koho ponechal
naživu, tomu dal usekat ruce a vypíchat oči. Tak naložil se všemi
obyvateli perského města Megdama. Svého druha, od mládí
nejvěrnějšího přítele, dle všeho podobného ohavu, jakým byl sám,
vlastnoručně v hádce probodl. Dějepisci podotýkají, jako by chtěli z
něho udělat nějakého jemného, citlivého člověka, že Alexandr,
probodnuv svého přítele, plakal dlouho nad mrtvolou. Podotýkají
dále, že od té doby zuřil ještě víc. Kronika o Alexandrovi Velikém
byla nejoblíbenější četbou ve středověku.
A což
Gaius Julius Caesar? Ve čtvrté třídě gymnasia musí studenti se učit
nazpaměť: „Galia divisa est in partes tres, quarum unam... atd.“ Toť
začátek ze Zápisků Julia Caesara o válce galské. Po celý rok v
hodinách latiny učí se o pobití Helvetiů, o krveprolití u Bibrada, o
zničení Serevů, o masakru mezi Aeduji, o krutém vyhlazení Belgů a
Aremoriků. To není četba pro dospívající mládež, ta knížka by měla
býti spíše vřaděna do vězeňských knihoven pro loupežné vrahy, neboť
Julius Caesar nebyl ničím jiným než jejich slavným kolegou.
Pierre
Tritel namaloval dále Hannibala. Tento vůdce kartaginský byl
roztomilý člověk. Zajatce zabaloval do slámy polité smolou a svítil
si tak na pochodu. Iberského vladaře Sejila dal uvařit pomalu v
octu. Svým vojskem pobil přes půl miliónu lidí. Severní Itálii a
střední, kvetoucí to sad, proměnil v poušť. A o tom odnáší si mládež
dojem jako o sympatickém člověku.
Attila, vůdce Hunů, dobyl si své slávy tím, že s hordou svých
divochů vyhubil a umučil veškeré obyvatelstvo Panonie, nynějších
Uher, až na nepatrný zlomek, který se usadil v Karpatech a Tatrách.
Ten surovec a ukrutník je národním hrdinou Maďarů.
Karel
Veliký byl také jeden z těch výtečníků. Upálil na 200 000 Maurů,
mužů, žen i dětí. Hubil Polabské Slovany a o jeho zvířeckosti
svědčí, že dal utopit 6000 Sasíků v řece Šeldě. A toho člověka
obklopil dějepis nimbem slávy.
Pierre
Tritel kreslí dále Tamerlána. Sveřepý Asiat nijak nezůstal pozadu za
svými evropskými kolegy. Timur-Lenk, jak ho nazývali též, čili
Chromý Timur, započal vládnout tím, že povraždil své bratry a
příbuzné. Ve své rezidenci Samarkandu mučil zajaté asijské krále
nejrafinovanějším způsobem. Celou Střední Asii proměnil v jedno
velké žároviště. Celkem provedl 35 strašných válečných tažení. Roku
1394 pronikl k Moskvě a utratil obyvatelstvo nejbestiálnějším
způsobem. Zpustošil Indii, zničil Bagdád a v říši sultána Bajazida
šířil všude hrůzu. Zemřel na cestě do Číny, o které tvrdil, že tam
ani červíčka nenechá naživu.
Poněvadž byl to Asiat, líčí ho dějepisci jako krvežíznivce, ačkoliv
nebyl o nic horší než kupříkladu Napoleon. Tento sice nemučil
zajatce přímo ve střední Evropě, ale ruští dějepisci vyprávějí, že
se zajatými ruskými vojáky při svém tažení na Rus také nenadělal
mnoha okolků. V okolí Smolenska rozvěšel po stromech celý pluk
zajatých kozáků. Všichni víme, kdo to Napoleon byl, a v mnohých
lidech panuje neujasnění, jak si ho mají představovat. Někdo si ho
představuje jako reprezentanta síly a energie. V srdci člověka
kulturního vzpomínka na milión rodin, které zničil, na ty potoky
krve a na požáry a bědování statisíců musí nezbytně zanechat dojem
velké lítosti nad tím, že se narodil ten malý Korsikán.
S
odporem odvracím se vždy od jeho portrétů, od jeho drzé postavy se
zkříženými rukami, hnusného pozéra. A když byl na Svaté Heleně
internován, tu často prý plakal bezmocně při pohledu na širý mořský
obzor. A ve svém pokoji kreslil si na mapě postavení vojsk a
červenou tuhou škrtal jednotlivé kroužky. Takový kroužek znamenal
celý pluk. A škrtal je tak klidně, jako klidně dřív dal celé pluky
vystavit vražednému ohni. Kousal se prý přitom do pysků, oko mu
zaplálo a nervózně cukal levou rukou.
Ne,
ten člověk neměl zdravý rozum.
A
zdravý rozum nemají také ti, kteří takovou cenu slávy velebí.

|
Cesta mstitele své cti
I
Pan
Lantner byl před dvěma lety se svou manželkou přes léto v
Hostěradlicích Trhových. Když se nyní zástupce jeho firmy pan
Liebstain vrátil z obchodní cesty, vypravoval panu Lantnerovi, že
tam v Hostěradlicích Trhových setkal se na náměstí v restauraci s
tlustým vysokým pánem, který se ho optal: „Tak co, běhá paní
Lantnerová ještě tak za mužskýma, jako tady před dvěma lety?“
Pan
Lantner si vzpomněl, že tím vysokým a tlustým pánem nemůže být nikdo
jiný než pan Jantál, správce kruhové cihelny místního velkostatku,
který již tenkrát choval se neobyčejně drze k jeho paní a poslal jí
před rokem k vánocům do Prahy pohlednici s těmito verši:
Proč
máš mne ráda, to nevíš snad,
vždyť
hezčí nežli světa květy
jsou
moje sladké, malinové rety.
V
dokonalé úctě Josef Jantál,
správce kruhové cihelny Hostěradlice Trhové.
Pan
Lantner chtěl ještě nabýt určitějšího přesvědčení o ničemnosti
tohoto bídného chlapa, proto poslal do Hostěradlic ještě druhého
zástupce svého exportního domu, který přinesl tento raport: „Viděl
jsem ho, mluvil jsem s ním. Řekl, že vaše nástěnné hodiny s kukačkou
jsou nejhorší šmejd, který se prodává na zeměkouli. Stejně potupně
mluvil o vaší paní manželce.“
„Jakže,“ křičel pan Lantner.
,
stejně podobným způsobem,“ opakoval zástupce exportního domu.
II
Pan
Lantner si řekl, že míra nepravostí správce kruhové cihelny je
dovršena, že s takovým ničemou nedá se jednat v rukavičkách, že musí
jít na něho, vyhledat ho ve společnosti, rozbít mu veřejně hubu před
celou hostěradlickou společností, kopnout do něho jako do prašivého
psa, říci: „Tady to máš, padouchu,“ koupit si na nádraží lístek a
odjet zas domů a doma sledovat krajinské listy, podají-li zprávu o
celé hostěradlické události.
Bude-li učiněna o tom zmínka v novinách, jak ztrestal toho padoucha,
ukázat lokálku manželce a říci: „Není-li to takhle lepší než se s
takovým chlapem špinit u soudu?“
III
Pan
Lantner přijel do Hostěradlic kvůli většímu efektu v neděli, o
místní pouti, aby co nejvíce obyvatelstva vidělo, jak dá panu
Jantálovi přes hubu.
A jako
pod vlivem telepatických vln, právě když vystupoval z vlaku, viděl
na nádraží klackovat se postavu pana Jantála. Stál tam vysoký,
tlustý, s velkou skupinou žlutých blatouchů v knoflíkové dírce.
Na
nádraží stálo jenom asi pět lidí, takže pan Lantner pochopil, že by
zde celý efekt selhal. Kmitlo mu jenom rychle hlavou, že ten chlap
má takový masitý tlustý nos, že se to bude krásně bít přes něj.
Viděl už v duchu, jak protivnému správci kruhové cihelny kape jeho
ničemná krev pomalu na bílou náprsenku.
Pan
Jantál setkal se s ním u východu a srdečnými slovy přivítal ho do
Hostěradlic, přičemž mu tak silně stiskl ruku, že pan Lantner div
nevykřikl bolestí, ale nechtěje se dát, tiskl mu ji také skřípaje
zuby, jen aby mu způsobil bolest.
„Ty
pse,“ pomyslil si, „tady se s tebou před pár lidma prát nebudu, ale
až v restauraci na radnici k večeru, až tam bude plno.“
„Tak
tedy, pane továrníku, zas budete snad u nás přes léto,“ řekl s
úsměvem pan Jantál, přičemž se panu Lantnerovi zdálo, že tomu
bídákovi kape z očí nestoudná žádost po cizích ženách. „Budete, pane
továrníku,“ pokračoval správce kruhové cihelny, „opět bydleti na
starém místě? Kdybyste snad nechtěl, mohli byste si pronajmout něco
u mne. Vystavěl jsem si domek a poněvadž jsem svobodný, mohl bych
vám postoupit dva pokoje.“
„To je
ale drzý nemrava,“ pomyslil si pan Lantner, zatímco pan Jantál
pokračoval v rozmluvě:
„Za ty
dva roky se mnoho změnilo, pane továrníku. Měli jsme zde také
nedávno cirkus, kde vystupovali dva boxeři, Němci z říše. Nežli
cirkus odjel, vyzvali veřejně, kdo by je porazil, že mu vyplatí dva
tisíce korun. Mně to nedalo, pane továrníku, a podívejte se,
prosím.“
Pan
Jantál vytáhl z kapsy obsílku k trestnímu soudu do Hradce a letmo
přečetl: „Předvoláváte se jako obžalovaný pro zločin těžkého
ublížení na těle dle § trestního zákona...
„Jednomu, tomu staršímu zápasníkovi, urazil jsem celou sanici, dva
zuby mu vyletěly až do pokladny... Líčení se mnou bylo zastaveno,
poněvadž sport je sport. Máme zde teď spolek pro rohování a já je
trénuju třikrát týdně. Už jsem i svému šéfovi, majiteli cihelny,
přerazil nosní chrupavku. Místnímu starostovi museli uříznout po mé
ráně ucho... Je vám zima, pane továrníku? Tady jsme přece jenom výš
jak v Praze, ještě není tak teplo, měl jste si vzíti svrchník.“
Pan
Jantál vzal pod paždí pana mstitele své cti a řekl k němu s
neodolatelnou vlídností: „Pořád jsem si na něco vzpomínal. Vždyť
jsme si přeci tykali. To se samo sebou rozumí, že zůstaneš dneska u
mne. Ukážu ti oba pokoje. Nemysli si nic špatného o mně. Hehe! Že
bych snad pálil za tvou ženou? To je všechno jen legrace. Umíš
boxovat?“
Pan
Lantner odpověděl, že neumí, že bohužel neumí.
„Člověče,“ důvěrně řekl pan Jantál, „teď mám tady fešandy. Paní
ředitelová velkostatku, to je žába. On, chudáček, se také chtěl učit
boxovat a zkusil to s mým žákem, učitelem Vaníčkem, ale ten si dal.
Máme tady jednoho doktora, ten ti má paničku, až budeš u nás na
léto, tak tě s ní seznámím. Co se třeseš? - Máme zde novou vinárnu,
tam ti mají vermut.“
Pan
Lantner opravdu cítil, že z pana správce kruhové cihelny poznává ten
vyhlášený vermut.
IV
Mstitel ani nevěděl sám dobře, jak se to stalo, že neprotestoval,
ocitl se s tím ničemou Jantálem ve vinárně, kde během dvouhodinového
pobytu musel slyšet z úst Jantála různé impertinence správce kruhové
cihelny netituloval ho jinak než: „Ty vole, ty pitomče,“ a když pan
Lantner během rozmluvy chtěl něco říci, poznamenal pravidelně se
strašnou přesností pan Jantál: „Odpusťte, pánové, pan továrník je
můj nejlepší přítel, ale je hovado.“
Přitom
plácal důvěrně přes záda pana Lantnera, poznamenávaje přitom: „Viď,
ty kluku keťaská,“ kteréž něžnosti vyvrcholovaly prohlášením, že je
pan Lantner nejpitomějším chlapem pod sluncem.
Panu
Lantnerovi mizela vůčihledně půda pod nohama. Zprvu ještě ve své
tvrdošíjnosti si myslel: „Co bych se s ním pral tady, já mu to dám
až na náměstí.“ Potom však stával se beznadějně apatickým, aniž by
chápal dosah svého nemravného jednání a dal si zaplatit od pana
Jantála celou svou útratu i s obědem.
Potom
správce kruhové cihelny odtáhl si svého hosta domů, kde v pokoji
visely rukavice k boxování.
„Dáme
si malinký mač,“ řekl k panu Lantnerovi. „Připrav se.“
V
Pan
Lantner, který se vrátil do Prahy ke své manželce s obličejem
donekonečna oteklým a s přeraženým uchem, do smrti snad nezapomene
na džentlmenské chování pana Jantála, který obětavě koupil mu sám
lístek do Prahy a ještě ve vagóně doporučil ho do zvláštní péče
průvodčímu vlaku se slovy: „Dejte na něho pozor, ten pán nevidí na
obě oči...

|
Cestovní deník Dra Soukupa
Úvod
Přinášíme dnes velice zajímavý deník dr. Soukupa, psaný na jeho
cestách, který osvětluje jasně velkou duši tohoto slavného
cestovatele.
Dr.
Soukupa směle můžeme počítati ku známým středověkým cestovatelům
Arabovi Ibenovi a ku slavnému Benátčanu Marku Polovi. Oba tyto muže
předčí však dr. Soukup jak inteligencí, tak i větším názorem
světovým.
Neměl-li slavný arabský cestovatel v devátém století a ve století
dvanáctém slavný Benátčan tušení o existenci Ameriky, vyniká nad
tyto dr. Soukup tím, že právě on za stopami Kolumba jede do té
Ameriky, aby tu informoval neuvědomělé zbytky indiánského
obyvatelstva o úkolech českoslovanské strany sociálně demokratické.
Jest
však v tom tragédie osudu, že v dobách, kdy rozkládaly se v Americe
velké a bohaté říše indiánské, nebylo ještě sociální demokracie, a
když sociální demokracie je, tu jen poslední zbytky rudochů mají
příležitost slyšeti vývody dr. Soukupa.
Že
však cesta dr. Soukupa není jen politickou, vidět z jeho deníku.
Jest přírodovědeckou a povšechně výzkumnou.
A
nesmí také nikoho zarazit, že dr. Soukup hodlá též rýžovat zlato na
Dálném americkém západě ve prospěch tiskového fondu strany. V
americké cestě dr. Soukupa leží pro každého z nás poučení, že když
ve staré vlasti ztratili jsme vše, že nesmíme zoufat. Dr. Soukup šel
jako mnozí za oceán a našel tam své štěstí. Dle posledního telegramu
zvolen náčelníkem Dakoťanů a tří příbuzných kmenů indiánských v
Indián Territory, což jest jistě úspěch velice čestný, kterého byl
však s to docíliti jen muž znalý poměrů v rakouském parlamentu.
Deník
Dne…
Vyjeli
jsme z Hamburku. Hamburk jest velké město a leží na řece Labi. Jedu
na lodi Císař Vilém. „Až nebude císařů ani králů, nebude také lodi
Císař Vilém…“
Jedu
však nyní na této lodi nezviklán na svém demokratickém smýšlení. A
když za večera dívám se na rudou kouli zapadajícího slunce, tu
loučím se se zbahnělou Evropou. Za lodí plují delfíni a zpívají Rudý
prapor.
Slyš
ty delfíny, lide dělný a uvažuj dobře, zdali není lépe jako volný
delfín volně zpívat naši dělnickou hymnu. Chtěl jsem na lodi
promluvit, ale dva lodníci na pokyn lodního důstojníka odvedli mne
do mé kajuty v podpalubí. A tu ve visuté rohoži přemýšlím, jak bude
zítra, neboť moře je nepokojné a mořská nemoc se blíží, aby jako
kapitalisté vysála z nás poslední zbytky sil.
Dne…
Vítám
tě, mořská nemoci! Nezdáš se mi více spárami kapitalistů, jsi
demokratickou, neboť proletář i neproletář skloněn nad zelenou
mořskou vodou, bohatý či chudý, odevzdává moři vše, co má v žaludku.
Vítám tě, velká demokratko. Samo sebou se rozumí, že obzvláště
sympatizovala se mnou. A demokratičtí delfíni snědli vše, co jsem
odevzdal vlnám.
Potom
chtěl jsem promluviti o významu mořské nemoci v boji sociální
demokracie, ale odvedli mne k lodnímu lékaři, který rozkázal, abych
polykal lék a dva dny nevycházel na palubu z kajuty.
Dne…
Zažili
jsme bouři na moři. Rudé nebe se otevřelo a rudé blesky křižovaly
oblohou. Chodil jsem po palubě a rozdával hostům „Sociální
demokracie v Čechách“. Byl jsem poznovu předveden k lékaři, který
mně dal projímadlo. Následkem toho byl jsem přinucen zanechati
agitace.
Dne…
Měli
jsme dnes na palubě koncert. Hráli anglickou hymnu a tu jsem se v
kajutě převlékl do mokasínů koupených v Hamburku a s výkřikem „Sláva
sociální demokracii!“ vyrazil jsem na palubu, abych dokumentoval své
demokratické smýšlení. Byl jsem zadržen a odveden nazpět do kajuty.
Nevím, co si mám o tom myslet.
Dne…
Potkali jsme žraloka a lodníci uspořádali na něho lov, který se
zdařil a žralok vytažen na palubu. Když mu rozpárali žaludek, našli
v něm kalhoty, kabát, vestu a Právo lidu. Nešťastný soudruhu,
neznámý hrdino! Sláva českoslovanské sociální demokracii, jejíž
příslušníky naleznete i v hlubinách oceánu!
Dne…
Blížíme se Americe! Srovnávám si svá zavazadla a podrobuji prohlídce
vše, co jsem nakoupil v Hamburku. Mám dva tomahavky, tři páry
mokasínů a dva imitované skalpy. Pak mám s sebou srovnávací
gramatiku jazyků indiánských a Old Shatterhand od Maye a knihu Syn
lovce medvědů. Myslím, že to půjde.
V New
Yorku:
Zažil
jsem v kanceláři vystěhovalců nepříjemné dobrodružství. Jeden z
úředníků se mne ptal, čím se chci v Americe živit. Když jsem se
představil, odvedli mne do vedlejší kanceláře a za chvíli pro mne
přijel krytý vůz. Odvezli mne do budovy, kde bylo několik pánů.
Někteří z nich se křižovali, jiní si sahali na hlavu, někteří se
smáli, jiní plakali, skákali a různě se pitvořili. Pak přišli tři
páni, kteří se mne vyptávali, jestli se země točí, kolik je dílů
světa apod. Když jsem jim odpověděl, chvíli se radili a pak mne
odvezli zpět na vystěhovaleckou kancelář. Jak jsem se dozvěděl
později, musil tohle prodělat také Pelant. Ve vystěhovalecké
kanceláři musil jsem pak podepsat revers, že se budu živit v Americe
poctivě a byl jsem propuštěn…
V
Chicagu dne…
Měl
jsem tu první schůzi a tu šel jsem si zařečnit na schůzi metodistů.
Bylo tam asi tisíc metodistek s deštníky v jedné a s biblemi v druhé
ruce. Když jsem si před řečí poručil whisky, vrhly se na mne a
přelámaly o mne pět set deštníků.
Pak
přišel šerif a odvedl mne do policejních kasáren, kdež za půl
druhého dne mohl jsem si vypracovati plán na další cestu. Jedu do
Oklahomy a to do Arbary, kde jsou samí černoši. Doposud jsem viděl
asi tucet Indiánů; když jsem je zastavil a dal jim do ruky brožuru o
úkolech sociální demokracie, běželi za mnou s revolvery po celé 81.
avenue.
Oklahoma, v Arboře dne…
Jest
to čistě černošské město a přijel jsem tam takřka v nevčas. Černoši
právě tam pořádali řeže na bělochy a tak mně nezbylo nic jiného, než
ject dál na západ do Marmary, kde jsou samí běloši. Dozvěděl jsem se
však, že v Arboře většina černochů jsou sociální demokraté.
Marmara
dne…
Svolal
jsem tábor lidu, na který přišel jen vládní úředník. V tomto městě
totiž běloši lynčovali černochy v odvetu za Arboru. Tak jsem mluvil
jen k vládnímu úředníku o českoslovanské sociální demokracii.
Když
jsem ukončil, řekl vládní úředník „Very well,“ a vypůjčil si ode mne
tolar, aby měl na vstupné do divadla, kde stříleli do černocha o
ceny. Jedu do Persic-Townu.
V
Persic-Townu dne…
V
tomto městě jsou samí kovbojové. Usadil jsem se v mizerném hotelu
Palace a když jsem mluvil s hoteliérem, že hodlám zde uspořádat
schůzi, pravil, že to není možné, poněvadž se zde na řečníky střílí
z revolverů. A když řečníka zastřelí, že ho přivážou ke koni a
tahají po městě. Odjedu dál na západ do Evenicity.
V
Evenicity dne…
Město
toto je čistě farmářské. Svolal jsem tábor lidu do kostela, poněvadž
jinde se tu neřeční. Sotva jsem počal mluvit četně shromážděným
občanům o agrární otázce v Čechách, přišlo asi třicet mužů s
ručnicemi a vyzvalo mne, abych sestoupil s kazatelny.
Za
potlesku přítomných hodili mně laso na krk a vyvedli mne za město na
železniční stanici s nabitými puškami, kde mne hlídali až do
nejbližšího vlaku. Pak mne naložili na lokomotivu. Jedu do Beywingu.
Beywing
dne…
Zde
jsou samí mormoni. Když jsem jim chtěl řečnit, odvedli mne k jich
veleknězi, který mne po zuřivém zápase oddal se třemi starými
babami, jichž se obec nemohla zbavit! Tyto staré báby budou mými
posluchači do nejbližšího města, kde jim prásknu do bot.
Wyoming dne…
Po
cestě trvající půl druhého dne získal jsem báby pro českoslovanskou
sociální demokracii. Ve Wyomingu vyměnil jsem je za dobrou pušku u
jednoho obchodníka. Zde ve Wyomingu počíná již pravý Západ. Když se
rozhlásilo, že chci řečnit, tu podnikatel tamějšího Varieté dal
rychle tisknout plakáty:
NEVÍDANÉ:
Pravý
evropský řečník.
Atrakce prvého řádu.
Vydrží
po tři hodiny mluvit.
Vedle
tlupy ekvilibristů
n e j
s e n z a č n ě j š í číslo programu.
Pak
mne prosil, abych mluvil v černém oděvu, ten že zde ještě nikdy
neviděli.
Varieté bylo nabito. Napřed přišli ekvilibristi, pak jsem musel já
mluvit. Lidé se váleli smíchy, když viděli můj frak a musel jsem
přidat ještě jednu řeč. Majitel Varieté chtěl mě angažovat na týden
za plat 20 dolarů denně, ale odmítl jsem to. Jedu do Indián
Territory!
Tím
končí zápisky dr. Soukupa. Jak již podotknuto, byl zvolen dle
posledního telegramu v Indián Territory náčelníkem Dakoťanů a tří
příbuzných kmenů indiánských a není vyloučena možnost, že za nějaký
čas bude dr. Soukup vystupovat v Evropě se svou tlupou
organizovaných rudochů jako sociálně demokratický Buffalo Bill.

|
Cikánská historie
Nový majitel panství füzes-banockého byl prodchnut
zásadami humanitními proti všemu zvyku uherské šlechty. Bylo to tím
podivnější, že byl dokonce i husarským poručíkem.
István Káposfalfi, tak se jmenoval, měl dobré šlechetné
srdce po své matce, která když dala kdysi vyhnat starého správce,
poněvadž ji okrádal, dlouhou dobu nad ním plakala.
Měl srdce měkké, tak měkké jako maso zralých žlutých
melounů, které na polích za zámkem skláněly až k zemi své hlavy.
Tak dobré srdce měl, o kterém mohly v Pešti vypravovat
celé historie šansonetky s pudrem na líci, že viděl-li pláč a slze
pěkných dívčích tváří, vše pro ně udělal, ba i plakal, vypil-li
předtím několik lahví jagerského, ano i plakal, ačkoliv byl
husarským poručíkem.
Tak dobré srdce měl, že byl nucen prodat staré sídlo pod
Jágrem na trati Hatvan, Gödölö, Gyendes. Lidé, kteří ve všem
nacházejí špatnosti, říkali, že je prohýřil, což dokládali tím, že
István Káposfalfi ve třiceti letech měl úplnou pleš, kterou však on
odůvodňoval přílišnými starostmi na vojně a pak zimnicí, kterou byl
stižen při manévrech v bažinaté krajině u Gyarmatu.
Panství füzes-banocké koupil za lacinou cenu. Totiž za
zbytek, který mu byl vyplacen po vydražení jeho starého šlechtického
sídla.
A z bývalého husarského poručíka, ozdoby promenády v
Andrássy utcze v Pešti, stal se jednoho krásného jitra, kdy slunce
červené jako záplava hořící trávy objevilo se na východě, pouhý
statkář, mající starosti, zda na trhu v městě stoupne cena kukuřice,
či klesne.
Toho rána dal si totiž zavolat šafáře a řekl k němu:
„Jsem zde již týden a dosud nevím, jak vlastně můj velkostatek
vypadá. Buďte tak laskav a proveďte mne všude. Chci vidět i stodoly,
kurníky, stáje, zkrátka všechno.“
Šafář nebyl s to chvíli vypravit ze sebe ani slova. Tak
ho řeč překvapila. „Velkomožný pane,“ pravil po chvíli, „račte
laskavě uvážit.“
„Co mám ke všem čertům uvažovat,“ zlobil se šlechtic.
„Račte uvážit,“ odvětil klidně šafář, „že dosud nebylo u
nás zvykem, aby panstvo prohlíželo si stodoly a hospodářství. A pak
právě za našimi statky bydlí cikáni ve čtyřech boudách. A tito
cikáni, jak víte, nejsou lidé příliš čistí.“
„Dám je vyhnat,“ řekl urozený pán.
„Račte odpustit, velkomožný pane,“ řekl šafář, „je to
divná věc s těmi cikány. Nebožtík pan hrabě byl jim zavázán
vděčností. Totiž nebožtík pan hrabě rád pil a jednou, když se napil,
padl na cestě do žumpy. Ale tu stalo se, že cikán Faraš vytáhl pana
hraběte ze žumpy, vzkřísil a u ohňů ve své boudě osušil. Byla totiž
nebožka paní hraběnka velmi zlá. Od té doby měl rád, velmi rád pan
hrabě cikány. Ono se tak leccos říkalo...“
Šafář zatahal důvěrně urozeného pána za kabát. „Říkalo
se, že on nebožtík pan hrabě potom chodíval k Cikánům ne kvůli
starému Farašovi, ale kvůli jeho dceři. Víte, dcera, vlastní dcera.
Říkají jí Guža, to je cikánsky a znamená to večernici.“
„Hezké jméno,“ pochválil Káposfalfi, kterého tato
cikánská historie počala zajímat, „a jiného se nevypravovalo?“
„S nebožtíkem panem hrabětem chodíval jsem často a tu on
mně vyprávěl leccos. Ta Guža je čert. Jednou přišel do boudy a štípl
Gužu do tváře. Kdyby mne vrchnost štípla do tváře, z úcty k
vrchnosti bych mlčel, ale Guža způsobila stařičkému panu hraběti
velkou výtržnost a pohoršení. Napřed mu nadávala a pak smýkala s
ním. Ano, urozený pane, to je divoška. A nebožtík pan hrabě si toho
nezasloužil. Chudák pan hrabě. Ztrácel paměť poslední dobou. Šafáři,
kolik je mně let? ptával se mne. Byl to dobrý pán. A rozpustilá Guža
na něho křičela: ‚Dědečku ze žumpy!‘“
Šafář
si hluboce vzdychl. „Je s těmi cikány obtíž,“ vypravoval dále.
„Krade ta banda, jak může. A jednat s nimi příkře se nevyplácí. Jsou
schopni všeho. Políbí ruku, a když zajdeš, smějou se ti.“
„Příteli,“ řekl urozený pán, „dobrota víc zmůže nežli
příkrost. To bylo vždy mým heslem.“ Urozený pán přejel si rukou přes
holou hlavu.
„Dobrota,“ zavzdychal šafář, „ta se nevyplácí. Jako náš
nebožtík pan hrabě. Vždy jednal s cikány šlechetně. Jednou, pamatuji
se, přišel rychtář ze vsi k němu a stěžoval si, že cikáni v noci
odvedli mu z chléva vepře. I vydal se pan hrabě sám k Cikánům. Šel
jsem s ním. Přijdeme do první boudy. Pan hrabě mluvil k nim, aby
nekradli, dobře se chovali, že jsou také lidé, že je dá všechny
zavřít, když nevydají vepře, že však je nedá zavřít, poněvadž ví, že
v příští noci pěkně zas vepříka dopraví do chléva, kam patří. On že
řekne starostovi, aby po celou noc chlév nechal otevřený a
nezamykal. Cikáni políbili panu hraběti ruku a neřekli ani tak, ani
onak. Ale ráno druhého dne! Starosta div neplakal, když vykládal
panu hraběti, že nechal chlév otevřený podle nařízení pana hraběte,
ale že cikáni vepře nevrátili, naopak druhého vepříka odvedli a
ještě dvanáct králíků ukradli k tomu. Pan hrabě chtěl je tedy dát
zavřít, ale právě druhého dne nato spadl do žumpy.“
Šafář chtěl podruhé vykládat příhodu o žumpě, ale
Káposfalfi ho přerušil: „Dobrota nesmí se zaměňovat s hloupostí. Můj
předchůdce byl dle všeho trochu hloupý, který nerozuměl ani za mák
hospodářství. Nyní chci vidět cikány a upravit jejich poměry. Veďte
mne!“
Prošli zahradou a ocitli se na jižní straně, jejíž zeď
byla porostlá révou. Hrozny visely dolů a mezi nimi kmitaly se
jakési ušpiněné a snědé hlavy dětí.
„Vidíte, velkomožný pane, to jsou hoši cikána Tereka,
již se ohlašují. Guža ráda hrozny.“
Bývalý poručík se zastavil. „Ke všem čertům,“ pravil
klepaje šafáři na rameno, „nemohu si vysvětlit, co pořád je s tou
Gužou. Guža prý ráda hrozny. Jestli Guža ráda vepřovou pečeni,
cikáni ukradnou vepře, a vy řeknete: Guža ráda vepře.“
Káposfalfi se zasmál domnívaje se, že řekl něco velmi
vtipného. „Ostatně,“ pokračoval, „je Guža vskutku hezká?“
„Jest velmi hezká, urozený pane,“ popisoval šafář Gužu,
„předně má krásné oči. Když se podíváte na ně zblízka, tu zdá se
vám, že se svět točí zrovna tak, jako kdybyste vypil naráz
bůhvíkolik vína. Jsou černé, abych tak řekl, jako černý močál -
víte, urozený pane, byl-li jste za Hatvanem, viděl jste ten močál za
městem asi tři hodiny, takové jsou její oči. Obličej je černý,
snědý, uši má malé a vlasy…“ Šafář se zamyslil a povzdechl si.
„Vlasy, velkomožný pane, ty jsou jemné a černé. Černější nežli kabát
velkomožného pána. Přitom je ale Guža nesmírně hrubá,“ skončil svou
poetickou řeč šafář.
Vyšli ze zahrady a kráčeli podél potoka, kde praly ženy
ze vsi. Tloukly palicemi do prádla na kamenu a když viděly urozeného
pána, přestaly prát a šeptaly si: „To jistě jde se podívat urozený
pán na Gužu. Aby ho šafář neved. Že se nestydí.“
Čtvrt hodiny cesty za potokem jsou banocké cikánské
boudy. Určit statisticky přesný jejich počet jest velmi těžké, neboť
zbourají-li cikáni jednoho dne několik bud, vystaví přes noc opět
nové a tak počet jejich se stále mění. V postavování bud sledují
füzes-banočtí cikáni jistý cíl. Před léty byly jejich boudy
postaveny prý hodinu od obce a dnes jsou posunuty až k vesnici.
K těmto boudám slepeným z bláta a slámy, které za večera
při svitu měsíce vypadají jako zákopy před pevností, vedl šafář
urozeného pána.
Když se přibližovali k boudám, bylo slyšet zpěv cikánské
písně: „Biš funty zaštera rá, rá, tři libry železa dali na mé nohy.“
Píseň dojemná a tklivá, opěvající loupež a krádež a tesknící nad
zavřením ubohého cikána zloděje.
První, kdož se z cikánské rodiny objevila, byla Guža.
„To je Guža,“ pravil šafář, sleduje její hbitou postavu,
která zmizela v boudě, odkud valil se dým, pocházející dílem z
ohniště, dílem z krátkých dýmek.
Káposfalfi vnikl s šafářem do boudy, kam zmizela Guža a
chvíli neviděl nic pro dým, částečně jsa též omámen nezvyklým dusnem
a zápachem, neboť cikáni páchnou jinak nežli usedlí obyvatelé
Evropy.
Neviděl chvíli nic, než cítil, že jest obklopen cikány,
směsí větších i menších, kteří dychtivě hnali se k němu a líbali mu
ruce.
Když za chvíli si uvykl na šero, zpozoroval, že stěny
boudy pokryty jsou pestrými kousky koberců, totiž kousky látky,
která před lety snad sloužila za koberce a kolem těchto stěn že sedí
na zemi několik dětí, stará Cikánka, starý cikán a Guža.
Poznal
ji hned podle vypravování šafáře. „Ty jsi Guža?“ řekl k ní; a
namísto aby odpověděla ona, spustil starý cikán Faraš příval slov:
„Vaše milosti, nejlaskavější urozenosti, to Guža, dcera má, vaše
velebnosti, toť ona nehodná, která zde sedí, namísto aby šla políbit
ruku urozenému pánu, který milostivě přišel podívat se na naši
chudičkou boudu.“
Řeč Farašova vzala na sebe palčivý tón. „Baže chudičká,
zcela bídná a mizerná,“ pokračoval, „za živobytí starého pana
hraběte, za nebožtíka urozeného pána bylo a bývalo, dlouhá doba
tomu, vaše milosti, bylo lépe, mnohem lépe. Jedli jsme a pomáhali
našim ve vedlejších boudách. Dovolila jeho milost, aby Guža (polib,
darebná, urozenému pánu ruku!) směla chodit každého dne do kuchyně
panské pro zbytky, které milostivá vrchnost neráčila laskavě sníst.“
Starý cikán utřel si rukávem široké košile oči: „Jsme
bídně na tom, vaše urozenosti, po smrti nebožtíka pána urozeného
nechodila více Guža do panské kuchyně, poněvadž ji vyhnali. Ach,
bože můj! Cikán také člověk a co zkouší od lidí, hůře než se psem,
vaše milosti, s ním zacházejí, karša vagan dža. Polib, Gužo, říkám
ti naposled, urozenému pánu ruce. Nejdeš? Vaše milosti,
nejurozenější laskavosti. Guža jest nesmělá holka. Neodváží se
(počkej, darebnice), neodváží se laskavosti vaší nejurozenější
políbit ruku, zpráskám ji, vaše milosti, k službám laskavosti.“
Starý cikán vzlykal a pletl palčivým hlasem jedno slovo
za druhým.
Gužiny oči svítily v šeru.
„Guža může chodit pro zbytky do kuchyně,“ řekl urozený
pán, „hodlám vám pomoci, jak budu moci, abyste nekradli, poněvadž
zloděje na svém panství netrpím.“
Urozený pán vyšel důstojně z boudy, vlastně vylezl,
sledován jsa dítky celé rodiny cikána Faraše. „Pro dnešek mám toho
dost,“ řekl k šafářovi, vdechuje čerstvý vzduch.
„Račte si dát šaty prohlédnout,“ řekl lakonicky šafář.
„To víte, cikáni... Nebožtík pan hrabě často si dával šaty
vypalovat, když se od nich vracel.“
Guža chodila již po čtrnáct dní do panské kuchyně pro
zbytky jídel a kuchařka ohlásila za tu dobu jenom ztrátu tří
stříbrných lžiček, které se též mohly vylít.
Urozený pán si sice časem na Gužu vzpomněl, ale za těch
čtrnáct dní se o ni mnoho nestaral, neboť sledoval pilně spis „O
různosti a vydatnosti plemen hovězího dobytka“, až z klidného studia
této důležité pro hospodáře knihy byl několikrát nemile vyrušen.
Seděl právě před knihou, podtrhávaje slova jako
„pincgavský“ a podobně, když někdo nesměle zaklepal.
Vstoupila šafářka. „Líbám ruce urozenému pánu,“ jala se mluvit,
„račte, milostivý pane, napomenouti mého muže. Ta Guža popletla
načisto mému muži hlavu, že se ten dědek nestydí. Když přijde Guža
do kuchyně, točí se kolem ní pořád a pořád. A považte si, vaše
urozenosti. Nějaké šaty pro ni vyprosil ode mne, aby prý chodila
slušně. Vzal i jméno vaše nadarmo. To prý dělá jen pro vás. Ale není
to pravda. Za nebožtíka pana hraběte točil se také stále kolem ní. A
zapomíná, že má dítě a mne. Bojím se, aby ještě s tou Cikánkou
neutek. On je vám z takového rodu. Jeho dědek chodil čtvrt roku s
cikány a nechal toho, až ho pod Debrecínem popíchali.“
Slzy vyřinuly se šafářce z očí.
Káposfalfi se usmál.
„Nebojte se,“ řekl, „šafář se do Guži nezamiluje a kdyby
se zamiloval, tak s ní neuteče. Ostatně řekněte v kuchyni, že si
přeji, aby v poledne přišla Guža ke mně. Promluvím s ní rozumné
slovo.“
„Račte si dát pozor, urozený pane,“ radila šafářka, „ať
vás neuhrane.“
S prvním úderem zvonu ve vsi vstoupila Guža do pracovny
urozeného pána. Šat darovaný šafářkou pěkně jí slušel. Postavila se
skromně u dveří a oči jen se jí blýskaly.
„Pojď
blíž,“ vyzval ji Káposfalfi, „a řekni upřímně, co vlastně je s tebou
a se šafářem?“
„Úplně nic, devlehuretke, přísámbohu,“ pravila Guža. „To
jen paní šafářka ve všem vidí bing, čerta. A když mne vidí, křičí
cikánsky, to se naučila. Pokřikuje na mne: ‚Ovaj andra gau,
murduleska bárro, jav adaj, khaj, nuke thukelesden more.‘“
Hezká Guža dala se do pláče.
„Co to
je?“ ptal se Káposfalfi.
„To znamená,“ plačtivě pronesla Guža, „v tamté vsi
zakopali vepře, jdi, Cikánko, ať ti ho dají.“ Přestala plakat a
černé její oči zašlehly. Dívala se přímo na urozeného pána.
Káposfalfi, jak zprvu již známo, měl velmi dobré srdce.
„Gužo,“ pravil, „nechtěla bys zaměstnání? Mohla bys pomáhat při
uklízení. Dám tě pěkně ošatit. Šafářka ti ukáže, čeho je třeba.
Vycvičíš se. Tvůj otec, starý Faraš...“
„Není mým otcem,“ pravila Guža, „jen mne odmalička
vychoval, urozený pane.“ Usmála se přívětivě na bývalého husarského
poručíka.
„Do bud by ses ovšem nevrátila,“ řekl Káposfalfi, který
čím déle se na Gužu díval, mluvil víc a více laskavěji, „ostatní
bych zařídil...“
Druhého dne šafářka učila Gužu všemu, co se od panské
vyžaduje.
V okolí füzes-banockého panství jest pět panství jiných,
jejich pozemky bezprostředně se dotýkají Füzes-Banoku. Majitelé
těchto panství slují Pazár Zoltánay, Vitális Mórtolay, Izsó
Bertalány, Mihály Komay a Károly Szerényi. Všem těmto šlechticům je
dohromady 325 let.
Jsou to staří šlechticové, kteří na den svatého Štěpána
krále oblékají ještě pláště, kožíšky lemované beránkem a k boku
připnou zakřivené šavle, na jejichž čepelech vyryta jsou léta 1520,
1632, 1606, 1580, 1545, dle toho, jak který rod prvně vystoupil na
válečnou dráhu starého Království uherského.
Jejich zámečky podobají se jeden druhému jako jejich
pláště a jich mravy podobají se mezi sebou jako jejich zámečky. A
tito šlechticové shromáždili se u nejstaršího z nich, 72letého
Károly Szerényiho právě tři neděle po tom, kdy Guža ponejprv
zastávala novou hodnost panské na zámku Káposfalfiho.
Seděli v jídelně za kulatým stolem, každý měl před sebou
cínovou konvici s vínem a kouřili mlčky z krátkých dýmek.
Teprv o třetí hodině řekl Szerényi: „Neslýcháno!“
O půl
čtvrté prohodil Komay: „Nevídáno!“
O
čtvrté hodině pravil Bertalány: „Hrozné!“
O
čtvrt na pátou pronesl Mórtolay: „Kupodivu.“
A
deset minut po něm řekl Pazár Zoltánay: „Je to věc velmi nevídaná.“
A
teprve o páté hodině pravil opět hostitel Szerényi: „Myslím, že
mluvíme o našem sousedovi panu Káposfalfim.“ Bylo vidět, že víno
rozvazuje jim jazyk.
„Pocházím ze staré sékelské rodiny,“ řekl nato Bertalány,
„ale nikdy jsem nic takového neslyšel.“
„Za Jana Zápolského před sty lety byly dost volné mravy.
Ale tohle by se netrpělo,“ promluvil Komay.
„Lituji, že Káposfalfi jest naším sousedem, moje
kukuřice hraničí s jeho melouny,“ pronesl Zoltánay.
„Celá stolice si o tom vypravuje, že za panskou má
Káposfalfi Cikánku jménem Gužu,“ řekl Komay. „Důstojný pan farář z
Füzes-Banoku byl u mne na návštěvě,“ vypravoval Zoltánay, „a ještě
dnes ho vidím. Div neplakal. Cikánka Guža obsluhuje hosty.“
„Slyšel jsem,“ prohodil Szerényi, „že prý řekla panu
faráři: „Jen pijte, pane faráři a nestyďte se.“
„A Káposfalfi, slyšel jsem,“ vyprávěl Komay, „se prý
tomu smál a poklepal cikánce na rameno. A řekl prý jí: ‚Jsi šelma.‘“
„Nikoliv,“ pravil Szerényi, „řekl prý jí: ‚Jsi hezká
šelma.‘“
„A to před panem farářem,“ dodal Bertalány. „Nevídáno!“
„Neslýcháno!“
„Hrozné!“
„Je to věc nevídaná!“
„Dosti hanby zažili jsme s nebožtíkem hrabětem,“ pravil
Szerényi, když se společnost trochu upokojila, „ještě nebožtík pan
hrabě neprováděl nic zlého, jen že rád chodil se dívat na Gužu, ale
tahle věc přesahuje naši trpělivost.“
„Vezmeme věc dokola,“ pravil Mórtolay, „stojíme před
hotovou událostí, že člověk jménem Káposfalfi, který když prohýřil
někde v Pešti své staré šlechtické sídlo u Ráby, unikl, koupiv za
zbytek, neprohýřil prý všecko, panství füzes-banocké, vnikl tedy sem
mezi nás.“ Mórtolay se napil. „A jakmile se zde ohřál, tu tento
člověk, nemám-li pravdu, chce udělat do našich počestných mravů,
myslím, že mám pravdu, řekneme průkop a podkop. Udělá Cikánku Gužu
najednou panskou. Cikánku, považte si, Cikánku...“
Mórtalay jevil znatelné rozčilení a převrhl, šermuje
rukou kolem sebe, konvici s vínem. Když ji měl opět naplněnou,
učinil pořádný doušek a za všeobecného ticha řekl: „To jsem chtěl
říci, myslím, že si rozumíme.“
„Nezbývá nám nic jiného,“ řekl Károly Szerényi, „nežli
odhodlat se k těžkému kroku, totiž příští neděli navštívit
Káposfalfiho a vysvětlit mu, že my všichni jsme zajedno, že
Káposfalfi pošpinil šlechtickou pověst. Myslím, abychom tam poslali
Vitálise Mórtolaye.“
„Myslím,“ odpověděl Vitális Mórtolay, „abychom tam šli
všichni, aspoň se nás lekne.“
„Řeknu mu, aby se klidil z naší stolice,“ pravil
Zoltánay, kterému víno dodalo odvahy.
„Jest husarským poručíkem,“ prohodil Szerényi.
„Řeknu mu,“ pravil Zoltánay, „aby si vzpomněl na své
předky.“
„Bůh mu buď milostiv,“ řekl vážně Szerényi, pozvedaje
číši, „příští neděli půjdeme ho navštívit.“
Z pěti bryček vystoupilo příští neděli pět šlechticů
před zámkem, vystoupili důstojně a mlčky kráčeli po schodišti, mlčky
podali své navštívenky sluhovi a teprve když je Káposfalfi uvítal,
odpověděli chladně jeden za druhým: „Odpusťte, váš služebník.“
Mlčení pěti šlechticů potrvalo tak dlouho, dokud se ve
dveřích neobjevila Guža.
„Chtěli jsme vám něco říci,“ řekl Pazár Zoltánay ke
Káposfalfimu.
„Napřed,“ odvětil Káposfalfi, „vypijí moji sousedé
trochu vína, Gužo, dones vína!“
Pět hostů zavadilo jeden do druhého lokty a tváře jejich
vzaly na se truchlivý výraz.
„Máme to hezkou panskou,“ řekl Káposfalfi, když Guža
přinesla víno, „hezkou, není-liž pravda, páni sousedé?“
„Chtěli jsme vám něco říci,“ pronesl Szerényi, jako by
přeslechl slova Káposfalfiho.
„Něco důležitého,“ řekl Mihály Komay.
Mórtolay, Bertalány a Zoltánay souhlasně kývali hlavou.
„Na to jest dost času,“ pravil Káposfalfi: „Posluž, Gužo,
pánům.“
„Nalejeme si sami,“ bránil se Zoltánay, ale Guža již
naklonila se nad Zoltánaym. Podívala se na něho.
Zoltánay sklopil oči. „Zatr...,“ zaklel potichu, „boží
dopuštění!“
„Má z vás, pánové, někdo tak hezkou panskou,“ řekl
Káposfalfi, když Guža šla pro nové víno: „Myslím, že by každý
měnil.“
„Hodláme vám říci vážné slovo,“ pravil nato Pazár
Zoltánay, „zde Komať vysvětlí, proč jsme přišli.“
„Mórtolay jest starší než já,“ bránil se Komay, „ten
poví, proč jsme přišli.“
„Jest to divná společnost,“ myslil si Káposfalfi, „mlčí
a pijí a stále, že mně mají říci něco důležitého.“
„Máte už vypito,“ řekl Káposfalfi, „Gužo, hej, Gužo!“
Komay rýpl kolenem do Bertalányho, Bertalány šťouchl
loktem do Zoltánayho a Zoltánay vypravil ze sebe, obrácen jsa ke
Káposfalfimu: „Pane sousede, tlumočím...“
„Helyes, výborně,“ řekl Mórtolay sékelským nářečím, což
dělal vždy, když byl pohnut. „Tlumočím přání všech,“ pokračoval
Zoltánay, dávaje důraz na každé slovo, „myslím, že zástupci stolice
jsou shromážděni, totiž já, Bertalány, Zoltánay, totiž já, Komay a
Mórtolay.“
Zoltánay utřel si pot z čela a mimovolně vztáhl ruku po
prázdném poháru.
„Gužo,“ volal pan Káposfalfi, „pánům víno!“
Objevila se Guža a nalévala víno. Jaksi důvěrně se chovala k
Zoltánaymu, vlasy její dotkly se při nalévání zarostlé tváře Komayho,
Bertalánymu položila levou ruku na rameno a starému Mórtolaymu
podívala se přímo do očí, takže on v rozpacích vypil naráz celý
objemný pohár.
„Chutná urozenému pánu,“ zasmála se Guža, nalévajíc
znova.
„Cikánko,“ řekl Zoltánay. „A pane Káposfalfi,“ dodal
Bertaláňy, „zájmy stavovské nás nutí…“ Nevěda, co by dále řekl,
napil se a skončil slovy: „Bůh jest svědek.“
A svižná Guža točila se kolem hostí a nalévala víno.
O
hodinu později vzal Mórtolay Gužu za bradu a Bertalány řekl k ní:
„Kočičko!“
„Šelmičko,“ řekl k ní za čtvrt hodiny něžně Zoltánay,
zatímco Bertalány k ní šeptal: „Gyermekem, mé dítě.“
Čtyři staří šlechticové mluvili ke Guže jeden přes
druhého, zatímco Káposfalfi pln údivu kroutil hlavou.
Staří počestní šlechticové byli již napilí, když vtom
pootevřeným oknem do jizby zazněl zvuk houslí. Zvuk kvílivý. Bylo
slyšet, že hrající na housle pod okny zámečku libuje si ve vysokých
tónech, což jest značkou cikánských hudebníků.
Zvuky teskné a táhlé zalétaly mezi společnost, zvuky
takové, jako když na rovinách gyarmatských za jasných nocí dlouze
zašumí rákosí.
Hra teskná proměňovala se v rychlejší, náhle přešla ve
zvuky živé a rychlé jako dupot hříbat, prohánějících se v údolí
Tisy.
A jak přešla v rychlou, tak zase náhle zazněla teskně v
melodie cikánské písně, která žaluje na smutný, tulácký život
Cikánů.
„Cikán hraje,“ pravil Káposfalfi ke společnosti, „neměli
bychom ho zavolat, aby nám zahrál?“
„Rozhodně,“ odpověděl neohebným jazykem Bertalány, „k
jágerskému vínu patří cikánská hudba.“
„Gužo,“ poroučel Mórtolay, „zavolej sem toho cikána.“
Guža odběhla.
Hlas
houslí zazněl ještě, zajásal pod okny zámku, zas táhle zakvílel a
pak vzdaloval se v tichu nastávajícího večera jako křik velkých
bahenních ptáků. A Guža nešla ani za čtvrt hodiny, když celá
společnost, nevyjímaje ani hostitele, který byl již též trochu
napilý, křičela: „Hej, Gužo!“
Když ani za další půl hodiny nemohli se Guži dovolat,
společnost stávala se nepokojnou a nepokoj vzrostl, když bez
zaklepání vřítil se do jizby šafář.
„Račte odpustit, velkomožní pánové,“ vyrážel ze sebe.
„Šel jsem před čtvrthodinou z Banoku. A u Banoku před můstkem potkal
jsem Gužu s Meghešem.“
„Kdo je to Megheš?“ vypravil ze sebe překvapený
Káposfalfi.
„Inu,“ odpověděl šafář, „Megheš je cikán a hudebník.
Vrátil se z vojny před týdnem a říkalo se, že je jako Gužin milý. Já
tedy jdu z Banoku a za Banokem potkám teď Gužu s Meghešem. Megheš
nesl housle.“
„Kampak, Gužo,“ řekl jsem. „Inu, odpověděla Guža, jdu se
svým ženichem trochu do světa. Račte odpustiti, velkomožní pánové,“
končil šafář, utíraje si pot z čela, „ještě se celý třesu, ačkoliv,
račte odpustit, u Cikánů je všechno možné.“
A bylo. Guža se již více nevrátila.
„Naši čestnou záležitost rozluštila Guža sama,“ řekl za
pár dní starý Bertalány ke svým sousedům, když se opět sešli, „aspoň
jsme se nemusili rozhněvat se svým sousedem Káposfalfim.“
„Jest velmi dobrý člověk,“ pravil Mórtolay, vzpomínaje
na jeho jágerské víno, „ale myslím, že této cikánské historie
nejvíce on lituje.“


