Abecední seznam je převzat z
BIBLIOGRAFIE JAROSLAVA HAŠKA [11] |
Za názvem titulu je uvedeno pořadové číslo
v této bibliografii,
kliknutím na něj otevřete záznam edičních poznámek . Pokud je
titul uveden v bibliogrfii, naleznete stejný záznam i na konci
každého titulu. |
Hvězdičkou jsou označeny práce, kde
autorství bylo určeno rozborem textu. |
Kliknutím na
oranžově zvýrazněné
názvy zobrazíte digitalizovanou stránku periodika, kde byla povídka
publikována, takže si ji můžete přečíst přímo v dobových novinách. |
Kliknutím na žlutě
zvýrazněné názvy zobrazíte povídku. Nezvýrazněné,
nejsou na těchto stránkách publikovány. Snad se mi podaří sehnat
celé Haškovo dílo. |
Odsazené názvy děl značí, že dílo
nebylo uvedeno v citované bibliografii. Já jsem jej získal od pana
Jiřího Drejnara, ale neznám, kde bylo dílo vydáno. |
☺
Takto jsem označil své favority |
|
Adéle Thoms z Haidy, německá učitelka
Němci jsou prazvláštní lidé. Líbí se jim jejich krajané v Alpách,
kteří jsou volatí až jedna radost, jedí arsenik a jodlují. Jsou
nadšeni, když jejich synové, studující na universitě, jezdí v
nábytkovém voze na malém německém městě a vevnitř vozu mají sud piva
a hulákají. Němcům se líbí Mnichov, ne snad kvůli obrazárně i jiným
vynikajícím budovám, ale proto, poněvadž je tam 52 pivovarů.
Němci jsou nadšeni Zeppelinem. Tento politováníhodný blázen ocitl se
na jídelním lístku v německých restauracích v severních Čechách pod
názvem „Zeppelin-beefsteak“. Jest miláčkem německého lidu, ačkoliv
člověk se zdravým rozumem vidí, že Zeppelinovy vzducholodě jsou jen
vyhazováním peněz, ale Němci nepřestanou je stavět, pokud neutratí
celou válečnou náhradu, kterou jim Francouzi zaplatili.
Když jde německá rodina na výlet, tu jistě zpívá: „O Tannenbaum“,
nebo „leh weiss nicht, was soli es bedeuten, dass ich so traurig
bin“.
Každý Němec má rád uniformu. Od cidiče stok v Německu až po štábní
důstojníky. Čím víc zlata na ní, tím lépe se mu líbí. Mají tytéž
choutky, jako černoši v jejich koloniích. Jsou čtenáři románů, které
skončí smutně, myslí, že Goethe a Schiller jsou nejslavnějšími
básníky vůbec na celém světě, kteří se kdy zrodili. Vtloukají svou
hudbu černochům v Africe a černošské děti učí deklamovat Goetha a
Schillera. Němci o sobě tvrdí, že jsou nejkulturnějším národem, a
proto v Německu se ještě popravuje sekerou. Němci mají ve své povaze
vždy jakýsi komický nátěr.
Jejich pastoři se svou morálkou o cudnosti a studem vlastních dětí,
manželky pastorů háčkují punčochy, Němkyně snící o domácích pracích
a vyšívající svým snoubencům na pantofle: „Heil dir im Siegeskranz“;
ti jsou všichni jen částí onoho komického celku, který zpívá „Wacht
am Rhein“ a u nás s přídavkem: „Jak Českého lesa pyšné sosny, tak
stojíme zde my Markomani na stráži... in diesem Ostenmark ...“
Malá německá učitelka Adéla Thomsová z Haidy jela o prázdninách do
Řezná a do Mnichova, pak do Alp, do Vídně a stavila se u své
sestřenice v Praze, u mé manželky.
Viděla část německé říše, líbili se jí volatí Němci v Alpách - „und
in diesen Bräuerhäusern in München waren so viele wackere
Deutschen“.
„Nemohla byste mně říci, co to bylo za chlapíky?“ Měla s sebou
poznámky. Čtyři z Hessenu, pět z Vídeňského Nového Města, tři
Norimberáci, dva z Hannoveru.
„A co na nich bylo pěkného?“
„Sangen so schöne bunte Lieder und waren so schon besoffen.“
Byli to soudní asesoři, technikové městští a podobná inteligence.
„Tedy jste se výborně bavila?“ - „Ach, byla jsem mezi svými. A po
celou cestu jsem slyšela jen německý hovor, potkala jsem mnoho
našich studentů, kteří prováděli samé šprýmy. Pili jsme dupláky, a
jak se krásně při tom zpívalo. Dostala jsem patnáct nabídnutí k
sňatku. Pak ve Vídni jsme v Práteru jezdili na koníčkách. Tam už
jsem slyšela český hovor. Divila jsem se, proč ty Čechy nezatkli;
přece ve Vídni se smí mluvit jen německy. To byla drzost.“
„Ale má zlatá, ve Vídni máme přes půl milionu Čechů.“
„To není pravda. .Reichenberger Zeitung’ psal, že je jich asi dvacet
tisíc, a ti že tam jsou jen přes léto na práci. A pak jsem přijela
do Prahy. To je divné, jak úřady trpí češtinu. Vždyť ještě před
dvaceti lety byla Praha úplně německá. Byl o tom článek v ‚Reichenberger
Zeitungu‘. Před dvaceti lety se jinak nemluvilo v Praze než německy;
z toho je vidět, že v Praze jsou samí počeštění Němci. Četla jsem od
Strobla román ‚Schipkapass’. A to je přece hrozné, co vyvádíte s
Němci. Tam stálo, jak Češi v Podbabě uštvali jednu slečnu na poště,
která byla Němkyně, a jak svého faráře připravili o život, poněvadž
pil Pschorrovo pivo. Z Haidy, ani z České Lípy sem nepřijede žádný
student víc. Všechno chodí studovat do Vídně a do Drážďan. Při
posledních demonstracích zmlátili zde Češi dva německé stu-denty z
Haidy a proč? Poněvadž procházeli se po německých Příkopech. Příkopy
jsou přece německé, tam nesmí žádný Čech.“
„A kdo vám to říkal?“
„Psal o tom ,Reichenberger Zeitung’. Vy Češi musíte přece uznat, že
v Čechách jste jen přistěhovalci a že osadili jste starou německou
provincii. Ale vy nyní na to zapomínáte a chcete nás počeštit.“
„Samo sebou se rozumí, slečno,“ řekl jsem. „Prahu jsme již
počeštili. Olomouc a Brno octne se zanedlouho v našich rukách. Pak
přijde Vídeň na řadu. Ta bude za pár let úplně česká. Němci ve Vídni
nebudou smět mít německé školy, a které mají dosud v Praze, ty jim
zavřeme. Pak potáhneme na Berlín.“
„Berlín nikdy!“ zvolala plna zoufalství.
„Za třicet let je Berlín úplně český, milá Adélo,“ pravil jsem
klidně. „Když říkáte, že ještě před dvaceti lety Praha byla úplně
německá, tu Berlín bude za třicet let jistě český, úplně český.
Vždyť víte, že husité byli až u Baltického moře a ty časy se vrátí.“
Zakryla si tvář dlaněmi a dala se do pláče. „To je strašné, co vy
Češi vyvádíte.“
Vztyčila se však za chvíli a zvolala: „A kdyby v celém světě nikdo
nemluvil německy, budu mluvit sama, poněvadž jsem Adéle Thoms,
deutsche Lehrerin aus Haida!“
Němci, jak je vidět, jsou národ velice inteligentní...
|
Adjutantem velitele města Bugulmy
První mojí prací bylo, že jsem osvobodil své dva zajaté Čuvaše a šel
dospávat to, v čem bylo překaženo převratem ve městě. K polednímu jsem se
probudil a zjistil, že za prvé všichni moji Čuvaši tajemně zmizeli,
zanechavše mně v jedné mé botě zastrčený lístek dosti nesrozumitelného
obsahu: Tovaryš Gašek. Mnoho pomoci hledat kolem sem tam. Tovaryš
Jerochymov baška-khawa (hlava dolů), za druhé, že tovaryš Jerochymov od
rána se potí nad sestavením svého prvého příkazu k obyvatelstvu Bugulmy.
"Tovaryš adjutant," řekl ke mně, "myslíte, že to bude tak dobře?" Vzal z
hromady popsaných projektů příkazů list s přeškrtanými řádky, nastavenými
slovy a četl:
"Všemu obyvatelstvu Bugulmy! Dnešním dnem převzal jsem padením Bugulmy
velitelství nad městem. Bývalého velitele odstraňuji pro neschopnost a
zbabělost z místa velitele a jmenuji ho svým adjutantem. Velitel města
Jerochymov."
"To vystihuje všechno," pochválil jsem, "a co hodláte dělat dále?"
"Předně," odpověděl vážně a slavnostně, "nařídím mobilisaci koní, potom dám
zastřelit starostu města a z buržoasie vezmu deset rukojmí a odpravím do
vězení do konce občanské války. Na to udělám všeobecný "obisk" v městě a
zakážu svobodný obchod. Pro první den bude toho dost a zítra si vymyslím
něco jiného."
"Dovolte mně říci," řekl jsem, "že rozhodně ničeho nenamítám proti
mobilisaci koní, ale rozhodně protestuji proti zastřelení starosty města,
který mne přivítal chlebem a solí."
Jerochymov vyskočil: "Vás vítal, ale ke mně ještě nepřišel..."
"To se dá napravit," řekl jsem, "pošleme za ním."
Sedl jsem ke stolu a napsal:
Velitelství města Bugulmy.
Číslo 2891. Dějstvujuščaja armija.
Starostovi města Bugulmy!
Přikazuji Vám okamžitě přijíti s chlebem a solí po staroslovanském zvyku k
novému veliteli města.
Velitel města: Jerochymov
Adjutant: Gašek.
Když to Jerochymov podpisoval, přidal tam: "Jinak budete zastřelen a dům
Váš spálen."
"Na úřední listiny," řekl jsem Jerochymovovi, "nesmí se nic podobného
připisovat, jinak jsou neplatné."
Přepsal jsem to v původním znění a redakci dal podepsat a odeslal po
ordonanci.
"Dále," pravil jsem k Jerochymovovi, "rozhodně se vzpírám proti tomu, aby z
buržoasie bylo zavřeno deset osob do vězení do konce občanské války,
poněvadž o tom může rozhodovat jedině revoluční tribunál."
"Revoluční tribunál," řekl vážně Jerochymov, "to jsme my. Město je v našich
rukách."
"To se mýlíte, tovaryš Jerochymov, co jsme my? Prachmizerná dvojice. Velitel
města a jeho adjutant. Revoluční tribunál naznačuje revoluční vojenský sovět
východní fronty. Přál byste si, aby vás postavil ke zdi?"
"Nu dobře," ozval se s povzdechem Jerochymov, "ale všeobecnou prohlídku v
městě nám přece nikdo nemůže zakázat."
"Na základě dekretu z 18. června t. r.," odpověděl jsem na to, "všeobecná
prohlídka (¨obisk¨) může býti provedena jedině za souhlasu místního
revolučního komitétu nebo sovětu. Poněvadž takový ještě neexistuje, necháme
to až na pozdější dobu."
"Vy jste anděl," řekl Jerochymov něžně, "bez vás bych propadl, ale s tím
svobodným obchodem musíme přece jen ukončit."
"Většina z těch," vysvětloval jsem, "kteří provozují obchod a jezdí na
bazary, jest z venkova, jsou to mužíci, kteří neumějí číst a psát. Napřed se
naučit gramotě, pak mohou číst naše příkazy a pochopit, oč jde. Napřed
musíme všechno negramotné obyvatelstvo naučit číst a psát, přičinit se, aby
rozuměli tomu, co od nich chceme, a pak můžeme vydávat příkazy, třebas i
mobilisaci koní. Řekněte mně, tovaryš Jerochymov, proč tak neústupně chcete
provést mobilisaci koní. Snad nechcete přeměnit pěší revoluční tverský pluk
na division jízdy? Víte, že od toho jest ¨inspektor po formirovaniju vojsk
levoberežnoj gruppy¨?"
"To máte také pravdu, tovaryš Gašek," řekl Jerochymov s povzdechem, "co mám
dělat?"
"Učte lid bugulminského újezda číst a psát," odpověděl jsem," a co se mne
týče, půjdu se podívat, zdali vaši molodci nevyvádějí nějaké hlouposti a jak
jsou ubytováni."
Odešel jsem a chodil po městě. Tverský revoluční pluk choval se důstojně.
Nikoho neutiskoval, spřátelil se s obyvatelstvem, popíjel čaj, dal si vařit
pelmeně, šči, boršč, dělil se o svou machorku a cukr s hostiteli, zkrátka,
vše bylo v pořádku. Šel jsem se podívat i do Malé Bugulmy, kde se usadil
první batalion pluku. I tam našel jsem tutéž idyllu. Pili čaj, jedli boršč a
chovali se slušně. Vrátil jsem se pozdě večer a na rohu náměstí viděl jsem
čerstvě nalepený plakát, na kterém stálo:
Všemu obyvatelstvu Bugulmy i újezda!
Rozkazuji, aby všichni ti z celého města i újezda, kteří neumí číst a psát,
naučili se tak během tří dnů. Kdo po té lhůtě bude uznán jako negramotný,
bude zastřelen.
Velitel města: Jerochymov.
Když jsem přišel k Jerochymovovi, seděl se starostou města, který přinesl
kromě chleba a soli, což vše bylo pečlivě složeno na stole, i několik
lahviček staré litevské vodky. Jerochymov byl v dobré náladě, objímal se se
starostou a křičel mně vstříc: "Četl jste, jak jsem uposlechl vaší rady? Sám
jsem šel s tím do tiskárny a na ředitele vytáhl revolver: "Ihned tiskni,
holoubku, a to tě, sukin synu, na místě zastřelím." Třese se svoloč, třese,
čte, třese se ještě víc a já bác do stropu... A vytiskl, slavně vytiskl.
Umět číst a psát hlavní věc! Pak vydáš příkaz, všichni čtou, rozumí se a
jsou šťastni. Pravda, starosto. Napijte se, tovaryš Gašek!"
Odmítl jsem. "Budeš pít, nebo ne?" vykřikl. Vytáhl jsem revolver a střelil
do láhví s litevskou vodkou a míře na svého představeného řekl jsem důrazně:
"Hned si jdeš lehnout, nebo..."
"Už jdu, holoubku, dušinko, jdu, já jen tak. Poveselit se, poguljat
malinko." Odvedl jsem Jerochymova spat, uložil a vrátiv se ke starostovi,
řekl jsem k němu: "Ponejprv vám promíjím, běžte domů a buďte rád, že jste
tak lehce z toho vyvázl."
Jerochymov spal do druhého dne až do dvou hodin odpoledne. Když se probudil,
poslal pro mne a dívaje se nejistě na mne, řekl: "Mně se zdá, že jste mne
chtěl včera zastřelit."
"Ano," odpověděl jsem, "chtěl jsem tak předejít tomu, co by s vámi udělal
revoluční tribunál, až by se dozvěděl, že jste se jako velitel města opil."
"Holoubku, vy to přece nikomu neřeknete, já více nebudu. Učit lidi budu
gramotě..."
Večer přišla první deputace mužíků z karlaginské oblasti. Šest bab ve věku
od 60-80 a 5 dědečků v témže věku.
Vrhli se mně pod nohy. "Nehub duši naši, tatíčku, baťuško, za tři dny se
číst a psát nenaučíme, hlava nepracuje, spasiteli náš, smiluj se nad volostí."
"Příkaz je neplatný," řekl jsem, "to všechno udělal ten durák, velitel města
Jerochymov."
V noci přišlo ještě několik deputací, ale ráno byly již vylepeny všude
plakáty a poslány do újezda. Obsah plakátů byl tento:
Všemu obyvatelstvu Bugulmy i újezda!
Prohlašuji, že jsem sesadil velitele města, tovaryše Jerochymova, a
nastoupil opět svůj úřad. Tím jsou neplatny jeho příkaz 1. i příkaz čís. 2.,
týkající se likvidace bezgramotnosti během tří dnů.
Velitel města: Gašek.
Mohl jsem si to dovolit, neboť do města v noci přibyl jízdní petrohradský
pluk, který přivedli na Jerochymova moji Čuvaši.
|
Aféra s dalekohledem
Seděl jsem v horním Bolzanu na verandě hotelu Liberata Vinottiho a přemýšlel
o tom, že pan Liberato Vinotti má asi letos špatné obchody, že byl zde hned
s lahví vína a tituloval mne při tom excelencí. Přistavil také ke stolu
dalekohled na stojanu a pravil velmi přívětivě, že namířil dalekohled do
údolí grünbašského, kde uvidím mlýn Auingerův. Není sice nic zvláštního na
tom mlýně, ale je zajímavý tím, že zahrazuje pohled do grünbašského údolí,
takže z údolí není ničeho vidět.
Rád se za každou službu mně prokázanou stávám vděčným, proto jsem se podíval
dalekohledem tím směrem, kde nebylo ničeho vidět, a seznal jsem, že opravdu
nelhal pan Vinotti, a poděkoval jsem mu za jeho laskavost.
„Ó,“ řekl radostně hoteliér, „excelence ráčí být zcela jiného kalib,ru než
ten tlustý pán, který přijel předevčírem a jmenuje se Gallus Riesenhuber a
je z Německa. Sedl si také na verandu, a když jsem k němu přistrčil
dalekohled, počal křičet, že se nechce dívat dalekohledem, že má dost těch
dalekohledů.
,Dejte to pryč!’ křičel, ,nebo to rozbiju!’ - V deset hodin sem přijde, a to
musíme odstranit dalekohled. Náš malý sklepník nevěděl, že ten pán je
blázen, tak zas odpůldne, když jsem byl pryč, přistrkával mu dalekohled ke
stolu, a tu on ho chtěl shodit s verandy na střechu stáje a jen tak tak, že
mu ho dva turisti vyrvali. Jinak však je to velmi dobrý host. Od rána do
večera jí na verandě, v lokále, ve svém pokoji a stále zvoní na číšníka:
.Dejte mně, dobrý člověče, udělat bifteček, ať mně sem dají amoletku.’
Vydrží na verandě u láhve vína dlouho do noci, a pak zpívá smutné písně až
kuchařka v kuchyni dá se do pláče. V noci chodí po pokoji a je ho slyšet
vzdychat až na dvůr. Někdy, i ve tři hodiny ráno, začne zvonit, a když
přijde pokojská, ne snad aby ji štípal do ramene, ale ptá se jí: ,Cožpak,
děťátko, nemohl bych dostat bifteček nebo amoletku?’ Vida, už je tři čtvrtě
na deset, to musím odstranit dalekohled, aby zas neudělal nějakou
výtržnost.“
Pan Liberato Vinotti byl však zklamán ve své naději, neboť se setkal s
tlustým pánem právě na schodech. „To jest ohavné!“ slyšel jsem jeho hlas,
„stále ten dalekohled, kdy budu mít jen trochu klidu!“ Supaje vstoupil pan
Gallus Riesenhuber na verandu a soucitně se mne tázal: „Odpusťte, ale sázím
se, že ani vám nedali pokoj s tím zatroleným předmětem.“ Posadil se k mému
stolu a vzdychaje zadíval se dolů na druhou stranu dvora.
„Ani si nedovedete představit, jak to bylo krásné, když po dvoře pištěla
kuřata. Jejich pípání bylo slyšet tak hezky sem. Ale už se to nevrátí.
Všechny jsem je snědl a oni si nezaopatří jiné. To je nesvědomitost. Ovšem
že by vám tu povídali o samých údolích. To dovedou žvanit o Eisneckém údolí,
a že je odtud vidět nějaká Abtaythal a Marmalata, ale když chce člověk kuře,
tak ho nemají. Už nemají ani kohouta, také jsem ho snědl, slepice jsou také
pryč a oni vás teď krmí samým Abtaythalem a Marmalatou. Že jsem jen jezdil
na svatební cestu! Ostatně, manželka je také pryč.“ - Málem bych se ho byl
zeptal, jestli ji také snědl, ale on se zadíval tak smutně na věž nějakého
kostela v údolí, že mně ho bylo líto.“
„Kdyby alespoň zde pěstovali krocany,“ vzdychl Si; takový krocan již něco
vydá, kuře je proti němu malinký vrabeček. Tak mně však připadá, že místo
užitečných krocanů pěstují tu ledovce. Napřed vám ukáží hory a pak se vás
teprve optají, zdali byste si nepřál něco k jídlu. Jsou to zatracené poměry.
Chci míň vrchů a víc kuřat. Nešťastná svatební cesta!“
Za řeči vypil láhev vína a pustil se do pečeného selete.
„Je to jediné sele v celém Horním Bolzanu,“ řekl smutně...Nepěstují je
racionelně, a když nějaké se objeví, pošlou je do Meranu. Tam všechno
zhltnou rekonvalescenti. Je to nějaká pořádná krajina. Ani rumpsteak zde
nedostanete. A když jsem dostal předešle chuť na nadívaná holoubata, musil
jsem jeti až do Inšpruku, to je odtud 120 kilometrů. Snědl jsem čtyry po
dvou korunách. Šestnáct korun však stála dráha, tak se trochu prodražila.
Zdejší Taliáni bojí se holoubátko zabít, a ono je přec mnohem hezčí, když má
takovou vypečenou červenou barvu. Na tuhle svatební cestu do smrti
nezapomenu... Ano, amoletku mně můžete udělat,“ řekl číšníkovi, který se
přišel optat, jestli si po seleti ještě něco nepřeje, „nebo raději dvě,
jednu s malinovou a jednu s meruňkovou zavařeninou.“
„Meruňkovou jedla nejraději moje manželka,“ dodal smutně, „a já ji také rád.
Ovšem, zdejší zavařeniny nestojí za mnoho. Nejlepší jsme jedli v Pasově, a
teď je musím jíst horší, a k tomu sám a sám. Jestli dovolíte, tak vám povím
své neštěstí, napřed však si objednám ještě kousek sýra od Tramina. Dá se
jíst, ačkoliv v Maienfeldu ve Švýcařích jedl jsem lepší sýry. Jednu radu vám
mohu však dát, týkající se sýrů. Přijdete-li směrem k Levicu do Pölzu,
nedejte se klamat, když vás budou chtít vést na pölzeskou almu, odkud prý je
hezký pohled na nějakou kotlinu, plnou vody, zvanou Laldo nazza. Tam vám
totiž nabídnou ke koupi jejich vlastní gorgonzolu. Místo alpských bylin
dávají tam do toho sýra mateřídoušku. Dost je na tom, že ji vidíte všude
kvést, ale nemusíte ji také mít ještě v žaludku. Co z toho máte, když se vám
nad modrou vodou Laldo nazza pölzeská gorgonzola nadýmá? Mám to nešťastnou
svatební cestu! Nežli vám to dále povím, dovolím si upozorniti vás na to,
abyste nevěřil klobásům z oslího masa, tak vychvalovaným zdejšími domorodci.
Snědl jsem jich předešle na zkoušku osm, ale nebylo mně příliš dobře po
nich. Stěží jsem snědl zadělávané skopové s parmazánem a nějakou tu
amoletku. Abych tedy vám stručně sdělil, jak jsem se ocitl na této smutné
svatební cestě, měl bych vám napřed mluvit o svém obchodu s kávou v Altoně.
Druhy kávy vás však nezajímají, a proto uvedu vás přímo do pisáren. V
korespondenci sedí dnes mladý člověk ale dřív tam sedávala Jindřiška. Byla
to výborná korespondentka, a mne, svého šéfa, nemohla vystát. Já byl tlustý
a ona byla taková štíhlá, průsvitná, že bylo vidět její kosti Ale mne
zmámila svým pohledem. Počal jsem si jí všímat a viděl jsem, že měla velký
vztek, kdykoliv jsem se objevil v korespondenci. Počala skřípat zuby, koulet
očima, a to mne mátlo, milý pane, mátlo mne to, až pomátlo. Jednoho dne
zdržel jsem ji po úředních hodinách a řekl k ní: Slečno Jindřiško, dávám vám
tímto výpověď.’ Zbledla a ptala se proč. ,Poněvadž si vás vezmu,’ řekl jsem
pokud možno hrubě, aby jí to imponovalo. Lekla se tak, že počala koktat: ,K
službám, pane šéf.’ Strčil jsem jí na prst zásnubní prsten. Později mně
říkala, že si mne vzala z leknutí, ale to nevadilo, já byl šťasten. Kdo nás
dva viděl, nemohl se ubránit smíchu. Já jako sud a ona tenounká. Víte, že
vážila o svatbě jako pytel moluky kávy I. jakosti, právě 40 kilogramů?
Vyjeli jsme na svatební cestu do hor, poněvadž jsou nám tam u moře vzácný.
Na cestě se z ní vyklubala poetická duše. Ve Švýcařích vydržela v pravém
slova smyslu čumět na vodopády dvě hodiny, ať to bylo u Drauburgu nebo u
Eberdorfu. A při tom ani kousek salámu v brašnách. Říkal jsem jí: ,Nech už
toho koukání, drahoušku.’ A víte, co mně na to odpověděla? Že jsem prach
sprostý žrout, který nemá citu pro přírodu. A jednou mně řekla někde v Solné
Komoře, že má ke mně nepřekonatelný odpor. To bylo takhle: Se skály v horách
zurčel nějaký potůček, jak tomu říkala, a tekl údolím. Lehl jsem si na
trávník a myslil si: ,Spánembohem, ať jen teče, kam chce.’ Ona zatím sbírala
květiny a přinesla takovou kytku. Já se na to podívám a ona to byla řeřicha.
Jedl jste již řeřichový salát k vepřovému nadívanému bůčku? Nejedl? Ona také
ne, ale když jsem jí to povídal, jaká je to slast, tu se rozvzteklila a
počala řádit. Je to hrozné, když taková tenounká osoba počne zuřit. Věřte
mně, že je to horší, než když se starý námořník hádá s kormidelníkem. A pak
to začalo být čím dál tím horší. Vymýšlela si tury nejobtížnější, a dokonce
jednou mne táhla až na nějaký ledovec.
„Ano, dejte mně udělat bifteček,“ řekl číšníkovi mezitím. „Můj drahý pane,
pokračovalo to strašně, uvazovali mne na provazy a tahali přes propasti a po
almách nic než mlíko, samé mlíko. Dopálil jsem se na to, a abych měl konečně
zas jednou kousek masa, koupil jsem na Huberalmě celou krávu a salašníci ji
upekli. Měl jste vidět, jaký ona dělala rámus. Ona byla nadšena pro ty krávy
se zvonci a považovala můj čin za zhanobení Alp. Tak jsme se tloukli až k
Wallerspitzi. Prohlásil jsem, že na tu horu nepolezu. ,Dobrá,’ řekla, ,půjdu
tedy se společností z hotelu.’
Byl tam takový hotel jako zde, s verandou, s vyhlídkou na celou Wallerspitzi
a měli tam také dalekohled. Společnost, s kterou se vypravovala do hor,
skládala se ze dvou maďarských turistů a jedné Angličanky. Rozloučil jsem se
se ženou a bylo mně k polednímu najednou teskno. Šel jsem k dalekohledu a
namířil ho do hor. Tak blízko měl jsem před sebou Wallerspitzi, že jsem
viděl poletovat motýly na skalách. Hledal jsem výpravu a dlouho to trvalo,
než jsem ji našel. Pak jsem zavolal hoteliéra a číšníka a požádal je, aby
mně řekli na své čestné slovo, co vidí. ,Vidím, vaše blahorodí,’ řekl
hoteliér, ,vaši paní choť a toho jednoho Maďara, a ten Maďar právě líbá vaši
paní choť. Ten druhý Maďar pak líbá tu Angličanku. Je to velmi veselé.’ Pak
se šel podívat číšník a povídá: ,Vaše blahorodí, líbají se všichni dál.’
Víte, co jsem udělal? Rozbil jsem dalekohled, pak jsem se opil, a když se
vrátili ti Maďaři, spal jsem jako dřevo. Ráno byli pryč i s Angličankou.
Zaplatil jsem dalekohled, odvezl ženu na dráhu a poslal do svého obchodu s
kávou. Plakala a chtěla ještě po té celé aféře vidět Kufstein. ,Ani mne
nenapadne,’ řekl jsem, ,to jsi si měla napřed rozmyslit s těmi Maďary.’ A
tak sám a sám konám nyní svatební cestu. Rozbil jsem už čtyry dalekohledy a
vyjídám ze zármutku alpské země.“
A obraceje se k číšníkovi, řekl teskným, bolným, tichým hlasem: „Přineste
mně ještě jeden bifteček.“
|
V ranním vydání listu objevil se tento inzerát. Nebyl
příliš velký, ale vyzníval z něho jakýsi výkřik zoufalství:
Prodám okamžitě živého křečka neb vyměním za cokoliv. Praha III,
Plaská, II. poschodí, 4. dveře vlevo. |
Čtenáři přecházeli tento inzerát bez zájmu, jedině
Honzátko, sekundán, který měl dnes školu až od devíti mohl nechat na tomto
inzerátu oči. Byl v bytě sám. Otec odešel do úřadu, matka šla s jeho sestrou
Emou obstarat nějaké poslední věci k svatbě, neboť Ema se bude pozítří vdávat.
Služka použila pak té příležitosti a odběhla navštívit svého milence někam do
zámečnické dílny v Karlíně a řekla Honzátkovi, aby nezapomněl dobře zamknout
předsíň a dát klíč k domovníkovům. Přitom mu řekla „Bohoušku“ a pohladila ho po
vlasech. Oba spolu drželi, neboť byli v domácnosti nejpronásledovanějšími tvory.
Neměla-li některý den Anna svou aféru, měl ji jistě
Bohoušek a naopak. Proto se také podporovali navzájem.
„A co mám říci, Anno, kdyby se matka náhodou dřív
vrátila?“
„Že mně přijela teta z Modřic.“
„Dobrá,“ řekl vážně Honzátko a ujal se panství v bytě.
Lehl si do houpací židle a četl noviny, až přišel na inzerát o křečkovi.
Honzátkovi zasvítily oči. Byl jako všichni sekundáni
povahy příliš romantické, než aby ho nenadchl živý křeček. Přál si již odedávna
mít nějaké zvíře doma. Snil o velkých výpravách do Indie za mladými tygry, snil
o velkém berberském lvu, který by neposlouchal než jeho, spal by v sestřině
posteli (beztoho bude teď prázdná, když se ta ženská vdá) a sežral by na jeho
pokyn třídního profesora i se zápisníkem. Také se mu někdy zdávalo, že má doma v
neckách ochočeného mrože, takže není nikdy prádlo a s ním spojené dva hrůzné pro
něho dodatky: pražená kmínová polévka a pražená krupičná kaše.
Také míval sny, že má ochočeného mladého slona v jejich
kůlně a ten slon že koná různé domácí práce které dosud musel konat on, jako
chodit otci pro noviny nebo pro tabák a sestře pro noty a dopisní papíry (dokud
ještě psávala nabídnutí k sňatku).
Nyní tedy jeho ideály se naplňují. Skleslo to sice z
tygra na křečka, ale jistá věc jest, že toho křečka bude mít. Což není u nich v
domácnosti dosti věcí a předmětů, které lze za křečka vyměnit? Nemá jeho sestra
v prádelníku zcela slušnou výbavu, krásně včera přepočítanou a krásně svázanou
modrými hedvábnými stužkami? A když se z těch balíčků vytáhne po nějakém kuse a
vše zas uvede do pořádku, přijde na to někdo? Cožpak si ta ochechule (Ema)
navlíkne všechno na sebe? A nemá otec v psacím stole pěknou sbírku starodávných
penízů? Není zde v bytě vůbec tolik božího požehnání, že by za to člověk mohl
vyměnit třeba tři sta křečků?
Honzátko přikročil k činu. Předně šlo mu o to, dostat
se do prádelníku na výbavu. To bylo trochu kombinované, ale Honzátko znal
zpaměti bez pomocí mnemotechniky, kde jest ukryt klíč od prádelníku. Předně v
kuchyni v plechovém chlebovníku nalezl klíček od malé skřínky vykládané
karlovarským kamenem. Skřínka ta ležela v pokoji na skříni u dveří. Když tu
skřínku Honzátko otevřel, našel uvnitř klíč od druhé skříně v ložnici. V té
vlevo, pod bílými rukavicemi, byl konečně klíč od prádelníku s výbavou.
Honzátko vytáhl z jedné skupiny dva páry roztomilých
dámských kalhotek, dále z jiného balíku jeden noční kabátek a uvedl vše do
pořádku. Klíč dal opět na své místo a s neobyčejnou jistotou, podporovanou
starou praxí, kdy chodívával před Ježíškem do prádelníku na datle a cukroví,
ukončil opět svou výpravu v kuchyni vložením klíčku od malé skřínky do
chlebovníku.
Pak se vloupal otci do psacího stolu.
To byla již lehčí práce, neboť otec s velkou
lehkomyslností, jak si Honzátko pomyslil, ukrýval klíč od psacího stolu přímo na
něm, a to pod starými hodinami s alabastrovými sloupky.
Dostal se tedy pohodlně otci na sbírku starých mincí a
vzal odtamtud jeden velký mariánský tolar, jichž tam bylo několik, a spokojil se
tím. Zamkl psací stůl, klič dal opět na své místo a počal vybírat ze svých
zábavných knih, co by ještě také ze svého na toho křečka přidal aby také i on
nesl náklady spojené s tím krásným podnikem. Vybral knihu Hrdinný kapitán
Korkorán. Byla to nejzachovalejší z jeho knih, neboť scházelo tam jedině dvacet
čtyři stránek.
Nato sedl si k psacímu stolu a napsal na čtvrtku
papíru:
Omluvenka. Stvrzuji tímto, že můj syn Bohuslav Honzátko nemohl
se zúčastniti dnes pro bolení břicha dopoledního vyučování, a prosím,
aby mu ty hodiny byly omluveny.
Václav Honzátko |
Během dvou let podařilo se po dlouhé praxi Honzátkovi
napodobit velmi dokonale podpis otcův. Omluvenku uschoval do čítanky na
odpůldne, udělal z lupu z prádelníku balíček, vzal knihy podpaždí a odešel z
domova, když dal domovníkovi klíč od předsíně pro Annu.
Knihy zanechal v druhé ulici u kupce s dodatkem, že si
pro ně přijde, až půjde ze školy, a jedině vzal si s sebou z nich rostlinopis,
který zanesl k antikváři, aby měl nějaké hotové peníze na svou výpravu do Plaské
ulice.
Našel to lehce dle inzerátu a byl přijat párkem
starších manželů, vyhlížejících neobyčejně ustaraně.
Když jim vysvětlil, že přichází pro křečka, za kterého
hodlá vyměnit tyto užitečné předměty: pár dámských kalhot, noční kabátek,
mariánský tolar a knihu Hrdinný kapitán Korkorán, vyjasnily se tváře manželů.
Vedli ho dál a počali mu vykládat podivnou historku, z které Honzátko vyrozuměl,
že se k nim přistěhoval před čtrnácti dny podivný pán s křečkem, který
prohlásil, že vynašel zvláštní přípravek, který podává-li se hlodavcům, zamezí u
nich zimní spánek.
„Hodlám,“ povídal ten pán, „zkusit to na tomto
křečkovi. Podaří-li se mně nyní, kdy má upadnout to zvíře v zimní spánek, udržet
ho čilým, bude to mít dalekosáhlé následky, neboť pak bude rozluštěn princip,
jak lze učinit křečky neškodnými. Nebudou-li spát, nebudou také žít tak dlouho,
takže nedočkají se třetí sklizně, aby kradli obilí.“
„Pán ten,“ vyprávěl starý pán Honzátkovi, „chtěl o tom
napsat knihu a dělal tedy pokusy s křečkem, kterého měl ve velké bedně. Dával mu
svůj přípravek do pitné vody a křeček byl skutečně velmi čilý. Měl ten preparát
v láhvi od koňaku. Jednou jsem se omylem z láhve napil a nemohl jsem spát po pět
nocí. Pak si pro toho pána přijeli jeho příbuzní. Říkali, že už ho to drží pět
let a že jeden lékař říkal, že mu snad pomohou sněhové koupele. Tak si ho
odvezli někam do hor a křečka nám zde nechali.“
„Jest to velmi roztomilé zvířátko, neobyčejně
přítulné,“ mluvil dále, jako by četl z knihy, jak si patrně již zvykl, když ho
všude usilovně nabízel, „dáme vám na něj starý pytel od brambor.“
Neobyčejně přítulné a roztomilé zvířátko prskalo tak
strašně, když na ně hodili pytel, že romantický Honzátko domníval se být v zemi
šelem. Když pak později kráčel po ulici s pytlem, ve kterém sebou zmítal stále
čilý křeček, představoval si, že je známý krotitel tygrů Rauahu Babura z
Bombaje.
Bylo ještě málo hodin, než aby mohl se vrátit domů jako
ze školy, proto hleděl nakoupit ještě nějaké zásoby pro křečka. U ptáčníka
koupil mu za všechny peníze, které dostal za přírodopis, zrní. Nebylo ho mnoho
za těch sedmdesát haléřů. Malý pytlík. A tu teprve Honzátko pocítil, že bere na
sebe vážnou povinnost. Snad se naučí žrát něco jiného, vždyť tohle sežere
najednou. A pak, když se blížil k domovu, ještě něco ho znepokojovalo. Což
jestli ho vyhodí i s křečkem? Jak to vysvětlí, kde k němu přišel? Jakou lež si
vymyslí? Šlo to však dosti hladce. Hromadil lež na lež. Křeček, kterého přinesl
domů, patří gymnáziu a jest určen pro přírodopisné sbírky. On, Honzátko, byl
vyzván panem profesorem Bernáškem z přírodopisu, aby zatím křečka doma opatroval
přes zimu, než mu naroste jiná srst a než se mu kožich vybarví. Pak bude vycpán.
Bylo to tedy v pořádku. Jen mu nevěřili, že byl vyzván, nýbrž že se dobrovolně
přihlásil. Pro křečka vyprázdnili jednu bednu z půdy a dali ho do předsíně a
celá rodina žila pod dojmem, že si aspoň udělá hoch dobré oko u pana profesora,
což beztoho nutně potřebuje při své známé pilnosti. Možno také říci, že se
křeček jako majetek ústavu těšil po několik hodin jisté úctě. Pak se však
objevilo, že rozšiřuje divný zápach. Poněvadž měl přijít ženich, nalila Ema na
křečka půl lahvičky fialkové voňavky, načež křeček skromně zalezl do kouta
bedny, kde počal protivně mlaskat a cpát si torby zrním, které mu tam hodil
Honzátko.
Po obědě šel Honzátko do školy, otec do kanceláře a
matka se šťastnými snoubenci něco nakoupit. Služka šla zas za milencem do
Karlína. Když se opět rodina shromáždila, shledala, že křeček se dostal z bedny
a že si vedle v pokoji našel místo k dalšímu pobytu.
Místem tím byla pohovka. Nad pohovkou totiž visel obraz
krajiny. Bohaté lány obilí vlnily se do nedozírna na obraze a křeček se tedy
přistěhoval pod to boží požehnání. Kromě oficiálního vchodu do svého pelechu v
pohovce udělal si ještě dva východy z nouze, jeden po straně a druhý přímo
vedoucí na povrch pohovky. Také bylo zjištěno, že přenesl si z bedny všechno
zrní do svého nového pelechu. Jakmile se někdo přiblížil k pohovce o něco blíže,
ozvalo se z nitra hrozné prskání. Pochopili, že křeček nehodlá tak lehce opustit
své sídlo.
„To nám gymnázium poslalo pěknou potvoru na krk,“ řekla
paní Honzátková.
Ema soudila, že křečka vypudí tím, když se jeho pelech
zatopí. To bylo odmítnuto, poněvadž by se prý tím zkazila plyšová pohovka. Jako
by šlo ještě něco zkazit na tom provrtaném ze všech stran předmětu, z jehož
hloubi neustále bylo slyšet prskání. Honzátko, na kterého se zatím sypaly
výčitky, jako by on sám si udělal pelech v pohovce, přinesl přírodopis
živočišstva, zdali tam není nic o tom, jak se vypuzují křečkové z pohovky.
Případ takový nebyl znám ani Brehmovi, jen Honzátko přečetl nahlas z
přírodopisu, že křeček, je-li napaden, brání se udatně.
Ema s matkou
ustoupily tedy do kuchyně, kde se radily s Annou o dalších opatřeních. Anna
radila křečka vykouřit. Ucpat mu východy z nouze papírem politým petrolejem a
zapálit. Tato šílená myšlenka byla zamítnuta a usneseno vyčkat příchodu hlavy
rodiny. Pan Honzátko ukázal se však být stejně bezhlavým. Chvíli se na to díval,
jak křeček ostentativně vykukuje občas z pohovky a drze prská, pak dal pohlavek
synovi, vynadal všem sprostě, oblekl se a kvapně odešel do jedné vinárny, kde po
čtvrté čtvrtce započal s neznámým pánem rozhovor: „Tak vám mně syn, sekundán,
nasadil do pohovky…“ „To já znám,“ řekl oslovený, „štěnice jsou neřád. Někdo je
přinese do školy…“
„To já nemyslím,“ přerušil ho pan Honzátko, „můj syn
mně nasadil do pohovky křečka.“
„Netahejte nás za nos,“ řekl pán, který patrně byl
velmi nervózní a léčil svou nervózu v tiché vinárně. „Co si už dnes lidé
nevymýšlejí,“ bručel odsekávaje, „vypadám tak hloupě?“
„Nikoliv, vašnosti,“ řekl ochotný vinárník, mysle, že
jemu platí ta otázka.
Nervózní pán zaplatil a odešel.
„Podivný člověk,“ pomyslil si pan Honzátko, „chci mu
vyložit upřímně, jak je to s tím křečkem, a zeptat se ho o radu, a chlapík se
urazí.“ Pan Honzátko zahloubal se do svých myšlenek, a když pil šestou čtvrtku,
shledával úplně jasným, že křečkové zdržují se od případu k případu v pohovkách
pořádných rodin.
Kolem půl desáté hodiny večerní vykládal nějaké
společnosti o celé události tak spleteným způsobem, že to vyznívalo v ten smysl,
jako by toho křečka dostal do pohovky na základě nařízení zemské školní rady.
Další průběh událostí byl zahalen trochu v temno.
Pamatoval se na to nejasně, že se vedl po vinohradských ulicích v noci s nějakým
pánem z té společnosti, který o sobě říkal, že má obchod se zvířaty. Skutečně
také ocitli se před nějakým krámem, který ten pán otevřel.
Jisto bylo, že když se pan Honzátko ráno probudil,
našel na svém nočním stolku větší bedničku, ve které něco pískalo. Pomalu se mu
vybavovalo, že tu bedničku přinesl si z onoho krámu při své noční návštěvě. Když
ji otevřel, díval se na něho párek bílých zvířátek s červenýma očkama.
„Prokristapána, co je to za potvůrky?“ vzdychl pan
Honzátko a počal usilovně přemýšlet. Už je tomu tak. Pamatuje se, že v debatě,
která se rozpředla o křečkovi v té vinárně, zapřísahal se pán, od kterého si je
přinesl, že nejlépe vypudí se křeček pomocí vretek. Jsou to tedy vretky. Těch se
přece používá proti všem škůdcům polí. Pustí se do díry a vyženou zvíře na
povrch. Když je tedy nasadí do pohovky, bude aféra s křečkem rozluštěna.
Sdělil svůj názor rodině. Opatrně po snídani pustili
vretky do pohovky a očekávali výsledek. Z vnitra pohovky ozývalo se zprvu
prskání a pískání, a pak jakési mručení, ale přátelské. Za chvíli objevily se
hlavičky vretek, aby zmizely rychle, pak vykoukl křeček. Díval se posupně na
rodinu pana Honzátky, zaprskal opovržlivě a opět se ukryl. Mladý Honzátko
přiblížil se k otvoru a opatrně nahlédl dovnitř
„Vretky,“ oznámil výsledek svého pátrání, „lížou křečka
na hlavě.“
Byla to smutná pravda. Spřátelily se s křečkem a líbilo
se jim v novém doupěti jak náleží. Honzátko zatím přinesl Brehma a přečetl k
zármutku všech, že se vretky v zajetí silně rozmnožují. Byla tam však ještě
jedna velmi zajímavá zpráva. Nebožtík Brehm musel mít patrně s vretkami smutné
zkušenosti, neboť napsal, že vypozoroval z vlastní zkušenosti, že vretky
nesnesou zápach morčat.
Pan Honzátko počal se spěšně oblékat.
„Kam běžíš?“ otázala se nesměle paní Honzátková.
„Pro morčata,“ odpověděl důrazně a dveře se za ním
zavřely se smutným, beznadějným zaskřípáním.
Morčata, která po hodině přinesl domů v počtu tří, byly
skvostně páchnoucí exempláře, zcela dle přání pana Honzátka, který u ptáčníka
prosil, aby mu vybrali nejsmradlavější zvířata. Mezitím dostavil se také ženich,
který ukázal se být babou. Prohlásil, že se bojí morčat, a nedal se pohnout, aby
je vecpal prokousaným otvorem do pohovky. Vyciťoval, že ho chtí obětovat.
Konečně si dal říci a se slovy „Oni mne pokoušou“ chytil jedno morče z
proutěného košíku. A nemýlil se. Zakouslo se mu do ruky a nyní hnali všichni ke
košíku nejmladšího člena rodiny. Ukázal se být hrdinou. Řval sice přitom
strašně, ale přece konečně podařilo se mu všechna morčata, zuřivě se bránící,
vecpat do pohovky.
Ženich zatím soustrastně se díval po panu Honzátkovi a
myslel si, že to s ním asi není v pořádku, když pěstuje tak podivný sport.
Nevím, mají-li morčata smysl pro lítost. Mají-li jej, tu jistě litovala toho,
jak se nešlechetně zachovala k svým dobrodincům. Vždyť je tak útulně v jich
novém doupěti. Pěkná, pestrá, slušná společnost; a pak kam se podíváš, všude
dokola plno mořské trávy, kterou je pohovka vycpána po stranách. Je známo, že
morčata žerou všechno. Měl jsem morče, které za mé dvoudenní nepřítomnosti
sežralo album s fotografiemi a všechny ty milé obličeje mých příbuzných
proměnilo v hromady černých kuliček. Ukázalo se též, že se Brehm velice mýlil,
alespoň v případě pohovky rodiny Honzátkovy. Vretky snesly velmi dobře zápach
morčat a neopouštěly svého úkrytu. Křeček je obětavě zahříval a morčata
přitulila se k vretkám a uvnitř pohovky panovala mezi zvířaty skutečná shoda
rajská. Proto byla konána velká rodinná rada.
Ženich zapletl se také do toho a hnán zoologickou
povodní neudržel se na povrchu neutrality a počal mluvit o ježkovi. Mluvil dosti
logicky, že ježek má bodliny, které píchají. Strčí-li se tedy ježek do pohovky,
vypíchá je všechny odtamtud, neboť jistě jim napadne, když už jsou tak pěkně
pohromadě, ježka zahřívat, a to že se strašně zmýlí. Nabídl se také, že půjde
ježka koupit.
„Kupte raději hned dva, pane Kratochvíle,“ řekla
starostlivě paní Honzátková. Pan Kratochvíl vzdálil se tedy, přičemž zablábolil
ještě ve dveřích něco o tom, že žere šváby takový ježek. Ježkové, s kterými se
vrátil a kterými doplnil zařízení šťastné domácnosti, byli melancholičtí
chlapíci. Když je vybalil na podlahu, tu se protáhli, vystrčili z bodlin svůj
rypáček, podívali se smutně kolem sebe, vyrazili ze sebe „tl, tl“ a převalili se
v ostnatou kouli. Ty dvě koule vmačkal pak pan Kratochvíl v rukavičkách do
pohovky.
Ozvalo se odtamtud zlostné prskání a pištění, nad
otvorem objevila se hlava rozčileného křečka, jako by se chtěla zeptat, co to za
pořádek, a zmizela za chvíli opět uvnitř, kde zatím ježkové zalezli na dno
pohovky, nestarajíce se ani o vretky, ani o křečka, ani o morčata.
Nastal uvnitř opět klid. Zoologická zahrada rodiny
Honzátkovy upadla ve zdravý spánek. Když nikdo z pohovky nevylézal, bylo
usneseno svatbu odložit na několik dní.
Panu Kratochvílovi se zdálo, že pak ježky měl vypudit
pomocí žíhaných hyen, žíhané hyeny z bytu prostřednictvím jaguárů a celý sen
končil hrůzným obrazem ohlodaných kostí v kuchyni u Honzátků, kostí tchyně a
tchána.