|
Československa republika zradila revoluci. To je počátek konce, to
přivodí záhubu jejího buržoazního zřízení. Když v listopadu roku
1918 přinesly české noviny zprávu, že Karel Habsburk prchá, zdálo
se, že českému proletariátu nadchází nový, zářivý život. Byl to však
jen krátký sen.
Český proletariát svrhl jařmo rakouských kapitalistů a octl se ve
spárech českých kapitalistů, bankéřů a jejich spojenců, českých
sociálně demokratických zrádců Němce a Viktora. Česká buržoazie se
dostala velice snadno k moci. Denně chrlila do lidu nové a nové
články a nutila jej uctívat revoluční božstva - dr. Kramáře, prof.
Masaryka, Wilsona a Clemenceaua. Český národ mohl vidět pouze jednu
stranu medaile s lacinými hesly „republika, svoboda, historická
práva“.
V prosinci 1918 byla vyhlášena mobilizace a čeští vojáci překročili
hranice a vstoupili do Saska, aby obsadili Lužinec a Budyšín. Zrodil
se český imperialismus. Místo dlouho toužebně očekávaného míru nová
expanzivní výprava. Prvopočátky jsou v Bavorsku, neboť nový ministr
vojenství, někdejší antimilitarista Klofáč, kdesi na stránkách
historie objevil, že za dob knížete Břetislava patřilo bavorské
městečko Chum českému knížectví. Nacionalistická Viktoria troubí
vítězné fanfáry. Za nimi se však skrývá hlad a nezaměstnanost, které
otřásají mladou republikou. Do Prahy přibyl profesor Masaryk,
jmenovaný Francií presidentem české republiky, aby vštěpoval českému
národu úctu a lásku ke spojencům - francouzským imperialistům.
A vůdcové české sociálně demokratické strany podporují buržoazní
vládu v jejích podlých činech, dostávají ministerská křesla a
kráčejí ruku v ruce s buržoazií.
Je možné, že ještě v prosinci 1918 český Proletariat od sociálně
demokratických vůdců, „socialistických“ ministrů, něco očekával, ale
v lednu 1919 už vyšel do ulic a žádal chleba. Vláda, v níž seděli
tři „socialisté“, odpověděla kulomety. Národní garda složená z
dobrovolníků demonstranty rozprášila, buržoazní synkové tloukli
pažbami zatčené dělníky, zatímco president české republiky Masaryk
klidně seděl ve své pracovně, vyzdobené květinami a poduškami, které
vyšívaly buržoazní dámy, přebornice v ručních pracích. Psal výzvy k
dělníkům, že Francie je žádá, aby upustili od demonstrací a aby
usilovali o zlepšení své situace pokojnou cestou, a že česká vláda
ze své strany učiní vše pro potlačení bolševického hnutí v Čechách.
Česká dělnická třída poznala dokonale, kdo je president Masaryk, že
i v Československu vede křížové tažení proti komunismu, k němuž se
zavázal svým podpisem na Sibiři, když prodal spojeneckým zemím
československé vojsko a poslal šedesát tisíc českých vojáků proti
ruským dělníkům a rolníkům.
Rozumí se samo sebou, že čeští dělníci nebyli těmito výzvami nijak
nadšeni. Masaryk sáhl k tvrdým opatřením. Vězení byla přeplněna
dělníky. Socialističtí ministři se ukázali být nejvěrnějšími
přisluhovači buržoazie a do puntíku plní nařízený úkol: udržet v
zemi klid a pořádek.
Tlak Dohody na Čechy nepřestává sílit; nařizuje zásobovat uhlím
rakouské závody. V dubnu přikazují spojenci české vládě, aby
vyhlásila válku Sovětské republice.
Následky tohoto nátlaku byly v Československé republice velmi brzy
znát. Poklesla produktivita práce, všude zavládla beznadějná
chudoba. Francouzský a anglický kapitál vysává všechny hmotné
zdroje, všechny síly české republiky.
Není pravda, že v Československu panuje klid před bouří. V Čechách
jsou na denním pořádku dělnické demonstrace. Kladenští havíři
nechtějí pracovat na uhlobarony. Rolníci žádají rozdělení
velkostatkářské půdy. Na Kladně se pod vedením českých komunistů
ustavil dělnický sovět. Kladenská pánev se svými šachtami a závody
představuje nyní malou sovětskou republiku. Vláda není s to udusit v
českém proletariátě tyto první plamínky. Ví, že batalióny, které
pošle na obnovení pořádku, zmizí beze stopy ve vlnách revoluce na
Kladensku. Kladno, Most, Moravská Ostrava - to jsou bašty české
proletářské revoluce. Proletářská revoluce se šíří jako požár na
dolech a uhelných pánvích, v černých podzemních šachtách.
Pikle a násilí imperialistické Dohody, zrada „socialistických“
ministrů, to vše je jen nová potrava pro šířící se oheň. Plameny
stále stoupají. V Plzni, Liberci a Brně stojí továrny. Sentimentální
píseň Kde domov můj vystřídala Internacionála. Československá
buržoazní republika je na počátku krachu. President Masaryk sedí na
sopce. Co nevidět zachvátí buržoazní republiku smrtelné křeče. Zatím
se jen třese v horečce, ale brzy plamen proletářské revoluce smete
českého lva z ministerských razítek.
A co se stane z Československé buržoazní republiky?
Sovětská republika!
Všemirnaja
revoljucija - leden 1920
vyšlo též v:

|
Co bych radil komunistům, kdybych byl
šéfredaktorem vládního orgánu Československá republika
Vážená redakce Rudého práva!
Naprosto nemohu souhlasit s tím, že Vy nazýváte vladní orgán
"Československá republika" vladním lokajem. Jest úplně věc přirozená
a jasná, že vládní orgán nemůže jednat jinak, neboť: "Čí chleba jíš,
toho píseň zpívej." Mužové, zasedající v "Československé republice",
neprojevují vlastní iniciativy a nikde v celém světě jsem neviděl,
že by redaktor vládního orgánu psal proti vládě. Znám jediný případ
za dynastie Mandzu v šestnáctém století, kdy redaktor vládního listu
Císaře Nebe i Země, Sin-Veu-Čzi, napsal, že se Císaři Nebe i Země
ohnul nehet na malíčku pravé ruky. Za to byl pověšen na hák jako náš
Janošík a dodatečně rozčtvrcen. Chápete nyní mravní kvalifikaci
vládních redaktorů v Číně, kterým hrozí nepříjemné zkomolení. Či
přáli byste si, aby redaktoři vládnoucího orgánu se prohlásili za
komunisty a začali řezat do vlády? Psali šéfredaktor Svátek,
redaktor Filip nebo Adolf Zeman, když byli v redakci rakouských
Pražských úředních novin, proti Rakousku? Redaktor Filip, nyní v
"Československé republice", napsal dokonce oslavný spis k jubileu
nebožtíka Františka Josefa. Svátek byl vládním radou. To je pravá
mravní kvalifikace. A že je něco shnilého ve státě dánském? To se
netýká vládního orgánu, kde vše je rozškatulkováno podle hodnostních
tříd. To nejsou redaktoři, to jsou ouřadové. Jejich mentorování není
tak zlé. Mohli by ještě více toho předpisovat, ale jak jsem se již
zmínil, schází jim iniciativa a fantazie. Doufám, že můj článek,
který Vám tímto posílám, bude náběhem k tomu, jak se má vládní orgán
nadále zachovat.
Článek v "Československé republice", napomínající i nabádající
komunisty k slušnému chování, byl by asi tohoto znění:
Jest naprosto
nemístné, že někteří komunističtí řečníci mluví příliš hlasitě.
Přáli bychom si, aby řečníci, vysílaní na tábory, mluvili řečí jemně
odstíněnou a hospodařili svým hlasem. Bylo by záhodno, aby před
každou schůzí dostavili se do sekretariátu našeho časopisu, kde by
od pana vládního rady dostali určité pokyny, co mají mluvit a jak
mají mluvit. Tamtéž budou ofotografováni a jejich fotografie zaslány
na policejní ředitelství na památku.
Jsme přesvědčeni,
že našich dobře míněných rad nebude zneužito. Jsme rádi, můžeme-li
pomoci myšlenkou, radou, pokynem. Pro komunistické řečníky zhotovili
jsme vkusné odznaky s nápisem: "Schválen Československou
republikou." Kdo bude mít takový odznak, nemusí se bát, že bude
zatčen četnictvem.
Vycházíme pp.
komunistickým řečníkům tak dalece vstříc, že jsme sestavili vhodné
programy řečí, které budou mluvit na táborech a na schůzích.
Nechceme komunisty
svou láskou k nim rozmazlit, nepovolujeme všem jejich žádostem,
nevedeme je k mlsotě a požitkářství, k svévolnosti a neposlušnosti,
ale též odvažujeme dobře svou přísnost. Snažíme se rozkazovat ne
hrubě, ale vlídně a z dobře uvážených rozkazů nic nemůžeme slevit.
Jestli něco zakazujeme, pak jeví se to nezbytností. Jestli u nás
vláda trestá, vyhýbá se trestům tělesným. Trest u nás není mstou,
ale vážnou připomínkou, jež musí následovat bezpodmínečně po
nesprávném činu, jak to vidíme i v trhanovském případě.
Z toho všeho je
patrno, že naší láskou ke komunistům rozumí se něco zcela jiného,
nežli co si pod ní někdo představuje. Je to spíš vytrvalost a
trpělivost, jež vede náš vládní orgán k pedagogické moudrosti, jež i
vládě umožňuje, aby dobře jemným citem rozeznala, co je komunistům
na prospěch a co na škodu. Naše "Československá republika" volí
dobré cesty a prostředky, aby sblížila komunisty s vládou.
Náš vládní orgán
nic jiného si nepřeje než vésti komunisty na otěžích své lásky od
samého počátku vývinu a neztrácet své přátelské vlády nad nimi ani
později. Budeme se snažit svou láskou překonat všechny obtíže,
abychom v komunistech zanechali vždy příznivou půdu pro účinek
našich domluv.
Nechť komunisté
pocítí zářný vliv pravé naší lásky, a nezůstane v jejich životě
nevyplněná mezera...
Svými radami a
pokyny dáváme komunistům cenné věno, vzácný dar pro život.
Předně bychom si
nepřáli, aby se komunisté zabývali politikou a řešením sociální
otázky.
Jak by to bylo
pěkné, kdyby místo táborů a schůzí komunisté hráli si v písku,
skotačili vesele po rejdištích našich četných parků a místo
přednášek o III. Internacionále hráli různé společenské hry. Za tím
účelem zavedeme v "Československé republice" rubriku "Hry a zábavy",
jaká byla kdysi již ve Šťastném domově.
Prozatím
doporučujeme hru na hadače, na soudce, na peška. Jsou-li chmury na
politickém horizontě, bavme se vystřihováním papírových panáčků a
štupováním punčoch.
Je-li výluka a
jsme-li bez místa, můžeme - majíce dosti volné chvíle - vyrábět z
tvrdého kartonu různé předměty k ozdobení své domácnosti.
Hlavně se varujme
číst jiné noviny kromě vládního orgánu. Jdeme do přírody, dýchejme
svěží vzduch, pozorujme mravence, jak pilně pracují.
Rudé právo nedávno
vytklo našemu listu, že prý předpisujeme řečníkům, jak měli mluvit
na prvého května. Neuveřejnili jsme dosud, jak jsme si vlastně
představovali řeči komunistů na Prvního máje, ale jsouce
vyprovokováni, podáváme stručný obsah teze:
"První máj jest
prvním dnem měsíce května. Květen je první měsíc čilejšího
vysazování květin a hlavně měsíc jarního dosevu. Vysazujeme sazenice
všech zelenin, nejchoulostivějších až v polovině měsíce května, také
vysazujeme sazenice květin, jež jsme si vypěstovali, sejeme přímo na
místo semena rostlin, jejichž sazeničky by byly dříve chladnem
trpěly, zejména zeleninové, fazole, dýně, okurky."
V takovém smyslu měly
být pronášeny řeči všech řečníků a jsme přesvědčeni, že masy by se
rozcházely úplně spokojeny u vědomí, že květnovou setbou je hlávkový
salát, brukev, květák, hrách, mrkev, zimník štěrbák, ředkvičky, letní
ředkev apod.
Že jsme neměli vlivu a
nečinili žádný nátlak na nápisy, které byly neseny v průvodu, nám nikdo
neupře. S lítostí dívali jsme se však, že čím dále, tím více se
prohlubuje propast mezi kapitálem a proletariátem.
Pravdu sobě mluvme,
dobří spolu bud'me! Jaký zájem má proletariát na kapitalismu? Jak by to
bylo krásné, kdyby byly neseny standarty s nápisy: "Ať žije kapitál!
Vaši oddaní dělníci!"
K tomu jest ovšem třeba
vyššího vnitřního vzdělání a duševního povznesení, aby všechno dělnictvo
vyspělo až na ten stupeň, kdy bude úplně spokojeno se svým osudem.
Jestli k této dokonalosti dospěla tak zvaná strana pravice, nadějeme se,
že i komunisté pilnou četbou "Československé republiky", našeho vládního
programu, dojdou toho vniterného vyššího vzdělání, kdy První máj bude
pravicovým svátkem práce pracujících vrstev ve prospěch jejich bratrů
kapitalistů. Neboť co jest krásnějšího v lidském životě než vědomí, že
mohu být prospěšný druhému svému spoluobčanu.
Jestli všichni se budou
řídit našimi radami, tu jsme přesvědčeni, že i v nejchudší dělnické
rodině ve všední den bude k obědu, co má dnes ministr v neděli:
Ragout z humrů v
máselném koši, obloženém vlašským salátem v květech máku.
Boeuf s madeirou,
obložený zeleninou.
Květák v růžích ze
šunky.
Srnčí kýta s vídeňským
knedlíkem.
Citronové košíčky
plněné brusinkami.
Pečená kuřata se
salátem a kompotem.
Créme "Kramář" v
griliášové lastuře.
Tort "Tuzar". - Tort "Benes".
Koš cukroví. - Černá
káva. - Ovoce.

|
Co má vlastně pořádný
občan dělat?
Kupec
Chejn obdržel od berního úřadu v C. přípis, aby bezodkladně udal na
berním úřadě adresu svého bratra Matěje, který jest hledán berním
úřadem pro nezaplacení nějakých daní.
Pan
Chejn nepohodl se kdysi se svým bratrem a tedy zabil nyní dvě mouchy
jednou ranou. Způsobil svému bratrovi nemilé překvapení a vyhověl
jako řádný občan úřadům.
Napsal
tedy:
Slavný
c. k. berní úřad v C.!
Můj
bratr Matěj Chejn jest obchodníkem v Neveklově a má jmění 20.000 K.
V
hluboké úctě Josef Chejn.
Se
spokojeným srdcem vážil dál kávu a prodával petrolej.
Zatím
psaní přišlo na berní úřad a odevzdáno přednostovi s denní poštou.
Přednosta neznal žertů a ježto všechny přípisy na berní úřad musí
být kolkovány, byla vyměřena Josefu Chejnovi pokuta 50 K, poněvadž
své psaní na berní úřad náležitě neokolkoval a Josef Chejn vyzván
pod následky exekuce, aby ji zaplatil u příslušného berního úřadu do
osmi dnů.
Rozumí
se, že se odvolal. Odvolací instance rozsudek potvrdila a když se
Chejn odvolal k poslední instanci, byla mu pokuta finanční
prokuraturou zvýšena na 120 K, poněvadž v přípise se mluví o 20.000
K a z každého tisíce korun byla vyměřena pokuta 3 K 50 h, tedy 50 K
za nekolkování vůbec a 70 K z 20.000 K.
Došlo
k exekuci a pan Chejn byl nucen zaplatit i s útratami exekučními 125
K.
Od té
doby umínil si, že nebude odpovídat na žádné úřední přípisy, aniž by
je kolkoval.
Za půl
roku dostal nový přípis od c. k. berního úřadu v C.:
Poněvadž se vaše psaní s adresou vašeho pana bratra někam založilo,
žádáme Vás, abyste neprodleně oznámil nám jeho adresu.
Rozumí
se, že se pan Chejn lekl a šel se poradit k advokátovi.
„Každá
strana musí být okolkována,“ zněla upřímná rada, „a musíte to napsat
ve formě žádosti.“
Pan
Chejn tedy vzal půlarch, přeložil a psal:
Korunový kolek.
Slavný
c. k. berní úřad v C.
Nížepsaný osměluje se tímto podati zprávu o nynějším pobytu svého
vlastního bratra Matěje Chejna a svou uctivou žádost o přijetí této
zprávy podporuje následujícími důvody.
A.
Podepsaný vychodil tři třídy školy měšťanské. Viz přílohu A.
B.
Jest očkován. Viz přílohu B.
C.
Jest dle přiloženého vysvědčení C úplně zachovalý.
D.
Jest ženat. ( Příloha D. )
E.
Jest náboženství katolického. ( Příloha E. )
Z
těchto důvodů osměluje se prosit, aby slavný c. k. berní úřad v C.
vzal laskavě zřetel na jeho uctivou žádost, by dovoleno mu bylo
oznámiti, že jeho bratr jest obchodník s obilím v Neveklově.
Nížepsaný slibuje, že uctivým chováním a pilností stane se hoden
dobrodiní, bude-li jeho nejpokornější prosba milostivě vyslyšena.
Josef
Chejn
Pak
napsal rubrum:
Josef
Chejn, kupec, žádá o laskavé přijetí své zprávy o nynějším pobytu
svého bratra, sub litteris a, b, c, d, e.
Všechny strany řádně okolkoval a za, týden obdržel obsílku k
okresnímu soudu v C.
Berní
úřad shledal v tom zesměšňování úřadu a postoupil dopis k okresnímu
soudu, kde odsoudili pana Chejna na tři dny do vězení pro urážku
úřadu.
„Tak
co mám vlastně dělat,“ tázal se plačtivým hlasem pan Chejn.
Soudce
pokrčil rameny a pak řekl: „Respektovat zákony.“
„A jak
to mám dělat?“ otázal se pan Chejn.
Soudce
poručil, aby pana Chejna vyvedli ven a poněvadž ze zármutku nad tím
umřel, nedozvěděli jsme se, co má vlastně pořádný občan dělat.

|
Kdyby někdo řekl, že zdražením vuřtů a párků v Praze je vinen
sokolský slet, nikdo by tomu neuvěřil. Ale je to tak. Předseda
společenstva pražských uzenářů, p. Matěj Rypáček, má, kromě
zavedeného krámu, několika filiálních prodejen, chladíren a čtyř
pětipatrových baráků na Vinohradech pět dcer a jednoho syna.
Poněvadž je dobrým otcem a seznal, že jeho potomstvo nemá talent k
uzenařině, složil v ruce své milostivé choti slavnostní slib, že se
neuchýlí do soukromí do té doby, dokud svůj majetek nerozmnoží o
další dva domy, aby svému potomstvu po meči i přeslici mohl odkázat
po jednom. Proto také vede velmi pořádný život, nosí pravidelně
každý týden tisícovku do spořitelny a blažen počítá, že kvapem blíží
se chvíle, která ho zbaví výparů bůčků, šunek a krkoviček, krámského
ruchu a hádání s chasníky.
Z božské této pravidelnosti vyrušil však pana Rypáčka sokolský slet.
Slečnám zmokly toalety a bylo potřeba nových, milostpaní mimo to
přetrhala dva tucty jemných rukavic - zvlášť pro ni šitých, neboť
žádný sklad v Praze neměl dámské rukavice číslo osm a půl - poněvadž
se jí potily ruce, synáček chodil ráno domů, neboť prováděl celé dny
i noci bratry sokoly a ukazoval jim památnosti Prahy, nu a pan
Rypáček senior nechal si to vlastenecké nadšení také nějaký groš
stát, aby ho lidé nepomluvili.
A tak, když po sletě s paní chotí srovnával běžná aktiva s pasivy,
shledal, že několik týdnů nebude moci podniknout svou oblíbenou
procházku do Pražské městské spořitelny.
Jsme lidé smrtelní a žádný z nás neví dne ani hodiny.
A proto si každý z nás dovede představit, jak působilo na pana
Rypáčka, když se namáhavě dopočítal, že skorém o čtvrt roku je
oddálen okamžik jeho odchodu na „zasloužený odpočinek“, ergo, že o
třináct týdnů déle bude musit čichat vůni svých výrobků a hádat se s
chasou. Byla to hrozná rána.
A kdo ví, zda by byla pana Rypáčka neranila mrtvice ze žalosti,
kdyby jeho lepší polovice nebyla si pospíšila s radou, aby nelkal a
náhradu za sletová vydání hleděl někde uškubnout. Pan Rypáček sice
lamentoval, že to nejde, ale byl brzy svou chotí přesvědčen o opaku.
Uznala sice, že nejde dávat menší váhu masa, poněvadž beztoho za
šesták nese si zákazník z krámu pana Rypáčka jen zamaštěný papír,
souhlasila také, že nelze do vuřtů a párků sekat méně a horšího masa
a přidávat pro lepší trávení více pilin, přesvědčila však nakonec
pana manžela, že je možno párky a vuřty zdražit o dva haléře na
kousku.
Nu, a protože je pan Rypáček předsedou společenstva uzenářů a
poněvadž každý z jeho kolegů rád nosí tisícovky do spořitelny a rád
by svému potomstvu po meči i přeslici zanechal po jednom čistém
baráčku na Král. Vinohradech, nedalo mu mnoho práce pány ve
společenstvu přesvědčit, že se všecko zdražilo, že na výrobě vuřtů a
párků každý prodělává, a že je proto nutno, aby rukou společnou a
nerozdílnou tento výrobek zdražili.
Tím je nad slunce jasně dokázáno, že zdražení párků a vuřtů přivodil
sokolský slet. Je jenom otázkou, jak to se zdražením dopadne. Pan
Rypáček sice ve schůzi společenstva prohlásil: „Jen se, pánové, nic
nebojte. Ta chudá pakáž bude sice dělat rámus, ale bude za nějaký
den zase kupovat vuřty a párky, i kdybychom se do střívka vy ... a
chtěli za to šesták!“ Ale tak nějak se ukazuje, že věc nebude tak
jednoduchá, a jsou obavy, aby si pan Rypáček a jeho ubozí kolegové
nemusili pěkně vycpaná střívka párků a vuřtů spapat sami.

|
Čagan-kurenská povídka
Mongol
Sakadža z kmene Chalchasů v Čagan-Kurenu měl pět velbloudů, dvanáct
koní, osmnáct volů a patnáct skopců.
Pak
měl také svého boha Uison-Tambu. Toho měl před stanem na dřevěném
podstavci.
Jeho
bůh měl pijáckou tvář. Po obou stranách sochy boha stály dvě sošky,
vyplazující jazyk na znamení úcty. Jednoho dne přišla velká voda od
severu a vzala s sebou také boha Uison-Tambu, dva velbloudy, tři
koně, pět volů a čtyři skopce.
Sakadža byl na nějaký čas bez boha. Nepřekáželo mu to nijak a misku
praženého prosa, kterou obětoval každodenně Uison-Tambovi, snědl
sám. Dříve ji snědl stařičký láma, žebrající duchovní Uison-Tamby,
který chodil po stanech a pánaboha okrádal o proso, těše se přitom
úctě.
V té
době cestoval po Čagan-Kurenu misionář Piket. Chodil v šatu
mongolských pastevců se žlutou kuličkou nad čepicí, hlásal
katolickou víru v údolí řeky Paga-golu a trpěl hmyzem zvaným „tu-lakci“,
totiž červenými vešmi, které ho vyrušovaly v jeho misionářském
poslání.
Sbíral
přitom nejen sapeky, malé hranaté drobné peníze, ale i unce stříbra
ode všech, kterým hlásal nové učení a kromě toho provozoval i
výměnný obchod se sobolinou a získal si též od velkých obchodů v
Pekingu úřad „yao-čang-ti“, to jest „vymahače dluhů“.
Za
výnos modliteb odkupoval dluhy pastevců v krajině trávy a bral tam
úroky z úroků, dle povolení císařských zákonů a vyznal se v různých
šmejdech, které znal spojovati s pravou vírou a se západními
modlitbami.
Pakli
i největším žroutům Mongolů nepodařilo se vyzískat ze svých obětí
než 300 %, získal ctihodný Piket přes 500 %, poněvadž kromě dlužních
úpisů přinášel sem i nového boha, na jehož uctění praskly pruty
stříbra.
Jeho
výmluvnost byla veliká. Před léty přepadli ho lupiči v zemi Ortušů.
Ctihodný Piket udělal z nich křesťany a obral je do poslední sapeky,
zavěsiv každému z nich vlastnoručně mosazný křížek na krk. Od té
doby ortušští loupežníci přepadali karavany jménem nového boha.
Když v
nejnovější době došel misionář Piket do země Chalchasů, opustiv
údolí řeky Paga-golu, obchody se mu nedařily tak znamenitě. Byl by
se vrátil na jih, ale rozvodněná řeka odřízla ho od požehnaných
krajů a zanechala ho v zemi, kde už řádila před jeho příchodem
kněžská konkurence. Čínští kněží a lámové ze Sok-po-mi vybrakovali
zemi dokonale pro tento rok a nebylo snad v zemi stanu, odkud by
byli neodnesli sapeky. Jedině v údolí Hobilchánu, skrytém v
pahorcích, vyslanci boha Fo a boha Samčimičebatu se neobjevili. A
tam žil právě Sakadža bez boha.
Když
přišel ctihodný Piket do tohoto údolí, pozval ho pohostinný Sakadža
do stanu, připravil čaj s buchtičkami z ovesné mouky pečenými v
popelu.
„Bůh
buď s tebou,“ řekl misionář, když se nasytil, „přebývej s tebou
štěstí a pokoj.“
„Nemám
boha,“ pravil Sakadža, „můj bůh Uison-Tambu mně uplaval v době
deště. Prodám však koně a koupím si v Modrém městě nového boha.“
„Můj
synu,“ pravil Piket, „Uison-Tamba nebyl pravý bůh a proto ho vzala
voda, poněvadž nejvyšší bůh, věčný a všemohoucí, tak rozkázal. Bez
boha nemůžeš však být a proto dobře učiníš, když prodáš tři koně
místo jednoho a zaopatříš si třikrát vznešenějšího boha nad Uison-Tambu,
neboť Věčný přeje si těchto obětí.“
A
dlouho do noci, až noční pták yuen křičel u jezírka, rozmlouval
ctihodný Piket se Sakadžou o pohrdání marnostmi tohoto světa.
Když
ráno vstali z velbloudích přikrývek a Sakadža poklonil se
Prastarému, to jest Slunci, počal Piket poznovu rozmluvu: „Milý
synu, v noci jsi pravil, že ti po povodni zbylo devět koní. Co ti
těch devět koní prospěje, nemáš-li pokornosti a nenacházíš-li
zalíbení v jediném pravém bohu, který dal ti znamení a výstrahu tím,
že ti vodou odnesl nepravého boha. Kdybys měl i tisíc koní, co by ti
to prospělo, kdyby tě bůh nemiloval. Máš však jen devět koní, prodej
je, můj synu a unce stříbra mně odevzdej, neboť marností je hledat
pomíjejícího bohatství. Odvrať své srdce od milování věcí tělesných,
povznes se k věcem neviditelným a připrav se s koňmi na cestu.
Pojedu s tebou do Modrého města, sám ti koně zpeněžím, abych tě
chránil od hříchu marností.“
Když
prodali v městě koně, zastrčil Piket peníze do opasku a Sakadža ho
žádal po návratu, aby mu tedy dal nového boha na prázdný sloup.
„Nepřišel ještě čas, milý synu,“ zvolal ctihodný muž, „neboť jsi
ještě po vůli svým tělesným žádostem a máš tři velbloudy. Chystej se
nazítřek na cestu, neboť prodáme ty velbloudy, milý synu. Nebýváť
nasyceno oko hleděním na velbloudy, aniž ucho slyšením jejich kroků
naplněno bývá.“
I
prodali velbloudy v Modrém městě a Piket, ukládaje unce stříbra do
opasku, řekl k Sakadžovi na jeho otázku, zdali dnes postaví mu boha
na prázdný sloup: „Ustaň od přílišné zvědavosti, neboť zvědavostí
rozhněváš si boha. Věz, milý synu, že nepřišel ještě čas, neboť
chlubil jsi se v hospodě U třech dokonalostí, že máš ještě třináct
volů. I nejkrásnější volové jsou pomíjející slávou. Opatruješ je ve
stepi a máš nezřízenou žádost, aby tučněli a prospívali. V tvé duši
dříme tolik nízkých pudů, že je třeba, abys činil pokání. Toto
pokání smíří tě s bohem. Své naděje nezakládej v žádné věci
pozemské, prodej, milý synu, ty voly, neboť kdo pravou lásku v boha
má, nemiluje žádných zvláštních radostí.“
I
prodali voly a Sakadžovi zbylo jen jedenáct skopců.
„Pokřtím tě, milý synu,“ pravil důstojně Piket, „a odejdu, až sníme
ty skopce, abych dál hlásal pravé náboženství.
Pokřtil ho, jedli skopce a rozmlouvali spolu o novém náboženství.
„Svatý
muži,“ řekl jednoho dne Sakadža, ukazuje na dřevěný kříž, který po
křtu zhotovil Piket a vztyčil na prázdném sloupu, „pravíš, že to jen
znamení, které ty jako zástupce boží dal jsi na sloup. Jsem velký
hříšník a mně nestačí jen ty dvě zkřížené latě. Přeji si, abys
zůstal stále u mě jako zástupce boží, abych měl větší kus tohoto
nového náboženství u sebe.“
„Nemožno, můj synu, jižněji země Hia-ho-po a U-fu-tien postrádají
doposud radosti z pravého náboženství.“
„Svatý
otče,“ pravil smutně Sakadža, „nemohu být bez tebe. Nemohu mít boha
na sloupu, musím mít alespoň tebe vedle sebe jako jeho zástupce.“
Když
ctihodný Piket v noci usnul, uškrtil ho zbožný Sakadža a zakopal
před svůj stan pod sloup se znamením nového náboženství, které
prodchnulo jeho mongolskou duši. V jeho opasku našel pětkrát tolik
uncí stříbra, než dostal ctihodný Piket za Sakadžovy velbloudy, voly
a koně. Každá ta unce byla požehnána.
Zbožný
Sakadža nakoupil pětkrát tolik velbloudů, koní a skotu, než měl před
příchodem ctihodného Piketa, spokojeně sedával u sloupu, pod kterým
zakopal božího zástupce, aby ho měl po ruce a tloustne znamenitě při
nové víře a zabíjí své vši, což dříve nedělal, dokud věřil ve
stěhování duší.
Jen
jedno si nedovede vysvětlit. Proč totiž ujížděl ten misionář, který
k němu přijel rok po uschování ctihodného Piketa pod onen sloup, tak
rychle na jih, když mu Sakadža pln radosti vyšel vstříc a řekl:
„Svatý muži, vyslyš mou prosbu a vejdi do mého stanu. Hle, pod tímto
sloupem mám již jednoho zástupce božího.“
Svatý
muž nerozuměl však této sběratelské vášni zbožného Sakadži,
vyplývající z náboženského přesvědčení, a víckrát se neukázal a
Sakadžovi nepodařilo se ho také sestřelit s koně.
A tak
zůstal Sakadža jen u jednoho božího zástupce.

|
Čáka pěšáka Trunce
I
Na
počátku října nastoupil rekrut Trunec tříletou vojenskou službu u
pěchoty. Chlapík byl jako hora a jeho mohutná ramena nesla hrdě
hlavu. Měl býčí šíj a hlavu obra.
Když
přišel prvního dne do kasáren, šel k „marodvizitě“, pak ho vedli s
ostatními k poddůstojníkovi, který se ho vyptával stejně jako všech
na poměry domácí. To se děje kvůli tomu, aby byla vzbuzena důvěra k
vojenské instituci. Nato odvedli je, vzbudivše v nich důvěru k
vojsku, do skladiště, aby jim vyhlédli uniformu.
Féla
prohlížel jednoho po druhém a volal: „Boty číslo tři! Kalhoty
šestka! Blůza číslo dvě!“ Čtyři kaprálové snesli hned boty, kalhoty,
blůzu dotyčnému rekrutovi, jehož rozměry féla odhadoval od oka,
nestaraje se, jak mu ty věci padnou. Ten měl boty, že by se ještě
dvě nové jeho nohy do jeho bot vešly, ten by zase svou nohu za živý
svět do bot nedostal, i kdyby si nohu ohobloval o polovic, jinému
rekrutovi byl by se vešel ještě jeho starší bratr do kalhot, jiný by
vtěsnal do blůzy dvě podobné suché postavy, jako je on. Bylo to však
na vojně a čísla volaná félou směrodatná. Pak jim dali čáku a
čepici. Čísel takových je asi šest. Na největší hlavu a až na
nejmenší. Bylo to také popleteno, ale jakáž pomoc.
Pak
odešli do světnice, kde se oblékli. Pohled na ně byl k pláči. Byly
to postavy, která jedna druhou nepoznávala. V jizbě se jen hemžilo
muži, kterým ruce ztrácely se v blůzách, kalhoty ploužily se po
zemi, čepice padaly na uši. A na druhé straně byli zde mužové,
mající kalhoty pod kolena, takže bylo vidět podvlékačky, bylo vidět
ruce vyčnívající od lokte z blůz a mnohým stála na hlavě sem tam se
kolísající čepice. Co přebývalo jedné části mužstva, to scházelo
druhé.
Když
féla spatřil tyto zajímavé skupiny, kynul blahosklonně rukou a řekl:
„Vidíte, hoši, jak nestejné jsou rozměry lidského těla. Ten má ruce
delší, než má mít, ten zas kratší. Podobně to máte i s nohama. O
tloušťce nemluvím. Někdo se dopnout nemůže, kdežto jiný visí v blůze
jako boží umučení. Jinak však jest věc v pořádku. Musíte si mezi
sebou šaty vyměnit. A to vám říkám, že voják musí být jako z cukru a
chodit jako panenka, kdo by vypadal směšně, ten bude potrestán!“
Tak
měnil soused se sousedem boty, blůzy, kalhoty, čepice a čáky, až
zbyl zde jediný obrovský rekrut Trunec. Vyjímal se v kalhotech,
které mu byly krátké a v blůze, kterou dopnout nemohl, jako zvláštní
tvor z cizí planety, na jehož obrovské hlavě krčila se nesměle malá
čepice. Ostatní vypadali sice také dobrodružně, ale tato bytost,
rekrut Trunec, vyhlížel, jako by patřil jiným světům.
Trunec
prosil proboha, aby ho v tom nenechávali.
Věc ta
se luští na vojně tím, že se řekne: „Starejte se a marš!“
Trunec
obrátil se tedy ke kaprálovi a ten obměkčen jeho prosbami odvedl ho
poznovu do skladiště, kde konečně po dlouhém hledání byly nalezeny
části uniformy, které alespoň trochu učinily z Trunce vojáka.
Bohužel čáka, a i ta největší, ztrácela se na jeho obrovské hlavě
jako zrnko písku v moři.
A tak
se stalo, že celá záležitost s jeho čákou došla až k vrchní vojenské
intendantuře do Vídně.
Stalo
se to následujícím způsobem.
První
povinností u vojáka je učit se salutovat, čímž se vzdává čest
představeným.
Rekrut
Trunec s čákou, která mu skákala na jeho velké hlavě jako míč po
podlaze, marně namáhal se při nejlepší vůli nahmátnout okraje čáky,
kterého se měl dotknout dle předpisu při salutování. Byly to zoufalé
pokusy zachytit okraj, neboť při sebemenším pohybu klouzala mu čáka
do týla.
Poddůstojník byl zoufalý, důstojník klel a červenal zlostí, když
čáka při těch hrozných pokusech padala nebožákovi s hlavy na zem.
Rekrut
Trunec, zoufalý, červený v obličeji, narazil si ji na jedno ucho,
což způsobilo tlumený smích mezi mužstvem a nový výbuch hněvu u
důstojníka i poddůstojníka.
Co s
ním?
Konečně důstojník nechal odvést rekruta Trunce kaprálem do kanceláře
setniny. Trunec se svou poskakující čepicí dělal dojem opilého muže
a nevěda, co se s ním stane, potácel se do kanceláře.
Když
přišli do kanceláře, tu účetní poddůstojník na raport kaprálův
nechal Trunce předvést k hejtmanovi. Hejtman přijal raport vážně.
Napřed ptal se Trunce, zdali nemá vodu v hlavě a když ten uctivě
řekl, že poslušně hlásí, že vody nemá, poručil hejtman, aby čáku
namočili ve vodě a narazili Truncovi na hlavu. Tím se čáka rozšíří a
Trunec ji musí mít celý den na hlavě. Za tím účelem Trunce zavřeli
na čtyřiadvacet hodin, aby ostatní nerušil. Ovšemže to není trest.
Trunec
pečlivě držel si namočenou čáku na hlavě, sedě na pryčně, až konečně
únavou usnul. Ráno když vstal, čáka ležela vedle něho na pryčně
stejně malá, ještě scvrklejší a byla to největší čáka regimentu.
Opět
si ji dal na hlavu, učil se ji udržovat na hlavě v rovnováze, nebylo
to však nic platno. Čáka skákala jako den předtím.
Byla
promáčknutá a Trunec musel podruhé do kanceláře jeho setniny.
Tentokráte byl hejtman ještě vážnější. Poručil účetnímu
poddůstojníkovi, aby změřil Truncovi hlavu. Objevilo se, že má v
objemu 62 cm. Pak bylo Truncovi panem hejtmanem přísně domluveno, že
celá věc musí přijít až k vrchní vojenské intendantuře do Vídně, jak
se mohl opovážit přijít s takovou hlavou na svět. Poté byl
propuštěn.
Venku
narazili mu čepici na hlavu, kterou mu zatím krejčí přešil a Trunec
zúčastnil se cvičení, raduje se, že nebyl zavřen na pevnost.
II
Pan
hejtman po odchodu Truncově diktoval účetnímu poddůstojníkovi:
Slavné
vrchní vojenské intendantuře ve Vídni! Podepsaná třetí setnina
dvanáctého pluku prosí vrchní vojenskou intendanturu, vzhledem k
tomu, že pěšák Jan Trunec, rodilý z Pelhřimova, příslušný do Kadaně,
má hlavu abnormální velikosti, o zaslání čáky která by vyhovovala
objemu hlavy výše zmíněného pěšáka.
Pak
podepsal hejtman vlastnoručně spis, opis uložen do aktů a ve vrchní
vojenské intendantuře měli dopis za druhý den.
Za
čtrnáct dní byl volán rekrut Trunec do kanceláře, kde mu byla
poznovu změřena hlava, neboť ten den přišla totiž odpověď z vrchní
vojenské intendantury ve Vídni:
Třetí
setnině dvanáctého pluku!
Ku
spisu čís. 6728/891 II abl6721/345g 111 a 8 IV vidí se nucena
podepsaná vrchní vojenská intendantura oznámiti následující: V
přípise třetí setniny dvanáctého pluku čís. 6728/891 11 abl6721/345g
III a 8 IV, ve kterém jest žádána vrchní vojenská intendantura ve
Vídni o zaslání čáky pěšáku téže setniny Janu Truncovi, příslušnému
do Kadaně, v Pelhřimově rozenému, poněvadž dotyčný pěšák má hlavu
abnormální velikosti, schází udání objemu hlavy dotyčného pěšáka.
Žádá se o bezodkladné oznámení dotyčného objemu abnormální hlavy
pěšáka.
Správa
vrchní vojenské intendantury ve Vídni.
„Člověče,“ řekl účetní poddůstojník, „vy nám ale dáte práce!“ Napsal
pak, že objem hlavy jest 62 cm a poslal do Vídně. Za čtrnáct dní
došel do kanceláře setniny nový přípis z Vídně:
Podepsaná vrchní vojenská intendantura ve Vídni žádá vzhledem ke
spisu zaslanému jí číslem 6829/ 35IlIIg IIId 3321 o oznámení, v
kterém roce je dotyčný pěšák s abnormální hlavou narozený a který
rok slouží, neboť není vyloučeno, že hlava dotyčnému pěšáku dále
poroste.
Účetní
poddůstojník oznámil rok narození a první rok vojenské služby. Za
dva měsíce došel pak z Vídně následující přípis:
Třetí
setnině dvanáctého pluku!
Žádáme
tímto o bezodkladné zaslání původní čáky pěšáka Trunce, aby
nenastaly obtíže při zúčtování a mohli jsme čáku zaslati výměnou.
Za
čtvrt roku nato došel nový přípis:
Podepsaná vrchní vojenská intendantura potvrzuje tímto, že původní
čáka pěšáka Trunce došla ve stavu poškozeném. Nařizuje se tímto
vyšetřování jakým způsobem ona čáka byla poškozena. Po skončeném
vyšetření vrchní vojenská intendantura vypíše ve smyslu 16 voj. řádu
intendanční konkurs na dodání nové čáky v objemu 62 cm pro
abnormální hlavu pěšáka Jana Trunce.
III
Dopis
třetí setniny dvanáctého pluku vrchní vojenské intendantuře ve
Vídni:
Zavedeným vyšetřováním bylo shledáno, že pěšák Jan Trunec obdržel
čáku do Vídně na výměnu zaslanou v úplně dobrém stavu. Vzhledem však
k tomu, že nenakládal s ní s úctou, jak svědky bylo dokázáno,
příslušnou erárnímu majetku, tím ji poškodil. Dotyčný pěšák však
mezitím zemřel, pročež žádáme o zpětné zaslání původní čáky pěšáka
Jana Trunce s abnormální hlavou...

|
Gymnasijní profesor Piloun byl výborný filolog a zvláště měl
zalíbení v gramatice. Vědu tuto miloval do té míry, že každý
nepatrný poklesek proti ní činil jej nadmíru roztrpčeným. Možno
říci, že tak jako pro kapitalistu začíná člověk od milionáře a pro
vysokého aristokrata od barona, - začínal u našeho profesora Pilouna
člověk od dokonalého znalce gramatiky. Na ostatní smrtelníky díval
se jen se shovívavým úsměvem, ve kterém bylo možno čisti výčitku:
„Vy jste se také narodil?“ Ale nelze se diviti: Profesor Piloun - to
sluší uvésti na jeho omluvu - pocházel ještě ze starší školy a pak
denně musil několik hodin vštěpovati studující mládeži zásady
gramatické, což ovšem nemohlo po třiceti letech ani pro něho zůstati
bez následků.
Profesor Piloun konal každodenně dvakrát, někdy i čtyřikrát cestu
mezi svým domovem a ústavem, kde vyučoval. Na cestě této míjel vždy
starý, černý palác, k němuž se připínala vysoká, rovněž černě
natřená zed.
Když jednoho dne ubíral se ráno profesor Piloun zamyšleně do ústavu,
- padl pojednou maně jeho zrak na vysokou černou stěnu. Obrážel se
od ní velice nápadně neobratnou rukou psaný nápis: Kdo to čte ten je
vůl.
Profesor Piloun viděl již mnoho takových nápisů a nevěnoval jim
pozornosti. Byl by si nepovšiml ani tohoto, kdyby nebyl na rozsáhlé
černé stěně tolik vynikal.
Šel okolo nápisu v poledne, šel po poledni, a vždy znovu upoutal
jeho pozornost a rušil jej v myšlenkách.
Když bral se odpoledne ze školy, byl velice rozzloben pro nepatrný
zájem žáků o zásady syntaxe. Na nápis skoro zapomněl. Než nyní, když
se k němu přiblížil a musil znovu čisti Kdo to čte ten je vůl, byl
velice popuzen.
V tom okamžiku měl chuť vyjmouti šátek a nápis zamazati, ale poznal,
že by jednak upoutal na sebe pozornost mimojdoucích, jednak že by
ani nápis smazati nebylo možno, protože se příliš do černé drsné
půdy vryl.
Sel tedy dále a hartusil v duchu na darebáky, kteří znešvařují ulice
podobným způsobem. Ostatně proti nápisu samotnému pan profesor
ničeho neměl, ale vždy jako by jej bodlo, když musil pozorovat, že
za větou „Kdo to čte“ není, jak se sluší a patří, čárka.
Celý večer objevoval se mu občas v hlavě prožluklý nápis s uvedeným
gramatickým nedostatkem. Ráno pak umínil si profesor Piloun nápis
ignorovat. Šel okolo a násilně odvrátil hlavu, díval se jiným
směrem. V poledne chtěl učinili totéž, ale zdálo se mu to přece jen
nedůstojné letitého, vážného muže. Pohlédl opět směle na čmáraninu
na zdi.
Ale opět jako by projela celým tělem elektrická jiskra, když
vycítil, že za „Kdo to čte“ schází čárka.
Konečně měl profesor Piloun těchto muk po krk. Odmítl myšlenku
choditi do ústavu oklikou, jinými ulicemi, až by nápis sám počasím
zašel.
Ale má se tímto prokletým nápisem dáti týrat? Má čtyřikrát denně
míti pocit, že ho někdo za vlasy tahá . . .? Ne, to je prostě
nesnesitelné! - - -
Toho dne odpoledne vzal si profesor Piloun po výkladu ve třídě skoro
maně do kapsy úlomek křídy. Jeho smysly byly jakoby obestřeny, ale
uzrál v nich pevný úmysl.
Došel k vysoké zdi - a zastavil se. Co let tu chodil, a nikdy se nic
takového nestalo!
A nejen to! Profesor Piloun se několikrát nepokojně rozhlédl po
ulici. Ulice byla málo frekventovaná, než přece bylo tu několik
chodců. Pan profesor jako by na ně čekal. Obcházel - zřejmě rozčilen
- sem tam . . .
Konečně když byla ulice úplně prázdná, pan profesor se nepřemohl. .
. Sáhl do kapsy, načež rychlým pohybem, u něho nikdy nevídaným,
přiblížil se ke zdi. Ruka jeho se krátce mihla - a v následujícím
okamžiku kráčel již náš pan profesor vážným krokem dále.
Na zdi stálo nyní: Kdo to čte, ten je vůl.
A pan profesor měl pokoj

|
Časopisy pro mládež
Mládí
mé bylo neveselé, poněvadž mně mí pěstouni, jinak řádní lidé,
předplatili Rajskou zahrádku a Českého jinocha.
Rajskou zahrádku redigoval páter Pohunek. Jest význačné, že mnozí
vynikající katoličtí pracovníci mají jména tak podivná. Vezměme si
za příklad klerikála Kaňourka, Kopala a Škrdle.
Páter
Pohunek redigoval tedy Rajskou zahrádku, časopis, jehož jméno samo
již ukazovalo, kam člověk může to až dopracovat, vzdělává-li se již
od útlého mládí ušlechtilou četbou.
Když
byl jednou svátek pátera Pohunka, který mne vyučoval náboženství v
páté třídě obecné školy, byl jsem pověřen ještě s několika jinochy,
kteří stejně jako já vynikali naoko přísnou zbožností, abychom
odnesli dary, které naši rodičové poslali k svátku páterovi
Pohunkovi. Já jsem nesl velkou láhev obilní kmínky, kterou dostal od
otce spolužáka Pavla. Měl výčep kořalky a považoval tedy svůj dar za
úplně přiměřený poměrům.
Odnesl
jsem tedy láhev a tak vnikl jsem ponejprv do redakce takového
dobrého časopisu.
Na
stole, kam jsem obilní kmínku postavil, bylo již několik čtvrtek
papíru rozepsáno. Byly to slibné začátky básničky. Rýmy byly již
uchystány, stačilo jen vyplnit mezery. Četl jsem:
Bože... cože... modlitbu... úlitbu... anděly... v neděli...
klekání... pokání... smiluj se... slituj se.
Spolužák Hornof položil na to všechno dort a za chvíli přišel dobrý
páter Pohunek.
První
jeho bylo, že otevřel láhev kmínky a dal každému z nás po malé
skleničce a odešel s lahví vedle, odkud bylo slyšet hlasité lokání a
vrátil se opět k nám s tou září nepochopeného světce v tváři a
promluvil svým jemným hlasem: „Ano, milé dítky, zde v tomto pokoji
tvoří se Rajská zahrádka. Zde andělé sletují se kol mé hlavy a tu,
milé dítky, myšlenka za myšlenkou přichází a slyším nebeskou hudbu a
již chystám pro vás ony pěkné básničky ve svatém vznícení. Tu verše
plynou jako z tajemné hudby posvátné, jako když varhany zazní do
ticha stánku božího. Tak je to.“
Odešel
vedle a opět lokání neslo se sem k nám, bylo hlubší a sytější,
známka to, že láhev se prázdní. Pak se vrátil s nožem, rozřízl dort,
dal nám každému kousek, a tak opět byla odkryta na bílých čtvrtkách
papíru jeho velká tvorba v posvátném nadšení:
Bože... cože... modlitbu... úlitbu... anděly... v neděli...
klekání... pokání... smiluj se... slituj se...
A
rozloučil se s námi, odporučuje nám hojné odebírání Rajské zahrádky,
za tři zlatky měli jsme přijít i s rodiči do ráje.
Jak
jsem se tedy tam snažil dostat?
Pilnou
četbou toho krásného časopisu, takže dodnes ještě pamatuji se na
obsah. Nejvíce mne zajímalo, že jeden chlapec v jednom čísle
ztratil, poněvadž se nemodlil, nohu, otce, ještě jednu nohu, pak
matku, nato sestru a ještě jednu nohu a nakonec bratra. Teprve to ho
napravilo a žebral pak bez svých tří noh u hřbitova. A tento hoch,
malý Jeník, vzdychal pak u hřbitova: „Co jsem to vyvedl, můj bože,
co jsem to vyvedl.“
Povídka jiná měla název Zlý Józa. Na většího padoucha se nepamatuji.
Chlapci v jeho věku vybírají ojediněle ptáčata z hnízd, ale zlý Józa
vybíral celé kurníky a na katechetu vyplazoval jazyk a stal se z
holomka drvoštěp. Pak se spustil úplně, měl malou chalupu v lese,
nechal si růst vousy až po kolena, nemyl se, nehty si nestříhal a
jednou se stalo, že zaklepal v bouřlivé noci mnich na dvéře jeho
zpustlé chalupy, prose o přístřeší a zlý Józa ho hnal do bouřlivé,
strašné noci. A tu noc boží posel uhodil do chalupy a zlého Józu
zastihl právě při nejlepším klení a sakrování. Povídka končila tím,
že ho, Józu, našli ráno uškvařeného. Uškvařeného, jaké to krásné
slovo. To je přece pořádná pomsta.
Vzpomínám při té příležitosti na jeden verš z básničky v klerikálním
časopise Selský jinoch, kde napomíná rozšafný člověk nějakého lumpa:
Jen
sakruj dál,
jsi
nekřesťanský osel,
a věř
mně, to že bych se smál,
kdyby
jen do tě uhodil
ohnivý
boží posel.
Jinak
měly povídky v Rajské zahrádce také tendenci, že s poctivostí člověk
nejdál dojde. Proti tomu se nedá ničeho namítat a rád si vzpomínám
na případ chudé Růženky, jejíž poctivost se táhla přes tři
pokračování.
Byl
Štědrý den. Rodiče Růženky měli kromě své dcerušky doma jen jedno
poleno. I šla Růženka sbírat uhlí, vypadlé z vozů s tímto nákladem.
Šla s košíkem a plakala, neboť věděla, že jest to hřích. Uhlí bylo
cizí a kdyby ty kousky sbírala, byla by to krádež. (Z právnického
stanoviska ovšem jen zatajení nálezu.) Růženka dosud nekradla. Tedy
řvala na ulici, až se lidi stavěli a mezi nimi jeden krásně ošacený
pán. Doslovně stálo, že měl kožich stojící bratru za rohový dům. A
ten pán v kožichu byl majitelem velkoobchodu s uhlím. Zeptal se jí
tedy, proč tak řve a když mu řekla, že jde krást a sbírat uhlí a že
to je hřích a že radši zmrzne, řekl: „S poctivostí nejdál dojdeš!“ a
šel s ní do bytu jejích rodičů, dal jim sto zlatých, poslal jim
vagón uhlí a otce Růženčina udělal vrátným svého paláce. Nemusím
připomínat, že byl bezdětný a že Růženku přijal za vlastní. To se
rozumí samo sebou.
V
Českém jinochu četl jsem později podobnou obměnu. Tam se jmenovalo
to děvče Helenka a rodiče ji poslali na dříví do lesa. Řvala tedy v
lese. Potkal ji pan hrabě, udělal z jejího otce hajného a Helenku
poslal do školy. Dnes jest Helenka komornou paní hraběnky. Zdali
jest stále poctivá, to se neví.
Ještě
se pamatuji na jeden časopis pro mládež, a to Věstník misionářský
pro Afriku a okolí. Tedy i pro Čechy. V tomto časopise byla řeč o
samých pohanských nemluvňatech. Číňani, černoši a Indiáni.
Poutavý byl článek, jak čínská matka chce dát pokřtít své novorozeně
a s jakými obtížemi to bylo spojeno. Pravé vzbouření nastalo.
Vytáhlo vojsko. Na obou stranách bylo plno mrtvých a raněných a v
tom chumlu podařilo se misionáři pokřtít to děťátko a když to
provedl, usekli jim teprve hlavu, matku narazili na kůl a pak stálo:
„Pokračování v příštím čísle.“
Pokračování však jsme se nedočkali, neboť ten misionář, který
vydával ten Věstník misionářský pro Afriku a okolí, vybral na všech
školách předplatné a práskl do bot.
Pak
nám doporučovali Echo z Afriky a nebožtík otec, když jsem chtěl na
něm peníze na tento časopis, zavrtěl hlavou a řekl: „Milý hochu, to
bude také zlodějna!“
A byl
to přece nábožný křesťan.