Pan Honzátko zatím nelenil a ředitelství gymnázia kde
jeho synek nijak nevynikal, obdrželo od něho dopis, kterému pan ředitel nijak
nerozuměl:
Slavnému ředitelství gymnázia v Jirovcově ulici. Podepsaný
uctivě prosí slavné gymnázium, aby vzhledem ku změněným rodinným poměrům
bezodkladně učinilo kroky, aby křeček, který jest uschován u
podepsaného, byl mu odebrán a vycpán. S veškerou úctou
Václav Honzátko, pokladník, Žižkov, Orebitská 5 |
Pan ředitel dal k sobě zavolat mladého Honzátka a se
zájmem se ho vyptával, píše-li často jeho pan otec takové dopisy. Honzátko se
vyjádřil, že neví. Nato se ho pan ředitel ještě optal, zdali jeho pan otec nebyl
někdy v nějakém ústavu či sanatoriu. Honzátko, aby stále neříkal ne, tentokrát
pro změnu přikývl hlavou. „Musíme ho upokojit a uklidnit,“ pomyslil si ředitel,
a tak dostal pan Honzátko tento dopis:
Vzhledem k Vašemu dopisu musíme s velkou lítosti Vám oznámiti, že
ředitelství gymnázia na vycpání nereflektuje. Ředitelství ústavu |
Po obdržení toho dopisu odešel pan Honzátko rozčileně k
pohodnému na Vyšehrad, kde mu bylo řečeno, že není možno úřední cestou utrácet
zvířata v soukromých bytech, nýbrž že se musí dopravit na kontumační stanici.
Mladý Honzátko mezitím prodal zeměpisný atlas a za
všechny peníze koupil zrní, které nasypal všechno do pohovky, aby zvířata neměla
hladu.
A tak to trvalo čtrnáct dní. V Praze objevil se
nedostatek potravin. A dole v domě žil domovník, statečný muž, odhodlaný ke
všemu. Přišel opatřen sekerkou. Mlčky ukázali mu pohovku a zavřeli dveře pokoje.
Ozvaly se rány do pohovky, pískání, prskání, mručení. Za půl hodiny bylo po
všem.
Příští den byla slavena svatba a válečná svatební
hostina v bytě Honzátků měla tento pořad:
Polévka z vretek. Vretky vařené s octovým křenem.
Pečený křeček s bramborem. Morčata na kmíně. Paštika z ježků.
A mladý Honzátko, který způsobil všechen ten blahobyt,
skromně seděl za stolem a neoceněn v té velké době, se slzami v očích obíral
pečenou hlavičku svého nešťastného křečka.
|
Byl jsem věru potěšen, že jsem vnikl bezprostředně do průběhu velikých
událostí, které se točily kolem teploměru v starých kasárnách, proměněných v
rezervní špitál. Bylo to v nemocničním pokoji č. 77. Šlo o malý, přesný
teploměr, uchovávaný v kovovém pouzdře.
Když mne tedy šťastná náhoda zavedla do pokoje 77, abych tam trávil delší
dobu mezi více příslušníky rakousko-uherského mocnářství, z nichž někteří s
obvázaným obličejem smutně se dívali jeden na druhého a mlčeli, tu pozoroval
jsem z těch obličejů onu podivuhodnou podobnost s pytláky od bavorských
hranic, a přece byli nyní tak klidní a tiší.
U okna na posteli ležel jeden muž s mohutným knírem, strašnou jizvou na čele
a díval se upřeně kupředu s pohledem kajícníka, který se zpovídá, že zabil
dva hajné a jednoho lesního příručího.
Do místnosti vstoupil jeden nemocný, který někde venku na chodbě snažil se
přemluviti tágšarš, aby mu došla pro kořalku.
„He, Kietzelbaueře,“ řekl náš ošetřovatel hrozným přízvukem a dialektem z
jihu, od Kaplic, „Binksenhuber zamáčk teploměr.“ –
Zraky všech se obrátily znova do kouta na onoho strašného muže s kajícným
výrazem, který jal se poznovu hájiti svou věc.
„To je tak, já musím mít větší teplotu; na tamhletom teploměru měl jsem
pořád 35,6. Tak jsem vždycky teploměr vytáh, podívám se na něj a myslím si:
mrcho zatracená, já tě zmáčknu a ty vyskočíš! On potvora ale nic. Tak ho
mačkám půl hodiny, až přijde tady vertr, šáhne mně pod paždí a vytáhne ňáký
třepy. Potvora nevydržel, ale nepovolil,“ vítězoslavně dodal.
Vedle mne ležící muž na žaludeční katar, který si právě krájel velké kusy
špeku a loudil od sousedů chleba, ozval se: Ná, to bys nesměl být ženskou,
to by si zalehl každý svoje dítě.“
Tesklivá nálada, která původně panovala v jizbě, počala se trochu probírat.
„To já znám jinej případ,“ ozval se infanterista Dvořák, který měl v sobě
sedm kulek, „o šrapnelu.“
„Když jsem ležel v Uhrách, v nějaké takové vesnici Paňa Baňa nebo jak,
přišel tam štábarct a povídal jednomu rekrutovi, který tam s náma ležel, aby
již konečně ten teploměr si někam zastrčil. On totiž teploměr držel v ruce
nad hlavou, klečel u postele a myslel, že to je nějaký takový posvátný
předmět. Když jsme mu ho chtěli vzít, tak kopal, prskal a kousal.“
Vzpomínka Dvořákova neučinila žádný hluboký dojem, neboť všichni pozorovali,
jak se k tomu tváří náš ošetřovatel, bývalý četník. -
Seděl smutně na jedné posteli a neustále opakoval, že je Binksenhuber prase,
k čemuž Binksenhuber skromně podotýkal, že za to nemůže, že má takovou sílu.
Že jednou chytil kostelníka, když lezl k nim nahoru na půdu za děvečkou, že
mu dal jen jednu a že za to seděl osm měsíců.
„Za tohle dostaneš víc, poněvadž je válka a je to erární majetek,“ jal se
tvrditi drze u dveří ležící Polák Keszana. „Ty jsi zničil v čase válečném
zařízení nemocnic.“
„Jesusmarjá -“
„Co teď budeme dělat? Já jdu do kanceláře,“ rozhodl se ošetřovatel, „ať to
jde zítra k raportu, že Binksenhuber zalehl teploměr.“
„Jesusmarjá - “
Když se vrátil náš vertr z kanceláře, zdrcen klesl na židli. „Tak musíme s
tím teploměrem počkat, až se jich tady rozbije ve vedlejších cimrách 860,
poněvadž jak mně tam řekli, dřív se žádnej jinej nekoupí, než až všech 900,
které nám sem dodali, bude kaput.“ Ozvaly se různé výkřiky.
„Co bude s mou horečkou?“ houkal kaprál Peřina. „Jak tadydle na tom prkně za
mnou nebude stát 38 stupňů, tak jsem u marškumpanie.“
„No já potřebuju jen 37,“ zmiňoval se jiný marod. „Poněvadž jak budu mít 37,
tak dostanu druhou dietu, to vám chlapi, vytřu zrak. Jezte kaši, a já budu
žrát pečeni.“
„Tak do postele všichni,“ volal ošetřovatel. „Je vám někomu hůře než dřív,
když jsme měli ještě teploměr?“
„Mně,“ ozval se jeden vousáč, který právě zlostně vykládal, že včera
pozoroval, jak když se večer hrály karty, ten nešťastný Binksenhuber
fixloval a jak také dneska na neřáda došlo.
„Já bych si přál mít aspoň 37,3, aby to spíš vypadalo, že mám žlučový
kamínky.“
„Vždyť jsi si stěžoval včera na ledviny.“
„Na ledviny?“ divil se vousáč, jako kdyby byl spadl z nebe.
„Ksakru! Máš pravdu, ono mě to nějak vzadu drží. Poslouchej, vertře, nešlo
by to, kdybys mně jen tak od oka napsal tu trojku za těch 37 od rána?“
„E co, takový hlouposti,“ povídá vertr. „Taky již jsem jednou měřil puls s
hodinkami v ruce, a hodinky mně upadly a rozbily se. Nebyly moje. Patřily
jednomu montérovi, který tehda ležel na támhleté posteli. Ten byl kvůli tomu
supravitýrován, poněvadž ho chytla fantas, když viděl, že nejdou. No abys
neřekl, tak ti tu trojku tam připíšu.“
„Ukaž ruku,“ vážně řekl vertr, „já ti změřím puls.“
Měřil mu tedy puls, až konečně se konstatuje, že nemá přitom hodinky v ruce.
Přišel lékař. Bylo takové trapné, nejisté ticho. Nade všemi postelemi ležela
tíživá nálada ztráty teploměru. Jinak prohlídka šla rychle kupředu.
Natrium carbonicum, pět kapek opia, natrium salicylicum atd., vše dle
potřeby a přání marodů.
Někteří marodi sami přáli si buď salicyl, nebo sodu, nebo opium. Je to tak
lepší a jde to rychle kupředu.
Lékař se zastavil u nešťastného Binksenhubera. „Vy jste nějak rozpálen,“
řekl, sahaje mu na hlavu. „Vy máte jen 36,5?“
To snad ne prosím, pane doktor,“ ozval se za něho vertr. Víc neměl, to jen
teď v posteli chvíli nějak zrůžověl. Byl velmi veselý celý den a zejména teď
se pořade jen směje,“ a dál se začal vertr zaplétat. „On je, pane doktore,
doopravdy veselej, on si vzpomněl na domov.“
Lékař se podivně podíval na vertra a na Binksenhubera, který se nucené
usmíval.
„Změřte mu potom ještě jednou teplotu,“ rozkazoval doktor.
Když odešel, napsal vertr na Binksenhuberovu tabulku 39,8.
„Seš spokojenej?“ tázal se ho. „Zaplaťpánbůh!“ -
*
Binksenhuber se v noci zpotil. Zdál se mu sen, jeden nejhroznější, který se
může zdát vojákovi ležícímu na marodcimře.
Zdálo se mu, že mu u přítomnosti vrchního štábního vojenského lékaře a
nějakých jenerálů měřili teplotu. Dávali mu jeden teploměr za druhým pod
paždí a on každý z nich proměnil v beztvárnou hmotu. Již jich tak zničil
900, když se celý zpocený probudil.
„No, jak ti je?“ tázal se vertr.
„Ještě se celý třesu.“
„Tak ti není lepší?“ - Vertr napsal na černou tabuli nad Binksenhubrem jeho
teplotu 40,5. -
„No dovol,“ bránil se Binksenhuber zoufale. -
„Tys nám, miláčku, způsobil horší nesnáze s tím teploměrem,“ rozkřikl se naň
vertr. „Když ti to není vhod,“ - vertr plivl na tabulku, smazal 40,5 a
velkými písmenami tam napsal 42,6.
„To jest surovost!“ vykřikl, „dyť teď dostanu první dietu. To jest hrozná
věc. Znamená to dvě mléka denně, dvě kávy a dvě housky a víc nic.“
Binksenhuber byl jak známo strašný jedlík, který snědl všechen chleba, který
zbyl na cimře.
„A ty mně ještě nadáváš?“ urazil se vertr. „Já dělám pro tebe, co můžu bez
teploměru, a ty takhle? Na mě si nepřijdeš.“ - Smazal opět poznovu z
Binksenhuberovy tabulky 42,6 a napsal tam 43,8.
„Tak,“ řekl uspokojeně, „teď dělej, co umíš. Teď seš mrtvěj.“
Byli jsme tenkrát velmi překvapeni, když k nám zavítala hned tak časně po
ránu inspekce, skládající se z vrchního štábního lékaře. Přišlo to tak
najednou, že nebylo času ani smazat teplotu nad nešťastným Binksenhuberem.
Vrchní štábní lékař strašně se zprvu podivil, že někdo vydrží ještě teplotu
43,8, když již má být dávno při 43 mrtev, a že ten člověk je tak drzý a
prosí ho, jestli by nemohl dostat dovolenou, poněvadž u nich doma teď
vláčejí.
Tak tedy došlo ke katastrofě. Našeho vertra zavřeli na čtrnáct dní a místo
něho dostali jsme náhradu v podobě tří teploměrů. Binksenhuber však se ale
vyjádřil, že nežli by ještě jednou nějaký teploměr vzal pod paždí, že se
raději dobrovolně přihlásí k marškumpanii.
|
Agrární idyla
Mluvil jsem nedávno
s jedním agrárním velmožem, který prohlásil, že celou jeho kariéru založila
yorkshirská prasata.
Podávám zde jeho
životopis, jak mně ho vypravoval a z kterého lze seznati, jak často takové
velké čuně může se státi chloubou národa a svého majitele povznést k
nejvyšším hodnostem. Muž ten, mající to yorkshirské prase, kanečka, zasedá
totiž v zemském výboru.
„Narodil jsem se,“
počal vypravovati onen muž, „tak, jak se rodí všichni agrárníci. Pamatuji
se, že při mém narození zabučela kráva v chlévě třikrát. Abych totiž
nezapomněl, my jsme se tenkrát narodili dva. Já a tele té krávy. Tele
chcíplo, a já jsem zůstal naživu. Rostl jsem utěšeně jako z vody. Tak mohou
růst jen agrárníci. Když mně bylo šest let, vážil jsem čtyřicet kilogramů.
Tenkrát mne vystavovali na hospodářské okresní výstavě v Nymburce. Pak jsem
chodil do školy. Tenkrát, milý pane, nebyly ještě takové hloupé zákony, že
se musí chodit do školy do čtrnácti let. Chodil jsem do školy jen do
jedenácti, a to jen v zimě, poněvadž jakmile nastalo jaro, díval jsem se,
jak skřivan lítá v poli, odpusťte, že pláču při této vzpomínce, neboť jsem
si vždycky myslel, kdybychom tak mohli ty skřivany pěstovat a vyvážet je
jako husy ze Sadské. Ty doby mládí jsou pryč. Dnes jsou už vůbec pryč ty
staré časy, kdy jsme my agrárníci mohli mít ještě nějakou legraci s tím
pracujícím lidem. Pamatuji se, že jednou byli lidé zaměstnáni v poli,
najednou se přihnaly mraky, a nežli ti lumpové mohli nám to obilí odvézti
domů do stodol, přišel příval a ječmen nám odnes. A víte, co udělal můj
nebožtík pantáta? Poručil všem čeledínům, aby se na dvoře postavili k němu
zády a svlékli si kalhoty. Pak jim střílel do zadnic štětinama, a měli jste
vidět, jak byli ještě rádi a líbali nám ruce a všude po okolí říkali, jakého
mají dobrého pantátu. Dnes už ty časy jsou pryč. Můj bratranec na Volyňsku
praštil jednoho chalupníka býkovcem přes ruku, až mu ji přerazil, a dostal
za to tři dny. - Rostl jsem tedy v ovzduší venkova a mohu říci, že právě
jedině na venkově lze udělat rozumnému člověku kariéru. Již můj otec získal
si v celém okrese dobré jméno tím, že kdysi se mu narodilo kůzle s třemi
hlavami. Byl také zvolen obecním starostou krátce po onom velkolepém porodu.
Když pak jsem
zdědil po otci statek a pantáta odešel na výměnek, představte si mou radost,
když se mně narodilo tele se dvěma hlavami. Byl jsem zvolen beze všeho nyní
já obecním starostou a zavedl jsem ve svém hospodářství plymútky, anglické
slepice. Jedna z těch slepic snesla mně vejce, které vážilo čtvrt kilogramu
a bylo vystaveno tu neděli po snesení v našem okresním městě s plným mým
jménem. Nemusím vám ani připomínat, že tenkrát se mi podařilo vysedět vejce
jedině tím, že jsem ho dal v drátěné síťce pod ovci. Z vejce vyklubal se
neobyčejně silný kohout, který když dorostl, vážil 24 kg a byl taktéž
vystaven v našem okresním městě. Když toho kohouta viděl náš okresní
starosta, ranila ho mrtvice ze vzteku jedině proto, že měl kohouta, který
vážil 18 kg. Nedalo se tedy nic jiného čekat, než že byl jsem se svými
čtyřiadvaceti kilogramy zvolen já okresním starostou. Když jsem se stal
okresním starostou, zavedl jsem chov yorkshirských prasat. Měl jsem kance,
kterému jsme dali jméno Adolf, na oslavu jednoho předáka ze zemědělské rady.
Můj bože, to vám byl kanec. Takový kanec se nenarodí ani za padesát let. Byl
to takový kanec, že získal státní subvenci penízem tisíc korun. Když jsem
tedy od státu dostal ty peníze, bylo to právě před volbami a současně
šťastnou náhodou byla také hospodářská výstava v Praze. Pomyslel jsem si, že
když mám takového kance, že mohu směle na okrese kandidovat, a když jsem
potom na hospodářské výstavě dostal prvou cenu v oddělení státem
subvencovaných kanců, byl jsem takřka jednohlasně zvolen zemským poslancem.
Za dva roky nato získal jsem yorkshirskou prasnici, které, poněvadž předtím
u nás na vsi byla přednáška o Zeyerových dílech, dal jsem jméno Mahulena.
Tato svině vrhla mně právě před říšskými volbami třicet prasátek, a tak jsem
se stal říšským poslancem. Za rok nato koupil jsem southdownského vola. Ten
vážil, abych vám nelhal, 912 kilogramů a na hospodářské výstavě v Praze
získal zlatou medaili, takže po celých středních Čechách všude na mě lidé
ukazovali a říkali, když neznali mé jméno, alespoň: ‚To je ten southdownský.‘
A tak jsem se dostal do zemského výboru.“
|
Jistá dáma, jdoucí kupředu s pokrokem, řekla kdysi k slavnému učenci
Curieovi, objeviteli rádia: „Dožijeme se toho, že se budou jednou lidé
vyrábět umělým způsobem.“
Učenec odpověděl s úsměvem: „Neodporuji, markýzo, ale myslím, že přesto
vrátíme se rádi k původní metodě.“
Tuto anekdotu připomíná případ, který vzbuzuje u všech, kteří o něm vědí,
nehorázný smích.
Věc se má takto: Nedávno objevil se u poslance strany Kossuthovy člověk a
sdělil mu pod rouškou tajemství, že objevil metodu, kterou se zlepší jakost
a zvětší objem slepičích vajec. Není to prý rozhodně žert. Slepice krmené
jádry dyně kladou vejce ještě jednou tak velká než jiné slepice, obsahující
pouze žloutek. To tedy objevil, a poněvadž ví, že pan poslanec jest dobře
zapsán v ministerstvu obchodu a se státním sekretářem Szterenyim velmi
spřátelen, pojal plán zaříditi velký závod k zlepšení nosnic.
Peněz do podniku může vložit jen málo; je-li však pan poslanec ochoten
vložit do podniku 40.000 korun, zavázal by se složit a opatřit obnos téže
velikosti.
Pan poslanec přemýšlel o celé věci a pak svěřil tajemství taktéž jednomu
poslanci, který byl ochoten přidat 20.000 korun, takže vklad poslanců by
činil již 60.000 korun. Vynálezce pak našel taktéž snaživého člověka, který
jeho vklad 40.000 korun doplnil taktéž na 60.000 korun. Akciová společnost
byla tedy zakrátko založena a blíže Budapešti zřízena v tichosti drůbežárna.
Když do ní pořízeno několik set kvočen a tolikéž metrických centů jader dyně,
přikročeno k hlavnímu bodu celého podniku.
Poslanec obrátil se totiž na Excelenci poukazující podpory v ministerstvu
obchodu se žádostí o státní podporu továrně na vejce. Odůvodňoval ji
poukazem na zvýšení rozmachu domácího průmyslu.
Objevilo se, že státní sekretář je v principu nakloněn celému podniku, neboť
jedná se o uherské slepice a uherská žloutková vejce. Avšak - hm - nějakou
zkoušku bude muset Excelence vidět, důkazy, několik vajec čistého
žloutkového obsahu na bázi jader dyně, není-li pravda? Pak najde se již
přiměřená podpora, kterou vyžaduje uherský vývoz vajec, vývozní politika
atd. Ale jak již řečeno, je třeba předložití vzhledem k rozhodnutí něco
pozitivního.
„Nic lehčí než to,“ řekl vaječný muž, „již zanedlouho budeme moci Vaši
Excelenci seznámit s pozitivními výsledky.“
I počalo slavnostní krmení slepic jádry dyně. Slepicím se báječně dařilo a
vyměšovaly pilně látky podobající se jádrům dyně. Přitom však objevily se
též vedlejší příznaky. Slepice nekladly vůbec žádná vejce. Prosím ještě
jednou laskavě přečisti: Vůbec žádná vejce. Nic, ničevó, zhola nic! To bylo
ovšem velmi smutné: slepice nejenže nekladly žloutková vejce, ale ani ne s
převážnou většinou bílku. Bylo to hrozné. Jak se tak mohly zapomenout! Co si
tedy počít? Bylo zvýšeno krmení, slepice nabývaly obrovských rozměrů, byly
fantasticky tlusté, avšak teprv nekladly vejce, ačkoliv vyměšování látek
bylo obdivuhodné. Žádná šaratice a jiná projímadla nemohla s jádry dyně
konkurovat, a přece žádná vejce se neobjevovala . . .
Akcionáři továrny na vejce dělali kyselé obličeje, neboť za takových
okolností nebylo ani řeči o možnosti státní podpory. Není přece možno, aby
se poskytla podpora takovým vejcím, která nejsou snesena!
Poněvadž však byla zde taková spousta slepic, bylo třeba pomýšleti na
záchranu akciového kapitálu. [ A tu přišel poslanec na výtečnou myšlenku.
Vyhledal státního sekretáře a sdělil mu: „Excelenci! S vejci, jak se zdá,
jsme pohořeli, ale jádra z dyně působí zázračně! A proto jsem tak smělý
poprositi Vaši Excelenci o podporu pro právě se utvořivší První uherskou
akciovou společnost na výrobu slepičího hnojiva, neboť naše slepice krmené
jádry dyně vytvořují hnojivo budoucnosti.“
Státní sekretář přikývl: „Výtečně, milý příteli! Kolik slepic krmíte nyní?“
„Sedm set,“ zněla odpověď.
„Ach, to jest krásné! Jen se mi zdá, že je to příliš málo. Počítejme prosím:
Vezměme za základ - hm - řekněme, že kráva rovná se stu slepicím, pokud se
týče výroby trusu, a to ještě počítám nízko. Sedm set slepic rovnalo by se
tedy sedmi kravám, není-liž pravda? Hnůj od sedmi krav stačí na čtvrt jitra
půdy. Kolik slepic bylo by třeba, aby byla kryta spotřeba hnojiva naší
uherské země, čili jinými slovy: Kolik slepic je třeba, aby byla celá
uherská země pokryta slepičím trusem?“
„Pročpak to mám vědět?“ ulekaně řekl poslanec.
„Nu, jen tak, aspoň přibližně . . .“
„Nevím.“
„Tedy jděte domů,“ řekl státní sekretář, „a vypočtěte to, a až budete hotov,
pak budeme teprve moci mluvit o státní podpoře . . .“
|
Alkoholická idylka
Pan
Hodíšek rozhodné nebyl žádný alkoholik, neboť vypil denně dvě sklenice piva. Byl to člověk řádný, který pečoval svědomitě o svou rodinu, ale jeho jedinou
slabou stránkou, jeho celým neštěstím byla jedna nebo dvě sklenice piva
denně. Pravím neštěstím, neboť uvidíte, co se z toho vyvinulo. Paní Hodíškové dostal se totiž do ruky leták protialkoholní ligy, onoho
strašného spolku proti alkoholismu, který bojuje stále marně proti
alkoholismu, neboť přesvědčí-li dva pijáky, jest to jen, jako když sani
usekneš hlavu. Nových deset hlav vyrůstá a za každého nepijáka vystoupí
nových deset pijáků do boje za zdar alkoholu. Protialkoholní liga však jest neúnavná. Ona jest to, která pořádá přednášky
o zhoubném vlivu alkoholismu, při kterých posluchačstvo pije pivo a jen před
řečníkem stojí skromňoučká láhev sodové vody. Protialkoholní liga jest to, která prohlásila, že každý, kdo pije jen jednu
sklenici piva, jest alkoholik, který má rozum tupý, který stále blbne, a že
jediná sklenice piva denně naprosto dostačí, aby z člověka stal se během
roku úplný idiot. V brožuře byl dále velice podrobně popsán případ jednoho
úředníka alkoholika, který taktéž ničeho nevyváděl, nežli že pil svoji jednu
sklenici denně. Jeho mozek, když den co den pil svou sklenici piva, stále se
zatemňoval a on ztrácel úplně vědomí své povinnosti a nemohl si, poněvadž
duševně ochabl, vypomáhati finančně mimořádnými pracemi, za jichž honorování
dosazoval jindy do svého skromného platu pro svou četnou rodinu. Bída
uhostila se v domácnosti jindy tak spokojené, ale on stále pil tu nešťastnou
sklenici piva, nedbaje nářku své manželky a dětí, které hladověly, a došlo
konečně tak daleko, že on, aby mohl tu sklenici piva pohodlně vypiti, sáhl
na svěřené sobě peníze, defraudoval značný obnos, byl vyzrazen, žalářován, jeho rodina úplně zničena, takže když vyšel ze
žaláře, potloukl je sekyrou, aby dokončil hrůzné dílo alkoholismu. Když toto paní Hodíšková přečetla, dala se do pláče, neboť její muž byl dle
toho alkoholik. Na jiném místě brožury četla, že to blbnutí neděje se vždy
najednou, nýbrž poznenáhlu, a že to lze zjistit na nešťastné oběti
alkoholismu jedině bedlivým pozorováním. A tak toho dne, když přišel její manžel k obědu, pozorovala s úzkostí, zdali
neblbne. Hrozně se zachvěla, když dívaje se na novou kretonovou blůzu jedné
své dcerušky, řekl nedbale: „Á, to je safián.“ Vzpomněla si hned na jiné
podrobnosti z řečí svého manžela, přes které jindy klidně přecházela k
dennímu pořádku. Tak kupříkladu pamatuje se, že kdysi, asi před rokem,
mluvil něco o tom, že by se mohl dělat uzený jazyk s polskou omáčkou pomocí
kyselé smetany a že kdykoliv ona zavede řeč na to, co se nyní nosí, že její
ubohý alkoholik řekne jen: „E nosí se, tak se nosí! Nejradši na stůl.“ Její
srdce se chvělo, když si vzpomněla na ty všechny podrobnosti, a pohlížejíc
na svého manžela, hledala tam rysy idiota nebo alespoň počátky onoho
přihlouplého úsměvu, který se objevuje u lidí slabomyslných. Pan Hodíšek se skutečně usmíval s onou spokojeností člověka, který dobře
obědvá, ale ten úsměv byl mukou pro paní Hodíškovou. Není žádné pochyby, pan
Hodíšek blbne. Byly to trapné tři dny, kdy pozorovala stále týž úsměv a onu rozkoš, s
kterou ponořoval své vousy při obědě do první sklenice piva a večer do druhé
a poslední. Je-li kdo alkoholikem při jedné a blbne, co bude dělat při druhé, jaký to
silný alkoholik! Paní Hodíšková chodila jako bez duše a pátrala, jak by svého muže zachránila
od zkázy a svou domácnost od úplného rozvratu. Ještě štěstí, že měla po ruce noviny a tam četla čtvrtého dne tento inzerát:
„Příšera alkoholismu vznáší se nad vaší domácností. Z vašeho pana manžela,
nezakročíte-li, stane se vrah, žhář, lupič. Jakým způsobem si pomůžete, aby
v záchvatu šílenství opilců nepobil vás i vaše dítky? Obraťte se s důvěrou na Károlyho lékárnu v Lugači v Uhrách, která zašle vám dobírkou
nebo proti předem hotově zaplaceným K 5.80 láhev kořalky proti třeštění
opilců, z níž vždy ráno, při obědě i večer čtyřicet kapek nakápnete do
likéru, který váš muž pije. Za čtyři měsíce jest váš muž vyléčen.
Upozorňujeme, že do piva se nehodí.“ Paní Hodíšková zaslala K 5.80 a obdržela láhev a při obědě otázala se svého
manžela, jaký likér nejraději pije. Musím podotknouti, že v tomto ohledu byl
pan Hodíšek naprostým abstinentem. Proto jeho odpověď zněla, že nechce o
žádném likéru ani slyšet. Neboť pan Hodíšek žádného likéru dosud v životě
neokusil. Přitom podíval se podivně na svou manželku, takže tato byla úplně
přesvědčena, že dokonale zblbl a jen stěží dá se vyléčit. „Nu a nepil bys
višňovku? Snad by ti to udělalo dobře. Já jsem koupila už láhev dobré
višňovky, napiješ se po obědě, vždy trochu, to ti neuškodí, naopak prospěje,
budeš mít větší chuť k jídlu a práci.“ A šla do kuchyně a tam s pláčem nalila do sklenky na likéry višňovku, do níž
přimísila třicet kapek oné zázračné kořalky proti šílenství opilců. Pak si
utřela slzy a odnesla višňovku svému manželi, který se jen oblízl a požádal
o novou. Léčení bylo velice radikální. Vypil po obědě deset štamprlat, večer
už dvacet. Druhého dne dvacet po obědě a večer třicet. A když třetího dne
šel do úřadu, to už se stavěl v kořalně. Jest to velice smutné, kam člověka zavedou jedna nebo dvě sklenice piva
denně. Ba, tu nepomůže ani Károlyho kořalka proti třeštění opilců. A velice
smutný důkaz toho podává právě pan Hodíšek, který když končil třetí měsíc
léčby, polil sebe, svou manželku a své dítky petrolejem, a zapáliv na nich i
na sobě šaty, uhořel s celou rodinou.
|
All right
Hrabě Lorenz
vrátil se ze své výzkumné cesty po Africe, na které pobyl půl
druhého roku. Ve skutečnosti jeho výzkumná cesta záležela v tom, že
pobyl půl roku v Alžíru, půl roku v Tangeru a rok v Alexandrii a v
Kairu ve čtvrtích, kde možno obdivovat břišní tance. Někdo se dívá
na břišní tanec půl hodiny a má toho dost, pan hrabě však vydržel
dívat se půl druhého roku na tu orientální zvláštnost. Ředitel jeho
panství každého půl roku mu telegrafoval: „Vše v pořádku.“ Celkem mu
to telegrafoval třikrát a před svým odjezdem domů obdržel pan hrabě
telegram o jedno slovo větší: „Vše v nejlepším pořádku.“
Toho se velmi
ulekl, že ředitel, známý svou spořivostí, o jedno slovo víc
telegrafuje, a řekl si, že se muselo stát patrně něco hrozného.
Telegrafoval:
„Očekávejte mne s kočárem příští úterý odpůldne,“ a jel domů přes
Maltu, kde slyšen, že tancuje se břišní tanec trochu jinak než v
Egyptě. Pak přišlo úterý.
„Vše se daří
znamenitě,“ řekl mu jeho ředitel panství, když kočár s nimi ujížděl
dvouhodinovou cestou na zámek.
Hrabě se
podíval z kočáru a spatřil svá pole potlučena krupobitím. Ukázal
rukou na zpustošené polnosti.
„Máme štěstí,
Jasnosti,“ pravil spokojeným hlasem ředitel, „na všech těch lánech
usadila se na žitě rez obilní. Potřebovali jsme nějakou katastrofu,
aby byla rez obilní naráz vymýcena, neboť nešlo jen o letošní rok.
Kdyby nebyla vyhubena letos, objevila by se napřesrok jistě. Měli
bychom po oba roky velkou ztrátu. Naštěstí přišlo krupobití a
zadupalo nám a zničilo obilní rez současně s obilím, chválabohu.“
Utřel si pot z
čela a smekl klobouk. „Hezký nový kříž, není-liž pravda,“ (ozval se,
ukazuje na železný kříž na hrubém podstavci pískovcovém), „ale
zasloužil si ho. Sloužil vám věrně.“
„Kdo?“
„Váš komorník
Petr.“
„Můj Petr?“
„Ano, Vaše
Jasností. Za bouřky jel tudy s těmi ruskými, bělouši, které jste si
ráčil přivést před pěti lety z Ruska od Stolynškého hřebčince.
Mluvil jsem o tom s učitelem Padrlíkem z Nučic a ten tvrdil, že prý
bílá barva přitahuje blesk. Musel to být ale pořádný blesk. Nejenže
zabil celý pár, ale zařádil si zajímavě i na komorníkovi. Roztavil
na mrtvole všechny knoflíky a ještě shořel i zvěrolékař.“
„Jaký
zvěrolékař, proboha?“
„Okresní
zvěrolékař, Vaše Jasnosti, dal jsem ho přivézt, a on chudák dál
nedojel než k tomu kříži. Bohužel, bylo to nutné, aby jel, neboť
stav našeho dobytka byl výborný. Krávy byly vypasené, tučné a
veselé. Líbilo se jim to tak, že žraly čím dál tím víc, aby ještě
lépe vypadaly, a nějak se nakonec přežraly, nevšímaly si ani jetele,
ani mláta, a jednoho dne jedna pošla. Ostatní počaly po ní truchlit,
schly žalem a pocházely jedna za druhou. Viděl jsem se tedy nucena
zavolat zvěrolékaře. Bohužel to s ním špatně dopadlo, a než přišel
nový zvěrolékař, měli jsme velké výdaje se zakopáváním krav. Vaše
Jasnost si nedovede ani představit, co to dá za práci najednou
zakopat tři sta krav. Jinak je vše v pořádku.“
Ředitel utřel
si. pot z čela a smekl klobouk. „Tento kříž,“ řekl, ukazuje rukou
přes příkop, „není tak pěkný, neboť správce „vašeho hřebčince si
lepšího nezasloužil.“
Hrabě vyvalil
oči. „On se totiž, Vaše Jasnosti, svévolně zastřelil kvůli takové
podivné věci. Dostal totiž fixní ideu, že se nakazil morem od hřebců
v hřebčinci Vaší Jasnosti, který spravoval, a že ho zakopají
současně se zdechlými hřebci.“
Hrabě
vyskočil.
„Neračte se
lekat, Vaše Jasnosti,“ klidným hlasem upokojoval ředitel, „pohodný
odvezl všechny vaše hřebce a udělal to velmi lacino. Ušetřili jsme
celkem sto korun. Bohužel pohřeb správce hřebčince stál nás osm set
korun. Ale vydařil se velmi pěkně. Počasí bylo nádherné, nebylo ani
příliš parno ani příliš dusno, vítr také nebyl veliký, takže ta vaše
Francouzka, kterou jste si přivezl před dvěma lety z Paříže, měla
docela příjemnou procházku na nádraží. Račte sedět, Vaše Jasnosti,
vše je v pořádku. All right! Bylo to nezkušená dívka, a kdo ví, jak
by ve světě obstála a odolala různým nástrahám, naštěstí s ní odjel
štolba, Vaše Jasnosti. Dlouho to trvalo, než ho Švýcary vydaly
rakouským úřadům, ale porota ho osvobodila, poněvadž škoda byla
nahrazena, neboť u něho našli všechny rodinné skvosty Vaší Jasnosti.
Hrabě Lorenz
vyvalil ještě víc oči. Koně jeli tryskem kolem obory, kde drátěný
plot byl na mnohých místech protrhán.
„Co je to s
těmi dráty?“ vykřikl zoufale hrabě.
„All right,“
pravil ředitel, „nic se nestalo, Vaše Jasnosti. Není třeba prozatím
drátěného plotu, poněvadž japonští jelínkové a lama, kterou jste sem
ráčil domicilovat před třemi lety, neutekou. Vlastně nemohou utéct,
poněvadž již zde nejsou. Neračte se lekat, ono se to vyvinulo samo
sebou. Ona smečka psů vlčáků, malinkých štěňat, kterou jste ráčil
koupit v Uhrách, se vám nepovedla. Oni totiž to nebyli psíci
importovaní ze severních Uher, rostli jako z vody a proměnili se ve
skutečné vlky. Byli to vlci, a než jsme na to přišli, tak nám
roztrhali a sežrali všechny japonské jelínky. Pak zmizel hajný, a
myslím, že mají ho ty bestie též na svědomí. Prodali jsme však
výhodně vlčí kůže.“
„A co dělá
lama.“
„Ó, té se
dařilo výtečně a je velmi hezky vycpaná. Měla tolik blech, že se na
ni vlci neodvážili, a šlo jí k duhu. Jednou našla v lese brašnu s
náboji a pustila se do ostrých patron. Jedna patrona vybouchla a
náboj jí proletěl mozkem, tam se otočil a vyletěl pravým okem, takže
kůži neporušil, a zabil přitom pštrosa nandu, který se na to zvědavě
díval. Druhý nandu pošel přirozenou smrtí. Viděl jednou stát čápa na
jedné noze a chtěl to po něm zkusit. Poněvadž se mu to nedařilo,
vzal si to k srdci, chřadl, zkoušel to dál, a když to nešlo,
zhubeněl, až ho našli nataženého. Co je Vám, Vaše Jasnosti, račte se
vzpamatovat. Že tu býval v těch místech kdysi skleník, je pravda,
ale nikdo by nevěřil, že i sklo hoří, palmy že hoří a že chytnou i
vzácné kaktusy. Já to viděl na své oči, Vaše Jasnosti...“
V Nezdišovském
zámeckém parku vidí návštěvník chodit po hezkých cestách, posypaných
pískem, staršího pána, který rozhazuje rukama a říká k sobě: „All
right. Vše v pořádku.“ Lékaři soudí, že ho to nepustí, pokud bude
živ. A to je hrabě Lorenz.
|
Analysa moče
Jest to
trochu nezvyklé téma. Zdraví lidé se však velice rádi zabývají
takovou analýzou. Můj případ je ovšem jiný. Analýza moče, rozbor
moče, posloužil mně kdysi výborně, abych se mohl pomstít svému
nepříteli. Když jsem se učil drogistou, znepřátelil jsem se s druhým
praktikantem Maškem, který jednou mému šéfovi Průšovi udal, že ve
sklepě tajně se opíjím malagem. Přišel však můj čas. Kdybych byl
nějakým kostelníkem, řekl bych: „Mlýny boží melou pomalu, ale
jistě.“ K pomstě mně posloužila analýza moče. Můj nepřítel Mašek
stal se příručím u firmy Nevinný a spol., která provádí analýzu
moče, a hlavně Mašek dělal v tomto oboru. Přál jsem mu z plna srdce
toto zaměstnání a přivedl ho do této nesnáze. V domě v Čelakovského
ulici na Vinohradech, kde jsem bydlil, byl strašný domovník, hrozný
muž, neurvalý surovec, o kterém se říkalo, že zabil v polemice
jednoho nájemníka. Ten byl nejhroznější k ránu, když ho sladce
dřímajícího probudili.
Napsal jsem
tedy firmě Nevinný, analýze moče, tento dopis: Jsou tak laskavi a
zítra ráno o sedmé hodině pošlou ke mně svého příručího s lahvičkou
na moč, chci si dát analyzovat moč, také mně hned zašlete stvrzenku,
a já zaplatím pánovi, který mně přinese lahvičku. Jan Vaňous,
domovník, Vinohrady, Čelakovského 24.
Tak vyslali
mého nepřítele Maška k hroznému domovníkovi. Pak se stalo tohle:
Domovník mlátil s Maškem po chodbě po čtvrt hodiny a paní
domovníková vykládala příčinu toho takto: „To není divu, že se můj
muž rozčílil. On je odjakživa prchlý, ale tohle se mu ještě nestalo.
Tak ráno dal si ho vzbudit z nejlepšího spánku nějaký lump, jde k
němu k posteli, stáhne s něho peřinu a povídá: Já jsem Mašek, tady
máte lahvičku, račte se vymo... a dostanu šest korun. Že by, mladej
pane, takovýmu lumpovi přelámali všechna žebra?
|
Angličané
a Francouzi na Sibiři
Ve všech nádražních kioscích ve východní Sibiři můžete dostat
imperialistické noviny - anglické Mandchourian Daily News, Russian
Daily News, Asiatic News Agency a francouzské Journal de Peking,
Journal de Sibérie.
Před duševním zrakem všech pánů redaktorů těchto zahraničních listů
plane jako jasná hvězda jediný bod: Rusko jako země se starým
carským zřízením, s generály, kapitalisty, gubernátory, policajty,
které obskakují „spojenci“.
Co vlastně brání tomu, aby se tyto radostné vidiny buržoazie nestaly
skutkem?
Ruský dělník a rolník, který klepe režiséry imperialistického
divadla přes prsty a bere jim kolčakovskou Sibiř a ostatní dekorace
a rekvizity černosotněnské „Svaté Rusi“.
Proto je úloha všech těch anglických, francouzských a amerických
listů v politické aréně Společnosti národů velmi žalostná.
Zkrachovaný žurnalista, dejme tomu z Asiatic News Agency, spílá
velké proletářské revoluci, spílá ruskému dělníkovi a rolníkovi,
který už dnes vzal do rukou pušku, aby se dal přes Omsk, Tomsk a
Irkutsk na Vladivostok.
Pisálek navrhuje buržoazii, aby bolševikům svázala ruce a postavila
je v celé Sibiři před okresního policejního komisaře jako „carovy
odpůrce“.
* * *
Všechny tyto anglické a francouzské noviny nelžou o nic míň než
bělogvardějské.
7. května t. r. Journal de Peking oznamuje, že Petrohrad obsadili
Finové a že bolševici a obyvatelé uprchli do Moskvy.
13. května oznamuje Asiatic News Agency, že Petljura a polští
legionáři dobyli Moskvu!
2. června uklidňuje Russian Daily News buržoazní čtenářstvo zprávou,
že vojska admirála Kolčaka vstoupila do Kremlu.
Dokonce po pádu Ufy a po porážce Kolčaka za Bělou a Zlatoústém
Russian Daily News píše 26. června: „Armády admirála Kolčaka plně
obnovily pořádek v centru Ruska.“
Avšak zprávy o Kolčakově porážce se přece jen dostaly na Dálný
východ.
A tak najednou tyto listy, až dosud plné vítězných hymen, vyvěšují
vlajku paroplavebních společností.
Okamžitě se objevuje v novinách zpráva: „Přímé spojení parníky přes
oceán do Ameriky, Anglie, Francie. Via San Francisco - Valparaiso.“
„Společnost Descours a Cabot dopraví Vás v nejkratší době a bez
čekání vlastními paroloděmi do Japonska, via Jokohama ...“
A tak je paroplavební společnost Descours a Cabot poslední etapou
kontrarevoluce a buržoazie, která utekla před rudou bouří.
Přesto však tyto listy přinášejí velmi zajímavé zprávy o vnitřní
situaci imperialistických lupičů a o naveskrz prohnilé Společnosti
národů.
Le Journal de Peking přináší tento telegram z Londýna: „Sekretář
ministerstva námořnictví Daniel prohlašuje, že v zájmu boje proti
bolševismu je nutno zřídit mezinárodní policii pod kontrolou
Společnosti národů.“ Četba těchto novin není nikterak nudná a člověk
se leckdy pobaví.
Od mezinárodních policajtů a špiclů přechází Journal de Peking k
otázce koloniální politiky imperialistů.
Tady dochází ke rvačce: „My jsme vaši a vy jste naši“ - obrací se
francouzský list k anglickým přátelům z Asiatic News Agency, když
jde totiž o exploataci a olupování Mandžuska ...
Totéž říká i Američan Japonci: „My jsme vaši a vy jste naši, ale
jenom nám, prosím, nesahejte na přístav Kiao-Čau a Šantung.“
Stará formule lupičů při dělení kořisti
Mandchourian Daily News otiskují rozkaz generála Knoxe anglické
zaamurské brigádě: „Poněvadž se vojáci Královské zaamurské brigády
chtějí samovolně dostat do Vladivostoku, upozorňuji, že demobilizace
oddílů vnitřní obrany nebyla dosud zahájena. Nařizuji všem, aby
setrvali na svých místech až do mého dalšího rozhodnutí a aby
pečlivě pátrali po všech agitátorech.“
Rozumí se samo sebou, že v těchto plátcích otiskují své rozkazy i
ruští generálští katani, aby Anglii a Francii ukázali, jací jsou
chlapíci.
Tak Journal de Peking uveřejňuje rozkaz kozáckého atamana Ivanova-Rykova
z Vladivostoku.
„V odpověď na teroristické činy bolševiků v okolí Vladivostoku
nařizuji, aby všichni podezřelí z bolševismu a zajatí krasnoarmějci,
kteří jsou drženi ve vladivostockém vězení, byli rozděleni na tři
skupiny.
První skupinu postřílejte ihned po obdržení tohoto rozkazu, druhou a
třetí postupně, obnoví-li bolševici své atentáty.“
Opěvování takovýchto zvěrstev carských katanů věnují tyto „listy“
tři čtvrtiny svého rozsahu.
Hledal jsem v těchto „listech“ zprávy o Čechoslovácích a dočetl jsem
se, že bolševické partyzánské jednotky zničily při obsazování
stanice Tajga u Krasnojarsku český trestný oddíl, kde také padl
český velitel stanice Prager. Dále, že 12. května zemřel český
ministr národní obrany Štefánik a že český dobrovolecký oddíl byl
vyslán do čínského Pekingu na ochranu francouzského vyslanectví.
Českoslovenští bělogvardějci budou teď zřejmě na příkaz „spojenců“
věšet v Číně čínské kuli pro záchranu Slovanstva, vlasti a čínského
„Ústavodárného shromáždění“ ...
|
Anonymní dopis
Kníže Bedřich
z Waldeckého knížectví jel v kočáře uprostřed jásajícího davu, když
z čista jasna přilétl mu do klína ze zástupu obratně hozený list.
Kníže Bedřich
se roztomile usmál a četl:
„Výsosti, Vy
jste největší hlupák, kterého země nosí!“
Kníže Bedřich
se přestal smát. Jak noviny druhého dne psaly, byla Jeho Jasnost
stižena nevalností, takže byly okamžitě přerušeny veškeré slavnosti
a kníže Bedřich odjel do paláce.
V paláci se
kníže odebral do své pracovny, tam pečlivě prozkoumal ohavný dopis,
a když alespoň po padesáté přečetl poznovu: „Výsosti, Vy jste
největší hlupák, kterého země nosí!“, takže to už uměl nazpaměť,
zvolal udiveně: „Ten darebák se ani nepodepsal!“
Pak počal
chodit po pracovně a říkal si: „Výsosti! Vy jste největší hlupák,
kterého země nosí!“ Po půlhodině dal svolati státní radu.
„Milí pánové,“
pravil pohnutě ke čtyřem tajným radům, „při dnešní slavnosti mého
třicetiletého vladařského jubilea byl mně hozen neznámým pachatelem
tento dopis do kočáru: Výsosti! Vy jste největší hlupák, kterého
země nosí!“
Tajní radové
zbledli a baron Karel pronesl: „Výsosti. Tento dopis nepatří Vaši
Výsosti.“
Kníže Bedřich
se rozzlobil. „Milý barone,“ pravil, „doufám, že víte, že titul
Výsosti patří jedině mně v celém knížectví, že není nikoho, kdo by
mohl na sebe vztahovat titul Výsost. A poněvadž ve psaní stojí:
„Výsosti, Vy jste největší hlupák, kterého země nosí!“ patří mně to
psaní. V tom ohledu, myslím, milí pánové, že se shodneme. Jest však
v zájmu státním, aby byl vypátrán zločinec, který se odvážil mé
potupit, neboť to považuji za velezradu. Odevzdávám celou záležitost
do vašich rukou a doufám, že i sněmovna mně vysloví svou soustrast a
odsoudí při zítřejší schůzi ono hanebné jednání jednotlivce, který
se neštítil rozervati spokojenost svého nejvyššího panovníka.“
Dlouho do noci
rokovala státní rada a k poradě byl přibrán policejní ředitel.
Druhého dne
při schůzi sněmovny přečetl předseda pohnutě vlastnoruční dopis
knížete, ve kterém se kníže Bedřich odvolával na věrnost svého lidu.
Sněmovna
vypracovala neprodleně adresu oddanosti, ačkoliv nikdo nechápal, co
se vlastně děje.
Neznámá tíseň
visela ve vzduchu. Policejní ředitel mezitím nelenil, vyžádal si
audienci a ze státního archivu si vyzdvihl ohavný list.
„Co hodláte
počít?“ tázal se ho kancléř. Policejní ředitel si však mnul ruce.
„Strpení,
budete překvapeni, jak já budu pátrat!“
List byl
odnesen do státní tiskárny a již odpoledne se objevily všude v
sídelním městě velké plakáty, vydané policejním ředitelstvím:
Odměnu 1000
marek obdrží každý, kdo uvede na stopu pachatele, jenž zhotovil
následující list a vhodil nejjasnějšímu knížeti do kočáru.
A pod tím byla
vyobrazena věrná reprodukce listu. Výsosti, Vy jste největší hlupák,
kterého země nosí!“
A tak do
večera věděl kdekdo v knížectví Waldeckém, že kníže Bedřich je
největší hlupák, kterého země nosí. Druhého dne šel policejní
ředitel do pense.
|
Argentinské maso
Presidium
městské rady pražské konečně definitivně rozhodlo otázku drahoty
masa. Pochopilo správně, že nejširším vrstvám je třeba poskytnout
laciné a chutné maso, a v této své lidumilné snaze po zmírnění nouze
šlo tak daleko, že v pondělí dne 16. ledna o osmé hodině večerní
uspořádalo v plzeňském restaurantu Choděrově na Ferdinandově třídě
společnou večeři za účelem ochutnávání argentinského masa jen pro
ony obecní starší a jejich dámy, kteří se osobně nebo telefonicky
přihlásili v presidiu městské rady do soboty 14. ledna. Couvert stál
2 K 50 h.
Menu bylo:
Bouillon, hovězí guláš, hovězí pečeně, boeuf á la mode. „Národní
Politika“ správně podotkla, že peníz za onen couvert značí jen menu
bez nápojů.
A tak 16.
ledna po osmé hodině večer se objevili první průkopníci zažehnávání
nouze obyvatelstva král. města Prahy v restauraci u „Choděrů“, aby
zaujali svá místa před talíři v ten světodějný okamžik, který bude
vždy zaznamenán v dějinách české samosprávy jako zářný příklad
obětavosti občanské, jako příklad pravého pochopení povinnosti, jež
mají obecní starší k poplatnictvu.
Bouillon,
hovězí guláš a hovězí pečeně: jen tři jídla, ale železobeton k
utužení slávy české samosprávy, které Praha šla vždy v čele, jak se
to na každém banketu opakuje s onou vroucností, aby se to mohlo
opakovat i na jiných banketech.
Přes
padesát obecních starších a městských radních sedělo před talíři a
jedlo za celý národ.
Za celý
národ ochutnávalo argentinské maso, ale obyvatelstvo Prahy mlčelo.
Nevděčné obyvatelstvo. Nešlo se ani podívat na těch padesát
pečlivých hlav pod okna restaurace Choděrovy, na těch padesát
chrupů, zápasících s hovězím gulášem a hovězí pečení ve jménu Prahy,
ve jménu samosprávy a ve jménu lidskosti.
Sto rukou
tam krájelo hovězí pečeni v zájmu zmírnění drahoty masa.
Padesát
rukou tam zvedalo k ústům sklenice s plzeňským, aby zapilo bouillony,
hovězí guláš a boeuf á la mode a aby protestovalo takto proti
drahotě masa.
Bohužel
tato láska k poplatnictvu si vyžádala jednu oběť. A touto obětí byl
obecní starší Mařík, kteréž jméno ze soustrasti k jeho rodině
neuvádíme správně.
Pan Mařík
tedy seděl též v onen památný den v restaurantu Choděrově u
argentinského masa a dobře chápal, že provádí světodějný čin.
Manželka ho sice doma napomínala, aby se nedal nijak strhnout k
nějakým zvláštním řečnickým výkonům, ale tu, v útulném salonu, u
vědomí své důležitosti, tohoto servírování na stůl pro českou
samosprávu pan Mařík neuposlechl dobré rady a při bouef á la mode
usilovně přemýšlel, jak by svým kolegům řekl, co si myslí o kráse
tohoto večera, o jeho důležitosti pro otázku chudinskou a sociální.
Po boeuf á
la mode přišly totiž přípitky a náměstku starosty panu Seifertovi
byl jménem samosprávy vysloven vřelý dík za vtipné uspořádání.
A tu vstal
pan Mařík, odkašlal a chtěl to všechno ještě jednou říci, ale
najednou se mu to popletlo a on začal trochu nešikovně: „Ctění
pánové, já - argentinský dobytek...“
Zoufale se
podíval kolem sebe a počal se potit, chtěl se spasit nějakým
šikovným obratem a pokračoval, zsinalý v očekávání nějaké koniny,
kterou mimoděk vysloví: „My, pánové, my - ne já, argentinský
dobytek“.
A bylo mu
zle nad vlastním řečnickým uměním, že s napětím všech sil zvolal do
příšerného ticha : „Já, ne my, chtěl jsem říct, já jdu pánové ven!“
A šel,
sledován uděšenými zraky přítomných, kterým na okamžik zkalil blahé
vědomí, že se obětovali pro zájmy malého lidu.
Když v
předsíni panu Maříkovi pomáhal číšník do kabátu, řekl mu pan Mařík
rozechvěně: „Víte, já - chtěl jsem říct, já argentinský dobytek!“
Rozpačitě
vyšel na ulici. Ke všem čertům, vždyť přece chtěl říci něco
duchaplného, slavnostního, něco, co by charakterizovalo nejkrásnější
ten slavnostní okamžik. Vždyť to měl již na jazyku! Vždyť to bylo
tak jadrné, obsáhlé a tak přirozené!
A teď - ať
vzpomíná, jak chce, pořád se mu jen plete: „Já, ty, my, alébrž já -
argentinský dobytek!“
A přece si
to tak hezky promyslil. Vždyť to nebylo ani dlouhé, bylo to tak
pěkné, a co teď z toho, jaká strašná ohavnost, jaká blamáž!
Smutně se
loudal domů a zastavil se ještě u své známé stolní společnosti.
A tam
usilovně přemýšlel o té krásné větě, kterou chtěl říci, a nebudu vás
déle zdržovat, když podotknu, že když odcházel, rozechvěle řekl:
„Ano, pánové, já - my - ne já - argentinský dobytek.“
Hrom aby už
do toho uhodil! Copak si nevzpomene na tu krásnou myšlenku, kterou
chtěl vyjádřit?
Jaký pak
dobytek? Proč to zatracené „já“, nebo „my“, proč se mu to plete do
řeči? Proč je takový nejnešťastnější řečník na světě?
A vtom,
když otvíral dveře svého bytu, rozjasnilo se rázem v jeho ubohé
hlavě, a když políbil své ženě v posteli ruku, řekl k ní vroucně a
slavnostně:
„Argentinský dobytek má velkou budoucnost!“ To byla ta jeho krásná
věta!
|
Armáda
admirála Kolčaka
18. listopadu 1918 padla „Všeruská prozatímní vláda“ a na obzoru
Ruska se objevily nové hvězdy reakce, které s drzostí mezinárodních
dobrodruhů „en gros“ vyhlásily za nejvyšší moc ve státě Radu
ministrů z šlechticů, kapitalistů, statkářů a carských generálů.
Tito darebáci vydali prohlášení, v němž se carský admirál Alexandr
Vasiljevič Kolčak jmenuje „vrchním velitelem veškeré Rusi“.
Kolčak vydal 19. října pro obyvatelstvo Ruska rozkaz o tom, že
hlavním cílem je vytvořit bojeschopnou armádu pro vítězství
nad,bolševiky.
Obětavost a bojové nadšení této Kolčakovy armády výborně dokumentují
Kolčakovy denní rozkazy vojskům západního frontu, a to č. 16, 17 a
20:
„Vzhledem k stále se množícím případům ztrát vojenské výstroje a
výzbroje, zbraní, nábojů atd., jakož i jejich prodeje civilnímu
obyvatelstvu, nařizuji na základě čl. 31 kn. SVP, 1869, 4. vyd.
zostřit veškeré tresty.“
Admirál Kolčak svým chlapcům dále oznamuje:
„Nařizuji, aby byl přesně dodržován rozkaz vrchního velitele z r.
1915, č. 34, jímž se odsuzují k trestu smrti provazem všichni, kdož
se na bojišti provinili dezercí.“
Postrašiv své vojáky rozkazem vrchního velitele z r. 1915 (Nikolaje
Nikolajeviče), Kolčak zjišťuje, že všichni dobří vojáci v případě
invalidity dostávají: řadový voják - 120 rublů ročně, důstojník -
600 rublů, štábní důstojník - 800 rublů; v případě smrti - salvu na
pohřbu.
Je však třeba šetřit, a tak Kolčak v rozkaze ze 16. prosince
oznamuje, že peněžité odměny za hrdinství v boji se dočasně
zastavují a místo nich bude za hrdinský čin udělována pochvala v
rozkaze.
Koukáte dlouho do rozkazu a nikde o pochvale ani zmínka.
Znamená to, že nejsou žádné hrdinské činy? Chyba.
V rozkaze vrchního velitele generálmajora Syrového se uděluje
pochvala plukovníku Hafnerovi za statečnost, kterou projevil ve vsi
Bejkarzli.
Zeptejte se na to tatarských rolníků z Bejkarzli a oni vám řeknou,
že hrdinný plukovník Hafner „odvlékl ze vsi hodně syer, bzan, saryk“,
tedy krav, telat a ovcí.
To byl hrdinský čin plukovníka Hafnera ...
A ostatní jsou téhož druhu.
|
Babámovy archeologické snahy
I.
Mezi prameništěm Bílé Tisy a Čeremoše znali všichni Babáma. Prolezl
v Lesních Karpatech kdekterý vrch. Přespal jednou na hoře Hoverla,
nejvyšší hoře z celého Rodenského řetězu, a za dva dny nato již na
druhé straně marmarošského komitátu ukládal se na Negrovci mezi
kosodřevinu. Bylo obdivuhodné, jak dovedl lézt po skalách, a ještě
podivnější, že mu neublížili ani huculští loupežníci, kteří
znepokojovali severní části komitátu. Vypravovalo se o něm, že když
vozili ještě vyrýžované zlato od Borši, Kabola-Polani a Budafalu, po
bídné silnici, kudy dnes jde dráha, že ukázal Huculům místo v jedné
soutěsce, kde bylo pohodlné zatarasit cestu balvany a vozy vybrat.
Ať na té věci bylo přece jen něco, Babámovi nedokázali ničeho.
Nevěděli ani, k jakému obvodu krajského soudu patřila ta věc, zda k
marmarošsigetskému, či k beregsáskému. Byl prý tam také v Sigetu
velmi dobrý soudce, který sám narodil se ve středu pralesa Lesních
Karpat někde u Šugatagu a znal ty věci, které se děly velice
pravidelně. Obyčejně přitom ani netekla krev a sám otec vrchního
soudce byl při tom zúčastněn, když malé pytlíky se zlatem se
vyhazovaly z vozů.
Nebylo tedy nic podivného na tom, že se dovedl Babám z toho vymotat.
Sám o tom říkal, že se dva vlci nepoperou. Podivnější však bylo, že
se mu vůbec nikdy nic nestalo, když v noci chodil po Lesních
Karpatech, kde ve středu pralesa žijí pohromadě medvědi, vlci,
lišky, divocí kanci, rysové a divoké kočky. Nebylo žádným
tajemstvím, že se znal se starým černým medvědem z jeskyně pod
Popadjí a že mu nosil, když šel kolem, divoké králíky, které zabil
holí se sekyrkou. Dokonce se vyprávělo, že spal v jeho jeskyni
bezpočtukráte, a pravdou bylo, že viděli lidé, jak ho vyprovází
medvěd po lese, jak s ním Babám zcela rozumně hovoří: „Tak si
pamatuj, starý halamo, že ten králík, kterého jsem ti přines, je až
od Svidovce.“
Jednoho dne přišel Babám navštívit svého známého medvěda a řekl mu,
že budou se stavět Lesními Karpaty dráhy do solných dolů a že budou
stavět i horní dráhy, takže už bude velmi obtížné dostat zlato tou
druhou cestou. Vyprávěl mu, že přišli lidé, kteří vyměřují
vzdálenosti od Akny Slatiny po Marmaroš Kiš Bočkó, od Šókamany na
Šugatag a Šókamara Rónašek, a že už stavějí náspy na Taracköz-Terešelpatak
přes lesy tisové a bukové.
Za týden pak řekl k svému medvědovi, že na Huculy, kteří zas přešli
z haličských hranic na Rodenský řetěz, táhnou vojáci pěšího pluku č.
85 z doplňovacího velitelství v Marmaroš Sigetu.
Zdálo se, že starého medvěda ty novinky velmi dojaly, neboř zabručel
a natáhl se. Ráno, když ho Babám budil, byl starý medvěd úplně
ztuhlý a opustil navždy svého přítele.
Babám ho stáhl se vší uctivostí, jakou mohl prokázat starému
příteli, a maso jeho zakopal a na strom, pod kterým ho pochoval,
vyřezal nožem kříž. S medvědí kůží odešel pak dolů do rovin a v
Sigetu marmarošském ukázal ji na úřadě, zač dostal zákonitou odměnu
dvacet zlatých. Pak vzal kůži a dal si z ní ušít kožich. Je to týž
kožich, ve kterém ho poznal nadšený učenec profesor Fálva, jak uvidí
se později.
A tak chodil v šatě svého mrtvého přítele, jak říkal, když tvrdil,
že ten kožich zdědil po svém jednom známém, a žil v dobrých,
spořádaných poměrech, když prodal jednomu židovi v Bukovině sáček
zlatého písku. Měl svou banku v jeskyni pod Popadjí, když
potřeboval, vybral si ze země nějakou tu zlatku, a poněvadž věděl,
že v Hustu se rodí dobrá vína, zašel si tam a druhý den třebas
spokojil se za Felšő Višó v Šuliguli čerstvou kyselkou, kterou si
nabral do své čepice.
Pak přišel jednoho dne pod Aknu Slatinu a tam vyprávěl, že v
Šuliguli již nemůže nikdo chudý napít se přímo z pramene léčivé
kyselky, poněvadž ji zahradili a stavějí tam lázně.
Z Akny Slatiny vydali se s ním muži podívat se na tu změnu, zápalili
jim to tam a odstranili ohrazení u pramene.
Kvůli tomu měl opět Babám nějaké opletání s úřady v Beregságu a
musil dojít dvakrát. do své jeskynní banky, a to nejen pro stříbro,
ale i pro papíry, za které si pak soudce Várga, jistě rozumný
člověk, koupil pár těch svých pěkných koní, což není žádným
tajemstvím.
Pak se v těch dobách usadil na Negrovci poustevník, a když se Babám
dostal na svých potulkách na tu horu, domlouval Babámovi, aby
zanechal svého kočovného života. Babám ho klepl trochu sekyrou do
hlavy, a když zjistil, že poustevník to nevydržel, pochoval ho
velice nábožně a na hrob mu udělal ze dříví velký kříž.
Říkalo se potom v kraji, že se Babám ujal dědictví po poustevníkovi,
které záleželo v neuměle sroubené chatrči. Našel však tam v hrnci
tři sta zlatých, což ho uvedlo v pravou pobožnost. Po celý měsíc
modlil se u hrobu poustevníka s vroucí pobožností a živil se po celý
ten čas mamalikou, kukuřičnou kaší, kterou si vařil ze zásob
nalezených v chatrči.
Modlil se: „Pane bože, rač odpustit všechno tomu poustevníkovi,
který byl jistě řádný a slušný člověk. Pane bože, pravím ti, že to
byl velmi hodný muž a jméno tvé bude pochváleno, když ho přijmeš do
nebe, a já ti to nikdy nezapomenu. Rozumíš mně snad dobře. Jestli
mně nerozumíš, dej mně nějaké znamení.“
Když do měsíce nedostal žádného znamení, tu se rozhodl, že ukončí
modlitby za poustevníka, a navalil kamení na hrob, aby vlci
poustevníka nevyhrabali a nesežrali. Nato odešel na Kiš Bočkó a za
deset zlatých koupil velkou svíci do tamějšího kostela poustevníkovi
na památku. Pak si řekl, že udělal pro poustevníka vše, co bylo v
jeho moci, a odešel nazpátek do hor na Šókamaru, kde si zakoupil
malé hospodářství a prokazoval dobrodiní celému okolí, že je
zbavoval starosti a péče o ovce. Dobře to však nechápali a měli
názor, že je ta vlastně krádež, a proto jednoho dne přišlo k němu
šest mužů ze šókamarských salaší a vyvedli ho za ves. Podotkli také
po cestě, že si může vybrat. Dát se oběsit hned, nebo až potom,
kdyby se vrátil do Šókamary. Slíbil jim, že na to nemyslí, ačkoliv
je mu zatěžko opouštět tak dobré lidi, že však nikdy se necpal tam,
kde ho nechtěli. Ujistil je též, že Šókamara jest prachmizerná
vesnice a že sám sobě se diví, jak to tam dlouho vydržel. Pak s nimi
popil vína v Šugatagu a srdečně se s nimi rozloučil a usadil se
trvale v Kabola-Polani, kde ho objevil mladý učenec profesor Fálva,
který byl stižen fixní ideou, že všechny národy vyšly v
předhistorické době odněkud od Boršy a Budafalu z horských údolí
Rodenského řetězu Lesních Karpat.
II.
V Kabola-Polani obýval Babám opuštěnou cikánskou boudu, jejíž
obyvatelé pomřeli na černé neštovice. Chodíval pravidelně denně do
hor a žil zas život veselý. Jednou si přinesl domů mladého rysa,
kterého si ochočil jako kočku. Rys nosíval domů různou drůbež,
kterou pochytal po okolí, a tak žili oba v bázni boží. Lesními
údolími již zněly píšťaly lokomotiv a přicházeli sem turisti,
neznámý zjev v Lesních Karpatech. A tu častěji setkal se Babám v
lese s nimi a měl kolikrát chuť provést nějaký hloupý kousek.
Vzpamatoval se však vždy včas a místo toho ukazoval turistům cesty
za mírnou odměnu, tahal se s nimi po horách a prodával jim malé
pravidelné krystaly křišťálu, které sbíral po horách a kterým říkají
marmarošské diamanty.
A tak seznámil se i s profesorem Fálvou u Kabola-Polani. Se zájmem
sledoval, jak táhne se nějaký muž od vesnice do lesů s motykou a
lopatou na zádech. Šel za ním z prostého pudu býti prospěšným i tomu
podivnému cizinci, nepřijde-li na něj, nedej bůh, nějaké zlé
pokušení.
Na Babáma naštěstí nedolehlo pokušení, ačkoliv byl s cizincem ve
hvozdu sám. Ten chodil jako zmámený po pahorcích a prohlížel okolí
brejlemi. Na jednom pahorku, kde rostlo nízké křoví a půda místy
byla holá, tam cizinec počal kopat.
A tu na Babáma počalo zas pokušení doléhat tíživěji a tíživěji.
„Hledá-li ten člověk poklad,“ pomyslil si nakonec, „nechám ho kopat.
Pročpak mám se s tím sám namáhat. Najde-li poklad, je vždy dosti
času, abych mu ho vzal.“ Se zájmem sledoval, jak pokračuje práce.
Cizinec najednou vykřikl: „Čekal jsem to!“ a počal si v ruce
prohlížet kus vykopaného hliněného střepu.
Babám se nad ním na stráni trochu příliš zvědavě naklonil, ztratil
rovnováhu a velice rychle skutálel se k profesorovi, který k němu
vlídně děl: „Toto žároviště není starší osmého století před
Kristem.“
Babám zůstal sedět s otevřenými ústy před ním a slyšel ještě, jak se
ho ptá cizinec v brejlích, ví-li on o nějakém pohanském pohřebišti.
Pak byl nucen naslouchat velkému přívalu slov a seznal z toho, že se
tomu pánovi jedná o nějaké rozbité hrnce.
Večer v krčmě kabolské U velkého přísného svatého Jana sám o tom
počal rozhovor se svými sousedy. Starosta, který byl v hlavním městě
přes měsíc, pravil, že takových nápadných lidí chodí mnoho po světě.
Někdo to dostane z pití, jiný opět z hoře. Počne se mu hlavička mást
a sbírá škatulky od sirek nebo papíry po ulicích. U každého se to
jeví jinak. Starosta se dušoval, že znal člověka, který z toho
pomatení sbíral i ty známky na psaní.
Babám rozšafně podotkl, že ten pán to má asi od těch brejlí, že tak
podivně hovoří. Stále mluvil o něčem před Kristem a něčem po Kristu,
o pohanech a nějakých národech. A nakonec mu řekl: „Za každý takový
velký střep hliněný, který najdete a mně přinesete, dostanete pět
krejcarů, za malý střep po dvou krejcařích.“
Rozešli se, když podotkl starosta, že on v tom toho cizince
nepodporoval, že je mu líto, že ho to chytlo v tak mladém věku.
„Ostatně,“ řekl důrazně, aby se vidělo, že pamatuje na všechno,
„kdoví zdali v tom není něco jiného. Vypravuje se, že chodí takoví
lidé, kteří chtí prodat uherskou krajinu Rusům.“
„Něco podobného jsem nepozoroval,“ pravil Babám a rozešli se. Lehl
si před svou boudou do trávy, v nohou mu vrněl rys jako kočka, když
přede, Babám díval se do jasných hvězd nad Lesními Karpaty a
přemýšlel o malých hliněných střepech, o velkých střepech, o odměně
za ně, a čím více přemýšlel, tu záhady se počaly samy rozvinovat.
A za půl hodiny byla mu archeologie úplně jasnou. Vstal a seběhl
dolů k židkovu krámu.
„Hej, židku,“ zabušil na okno, „prodej mně nějaké hrnce, vičerbačské,
víš, nepolévané, takové hrnce pohanské.“
Babámovi rádi vyhověli kramáři i o půlnoci, neboť o něm se mnoho
mluvilo. Přinesl tedy rychle tři hliněné hrnce, se kterými se Babám
vzdálil s ujištěním, že pokud se týče peněz za hrnce, že to dobře
dopadne a nemá rád hloupé upomínání.
Babám položil před svou boudou hrnce na zem, chvíli se na ně zálibně
podíval pří svitu měsíce, pak zvolal: „Nyolc száz ével Krisztus elöt,
osm století před Kristem,“ a rozbil hrnce sekyrkou, pokřižovav se,
na větší i menší kousky.
Pak rozryl, rozkopal zem naproti za potokem na břehu říčky Čeremoše,
dal střepy do země a ráno šel do Polaně do obecní krčmy navštívit s
ukázkou výsledku svého bádání po stopách minulosti pana profesora
Fálvu.
„Příteli, toť nad mé očekávání,“ zvolal pan profesor, „jsem opravdu
nadšen.“
„Bude to hodné staré,“ prohodil Babám, zapaluje si dýmku, aby zakryl
své pohnutí nad radostí učencovou.
„Veďte mne tam,“ křičel profesor, navlékaje si obráceně kabát,
„dejte zapřáhnout...“
„Není to daleko odtud,“ skromně řekl Babám, „snažil jsem se zbavit
vás dlouhého plahočení a je tam toho hodně.“
Po cestě vyptával se profesor, zdali se něco nevypravuje v okolí o
místu naleziště.
„Moc toho nevím,“ odpověděl Babám, „jen vypravuje se, že vykládali
staří lidé, kteří zas to slyšeli od svých pradědů, kterým to ještě
starší vyprávěli, že za dávných časů byli zde vojáci úplně cizí a že
odtáhli pak do Rumunska.“
„Stará Dácie,“ vyrazil radostně ze sebe profesor, a když pak na
udaném místě uzřel při vyhrabávání veškeré to bohatství, zvolal
vděčným hlasem: „Tohle jsem tušil. Tyto střepy jsou původu
římského.“
„Co je tohle?“ vykřikl nadšeně, když lupou prohlédl si jeden ze
střepů, „hle, tu typickým písmem starořímským vytlačeno MA. Tyto
střepy,“ pravil dále, objímaje udiveného Babáma, „jsou z nádob,
kterých používali vojáci římských legií Marka Aurelia, když pronikli
až sem na sever Panonie. Odtud pak odtáhli do Dácie, jak jsem už
před chvílí tušil.“
III.
Vičerbačský hrnčíř Mikloš Adám dál tlačí do svých ručních hliněných
hrnců své neumělé MA. Babámovy střepy jsou v městském muzeu
marmarošsigetském pod nápisem, že se jedná o starořímské nádoby z
doby Marka Aurelia.
A Babám stal se hlídačem v tom novém muzeu a vzpomíná si často na
profesora Fálvu a má dojem, že už to asi toho nebohého muže nepustí.
|
Báči Josef
I
Osel Pišta myslel, že mu to všechno
patří kolem dvoru báči Josefa. Rozehnal se vždy do kukuřice a proběhl se po
krásně zelených lukách až k Malému Hazarádu.
Někdy, a to hodně často, se stávalo, že pošlapal i tabákové záhony sousedům
v Kápolafálvě, z čehož míval největší radost báči Josef, který neměl rád své
sousedy, poněvadž ho tenkrát nevolili do sněmu.
Kdykoli si báči Josef vzpomene na tu zradu Kápolafálvských, jde do loveckého
pokoje a nabíjí tam pušky. Pak vyjde s osmi ručnicemi před dvorec a vypaluje
jednu pušku za druhou směrem ke Kápolafálvě.
Když hlavně jsou již rozpáleny a on poplašil všechny dropy v okolí, počne se
pomalu uklidňovat, což se již děje hladce.
Odnesl ručnice zas na staré místo, natřel je tukem a v pořádku rozvěsil po
stěně. Pak si zapálí vždy báči Josef dýmku, dar samotného župana, a Pišta mu
musí přinést džbán vína.
Je pozoruhodné, že osel i sluha mají stejné jméno, Pišta. Jednou, když
přijeli statkáři z okolí na návštěvu k báči Josefovi, vedla se o tom debata,
dostal-li osel jméno po sluhovi, nebo sluha po oslovi.
To se samo sebou rozumí, že sluha byl na dvorci dřív a že pak to pojmenování
oslovo nemělo pří hany, neboť osel Pišta byl tak chytrý, že říkal báči Josef
sluhovi, že si ani nezaslouží, aby se stejně jmenoval jako ten osel.
Později však i sluha Pišta změnil se hodně ke svému prospěchu a každého rána
již bez chyby odříkal před báči Josefem: „Roku 1905 ráčil jste, velkomožný
pane, pozvati k sobě sousedy z Kápolafálvy a upéci dva voly. Daroval jste
jim též tři sudy vína a řekl k nim: ,Milí pánové, uznáváte, že se starám o
vás jako váš bratr a otec. Představte si, jak bych se teprve o vás staral,
kdybyste mne poslali do sněmu. Představujete si to?’ Načež tito bídní psi
zařvali jedním hlasem: ‚Představujeme si to.’ Vy pak, velkomožný pane, ráčil
jste jim dát ještě vyvalit další dva sudy a řekl k nim: ‚Spoléhám se tedy,
že dostanu vaše hlasy.’ Zadušovali se ti bídní psi, že nic jinak neudělají,
než že do jednoho budou volit velkomožného pána, a pak ohavně všichni do
jednoho dali hlasy tomu beťárovi z Kápolafálvy Miklosovi. Nechť velkomožný
pán nikdy jim té zrady nezapomene.“
To bylo báči Josefovo ranní „Kápolafálvam esse delendam“ a jeho slova byla
vždy táž: „Ano, musím zničit Kápolafálvské, ale doposud nevím, jak to
udělám.“
Míval tedy velkou radost, když osel Pišta zadupával sousedům tabákové
záhony. Činil tak zúmyslně, neboť jednou se jich nažral a bylo mu tak
špatně, že cítil odpor vůči těm listům zeleného tabáku.
Z Kápolafálvy vyslali jen jednou rozumného obecního tajemníka, starého pána
Hazájánose, aby báči Josefovi domluvil, by osla nepouštěl ven, že jim tropí
nepřístojnosti na polích.
Báči Josef vyslechl velmi vážně pana Hazájánose a nepokrytě schvaloval
jednání oslovo.
„Víte, pane,“ řekl, nalévaje vyslanci z Kápolafálvy červené víno do džbánu,
„buďte rád, že jsem dnes v dobré náladě, jinak s vámi by to dopadlo ještě
hůř, než to dopadne.“
„Jak to dopadne?“ zdrceně tázal se pan Hazájános.
„Nevím doopravdy, jak s vámi zatočím,“ odpověděl s úsměvem báči Josef, „ale
zatím klidně pijte víno, dokud si něco na vás nevymyslím.“
Pan Hazájános odevzdal se klidně do svého osudu a vypil šest džbánů vína.
Nevěděl ani, když spadl pod stůl, že s něho stahují kalhoty.
Dopadlo to tedy konečně tak, že ráno druhého dne našli u Kápolafálvy občané
svého obecního tajemníka u studně, nahého, natřeného medem a posypaného
paprikou. Spal a na prsou měl lístek s nápisem:
„Tak jsem vám to osladil. Báči Josef.“
Zhanobený obecní tajemník, když ho vymáchali ve studni, aby to s něho
pustilo, spal i ve vodě a probudil se až odpůldne a zprvu se všemu strašně
divil. Pak vykládal, že správně a poctivě vyřídil své poslání, a později
mluvil o tom, že ho chtěl báči Josef zastřelit, ale že upustil od toho,
ačkoliv už měl na něj namířeno.
„Škoda, že mne nezastřelil,“ láteřil pan Hazájános, „konečně byste mu přišli
aspoň na kobylku.“
Zatím báči Josef vesele chodil po svém dvorci a pil své víno a usmíval se na
celý svět. Věděl, že bude mít teď pokoj od stížností Kápolafálvských na
nějaký čas a že bude moci klidně dál vymýšlet si plány na zničení svých
sousedů.
V době toho klidu vyjel si do města Zaly a potkal cestou dvacetičlennou
rodinu cikánskou.
„Velkomožný pane, Milosti,“ zahovořil k němu vůdce rodiny, „obdaruj nás
láskyplně, vyhnali nás z Kápolafálvy a jdeme do světa.“
Báči Josef se zamyslil. „Měl bych vás dát také vypráskat z kraje,“ pravil
vlídně, „ale jsem dobrý člověk. Vykáži vám místo na svých pozemcích.“
Vykázal jim místo tam, kde jeho pozemky těsně hraničily s pozemky sousedů
kápolafálvských.
„Tohle je mé,“ řekl významně, „čert aby vzal mně duši, jestli nezastřelím
každého z vás, kdo by mně sáhl na mou kukuřici, ale kousek vedle, to už
patří ke Kápolafálvě. To máte, braši, jen vztáhnout ruku ...“
„Rozumíme, Milosti,“ pravila stará cikánka.
Bylo to za tmavé noci, kdy spali prvně cikáni na nepřátelské hranici a pekli
si kukuřici z kápolafálvských polí.
Bylo to za tak tmavé noci, že temnější mohly být jen myšlenky báči Josefa na
zničení a potření sousedů v Kápolafálvě.
II
Osel Pišta neměl mnoho přátel, poněvadž neuměl se chovat úlisně. Byl
velmi přímé povahy a nedal se uplatit ani cukrem. Nejraději žral kukuřici a
bodláčí si vůbec nevšímal. Když ho pěknými slovy vyháněli z kukuřice, tu
takového úlisníka pokopal.
Byl vůbec velký podivín. Jednou odnesl v hubě klobouk důstojného pana
vikáře, když ten usnul v morušovém háji, a odnesl si ho do stáje. Napadal
lidi na poli a rozházel jim nádobí s obědem. Nedělal si mnoho ani z četníků
a starého strážmistra povalil jednou na zem a válel se po něm s radostným
hýkáním.
Tím byl pak strážmistr tak znemožněn v kraji, že musel do pense.
Největší hravost jevil, když setkal se s finančními strážníky, počítajícími
záhony tabáku. Honil je po polích s ohonem do výše a funěl přitom jako
nejčistokrevnější hřebec.
Točil se k nim zadkem s báječnou bravurou a nikdy kopytem nechybil knoflíků
u blůzy, až se páni finančníci váleli po zemi.
Říkalo se, že mu dává báči Josef pít ze štoudve víno. Bylo na tom pravdy jen
tolik, že mu dával do menší mísy občas trochu vína, když měl náhodou hosty,
aby jim ukázal, co Pišta umí.
Pišta byl potom roztomilý a jen svlékal hosty, kteří se k němu přiblížili, z
kabátů, chytaje je chrupem za látku, kterou přetrhl ve dví. Když pak s jedné
slečinky ten zbůjník stáhl sukni, ukazoval báči Josef jen na výslovné přání
hostům znamenitého žertovného osla.
Tak měl osel Pišta velmi málo přátel kromě báči Josefa. Vykládal často, že
by se bez toho osla nudou ukousal. Každý den přišla na osla nějaká stížnost.
„Jsou to beztak jediné žertíčky, které tu máme,“ říkal každému, kdo si
přišel stěžovat, „proč bych mu měl dát hned sedřít kůži, když ti ženu s
dítětem srazil do potoka.
Zažertoval si trochu, a kdo ví, co bys ty vyváděl, kdybys byl na jeho místě.
Ostatně to víš, že to nemám rád, když si někdo na Pistu stěžuje. Děkuj bohu,
že máme konstituci, jinak bych ti dal pandury trošku gatě vyprášit. Divíš
se, co? Ono to však půjde i bez pandurů a s konstitucí ke všemu. Spraví to s
tebou tamhle šafář Misko s tou tlustou holí u vrat, abys věděl, žes jednal
nerozvážně. Nemám práva dát tě na lavici, neboť je po nevolnictví. Jsi
svobodný uherský občan a tak tě také párkrát jen tak v běhu na svobodě
přetáhne holí.“
Báči Josef byl veliký zpátečník, jak o něm mysleli po celém okolí. On sám
říkával, že ho potomci budou soudit spravedlivěji. Jisto však bylo tolik, že
vzpomínal stále na doby, kdy Kápolafálva patřila robotou k jeho dvoru a kdy
dovoleno bylo provozovat jeho předkům různé žertíky se sedláky v době po
vládě josefínské.
Jeho dědeček střílel do sedláků štětinami a psal si o tom deník.
Ještě otec báči Josefa dal beztrestně pověsit jednoho sedláka, který mu
upřel jedno narozené hříbě.
Báči Josef připadal si však velice laskavým vůči všem, kteří s ním přišli do
styku. To bylo též pravda, jen nesměli přijít s ním do styku v tu
dobu, kdy v hlavě se mu rodily nové žertíčky, jak říkal jemně svým velkým
násilnostem.
Jeho oblíbeným žertíkem bylo, že vandráka, který zabloudil k jeho dvoru, dal
zašít do čerstvé kůže ovčí a pustil na něj ochočeného vlka Tůreka, aby se
prokousal kůží až na vandráka. Ovšem žé“se, pokud to prováděl, nic nestalo
muži zašitému v kůži. Když docházelo k nejhoršímu, vlka zahnali do boudy
(chodil volně po dvoře) a vandráka pak báči Josef dobře obdaroval. Jednou se
však stalo, že nějak později vlka chtěli odehnati a ten již pustil se do
vandráka, který byl velmi krátce hotov s vlkem. Zprostil se kůže a tímže
nožem, kterým rozpáral kůži, rozpáral také i vlkovi břicho.
Tenkrát báči Josef rozlítil se nad smrtí Türeka tak, že běžel domů pro
ručnici.
Schovali nešťastníka do jedné komory s obilím a zamkli. Báči Josef hrozil,
že všechno postřílí, a řval do komory: Vylez ven, bratře, nic se ti nestane,
ukaž svou rozumnou hlavičku alespoň v okně.“
Když to nepomáhalo, usmyslil si báči Josef, že ho vyhladoví, aby snad
výstřelem do okna nezapálil obilí v komoře.
poručil si dát víno do džbánu, židli a noviny, posadil se pohodlně a občas
pro ukrácení chvíle vystřelil do vzduchu, vyzývaje zajatce, aby ukázal svou
rozumnou hlavičku v okně.
Bylo to dlouhé obléhání. Báči Josef vydržel po celé tři dny a noci. Ty doby
však minuly, kdy báči Josef u honvéd-husarů vydržel po celý týden potloukat
se po různých krčmách své garnizóny. V deset hodin večer třetího dne usnul a
spal celý druhý den. Mezitím vypustili nešťastného vandráka, který utíkal,
jako by mu zapálil na hlavě věchet slámy.
Když se báči Josef probudil, měl srdce měkké a lítostivé. Poručil, aby až
odejde do svého pokoje (ještě si nedůvěřoval, aby po něm nestřelil), dali
vandrákovi najíst a napít, čemuž ovšem nemohli vyhovět. To byl také jeho
poslední zvláštní žertík, ve kterém jevila se surová povaha maďarských
magnátů. Náhle se změnil a chodil, jak říkali všichni, kdož ho znali, jako
ovce. To se stalo tak. Přijela totiž jeho neteř Žofie.
III
Byla to mladá dáma s něžnýma modrýma očima, pravý ideál všech snílků, kteří
procházívali se za ní po Margaretině ostrově a marně jí nabízeli svůj
průvod.
Když přijela, staral se právě báči Josef na dvoře o to, jakým způsobem má
potrestat jednoho čeledína, který usnul na hlídce proti sousedům
kápolafálvským, kteří se stavěli poslední dobou výbojně proti němu a spásali
mu nějaký pruh louky u říčky Zaly.
Právě si vzpomněl, že bude dobré, když ho dá za palce pověsit na voj, když
objevila se slečna Žofka se svým smutným zrakem.
Na uvítanou byla poskytnuta zbloudilému provinilci úplná amnestie a tak
počala na dvoře nová éra.
Báči Josef zjemněl tak, že dal si jednou zavolat šafáře a lítostivě mu řekl:
,,Já starý, šedivý osel zjemněl jsem tak, že proboha tě prosím, dej mně
jednu přes hlavu.“
Žofie udělala z něho tak jemného člověka, že při stole jen vzdychal a raději
ani nemluvil, aby nepronesl nějaké nepřístojné slovo.
A Žofička, jak nazýval to éterické stvoření, byla stále tak podivně smutná,
mluvila o květinách, o švitořivých tvorech z ptačí říše.
A jednoho dne potkal ji osel Pišta, když na louce sbírala květiny.
Pišta, jak se mělo potom za to, neměl rád to jemné stvoření, které způsobilo
takovou změnu, že mu nedovolili provádět jeho žertíky. Opovržlivě se k ní
obrátil a kopl ji, až se chudák převalila do svých milých květinek, pak se
toulal po tři dny po okolí.
Slečna Žofička uražena odjela ještě téhož dne a tři dny zachovával po ní
báči Josef smutek.
Třetího dne, když konečně osel Pišta vrátil se zas hýkaje radostně do
dvorce, tu báči Josef po prvé po té dlouhé době odříkání hlasitě zaklel a
svolávaje všechnu čeleď zvolal silným hlasem: „Azebadta! Dnes táhneme na
Kápolafálvu.“
A zatím co se něžná jeho neteř procházela jako o závod s jinými slečnami po
promenádě na Margaretině ostrově v Pešti, zapaloval báči Josef u Kormentu
svou kukuřici na poli těsně sousedícím s polnostmi Kápolafálvských, aby od
ní chytila také kukuřice na jejich polích.
A večerem rozléhalo se opět klení báči Josefa, až celá čeleď jako u vytržení
si šeptala: „Zaplať bůh, zas je při starém. Vrátily se zase staré, dobré
časy. Báči Josef zas bude střílet.“
|
Badatelé neznáma
Trochu spiritistická historie
Láďa, žák druhé
třídy gymnázia, zakusil plnou měrou platnost slov Camilla
Flammariona, že volné bádání po pravdě jest nepříjemné všemu světu,
poněvadž každý mozek má své drobné předsudky, jichž se nechce
zhostiti. Když totiž v deset hodin při přestávce ukazoval svým
spolužákům, jak u nich doma sestra má takový malý stoleček a ten
stoleček že se pohybuje a klepá, že odklepá všechny otázky, jako
například: „Je tam někdo?“ „Je,“ a podobně, byl v nejlepším výkladu
přerušen panem katechetou, který podrobil ho přísnému výslechu,
nazývaje ubožáka prašivou ovcí, která zanáší spiritismus mezi
dvanáctileté hochy.
Výslech byl krutý.
Láďa byl tázán, jak to přišlo, že věří v spiritismus. Odpověděl, že
má sestru, která jednou byla u přítelkyně, kde měli takový
pohybující se stoleček, najednou sestra omdlela a utekla na hřbitov.
U hřbitova potkala ducha a ten ji vrátil nazpátek. Šel s ní až k
domu a tam uviděla maminku před hokynářským krámem. Duch zmizel a
doma bylo boží dopuštění. Tatínek se zlobil a říkal, že nedovolí,
aby chodila a courala s duchy, kteří vypadají jako František Kramer,
medik z vedlejšího domu. Pak si sestra přinesla takový malý stoleček
domů a on ho strkal po abecedě. Sestra se ho ptala: „Miluje mne?“ A
on strkal stoleček po papíře, až odpověď zněla: „Bodejť ne.“ Pak mu
sestra řekla, že tomu nerozumí, a strkala stoleček sama. Odpověď pak
zněla: „Horoucně.“ Pak nesl sestře psaní na poštu, dostal dva
šestáky od ní a od té doby věří ve spiritismus.
Toto přiznání
zbloudilého hocha nemělo pro něho nijakých následků. Byl pokárán,
aby napříště vystříhal se všeho poučování spolužáků o spiritismu,
hypnotismu a podobných věcech, které pletou rozum.
Od tohoto okamžiku
celá třída stala se přívržencem spiritismu. Hned druhého dne přinesl
Bernášek do školy knihu o médiích, o uspávání a pozítří již hledali
při přestávce po třídě médium. Přihlásil se dobrovolně první
průkopník spiritismu ve třídě Láďa, který poučoval, že napřed musí
se modlit celé shromáždění.
Nastal nyní spor o
modlitbu, a tu zvítězil náhled Láďův, aby modlili se k profesorovi
latiny Brenovi následujícím způsobem: „Prosíme tě, pane Brene,
vzhlédni s laskavostí na nás a oroduj za nás před soudnou stolicí
boží.“ Touto modlitbou upokojili své svědomí, neboť profesor Bren
byl jejich třídním. Láďa sedl si na lavici a Bernášek ho uspával.
Lechtal ho pod krkem a tahal za nos, přičemž shromáždění modlilo se:
„Prosíme tě, pane Brene, vzhlédni s laskavostí na nás a oroduj za
nás před soudnou stolicí boží.“
Láďa počal chrápat
a dělal, že spí. Zapomněl se však trochu a najednou počal si utírat
nos. Bernášek upokojil shromáždění, že teď právě vstupuje do Ládi
duch ředitele gymnázia, a prosil, aby dávali teď otázky Láďovi.
První otázal se
Gebler: „Budou odpůldne vedřiny?“ Odpověď byla nesrozumitelná.
Médium zabručelo: „Byl bych sám rád!“ Další otázku podal Hajnic:
„Dostanu nazpátek ten nůž, co mně ukrad Štibic?“ Odpověď zněla
tajemně, jako říkával pan ředitel: „Vidím se nucena politovati vás.“
Přitom médium kýchlo.
Pak Bernášek řekl,
že nyní vystupuje z Ládi duch ředitele a teď do něho vstoupí duch
Bernáškova nebožtíka dědečka.
Shromáždění se
zachvělo a Bernášek se ptal: „Dědečku, jak je vám na vonom světě?“
„Ještě to ujde, v
pátek mám k obědu vepřovou pečeni a sladké dřevo. Pomeranče jsou
tady zadarmo a do pekla je odtud tak daleko jako z Libně do Krče.“
„Je vám horko,
dědečku?“
„Já se koupám,“
zněla odpověď, „teď jsem dal právě pasáka Hobzíkovi pod vodou...“
Hobzíkem zatřásla
zima. Jak ví duch Bernáškova dědečka, že je on, Hobzík, s Láďou na
štíru.
Duch dědečkův
pokračoval: „Hobzík je mizernej kluk, krade čtvrtky papíru kamarádům
a nedávno na šancích šacoval jednoho kluka. Když ho někdo chytí, ať
mu přerazí nohy. A kdo ho zboxluje, přijde do nebe.“
Po těchto slovech
chtěl si Benda zasloužit nebe a začal Hobzíka rýpat do žeber a bylo
by málem došlo ku rvačce.
„Dědečku,“ tázal
se Bernášek, „co děláte v záhrobí celé dny?“
„Tluču kamení na
silnici k očistci,“ odpovědělo médium vážně, „to kamení, to jsou
duše profesorů, jenom profesor z tělocviku tady není.“
Láďa začal sebou
vrtět a prohlásil, že už se probouzí. Tázali se ho, jak to tam v
záhrobí vypadá. Řekl, že dobře. Všechno fialové a červené. Stromy
mají ruce a oči a mluví latinsky, aby jim Láďa a jiní duchové
nerozuměli. Také se tam v záhrobí potulovalo několik Indiánů. Poznat
mezi nimi Manitou z románů Mayových. Potkal šilhavého ducha, který
vypadal jako Francek školníků. Na kapradinách tam rostou fíky.
Několik starých Římanů sedělo tam u vodopádu, ve kterém tekla krev,
a učili se latinsky z Hrbkovy mluvnice. Když se setkal s duchem
Bernáškova dědečka, zdálo se mu, že je o hodně lehčí. Moc zdravá
krajina to záhrobí není, poněvadž se tam nastěhujou všichni, kteří
zemřeli. Setkal se tam také s jedním jenerálem, který mu salutoval a
povídal, že z Hobzíka bude kat.
To byly stručné
zkušenosti a pozorování, která konal Láďa v záhrobí. Návrat Láďův ze
záhrobí oslaven byl strašným řevem dvanáctiletých spiritistů, který
měl za následek, že přiběhl do třídy třídní profesor a zapsal si
celou třídu do třídní knihy s poznámkou: „Přišed do třídy, uslyšel
jsem řev.“
Tím potvrdil
vznešenou myšlenku, že jsou stále lidé, kteří dávali vždycky
přednost nevědomosti před věděním.
Ubohý třídní
profesor. Jak byl nevědomý a jak právě hrubým způsobem snažil se
potlačiti snahy badatelů neznáma, jejichž reprezentant Láďa jednal
právě v lavici s nějakým Maizlem o zkamenělině, která dostala se do
Maizlova majetku tím způsobem, že jako majetek kabinetu ústavu spolu
s několika jinými druhy kolovala na ukázku a k poučení studentíků
předevčírem po třídě, až uvázla v Maizlově kapse. Šeptali si.
„Víš, Láďo, já ti
ji prodám, ale za pětník. Já vím, že jsi Láďa, ale peníze do ruky.“
„Já ti tedy
odpůldne pětník přinesu. Vezmu si doma na sešit a ještě ti dovolím,
abys mne uspal. Víš, to se dělá takhle. Myslíš si: Kdyby tak pánbůh
dal a Láďa usnul. A tu já hned usnu a moje duše se odstěhuje do
záhrobí. Mysli si to. Myslíš si to? Vidíš, na mě už jde dřímota a už
začnu mluvit ze spaní.“
Maizl se lekl. Co
teď? Láďa má zavřené oči, on ho uspal. Přijde profesor a duch Láďův
ze záhrobí bude mluvit o něm, o jeho zkamenělině, kterou vzal, a o
tom, že ho Maizl uspal. Pošlou k nim do bytu školníka, zpráskají ho
a prodají mu velocipéd. Nešťastný Maizl. Vida, už je to tady! Duch
Láďův ze záhrobí tiše bručí: „Maizle, zloději, dej sem tu
zkamenělinu.“
Maizl vtiskuje mu
zkamenělinu do ruky a duch pokračuje: „Teď se právě špacíruju na
Marsu. Zdejší lidé vypadají jako stonožky. Povídá zde jeden kluk, že
jeho otec má dvě stě noh.“
Maizl se počal
třást strachy a začal se hlásit. „Co chcete, Maizle?“
„Prosil bych ven,
pane profesore.“
„Tak jděte, ale ať
za vámi nemusím poslat jako za Bubeníčkem.“
Maizl vyvrávoral
ze dveří a byl dlouho venku, sklíčen v duchu, co bude, až se vrátí?
Probudil se už Láďa, vrátil se ze záhrobí, či bloudí ještě na Marsu,
nebo setkal se jeho duch s nějakou překážkou, či dokonce vstoupil
jeho duch do pana profesora třídního? Ale konečně musil se vrátit.
Vstoupil. Láďa byl u tabule a odpovídal na otázky. Zkoušel ho
profesor ze slovíček. Nevěděl, jak se latinsky jmenuje svízel, a
dostal nedostatečně. Vrátil se roztrpčeně do lavice, kde prohlásil k
Maizlovi, že to neodpustí panu profesorovi, a až ho při přestávce
uspí, že jim řekne, co třídního profesora čeká. Konec hodiny
strávili pak, že Láďa vykládal, jak v nepřítomnosti Maizlově mluvil
s duchem Piláta, který mu říkal, že Hannibal bydlí o ulici výš než
tyran Thrasybulus.
„Mně se zdá,“
pravil nepřítel bádání o neznámu, třídní, „že já vás budu musit
rozsadit.“
Nežli mohl tuto
myšlenku provést, zazvonilo a profesor šel sníst párek.
Maizl rychle v
přestávce rozhlásil, že byl Láďa tu hodinu na Marsu, a chlubil se,
že ho uspal. Hned obklopen byt hloučkem mladých badatelů, kteří
nabízeli se, že ho budou znova uspávat.
Posadili ho na
židli na katedře, tak aby se nedíval na dvéře, a počali se modlit:
„Prosíme tě, pane Brene.“
„Jó,“ odporovalo
médium, - „když mně dal třídní pumu ze slovíček, tak se musíme
modlit k jinému. Modleme se k profesorovi tělocviku. Říkejte za
mnou: Prosíme tě, vzhlédni milostivě na své žáky, pane profesore
Lístku, a oroduj za nás tu i v záhrobí u všech svatých a světic
božích.“
Opakovali po něm a
Láďa prohlásil, aby se to dvakráte pomodlili za sebou a pak že ho
uspí a on že se zeptá duchů v záhrobí, co čeká na třídního
profesora.
Zamhouřil oči a
spustil: „Vidím profesora Brena, že jí párek. Právě teď jsem jeho
duchovi podrazil nohy. Profesor se zakuckal a v párku našel švába.
(Já ti osladím tu mou nedostatečnou ze slovíček!) Všechno je kolem
mne žlutý jako petrklíče, ty jsou zde taky a mateřídouška je vyšší
než kostel u svatého Apolináře. Potkávám nějakého starého ducha. Ten
duch trochu šmaťhá. A ten duch do mne teď vjel a já už vím, co na
třídního čeká - „
Nastalo všeobecné
napětí.
Všichni se skupili
kolem média. Médium prorokovalo: „Třídní profesor vezme si mou
slepou starou tetu za manželku, která mu rozbije hlavu hrncem na
polévku. Bude čím dál tím hloupější a bude krást péra klukům ve
škole a housky z lavice. (To je za tu pětku, pane profesore!) Při
maturitě ukradne inspektorovi hodinky z kapsy a udělají ho školníkem
a bude musit čistit boty studentům.“
Vtom vešel třídní
profesor a přiblížil se pomalu. Bubeníček ho zpozoroval. „Láďo,
třídní je tady.“
A tu médium
hlasitě proneslo: „Pana třídního udělají ředitelem gymnázia, on se
bohatě ožení a bude školním inspektorem, je takovej hodnej.“ Po
těchto slovech vrátil se ze záhrobí a otevřel oči.