|
Černohorský jonák v úzkých
Jak
známo, k všesokolskému sletu vyslala černohorská vláda svého
zástupce, ministra vojenství. Bodrý junák ubytoval se v jednom
pražském hotelu a několik dní prohlížel si nejen denní, nýbrž i
noční památnosti města Prahy, až utratil peníze. Šel tedy na
hoteliéra a žádal ho, aby mu zapůjčil padesát korun, že se chce
ještě podívat do Montmartru. „Vrátím vám peníze za tři dny, poněvadž
ještě dnes telegrafuji svému králi, aby mně poslal dvě stě korun.“
Pak mu tedy hoteliér těch padesát korun půjčil.
Uplynou už tři dny, čtyři dny, ale černohorský král svému ministru
vojenství peníze neposílal. Pro malou, chrabrou černohorskou zemi je
dvě stě korun velký peníz a král musil vypsat nové daně. Kdykoliv
šel tedy pan ministr vojenství kolem hoteliéra, díval se stranou,
jako že ho nevidí, ale přitom jedl dál na účet a pil a když se někdy
přece setkali, tu nesnesl ministr vojenství ostrého pohledu pana
hoteliéra, sklopil oči, počal koktat: „Pobratime, bratře Slovane!
Namouduši, král mně pošle dvě stě korun, víš, car Nikola! Víš,
pobratime, my jsme takhle Turkům krky kroutili, bratře Slovane!“
To se
řekne, bratře Slovane, ale dvě stě korun pořád nešlo. Ministr
vojenství neměl už ani na tabák.
Jednou
v noci jsem ho potkal na ulici, právě když jsem si zapaloval
cigaretu a tu on s bolestným výrazem v obličeji poklepal mně na
rameno a řekl: „Bratře Slovane, daj mi zapuščať!“
To se
rozumí, že v takové situaci se hoteliérovi vyhýbal čím dál tím více,
takže nedůvěra hoteliérova rostla, zejména když jednoho dne přiběhl
k němu vrchní číšník s touto zprávou: „Pane šéf, Jeho Excelence si
dneska vypůjčovala ode mne na svůj jatagan pět korun.“
Tedy v
zájmu slovanské vzájemnosti dal nedůvěřivý hoteliér předvést
černohorského zástupce vlády a cara Nikoly na policii. A tam ministr
vojenství se slzami v očích řekl ke komisaři: „Pobratime, bratře
Slovane, Nikola car mně opravdu pošle těch dvě stě korun.“
A když
se černohorský ministr vojenství vrátil do hotelu, měl tam již
peněžní psaní s vlastnoručně psaným dopisem černohorského krále
Nikoly: „Milý Petare, zde Ti posílám pětadvacet guldenů, víc jsem
nemohl sehnat. Car Nikola.“
Účet v
hotelu dělal ale sto osmdesát korun a proto vysvětluje se také
náležitě zpráva v denních listech: „Náhlý odjezd černohorského
ministra z Prahy.“

|
Čím trpí
aparát expedice
V článku „Jak distribuujeme literaturu“ otištěném v Pravdě píše
soudruh Preobraženskij: „Máme nedostatek papíru a literaturu pro
dělníky a rolníky vydáváme ve velmi omezeném nákladu. Zdálo by se,
že v takové situaci musíme literaturu rozdělovat co nejúčinněji, a
zatím je tomu právě naopak.“
Totéž lze říci o distribuci v armádě. Každému, kdo sleduje práci
expedice i rozdělování literatury přímo u jednotek, je jasné, že
expediční aparát postrádá organizaci, a to i teď, kdy se armáda
zastavila a je nejvhodnější chvíle, aby se expedice rozběhla naplno
a zlikvidovala všechny nedostatky z minulého období, kdy armáda
postupovala, kdy se neustále měnilo postavení linií, a kdy tedy o
správném rozdělování a dodávání literatury k jednotkám nemohla být
dost dobře řeč.
Hlavním zlem je v současné době šablonovitost.
Expedice je součástí zásobovacího oddílu a s literaturou se zachází
jako s proviantem.
Neexistuje žádné ideologické třídění. Všechno je šablona. Na muže u
jednotky připadá tolik a tolik.
Expedice nebere v úvahu ani politické složení jednotky, ani potřebu
stranické organizace, ani gramotnost, ani hlad po četbě.
Armádní expedice nemá spojení s aparátem expedice u útvarů a naopak.
Zářným dokladem toho je náčelník expedice divizní politické správy,
umístěné v jednom městě s politickou správou armády, který ani
jednou nebyl v expedici armádní politické správy.
Expedice armádní politické správy není ve spojení s administrativou
železnice, takže mnozí náčelníci stanice, jako např. ve stanici
Michajlovo nebo Utulik, odmítají přepravovat knihy.
O nic lépe to nevypadá ani s některými agitačními středisky, jako
např. ve stanici Tajga, kde není nikdy nikdo, aby zásilku převzal.
V Kansku leží zásilka knih několik dní, a přestože tam stojí několik
oddílů, nikoho si pro knihy neposílají.
Spojení s oddíly je prabídné a mnohé se k literatuře staví
lhostejně.
Expedice nemá ponětí o rozmístění oddílů a stává se, že se knihy
honí sem tam po trati.
Ještě donedávna dostávaly jednotky v oblasti stanice Tajga
literaturu z ústřední expedice armádní politické správy v Irkutsku,
ačkoliv přímo u nosu v Novonikolajevsku mají oddělení naší expedice,
a tak do Tajgy přicházela literatura s dvanáctidenním zpožděním.
Nejsmutnější kapitolou je pak rozdělování literatury u jednotek.
Stranická literatura se dostává k lidem, kteří ji velice málo
potřebují - k bezpartijním ve štábních jednotkách; jen v nepatrném
množství přijde mezi gramotné řadové krasnoarmějce a do stranických
skupin, kde by mohla být široce využita. Zvlášť chmurný osud mají
ústřední deníky ve štábech a na velitelstvích. Bezpartijní
„kancelářské krysy“ jich používají k balení proviantu.
Ústředí píše a tiskne, jak říká soudruh Preobraženskij, pro masy
pracujících, které touží po vědomostech, avšak literatura na místo
určení nedochází.
Zcela oprávněně žádá soudruh Preobraženskij, aby ti, kdož svou
nedbalostí berou pracujícím masám literaturu, byli postaveni před
soud.
Tuto pohrůžku musíme v armádě proměnit ve skutečnost, a také to
uděláme.
Potrestání nesvědomitých požíračů literatury je zárukou ozdravění
expedice u jednotek. Stranické skupiny musí bedlivě sledovat, kdo
literaturu dostává, kolik jí dodává expedice armádní politické
správy a kolik jí přichází k jednotce.
Literatura nesmí nikde trčet, musí být v pohybu. Na druhé straně pak
armádní expedice musí vést a řídit práci expedičního aparátu v
oddílech, musí instruovat, být s oddíly v živém styku a musí práci
kontrolovat. Zlepšení a reorganizace expediční základny armádní
politické správy se musí plně projevit i v zlepšení expedice u
jednotek.
Ústřední expedice armádní politické správy se musí zbavit šablony,
nesmí být mrtvým výkazem cifer. Musí disponovat nejen přesnými údaji
o počtu a rozmístění oddílů, ale hlavně musí vědět, jak tam vypadá
politická a kulturně osvětová práce.
Musí brát v úvahu stupeň politického vzdělání i třídní složení
krasnoarmějců v každém oddílu a podle toho si vypracovat křivku
dodávání literatury.
Informační, organizační a kulturně osvětové oddělení armádní
politické správy musí dodat expedici materiál a donutit ji, aby šla
cestou, kterou určuje rozhodujícím způsobem živá potřeba, a ne mrtvé
cifry.
Totéž musí ovšem sama vyžadovat u jednotek.

|
Před několika týdny se lidé ve střední Evropě velmi nudili. Nebylo
tak dalece nic interesantního na obzoru. Až tu jednoho dne byla
Evropa pobouřena. Ve středu té nudící se Evropy četnictvo jistého
státu postřílelo několik tuctů příslušníků onoho státu. Zastřelení
mluvili jinou řečí než četníci, kteří do nich stříleli. A ještě o
jeden důvod víc. Zastřelení si nepřáli, aby byl jejich nový kostel
vysvěcen. Ne že by nevěřili v Pána Boha. Naopak, vždyť si vystavěli
kostel, ale přišli jim ho vysvětit maďarští kněží. Hnutí
katolicko-národní za střelby z manlicherovek. Černová!
„Ubozí Slováci,“ říkalo se po kavárnách i hospodách.
„Ubozí dráteníčkové!“ Se sympatií hledělo obecenstvo na malé
tuláčky, v jejichž vlasti tam pod Tatrami byla spáchána mnohonásobná
vražda.
Ubohý národ! Dříve jsme se pravda o ten národ mnoho nestarali, tu a
tam si po hospodách zapěli slovenské písně, na šibřinkách
vykračovali si v jejich krojích, zatančili jejich tance, zavýskli
jak hoši tam v těch vesnicích za zvuku „cikánské hudby“. Dámy také
toužily po slovenských výšivkách. Ve školách připočítávali Slováky k
Čechům. Jest to dobré, když je národa najednou o tři milióny víc.
Pak trochu beletrie se syžety ze Slovenska, něco turistických črt,
aby se vidělo, jaká to krásná země, a to by byl tak konec toho
starého zájmu o Slovensko a o Slováky. Nu a ještě liptavský sýr,
brynza a oščipky. Kousek Slovenska v lahůdkářských krámech. A
Lehárova opereta Dráteníček. Na sjezdech žurnalistů slovenský básník
Hurban Vajanský, takto rusofil. To bylo to celé Slovensko, které
jsme znali.
Pak jeden mladý český literát padl pod Tatrami do pastě na medvěda.
„Jaká to divoká země,“ říkali čtenáři, „divukrásné Slovensko!“
Při všech těch projevech se stávalo, že Československá jednota,
spolek mající za účel podporovat studující Slováky v Praze, bídně
živořil. Ale to nám nevadilo, že jsme na druhé straně říkali:
„Slovákům je třeba inteligence.“
Slovenští inteligenti v Praze při této morální podpoře málem zmírali
hlady.
Pak přišel norský básník a zastal se otevřeným listem Slováků proti
potomkům Kumánů a Hunů.
Všeobecná radost v Čechách. Oči svítily radostí. „Ten ukázal
Maďarům! Básník z Norska! Považte si, až z Norska.“
V tom „až“ leží celá tragika našich sympatií ke kmenu nám tolik
blízkému. Projev Bjornsonův stál za telegram, kterým studentstvo
vyslovilo své sympatie norskému zastánci našich bratří.
Tím telegramem Slováci aspoň opět uvěří, že Češi to myslí s nimi
upřímně.
Slováci totiž přestávali po mnohém zklamání věřit v bratrskou lásku.
Jeden náš poslanec jezdil dokonce do Pešti na konference s jejich
utlačovateli, a to je přece trochu divný projev bratrské lásky.
A konečně jsme dospěli tak daleko, že čtouce noviny divili jsme se,
že už dlouho Maďaři nezavřeli žádného slovenského vlastence.
Konečně přišla Černová! Na dva roky odsouzený farář Andrej Hlinsa
uspořádal u nás přednáškové turné. V jeho rodišti stala se
mnohonásobná vražda. Mluvil věcně o utrpení Slováků. Pro většinu z
nás byly to neznámé věci. Vypráhli jsme koně z kočáru a za nadšeného
zpěvu písní a provolávání slávy Slovákům odvezli jej do jeho hotelu.
Co všechno neudělala Černová. Připadá mi, že nejsme už tím holubičím
národem, že nás pohne jenom prolitá krev. Stříkla také na nás. Padly
tam i ženy.
*
Slovenská žena! Část z historie utrpení ubohého národa. Až do té
vraždy mnoho jsme o slovenské ženě nevěděli. Lidé, kteří se vrátili
z cest po Slovensku, vykládali, že jsou Slovenky hezké. S
konstatováním jejich krásy končily naše sympatie.
Ovšem ještě výšivky. Když někdo přišel se zprávou, jak slovenská
žena bídně živoří, mávlo se rukou. Nu, snad to není tak zlé. Morální
bída! Kdo se tak opovážil psát o slovenských ženách! Byly by to
trpké kapitoly. Až teď. I ženy padly v Černové!
Slovenská žena. Jak žije?
Jednou přišel jsem do Oravské stolice a viděl typ slovenské ženy.
Upracované ruce a v očích výraz beznadějnosti. Těžce se na horských
lánech robotí. A přes zimu tu bereš na dluh u žida a na jaře u žida
odpracuješ. Děláš mu oráče, a když čas zbyde, teprve zoráš chudé
políčko. Ta žena kráčela za pluhem, shrbená a smutná. A zazpívala si
v brázdách tesknou píseň. Co jí dal život? Bídu a zármutek. Muže
nemá doma. Šel na práci do světa. Až se vrátí, zaplatí židovi a
půjde zas. A jednou nepřijde. Pak zbyde jen sklenička kořalky.
Člověk rád se opojí, aby zapomněl, a také dobře dělá pomodlit se a
pak teprv pít. Žida neproklíná, odpouští mu. Jinak nejde. Má chlapce
desetiročního. Do školy chodí a umí maďarsky. Zazpívá už „Isten
almég a Magyár (Bože, chraň Maďara)“. Statný hoch a bude z něho
jednou dobrý Maďar. A když Maďar, tak pán. Odejde do Dolní země a
nebude znát svou matku. Bůh mu odpusť. Bude mu lépe. A dál kráčí
shrbená žena za pluhem a přemýšlí, dumá, až jí slza vstoupí do očí.
To jsou slzy slovenské ženy. Je v nich zoufalství, beznadějnost.
A od hor odrazil se nový zpěv. Šly děvušky z panského pole. Robotí
na statku stoličného župana. Za patnáct krejcarů denně a trochu
kořalky. Šafář je okrádá a leje jim do kořalky vodu. Jedna z nich
složila píseň na zlodějského šafáře. Je veselá. Zítra odejde dolů
mezi Maďary do města do služby. Naverboval ji roztomilý pán, co
shání služky, rozdává křížky, modlitební knížky a růžence. Číst
neumí a vzala si jako závdavek růženec. Zítra opustí hory, a možná
že se již nevrátí.
„Abys se s hanbou nevrátila,“ říkají staří, „víš, jako Žofka,
odvezli ji někam do míst hanby. Nu, buď s pánembohem.“ A starý otec
na cestu jí křížek udělá. Třeba jít peněz vydělávat, nu, a aby
dovolil dceři službu nastoupit, dal mu pán pět zlatníků. Malé jmění
pro Oravu.
Kuplíři projíždějí Oravu, Trenčínem, Nitrou, Turcem, Spiší, Houtem a
Gemerem, verbují děvčata a obchody se jim dobře daří. A když se
děvčata vrátí, tu přinášejí s sebou nemoci.
Trpce se čte statistika chorob. A uherská vláda mlčí. Jedná se o
Slováky. Zatímco ze všech sil brání odjíždění maďarských děvčat do
ciziny, tu na druhé straně úplnou netečností v severních stolicích
podporuje kuplířství.
Doktor Blaho poukázal na to jednou ve sněmovně. Odpověď byla
jednoduchá. Nikde v Evropě není o ženy právnicky tak dobře
postaráno, jako v Uhrách.
„Nikde nepožívají v Evropě národové takové volnosti, jako v Uhrách,“
řekl v uherské sněmovně ministr spravedlnosti po událostech v
Černové.
A četníci toho rytířského národa stříleli v Černové po slovenských
ženách ve středu Evropy a v dvacátém století.

|
Česká kuchyně
I
poslanci jsou přístupni vůni moravských klobás.
Pan
poslanec Skuherský dával přednost klobásům drobně sekaným před
hrubosekanými, stejně jako dával přednost vínu dalmatskému před
vínem dolnorakouským a uherským.
Jaká
tedy byla jeho radost, když v osmém vídeňském okrese v zastrčené
ulici, kde se spíše nadál, že potká podezřelé dámy, objevil
dalmatskou vinárnu, za jejímž oknem skromně krčila se tabulka s
českým nápisem „Pravá dalmatská vína. Dnes moravské klobásy drobně
sekané se zelím“. V druhém okně byl transparent, kde velkými písmeny
bylo totéž psáno německy na průsvitném papíru. A pod tím „Johann
Růžička“.
Pan
poslanec vešel dovnitř. Bylo to za nevlídného dne, kdy obloha i
politika je zachmuřena, kdy v kuloárech sněmovny nedají člověku
spáti hlasité hovory kolegů poslanců u vedlejších stolů. Za těch
okolností je nejlépe vyjíti si z parlamentu a hleděti se zotaviti
někde a probrat z rozespalosti.
„Vida,“ pomyslil si poslanec Skuherský, když cítil teplou vůni zelí
a moravských klobás, „tohle musím říci zítra kolegům v klubu.“
Ve
vinárně nebyl doposud nikdo. Vinárník Růžička chodil kolem poslance,
najednou se zastavil a řekl: „Zítra máme patnáctého!“ To byla čistá
pravda, proti tomu nedalo se ničeho namítat.
Pan
poslanec kývl hlavou a vinárník zřejmě potěšen nad tím, že navázal
rozmluvu, sedl si naproti na židli a pokračoval: „Zítra máme
patnáctého, úterý a to děláme špekové knedlíky a máme domácí uzené!“
Pan
poslanec příjemně překvapen položil vidličku na okraj talíře a
přátelsky odpověděl: „To přijdu rozhodně!“
Před
očima vykouzlil si v tom okamžiku porci vonných špekových knedlíků a
viděl černý, domácně uzený bůček, lákavě prorostlý, kde jemná vrstva
masa pod vláčnou kůží prostoupena je tenkými vrstvami špeku. V tom
okamžiku člověk lehce zapomíná na vyřízení státního rozpočtu.
„U nás
máme pro pány hosty českou kuchyni,“ sděloval vinárník. Stával se
sdílným a mluvil o prosté české kuchyni spíše s úctou, než ze
stanoviska obchodního. Hlavní důraz kladl na knedlíky a rychle
přešel na bramborovou polévku s houbami, jakou dělají u nich na
českém jihu.
„Také
jsem odtamtud,“ pravil poslanec měkkým hlasem. Byla to pravda, neboť
právě v jeho volebním okresu vaří tak znamenitou bramborovou polévku
s houbami. Když ho volili, bylo sychravo a talíř takové výtečné
polévky dělal dobře žaludkům jeho voličů.
Opět
octli se u knedlíků, jež na našem jihu jsou velmi oblíbeny. Jsou to
knedlíky zvané „bosáky“, které se vyrábějí ze syrových bramborů.
Bylo
to tak poutavé, že poslanec Skuherský úplně zapomněl na státní
rozpočet, který právě se četl za malého napětí sněmovny, poněvadž se
poslanci většinou nudili těmi číslicemi, kde stálo: 320 miliónů na
vojenské účely, 22 miliónů na školství…
Z toho
všeho zoufalství a nudy vytrhl příjemně poslance Skuherského hovor o
knedlíkách, bosákách.
„Ty
děláme,“ pravil vinárník, „také se zelím a s vepřovou.“
Starost spadla náhle poslanci Skuherskému z beder, o kterých tvrdil
vždy svým voličům, že od nich budou se odrážet rány vídeňské vlády.
Pil čtvrtku za čtvrtkou, stával se sdílným a viděl v duchu ty roviny
mezi jehličnatými lesy, v nich rybníky, náležející schwarzenberskému
panství, odkud byl kádr jeho voličů. Viděl ty statné postavy, z
nichž mnohý plakal nadšením, když zvolili Skuherského za poslance.
Zřel ty řady nadšených, kterým sliboval všechno na světě, malá
stavení na českém jihu, kde o posvícení voní koláče a husa se zelím.
Bylo
mu tak nějak příjemně po osmé čtvrtce vína, že řekl: „Přivedu vám
zítra pány kolegy na špekové knedlíky.“
Dal si
ještě čtvrtku a zazpíval trochu falešně píseň z Blat, z které
zapomněl začátek: „…zákolník dá kovář, když se dobře platí…“
Pak
zaplatil, stiskl ruku vinárníkovi a šel do klubu.
Pány
kolegy poslance z klubu velice těšilo, že objevili špekové knedlíky
s domácím uzeným masem. Bylo to příjemné zotavení, když se debatuje
o rozpočtu. Mimoto je dosti těžko najíti ve Vídni útulnou vinárnu,
kde si nedělají z českých poslanců legraci.
A k
tomu česká kuchyně…
První
den přišlo jich na špekové knedlíky osm. Potom druhý den byly
bramborové knedlíky ze syrových bramborů, kousek vepřové a trochu
zelí. To jich přišlo už dvanáct. Pak chodili k obědu, odpůldne,
večer, dopoledne. Střídali se ve vyhledávání této místnosti, zatímco
se projednával rozpočet. Měli radost, že cítí vůni domácích krbů,
jejichž představitelé je sem vyslali.
Pan
Růžička byl spokojen a v českém listě, vycházejícím ve Vídni, dal
uveřejnit tento inzerát:
DOMÁCÍ
ČESKA KUCHYNĚ! - Dovoluji si upozornit české obyvatelstvo Vídně na
svou vinárnu, kde dopoledne, v poledne i večer scházejí se čeští
poslanci, aby si pochutnali na domácí české kuchyni. Jako specialitu
dovoluji si podávati špekové knedlíky se zelím a domácím uzeným
masem. Dalmatská vína v hojném výběru. Jan Růžička, vinárník. Vídeň
VIII, Scheirellschestrasse.
A pan
vinárník Růžička se velmi diví dodnes, proč po tomto inzerátu žádný
z těch pánů už tam nechodí…

|
Hluboko v údolí Sázavy uprostřed zapomenutých štol starých dolů na
zlato, ve středu lesů, patřících různým lidem nejrůznějšího původu,
jména a povolání, tam číhá na své oběti v obci Kamenný Přívoz Mistr
Drvota.
Z restaurace u Horů pozoruje silnici, zdali se po ní nikdo neblíží z
jeho známých z Prahy . . .
Chodívá denně k vlaku a jeho oči toužebně hledí za vzdalujícími se
pasažéry, jako by chtěly říci: „Jen odvahu, sestupte a já vás již
provedu po okolí.“
Jest podivuhodné, čím se vším tenoři v prázdné chvíli nezabývají.
Tamagno, lyrický tenor, vyráběl v dobách oddechu lanýžové paštiky,
Caruso dal si postavit cihelnu a sám vyrábí cihly a Drvota, ten dělá
průvodčího cizinců.
Mistra Drvotu možno nazvat českým Baedekrem, nejobětavějším ze všech
průvodců světa. Jest to rádce i utěšitel v nejhroznějších dobách,
kdy příroda i směr světových stran se proti vám spikly.
Jest to vzácná, chladnokrevná povaha, která v největších tragických
okamžicích nalezne přec něco pěkného a líbezného, uklidňujícího.
Z něho měli by si vzíti příklad všichni průvodčí cizinců On vodí své
známé po okolí a jest přitom optimistou.
Doporučuji svým známým nejvřeleji Mistra Drvotu, doporučuji ho všem,
kdo chtějí důkladně za jeho vedení poznat ten kus Posázaví!
Doporučuji ho všem těm, kteří jsou již zklamáni životem. V těch
hlubokých lesích, kam vás zavleče, když již budete přesvědčeni, že
se nevrátíte asi nikdy do Prahy a že mech obroste vaše kosti
preparované velkými lesními mravenci, on vás potěší, že i v takovém
smutném konci jest něco krásného a pěkného a že jste aspoň něco
užili.
A budete-li zoufalí, že už asi odtud nevyjdete, tu k vám prohlásí,
že jestli se tedy ty věci již asi tak mají, že bude dobře pobrousit
si trochu po okolí.
A padnete-li únavou, tu oko jeho zazáří radostně, neboť jste svým
pádem rozmáčkli několik lesům nebezpečných lýkožroutů. „Vida,“
zvolá, „k čemu není dobrá vaše únava.“
*
Nevím již dobře, o čem všem jsme si s přítelem Kudějem vyprávěli,
když přes Hostěradice sestupovali jsme ke Kamennému Přívozu. Tolik
se však pamatuji, že aspoň část našeho hovoru točila se kolem toho,
jak si pěkně odpočineme v tomto roztomilém kraji.
Nic nás tu nebude rušit z klidu. Když člověk po celý čas nic nedělá,
je nutné si odpočinout. Stále pít jen smíchovské pivo jest pitomost.
Třeba také okusit benešovské.
Nebude nám pan Patera z Unionky předkládat časopisy ke čtení a
vnucovat nám kubistické revue s černou kávou. Neprcháme z Prahy, ale
jdeme zcela pomalu. Jsme strašně unaveni, a proto si to Praha
odnáší. Nadáváme Praze jako nejhorší zrádcové národa a nepřátelé
Čechů.
Občas pokoušíme se jeden druhého přesvědčiti, že pohled na Kamenný
Přívoz jest úchvatný.
Činíme to jaksi z povinnosti. „To je opravdu zvláštní,“ povídám
tupě, „že ta Sázava teče pořád dolů.“
„A že ten most vede z jedné strany na druhou,“ odpovídá temným
hlasem přítel Kuděj.
Na mostě chtí na nás po dvouhaléřích. Uděláme při této vzpomínce na
Prahu nějakou poznámku.
„Buďte rádi,“ odpovídá výběrčí, „že nechci od vás po dvanácti
haléřích.“ Chápeme, co tím myslí, a vlečem se melancholicky dál.
Jest pravda, že jsme si tu boží přírodu takhle nepředstavovali.
Konečně jsme u cíle, u Horů. Sedíme za dubovým stolem.
Posíláme si malou holčičku do trafiky. Kuděj pro 20 memfis a já pro
balíček knastru.
Holčička se vrací s lístkem nazpět. Stojí tam: „Jeden knastr ten
dnes není. Memfis taky ne. Má úcta.“
„A pak se máme zotavit,“ volá přítel Kuděj.
Vcházejí tři páni a mezi nimi vidět sympatickou tvář Mistra Drvoty.
Drvota mně podává ruku a co možná nejrychleji, jako by se obával,
aby ho někdo nepředběhl, praví zčistajasna důrazně s rozjasněnou
tváří: „Zítra vás povedu do Vlčího dolu.“
Hostinský stojící vzadu dává nám nějaké znamení, kterému nerozumíme.
Ostatní dva páni, malíř Hlavín a Seifarth, odpovídají na naši
otázku, jak jest to daleko odtud, velice záhadně: „S Mistrem Drvotou
je to tam daleko třikrát po 150 metrech.“
Drvota vychází ven a za chvíli prohlašuje: „Zítra bude neobyčejně
pěkné počasí, z Vlčího dolu půjdeme na Kněžné hory.“
„Opravdu bude zítra překrásně,“ praví znova po chvilce, „z Kněžných
hor potáhnem na Skalsko a odtud na Pohoří.“
Mistr Drvota zadívá se s planoucíma očima přes vody a pronáší
slavnostně: „Zkrátka potáhnem, jak pánbůh dá.“
A něco andělského rozložilo se po jeho obličeji.
*
Druhého dne ráno rozvinul přítel Drvota neobyčejný talent
cestovatelský. Nejen Vlčí důl, Kněžné hory, Skalsko, Pohoří ...
Naopak tam je jen jako by kamenem dohodil. Naše touhy nás musí vést
dál.
Kdyby byl déle mluvil, byl by v mysli přelétl Evropu a snesl se s
námi někde v Asii.
Naštěstí však zůstali jsme přec jen zachráněni Evropě a vydali se
krátce po poledni do Vlčího dolu.
„Je velmi pěkně, rozkošný věru den,“ řekl přítel Drvota, pozoruje
znalecky mohutné mraky, valící se od západu, východu, jihu, severu,
ze všech stran, „hlavní věcí je, že nebude pražit slunce. Ono nebude
pršet, ale kdyby chtělo na chvíli sprchnout, také by to nebylo
špatné. Bylo by aspoň méně prachu, pak by dorostly houby. Je jich
zde spousta, ale my asi dnes žádné neuvidíme. Cesta teď nás povede
pořád nahoru, což bude trochu obtížné, ale má to tu výhodu, že pak
domů půjdeme zas pořád dolů, což je velmi chvalitebné, poněvadž
budeme už unaveni, a to ne snad přespříliš, ale přece jen trochu.
Představte si, jak by to bylo nepříjemné, kdybychom na zpáteční
cestě museli lézt do kopce. Takhle jsem to zařídil lepší. Jak říkám,
zpáteční cesta bude pravý pohodlný klouzavý let.“ - Táhl nás nějakým
suchopárem a všude něco vychvaloval.
Žito sice se letos nevydařilo, ale zato brouci mandelíkoví, kteří na
klasech jeho odpočívají, letos vypadají náramně stkvěle.
Kamenitá cesta, připomínající ukamenování sv. Štěpána, vzbudila v
něm nový optimistický názor na svět.
„Každé zakopnutí,“ řekl, obraceje se k nám, když jsme klopýtali po
cestě, „jest ze stanoviska zdravotního báječné. Člověk se lekne,
zatají dech a za chvíli potom napolyká se tolik zdravého vzduchu, že
si plíce nějak libují. No, není to ozón?“
Menší větrná smršť právě k nám zahnala oblak prachu, jemný písek
dráždil nosní sliznice. Přítel Kuděj kýchl.
„To je zdravé,“ nadšeně volal Drvota, „každým takovým kýchnutím jako
když všechno z člověka spadne, teď už budeme v lese a půjdeme velmi
pohodlnou cestou. Na kolikpak jste otrénováni?“
„Na dvacet,“ odpověděl Kuděj. (Jak později se vysvětlilo, byla to
velmi osudná mýlka. Drvota mínil kilometry a Kuděj piva.)
„Když už snesete dvacet, tak vydržíte třebas čtyřicet,“ dobromyslně
mínil Drvota, zatímco jsme vnikli do zalesněného vrchu.
„Mně se zdá,“ pravil po delším pochodu, „že jsem vám ještě neukázal
horší cestu. Touhle pohodlnou jdeme nějak víc nalevo. Musíme se teď
držet trochu po horší cestě. Ta má tu výhodu, že vedle ní roste
spousta černých jahod i červených. Černé ještě nejsou, ale červených
je hodně. Děti je sice všechny otrhaly, ale takhle předloni člověk
se mohl zde v nich válet. Ale možná, že uvidíme něco zajímavého.“
„Opravdu,“ volal za chvíli, „podívejte se tamhle, že jsem vám nic
nadarmo nesliboval. Nelitujte toho, že se tu mlátíme, vidíte tam tu
velkou houbu? To je jedlá pýrovka, velmi chutná houba.“
Zatímco jsme se dívali na ten prachobyčejný zjev, Drvota rozhlížel
se pátravě po okolí.
„Víte co,“ pronesl, „polezeme zas raději nahoru, tam bude cesta
pohodlnější.“
Lezli jsme nahoru a zas dolů přes nějaké balvany. „To nevadí,“ řekl,
když jsem si roztrhl kalhoty, „vzduch má míti přístup k pórům kůže,
to je velmi zdravé.“
Vtom přítel Kuděj sklouzl a zřítil se do nějaké prohlubně. Naštěstí
se mu nic nestalo, vylezl a Drvota pravil s nadšením: „Všiml jste
si, pane Kuději, těch krásných kapradinek dole, to věru stojí za
podívanou. Doufám, pánové, že se vám to tu líbí?“ Vcházeli jsme do
Vlčího dolu. Přítel Drvota snažil se osladit nám to hrozné plahočení
vypravováním pověsti, jak tady byla nějaká jeskyně a jak spadla,
když její sloupy podemlel potůček. Strašlivé balvany, pokryté
mechem, válely se v údolí potoka.
„Což o to,“ řekl Drvota vesele, „nám je hej, ale jak asi bylo těm
lidem, co byli tenkrát v té jeskyni, když to právě začalo padat?“
Naše situace tím přirovnáním byla opravdu mnohem hezčí. Vydrápali
jsme se na konec Vlčího dolu.
„Pst, ticho,“ zašeptal najednou Drvota, „tamhle je srnka, pozor, jde
se napít k vodě, abychom ji nezaplašili.“
Srnec (žádná srnka) nás zpozoroval a běžel k nám. Nikdy jsem neviděl
tak drzého srnce.
Snažili jsme se ho odehnat holí. Srnec se rozběhl a trkl do mne a já
se kutálel se stráně dolů. Tam dole byla nějaká pěšina. Slyšel jsem
hlas Drvotův.
„Pojďme tam taky.“ Spouštěli se ke mně, ležícímu v mechu u pěšiny.
„Že je zde pěkně,“ celý se rozzářil Mistr Drvota, „a pak jsme přišli
na pěšinu, kterou si zkrátíme o hodinu cestu do Pohoří.“ A vytáhnuv
klavírní výtah z nějaké opery z kapsy, zapěl do lesních hlubin.
Přítel Kuděj smutně se vlekl přes kmeny stromů a na mou otázku, z
jaké je to opery, odpovídal: „To je od Ringhoffra,“ načež Drvota
poznamenal: „Ba ne, to je těžká opera od Breitfeld a Daněk.“
Ocitli jsme se na nějakém pohoří, vyšli vrátky obory a zahnuli
nalevo, pak zleva napravo, zas nalevo po lese, napravo, nalevo, a
ocitli jsme se u nějakého kamene s bílým křížem, který jsme viděli
již před hodinou.
„Takových křížů,“ pravil rychle Drvota, „a takových schůdků přes
plot obory jest zde mnoho. Člověka to někdy mýlí, musíme nalevo, já
tu znám každý kamínek.“
Za půl hodiny opět jsme se ocitli u bílého kříže a u známých
schůdků.
„Vidíte je,“ zvolal vítězoslavně, „už jsme u třetích.“ Přítel Kuděj
udělal beznadějný posuněk a počal se pomalu vléci za námi.
„Musíme teď přelézt ten plot a už to přijde, jakmile ho přelezem,“
oznámil, mile se usmívaje, „najdeme ještě kratší cestu do Pohoří,
než po které jsme sem šli.“
„On tomu říká cesta,“ zoufale zašeptal Kuděj. Vlekli jsme se nějakou
bařinou.
„Znám,“ mluvil Drvota, „jednoho pána, který chodí sem, aby si léčil
revmatismus. Tahle bařina je náramně zdravá, tady už musíme hned
přijít na cestu „
Počal se rozhlížet kolem sebe. „Ještě před týdnem,“ dušoval se, „šla
tudy cesta. Kam se jen poděla? To je to, když sem poušti lidi.
Všechno zkazí ...“
Zašel do křoví, z kterého se ozvalo za chvíli: „Pí, pí, pí, pí, pí,
pí, pí. . .“
Vycházeje ze křoví, zvolal beze všeho zardívání: „Už musíme být
někde blízko vesnice, slyšeli jste pípat kuřata?“
„Pršet nebude,“ rozkládal na mýtině, „tenhle mrak půjde na tu
stranu, tenhle půjde tamhle, tenhle spadne za těmi vrchy ...“ - Jak
tak poroučel mračnům, počalo drobně poprchávat. Za chvíli změnilo se
to v důkladný dešť.
„Už bylo na čase,“ řekl přítel Drvota, „aby pořádně pršelo, je
hrozné sucho. Teď jsme ještě na kratší cestě. Vidíte tamhletu
pěšinku? Mohli byste si myslet, že je to zas ta, po které bychom
byli šli před hodinou, ale to je mýlka. Zde v Kněžných horách je
takových cest třicet a sedm. Jedna druhé podobá se jako vejce vejci.
Znám je všechny nazpaměť. Ano, můžeme si vybrat, jakou chceme . . .
Třebas bychom chodili delší dobu, to je dobré pro plíce. A že prší,
tím lepší, ono se to tak všechno vypařuje. Tenhle liják je pravým
dobrodiním. Teď jsme na cestě do Křížkového Kostelce.“
„Ale máme přece jít na Skalsko a na Pohoří.“
„To máte také pravdu,“ klidně řekl Drvota, „původně jsem chtěl vás
vést do Pohoří. Myslím však, když máme jen nepatrnou hodinku do
téhle vesnice za tamhletěmi vrchy, že nebude nám to na škodu,
poněvadž až přijdeme do Pohoří, to nám bude teprve chutnat pivo.
A cesta bude pěkná,“ rozhlížel se po nebi, „v jedenáct hodin v noci
přestane pršet a vyjde měsíc. Panečku, už se těším, jak budeme pěkně
vidět na cestu do Pohoří.“
„Pojďte, přátelé,“ řekl měkce, vida naši beznaděj nost, „hlavu
vzhůru, zítra už budou jistě vlaštovky lítat vysoko a bude pěkně.
Toto má tu dobrou stránku, že málokomu, kromě nás, podařilo se
vniknout do tajemství těchto cest! Jiný by jistě zabloudil, kdežto
my překonáme všechny obtíže, teď můžeme jít třebas po téhle cestě,
nebo tamhle po té, vyberte si, pánové, jakou chcete.“
Vybrali jsme si podivnou pěšinu. „Bude to ona,“ řekl náš neúnavný
optimistický průvodce, „za chvíli jsme v Křížkově Kostelci.“
Po cestě neobyčejně se zdálo, že ho zajímá Kudějův bezradostný,
smutný a beznadějný hovor o významu bludných kořenů.
„Znal jsem,“ povídá Mistr Drvota, „kdy zabloudění mělo dobré
následky. Jeden můj přítel zabloudil v lese, když chtěl jet do Prahy
z druhé stanice, a přišel pozdě na dráhu. Ten vlak, kterým měl jet,
se srazil.“
Půl třetí hodiny to trvalo poznovu. Měnili jsme směr cesty a stezky,
jako někdo mění politické přesvědčení, a za další půltřetí hodiny
dorazili jsme tedy do domnělého Křížkového Kostelce, když jsme znali
už všechny stromy v těch lesích s hnízdy datlů v kmeni, poněvadž
jsme se k nim tolikrát, bezpočtukráte vraceli a vraceli.
„Kudy se jde, pantáto, do Pohoří?“ tázal se náš průvodce, náš nový
český Baedeker.
„Však jsou už v Pohoří.“
„Neřekl jsem to?“ vítězoslavně prohlásil Drvota, „že přijdeme do
Pohoří ještě za deště?“
A za chvíli nato sušili jsme kabáty v restauraci též u Horů v obci
Pohoří. (V celém kraji totiž nikdo nedostane hostinskou koncesi,
když se nejmenuje Hora.)
„Není nám dobře?“ ozval se náš průvodce, „dobře, že jsme se tak
prošli, teď nám bude chutnat. To byla náramně zdravá malá
procházka.“ Jsem přesvědčen, že by byl jmenoval malou procházkou i
výpravu na jižní točnu.
A venku pršelo neúnavně. Nemusí se dál líčit návrat domů do
Kamenného Přívozu. Vypadalo to jako ústup rozprášené armády
Napoleonovy po bitvě u Bereziny. A též pravý klouzavý let, jak nám
slíbil, v rozmočených masách bahna úvozu Myší díry a ostatní té
krásy.
A tři poslední granátníci sestupovali dolů od Pohoří. Jeden, Drvota,
ještě s nadějí, a dva druzí bezradní v té tmě s vypůjčenými,
rozbitými deštníky, v zabláceném kroji, se zabláceným tělem i duší.
V jedenáct hodin ještě měsíc nesvítil. „Ono je to lepší, že nevidíme
na cestu,“ ozval se náhle, ale tiše a radostně Mistr Drvota, „ono
nám to aspoň lepší uteče. Jinak, když člověk vidí svůj cíl před
sebou, tak to ubíhá prachmizerně. Ale uvidíte, jak bude zítra
pěkně.“
Konečně se situace vyjasnila. Ještě naposled obalili jsme se blátem
před nějakými domy a to byl již Kamenný Přívoz, do kterého jsme
slíbili po obědě, že se za chvíli vrátíme.
Poznamenal jsem v hostinci, kde už nás oplakali, k Mistru Drvotovi,
který si mnul radostně ruce nad tím úspěchem, že nejsme v Jílovém,
jak myslel, že lituji svých nových bot, které prodělaly ty přívaly
tam nahoře.
„Ó, to je dobře, že to prodělaly,“ odpověděl ten nenapravitelný
optimista, „aspoň se ti zatáhnou. Zítra vás povedu nejkratší cestou
na Chleby.“
A proto jsme s Kudějem zmizeli ráno oknem beze stopy, zanechavše
příteli Drvotovi těchto pár řádků: „Milý příteli! Uvidíme Tě rádi na
jevišti, ale na cesty nás nedostaneš, český Baedekře!“

|
Čestný diplom
ministerstva veřejných prací
Pan
Rylich obdržel čestný diplom ministerstva veřejných prací, což ho
nesmírně překvapilo. Předně nemohl se živou mocí upamatovati, co by
byl někdy prokázal dobrého a záslužného ministerstvu veřejných
prací. Je už pět let ve výslužbě a když byl kancelistou okresního
soudu, nedělal nic, leč opisoval rozsudky k litografování, vedl
seznamy, srovnával a zařazoval soudní akta, pořádal účty. Přicházel
v půl deváté do kanceláře, ve dvanáct chodil na oběd k Holubovům, v
půl třetí podíval se opět do úřadu a šel v půl šesté na procházku.
Mezi těmito jednotlivými body nacházela se i celá řada jiných
sladkých odpočinutí, která záležela v nakuřování a zapalování dýmky
nebo v bezstarostném vyložení se z okna a sledování trhu na náměstí,
života a ruchu na této tepně okresního města. Pak zaskočení si na
čtvrtku vína, vážný hovor o stavěcích psech a o koroptvích, vše to
činilo pana Rylicha velice spokojeným a ve výslužbě často vzpomínal
na tyto příjemnosti úředního života. A pojednou dostane z
ministerstva veřejných prací diplom!
Bylo
mu to oznámeno na hejtmanství samým okresním hejtmanem. Když pan
hejtman přenesl se přes úskalí gratulace, podávaje mu diplom, odmítl
s úsměvem rčení pana Rylicha, že si také důvěry ministerstva
veřejných prací nezaslouží. A tak odnesl si pan Rylich čestný diplom
ministerstva domů, vyhnal starou hospodyni z pokoje, zapálil si
čibuk, zamkl se a počal přemýšleti o tom, jaké nespravedlivé věci se
dějí ve světě.
Diplom
rozhodně patří jinému Vojtěchu Rylichovi, ale co naplat. Okresní
hejtman mu diplom vnutil, marné bylo jeho vzpírání, že si ho
nezaslouží. Leč co znamenala řeč páně hejtmanova, že vlivuplná
osobnost zasadila se o jeho vyznamenání? Proč ho vyznamenávali?
Kouřil v kanceláři, zapaloval dýmku, odcházel na procházku, odbýval
práci ledabyle, zkrátka, když si na vše vzpomíná, připadá mu, že
vlastně okrádal erár. A také to dělal. Soukromá psaní posílal v
úředních obálkách s nápisem: Věc úřední, porta prostá.
Pan
Rylich lehl si na pohovku a převaloval se rozčileně. V pět hodin
navštívil ho soudní rada Hejdánek. Jak mu šel otevřít v županu, div
leknutím nepřirazil mu ve dveřích nos.
„Přicházím,“ řekl vlídně pan rada, „abych vám gratuloval k
nejvyššímu vyznamenání. Dnes mohu vám říci, že právě mne napadlo,
abych požádal ve Vídni pro vás o vyznamenání. Jest to za vaše
ochotné služby, za vaši námahu, neboť se pamatuji dobře, že jste byl
mým nejpilnějším úředníkem. Na vás, na vašich bedrech spočívala
veškerá hospodářská agenda zdejšího soudu. Ve vašich rukách sbíhaly
se všechny nitky celého soudního hospodářství. Vy jste nezištně
opatřil nové levné prameny pro kuchyň věznice.“
Pan
Rylich vzdychl.
„Vy
jste se snažil šetřiti pro erár,“ pokračoval soudní rada, „vy jste
dbal všeho, čeho si měl všímati řádný úředník. Vedl jste vzorně
knihy. Vše to jste činil pod mým dozorem, já byl vaším vodítkem, mé
snahy, má dobrá vůle byla podporována vaší pílí a svědomitostí. Byl
jste vzorem všem ostatním. Úřední hodiny dodržoval jste s onou
přesností, která krášlila vaše úřední jednání.“
Pan
Rylich opět zavzdychl.
„Potřásám vám pravicí,“ pokračoval soudní rada, „a jsem rád, velmi
rád, že na mou přímluvu dosáhl jste konečně toho, čeho jste si
vskutku zasloužil pro své skromné vystupování, pro své ctnosti, pro
svou chvalitebnou vlastnost, že neohlížeje se ani nalevo ani napravo
konal jste vše, co bylo vaší povinností úřední. Nemohlo to zůstati
bez odměny a těší mne, že právě já to byl, který na patřičných
místech zakročil, aby konečně dán byl průchod spravedlivému ocenění
vašich zásluh.“
Ozvalo
se klepání a do pokoje vstoupili staří druhové pana Rylicha z úřadu,
oficiál Wulterýn a kancelista Kutelwasser.
Oficiál Wulterýn rozhovořil se měkkým tónem, tykaje panu Rylichovi a
říkaje mu: „Starý, milý brachu.“
„Ano,
my jsme se dozvěděli na hejtmanství, milý, starý brachu, o
vyznamenání, které pro tvé zásluhy udělilo ti ministerstvo veřejných
prací. Pamatuješ se, jak jsme sedávali ty, já a tady Kutelwasser v
jedné místnosti a jak jsme se těšili, když nám práce pěkně ubíhala
pod rukou. A tu přicházel občas také zde pan rada a říkal nám,
abychom se tolik nenamáhali, ale my jsme se s chutí pustili do
práce. Pera jen lítala, akta se zanášela a nedali jsme si klidu,
dokud jsme neukončili svou práci. A vždy těšili jsme se, až opět
bude otevřena kancelář, až zasedneme za své stoly a s novou chutí
pustíme se do práce. Ano, tak rád si vzpomínám, milý, starý brachu,
na ty krásné chvíle. Pro nás ani neexistovaly žádné radovánky. A
kolikrát pracovali jsme přes čas, jen abychom byli se svou prací
hotovi. Někdy jsme ani na oběd nešli a zabořeni do lejster těšili
jsme se, že můžeme pracovati, starý, milý brachu! A tak žili jsme,
ty, já a tady Kutelwasser, jako jedna rodina a tím víc nás těší, že
nezapomněli na tebe. Tušíme, že to byl pan rada, který se zmínil,
milý, starý brachu, tam nahoře o tvé činnosti a který jistě i na nás
nezapomněl a často si vzpomene na své pilné spolupracovníky, kteří -
ne, nechceme se chválit! Tvé zásluhy byly právě uznány, pro svou
skromnost jsi zasloužil té odměny. Ukaž nám nyní, starý, milý
brachu, svůj čestný diplom.“
Pan
Rylich vzal s psacího stolu velký svitek, rozbalil a ukázal svým
přátelům, poznamenávaje: „Jak jsem jej dostal z rukou pana hejtmana,
tak zde leží.“
Všichni přistoupili a četli velkými ozdobnými písmenami německy
vyhotovený čestný diplom:
Panu
Vojtěchu Rylichovi pro jeho zásluhy
a pod
tím malými písmenky, ztrácejícími se v záplavě ornamentů a
perokresby stylizovaných rakouských dvojhlavých orlů:
o
exposici na mezinárodní lovecké výstavě ve Vídni v oboru povznesení
návštěvy cizinců v Bukovině
„Vidíte,“ řekl smutně pan Rylich k překvapeným gratulantům, „věděl
jsem, aniž bych to byl četl, že mně ten hadr nepatří.
Ba
nepatří,“ řekl ještě jednou, ani nepozoruje, že pan rada i ostatní
gratulanti tiše zmizeli...
Několik dní nato seděli u Holubů naproti sobě po dvě hodiny mlčky
pan rada a pan Rylich. Po dvou hodinách naklonil se pan rada k panu
Rylichovi a řekl otcovským tónem: „Vědí, já hned věděl, že jim ten
diplom nepatřil. Pamatuju se, jak jsem jich jednou překvapil, když
hráli s Kutelwasserem v úředních hodinách mariáš?
|

|
Česká
otázka
Zběsila agitace mezi českými vojsky proti sovětské vládě v průběhu
událostí ztroskotala. Plavidlo české kontrarevoluce dosedlo na
mělčinu. „Geniální“ obratnost francouzského generála Janina, který
velel českým vojákům, skončila úplnou porážkou Kolčakovy armády,
kapitulací polských legií a srbských pluků, uznáním sovětské vlády
českými vojsky, zastřelením admirála Kolčaka a dalších „státníků“
sibiřského carství generálů, kapitalistů a velkostatkářů.
Dohoda českých vojsk s představiteli sovětské moci znamená krach
politiky Dohody.
Živelný převrat přivedl česká vojska k rozchodu se spojenci. Vůdci
české kontrarevoluce se zastřelili. Za půldruhého roku se čeští
vojáci naučili trochu přemýšlet a uvažovat.
Oklamáni spojenci, kteří jim slíbili do osmnácti měsíců parníky, jež
je dopraví do vlasti, a pak jim přikázali podporovat Kolčaka,
chránit sibiřskou magistrálu, bojovat proti povstavším dělníkům a
rolníkům na Sibiři, octli se v ohnivém kruhu revolučního požáru.
Nadarmo jim francouzský generál hrozil, že odmítnou-li bojovat proti
bolševikům, nedá Francie Československé republice už ani frank.
Důstojníky, kteří přišli s tímto roztomilým návrhem, přivítali
vojáci heslem „ ...do bot“, což v překladu znamená „nakašlat“.
Pohyb těchto vojenských mas doleva a krach imperialistické politiky
spojenců naplnily zvláštní vlaky na trase Irkutsk - Čita -
Vladivostok politickými a vojenskými představiteli Československé
republiky.
Utíkali před bolševiky i před vlastními vojáky. Prchali před rudou
bouří. Nemohli se už objevit před svými oklamanými krajany. Děsila
je těla českých komunistů, které kdysi postříleli mezi Penzou,
Samarou a Vladivostokem. Česká vojska uzavřela dohodu se sovětským
Ruskem. Jejich boj za Ústavodárné shromáždění končí v ešalonech, v
nichž si razí cestu do přístavu Vladivostok.
Čechoslováky, kteří byli v poslední době v armádě, lze rozdělit do
těchto skupin:
1. Národní „socialisté“ - maloburžoazní element, krajně
nacionalistický. Nejsou to socialisté. Doma ve vlasti organizovali
žluté odbory.
2. Čeští sociální demokraté, kompromisníci. Pokládají se za
„pokrokovou“ složku českého dělnického hnutí, avšak ve skutečnosti
často socialistické hnutí brzdí; jsou pravicovější než ruští
menševici.
3. Čistě buržoazní elementy typu pravicových eserů - důstojnictvo,
úředníci a inteligence. Sem patří všechny buržoazní strany - jak
bývalí realisté (jejichž vůdcem byl profesor Masaryk), tak čeští
kadeti (liberální mladočeši).
4. Násilně zmobilizovaní po známém kontrarevolučním vystoupení
Čechoslováků. To je element, který pro proletářskou revoluci mnoho
slibuje. Do této skupiny můžeme zahrnout i uvědomělé revoluční
dělníky - ke spojencům měli pohrdavý vztah. Vývoj událostí našel
svůj ohlas ve všech skupinách.
Skupina čtvrtého typu přivítala s radostí převrat a vítězství
sovětské moci. Z první a druhé skupiny přešly ke čtvrté uvědomělejší
elementy, na které převrat psychologicky zapůsobil.
Třetí skupina se octla v žalostném postavení. Vystoupili proti
Kolčakovi, spoléhajíce na esery a menševiky ve východní Sibiři, na
takzvaný Střed, aby zadrželi postup proletářské revoluce na východ.
To se však nepodařilo. Byli generály bez vojska.

|
Činnost moderního diplomata
Leckdy,
hlavně však poslední dobou, se o tom mluvilo, že diplomaté nemají
rozum. Tato tvrzení však může vyvrátit opravdu klasická činnost
diplomata hraběte Rudolfa z Kamelů. Ten měl rozum, ten měl mnoho
rozumu, jak uslyšíte.
Hrabě
Rudolf z Kamelů pocházel ze staré šlechtické rodiny, která lidstvu
darovala nejslavnějšího idiota světa, pana Jana z Kamelů, skutečně
světového muže, který vydal spisy, že se země točí. Zemřel později
jako velvyslanec na ruském dvoře a byl současnými historiky nazván:
najbolšim idiotem vsego mira, což česky zní: největší idiot ve
vesmíru.
Pan
Jan z Kamelů měl syna Karla, který trpěl fixní ideou, že se stane
dvorní dámou. Léčili ho studenými sprchami na hlavu, až se podařilo
mu to vymluvit. Zanechal po sobě syna Josefa Antonína, který v útlém
věku spadl se schodiště v zámku na hlavu a promáčkl si lebku, z
čehož se vyvinula u něho tak zvaná traumatická neuróza. Nedotáhl to
dál než na generála a jeho synem jest právě zmíněný Rudolf.
Když
se Rudolf narodil, sešla se rodinná rada, která se usnesla, že se
Rudolf bude muset věnovat diplomatické dráze, aby obnovil starý
slavný význam hraběcího rodu z Kamelů v říši. Malý Rudolf na to
neřekl ani slova, jen ho bylo nutno převinout.
To byl
jeho první soukromý diplomatický čin. Později se ukázalo, že to bude
dlouho trvat, než se naučí mluvit - až do osmi let všechno jmenoval
slovem „táta“, jen vestě, kávě a polívce říkal „máma“.
V
deseti letech však bylo již znát znamenitý obrat. Pomalu, ale jisté
rozeznával předměty a díky šesti učitelům dovedl se v patnácti
letech bez cizí pomoci podepsat a své jméno po sobě přečíst.
Přibrali mu tedy ještě tři učitele, kteří si dali opravdovou práci,
aby ho připravili pro život. V osmnácti letech tento ušlechtilý muž
uměl již bez chyby odříkat, že jest pět dílů světa a málokdy při
vyjmenování jich vynechal jeden nebo dva. Bylo vidět, že jeho
inteligence značné vzrůstá a učitelé uznali, že je třeba, má-li se z
něho stát řádný diplomat, aby věděl, že jsou na světě také nějaké
státy.
Díky
své chápavosti a neukrotitelné touze po vzdělání v pětadvaceti
letech, tedy během ani ne celých sedmi let, znal všechny státy v
Evropě podle jména a v třiceti letech byl již ve službách vládních,
když se naučil hrát makao a bakarat, k čemuž jevil vrozený talent.
Byl přidělen do ministerstva zahraničních věcí, kam se vždy
přijížděl vyspat po probdělých nocích.
Jednoho dne mu poklepal ministr zahraničních záležitostí na ramena a
sdělil mu, že jest vyslán s tajným posláním do hlavního sídelního
města sousední říše. Toto tajné poslání byl arch s různými klikyháky
a v tamto šifrovaném poslání šlo o návrh nějaké smlouvy obou států
proti třetímu, který se poslední dobou nápadně zadlužil pro větší
počet kanonů.
Hrabě
Rudolf z Kamelů vzal tašku s důležitou diplomatickou státní listinou
a neprodleně odcestoval do sousedního státu. Když z nádraží v cizím
sídelním městě odjížděl do hotelu, zpozoroval, že mu něco chybí.
Nechal tašku ve vagóně. Živou mocí si však nemohl vzpomenout, co
ztratil, co mu vlastně schází a když byl v hotelu, naprosto se
nemohl upamatovat, proč tady je a co má v tom sídelním městě dělat.
Ani
majitel hotelu, kterého si dal zavolat k telefonu, nemohl na jeho
otázku podat bližší vysvětlení.
Odešel
tedy do města a napadlo mu, když už je tady, že by si mohl také
zakouřit.
Vkročil tedy do nejbližšího krámu a žádal o krabici jemných cigaret.
„Odpusťte,“ řekl vlídně majitel obchodu, „naše firma jest
železářská, žádná tabáční trafika. Prodáváme všechny možné šrouby,
hřebíky, matice, samovary, z nichž vám můžeme nejlépe doporučit
Creos na petrolej.“
„To
jest drzá urážka,“ zvolal hrabě Rudolf z Kamelů, „vy odpíráte prodat
cigarety mně, zástupci cizí vlády...“
„Patent Creos na petrolej...“ koktal poděšený obchodník, „opravdu,
milý pane, tu je železářský závod.“
„Z
toho bude válka,“ křičel hrabě Rudolf, „naše vláda si nesmí nechat
líbit takové počínání. My vás rozprášíme do všech koutů světa, to
se, pane, naplatíte miliard válečné náhrady!“ Rozzuřeně vyšel z
obchodu a nočním vlakem se vrátil do vlasti a dal v noci vyburcovat
ministra zahraničních záležitostí.
Pan
ministr byl velice rozespalý a když mu hrabě Rudolf z Kamelů
vyložil, že mu odepřeli v cizím státě prodat cigarety, zívl a řekl:
„Milý hrabě, pošlete jim ostrou notu a teď dobrou noc.“
Hrabě
Rudolf po celou noc si opakoval: „Poslat ostrou notu, poslat ostrou
notu, hrome, co to má být?“
Ráno
vyjel do města a jak tak přemýšlí, co za notu, uviděl nápis na
jednom krámě: Notenhandlung. Neprodleně slezl z automobilu a vpadl
do obchodu.
„Chci
nějakou ostrou notu,“ křičel na prodavačku, „něco hodně ostrého,
sakrblé!“
„Tak
dáme Rákóczyho pochod,“ pravila prodavačka. Hodil peníze na stůl,
vzal noty a odjel domů, kde je vlastnoručně zabalil a napsal na ně
adresu cizí vlády.
Skřípaje zuby, odnesl pak sám noty Rákóczyho pochodu na poštu.
To
také byl jeho nejvelkolepější diplomatický čin.

|
Měšťáci mívají své drobně skandály. Takovým skandálem bylo též to,
co předcházelo svatbě okresního hejtmana Mužíka.
Okresní hejtmani bývají lidé ctnostní. Okresní hejtman Mužík, když
měl si vzít slečnu Burdovou za ženu, dokonce se i zarděl při řeči o
tom, v jakém hotelu před svatbou budou spát. Ženich, svědkové,
nevěsta. Pan c. k. okresní školní rada mu cosi šeptal do ucha, a tu
on pln rozhořčení se ohrazoval.
Co si to o něm myslí. Každý bude mít pokoj zvlášť, ženich, svědkové,
nevěsta.
Slečna Burdová se také rděla, když jí něco šeptala slečna Lilingová.
Nikdy! Každý bude mít pokoj zvlášť. Ona, svědkové a ženich.
Bylo usneseno, že svatba bude v Praze.
Okresní hejtman před odjezdem dal k sobě zavolat sluhu z hejtmanství
a dal mu dvacet korun.
Měl přitom k němu řeč, aby pil na jeho nové štěstí a neopil se.
Sluha z hejtmanství to slíbil, ale nedodržel, jak se samo sebou
rozumí.
Pak šel okresní hejtman do vinárny, kde poslechl opět nějaké
choulostivé anekdoty, a šel ku své nevěstě a svědkům.
Svědky našel v černých šatech a růžové náladě.
A tak nad celou výpravou, která odjížděla do Prahy, vznášela se
veselá mysl!
Ubytovali se v předním hotelu, kde právě zahajoval svou činnost
podomek Vaníček. To byl svědomitý člověk.
Úkolem jeho bylo čistit boty. On to byl, který také vynašel novou
metodu, aby se boty nespletly, když je sbíral u číslovaných dveří s
tváří pilného sadaře, který češe ovoce.
Choval se přitom důstojně. Tlustou křídou psal na každý pár bot
číslo toho pokoje, odkud je vystrčili, a dle toho čísla opět je ráno
stavil před dvéře, vážný a klidný, v očekávání odměny.
Když boty čistil, tu si prozpěvoval polohlasně nějaký vojenský
pochod. Obyčejně zpíval:
Mašíruje Grenewill
Prašnou bránou na špacír.
A do taktu jezdil kartáčem po botách a botkách. On mohl vyprávět
celé historie, ale byl mlčelivý v tomto ohledu jako kamna v
pokojích.
Držel hubu jako noční stolky.
Jen někdy, když si na něco vzpomněl, tu mu slabý úsměv přejel po
tváři, ale opět rychle zmizel v krému na boty.
Jeho celý život byl ukryt v leštidle na boty. Všechny jeho myšlenky
točily se kolem bot a vzpomínky jeho byly opředeny kartáči, hrubšími
na bláto, jemnějšími k dokonalému vyleštění.
Byl mistrem ve svém oboru. Když ráno prošel se chodbami a před ním u
každých dveří usmívaly se na něho lesknoucí se boty a botky, které
prošly jeho rukou, tu pocit otcovství zmocnil se ho, z kapsy vytáhl
láhev kmínky a napil se důkladně.
A boty, botky, botičky před ním defilovaly z dob minulých a on o
nich mlčel. Jen jednou zvolal něco ošklivého, a to když ve výčepu
dole byla řeč o jedné cizí primadoně a všichni velebili její půvab,
umění a krásu. A tu on do toho vpadl: Ale nohu má jako slon. Vtom se
zarazil, zaplatil, zarděl a vícekrát do výčepu nepřišel.
Dnes má radost z nových hostí. Okresní hejtman objednal již pokoje
pro každého zvlášť. Pro sebe, svědky, pro nevěstu.
Jsou dole v restauraci, večeří, pijí voslavské víno a smějí se.
Třebas řekne někdo nějakou hloupost, ale oni se smějí, ani ne tak z
vděčnosti, ale že jsou šťastni. V jedenáct hodin jdou spat. Každý
zvlášť, ženich, svědkové, nevěsta.
V půl dvanácté sbírá již boty Vaniček. Před každými dveřmi úřaduje.
Křídou píše na podrážky bot číslo pokoje a s tou kořistí odchází dál
po chodbě, všude píše čísla na boty a ve dvanáct hodin rejdí již
bystře kartáčem po botách a tiše si zpívá:
Mašíruje Grenewill
Prašnou bránou na špacír.
Tak byla tedy svatba. Posvátná nálada panuje v kostele. Kočáry hrčí.
Babky u dveří kritizují. Okresní hejtman s nevěstou přistupují ku
klekátku. Tuhle bohatou svatbu vzal si na starost sám pan farář.
Ženich s nevěstou klekají.
A jak klekli, bylo jim v tom slavnostním okamžiku vidět podrážky, a
kupodivu, na nich křídou napsanou velkou patnáctku. Jak nevěstě, tak
i ženichovi.
A kostelem rozlehlo se tiché šeptání: „Skandál, skandál!“
Měšťáci mívají své drobné skandály.

|
Čtenář
Magistr farmacie a majitel drogerie U červeného kříže pan Lazar
Domový utřel si hlučně nos, posadil se na pult a řekl k příručímu,
panu Koldovskému, který s nudným výrazem v obličeji míchal rozvážně
v porculánové míse zinkovou mast: „Vzdělávejte se, Koldovský, čtěte,
čítejte s rozumem, přemýšlejte o tom, co jste přečetl, vypisujte si
úvahy, čiňte si poznámky.“
„K službám, čtu bystře a pořádně. Večer vezmu knihu, hodiny ubíhají
a čtu, stále čtu, i omdlelého mne již našli. - Nyní čtu zajímavou
knihu. Už není třeba míchat zinkovou mast, pane šéfe?“
„Míchejte dál, a co nyní čtete?“ „Takovou pěknou, tlustou knížku.
Sedí v lázeňské zahradě tři důstojníci, jeden z nich jmenuje se von
Pölten a je to hodný člověk, ostatní jsou pijáci. Nejhorší z nich je
jménem von Auserberg. Do zahrady přijde jeden profesor z toho města
se svou dcerou Otylií. To je velmi hezká slečna. Von Auserberg se
diví a oni říkají, že je velmi nepřístupná a zvláštní. On se však
směje a sází se, že do dvou měsíců se s ní zasnoubí.
,A co potom?’ táže se hodný von Pölten. ,Potom,’ odpovídá von
Auserberg, ,nechám ji na holičkách, poněvadž není šlechtičnou; platí
sázka, pánové?’
‚Nemohu na to přistoupit,’ zlobí se von Pölten a zamračeně odchází.
Ten třetí však na to přistoupí.
Von Auserberg vytáhne zanedlouho Otylii z vody, poněvadž ona ráda
jezdí na loďce a převrhne se.
Tím má přístup do bytu páně profesorova. Slaví se zasnoubeni ke
konci prvního dílu. Druhý díl začíná soubojem von Pöltena s panem
oficírem von Auserberg a hodný pan von Pölten je těžce raněn.
Můžete si pomyslit, pane šéfe, že jsem chudáka litoval. Nato po
souboji jde von Auserberg vypít žampus s tím třetím, s kterým se
sázel, a ke konci druhé kapitoly najde je pan profesor opilé. A tu
řekne mu Auserberg namáhavě, že si dělal z Otylie jen švandu a z
celého zasnoubení žerty. Profesor se rozčílí, není divu, a běží domů
pro karabáč, aby lháře a zrádce cti slečny Otylie veřejně spráskal,
zatím však odjede von Auserberg k svému strýci, panu rytmistrovi,
šest hodin odtud, kde má pan rytmistr velkostatek. On myslí, že má
dobrého synovce, ten starý pán, a je rád, že ho vidí. Také chce mu
všecko jmění odkázat.
Druhý den jedou k sousednímu statkáři na návštěvu, ten má dceru a
jmenuje se nějak francouzsky a přání páně rytmistrovo je, aby jeho
synovec si vzal dceru toho statkáře s francouzským jménem.
Von Auserberg se zamiluje do té dívky a jede koňmo domů se svým
strýcem. Druhého dne, když přijdou noviny z města, vypadnou panu
rytmistrovi z ruky. Je tam totiž psáno o jeho synovci, o profesorovi
i o Otylce. Celý případ dojemně vylíčen. Pan rytmistr zvedne noviny
se země a povídá, křičí, huláká: Holomku, bídáku, to jsi pěkný
synovec, podívej se, co o tobě píší.
Synovec to přečte a odpoví: ,Nu a co je, starý pane?’ ,Že si musíš
to ubohé dítě vzít.’ ,Ani mne nenapadne, strýce.’ ,Tak tě vydědím.’
‚Nebude snad tak zle, strýče.’ - ,Bude, holomku, tamhle jsou dvéře.’
- ,Dobrá,’ odpoví synovec, ,když mne vyhazuješ, tak zítra jedu do
hlavního města.’ A jede. Ten druhý den nato přijede večer ten
statkář s tím francouzským jménem a zůstane tu na noc. Rytmistr
uloží ho do své ložnice a sám jde spat vedle do salónu. Po jedné
hodině noční slyší střelnou ránu. Vyběhne, vrazí do ložnice a tu
vidí svého přítele na své posteli zastřeleného ...“
Příručí přestal míchat zinkovou mast a založil si ruce.
„Je zastřelenej,“ pokračoval, „na hlavě má ránu. Pan rytmistr, to se
ví, hledá hned vraha a v koutku spatří svého synovce. Zrovna jako
vy, pane šéf, stojíte, tak stál ten vrah von Auserberg. Nemeškaje,
řítí se rytmistr na něho.“
Příručí chytil magistra farmacie za krk a křičel: „Stisknul mu
chřtán a praštil s vrahem o zem.
Magistr farmacie padl za pult a na něm ležel příručí, supaje a
odfukuje . . .
*
„Umět vypravovat obsah knihy je velkým uměním,“ říká od té doby
magistr farmacie, „ale mého příručího se nikdy neptejte, co četl
...“

|
Co je to
odluka církve od státu
Odluka církve od státu je taková forma vzájemných vztahů církve a
státu, v níž se stát neváže na žádné náboženství, žádnou věrouku a
žádnou církev.
Sovětská republika se ani v jediném bodě nepodřizuje církevní
autoritě.
Pro sovětskou republiku není žádnou autoritou nějaké boží zjevení,
vymyšlené popy.
V republice jsou si všechna náboženství rovna a nedělá se mezi nimi
rozdílu.
Proletářská moc nepovažuje za nutné prosit církev, aby se modlila
při různých státních slavnostech, ani nepotřebuje církevního
požehnání a pomoci boží ve svém boji s buržoazií.
Dobrá puška, bodák nebo kulomet v rukou bojujícího lidu je tím
nejlepším požehnáním.
V sovětské republice jsou zrušeny všecky církevní úkony, které se
prováděly při narození, úmrtí a sňatku a které měly význam jenom pro
kapsy popů.
Narození, úmrtí a svatba se teď prostě registrují v komunách.
Církevní sňatek je neplatný - zákonný podklad má pouze sňatek
občanský.
Církevní a farní školy jsou zrušeny. Tím, že byli ze škol vyhnáni
zaostalí negramotní popi a že se přestalo vyučovat náboženství, se
školy osvobodily.
Místo vykládání báchorek o ráji a pekle učí sovětská škola děti žít
a připravuje je k boji.
Bývalá církevní škola pěstovala farní ovečky, z kterých popi dřeli
kůži.
Sovětská škola dá republice svobodné děti.
Při odluce církve od státu se náboženství stává soukromou
záležitostí, o kterou se republika nestará, pokud se ovšem za ní
neskrývají kontrarevoluční úmysly.
V takovém případě se osoby využívající náboženství ke
kontrarevoluční propagandě předávají Mimořádné vyšetřovací komisi.
Všechny náboženské a církevní organizace v republice jsou soukromými
společnostmi a podléhají kontrole sovětské moci.
Rozumí se samo sebou, že republika při odluce církve od státu
zbavuje církev jako privátní spolek prostředků na plat a penzi popů,
nesubvencuje chrámy a neposkytuje náklady na vzdělání duchovních.
Proto je třeba zkonfiskovat veškerý církevní majetek, movitý i
nemovitý, který církevní paraziti získali z mozolů pracujících mas.
Církev systematicky udržuje lid v temnotě, v poddanství boháčů.
Církev byla druhou vládou; opírala se přitom o všechny
kontrarevoluční živly a zároveň je podporovala.
Proto vláda pracujících rozdrtila vládu církve tím, že ji oddělila
od republiky.
 
|
Čuješ, Dzuro, něboj sa
Idylka ze Spiše
Tak vám měl Marjemko svatbu. Na svatbu přišel také Dzuro a pil a
jedl, až si musel opasek popouštět co chvíli.
Když se dobře napil a najedl, pomyslil si, že jest se třeba odvděčit
Marjenkovi za jeho pohoštění, proto vzal stranou Marjenkova otce a
řekl: „Ty starý brachu, vyřiď Marjenkovi, že je jeho nevěsta-žena
hrubá (to jest v jiném stavu). Mám ho velmi rád, tak jestli to neví,
ať na mne vděčně vzpomíná.“
Z opatrnosti odešel však domů. Jde otec k Marjenkovi a povídá mu: „Čuješ,
povídá Dzuro, že je tvoja nevěsta hrubá!“ „Párom do jeho maceri,“
vykřikl Marjenko, chytí nůž a vyběhne za Dzurou.
Dzuro zatím byl v chalupě a díval se k Marjenkovům. I vidí Marjenka
s nožem v zubech běžet k jeho chalupě, i pomyslil: „Nedobré sa ma
odvďačí,“ i vzal závoru a dal ji na dveře.
Marjenko zatím již doběhl ke Dzurově chalupě a počal bouchat na
dvéře: „Otevři, Dzuro, ať ťa rozpárem za takú pohanu.“
Dzura toho lákavého vybídnutí neuposlechl a pěkně v koutečku byl
tichý jako ryba.
Marjenko hromoval, mlátil a sakroval a pak odběhl.
Za dvě hodiny se vrátil a polekaný Dzuro slyšel, jak se poznovu na
něho dobývá, a slyšel jeho křik: „Čuješ, Dzuro, otevři, otevři!“
Dzuro však „čušal“ v koutečku a modlil se Otčenáš za Otčenášem
domnívaje se, že nyní přijde jeho poslední hodina, jestli se
Marjenko vláme do chalupy.
„Marjenko, čo budeš se mnou robiť?“ plačtivým hlasem tázal se za
dveřmi.
Ale k jeho radosti odpověděl Marjenko: „Čuješ, Dzuro, neboj sa,
otevři, ona už zatím slehla!“

|
I
Dvě
čistokrevné kozy z hor Tao-Ming dodávaly maličkému císařskému princi
Ihangovi mléka.
Každého dne přicházel Čuang-Tse, nejvyšší lékař dvora, aby kozy
vlastnoručně podojil.
Každého dne nejvyšší kněz Ši-Hoang pálil na oltáři kořeny puškvorce
z posvátného jezera Lin-Ma-Lo a kropil kozy vodou posvátné řeky Se-Ki.
Každého dne koupali kozy nejvyšší úředníci dvora a natírali je
pižmovým olejem.
A tu
řekl moudrý Čuang-Tse, nejvyšší lékař dvora, prohlížeje císařského
prince: „Nejjasnější zádíčka nejdokonalejšího krásného ducha, otce
nebes, císařského prince a bratra slunce Ihanga jsou poštípána
blechou.“
Nejvyšší soudce císařského dvora Kuan-Hoa, uslyšev slova moudrého
Čuang-Tse, dal sobě přinést nádobu s kikušakií, s vzácnou kořalkou z
rýže ostrovů Lieu-Kieu a uzavřel se s ní v knihovně císařské ve
středu učenosti mezi čtyřmi knihami Se-ta-Khi-ču, Velkými zázračnými
knihami zákonů.
A
zatímco nejvyšší soudce císařského dvora dlel v knihovně, nařídil
nejvyšší kněz Ši-Hoang po celé Říši středu velké oběti pro nebe,
zemi, pradědům císařovým a bohům zemským, pro slunce, měsíc, staré
císaře, Konfuce a duchy, pro hvězdy, mraky, hory, moře a slavné
státníky a draka.
A
kněží bonzové v chrámech a průvodech volali: „Je Ihang prapůvod
všehomíra, je Ihang císařský princ, bytost neobmezená, prostor a čas
pronikající, smyslům tělesným nepřístupná, jest syn nebes, vtělený
Tao, rozum. A prapůvod všehomíra zločinným způsobem štípla blecha.
Nechť v celém Thien-Tanu, v dutině nebes, nechť všem v Ty-Tanu,
vyvýšeninách země, ozve se prokletí zločinu, nechť zločinec je
vypátrán a odsouzen. Plač, lide přísného pořádku a užitečné
činnosti, aby svrchovaný Tao, bratr slunce Ihang, viděl kol sebe od
moře a Modré řeky až po mlhavé pohoří Belurdagu a Ledové hory
Musdagu bratrstvo věrných trůnu srdcí. Klaňte se jménu císařského
prince, které je napsáno na průčelích oltářů!“
A
všude pálili voňavé listy džinsengu a zapalovali ohňostroje s
ohnivými bílými koulemi na znamení smutku.
Přišly
též zarmucující zprávy, že nad císařským palácem u ústí Peho letěl
párek jeřábků s větvičkami hortenzie v zobáčcích.
Nejvyšší soudce Kuan-Hoa prozkoumal zatím Velké zázračné knihy
zákonů, ale nenašel příkladu od doby prvního člověka Panku až po
císaře Chinunga a po všech 22 dynastií, že by syna nebes, prapůvod
všehomíra, kousla blecha. I vzal knihu Tao-Hio, knihu Velké nauky a
našel, že kdo dotkne se bez svolení ministra dvora nejdokonalejšího
krásného ducha, císařského prince a bratra slunce, má být potrestán
6725 ranami bambusovou holí čili otcovskou metlou a potom zvolna
rozřezán noži.
I vzal
knihu Tao-Hio, knihu Velké nauky a našel, že kdo pomůže zločinci
dotknouti se bez svolení ministra dvora nejdokonalejšího krásného
ducha, císařského prince, vtěleného rozumu, má dostat otcovskou
metlou 5921 ran a potom že má býti uškrcen.
I
odešel Kuan-Hoa do chrámu v Nebeských horách Ťan-Šanu a obětoval
ještěrku, kachnu, bažanta, sluku a hada a modlil se k bohům:
„Hluboce klaním se vám, bohové zemští, klaním se měsíci a slunci, že
vykonám, slabý a nerozumný, vše, co psáno je v knize Tao-Hio, v
knize Velké nauky.“
I
odešel Kuan-Hoa z Nebeských hor do města sídelního a dal zavolati
správce policejních náhončí, rozšafného Fong-Šua, otce větru a vody,
otce dobrého a zlého rozmaru.
A
rozšafný Fong-Šua, před nímž třásli se všichni, kdož podrývají dobré
mravy, řekl k němu: „Co právo chce míti, to musí jíti. Třeba
postoupiti pořadem práva a nalézti viníky, je před právo obeslati a
právem nalézti, že na hrdle pokutováni býti mají. Třeba snažiti se s
čistým srdcem a důvtip provázejíce nestranností vypátrati, odkud
pochází blecha, která kousla syna nebes, kdo příčinou je oné
nekalosti a svědky hodnověrnými dokázati, že spravedlivá jsou
obvinění. Nechť přijdou Tu-Su a Li-Thai-Ju, moji moudří pomocníci.“
Když
přišel Tu-Su a Li-Thai-Ju, poklonili se až k zemi a řekli: „Jste-li
Fong-Šua, otče větru a vody, otče dobrého a zlého rozmaru,
přesvědčen, že nevykonáme vše, čeho si od nás ráčíte přáti, přikažte
nám okamžitě sraziti hlavy, abychom mohli pohovořiti se svými předky
o vaší moudrosti. Domníváte-li se však, že příhodně se zhostíme
úkolu na nás vloženého, rozkažte nám ve své dobrotě, přikažte nám
povstati od vašich vznešených nohou.“
I
poručil jim Fong-Šua, aby vstali ze země a narovnali se. „Udatní
bratři zdravého úsudku a neomylné spravedlnosti,“ řekl k nim,
„vypátrejte, odkud přišla blecha, která kousla syna nebes.
Vyhledejte ty, kteří zločince přechovávali. Nemějte slitování s
přetvářkou. Rozběhněte se se svými úředníky po celé Říši středu a
syn nebes vám odplatí zlatými kruhy na mandarínských pláštích.“
I
propustil je v milosti. Když usedali do nosítek, zazářila moudrostí
tvář rozšafného Tu-Su a on řekl Li-Thai-Ju: „Blechy drží se v
řasnatém rouchu chudého lidu a v dlouhé srsti zvířat. Zákon císaře
Hoangtiho připouští u dvora jediná čtyřnohá zvířata, čistokrevné
kozy z posvátných hor Tao-Ming, aby dodávaly mléko císařským
princům, kteří jsou nejdokonalejšího krásného ducha a bratry
slunce.“
Li-Thai-Ju odpověděl: „Vznešený Tu-Su, jsem tak dojat tvou
moudrostí, že kdybych nebyl v nosítkách, musel bych se opírati o dva
sluhy na cestě. Kozy dojí nejvyšší lékař dvora Čuang-Tse a mléko
nosí úředníci dvora Sun a Jue do císařských komnat, kde vrchní
opatrovník Hou podává je vtělenému Tao, blahoslavenému prapůvodu
všehomíra, císařskému princi Ihangovi.“
Tu-Su
objal moudrého Li-Thai-Ju a řekl: „Budiž velebena tvá ochotnost
rozumu, který jest nestihlý. Slova tvá osvěžují mne jako procházka v
tamaryškových lesích provincie Hu-Pe. Rozum můj byl zatemnělý a
mozek byl jak vyschlá mořská chaluha. Myšlenky mé nesou se opět jako
prám v řečišti po vydatném dešti. Blecha z kozy skočila na
nejvyššího lékaře dvora Čuang-Tse, z něho na Šuna a Jue a z nich
přeskočila na Houa a z něho, ničemnice, vystoupila s ohavným úmyslem
na prapůvod všehomíra.“
Když
urazili asi míli, zatočil Li-Thai-Ju palci a pravil: „Slova tvá,
moudrý a učený Tu-Su, jsou spravedlivá, neboť ty jsi pravd milovný a
nemáš nedostatku srdce. A stojí psáno v Su-King, knize Prospěšných
zřízení, že stejně vinen ten, kterýž na to navedl, jako ten, kterýž
to učinil. Kdo poslal kozu s blechami do císařského paláce? Kde
původ mají kozy z hor Tao-Ming? Nebyly-li vychovány a vypěstěny u
proklatých tibetských ďáblů, kteří bojovali s námi za tisíckrát
požehnaného císaře Fait-Sunga u jezera Kukonoru? Ať přenesou nás,
moudrý Tu-Su, k ministru cizích záležitostí, k vznešenému Jue-Čimu,
obraťme k němu svá srdce, myšlení a předsevzetí, by napsal vyslanci
tibetských ďáblů žluté psaní opatřené pečetí Říše středu.“
II
Devětkrát se pokloňte vznešenému Jue-Čimu, ministru cizích
záležitostí, který napsal toto psaní vyslanci tibetských ďáblů:
„Hezký
muž musí míti velké břicho a hezká žena malou nohu. U vás,
tibetských ďáblů, jsou mužové hubení a ženy mají nohy jako kořeny
topolu. Váš obličej je splasklý, máte plochý nos a roztažené nozdry
jako medvědi. Oči máte rovné jako bílí ďáblové a vlasy žluté jako
slepičí maso. Ústa máte jako želva a pysky jako kráva. V cestopisu
Fa-Hiena do zemí tibetských je napsáno, že se živíte osly a
velbloudy. Ve slovníku svatého císaře Khang-hi pojmenován je váš
národ opicí Kvang-si. Všichni máte blechy, což stvrzujeme posvátnou
pečetí Říše středu v provincii Pe-če-li roku 7897 od zavedení
hvězdářství, manželství a kalendáře, v prvém roce panování
císařského prince, bratra slunce, syna nebes, vtěleného Tao,
prapůvodu všehomíra, největšího Ihanga, vládce Říše středu.“
III
Mužové
Říše středu! Zastřete své tváře hedvábnými šátky a zavažte své oči,
abyste neviděli odpovědi, kterou napsal tibetský ďábel vznešenému
Jue-Čimu: „Po zápachu, který se rozšířil, když obdržel jsem tvé
nerozumné psaní, seznal jsem okamžitě, že je od jednoho z ubohých
nevzdělaných lidí, kteří si vaří polévku z ptačích hnízd z Moluk.
Dal jsem celý dům vykouřit santalovým dřívím, pálil jsem celý den
ambru, vosk, benzoe a myrhu. Váš národ je líný, neskromný, pyšný a
hloupý. Změna klobouků u vás nařizuje se rozkazem císařovým, který
má stejně tak nevypláchnutou hubu jako ty. Potřebujeme na horách
našich kostí vašich vojáků k pohnojení jetele a proto pošlete co
nejrychleji svá vojska proti nám. Vašeho císařského prince stáhnem a
jeho koží potáhneme velký buben v chrámu svatého lámy v Kašgaru, kde
visí již kůže vaší císařovny Vu-Heu.“
IV
Toto
jsou jména rodů, které byly kvůli bleše uškrceny a rozřezány noži na
počátku války s tibetskými ďábly při slavnosti odpravování státních
zločinců.
Čuang-Tse,
nejvyšší lékař dvora, úředníci Šu a Jue a Hou, Tien-tsin, Peha, Ngau-Kinfu,
Kvei-Čeu, Čin-Sau, Hon-Čuan, Jun-Anfu a ještě 4720 ostatních a dvě
čistokrevné kozy z hor Tao-Ming.
V
Toto
jsou jména řek a hor v Říši středu, kde se za války vzbouřili lidé
přísného pořádku a užitečné činnosti, kteří vyhnali vtěleného Tao.
Od
výběžku hor Himalajských i Nebeských hor Ťan-Šanu, mezi Modrou
řekou, Jantse-tiangem a řekou Žlutou, Hoang-Ho. Od hor Mongolských a
strání KuenLiniu po mořské ústí Jan-tiangu, od hor Nin-Šanu po
mořské ústí řeky Vu-Lango.
VI
Toto
jest jméno posledního císaře poslední dynastie Říše středu: Ihang,
vtělený Tao, prapůvod všehomíra, kterého štípla blecha. Co činí nyní
po létech Ihang, vtělený Tao? Jako ostatní lidé užitečné činnosti
seje rýži, pšenici, ječmen, žito a štípne-li ho blecha, nedělá si z
toho nic, neboť pro práci nemá času zabývat se takovým tuaknangem,
nejmenší věcí ze všech malicherností, neboť z císaře stal se
rolníkem.
Povídku tuto našel jsem ve starém čínském rukopise na ručně psaných
novinách King-Pao (Posel z hlavního města). Považuje ji za
zajímavou, přeložil jsem ji z originálu do češtiny.