Pan třídní, který
poslední pěknou větu slyšel, pohladil Láďu po vlasech a ptal se:
„Tož hošíku, na co
jste si hráli?“
Vzadu Bubeníček
chtěl Láďovi pomoci a vykřikl: „On si z nás dělal legraci!“
„Vy ničemové,“
řekl třídní, „už jednou jsem vás zapsal do třídní knihy a teď vás
zapíši podruhé a k Láďovům domů půjde školník, ať hošíka
vypráskají!“ Odcházel šilhaje rozčilením.
Vidíš, Láďo,
badateli neznáma, jak pravdivá jsou slova, že volné bádání po pravdě
jest nepříjemné všemu světu, poněvadž každý mozek má své drobné
předsudky. A co jest ti platno, že i věda zanáší se spiritismem,
když otec tvůj, vyslechnuv vzkaz pana profesora od školníka, volá na
služku: „Anna, přineste rákosku a budete mně Láďu držet...“
Za chvíli nato
bylo slyšet, jak badatel neznáma kvílí a slibuje, že už to nikdy
neudělá...
A o jednoho
mučedníka bylo víc...
|
Baluškova zrada
Každý národ může
se pochlubiti zrádci, jejichž jméno jest spojeno s různým
proklínáním. Zajděte například mezi vyšehradskou mládež, nejlépe,
když s bohopustým řevem u školy na Hrádku oznamuje kolemjdoucím, že
pro dnešek vsála již dost toho věčného: byt, bylina, bystřina,
babyka, kobyla, a zeptejte se té naděje vlasti na Balušku.
Uslyšíte, že právě
dnes zas dali ve škole spolužáci Baluškovi hobla, zbytek to tortury
za středověku, něco tak mezi napínáním na žebřík, lámáním kolem a
trdlicí, kde se odsouzenec přehne přes lavici a hobluje se s ním
postupně jedna školní škamna po druhé, při kterémž právu útrpném se
musí dávat pozor, zdali nejde pan učitel.
Uslyšíte dál, že
je Baluška pes. Tím je to zvláštní, že užívají k označení Balušky
jméno tvora, o kterém jim školní čítanky neúmorně vykládají, že jest
to věrný přítel člověka. Jak dále ho pojmenují při té příležitosti,
to záleží na duševních schopnostech jednotlivců, kteří zúčastňují se
debaty o Baluškovi. Jsou totiž školáci, kteří nevynikají příliš v
přírodopise, nezapamatují si názvy různých cizokrajných zvířat a
musí se omezit, vypravujíce o svých druzích, jen na vyjmenování
zvířat domácích.
Slyšel jsem také,
že prý Baluška je pravým opakem toho, čemu se říká pojem vůně.
Celkem nalezne
pozorovatel nevyčerpatelné množství nadávek týkajících se Balušky a
na něho adresovaných. A nejhroznější je ono slovo, které rozlehne se
kolem vás:
„Ano, mladý pane,
Baluška je velkej zrádce.“
A zatímco určuje
se definice Balušky, ten se plíží oklikami do Podskalské třídy,
smutný, ubitý tím vším. Občas se rozhlédne kolem, pátravě prozkoumá
okolí, zdali nejdou za ním, a ulekaně mizí za roh, neboť spatřil
skupinu svých druhů v jedné ulici.
Opět velkými
oklikami jde domů zadem, a když zmizí v rodném domě, tu ještě
prozkoumá, zdali na něho nečíhají v chodbě.
Doma sedne si do
koutka a vyjeveně dívá se do prázdna. Někdy chodí po pokoji a
pátravě rozhlíží se kolem.
Tak se asi
rozhlížel Jidáš po jedné židovské silnici, hledaje osiku, na které
by se oběsil. Tak se asi díval kolem sebe starořecký zrádce Efialtés,
když vedl perské vojsko oklikami do zad svých krajanů u Thermopyl.
A pak se dá
Baluška, ten vyšehradský Efialtés, do pláče, neboť nemůže na ulici,
kde ho čeká výprask s 99procentní pravděpodobností.
S historií jeho
zrady spojena jest velká doba Vyšehradu. Nemusí být někdo na slovo
vzatým zeměpiscem, aby nevěděl, že mezi Vyšehradem a Smíchovem teče
řeka Vltava. Děje se tak po věky. A stejně snad po tu celou dobu oba
břehy žijí v urputném nepřátelství. Není také slýcháno, že by se
Podskaláci nebo Vyšehradští přiženili na Smíchov.
Zeptejte se
šestiletého občana z Vyšehradu, co soudí o Smíchovských. Řekne vám
takovou kritiku o protějším břehu, že by bylo velmi nesnadno uvésti
ta slova do salónu.
Slýcháváme velice
mnoho o českém pohostinství, ale jsou to doopravdy jen bajky, o čem
by vám mohla bohatý materiál snésti všechna ta poupata ze Smíchova,
která octla se v Podskalí nebo na Vyšehradě, a na otázku, kterou jim
tamější dětská pouliční milice kladla, odkud jsou, hrdě prohlásila,
aby vlast svou nezapřela, že jsou ze Smíchova. Obyčejně hrdě vždy
řekl každý ten člen národa z protějšího břehu, že jest Smíchovák. Tu
se do něho vždy strčí a zvolá se diplomaticky:
„Co strkáš,
uličníku?“
A už to jde dle
nezměnitelného programu. Dva mu skočí na krk, jiní mu podrazí nohy.
Málokdy se stane, že polapený nepřítel vyzná na trápení, že není
Smíchovák.
Podstupují
obyčejně muka statečně a bez proseb o slitování. Ve většině případů
zajatci nadávají Podskalí i Vyšehradu, ztěžujíce svou situaci.
Je nabíledni, že
Smíchováci, když jdou ze školy, pořádají pravé honby na svého
nepřítele z protějšího břehu, který namátkou dostane se do
smíchovských ulic. Svůj výprask provázejí Podskaláci či Vyšehraďáci
obyčejně cynickými poznámkami. Že se přitom přemoženým odnímá jich
majetek, rozumí se samo sebou. A letní i zimní výzbroj obou
válčících národů je stejná: prak i řemen.
Vyšehradští i
Podskalští byli spojenci. Vyšehradští však byli jaksi na druhém
místě v těchto bojích, neboť když řeka zamrzla a na ledových pláních
docházelo k velkým pravidelným bitvám mezi oběma břehy, Podskaláci
hnali Vyšehraďáky do prvních řad, do nejnebezpečnější fronty, a když
pak šacovali zajatce, tu Vyšehraďáci dostali sotva třetinu kořisti.
Na odškodněnou za tolik obětí netěšili se žádnému politickému právu
a neměli také žádné účasti ve vedení vyjednávání o občasná příměří.
Poměry se změnily,
když stavební ruch počal ničit Podskalí. V nádherných činžácích
objevili se noví Podskaláci, kteří nevěděli, co je to prak. A
matinky nepouštěly své děti z bytu na ulici, neboť ta naděje pravého
břehu byla zchoulostivělá, měla pěkné botičky, prádýlko, hezké šaty
a pomádou namazanou hlavu.
Z pravých
podskalských bojovníků zbyly jen nepatrné zbytky, které potloukaly
se kolem vysokých činžáků s proklínáním. Nezastavili tím však
ničivou práci stavitelů, a proto v zoufalství nad tím vším učinili
pokus zavést v nové čtvrti hrůzovládu. A tak vypukla válka práčat,
válka frondy podskalské proti novým, slušně oděným přistěhovalcům,
kteří jejich otce vypudili za bránu, a proti samotným Vyšehraďákům,
kteří se vzchopili v poslední chvíli, když zoufalé roty podskalských
práčat vnikaly do vyšehradských ulic a počaly dřít a utiskovat své
bývalé spojence. A v té době, kdy jindy za podzimních dnů byly
činěny svorné přípravy k zimní válce proti Smíchovákům, záležející v
tom, že kradly se na všech stranách řemínky k bičům, aby dobrými
praky vynutili si v zimě přechod přes zamrzlou Vltavu, nyní
docházelo s vyšehradským spojencem k drobným přestřelkám kamením a u
hokynáře Vavrouška vytlučeno okno. A nyní, v době svrchovaně
napjaté, nastává Vyšehradským nová slavná éra. Zapomněli na to, že
Picek od brány zařídil se se svými druhy pod hradbami samostatně a
že též ohrožoval na jaře dolní město, zapomnělo se na to úplně, a
byl to Baluška, který vystoupil v té době na veřejnost. Vyjednal s
Pickem spolek na výboj i odboj a počátkem podzimu byla úplně potřena
vláda podskalské libovůle.
Slavná doba
Vyšehradu nastala. Zbytky podskalských práčat musily na hradbách
vyšehradských odpřísáhnout věrnost a ta, která nechtěla se podrobit,
vyhlášena za psance a každý mohl do nich strčit a říci to známé:
„Co strkáš, vole?“
Jisto je, že nebýt
Picka a jeho soudruhů, nebylo by došlo k tak skvělým výsledkům, a
tím více sluší pochválit Balušku, že tak obratně s ním vyjednal
spojenství, aniž by svou vlast připravil do finančních nesnází. Celé
spojenectví nestálo víc než tři ocelové knoflíky, píšťalku policejní
a pět svatých obrázků.
Když tedy poměry v
zemi byly uspokojeny, bylo nutno konečně upravit poměr k
nejsilnějším sousedům, a to k Podolákům.
Podolský národ
vznikl splynutím původního obyvatelstva u vody s vystěhovalci z
Podskalí, s psanci, vypuzenými od upraveného nábřeží, kde za nocí
není již vidět vory u břehu a na nich ohně plavců.
Jen poetická duše
za tmy cítí, že nad vodami visí ještě záchvěvy staré písně a mimoděk
slyší refrén hymny za osvobození v původním nářečí:
My jsme Podskuláci,
zahnali jsme
Smíchováci...
A to je tak
dávno...
Živly přistěhovalé
z Podskalí jaly se naráz zpracovávat Podoláky a vymýšlely si různá
rčení Vyšehradských o Podolských. Že jsou prý mouchožrouti.
Doopravdy nebylo
na tom mnoho pravdy. Žil totiž jednou v Podolí-Dvorcích jeden kluk
jménem Vačkář a ten pro zábavu výletníků chytal mouchy a za odměnu
jednoho krejcaru snědl jich pět. Pak zpyšněl a počal stávkovat,
neboť chtěl za krejcar polykat vždy jen jednu.
To je národní
pověst. S podobnou možno se setkat i v Uhlířských Janovicích.
Zatímco podskalští
utečenci rozpínali sítě diplomatických intrik na Vyšehradě, bylo
usneseno, že se poměr k nejsilnějším sousedům Podolákům rozluští
jich násilným přepadením.
Hlavní slovo vedl
Baluška. A jsou to slova hodná Bismarcka: „My je musíme překvapit!“
Na Baluškovi bylo,
by provedl toto dílo až do konce. Předně měl v Podolí styky
společenské, neboť jeho otec chodíval vždy ve čtvrtek do Podolí na
kuželky, a se synem toho hostinského měl Baluška smlouvu, kdyby
někdy došlo k tomu a srazili se na poli válečném, že bude Baluškovým
osobním zajatcem a tím bude ochráněn od výprasku.
Ve čtvrtek Baluška
vypravil se s otcem do Podolí a bystře pátral po tom, kde se
Podoláci scházejí. Vypátral na svém budoucím osobním zajatci, že v
sobotu vždy chodí podolští bojovníci hrát čáru, o peníze doma
zpronevěřené, za lomy v Podolí-Dvorcích.
Přesvědčil se
osobně o terénu a zjistil, že je možno přepadnout je neočekávaně
směrem od Pankráce po úzké cestě do skal.
Baluška
Vyšehradským sdělil svá pozorování a své pátrání, a když bylo
usneseno, že tedy v sobotu přepadnou nic netušící Podolské, odebral
se na lože. Zdálo by se, že usnul na vavřínech spánkem spokojených.
Ale nebylo to pravdou. Válel se po posteli a před očima neviděl
vítězství, ale malé černé kotě, které s ostatními koťaty si hrálo v
Podolí na dvoře hostince, kde odpůldne hrál si se svým
druhem-nepřítelem na železnou bábu.
Kdyby to kotě
měl... V pátek po škole šel, puzen touhou po kotěti, oklikami do
Podola. Když ocitl se na dvoře známého mu hostince a optal se po
Frantíkovi, řekli mu, že ten kluk mizerná si hraje na vorech. Šel za
ním a odvázali pak nějakou pramičku a přepluli rameno k
Švarcenberskému ostrovu. Tam ve vrbinách, skryt zrakům zvědavců,
zradil za černé kotě z Podolí Baluška Vyšehrad, a když si přinesl
kotě domů, tu ponejprv zaplakal nad svou zradou. Ale nebylo to nic
platno. Podoláci již věděli vše.
Tiše, ale radostně
plížili se Vyšehradští za sobotního odpůldne s Baluškou od Pankráce
úzkou stezkou do lomů nad Podolí, a když přišli do prvé soutěsky, tu
nad jejich hlavami ozval se válečný pokřik Podoláků. Nebyl u toho
žádný válečný zpravodaj, ale bylo to hrozné. Poražení Vyšehraďáci
utekli, vlekouce s sebou jediného zajatce, Frantíka z hospody, který
spadl ze skály do jejich řad.
Když byli v
bezpečí, Frantík tiše zaplakal a obrátil se k Baluškovi:
„Baluško, pamatuj
na kotě a že jsem tvůj osobní zajatec.“
A Baluška, aby
zachoval svou pozici, zmateně řekl: „Jen ho řežte.“
A tu Frantík
mluvil...
Ubohý Baluško!
Vidíš, kam vede touha po mamonu, byť i bylo to jen kotě. Ta touha
přivedla mnohé větší muže do podobné situace.
Po šestašedesátém
roce vytloukli okna v paláci Clam-Gallase, a tobě jen vyprášili
kalhoty, zrádče Baluško!
Baráčnická krev pana Potužníka
Pan Potužník měl ve své povaze zvláštní rys. Když
například vypukly ve městě neštovice, chodil po známých a říkal: "To je dobré,
že jsou tady, zdravotní poměry jsou mizerné." Když epidemie byla omezena, říkal:
"Nevěřte tomu, že jsou pryč."
Na politický život díval se s patra. Jeho bavil jenom
život spolkový, poněvadž tam se mohl uplatniti svou zásadní oposicí. Tak se mu
například podařilo rozbít "Čtenářskou besedu", když prohlásil, že předseda
ukradl nejhezčí vázané knihy a zařadil do své vlastní knihovny, na čemž nebylo
ani zbla pravdy. Dosáhl toho, že předseda dal celou svou knihovnu k disposici
"Čtenářské besedě" a podal resignaci s celou řadou svých přátel.
Pak rozbil "Okrašlovací spolek pro Semčice a okolí",
když byl provalil, jak tvrdil, malé bahno ve spolku. Člen "Okrašlovacího
spolku", jednatel Kovář, dal totiž před lety skáceti dva staré topoly u zahrady
za městem. Bahno se provalilo. Pan Potužník zjistil, že barva na natírání
turistických značek je z obchodu předsedy "Okrašlovacího spolku", a vypátral, že
jedna firma v Praze mohla by dodati o 10 haléřů laciněji kilogram té barvy než
předseda.
"Jsou lidé," zdůrazňoval pan Potužník na jedné schůzi,
"kteří se chtějí obohatiti pod záštitou spolku." Byla to dobře mířená rána.
Vyšlo na jevo, že předseda na tom vydělal půldruhé koruny. Povstaly z toho velké
hádky a spory, pan Potužník mnul si ruce a napsal článeček do místního
oposičního listu "Pravda", jehož redaktor proto se stal oposičníkem, poněvadž mu
starosta města, továrník akkumulátorů, nedal kdysi celostranný inserát pro jeho
pět set odběratelů. Od té doby špinil město a odseděl si již dva měsíce.
Článeček pana Potužníka byl prodchnut neobyčejnou
pokrokovostí: "Za těžkých poměrů," píše, "nejlépe bude, když přenecháme starost
o okrašlovací spolek pánům, kteří dodávají lavičky za neuvěřitelné ceny, kteří
jako členové obohatí se prodejem barev a my jako pokrokoví lidé nesúčastníme se
celého hnutí, aby veřejnost nemohla na nás ukazovati jako na jisté pány. Půjdeme
dále neodvisle a budeme odhalovati zlořády bez pardonu."
Článek získal jistý úspěch, zejména u propuštěného pro
menší vydírání městského strážníka, který chodil po městě a říkal všude: "V
okrašlovacím spolku se krade."
Okrašlovací spolek byl rozbit, neboť nikdo nechtěl tam
seděti, a pan Potužník přenesl svou činnost do "Měšťanské Besedy".
"Víte, pánové," rozhlašoval všude, "třeba je tam
udělati pořádek."
Měšťanská Beseda byla doposud vyjmuta ze všech
stranických sporů a neodvážil se na ni ani oposiční list "Pravda".
Proto pan Potužník napsal do "Pravdy" článek, ve kterém
mluvil o schátralosti společenského života, jehož nejpříznačnějším zjevem jsou
nepořádky v Měšťanské Besedě. Jaké nepořádky, sám doposud nevěděl, jen
prohlašoval: "Však už se něco najde."
A také se skutečně našlo. Pan Potužník shledal, že
Měšťanská Beseda nalézá se v místnostech člena Besedy, restauratéra Bíma, který
přirazil poslední rok 50 K na acetylenovém osvětlení a jiný člen Besedy že
tiskne programy jejich divadelních představení.
"Opravdu, to je hrozné," vyjádřil se pan Potužník,
"všude korupce, musíme do toho řezat." A v "Pravdě" objevil se článek, ve kterém
mluvilo se o občanské a mravní čistotě a přímo se poukazovalo, že se z Besedy
nepoticky tyje. Několik bouřlivých schůzí, resignace většiny členů, a pan
Potužník, chodě kol opuštěných místností Měšťanské Besedy, usmíval se svým
poťouchlým způsobem: "Zde stávala Měšťanská Beseda".
Snažil se přenésti svou činnost do "Sokola", maje na
programu, že "Sokol" nejlépe rozbije tím, když se založí ještě jeden. Pracoval
drobnými maloměstskými klepy, anonymními dopisy, pomluvami a jednou, když šel v
noci domů, byl bit jako žito. Tento výprask položil meze jeho spolkové činnosti.
Přes ten výprask dále nešel. Počal žíti vně spolkového života, maje
zadostiučinění, že již rozbil tři spolky.
I v soukromém životě vystupoval krajně oposičně. Když
mluvíval s rolníky, stěžujícími si přede žněmi na velká sucha, říkal: "Ta tak
hned nepřestanou, nedělejte si naději, že bude pršet."
A když onemocněl jeho soused lehkým zánětem středního
ucha, navštívil jeho manželku, vzal ji stranou a řekl jí důvěrně: "Jestli pak už
udělal poslední vůli? Víte, ono to může špatně skončiti." Pamatuji si, že když
stavěli gymnasium, pravil: "Gymnasium, nesmysl, to se chce u nás několik
profesorů vykrmiti."
Tak se žilo panu Potužníkovi v Čechách.
*
Když se pan Potužník dostal do ruského
zajetí a jakž takž se usadil, prohlásil se za rozhodného Čecha. "Já jsem
rozhodný Čech," pravil, "považuji za svoji povinnost pracovati v našem hnutí."
A pan Potužník vzpomněl si na svou činnost spolkovou ve
staré vlasti.
"Víte," mluvil jednou, "zde se dějí podivné věci, víte,
on ten Svaz..." Nevěděl, co by dále řekl, ale to stačilo, aby se v tom úzkém
kruhu počalo říkati: "Ale ten Svaz, víte, on ten Svaz..."
Za měsíc přišel s jinou devisou: "Víte, Svaz, to je
těžká věc, my potřebujeme něco jiného."
Ustavila se Národní Rada za spolupracovnictví Svazu.
Jakmile se o tom pan Potužník dověděl, poznamenal: "To je všechno hezké, ale
víte, ta Národní Rada, my v zájmu pokroku a neodvislosti..."
Dívali se na něho s údivem a počali říkati po něm: "Ale
víte, ta Národní Rada..."
A pan Potužník jim krásně vysvětlil, že je největší
hloupostí, chtíti něco budovati. On rozbil Čtenářský spolek, Okrašlovací spolek,
Měšťanskou besedu. Jaké pak budování. Hezky do toho řezat, a to má vždy nějaký
výsledek. Prozatím je tedy pan Potužník proti Národní Radě, poněvadž je sice
rozhodný Čech, ale jeho žilami proudí krev starých oposičních spolkařů z
baráčnických spolků.
____________________
Vztahuje-li někdo tento článek na sebe, prosím za
prominutí.
|
Batistový šáteček
Vychovatel mladého Antonína Marka vyšel si do lesa na procházku s
jeho matinkou.
Paní
Marková byla velmi vzdělaná dáma, mluvila plynně francouzsky i
anglicky, četla mnoho a ráda přemýšlela o životě, který považovala
za pěkný a krásný ve svých třiceti letech.
Vypravovalo se, že mnoho pánů v lázních dělí se s jejím panem
manželem o její přízeň, buď jak buď, život měl pro ni mnoho půvabů.
Vychovatel jejího synka byl naproti tomu člověk zádumčivý, na
kterého nyní působilo hlavně to, že zítra odjede odtud, aby v městě
ujal se nového úkolu, vychovávat jakéhosi mladého hraběte.
Byla
to tedy poslední procházka s paní Markovou, která ráda se s ním
procházela, neboť byl vzdělaný a hezký a zároveň velmi nesmělý. Nyní
tvářil se vážněji než jindy, neboť měl rýmu a zapomněl si doma
šátek.
Byla
to taková nemilá situace, která na jeho tváři vyvinovala výraz
smutku a skepse.
Odpovídal úsečně na otázky paní Markové, které bylo líto, že
odjíždí, neboť byl tak hezký a tak nesmělý, že nikdy se neodvážil
pronést větu, kterou by dal najevo, že ji zbožňuje.
Šli
lesem.
„Vidíte,“ pravila ona, „listí už žloutne a vadne, padá ze stromů.“
Máchl
rukou a řekl: „Rok co rok je to stejné.“
„Váš
odjezd přichází právě do takové smutné doby.“
„Na
jaře, milostivá, na podzim, v létě, v zimě, všechno stejné, odjezd
je odjezd. Odchod, člověk zmizí z očí...“ Rudl v obličeji, neboť
násilím zabraňoval, aby nekýchl.
„U
nás, musíte uznat, že jste byl považován za člena rodiny.“
„Ano,
milostivá.“
„Vážili jsme si vás, byl jste oblíben. Toníček vás miloval.“
„Milostivá, budu vzpomínat…“ Začervenal se, neboť v nose ho stále
cosi šimralo. Mít rýmu a nemít šátku, to je zpropadená situace,
proto zabručel: „Děkuji, milostivá.“
Paní
Markové upadla ruční kabelka. Zvedl ji, popošel do křoví a dělal,
jako když si ji prohlíží, neboť chtěl nenápadně tam v houští utřít
si rukávem nos.
„Co
tam děláte?“
„Prohlížím kabelku.“
Byla
již u něho a tu on otevřel zámek, nahlédl dovnitř.
„Milostivá paní.“ řekl, vytahuje batistový šáteček z kabelky, „jaké
to skvostné vyšívání, milostivá paní, darujte mi ten šáteček na
památku.“
„Co
budete s ním dělat?“
„Vzpomínat na ty doby, kdy s milostivou paní jsem se procházel.“
Podívala se tázavě na něho, kam přišla ta jeho nesmělost? Zastrkoval
šáteček do náprsní kapsy, přemýšleje, že upozorní na vršku paní
Markovou na západ slunce a utře si pak za jejími zády nos.
Přiblížila se těsně k němu: „Budete vzpomínat?“
„Budu,
milostivá.“
Kráčeli do vrchu beze slova. On přemýšlel a těšil se na ten slavný
okamžik, kdy přiblíží šátek k nosu.
Byli
na vrchu.
„Jaký
to západ,“ řekl, „pozorujte, milostivá, ty barvy, jak hoří na
obzoru... A lesy, ty vrcholky stromů.“ Postoupil nazad, a
přesvědčen, že milostivá hledí na západ, batistový šáteček přiložil
k nosu...
Byl to
velký, slavný okamžik. Byla to doba, kdy zapomněl na všechno kolem a
s vášní oddával se tomu požitku, který tak dobře znají lidé, kteří
šňupou.
Neslyšel ani toho zvuku, který podobá se v mnohých případech
troubení, liboval si jako člověk, který našel opět, co ztratil.
Smrkal vášnivě.
A když
pozvedl své oči ze šátku, zbledl. Paní Marková hleděla na něho tak
vyčítavě a výhrůžně, že zakoktal: „Milostivá paní...“
„Bídáku,“
pravila milostivá, ukazujíc mu cestu k domovu, „jděte mně z očí...“
Druhý
den loučil se vychovatel s celou rodinou. Paní Marková byla na
zahradě. Nevěda, co by jí řekl, vyrazil ze sebe: „Milostivá,
vzpomínejte!“
„Ovšem,“ odvětila významně milostivá, „sbohem.“
A
vychovatel, zoufalý nad tou blamáží, po celou jízdu ve vlaku utíral
si nos do batistového šátečku.
A
poučení z toho: Noste vždy s sebou na cestách šátky a utírejte si
nos jen do vlastního...
|
Běh o závod
Potloukaje
se před válkou zemí uherskou dostal jsem se do Velké Kaniže, kde je
pivovar s českým sládkem, 120 metrů starých hradeb a hrob nějakého
tureckého vezíra z doby, kdy Velká Kaniža byla sídlem tureckého
pašalíku, obklopeného mořem nevěřících žoldnéřů prince Evžena
Savojského.
Malý
abbé, jak říkali tomu řezníku, bil z hmoždířů do města tak udatně,
že jednomu vezírovi kule utrhla hlavu na náměstí. Turban z té hlavy
nalézá se v městském muzeu Velké Kaniži, ale je mně velice
podezřelý. Bojím se, aby se nedělaly s tím turbanem podobné podvody
jako u nás s jazykem Jana z Nepomuku. Vypadá náramně svěží.
V
městském muzeu mají také kosti z velblouda, na kterém seděl vezír,
kterému se stala ona nehoda. Zde je již podvod úplné nabíledni.
Jenom zakrslá ovce může mít takové tenké a malé kůstky.
Jinak
není tam nic pamětihodného. Na ulicích je plno prachu, na okrajině
města, kde jsou zahrady, štípají mračna komárů.
Týden
předtím, než jsem tam přibyl, přišli asi na desátou defraudaci v
městském úřadě i na radnici a skončeno bylo porotní období,
vykazující 8 loupežných vražd místního charakteru a 32 velkých
podvodů. Je vidět, že vlna kultury zasáhla až sem.
V
městském sadu štípali také komáři a honvédští důstojníci v zahradní
restauraci dali si zahrát „za ouško“ od cikánů donekonečna: „Uram,
uram, bíró uram...“ (Pane, pane, pane soudče...) Pitomá píseň a
protivná!
V
takovém městě dlouho se nezdržíte. Podařilo se mně najít hotel, kde
štěnice konaly sjezd za Velkou Kanižu a okolí. Pokoj, který jsem
dostal, nevynikal žádnou elegancí. Byly v něm dokonce i necky, bedna
na odpadky a konev místo umyvadla.
Dopálilo mne to tak, že jsem druhého dne šel opět do městského parku
a seznámil jsem se tam s jednou slečnou z úřednické poctivé rodiny.
Představil jsem se jí jako milionář, který z nudy cestuje pěšky po
Evropě. Mé jméno jistě někde již slyšela: „Gordon Benett“.
Měla
velkou radost, že mluvím trochu maďarsky. Dal jsem se k nim pozvat
na večeři a nějakou ženskou z jejich domu poslal jsem do hotelu pro
svůj turistický baťoh se špinavým prádlem.
Otec
slečny byl dobrácky upřímný pán, matinka důvěřivé stvoření. Měli ve
Vaši, kde jsou vinice, strýce majitelem vinných sklepů, a proto doma
dost dobrého vína.
Nežli
jsem se opil, slíbil jsem jim, že si Etelku vezmu určitě za ženu,
jen co obejdu pěšky zeměkouli. Potom, když už jsem byl při kuráži,
zapřísáhl jsem se před podobiznami jejího dědečka a babičky, které
visely v jídelně, že žádný z uherských králů neměl takovou nádhernou
vilu, jakou já postavím pro svou Etelku nad Blatenským jezerem.
Potom
později mi musil její otec slíbit, že zítra vezme si dovolenou v
úřadě a půjde se mnou pěšky přes Uhry do Turecka, abych se snad
neztratil.
Pohostili mne náramně a odnesli na postel.
Probudil jsem se až před polednem a pozoroval jsem vedle v pokojích
neobyčejný ruch. Něco tam přehazovali, slyšet bylo otvírání a
zavírání nějakých zásuvek.
Provaloval jsem se ještě na posteli, když se ozvalo zaklepání a
vstoupil otec slečny Etelky.
„Pane
Gordon Benett,“ řekl ke mně, „vše je již připraveno, hotovo a v
pořádku. Pokladniční lékař dlouho mne prohlížel, ale nakonec přece
mně předepsal dvouměsíční dovolenou kvůli cestě na jih. Papíry již
mám. Ženské mně přichystaly prádlo, turistickou výbavu, pekou nám na
cestu kuřata, a zítra ráno vydáme se na cestu přes Uhry do Turecka.
Kam myslíte, abychom šli z Turecka?“
Vzpamatoval jsem se za chvíli.
„Dáme
se převézt přes Bospor do Malé Asie,“ odpověděl jsem, „projdeme ji
celou, a přes Mezopotámii do Persie. Přelezeme Himálaju a jsme v
Indii. A potom přes Čínu, Koreu, Kamčatku, Beringův záliv do Severní
Ameriky, odtud do Jižní Ameriky a Patagonie. Z Patagonie dáme se
převézt do Austrálie. Projedeme ji napříč a dáme se z Austrálie
převézt do jižní Afriky. Vylezeme na mys Dobré naděje a půjdeme na
sever, pořád na sever, přes celou Afriku až do Maroka. Dáme se
převézt z Maroka do Gibraltaru a pořád severně přes Španělsko do
Francie. Pak se stočíme na západ přes Francii do Švýcar, Tyroly,
Štýrsko, a jsme zase ve Velké Kaniži. A jestli se vám bude líbit,
můžeme si dva tři dny odpočinout a jít na Island, Grónsko, severní
točnu a přes Sibiř domů. Chtěl byste vidět Madagaskar?“
Poškrábal se za uchem a řekl nejistým hlasem: „Je to opravdu
největší jezero v Austrálii?“
Kývl
jsem hlavou. „Největší a nejhlubší, ale vysychá pravidelně každých
pět tisíc let.“
S
Etelkou prožil jsem ten den na zahrádce několik blažených hodin.
Mezi polibky přemýšlel jsem, jak se odtud ztratím. V nejhorším
případě prchnu panu Csendesovi, až zítra ráno vyrazíme, za městem.
Odhodím baťoh a pěkným špurtem poženu to po silnici na Balaton.
Etelka
měla zeměpisné pojmy úplně popletené. O panu Csendesovi jsem
přesvědčen, že ví, co je to Afrika. Jestli snad vymizelo mu z
paměti, že je to díl světa, tu považuje Afriku alespoň za útvar
státní.
Rozvinuv však před tím něžným dítětem cestovatelské plány;
přesvědčil jsem se, že Austrálie, Indie, Korea i Kamčatka nesetřely
jí pel naprosté nevinnosti. Nevěděla opravdu nic o světě. Byla
pozadu i za starým Herodotem, který přece jen tušil, že kromě Řecka
jsou ještě jiné země.
Čas
mezi obědem a večeří uplynul rychle v samých slibech. Slíbil jsem jí
preparovaný sloní rypák indického slona, kůže všech šelem, Andréův
zeměpisný atlas, lebky obyvatelů z Polynésie, indiánské skalpy,
démanty z Kapska a rubíny z hory Kilimandžáro, zlaté řetězy z Peru a
Chile, střechu z paláce dalajlámy z Tibetu, skleněné oko japonského
mikáda, párek živých Číňanů a Eskymáků, celou rodinu mouřenínů ze
Zambezi atd.
Byla,
chudáček, šťastna a kladla mně nejrozmanitější otázky. Nejpodivnější
byla, zdali má Nový Zéland městský vodovod v pořádku. (Ve Velké
Kaniži stala se totiž asi před týdnem nepříjemnost s potrubím.) S
dětinským půvabem říkala: „Že uhodnu, kam se vlévá Kapsko?“
Podrobnosti mně již vymizely z paměti, ale mohu odpřísáhnout: být na
mém místě i nejchladnokrevnější profesor zeměpisu, že by ji byl
uškrtil.
Večeře
uplynula slavnostně. Byla to večeře na rozloučenou pana Csendese s
rodinou.
Mohu
vás ubezpečit, že o svém bohatství mnoho jsem nemluvil. Nadhodil
jsem jedině: „Kdybych měl ještě stokrát tolik, než mám, nemohl bych
si koupit pravé štěstí nebo o šálek čokolády víc.“
Obdiv
způsobovaly mé rozbité boty. „Hrocha,“ řekl jsem, „z jehož kůže jsou
tyto boty, střelil jsem na Nilu a jest to nejlepším důkazem, že i
hroší kůže se dá roztrhat. Směšná jsou tvrzení učenců o trvanlivosti
hroší kůže.“
„Jest
zajímavé,“ pokračoval jsem, ukazuje na záplaty na loktech svého
kabátu, „že aristokratické dámy z největšího turistického klubu
Anglie neumí spravovat kabáty, když jsem desetkrát obešel pěšky
celou Anglii.“
„Kdyby
mne aspoň vyhodili,“ myslil jsem si, dívaje se s úzkostí, jak celá
rodina lpí na mých rtech a jak všemu věří, „nebo kdyby aspoň na mne
zavolali policii.“
Kladli
mně však dále nejrozmanitější otázky: „Máte ještě rodiče naživu?“
„Otec,“ odpověděl jsem, „četl Vernův román Cesta na Měsíc a chtěl to
uskutečnit. Dal si zhotovit hmoždíř a vystřelit se v náboji na
Měsíc. Od té doby uplynulo osm let a doposud se nevrátil. Nemáme o
něm zprávy. Matinka na své jachtě Torpédo odjela pátrat po něm do
jižních moří a jede nyní okeánem na kře ledové.“
„Teď
už jistě vyletím,“ pomyslil jsem si s plnou důvěrou, ale místo toho
otázala se mne Etelka: „Nemáte sestřičku?“
„Sestra se provdala za amerického prezidenta,“ odpověděl jsem, „ale
není s ním šťastna, poněvadž se zamilovala do slavného pěvce Carusa,
kterému koupila na Sumatře velkostatek a farmu pro pěstění tygrů a
jaguárů.“
„Teď,“
myslím si, „musí už poslat pro policii.“
„Každý
máme své starosti,“ řekla paní Csendesová, dívajíc se na mne teplým
mateřským pohledem, „v každé rodině je něco. Máte bratra?“
„Bratr
je podivín. Rozdal své celé ohromné jmění a je úředníkem u banky
Slávie v Praze.“
„Teď
mne vyhodí,“ řekl jsem si uvěřeně, ale místo toho ozval se pan
Csendes: „Kam pojedete s Etelkou na svatební cestu, až se vrátíme?“
„Na
Zanzibar a do Arábie,“ odpověděl jsem, „v Itálii je příliš teplo.
Kromě toho Arabové jsou pohostinný národ.“
Pil
jsem, že by na Sahaře vyrostly lesy, domnívaje se, že se mně podaří
dostat delirium tremens a že mne odvezou do nemocnice. Místo toho
usnul jsem na židli. Uložili mne opatrně do postele.
Časně
ráno mne pan Csendes probudil. Byl již úplně připraven a jeho
obtloustlá postavička vypadala směšně v turistickém úboru. Po
snídani, při které paní Csendesová a slečna Etelka neplakaly, ale
řvaly na celé kolo, vyšli jsme z domu na silnici na Balaton.
Šly
nás doprovodit až k posledním městským zahradám, za stálého nářku a
kvílení.
„Dej
pozor na pana Gordon Benetta,“ naposled ještě paní napomenula pana
Csendese, a byli jsem sami.
Před
námi rozkládala se krajina k Blatenskému jezeru, bílá, zaprášená
silnice táhla se donekonečna. Na morušových stromech bylo plno
prachu, žárem slunečním spálená tráva vypadala smutně a v mé duši
dozrál plán k útěku.
„Jste
dobrý chodec?“ otázal jsem se pana Csendese.
„Znamenitý, pane Gordon Benett,“ odpověděl; „běhával jsem kdysi před
lety v Šoproni o závod za tamější klub pro lehkou atletiku.“
Zahryzl jsem se do rtů. Vyšli jsme na malý pahorek, silnice šla
dolů. Dal jsem se do běhu. Vzal jsem špurta.
Pan
Csendes za mnou volal: „Rozumím vám, pane Gordon Benette. Kdo z nás
bude dřív v Balatonu. Běh na čtyřicet kilometrů!“
Pelášil za mnou. Proběhl jsem deset kilometrů s náskokem ne více, ne
méně deseti metrů. Na dvanáctém kilometru za Mezólágem mne dohonil a
běžel těsně vedle mne. Na patnáctém kilometru vzal jsem ho o dobrých
padesát metrů, kteráž vzdálenost v Bodafalu se zkrátila na pět.
Dvacet
dva kilometry jsme běželi opět vedle sebe a v Kapotfalvě, na
třináctém kilometru, ztratil se mně z očí. Náskok byl půl kilometru.
Mé síly byly vyčerpány. Chvíli jsem si odpočinul a běžel dále. V
ohybu silnice objevil se pan Csendes a za ním asi sto metrů nějaký
muž, který ho doháněl. V dáli bylo vidět, že běží též několik osob.
Nemohl jsem si to vysvětlit a počalo mne to znepokojovat.
Řítil
jsem se kupředu. Kolem přejel cyklista s praporkem v ruce, kynul mně
přátelsky rukou a otázal se: „Za které barvy?“
Neodpověděl jsem a pelášil dál.
Na
třicátém osmém kilometru viděl jsem, že muž, který běžel za panem
Csendesem, předběhl toho a žene se za mnou.
Napjal
jsem poslední síly. Supě jako lokomotiva vběhl jsem mezi první domky
Balatonu.
Velký
zástup přivítal mne u čtyřicátého kilometru radostným řevem. Kapela
zahrála Rákóczyho pochod. Narazil jsem na lano natažené přes ulici,
ale neměl jsem času rozbít si nos o silnici. Zachytili mne,
ofotografovali a nějací nadšenci vzali na ramena a donesli do
hotelu.
Nemohl
jsem mluvit. Svlékli mne a odtáhli do vany. Potom za mnou přinesli
toho muže, který se hnal za mnou na třicátém osmém kilometru. Za pět
minut přinesli pana Csendese s vypláznutým jazykem, příjemně se
usmívajícího. Ten byl třetí.
Nešťastnou náhodou pořádal totiž klub pro lehkou atletiku ve Velké
Kaniži maratónský běh Kaniža-Balaton.
Vysvětlilo se to brzy. Chtěli nás lynčovat, a nakonec nás vyvedli
četníci z města na rozkaz pana služného. Pana Csendese zbavil jsem
se až v Albánii, kde nás přepadli loupežníci. Řekl jsem jim, že pan
Csendes je známý milionář a že dostanou za něho velké výkupné.
Odvlékli ho tedy do hor a mně vzali z vděčnosti jen baťoh se
špinavým prádlem.
Je
přirozené, že o osudu pana Csendese nevím ničeho, ostýchaje se z
jemnocitu vésti korespondenci s jeho nešťastnou rodinou ve Velké
Kaniži.
|
Běh života
Americká
humoreska
Slečna
Mary pravila panu Wilsonovi:
„Milý
Wilsone, třeba být k sobě upřímnými, neboť považme, že zítra budeme
již manžely. Každý z nás má nějaké chyby. Nuže, vypravujme si celý
náš život.“
„Já
mám začít, není-liž pravda?“ tázal se pan Wilson.
„Začni,“ děla miss Mary, „ale nevynechávej nic.“
„Dobrá,“ řekl pan Wilson, pohodlně jsa natažen a zapaluje si
doutník, „narodil jsem se v Meries v Kanadě. Můj otec byl dobrý
člověk a silný, milá Mary. Proháněl po kraji medvědy. Zkrátka
dobrák. Tak jsme spokojeně žili pět let. Ačkoliv jsem byl teprve pět
let stár, pamatuji se, že mého otce tenkrát zavřeli na 10 let do
vězení. Otec nám vydělával peníze, jak mohl. Od Meries až dolů k
jezerům nebylo bohatšího člověka, který dodnes nevzpomíná na bandu
tatíka Wilsona. Přepadáváním bohatých farmářů nám vydělal dost
peněz. Pamatuji se, že mně jako čtyřletému hošíku daroval
nejkrásnější dárek k jmeninám, vzav mne, abych se podíval, jak
přepadnou kupce u jezera. „Za rok tě zas vezmu s sebou,“ sliboval
mně, ale bohužel, jeho i mé přání se nesplnilo, neboť dostal 10 let,
jak jsem již řekl.
Ale i
v té době se osvědčil chladnokrevný, neboť po prohlášení rozsudku
řekl: „Pánové, děkuji jménem svých dětí. Denně jsem utrácel průměrně
dva dolary. Rok má 365 dní, utratil bych tedy za rok 730 dolarů. A
za deset let 7.300 dolarů. Děkuji, pánové, ještě jednou jménem svých
dětí za těch 7.300 dolarů. Hurá!“
Hospodářství pak vedla má matka. Usmyslila si, že nebudeme žít na
venkově, ale že se přestěhujeme dolů do města. Bylo však spojeno s
obtíží prodat statek, neboť matka chtěla velkou částku peněz, mnohem
vyšší nežli bylo možné dostat. Dala tedy jednoduše statek pojistit.
Zásoby jsme tajně prodali. Mně bylo právě šest let v té době, kdy
mne matka zavolala a pravila mně: „Milý hochu, tvůj otec, myslím,
bude mít z tebe velkou radost, neboť i svém mládí jevíš tolik
chytrosti. Víš co, chtěl bys vidět velký oheň? Víš, takový oheň,
jako kdyby hořel náš dům a všechno?“
„Zajisté, že bych si přál vidět něco podobného,“ pravil jsem.
Má
matka pak pokračovala: „Přál sis mít krabičku zápalek, zde máš pět
krabiček, a když ti to dělá radost, jdi ke kolně, zapal tam kus
slámy, ale říci nesmíš nic, sic by tě tatínek, až se vrátí z vězení,
zabil, víš, zastřelil, jako Thoryho, černocha.“
Zapálil jsem celou farmu. Vydělali jsme tenkrát přes 60.000 dolarů.
Za odměnu mně matka koupila bibli, skvostně v kůži vázanou, jeden
čtvereční centimetr kůže stál 1 dolar 25 centů. Byla to prý kůže z
náčelníka kmene Siouxů. Později však jsme shledali, že náčelník je
živ a že obchodník s biblemi nás podvedl.
Moje
matka totiž po našem přestěhování do New Yorku nezaložila ruce v
klín. Tato podnikavá žena si umínila, že se stane majitelkou velkého
cirku, kde budou vystupovat i praví Indiáni. Dala tudíž do západních
časopisů inzeráty, že se přijmou k produkcím rudoši slušného
zevnějšku a dobrých hlasů. A tak se stalo, že se jich přihlásilo asi
třicet. A mezi nimi náčelník Siouxů jménem Godadlasko čili Zvoneček,
právě ten, jehož kůží nás podvedl obchodník s biblemi.
Byla
to velká náhoda, a má matka si toho rudocha zamilovala. A tak jsem v
osmi letech měl nové bratříčky, roztomilé Siouxkanaďany, s pletí
trochu bronzovou, dvojčátka.
Nemohla je kojit, poněvadž Godadlasko si nepřál, aby byli kojeni
mlékem Francouzky, má matka byla, jak známo, z Kanady; Francouzové
totiž postříleli několik indiánských vzbouřenců. Dal je tedy kojit
černoškou. A tu se stalo, že otec mých nových bratříčků se zamiloval
do té černošky, a když mi bylo devět let, ujel s ní na západ, zrušiv
smlouvu o vystupování v cirku mé matky. Ta ovšem požádala o právní
ochranu. Godadlasko čili Zvoneček byl zatčen v jistém městě a při
konfrontaci s mou matičkou ji urazil hrubou nadávkou; ona vytáhla
revolver a zastřelila ho.
Porota
ji osvobodila, a její cirkus se stal dostaveníčkem nejlepší
společnosti z New Yorku a z Brooklynu. Za vstupné 50 centů mne
ukazovala, neboť já, devítiletý hošík, jsem to byl, který při
porotním líčení s mou matkou křičel: „Pakli ji odsoudíte, postřílím
všechny porotce z třídy IX., X. a XI“.“
„Oh,“
pravila slečna Mary, „jak si vás vážím, Wilsone!“
„A
pak,“ pokračoval pan Wilson, „v desíti letech jsem utekl z Brooklynu
s devítiletou holčičkou, vzav si z domova 10.000 dolarů. Šli jsme
podél řeky Hudsonu nahoru od farmy k farmě bez zastávky, leda té, že
jsme si někde sedli pod strom, objímali se a říkali si drahoušku...“
„Ach,
drahý Wilsone,“ jásala Mary.
„Několik chlapíků,“ vykládal dále, „spatřilo za Oldebay, že měním
stodolarovou bankovku, i přepadli nás, oloupili o všechny peníze a
hodili do řeky. Holčička mně uplavala, poněvadž měla příliš měkkou
hlavu, a rána kladivem od těch chlapíků ji omráčila, já pak, ač jsem
měl též rozbitou hlavu, jsem vyplaval z řeky a k večeru dorazil do
nějaké obce, kde jsem tamějšímu pastorovi, který se mne ujal, vzal
všechny úspory, a odjel z nejbližší stanice do Chicaga...“
„Podejte mi, prosím, ruku,“ žádala miss Mary. „Tak! Jak jsem
šťastna, Wilsone, že vy budete mým chotěm!“
„A
pak,“ vypravoval Wilson, „byl jsem odkázán úplně na sebe.
Pokračovalo to takto: V deseti letech cídič bot, o podobných
případech jste snad již slyšela, a poznamenávám, v Evropě se vždy
užívá ve vypravování o Americe věty: „Byl cídičem bot“. V jedenácti
letech ještě cídič bot, ve dvanácti taktéž, ve třinácti jsem stál
již před porotou, poněvadž jsem těžce postřelil svého soka v lásce.
Té, kterou jsem miloval, bylo 12 let, a denně jsem jí cídil boty.
Potom, považte si, na druhé straně ulice se do ní zamiloval rovněž
leštič bot, hoch čtrnáctiletý a aby mne dopálil, snížil cenu o cent
za vyleštění jednoho páru. Moje zbožňovaná byla velmi praktická. Aby
ušetřila denně cent, chodila k mému konkurentovi.
Koupil
jsem si revolver, poněvadž ten, který jsem nosil stále s sebou od
osmi let, nezdál se mi dost způsobilý, aby mohl zastřelit člověka.
Bohužel však, ani nový revolver soka nezastřelil. Jen jsem ho těžce
ranil...“
Pan
Wilson povzdechl a řekl: „Proto vám radím, milá Mary, nekupujte si
nikdy revolver systému Griany. Při porotním líčení vyšlo najevo, jak
se vlastně jmenuji, že jsem utekl před třemi lety z domova a stal
jsem se hrdinou dne. Časopisy se přimlouvaly, budu-li odsouzen, že v
mimořádných případech, jako byl ten můj, může lid vězně osvobodit a
pány porotce ztýrat. Sám jsem měl řeč, kterou jsem se obhajoval a
kterou jsem ukončil: Občané! Ve vašich hlasivkách již, možná, tkví
tlumené ano, velmi dobře, jsem tedy odsouzen. Občané, ve vašich
hlasivkách již, možná, tkví tlumené ne, velmi dobře, jsem tedy
osvobozen.
Tento
klid způsobil nejen všeobecný podiv, ale měl za následek, že jsem
byl obžaloby zproštěn a páni porotci nechodili si dávat cídit boty
jinam než ke mně.
Jeden
nakladatel v Chicagu vydal pohlednice s mou fotografií a jeden známý
boháč, který nevěděl, jak utratit k stáru peníze, chtěl mne přijmout
za vlastního. Již jsem se k němu také stěhoval.
Poněvadž jsem však byl příliš volně vychován, nedal jsem se od něho
napomínat, čímž se tou měrou rozčilil, že ho ranila mrtvice.
Sebral
jsem, co jsem mohl a ujel na západ, kde jsem si jako čtrnáctiletý
hoch v San Francisku obarvil tváře na žluto, dal si udělat dlouhý
cop a vstoupil do šantánu jako Číňan, který, a to snad jediný Číňan
v USA, umí správně zpívat americké písně.