|
Dostal jsem rozkaz, abych organizoval osvětovou část při čínském pluku, který
nám poslali do Irkutska na krk z buferu Východní sibiřské republiky. Okamžitě
poslal jsem veliteli pluku Sun-Fu několik řádek: „Prosím dostavit se v politický
odbor armády.“ Jako odpověď obdržel jsem červenou obálku, kde adresa byla
nalepena na modrém proužku papíru na znamení pocty prvé třídy.
Obsah byl napsán dle všech pravidel slušnosti mandarínské mluvnice:
Vznešený a nejmilostivější pane!
Včera jsem měl tu čest obdržet Vaše psaní, ve kterém Vámi bylo užito
tak lichotivých pro mne výrazů, že při čtení psaní pojal mne stud a
pocit zahanbení, že nejsem hoden takové cti.
Tímto psaním spěchám vyjádřit Vám, vznešený a nejmilostivější pane,
mou největší vděčnost, o všem ostatním osměluji se pohovořiti s Vámi při
osobním setkání. Přinášeje nyní Vám písemně výraz největšího obdivu a
úcty, používám této pro mne nezapomenutelné příležitosti, abych Vám přál
nejdokonalejší štěstí.
Sun-Fu, nejpokornější sluha
a velitel 1. čínského pluku irkutské gubernie, bývalý
generál čínských posádek Čínské republiky v Nau-Cině, v Lin-Chu, Čžen-Ce,
Šin-Ši, U-Čžen i Šuan-Lin. |
Vzpomněl jsem si, že když Číňan takhle píše o osobním setkání, že se vám bude
vyhýbat na sto kroků, proto jsem raději pro něho poslal.
Přivedli mně staršího Číňana v zamaštěném anglickém kabátci, ve vysokých
botách a jezdeckých kalhotech.
Své šikmé oči klopil stále k zemi na znamení úcty, a když jsme vyřídili
několik zdvořilých formalit, kdo si má dříve sednout, Sun-Fu vytáhl svou
navštívenku, jak toho vyžaduje slušný mrav.
Na navštívence na jedné straně bylo jméno a na druhé do čtverce heslo
majitele, zděděné od předků:
„Chao-min, bu-čumiň-emin-sin-cjan-li, dobrá sláva odpočívá, špatná daleko
běží.“
Zapálili jsme si cigarety a počali se baviti prostřednictvím tlumočníka.
Slušnost vyžadovala, aby Sun-Fu sdělil to ze svých životních osudů, co uzná
za dobré.
„Já, Sun-Fu,“ řekl, „když mně bylo osmnáct let, nemaje peněz, prodal jsem
prostřednictvím Chou-Ci kupci Ši dům, který mně zanechali předkové uvnitř vrat
Šim-Čži-Min, za věznicí Ci-Šou-Vej v Pekině. Dům sestával z šedesáti osmi
pokojů, ve kterých okna, dveře, přehrady, dřevěné žaluzie a stěny viděly mé
předky. Dostal jsem dvanáct set lanů stříbra, kterouž sumu obdržel jsem v
pořádku od kupce Ši při zprostředkovateli Van-Cun a úředníkovi Tun-Čži, odevzdav
jim devět domácích zápisů na dům. Pak jsem zaplatil na dlužnou směnku bankovnímu
obchodu firmy Juj-Taj v Sau-Denské gubernii, licencjanském okresu tisíc lanů
stříbra a odešel v Šanchaj. To se stalo v osmý rok, šesté luny, třináctého dne
vlády místodržitele Gauau-Cuj. V Šanchaji šel jsem do kasáren Šau-Čeu-Chen, kde
jsem se učil dvanáct let a byl jmenován generálem, obdržev od vlády darem dva
pytle černých sušených malých želv, jeden pytel hnízd laštovek druhého druhu,
dva pytle skořice, jeden pytel sušených ryb a tři pytle kravských kůží. To
všechno koupil ode mne kupec Šan-Čeu-Chau, vyplativ mně čtyři tisíce sto lanů
čistého stříbra a krabici opia. Měl jsem být naznačen velitelem šanchajského
přístavu, když tu se mně stala nehoda, že na hostině na rozloučenou s úředníky
vojenské posádky urazil jsem markéra herny Chou-Fa, kterému byli všichni
úředníci dlužni, a za trest poslali mne do severních posádek v Nau-Cin, Lin-Chu,
Šin-Ši, U-Čžen, Šuan-Lin i Čžen-Ce. Každého půl roku dostával jsem červený list
bu-fa s lu-čen-czeň, vyzvání k pochodu na vybírání daně ve jménu
nejdokonalejšího presidenta Juan-Ši-Kaja, který byl ztělesněný Du-Cza, mamon.
Všichni guaň-fu, mandaríni severních provincií, se mne báli, neboť já kladl
důraz na mravní činy, hledaje v severních provinciích čžen-si, nejvyšší pravdu,
směřující k dokonalosti. Ale jako se říká, že pravda oči vypaluje, oznámili
nešlechetní nepřátelé vládě severu, že jsem taň-mo nebo — jak se na severu říká
— taň-czan-di, muž beroucí úplatky, ačkoliv, jak pravím, kladl jsem vždy důraz
na mravní činy, přijímaje jedině sj-čen-čen-i, malé dárky na úhradu cestovních
výloh. Snažil-li jsem se být dokonalým, zabývaje se i na pochodu knihami starých
mudrců z dob prvních dynastií, byli moji nepřátelé ve vleku největších
špatností, obviňujíce mne, že dal jsem vrchnímu poštmistrovi provincie Šen-Si,
mému milému a dokonalému příteli Ju-Čžen-Guan, vezoucímu v Peking od hranic
Mongolska vybrané daně a celní poplatky, ochranný průvod jedině proto, aby mohl
Ju-Čžen-Guan pohodlně zmizet beze stopy. Kdysi za 5. dynastie vydána byla u
dvora kniha ‚Mo-J-Mo‘, tj. návod, jak vzbuzovat podezření proti druhému; nevím,
koluje-li opis její v severních provinciích, ale zdá se, že je tomu tak, neboť
nejvyšší senát soudního dvora Nej-Ge dostával neustále žaloby, ve kterých
obviňovali mne z největších neřestí a přestupků, ukazujíce na to, že moji vojáci
nejsou ‚czjuň-ši‘, pravidelným vojskem, ale ‚czje-lu-duaň-sin‘, loupežníky po
silnicích a vesnicích, chunguzi, chaj-kon. Může být, že jsem byl málo přísným na
své vojáky, poněvadž snažil jsem se být dobrým vůči všem, a věda, že nikdo není
dokonalým, nikdy jsem se jich netázal, kdo má pravdu a kdo je vinen. Pletichy
mých nepřátel dosáhly však takového rozmachu, že na posledním mém působišti, kdy
leželi jsme posádkou v městě Šuan-Lin, vysláno bylo vojsko proti mně s výzvou
‚si-sin‘, tj. dobrovolné stětí hlavy bez soudního vyšetřováni, při kterém odpadá
všech dvaatřicet stupňů mučení. Vyhodil jsem tedy do povětří kasematy šuan-linské
a zvolal jsem ‚Ču-čžen-ču-bin! Vystoupíme na pochod přes hranice!‘ A tak šli
jsme pochodem přes Mongolii, sbírajíce dárky na udržení přátelství a porážejíce
všechny, kteří se nám postavili na odpor, chovajíce milosrdenství k těm, kteří
se k nám chovali laskavě a vzdávali nám ju-li-kuan-daj, bratrskou úctu, neboť
učenec Lao-Tse pravil, že nejvyšší a svrchovaná dokonalost jest z bratrství
všech lidí, a proto jsem nikdy nedovolil svým vojákům, aby stavěli pyramidy z
uťatých hlav zajatců.“
Sun-Fu se zamlčel. Oba dva, on i tlumočník, mluvili neobyčejně rychle. Jestli
Sun-Fu mluvil ptačí řečí jižní Číny, tlumočník Korejec zpíval překlad tak
dokonale jako svůj originál Sun-Fu. Bylo vidět, že se oba unavili, kromě toho
Sun-Fu sbíral myšlenky, aby odůvodnil nějak, jak se dostal do buferu Východní
sibiřské republiky a odtud do Irkutska.
Konečně se Sun-Fu uklonil tlumočníkovi i mně a pokračoval: „Přišli jsme z
písčité pouště oblasti Chan-Au, kde místo ovcí našli jsme jenčen-tu, hory
prachu. Na severu jsme měli Urgu a jižním směrem, kde se slunce točí k západu,
Si-czaň, Tibet a na západě O-Go, Rusko. Šli jsme na západ, neustále na západ, až
přišli jsme do Ruska, mezi Burjaty a selenginský ajmak, což jest na řece Selenze,
Jun-Dar, údolím, kterým může se dojít až na Šan-Tou-Du-Y-skin, tj. Vrchní Udinsk,
kde nás Čao-Tun-Šen, vláda provincie, přijala ve svá vojska. I tam
pronásledovali mne však nepřátelé a tak poslali nás za Bajkal v O-Go, Rusko.
Dnes vidím, že mnohým lidem mnoho schází k dokonalosti, a nejsem-li já
dokonalým, že jsou jiní ještě daleko od toho, hledati cestu k dokonalosti
kladením důrazu na mravní činy, jako jsem já se pokoušel celý svůj život,
hledaje vykoupení ve vědomé pravdě.“
Umlkl a jeho šikmé oči počaly těkat z předmětu na předmět a nakonec utkvěly
úplně lhostejně na mně s takovým chladem, jako kdyby chtěl říci: „Cjuaň-cza-baj,
bílý ďáble, ty pro mne neexistuješ.“
Dal jsem přeložiti Sun-Fu toto: „Velmi jsem povděčen za váš malý životopis,
který mluví o vaší dokonalosti. Představuji si jasně i nemenší dokonalost vašeho
pluku, kterému neschází ničeho kromě osvětové komise fa-ghuan-czjao-chua. Školy,
divadlo, přednášky. Ty musí v pluku být. Předneste mně do pozítří návrh, jak si
to představujete, aby to odpovídalo potřebám vašich krajanů.“
Sun-Fu dal přeložit tlumočníkem: „Osvěta má vztahy ve všech řádech
vychovatelských a mravních. Czjao-chua, osvěta, snaží se vystihnout pravdy, ona
nesmí být ve vleku tvrzení a omylů a musí vycházet ze srdce a mravouky a opírat
se o čuan-có, chyby lidské podstaty. Jsem šťasten, že mohu přednésti pozítří své
návrhy v tom směru, cítím se však být příliš cju-e, ničemným a nepatrným, a
stydím se, že přišel na mne váš výběr, kterým chcete ocenit schopnosti člověka,
který jest příliš vám zavázán, než aby mohl vám odepřít tuto maličkost.“
Sun-Fu vstal a podal mně ruku, tak chladnou jako jeho oči. Korejec,
tlumočník, když mně podával ruku, sňal na znamení úcty své brejle.
Když odešli, cítil jsem v arómatu česneku a bobrového másla, který po sobě
zanechali, duši Číny, kterou nutno vyvětrat.
Vzpomněl jsem si, že včera při rozmluvě s komisařem štábu páté armády,
týkající se Sun-Fu, řekl mně on: „Je to lotr.“
K večeru přišel ke mně na návštěvu druhý Číňan. Byl to malý muž s úplně holou
lebkou, v černých šatech. Jeho obličej měl bledožlutý nádech, jaký je u kuřáků
opia. Byl oholen pod nosem, jen na bradě měl skupinu černých vousů, velice
řídkých. Měl cosi žertovného v obličeji, což se nedalo dobře rozeznat, zdali se
směje nebo šklebí.
Číňané mají neobyčejně rozšířenou zpravodajskou službu. Potkají-li se dva
Číňané, tu můžete být přesvědčeni, že budou mluvit o třetím: „Právě jsem viděl
Bo-cja-dza kupovat u Šen-Šena zeleninu.“ A druhý určitě dodá: „S kterou odešel
do domu Žeň-Čžu-Žeň.“
Proto mne nijak nepřekvapilo, když host řekl: „Sem-Fu byla, plukovník Sun-Fu
byla, moja Lu-J-Jao, moja mluvilo rusky, moja nechtěla tlumočník, moja dobře
ruský jazyce. Moja všechno mluvilo rusky. Chó-chó (dobře). Sun-Fu, plukovník
byla-byla. Sun-Fu, plukovník mala-mala mašinka.“*
Nabídl jsem mu čaj a cigarety, při čemž se Lu-J-Jao příjemně šklebil a
pokračoval, vkládaje do své řeči spoustu čínských slov severního nářečí, která
dělala naši rozmluvu ještě těžší a nesrozumitelnější:
„Já, Lu-J-Jao, nikdy nebylo ša-daj, hlupáky. Moja chan-ši-čžan-lio, moja maj-maj-sin-ci-laj-lio.“
Snažil jsem se ho přerušit a vysvětlit mu, že přítomnost tlumočníka je
nutnou, načež on řekl: „Držela se na nohách. Dýchá, dýchá, neupadla.“
Tato záhadná věta byl doslovný, ovšem špatný překlad dlouhého pojmu čínského,
který má znamenat asi: „Odejdu v takovém případě.“
Zůstal však sedět a mně bylo jasno, že vlastně není jeho větším přáním, než
aby ten tlumočník již zde byl. Že Lu-J-Jao činil tak, odmítaje tlumočníka,
jedině ze zdvořilosti, aby mně ušetřil práce.
Zazvonil jsem a promluvil domácím telefonem do kanceláře, aby přišel
tlumočník Li-Pi-Ti.
Z několika slov jsem poznal, že Lu-J-Jao byl dobře obeznámen s tím, že
tlumočníkem je Korejec, který patří k národu, který když ví něco na nějakého
Číňana, má takovou radost, že to žádnému Číňanovi neřekne.
Prostřednictvím Li-Pi-Ti zjistil jsem záhy příčinu milé návštěvy.
Lu-J-Jao spustil: „Já, Lu-J-Jao, přišel jsem upozorniti vás na Sun-Fu. Jest
to muž cjao-čžan, tj. nehodící se za podešvu mé nohy. Neboť vy nevíte, kdo to je
Lu-J-Jao. V dvaadvaceti provinciích Číny znají mé jméno. Znáte, co jest to Cio-Veň-Bu-Ja-Ja-Juj-Žeň?
Jakže, vy neznáte časopis Učeností neodstupuje druhým? A neznáte časopis
Bratrstvo Sjednocených Srdcí, který vycházel v Ši-Čuaně? Vy neznáte vydavatele
těch časopisů, mne, Lu-J-Jao? Ano, to jsem já, Lu-J-Jao, který tak dobře zná
Sun-Fu. Co provedl Sun-Fu v provincii Kanton, Čže-czjan, Guan-Si? Proč ho
stíhali zatykačem v přístavech Si-Mao, Men-Czi, Su-Čžou, proč utíkal z vězení v
Čen-Du, Fu-Čžou, i v Juň-Naň i Šan-Dun? Proč skrýval se po tři léta na Koreji v
Čemulpo, Fusaně, Kunzanpo, Juaušaně. Jenerál? Nikoliv! Přál bych si, abyste
naostřil uši. Sun-Fu je sjun-šou, zákeřný loupežný vrah. Přál bych si, aby
zpráva ta neučinila vás nešťastným, neboť přeji vám všeho nejlepšího z čistého
srdce, třebas ani já nejsem dokonalým. Miluji však pravdu, čžen-si, nejvyšší
pravdu, směřující k dokonalosti. Proto jsem zde oblíben a těším se, že vždy když
budete si přáti zpráv o některém z mých krajanů, obrátíte se jedině na mě a
přesvědčíte se vždy o spravedlnosti mých slov, nebo takový jsem já, Lu-J-Jao,
kterého velice milují jeho krajané.“
Po celou dobu, kdy jsem mu děkoval za jeho zprávy, ujišťuje ho, že vždy se
obrátím k němu, žádaje ho, aby mně zůstavil svou adresu, Lu-J-Jao díval se očima
stejně tak chladnýma jako Sun-Fu. Jako by i on chtěl říci: „Cjuaň-cza-baj, ty
pro mne neexistuješ, bílý ďáble!“
Druhého dne dopoledne ohlásili mně, že si přejí se mnou mluvit dva Číňané.
Když je uvedli, viděl jsem na první pohled, že mám tu čest mluvit s Číňany
bezvadně oděnými po evropsku, v elegantních botkách amerikánského tvaru. Starší
měl dokonce rukavičky. Oba mluvili hbitě francouzsky a starší se mně představil:
„Czun-Li-Ja-Min, čínský konzul v Irkutsku, a zde můj sekretář Gu-Czjao-Čžan.“ V
půlhodině řeči vysvětlil mně příčinu své návštěvy: Předně přišel se představit a
nabídnout mně své služby, kdybych vůbec něco potřeboval. (Trochu záhadné, není-liž
pravda?) Za druhé dověděl se, že byl u mne včera k večeru jistý Lu-J-Jao.
Přišel, aby mne varoval před tím člověkem. Nevyznám se ještě v jeho krajanech a
musím být ubezpečen, že Lu-J-Jao je nejhorší člověk na celém světě. Je padouch,
kterému není rovno. Měl šajku Chunguzů a podloudníků, která řádila u Charbinu.
Zabil několik ruských kupců. Ano, takový je Lu-J-Jao, který poslední dobu okradl
mnoho Číňanů, dodávaje jim místo opia nějakou pryskyřici. Lu-J-Jao byl také
hluboko v Rusku a přetvařuje se, když dělá, že mluví špatně rusky. Dělal za
rusko-japonské války špehouna i tlumočníka Japoncům. V Rusku před lety vylákal v
Moskvě peníze od bohatého čínského kupce, že převeze mrtvolu jeho ženy do Číny,
vezl rakev až do Oděsy a tam ji dal pochovat na hřbitově a ostatní peníze, co by
stála přeprava do Číny, shrábl do kapsy a zařídil si hernu u přístavu, kde se
ztratilo mnoho návštěvníků. Nyní zde v Irkutsku kuje pletichy proti němu, Czun-Li-Ja-Min,
píše udání na revoluční komitét, že čínský konzul dopravuje tajně Číňany z
Irkutska se zlatem do Číny. Mezi všemi Číňany jest Lu-J-Jao nenáviděn, všichni
se mu vyhýbají.
Sekretář čínského konzula, pan Gu-Czjao-Čžan, podotkl ještě, že Lu-J-Jao
prodal svou ženu jednomu burjatskému kočovníkovi za strašně mizernou herku, na
které ujel, když ho stíhali pod Čitou pro nějakou loupež a mnohonásobnou vraždu.
Otázal jsem se, co soudí pánové o plukovníkovi Sun-Fu. „Výtečný člověk,“
odpověděl čínský konzul, „nejdokonalejší člověk. Upřímný, pravdomluvný, spějící
rychle k dokonalosti dle všech pravidel posvátného učení Lao-Gur.“
„Nejpříjemnější člověk,“ dodal sekretář konzula, „nejčestnější, nejlepší, s
kterým jsem se kdy setkal.“
A tak se loučil se mnou pan Czun-Li-Ja-Min. „Buďte ubezpečen, že chcete-li
dostat nějaké informace o komkoliv, jsem vám k službám. Znám zdejší čínskou
kolonii důkladně. Všichni jsou mně velice zavázáni, neboť mne neustále
potřebují. Jsem jich otec i matka.“
Po jich odchodu přinesl mně nějaký Číňan lakovanou skřínku s obyčejnou
čínskou ornamentikou, jak pták letí rákosím. Ve skřínce byla cukrátka ze
třtinového cukru s protivným zápachem pižma. Na cukrátkách leželo psaní na
červeném papíru, neobyčejně zdvořilého obsahu, jak rozluštil tlumočník Li-Pi-Ti:
Nejvznešenější pane! S obzvláštním potěšením
dověděl jsem se o Vašem pobytu v tomto městě, které po Vašem příjezdu
stalo se mně milým a nezapomenutelným, neboť ulice tohoto města
osvětluje Vaše přítomnost. Jsem tak drzý, že chtěl bych dosáhnouti
největší cti ve svém životě, promluviti s Vámi osobně. Prosím o Vaše
rozhodnutí. Můj osud je ve Vašich rukách. Ať Vaše rozhodnutí bude
jakékoliv, vždy zůstane Vaše odpověď pro mne nejvzácnějším skvostem.
Prosím o prominutí své drzosti a přeji největšího a nejdokonalejšího
štěstí.
Chuan-Chuň |
„Nevěřte Číňanům,“ řekl Korejec, tlumočník, když jsem nadiktoval odpověď, že
mne velmi těší, budu-li míti tu čest uviděti pana Chuan-Chuň osobně.
„Číňani,“ pravil Korejec, odcházeje, „jsou ‚daj-dzar-dičžu‘, pa rusky ‚suporosnaja
sviňa‘.“
Pan Chuan-Chuň uměl dosti dobře rusky a na mou otázku, proč mně psal čínsky,
odpověděl, že ze slušnosti, poněvadž myslí, že si dělám sbírku z takových věcí.
Když před mnohými lety byl v Moskvě v jednom obchodu s čajem, tu prodával
dokonce do sbírek obchodní dopisy.
Ale kvůli tomu nepřišel. Jeho návštěva má prostě ten účel, upozornit mne na
podařenou dvojici známých podvodníků, na Czun-Li-Ja-Min, který se vydává za
čínského konzula, a na Gu-Czjao-Čžan, vydávajícího se za jeho sekretáře. Aby mně
to lépe vysvětlil, musím vědět předem, že když byl ještě Irkutsk pod vládou
admirála Kolčaka, oba darebáci zpronevěřili při dodávkách rýže pro armádu
několik miliónů a byli odsouzeni do Čeremchovských uhelných dolů. Po převratě
utekli z dolů a přišli do Irkutska, právě když utekl odtud čínský konzul, který
měl na svědomí přílišné nadržování nebožtíku admirálovi. Ihned prohlásili se
oba, že přijímají konzulát, dali si dělat pečeti, a už to šlo kupředu.
„A co soudíte o Lu-J-Jao?“ otázal jsem se pana Chuan-Chuň.
„Nádherný člověk,“ odpověděl, „čestný, přímý. Snaže se být dokonalým, spěje
ku pravdě.“
Chuan-Chuň se se mnou srdečně rozloučil, poprosiv, jestli by mně nemohl
poslat čaj, pravý z jihu Číny.
Po jeho odchodu, přiznávám se, zatočila se mi hlava. Kde bude tu nejvyšší
pravda, směřující k dokonalosti, jak si přeje Buddha, pravda „čžen-si“?
Během dalších několika dnů zatočila se mně hlava ještě víc. Nejprve přišel
nějaký Tou-Mu a obvinil pana Chuan-Chuň z padělání bankovek a jiných zločinů.
Pan Sjun-Czjaň prohlásil, že Sun-Fu je lotr a čínský konzul i jeho sekretář
nejpoctivější lidé pod sluncem. Pan Lao-Po-Cza se vyjádřil, že pan Tou-Mu, Chuan-Chuň,
čínský konzul i jeho sekretář, Lu-J-Jao i pan Sjun-Czjaň jsou největší lotři a
vyvrhelové, které kdy země nosila. Čestnou výjimku z celé kolonie že dělá pan
plukovník Sun-Fu, který je nejdokonalejší hlasatel pravdy a jehož celý život
jest beze skvrny.
Pan Fa-Dza uvrhl pana Lao-Po-Cza do velmi nepříjemného světla, vypočítávaje
přes čtvrt hodiny jeho zločiny.
Pan Lao-Bin obvinil Fa-Dza z vraždy vlastních rodičů a několika menších
přestupků.
Každý den přinášel nová odhalení…
— — —
Plukovník Sun-Fu dostal z intendantstva pro svůj pluk dva tisíce vojenských
plášťů, dva tisíce kompletních mundúrů a dva tisíce párů bot, které dal do
skladiště v Inokentěvské.
Třetího dne přišel ke mně a tlumočník přeložil tuto jeho řeč: „Jsem šťasten
uviděti vás opět, ačkoliv předstupuji před vás jako šen-lin, bytost rozplývající
se v pláči a zármutku. Nenesu návrhy týkající se osvětové komise fa-ghuan-czjao-chua
v mém pluku. Mé srdce pláče a mé brvy lítostí jsou zachmuřeny. Stalo se, běda,
cho-chuaň, stalo se neštěstí největší, prokleté, cza-naň. Zlosyni vyloupili mé
skladiště v Inokentěvské a ukradli, proklatí ďáblové, dva tisíce plášťů, dva
tisíce kompletů mundúrů a dva tisíce párů bot. Ať jsou proklatí!“
A na znamení zármutku počal plukovník Sun-Fu ječet: „Ku, ti-ku, ku-šen,
ku-ku-ti-ku!“
Dal jsem ho odvést na hlavní strážnici k výslechu. Vyšetřováním bylo
zjištěno, že plukovník Sun-Fu založil komanditní společnost, která vyloupila
skladiště pluku.
Byli v tom všichni, kteří mne předtím navštívili. I pan Lu-J-Jao, pan Chuan-Chuň,
pan Tou-Mu, Sjun-Czjaň, Lao-Po-Cza, Fa-Dza i pan Lao-Bin.
Čínský konzul se sekretářem, dokonalí pánové Czun-Li-Ja-Min a Gu-Czjao-Čžan,
půjčili k tomu svůj automobil a spokojili se s dvěma sty padesáti komplety
všeho, které byly také nalezeny v jejich skladišti.
Vypravuje se, že všichni před soudem měli neobyčejně pěkné řeči, propletené
úvahami starých filosofů staré Číny, zdůrazňujíce, že v životě kladli vždy váhu
na mravní činy, hledajíce čžen-si, nejvyšší pravdu, směřující k dokonalosti.
Že ji náhodou hledali ve skladišti mundúrů v Inokentěvské, jest prostě
osudové.
Čžen-si, nejvyšší pravda, nemůže se rozbít o nějakých dva tisíce vojenských
plášťů a dva tisíce párů bot…
*
Jest velice těžké podávat česky tak, jak špatně mluvil Lu-J-Jao rusky. Moja
znamená „já“. Číňané nemají rodu, pádu, ani skloňování a časování. Kromě toho v
cizím jazyce přetvořují si slova. Tak mala-mala mašinka je ruské slovo mošenik
(podvodník).

|
Bylo
už dobře pět hodin odpůldne, když Juraj Vručić vypletl se s velikým
namáháním z porostu u řeky Drávy, z pichlavého jalovce, vysoké trávy
a mladých doubků, jimiž celá rovina u řeky jest porostlá.
Ocitl
se na lepší cestě, písčité, rozježděné vozy a rozdupané kopyty
dobytka. Zde měl též lepší rozhled po okolí. Písčitá cesta točila se
mezi nízkými vrbami, jichž průsekem bylo viděti obrysy vesnice, bílé
domky, zeleň ovocných stromů, načervenalou věž kostelíka a před vsí
klátila se ve větru kukuřice na polích.
Juraj
Vručić si oddechl a posadil se na chvíli do trávy. Hleděl na ves a
spokojeně se usmál, když za vsí v dálce zahlédl se modrat pohoří. To
byly ty „body“, z jejichž vinic dnes dopoledne pil ve Varaždíně
červené víno!
„Ej,
to bylo víno! Vypiješ litr a cítíš, jak se ti vráží do noh. Pak
vypiješ druhý a cítíš, jak tě hřeje a do hlavy jak z nohou stoupají
veselé myšlenky. Pak vypiješ třetí a tu zpíváš, ba dokonce sám děláš
písničky - když si dáváš čtvrtý litr, tu v celém těle každá žilka se
třese, nejraději bys skákal po hlavě. Pak vyjdeš ven a chceš jít
domů do Sudovčiny, spleteš si směr a jdeš silnicí k Ormoži do
Štýrska. Pak máš náhle dobrou myšlenku, že nejdeš správně, že musíš
jít na Štefanec, Semovec, Zamxak, Ebanovce a tudy domů na Sudovčinu.
Obrátíš se zpět k Varaždínu, jdeš kolem starého hradu, kolem kasáren
a hledáš cestu na Štefanec. Ptáš se lidí, usmíváš se, klátíš sebou,
lidé se také smějí a nakonec zajdeš někam k řece Drávě. Tam je plno
stezek. Někde pěšina vede srázně až do řeky. A zatrolené víno, jako
by chtělo v těle skákat. Klopýtneš a už máš ruce v jalovičí a
popícháš se. A sotva vstaneš, objímáš malý doubek nebo svalíš se
mezi ostružinu. Ale chvála bohu, už konečně jsi na dobré cestě a
vidíš ves.“
To vše
mluvil pro sebe Juraj Vručić, sedě na rozcestí. Zahleděl se ještě
jednou na ves a pak pokračoval, dívaje se na modrou oblohu: „Dnes,
přátelé, vrací se pozdě Juraj Vručić z trhu. Ráno zapřáh jsem koně a
jel do Varaždína. Baže! Jednu klisnu a jednoho koně. Vedle klisny
klusalo hříbě. Pěkné hříbě! Povídám čeledínovi: ‚Jeď rychle,
chlapče, ať jsme ve Varaždíně a hříbě dobře prodáme.‘ Jedeme,
prodáme hříbě za šedesát zlatých. Čeledína pošlu domů a trochu si
popiju.“
Juraj
Vručić přestal mluvit k obloze a obrátil se ke košaté olši. „To ale
bylo hříbě! Ne jako sousedovo. To, chudák, skočilo na kůl a
rozpáralo si břicho. Doktor mu ho sešil, ale co do něho! - Nu,
chvála svatému patronu, že jsem konečně zde. - A co hezkých děvčat
viděl jsem v trhu - a trh se vydařil. Vstanu a půjdu dál.“
Vručić
těžkopádně povstal, pokřižoval se a opatrně položil ruku na koženou
brašnu.
„Je v
ní ještě peněz,“ řekl a pomalu kráčel po písčité cestě usmívaje se.
V šest
hodin byl v Štefanci. Byl by přišel snad dřív, ale padl do kukuřice
dívaje se, jak veliké jsou plody. Zdržel se také tím, že leže v
kukuřici rozumoval, které děvče by si vzal, kdyby nebyl ženat, totiž
z těch děvčat, která viděl na trhu. Konečně vstal a bruče si „Co
pravíš, má drahá,“ došel do Štefance.
Kráčel
pomalu vesnicí, až na samém konci zastavil se před domem, kde nad
vraty věchet kukuřičné slámy upoutal jeho pozornost.
Nebyl
to obyčejný věchet jako nad jinými hostinci nebo statky, kde sedláci
čepují víno. Tento věchet byl obrovský. Klátil se zavěšený na tyči,
šuměl ve větříku a čím více se Juraj Vručić na tento věchet díval,
tím dostával větší a větší žízeň.
Toto
stavení zná! Ano! Zde jest nad dveřmi nadpis „Gostiena k veselomu
Antonu“. Kolikrát se zde již zastavil, ale nad nadpisem je ještě
cosi napsáno. A toho si dosud nevšiml.
Šel
několik kroků pozpátku, aby lépe viděl, a četl:
Danas
jesmo, sutra nismo,
tako
veli sveto Pismo.
Bog če
pital, gde ste bili,
kad
kod Tončeka niste pili.
„Danas
jesmo, sutra nismo. Dnes jsme a zítra nejsme,“ hovořil k sobě Vručić,
„svatá pravda, tako veli sveto Pismo, baže svaté Písmo tak praví.
Bog če pital - ku podivu, pán bůh že se ptal, kde jste byli - ba že,
tady je to napsáno: Bog če pital, gde ste bili, kad kod Tončeka
niste pili. - Ale ku podivu. Tak se sám pán bůh bude ptát: ‚Proč
jste u Toníka nic nepili?‘ Svatá pravda. Je to hřích jít kolem
hospody U veselého Antona a nedat si ani půl litru vína, vždyť tak
dobře tu stojí: Danas jesmo, sutra nismo, a otec nebeský by se
zlobil.“
Vručić
se zamlčel a pak nedbaje, že kolem něho stojí houf venkovských dětí,
rozhodným hlasem pronesl: „Juraju Vručići, půjdeš na půl litru
vína!“
Vešel
do hospody a netrvalo to od jeho příchodu ani čtvrt hodiny a
půllitrová láhev před ním byla prázdná.
„Dnes
jsme a zítra nejsme,“ pronesl Vručić, „hospodáři, ještě jeden
půllitr, ať nebeský otec se nehněvá. Dobře máš to nad vraty
napsáno.“
„A jak
skutečně to dobře vyloženo,“ přemýšlel při druhém půllitru, „každý
páše hrozný hřích, když nepije tak dobrého vína. Náš župnik (farář)
sice říká, že pitím dá člověk duši ďáblu, ale zde napsáno: ‚Bog če
pital, gde ste bili, kad kod Tončeka niste pili.‘ Každý zhřeší, když
zde nepije. Proč bych já hřešil, já, Juraj Vručić, když mohu mít
peněz dost, hříbě dobře prodáno. Tak si dám teď celý litr. Danas
jesmo, sutra nismo…“
Bylo
již osm hodin večer, když Vručić nastoupil další cestu k domovu.
Podíval se ještě jednou na nápis nad dveřmi, což provázel pochvalným
mručením a pak vrávoravým krokem zamířil k Semovcu.
Byl
již večer, stáda šla z pastvy, všude ozýval se cinkot kravských
zvonců, bučení dobytka, dupot a práskání bičů. Pasáci koní jeli na
koních a pokřikovali na Vručiće, který stále bručel: „Danas jesmo,
sutra nismo.“
Šel
statně kupředu, odpočívaje chvílemi buď na hromádce štěrku, o kterou
klopýtl, nebo v příkopu, kam spadl, vyhýbaje se stádu a koním.
Nakonec si spletl cestu. Se silnice zabočil nevědomky na jinou
cestu, na cestu mezi lukami, táhnoucí se mezi křovím k Drávě a
rozdělující se na nesčíslné množství pěšin, objevující se opět, jako
by pěšiny splynuly v jeden bílý proud písku, až konečně cesta
zmizela ve tmě večera v mlze, valící se po lukách a křovinách.
Nedbal
toho. Šel, stále šel. Dral se kupředu, křoví mu drásalo šaty.
V tom
tichém večeru u řeky Drávy ozývalo se z úst jeho v neznámé melodii:
„Danas jesmo, sutra nismo… tako veli sveto Pismo…“
Blízko
ozval se tmou hukot, jako když řeka šumí a pění se.
Juraj
Vručić ocitl se v tom okamžiku nevědomky u břehu řeky Drávy, na
jednom z těch vysokých břehů, které rok od roka se rozšiřují a
podmílají, drolí se ve dne v noci…
„Danas
jesmo, sutra nismo,“ ozvalo se z jeho úst.
Vručić
byl již na samém srázu. Zazpíval ještě jednou. „Danas jesmo,“ ozvalo
se na břehu, „sutra nismo -“ doznělo již dole a vmísilo se v hukot
řeky…
Juraje
Vručiće odnášel divoký proud Drávy, z které ani dobrý plavec by v
těch místech nevyplaval…
Danas
jesmo, sutra nismo!
Psáno roku 1907

|
Do Morušová dostal se na faru kaplan Línek, mladý muž, nadšený
bojovník pro stranu katolickonárodní.
Prvním jeho činem bylo, že zdejší Valachy organisoval na podkladě
katolickonárodním.
Tento krásný čin nesl pěkné ovoce. Milí Valaši počíhali si na
tamějšího pokrokového učitele a zmlátili ho.
Tu kaplan Línek poděkoval Bohu, že konečně osvítil duše vesničanů a
že tak krásně osvědčilo se Dědictví cyrilometodějské v Morušově.
Toto první vystoupení Dědictví cyrilometodějského vzbudilo v
katolickém tisku na Moravě vřelý souhlas a kaplan Línek stál tu jako
vítěz nad nevěřícími.
A s novou chutí pustil se do boje. Předně pochopil, že jest rozhodně
lepší, kdyby peníze nacházející se v rukou osadníků byly soustředěny
pod jeho ochrannou rukou a byly bezpečny před hříšným zneužitím, a
tu svolal velkou schůzi do obecního hostince, kde radostně
rozechvělému lidu vyložil, co znamená pro národní blahobyt šetření,
spořivost, a jak lid moravský bude silný, až pochopí, že největšími
ochránci majetku jsou duchovní, kteří promlouvajíce s Bohem opatří
větší ochranu úsporám než nedobytné pokladny a ocelové sáně velkých
bank.
Tam jsou chráněny jen zámky, kdežto zde chrání úspory sám Bůh
prostřednictvím svých nejbližších služebníků.
A tak Dědictví cyrilometodějské v Morušově stalo se spolkem, kam
ukládali z Morušová a okolí své veškeré úspory, pilně jako včelky
med do úlů. A jaké to byly krásné schůze, když udával kaplan Línek
veřejně, kolik kdo odevzdal do jeho rukou. Jak úchvatně mluvil s
vroucím náboženským přesvědčením: Milí osadníci a přátelé. Naši
svatí věrozvěstové Cyril a Metoděj zde na Moravě první rozšířili
svatou víru a náš spolek Dědictví cyrilometodějské slavně pozvedl
onen prapor víry a vy mužové a ženy v Morušově jdete krásně ve
šlépějích našich věrozvěstů.
Bojujete s plným přesvědčením proti nepřátelům svaté víry. Matušek
složil dvacet zlatých. Na posvátném Velehradě andělé plesají nad
Kačárkem - složil 25 zlatých. - A radost v nebi jest nad Bzekotou -
dal 30 zlatých. Víra stoupá ve vašich srdcích, má duše plesá.
Nepřela dává 35 zlatých a odpůrcové svaté víry se chvějí a třesou -
Pomlčková složila 18 zlatých. A všichni s hrdým vědomím, vše pro
víru našich věrozvěstů jsme jedna mysl, s jedním heslem - vše pro
víru ze svatého Velehradu, a Cambula dal 13 rýnských. Nechť každý
ten „renský“, který ukládáte do mých rukou pod ochranu boží, jasně
zvoní svým stříbrným hlasem jako zvony chrámu svolávající věřící do
kostela.
Každý ten „renský“, který mně odevzdáváte, je nejkrásnějším důkazem,
jak nehyne víra cyrilometodějská a jak nepřátelům svaté víry k
žalosti vy hrdě stojíte před ďáblem pokušitelem, kterého ženete před
sebou do temností podzemních, kde panuje pláč a skřípění zubů a kam
peklo vtáhne Žežulu, který doposud nepřistoupil s radostným srdcem k
Dědictví cyrilometodějskému.
Když bylo 2 000 K pohromadě ve skříni kaplanově, odjel kaplan Línek
do Brna, aby je tam uložil do spořitelny.
Na zbožné duše však číhá ďábel ve všech možných podobách. Svatý Jan
Zlatoústý to pronesl již krásnými slovy: „Ve víně jest ďábel.“
Ano satan obchází světem a chce zkazit duše věřících, a zejména má
spadeno vždy na zbožné duchovní, o čemž svědčí referáty ze soudních
síní v listech, stojících ve přímém spojení se satanem.
Naproti tomu satan nemá přístupu do redakcí listů katolických, o
čemž svědčí to, že doposud nikdy v listech katolických nebylo
líčeno, proč toho a toho kněze odsoudili.
I v našem případě ďábel obletoval po celé cestě do Brna kaplana
Linka a v Brně ukryl se před ním do láhve vína, kterou si dal kaplan
Línek v jedné vinárně, kam ho satan vylákal.
Samo sebou se rozumí, že kaplan Línek statečně se bránil před útokem
ďábla. Ale ďábel přeskočil do druhé láhve vína a z ní do třetí.
Jaký to strašný zápas! A najednou z vína promění se v dívku a
zavěšuje se za nočního ticha v brněnské uličce do rámě božího
služebníka a odvádí ho s sebou.
A ďábel zápasil dál s kaplanem v podobě oné dívky a nakonec vytáhl z
kapsy kaplanova kabátu, když ten unaven bojem usnul, celých 2000 K,
zmizel, zanechav poraženého kaplana o samotě.
Ráno uviděl kaplan, že ďábel dokonal své pekelné dílo, a nedoveda si
ve své zbožné duši vysvětlit, jak se to mohlo stát, odešel na
policii, kde udával, že ho v noci ďábel okradl o 2000 K.
Opakoval to tam s takovou důvěrou strážníkům i komisaři, že druhého
dne objevila se v novinách zpráva, že v Brně byl jeden kněz stižen
náboženským šílenstvím a dopraven do blázince.
Osiřelo Dědictví cyrilometodějské v Morušově a morušovští Valaši
chtějí táhnout do Brna, aby odtamtud ze zemského ústavu vysvobodili
třebas násilím svého kaplana, kterého ďábel okradl o 2000 K.
Klub katolickonárodních poslanců hodlá nyní v parlamentě celý případ
interpelovat s poukazem na uznané pravdy náboženské, v nichž ďábel
hraje velkou roli.

|
Pozůstalost po Františku
Šafránkovi obnášela po provedeném řízení sedm haléřů. Více po dobrém
tom muži nezbylo.
Nejhorším však na celé
věci bylo, že nebylo nikoho, kdo by se tohoto dědictví ujal a tak
byl stát nucen vzíti do opatrování sedm haléřů a uschovati je v
depozitu.
Jakmile se tedy stát ujal
této záležitosti, počaly úřady pátrati po dědicích. Pátraly pilně.
Svěřenský úřad zahájil
horečnou činnost. Především byl ustanoven správce pozůstalosti po
Františku Šafránkovi, jenž z moci úřední vydal dobře stylizované
prohlášení, které bylo otištěno za obvyklé inzertní ceny v různých
časopisech. Postaral se též o lokálky v denních listech, aby
dědicové - jsou-li jací - mohli se přihlásit o dědictví:
Dne 17. června zemřel ve
všeobecné nemocnici sedmašedesátiletý kamnářský pomocník František
Šafránek, dle svých údajů svobodný. Všichni, kdož činí nárok na
dědictví po zemřelém, žádají se, aby se přihlásili u podepsaného
okresního soudu.
Správce pozůstalosti pan
Kamejka, jak viděti, vzal energicky věc do ruky a snažil se
proniknouti záhadu příbuzenstva nebožtíka Františka Šafránka s onou
důkladností, jaké jsou schopny rakouské úřady.
Pan Kamejka byl soudním
oficiálem, prodělal už leccos, ale neměl doposud čest státi se
správcem pozůstalosti, až teprve nyní v případu Fr. Šafránka.
„Učiním, co bude možno,“ řekl si, „a museli by být v tom všichni
čerti, abych se tomu nedostal na kloub.“
Zatímco pan Kamejka
neúnavně pracoval, odpočívala klidně sedmihaléřová pozůstalost po
Františku Šafránkovi ve státním depozitu v pancéřové síni mezi
jinými obnosy a kolem chodil s nabitou ručnicí voják sem a tam.
Pan Kamejka nelenil. Mohl
se zakrátko pochlubiti, že celkem uveřejnil v této záležitosti kolem
padesáti inzertů v pražských i venkovských časopisech, což stálo
doposud svěřenský úřad šest set korun. Diurnista Šmíd měl plné ruce
práce s psaním dopisů na všechny možné Šafránky, kteří dostávali
zčistajasna obsílky k soudu. Jen v samotné Praze je padesát osm
Šafránků.
S takovým materiálem lze
již pracovati a jest rozkoší pásti se na útrapách těchto ubožáků,
když je ženete k soudu a vyslýcháte přísně a důkladně.
A co se nazlobil s těmi
Šafránky! Některé bylo nutno dokonce předvésti, čili - jak to
roztomile nazývá úřední sloh - násilně postaviti. Tak tomu bylo u
Aloise, Benona, Artura, Viléma, Karla a Antonína Šafránka, u
Filomény. Šafránkové (ta baba strašně brečela, když pro ni ráno o
šesté hodině přišli strážníci). Dva Šafránky, Michala a Bohuslava,
stálo to existenci, ježto pro ně přišli strážníci do práce a
zaměstnavatel byl velice pohoršen.
Na tom ovšem nezáleží,
poněvadž jest třeba právu učiniti zadost.
Pak objevil pan Kamejka
dvacet Šafránků v Plzni dle adresáře města Plzně. V Klatovech našel
jich deset. Zkrátka a dobře, soudy v celých Čechách měly co dělat se
samými Šafránky. V Mladé Boleslavi byli vyslechnuti čtyři, v Kolíně
osm, v Hořicích jeden.
Pak počal pan Kamejka
říkati: „Ve Vysokém Mýtě není žádného Šafránka!“ a jednoho dne
přišel domů vítězoslavně a řekl ženě: „V Pešti je osm Šafránků!“
Dal je vyslechnouti
prostřednictvím tamních soudů a mnul si ruce: „V tom by byli všichni
čerti, abych tomu nepřišel na kloub.“
Za celé léto vzrostla
agenda okresního soudu o 629 úředních spisů a bylo třeba pro literu
Š pořídit novou registraturu a přibrati jednoho písaře.
Na podzim vrhl se na
Moravu. Učinil tak s plnou vervou...
„Nesmíme ztratit ani
chvilky,“ říkal svým podřízeným. „Teď se vrhneme na Brno, pak na
Olomouc a už to půjde jako po drátkách. Jeden okresní soud vezmeme
po druhém, pak zpracujeme Slezsko. Ano, pánové, se soudním aparátem
lze provésti dalekosáhlé věci.“
A zase vzrostla písmena Š
v registratuře o 566 spisů. Diurnistům zdálo se o samých Šafráncích.
Jednoho dne pravil pan
Kamejka vítězoslavně: „Nyní se pustíme do Vídně. Požádáme policii o
pomoc. Nesmíme ztratit ani chvilky. Třeba telegrafovat, nenachází-li
se tam nějaký Šafránek.“
Nalezl se.
Vídeňská policie
dopravila ochotně k zdejšímu okresnímu soudu jednoho Šafránka, pak
jednoho Schaffranka a jednoho Šafrána. Zvláštní náhoda tomu chtěla,
že byli všichni váženými obchodníky, kteří se nesmírně divili, že je
zatkli v noci a druhého dne odvezli do Prahy. Událost ta jest
ostatně známa z interpelace, jež byla o případě tomto podána na
říšské radě.
Pan Kamejka zářil.
„Všechno jde jako na drátkách,“ pochvaloval si, „uvidíte, že přece
jen vypátrám dědice po Františku Šafránkovi. Teď požádáme ještě
konzuláty o pomoc.“
A opět přibylo 172 nových
spisů. Konzuláty ujaly se rovněž energicky této záležitosti a tak
mohl se pan Kamejka za tři čtvrti roku právem pochlubiti krásným
výsledkem.
V Německu nalezlo se tři
sta čtrnáct Šafránků, ve Francii dva, v Anglii devět, v Rusku
třináct (zjištěni a odvezeni na Sibiř), v Turecku vynašli jednoho
Šafránka beje, ve Španělsku nenalezli žádného, zato v Americe
osmdesát. Z Austrálie nedošla odpověď, z Pekingu přišla záporná, z
Tokia nadšené psaní, že tam není nikoho toho jména.
„Pánové,“ řekl radostně
pan Kamejka ku svým podřízeným úředníkům, „všechno se počíná
vyjasňovat. Uvidíte, že do dvou let vypátráme dědice, nesmíme však
do té doby na věc zapomínati. Třeba znova dopsat jednotlivým soudům,
pátrati, hledati, nedati si oddechu. Výlohy činí doposud jen
jedenáct tisíc korun, toť maličkost vůči důležitosti tohoto právního
jednání.“
I pátralo se dále, až
jednoho dne přišel pan Kamejka do kanceláře velmi slavnostně naladěn
a řekl k diurnistovi Šmídovi: „Zaveďte, prosím, se mnou protokol
ohledně dědictví po Františku Šafránkovi. Nesmějte se, prosím,
nezbláznil jsem se, pánové. Buďte tak laskav a ptejte se mne dle
obvyklých formalit. Jmenujete se? Odpovídám: Jan Kamejka. Byl jste
snad nějak zpříbuzněn se zesnulým Františkem Šafránkem? Odpovídám,
pánové: Byl... Vidím vaše vzrušení: Ano, pánové, konečně jsme se
dopracovali k cíli. Moje matka se jmenovala za svobodna Šafránková.
Včera jsem to nalezl při prohlídce našich rodinných spisů. Měla
bratra Františka Šafránka, příslušného do Ounětic. Tento bratr byl
mnohem mladší než ona, vyučený kamnářem a jest totožný se zemřelým
Františkem Šafránkem, zůstavitelem dědictví. Přihlašuji se k tomu
dědictví a prosím, aby byl se mnou zaveden protokol!“
Trvalo ještě pět let, než
byly vyřízeny některé malé formality a po těch pěti letech ujal se
pan Kamejka dědictví. Ze státní depozitury bylo mu vyplaceno
oněch sedm haléřů, které až do své smrti nosil pozlacené jako
přívěsek k hodinkám.

|
V Králové Poli u Brna vyšlo 25. února t. r. 1. číslo realistického
čtrnáctideníku Našim dětem redakcí Zd. Wiedermannové-Motyčkové.
Časopis ten věnován je dětem do 10 let a obsahuje poučení o
politické situaci, o geologii se zvláštním zřetelem na devonský
útvar, poučení o finančních spekulacích Průmyslové banky, tržní
zprávy z trhů, zprávu o českoamerické Národní radě, článek o českém
kapitálu v Srbsku, zkrátka všechno, co děti realistů od 4 let do 10
věděti mají. Jak působí tento časopis na dětskou duši, o tom svědčí
následující rozmluva čtyřletého Pepíčka, syna profesora Zikmunda,
věrného přívržence strany realisticko-pokrokové, kterou Pepíček vedl
po obědě se svými rodiči.
Otec: „S naší služkou nelze již vydržeti. Všude se zdrží hodinu ...“
Pepíček: „Tatíntu, to povjídal náš doktoj Hejben: Je toho dost, co
nás fojmuje, ale i dost toho, kjde se človět může fojmovat sám. Vůje
je pjotivou fatalismu, vůje může utvážjet tjedy i pjostžjedí. Človět
joste k vyššímu úkoju, má-li jej.’ “
Matka (nadšeně): „Dobře, Pepíčku, dostaneš pětník!“
Pepíček: „Nech si pjetnít pjo sebe, mjaminto! Uč se spožjit. Cutr
bude dražší. Rafináda z Vídně stojí za 100 kijogjamů 72,50 až 73
kojun. Z Pjahy 71,75 až 72 kojun 25 hajížů. Za pjetníčet nedostaneš,
mjaminto, moc cutru.“
Otec: „Dobře, synáčku, každý má spořit, i malí chlapci.“
Pepíček: „To dobje chápeš, tatíntu. Já budu spojžit a toupím si
jadium. To je, tatíntu, kovový pjvek. Jest bílý tov, ktejý na
vzduchu jichle se slučuje s kyslítem. Jozkjádá mocně vjodičtu,
spaluje papíj, dyz ho k nemu pjiložíš.“
Matka: „Copak je nového, Pepíčku?“
Pepíček: „Vjechním státním zástjupcem v Pjaze byl jmenován Sandmann
a papjež chce opustit Jím a odstěhovat se do Jakousta, poněvadž
Itajie sjaví jetos čiricetijet jubijeum sjednocení. Pojitita, mijí
jodiče, je vůbec tjed jozházená. Pši vojbách to teď jealisti
vyhjajou na ceje cjáře.“
Otec (upřímně ho líbá).
Pepiček: „Mně sje v noci zdájo o pajagjafu čtijňáctém. Pak sje mje
zdájo, že byjo nové ministejstvo a tam že byl ten starej hrabě
Wickenbujg, dosavadní sekční. šéf v ministejstvě vežejných pjací,
maminto. A pak jako kdyby k mojí postýjce pšišel místodjžitel hjabě
Tůn a povídal: ,Nazdáj jealisti!’ a doktoj Fidlej, ten mě držej za
rutu a chtěl, abych koupij akcie nového českého cjukjovaju v Sjbsku,
ktejý povojija skupština, aby mjela němectá akcijová spoječnost v
Jezně v Bavojstu stek.“ (Seskakuje ze židle.)
Matka: „Kam jdeš, Pepíčku?“
Synáček: „Budu psjat Machajovi o autogjaf a pat napjíšu do Času, že
je nepjodnost dědičná.“
A Pepíček, maje v kapse časopis Našim dětem, odchází, hvízdaje si
pochod.
(Ve dveřích:) „To je z Johengjína, tatíntu ...“

|
Nežli odjela paní Kohoušková s Karlem a Ladou na letní byt, pravil k
ní manžel: „Pamatuj si, drahoušku, že dětství je doba hry. A dětská
hra že je každé lehké a volné zaměstnání dětí bez vážného účelu, při
němž se tělesná i duševní stránka jejich vzdělává. Proto dovol jim,
ať na venkově volně se pohybují, ať si hrají, ať užívají všeho, co
poskytne jim zábavu, radost. Musíme přece podporovat jejich tělesný
vývoj ...“
Nato projevila paní Kohoušková jakousi obavu, zdali přiveze nazpět
Karlíka i Láďu živé a zdravé, když poskytne jim největší volnost,
kterouž obavu pan Kohoušek pokusil se vyvrátit prohlášením:
„Drahoušku, kdybys dětem zakazovala, tam že nesmí jít, to a to
dělat, právě to udělají, jako ty děti v parku, když jim hlídač
říkal: ‚Dětičky, ne abyste dávaly veverkám v kleci hořké mandle, to
by pošly!’ A dětičky neměly nic jiného na práci než koupit hořké
mandle a otrávit jimi veverky.“
Paní Kohoušková dopřála tedy synáčkům na venkově největší volnost.
A oni také této volnosti užívali. Napřed se seznámili se synem
obecního strážníka, který vodil je na loupežné výpravy na nezralé
ovoce, na lusky a který naučil je kouřit bramborovou nať z ohavně
páchnoucí porcelánky, o které tvrdil, že ji vzal panu faráři z
besídky. Zprvu přicházeli domů bledí, stěžujíce si, že je jim
špatně.
„Silný venkovský vzduch je omamuje,“ psala matka otci. - Později
zdraví jejich se zlepšilo, poněvadž zvykli si na nezralé ovoce i na
kouření bramborové nati, a když seznámili se prostřednictvím syna
obecního strážníka s Václavem Pejšů, synem dozorce z blízkých lomů,
přijal je tento, jinak vůči cizincům upjatý, velmi vlídně, když
Karel i Láďa vykouřili po plné dýmce bramborové nati, aniž by se
zakuckali nebo dokonce omdleli, jako loni jeden hoch z města, když
vykouřil jen půl dýmky.
„S tím klukem nebylo nic,“ řekl k nim Václav. „Jednou sněd jen dvě
zelená jablka a stonal týden. Pak si hrál s učitelovic kluky na
kněze ...“
„Dneska máte šťastnej den,“ řekl k Láďovi a Karlovi Vojtěch
policajtův, když rozloučili se večer s Václavem, „moc šťastnej den
máte, když Vašek udělal z vás svoje kamarády.“
Druhého dne ráno shledali se všichni u lesa a Vašek vlídně jim běžel
naproti.
Pak vtrhli za řevu mezi stromy, poněvadž Vašek řekl, že to hajného
velmi zlobí, když někdo v lese huláká. Uřezali také mladé doubky a
udělali z nich hole, kterými mlátili do stromů.
Tak se příjemně bavili, až slyšeli zvonit poledne, a vraceli se
rozmrzeni, že na ně hajný nepřišel, poněvadž, dle vyjádření obou
domorodců, není větší zábavy než se dát chytat tlustým hajným.
„Odpoledne přijďte ke kříži,“ vybízel je Václav, „něco vám ukážu.“
Nemohli se dočkat odpoledne, jídlo jim nechutnalo, poněvadž snědli v
lese spoustu osladiče, a když uviděli u kříže Vojtu s Vaškem,
radostně poskočili.
„Hoši,“ řekl tajemně Václav, „dneska nesmí nikdo z lidí vidět, co
jsem přines. Pojďme do jeskyně v háji.“
Když byli v jeskyni, vytáhl z kapsy tři trubičky.
„Co je to?“
„Dynamitové patrony, hoši,“ řekl Václav s hrdostí, „těmi lámou v
lomech kámen a já je vzal ze skladiště. Kdyby teď vybouchly, tak z
nás, lidi, jak jsme tady, nenajdou nic.“
„Ale ony nevybouchnou,“ pokračoval klidně, „poněvadž se musí
zapálit. K tomu je třeba téhle šňůry, které říkají lunt. Ta se dá
sem dovnitř té trubičky a zapálí, pak se odejde a za chvilku, jako
když hrom bije, všechno lítá do vzduchu.“
„Když s tím praštíte o zem, tak taky vyletíte do vzduchu,“ vykládal
se zanícením, „a když máte s sebou takový dynamit, nemusíte se
nikoho bát...“
„Hoši,“ řekl vřele, „Karlíku a Láďo, že vás mám rád, tak vám dám
každému jednu patronu.“
Strčil jim dynamitové patrony do kapes a jednu si ponechal, když
vtom nahoře nad jeskyní ozval se hněvivý hlas: „Zatrolení kluci,
kolikrát budu říkat, že sem nikdo bez dovolení nesmí!“
„Hajný,“ vykřikl Václav, „hoši, utečme,“ a již vyrazili všichni z
jeskyně a prchali.
„Láďo,“ křičel Karlík, „ať neupadneš.“
Láďa se zastavil a oběma přišlo na mysl, že mají v kapse dynamit.
Zůstali stát, zatím co Vašek s Vojtěchem byli již daleko v lese.
„Karlíku, já mám strach,“ šeptal Láďa, „já to zahodím.“
„Proboha, Láďo,“ zoufale dal se do nářku Karel, „jak to zahodíš, tak
nás to roztrhá.“
Láďa se dal do pláče a Karel, vida ho plakat, naříkal také zoufale.
„Nehýbej se,“ napomínali jeden druhého, „sic ti to v kapse může bít
jako hrom.“
„Co budem dělat,“ naříkali, celí zdrceni přátelským dárkem Vaškovým,
„my s tím neumíme zacházet.“
„Vaškovi je hej,“ plakal Karel, „jeho otec je dozorcem v lomech, tak
by se lidi nedivili, kdyby ho to roztrhalo, když mají dynamit doma,
ale co by nám řekli?“
Mluvili nyní ze strachu hrozné věci a vzlykajíce vykládali sobě, jak
je to strašné, když najednou zmizí ze světa. Malovali jeden druhému
obraz výbuchu, jak poletí, do vzduchu a jak z nich nezůstane ani
kousek.
Sedli si do trávy a pláčem připravovali se na poslední hodinku,
neboť pomalu utvrzovali se v myšlénce, že patrony jim dřív nebo
později vybouchnou v kapse.
Vykládali jeden druhému své hříchy, hladíce druh druha po tváři.
„Vidíš, Karlíčku, já ti vzal jednou pětník z kapsy.“
„Já, Laďoušku, sved jsem ten cylindr z lampy na tebe.“
„Otče náš, jenž jsi na nebesích, nehýbej se, posvěť se jméno tvé,
nevrť se.. . Zdrávas Maria ... Karlíčku, už maminku neuvidíme, pro
Ježíše Krista Pána našeho, ty se tolik vrtíš.
„Nezdá se ti, Laďoušku, že už, Ježíši Kriste, něco praská? Ó, ó, ó,
ó, já jsem utrh mouchám křídla a teď mne pánbíček trestá. Ó, ó, ó, ó
. . .“
„Karlíčku, dej mi pusu!“
„Ládíčku, co potom řekne teta?“
„Modleme se, Karlíčku!“
„Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé. . . Zdrávas
Maria ... Umíš Věřím v Boha? Věřím v Boha, Karlíčku, tak začnem ...“
Stíny se krátily, nastával večer, a čím tma večerní větší se
stávala, tím větší strach zmocňoval se obou nešťastně obdarovaných,
kteří nepřestávali plakat a vzývat nebe o pomoc . . .
Byly to vzdechy trosečníků jen tak tak udržujících svůj život na
slabém vraku . ..
*
„Tady je vedu, milostpaní,“ řekl tlustý hajný pozdě večer k uplakané
paní Kohoušková, „našel jsem je ubrečené v lese s dynamitovými
patronami v kapse. Nalupají jim, milostpaní, já už jim sám pár taky
strčil...“
Když byla exekuce vyřízena a po úplném doznání nešťastní dynamitníci
usnuli v posteli, vzpomněla si paní Kohoušková na slova svého
manžela: „Dětská hra je každé lehké a volné zaměstnání dětí bez
vážného účelu, při němž se tělesná i duševní jejich stránka vzdělává
...“
A v tu dobu z domku dozorce v lomech ozýval se úpěnlivý nářek Vaškův
...


|
Iz
polka Iisusa Christa
Deník popa Maljuty
Z
pluku Ježíše Krista
Březen (Zlatoust)
Bohumilí arcipastýři, pastýři a všichni věrní synové pravoslavné
církve ruské spolu s Alexandrem IV. (Kolčakem), z boží milosti carem
všeruským, vyhlásili pronásledování bolševických pohanů. Z našich
bratří byl zformován prapor, ke kterému přidali dva prapory Tatarů a
Baškirců. To je pluk Ježíše Krista.
Když jsme vyjížděli z Čeljabinska, volalo na nás kupecké
obyvatelstvo na nádraží: „Ať žije kapitalismus!“ „Vpřed za
pravoslavnou víru!“ Všichni Tataři a Baškirci v našem pluku
odpověděli hromovým „Hurá!“
Březen (Birsk)
Z boží milosti jsem byl jmenován plukovním adjutantem. Mám naději,
že uvedu do pořádku své finance, rozvrácené bolševiky -
pronásledovateli sluhů božích.
Odlukou církve od státu nás zbavili platu, tvrdíce, že se nezabýváme
prací, ale okrádáním lidí. Proto se také my kněží všichni
shromaždujeme kolem Alexandra IV., Bohem nám daného sjednotitele a
budovatele nové monarchie na svaté Rusi.
Kéž mu pomůže Bůh v tomto velikém díle, kéž sešle na lidovou armádu
své požehnání!
Ve městě jsme postříleli několik tuctů bolševiků, kterým jsme zuli
boty a prodali plukovnímu skladu. Dnes jsem spráskal několik vojáků,
aby nezapomínali, že disciplína znamená bázeň boží.
Duben (Ufa)
Náš pluk Ježíše Krista uspořádal pogrom na židy. Každý, komu je
drahá znovuvzkříšená vlast a církevní život, kdo si váží svatého
učení evangelia, komu jsou drahá přikázání Kristova, šel bít židy.
Já sám jsem na' hlavní ulici utloukl kamenem jednu babku.
Kéž nás Hospodin posílí ke službě pravdě boží a slávě Prozatímní
sibiřské vlády!
Duben (Belebej)
V Belebeji jsme postavili několik šibenic. Kéž se stanou šibenice
Alexandra IV. skutečnou školou života, pramenem živé vody, kterou
nám náš pán Ježíš Kristus dal ve svém evangeliu.
Květen (Ufa)
Na frontě triumfuje Antikrist. Rudí nás vyhnali z Buguruslanu. Zítra
uspořádá Jeho Osvícenost biskup Andrej procesí přes celé město.
Po procesí bude zase pogrom na židy, poněvadž ufská posádka a
brigády uralských horských střelců mají nedostatečnou výstroj.
Červen (Ufa)
Zdá se mi, že mobilizování Tatarů a Baškirců kolem opuštěného oltáře
pravoslavné církve je zbytečné.
Naši vyklidili Menzelinsk. Rudí nás ženou po Kamě. Padl jim do
zajetí jeden báťuška, který obsluhoval kulomet u 27. čeljabinského
pluku, a oni ho místo lásky křesťanské zastřelili. Rudí střelci
začali nemilosrdně pronásledovat armádu cara Kolčaka. Ve svém kázání
v katedrále biskup Andrej včera pravil: „Lépe krev svou prolít a
získat mučednickou korunu, než připustit, aby byla Ufa zhanobena
rudými,“ a dneska už z Ufy ujel. Ve svém zvláštním poselství nás
vyzývá, abychom jej následovali, abychom se dali cestou hrdinského
utrpení při ochraně svatyň.
Náš transport se chystá odjet zítra ráno v šest hodin na Zlatoust.
Doufám, že nám Bůh pomůže a že budeme moci ještě do rána postřílet
poslední skupinu rudých, zavřených ve vězení.
Červen (Čeljabinsk)
Buď zmužilý, Alexandře IV.! Jdi na svou Golgotu! S Tebou je církev
svatá, šlechta, kupci, důstojnci a statkáři. Tvé vojsko, které rudí
porážejí, přechází na jejich stranu, ale s Tebou je vojsko nebeské.
Rudí dobyli Ufu, Perm, Kungur, Krasnoufimsk, táhnou na Jekatěrinburk
a blíží se k Zlatoustu. „Zhynuly od slz oči mé, zkormoutily se
vnitřnosti mé“ (Pláč Jeremiášův, kap. 2, 11).
Evakuujeme Čeljabinsk.
Červen (Omsk)
Hospodine! Zbav nás bázně před bolševiky. Jal nás strach z rudých
střelců. Děsíme se neznámého konce ... Evakuujeme Omsk.

|
Výbor zábavního a dobročinného spolku „Pravý dobrodinec“ konstatoval
začátkem měsíce prosince, že spolkové jmění obnáší 120 K. Samo sebou
se rozumí, že ihned počali se členové spolku radit ve spolkové
místnosti, jak naložit účelně a dobročinně se jměním spolkovým
vzhledem k vánočním svátkům. Předseda stal se vlivem piva
sentimentálním a jal se hovořit tklivým hlasem o vdovách a
sirotcích. Počal líčit ponurými barvami jakýsi nejasný případ chudé
vdovy, která se oběsila na vánočním stromku. Pak se dal do skytání a
objednal si slivovici. Jednatel objednal tři láhve vína a výbor
počal uvažovat poznovu, jak naložit dobročinným způsobem se
spolkovým jměním. Konečně předseda, který počal si lít slivovici do
vína, podal návrh, aby bylo vyhledáno pět vdov na základě inserátu
do novin, kterým vybízejí se nejchudší, bezúhonné, v bídě se
nalézající matky-vdovy, aby podaly své žádosti o podporu do spolkové
místnosti mezi pátou a šestou hodinou odpolední. Dá se jim pak po
dvaceti korunách, to jest dohromady sto korun, poněvadž ale spolkové
jmění obnáší 120 K, zbývá dvacet korun. Co s nimi? Rozluštili to
moudře. Do půlnoci propili rukou společnou a nerozdílnou obnos, s
kterým nevěděli před půlnocí co dělat, a zaokrouhlili tak rozšafně
spolkové jmění.
Inserát v Malém oznamovateli počal účinkovat. Předseda sedával ve
spolkové místnosti od pěti do šesti, pil pivo a uděšeně přijímal
žádosti chudých vdov. První den přišlo poštou dvacet a osobně
doručeno šedesát.
Předseda stal se nervosním a s hrůzou pozoroval, že už nemůže
plakat. Dojímaly ho ty vdovy a siroty, hrnoucí se proudem do
místnosti. Líbaly mu ruce, naříkaly a plakaly. Jedna vdova přivedla
s sebou dvanáct dětí. Ubožák díval se vyvalenýma očima, jak ta
vypůjčená děťátka, podobající se dvojčátkům, na dané znamení
spustila hrozný nářek a počala mu lízat v pravém slova smyslu ruce.
Zamaštěná a špinavá ústa hleděla na něho tak nějak dojemně, že málem
byl by sáhl do kapsy, aby ze svého podělil sirotky krejcary, když
vtom beze všeho zaklepání vhrnula se do místnosti nová výprava.
Tentokráte jenom pět dětiček vedených ženou smutného výrazu. Výraz
ten se změnil okamžitě, jakmile ubohá žena zpozorovala první
dojemnou skupinu.
Přiskočila a počala políčkovat matku dvanácti sirotků. „Já jsem
vdova,“ křičela, „ty máš ale muže a jíte husičky, z celého domu
vypůjčuješ si, mrcho jedna, děti a chodíš žebrat od domu k domu.“
Předseda díval se s hrůzou na nový obrat boje. Přepadená přerazila
jeho deštník o novou prosebnici, zatím co vrhly se dětičky na sebe a
vymáčkly sklo ve spolkové knihovně.
Předseda se dopálil. Začal do toho všeho mlátit pěstí, číšník
vyhazoval falešnou matku a hostinský odstraňoval z místnosti druhou,
jeden sirotek za druhým lítal na ulici, pak bylo ticho, jen předseda
volal do výčepu: „Přineste mně koňak!“
Pak před šestou hodinou spadl předseda se židle. Vypil dvacet
koňaků, strhl na sebe ubrus a s ním všechny žádosti o vánoční
podporu.
Když se členové výboru sešli, spal předseda vedle v pokojíku na
pohovce a oni měli dojem nějaké tragedie, která se zde asi odehrála.
Pili toho dne střídmě a propili jen 15 K, zbylo tedy, když dali
zasklít knihovničku, ještě spolkového jmění 80 K a odpadla jedna
vdova. Podělí se jen čtyry po 20 K.
Druhého dne zasedal a přijímal žádosti jednatel. Byl to člověk
nervosní. Dopálil se hrozně, když jedna žadatelka počala mu objímat
kolena.
„Ven!“ zařval, „pryč, to je hrozné!“
Pak se tam objevila jedna mladá hezká vdova. „Ne, nechci ničeho
slyšet,“ křičel, „dejte sem žádost a dobrá! Rozumíte! Nejsem
chlapec! Hrome!“ Pak přišli členové výboru a počali vážně mluvit o
dobročinném účelu spolku.
Předseda požadoval náhradu za rozbitý deštník. Chtěl 20 K za deštník
a námahu spojenou s jeho včerejším úřadováním. Vyčetli mu, že spolek
odírá, že je alkoholik.
Jednatel křičel, že kdyby předseda měl dostat 20 K, že by se vůbec
měla platit útrata všem úřadujícím členům výboru. Chtěl konečně dvě
koruny, poněvadž si dal v úředních hodinách biftek a tři plzeňské.
Debata byla stále ohnivější. Pak se shodli na jedné věci. Lépe jest
podělit jen dvě řádné vdovy po 20 K, nežli aby 20 K přišlo do
špatných rukou.
Když se rozcházeli, bylo spolkové jmění opět menší.
*
Když přišel Štědrý den, bylo v pokladně spolku šedesát osm haléřů a
na stole 320 žádostí chudých vdov.
„Pánové,“ řekl předseda, „vlivem okolností, které jsme nemohli
předpokládat, sešlo letošního roku z vánoční nadílky. Zbývá ještě
rozhodnout, co udělat se zbývajícím jměním šedesáti osmi haléřů.
Navrhuji, aby tvořilo základní počátek jmění k našim dobročinným
účelům budoucího roku, kterým tímto provolávám hlučně ‚nazdar!’„


|
I
Za presidentství občana José Joaquima Errazuviza v republice Chile
stala se podivuhodná věc občanu Manuelu Nuñes.
Několik let před zvolením Joaquima Errazuviza presidentem republiky
bydlel v podnájmu s jistým Concepcionem, který padělal směnky. V té
době dělal Manuel Nuñes lokálního referenta časopisu hájícího zájmy
indiánských míšenců a stal se také rádcem občana Concepciona v
záležitosti padělání směnek, poněvadž měl jistější ruku při
napodobování podpisů.
Když pak to propuklo, utekl do Peru, odkud zaslal dopis k hlavnímu
soudu do Valparaisa, že on je sám viníkem a že občan Concepcion je
nevinnou obětí úřadů. Tento rytířský čin postačil k osvobození
občana Concepciona.
Občan Concepcion mezitím prodělal revoluci proti presidentovi
Domingovi a přidal se na stranu občana José Joaquima Errazuvizy,
který byl po zdařené revoluci, při které hrál občan Concepcion úlohu
rozšiřovače pamfletů proti presidentovi Domingovi, jmenován
presidentem republiky Chile.
Následkem toho stal se vrátným v ministerstvu zahraničních
záležitostí, kde byl hlavní osobou sám ministr, osobní přítel nového
presidenta republiky, občan Diego Portales.
V té době vrátil se z dobrovolného vyhnanství v Peru i občan Manuel
Nuñes, navštívil svého starého přítele, vrátného v ministerstvu
zahraničních záležitostí, občana Concepciona, který ho uvítal s
otevřenou náručí.
Když se s ním loučil, řekl vrátný v ministerstvu zahraničních
záležitostí: „Pozítří buďte doma, milý příteli Nuñesi. Nějaké místo
už vám obstarám.“
Pozítří byl tedy občan Manuel Nuñes povolán do ministerstva
zahraničních záležitostí k sekčnímu šéfovi ministerstva občanu
Prietovi.
„Vzhledem k vašim zásluhám o republiku,“ řekl k Nuñesovi sekční šéf
Prieto, „jste jmenován naším vyslancem v černošské republice
Libérii. Politický rozmach naší republiky vyžaduje míti své zástupce
i v nejodstrčenějším koutě zeměkoule. „
Usmál se: „Kde, jak se říká, dávají lišky dobrou noc. - Slyšel jste
jistě o černošské republice Libérii?“ Nuñes zavrtěl hlavou.
„To nevadí,“ řekl sekční šéf ministerstva zahraničních záležitostí
Prieto, „zavolám sem přednostu statistického oddělení.“
Zavolaný přednosta jevil velké rozpaky.
„Podle almanachu,“ pravil nejisté, „černošská republika Libéria musí
na zeměkouli existovat. Podle abecedního pořádku: Kalifornie,
Kanada, Libéria. Bohužel však doposud neměl jsem příležitosti
zjišťovat ve svém oddělení sebemenší narážky na černošskou republiku
Libérii. Neobdrželi jsme doposud žádné noty od těch pánů. Proto také
náš zájem o dotyčnou zem byl velice nepatrný. Pan ministr
zahraničních záležitostí nikdy se ve svých řečech v dolní sněmovně
také nedotkl onoho státu. Jestli však si přejete, mohu vám obstarati
do zítřka zeměpisný atlas.“
„Dobře,“ řekl slavnostně sekční šéf ministerstva, „zítra tedy před
obědem sejdeme se zde a prostudujeme zeměpisný atlas.“
Když se loučil ve dveřích s vyslancem Nuñesem pro černošskou
republiku Libérii, řekl otcovským tónem: „Nezapomeňte, že
diplomatickou řečí je franština.“
Vyslanec pro Libérii koupil si na cestě domů Rozmluvy Španěla s
Francouzem.
II
„Musím vám říct, pane vyslance,“ řekl slavnostně druhého dne sám
zahraniční ministr Santa Bulnez, když se dostavil Manuel Nuñes do
ministerstva, „že se tu stala určitá mýlka. Nebyl jste jmenován
obyčejným vyslancem pro republiku Libérii, ale ministrem-vyslancem.“
Manuel Nuñes se hluboce uklonil.
„No,“ řekl ministr zahraničních záležitostí Bulnez, „doufám, že
umíte jíst na hostinách levou rukou. Obnos na reprezentaci musíte
využít k tomu, abyste seznámil cizinu s naší republikou. Tedy
upozorňuji vás ještě jednou: když uspořádáte banket, tak jezte vždy
levou rukou, ve které držíte vid-ličku. Nožem se jenom krájí. Nožem
se nejí. Dort neberte do ruky. Potom se nešťourejte v nose při
hostině. Myslete vždy na to, že musíte reprezentovat v cizině
republiku Chile. Jestli trpíte snad na větry, vzpomeňte si, že
nejste mezi Indiány v Andách, někde mezi Arankány nad řekou Toletem.
Míň pouštět větry a víc myslet na zájmy republiky.“
Po těchto slovech odešel, pozdvihuje hrdě a vznešeně hlavu. Za
chvíli po tom přitáhl přednosta oddělení pro statistiku s velkým
zeměpisným atlasem.
Sekční šéf ministerstva zahraničních záležitostí a Manuel Nuñes
pozorovali společně s nadšením zářící obličej šéfa oddělení pro
statistiku, který tvářil se tak, jako by byl objevil nový díl světa,
kolem kterého jezdily půl století parníky a nevšimly si, že je to
nějaká nová pevnina.
„Neřekl jsem vám,“ křičel, „že černošská republika Libéria existuje?
Chcete důkazy, pánové?“
Otevřel na stole zeměpisný atlas: „Zde máte moře Karibské a zde máte
Libérii. Pojedete na Limu v Peru.“
„Dovoluji si upozornit,“ řekl sekční šéf ministerstva zahraničních
záležitostí, „že mně ještě nic není známo o tom, zdali byl již
zrušen válečný stav mezi naší republikou a republikou Peru. Ostatně
můžeme se optat po telefonu v ministerstvu vojenství.“
„Můžete ject přes Peru,“ oznámil Manuelovi Nuñes, když se vrátil od
telefonu, „válečný stav byl již před dvěma měsíci zrušen.“
„To je výborné,“ zvolal přednosta statistického oddělení, „nemusíme
alespoň měnit plán cesty. Tedy přes Peru na
Ecuador, Kolumbii, Venezuelu a potom přes moře do Libérie.“
Manuel Nuñes, ubíraje se z ministerstva zahraničních záležitostí do
svého bytu, stavěl se opět v knihkupeckém krámě a koupil si mapu
světa a knihu ceremoniáře při dvoře chilské republiky doktora Benuto
Umění jisti na hostinách.
Během čtyř neděl, které mu zbývaly do odjezdu, bylo vidět
ministra-vyslance pro černošskou republiku Libérii prodělávat kurs
dobrého chování u seňory Ričardo, bývalé prostitutky, potom známé
tanečnice, potom majitelky koncese Školy pro elegantní chování ve
velkém sále paláce Los Diâvolos ve Valparaisu, která uveřejňovala v
časopise Nuestro Politico inzeráty, že každodenně o pěti hodinách
pije se máte v její síni pro tanec, kde naučí se každý vybranému
chování.
Ostatní čas věnoval nový ministr-vyslanec pro Libérii Manuelo Nuñes
bedlivému studiu knihy Rozmluvy Španěla s Francouzem a knihy
ceremoniáře při dvoře chilské republiky doktora Benuto Umění jisti
na hostinách.
Ku svému údivu shledal, že španělský jazyk a francouzský patří do
skupiny jazyků románských, že ty dva jazyky mají být mezi sebou
příbuzný.
Kdyby byl sebevíce se snažil prostudovat Rozmluvy Španěla s
Francouzem, nemohl nijak tomu přijít na kloub. Učil se stránku za
stránkou nazpaměť:
„Otec, matka, děti, synové a dcery, vnuci, vnučky jsou členy rodiny.
Žije-li ještě tvůj otec?
Kolik dětí mají tví rodiče?
Bud svým milým rodičům za všechna dobrodiní vděčen.
Mladší bratr mého otce byl rolníkem.
Můj pradědeček měl sedm dcer.
Jeho prababička měla dva syny.
Jeho pradědeček byl synovcem bratra svého otce.“
Manuelo Nuñes učil se nazpaměť stránku za stránkou z knihy Rozmluvy
Španěla s Francouzem.
Potom se též z knihy ceremoniáře doktora Benuto naučil, že při
diplomatických hostinách se nesmí krkat, plivat na podlahu a
bagovat.
Krátce před odjezdem navštívil ho šéfredaktor úředního listu
Republika Chile.
„Veřejnost,“ řekl, „sleduje, pane rninistře vyslanče, s neobyčejným
zájmem vaši činnost ve službách Chile. Vaše diplomatické schopnosti
jsou nejlepší zárukou, že naše zahraniční politika je vedena opravdu
skvělou linií. Získáváme neustále nové spojence, reprezentujeme se v
cizině. - A budu se velice těšit, když nám pošlete v úřední list
občas nějaký článek o své působnosti.“
Manuel Nuñes odjel do Libérie. Ve vlaku i na palubě lodi bylo ho
vidět s mapou světa a s knihou Rozmluvy Španěla s Francouzem, ze
které se učil nazpaměť francouzsky:
„Je čas k obědu.
Nemám hlad.
Je prostřeno na stůl.
Bratr při obědě sedával vedle vás.
Zde chybí příbor.
Rýže. Kroupy. Krupice.
Vepřové maso se též udí.
Pekl jsem skopce.
Křen s octem.
Syrové hovězí maso dává se k jídlu slabým lidem. Toto maso je tak
tuhé, že ho nemohu jisti. Můj bratranec uměl rozkrájet koroptev.
Jahody jím nejraději s vínem a cukrem. Vzal jsem zavděk skromnou
hostinou.
Potok je mělký a úzký, řeka hluboká a široká, rybník je často hlubší
a širší než potok. Skřípe často v noci zuby. Jděte s dítkem do
dětské nemocnice. Kráva a vůl patří mezi dobytek.“
III
Za dvě neděle měl ministr-vyslanec Chilské republiky Manuel Nuñes
velkou slávu po celé republice Libérii. Bylo to u příležitosti
odevzdání pověřujících listin presidentu republiky Libérie občanu
Zanrique, velice příjemnému černochu, který mluvil francouzsky,
anglicky, německy, arabsky, turecky, holandsky, dánsky, finsky,
rusky a švédsky.
Jeho předkové byli za francouzského krále Ludvíka XV. lámáni kolem v
Saint Prince při nějakém vzbouření černošských otroků.
Článek v úředních novinách republiky Libérie, líčící přijetí
ministra-vyslance republiky Chile Manuela Nuñesa s pověřovacími
listinami u presidenta republiky Libérie Zanriqua, byl neobyčejně
stručný:
„Včera představil se u presidenta republiky s pověřujícími listinami
vyslanec-ministr republiky Chile Manuel Nuñes.“
Opoziční list, za kterým stál potomek černocha Fally, který za
Ludvíka XV. byl francouzskými úřady pomalu upálen na rožni, napsal
při té příležitosti:
„Neznáme doposud, jaký výsledek může mít pro naši republiku objevení
se ministra-vyslance Manuela Nuñesa z jisté, neznámé nám republiky
Chile. Víme prostě však toto, že se hlava naší republiky přespříliš
zajímala s tou osobou, která udělá nejlepší, když vyhledá si někde
naprostý klid ...
Konfiskováno
Divíme se opravdu ...
Konfiskováno
Že takový ...
Konfiskováno
Což ovšem nám není směrodatným. Neboť celá rozmluva, kterou měl náš
president s vyslancem-ministrem republiky Chile, podle
stenografických záznamů zpravodaje ministra vnitra byla tato:
Pan president: Jsem opravdu rád, že vy tak mlád získal jste svou
pílí takové zodpovědné místo.’
Manuel Nuñes: ‚Dědeček je nejstarší člen naší rodiny.’ Po delší
pomlčce Manuel Nuñes: ,Můj bratr je o dvě léta starší než já. Bude
mu brzo osmdesát. Jsem dosti velký a silný na svůj věk. Jste-li též
povinen vojenskou službou? Jste právě v nejlepších letech.
Nevypadáte tak starý jako já. Jsme téhož věku.
Některé lesní stromy mají listí a nazývají se stromy listnaté, jiné
mají jehličí, a proto je jmenujeme jehličnatými stromy.
Některé houby jsou jedlé a jiné jsou jedovaté.
Pro déšť nemohou často rolníci svých rolí vzdělávati.
Břevno je otesaný kmen.
Chci límec a pár manšet.
Očekávám list poste restante.
Horečka stoupá kvečeru.
Zdvihněte levou nohu.
Jezte každý den zeleninu.’
Při této rozmluvě, kdy se náš president nedostal k slovu, kdy
vychrlil občan z Chile Manuel Nuñes lámanou franštinou tyto
obdivuhodné věty, byl nucen náš president tvářiti se velice
lhostejně, což ovšem ...
Konfiskováno
Jest-li nějaký blbec z ciziny . . .
Konfiskováno
Hovado chlap ...
Konfiskováno
Naše ministerstvo zahraničních záležitostí blamovalo se náležitě.
Při hostině, uspořádané na počest nového ministra-vyslance republiky
Chile, měl pan Manuel Nuñes tento proslov: .Musíme si dát stříhat
vlasy. Tento účes mně nesluší. Umyjte mně hlavu.
Oholte mi vousy, ale kníry nechte, jak jsou. Potřebuji
korespondenční lístek. Kudy přijdu nejblíž do muzea?
Uzenář bude mít kvečeru čerstvou šunku. Zastavte se však na trhu a
zeptejte se, po čem jsou kuřata’.“ A článek opozičního listu končil
těmito slovy: „Jest nesporno, že dohrál svou roli, neboť ...
Konfiskováno
IV
Ministr-vyslanec republiky Chile udržel si však nadále své
postavení.
Pořádá hostinu za hostinou, takže se reprezentuje navýsost a nikomu
kromě opozice nevadí, že ještě dnes vítá své hosty na banketech
slovy:
„Nyní jsem si právě vzpomněla, že nemáme vajec.
Vy jste mladší než já.
Zvolili jste již pro sebe maškarní oblek?“

|
Panu Hortíkovi byla svěřena čestná úloha, aby napsal proslov na
oslavu jubilea přednosty pátého oddělení, pod kterým víceméně
žalostně sloužil již na šestý rok. Jak k té cti přišel, celkem
nechápal, řekli mu, že je ze všech nejmladší, tak že to může napsat
pěkně a obsáhle. Vrchní oficiál mu řekl, že mu dá určité pokyny, a
velice lichotivě přitom podotkl, že je pan Hortík nadmíru
talentovaný člověk, ačkoliv včera ještě sám ho nazval velbloudem
kvůli tomu, že pan Hortík sečítal K 822.- + K 67.- tak, jako by se
to rozumělo samo sebou, že to dělá K 1289.-.
Pan Hortík stál tedy před hotovým faktem. Do týdne musí proslov
napsat. Pan vrchní oficiál mu též řekl, že mu ponechávají úplně
volnou ruku. Může to napsat v próze nebo ve verších.
Když pan Hortík opouštěl to odpůldne kancelář, připadal si velmi
vznešeně. Zdálo se mu, že celá budova státního úřadu nějak se
přívětivě na něho usmívá, a vstupuje do tramvaje, pomyslil si:
„Dnes, prosím, páni kolegové, dejte dolů klobouk, neb slavný den nám
nastal již.“
Zamnul si ruce vesele. Ono to půjde ve verších! A najednou jako by
mu někdo dal ránu pěstí do hlavy, zbledl a pomyslil si, jakýpak je
rým na klobouk? Všechno mu náhle připadalo tak zchátralé, jeho hlava
praskala.
Přišel domů a neřekl ani své domácí paní: „Má úcta/ mumlal jen:
„Klobouk, klobouk, klobouk, ouk, ouk, ouk.“
Míchal polévku, kterou mu celá uděšená přinesla, a stále říkal:
„Klobouk, ouk, klobouk, ouk.“
Jeho domácí paní dala se do pláče, pak šla do jeho pokoje a tam cosi
kutila, takže když přišel, aby se převlékl, našel tam na stole
všechny své klobouky, celkem čtyři, letní, bouřku a dva plstěné,
pěkně vykartáčované vedle sebe.
Srazil to všechno se stolu a vyřítil se na ulici. Musím se jít
vykoupat do lázní,“ řekl k sobě, „pak to půjde velmi pěkně, člověk
se v páře uklidní, a to by byl v tom čert, abych ten rým na ten
klobouk nenašel.“
Pan Hortík leží v lázních na pohovce a mumlá:
„Klobouk, ouk, nouk, vouk, zouk, mouk, rouk, douk, jouk.“
Když vycházel z lázní utrápenější, než tam přišel, najednou našel
slovo „brouk“.
Potěšilo ho to. „Ono to půjde,“ pomyslil si, a když seděl u uzenáře,
najednou mu přišlo na mysl: „Klobouk, brouk, stlouk.“
Radostně zaplatil a vesele vyšel ven.
„Není to sice ještě to pravé, ale ono to půjde.“
Večer v hostinci, kam každý den chodil, zavedl nenápadně řeč na
klobouky.
„Dnes jsem četl,“ řekl nejisté, „že v průmyslu kloboučnickém nastal
jakýsi úpadek, některé velké kloboučnické firmy zastavily platy.“
„Nedivte se,“ řekl jistý sekretář, „materiál jest stále dražší, cena
plstěných klobouků je poměrně nízká. Podívejte se například na můj.
Mám ten klobouk ...“
Pan Hortík už se nezdržel, ačkoliv se přemáhal, jak mohl, a za
všeobecného vzrušení počal houkat: „Klobouk, ouk, nouk, stlouk,
brouk, vouk, zouk, mouk, rouk, douk, jouk.“ Napřed se dali do smíchu
a pak se vážně na sebe podívali. Zpozoroval to, začervenal se,
zaplatil rychle a šel výčepem domů.
Po jeho odchodu říkali si o něm, že se opil a že je to hnusné, když
se mladý člověk takhle spustí.
„To dělá kořalka,“ řekl vážně pan Militký, růžový starý pán, „já měl
jednoho tovaryše, a ten když vypil půl litru slivovice, tak zas
říkal: „Hele, tele, mele, bele.“
Pan Hortík zapadl k Tomáši. Tam u černého piva vzadu seděl u stolu
sám, hlavu měl v dlaních, přemýšlel a potil se.
Chvílemi si myslil, že by bylo lépe, kdyby si odpočinul a nechal
toho.
Ale ať dělal co dělal, vždy mu bylo, jako by měl škytnout: „Ouk,
mouk, nouk, brouk, stlouk“.
„Je zde volno?“ řekl k němu jeden pán, přisedávaje naproti.
„Prosím.“ Chvíli seděl naproti němu a mlčel a pak počal mluvit o
politické situaci. Pan Hortík říkal „ano“ a „ne“. „Mně můžete
důvěřovat,“ pravil pán, „já jsem z těch dobrých Čechů, já jsem
Válka, kloboučník.“
Pan Hortík se od té doby na nic nepamatuje. Ví jen, že skočil na
nějakého pána a že ho počal škrtit a že křičel: „Ouk, nouk, mouk,
brouk.“
Dnes dlí u své sestry na venkově na zotavené a má idiosynkrazii, že
nesmí míti klobouk na hlavě. Proto chodí v ženském šátku. Je mu již
lépe a jen tak dvakrát za týden píše křídou na vrata stodoly
lapidárními písmeny: „Ouk, nouk, mouk, couk, brouk, stlouk.“
„Měl ten proslov raději skládat v próze,“ říká jeho sestra.

|
Úředník pojišťovny pan Karafiát dostal k desáté hodině večer ní chuť
na pivo. V tom by nebylo nic závadného, ani překážky by v tom
nebylo. V takovém případě stačí, když jde člověk do hospody a tam se
napije nebo opije, stačí také, máme-li málo peněz a mnoho práce
doma, když si pro pivo pošleme. Je to jednoduchý prostředek. Také si
pro pivo můžeme dojít, nebo dokonce musíme, jsme-li svobodni jako
pan Karafiát, který při svých dvaačtyřiceti letech dosud vůbec se
nezamiloval, čili mluveno řečí všech nevěst, o které se kdysi
ucházel: „potily se mu neslušně nohy.“
Pan
Karafiát nachází se tudíž krátce před desátou hodinou v této
situaci: Má důležitou úřední práci doma, píše totiž pojistky na
život a na smrt, má v jedné ruce džbánek na pivo a v duši, čili v
určitých závinech mozku, pojem přesného plnění povinností a za třetí
hledal klobouk, ale ten klobouk nemůže najít, nachází se tudíž před
možností: Buď bude klobouk hledat a než ho najde, domovnice dům
zavře... Poněvadž dělá kavalíra a nemá klíč od domu, bude ho to stát
deset krejcarů, nebo vezme si na hlavu cylindr a s tím cylindrem na
hlavě půjde si pro pivo, čímž ušetří deset krejcarů, které raději
věnuje na zakoupení piva. Tak to bylo logicky jasné, že pan,
Karafiát nemeškal, popadl cylindr a šel si naproti pro pivo.
Venku
byl strašný vítr. Zuřila bóra ve vinohradských ulicích ve zmenšeném
vydání, ale na Vinohrady toho bylo dost, když povážíme, že od
dalmatského pobřeží jsou Vinohrady tolik a tolik set kilometrů
vzdáleny.
Pan
Karafiát dal si džbánek pod paži a mistrně držel si oběma rukama
svůj pěkný cylindr. S tváří plnou hrdinství přešel Milešovskou ulici
a vstoupil naproti svému bydlišti do výčepu.
„Pěknej
cylindr, pěknej,“ povídal hostinský, „za kolik, vašnosti?“
„Kápnou tam litr, ale honem, je tam vítr a domovnice už bude
zavírat!“
„Pěknej
větříček, pěknej,“ povídal hostinský, toče pivo, „a vašnosta má
zrovna do takovýho neřádu cylindříček, chacha.“
„Vono
už to vodneslo šest krejčů,“ ozval se nějaký člověk vzadu.
Venku
zaburácela vichřice.
„Když
vono je tam taky bláto,“ poznamenal hostinský, sfukuje pěnu se
džbánku, „vašnosta by se měl chvilku zdržet. Je jen v kabátku a vono
to snad přejde.“
„Bodejť že to přejde,“ povídal člověk vzadu, „takhle to s člověkem
votočí a šup, už je v marastu!“
Pan
Karafiát nedbal těchto svůdných řečí a vyšel ze džbánkem na ulici...
Jednou
rukou třímal pivo a druhou držel si cylindr. Vichr se právě hnal
ulicí a vzepřel se do cylindru. Nový záchvěv větru, a nový a nový...
Pan
Karafiát cítil, jak vítr rve mu cylindr z prstů. Byla to ošemetná
situace. Zas nový příval větru.
A
cylindr páně Karafiátův vznesl se, sražen vichrem na dlažbu. Na
dlažbě nezůstal. Kutálel se blátem, poskakoval, pan Karafiát za ním,
cylindr zabočil za roh, pan Karafiát také. Cylindr dostal se na
náměstí krále Jiřího z Poděbrad a vichr ho hnal do tmy sadů přes
náměstí.
Pan
Karafiát se džbánkem a cylindr bez pána zmizeli v příšerném temnu
křovin, hlíny a blátivých stezek... Cylindr proběhl sady. Na rohu
ulice U vodárny natáhl se pan Karafiát o hůl nějakého pána, kterou
zlomil.
Při
pádu rozbil džbánek, ve kterém po tak trudné cestě bylo již piva jen
asi za krejcar.
Rychle
se zvedl a za proklínání pána s přeraženou holí běžel dál.
Instinktem hnán pochopil, že cylindr běží k vodárně. Ulice byly
liduprázdny.
Ano!
Tam k vodárně běží jeho cylindr. Vidí kutálející se černý předmět.
Hurá! Jen přidat do běhu.
Pan
Karafiát běží, cylindr uhání, pan Karafiát uhání a cylindr letí.
Vtom
jede elektrická tramvaj, cylindr vběhne pod rám, pan Karafiát skočí
do elektriky a nevěda, co činí, zatáhne za řemen k řidiči a křičí:
„Je pod vozem, pomozte!“ a již je opět z elektrické tramvaje dole.
Tramvaj stojí. Obecenstvo ve voze vstává a několik lidí se křižuje:
„Ježíš, Maria, Josefe, zas neštěstí.“
Konduktér je nervózní a vypouští zvědavé pasažéry. Řidič neví si
rady a rychle jede dozadu, když vtom slyší křik páně Karafiátův:
„Proboha, vždyť ho úplně rozmačkáte.“
„Ho!
Je to mužskej, možná chlapec,“ soudí někdo ve voze, „ho rozmačkáte,
kdyby to bylo něco ženského, křičel by ten člověk: vždyť ji
rozmačkáte.“ Po této úvaze jde se zúčastnit záchranných prací.
Pan
Karafiát stojí před vozem obklopen lidmi, kteří dotírají na něho
otázkami. Je spleten a odpovídá stále jedno a totéž: „Než jsem se
nadál, už byl pod elektrikou. Já ho neměl brát s sebou, to byl ode
mne nerozum. Jdu si pro pivo a vezmu ho s sebou.“
„Křik
není žádnej slyšet,“ praví rozvážně jeden z lidí kolem.
„Nadzvedněte elektriku,“ vybízí jiný, zsinalý tím neštěstím.
„Já
mám slabej žaloudek,“ zmiňuje se zcela vážně slušně oděný člověk,
„já to viděl jen jednou a už to nechci vidět.“
„Pro
mne je to nepříjemnost,“ poznamenává spletený pan Karafiát, bledý,
přestože tolik běžel.
„To je
neštěstí a ne nepříjemnost,“ vpadá do toho jeden z pánů, „vy jste,
člověče, necita.“
Konduktér dívá ze pod elektriku, kde je tma a bojí se rozškrtnouti
sirku, aby neviděl krev. „Neozývá se,“ konstatuje za všeobecného
ticha, zatímco řidič bere si svědky, že zvonil na toho nešťastníka a
že tou nehodou je ten, co je pod vozem, sám vinen.
Přihlašuje se rychle několik pánů, zatímco jiní nadávají na vozy bez
ochranných rámů. Jeden z obecenstva mluví o záchranné stanici.
„Byl
jsem tím vinen, řekněte?“ obrací se řidič ke Karafiátovi, „záleží na
tom osud mé rodiny. Mám jedenáct dětí,“ dodává a slzy se mu derou do
očí, podává přitom Karafiátovi ruku.
Pan
Karafiát vezme podanou mu ruku, stiskne ji a praví: „Nebyl jste
vinen, to vím, můžete jeti dál, mně už je to jedno.“
Všeobecné vzrušení. Několik pánů pozvedá hrozivě hole. Kdosi křičí:
„To je zvíře, to není člověk.“
Pan
Karafiát krčí rameny.
Blíží
se strážník. Jeden si přeje, aby byl zatčen, kdežto několik jiných
drží pana Karafiáta za ruce a volají: „Patról!“
Žádný
neví, co se děje. Někdo vletěl pod vůz, řidič ho varoval zvoněním,
ten někdo je přejet a tenhle barbar, pan Karafiát, chce, aby se jelo
dál přes těžce raněného nebo dokonce mrtvého.
Strážník škrtá sirku odvážně, dělá, že to všechno neslyší, podívá se
pod elektriku a pak jde k panu Karafiátovi. „Vám ulít cylindr, není-liž
pravda,“ táže se přísně.
„Ovšem, vítr mně ho vzal,“ odpovídá pan Karafiát.
„Ve
jménu zákona půjdete se mnou. Proč? Vy se ještě ptáte? Vždyť si
děláte legraci z lidí. Alou!“
Obecenstvo nespokojeně leze do vagónu, tramvaj odjíždí a pan
Karafiát bez klobouku s vytřeštěným zrakem jde před strážníkem...

|
Dobrodružství s nahým klukem
Bylo
pozdě večer. Ve Vltavě nekoupal se již nikdo. Oblékl jsem se na
modřanském břehu a strojil jsem se jít ke stanici parníků Pivovar
Bráník, když jsem uslyšel z vrbin strašlivý pláč a nářek dítěte:
"Panenko Maria, Ježíš Marjá Josefe, svatý andělíčku strážný."
Vnikl jsem do křoví a nalezl tam nahého osmiletého klučinu, který
ležel bezmocně na kamínkách. Když mne uviděl, vyskočil a počal
objímat mé nohy, přičemž křičel: "Proboha vás prosím, já jsem z
Vršovic!"
Po dlouhé námaze podařilo se mně vylákat z něho strašlivé tajemství
dnešního dne. Dobrodružstvi, které ho potkalo a které mne hluboce
dojalo svou tragikou.
Taková věc otřese i toho nejotrlejšího člověka a cynika.
Předně kluk nevěděl, jak se jmenuje příjmením. Vědělo sobě, že je z
Vršovic a že mu říkají Tonda a že je mu osm let.
Ráno ho poslali doma pro housky. Když se ocitl na ulici, potkali ho
kluci a vyzvali ho, aby se šel koupat do Bráníka, že jdou na celý
den. Toníček si dal říci, ale u vědomí povinnosti koupil napřed
housky dle přání rodičů, nacpal si je do kapes a šel se koupat s
celou výpravou.
V poledne housky snědli. Šaty si schoval někam do vrbiček a tak se
bavili ve vodě, dávali si "pasáky", "trounili se" a podobně. Večer,
když byl ve vodě, kluci odešli a on nemůže najít šaty. Tak je tedy z
Vršovic, nahý, bez housek, bez domova, bez nejmenší znalosti cesty k
domovu, v Modřanech,
"Panenko Maria," bědoval ubohý Tonda, "Ježíš Marjá, já nemám šaty a
jsem z Vršovic, Kriste na nebi"
Objímal mně nohy, plakal strašlivě a křičel: "Já půjdu s vámi."
"Takhle to nejde, chlapečku," namítl jsem, "napřed musíš mít šaty,
kdybys šel se mnou nahý po ulici, tak by nás oba zavřeli."
Kluk řval: "Já nejsem nahej, já měl ve vrbičkách šaty."
,,A kde je máš teď, chlapečku?"
"Voni mně je kluci hodili do vody a řekli, abych si našel jiný ve
vrbičkách, poněvadž je tady moc kluků, co se svlíkali, a já žádný
jiný šaty nemůžu najít."
Šlechetný chlapeček řval dál: "Já půjdu s vámi domů, já jsem z
Vršovic a nemám šaty."
Zvítězila ve mně šlechetnost.
"Tak půjdeš se mnou, chlapečku," pravil jsem vlídně, "pojedeme
parníkem."
Kluk přestal řvát. Kráčeli jsme po hrázi. Já úplně ošacen a vedle
mne nahý kluk.
Byl na nás pěkný pohled. První senzaci vzbudili jsme u stanoviště
parníků Pivovar Bráník.
Shromážděná společnost se smála a jeden z pánů obrátil se ke mně:
"To je váš hoch?"
Co bych jim vykládal, čí vlastně ten hoch je. "To se ví, že je to
můj kluk. Viď, Toníčku?" "Jo," řekl krátce. Čekali jsme tedy dál.
Nějaká paní obrátila se ke mně s výčitkou: ,,Ale vždyť nemá šatů."
Odpověděl jsem: "To já taky vidím!"
Obrátili se opovržlivě od nás, ale té paní to nedalo a mluvila dál
pichlavě: "A to se pěkně o svého kluka staráte, že se nestydíte,
nechat ho jen tak, jak ho pánbůh stvořil."
"Milostpaní," pravil jsem, "kdybyste byla v takové situaci jako
tento hoch, tu věřte, že bych s vámi nešel po hrázi, poněvadž vím,
co je to cudnost, ale tohle nevinné dítě, které se tak pěkně dětsky
rýpá před vámi v nose, neurazí jistě žádného, kdo má smysl pro nahé
dětské tělo."
Dva páni si odplivli. Parník již přijel. Cpal jsem se s nahým klukem
na palubu. Kapitán se na nás podíval a zvolal: "Co chcete s tím
nahým klukem?"
"Pro něho a pro mne lístek do Prahy."
"Nahý lidi nevozíme," pravil kapitán, "nechte kluka na břehu."
"Vy surovče," vykřikl jsem, "nahé dítě mám nechat na břehu Vltavy ve
tmě, vy jeden?"
Nedomluvil jsem, neboť dva lodníci vyvedli mne na můstek i s nahým
klukem, parník odrazil a na osamělé výspě zůstali jsme ve večerním
šeru.
Kluk brečel.
"Neřvi," řek jsem, "nebo tě hodím do vody. Musíme pěšky do Prahy."
Šli jsme do Braníka.
"Já mám hlad," naříkal Tonda.
Nezbylo mně nic jiného, než že s hochem odebral jsem se do
pivovarské restaurace.
"Tady si sedni vedle mne." Posadili jsme se za všeobecného vzrušení
hostů ke stolu, kde seděly nějaké dámy.
Přišel číšník.
"Dejte nám sklenici piva a dva vuřty." Vyvali1 na nás oči. Dámy se
rděly.
"Odpusťte," koktal číšník, "my vám nenalejeme, zde musí být každý
oblečen."
"I toto nevinné dítě?" otázal jsem se, stavě hocha na stůl před
dámy, "podívejte se na tuto živoucí nevinnost."
Octli jsme se venku na silnici. Přemýšlel jsem, co s klukem. Kluk
řval: "Já mám hlad, já jsem z Vršovic."
Šli jsme dále ku Praze. Byl jsem zoufalý tím stálým nářkem nahého
kluka.
Zašli jsme k nejbližší faře. Zazvonil jsem, a když kuchařka
otevřela, strčil jsem nahého Tondu do chodby fary a utekl.
Druhého dne četl jsem v novinách, že onoho faráře ranila včera
mrtvice.

|
Historie
silvestrovská
Dne třicátého prvního prosince, tedy na sv. Silvestra, odbýval První spolek
abstinentů valnou hromadu. Den tento ustanoven byl - na návrh samého
předsedy pana Václava Pejse - proto, aby demonstroval proti šílenému řádění
kořalečního moru, jenž v tento den dosahuje netušených rozmění.
„Pravíme-li kořalečního moru, máme výslovně na mysli i tak zvané mírné
pijáky piva a vína - neboť nenalézáme rozdílu mezi člověkem (možno-li tak
nazvati podobné individuum) pijícím svých pár sklenic piva, jež obsahuje
průměrných 35 cm3 absolutního alkoholu v litru - a mezi tím, jenž pije
„šedou“ nebo mogador. Naopak, takový člověk nám více imponuje a je nám
milejší, neboť se ke své slabosti zná a za ni se nestydí.“
Tak stálo v protokolu valné hromady, o které se šíře zmiňovali nechceme.
Řekneme jen, že rezultát všeho jednání byl: mnoho vody. A přikročíme ke své
historii.
*
První noviny, jež vyšly v novém roce, přinesly mimo dlouhý referát o valné
hromadě abstinentů i následující lokálku :
Podivuhodné. Včera k ránu našla policejní hlídka v Xské ulici ležeti na zemi
slušně oděného opilého muže. Jata milosrdenstvím, ujala se ho a chtěla ho
dopraviti na komisařství. Ale opilec se zoufale bránil, takže bylo nutno
přivolati vozík s obecní truhlou, ve které byl konečně odklizen. Vzhledem k
tomu, že stalo se to na Silvestra, nebylo by na celé příhodě vlastně ani nic
podivuhodného, kdyby - krátce: v občanu namol zpitém agnoskován byl předseda
Prvního spolku abstinentů pan Václav Pejs, jehož plamennou řeč, pronesenou
na valné hromadě jmenované korporace, přinášíme na jiném místě. Protože se
pan Václav Pejs dopustil i urážky stráže a veřejného násilí (utrhl jednomu z
policistů knoflík od pláště), bude pohnán před soud.
*
Tato lokálka způsobila ve všem vzdělaném světě pravou revoluci. Nešťastný
pán vydán byl všanc všeobecnému posměchu. Noviny psaly o něm pod značkami:
Starý šíbal, Pokrytecký partyka, Vlk v ovčí kůži. Vypisovaly jeho pouť po
valné hromadě abstinentů. Mluvilo se o padesáti sklenicích piva, nečítaje v
to koňaky, punče atd. atd.
Faktum je, že když byl propuštěn na svobodu, zavřela před ním manželka dvéře
a jeho vlastnoruční děti naň pokřikovaly. Uštván vrátil se do vězení.
A k redaktoru, který ho navštívil, prohlásil, že se chce dočkati
spravedlnosti v kriminále.
„Jediné, co pravím, je: Jsem nevinen!“ dodal.
„A rvačka s policisty?“ namítal žurnalista.
„Byla spáchána v úplném opojení alkoholovém.“
„Nuže?“
„Jsem nevinen - pravím. Ostatní se dozví svět v přelíčení. Dnes řeknu jen,
že jsem obětí.“
„Alkoholu!“ zavtipkoval redaktor.
„Ano!“ řekl klidně pan Pejs. A dal se s redaktorem do rozhovoru o novém
pojednání „Alkohol-ďábel“, které ve vězení psal.
„Tomu si rozuměj, kdo můžeš,“ stálo v následujícím čísle žurnálu. „Násilí
spáchal dle vlastních slov v úplném opojení alkoholem, jest obětí alkoholu -
a jest úplně nevinen! Dle našeho mínění jest stižen poruchou mysli
(vyskytující se zhusta u silných pijanů), a sice „stihomamem“. Myslíme, že
bude osvobozen a internován v léčebném ústavě.
Tak se také všeobecně soudilo. Na členy abstinentního spolku hledělo se
veskrze jako na tajné alkoholiky a všeobecným míněním bylo, že už dávno tu
nebyl tak pěkný skandálek. Jenom advokát obviněného se usmíval. - „Pomalu,
pánové, pomalu,“ říkal. V následujících dnech se zjistilo, že zprávy o
hýření byly vymyšleny. Ale zbýval přece ještě fakt, že byl pan Pejs viděn,
jak se vedl pod pažím se starým Houžvičkou, pijanem z povolání. Oba se
značně motali. Tím se stala záležitost ještě spletitější. - Jak se stalo, že
president ligy protialkoholové vedl se ruku v ruce s prvním pijanem v městě?
Kde se president ligy tak nadrátoval, že nemohl stati na nohou?
„Celá aféra nabývá příchuti senzace,“ psaly noviny. „Jest jisto, že
rozluštění bude pamětihodné.
A konečně den před přelíčením se rozneslo, že pan Pejs vede za svědka své
nevinnosti samého Houžvičku.
„Zde dříme tajemství,“ psaly noviny. „Vše mlčí - mlčí státní návladní, mlčí
obhájce, mlčí i Houžvička, který až do soudního přelíčení nalézá se v
dobrovolné vazbě u advokáta páně Pejsova. Opakujeme: zde dříme tajemství.
Zítra odhalena bude rouška a pan Pejs - dle slov advokáta - vrácen lidské
společnosti.“
*
V předvečer soudu byly hospody plny. Lidé se hádali o tom, co se vlastně
stalo. Pronášeny nejšílenější domněnky. Na mnoha místech se lidé v hádce
porvali.
A druhého dne panovala u budovy soudní nebezpečná tlačenice.
Do soudní síně se arci dostaly jen nejvznešenější dámy města a za hrobového
ticha, rušeného jen šňupáním soudců, dán byl pokyn přivésti obžalovaného.
Pan Václav Pejs vešel za všeobecného pohnutí. Vešel vážně, důstojně. Velebný
klid ležel na jeho tváři a krok jeho byl pevný. Přibledlá barva tváří -
následky to utrpení - zvyšovala interesantnost chvíle.
Přelíčení začalo.
Odbyty generálie. Přečtena žaloba. „Obžalovaný, přiznáváte se?“
„Přiznávám se, slavný soude.“
„A čím vysvětlujete své jednání, nedůstojné občana ctícího zákon, ztělesněný
v osobách ho vykonávajících?“
„Byl jsem v absolutním opojení alkoholem, slavný soude. „Jinými slovy: byl
jste namol.“
(Slyšte! Slyšte! Pohnutí. Vřava. Obhájce prudce gestikuluje a cosi volá.
Předseda hrozí vyklizením soudní síně.)
„Pa-ne před-se-do! rrač-te vyss-lech-nou-ti pa-na Houž-vi-čku!“ Obhájce až
ochraptěl, jak ta slova křičel. Ale vzápětí rozhostilo se po sále ticho.
„Ať předstoupí,“ řekl předseda.
Obecenstvo přešlapovalo netrpělivě sem tam. „Teď to přijde!“ šeptaly si dámy
a do sálu vstoupil volaný pán. Rázem ovanul přítomné pronikavý odér
špiritusu.
„Otevřte okna,“ volal předseda. A několik dam omdlelo. Nastal poplach.
A tu povstal vážně pan Václav Pejs a zahovořil: „Po dvanácté hodině, když
skončena byla památná valná hromada naší ligy, jejímž presidentem mám tu
čest býti, ubíral jsem se domů. A tu setkal jsem se s tímto mužem, jenž
onemocněl prudkou otravou lihovou. Jsem odpůrcem alkoholu - ale jsem
humanista. Vzal jsem ho pod paží, hodlaje ho odvésti domů. Následující
historii znáte. Je krátká. Ve čtvrt na jednu jsem již spal na policejním
komisařství spánek spravedlivých. - Ano - spánek spravedlivých!“ řekl
povýšeným hlasem. „A nyní nechť slavný soud vynese rozsudek!“
Ale se slavným soudem se děly divné věci. –
„Jdou, oni jeden taškáři! Proč nám to neřekli hned?“ volal předseda, a
sejmuv čepici, schumlal ji a hodil ji rozpustile na obžalovaného. „Jdou, ať
jich nevidím!“
A státní návladní povstav prohlásil těžkomyslně, že odvolává žalobu, a
potácel se ven, tiskna šátek křečovitě na ústa.
Jen pan Houžvička, mžouraje vesele očkama, zachoval klid.
„Já bych prosil svědečné, milostpane,“ povídal usmívaje se.
Ale soudní sluha, otylý a červenonosý, popadl ho za šosy a vlekl ho ze
soudní síně.