Mé
inkognito bylo dost brzo prozrazeno skutečným Číňanem, který po
představení spustil na mne pravou čínštinou. Zmlátil mne ve svém
hněvu tak, že jsem ležel přes půl roku v nemocnici. Pak, miss Mary,“
vypravoval nedbale, „po propuštění z nemocnice jsem se dal najmout
na loď čistě obchodní, která však prováděla podloudnictví. A potom,
když naši loď vyhodili do povětří, vyletěl jsem přirozeně s ní, ale
padl jsem tak šťastně, že mne vytáhli rybáři z vody, vysadili na
pevninu a já se octl v pravém slova smyslu na souši, i pokud se týče
mé kapsy. To mi bylo patnáct let. Ten dobrý farmář, který mne přijal
za pasáka, měl veliká stáda. A poněvadž do města bylo jen asi pět
hodin, nedělalo mi velkých obtíží, když jsem jednoho dne hnal celé
stádo do města a všech 120 zvířat prodal obchodníkovi dobytkem a pak
jsem utekl na východ.“
„Drahý
Wilsone,“ obdivovala se Mary, „takového muže, jako jste vy, přála
jsem si vzít...“
„Obchodoval jsem s ručnicemi,“ pokračoval, „mezi Indiány, prodával
jsem dále kořalku, bible a modlitební knihy, ve věku 17 let jsem byl
nejmladším kazatelem jedné sekty, ctěn a vážen mezi Indiány, a
poněvadž jeden můj konkurent, také kazatel jedné sekty, dělal větší
obchody než já, zejména pokud se týče kořalky whisky, dal jsem ho
skalpovat...“
„Znamenitý Wilsone...!“
„A pak
jsem střídal různá zaměstnání, ve rvačkách jsem zabil pět lidí...“
„Vy
jste zabil pět lidí, můj drahý,“ jásala Mary, „jaký jste roztomilý
člověk...“
„Dvě
banky obral a nakonec, milá Mary,“ řekl jemně Wilson, „jsem se stal
spolumajitelem bankovního závodu Wilson a spol. a majitelem tak
krásné dámy, jako jste vy, miss Mary Oweyová, majitelka renty v
částce 2,000.000 dolarů. Vypravujte nyní vy...“
„Co
mám vyprávět?“ pravila miss Mary, „jen tolik mohu říci, že jsem byla
bohatá a jsem bohatá, že můj život plynul zcela klidně a že jsem si
přála muže takového druhu, jako jste vy, nikoli všedního jako ti
ostatní. A vy jste přišel. Podejte mi ruce... Mám vás ráda od
prvního setkání.“
Ještě
chvíli hovořili a pak, když se loučili, promluvil pan Wilson:
„Dobrá, zítra o 11. hodině dopoledne kočár, pastor, kostel, a svoji,
Mary, navždy svoji...“
„Výborný člověk,“ pravila si slečna Mary, když opustil palác,
„znamenitý člověk, s ním ještě mnoho užiji... A copak zde nechal za
knihu? Vypadla mu asi z kapsy.“
Zvedla
s úctou knihu, ležící na zemi, otevřela a četla titul: „Umění
omráčiti mladé dívky, aby si gentlemany zamilovaly.“
„Hm,“
řekla zklamaně. Otevřela první stránku a viděla podtrženou větu:
„Na
romantické vypravování se chytí každá...“
V
devět hodin ráno druhého dne dostal pan Wilson tento dlouhý
telegram:
„Podvodníku! Informovala jsem se o vás. Vy jste nic nespáchal
pěkného, jak jste vyprávěl, vy jste nikoho nezabil a neokradl, vy
jste zcela obyčejný syn Charlesa Wilsona, obyčejného, poctivého
občana! Utvořila jsem si o vás pěkný úsudek bídníku! Mezi námi je
konec. Ať vás už nikdy nespatřím!“
|
Bílí o 5. armádě
Loučíc se se světem, zanechala nám sibiřská reakce památku v podobě
svých bělogvardějských novin, v nichž reagovala na bojové činy 5.
armády. V srpnu 1918, měsíc poté. kdy 5. armáda vstoupila na scénu a
kdy začínají bělogvardějci cítit nebezpečí, tiskne Věstník Komitétu
Ústavodárného shromáždění: „Rudí proti nám soustřeďují značné síly,
aby dobyli nazpět Samaru, Simbirsk a Kazaň Uprchlíci z Penzy hlásí,
že bolševici přisunují na frontu velké skupiny vojsk.“
Krátce poté, co 5. armáda zahájila ofenzívu na Kazaň, píše ve
stejném listě poslanec Ústavodárného shromáždění Lebeděv: „Bolševici
přešli u Kazaně do ofenzívy, ale jsem přesvědčen, že budou poraženi
na hlavu a že se jim Kazaň stane osudnou. Zde se rozhoduje o osudu
bolševismu.“
Železné oddíly naší armády dobyly Kazaň i Simbirsk a pravý eser
Fortunatov ve svých novinách naříká: „Kazaň a Simbirsk jsou zality
proudy krve. Proti nám už nestojí neorganizované tlupy bolševiků -
zorganizovali se a dobyli dvě města ... Setkáme-li se napříště s
podobnými pokusy, budeme s takovými lidmi zacházet jako s
vlastizrádci v době války ... Věřím, že zničené Rusko se obrodí ...“
V jiných bělogvardějských novinách se ve válečných zprávách
Ústavodárného shromáždění začínají objevovat kratičké, avšak pro
bílé velmi nepříjemné informace o naší armád!: „Ufská oblast.
Nepřítel pokračuje v ofenzívě.“ Vlasť národa 28. února 1918 píše na
jedné straně o západní frontě: „Bugulmský úsek. Nic nového ...“ a na
druhé stránce otiskuje první výzvu velitele admirála Kolčaka k
důstojníkům a vojákům ruské armády, z níž se dovídáme, že krvavá
německo-bolševická armáda, složená navíc i z Maďarů a Číňanů,
ohrožuje Ufu a že je třeba zachránit vlast. „Volám vás, abyste se
všichni semkli kolem mne, prvního důstojníka a vojáka,“ říká
nebožtík admirál, „ať nám pomůže Pán Bůh všemohoucí.“
Ale nepomohl. Naše armáda vstoupila do Ufy. V březnu ustupujeme z
Ufy. „Na velikonoce budeme v Moskvě“ je název jednoho úvodníku v
listě Otěčestvěnnyje vědomosti. Redaktoři bělogvardějských novin
mají v té době znamenitou náladu. Vesele vtipkují, jak budou v
Moskvě a Pitěru věšet dělníky a rolnickou pakáž. Jejich pera se
nemohou zastavit, ani když naše armáda přechází znovu do ofenzívy a
dobývá zpátky Buguruslan a Bugulmu; pořád vykládají, že Kolčak
obsadil Samaru, Kazaň, Inzu a Simbirsk, kde při pokusu o útěk byli
zastřeleni všichni komisaři sovětů. To však zároveň nebrání, aby v
témže čísle neotiskli výzvu k ruským občanům pomáhat uprchlíkům z
Buguruslanu, Davlekanova a Bugulmy.
Naše armáda překračuje Bílou a Kamu, drtí bílé a obsazuje Ufu a
Zlatoust.
Vylíčit pláč a nářky bělogvardějských novin z té doby je nemožné.
Chvílemi se utěšují články jako „O těžkém postavení bolševické
armády“: „Z oficiálních pramenů se dovídáme, že armáda je morálně
rozložena a nevydrží sebemenší nápor.“
Výsledkem našeho „panického strachu“ bylo to, že naše armáda
překročila Ural a obsadila Čeljabinsk.
Když Kolčak začal znovu útočit směrem k Tobolu, objevují se v
bělogvardějském listu články: „Naše armáda pochoduje vítězně na
Ural, aby vrátila ruskému národu matičku Moskvu.“
Tyto zeměpisné omyly bílých novinářů rozdrtila 5. armáda jediným
úderem, vstoupivši do Petropavlovsku a Omsku. A tak bílá
žurnalistika začala psát, že Denikin už je v Moskvě a Judenič - v
Petrohradě.
Jenisejskij věstník charakterizuje naši armádu takto: „Rudá bestie,
která v Rusku zešílela hladem, se nezadržitelně dere na Sibiř.“
Blíží se konec. Jenisejský biskup Nazarij píše v Jenisejském
věstníku: „Věřící křesťanská obec jenisejská se dožívá chvíle, kdy
se s konečnou platností rozhoduje o jejím bytí či nebytí. Co vždy
zachraňovalo ruský národ v kritických okamžicích jeho života? Víra v
Boha. Opevněte se a ozbrojte se vírou. Vyzývám vás k celonárodnímu
pokání před svatou Bohorodičkou, odvěkou patronkou a ochránkyní
Svaté Rusi. Ať nás spasí od konečné záhuby.“ Bodáky 5. armády však
byly silnější.
Za rok se bělogvardějský tisk stal historickou záležitostí.
5. armáda smetla i tuto mrtvolu reakce.
|
Triumfující bestie - to je krvežíznivá buržoazie a zrádci dělnického
hnutí, kteří zavraždili veliké vůdce světové revoluce Karla
Liebknechta a Rosu Luxemburgovou, to jsou kapitalističtí mordýři,
kteří proti nám bojují nejen válkou, ale i zákeřnou vraždou.
Výstřely vypálené do zad Karlu Liebknechtovi se staly signálem.
Vzplála poslední veliká bitva - bitva proletariátu všech zemi proti
buržoazii a renegátům všech států.
Nám, účastníkům největšího převratu v dějinách lidstva, připadl
slavný úděl jít zabíjet, ničit „bestiam triumphantem“, triumfující
bestii - buržoazii.
Vojenská revoluční ofenzíva proletariátu na všech frontách, ve všech
státech, která má za cíl dobýt státní moci - to je heslo našich dní.
K tomuto cíli však můžeme dojít jen přes mrtvoly buržoazie a zrádců
dělnického hnutí.
Každý z nás si musí být vědom, že je třeba bojovat nemilosrdně a že
je naší povinností zúčastnit se boje za vítězství dělnicko-rolnické
revoluce ve všech státech, kde proti diktatuře proletariátu povstala
buržoazie, zaostalí a tupí měšťáci, vykořisťovatelé, maloburžoazní
elementy, kulaci a zrádci dělnického hnutí.
Ti všichni jsou ta triumfující bestie, která, dříve než zdechne,
chce ještě v poslední chvíli zahubit mnoho bojovníků za svobodu.
Proto buržoazie, ještě než byla sama dobita, zastřelila Karla
Liebknechta a Rosu Luxemburgovou.
To byl poslední záchvěv. Není daleko den, kdy všude v Evropě a na
celém světě budou zrádcovské a kompromisnické vlády smeteny a kdy
vláda pracujících zvítězí nad kapitalisty, kulaky, obchodníky a
bankéři.
Je to vláda sovětů, neomezená diktatura proletariátu.
Na místě kompromisnických vlád, podporujících privilegia buržoazie,
bude v Rudé Evropě, v Německu, Rakousku, Maďarsku, v Čechách,
Itálii, Jugoslávii, Francii i v Anglii jediná vláda - vláda dělníků
a rolníků, vláda chudiny živící se vlastní prací.
Ať celou Evropu zalije krev buržoazie a zrádců dělnické věci.
To je naše odpověď „bestiae triumphanti“ za vraždu Karla a Rosy.
|
Beťárská povídka
Kigyó
a Teher leželi pod košatým dubem na mechu a proklínali celý svět a
obzvláště starostu.
Oba,
asi třicetiletí chlapíci, náleželi oné kastě maďarského lidu, která
požívá zvučného jména „beťár“, což znamená pasáka dobytka nebo
darebáka, vůbec prohnaného člověka.
Kigyó
a Teher byli předně pasáci vepřového dobytka a za druhé darebáci a
prohnaní lidé, beťárové první třídy, kteří odloučí se od své krátké
dýmky jen tehdy, kdy pro své kousky sedí ve vězení, kde zamění též
své gatě a bundu za šedý oděv trestanců.
Nyní
právě kleli, což zaujímá obyčejně celou třetinu života těchto
znamenitých lidí.
Kigyó
proklel právě dědečka starosty, když Teher si vzpomněl, že neproklel
ještě starostovu tetku.
Nato
Kigyó obratně poslal do pekla matku starostovy tety, ale pak ať
vzpomínali, jak chtěli, seznali, že starosta nemá už žádných živých
příbuzných, proto prohlásil slavnostně Kigyó: „Mindt óróké, amen. Na
věky věkův, amen.“
Kolem
nich v dubině pásla se stáda vepřů z celé vsi Talomu, kvičelo a
chrochtalo to kolem, rylo v půdě, hledajíc žaludy, místy pobíhala
selátka a v líně tekoucím potoku váleli se vepři, libujíce si v
černém blátě, které chladilo tlustou jejich kůži, rozpálenou vedrem
slunného dne.
Byly
zde zastoupeny všechny možné barvy vepřového dobytka, od narůžovělé
kůže bezsrstné až po kudrnatou černou. Vepři, kanci, prasnice,
selátka, kanci s tesáky, kterými odstrkovali ostatní, chrochtajíce
hrozivě, tlusté prasnice, které každou chvíli činily zadost savé
touze selátek, chrochtajíce láskyplně.
A
kolem pobíhali dva psi, jakých používá se k hlídání těchto
užitečných zvířat a kteří pošli v dávných dobách zkřížením vlků se
psy. Svým pobíháním a štěkotem a ceněním zubů udržovali celé veliké
stádo v pořádku, takže oba beťárové mohli klidně ležet pod stromem,
aniž by musili sáhnouti po dlouhých bičích, válejících se v mechu.
Přece
však Teher vzal bič, když kolem běžel jeden starostův vepřík. Zvedl
bič a šlehl ho obratně přes záda, až vepřík kviče odběhl hledat si
jinde žaludy.
Vyliv
si tak zlost na starostově majetku, lehl si Teher opět pohodlně do
mechu, vypustil kouř z úst a sleduje ho, jak se vznáší pomalu v
bezvětří, řekl důrazně: „A co je starosta vlastně? Opilec, nic
jiného než opilec. A takový člověk zabraňuje mně, abych si vzal
Františku Homlókovu.“
Kigyó,
jeho soudruh, zvážněl a pravil: „Vypravuj mně ještě jednou, jak to
bylo.“
„Inu,
to je tak. Dva roky máme se s Františkou rádi. Chodívám tam někdy k
nim. Víš dobře, že si Homlókových vepřů vážím a vodím je na nejlepší
místa. Starý Homlók ničeho nenamítal, říkával vždy: „Ať jsi, hochu,
jen beťár, co na tom, já byl také jen beťárem dřív. A rozuměl jsem
tomu dobře. Kusy, které jsem dostával za mzdu, dobře jsem vykrmil a
pak výhodně prodal. Moji vepři šli dobře na odbyt. Ve stolici Zala
dodnes pamatují se na Homlókovy vepře. Někdy ukradl jsem nějaký kus
na účet medvědů a vlků. Za peníze stržené nakoupil jsem malé vepříky,
vychoval a opět dobře zpeněžil. Dvacet let jsem se namáhal a konečně
měl jsem tolik, že Birka sedlák dal svou dceru beťárovi. Proč bych
já tobě nedal také svou dceru? Jen pracuj pořádně.“
Šlo to
tedy dobře kupředu. Až předevčírem, když jsme přihnali domů a ty jsi
šel na víno, jdu jako obyčejně k Homlókovům. Starý Homlók sedí ve
světnici a naproti němu starosta Nárva. Tak byli zabráni v hovor, že
mne neviděli. Sedl jsem si ke krbu do kouta a poslouchám.
„Ferencz,
můj syn,“ povídá starosta, „má rád tvou Františku.“
„Není
z toho nic, příteli,“ řekl na to Homlók, „poněvadž už jsem...“
„Vypravuje se, Homlóku, že prý chceš dát svou dceru nějakému
prašivému beťárovi.“
Chtěl
jsem vyskočit, ale pak pomyslil jsem si: „Co asi odpoví na to starý
Homlók!“
Poslouchám a slyším: „Birka dal také dceru svou prašivému beťárovi,
totiž mně, starosto...“
Starosta se zarazil: „Tys nebyl nikdy obyčejný beťár, ale Teher, toť
zcela něco jiného. Nikdo neví, čí je syn. Říkají, že cikána. Nebyla
poctivá jeho matka, sloužila v panském dvoře. Jak žila, tak i
umřela, opíjela se, až se upila...“
„Starosto,“ slyšel jsem, jak povídá Homlók, „mrtvola v hrobě je
mrtvola. Tys zkazil ostatně také jednu ve Farádu. Dítě umřelo a
přesto by sis nemohl tu z Farádu vzít, poněvadž se to stalo, když
byl jsi již ženat. Všichni pijeme, bůh stvořil víno, ale ty piješ
nekřesťansky…“
„Chceš
tedy dát dceru ničemovi Teherovi?“
„Hodlám dát!“
„Víš,
že je Teher zloděj? Není dávno tomu, co se ztratila jedna
prasnice...“
„Vím,
byl jsem také beťárem.“
„A víš
dobře, že je Teher obecním pasákem vepřů a že ho mohu dát vyhnat?“
„Také
vím, ostatně beťár se neztratí...“
Tu
odešel starosta rozčileně a po jeho odchodu vystoupil jsem z kouta a
řekl: „Homlóku, slyšel jsem všechno. - Ty mně dáš tedy Františku?“
„Dám,“
odpověděl Homlók, „ale až se starostovi pomstíš za sebe, za mne a za
všechny beťáry.
Co
tomu říkáš, Kigyó?“
„Zapal
mu statek,“ navrhoval Kigyó, „počíhej si na něho a píchni ho dobře
nožem.“
Teher
zavrtěl hlavou: „To všechno nic není... Hřešíme,“ a vypustil klidně
kotouč dýmu z úst a leže počal si pohvizdovat, až jeho hvízdání
změnilo se v píseň.
Zpíval
jednu z písní beťárských, jak byla uprostřed pusty krčma a v krčmě
mladá krčmářka, která měla krásnou neteř. I zamiloval se beťár do
její neteře a tu krčmářka vyvedla ji daleko do pusty v zimě, aby tam
zahynula, poněvadž ji nepřála hezkému beťárovi. A když on se to
dověděl, zajel do krčmy a probodl srdce krčmářčino.
Kigyó
mu přizvukoval a nakonec zapráskal bičem.
V
doubravině dloužily se stíny stromů. Les se počal zatemňovat
večerním soumrakem. Byl již čas hnát stáda domů, i zahvízdali na
psy, vstali a vykřikli: „Huj há, háj hó!“
Mezi
zvířaty nastal čilý ruch. Ta, která se válela v trávě a v bahně,
zvedla se a přidala k ostatním. Psi pobíhali kolem a nutili všechna,
aby se skupila dohromady.
„Húj,
húj!“ Zapráskali pasáci biči, až ozvěna v lese zahučela jako rána z
pušky: „Prásk!“
A
stádo dalo se pomalu na pochod...
***
Starosta Nárva měl nepěknou vlastnost, že kdykoliv odněkud odcházel,
zůstal vždy stát za dveřmi, aby slyšel, zdali si o něm povídají.
Když
odcházel tenkrát od Homlóka, zastavil se též a naslouchal, zdali
Homlók nemluví pro sebe a tu k svému úžasu rozeznal hlas Teherův a
na to odpověď starého: „Dám ti Františku, ale až se pomstíš
starostovi za sebe, za mne a za všechny beťáry.“
Poloneživý sotva došel domů a zavřel se ve světnici. Zapomněl
strachy kouřit, ani jednou nepodíval se do džbánu vína, nikomu
neodpověděl na otázky, šel ležet a nemohl usnouti.
Strach
před pomstou Teherovou obnovil v jeho paměti staré povídání o
beťárech na Puszta Magyarádě, kteří před dávnými lety napíchli pána
panství na rožeň a upekli...
Surovost těchto lidí přišla mu znova a znova na mysl. Druhého dne
konečně se vzmužil a šel k obecnímu notáři tázat se o radu.
Obecní
notář, velmi mladý člověk, který teprve nedávno dokončil v městě
studia a přímo z ruchu městského života vytržen, zastával zde
jednotvárný svůj úřad, přijal polekaného starostu velmi vlídně.
Měl
dobrou slivovici, kterouž oslazoval si hořkost samoty ve vsi a jejíž
pátá sklenka trochu vzpamatovala ubohého starostu, takže počal
vykládat účel své návštěvy.
„Jsem
velmi nešťastný, vaše blahorodí, neboť zítra se mohu probudit s
podříznutým hrdlem.“
„No,
to byste se už neprobudil,“ řekl opravdově mladý notář, přičemž se
usmál.
„Mohu
být, vaše blahorodí, i jiným způsobem zabit. Mohu být uškrcen,
utopen, oběšen, zastřelen, rozpárán. Je to hrozné.“ Starosta utřel
si pot s čela rukávem košile, který mu sloužil za kapesní šátek.
„Mluvíte, příteli, divné věci.“
„Teď
mne vaše blahorodí vidí živého a za hodinu třebas najdou mou
mrtvolu. Bůhví co se mnou provede.“
„Ale
příteli, kdo?“
„Beťár,
vaše blahorodí.“
Notář
se zachmuřil. Věděl dobře, že s lidmi toho druhu není žertu. „A
vyhrožoval vám?“
„Nikoliv, osobně mně Teher dosud nevyhrožoval.“
I
vyprávěl starosta o své návštěvě u Homlóka.
„Že se
mně pomstí, to vím zcela určitě. Ale pomsta beťárů bývá hrozná. Proč
jen můj Ferencz mne posílal,“ naříkal Nárva, „vidím, že dny moje
jsou sečteny.“
Notář
poškrábal se rozpačitě na čele: „Což zavřít Tehera?“
„Chraň
bůh, vaše blahorodí, tu teprve bych skonal zlou smrtí.“
„A
kdybych já s ním promluvil?“
„Dám
plebánovi dvě zlatky, aby se za vás modlil, až tam půjdete.“
Přes
vážnost situace musil se notář usmát: „Mně přece neublíží. Půjdu tam
hned. Kde pasou?“
„V
Mérges (jedovaté) dolině.“
Notář
vydal se okamžitě na cestu, provázen děkováním starostovým. Vyšed ze
vsi dal se nahoru na nevysoký kopec. Pak šel silnicí dolů do
doubravin a čím více blížil se Mérges dolině, tím více klesala jeho
odvaha. Rychlý jeho krok změnil se v loudavou chůzi. Zapálil si
cigaretu a pomalu kráčel směrem, odkud ozýval se štěkot psů a
chrochtání vepřů.
Jako
včera, tak i dnes leželi Kigyó a Teher ve stínu dubu. Kigyó chrápal,
pohodlně jsa natažen na rozryté půdě a Teher přemýšlel o své pomstě
kouře z dýmky.
V
takovém stavu nalezl oba notář, když nerozhodně ocitl se pod dubem.
Teher
šťouchl Kigyóa a oba se posadili.
„Dobrý
den,“ pozdravil notář, když se přiblížil až k jejich nataženým bosým
nohám.
„Dobrý
den,“ odpověděli nedbale.
„Vidím, že se vám pěkně leží,“ navazoval hovor mladý notář, kterému
v tomto ovzduší bylo nevolno.
Psi
skákali kolem něho jako posedlí. Kigyó odehnal je bičem a opět si
lehl na zem.
„Není
dnes ani velké parno,“ pokračoval notář.
„Přisámbůh, není velké teplo,“ řekl Teher.
Notář
dodal si odvahy: „Jdu sem, příteli, stran starosty.“
Teher
neřekl ani slova.
Tím
upokojen pokračoval obecní notář: „Starosta náhodou dověděl se, že
bylo jeho rozmluvě s Homlókem špatně porozuměno a proto jménem jeho
pravím, že řekl to jen v náhlém rozčilení, v opilosti, abych tak
řekl...“
„Tedy
se mne ten opilec bojí?“ tázal se mladý beťár , vyskočiv se země.
Otázka
byla tak přímá, že notář byl nucen odpovědět: „Ano!“
„Tak
je dobrá...“
„Co
mám říct starostovi?“
„Nu,
že je dobře.“ Teherovi oči zasvítily a on ulehl opět pod strom.
Notář
uspokojen odešel a když oznámil výsledek své výpravy starostovi,
Nárva sklesl zoufale na lavici: „Když beťár řekne, že je dobře, tu
provede, co si umínil. Mne nezachrání nic, vaše blahorodí...“
Když
večer vyprávěl Teher Homlókovi o návštěvě notářově, tu starý Homlók
klidně řekl: „To ale neznamená, synu, že se nepomstíš.“
„Pomstím se, Homlóku,“ odpověděl beťár...
Minulo
léto, přešel podzim, nastala zima a sníh pokryl celou krajinu. Teher
ve své chatrči na konci vsi přemýšlel o své pomstě. Venku mráz
třpytil se všude, ale v srdci Teherově plál oheň pomsty. Zahříval ho
tak, jako by bůhvíkolik polen položil do praskajícího ohně v
ohništi.
Starosta zatím seschl strachy. Bylo mu jako odsouzenci, který neví,
kdy pro něho přijdou katané. Od beťára, kterého pohanil, nemůže se
nadíti milosrdenství.
Za
zimního dne odešel starosta do města udělat poslední vůli. Dlouho s
tím otálel, až konečně...
A
současně kdy přišel do města, vcházel tam druhou stranou Teher,
který tyto dny nespouštěl starostu z oka. Blíží se masopust. Je
třeba se pomstít a pak se oženit.
Jak se
pomstí, ještě nevěděl, ale že to bude kruté, to přísahal...
Starosta mu v městě zmizel. Rozmrzen odebral se do krčmy a vyšel
odtud až večer, zanedlouho potom, kdy starosta navracel se domů.
Nárva
si rozmyslil, aby udělal poslední vůli, neboť hned jakmile do města
přišel, takové teplo zaválo z jedné krčmy, že neodolal a vstoupil,
aby své tělo promrzlé zahřál douškem vína. Jakmile seděl v krčmě,
nezůstalo jen při jednom džbánku. Pil až do večera a pak vyšel do
zasněžené krajiny, nad kterou skláněl se večer.
Na
straně východní, kde ležela jeho rodná vesnice, počínalo být již
temno. Blížila se stále víc a víc z té strany zimní noc, zatímco od
západu hnala se na východ vánice.
Opilý
starosta viděl špatně na cestu. Víno a sníh ztěžovaly mu chůzi. Jeho
těžký kožich stával se ještě těžší, poněvadž sníh padal bez
přetržení. Usazoval se na jeho vousech, rozplývaje se teplým jeho
dechem a mrzna na rampouchy šlehnutím mrazivého vichru.
Kolem
dokola nic jiného než sníh a sníh, kterého každou chvíli přibývalo a
v kterém šlo se tak těžce. Nohy mu klouzaly v tom měkkém sněhu, až
najednou upadl. Snažil se povstat. Podařilo se mu to, ale náhle
zadul vítr, a jako by odtamtud přiletěla strašná únava, Nárva padl
tváří do hromady navátého sněhu.
Sníh
na botách tál a jako vousy obalila ledová kůra i jeho čižmy. Nemohl
povstat. Nejasně si uvědomil, že přimrzává. Náhle zdálo se mu, že
není zima, že je jaro a on že lehl si na sluncem vyhřátou mez...
Vtom
někdo jím zatřásl a zvedl ho a držel, aby nepadl: „Tak se hýbej,
starý opilče!“
„Dej
mně pokoj,“ zabručel starosta, konaje pokus, aby si opět lehl do
sněhu.
„Měl
bych tě zde nechat zmrznout,“ zabručel známý hlas, „ale neudělám
to.“
Silné
ruce chopily starostu do náruče; člověk kráčel s ním ke vsi. Slyšel,
že ho nesoucí proklíná a pak usnul...
Probudil se až doma v posteli, zabalen do peřin. „Co se stalo?“
tázal se udiveně.
„Ležel
jsi ve sněhu. Teher tě našel a přinesl domů,“ odpověděl jeho syn
Ferencz, podávaje mu k ústům láhev slivovice.
Když
mladý beťár přišel domů od starostů k Homlókovi a vyprávěl, co se
stalo, tu starý Homlók, bývalý beťár, nemohl se ubránit slz.
„Dost
dlouho,“ řekl vzlykaje, „čekal jsi na pomstu, až jsi se dočkal. Vy
mladí jste lepší než my staří. Já na tvém místě nechal bych ho
ležet. - Františku však přece nedostaneš...“
A toť
ta beťárská povídka...
A
zapřísahám se, že všichni beťáři, kondášové i kanášové, pasáci vepřů
od vrchů badačonských mají tutéž povahu.
|
Bilance válečného tažení hejtmana
Alserbacha
Šestnáctého června
ráno vylézal pan hejtman Alserbach
ze svého brlohu v zákopech s těžkou hlavou. Vykročiv do zákopů, spustil dle
svého zvyku: "Psi, prasata, prase, pse, prase, pse," ale zarazil se okamžitě.
Jeho hlas zněl nějak smutně a divně do nezvyklého
ticha. Slunce stálo již vysoko, ale podivné ticho rozprostřelo se v zákopech.
Hejtman Alserbach shledal, že zákopy jsou prázdné a
pusté. Kolem válely se ručnice, bodáky v pochvách, zavazadla, houně a všude, kam
se podíváš, poseto nevystřílenými patronami. Nahoře byly zákopy zdupány a celek
dělal dojem na hejtmana, že zde není všechno v pořádku.
Za jednou traversou ležela mrtvola kaprála Franka,
který tak dobře uměl kopat vojáky. Frank měl ještě v ruce revolver a v sobě
rakouský bodák, aby nebylo pochyby, kdo ho tak pěkně připíchl k zemi.
Hejtman Alserbach se zamyslil. Měl tak těžkou hlavu po
včerejšku a nějak pomalu mohl myslet. Jakási prázdnota byla pod tou holou
lebkou.
Včera byly narozeniny arciknížete Bedřicha. Mužstvu se
přečetl zvláštní rozkaz, že u příležitosti narozenin sluší vzpomenouti všech
hrdinských skutků divise. Mužstvo dostalo rum a pro pány důstojníky došel
jamajský rum.
Pak dal hejtman Alserbach ještě uvázati nenáviděného
Pavlíčka, poněvadž ten při čtení onoho zvláštního rozkazu rozehnal se rukou po
vose, která mu chtěla sednouti na nos.
Byl to vůbec jeden krásný den na frontě, ozářený
vzpomínkami na slavné narozeniny a rumem.
V osm hodin večer hejtman Alserbach slyšel nějakou
kanonádu. To měl již v sobě půldruhé láhve rumu.
V devět hodin večer poručil zpívat: "Ich hatt´ einen
Kameraden..." a střílet salvy proti ruským zákopům. V deset hodin viděl již myši
a přetrhl telefonní vedení u aparátu, když se mu drát zapletl mezi nohy.
Za chvíli na to mu šlápl jeho sluha ve tmě na ruku, ale
to již hejtmana Alserbacha neprobudilo. Spal jako dřevo, obrácený obličejem do
slámy.
A na konec tohle rozčarování, slunce vysoko na obloze a
zákopy prázdné a k zemi připíchnutý kaprál Frank.
Pomalu tomu začínal rozuměti, neboť věděl, že takové
případy se na vojně mohou stát. Nepřítel obejde posice a sebere všechno do
zajetí.
"Himlhergot," odplivl si do toho příšerného ticha
hejtman Alserbach, "jsem to kus vola, tohle mně jenom vysvětlete, jak to je
možné. Vždyť já jsem se svým batalionem v reservních štelunkách?"
Nikdo mu neodpovídal, jen celé okolí mlčky
přisvědčovalo, že dnes je možné všechno.
Hejtman Alserbach vylezl ze zákopů a velice ho
znepokojil ten velký klid v celém okolí.
V zadu za ním hořela vesnice a jen kdes v dáli bylo
slyšeti temné výbuchy granátů.
Stál tu v celém kraji jako jediný representant šedivé
uniformy. Všude kolem po návrších, v předu i v zadu prolínaly se kolem kolony
Rusů, všude ty ruské uniformy.
A hejtman Alserbach vycítil, že je spolknut v tom
přívalu a mimoděk dal ruce nahoru.
Měl nejvyšší čas. Na pokraji březového háje se objevila
kozácká hlídka.
Když k němu přijeli, velice se divil, proč ho nevezmou
s sebou a nedoprovázejí. Porozuměl, že o něho nestojí a že má jíti ku předu sám.
Ať jde jen rovně za nosem. Tam už najde etapní komando. Máme v plenu čtyři
generály a hejtman to nic není, pro takovou nulu není třeba se vracet, on dojde
sám.
Hejtman Alserbach šel jako stroj. Šel rozsáhlou rovinou
s březovými háji. Tou rovinou před ním měla kdysi jíti armáda rakouská. A k tomu
vítězství měl přidat kapku energie i jeho batalion.
A nyní jde jeho batalion do zajetí a on se za ním vleče
zničeně sám a sám.
A kolem něho šly ruské pluky, jelo dělostřelectvo a
nikdo si ho nevšímá.
Teprve u jedné vesnice dal se s ním do hovoru nějaký
zajatý Maďar, který se také někde opozdil. Nerozuměl ani slova, co mu povídá.
Poručil mu, aby držel hubu, načež Maďar řekl: "Nem tudom" a brebentil dál.
A zas šel sám, neboť Maďar dal se do žebrání mezi
tábořícími ruskými pěšáky.
V jakési úžlabině u silnice narazil hejtman na tlupu
zajatých říšských Němců, kteří tam odpočívali. Tam musel se k nim přidati a
Prušáci ho uvítali slovy: "Wir kennen unsere Oesterreicher – my známe své
Rakušáky".
Po cestě slyšel od nich samé hezké věci. Prušáci
svalovali všechnu vinu na Rakousko a když jim hejtman Alserbach řekl, že oni
tohle všechno začali, podíval se jeden gardista na něho tak hrozně, až hejtman
umlkl.
Pak byl pomalu večer a přišli do jedné vesnice, kde
hejtmana Alserbacha odvedli na etapní komando k výslechu. Živou mocí nemohl si
vzpomenouti, který pluk ještě byl na levo od něho v reservě. Řekli mu, že
dvacátý pátý. Podivil se, jak to všechno ví, a omluvil se svou opilostí.
Řekli mu také, že zajatý jeho batalion spí po stodolách
ve vesnici a že ho odvedou k jeho lidem.
A tak setkal se opět hejtman Alserbach s nenáviděným
Pavlíčkem, kterého včera nechal uvázat.
Hejtman Alserbach, když uviděl ve stodole opět své
lidi, cítil, že všechno s něho padá, co ho učinilo trudnomyslným po celý den.
"Psi, prasata, prase, pse, prase, pse," zařval podle
svého zvyku do stodoly, kde jeho lidi ještě nespali.
Otevřenými vraty prolínalo tam světlo měsíce, ve kterém
vyvstal před panem hejtmanem ze slámy pěšák Pavlíček. A hejtman Alserbach ucítil
náhle ránu a zjistil, že dostal jednu přes hubu, na to druhou, třetí.
Byly to velkolepé facky. V těch fackách bylo všechno,
jimi snažil se Pavlíček odplatit vše to, co zakoušel od hejtmana na pochodu s
maršovým batalionem od Samboru až po Bukovinu.
A z čista jasna zvedali se i ostatní, jeden po druhém,
přicházeli, mlasklo to a zas se ukládali mlčky do slámy.
Jen Kamnoušek, z jedenácté setniny, když dal hejtmanovi
dvě přes hubu, řekl: "Gott strafe England".
To byla totiž oblíbená věta pana hejtmana.
Hejtman Alserbach tak byl tím vším ohromen, že ještě
chvíli čekal, zdali nedostane ještě jednu a když již nic nepadlo, tiše odešel ze
stodoly.
Tváře mu velkolepě nabíhaly a on nebyl schopen
myšlenky, co se to vlastně stalo, jen nejasně si uvědomoval, že to s Rakouskem
praská, když hejtman nemůže strčit hlavu do stodoly, aby mu jeho vlastní vojáci
nenabili.
Později při prohlídce našli u hejtmana Alserbacha
zápisník s touto poznámkou:
"16. června 1916, Bartodějov. Dostal jsem od Pavlíčka,
Knura, Kosaly, Haláska po 3 fackách. Kríbler, Vezna, Hulata, Robes, Moučka,
Syrák, Kopolecký mně dali po 2 fackách, Khol, Barák, Bezděha, Brabec, Spatenka,
Dlouhý, Řehák, Záturecký, Zykán po jedné. Ostatní mužstvo mne nefackovalo,
poněvadž leželo v jiných stodolách."
A to byla bilance válečného tažení hejtmana Alserbacha.
|
Boje s domovníky
Jest
vskutku velmi zvláštní má nechuť k domovníkům. Což za to mohou, že
zamykají vrata domovní v hodinách večerních a že člověk jim musí
platit za otevření?
Jest
to obmezování osobní svobody, rozhodl jsem, rozbíraje dopodrobna
svou nechuť k domovníkům, a stejně mám zlost na ně, na vykonavatele
tohoto obmezování, jako na lidi, kteří první způsobili tento stav.
Ostatně jsem „dítětem doby“ (jaké to duchaplné vyjádření, bohužel
opsané) a zrozený v hříších svých rodičů (ještě duchaplnější a
dtto), kteří také nenáviděli, zejména o Novém roce, domovníky, jako
hodný jejich syn umínil jsem si, že vypovím, kamkoliv přijdu, boj
všem těm klíčníkům, boj, ve kterém někdo prohraje a ten někdo že
musí být oni, kteří šoupavým krokem za noci, osvětlujíce průjezd
zapálenou svíčkou, otvírají s bručením dvéře domů.
Domovníka, kde jsem dříve bydlel, hleděl jsem ušetřit a také jsem ho
šetřil, jsa velkomyslným, poněvadž ten byl tak hodný, že nechával
dvéře otevřeny po celou noc, neboť již v šest hodin byl vždy tak
opilý, že si lehl do postele a spal až do rána.
Chodíval jsem v noci, domů a vždy nalezl jsem vrata otevřena.
Domácí
pán tohoto domu měl srdce šlechetné: Zavolal mne k sobě a řekl:
„Ctěný pane, náš domovník jest nepořádný, ale omlouvám to jeho
stářím, vyhnal bych ho darebáka již dávno, kdyby nebyl mým
soukojencem.“
Slovo
„soukojenec“ slyšel jsem ponejprv a proto jsem se otázal: „Jak to,
dovolte?“
„To je
tak,“ pravil starý domácí. „Můžete toho někde užít. Jest to velmi
dojemné. Matka má byla velmi slabá a museli mne dát kojit. Není-liž
pravda, že může být z toho, povídka? A tak se stalo, že nynějšího
domovníka matka kojila mne současně s ním. To jest tedy můj
soukojenec. Puklo by mně srdce, kdybych ho vyhnal pro jeho
nepořádnost. O vás, ctěný pane, slyšel jsem, že chodíváte pozdě, v
noci domů. Proto učiníte mně vždy laskavost, že zamknete za sebou
dům, aby aspoň na několik hodin byl zavřený. Kdy obyčejně chodíte
domů?“
„Po
druhé hodině noční,“ odvětil jsem.
„Výborně, to se hodí,“ řekl pan domácí, „to se znamenitě hodí. Nikdy
neslyšel jsem, že by se zloději vloupali do domu před druhou hodinou
noční. Ostatně u nás není se čeho obávat, poněvadž mám na bytě sám
jednoho zloděje, ale přece opatrnosti nikdy nezbývá. Dávám vám,
ctěný pane, klíč od domu úplně zadarmo. Co tomu říkáte?“
„Pane,“ odpověděl jsem hrdě, „vy říkáte, že máte zloděje na bytu.
Dobře, ještě dnes dám výpověď.“
„Ale
dovolte,“ usmál se domácí, „ten zloděj vlastně už zlodějem není a
platí pořádně činži. Jest to zloděj ve výslužbě a nyní dělá
detektiva.“
„Přechovávač detektivů jako detektiv,“ řekl jsem uraženě, „a proto
dávám výpověď, nehledě ani k tomu, že jste mne urazil nabídkou,
abych zavíral dům po druhé hodině noční namístě vašeho soukojence.
Nedám se urážet. Och, jsem hrdý. V mých žilách koluje šlechtická
krev. Aspoň tak myslím od té doby, kdy zůstal jsem po příkladu
jednoho šlechtice dlužen za doutníky!“
Tak
jsem z ruky propustil příležitost míti zadarmo klíč od domu a býti
vlastně domovníkem.
Přestěhoval jsem se jinam. Tento dům byl činžák, a proto domovník
byl tučný chlapík, který urazil mé oko již při prvním setkání.
Předně
co mne urazilo, byla jeho nezdvořilost. Chlap byl tak nezdvořilý, že
když jsem odpoledne, kdy jsem se přistěhoval do podnájmu k jedné
vdově, šel domů, zastavil, mne zcela drze na chodbě a ptal se, kam
jdu.
„Předně vám do toho nic není,“ řekl jsem, „jest to neslušnost, ale
abych vám dokázal, že já jsem slušný člověk...“
„Jsem
zde domovníkem,“ vpadl mně do věty.
„A já
jsem slušný člověk,“ pokračoval jsem dále, „a proto vám řeknu, že
zde, bydlím.“
„A u
koho? Směl bych se ptát?“ tázal se posměšně tlustý domovník.
„U
paní Rádlové,“ odpověděl jsem.
„Ta má
vždycky na bytě takové,“ zabručel domovník.
„Jak
to, takové?“ tázal jsem se zlostně.
„Nu,
takové, takové,“ odvětil domovník klidně.
Počkej, chlape, myslil jsem si, jda do nového bytu, jak vidím,
neudělal jsem na tebe dobrý dojem, ale nemysli si, že ty na mne.
Vzbudil jsi ošklivost u mne, jakmile jsem tě uviděl. Boj jest
vypovězen. Přijímám.
Předně
prostudoval jsem domácí řád, zejména důkladně naučil se § 19
domácího řádu: „Domovní vrata otvírají se od 1. dubna až do
posledního října o 5. hodině ranní a zavírají se o 10. hodině
večerní, od 1. listopadu do posledního března otvírají se o 6.
hodině ranní a zavírají se o 9. hodině večerní.“
Dnes
jest 5. dubna, řekl jsem si prvého dne, uvidíme, zdali domovník
dodržuje přesně domácí řád a zavírá o 10. hodině.
Proti
svému zvyku přišel jsem již ve tři čtvrtě na deset domů a zpozoroval
jsem ku svému úžasu, že domovní vrata jsou zavřena.
Zazvonil jsem zuřivě několikrát za sebou. Za zavřenými vraty ozvalo
se klepání pantoflí, kde dvéře nedobře přiléhaly, zasvítily proužky
světla, zarachotil klíč v zámku a otevřely se domovní vrata.
Za
vraty stál domovník nastavuje ruku. Jak jsem měl chuť udeřit ho do
nastavené ruky! Opanoval jsem se však a kráčel dále.
Tlustý
domovník zamkl vrata a šouraje se za mnou, pravil: „Mladý pán dneska
nemá pětník?“
Mlčel
jsem a zahýbal do chodby.
Domovník za mnou klepal pantoflemi, jejichž údery tichou chodbou
zněly: „Pětník, pětník, pětník.“ Náhle se zastavil, položil svícen
na zem a řekl: „Mladý pane, jsou němý nebo co?“
Aniž
bych odpověděl, stoupal jsem z chodby na schody a za mnou zněl ještě
domovníkův hlas: „Mladý pane, jsou mi dlužen pětník, tak nedělají
špínu.“
Musel
jsem se usmát jeho naivnosti: Ten člověk myslí, že může zavírat dle
své libosti, aby mohl brát peníze. Ba chce za to, že překračuje
domácí řád, ještě peníze. Což pro něho neplatí předpis, že domovní
vrata zavírají se od 1. dubna až do posledního října v deset hodin?
Nu, podíváme se!
Následující večer opět ve tři čtvrtě na deset zvonil jsem zuřivě u
domu. Klepání pantoflí, zarachocení klíče.
Domovník stál za vraty, opět nastavoval ruku a řekl: „Se včerejškem,
mladý pane, šesták.“
Neodpověděl jsem a mlčky kráčel k svému bytu.
„Mladý
pane,“ křičel za mnou, „nedělají si kašpara. Jsou mi dlužen šesták.“
Naivní
člověk!
Následující den opakovalo se to samé. Domovník uvítal mne slovy: „S
dneškem patnáct krejcarů.“
Samo
sebou se rozumí, že jsem neodpověděl. Neříkal mi již mladý pane.
Užíval prostě slova pane, vkládaje do svého přízvuku mnoho
pohrdlivého tónu. Poprvé ve svém životě slyšel jsem slovo „vy
špindíro“, kterým za mnou volal.
Tak se
to opakovalo celý týden. Když řekl: „Pane, s dneškem pětatřicet
krejcarů,“ zdálo se mně, že za ten týden o polovičku zhubeněl.
„Kdy
to skoncujeme, pane,“ křičel v ten den za mnou na schody. „Chcete si
ze mne dělat blázna? Nebo jste takový mladík?“
Stále
jsem mlčel. Mlčel jsem po celých čtrnáct dní, zvoně pravidelně každý
den ve tři čtvrtě na deset.
„Sedmdesát krejcarů, špíno!“ křičel za mnou čtrnáctého dne domovník.
„Sedmdesát krejcarů! Kdy mně dáte sedmdesát krejcarů? Křičel to ve
tmě, poněvadž už třetí den, když viděl, že se vracím domů, zhasl
hned vždy svíčku, koje se patrně nadějí, že se ve tmě na schodech
potluču.
Mé
hrobové mlčení přivádělo ho pomalu do zoufalství.
Když
za tři neděle otvíral mně opět v tu dobu vrata, nastavená ruka
třásla se mu a hlas jeho byl nějak třaslavě zabarven.
„Dělá
to zlatý a pět krejcarů, pane,“ pravil zamykaje vrata. „Co tomu
říkáte?“
Nic.
Mlčky jako jindy šel jsem domů.
Za
mnou plynulo na schody tlumené vzdychnutí a hlas: „Dělá to zlatý a
pět krejcarů.“ To nebyl již vyzývavý hlas, to bylo jakési zoufalé
volání ve tmách, prosba o milost, hlas, vyzývající, abych opět
duševní pokoj vrátil tomu muži, bych odpověděl, aby věděl, na čem
vlastně je.
Posledního dubna otevřel mně nesměle dvéře a pravil tiše: „Dělá to
šestadvacetkrát pět krejcarů, to je zlatý třicet krejcarů.“ Zamkl
dvéře a tázal se ještě nesmělejším hlasem: „Zítra na prvého?“ a
chystal se zhasnout svíčku.
Nezhasl si ji však, zůstal stát s otevřenými ústy. Promluvil jsem
totiž: „Ano, zítra to vyrovnáme.
Domovník se vzpamatoval a pravil: „Jest dobře, mladý, pane!“ A šel
mne s rozsvícenou svíčkou doprovodit až do druhého poschodí.
„Zítra
to urovnáme,“ řekl ještě jednou důvěrně u mého pokoje.
„Ano,
zítra,“ odpověděl jsem usmívaje se.
Bylo
slyšet jeho veselý hvizdot, když sestupoval po schodech dolů.
Ráno
jsem ho potkal. Nespal asi radostí celou noc ve volné chvíli ani
okamžik, měl pod očima kruhy.
Řekl
mně: „Má poklona, mladý pane! Tedy dnes.“
„Ano,
dnes.
Přišel
jsem domů o druhé hodině noční. Zazvonil jsem a netrvalo dlouho,
domovník přiběhl.
Vytáhl
jsem z kapsy dvacet haléřů. „Zde máte za své namáhání,“ řekl jsem
klidně.
„Ano,“
usmál se nic netušící domovník zamykaje vrata, „a ještě dostanu
zlatý třicet krejcarů.“
„Tak
pojďte s sebou,“ řekl jsem, také se usmívaje.
Když
jsme přišli na konec chodby, kde visel v rámu zasklený domácí řád,
pravil jsem: „Posvěťte laskavě nahoru.“
Nic
netušící muž posvítil a já spustil: „Tak, teď se podívejte na konec
§ 19 domácího řádu. Čtěte. Za otvírání vrat platí se poplatek po
půlnoci deset krejcarů. Jakým právem chcete ode mne zlatý čtyřicet
krejcarů za otevření domu ve dvě hodiny v noci?“
Domovník počal zaraženě koktat: „Od 5. dubna až do posledního
otvíral jsem vám vždy ve tři čtvrtě na deset. Zůstal jste dlužen
zlatý třicet krejcarů, a včera jste řekl, že to skoncujete.“
„To
také skoncuji,“ pravil jsem klidně. „Jen si přečtěte začátek § 19
domácího řádu. Vidím, že nemáte k tomu dosti síly. Přečtu vám to
sám. Domácí vrata zavírají se od 1. dubna až do konce října o desáté
hodině. Vy jste, pane, libovolně zavíral vrata v dubnu o 9. hodině.
Vy jste překročil domácí řád, za jehož plnění odpovídáte. Vy jste
provozoval hrůzovládu, pane. A já vám nejsem nic dlužen a také
nezaplatím.“
Pásl
jsem se radostně na jeho změně v tváři. Domovník počal koktat cosi o
klekání a o svatém Jiří, o spotřebě plynu, pak chytil se za hlavu.
Svíčka vypadla mu z ruky, dal ruku na srdce, vykřikl: „Ženo, děti!“
a klesl na schody. Ranila ho mrtvice!
Poněvadž v domě říkali, že jsem vinen jeho smrtí, odstěhoval jsem se
jinam.
Domovník toho dvoupatrového domu zdál se býti velmi slušný člověk,
pozdravil mne hned uctivě slovy: „Milostpane!“
Oděn
byl velmi slušně, takže dělal dobrý dojem. Nenosil jako jiní čepici
a špinavé kalhoty, které mne vždy uváděly v odpor, neklepal po celý
den pantoflemi jako jiní, neměl opilé vzezření, nestál jako mnozí
před domem, když posluha na vozíku přivezl celý můj majetek,
skládající se z jednoho kufru a haldy novin.
Jak
říkám, velmi dobrý dojem udělal na mne. Dojem byl tím větší, když
jednou potkal mne zrána a řekl: „Sloužil jsem v Bosně, milostpane.“
V
květnu mám zvyk, že chodívám až ráno domů, což činím jen z toho
důvodu, že jsem poetické duše a krásné květnové ráno vždy mne
nadchne k básnění.
Tak
jsem také tento květen chodil ráno domů, až jednou, když přišel jsem
již v půl šesté, shledal jsem, že domovní vrata jsou zavřena.
Zazvoním, a když se objevil domovník, celý rozespalý, bral jsem se
klidně dále, ačkoliv mrzel jsem se v duchu, že domovník zklamal mou
důvěru. Vždyť má se otvírat o páté hodině ranní.
„Neplatím vám nic,“ řekl jsem k němu, „vy jste, jak vidím, zaspal a
vrata neotevřel.
„Až v
šest hodin, milostpane,“ odpověděl domovník, „otvírají se vrata.“
„Podívejme se,“ pravil jsem rozhorleně, „od čeho jsou domácí řády?“
„My
nemáme žádný domácí řád,“ odvětil domovník, u nás jest samá pořádná
partaj.“
„Ale
nepořádný domovník,“ pravil jsem. Napadla mne myšlenka. Podíval jsem
se na něho. „Jak se opovažujete v takovém oděvu otvírat dvéře,“
tázal jsem se přísně, „vždyť máte na sobě jen podvlékačky a košili.
Víte, co je to mravopočestnost? Kdybych byl dívkou, víte, že bych se
rděl, ačkoliv mne to jako mravného muže také uráží?“
„Deset
krejcarů!“ volal za mnou domovník.
„Nikdy!“ křičel jsem nazpět. „Nikdy vám nezaplatím, když vy
nestydíte se v takovém úboru otvírat domovní vrata. Mrzí mne, že
jsem se ve vás zklamal.“
Šel
jsem ležet a dlouho jsem nemohl usnout. Tak ke všemu zde nemají ani
domácí řád. Dobrá! Mohu potom dělat, co je mně libo. Mohu se vracet,
kdy chci a neplatit za otevření, mohu dělat rámus, mohu hvízdat,
mohl bych čmárat po zdích, mohl bych štípat dříví v kuchyni, mohl
bych otloukat omítku na chodbě, mohl bych polévat chodby, co bych
ještě všechno mohl dělat!
Vracel
jsem se libovolně v noci domů a neplatil jsem, jda po schodech
zpíval jsem a hvízdal, na všech stěnách chodby psal jsem verše,
pozval jsem si jednoho známého, který dovedl kreslit a ten nakreslil
uhlem na chodbu domovníka ve spodních kalhotách.
Až
konečně se do toho vložila domovnice. Stalo se to takto: Vrátil jsem
se asi o 3. hodině ranní a k mému zděšení šla mně otevřít domovnice.
Ve spodničce, držíc velký klíč v jedné a malou petrolejovou lampičku
v druhé ruce, vypadala příšerně.
„Na mě
si nepřijdou,“ spustila, jakmile jsem vstoupil, „na mě jsou krátký,
voni lumpe, ještě jednou vám povídám, můj muž má podágra z toho
všeho, von se nastyd vod tý doby, co jsou voni tady na bytě.“ A
řekla mně toho ještě víc.
Se
ženskými zásadně boje nevedu a proto jsem mlčel.
„Vode
dneška votvírám já,“ sípala za mnou, „a řeknu jim toho ještě víc a
vždycky jim něco řeknu.“
Radši
jsem se z toho domu odstěhoval. „Proč radši?“ tázal jsem se sám
sebe. „Proto,“ upokojil jsem se, „že má zášť platí jen domovníkům a
ne jejich ženám.“
Hlavním bodem mého boje s domovníky bylo hledět je zkrátit na jejich
neodůvodněném příjmu a proto našel jsem si byt s klíčem od domu.
Byla
to velmi hodná kvartýrská, u které jsem bydlel a která, když mně
odevzdávala klíč od domu, řekla: „Vy máte asi noční zaměstnání?“
„Ovšem,“ odpověděl jsem prostě, „někdy jest to mrzutá věc, že
hostince se zavírají už ve dvě hodiny v noci.“
Bylo
to pro mne rozkoší, když jsa pánem celého domu, maje klíč v kapse,
ubíral jsem se v noci domů. Jak hrdě vyňal jsem vždy přede dveřmi
klíč a jak s blaženým pocitem zastrčil do zámku. Naslouchal jsem
blaženě, jak pero zámku se otvírá se zvukem „rup! rup!“
Kde
jsi, domovníku? Nepotřebuji tě.
Jednou
ráno, když jsem, vrátiv se pozdě, spal tvrdě, probudil mne hluk a
hlasy na chodbě. Ozvalo se zaklepání a když jsem otevřel, spatřil
jsem strážníka: „Pardon,“ řekl strážník, „vám neukradli nic?“
„Jak
to?“ tázal jsem se udiveně. „Někdo nechal v noci klíč ve vratech a
nějaký zloděj vnikl do domu. V prvém poschodí okradli kancelistu,
domovníkovům ukradli peřinu.
„Prokristapána,“ vykřikl jsem radostně, „okradli také domovníka?“
„Ano.“
Ten
někdo, kdo nechal klíč ve vratech, byl jsem já, nebylo pochyby. Klíč
nikde. V kabátu, ve vestě, zkrátka nikde.
Nikdo
z celého domu kromě mne neměl klíč od domovních vrat. Dostal jsem
výpověď, na druhé straně měl jsem však zadostiučinění, že osud
zvolil si mne za nástroj. Domovníkovům ukradli peřinu! Osud se mstil
za mne.
Byt
našel jsem si nahoře na Vinohradech. Znamenitý byt. Vyhlídka do
zahrad. Možná, že zde chtěli založiti vilovou čtvrť. Z domu muselo
se jít přes dvorek u zahrádky a za dvorkem byla zeď a do té byla
teprve zasazena domovní vrata. Chtěl-li domovník otevřít dům, musel
napřed otevřít dvéře na dvorek a pak jít přes celý dvorek a vrata na
ulici odemknout.
Jak
říkám, stavěli zde snad kdysi vilovou čtvrť, poněvadž v té ulici
byly samé takové domy, nanejvýš dvoupatrové se dvorkem a domovními
vraty ve zdi.
Mám
duši vojenskou. Hned když jsem najímal byt, zpozoroval jsem ten
dvorek a vrata na ulici. „Výborně!“ zvolal jsem v duchu,
„domovníkovi zde nemusíš dát ani krejcar, přijdeš-li po zavření.
Hleď! Napřed zazvoníš. Zvonek je na zídce, pak zídku přelezeš,
skryješ se na dvorku v rohu, kde je ten keř a když domovník půjde
přes dvorek k vratům, ty zatím rychle dveřmi skočíš tiše na chodbu a
domů. A pak je to romantické, vždyť teď již pomalu samá próza bez
romantiky převládá.“
První
pokus se velmi dobře zdařil. Zazvonil jsem, přelezl zídku, skryl se
v temnu keře, domovník otevřel dvéře, na chodbu a kráčel přes dvorek
s klíčem ku vratům. Netušil nic! Vyklouzl jsem tiše z keře, jeden
skok, lehký, kočičí a již jsem byl na chodbě. Tiše vzhůru po
schodech a když také tak tiše otevíral jsem dvéře svého pokoje,
slyšel jsem dole láteření domovníka, že někdo si udělal legraci,
zazvonil a utekl.
Opakoval jsem to třikrát vždy se zdarem. Domovník strašně nadával a
otevřel rychle vrata na ulici, vyběhl až doprostřed ulice pátraje,
kdo zas zvonil.
Dělal
jsem to již zcela mechanicky. Jednou v růžové náladě vracel jsem se
domů a zase stiskl zvonek, přelezl zídku a běžel jsem do kouta skrýt
se v keři. Hrůzou jsem zkameněl. Keř tam nebyl. Přelezl jsem zídku
cizího domu.
Co
teď? Nežli jsem mohl dáti myšlénky dohromady, otevřely se dvéře na
dvorek a v nich objevil se domovník. Dal jsem se na útěk k zídce.
Domovník za mnou. Přehoupl jsem se přes zídku napolovic, když vtom
on mne nazpátek strhl na dlažbu dvorku, padl na mne celou tíží svého
těla a křičel ze všech sil: „Pomóc, pomóc!“
Přiběhla patrola a vysvětlilo se vše. Ten ničemný cizí domovník byl
tak smělý, že chtěl na mně ještě 20 haléřů za otevření.
A
dnes? Dnes jedu na venek, kde není domovníků, na malou, tichou
dědinu, kde chci vypracovati stanovy Mezinárodního spolku proti
domovníkům.
|
Bojovnost vídeňských
křesťanských sociálů
O vídeňských
křesťanských sociálech již dávno bylo známo jedno: že totiž kradou, a to
hlavně jejich vůdcové, o plattenbrüdrech nemluvím. V zastupitelstvu
vídeňském městském každou chvíli propukne nějaká špinavá aféra. Jejich mladá
generace, která studuje, nosí bílé buršácké čepičky. A to je také to jediné,
co je bílého na celé straně křesťansko-sociální.
Když se jeden křesťansko-sociální poslanec v létě odstěhoval na venkov,
zakázali mu, aby v potoce pral si svoje prádlo.
Tak bylo špinavé! Poslední dobou víme o té straně ještě jednu věc, že totiž
blázní.
Možno to pojmenovat evropským neštěstím. Jak to začalo, bůhví. Psychiatři,
kteří ošetřují nyní některé vídeňské křesťanské sociály, tvrdí, že zhoubná
duševní choroba byla již dávno zahnízděna v nich a že to právě mohlo
najednou propuknout, když to bylo s tím panem Procházkou.
Jeden, kterého ošetřují v mödlingském blázinci, jmenuje se Karel Waldhammer,
byl až do poslední chvíle městským vídeňským radním. Jest to ten muž, který
nakazil dr. Neumayera. Pokousal ho při jednom protisrbském projevu na
radnici. Dr. Neumayera mimochodem řečeno ošetřuje výborný psychiatr Müller,
universitní profesor. Dal též té nemoci duševní zvláštní název: Imbecillitas
bellicosa, válečné zblbnutí.
Historie zmíněného Karla Waldhammera jest zajímavě dojímavá. Když má nebohý
muž jasnější chvíle, říká, že mu Srbové vlezli na mozek.
Jinak však chodí po koridoru, šermuje rukama a křičí: „Bum, ratata bum,
ratata bum bum!“
Dr. Neumayer zas křičí jen: „Bum, bum, tradá! Bitte schön, bringen Sie mir
Messer!“
Je tam též portýr z vídeňské radnice, který celé noci prokřičí v izolaci: „Steck
deine Fahne aus, du dummer Kerl von Wien!“
Karel Waldhammer, kterého sami lékaři vydávají za prototyp imbecillitatis
bellicosae, trpíval z mládí silným bolením hlavy.
Když počal chodit do školy, tu utrhával křídla a nohy mouchám. Jednou z
pouhé svévole vypíchl násadkou oko kočce domovnice.
Byl však již od mládí veden ke zbožnosti a ve třech létech uměl Otčenáš i
pozpátku. V jinošských létech trpěl hysterickými záchvaty. Jednou na pouti v
Maria Zellu svlékl se donaha a ohrožoval s růžencem v ruce poutnice. To
přimělo k tomu úřady, aby byl prozkoumán jeho duševní stav. Lékaři zjistili,
že jde o klamné představy vzniklé z náboženského šílenství.
Bohužel nebyl internován po delší dobu v žádném ústavě toho druhu.
Na vojnu ho neodvedli, poněvadž měl hrb a šilhal.
V třiceti letech stal se kostelníkem v IX. okresu.
Méně však bude známo, že Karel Waldhammer jest jedním ze zakladatelů strany
křesťansko-sociální. Stalo se to takto: Když mu bylo třicet pět let, dostal
jednou v noci křeče a zjevil se mu svatý Augustin. Tehdejší nebožtík probošt
od Štěpána tenkrát prohlásil: „Das ist sehr fajn, to potřebujeme.“ Povolal
ho k sobě, měl s ním rozmluvu a Karel
Waldhammer zmizel z Vídně. Našli ho četníci po měsíci v lese na Vídeň-ském
Sněžníku v jedné jeskyni, kde se živil kořínky a žížalami. Četníci říkali,
že strašně zapáchal, ale to nevadilo. Kdo by z katolické Vídně nevěděl, co
je to za radost mít vlastního poustevníka. Vystavěli mu tam z veřejné sbírky
domeček. Karel Waldhammer dal ho hodně vysoko pojistit a pak si ho podpálil.
Vyneslo to pěkné peníze, ačkoliv mu shořely v tom spáleništi nějaké staré
kšandy a jedna onuce. (Tu druhou používal jako kapesníku.) - Vrátil se do
Vídně, vybral pojištěný obnos a počal obchodovat s děvčaty. To mu vynášelo
tolik, při jeho skromném, bohulibém, nábožném životě, že se mohl zařídit sám
pro sebe. Jeho vykřičený dům těšil se velké návštěvě a právě v jednom
salónku v prvém patře byla založena strana křesťansko-sociální. Pak to šlo
rychle kupředu. Stal se městským radním. Žil spokojeně, oženil se pěkně,
chodil do kostela denně a obden ke zpovědi, a tak jednou za měsíc dostával
křeče. A teď do toho přišel pan Procházka. Byl ve vinárně a koupil si
Reichspost. Ke svému ustrnutí přečetl si: „Konsul Procházka ermordet“ a
ustrnulý pan Karel Waldhammer četl dál: „Jak se nám sděluje, počínali si
Srbové s panem Procházkou ukrutně. Rozpárali mu napřed břicho a pak
prodávali jeho střeva mezi srbským obyvatelstvem Skoplje pro štěstí, jeden
centimetr za pět dinárů.“
Pan Karel Waldhammer hodil novinami na stůl, popadl židli, hodil ji
číšníkovi na hlavu a za hrozného řevu: „Vraťte mu jeho střeva, do zbraně,
vraťte mu jeho střeva, do zbraně, pryč se Srbskem!“ vyřítil se na ulici,
skočil do drožky a za sběhu lidí dal se odvézt k srbskému konzulátu. Srbský
konzul od té doby pohřešuje svého malého ratlíčka, který v nešťastné chvíli
vyběhl před vrata konzulátu. Karel Waldhammer ratlíčka unesl a doma upekl.
Kouleje očima přinutil celou rodinu, aby ratlíčka snědla. Přitom, když
ratlíčka obírali, řval: „Pryč se Srbskem, my tam musíme táhnout.“
Ráno sebral svého dvanáctiletého kluka a odvedl ho do nejbližších kasáren,
kde žádal, aby kluka jmenovali jenerálem. Myslelo se tenkrát, že byl opilý,
cm však opilý nebyl, on byl vlastenecky rozechvěn.
Když ho vyhodili z kasáren, šel do závodu se zbraněmi a objednal si pět set
loveckých ručnic a pět set revolverů. Nato šel na poštu a telegrafoval
na ministerstvo vojenství: „Chci jít na Srby, aby vrátili panu Procházkovi
jeho střeva.“
Večer šel do zasedání vídeňského městského zastupitelstva a pokousal všech
152 členů.
Nejvíc pokousal pana dr. Neumayera, slavného vídeňského starostu. A teď
víte, jak už dopadli. Ti pokousaní pokousali zas jiné kamarády i nekamarády
a nyní je krmí hromadně lékaři brómem, píší zajímavé vědecké úvahy o
imbecillitas bellicosa, o válečném zblbnutí.
|
Když vyšel abbé Petr do polí se svými dvěma svěřenci, Vratislavem a
Bohumírem, hrabaty z Bohdalce, českými šlechtici u věku deseti a dvanácti
let, byl jasný a čistý den.
Abbé Petr, stoje na zelené louce, rozmáchl se rukou kolem sebe a pravil,
ukazuje na hory a široširý kraj: „Zde vidí Vaše Urozenost slávu díla
Stvořitelova. Vidí továrny, dráhu, hory, lesy. Potoky vinou se jako stříbrný
had, v lesích zpívají ptáci, na horských úbočích kvete podzimní vřes.
Milujte, Urozenosti, tvůrce všech těch líbezných věcí. Ostatně se můžeme
posadit. Vidím v duchu krásné jitro na kubánských ostrovech, vidím plantáže
tabákové. Pozoruji i v tom ruku Stvořitele.
Tropická příroda obdařila krásné ostrovy západní Indie množstvím výtečného
tabákového listí. Bůh stvořil černochy, aby hleděli využitkovati této boží
laskavosti, a oni tak pilně činí jako pracovité včelky. A hle, Stvořitel
vede jich ruku k tomu, aby sušili listí této aromatické rostliny, a oni z
listů tabákových kroutí doutníky, které rozváží se do celého světa. Tyto
výrobky přicházejí do Havany a odtud po lodi do Evropy a do Čech. Bůh nedá
zahynouti lodi, vezoucí tento drahocenný náklad, a ochraňuje lodníky svou
pevnou rukou. Když přijede loď ku břehu, bedny opatrně složí se v přístavu,
a hle, vizte, Vaše Urozenosti, mám zde takový jeden doutník, výrobek zbožné
generace černochů. Vidíte, Urozenosti, že zapaluje ho, činím tak s upřímnou
láskou k Bohu Stvořiteli, který chrání plantáže v západní Indii před
pohromami.“
„Ano,“ řekl, vypouštěje obláčky dýmu do vzduchu, „pozorujte, jak vonný kouř
vznáší se jako smírná oběť.
Vězte, že kouřím jen z úcty k těm zbožným pracovníkům černé tváře, kteří
vzdávajíce díky Bohu za úrodnou sklizeň, i sou tak dobrými křesťany. Ano,
Urozenosti, ve všem vidět ruku Stvořitelovu. Ať se podíváte kolem na cokoli,
vše jest pomníkem boží slávy. Vizte jen, jak na podzim příroda pes-tře je
zabarvena, jak listí tam naproti v háji hraje všemi barvami. A nad tím vším
vévodí svou krásnou barvou ohnivá záře plodů jeřabin. Stvořitel pamatoval tu
na nás ve své neskonalé milosti. Toť, Urozenosti, boží sláva. Ale Bůh
nechtěl jen, aby barvami nadchl se bídný tvor lidský k opěvání boží slávy a
neskonalé moudrosti, Stvořitel všehomíru přichází jako pomocník lidstva ve
všech jeho utrpeních, zná dobře, co mu prospívá, dává zráti lahodnému ovoci,
ba i ty rudé plody jeřabin přenechává lidstvu ku zužitkování. Lidstvo
odedávna trpí různými chorobami duševními i tělesnými. Malátné tělo činí i
lidského ducha malátným, ale Bůh ukázal již dávno na různé plodiny, ovoce,
rostliny a byliny, z nichž připravené nápoje jsou sílícími prostředky. A tak
lidstvo, vedeno božským vnuknutím, z jeřabin vyrábí tento nápoj.“
Abbé Petr se zbožným pohledem vytáhl z kapsy své kleriky slušně objemnou
láhev jeřabinky, a polykaje velkým douškem zlatožlutý likér, pozvedl hlavu k
nebi a bylo mu tak blaze ...
Položil vedle sebe láhev jeřabinky a mluvil dále: „Ano, Urozenosti,
neskonalé milosrdenství boží dává tu podnět k různým úvahám a nejlépe jest
oddávati se jim právě v boží přírodě, která i tím nejmenším broučkem chválí
slávu boží. Hle, jak je zde příjemně! Na louce jsou květiny, tu poletuje
muška, tu brouček, tam zas vidíte krtiny a víte, že pod tou hromádkou hlíny
žije krtek. Dole u potoka jsou pak ještě žáby a tam v lese, tam teprve jest
plno tvorů, kteří chválí dílo Stvořitele. Ptáčkové na větvích, veverky na
stromech, lišky v doupatech a jiní a jiní tvorové vyšli též z boží dílny. A
Stvořitel těmi různými skutky své lásky k lidem chtěl lidstvu prospět a
ukázat, že on vpravdě je miluje a jest jeho otcem nebeským.
Bůh proto oživil řeky, pole a lesy různými živočichy, kteří dávají užitek a
slouží k oslavě jména Hospodinova. Zajisté, že Vaše Urozenosti viděli již,
jak zajíc ubíhá a jak sestřelen klesne, aby v neskonalém milosrdenství božím
lidem poskytl chutnou potravu. A jest to právě zaječí hřbet, pečený na
smetaně, který jest tak dokonale chutný, že právě tím dokazuje člověk svou
nepatrnost vůči Stvořiteli, neboť bez jeho vůle a láskyplnosti k nám hříšným
tvorům lidským nemohl by nikdo takhle sáhnout do kapsy a vybalit z papíru
takovýto hezký kousek pečeného zajíce, jako já nyní činím. Ptám se vás, mohl
by tak učinit bídný, hříšný lidský tvor bez božího pokynu?
A když nožem zajedu,“ pokračoval, krájeje zaječí pečeni a vkládaje pěkná
sousta do úst, ,,tu teprve jasně chápu onu pečlivost boží o lidské dítky a
vidím před sebou celou přírodu, nejdokonalejší dílo Stvořitele.“
Zapil zajíce jeřabinkou a pokračoval: „Jaký jest strastiplný život lidský,
jak ubohý jest takový lidský tvor a jak by byl neskonale bídný, kdyby Bůh mu
odepřel spánku! Jaké hymny daly by se však napsat o tom, kdy člověk unavený
pomalu usíná. A což když pod širým nebem v boží pří-rodě poskytne mu Bůh
osvěžujícího spánku, kdy usíná s modlitbou na rtech uprostřed boží
slávy...?“
Abbé Petr zkřížil ruce pod hlavou a za chvíli bylo slyšet jeho spokojené
chrápání.
A uprostřed palouku seděli jeho svěřenci, zaraženě naslouchajíce, jak píská
jejich vychovatel nosem uprostřed té boží slávy.
|
Br. Jiří
Pichl
nár.
soc. redaktor a obecní starší na Královských Vinohradech
Moudré
kterési přísloví praví: Nesuďte dle zevnějšku! Často drsná skořepina
tajiti může ušlechtilé jádro i naopak.
A
skutečně: kdybychom měli souditi dle zevnějšku, pokládali bychom
bratra Pichla za nějakého miniaturního Babinského, Roszu Šandora či
Rinalda Rinaldiniho. Jeho ponurá tvář s obrovskými vyježenými kníry
a zarputilýma očkama za skly skřipce nevzbuzuje v člověku důvěry.
A
zatím v pravém odporu se svým odstrašujícím zevnějškem je br. Pichl
jedním z nejsrdečnějších lidí v Čechách, který veškeru svou mírnou
moudrost a uhlazenost ukládá pečlivě do svého žurnálu, ačli ji
předtím už dobrosrdečně neroztrousil ve svých přednáškách mezi
důvěřivé posluchače.
Jeho
sebevědomí nejde sice tak daleko, aby svůj žurnál pokládal za
nejlepší na světě, ale je přesvědčen v hloubi duše, že po New York
Heraldu, Times, Daily News a Matinu je hned na prvním místě jeho
list, co se týče úvodníků.
Redaktor Pichl je veskrze mužem pokroku a tak i jeho žurnál
předhonil během času sám sebe a vychází nyní vždy o den dříve:
úterní číslo v pondělí, páteční ve čtvrtek, sobotní v pátek atd.
Mimo
svůj list je br. Jiří Pichl vynikajícím řečníkem a je na požádání
vždy ochoten přednésti svůj skvělý repertoár, který vozí s sebou po
vlastech a jenž sestává ze tří prohloubených přednášek: O bitvě na
Bílé hoře, O Svatopluku Čechovi a O úkolech vzdělávacích spolků.
Cyklus tento rozšířil právě o čtvrtou přednášku Dojmy z cest po
Cařihradě; bylť se v tomto exotickém městě zdržel půldruhého dne,
kteréhožto času využil znamenitě k tomu, aby rozšířil mezi Turky
hnutí antimilitaristické a agitoval proti zamýšlenému vyhubení
pouličních psů cařihradských.
Zbývá
ještě uvésti několik životopisných dat: Br. Jiří Pichl narodil se…
ale nikoli, to nesmíme prozraditi! Redaktor Pichl je zaručeně
zachovalý mládenec a nesnese, aby se mu někdo probíral v křestním
listě. Je to příslovečná známá skromnost všech starých panen a
konzervovaných mládenců. Zachovalost jeho je skutečně prokázána, což
můžeme s uspokojením konstatovati, neboť ani jeho političtí odpůrci
nemohli mu doposud ani jednoho levobočka vyčísti - a to znamená
mnoho v našich poměrech!
Jednu
však z nepřátelských výtek musí přece svědomitý životopisec uvésti:
Pro jeho náklonnost k parfému nazývá jej soudruh Němec z Práva lidu
„bratrem Voňavkou“. A skutečně: Redaktor Pichl po způsobu
starodávných rozkošníků zbožňuje odéry a jde-li do společnosti,
napouští se parfémy, aby šířil kolem sebe libé vůně, - což se nedá
říci o nohách soudruha Němce.
|
Buržuj Ramzelík
Nebylo
to v bolševickém Rusku, kde jsem se seznámil s panem Ramzelíkem. Pan
Ramzelík vůbec ani nevěděl, že jsem byl v Rusku. Netušil, že jsem
sovětovým komisařem a moje upřímné hnědé oči vzbudily v něm plnou
důvěru. Seznámili jsme se, když jsem vyšel z malé zastávky v lese a
zeptal se pana Ramzelíka, kudy se jde do Balánova.
Pan
Ramzelík pozvedl zvolna hlavu a řekl: „Já jsem z Balánova.“ Protože
bylo vedro, přisedl jsem do stínu k panu Ramzelíkovi. Brzy jsem
zvěděl jeho nacionále a za půl hodiny stal jsem se jeho přítelem. V
příští půlhodině pozval mne do své vily a vydali jsme se na cestu.
„To se
bude stará divit, že jsem na ni nečekal. Víte ono se tady sice ještě
nikdy nic nestalo, ale člověk neví. Tady se mi houpe zlatý řetěz, na
hlavě cylindr, na člověku je zdaleka vidět, že je pán. Každý ví, že
tu mám vilu. Je to jediná vila v Balánové. Proto nechodím lesem
nikdy sám. Je to na pováženou. Poručím tedy manželce, aby mi přišla
naproti. Kdyby byla nepřišla a kdybyste byl náhodou nešel vy do
Balánova, zůstal bych na zastávce. To bych jí udělal. Za hodinu jede
vlak na Jílové. Koupil bych si lístek do Jílového. Tam bych šel na
poštu a poslal telegram: ‚Stará, jsem v Jílovém.‘ Šel bych do
hospody a seděl tam, až by pro mně přijela. Já nejsem snad bázlivý
člověk. To ne. A kdyby přišli bolševici, bránil bych svůj majetek a
střílel bych je, psy, dokud by ta holota nepochcípala. Já rozumím
politice jako nikdo druhý. Podívejte se na carské Rusko. A co bylo?
Jak je dnes? A proto říkám: ‚Stará, přijď mi naproti, já ti tím
lesem nepůjdu.‘“
„A což
vaše paní manželka? Nebojíte se, že i někdo přepadne ku příkladu
tady v tom úvoze, kde se tmí od hustým smrčím?“
„Ale
prosím vás,“ usmál se pan Ramzelík. „Kdopak si všimne báby. Bába
sem, bába tam. A pak, ta vyběhne do lesa třeba ve čtyři ráno. Víte,
houbaří. Ne že by nám to bylo třeba, máme tu vilu, prase máme, dvě
kozy, šatů za několik tisíc, prádla za kolik tisíc, zlata, stříbra.
Máme pole, slepice máme - a což ta vila: krásně seřízená s verandou.
Na jedné straně pokoj, kuchyň, na druhé pokoj, kuchyň. Tam máme
nájemnici. Je to sice jen taková chudoba, ale jinak řádná ženská,
ví, co se patří. Přijde ke mně do ševcovny, požádá slušně: ‚Pane
domácí, jsou tak laskav, sešijou mi to perko.‘ Přijde k ženě do
kuchyně: ‚Paní domácí, tady je na košt několik malin.‘ To vůbec,
lidé si tu člověka váží. Pražák se nezapře a imponuje jim. Tady je
to samá chudá pakáž. Na člověka mají spadeno, že je z Holešovic, že
něco v životě užil a že má tu vilu. Vědí, že kdybych chtěl a tu vilu
prodal, do smrti bychom ani já ani stará nemusili hnout prstem.
Třicet tisíc bych dostal jistých. Jen kdyby ty peníze platily jako
dříve, tím jsou vinni ti socialisté. Kdyby jich nebylo, á jé!
Podrážka třicet korunek, kramflíček pět korunek. Člověk by mohl žít,
kuřata jíst smažená, pečená, vařená. Ale to ne. Spolčili se se
sedláky, nikdo nechce pracovat, za vajíčko si počítá padesát
krejcarů za všecko abys platil, za kafe, za ocet, za každou
hloupost... Keťasi a bolševici! Jeden pro druhého nic nedělá.
Dobrodiní vymizelo. A což láska k bližnímu! Sirotka se nikdo neujme.
Ale po buržoovi každý jen plivne. A kdo se ujal sirotka v Balánové,
kluka po té rajdě, co sloužila u sedláka Hampejza? Byl to agrárník,
nebo to byl socialista? Nebyl to ani agrárník, ani socialista. Byl
to buržoa, domácí pán. Byl jsem to já, pan Ramzelík. Ujal jsem se
sirotka. Vedu ho k práci a říkám mu: ‚Pro mne to neděláš, děláš to
pro sebe. Pracuj. Podívej se na mne. Věčně tu nebudu. Podívej se na
mou starou, na paní domácí Ramzelíkovou. Ani ona tu věčně nebude.
Tak buď hodný a vytrvej, nos vodu, pas kozy, sbírej v lese dříví,
choď na trávu. Děláš to pro sebe. Mám já z toho něco? Nemám. Mohl
bych si vzít služku, dát jí těch deset dvacet zlatých. O to by mi
nebylo. Ale co by pak bylo s tebou? Zahynul bys v bahně, udusil by
ses ve vlně socialismu. Děláš to pro sebe. Podívej se. Je tu vila
jako zámeček, prase v chlévě, dvě kozy. Dobře je opatruj. Čí by to
jednou bylo? Vyrosteš, zesílíš, bude z tebe muž. Neztratíš se ve
světě.‘ Ale dobrodiní, milý pane, se nevyplácí. Myslíte, že Lojza je
vděčný a že lásku splácí láskou? Je líný. Když ho budím ve čtyři
hodiny, aby šel na houby, pláče. V jedenáct hodin večer ještě by
chtěl jíst. Šel by na kutě s plným žaludkem. Nemá smysl pro hygienu,
je vybíravý, naše bramborka se mu už přejedla. Taková bramborka!
Jíšku do ní dá stará, čerstvé houby, česnek. A brambory! Já, drahý
pane, k smrti rád brambory. Proto jsou u nás každý den. Ne že bych
snad nemoh něco panštějšího, to ne. Kdepak! Podrážka třicet korun,
kramflíček pět korun. Dvě kozy v chlévě, mléka dost. Houby nanese
Lojza. Dřívím nespoříme. Lojza ho nanosí, zatopí, žaludek si
zahřejeme, i sirotek se ohřeje u našeho krbu. Třebaže jsme z města,
vstáváme časně. Ve čtyři hodiny, se skřivánkem. Aby ten chlapec měl
příklad. Někdy postrčím ručičku na hodinách, aby se Lojza dostal
dřív do lesa. Víte, po svítání se najde nejvíc. Ranní ptáče dál
doskáče. Jenže já a moje stará už taky nejsme žádná ptáčátka. Nám už
to vstávání tak neslouží. Nu, co na tom. Ještě si pak trochu
schrupneme. Jsme staří lidé a z města. Už se nám to špatně ohýbá.
Ale jsme pracovití lidé. Stará pomáhá sedlákům na poli i na dvoře.
Někdy pošle za sebe Lojzu. Takový mladý chlapec, to holt je jiná
síla. Ale zlobí, kluk, zlobí. Nezbude než ho vrátit, darmojeda. Ani
by ho člověk v zimě dost nezaměstnal. A přece je tady odpovědnost.
Zlenošil by, zakrněl. Takové mladé tělo se musí vypracovat. To já mu
nemohu v zimě poskytnout. Nemáme v zimě sami co dělat. Kozy poklidí
nájemnice, neptám se, jestli se jí to líbí či nelíbí. Jinde byt
nesežene. Ať je ráda, že se tak uskrovníme a necháme ji v těch dvou
světnicích. Člověk by se taky dovedl roztáhnout a zařídit si nějaký
ten salónek. Koupil bych piano, psací stůl, hrací obraz. Ale nač? Ať
má chudá žena pěkný byt. To se jí beztak ani ve snu nezdálo, že bude
na stará kalena bydlet ve vile.“
Došli
jsme na kraj lesa. Krásná vesnička se objevila našim zrakům.
Výstavné statky, pěkné domky. Pan Ramzelík mávl rukou a ukázal na
jeden domek na druhém konci vsi.
„Tamhle je naše vila. Nikdo jiný nemá zde vilu, jen ta jediná.“
Zapomněl, že mne pozval a potřásl mi srdečně rukou. Rozloučili jsme
se.
Stál
jsem na kraji lesa a hleděl za panem Ramzelíkem. Neviděl jsem, jak
se mu houpe zlatý řetěz, ale jeho cylindr se leskne nádherně.
Zabočil za roh a já vešel do hospody. Hřálo mne vědomí ze jsem
poskytl v lese svým průvodem ochranu panu Ramzelíkovi, buržoovi a
dobrodinci.
|
C. k. ministerstvo
spravedlnosti na lavici obžalovaných
Ze
soudní síně
Dva soudní radové podali
na ministerstvo spravedlnosti žalobu na náhradu útrat subsidiárních,
které jim zůstalo dlužno ministerstvo spravedlnosti v obnosu 22 K 35
h za jisté zastupování. Neopomíjíme zpravit čtenáře o průběhu
líčení, které podalo smutný důkaz o tom, kam až kleslo ministerstvo
spravedlnosti.
Krátce o desáté hodině
zahájil předseda senátu líčení a dozorcové přivedli z cely zchátralé
individuum se zapadlýma očima, které vydávaly nejlepší vysvědčení o
rozháraném životě obžalovaného.
Na dané otázky odpovídá
obžalovaný tichým, ale cynickým hlasem, že se jmenuje Ministerstvo
Spravedlnosti, že se narodil ve Vídni a že byl již trestán.
Kolikrát, se nepamatuje. Podobně neví, kdo byl jeho otcem. Za mládí
studoval práva a nyní mu přezdívají Ministerstvo Spravedlnosti.
Předseda na to čte žalobu
za všeobecného ticha, ze které vychází najevo, že obžalovaný, vulgo
„Ministerstvo Spravedlnosti“, pokusil se okrást dva chudé soudní
rady o obnos 22 K 35 h. (Pohnutí v obecenstvu.) Jednomu ze žalobců
málem by se byla právě v té době narodila dvojčata. (Nepokoj.)
Předseda prohlašuje, že ačkoliv dovede chápat rozčilení obecenstva,
dá vyklidit prostoru pro posluchače.
Poté pokračuje se ve
čtení žaloby.
Obžalovaný, kryjící se
pod jméno „Ministerstvo Spravedlnosti“, chtěl zamítnutím
spravedlivého požadavku dvou chudých soudních radů zkrátit je hmotně
na jejich právu, čímž je také poškodil o 22 K 35 h. Obžalovaný,
vulgo „Ministerstvo Spravedlnosti“, proti tomu namítá, že je chorý
na mysli a že nemohl uznat požadavek žalobců, poněvadž není mu
ničeho známo o paragrafu, o který opírají žalobci svůj nárok.
V době, kdy se jednalo o
oněch 22 K 35 h, nebyl právě doma, chytal ryby v českých vodách,
neměl tudíž vědomosti o požadavku žalobců, který také nepovažuje za
správný. Není si vědom ničeho a poukazuje na to, že měl již od
útlého mládí bolení hlavy, které se stupňovalo den ode dne. Naproti
tomu je dokázáno, že obžalovaný, jinak též Ministerstvo
Spravedlnosti, byl si vědom svého činění, neboť není myslitelné, aby
Ministerstvo Spravedlnosti bylo stiženo vleklou duševní chorobou, na
kterou se vymlouvá obžalovaný.
V době, kdy případ se
udál, nelovil obžalovaný v českých vodách, nýbrž seděl klidně v
paláci a přijímal telegramy, ve kterých byl tlumočen spravedlivý
požadavek žalobců. Je dokázáno, že obžalovaný oněch 22 K 35 hal.
strčil si do své kapsy. Celý život obžalovaného nesvědčí nijak o
tom, že by byl vždy jednal bezúhonně, naopak je dokázáno, že
hromadil zločin za zločinem, aby si získal všeobecnou důvěru. Této
důvěry zneužil k tomu, že připravil žalobce o 22 K 35 h, lidi
vskutku potřebné, čímž vina jeho dokázána. Žádá se o přísné
potrestání.
Po přečtení žaloby došlo
k pohnuté scéně mezi obžalovaným a přísedícími soudu. Obžalovaný
vstává a dokazuje, že je jako Ministerstvo Spravedlnosti
zaměstnavatelem soudců, kteří ho budou soudit, nežádá tedy nic,
neboť ví, že je všechno marné, neboť stavovská hrdost soudců ho
přiskřípne. Nemá již ani slzí, všechny vyplakal ve vyšetřovací
vazbě. (Veselost.)
Předseda odchází k poradě
a když se vrací, oznamuje, že obžalovaný se odsuzuje k
disciplinárnímu trestu 24 hodin samovazby a k půstu z toho důvodu,
že nařkl soudce z nečestného jednání, tvrdě o nich, že jsou zaujatí.
Dochází pak k veselé
scéně, neboť obžalovaný klade otázku svému obhájci: „Pane doktore,
tak mně připadá, že jsem zabil spravedlnost.“ (Bouřlivá veselost.)
Předseda hrozí poznovu vyklizením prostoru pro posluchače.
Následuje výslech
obžalovaného.
Předseda: „Slyšel jste
žalobu, můžete proti ní něco namítat?“
Obžalovaný: „Mohu a vším
právem.“ (Smích.) „Jmenuji se totiž Ministerstvo Spravedlnosti.“
(Bouřlivá veselost. Hlasy: „Patří do blázince!“)
Předseda: „Ještě slovo a
dám vás vyklidit.“ (Hlas: „Už mlčím.“)
Předseda: „To bych
prosil!“
Obžalovaný k posluchačům
ironicky: „Děkuji vám, pánové!“
Předseda ho napomíná.
Obžalovaný: „Abych tedy
přišel k věci. Narodil jsem se ve Vídni a studoval jsem práva. Mládí
mé bylo smutné. Otce neznám a matka zemřela v káznici. Vyšinul jsem
se vlastní silou na čestné místo. Říkají mně Ministerstvo
Spravedlnosti. Ani kuřeti jsem neublížil.“ (K dozorci: ‚Nemáte
šátek?’) „Místo mé bylo skvělé, ale vyžadovalo velké duševní námahy.
Nač bych to zapíral. Myslím, že jsem zblbnul. Přečasto jsem se
stýkal se slušnou společností, jako s katy a podobně. Byl jsem rád
na světě. A při tom jsem blbnul dál a dál. Nakonec jsem zapomněl se
podepsat. V hlavě se mně kolečka popletla. Šel jsem si stěžovat, že
mám progresivní paralysu. Dostal jsem za odpověď, že to nijak
nevadí, abych snad nevykonával dál svůj úřad. Co jsem měl dělat.
Blbnul jsem dál. Soudci znalci neuznali mne však za duševně
stiženého, poněvadž jsem Ministerstvo Spravedlnosti. V té době
vznikla právě tato aféra. Nechtěl jsem nikoho okrást, poněvadž znám
paragrafy. Dal jsem se poznovu prohlédnout psychiatry a dostal jsem
odpověď: ‚Excelence je zcela normální.‘ Pak byla na mne podána
žaloba. Nedostavil jsem se, poněvadž mám slabou paměť. Nakonec jsem
byl uvržen do vyšetřovací vazby. Jsem nevinen. Ostatní poví můj
obhájce.“
Svědkové přísežně
prohlásili, že vskutku byli okradeni o 22 K 35 h a že určitě
poznávají obžalovaného jako viníka.
Slova se ujal poté
obhájce obžalovaného. Ve skvělé obhajovací řeči prohlásil, že
obžalovanému Ministerstvu Spravedlnosti chybí vlivem zanedbané
výchovy z mládí právní pojmy. Prosí o osvobození svého klienta.
Soudní znalci prohlašují
obžalovaného za slabomyslného, ale ne v té míře, aby si nebyl vědom
svého počínání. Má normální lebku. Jsou-li nějaké zrůdnosti na jeho
mozku, nevědí, neboť obžalovaného neměli dosud tu čest pitvati.
Veřejný žalobce v bystré
a promyšlené řeči poukazuje na svědectví soudních lékařů o normálním
stavu obžalovaného. Žalobci, soudní radové, jsou úplnými chuďasy a
22 K 35 h je pro ně velký peníz. Navrhuje potrestání obžalovaného,
poněvadž týž je veřejnému majetku opravdu nebezpečný. Obžalovanému
nic nepolehčuje, naopak přitěžuje, poněvadž použil vysokého
veřejného postavení ku provádění zločinných manipulací.
Po této bystré řeči
veřejného žalobce odebral se soud k poradě. V přestávce tím vzniklé
se obžalovaný cynicky směje. Soud porokovav, odebral se zakrátko do
soudní síně, kde byl obžalovanému oznámen rozsudek, kterým se
odsuzuje na 15 let do těžkého žaláře a k doživotní ztrátě cti.
Obžalovaný se odvolal.
Karikatury - 29. 4. 1909
|
Cena slávy
(Pohled do minulosti lidstva)
V jedné
japonské pohádce vypravuje se, jak tajfun, strašlivý vítr, rozmetal
domky z bambusu, potopil lodě rybářů na moři, lesy z kořenů vyvrátil
a jak nakonec promluvil k hoře Fudžijamě: „Hleď, co jsem nedokázal,
podívej se na ty spousty, které jsem udělal a co vše jsem zničil;
dozajista, když si na mne vzpomenou, nenazvou mne jinak než: Ten
velký, slavný tajfun!“
Ve
starověku žil v Řecku muž jménem Efialtes, jehož jedinou tužbou
bylo, aby se stal slavným a aby se o něm mluvilo. Aby toho dosáhl,
šel a zapálil nádherný chrám bohyně Diany v Efesu, jeden ze sedmi
divů světa.
Moderní psychiatři znají pak slavomam, onen druh duševní choroby,
který nutí klamnými představami duševně choré, že provádějí různé
kousky, na které by jinak při zdravém rozumu nikdy si ani nemyslili.
Vezměme nyní do ruky všeobecný dějepis lidstva a listujme jednu
stranu za druhou. Procházejme jedním stoletím za druhým a vidíme, že
celé dějiny lidstva koupaly se v krvi a že dle názoru dějepisců
nejslavnějšími byli ti mužové, kteří vedli také nejvíce válek.
Pamatuji se na slova našeho profesora dějepisu, který proti všemu
nadání jednou řekl: „Nevím, proč jsem si zvolil tak ošklivé
zaměstnání mluvit dvě hodiny týdně o samém zabíjení lidí ve
starověku.“
Měl
mnoho pravdy ten pan profesor. Jest sice v dějinách lidstva dosti
radostného, ale to jistě nevyváží naprosto ony velké bolesti, které
lidstvo zakusilo, nežli mohlo napsat životopisy mnohých slavných
mužů.
Ano,
cena slávy těch lidí byla vykoupena nářkem tisíců a správně jistě
psal onen prostý tyrolský sedlák Napoleonovi, který mu vřadil do
svého vojska dva jeho syny, kteří padli u Lipska: „Velký řezníku!“
Je to onen dopis, který Napoleon ukazoval s cynickým úsměvem svému
maršálku a který nalézá se dnes v Napoleonově muzeu v Louvru.
Nemluvil tu z něho jen žal, lítost nad ztrátou dvou synů, byl to
protest proti evropským jatkám malého Korsikána.
To
byla cena jeho slávy, stejně za tutéž cenu stali se slavnými jiní
velcí mužové. Cesty, kterými šli, byly posety mrtvolami, potoky krve
značily jejich kroky. Za nimi hořely obzory v rudé záplavě požárů a
ležela zdupána zpustošená pole. V dýmech požárů budovali pomníky své
nesmrtelnosti Efialtové dějin. A tak hledí na války minulosti malíř
Pierre Tritel.
Jeho
obraz Cena slávy jest těžkou obžalobou dějin. Jest v tom něco
vereščaginovského, něco procítěno z onoho velkého mistra válečného
děsu a bídy.
Ne, ti
lidé nezaslouží si titulu slavných, velkých mužů. Dějepis je příliš
vynáší.
Ve
válečném šiku středem mrtvol jedou vedle sebe: Ramses II., Attila,
Hannibal, Julius Caesar, Napoleon, Karel Veliký, Tamerlán a Alexandr
Veliký. Učebnice jsou plny jejich jmen. Do těch něžných hlaviček
dětských vtloukají se jména měst, u kterých ti šiřitelé hrůzy svedli
velké krvavé bitvy. A ty děti musí monotónně odříkávat: Pobito 20
000 lidí, pobito 80 000 lidí, padlo 120 000 lidí, utraceno 40 000
zajatých, vyvražděno 60 000 obyvatelů a tak dále, donekonečna. Jest
to nejvydatnější krvavá literatura, bohužel tím horší, že vše jest
pravdou, že není nic vymyšleno a ty milióny lidí, o kterých čteme,
měly doopravdy své poslední hrozné okamžiky hromadných poprav.
Byly
doby, kdy válčící strany dlouho se nerozmýšlely, co činit se
zajatci.
Jeden
z vůdců Valdštejnových oznamuje svému vrchnímu veliteli: „Před
týdnem zajal jsem 1200 švédských rejtharů. Poněvadž jsem je nemohl
uživiti, dal jsem je pověsit v lese u Magdeburku, což se hladce
odbylo beze všeho rušivého dojmu!“ Kolik takových raportů zůstalo
utajeno dějepiscům a historikům.
Ale
dosti je toho příšerného, co se přednáší z dějin lidstva na školách.
A nejen chlapcům, u kterých snad dle starého systému má to být
způsob výchovný, aby se stali zmužilými, ale i dívkám. Taková jemná
dívčí hlavinka musí poslouchat vypravování o velkých vraždách, ať se
to děvčatům přednáší na školách veřejných či soukromých, v
penzionátech. Lidobijci starověku a středověku jmenováni jsou
slavnými a velkými. Kulturní stránka dějin se většinou opomíjí.
Co
slávy nadělá se jen kupříkladu s Napoleonem. Vznikla dokonce
takzvaná napoleonská literatura. Až lidstvo vyspěje konečně tak, že
umlkne řinčení mečů, zastaví se s útrpným úsměvem nad těmi malými
mozečky, které chovaly tak hloupé názory o tom, kdo je slavným a
velkým.
Vezměme si jen ony vojevůdce z obrazu Pierra Tritela Cena slávy a
začněme s egyptským vládcem Ramsesem. Na obeliskách v Egyptě nazván
jest „podmanitelem světa“. Po mírumilovném svém otci Sethosavi, ujav
se roku 1300 před Kristem vlády, ve velkém tažení proti ethiopským
kmenům dal rozmačkat v lomech simbelských 12 000 zajatců. Neměl dost
na tom a vytáhl proti Sýrii.
O jeho
činnosti svědčí zprávy a nápisy z pyramid: „Já, král slunce Ramses
II., dal jsem ubičovat sto tisíc syrských otroků, dvakrát sto tisíc
hlav povaluje se po cestě do Berytosu.“ Není jistě třeba šířit se
dál o jeho taženích do Arábie. A dějiny ho nazývají nejslavnějším
králem starého Egypta, ačkoliv bylo v Egyptě mnoho panovníků, kteří
neválčili, ale podporovali všechny kulturní snahy svých učenců.
Štětec
Pierra Tritela nakreslil dále postavu Alexandra Velikého, který se
dal titulovat „synem slunce“. Toto slunce zářilo nad půl miliónem
zohavených mrtvol na jeho taženích z Řecka přes Persii do Indie.