|
Bylo to jedno z nejstrašnějších gymnasií v Čechách. Profesoři,
ředitel i katecheta byli lidé, kteří považovali žáky za nutné zlo,
za vyvrhele, za mladé ničemy, které třeba držet na uzdě, aby se z
nich nestali lotři.
Mladí veselí hoši, dívající se na svět s roztomilou nenuceností
svých let, byli drženi na uzdě jak se náleží, dle osvědčených metod
našich středních škol. Byly to oběžníky vydávané ředitelstvem
gymnasia, které v nich rozepisovalo se neustále o úpadku mravnosti,
nic nedovolovalo, všechno zakazovalo, odvolávalo se na disciplinární
řád.
Pak přišly hodiny náboženství, které způsobovaly hrůzu.
Katecheta a dr. bohosloví Huběnka řval do příšerného ticha školních
síní hrozné zvěsti o posmrtném životě, o znemravnělosti, o nelásce
ke sboru profesorskému, o mladých zkažených lidech, o úpadku mravů a
o všeobecné zvrhlosti.
Poté otevřely se v jedné třídě po druhé dvéře a vážně vstoupil
ředitel, přísný, šedivý, blýskající očima a hrozně zasmrkal do
velkého šátku u dveří.
Když zastrčil kapesník, zvolal: „Ó zkaženci, ó nemravové!“ A jal se
podobně jako katecheta klásti důraz na obsah oběžníku, sestavený
celým sborem profesorským. Poznovu zahřímal v jedné třídě po druhé o
úpadku mravnosti: „Ó hoši, víte dobře, co znamenal úpadek mravů v
starém Římě. Úplný rozklad římské říše. A tak i mezi vámi nastane
rozklad.“ To bylo to nejhroznější slovo, které vmetl do tváře
vyjeveným gymnasistům, zasmrkal po druhé hrozně a odešel provázen
katechetou do další třídy, zatím co třídní, který zaujímal při této
celé aféře ponuré mlčení a stále cosi zapisoval v třídní knize,
obrátil se za odcházejícími a pronesl v patrném pohnutí: „Ne, oni se
nepolepší, pane řediteli, lámu nad nimi hůl!“
Tentýž obrázek poskytovaly i ostatní třídy.
Profesoři, všude připravení na tuto návštěvu, tvářili se vážně a
měli v obličejích výraz indické bohyně smrti. A bylo to od počátku
totéž.
Přišel katecheta a zařval hrozným hlasem: „Doba milosrdenství,
vypršela, nastává doba zkázy!“
A gymnasisté, připraveni na tuto scénu právě došlým oběžníkem
ředitelstva, který jim před chvílí četl profesor, otřásli se hrůzou.
A znovu hovořil katecheta o Sodomě a Gomorhě, o neskonalém
milosrdenství božím, které má také své meze, o zkáze světa, o
čistých vzorech světců, znovu promluvil všude o rapidním klesnutí
mravnosti, úpadku mravů a nakonec, když slyšel na chodbě smrkání
ředitele, poznovu zvolal, že je konec doby slitování!
A opět otevřely se jako v jiných třídách dvéře, ředitel hlučně
zasmrkal na prahu a opět hovořil o úpadku mravů ve starém Římě a o
katastrofě, která po tom následovala.
Tak vystřídali všechny třídy až na septimu, kam zdráhal se jít
katecheta i ředitel. To byla právě ta nejhorší třída, která
způsobila takovou zvrhlost mravů v celém gymnasiu, že na městské
plovárně dávali školnímu inspektorovi Kalousovi, vládnímu radovi,
pasáky bez rozdílu tříd.
A přece přijel pan školní rada na inspekci.
Již delší dobu bylo pozorovat jakousi nemravnost mezi žáky gymnasia
a zdivočelost mravů. A přece četli ve kvartě Ovidia Nasona básně
popisující zlatý věk, a nepomohlo to. Mohli své duše vroucně
připjati k oněm větám, kde bylo psáno, jak bez hříchu žili. Oni však
raději vrhli se na nepravosti a zastrčili jednou třídnímu
profesorovi do zimníku jakési onuce. Ačkoliv houpali se na člunech
klasické vzdělanosti mezi moři Reků a Římanů, byli přistiženi přece
na řece, plynoucí tímto okresním městem, dva terciáni plující v
neckách odcizených ze dvorku domu profesora fysiky a botaniky. Necky
plynuly tiše za večera po řece. Pak proti nim vypluly z protějšího
břehu jiné necky, obsazené Peršany. Přirozeně, že Peršané byli také
terciány.
Nastala bitva u Salamíny, jakou nečtli ani v krásných dílech
Cornelia Nepota. Zmítáním oněch válečných necek na straně Řeků,
ačkoliv to bylo proti historické pravdě, uvolnila se zátka, která má
sloužit za normálních poměrů na souši, aby voda z nich vytékala. Zde
nastal pravý opak. Necky klesly ke dnu. Poněvadž však necky náležely
členu sboru profesorského, považováno to za nejkrajnější přestoupení
disciplinárního řádu, ačkoliv v ministerstvu vyučování dosud
nevypracovali zákaz používání necek pánů profesorů za plavidlo. Dva
z viníků byli vyloučeni z ústavu a dva se utopili, což bylo jejich
štěstí, neboť by byli dostali nezákonnou známku z mravů, jak řekl
pan katecheta, a byli by také vyloučeni z gymnasia.
Vyloučení z gymnasia jest trest, který stále hrozil nade všemi v
této ponuré školní budově.
Jednoho dne byl vyloučen kvintán Mřenko, který přes výslovný zákaz
ředitelstva zúčastnil se kopané. Ředitel totiž stal se horlivým
nepřítelem volného pohybu mládeže, poněvadž trpěl vleklým
revmatismem. Předepsané hry snažil se omezovat, konečně dovolil jen
to, že se smí koupat gymnasisti na plovárně tohoto okresního města.
Zákaz přivodil hlavně pan katecheta, který prohlásil, že koupat se
mimo obvod města jest na úkor mravnosti žactva.
A tu stal se onen hrozný případ, ve kterém dostal pan školní
inspektor tolik pasáků ve vodě.
Myslím, že každému jest znám význam „pasáka“ ve vodě. Jest to
nevinná zábava, záležející v potopování spolukoupajících do vody.
Obětí této zábavy stal se pan školní inspektor a vládní rada, když
přijel na inspekci.
Bylo sobotní odpůldne, kdy studenti gymnasia vypravili se na
plovárnu, aby se osvěžili.
Skončena celotýdenní muka algebry, latiny, řečtiny, geometrie a jiná
a jiná, kdy v dusných jizbách učí se studenti pod hrůzou
nedostatečného prospěchu připravovat se na život skloňováním řeckých
a latinských slovíček.
Zato však voda v řece po celém týdnu spláchla z nich vědomí otrocké
závislosti od soustavy učební.
Skákali do vody, primáni, sekundáni, terciáni, kvartáni, dále z
vyššího gymnasia, veselí, šťastní. Skákali z žebříku, smáli se
rozkoší v chladných proudech čisté vody.
A nad nimi slunce vysoko v modru oblohy a kolem stromy, zeleň lesů,
naproti luka. Pak přišel na plovárnu nějaký neznámý pán, svlékl se a
za funění vlezl do vody.
Kolem něho právě sextán Šetelík skočil do řeky.
Voda se zpěnila, vysoko stříkla a neznámý pán počal volat:
„Nezvedenci, co to činíte, co to pášete!“
Bum! Kvartán Matucha skočil před něho po hlavě do vody.
„Ach, co to děláte, zlomyslníci?“ počal volat zuřivě, „ven z vody,
marš, všichni ven!“ Všeobecný smích mu byl odpovědí.
„Co si přejete?“ pravil k němu oktaván Smrčka. „Ven z vody, běžte se
učit, ničemové, buďte rádi, že máte volné chvíle, kdy můžete doma
pilně...“ Nedořekl. Pod vodou mu někdo podrazil nohu, a již potápěl
se chytaje se ve vodě. Zvedl se a vykřikl, kuckaje se vodou:
„Nešťastníci, já jsem vládní rada. Marš, ven, všichni z vody, ven,
holomci!“
Co jim bylo do vládního rady. Ve vodě byl jim roven. Sotva to
dořekl, někdo vládního radu podplaval. Zakuckal se a vyřítil na
povrch. A vtom ho zezadu převrátili a dali mu nového pasáka.
„Nešťastníci,“ podařilo se mu vykřiknout, „já jsem školní inspektor,
počkejte v pondělí!“
Sotva to dořekl, odplavali pod vodou od něho primáni, sekundáni,
terciáni, kvartáni i z vyššího gymnasia s neuvěřitelnou rychlostí na
všechny strany a počali vnikat do kabin plovárny a oblékat se
bleskurychle. Zatím snažil se jednotlivce pan školní inspektor
zachytit. Ploval mocným tempem k plovárně, volaje neustále: „Já jsem
školní inspektor, počkejte v pondělí.“
Konečně dostihl sekundána Špirka, který neuměl dobře plavat a hrabal
se ve vodě před školním inspektorem jako opilý námořník spadlý z
paluby do moře a pronásledovaný žralokem.
Pan vládní rada a školní inspektor Kalous doplaval k němu, přitáhl
ho za nohu a jal se nyní vléci ho za plavky vedle sebe. Ubožák
prosil, aby ho neutopil, takový strach vznikl v duši jeho z
představy rozčileného školního inspektora. Byl však vlečen dál, až
konečně mohl jít v mělké vodě. Na cestě k šatnám přiznal s pláčem
všechno. Viníci jsou ze všech tříd, pozná je. Chodí se sem koupat.
„Oh,“ řekl hrozným hlasem školní inspektor, „v pondělí si tě
odpůldne zavolám a budu chodit s tebou po třídách. Však je poznám
též. Půl třídy bude vyloučeno!“
Hned odebral se do ředitelny přímo z plovárny, v neděli objevil se v
kostele, pak odešel do vinárny, a od té doby v pondělí, kdy
přečítali po třídách oběžník a kdy chodil ředitel s katechetou
hlásat o nemravném chování, nebylo ho více vidět. Lidé viděli
popsaného neznámého pána jít do předměstí Žabáku, kde jsou dva
vykřičené domy, ale kudy jde také silnice k blízké čarokrásné
zřícenině uprostřed lesa, což poslední rozhodovalo v domněnkách o
cestě pana vládního rady a školního inspektora.
Podivným řízením osudu objevil se pan katecheta toho dne v noci v
předměstí Žabáku a vstoupil k Pichům do domku se zelenými okenicemi.
Byla to ta druhá místnost pro honoraci.
Ku svému zděšení spatřil na pohovce vedle jedné slečny z Německa
sedět školního inspektora.
Školní inspektor zvedl opilé oči k němu. Pan katecheta neztratil
však duchapřítomnost a řekl: „Odpusťte, přicházím se vás pozeptat,
co uděláme s těmi uličníky.“
„Vyloučíme některého nemravu,“ rozkřikl se vládní rada.
„Pak jsem spokojen,“ řekl katecheta, a obraceje se k „madame“, něco
jí zašeptal.
Za chvíli přišla Mína v rozkošném empiru. Ačkoliv ho to uspokojilo,
přece zůstal důsledným.
Na přímluvu vládního rady postaral se o vyloučení sextána Šetelíka,
který skočil před ním do řeky, a oktavána Smrčky, který se ho tázal,
čeho si přeje.
Tak skončilo dobrodružství vládního rady a školního inspektora.

|
Byl kdysi pronesen názor, že je málo vpravdě dobrých lidí na tom božím
světě. Jiní opět tvrdili, že dobří lidé vymírají a že snad vůbec již ani
nejsou. Tento paušální názor je mylný, neboť všude, díváme-li se bedlivě,
nalezneme kolem sebe mnoho takových dobráků, posuzujeme-li je spravedlivě.
Bude se nám zdát zprvu jejich počínání bláhové, ale pak při správném
posouzení jejich činů zjeví se nám jich zlaté srdce v plné kráse. Vystoupí v
klamu a šalbě života v nejkrásnějších barvách, zazáří jako meteor a zapadnou
navždy do věčnosti. A tak zazářil a zapadl i pan Alexius.
Čtenářům denních časopisů utkvěla snad ještě v paměti kdysi před lety
otištěná lokálka: „Včera v neděli způsobil velkou výtržnost soukromník Petr
Alexius, který při tlačenici u pokladny státní dráhy před odjezdem
odpoledního zábavního vlaku spílal obecenstvu, tlačícímu se u pokladny.
Uklidnil se teprve při svém zatčení.“
Zpráva ta zdá se vy lícovat nám pana Alexia jako výtržníka, a přece jednal
pan Alexius v intencích své šlechetné mysli. Zpozoroval tenkrát, že
jednotlivci, kteří přišli později, snaží se získat různými štulci výhodnější
místo u pokladny před těmi, kteří byli tu již dřív.
Napomínal zprvu vlídně ten velký příval, ale když jeden prostý muž počal se
tlačit kupředu volaje: „Udělejte místo, já jsem nádražní inspektor!“, tu již
to nesnesla jeho šlechetná mysl.
Chytil ho za límec a počal křičet: „Vy nejste žádný nádražní inspektor, vy
jste podvodník!“ A mohutným hlasem počal hřímat do davu zápasícího klamem i
tělesnou silou o nespravedlivá místa u pokladny: „Hle, vy všichni, jak jste
tu, jste darebáci. Jeden druhého chcete oklamat. Třeba, byste žili
spravedlivě a snášeli se vespolek, a to vám říkám já, poněvadž jsem dobrý
člověk.“
Tenkrát poprvé vítězně a hrdě zaznělo z jeho úst slovo dobrý člověk, ale
nenašlo ohlasu v tom vzpurném davu. Ani sám nevěděl, jak náhlou vlnou byl
bezděčně přiražen až k oknu pokladny, jak promáčkl hlavou okno. Jeho hlava
zůstala v úřední místnosti nádražní pokladny a on řekl vyděšenému
pokladníkovi: „Odpusťte, za těchto okolností nejedu nikam, neboť neprávem
ocitl jsem se až zde. Na mně ještě není řada.“
Pak ho dva strážníci tahali zpět a za potupných nadávek obecenstva odváděli
na komisařství. „Jsem opravdu dobrý člověk,“ křičel pan Alexius na zástup,
který ho se zájmem provázel.
To byl jakýsi počátek jeho blahodárné činnosti a jeho skvělého zápasu za
právo a spravedlnost.
Brzy naskytla se mu příležitost zakročit poznovu ve prospěch svého bližního.
Bydlil na bytě u jednoho mistra slévárny. Muž ten měl dva pokoje a kuchyň.
Kdykoliv si na tu událost vzpomínal, vykládal pan Alexius, že by o to
nebylo, že měl ten jeho bytný dva pokoje a kuchyň. Ale měl hezkou mladou
ženu. Kromě něho bydlil tam ještě jeden rukavičkář. Pan Alexius jednoho dne
zpozoroval, že asi je mezi mladou manželkou a rukavičkářem nějaký podezřelý
poměr. Až jednoho dne náhodou, ale spíše schválně uviděl rukavičkáře, jak
hubičkuje manželku jejich bytného. Pan Alexius nespal celou noc a v jeho
šlechetné duši uzrál dobrý úmysl, že bude třeba zakročit a sdělit mistru ze
slévárny úplnou pravdu.
Sedl ke stolu a napsal mu tedy anonymní dopis: „Vážený pane! Musím vám
sdělit, že vás vaše paní manželka podvádí s vaším nájemníkem.“ Psaní odeslal
a očekával vývin událostí. Odpůldne příštího dne přinesla mu právě jeho
bytná svačinu, když vrazil do pokoje mistr ze slévárny.
Pan Alexius se pamatuje jen tolik, že slyšel slova: „Vzdej se, padouchu! a
že se na něho mistr vrhl s revolverem. Pak že ho táhl ke dveřím a že ho
hodil na schody se slovy:
„Já ti dám chodit za mou ženou.“ Dlouho vrtalo hlavou panu Alexiusovi, jak
se to mohlo zběhnout, a teprve po letech, kdy zakročilo jeho dobré,
šlechetné srdce tolikrát pro právo, si vzpomněl, že zapomněl tenkrát připsat
toho rukavičkáře, že měl napsat „s rukavičkářem“, a nejen „s vaším
nájemníkem“.
Událost ta neochladila nikterak zájem jeho o rychlá zakročení, kde
promluvilo jeho dobré srdce.
Nedlouho po této události šel Perlovou ulicí a spatřil tam chudě oděnou ženu
u jedněch vrat, mající na ruce malé dítě. „Bude to asi nějaká žebrácká,“
pomyslil si, „hle, má děťátko na ruce, zde se děje nějaký podvod. Věc není
sama sebou. Děťátko pláče, jistěže ho ta žena štípe, aby pláčem děcka
klamala soucit mimojdoucích.“
Vzdychl a máchl rukou, jako by chtěl říci: „Nemohu si pomoci,“ a přikročil k
ženě. „Paní,“ řekl přísně, „vy to dítě štípete.“
Žena postavila dítě na zem. „Jděte svou cestou, vy jste patrně přebral.“
„Paní,“ řekl ledově pan Alexius, „ty věci znám, žebráte a štípete dítě, aby
plakalo. Nemám pravdu?“ dodal, obraceje se k muži, který přišel z druhé
strany ulice, „taková krkavčí matka.“
„Myslím,“ pravil klidně tázaný, „že jste namol. Půjdete se mnou, já jsem
civilní strážník a ta paní je má manželka.“
Na komisařství zjistil policejní lékař, že je pan Alexius úplně střízlivý, a
tu poprvé použil on slova, že jednal bona fide, v zájmu pravdy. Neboť on
jest dobrý člověk.
Jednou jel elektrickou tramvají, a když průvodčí přišel do vozu s lístky, tu
pan Alexius zpozoroval, že pán, který sedí vedle něho, s velkým nervózním
chvatem otočil svou legitimaci s fotografií a rychle ji uschoval v náprsní
kapse.
„Vida,“ pomyslil si, zahlédnuv zběžně fotografii, „jaké podvody dějí se na
tom božím světě. Tak se mně zdá, že to není jeho fotografie. Na fotografii,
kterou ten pán ukázal, není kozí brada a ten pán má přece kozí bradu.
Hle,“ přemýšlí dál pan Alexius, „tak už lidstvo dozrálo v ničemnosti. Zcela
veřejně páší se podvody a jede se na cizí legitimaci.
Pane,“ zaklepal odhodlaně svému sousedovi na kolena, „drzé čelo lepší než
poplužní dvůr.“ „Jak to myslíte?“ pravil pán udiveně.
„Myslím to tak, že ta fotografie ve vaší legitimaci není vaše, zkrátka že
jedete na cizí lístek permanentní. - Pane konduktore,“ volal přes celý vůz
na průvodčího, „ten pán nemá kozí bradu na fotografii, dejte si na něho
pozor.“ Ukázalo se, že pán s kozí bradou je jeden člen správní rady elek-trických
podniků, a zneuznán opouštěl opět pan Alexius nejbližší policejní
komisařství. „Víte,“ řekl ve dveřích policejní stráži, „já jsem doopravdy
dobrý člověk, podnikám vše bona fide, ve jménu práva a spravedlnosti a ve
jménu pravdy.“
Dnes dobrý člověk pan Alexius spí svůj věčný sen na hřbitůvku dobřanského
blázince, kam se dostal, když dal předvést na celní úřad v Podmoklech
jednoho neobyčejně tlustého Sasíka, který jel se léčit z otylosti do
Karlových Varů. Domníval se, že prý pod vestou pašuje drahocenné krajky.
Dodalo mu též, že jsa v pozorování na klinice psal slavnému
místodržitelství, že je dobrý člověk.
Tak zapadl a zanikl tento šlechetný muž a v jeho rodné obci jsou v jeho
osobních výkazech čisté stránky, až na poznámku, že kdysi byl odsouzen pro
urážku na cti k osmačtyřiceti hodinám, když řekl někomu: „Vy jeden hadrníku.“
Jsem přesvědčen, že tak řekl bona fide, v zájmu pravdy, ale nepodařilo se
mně vypátrat, při jaké příležitosti se to stalo.

|
Dobrý voják Švejk
Zajímavé příhody
poctivého vojína
I
Švejk stojí proti Itálii
Švejk
šel na vojnu se srdcem veselým. Jednalo se mu o to, aby užil na vojně
nějakou legraci, a podařilo se mu uvést v úžas celou posádku v Tridentu
i s hlavním velitelem. Švejk byl stále usměvavý, líbezný ve svém
chování, a proto snad byl také stále zavřen.
A když
vyšel z vězení, s úsměvem odpovídal na všechny otázky, s naprostým
klidem opět šel se dát zavřít, spokojen ve svém nitru, že před ním mají
strach všichni důstojníci celé posádky v Tridentu. Ne strach pro jeho
hrubost, naopak strach z jeho uctivých odpovědí, z jeho uctivého
počínání a laskavých přátelských úsměvů, z nichž jim bylo úzko.
Přijde
inspekce do světnice, usměvavý Švejk sedí na kavalci a zdvořile zdraví:
"Pochválen buď Pán Ježíš Kristus, poslušně prosím."
Důstojník Walk zaskřípal zuby při pohledu na
upřímný přátelský úsměv Švejkův a byl by mu s chutí rád opravil na hlavě
čepici, aby mu seděla podle předpisu, ale teplý a vřelý pohled Švejkův
zdržel ho ode všech projevů.
Do
světnice vstoupil major Teller. Důstojník Walk přísně změřil mužstvo
stojící u kavalců a řekl:
"Vy, Švejk, přineste sem kvér!"
Švejk plní svědomitě rozkaz a přináší místo
ručnice tele. Major Teller dívá se vztekle na líbezné nevinné rysy v
tváři Švejkově a spustí: "Vy nevědět, co je to kvér?"
"Poslušně prosím, nevím." Už ho vedou do kanceláře.
Přínášejí sem ručnici a strkají mu ji pod nos:
"Co je tohle, jak se to jmenuje?" - "Poslušně
hlásím, že nevím."
"To je
kvér!" - "Poslušně hlásím, že tomu nevěřím." Je zavřen a profous
považuje za svou povínnost říci mu, že je osel. Mužstvo jde na těžké
cvíčení do hor, ale Švejk klidně a usměvavě sedí za mřížemi.
Poněvadž s ním nemohli nic pořídit, udělali z
něho sluhu jednoročních dobrovolníků, pomáhal při obědě a při večeři v
kasině.
Roznesl příbory, jídla, pivo a víno, skromně posadil se li dveří,
kouřil cigaretu a občas pronesl:
"Poslušně prosím, páni, že pan důstojník Walk je hodný pán, až moc hodný
pán," a usměvavě vypouštěl do vzduchu kouř cigarety.
Přišla
opět inspekce do kasina a nějaký nový důstojník měl to neštěstí, že
otázal se u dveří skromně stojícího Švejka, ku které kumpanii patří.
"Poslušně hlásím, že prosím nevím." - "Himlsakra, který regiment zde
leží?" - "Poslušně hlásím, že prosím nevím." - "Člověče, jak se jmenuje
město se zdejší posádkou?" - "Poslušně hlásím, že prosím nevím." - "Tak
člověče, jak jste se sem dostal?"
S
líbezným úsměvem, dívaje se mile a neobyčejně příjemně na důstojníka, pravíl Švejk:
"Poslušně hlásím, že j sem se narodil, pak jsem chodil do školy. Nato
jsem se učil truhlářem a také vyučil, potom mne přivedli do jedné
hospody a tam jsem se musel svléknout do naha. Pak pro mne za pár měsíců
přišli četníci a odvedli mne do kasáren. V kasárnách mne prohlídli a
řekli: ,Člověče, vy jste se opozdilo tři neděle s nastoupením vojenské
služby, to vás zavřem.' Optal jsem se jich proč, když jsem nechtěl jít
na vojnu, že ani nevím, co to je voják. Přesto mne zavřeli, pak mne
vsadili do vlaku a vozili sem tam, až jsme přišli sem. Nikoho jsem se
neptal, co je to za regiment, co za kumpanii, co za město, abych nikoho
neurazil, a hned při první execírce mne zavřeli, poněvadž
jsem si v řadě zapálil cigaretu, ačkoliv nevím proč. Pak mne zavírali,
kde jsem se objevil, tu že jsem ztratil bajonet, pak že bych byl málem
zastřelil pana obršta na střelnici, až konečně sloužím pánům
jednoročním dobrovolníkům."
Dětský, jasný pohled vrhl dobrý voják Švejk na důstojníka, který
nevěděl, má-li se smát či zlobit.
Přiblížil se Štědrý večer. Jednoroční dobrovolníci vystrojili si v kasině stromeček a po večeři pan obršt měl dojemnou řeč, že se Kristus
narodil, jak všichni vědí, a že má radost z pořádných vojáků a že
pořádný voják sám musí mít radost nad sebou ...
A tu v tento slavnostní proslov zapadlo vroucí:
"Bajó! Už je tomu tak!"
Pronesl to se zářící tváří dobrý voják Švejk,
stojící nepozorovaně mezi jednoročními dobrovolníky.
"Sie
Einjahriger," zařval pan obršt, "kdopak to vykřik?" Z řady jednoročních
dobrovolníků vystoupil Švejk a zadíval se usměvavě na pana obršta:
"Poslušně hlásím, já tady sloužím pánům
jednoročním dobrovolníkům a mně se moc líbilo, co ráčili promluvít. Ono
jim to šlo tak od srdce!"
Když v Tridentě svolávaly zvony na půlnoční,
seděl už dobrý voják Švejk přes hodinu v base.
Tentokrát byl zavřen hezky dlouho a pak mu opět
opásali bajonet a přidělili ho k oddělení strojních pušek.
Bylo velké cvičení na italských hranicích a
dobrý voják Švejk táhl za armádou.
Před výpravou slyšel výklady kadeta: "Myslete
si, že Itálie nám vypověděla válku a že táhneme na Taliány."
"Dobře, tedy potáhnem!" zvolal Švejk, začež dostal šest dní.
Po
vypršení trestu byl vypraven s třemi jinými vězni a s jedním kaprálem za
svým oddělením strojních pušek. Zprvu táhli údolím, pak na koni do hor a
tu, jak se dalo čekat, Švejk se ztratil v hustém lese na italských
hranicích.
Prodíral se křovinami, marně pátraje po svých
druzích, až šťastně v plné zbroji překročil italské hranice.
A tam
se dobrý voják Švejk vyznamenal. Oddělení strojních pušek z Milána
konalo právě cvičení na rakouských hranicích a jeden mezek se strojní
puškou a osmi vojáky dostal se na planinu, po které se pátravě rozhlížel
dobrý voják Švejk.
Italští vojáci v bezpečném klidu zalezli do
houští a spali, mezek se strojní puškou pásl se vážně a vzdaloval se od
svého oddělení, až přišel k místu, kde Švejk díval se s úsměvem na
nepřítele.
Dobrý
voják Švejk vzal mezka za uzdu a s italskou stroj ni puškou na italském
mezku vrátil se do Rakouska.
Sestupoval z horského úbočí nazpět, odkud
přišel, pak se ještě půl dne s mezkem potloukal v nějakém lese, až
konečně večer spatřil rakouský tábor.
Stráž ho nechtěla pustit, poněvadž neznal heslo
dne, přiběhl důstojník, a tu Švejk s úsměvem postavil se do vojenské
pozice a zasalutovav hlásil: "Poslušně hlásím, pane lajtnant, že jsem
sebral Taliánům mezka se strojní puškou!"
Pak odvezli dobrého vojáka Švejka do
garnizóny, ale my víme, jak vypadá nejnovější model italské strojní
pušky.

|
II
Dobrý voják Švejk
opatřuje mešní víno
Apoštolský polní vikář dr. Koloman Belopotoczky,
biskup tricalský, jmenoval vojenským knězem posádky v Tridentě
Augustina Kleinschrodta. Mezi obyčejným duchovním, knězem civilistou a
duchovním vojenským jest velký rozdíl. V posledním spojeno jest
dokonale náboženství s vojákem, dvě naprosto odlišné kasty sestaveny
dohromady a rozdíly mezi oběma druhy duchovenstva jsou takové jako mezi nadporučíkem dragounským, který vyučuje ve
vojenské akademii jizdě, a mezi majitelem hipodromu.
Vojenský duchovní jest placen státem, jest to
vojenský úředník v určité hodnostní třídě, má právo nosit šavli a právo
souboje. Duchovní civilista dostává sice též odměnu od státu, ale musí
se snažit i z věřících získat nějaké peníze, aby mohl být pohodlně živ.
Voják nemusí pozdravit obyčejného kněze, ale
musí vzdát vojenskému knězi patřičnou úctu, jinak je zavřen. Bůh má tedy
zde dvojí zástupce, civilní a vojenské.
Civilní musí se starat o politickou agitaci,
vojenští pak zpovídají vojáky a zavírají je, což zajisté vše měl
Hospodin již tenkrát v úmyslu, když stvořil tuto hříšnou zemi a když
později stvořil i Augustina Kleinschrodta.
Když se tento důstojný pán valil ulicemi
Tridentu, vypadal z dálky jako kometa, kterou chce rozhněvaný bůh
trestat toto nešťastné město.
Byl strašný ve své velebnosti a šla o něm
pověst, že již měl v Uhrách tři souboje, v nichž usekal nosy svým
protivníkům z důstojnického kasina, kteří byli příliš vIažni ve víře.
Zmenšiv tak objemově nevěru, byl přesazen do
Tridentu v té době, kdy dobrý voják Švejk opustil garnizónní vězení a
vrátil se ku své kumpanii, aby pokračoval v hájení vlasti.
Duchovní otec vojenské posádky v Tridentu
hledal té doby nového sluhu a šel si jej osobně vybrat mezi mužstvem
posádky.
Ký div, že když procházel světnicemi, padl jeho
zrak na dobromyslnou tvář vojáka Švejka a že poklepal mu na rameno a
řekl: "Půjdeš se mnou!" Dobrý voják Švejk počal se omlouvat, že nic
nevyvedl, ale kaprál jej strčil a vedl do kanceláře.
V kanceláři po dlouhém omlouvání vyjádřil se
poddůstojník k vojenskému knězi, že dobrý voják Švejk "ist ein Mistvieh",
ale důstojný Kleinschrodt ho přerušil: "Ein Mistvieh kann doch gutes
Herzhaben," k čemuž dobrý voják Švejk pokorně kýval
hlavou. Jeho usměvavá tvář s upřímnýma očima kulatila se v koutku a
duchovní vojenský pastýř při pohledu na tu dobráckou hlavu nechtěl vidět
ani rejstřík trestů dobrého vojáka Švejka.
Od té chvíle nastal pro Švejka blažený život.
Pil tajně mešní víno a svému představenému čistil tak hezky koně, že
kdysi pochválil ho důstojný kněz Kleinschrodt.
"Poslušně hlásím", ozval se dobrý voják Švejk,
"že dělám vše možné, aby byl tak pěknej jako voni."
Pak přišly velké dny vojenského polního tábora
u Castel-Nuovo, kdy měla být sloužena polní mše.
Augustin Kleinschrodt užíval k církevním
účelům jen mešního vína dolnorakouského z Vöslavy. Italského vína
nemohl ani cítit, a tak se stalo, když zásoba docházela, že zavolal k
sobě dobrého vojáka Švejka a jemu řekl: "Zítra ráno půjdeš do města pro
víno z Dolních Rakous z Vöslavy. V kanceláři dostaneš peníze a přineseš
osmilitrový soudek. Vrátit se hned! Tedy pamatuj, z Vöslavy v Dolních Rakousích. Abtreten!"
Dostal druhého dne dvacet korun, aby pak při
návratu hlídka nebránila mu vstup do tábora, byl mu vyhotoven průkaz: "V
úřední povinnosti pro víno."
Dobrý voják Švejk odešel do města, svědomitě
opakoval si přes celé město "Vöslau - Nieder Osterreich" a totéž hlásil
i na stanici a za tři čtvrti hodiny nato jel spokojeně vlakem do Dolních
Rakous.
Toho dne důstojný průběh polní mše rušilo jen
trpké italské víno v konvici.
Kvečeru nabýval Augustin Kleinschrodt
přesvědčení, že dobrý voják Švejk je holomek, který asi někde pije a
zapomíná na své vojenské povinnosti.
Láteření Augustina Kleinschrodta bylo slyšet v
celém táboře a neslo se až k alpským velikánům, splývalo do údolí Adiže
k Meranu, kudy před několika hodinami s úsměvem spokojenosti a s
blahým vědomím řádného plnění povinnosti ujížděl dobrý
voják Švejk.
Jel údolím, projížděl tunely a na každé stanici
ptal se suše: "Vöslau, Nieder Osterreich?"
Konečně dobromyslnou tvář vojáka Švejka
uvidělo nádraží ve Vöslavě a dobrý voják Švejk ukázal nějakému muži v
úřední čepici vojenský úřední průkaz: "V úřední povinnosti pro víno."
Líbezně se usmívaje tázal se, kde jsou zde
kasárna.
Muž s čepicí ptal se ho po maršrútě. Dobrý
voják Švejk prohlásil, že neví, co je to maršrúta.
Pak přišli ještě dva mužové s čepicemi a jali
se Švejkovi vykládat, že nejbližší kasárna jsou v Korneuburgu.
Dobrý voják Švejk koupil si tedy lístek do
Korneuburgu a jel dál.
V Korneuburgu je železniční pluk a v kasárnách
se velice divili, když v noci objevil se dobrý voják Švejk ve vratech
kasáren a ukazoval vrátní hlídce svůj průkaz: "V úřední povinnosti pro
víno."
"Necháme to až na ráno," řekla hlídka, "pan
inspekční důstojník právě usnul."
Dobrý voják Švejk lehl si na kavalec s blahým
vědomím, že dělá pro stát, co může, a usnul spokojeně.
Ráno vedli ho do kanceláře skladišť. Tam
účetnímu poddůstojníkovi ukázal svůj průvodní list:
"V úřední povinnosti pro víno", průkaz s
razítkem Feldlager - Castel-Nuovo-RGT 102 Bat 3. a podpisem důstojníka
ode dne.
Vyjevený poddůstojník vedl ho do plukovní
kanceláře, kde byl podroben plukovníkem výslechu.
"Poslušně hlásím," řekl dobrý voják Švejk,
"přijel jsem z nařízení důstojného kuráta Augustina Kleinschrodta z
Tridentu. Mám přivézt osmilitrový soudek mešního vína z Vöslavy."
Nastala velká porada. Jeho dobromyslná prostá
tvář, upřímné vojenské chování a jeho průvodní list:
"V úřední povinnosti pro víno" s řádně ověřeným razítkem a podpisem, to vše činilo co
nepříznivější dojem a celou záležitost ještě spletitější.
Konala se velká debata a byl vysloven názor, že
se asi důstojný kurát Augustin Kleinschrodt zbláznil a že nezbývá nic
jiného než poslat dobrého vojáka Švejka maršrútou nazpátek.
Poddůstojník hotovil tedy pro Švejka maršrútu.
Byl to hodný člověk a nezáleželo mu na nějakém
kilometru. I vypsal mu cestu přes Vídeň, Štýrský Hradec, Záhřeb,
Terst, Trident. Cestu mu vypočítal na dva dny. Dali mu do kapsy 1,60 K,
poddůstojník mu koupil lístek a kuchař dal mu ze soucitu do náručí tři
bochníčky komisárku.
Zatím chodil po ležení u Castel-Nuovo polní
kurát Augustin Kleinschrodt, skřípal zuby a neříkal nic než: "Chytit,
svázat, zastřelit!"
Dobrého vojáka Švejka vedli v patrnosti jako
dezertéra, a jaké bylo překvapení, když čtvrtého dne v noci objevil se u
vchodu do polního ležení dobrý voják Švejk a s úsměvem podával hlídce
svou maršrútu z Korneuburgu a svůj průkaz z tábora:
"V úřední povinnosti pro vino".
Hned se ho chopili a k jeho úžasu dali mu
řetízky a vedli do baráku, kde ho zavřeli.
Ráno vedli ho do města do kasáren.
Současně přišel přípis od železničního pluku z
Korneuburgu, ve kterém se dotazuje plukovník, proč důstojný kurát
Augustin Kleinschrodt poslal do Korneuburgu vojáka Švejka pro mešní víno
z Vöslavy.
Konána byla po výslechu vojáka Švejka, který
pověděl upřímně s blaženým úsměvem, jak se vše stalo, velká porada a
důstojný kurát Augustin Kleinschrodt šel navštívit dobrého vojáka Švejka
do vězení.
"Uděláš nejlépe, ty dobytku Švejku, když se dáš
superarbitrovat, abychom měli od tebe pokoj."
A tu dobrý voják Švejk řekl, dívaje se upřímně
na polního kuráta: "Poslušně hlásím, že budu sloužit císaři pánu až do
posledního vzdechu!"

|
III
Superarbitrační řízení s dobrým vojákem
Švejkem
V každé armádě jsou darebáci, kteří nechtí
sloužit. Těm milejší je, když se z nich stanou praobyčejní civilní
mameluci. Tito prohnaní chlapíci stěžují si, že mají například srdeční
vadu, ačkoliv mají třeba jen zánět slepého střeva, jak se při pitvě
dokáže. Takovým a podobným způsobem chtí se zprostit své vojenské
povinnosti. Ale běda jim! Je zde ještě superarbitrační řízení, které
jim sakramentsky zatne žílu. Chlapík stěžuje si, že je "platfus".
Vojenský lékař předepíše mu Glauberovu sůl a klystýr a "platfus neplatfus" běhá, jako by mu hlavu zapálil, a ráno ho zavrou.
Jiný lotr stěžuje si, že má raka v žaludku.
Položí ho na operační stůl a řeknou mu: "Při plném vědomí otevřít
žaludek." Než to dořeknou, je po rakovině a zázračně uzdravený putuje do
basy.
Superarbitrační řízení je dobrodiním pro
armádu. Nebýt toho, každý druhý branec by se cítil nemocným a
neschopným nosit tele.
Superarbitrace jest slovo původu latinského.
Super = nad, arbitrare = zkoumati, pozorovati.
Superarbitrace tedy "nadzkoumání".
Dobře to řekl jeden štábní lékař: "Kdykoliv
prohlížím maroda, činím tak z přesvědčení, že se nemá mluvit o ,superarbitrare,
nadzkoumání', nýbrž o ,superdubitare, nadpochybování', že takový marod
je nade vši pochybnosti zdráv jako ryba. Z toho principu také vycházím.
Předpisuji chinin a dietu. Za tři dny proboha prosí, abych je pustil z
nemocnice. A když mezitím umře takový simulant, učiní tak naschvál, aby
nás dopálil a nemusel si ten podvod odsedět. Tedy ,superdubitare', a ne
,superarbitrare'. Pochybovati o každém do jeho posledního vzdechu."
Když tedy dobrého vojáka Švejka chtěli
superarbitrovat, záviděly mu to všechny kumpanie.
Vězeňský profous, přinášeje mu oběd do vězení, řekl k němu: "Ty holomku, máš
štěstí. Půjdeš z
vojny domů, budeš superarbitrovanej jako jedna fiala."
Ale dobrý voják Švejk řekl mu totéž co
důstojnému kurátovi Augustinu Kleinschrodtovi: "Poslušně hlásím, že
to, prosím, nejde. Jsem zdráv jako ryba a chci sloužit císaři pánu do
posledního vzdechu."
S blaženým úsměvem lehl si na kavalec. Profous
hlásil toto vyjádření Švejkovo důstojníku ode dne, Müllerovi.
Müller zaskřípal zuby: "Lumpa naučíme,"
zvolal, "aby si nemyslil, že může zůstat na vojně; musí přinejmenším
dostat skvrnitý tyfus, i kdyby se z toho zbláznil."
Mezitím dobrý voják Švejk vykládal zavřenému
soudruhu z kumpanie: "Já budu sloužit císaři pánu do posledního
vzdechu. Když už jsem zde, tak zde zůstanu. Když jsem voják, tak musím
sloužit císaři pánu a nikdo mne nesmí z vojny vyhnat, ani kdyby přišel
pan jenerál a kopnul mne do zadnice a vyhodil z kasáren. Vrátil bych se
k němu a řekl: ,Poslušně hlásím, pane jenerál, že chci sloužit císaři
pánu do posledního vzdechu a že se vracím ke kumpanii.' A kdyby mne
nechtěli tady, dám se k maríně, abych aspoň na moři sloužil císaři pánu.
A kdyby ani tam mne nechtěli a pan admirál i tam mne kop do zadnice,
budu císaři pánu sloužit ve vzduchu."
V celých kasárnách panovalo však upřímné
mínění, že dobrého vojáka Švejka vyženou z vojny! Dne 3. června přišli
pro něho s nosítky do vězení, po zuřivém odporu přivázali jej řemenem k
nosí tkám a odnesli do garnizánní nemocnice. Kudy ho nesli, ozývalo se z
nosítek jeho vlastenecké heslo: "Vojáci, nedejte mne, já chci dál
sloužit císaři pánu!"
Dali ho na oddělení pro těžce nemocné a štábní
lékař Jansa ho zběžně prohlédl: "Máš zvětšená játra a ztučnění srdce,
Švejku. Tos to dopracoval, musíme tě pustit z vojny."
"Poslušně prosím," ozval se Švejk, "že jsem
zdráv jako ryba. Co by si, poslušně hlásím, beze mne armáda počala!
Poslušně prosím, že chci ke kumpanii a že budu dál sloužit císaři pánu
věrně a poctivě, jak se na pořádného vojáka sluší a
patří."
Předepsali mu klystýr, a když mu jej dával
saniťák Rusín Bočkovskij, tu dobrý voják Švejk v této choulostivé
situaci řekl důstojně: "Bratře, nešetři mne, když jsem se nebál Taliánů,
nebojím se ani tvého klystýru. Voják se nesmí bát ničeho a musí sloužit,
to si pamatuj!"
Potom ho odvedli ven a na záchodě ho hlídal
voják s nabitou ručnicí.
Nato uložili jej zase na postel a ošetřovatel
Bočkovskij chodil kolem něho a vzdychal: "Pšakrew, máš rodiče?"
"Mám."
"Odtud asi nevyjdeš, ty simulante." Dobrý voják
Švejk dal mu pohlavek.
"Já simulant? Já jsem úplně zdráva chci sloužit
císaři pánu do posledního vzdechu."
Dali ho do ledu. Tři dny byl zabalen v ledových
obkladcích, a když přišel štábní lékař a řekl k němu:
"Nu, Švejku, půjdeš přece jen z vojny domů,"
prohlásil Švejk: "Poslušně prosím, pane štábarct, že jsem pořád zdráva
že chci sloužit dál."
Dali ho poznovu do ledu a za dva dny měla se
sejít superarbitrační komise, která by jej zprostila navždy vojenské
povinnosti.
Den před sejitím komise, když už byl napsán
jeho propouštěcí list, dobrý voják Švejk dezertoval však z kasáren.
Aby mohl dál sloužit císaři pánu, musel utéci.
Čtrnáct dní nebylo po něm ani slechu.
Jaké bylo však překvapení všech, když po
čtrnácti dnech v noci objevil se dobrý voják Švejk u vrat kasáren a
hlásil tam hlídce se svým poctivým úsměvem na kulaté spokojené tváři:
"Poslušně hlásím, že se jdu dát zavřít, poněvadž jsem dezentýroval,
abych mohl dál sloužit císaři pánu až do posledního vzdechu."
Přání jeho se vyplnilo. Dostal půl roku, a když
chtěl dál sloužit, přesadili ho do arzenálu, aby nabíjel střelnou
bavlnou torpéda.

|
IV
Dobrý voják Švejk učí se
zacházet se střelnou bavlnou
A bylo to, jak mu řekl důstojný kurát: "Švejku,
ty holomku, když chceš sloužit, tak budeš sloužit mezi střelnou bavlnou.
Snad ti to tam půjde k duhu." Tak dobrý voják Švejk učil se v arzenále
zacházet se střelnou bavlnou. Nabíjel jí torpéda. Tato služba není pro
legraci, poněvadž jste stále jednou nohou ve vzduchu a druhou v hrobě.
Dobrý voják Švejk se však nebál. Žil mezi
dynamitem, ekrazitem a střelnou bavlnou spokojeně jako čestný voják a z
baráku, kde nabíjel torpéda tou strašnou třaskavinou, ozýval se jeho
zpěv:
"Pimonte, Pimonte, co jsi ty za pána, že za
tebou padla ta majlandská brána, hop, hop, hop. Ta majlandská brána a
ty čtyři mosty, vystav si, Pimonte, silnější forposty, hop, hop, hop!
Já jsem vám postavil regiment hulánů, vy jste ho zahnali za majlandskou
bránu, hop, hop, hop."
Po té krásné písni, která činila z dobrého
vojáka Švejka lva, přicházely na řadu jiné dojímavé písně o knedlíkách
jako hlava velikých, které polykal dobrý voják Švejk s nevylíčitelnou
rozkoší.
A tak žil spokojeně mezi střelnou bavlnou, sám
a sám v jednom z arzenálních baráků.
A tu jednoho dne přišla inspekce, která chodí
od jednoho baráku k druhému a prohlíží, zdali je vše v pořádku.
Když přišli až do baráku, kde dobrý voják Švejk
učil se zacházet se střelnou bavlnou, tu uviděli dle oblaků tabákového
dýmu, který se řinul z dýmky, že dobrý voják Švejk je neohrožený vojín.
.
Švejk, vida vojenské pány, vstal a dle předpisu
vyňal dýmku z úst a položil ji na nejkratší vzdálenost od sebe, aby k
ní měl nejblíž, a to do otevřeného ocelového sudu se střelnou bavlnou.
Přitom pronesl, salutuje: "Poslušně hlásím, že není nic nového a že je vše v
pořádku."
Jsou okamžiky v lidském životě, kdy
duchapřítomnost hraje velkou roli.
Nejchytřejší z celé společnosti byl pan obršt.
Ze střelné bavlny vystupovaly kroužky tabákového dýmu a tu řekl:
"Švejku, kuřte dá!!"
To bylo moudré slovo, poněvadž jest rozhodně
lepší, když je zapálená dýmka v ústech než ve střelné bavlně. Švejk
zasalutoval a pravil: "Poslušně hlásím, že budu kouřit."
Byl to poslušný voják.
"A teď, Švejku, pojďte na strážnici!"
"Poslušně hlásím, že nemůžu, poněvadž musím zde
podle předpisu být až do šesti hodin, kdy mne přijdou vystřídat. U
střelné bavlny musí být pořád někdo, aby se nestalo žádné neštěstí!"
Inspekce zmizela. Klusala na strážnici, kde
poručila, aby pro Švejka šla patrola.
Patrola šla nerada, ale přece šla.
Když přišli před barák, kde sloužil se
zapálenou dýmkou dobrý voják Švejk uprostřed střelné bavlny císaři pánu,
zvolal desátník: "Holomku Švejku, vyhoď dýmku oknem a vyjdi ven."
,,Ani mne nenapadne, pan obršt poručil, abych
kouřil dál, tak já musím kouřit až do roztrhání těla."
"Vylez ven, dobytku!"
"A nevylezu, poslušně prosím. Jsou teprve čtyři
hodiny a můžete mne ,ablesovať až v šest. Do šesti musím být u střelné
bavlny, aby se nestalo nějaké neštěstí. Já jsem na to opatrn-."
To "ý" nedořekl. Snad jste četli o tom velkém
neštěstí v arzenále, které bylo národním smutkem Rakouska. Barák za
barákem vyletěl, až vyletěl celý arzenál za tři čtvrti vteřiny.
Začlo to v baráku, kde dobrý voják Švejk učil
se zacházet se střelnou bavlnou, a jako mohyla nad tím místem se
nakupila prkna, latě a železné konstrukce, které sem přiletěly ze všech
stran, aby vzdaly poslední úctu statečnému Švejkovi, který se nebál
střelné bavlny.
Tři dny pracovali zákopníci na zříceninách a
dávali dohromady hlavy, dříky, ruce a nohy, aby milý pánbůh o posledním
soudě snáze poznal různé šarže a dle toho je také odměnil.
Byly to pravé hlavolamy. Tři dny odklízeli
prkna, železné konstrukce i z mohyly Švejkovy a třetího dne v noci
uslyšeli, když prodírali se dovnitř do té spousty, příjemný hlas:"Ta
majlandská brána a ty čtyři mosty, vystav si, Pimonte, silnější forposty,
hop, hop, hop." Při záři pochodní prokopávali se za hlasem: "Já j sem
vám postavil regiment hulánů, vy jste ho zahnali za majlandskou bránu,
hop, hop, hop."
A v záři pochodní spatřili jakousi jeskyni,
sestavenou ze železné konstrukce a nakupených prken, a v koutku uzřeli
dobrého vojáka Švejka, který odkládaje dýmku, zasalutoval a řekl:
"Poslušně hlásím, že není nic nového a že je vše v pořádku."
Vyvedli ho ven z toho zříceného pekla a dobrý
voják Švejk, když se ocitl před důstojníkem, pravil podruhé: "Poslušně
prosím, že je vše v pořádku a že prosím, aby mne vystřídali, poněvadž
jest šest hodin dávno pryč, a prosím také o minážgeld za tu dobu, co
to na mne spadlo."
Statečný voják byl jediný, který z celého arzenálu
přežil tuto katastrofu.
Na jeho počest byla večer uspořádána v městě
vojenskými kruhy malá slavnost v důstojnickém kasině. Obklopen
důstojníky, pil dobrý voják Švejk jako duha a jeho dobrý kulatý obličej
zářil radostí.
Druhého dne obdržel minážgeld za tři dny, jako
by byl ve válce, a za tři neděle byl jmenován kaprálem u své kumpanie a
dostal velkou válečnou medaili.
Když ozdoben jí a hvězdičkami vstupoval do
svých kasáren v Tridentu, setkal se s důstojníkem Knoblochem, který se
zachvěl, když spatřil tu obávanou dobráckou tvář dobrého vojáka Švejka.
"Tys to, lumpe, vyvedl" řekl k němu.
Usměvavě pronesl na to Švejk: "Poslušně
hlásím, že jsem se naučil zacházet se střelnou bavlnou."
A s myslí povznešenou vstoupil na dvůr, aby
vyhledal svou kumpanii.
Toho dne četl důstojník ode dne mužstvu zprávu
z ministerstva vojenství o zřízení oddělení aeroplánů v armádě s
výzvou, aby se přihlásil, kdo chce.
Vystoupil tu dobrý voják Švejk, a hláse se
důstojníkovi, pravil: "Poslušně prosím, že už jsem byl ve vzduchu a že
to znám a že chci i ve vzduchu sloužit císaři pánu."
A tak za týden putoval dobrý voják Švejk ku
vzduchoplaveckému oddělení, kdež si počinal neméně rozšafně než v
arzenále, jak uvidíte dále.