Bavil se tím, že vyhazoval nemluvňata do vzduchu a napíchával je na
kopí. Zajatce dával mučit nejhroznějším způsobem, a koho ponechal
naživu, tomu dal usekat ruce a vypíchat oči. Tak naložil se všemi
obyvateli perského města Megdama. Svého druha, od mládí
nejvěrnějšího přítele, dle všeho podobného ohavu, jakým byl sám,
vlastnoručně v hádce probodl. Dějepisci podotýkají, jako by chtěli z
něho udělat nějakého jemného, citlivého člověka, že Alexandr,
probodnuv svého přítele, plakal dlouho nad mrtvolou. Podotýkají
dále, že od té doby zuřil ještě víc. Kronika o Alexandrovi Velikém
byla nejoblíbenější četbou ve středověku.
A což
Gaius Julius Caesar? Ve čtvrté třídě gymnasia musí studenti se učit
nazpaměť: „Galia divisa est in partes tres, quarum unam... atd.“ Toť
začátek ze Zápisků Julia Caesara o válce galské. Po celý rok v
hodinách latiny učí se o pobití Helvetiů, o krveprolití u Bibrada, o
zničení Serevů, o masakru mezi Aeduji, o krutém vyhlazení Belgů a
Aremoriků. To není četba pro dospívající mládež, ta knížka by měla
býti spíše vřaděna do vězeňských knihoven pro loupežné vrahy, neboť
Julius Caesar nebyl ničím jiným než jejich slavným kolegou.
Pierre
Tritel namaloval dále Hannibala. Tento vůdce kartaginský byl
roztomilý člověk. Zajatce zabaloval do slámy polité smolou a svítil
si tak na pochodu. Iberského vladaře Sejila dal uvařit pomalu v
octu. Svým vojskem pobil přes půl miliónu lidí. Severní Itálii a
střední, kvetoucí to sad, proměnil v poušť. A o tom odnáší si mládež
dojem jako o sympatickém člověku.
Attila, vůdce Hunů, dobyl si své slávy tím, že s hordou svých
divochů vyhubil a umučil veškeré obyvatelstvo Panonie, nynějších
Uher, až na nepatrný zlomek, který se usadil v Karpatech a Tatrách.
Ten surovec a ukrutník je národním hrdinou Maďarů.
Karel
Veliký byl také jeden z těch výtečníků. Upálil na 200 000 Maurů,
mužů, žen i dětí. Hubil Polabské Slovany a o jeho zvířeckosti
svědčí, že dal utopit 6000 Sasíků v řece Šeldě. A toho člověka
obklopil dějepis nimbem slávy.
Pierre
Tritel kreslí dále Tamerlána. Sveřepý Asiat nijak nezůstal pozadu za
svými evropskými kolegy. Timur-Lenk, jak ho nazývali též, čili
Chromý Timur, započal vládnout tím, že povraždil své bratry a
příbuzné. Ve své rezidenci Samarkandu mučil zajaté asijské krále
nejrafinovanějším způsobem. Celou Střední Asii proměnil v jedno
velké žároviště. Celkem provedl 35 strašných válečných tažení. Roku
1394 pronikl k Moskvě a utratil obyvatelstvo nejbestiálnějším
způsobem. Zpustošil Indii, zničil Bagdád a v říši sultána Bajazida
šířil všude hrůzu. Zemřel na cestě do Číny, o které tvrdil, že tam
ani červíčka nenechá naživu.
Poněvadž byl to Asiat, líčí ho dějepisci jako krvežíznivce, ačkoliv
nebyl o nic horší než kupříkladu Napoleon. Tento sice nemučil
zajatce přímo ve střední Evropě, ale ruští dějepisci vyprávějí, že
se zajatými ruskými vojáky při svém tažení na Rus také nenadělal
mnoha okolků. V okolí Smolenska rozvěšel po stromech celý pluk
zajatých kozáků. Všichni víme, kdo to Napoleon byl, a v mnohých
lidech panuje neujasnění, jak si ho mají představovat. Někdo si ho
představuje jako reprezentanta síly a energie. V srdci člověka
kulturního vzpomínka na milión rodin, které zničil, na ty potoky
krve a na požáry a bědování statisíců musí nezbytně zanechat dojem
velké lítosti nad tím, že se narodil ten malý Korsikán.
S
odporem odvracím se vždy od jeho portrétů, od jeho drzé postavy se
zkříženými rukami, hnusného pozéra. A když byl na Svaté Heleně
internován, tu často prý plakal bezmocně při pohledu na širý mořský
obzor. A ve svém pokoji kreslil si na mapě postavení vojsk a
červenou tuhou škrtal jednotlivé kroužky. Takový kroužek znamenal
celý pluk. A škrtal je tak klidně, jako klidně dřív dal celé pluky
vystavit vražednému ohni. Kousal se prý přitom do pysků, oko mu
zaplálo a nervózně cukal levou rukou.
Ne,
ten člověk neměl zdravý rozum.
A
zdravý rozum nemají také ti, kteří takovou cenu slávy velebí.
|
Cesta mstitele své cti
I
Pan
Lantner byl před dvěma lety se svou manželkou přes léto v
Hostěradlicích Trhových. Když se nyní zástupce jeho firmy pan
Liebstain vrátil z obchodní cesty, vypravoval panu Lantnerovi, že
tam v Hostěradlicích Trhových setkal se na náměstí v restauraci s
tlustým vysokým pánem, který se ho optal: „Tak co, běhá paní
Lantnerová ještě tak za mužskýma, jako tady před dvěma lety?“
Pan
Lantner si vzpomněl, že tím vysokým a tlustým pánem nemůže být nikdo
jiný než pan Jantál, správce kruhové cihelny místního velkostatku,
který již tenkrát choval se neobyčejně drze k jeho paní a poslal jí
před rokem k vánocům do Prahy pohlednici s těmito verši:
Proč
máš mne ráda, to nevíš snad,
vždyť
hezčí nežli světa květy
jsou
moje sladké, malinové rety.
V
dokonalé úctě Josef Jantál,
správce kruhové cihelny Hostěradlice Trhové.
Pan
Lantner chtěl ještě nabýt určitějšího přesvědčení o ničemnosti
tohoto bídného chlapa, proto poslal do Hostěradlic ještě druhého
zástupce svého exportního domu, který přinesl tento raport: „Viděl
jsem ho, mluvil jsem s ním. Řekl, že vaše nástěnné hodiny s kukačkou
jsou nejhorší šmejd, který se prodává na zeměkouli. Stejně potupně
mluvil o vaší paní manželce.“
„Jakže,“ křičel pan Lantner.
,
stejně podobným způsobem,“ opakoval zástupce exportního domu.
II
Pan
Lantner si řekl, že míra nepravostí správce kruhové cihelny je
dovršena, že s takovým ničemou nedá se jednat v rukavičkách, že musí
jít na něho, vyhledat ho ve společnosti, rozbít mu veřejně hubu před
celou hostěradlickou společností, kopnout do něho jako do prašivého
psa, říci: „Tady to máš, padouchu,“ koupit si na nádraží lístek a
odjet zas domů a doma sledovat krajinské listy, podají-li zprávu o
celé hostěradlické události.
Bude-li učiněna o tom zmínka v novinách, jak ztrestal toho padoucha,
ukázat lokálku manželce a říci: „Není-li to takhle lepší než se s
takovým chlapem špinit u soudu?“
III
Pan
Lantner přijel do Hostěradlic kvůli většímu efektu v neděli, o
místní pouti, aby co nejvíce obyvatelstva vidělo, jak dá panu
Jantálovi přes hubu.
A jako
pod vlivem telepatických vln, právě když vystupoval z vlaku, viděl
na nádraží klackovat se postavu pana Jantála. Stál tam vysoký,
tlustý, s velkou skupinou žlutých blatouchů v knoflíkové dírce.
Na
nádraží stálo jenom asi pět lidí, takže pan Lantner pochopil, že by
zde celý efekt selhal. Kmitlo mu jenom rychle hlavou, že ten chlap
má takový masitý tlustý nos, že se to bude krásně bít přes něj.
Viděl už v duchu, jak protivnému správci kruhové cihelny kape jeho
ničemná krev pomalu na bílou náprsenku.
Pan
Jantál setkal se s ním u východu a srdečnými slovy přivítal ho do
Hostěradlic, přičemž mu tak silně stiskl ruku, že pan Lantner div
nevykřikl bolestí, ale nechtěje se dát, tiskl mu ji také skřípaje
zuby, jen aby mu způsobil bolest.
„Ty
pse,“ pomyslil si, „tady se s tebou před pár lidma prát nebudu, ale
až v restauraci na radnici k večeru, až tam bude plno.“
„Tak
tedy, pane továrníku, zas budete snad u nás přes léto,“ řekl s
úsměvem pan Jantál, přičemž se panu Lantnerovi zdálo, že tomu
bídákovi kape z očí nestoudná žádost po cizích ženách. „Budete, pane
továrníku,“ pokračoval správce kruhové cihelny, „opět bydleti na
starém místě? Kdybyste snad nechtěl, mohli byste si pronajmout něco
u mne. Vystavěl jsem si domek a poněvadž jsem svobodný, mohl bych
vám postoupit dva pokoje.“
„To je
ale drzý nemrava,“ pomyslil si pan Lantner, zatímco pan Jantál
pokračoval v rozmluvě:
„Za ty
dva roky se mnoho změnilo, pane továrníku. Měli jsme zde také
nedávno cirkus, kde vystupovali dva boxeři, Němci z říše. Nežli
cirkus odjel, vyzvali veřejně, kdo by je porazil, že mu vyplatí dva
tisíce korun. Mně to nedalo, pane továrníku, a podívejte se,
prosím.“
Pan
Jantál vytáhl z kapsy obsílku k trestnímu soudu do Hradce a letmo
přečetl: „Předvoláváte se jako obžalovaný pro zločin těžkého
ublížení na těle dle § trestního zákona...
„Jednomu, tomu staršímu zápasníkovi, urazil jsem celou sanici, dva
zuby mu vyletěly až do pokladny... Líčení se mnou bylo zastaveno,
poněvadž sport je sport. Máme zde teď spolek pro rohování a já je
trénuju třikrát týdně. Už jsem i svému šéfovi, majiteli cihelny,
přerazil nosní chrupavku. Místnímu starostovi museli uříznout po mé
ráně ucho... Je vám zima, pane továrníku? Tady jsme přece jenom výš
jak v Praze, ještě není tak teplo, měl jste si vzíti svrchník.“
Pan
Jantál vzal pod paždí pana mstitele své cti a řekl k němu s
neodolatelnou vlídností: „Pořád jsem si na něco vzpomínal. Vždyť
jsme si přeci tykali. To se samo sebou rozumí, že zůstaneš dneska u
mne. Ukážu ti oba pokoje. Nemysli si nic špatného o mně. Hehe! Že
bych snad pálil za tvou ženou? To je všechno jen legrace. Umíš
boxovat?“
Pan
Lantner odpověděl, že neumí, že bohužel neumí.
„Člověče,“ důvěrně řekl pan Jantál, „teď mám tady fešandy. Paní
ředitelová velkostatku, to je žába. On, chudáček, se také chtěl učit
boxovat a zkusil to s mým žákem, učitelem Vaníčkem, ale ten si dal.
Máme tady jednoho doktora, ten ti má paničku, až budeš u nás na
léto, tak tě s ní seznámím. Co se třeseš? - Máme zde novou vinárnu,
tam ti mají vermut.“
Pan
Lantner opravdu cítil, že z pana správce kruhové cihelny poznává ten
vyhlášený vermut.
IV
Mstitel ani nevěděl sám dobře, jak se to stalo, že neprotestoval,
ocitl se s tím ničemou Jantálem ve vinárně, kde během dvouhodinového
pobytu musel slyšet z úst Jantála různé impertinence správce kruhové
cihelny netituloval ho jinak než: „Ty vole, ty pitomče,“ a když pan
Lantner během rozmluvy chtěl něco říci, poznamenal pravidelně se
strašnou přesností pan Jantál: „Odpusťte, pánové, pan továrník je
můj nejlepší přítel, ale je hovado.“
Přitom
plácal důvěrně přes záda pana Lantnera, poznamenávaje přitom: „Viď,
ty kluku keťaská,“ kteréž něžnosti vyvrcholovaly prohlášením, že je
pan Lantner nejpitomějším chlapem pod sluncem.
Panu
Lantnerovi mizela vůčihledně půda pod nohama. Zprvu ještě ve své
tvrdošíjnosti si myslel: „Co bych se s ním pral tady, já mu to dám
až na náměstí.“ Potom však stával se beznadějně apatickým, aniž by
chápal dosah svého nemravného jednání a dal si zaplatit od pana
Jantála celou svou útratu i s obědem.
Potom
správce kruhové cihelny odtáhl si svého hosta domů, kde v pokoji
visely rukavice k boxování.
„Dáme
si malinký mač,“ řekl k panu Lantnerovi. „Připrav se.“
V
Pan
Lantner, který se vrátil do Prahy ke své manželce s obličejem
donekonečna oteklým a s přeraženým uchem, do smrti snad nezapomene
na džentlmenské chování pana Jantála, který obětavě koupil mu sám
lístek do Prahy a ještě ve vagóně doporučil ho do zvláštní péče
průvodčímu vlaku se slovy: „Dejte na něho pozor, ten pán nevidí na
obě oči...
|
Cestovní deník Dra Soukupa
Úvod
Přinášíme dnes velice zajímavý deník dr. Soukupa, psaný na jeho
cestách, který osvětluje jasně velkou duši tohoto slavného
cestovatele.
Dr.
Soukupa směle můžeme počítati ku známým středověkým cestovatelům
Arabovi Ibenovi a ku slavnému Benátčanu Marku Polovi. Oba tyto muže
předčí však dr. Soukup jak inteligencí, tak i větším názorem
světovým.
Neměl-li slavný arabský cestovatel v devátém století a ve století
dvanáctém slavný Benátčan tušení o existenci Ameriky, vyniká nad
tyto dr. Soukup tím, že právě on za stopami Kolumba jede do té
Ameriky, aby tu informoval neuvědomělé zbytky indiánského
obyvatelstva o úkolech českoslovanské strany sociálně demokratické.
Jest
však v tom tragédie osudu, že v dobách, kdy rozkládaly se v Americe
velké a bohaté říše indiánské, nebylo ještě sociální demokracie, a
když sociální demokracie je, tu jen poslední zbytky rudochů mají
příležitost slyšeti vývody dr. Soukupa.
Že
však cesta dr. Soukupa není jen politickou, vidět z jeho deníku.
Jest přírodovědeckou a povšechně výzkumnou.
A
nesmí také nikoho zarazit, že dr. Soukup hodlá též rýžovat zlato na
Dálném americkém západě ve prospěch tiskového fondu strany. V
americké cestě dr. Soukupa leží pro každého z nás poučení, že když
ve staré vlasti ztratili jsme vše, že nesmíme zoufat. Dr. Soukup šel
jako mnozí za oceán a našel tam své štěstí. Dle posledního telegramu
zvolen náčelníkem Dakoťanů a tří příbuzných kmenů indiánských v
Indián Territory, což jest jistě úspěch velice čestný, kterého byl
však s to docíliti jen muž znalý poměrů v rakouském parlamentu.
Deník
Dne…
Vyjeli
jsme z Hamburku. Hamburk jest velké město a leží na řece Labi. Jedu
na lodi Císař Vilém. „Až nebude císařů ani králů, nebude také lodi
Císař Vilém…“
Jedu
však nyní na této lodi nezviklán na svém demokratickém smýšlení. A
když za večera dívám se na rudou kouli zapadajícího slunce, tu
loučím se se zbahnělou Evropou. Za lodí plují delfíni a zpívají Rudý
prapor.
Slyš
ty delfíny, lide dělný a uvažuj dobře, zdali není lépe jako volný
delfín volně zpívat naši dělnickou hymnu. Chtěl jsem na lodi
promluvit, ale dva lodníci na pokyn lodního důstojníka odvedli mne
do mé kajuty v podpalubí. A tu ve visuté rohoži přemýšlím, jak bude
zítra, neboť moře je nepokojné a mořská nemoc se blíží, aby jako
kapitalisté vysála z nás poslední zbytky sil.
Dne…
Vítám
tě, mořská nemoci! Nezdáš se mi více spárami kapitalistů, jsi
demokratickou, neboť proletář i neproletář skloněn nad zelenou
mořskou vodou, bohatý či chudý, odevzdává moři vše, co má v žaludku.
Vítám tě, velká demokratko. Samo sebou se rozumí, že obzvláště
sympatizovala se mnou. A demokratičtí delfíni snědli vše, co jsem
odevzdal vlnám.
Potom
chtěl jsem promluviti o významu mořské nemoci v boji sociální
demokracie, ale odvedli mne k lodnímu lékaři, který rozkázal, abych
polykal lék a dva dny nevycházel na palubu z kajuty.
Dne…
Zažili
jsme bouři na moři. Rudé nebe se otevřelo a rudé blesky křižovaly
oblohou. Chodil jsem po palubě a rozdával hostům „Sociální
demokracie v Čechách“. Byl jsem poznovu předveden k lékaři, který
mně dal projímadlo. Následkem toho byl jsem přinucen zanechati
agitace.
Dne…
Měli
jsme dnes na palubě koncert. Hráli anglickou hymnu a tu jsem se v
kajutě převlékl do mokasínů koupených v Hamburku a s výkřikem „Sláva
sociální demokracii!“ vyrazil jsem na palubu, abych dokumentoval své
demokratické smýšlení. Byl jsem zadržen a odveden nazpět do kajuty.
Nevím, co si mám o tom myslet.
Dne…
Potkali jsme žraloka a lodníci uspořádali na něho lov, který se
zdařil a žralok vytažen na palubu. Když mu rozpárali žaludek, našli
v něm kalhoty, kabát, vestu a Právo lidu. Nešťastný soudruhu,
neznámý hrdino! Sláva českoslovanské sociální demokracii, jejíž
příslušníky naleznete i v hlubinách oceánu!
Dne…
Blížíme se Americe! Srovnávám si svá zavazadla a podrobuji prohlídce
vše, co jsem nakoupil v Hamburku. Mám dva tomahavky, tři páry
mokasínů a dva imitované skalpy. Pak mám s sebou srovnávací
gramatiku jazyků indiánských a Old Shatterhand od Maye a knihu Syn
lovce medvědů. Myslím, že to půjde.
V New
Yorku:
Zažil
jsem v kanceláři vystěhovalců nepříjemné dobrodružství. Jeden z
úředníků se mne ptal, čím se chci v Americe živit. Když jsem se
představil, odvedli mne do vedlejší kanceláře a za chvíli pro mne
přijel krytý vůz. Odvezli mne do budovy, kde bylo několik pánů.
Někteří z nich se křižovali, jiní si sahali na hlavu, někteří se
smáli, jiní plakali, skákali a různě se pitvořili. Pak přišli tři
páni, kteří se mne vyptávali, jestli se země točí, kolik je dílů
světa apod. Když jsem jim odpověděl, chvíli se radili a pak mne
odvezli zpět na vystěhovaleckou kancelář. Jak jsem se dozvěděl
později, musil tohle prodělat také Pelant. Ve vystěhovalecké
kanceláři musil jsem pak podepsat revers, že se budu živit v Americe
poctivě a byl jsem propuštěn…
V
Chicagu dne…
Měl
jsem tu první schůzi a tu šel jsem si zařečnit na schůzi metodistů.
Bylo tam asi tisíc metodistek s deštníky v jedné a s biblemi v druhé
ruce. Když jsem si před řečí poručil whisky, vrhly se na mne a
přelámaly o mne pět set deštníků.
Pak
přišel šerif a odvedl mne do policejních kasáren, kdež za půl
druhého dne mohl jsem si vypracovati plán na další cestu. Jedu do
Oklahomy a to do Arbary, kde jsou samí černoši. Doposud jsem viděl
asi tucet Indiánů; když jsem je zastavil a dal jim do ruky brožuru o
úkolech sociální demokracie, běželi za mnou s revolvery po celé 81.
avenue.
Oklahoma, v Arboře dne…
Jest
to čistě černošské město a přijel jsem tam takřka v nevčas. Černoši
právě tam pořádali řeže na bělochy a tak mně nezbylo nic jiného, než
ject dál na západ do Marmary, kde jsou samí běloši. Dozvěděl jsem se
však, že v Arboře většina černochů jsou sociální demokraté.
Marmara
dne…
Svolal
jsem tábor lidu, na který přišel jen vládní úředník. V tomto městě
totiž běloši lynčovali černochy v odvetu za Arboru. Tak jsem mluvil
jen k vládnímu úředníku o českoslovanské sociální demokracii.
Když
jsem ukončil, řekl vládní úředník „Very well,“ a vypůjčil si ode mne
tolar, aby měl na vstupné do divadla, kde stříleli do černocha o
ceny. Jedu do Persic-Townu.
V
Persic-Townu dne…
V
tomto městě jsou samí kovbojové. Usadil jsem se v mizerném hotelu
Palace a když jsem mluvil s hoteliérem, že hodlám zde uspořádat
schůzi, pravil, že to není možné, poněvadž se zde na řečníky střílí
z revolverů. A když řečníka zastřelí, že ho přivážou ke koni a
tahají po městě. Odjedu dál na západ do Evenicity.
V
Evenicity dne…
Město
toto je čistě farmářské. Svolal jsem tábor lidu do kostela, poněvadž
jinde se tu neřeční. Sotva jsem počal mluvit četně shromážděným
občanům o agrární otázce v Čechách, přišlo asi třicet mužů s
ručnicemi a vyzvalo mne, abych sestoupil s kazatelny.
Za
potlesku přítomných hodili mně laso na krk a vyvedli mne za město na
železniční stanici s nabitými puškami, kde mne hlídali až do
nejbližšího vlaku. Pak mne naložili na lokomotivu. Jedu do Beywingu.
Beywing
dne…
Zde
jsou samí mormoni. Když jsem jim chtěl řečnit, odvedli mne k jich
veleknězi, který mne po zuřivém zápase oddal se třemi starými
babami, jichž se obec nemohla zbavit! Tyto staré báby budou mými
posluchači do nejbližšího města, kde jim prásknu do bot.
Wyoming dne…
Po
cestě trvající půl druhého dne získal jsem báby pro českoslovanskou
sociální demokracii. Ve Wyomingu vyměnil jsem je za dobrou pušku u
jednoho obchodníka. Zde ve Wyomingu počíná již pravý Západ. Když se
rozhlásilo, že chci řečnit, tu podnikatel tamějšího Varieté dal
rychle tisknout plakáty:
NEVÍDANÉ:
Pravý
evropský řečník.
Atrakce prvého řádu.
Vydrží
po tři hodiny mluvit.
Vedle
tlupy ekvilibristů
n e j
s e n z a č n ě j š í číslo programu.
Pak
mne prosil, abych mluvil v černém oděvu, ten že zde ještě nikdy
neviděli.
Varieté bylo nabito. Napřed přišli ekvilibristi, pak jsem musel já
mluvit. Lidé se váleli smíchy, když viděli můj frak a musel jsem
přidat ještě jednu řeč. Majitel Varieté chtěl mě angažovat na týden
za plat 20 dolarů denně, ale odmítl jsem to. Jedu do Indián
Territory!
Tím
končí zápisky dr. Soukupa. Jak již podotknuto, byl zvolen dle
posledního telegramu v Indián Territory náčelníkem Dakoťanů a tří
příbuzných kmenů indiánských a není vyloučena možnost, že za nějaký
čas bude dr. Soukup vystupovat v Evropě se svou tlupou
organizovaných rudochů jako sociálně demokratický Buffalo Bill.
|
Cikánská historie
Nový majitel panství füzes-banockého byl prodchnut
zásadami humanitními proti všemu zvyku uherské šlechty. Bylo to tím
podivnější, že byl dokonce i husarským poručíkem.
István Káposfalfi, tak se jmenoval, měl dobré šlechetné
srdce po své matce, která když dala kdysi vyhnat starého správce,
poněvadž ji okrádal, dlouhou dobu nad ním plakala.
Měl srdce měkké, tak měkké jako maso zralých žlutých
melounů, které na polích za zámkem skláněly až k zemi své hlavy.
Tak dobré srdce měl, o kterém mohly v Pešti vypravovat
celé historie šansonetky s pudrem na líci, že viděl-li pláč a slze
pěkných dívčích tváří, vše pro ně udělal, ba i plakal, vypil-li
předtím několik lahví jagerského, ano i plakal, ačkoliv byl
husarským poručíkem.
Tak dobré srdce měl, že byl nucen prodat staré sídlo pod
Jágrem na trati Hatvan, Gödölö, Gyendes. Lidé, kteří ve všem
nacházejí špatnosti, říkali, že je prohýřil, což dokládali tím, že
István Káposfalfi ve třiceti letech měl úplnou pleš, kterou však on
odůvodňoval přílišnými starostmi na vojně a pak zimnicí, kterou byl
stižen při manévrech v bažinaté krajině u Gyarmatu.
Panství füzes-banocké koupil za lacinou cenu. Totiž za
zbytek, který mu byl vyplacen po vydražení jeho starého šlechtického
sídla.
A z bývalého husarského poručíka, ozdoby promenády v
Andrássy utcze v Pešti, stal se jednoho krásného jitra, kdy slunce
červené jako záplava hořící trávy objevilo se na východě, pouhý
statkář, mající starosti, zda na trhu v městě stoupne cena kukuřice,
či klesne.
Toho rána dal si totiž zavolat šafáře a řekl k němu:
„Jsem zde již týden a dosud nevím, jak vlastně můj velkostatek
vypadá. Buďte tak laskav a proveďte mne všude. Chci vidět i stodoly,
kurníky, stáje, zkrátka všechno.“
Šafář nebyl s to chvíli vypravit ze sebe ani slova. Tak
ho řeč překvapila. „Velkomožný pane,“ pravil po chvíli, „račte
laskavě uvážit.“
„Co mám ke všem čertům uvažovat,“ zlobil se šlechtic.
„Račte uvážit,“ odvětil klidně šafář, „že dosud nebylo u
nás zvykem, aby panstvo prohlíželo si stodoly a hospodářství. A pak
právě za našimi statky bydlí cikáni ve čtyřech boudách. A tito
cikáni, jak víte, nejsou lidé příliš čistí.“
„Dám je vyhnat,“ řekl urozený pán.
„Račte odpustit, velkomožný pane,“ řekl šafář, „je to
divná věc s těmi cikány. Nebožtík pan hrabě byl jim zavázán
vděčností. Totiž nebožtík pan hrabě rád pil a jednou, když se napil,
padl na cestě do žumpy. Ale tu stalo se, že cikán Faraš vytáhl pana
hraběte ze žumpy, vzkřísil a u ohňů ve své boudě osušil. Byla totiž
nebožka paní hraběnka velmi zlá. Od té doby měl rád, velmi rád pan
hrabě cikány. Ono se tak leccos říkalo...“
Šafář zatahal důvěrně urozeného pána za kabát. „Říkalo
se, že on nebožtík pan hrabě potom chodíval k Cikánům ne kvůli
starému Farašovi, ale kvůli jeho dceři. Víte, dcera, vlastní dcera.
Říkají jí Guža, to je cikánsky a znamená to večernici.“
„Hezké jméno,“ pochválil Káposfalfi, kterého tato
cikánská historie počala zajímat, „a jiného se nevypravovalo?“
„S nebožtíkem panem hrabětem chodíval jsem často a tu on
mně vyprávěl leccos. Ta Guža je čert. Jednou přišel do boudy a štípl
Gužu do tváře. Kdyby mne vrchnost štípla do tváře, z úcty k
vrchnosti bych mlčel, ale Guža způsobila stařičkému panu hraběti
velkou výtržnost a pohoršení. Napřed mu nadávala a pak smýkala s
ním. Ano, urozený pane, to je divoška. A nebožtík pan hrabě si toho
nezasloužil. Chudák pan hrabě. Ztrácel paměť poslední dobou. Šafáři,
kolik je mně let? ptával se mne. Byl to dobrý pán. A rozpustilá Guža
na něho křičela: ‚Dědečku ze žumpy!‘“
Šafář
si hluboce vzdychl. „Je s těmi cikány obtíž,“ vypravoval dále.
„Krade ta banda, jak může. A jednat s nimi příkře se nevyplácí. Jsou
schopni všeho. Políbí ruku, a když zajdeš, smějou se ti.“
„Příteli,“ řekl urozený pán, „dobrota víc zmůže nežli
příkrost. To bylo vždy mým heslem.“ Urozený pán přejel si rukou přes
holou hlavu.
„Dobrota,“ zavzdychal šafář, „ta se nevyplácí. Jako náš
nebožtík pan hrabě. Vždy jednal s cikány šlechetně. Jednou, pamatuji
se, přišel rychtář ze vsi k němu a stěžoval si, že cikáni v noci
odvedli mu z chléva vepře. I vydal se pan hrabě sám k Cikánům. Šel
jsem s ním. Přijdeme do první boudy. Pan hrabě mluvil k nim, aby
nekradli, dobře se chovali, že jsou také lidé, že je dá všechny
zavřít, když nevydají vepře, že však je nedá zavřít, poněvadž ví, že
v příští noci pěkně zas vepříka dopraví do chléva, kam patří. On že
řekne starostovi, aby po celou noc chlév nechal otevřený a
nezamykal. Cikáni políbili panu hraběti ruku a neřekli ani tak, ani
onak. Ale ráno druhého dne! Starosta div neplakal, když vykládal
panu hraběti, že nechal chlév otevřený podle nařízení pana hraběte,
ale že cikáni vepře nevrátili, naopak druhého vepříka odvedli a
ještě dvanáct králíků ukradli k tomu. Pan hrabě chtěl je tedy dát
zavřít, ale právě druhého dne nato spadl do žumpy.“
Šafář chtěl podruhé vykládat příhodu o žumpě, ale
Káposfalfi ho přerušil: „Dobrota nesmí se zaměňovat s hloupostí. Můj
předchůdce byl dle všeho trochu hloupý, který nerozuměl ani za mák
hospodářství. Nyní chci vidět cikány a upravit jejich poměry. Veďte
mne!“
Prošli zahradou a ocitli se na jižní straně, jejíž zeď
byla porostlá révou. Hrozny visely dolů a mezi nimi kmitaly se
jakési ušpiněné a snědé hlavy dětí.
„Vidíte, velkomožný pane, to jsou hoši cikána Tereka,
již se ohlašují. Guža ráda hrozny.“
Bývalý poručík se zastavil. „Ke všem čertům,“ pravil
klepaje šafáři na rameno, „nemohu si vysvětlit, co pořád je s tou
Gužou. Guža prý ráda hrozny. Jestli Guža ráda vepřovou pečeni,
cikáni ukradnou vepře, a vy řeknete: Guža ráda vepře.“
Káposfalfi se zasmál domnívaje se, že řekl něco velmi
vtipného. „Ostatně,“ pokračoval, „je Guža vskutku hezká?“
„Jest velmi hezká, urozený pane,“ popisoval šafář Gužu,
„předně má krásné oči. Když se podíváte na ně zblízka, tu zdá se
vám, že se svět točí zrovna tak, jako kdybyste vypil naráz
bůhvíkolik vína. Jsou černé, abych tak řekl, jako černý močál -
víte, urozený pane, byl-li jste za Hatvanem, viděl jste ten močál za
městem asi tři hodiny, takové jsou její oči. Obličej je černý,
snědý, uši má malé a vlasy…“ Šafář se zamyslil a povzdechl si.
„Vlasy, velkomožný pane, ty jsou jemné a černé. Černější nežli kabát
velkomožného pána. Přitom je ale Guža nesmírně hrubá,“ skončil svou
poetickou řeč šafář.
Vyšli ze zahrady a kráčeli podél potoka, kde praly ženy
ze vsi. Tloukly palicemi do prádla na kamenu a když viděly urozeného
pána, přestaly prát a šeptaly si: „To jistě jde se podívat urozený
pán na Gužu. Aby ho šafář neved. Že se nestydí.“
Čtvrt hodiny cesty za potokem jsou banocké cikánské
boudy. Určit statisticky přesný jejich počet jest velmi těžké, neboť
zbourají-li cikáni jednoho dne několik bud, vystaví přes noc opět
nové a tak počet jejich se stále mění. V postavování bud sledují
füzes-banočtí cikáni jistý cíl. Před léty byly jejich boudy
postaveny prý hodinu od obce a dnes jsou posunuty až k vesnici.
K těmto boudám slepeným z bláta a slámy, které za večera
při svitu měsíce vypadají jako zákopy před pevností, vedl šafář
urozeného pána.
Když se přibližovali k boudám, bylo slyšet zpěv cikánské
písně: „Biš funty zaštera rá, rá, tři libry železa dali na mé nohy.“
Píseň dojemná a tklivá, opěvající loupež a krádež a tesknící nad
zavřením ubohého cikána zloděje.
První, kdož se z cikánské rodiny objevila, byla Guža.
„To je Guža,“ pravil šafář, sleduje její hbitou postavu,
která zmizela v boudě, odkud valil se dým, pocházející dílem z
ohniště, dílem z krátkých dýmek.
Káposfalfi vnikl s šafářem do boudy, kam zmizela Guža a
chvíli neviděl nic pro dým, částečně jsa též omámen nezvyklým dusnem
a zápachem, neboť cikáni páchnou jinak nežli usedlí obyvatelé
Evropy.
Neviděl chvíli nic, než cítil, že jest obklopen cikány,
směsí větších i menších, kteří dychtivě hnali se k němu a líbali mu
ruce.
Když za chvíli si uvykl na šero, zpozoroval, že stěny
boudy pokryty jsou pestrými kousky koberců, totiž kousky látky,
která před lety snad sloužila za koberce a kolem těchto stěn že sedí
na zemi několik dětí, stará Cikánka, starý cikán a Guža.
Poznal
ji hned podle vypravování šafáře. „Ty jsi Guža?“ řekl k ní; a
namísto aby odpověděla ona, spustil starý cikán Faraš příval slov:
„Vaše milosti, nejlaskavější urozenosti, to Guža, dcera má, vaše
velebnosti, toť ona nehodná, která zde sedí, namísto aby šla políbit
ruku urozenému pánu, který milostivě přišel podívat se na naši
chudičkou boudu.“
Řeč Farašova vzala na sebe palčivý tón. „Baže chudičká,
zcela bídná a mizerná,“ pokračoval, „za živobytí starého pana
hraběte, za nebožtíka urozeného pána bylo a bývalo, dlouhá doba
tomu, vaše milosti, bylo lépe, mnohem lépe. Jedli jsme a pomáhali
našim ve vedlejších boudách. Dovolila jeho milost, aby Guža (polib,
darebná, urozenému pánu ruku!) směla chodit každého dne do kuchyně
panské pro zbytky, které milostivá vrchnost neráčila laskavě sníst.“
Starý cikán utřel si rukávem široké košile oči: „Jsme
bídně na tom, vaše urozenosti, po smrti nebožtíka pána urozeného
nechodila více Guža do panské kuchyně, poněvadž ji vyhnali. Ach,
bože můj! Cikán také člověk a co zkouší od lidí, hůře než se psem,
vaše milosti, s ním zacházejí, karša vagan dža. Polib, Gužo, říkám
ti naposled, urozenému pánu ruce. Nejdeš? Vaše milosti,
nejurozenější laskavosti. Guža jest nesmělá holka. Neodváží se
(počkej, darebnice), neodváží se laskavosti vaší nejurozenější
políbit ruku, zpráskám ji, vaše milosti, k službám laskavosti.“
Starý cikán vzlykal a pletl palčivým hlasem jedno slovo
za druhým.
Gužiny oči svítily v šeru.
„Guža může chodit pro zbytky do kuchyně,“ řekl urozený
pán, „hodlám vám pomoci, jak budu moci, abyste nekradli, poněvadž
zloděje na svém panství netrpím.“
Urozený pán vyšel důstojně z boudy, vlastně vylezl,
sledován jsa dítky celé rodiny cikána Faraše. „Pro dnešek mám toho
dost,“ řekl k šafářovi, vdechuje čerstvý vzduch.
„Račte si dát šaty prohlédnout,“ řekl lakonicky šafář.
„To víte, cikáni... Nebožtík pan hrabě často si dával šaty
vypalovat, když se od nich vracel.“
Guža chodila již po čtrnáct dní do panské kuchyně pro
zbytky jídel a kuchařka ohlásila za tu dobu jenom ztrátu tří
stříbrných lžiček, které se též mohly vylít.
Urozený pán si sice časem na Gužu vzpomněl, ale za těch
čtrnáct dní se o ni mnoho nestaral, neboť sledoval pilně spis „O
různosti a vydatnosti plemen hovězího dobytka“, až z klidného studia
této důležité pro hospodáře knihy byl několikrát nemile vyrušen.
Seděl právě před knihou, podtrhávaje slova jako
„pincgavský“ a podobně, když někdo nesměle zaklepal.
Vstoupila šafářka. „Líbám ruce urozenému pánu,“ jala se mluvit,
„račte, milostivý pane, napomenouti mého muže. Ta Guža popletla
načisto mému muži hlavu, že se ten dědek nestydí. Když přijde Guža
do kuchyně, točí se kolem ní pořád a pořád. A považte si, vaše
urozenosti. Nějaké šaty pro ni vyprosil ode mne, aby prý chodila
slušně. Vzal i jméno vaše nadarmo. To prý dělá jen pro vás. Ale není
to pravda. Za nebožtíka pana hraběte točil se také stále kolem ní. A
zapomíná, že má dítě a mne. Bojím se, aby ještě s tou Cikánkou
neutek. On je vám z takového rodu. Jeho dědek chodil čtvrt roku s
cikány a nechal toho, až ho pod Debrecínem popíchali.“
Slzy vyřinuly se šafářce z očí.
Káposfalfi se usmál.
„Nebojte se,“ řekl, „šafář se do Guži nezamiluje a kdyby
se zamiloval, tak s ní neuteče. Ostatně řekněte v kuchyni, že si
přeji, aby v poledne přišla Guža ke mně. Promluvím s ní rozumné
slovo.“
„Račte si dát pozor, urozený pane,“ radila šafářka, „ať
vás neuhrane.“
S prvním úderem zvonu ve vsi vstoupila Guža do pracovny
urozeného pána. Šat darovaný šafářkou pěkně jí slušel. Postavila se
skromně u dveří a oči jen se jí blýskaly.
„Pojď
blíž,“ vyzval ji Káposfalfi, „a řekni upřímně, co vlastně je s tebou
a se šafářem?“
„Úplně nic, devlehuretke, přísámbohu,“ pravila Guža. „To
jen paní šafářka ve všem vidí bing, čerta. A když mne vidí, křičí
cikánsky, to se naučila. Pokřikuje na mne: ‚Ovaj andra gau,
murduleska bárro, jav adaj, khaj, nuke thukelesden more.‘“
Hezká Guža dala se do pláče.
„Co to
je?“ ptal se Káposfalfi.
„To znamená,“ plačtivě pronesla Guža, „v tamté vsi
zakopali vepře, jdi, Cikánko, ať ti ho dají.“ Přestala plakat a
černé její oči zašlehly. Dívala se přímo na urozeného pána.
Káposfalfi, jak zprvu již známo, měl velmi dobré srdce.
„Gužo,“ pravil, „nechtěla bys zaměstnání? Mohla bys pomáhat při
uklízení. Dám tě pěkně ošatit. Šafářka ti ukáže, čeho je třeba.
Vycvičíš se. Tvůj otec, starý Faraš...“
„Není mým otcem,“ pravila Guža, „jen mne odmalička
vychoval, urozený pane.“ Usmála se přívětivě na bývalého husarského
poručíka.
„Do bud by ses ovšem nevrátila,“ řekl Káposfalfi, který
čím déle se na Gužu díval, mluvil víc a více laskavěji, „ostatní
bych zařídil...“
Druhého dne šafářka učila Gužu všemu, co se od panské
vyžaduje.
V okolí füzes-banockého panství jest pět panství jiných,
jejich pozemky bezprostředně se dotýkají Füzes-Banoku. Majitelé
těchto panství slují Pazár Zoltánay, Vitális Mórtolay, Izsó
Bertalány, Mihály Komay a Károly Szerényi. Všem těmto šlechticům je
dohromady 325 let.
Jsou to staří šlechticové, kteří na den svatého Štěpána
krále oblékají ještě pláště, kožíšky lemované beránkem a k boku
připnou zakřivené šavle, na jejichž čepelech vyryta jsou léta 1520,
1632, 1606, 1580, 1545, dle toho, jak který rod prvně vystoupil na
válečnou dráhu starého Království uherského.
Jejich zámečky podobají se jeden druhému jako jejich
pláště a jich mravy podobají se mezi sebou jako jejich zámečky. A
tito šlechticové shromáždili se u nejstaršího z nich, 72letého
Károly Szerényiho právě tři neděle po tom, kdy Guža ponejprv
zastávala novou hodnost panské na zámku Káposfalfiho.
Seděli v jídelně za kulatým stolem, každý měl před sebou
cínovou konvici s vínem a kouřili mlčky z krátkých dýmek.
Teprv o třetí hodině řekl Szerényi: „Neslýcháno!“
O půl
čtvrté prohodil Komay: „Nevídáno!“
O
čtvrté hodině pravil Bertalány: „Hrozné!“
O
čtvrt na pátou pronesl Mórtolay: „Kupodivu.“
A
deset minut po něm řekl Pazár Zoltánay: „Je to věc velmi nevídaná.“
A
teprve o páté hodině pravil opět hostitel Szerényi: „Myslím, že
mluvíme o našem sousedovi panu Káposfalfim.“ Bylo vidět, že víno
rozvazuje jim jazyk.
„Pocházím ze staré sékelské rodiny,“ řekl nato Bertalány,
„ale nikdy jsem nic takového neslyšel.“
„Za Jana Zápolského před sty lety byly dost volné mravy.
Ale tohle by se netrpělo,“ promluvil Komay.
„Lituji, že Káposfalfi jest naším sousedem, moje
kukuřice hraničí s jeho melouny,“ pronesl Zoltánay.
„Celá stolice si o tom vypravuje, že za panskou má
Káposfalfi Cikánku jménem Gužu,“ řekl Komay. „Důstojný pan farář z
Füzes-Banoku byl u mne na návštěvě,“ vypravoval Zoltánay, „a ještě
dnes ho vidím. Div neplakal. Cikánka Guža obsluhuje hosty.“
„Slyšel jsem,“ prohodil Szerényi, „že prý řekla panu
faráři: „Jen pijte, pane faráři a nestyďte se.“
„A Káposfalfi, slyšel jsem,“ vyprávěl Komay, „se prý
tomu smál a poklepal cikánce na rameno. A řekl prý jí: ‚Jsi šelma.‘“
„Nikoliv,“ pravil Szerényi, „řekl prý jí: ‚Jsi hezká
šelma.‘“
„A to před panem farářem,“ dodal Bertalány. „Nevídáno!“
„Neslýcháno!“
„Hrozné!“
„Je to věc nevídaná!“
„Dosti hanby zažili jsme s nebožtíkem hrabětem,“ pravil
Szerényi, když se společnost trochu upokojila, „ještě nebožtík pan
hrabě neprováděl nic zlého, jen že rád chodil se dívat na Gužu, ale
tahle věc přesahuje naši trpělivost.“
„Vezmeme věc dokola,“ pravil Mórtolay, „stojíme před
hotovou událostí, že člověk jménem Káposfalfi, který když prohýřil
někde v Pešti své staré šlechtické sídlo u Ráby, unikl, koupiv za
zbytek, neprohýřil prý všecko, panství füzes-banocké, vnikl tedy sem
mezi nás.“ Mórtolay se napil. „A jakmile se zde ohřál, tu tento
člověk, nemám-li pravdu, chce udělat do našich počestných mravů,
myslím, že mám pravdu, řekneme průkop a podkop. Udělá Cikánku Gužu
najednou panskou. Cikánku, považte si, Cikánku...“
Mórtalay jevil znatelné rozčilení a převrhl, šermuje
rukou kolem sebe, konvici s vínem. Když ji měl opět naplněnou,
učinil pořádný doušek a za všeobecného ticha řekl: „To jsem chtěl
říci, myslím, že si rozumíme.“
„Nezbývá nám nic jiného,“ řekl Károly Szerényi, „nežli
odhodlat se k těžkému kroku, totiž příští neděli navštívit
Káposfalfiho a vysvětlit mu, že my všichni jsme zajedno, že
Káposfalfi pošpinil šlechtickou pověst. Myslím, abychom tam poslali
Vitálise Mórtolaye.“
„Myslím,“ odpověděl Vitális Mórtolay, „abychom tam šli
všichni, aspoň se nás lekne.“
„Řeknu mu, aby se klidil z naší stolice,“ pravil
Zoltánay, kterému víno dodalo odvahy.
„Jest husarským poručíkem,“ prohodil Szerényi.
„Řeknu mu,“ pravil Zoltánay, „aby si vzpomněl na své
předky.“
„Bůh mu buď milostiv,“ řekl vážně Szerényi, pozvedaje
číši, „příští neděli půjdeme ho navštívit.“
Z pěti bryček vystoupilo příští neděli pět šlechticů
před zámkem, vystoupili důstojně a mlčky kráčeli po schodišti, mlčky
podali své navštívenky sluhovi a teprve když je Káposfalfi uvítal,
odpověděli chladně jeden za druhým: „Odpusťte, váš služebník.“
Mlčení pěti šlechticů potrvalo tak dlouho, dokud se ve
dveřích neobjevila Guža.
„Chtěli jsme vám něco říci,“ řekl Pazár Zoltánay ke
Káposfalfimu.
„Napřed,“ odvětil Káposfalfi, „vypijí moji sousedé
trochu vína, Gužo, dones vína!“
Pět hostů zavadilo jeden do druhého lokty a tváře jejich
vzaly na se truchlivý výraz.
„Máme to hezkou panskou,“ řekl Káposfalfi, když Guža
přinesla víno, „hezkou, není-liž pravda, páni sousedé?“
„Chtěli jsme vám něco říci,“ pronesl Szerényi, jako by
přeslechl slova Káposfalfiho.
„Něco důležitého,“ řekl Mihály Komay.
Mórtolay, Bertalány a Zoltánay souhlasně kývali hlavou.
„Na to jest dost času,“ pravil Káposfalfi: „Posluž, Gužo,
pánům.“
„Nalejeme si sami,“ bránil se Zoltánay, ale Guža již
naklonila se nad Zoltánaym. Podívala se na něho.
Zoltánay sklopil oči. „Zatr...,“ zaklel potichu, „boží
dopuštění!“
„Má z vás, pánové, někdo tak hezkou panskou,“ řekl
Káposfalfi, když Guža šla pro nové víno: „Myslím, že by každý
měnil.“
„Hodláme vám říci vážné slovo,“ pravil nato Pazár
Zoltánay, „zde Komať vysvětlí, proč jsme přišli.“
„Mórtolay jest starší než já,“ bránil se Komay, „ten
poví, proč jsme přišli.“
„Jest to divná společnost,“ myslil si Káposfalfi, „mlčí
a pijí a stále, že mně mají říci něco důležitého.“
„Máte už vypito,“ řekl Káposfalfi, „Gužo, hej, Gužo!“
Komay rýpl kolenem do Bertalányho, Bertalány šťouchl
loktem do Zoltánayho a Zoltánay vypravil ze sebe, obrácen jsa ke
Káposfalfimu: „Pane sousede, tlumočím...“
„Helyes, výborně,“ řekl Mórtolay sékelským nářečím, což
dělal vždy, když byl pohnut. „Tlumočím přání všech,“ pokračoval
Zoltánay, dávaje důraz na každé slovo, „myslím, že zástupci stolice
jsou shromážděni, totiž já, Bertalány, Zoltánay, totiž já, Komay a
Mórtolay.“
Zoltánay utřel si pot z čela a mimovolně vztáhl ruku po
prázdném poháru.
„Gužo,“ volal pan Káposfalfi, „pánům víno!“
Objevila se Guža a nalévala víno. Jaksi důvěrně se chovala k
Zoltánaymu, vlasy její dotkly se při nalévání zarostlé tváře Komayho,
Bertalánymu položila levou ruku na rameno a starému Mórtolaymu
podívala se přímo do očí, takže on v rozpacích vypil naráz celý
objemný pohár.
„Chutná urozenému pánu,“ zasmála se Guža, nalévajíc
znova.
„Cikánko,“ řekl Zoltánay. „A pane Káposfalfi,“ dodal
Bertaláňy, „zájmy stavovské nás nutí…“ Nevěda, co by dále řekl,
napil se a skončil slovy: „Bůh jest svědek.“
A svižná Guža točila se kolem hostí a nalévala víno.
O
hodinu později vzal Mórtolay Gužu za bradu a Bertalány řekl k ní:
„Kočičko!“
„Šelmičko,“ řekl k ní za čtvrt hodiny něžně Zoltánay,
zatímco Bertalány k ní šeptal: „Gyermekem, mé dítě.“
Čtyři staří šlechticové mluvili ke Guže jeden přes
druhého, zatímco Káposfalfi pln údivu kroutil hlavou.
Staří počestní šlechticové byli již napilí, když vtom
pootevřeným oknem do jizby zazněl zvuk houslí. Zvuk kvílivý. Bylo
slyšet, že hrající na housle pod okny zámečku libuje si ve vysokých
tónech, což jest značkou cikánských hudebníků.
Zvuky teskné a táhlé zalétaly mezi společnost, zvuky
takové, jako když na rovinách gyarmatských za jasných nocí dlouze
zašumí rákosí.
Hra teskná proměňovala se v rychlejší, náhle přešla ve
zvuky živé a rychlé jako dupot hříbat, prohánějících se v údolí
Tisy.