|
V
Dobrý voják Švejk působí u
aeroplánů
Rakousko má tři řiditelné vzducholodě, osmnáct
vzducholodí, které se řídit nedají a pět aeroplánů. To jest moc
Rakouska ve vzduchu. Dobrého vojáka Švejka dali k oddělení aeroplánů,
aby sloužil ku cti a ozdobě tohoto nového oddílu vojenského. Zprvu
vytahoval na vojenském letišti aeroplány z hangáru a čistil kovové
součástky terpentýnem a vídeňským vápnem.
Sloužil tedy u aeroplánu od piky. A jako
důstojnému kurátovi v Tridentu čistil pečlivě koně, tak zde pracoval s
chutí na aeroplánech, kartáčoval plochy, jako by hřebelcoval koně, a v
hodnosti desátníka vodil hlídky hlídat hangáry, které poučoval: "Lítat
se musí, a proto, kdo by chtěl ukrást aeroplán, každého zastřelte."
Asi za čtrnáct dní dělal cestujícího. To jest
asi velmi nebezpečné povýšení.
Zatěžoval aeroplán a lítal s důstojníky. Dobrý
voják Švejk se však nebál. S úsměvem vyletěl do vzduchu a pokorně a
uctivě díval se na důstojníka řídícího letadlo a salutoval, když viděl
před sebou vyšší šarže, pohybující se pomalu po letišti.
A když někde spadli a rozbili aeroplán, tu
prvni vždy z trosek vylezl dobrý voják Švejk, a pomáhaje
důstojníkovi na nohy, hlásil: "Poslušně hlásím, že jsme spadli a že jsme
živi a zdrávi."
Byl to příjemný společník. Jednoho dne vyletěl
s důstojníkem Herzigem, a když se octli ve výšce 826 metrů, přestal
motor fungovat.
"Poslušně hlásím, že nám došel benzín," ozval
se vzadu za důstojníkem příjemný hlas Švejkův, "já, poslušně prosím,
zapomněl dolejt nádržku." A za chvíli nato: "Poslušně hlásím, že padáme
do Dunaje."
A když vynořily se za chvíli jejich hlavy z
rozčeřených, zelenavých vod Dunaje, řekl dobrý voják Švejk, plavaje za
důstojníkem ke břehu: "Poslušně hlásím, že jsme dnes udělali výškový
rekord."
Bylo před velkými slavnostními vzlety
vojenskými na letišti u Vídeňského Nového Města.
Prohlíželi aeroplány, zkoušeli motory a konali
poslední přípravné práce ku vzletu.
Poručík Herzig hodlal vzlétnout se Švejkem na
Wrightově dvojplošníku, ku kterému byl přimontován přístroj Morrissonův,
pomocí kterého lze vzletět bez rozjezdu.
Byli zde vojenští zástupci cizích mocností.
O Herzigův aeroplán velice se zajímal rumunský
major Gregorescu, který posadil se dovnitř a prohlížel páky a kormidla.
Dobrý voják Švejk na rozkaz poručíkův spustil
motor, vrtule se otáčela, Švejk s velikým zájmem upravoval, sedě vedle
zvědavého rumunského majora, drátěné lano spojující výškové zadní
kormidlo a počínal si tak rozšafně, že shodil majorovi z hlavy čepici.
Poručík Herzig se dopálil. "Švejku, vy osle
jeden, leťte ke všem čertům."
"Zum Befehl, Herr Leutnant," zvolal Švejk,
chopil se výškového kormidla a páky přístroje Morrissonova a aeroplán
vznesl se od země s daleko slyšitelnými, pravidelnými výbuchy výborného
motoru.
20, 100, 300, 450 metrů ve výšce směrem k
jihozápadu, k bílým Alpám, rychlostí 150 km za hodinu.
Ubohý rumunský major vzpamatoval se nad nějakým
ledovcem, nad kterým letěli ve výšce takové, že mohl jasně pod sebou
rozeznávat přírodní krásy, sněžná pole, propasti zírající přísně a
hrozivě na něho.
"Co se to děje?" pravil, koktaje strachy.
"Letime dle rozkazu, poslušně prosim,"
odpověděl uctivě dobrý voják Švejk, "pan poručík rozkázal:
Leťte ke všem čertům; tak letíme, poslušně
prosím."
"A kde, kde se spustíme?" tázal se drkotaje
zuy zvědavý rumunský major Gregorescu.
"Poslušně prosím, že nevím, kde spadnem. Letím
podle rozkazu a dovedu jen nahoru, dolů neumím" my jsme to nikdy
nepotřebovali s panem poručíkem. Když jsme byli ve výšce, tak jsme
spadli sami od sebe."
Přístroj ukazující výšku udával 1860 metrů.
Major křečovítě se držel tyčí a křičel
rumunsky:
"Deu, deu, bože, bože,"· a dobrý voják Švejk,
pracuje obratně s kormidlem, zpíval nad Alpami, přes které letěli: "Ten
prstýnek, cos mi dala, ten já nosit nebudu, prachsakra, pročpak ne, až
já přijdu k svému regimentu, do kvéru ho nabiju."
Major se hlasitě modlil rumunsky a klel
strašlivě, kdežto čistým mrazivým vzduchem ozýval se dále jasný hlas
dobrého vojáka Švejka: "Ten šáteček, cos mi dala, ten já nosit nebudu,
prachsakra, pročpak ne, až já přijdu k svému regimentu, kvér s ním pucovat budu, prachsakra, pročpak ne."
Pod nimi se křižovaly blesky a zuřila bouře.
S vytřeštěnýma očima díval se major před sebe a
sípavým hlasem se tázal: "Kdypak to skončí?"
"Rozhodopádně," odpověděl usměvavě dobrý voják
Švejk, "alespoň my jsme vždycky s panem poručíkem někam spadli."
Byli někde nad Švýcary a letěli k jihu. "Jen
strpení, poslušně prosím," pronesl dobrý voják Švejk, "až nám dojde
benzín, tak musíme spadnout."
"Kde to jsme?"
"N ad nějakou vodou, poslušně prosím, moc
vody je to, asi spadnem do moře." Major Gregorescu omdlel a zaklínoval své
tlusté břicho do tyčí, takže pevně vězel v kovové konstrukci.
A nad Středozemním mořem zpíval si dobrý voják
Švejk: "Kdo chce býti veliký, musí jísti knedlíky, ajn, cvaj, na vojně ho
nezabijou, ajn, cvaj, poněvadž jed knedlíky, ty vojanský knedlíky jako
hlavy veliký, ajn, cvaj."
A dál si zpíval dobrý voják Švejk nad těmi
obrovskými plochami moře ve výši jednoho tisíce metrů: "Mašíruje Grenewil
Prašnou bránou na špacír ... "
Mořský vzduch probudil majora ze mdloby. Podíval
se do té příšerné hloubky, a zpozorovav moře, zvolal: "Diu, diu," a omdlel
poznovu.
Letěli nocí a letěli pořád. Najednou dobrý voják
Švejk zatřásl majorem a řekl dobrácky: "Poslušně hlásím, že letíme dolů, ale
nějak volně."
Klouzavým letem snesl se aeroplán, kterému došel
benzín, do palmového háje u Tripolisu v Africe.
A dobrý voják Švejk, pomáhaje majorovi z
aeroplánu, zasalutoval a řekl: "Poslušně hlásím, že je vše v pořádku."
Byl to světový rekord, jenž dokázal dobrý voják
Švejk, který přeletěl Alpy, jižní Evropu, Středozemní moře a snesl se v
Africe.
Major, vida kolem sebe palmy, dal Švejkovi dva
pohlavky, které přijal dobrý voják Švejk s úsměvem, neboť konal jen svou
povinnost, když mu řekl poručík Herzig: "Leťte ke všem čertům."
Co se stalo dál, o tom těžko povídat, poněvadž bylo
by snad velice nepříjemné pro ministerstvo vojenství, které jistě zapře, že
by nyní u Tripolisu spadl rakouský aeroplán, neboť tím octli bychom se před
velkou mezinárodní zápletkou.

|
Dobrý
voják Švejk v zajetí
Tak
daleko jsi to tedy dopracoval, můj dobrý vojáku Švejku! V Národní
politice a jiných úředních věstnících objevilo se tvé jméno spojené
s několika paragrafy trestního zákona. Všichni, kdož tě znali, čtli
s podivením:
"C. k.
zemský jakožto trestní soud v Praze, oddělení IV, nařídil zabaviti
jmění Josefa Švejka, obuvníka, posledně bytem na Král. Vinohradech,
pro zločin zběhnutí k nepříteli, velezrády a zločin proti válečné
moci státu podle § 183-194, č. 1334, lit. c, a § 327 vojenského
trestního zákona."
Jak
ses dostal do styku s těmi číslicemi ty, jenž jsi přece císaři pánu
chtěl sloužit 'do roztrhání těla'?
I.
Dobrý
voják Švejk trpěl revmatismem, a proto možno tuto kapitolu nadepsat
"Válka i revmatismus". Když válka vypukla, nalezla Švejka i s jeho
slavnou minulostí na posteli. Ve skříni visely staré vojenské
parádní kalhoty a jeho čepice s vyleštěným 'Für Jüdische Interesse',
kterou si soused vypůjčoval vždy na reduty a jiné maškarní zábavy.
Vidíme tedy, že dobrý voják Švejk odložil již před časem uniformu a
obsadil malý obuvnický krám na Vinohradech, kde žil v bázni boží a
kde mu pravidelně jednou za rok otékaly nohy.
Všichni, kdož přicházeli do jeho krámu, aby si tam dali podrazit
boty, museli si všimnouti strašně křiklavého obrazu Františka
Josefa, visícího na stěně právě naproti dveřím.
Tam
tedy visel nejvyšší vojenský pán, přihlouple se usmívající na
všechny Švejkovy zákazníky. Visel tam ten, pro kterého chtěl sloužit
Švejk až do roztrhání těla, kvůli čemuž dostal se i před
superarbitrační komisi, neboť vojenští páni nechápali, že někdo může
mít zdravý rozum a chtít tohleto udělat pro císaře pána.
V
kanceláři regimentu pod číslem 16112 byl uschován akt týkající se
průběhu i výsledku superarbitračního řízení s dobrým vojákem
Švejkem.
Jeho
oddanost k císaři pánu vylíčena tam byla jako těžká psychóza zcela
dle slov pana štábního lékaře, který, když došla řada na Švejka,
řekl šikovateli: "Zavolají sem toho blba."
Marně
tvrdil dobrý voják Švejk, že z vojny nepůjde, že chce sloužit dál.
Objevili mu zvláštní výrůstek na spodní dutině lebeční kosti, a když
mu major z komise řekl: "Voni jsou kolosální idiot, voni by chtěli
nakonec do jenerálního štábu," tu opakoval vždy Švejk dobromyslně:
"Když myslejí, pane major, že bych to tam vytrh."
Za
tento výrok dostal osm dní samovazby. Tři dni mu tam zapomněli dát
jíst, a když konečně jeho lhůta vypršela, vedli ho do plukovní
kanceláře, dali mu bílý lístek, že pro blbost propouští z vojny, dva
vojáci vedli ho pak zpět nahoru, aby si vzal s sebou své věci, a
opět ho vyváděli ven z kasáren.
U vrat hodil Švejk kufřík na zemí a zvolal:
"Já z vojny nechci, já chci sloužit císaři pánu až do roztrhání
těla." Na tato vznešená slova odpověděli průvodčí tím, že mu rýpli
pěstí pod žebra a za přispění několika kasárenských povalečů
vytlačili ho z kasárenských vrat.
Byl na civilní dlažbě ulic. Je to možné, že
již nikdy nebude na kasárenském dvoře naslouchat, až plechová hudba
bude cvičit "Gott erhalte"? Jest to možné, že již nikdy cvičišti mu
šikovatel nerýpne pěstí do břicha a neřekne: "Koukej mně do vočí,
koukej mně příjemně do voči, nebo z tebe udělám zadělávané drštky,
vopice!" A je to možné, že již nikdy mu neřekne nadporučík
Wagenknecht: "Sie böhmischer Schweinshund, mit ihrer weissroten
Meerschweinnase!" Nevrátí se již ty krásné časy?
A dobrý voják Švejk odhodlaně obrátil své
kroky k šedé, zasmušilé kasárenské budově, vystavěné císařem Josefem
II., který se vysmíval, že kdysi chtěli lichtenštejnští dragouni
národ spasit katolicismem, a sám chtěl pomoci týchž dragounů udělat
český národ šťastným germanizací: na nádvoří kasárenské budovy
běhávali čeští vojáci ulici prutů a metel za to, že mluvívali česky,
a na nádvoří týchž kasáren němečtí kaprálové bezpočtukráte snažili
se české paličaté hlavy pohlavky obeznámit s některými krásami
německé řeči, s 'execírreglamá', s 'nieder, kehrt euch Trottl' a
podobně.
A pečeť k tomu dodával velký černožlutý
rakouský orel rozpínající svá křídla nad vraty kasáren. Pod jeho
plechovým ohonem měli vrabci svá hnízda.
Z těchto kasáren roznášely se do světa a
přicházely k interpelacím ve sněmovně mnohé případy týrání nováčků.
Interpelace zapadly v kabinetu ministerstva vojenství a vrabci dál
znečišťovali zeď, takže to dělalo dojem, že to dělá černožlutý
rakouský orel.
A dobrý voják Švejk odhodlaně se vracel pod
tohoto orla.
Na vojně se dlouho nevyjednává! Jenom ze
slušnosti se ho zeptali, co si přeje v kasárnách civilista s bílým
papírem, a když jim řekl, že chce sloužit dál císaři pánu až do
roztrhání těla, vynesli ho opět na ulici.
Jest zcela obyčejným zjevem, že policejní
strážník bývá nablízku kasáren. Dílem ze služební povinnosti, dílem
též proto, že ho k těm místům poutá minulost. Zde vštípeny mu byly
povinnosti ke státu, zde se naučil mluvit lámaně německy a zde cosi
rakouského obestřelo a povleklo místo fosforu jeho šedivou hmotu
mozkovou.
"Já chci dál sloužit," křičel Švejk, když ho
strážník zdvíhal za límec ze země, "já chci dál sloužit císaři
pánu!"
"Člověče, neřvěte, nebo vás zatknu," poučoval
ho strážník.
"Já chci . . ."
"Zdržte se všech projevů, ostatně jakápak
dlouhá tahanice, ve jménu zákona vás zatýkám!"
Na strážnici rozlámal dobrý voják Švejk jednu
židli, pryčnu v separaci, kam ho strčili, a pak ubíhaly již dny
Švejkovy v klidu a tichu čtyř holých stěn u zemského trestního
soudu, kam byl dopraven pro několik deliktů.
Státní
zastupitelství snažilo se ze Švejka udělat politického zločince.
Předně mu dokazovalo, že křičel něco o císaři pánu ve spojení s
všeobecnou brannou povinností ("Já chci dál sloužit císaři pánu"),
čímž způsobil shluknutí a shromáždění lidu, kteréž mělo vzápětí
zakročení policejní stráže. Výkřiky Švejkovy o císaři pánu, třebas
by obžalovaný se snažil dáti jim opačný, seriózní význam, vyvolaly
všeobecný smích diváků, čímž Švejk spáchal zločin proti veřejnému
pokoji a řádu. Státní zastupitelství mělo za to, že Švejk činil tak
zúmyslně. "Že se přitom vzepřel," stálo v obžalobě, "policejní
stráži, jest nabíledni, což zahrnuje v sobě zločin veřejného násilí.
Rozbité zařízení separace pak zločin poškození cizího majetku,"
neboť erár si cenil dřevěnou pryčnu na 240 korun, suma, za niž by
mohl dát do separace pomalu postel z mahagonového dřeva.
Promluvili však soudní lékaři, kteří navázali
na výrok vojenské lékařské komise, která propouštěla Švejka z
vojenské služby. Celé dvě hodiny se přeli o to, zdali je Švejk blbý
úplně, nebo jen duševně zatížený, či zdali je úplně normální.
Dr. Slavík hájil názor, že člověk může náhle
zblbnout a že není přitom vědom svých činů.
"To mohu říci sám ze zkušenosti," pravil, "po
své dlouholeté soudní praxi."
Pak přinesli soudním lékařům od Brejšky
snídani a lékaři při smažených kotletách se usnesli, že v případě
Švejkově jde opravdu o těžký případ vleklé poruchy mysli.
Dr. Slavík chtěl ještě něco říci, pak si to
ale rozmyslil a objednal si ještě čtvrtku vína a podepsal též soudní
nález lékařský.
Z nálezu toho vyjímáme pouze stať, kde se
mluví o císaři pánu: "Soudní lékaři jsou toho mínění, že obžalovaný
Švejk, dávaje různými výkřiky najevo, že chce císaři pánu sloužit až
do roztrhání těla, činil tak z mdlého rozumu, neboť soudní lékaři
mají za to, že normálně duševně vyvinutý člověk rád se zbaví toho,
aby na vojně sloužil. Láska Švejkova k císaři pánu jest abnormální,
vyplývající jedině z jeho nízké duševní úrovně."
Švejk byl propuštěn na svobodu. Sedával v
malém výčepu naproti kasárnám, odkud ho kdysi vyhnali. A pozdě v
noci viděli opozdilí chodci plížit se kolem kasáren tajemnou
postavu, která s výkřikem: "Já chci sloužit císaři pánu až do
roztrhání těla" dala se na útěk a zmizela v temnu ulice.
To byl bývalý dobrý voják Švejk. Jednou v zimě
našli ho u kasáren k ránu ležet na chodníku. Vedle něho ležela
prázdná láhev s etiketou Císařův čertův likér a Švejk, leže na
sněhu, neohroženě si zpíval, což z dálky vypadalo jako volání o
pomoc a chvílemi jako válečný řev Indiánů Sioux:
"Bylá bitvá bylá, tám u Solferiná, teklo tam
krvé moc, krvé pod koléna a na fůry mása, vždyť se tam sekála
osmnáctá chása, hop, hop, hop. Osmnáctá cháso, neboj ty se nouze,
vždyť za tébou vézou peníze na voze. Peníze na voze a mináž v kočáře
…"
"Keréjpak regíment tohlecto dokáže," řval
Švejk do ranního ticha činžáků, váleje se labužnicky ve sněhu na
chodníku.
Od té doby datuje se jeho revmatismus.
Válka našla tedy Švejka na posteli po čtyřech
letech civilního života. V posledních letech Rakousko, stát
politicky zajímavý a přímo zábavný, pomalu připravovalo svou záhubu.
Rakousko nemělo jiné touhy než se stát zbytečným. Rakouská ctižádost
nedovedla si představit svou roli jinak než jako opelichaná slepice,
kterou honí kuchařka s nožem v ruce po dvoře.
A dobrý voják Švejk má revmatismus. Rakousko
vypovídá válku, zapomínajíc, že s bajonety lze vše dělat, jen ne se
na ně posadit. Ale Rakousko mělo dobrého vojáka Švejka.
Když roznesly se zprávy o mobilizaci, mazal mu
právě učedník Bohuslav nohy ichtyolovou mastí. Zatínaje zuby vrčel
Švejk: "Srbové, Srbové."
Kvečeru přišel na návštěvu jeho soused,
deštnikářský mistr Bílek "Už to mám," volal již ve dveřích, mávaje
nějakou listinou, "do čtyřiadvaceti hodin mám být u regimentu.
Zatracení lumpové."
A Bílek se rozhovořil jako tisíce a tisíce
jiných. Císaře pána nazval starým partykou, šelmou, pro kterou je
kulky škoda, a Švejk cítil, jak při tom hlučném hovoru všechny nervy
v palcích na nohou mu bolestně cukají, jak mu to kroutí nohy, a
vzdychal: "Ježíšmarjá, co to povídáš, mne to trhá, to je bolest.
Když já mašíroval z Tridentu na Vale di Calogno v čtyřiceti stupních
vedra padesát kilometrů do výšky půltřetího tisíce metrů! - Císař je
pašák, ježíšmarjá, to mne to trhá, to máš, jako kdybys měl nohy ve
žhavých kleštích."
Ale Bílek vyložil dále svůj program: Císař,
starej Procházka, je ničema, jestli tam v Sarajevu šlápli na krk
následníku trůnu, proč tam ostatně lez, kvůli tomu jeho, Bílka,
tahají pryč od ženy, dětí a má střílet do Srbů. Co by střílel, kvůli
komu, proč a zač? Srbové mu nic neudělali. Copak je nějaký kamarád
žvanila Viléma? Nakonec by mu snad ten starý lotr rozkazoval, aby
střílel do vlastního táty.
Švejk ho neposlouchal, neboť revmatické
bolesti probíhaly mu tělem. Revma zatlačilo úplně do pozadí císaře
pána a na okamžik vyhladilo jeho loajální uvědomění. A někde daleko
visel nad Rakouskem nový Králové Hradec.
Druhý den, dříve ještě než dr. Groš mohl u
místodržitele za svou osobu tlumočit zbaběle loajální pocity při
vypovězení války, dobrý voják Švejk za velkého sběhu lidu uspořádal
po pražských ulicích jiný loajální projev.
Ve vozíku, kterým vozí ošetřovatelé nemocných
lidi stižené vysycháním míchy, vypůjčeném od Stoupy, dal se vozit, v
každé ruce berlu, ulicemi královského města učedníkem Bohuslavem,
vykřikuje do rozrušeného okolí: "Na Bělehrad, na Bělehrad!"
Lidé se smáli, přidávali se k zástupu a u
Muzea dostal nějaký žid, který zvolal "Heil!", první ránu. Na rohu
Krakovské ulice dav zmlátil tři buršáky a průvod za zpěvu "Nemelem,
nemelem" dostal se až k Vodičkově ulici, kde dobrý voják Švejk
vztyčuje se bolestí ve vozíku a rozmachuje kolem berlemi, zvolal:
"Ještě jednou na Bělehrad, na Bělehrad!" A vtom již do toho vrazila
policie pěší i jízdní.
Za pět minut nato Švejk, sedě na vozíku, byl s
učedníkem jediným civilistou mezi mořem policejních uniforem. Právě
se setkal u jeho vozíčku policejní komisař Klima s inspektorem
jízdní policie Klausem. "Dobrý lov," pozdravil Klima. "Dobrý lov,"
odpověděl Klaus.
"Lezte ven," poroučel nějaký jiný vousatý
policejní inspektor Švejkovi.
"Nemohu, mám revma, já jsem přece . . ."
"Držte hubu," řekl k němu komisař Klima, "my
tomu rozumíme, vytáhněte ho z vozíku!"
Čtyři strážníci se vrhli na Švejka, zatímco
šest jízdních a dvanáct pěších vleklo do Vodičkovy ulice učedníka
Bohuslava, který řval na celé kolo: "Pane mistr, pane mistr, já jdu
s těma pány!"
Čtyři strážníci s neobyčejnou úřední
horlivostí snažili se zatím postavit revmatika Švejka na nohy. Švejk
zatínal bolestí zuby: "Nemohu . . ."
"Naložté toho simulanta do vozíku," zněl nový
rozkaz, který byl bleskurychle vykonán, přičemž praskl Švejkovi
vzadu kabát i podšívka vesty a roztrhl se límec, který zůstal v ruce
jednomu strážníkovi.
Dva strážníci vzadu tlačili vozík se vzácnou
kořistí, asi dvacet jich šlo po straně a po obou stranách zachmuřeně
jeli v počtu osmi jízdní vítězové.
ohoutí péra jim vlála, koně ržáli, celý
průvod táhl na policejní ředitelství a dobrý voják Švejk se počal
dobromyslně usmívat. Cítil, že jeho nohy stávají se jaksi
volnějšími. Mohl bez bolesti pohybovat prsty v botě a Švejk stál
před velkou záhadou. Jeho revmatismus pomalu mizel a mizel, čím více
se blížili policejnímu ředitelství. Tváří v tvář celému policejnímu
systému revmatismus se ztrácel, a když za Švejkem zapadla vrata
ředitelství v Bartolomějské ulici, dobrý voják Švejk snažil se
vyskočit z vozíku. Bylo to považováno za nový projev.
"Odneste ho nahoru," poručil komisař Klima a
za chvíli Švejk octl se ve vyšetřovacím oddělení státní policie
pražské.
Tak skončila jeho manifestace.
II.
Vypuknutí války znamenalo pro státní policii
něco, čím opět ožily síně policejního ředitelství. Každou chvíli
někoho přiváděli a posazovali do separace. Na dvoře, kterému vévodí
stará věž s policejním muzeem, procházeli se lidé, kteří ještě včera
klidně usínali a na samém počátku této velké doby přemýšleli ve
svých domácnostech, co zítra bude k obědu. V noci pro ně přišli a
jídelní lístek byl rozluštěn. Měli praženku s jedním zoufale na
špíně plovoucím lojovým škvarkem ve špinavém plechovém kotlíku. Nyní
je vyháněli na dvůr, na který ústila zamřížovaná okna jejich nových
příbytků, aby vytrávili a dostali chuť nikoliv jen na polévku, nýbrž
i na pokání. .
Prager Tagblatt
Když si šli redaktoři pražských deníků pro
zprávy o zlámaných nohách, přejetých psech a vyloupených půdách na
policejní ředitelství, museli jít podél oken, jimiž bylo vidět na
skupinu vězňů, procházejících se zasmušile po dvoře. .
To mělo být jakousi denní průpravou z počátku
války pro české novináře. .
Později mnozí z nich též tak s hlavou svěšenou
chodili po tomto dvoře a odpočítávali krok a mnoho z nich se také
dívalo zamřížovanými okny policejního ředitelství. .
Švejk se ocitl na špinavém slamníku v podivné
pestré společnosti. Nějaký starý hostinský vykládal právě, že když
vypukla válka, přišel k němu host, poručil si sklenici piva a
spustil pianolu, aby hrála "Hej, Slované". Pak přišel policejní
strážník, chvíli poslouchal, odešel, host také odešel a ráno přišli
si pro něho do hostince detektivové. Zavřeli také jeho číšnici,
která nebyla onoho dne právě ve službě, ale to nevadí. Nyní každý
den ji potkává, když se obě zatčená pohlaví střídají v procházce po
dvoře. Křičí na něho: "Vy starý kocoure" a dává si na jeho účet
donášet obědy z hostince. .
Na slamníku naproti seděl hubený vytáhlý
mladík s černou kravatou a dlouhými vlasy. To byl vyložený
optimista. Mluvil stále cosi o svobodě a podle řeči se zdálo, že
očekával, že mu strážník na chodbě každou chvíli musí přinést
cigarety za poslední korunu, kterou mu odevzdal včera ráno, aby
koupil športky. .
Velmi zamyšleně se tvářil pán v prostředních
letech, velmi slušně oděný, který se včera dostal do chumlu před
Prager Tagblattem v Panské ulici. Někdo ho zatkl, radu od
místodržitelství, omdlel jim rozčilením, dopravili ho na policejní
ředitelství v truhle a pak našli u něho v kapse nějaké kamení. Ještě
ho nevyslechli. Domnívají se, že chtěl vytlouci Prager Tagblatt, on,
místodržitelský rada, který nečte kromě úředního deníčku jiných
novin než Prager Tagblatt, za manželku má Němkyni a … .
Švejk slyšel ještě nějaké nadávky a nějaký
drobný človíček vyskočil na kavalec a křičel ze zamřížovaného okna:
"Vrahové!" .
"Opravdu, pánové," ozval se ošumělý člověk u
dveří, "já řekněme jsem zloděj, mne chytili v bytě kupce Horníčka,
nu chytili mne, v kapse kupcovy peníze, v druhé kapse paklíče, byt
přeházený, propad jsem, páni, to je venkoncem spravedlivé. Ale vás,
můj bože, proč vás?" .
Mladík s černou kravatou počal mluvit opět o
svobodě, klepal na dveře separace a tvářil se vůbec lehkomyslně. Měl
za sebou pestrou minulost, byl zapleten též kdysi do
antimilitaristického procesu, napsal před časem do Mladých[28]
proudů dva fejetony proti vídeňské vládě a jejímu vykořisťování
českých duší. To bylo zkonfiskováno. .
Láska k národu byla vždy v očích rakouských
úřadů přitěžující okolností, zločinem, a nyní s válkou přišla
chvíle, kdy Rakousko vrhalo uražené a ponížené za mříže. To se stalo
i mladíkovi s černou kravatou.
Byli tu namačkáni druh na druhu. Tvořili
skupiny a v jedné hovořil mladý suplující profesor z Vinohrad
zatčený včera, poněvadž v kavárně zvolal "Ať žije Srbsko!" .
Nemluvil o politice, neboť zdálo se mu to
urážkou zde mřížemi. Vykládal nějakou anekdotu ze žákovského
zákulisí gymnázia. .
Švejk za těchto několik okamžiků nezpozoroval
mezi všemi lidmi zde ani sebemenšího příznaku lítosti, ani sebemenší
stopy, že by někoho tísnily vzpomínky na 'zločiny', z kterých je
policie obviňovala. .
Mladý úředník od berního ředitelství hlasitě
se smál. Byl zatčen předvčírem u německého konzulátu na Havlíčkovi
náměstí, že se smál. Není-liž to také k smíchu a nestojí-li to za
poznámku před celým davem, srovnat manifesty před německým
konzulátem, uspořádanou německý studenty, židovskými příručími a
několika babami z 'lehrerinnenvereinu' na náměstí, které nese hrdě
jméno Karla Havlíčka? Německý konzulát! Ta nejsprostší urážka
Havlíčkově památce! Třeba to jen srovnat s jeho "Hoj, vy Němci
chámi, nehrajeme s vámi, co jste si tam nadrobili, sežerte si sami".
.
Mladý úředník byl v dobré náladě, jako by byl
rád, že je vytržen ze šablonovosti kancelářského živoření. .
Ze sousedních separací bylo slyšet zpěv. Bylo
to jako v dobách politického kvašení, v dobách Omladiny. A na
radnici primátor Groš, největší ostuda Prahy za tři sta let, kdy
Praha úpěla pod panstvím Habsburků, ve zvláštním zasedání, zapomenuv,
že radnicí táhnou vzpomínky z české historie, které dokazují pravý
opak toho, než co žvaní, promlouvá o císaři pánu jako o vlastním
příteli Poláků. .
A v tu dobu vlaky odvážely již rezervisty na
srbské bojiště[36]. Čeští rezervisti jeli proti Srbům, ale na
vagóny, které je odvážely, napsali "Sláva Srbům!" .
A poznovu to burácelo nádvořím policejního
ředitelství refrénem "A bourali vesele to Rakousko zpuchřelé!"
Zelené vozy s poetickým jménem zelený anton vyjížděly každou chvíli
ze dvora a odvážely ženy i muže k vojenskému soudu na Hradčany...
Švejk zakryl si tvář, dal se do pláče a zvolal
jako filozof Chatrian: "A já to s nimi tak dobře myslil, a oni mne
bijí, utrhají mi a podezřívají mé ryzí úmysly. Ani nevíte, jak mne
to bolí; nechte mne, ať se v tichu vypláči, slzy dokazují, jak jsem
dobrým. Myslím na nešťastníky, kteří mne pronásledují." .
"To je hezké," ozval se mladík s černou
kravatou, "my dostaneme od nich bití, a vy je ještě litujete." .
Švejk jim vyložil svůj případ a svou vojenskou
slávu. Vysvětlil jim, jak chtěl sloužiti císaři pánu do roztrhání
těla a jak ho vojenské úřady uznaly za blba.
Omylem zatčený místodržitelský rada
poznamenal, že proroka Jeremiáše řezali pilou. Pak zavolali
místodržitelského radu k výslechu a za půl hodiny přišel strážník a
doručil do separace od místodržitelského rady Švejkovi krabičku se
sto memfiskami. Na krabičce bylo napsáno: "Auf freien Fuss gesetzt."
(Propuštěn na svobodu.) Memfisky dodaly Švejkovi opět ducha.
Rozdělil se o ně se zatčenými, jen mladík s černou vázankou nepřijal
ani jedné cigarety. .
"Beztoho byl to zrádce," odůvodňoval své
chování, "pak čekám, že mně přinesou za mé peníze športky." Pozdě
večer odvedli Švejka k výslechu, neboť jeho případ byl kromobyčejné
důležitosti. .
Po jeho odchodu všichni v separaci souhlasili,
že to s ním dopadne špatně.
III.
Švejka vedli k výslechu do oddělení státní
policie přímo k policejnímu komisaři Klímovi a Slavíčkovi. Tito dva
představitelé aparátu státní policie od vypuknutí války až po
objevení Švejka v kanceláři vyšetřili několik set případů udání,
provedli spoustu domovních prohlídek a odváděli muže od teplých
večeří do Bartolomějské ulice. Jest zajímavé, proč department
pražské státní policie právě se usadil v ulici připomínající svým
jménem bartolomějskou noc. .
Nad stolem komisaře Klímy jako náhodou visel
obraz rakouského ministra Beusta, který kdysi řekl: "Man muss die
Tschechen an die Wand drücken." A Chum, Klima a Slavíček, tento
ničemný triumvirát nad stověžatou Prahou, tato německo-křižácká
hegemonie nad Čechy v rakouské policejní uniformě, řídili se podle
slov nebožtíka Beusta. Tlačili Čechy ke zdi o přítrž. .
Policejnímu aparátu v Praze dána vídeňskou
vládou prostě carte blanche: "Dělej, co chceš a co se ti líbí, jenom
Čechy znič!" .
Zde prováděli tito ničemové výslechy, viděli
slzy žen, jichž muže hnalo Rakousko na jatky a které pronesly přitom
svá mínění, slyšeli tu mínění lidí prostých i inteligentů, poznali,
jak se český člověk dívá na celou válku. Zde to stálo v hromadách
protokolů, které se kupily všude a ve velkých balících odvážely k
vojenskému soudu na Hradčany. .
Místnost byla prosycena proklínáním, urážkami
a násilím. A oba komisaři, Klíma i Slavíček, byli přitom usměvaví,
mnuli si ruce, mluvili ironicky a na bodrém jich vzezření bylo
vidět, že jim mučení národa jde k duhu. Kdo je viděl ponejprv, na
toho dělali dojem dobráckého měšťáka z nějaké veselohry, který
nápadněji nezasahuje v děj. .
Při domovních prohlídkách, zatímco komisař
Klíma zatýkal pana manžela, bavil se komisař Slavíček s manželkou
zatčeného o obrazech, které visely na stěně a které nadzvedal,
prohlížel noty na pianě a s roztomilou nenuceností starého domácího
přítele odkrýval pokrývky na manželských postelích a šťáral se
usměvavě v toaletních stolcích provázeje své počínání různými
žertíky. .
Tato umělá vlídnost rázem z nich spadla, když
byli doma na Bartolomějské ulici. Jich úřadovny byly benátskými
mučírnami s odleskem inkvizičního tribunálu staré Sevilly. Zde se
již nemluvilo v rukavičkách, zde nejjemnějším slovem bylo "Držte
hubu!" .
Jako by se to právě zde ještě poznovu muselo
každému uvádět, když celý národ po celých tři sta let takovým heslem
očkovali z Vídně. .
Je přirozené, že všichni, kteří sem byli
přivedeni, chtěli něco říci. Švejk měl také podobnou náladu, když
stál mezi dvěma strážníky tváří v tvář velkým inkvizitorům Klímovi i
Slavíčkovi.
"Držte hubu!" řekl komisař Klíma a odněkud z
rohu kanceláře jako ozvěnou se ozvalo: "Držte hubu!" .
"Držte hubu!" řekli také oba policejní
strážníci tiše. Švejkovy dobrácké oči upřely se tak nevinně na
komisaře Klímu, že počal zuřivě listovat v kupě papíru na stole. .
"Vy jste Josef Švejk, obuvník z Královských
Vinohradů?" .
Jakýsi nebeský klid rozhostil se na Švejkově
tváří. To známé z vojny "Držte hubu" uvedlo ho daleko do minulých
časů. Přiložil ruku k hlavě, jako když vzdává čest, a jeho nevinné
modré oči … .
"Vy nejste blbec," ozval se po chvíli opět
komisař Klíma, šermuje nějakou listinou, "vy jste vyložený darebák,
lump, lotr. Vás nejlépe zastřelit, vy velezrádce. Kde je to vaše
revma? Vy jste způsobil sběh lidu, vy jste štval přímo i nepřímo
proti vojenské akci. Dal jste se vozit na vozíku jako mrzák po
ulicích a křičel jste 'Na Bělehrad, na Bělehrad!' Tím mrzákem mělo
být v očích shluklého davu Rakousko." .
"Podívejte se na tyto výpovědi svědků," mluvil
dál, "zde vidíte například výpověď vrchního inspektora jízdní
policejní stráže Klause, který ve vašem excesu viděl potupnou
alegorii rakouského mocnářství. Držte hubu, my víme, co jste si
myslil." .
Švejkovy modré oči dobrácky se vpily do tváře
komisaře Klímy. "Poslušně hlásím," řekla stará vojna, "že jsem si
myslil …" .
"Jen se nestyďte," ozval se komisař Slavíček,
"a nedívejte se na nás tak pitomě, řekněte to přímo: Já jsem si
myslil; že mně ta legrace projde. Ale to jste se strašně mýlil, na
to jsou vojenské soudy. Vy jste se vzbouřil. Teď je válka. Vy jste
na to čekal." .
"Poslušně hlásím," ozval se Švejk, "že jsem
nečekal na válku, já mám revma, ale chci sloužit císaři pánu do
roztrhání těla." .
Opět padla ta vznešená věta, bohužel takový
projev ve válce je ošemetná věc, neboť v těch dobách je na policii
tolik práce, že se velmi snadno může v tom spěchu stát omyl a v
protokole se taková slova "císař pán" a "roztrhání" přehodí. Tak se
stalo v tomto případě. .
Je to prostý, lehce vysvětlitelný omyl. Úřady
počítaly s možností takového neštěstí, a proto ve spisech,
provázejících Švejka k vojenskému soudu na Hradčany, stálo mezi
jiným: "Švejk při výslechu mezi jiným se vyjádřil, že ačkoliv jeho
tělo je stiženo revmatismem, než by sloužil císař pánu, že ho raději
roztrhá." .
Jak říkám, jest to pouhý omyl vzniklý z
přepracovanosti úřednictva, dbalého svých povinností k státu, které
snažil se podati těmi slovy věrný obraz smýšlení českého lidu. .
(Bude-li to někoho zajímat, poznamenávám, že
Klíma i Slavíček bydlí naproti Riegrovým sadům a že mají vyhlídku na
dva jasany v parku. Jsou to zdravé stromy se silným větvemi. Komisař
Klíma má kolem krku 40 cm, komisa Slavíček 42 cm.
IV.
Snad každý ví, že Havlíčkova charakteristika
vojenských soudů začíná slovy: "Vojenský soud, to je samec." Na 20
000 obětí tohoto soudu v českých zemích od počátku války mohlo by
klidně podepsat Havlíčkův výrok. Počítáme-li průměrem pět let žaláře
na jednotlivce, dělá to pěknou sumu 100 000 roků vězení pro český
národ. Toho zde ještě nebylo. Kde z rodiny přímo někoho nehnali na
bodáky a do deště granátů, posadili ho do chládku. I rakouské
vojenské soudy tohle vše odůvodňovaly mimořádnými poměry a kolem
každého českého občana upevnily minovou síť vojenských článků (Kriegsartikel).
Nejzábavnější z nich byly článek 14 a 15 o velezradě a urážce
Veličenstva.
Pokud se pamatuji, provinil se proti ním
například mezi jinými hluchoněmý zahradník z malostranského ústavu
hluchoněmých, obžalovaný, že v kostele u sv. Tomáše ostentativně
nezpíval císařskou hymnu a dělal poznámky.
V ostatních devatenácti článcích visel nad
českým člověkem neustále Damoklův meč. Člověk přišel z venkova do
Prahy, najal si v hotelu byt, mluvil ze spaní a měl strach, jestli
ve spaní nespáchal rušení veřejného pokoje a řádu. Šel si koupit
noviny a zastavil se před vyvěšenými telegramy v redakci, zasílanými
c. a k. korespondenční kanceláří. Přitočí se k němu nějaký človíček
a řekne: "Jak to jde." Dostane odpověď, a už se šlo Ferdinandovou
třídou na policejní ředitelství a odtud na Hradčany. Byl-li při tom
sběh lidu, byl na to vojenský článek o pozdvižení a vzbouření.
Nikdo nebyl jist, že neuvidí to lidumilné
zařízení. V kavárnách, trafikách, restauracích, v obchodech vždy se
vyskytl nějaký německý žid nebo židovka či jiný loajální denunciant.
Pošlou služku k hokynářce, a ona se nevrací.
Ubohá Máry je zatím již u vojenského soudu.
Průběh vojenského líčení býval tento:
Obžalovaného nebo obžalovanou přivedli pod bajonety k výslechu pře
auditora. Pak zavolali svědky. Vypovídal-li nějaký svědek příznivě
pro obžalovaného, byl obyčejně také zavřen. Byli-li všichni svědkové
zavřeni a tak předběžné vyšetřování skončeno, sešel se z rozkazu
velitele soud. Jeden auditor, jeden voják obecný, jeden svobodník,
jeden desátník, jeden šikovatel, jeden nadporučík, jeden setník,
jeden štábní důstojník.
Nejsmutnější úlohu u takového vojenského soudu
hrál vždy takzvaný voják obecný. Ten věděl, že musí hlasoval pro
vinu. Vojna je vojna, a když skládal soudní přísahu s ostatními, že
chce jenom podle práva a nejlepšího svědomí soudit, viděl před sebou
'špangle'.
Svobodník, nejnešťastnější šarže na vojně,
kromě svého jména neměl nic svobodného na sobě, natož aby hlasoval
proti uznání viny.
Desátníci pak dělají vždy, co dělá šikovatel,
a šikovatel viděl v každém obžalovaném civilistovi lumpa. Poručík
nebo nadporučík nemohl přece nikdy říci, když viděl 'diese
verfluchte tschechische Bande': "Nikoliv, není vinen." Stejně
soudili setník a štábní důstojník, neboť přišel čas, kdy český národ
bylo možno tak krásně a hladce přivést na šibenici a do žaláře.
Každému soudci přísluší právo k otázkám. Nikdo se přitom na nic
neptá obžalovaného. Otázky kladou se jen auditorovi, který objasňuje
velmi srozumitelně, že obžalovaný je největší lotr na světě, že byl
v Sokole, že četl Samostatnost apod. Auditor dává své poučující
zdání (volens informativum), kde jasně líčí a shrnuje povahu činu a
uvádí všechny přitěžující okolností, například že obžalovaný býval
kdysi menšinovým pracovníkem, a vůbec vše, proč jemu zdá se být
obžalovaný vinným. Nakonec auditor vyřkne, jaký trest má
obžalovaného stihnout.
Po skončené rozpravě přikročí se k hlasování o
vině, a to sbírají se hlasy od nejnižší šarže až k předsedovi,
kterému příslušejí dva, a konečně auditorovi jeden hlas.
Obžalovaný bývá tedy vždy odsouzen všemi
devíti hlasy. To je první základní pravidlo vojenských soudů. A to
je ta pravá vojenská disciplína: každý ze soudců napíše do zápisníku
odpověď na otázku, je-li obžalovaný vinen, "Ja".
Aby pak přece jen nemohla snad náhodou být
porušena vojenská disciplína, když soudili Čecha vojenským soudem,
od prostého vojáka až po štábního důstojníka pravidelně soudci byli
Němci.
Bylo to zcela jasné, tak asi, jako kdyby sbor
psů rozhodoval o osudu nějakého uštvaného kocoura.
Celé řízení vojenských soudů v Rakousku bylo
pokud možno krátké a úsečné.
Ve sta případech mohl si obžalovaný ještě
přečíst, že ho budou dvě setniny provázet na popraviště.
Byl-li český člověk úplně nevinen, bylo to jen
polehčující okolností. Jeho národnost předpokládala určitou vinu; a
tak dostal v nejlepším případě osmnáct měsíců, jako celá řada těch
starých českých matiček, jichž syny Rakousko ubíjelo. Jich nevinný
egoismus, který vyjádřily často větami, v nichž úřady viděly
porušení hrozných paragrafů, provázen byl úsměšky pánů auditorů.
Pod tíhou životních starostí do země sehnuté
ženy byly stejně obětí rakouské vyhlazovací politiky, jako byli
oběti mladí lidé, jež zachvátil duch protestu v prostředí prosyceném
slzami.
Líčení před vojenskými soudy bylo zvláštním
divadlem. Knihaři ze Smíchova, který byl postaven před vojenský soud
proto, že v restauraci U anděla nalepil plakát Učte se rusky, řekl
auditor: "Dostal jste deset let těžkého žaláře, abyste se mohl v
klidu naučiti rusky."
Veselý auditor, který v německém kasíně bavil
vždy celou společnost, vypravoval, jak dnes české čarodějnici dali
pět let.
A před tohoto veselého auditora přišel Švejk k
výslechu. Jak tu stál, po obou stranách vojáka s bajonetem, jeho
milé dobré oči bloudily po celé místnosti a zdály se burcovati
svědomí celého okolí. Auditora, akta, skříň v rohu i provázející ho
vojáky.
Byl v stavu jakési exaltace mučednictví,
dobráckého, spokojeného mučednictví. Jeho zraky zdály se blouditi
někde daleko, až tam k neznámým mystickým světům.
Nebeský klid rozhostil se po jeho tváři a v
duši mu bylo tak, jako by mu řekl ještě v dobách jeho vojny nebožtík
hejtman Kábr: "Voni nebrečejí, voni se nerouhají věčné
spravedlnosti, jestli jsou nevinnej, tak se to ukáže, prozatím mají
pět dní 'fršerft', aby věděli, Švejk, že jich chápu a že nejsem
žádnej lidožrout."
Auditor, dívaje se na Švejka, usmíval se a
kroutil si cigaretu. Švejkovi bylo tak nějak mile. Zdálo se mu, že
jeho v mučednictví skončí se co nejdřív a že zde uznají jeho jednání
správným a manifestaci nejlepším činem.
"Tak vy jste ten revmatik?" řekl auditor,
stále se usmívaje.
"Ano, k službám," odpověděl Švejk, "já jsem
ten revmatik." A usmál se také.
"Tak, tak," poznamenal veselý auditor, "vy
jste tedy provedl švandu na Václavském náměstí. Byla to legrace, co
říkáte, Švejku?" A opět se tak mile usmál, až Švejk zazářil a pln
duševního uspokojení, vzpomínaje, jak ho odváželi na vozíku a co z
toho vzešlo, odpověděl: "Ano, k službám, byla to legrace."
Auditor počal psát, a usmívaje se občas,
otočil se na Švejka: "Tedy to byla švanda?"
"Ano, švanda, poslušně prosím, švanda to
byla."
"Tak to podepište."
Švejk vzal pero a podepsal "Josef Švejk",
dávaje si záležet na každém tahu.
"Můžete jít."
Švejk se obrátil ve dveřích. Veselý auditor
opět si kroutil cigaretu a Švejk se ozval: "Jen bych prosil, pane
lajtnant, aby se to brzo skončilo."
Bylo mu lehce u srdce, a když se ho ptali
spolubydlící v jeho cele, jak to dopadlo, řekl: "Jak to mohlo
dopadnout? Všechno je v úplném pořádku, pan lajtnant je náramně
hodný člověk."
"Hodný člověk," řekl jeden z nich s úsměvem. A
Švejk dobromyslně opakoval usměvavě po něm: "Dobrý člověk, velmi
dobrý člověk."
Někdo u okna škrábal kouskem skla na špinavou
omítku šibenici a pod to svá začáteční písmena M. Z.
Švejk byl v dobré náladě, smál se i tomu a vše
mu připadalo tak bezstarostným, spokojeným, nebýt jen toho
neustálého procházení těžkých kroků po chodbě a úsečného volání
šarží, když se měnila stráž na chodbě. Švejk usnul klidným spánkem.
Ráno ho probudil velký křik ze všech oken kolem velkého dvora. To
vězňové zpěvem a hulákáním vítali nový den útrap. Z jednoho okna v
druhém poschodí slyšel hlas svého učedníka Bohuslava, který volal:
"Pane mistr, pane mistr, už jsem zde taky. Já jdu svědčit."
"Dobrýtro, Bohuslav," volal nahoru Švejk.
To se opakovalo po celý týden. Švejk sedával
na pryčně, s patrnou chutí jedl z kotlíku špinavou polévku a jakýsi
divný chléb. Nebylo-li mu dříve jasno, jestli přece jen něco
nespáchal, od oněch chvil, kdy byl vyslechnut auditorem a viděl jeho
úsměv, byla úplně jasnou nejen jeho úplná nevina, ale i to, jak to
dopadne.
V duchu opustil hradčanský vojenský soud a
mysl jeho zaletěla na Vinohrady do malého krámku, svezla se po
obraze Františka Josefa a vyhledala pod starou postelí dvě morčata.
Švejk k smrti rád pěstoval morčata. A jich osud byl také jedinou
chmurou zde.
Viděl je, bílé, černé a žluté, natažené s
malým prasečím rypáčkem vzhůru k slamníku. A to bylo vše, co zde
Švejkovi hýbalo myslí. Jeho úplná nevina, přesvědčení o dobrém
výsledku pře a smrt opuštěných morčat.
Byl tam také vdovec, který, když šel jednou do
práce: a potkal transport záložníků a viděl plačící ženy
doprovázející své muže na poslední cestě, vzpomněl si; že měl také
ženu, která ho tolik milovala, a bylo mu těch žen náhle líto, tak
líto, že vykřikl: "Zahoďte to!" V tom okamžiku zdálo se mu to být
tak strašně jednoduchým. Vojáci zahodí ručnice, bajonety a bude po
válce. Ženy přestanou plakat … A ten člověk měl doma dvě holčičky.
Sedával se Švejkem a oba hovořili. Švejk o
morčatech a vdovec o svých dětech. Kdo jim dá teď jíst? A takových
lidských morčat bylo v Čechách tisíce a jakási železná pěst drtila
jejich hlavičky.
V.
Mezitím co byl Švejk zavřen, ruská vojska zabrala Lvov, oblehla
Přemyšl, dole v Srbsku stálo to také velmi špatně s rakouskou
armádou, lidé v Praze byli veselí a na Moravě dělali již přípravy k
pečení koláčů, až přijdou kozáci.
Vojenský soud nestačil odsuzovat tucty a tucty občanů a se
Švejkovou věcí šlo to pomalu kupředu.
Švejk byl úplně klidný. Každého rána vstal a první jeho slovo bylo,
že se ptal otvorem ve dveřích vojáka na stráži, kdy už ho pustí.
Obyčejně slyšel: "Halten sie kusch." Zvykl si na to jako na něco
nutného, co se rozumí samo sebou, a vraceje se ode dveří s
vyjasněnou tváří, velmi výrazně řekl vždy: "Jsem naprosto nevinný."
Tak to řekl vznešeně, pateticky, cítě lahodnost slova "nevinný".
Konečně přišel jeho den. Vedli ho dolů, kde sedělo osm členů
vojenského soudu. Auditor a šarže až po štábního důstojníka.
Když Švejka přivedli, cítil se úplně bezpečným. S jakousi vděčností
podíval se na soudní sbor a velmi příjemně na něho působila otázka
auditorova, zdali nic nenamítá proti sestavení soudu.
Švejk, jaksi rozněžněn, řekl tklivě: "Chraň bůh, poslušně prosím,
jak bych mohl něco namítat."
Zapsali, že nenamítá, a auditor poručil, aby ho odvedli na chodbu.
Ze soudní síně k němu doléhal zvuk melodického hlasu auditorova,
Švejk ani neposlouchal a nesnažil se zachytit něco z té řeči. Díval
se zamřížovaným oknem chodby ven na ulici, mající obvyklou tvářnost
starých hradčanských ulic. Tam chodily služky a paničky z nákupu,
nějaký hoch si hvízdal pronikavě "Když jsem já šel do Vršovic na
posvícení".
A auditor mluvil dál a dával své poučující zdání. Toto votum
informativum bylo v rámci obvyklých žalob, které již bezpočtukráte
zde slyšely stěny. Dokazoval, že duch vzpoury již dávno vězel v
Švejkovi; rozhovořil se o tom, že na samém počátku války Švejk
snažil se zesměšnit válku a stavěl do bídného světla válečné operace
Rakouska. Vyjmenoval tolik paragrafů, až prostý voják, desátník i
svobodník se třásli hrůzou, a nakonec řekl, jaký trest má
obžalovaného stihnout, a vyzval, aby se přikročilo k hlasování o
vině obžalovaného.
Pak sepsali sv | |