A jak přešla v rychlou, tak zase náhle zazněla teskně v
melodie cikánské písně, která žaluje na smutný, tulácký život
Cikánů.
„Cikán hraje,“ pravil Káposfalfi ke společnosti, „neměli
bychom ho zavolat, aby nám zahrál?“
„Rozhodně,“ odpověděl neohebným jazykem Bertalány, „k
jágerskému vínu patří cikánská hudba.“
„Gužo,“ poroučel Mórtolay, „zavolej sem toho cikána.“
Guža odběhla.
Hlas
houslí zazněl ještě, zajásal pod okny zámku, zas táhle zakvílel a
pak vzdaloval se v tichu nastávajícího večera jako křik velkých
bahenních ptáků. A Guža nešla ani za čtvrt hodiny, když celá
společnost, nevyjímaje ani hostitele, který byl již též trochu
napilý, křičela: „Hej, Gužo!“
Když ani za další půl hodiny nemohli se Guži dovolat,
společnost stávala se nepokojnou a nepokoj vzrostl, když bez
zaklepání vřítil se do jizby šafář.
„Račte odpustit, velkomožní pánové,“ vyrážel ze sebe.
„Šel jsem před čtvrthodinou z Banoku. A u Banoku před můstkem potkal
jsem Gužu s Meghešem.“
„Kdo je to Megheš?“ vypravil ze sebe překvapený
Káposfalfi.
„Inu,“ odpověděl šafář, „Megheš je cikán a hudebník.
Vrátil se z vojny před týdnem a říkalo se, že je jako Gužin milý. Já
tedy jdu z Banoku a za Banokem potkám teď Gužu s Meghešem. Megheš
nesl housle.“
„Kampak, Gužo,“ řekl jsem. „Inu, odpověděla Guža, jdu se
svým ženichem trochu do světa. Račte odpustiti, velkomožní pánové,“
končil šafář, utíraje si pot z čela, „ještě se celý třesu, ačkoliv,
račte odpustit, u Cikánů je všechno možné.“
A bylo. Guža se již více nevrátila.
„Naši čestnou záležitost rozluštila Guža sama,“ řekl za
pár dní starý Bertalány ke svým sousedům, když se opět sešli, „aspoň
jsme se nemusili rozhněvat se svým sousedem Káposfalfim.“
„Jest velmi dobrý člověk,“ pravil Mórtolay, vzpomínaje
na jeho jágerské víno, „ale myslím, že této cikánské historie
nejvíce on lituje.“
|
Československa republika zradila revoluci. To je počátek konce, to
přivodí záhubu jejího buržoazního zřízení. Když v listopadu roku
1918 přinesly české noviny zprávu, že Karel Habsburk prchá, zdálo
se, že českému proletariátu nadchází nový, zářivý život. Byl to však
jen krátký sen.
Český proletariát svrhl jařmo rakouských kapitalistů a octl se ve
spárech českých kapitalistů, bankéřů a jejich spojenců, českých
sociálně demokratických zrádců Němce a Viktora. Česká buržoazie se
dostala velice snadno k moci. Denně chrlila do lidu nové a nové
články a nutila jej uctívat revoluční božstva - dr. Kramáře, prof.
Masaryka, Wilsona a Clemenceaua. Český národ mohl vidět pouze jednu
stranu medaile s lacinými hesly „republika, svoboda, historická
práva“.
V prosinci 1918 byla vyhlášena mobilizace a čeští vojáci překročili
hranice a vstoupili do Saska, aby obsadili Lužinec a Budyšín. Zrodil
se český imperialismus. Místo dlouho toužebně očekávaného míru nová
expanzivní výprava. Prvopočátky jsou v Bavorsku, neboť nový ministr
vojenství, někdejší antimilitarista Klofáč, kdesi na stránkách
historie objevil, že za dob knížete Břetislava patřilo bavorské
městečko Chum českému knížectví. Nacionalistická Viktoria troubí
vítězné fanfáry. Za nimi se však skrývá hlad a nezaměstnanost, které
otřásají mladou republikou. Do Prahy přibyl profesor Masaryk,
jmenovaný Francií presidentem české republiky, aby vštěpoval českému
národu úctu a lásku ke spojencům - francouzským imperialistům.
A vůdcové české sociálně demokratické strany podporují buržoazní
vládu v jejích podlých činech, dostávají ministerská křesla a
kráčejí ruku v ruce s buržoazií.
Je možné, že ještě v prosinci 1918 český Proletariat od sociálně
demokratických vůdců, „socialistických“ ministrů, něco očekával, ale
v lednu 1919 už vyšel do ulic a žádal chleba. Vláda, v níž seděli
tři „socialisté“, odpověděla kulomety. Národní garda složená z
dobrovolníků demonstranty rozprášila, buržoazní synkové tloukli
pažbami zatčené dělníky, zatímco president české republiky Masaryk
klidně seděl ve své pracovně, vyzdobené květinami a poduškami, které
vyšívaly buržoazní dámy, přebornice v ručních pracích. Psal výzvy k
dělníkům, že Francie je žádá, aby upustili od demonstrací a aby
usilovali o zlepšení své situace pokojnou cestou, a že česká vláda
ze své strany učiní vše pro potlačení bolševického hnutí v Čechách.
Česká dělnická třída poznala dokonale, kdo je president Masaryk, že
i v Československu vede křížové tažení proti komunismu, k němuž se
zavázal svým podpisem na Sibiři, když prodal spojeneckým zemím
československé vojsko a poslal šedesát tisíc českých vojáků proti
ruským dělníkům a rolníkům.
Rozumí se samo sebou, že čeští dělníci nebyli těmito výzvami nijak
nadšeni. Masaryk sáhl k tvrdým opatřením. Vězení byla přeplněna
dělníky. Socialističtí ministři se ukázali být nejvěrnějšími
přisluhovači buržoazie a do puntíku plní nařízený úkol: udržet v
zemi klid a pořádek.
Tlak Dohody na Čechy nepřestává sílit; nařizuje zásobovat uhlím
rakouské závody. V dubnu přikazují spojenci české vládě, aby
vyhlásila válku Sovětské republice.
Následky tohoto nátlaku byly v Československé republice velmi brzy
znát. Poklesla produktivita práce, všude zavládla beznadějná
chudoba. Francouzský a anglický kapitál vysává všechny hmotné
zdroje, všechny síly české republiky.
Není pravda, že v Československu panuje klid před bouří. V Čechách
jsou na denním pořádku dělnické demonstrace. Kladenští havíři
nechtějí pracovat na uhlobarony. Rolníci žádají rozdělení
velkostatkářské půdy. Na Kladně se pod vedením českých komunistů
ustavil dělnický sovět. Kladenská pánev se svými šachtami a závody
představuje nyní malou sovětskou republiku. Vláda není s to udusit v
českém proletariátě tyto první plamínky. Ví, že batalióny, které
pošle na obnovení pořádku, zmizí beze stopy ve vlnách revoluce na
Kladensku. Kladno, Most, Moravská Ostrava - to jsou bašty české
proletářské revoluce. Proletářská revoluce se šíří jako požár na
dolech a uhelných pánvích, v černých podzemních šachtách.
Pikle a násilí imperialistické Dohody, zrada „socialistických“
ministrů, to vše je jen nová potrava pro šířící se oheň. Plameny
stále stoupají. V Plzni, Liberci a Brně stojí továrny. Sentimentální
píseň Kde domov můj vystřídala Internacionála. Československá
buržoazní republika je na počátku krachu. President Masaryk sedí na
sopce. Co nevidět zachvátí buržoazní republiku smrtelné křeče. Zatím
se jen třese v horečce, ale brzy plamen proletářské revoluce smete
českého lva z ministerských razítek.
A co se stane z Československé buržoazní republiky?
Sovětská republika!
Všemirnaja
revoljucija - leden 1920
vyšlo též v:
|
Co bych radil komunistům, kdybych byl
šéfredaktorem vládního orgánu Československá republika
Vážená redakce Rudého práva!
Naprosto nemohu souhlasit s tím, že Vy nazýváte vladní orgán
"Československá republika" vladním lokajem. Jest úplně věc přirozená
a jasná, že vládní orgán nemůže jednat jinak, neboť: "Čí chleba jíš,
toho píseň zpívej." Mužové, zasedající v "Československé republice",
neprojevují vlastní iniciativy a nikde v celém světě jsem neviděl,
že by redaktor vládního orgánu psal proti vládě. Znám jediný případ
za dynastie Mandzu v šestnáctém století, kdy redaktor vládního listu
Císaře Nebe i Země, Sin-Veu-Čzi, napsal, že se Císaři Nebe i Země
ohnul nehet na malíčku pravé ruky. Za to byl pověšen na hák jako náš
Janošík a dodatečně rozčtvrcen. Chápete nyní mravní kvalifikaci
vládních redaktorů v Číně, kterým hrozí nepříjemné zkomolení. Či
přáli byste si, aby redaktoři vládnoucího orgánu se prohlásili za
komunisty a začali řezat do vlády? Psali šéfredaktor Svátek,
redaktor Filip nebo Adolf Zeman, když byli v redakci rakouských
Pražských úředních novin, proti Rakousku? Redaktor Filip, nyní v
"Československé republice", napsal dokonce oslavný spis k jubileu
nebožtíka Františka Josefa. Svátek byl vládním radou. To je pravá
mravní kvalifikace. A že je něco shnilého ve státě dánském? To se
netýká vládního orgánu, kde vše je rozškatulkováno podle hodnostních
tříd. To nejsou redaktoři, to jsou ouřadové. Jejich mentorování není
tak zlé. Mohli by ještě více toho předpisovat, ale jak jsem se již
zmínil, schází jim iniciativa a fantazie. Doufám, že můj článek,
který Vám tímto posílám, bude náběhem k tomu, jak se má vládní orgán
nadále zachovat.
Článek v "Československé republice", napomínající i nabádající
komunisty k slušnému chování, byl by asi tohoto znění:
Jest naprosto
nemístné, že někteří komunističtí řečníci mluví příliš hlasitě.
Přáli bychom si, aby řečníci, vysílaní na tábory, mluvili řečí jemně
odstíněnou a hospodařili svým hlasem. Bylo by záhodno, aby před
každou schůzí dostavili se do sekretariátu našeho časopisu, kde by
od pana vládního rady dostali určité pokyny, co mají mluvit a jak
mají mluvit. Tamtéž budou ofotografováni a jejich fotografie zaslány
na policejní ředitelství na památku.
Jsme přesvědčeni,
že našich dobře míněných rad nebude zneužito. Jsme rádi, můžeme-li
pomoci myšlenkou, radou, pokynem. Pro komunistické řečníky zhotovili
jsme vkusné odznaky s nápisem: "Schválen Československou
republikou." Kdo bude mít takový odznak, nemusí se bát, že bude
zatčen četnictvem.
Vycházíme pp.
komunistickým řečníkům tak dalece vstříc, že jsme sestavili vhodné
programy řečí, které budou mluvit na táborech a na schůzích.
Nechceme komunisty
svou láskou k nim rozmazlit, nepovolujeme všem jejich žádostem,
nevedeme je k mlsotě a požitkářství, k svévolnosti a neposlušnosti,
ale též odvažujeme dobře svou přísnost. Snažíme se rozkazovat ne
hrubě, ale vlídně a z dobře uvážených rozkazů nic nemůžeme slevit.
Jestli něco zakazujeme, pak jeví se to nezbytností. Jestli u nás
vláda trestá, vyhýbá se trestům tělesným. Trest u nás není mstou,
ale vážnou připomínkou, jež musí následovat bezpodmínečně po
nesprávném činu, jak to vidíme i v trhanovském případě.
Z toho všeho je
patrno, že naší láskou ke komunistům rozumí se něco zcela jiného,
nežli co si pod ní někdo představuje. Je to spíš vytrvalost a
trpělivost, jež vede náš vládní orgán k pedagogické moudrosti, jež i
vládě umožňuje, aby dobře jemným citem rozeznala, co je komunistům
na prospěch a co na škodu. Naše "Československá republika" volí
dobré cesty a prostředky, aby sblížila komunisty s vládou.
Náš vládní orgán
nic jiného si nepřeje než vésti komunisty na otěžích své lásky od
samého počátku vývinu a neztrácet své přátelské vlády nad nimi ani
později. Budeme se snažit svou láskou překonat všechny obtíže,
abychom v komunistech zanechali vždy příznivou půdu pro účinek
našich domluv.
Nechť komunisté
pocítí zářný vliv pravé naší lásky, a nezůstane v jejich životě
nevyplněná mezera...
Svými radami a
pokyny dáváme komunistům cenné věno, vzácný dar pro život.
Předně bychom si
nepřáli, aby se komunisté zabývali politikou a řešením sociální
otázky.
Jak by to bylo
pěkné, kdyby místo táborů a schůzí komunisté hráli si v písku,
skotačili vesele po rejdištích našich četných parků a místo
přednášek o III. Internacionále hráli různé společenské hry. Za tím
účelem zavedeme v "Československé republice" rubriku "Hry a zábavy",
jaká byla kdysi již ve Šťastném domově.
Prozatím
doporučujeme hru na hadače, na soudce, na peška. Jsou-li chmury na
politickém horizontě, bavme se vystřihováním papírových panáčků a
štupováním punčoch.
Je-li výluka a
jsme-li bez místa, můžeme - majíce dosti volné chvíle - vyrábět z
tvrdého kartonu různé předměty k ozdobení své domácnosti.
Hlavně se varujme
číst jiné noviny kromě vládního orgánu. Jdeme do přírody, dýchejme
svěží vzduch, pozorujme mravence, jak pilně pracují.
Rudé právo nedávno
vytklo našemu listu, že prý předpisujeme řečníkům, jak měli mluvit
na prvého května. Neuveřejnili jsme dosud, jak jsme si vlastně
představovali řeči komunistů na Prvního máje, ale jsouce
vyprovokováni, podáváme stručný obsah teze:
"První máj jest
prvním dnem měsíce května. Květen je první měsíc čilejšího
vysazování květin a hlavně měsíc jarního dosevu. Vysazujeme sazenice
všech zelenin, nejchoulostivějších až v polovině měsíce května, také
vysazujeme sazenice květin, jež jsme si vypěstovali, sejeme přímo na
místo semena rostlin, jejichž sazeničky by byly dříve chladnem
trpěly, zejména zeleninové, fazole, dýně, okurky."
V takovém smyslu měly
být pronášeny řeči všech řečníků a jsme přesvědčeni, že masy by se
rozcházely úplně spokojeny u vědomí, že květnovou setbou je hlávkový
salát, brukev, květák, hrách, mrkev, zimník štěrbák, ředkvičky, letní
ředkev apod.
Že jsme neměli vlivu a
nečinili žádný nátlak na nápisy, které byly neseny v průvodu, nám nikdo
neupře. S lítostí dívali jsme se však, že čím dále, tím více se
prohlubuje propast mezi kapitálem a proletariátem.
Pravdu sobě mluvme,
dobří spolu bud'me! Jaký zájem má proletariát na kapitalismu? Jak by to
bylo krásné, kdyby byly neseny standarty s nápisy: "Ať žije kapitál!
Vaši oddaní dělníci!"
K tomu jest ovšem třeba
vyššího vnitřního vzdělání a duševního povznesení, aby všechno dělnictvo
vyspělo až na ten stupeň, kdy bude úplně spokojeno se svým osudem.
Jestli k této dokonalosti dospěla tak zvaná strana pravice, nadějeme se,
že i komunisté pilnou četbou "Československé republiky", našeho vládního
programu, dojdou toho vniterného vyššího vzdělání, kdy První máj bude
pravicovým svátkem práce pracujících vrstev ve prospěch jejich bratrů
kapitalistů. Neboť co jest krásnějšího v lidském životě než vědomí, že
mohu být prospěšný druhému svému spoluobčanu.
Jestli všichni se budou
řídit našimi radami, tu jsme přesvědčeni, že i v nejchudší dělnické
rodině ve všední den bude k obědu, co má dnes ministr v neděli:
Ragout z humrů v
máselném koši, obloženém vlašským salátem v květech máku.
Boeuf s madeirou,
obložený zeleninou.
Květák v růžích ze
šunky.
Srnčí kýta s vídeňským
knedlíkem.
Citronové košíčky
plněné brusinkami.
Pečená kuřata se
salátem a kompotem.
Créme "Kramář" v
griliášové lastuře.
Tort "Tuzar". - Tort "Benes".
Koš cukroví. - Černá
káva. - Ovoce.
|
Co má vlastně pořádný
občan dělat?
Kupec
Chejn obdržel od berního úřadu v C. přípis, aby bezodkladně udal na
berním úřadě adresu svého bratra Matěje, který jest hledán berním
úřadem pro nezaplacení nějakých daní.
Pan
Chejn nepohodl se kdysi se svým bratrem a tedy zabil nyní dvě mouchy
jednou ranou. Způsobil svému bratrovi nemilé překvapení a vyhověl
jako řádný občan úřadům.
Napsal
tedy:
Slavný
c. k. berní úřad v C.!
Můj
bratr Matěj Chejn jest obchodníkem v Neveklově a má jmění 20.000 K.
V
hluboké úctě Josef Chejn.
Se
spokojeným srdcem vážil dál kávu a prodával petrolej.
Zatím
psaní přišlo na berní úřad a odevzdáno přednostovi s denní poštou.
Přednosta neznal žertů a ježto všechny přípisy na berní úřad musí
být kolkovány, byla vyměřena Josefu Chejnovi pokuta 50 K, poněvadž
své psaní na berní úřad náležitě neokolkoval a Josef Chejn vyzván
pod následky exekuce, aby ji zaplatil u příslušného berního úřadu do
osmi dnů.
Rozumí
se, že se odvolal. Odvolací instance rozsudek potvrdila a když se
Chejn odvolal k poslední instanci, byla mu pokuta finanční
prokuraturou zvýšena na 120 K, poněvadž v přípise se mluví o 20.000
K a z každého tisíce korun byla vyměřena pokuta 3 K 50 h, tedy 50 K
za nekolkování vůbec a 70 K z 20.000 K.
Došlo
k exekuci a pan Chejn byl nucen zaplatit i s útratami exekučními 125
K.
Od té
doby umínil si, že nebude odpovídat na žádné úřední přípisy, aniž by
je kolkoval.
Za půl
roku dostal nový přípis od c. k. berního úřadu v C.:
Poněvadž se vaše psaní s adresou vašeho pana bratra někam založilo,
žádáme Vás, abyste neprodleně oznámil nám jeho adresu.
Rozumí
se, že se pan Chejn lekl a šel se poradit k advokátovi.
„Každá
strana musí být okolkována,“ zněla upřímná rada, „a musíte to napsat
ve formě žádosti.“
Pan
Chejn tedy vzal půlarch, přeložil a psal:
Korunový kolek.
Slavný
c. k. berní úřad v C.
Nížepsaný osměluje se tímto podati zprávu o nynějším pobytu svého
vlastního bratra Matěje Chejna a svou uctivou žádost o přijetí této
zprávy podporuje následujícími důvody.
A.
Podepsaný vychodil tři třídy školy měšťanské. Viz přílohu A.
B.
Jest očkován. Viz přílohu B.
C.
Jest dle přiloženého vysvědčení C úplně zachovalý.
D.
Jest ženat. ( Příloha D. )
E.
Jest náboženství katolického. ( Příloha E. )
Z
těchto důvodů osměluje se prosit, aby slavný c. k. berní úřad v C.
vzal laskavě zřetel na jeho uctivou žádost, by dovoleno mu bylo
oznámiti, že jeho bratr jest obchodník s obilím v Neveklově.
Nížepsaný slibuje, že uctivým chováním a pilností stane se hoden
dobrodiní, bude-li jeho nejpokornější prosba milostivě vyslyšena.
Josef
Chejn
Pak
napsal rubrum:
Josef
Chejn, kupec, žádá o laskavé přijetí své zprávy o nynějším pobytu
svého bratra, sub litteris a, b, c, d, e.
Všechny strany řádně okolkoval a za, týden obdržel obsílku k
okresnímu soudu v C.
Berní
úřad shledal v tom zesměšňování úřadu a postoupil dopis k okresnímu
soudu, kde odsoudili pana Chejna na tři dny do vězení pro urážku
úřadu.
„Tak
co mám vlastně dělat,“ tázal se plačtivým hlasem pan Chejn.
Soudce
pokrčil rameny a pak řekl: „Respektovat zákony.“
„A jak
to mám dělat?“ otázal se pan Chejn.
Soudce
poručil, aby pana Chejna vyvedli ven a poněvadž ze zármutku nad tím
umřel, nedozvěděli jsme se, co má vlastně pořádný občan dělat.
|
Kdyby někdo řekl, že zdražením vuřtů a párků v Praze je vinen
sokolský slet, nikdo by tomu neuvěřil. Ale je to tak. Předseda
společenstva pražských uzenářů, p. Matěj Rypáček, má, kromě
zavedeného krámu, několika filiálních prodejen, chladíren a čtyř
pětipatrových baráků na Vinohradech pět dcer a jednoho syna.
Poněvadž je dobrým otcem a seznal, že jeho potomstvo nemá talent k
uzenařině, složil v ruce své milostivé choti slavnostní slib, že se
neuchýlí do soukromí do té doby, dokud svůj majetek nerozmnoží o
další dva domy, aby svému potomstvu po meči i přeslici mohl odkázat
po jednom. Proto také vede velmi pořádný život, nosí pravidelně
každý týden tisícovku do spořitelny a blažen počítá, že kvapem blíží
se chvíle, která ho zbaví výparů bůčků, šunek a krkoviček, krámského
ruchu a hádání s chasníky.
Z božské této pravidelnosti vyrušil však pana Rypáčka sokolský slet.
Slečnám zmokly toalety a bylo potřeba nových, milostpaní mimo to
přetrhala dva tucty jemných rukavic - zvlášť pro ni šitých, neboť
žádný sklad v Praze neměl dámské rukavice číslo osm a půl - poněvadž
se jí potily ruce, synáček chodil ráno domů, neboť prováděl celé dny
i noci bratry sokoly a ukazoval jim památnosti Prahy, nu a pan
Rypáček senior nechal si to vlastenecké nadšení také nějaký groš
stát, aby ho lidé nepomluvili.
A tak, když po sletě s paní chotí srovnával běžná aktiva s pasivy,
shledal, že několik týdnů nebude moci podniknout svou oblíbenou
procházku do Pražské městské spořitelny.
Jsme lidé smrtelní a žádný z nás neví dne ani hodiny.
A proto si každý z nás dovede představit, jak působilo na pana
Rypáčka, když se namáhavě dopočítal, že skorém o čtvrt roku je
oddálen okamžik jeho odchodu na „zasloužený odpočinek“, ergo, že o
třináct týdnů déle bude musit čichat vůni svých výrobků a hádat se s
chasou. Byla to hrozná rána.
A kdo ví, zda by byla pana Rypáčka neranila mrtvice ze žalosti,
kdyby jeho lepší polovice nebyla si pospíšila s radou, aby nelkal a
náhradu za sletová vydání hleděl někde uškubnout. Pan Rypáček sice
lamentoval, že to nejde, ale byl brzy svou chotí přesvědčen o opaku.
Uznala sice, že nejde dávat menší váhu masa, poněvadž beztoho za
šesták nese si zákazník z krámu pana Rypáčka jen zamaštěný papír,
souhlasila také, že nelze do vuřtů a párků sekat méně a horšího masa
a přidávat pro lepší trávení více pilin, přesvědčila však nakonec
pana manžela, že je možno párky a vuřty zdražit o dva haléře na
kousku.
Nu, a protože je pan Rypáček předsedou společenstva uzenářů a
poněvadž každý z jeho kolegů rád nosí tisícovky do spořitelny a rád
by svému potomstvu po meči i přeslici zanechal po jednom čistém
baráčku na Král. Vinohradech, nedalo mu mnoho práce pány ve
společenstvu přesvědčit, že se všecko zdražilo, že na výrobě vuřtů a
párků každý prodělává, a že je proto nutno, aby rukou společnou a
nerozdílnou tento výrobek zdražili.
Tím je nad slunce jasně dokázáno, že zdražení párků a vuřtů přivodil
sokolský slet. Je jenom otázkou, jak to se zdražením dopadne. Pan
Rypáček sice ve schůzi společenstva prohlásil: „Jen se, pánové, nic
nebojte. Ta chudá pakáž bude sice dělat rámus, ale bude za nějaký
den zase kupovat vuřty a párky, i kdybychom se do střívka vy ... a
chtěli za to šesták!“ Ale tak nějak se ukazuje, že věc nebude tak
jednoduchá, a jsou obavy, aby si pan Rypáček a jeho ubozí kolegové
nemusili pěkně vycpaná střívka párků a vuřtů spapat sami.
|
Čagan-kurenská povídka
Mongol
Sakadža z kmene Chalchasů v Čagan-Kurenu měl pět velbloudů, dvanáct
koní, osmnáct volů a patnáct skopců.
Pak
měl také svého boha Uison-Tambu. Toho měl před stanem na dřevěném
podstavci.
Jeho
bůh měl pijáckou tvář. Po obou stranách sochy boha stály dvě sošky,
vyplazující jazyk na znamení úcty. Jednoho dne přišla velká voda od
severu a vzala s sebou také boha Uison-Tambu, dva velbloudy, tři
koně, pět volů a čtyři skopce.
Sakadža byl na nějaký čas bez boha. Nepřekáželo mu to nijak a misku
praženého prosa, kterou obětoval každodenně Uison-Tambovi, snědl
sám. Dříve ji snědl stařičký láma, žebrající duchovní Uison-Tamby,
který chodil po stanech a pánaboha okrádal o proso, těše se přitom
úctě.
V té
době cestoval po Čagan-Kurenu misionář Piket. Chodil v šatu
mongolských pastevců se žlutou kuličkou nad čepicí, hlásal
katolickou víru v údolí řeky Paga-golu a trpěl hmyzem zvaným „tu-lakci“,
totiž červenými vešmi, které ho vyrušovaly v jeho misionářském
poslání.
Sbíral
přitom nejen sapeky, malé hranaté drobné peníze, ale i unce stříbra
ode všech, kterým hlásal nové učení a kromě toho provozoval i
výměnný obchod se sobolinou a získal si též od velkých obchodů v
Pekingu úřad „yao-čang-ti“, to jest „vymahače dluhů“.
Za
výnos modliteb odkupoval dluhy pastevců v krajině trávy a bral tam
úroky z úroků, dle povolení císařských zákonů a vyznal se v různých
šmejdech, které znal spojovati s pravou vírou a se západními
modlitbami.
Pakli
i největším žroutům Mongolů nepodařilo se vyzískat ze svých obětí
než 300 %, získal ctihodný Piket přes 500 %, poněvadž kromě dlužních
úpisů přinášel sem i nového boha, na jehož uctění praskly pruty
stříbra.
Jeho
výmluvnost byla veliká. Před léty přepadli ho lupiči v zemi Ortušů.
Ctihodný Piket udělal z nich křesťany a obral je do poslední sapeky,
zavěsiv každému z nich vlastnoručně mosazný křížek na krk. Od té
doby ortušští loupežníci přepadali karavany jménem nového boha.
Když v
nejnovější době došel misionář Piket do země Chalchasů, opustiv
údolí řeky Paga-golu, obchody se mu nedařily tak znamenitě. Byl by
se vrátil na jih, ale rozvodněná řeka odřízla ho od požehnaných
krajů a zanechala ho v zemi, kde už řádila před jeho příchodem
kněžská konkurence. Čínští kněží a lámové ze Sok-po-mi vybrakovali
zemi dokonale pro tento rok a nebylo snad v zemi stanu, odkud by
byli neodnesli sapeky. Jedině v údolí Hobilchánu, skrytém v
pahorcích, vyslanci boha Fo a boha Samčimičebatu se neobjevili. A
tam žil právě Sakadža bez boha.
Když
přišel ctihodný Piket do tohoto údolí, pozval ho pohostinný Sakadža
do stanu, připravil čaj s buchtičkami z ovesné mouky pečenými v
popelu.
„Bůh
buď s tebou,“ řekl misionář, když se nasytil, „přebývej s tebou
štěstí a pokoj.“
„Nemám
boha,“ pravil Sakadža, „můj bůh Uison-Tambu mně uplaval v době
deště. Prodám však koně a koupím si v Modrém městě nového boha.“
„Můj
synu,“ pravil Piket, „Uison-Tamba nebyl pravý bůh a proto ho vzala
voda, poněvadž nejvyšší bůh, věčný a všemohoucí, tak rozkázal. Bez
boha nemůžeš však být a proto dobře učiníš, když prodáš tři koně
místo jednoho a zaopatříš si třikrát vznešenějšího boha nad Uison-Tambu,
neboť Věčný přeje si těchto obětí.“
A
dlouho do noci, až noční pták yuen křičel u jezírka, rozmlouval
ctihodný Piket se Sakadžou o pohrdání marnostmi tohoto světa.
Když
ráno vstali z velbloudích přikrývek a Sakadža poklonil se
Prastarému, to jest Slunci, počal Piket poznovu rozmluvu: „Milý
synu, v noci jsi pravil, že ti po povodni zbylo devět koní. Co ti
těch devět koní prospěje, nemáš-li pokornosti a nenacházíš-li
zalíbení v jediném pravém bohu, který dal ti znamení a výstrahu tím,
že ti vodou odnesl nepravého boha. Kdybys měl i tisíc koní, co by ti
to prospělo, kdyby tě bůh nemiloval. Máš však jen devět koní, prodej
je, můj synu a unce stříbra mně odevzdej, neboť marností je hledat
pomíjejícího bohatství. Odvrať své srdce od milování věcí tělesných,
povznes se k věcem neviditelným a připrav se s koňmi na cestu.
Pojedu s tebou do Modrého města, sám ti koně zpeněžím, abych tě
chránil od hříchu marností.“
Když
prodali v městě koně, zastrčil Piket peníze do opasku a Sakadža ho
žádal po návratu, aby mu tedy dal nového boha na prázdný sloup.
„Nepřišel ještě čas, milý synu,“ zvolal ctihodný muž, „neboť jsi
ještě po vůli svým tělesným žádostem a máš tři velbloudy. Chystej se
nazítřek na cestu, neboť prodáme ty velbloudy, milý synu. Nebýváť
nasyceno oko hleděním na velbloudy, aniž ucho slyšením jejich kroků
naplněno bývá.“
I
prodali velbloudy v Modrém městě a Piket, ukládaje unce stříbra do
opasku, řekl k Sakadžovi na jeho otázku, zdali dnes postaví mu boha
na prázdný sloup: „Ustaň od přílišné zvědavosti, neboť zvědavostí
rozhněváš si boha. Věz, milý synu, že nepřišel ještě čas, neboť
chlubil jsi se v hospodě U třech dokonalostí, že máš ještě třináct
volů. I nejkrásnější volové jsou pomíjející slávou. Opatruješ je ve
stepi a máš nezřízenou žádost, aby tučněli a prospívali. V tvé duši
dříme tolik nízkých pudů, že je třeba, abys činil pokání. Toto
pokání smíří tě s bohem. Své naděje nezakládej v žádné věci
pozemské, prodej, milý synu, ty voly, neboť kdo pravou lásku v boha
má, nemiluje žádných zvláštních radostí.“
I
prodali voly a Sakadžovi zbylo jen jedenáct skopců.
„Pokřtím tě, milý synu,“ pravil důstojně Piket, „a odejdu, až sníme
ty skopce, abych dál hlásal pravé náboženství.
Pokřtil ho, jedli skopce a rozmlouvali spolu o novém náboženství.
„Svatý
muži,“ řekl jednoho dne Sakadža, ukazuje na dřevěný kříž, který po
křtu zhotovil Piket a vztyčil na prázdném sloupu, „pravíš, že to jen
znamení, které ty jako zástupce boží dal jsi na sloup. Jsem velký
hříšník a mně nestačí jen ty dvě zkřížené latě. Přeji si, abys
zůstal stále u mě jako zástupce boží, abych měl větší kus tohoto
nového náboženství u sebe.“
„Nemožno, můj synu, jižněji země Hia-ho-po a U-fu-tien postrádají
doposud radosti z pravého náboženství.“
„Svatý
otče,“ pravil smutně Sakadža, „nemohu být bez tebe. Nemohu mít boha
na sloupu, musím mít alespoň tebe vedle sebe jako jeho zástupce.“
Když
ctihodný Piket v noci usnul, uškrtil ho zbožný Sakadža a zakopal
před svůj stan pod sloup se znamením nového náboženství, které
prodchnulo jeho mongolskou duši. V jeho opasku našel pětkrát tolik
uncí stříbra, než dostal ctihodný Piket za Sakadžovy velbloudy, voly
a koně. Každá ta unce byla požehnána.
Zbožný
Sakadža nakoupil pětkrát tolik velbloudů, koní a skotu, než měl před
příchodem ctihodného Piketa, spokojeně sedával u sloupu, pod kterým
zakopal božího zástupce, aby ho měl po ruce a tloustne znamenitě při
nové víře a zabíjí své vši, což dříve nedělal, dokud věřil ve
stěhování duší.
Jen
jedno si nedovede vysvětlit. Proč totiž ujížděl ten misionář, který
k němu přijel rok po uschování ctihodného Piketa pod onen sloup, tak
rychle na jih, když mu Sakadža pln radosti vyšel vstříc a řekl:
„Svatý muži, vyslyš mou prosbu a vejdi do mého stanu. Hle, pod tímto
sloupem mám již jednoho zástupce božího.“
Svatý
muž nerozuměl však této sběratelské vášni zbožného Sakadži,
vyplývající z náboženského přesvědčení, a víckrát se neukázal a
Sakadžovi nepodařilo se ho také sestřelit s koně.
A tak
zůstal Sakadža jen u jednoho božího zástupce.
|
Čáka pěšáka Trunce
I
Na
počátku října nastoupil rekrut Trunec tříletou vojenskou službu u
pěchoty. Chlapík byl jako hora a jeho mohutná ramena nesla hrdě
hlavu. Měl býčí šíj a hlavu obra.
Když
přišel prvního dne do kasáren, šel k „marodvizitě“, pak ho vedli s
ostatními k poddůstojníkovi, který se ho vyptával stejně jako všech
na poměry domácí. To se děje kvůli tomu, aby byla vzbuzena důvěra k
vojenské instituci. Nato odvedli je, vzbudivše v nich důvěru k
vojsku, do skladiště, aby jim vyhlédli uniformu.
Féla
prohlížel jednoho po druhém a volal: „Boty číslo tři! Kalhoty
šestka! Blůza číslo dvě!“ Čtyři kaprálové snesli hned boty, kalhoty,
blůzu dotyčnému rekrutovi, jehož rozměry féla odhadoval od oka,
nestaraje se, jak mu ty věci padnou. Ten měl boty, že by se ještě
dvě nové jeho nohy do jeho bot vešly, ten by zase svou nohu za živý
svět do bot nedostal, i kdyby si nohu ohobloval o polovic, jinému
rekrutovi byl by se vešel ještě jeho starší bratr do kalhot, jiný by
vtěsnal do blůzy dvě podobné suché postavy, jako je on. Bylo to však
na vojně a čísla volaná félou směrodatná. Pak jim dali čáku a
čepici. Čísel takových je asi šest. Na největší hlavu a až na
nejmenší. Bylo to také popleteno, ale jakáž pomoc.
Pak
odešli do světnice, kde se oblékli. Pohled na ně byl k pláči. Byly
to postavy, která jedna druhou nepoznávala. V jizbě se jen hemžilo
muži, kterým ruce ztrácely se v blůzách, kalhoty ploužily se po
zemi, čepice padaly na uši. A na druhé straně byli zde mužové,
mající kalhoty pod kolena, takže bylo vidět podvlékačky, bylo vidět
ruce vyčnívající od lokte z blůz a mnohým stála na hlavě sem tam se
kolísající čepice. Co přebývalo jedné části mužstva, to scházelo
druhé.
Když
féla spatřil tyto zajímavé skupiny, kynul blahosklonně rukou a řekl:
„Vidíte, hoši, jak nestejné jsou rozměry lidského těla. Ten má ruce
delší, než má mít, ten zas kratší. Podobně to máte i s nohama. O
tloušťce nemluvím. Někdo se dopnout nemůže, kdežto jiný visí v blůze
jako boží umučení. Jinak však jest věc v pořádku. Musíte si mezi
sebou šaty vyměnit. A to vám říkám, že voják musí být jako z cukru a
chodit jako panenka, kdo by vypadal směšně, ten bude potrestán!“
Tak
měnil soused se sousedem boty, blůzy, kalhoty, čepice a čáky, až
zbyl zde jediný obrovský rekrut Trunec. Vyjímal se v kalhotech,
které mu byly krátké a v blůze, kterou dopnout nemohl, jako zvláštní
tvor z cizí planety, na jehož obrovské hlavě krčila se nesměle malá
čepice. Ostatní vypadali sice také dobrodružně, ale tato bytost,
rekrut Trunec, vyhlížel, jako by patřil jiným světům.
Trunec
prosil proboha, aby ho v tom nenechávali.
Věc ta
se luští na vojně tím, že se řekne: „Starejte se a marš!“
Trunec
obrátil se tedy ke kaprálovi a ten obměkčen jeho prosbami odvedl ho
poznovu do skladiště, kde konečně po dlouhém hledání byly nalezeny
části uniformy, které alespoň trochu učinily z Trunce vojáka.
Bohužel čáka, a i ta největší, ztrácela se na jeho obrovské hlavě
jako zrnko písku v moři.
A tak
se stalo, že celá záležitost s jeho čákou došla až k vrchní vojenské
intendantuře do Vídně.
Stalo
se to následujícím způsobem.
První
povinností u vojáka je učit se salutovat, čímž se vzdává čest
představeným.
Rekrut
Trunec s čákou, která mu skákala na jeho velké hlavě jako míč po
podlaze, marně namáhal se při nejlepší vůli nahmátnout okraje čáky,
kterého se měl dotknout dle předpisu při salutování. Byly to zoufalé
pokusy zachytit okraj, neboť při sebemenším pohybu klouzala mu čáka
do týla.
Poddůstojník byl zoufalý, důstojník klel a červenal zlostí, když
čáka při těch hrozných pokusech padala nebožákovi s hlavy na zem.
Rekrut
Trunec, zoufalý, červený v obličeji, narazil si ji na jedno ucho,
což způsobilo tlumený smích mezi mužstvem a nový výbuch hněvu u
důstojníka i poddůstojníka.
Co s
ním?
Konečně důstojník nechal odvést rekruta Trunce kaprálem do kanceláře
setniny. Trunec se svou poskakující čepicí dělal dojem opilého muže
a nevěda, co se s ním stane, potácel se do kanceláře.
Když
přišli do kanceláře, tu účetní poddůstojník na raport kaprálův
nechal Trunce předvést k hejtmanovi. Hejtman přijal raport vážně.
Napřed ptal se Trunce, zdali nemá vodu v hlavě a když ten uctivě
řekl, že poslušně hlásí, že vody nemá, poručil hejtman, aby čáku
namočili ve vodě a narazili Truncovi na hlavu. Tím se čáka rozšíří a
Trunec ji musí mít celý den na hlavě. Za tím účelem Trunce zavřeli
na čtyřiadvacet hodin, aby ostatní nerušil. Ovšemže to není trest.
Trunec
pečlivě držel si namočenou čáku na hlavě, sedě na pryčně, až konečně
únavou usnul. Ráno když vstal, čáka ležela vedle něho na pryčně
stejně malá, ještě scvrklejší a byla to největší čáka regimentu.
Opět
si ji dal na hlavu, učil se ji udržovat na hlavě v rovnováze, nebylo
to však nic platno. Čáka skákala jako den předtím.
Byla
promáčknutá a Trunec musel podruhé do kanceláře jeho setniny.
Tentokráte byl hejtman ještě vážnější. Poručil účetnímu
poddůstojníkovi, aby změřil Truncovi hlavu. Objevilo se, že má v
objemu 62 cm. Pak bylo Truncovi panem hejtmanem přísně domluveno, že
celá věc musí přijít až k vrchní vojenské intendantuře do Vídně, jak
se mohl opovážit přijít s takovou hlavou na svět. Poté byl
propuštěn.
Venku
narazili mu čepici na hlavu, kterou mu zatím krejčí přešil a Trunec
zúčastnil se cvičení, raduje se, že nebyl zavřen na pevnost.
II
Pan
hejtman po odchodu Truncově diktoval účetnímu poddůstojníkovi:
Slavné
vrchní vojenské intendantuře ve Vídni! Podepsaná třetí setnina
dvanáctého pluku prosí vrchní vojenskou intendanturu, vzhledem k
tomu, že pěšák Jan Trunec, rodilý z Pelhřimova, příslušný do Kadaně,
má hlavu abnormální velikosti, o zaslání čáky která by vyhovovala
objemu hlavy výše zmíněného pěšáka.
Pak
podepsal hejtman vlastnoručně spis, opis uložen do aktů a ve vrchní
vojenské intendantuře měli dopis za druhý den.
Za
čtrnáct dní byl volán rekrut Trunec do kanceláře, kde mu byla
poznovu změřena hlava, neboť ten den přišla totiž odpověď z vrchní
vojenské intendantury ve Vídni:
Třetí
setnině dvanáctého pluku!
Ku
spisu čís. 6728/891 II abl6721/345g 111 a 8 IV vidí se nucena
podepsaná vrchní vojenská intendantura oznámiti následující: V
přípise třetí setniny dvanáctého pluku čís. 6728/891 11 abl6721/345g
III a 8 IV, ve kterém jest žádána vrchní vojenská intendantura ve
Vídni o zaslání čáky pěšáku téže setniny Janu Truncovi, příslušnému
do Kadaně, v Pelhřimově rozenému, poněvadž dotyčný pěšák má hlavu
abnormální velikosti, schází udání objemu hlavy dotyčného pěšáka.
Žádá se o bezodkladné oznámení dotyčného objemu abnormální hlavy
pěšáka.
Správa
vrchní vojenské intendantury ve Vídni.
„Člověče,“ řekl účetní poddůstojník, „vy nám ale dáte práce!“ Napsal
pak, že objem hlavy jest 62 cm a poslal do Vídně. Za čtrnáct dní
došel do kanceláře setniny nový přípis z Vídně:
Podepsaná vrchní vojenská intendantura ve Vídni žádá vzhledem ke
spisu zaslanému jí číslem 6829/ 35IlIIg IIId 3321 o oznámení, v
kterém roce je dotyčný pěšák s abnormální hlavou narozený a který
rok slouží, neboť není vyloučeno, že hlava dotyčnému pěšáku dále
poroste.
Účetní
poddůstojník oznámil rok narození a první rok vojenské služby. Za
dva měsíce došel pak z Vídně následující přípis:
Třetí
setnině dvanáctého pluku!
Žádáme
tímto o bezodkladné zaslání původní čáky pěšáka Trunce, aby
nenastaly obtíže při zúčtování a mohli jsme čáku zaslati výměnou.
Za
čtvrt roku nato došel nový přípis:
Podepsaná vrchní vojenská intendantura potvrzuje tímto, že původní
čáka pěšáka Trunce došla ve stavu poškozeném. Nařizuje se tímto
vyšetřování jakým způsobem ona čáka byla poškozena. Po skončeném
vyšetření vrchní vojenská intendantura vypíše ve smyslu 16 voj. řádu
intendanční konkurs na dodání nové čáky v objemu 62 cm pro
abnormální hlavu pěšáka Jana Trunce.
III
Dopis
třetí setniny dvanáctého pluku vrchní vojenské intendantuře ve
Vídni:
Zavedeným vyšetřováním bylo shledáno, že pěšák Jan Trunec obdržel
čáku do Vídně na výměnu zaslanou v úplně dobrém stavu. Vzhledem však
k tomu, že nenakládal s ní s úctou, jak svědky bylo dokázáno,
příslušnou erárnímu majetku, tím ji poškodil. Dotyčný pěšák však
mezitím zemřel, pročež žádáme o zpětné zaslání původní čáky pěšáka
Jana Trunce s abnormální hlavou...
|
Gymnasijní profesor Piloun byl výborný filolog a zvláště měl
zalíbení v gramatice. Vědu tuto miloval do té míry, že každý
nepatrný poklesek proti ní činil jej nadmíru roztrpčeným. Možno
říci, že tak jako pro kapitalistu začíná člověk od milionáře a pro
vysokého aristokrata od barona, - začínal u našeho profesora Pilouna
člověk od dokonalého znalce gramatiky. Na ostatní smrtelníky díval
se jen se shovívavým úsměvem, ve kterém bylo možno čisti výčitku:
„Vy jste se také narodil?“ Ale nelze se diviti: Profesor Piloun - to
sluší uvésti na jeho omluvu - pocházel ještě ze starší školy a pak
denně musil několik hodin vštěpovati studující mládeži zásady
gramatické, což ovšem nemohlo po třiceti letech ani pro něho zůstati
bez následků.
Profesor Piloun konal každodenně dvakrát, někdy i čtyřikrát cestu
mezi svým domovem a ústavem, kde vyučoval. Na cestě této míjel vždy
starý, černý palác, k němuž se připínala vysoká, rovněž černě
natřená zed.
Když jednoho dne ubíral se ráno profesor Piloun zamyšleně do ústavu,
- padl pojednou maně jeho zrak na vysokou černou stěnu. Obrážel se
od ní velice nápadně neobratnou rukou psaný nápis: Kdo to čte ten je
vůl.
Profesor Piloun viděl již mnoho takových nápisů a nevěnoval jim
pozornosti. Byl by si nepovšiml ani tohoto, kdyby nebyl na rozsáhlé
černé stěně tolik vynikal.
Šel okolo nápisu v poledne, šel po poledni, a vždy znovu upoutal
jeho pozornost a rušil jej v myšlenkách.
Když bral se odpoledne ze školy, byl velice rozzloben pro nepatrný
zájem žáků o zásady syntaxe. Na nápis skoro zapomněl. Než nyní, když
se k němu přiblížil a musil znovu čisti Kdo to čte ten je vůl, byl
velice popuzen.
V tom okamžiku měl chuť vyjmouti šátek a nápis zamazati, ale poznal,
že by jednak upoutal na sebe pozornost mimojdoucích, jednak že by
ani nápis smazati nebylo možno, protože se příliš do černé drsné
půdy vryl.
Sel tedy dále a hartusil v duchu na darebáky, kteří znešvařují ulice
podobným způsobem. Ostatně proti nápisu samotnému pan profesor
ničeho neměl, ale vždy jako by jej bodlo, když musil pozorovat, že
za větou „Kdo to čte“ není, jak se sluší a patří, čárka.
Celý večer objevoval se mu občas v hlavě prožluklý nápis s uvedeným
gramatickým nedostatkem. Ráno pak umínil si profesor Piloun nápis
ignorovat. Šel okolo a násilně odvrátil hlavu, díval se jiným
směrem. V poledne chtěl učinili totéž, ale zdálo se mu to přece jen
nedůstojné letitého, vážného muže. Pohlédl opět směle na čmáraninu
na zdi.
Ale opět jako by projela celým tělem elektrická jiskra, když
vycítil, že za „Kdo to čte“ schází čárka.
Konečně měl profesor Piloun těchto muk po krk. Odmítl myšlenku
choditi do ústavu oklikou, jinými ulicemi, až by nápis sám počasím
zašel.
Ale má se tímto prokletým nápisem dáti týrat? Má čtyřikrát denně
míti pocit, že ho někdo za vlasy tahá . . .? Ne, to je prostě
nesnesitelné! - - -
Toho dne odpoledne vzal si profesor Piloun po výkladu ve třídě skoro
maně do kapsy úlomek křídy. Jeho smysly byly jakoby obestřeny, ale
uzrál v nich pevný úmysl.
Došel k vysoké zdi - a zastavil se. Co let tu chodil, a nikdy se nic
takového nestalo!
A nejen to! Profesor Piloun se několikrát nepokojně rozhlédl po
ulici. Ulice byla málo frekventovaná, než přece bylo tu několik
chodců. Pan profesor jako by na ně čekal. Obcházel - zřejmě rozčilen
- sem tam . . .
Konečně když byla ulice úplně prázdná, pan profesor se nepřemohl. .
. Sáhl do kapsy, načež rychlým pohybem, u něho nikdy nevídaným,
přiblížil se ke zdi. Ruka jeho se krátce mihla - a v následujícím
okamžiku kráčel již náš pan profesor vážným krokem dále.
Na zdi stálo nyní: Kdo to čte, ten je vůl.
A pan profesor měl pokoj
|
Časopisy pro mládež
Mládí
mé bylo neveselé, poněvadž mně mí pěstouni, jinak řádní lidé,
předplatili Rajskou zahrádku a Českého jinocha.
Rajskou zahrádku redigoval páter Pohunek. Jest význačné, že mnozí
vynikající katoličtí pracovníci mají jména tak podivná. Vezměme si
za příklad klerikála Kaňourka, Kopala a Škrdle.
Páter
Pohunek redigoval tedy Rajskou zahrádku, časopis, jehož jméno samo
již ukazovalo, kam člověk může to až dopracovat, vzdělává-li se již
od útlého mládí ušlechtilou četbou.
Když
byl jednou svátek pátera Pohunka, který mne vyučoval náboženství v
páté třídě obecné školy, byl jsem pověřen ještě s několika jinochy,
kteří stejně jako já vynikali naoko přísnou zbožností, abychom
odnesli dary, které naši rodičové poslali k svátku páterovi
Pohunkovi. Já jsem nesl velkou láhev obilní kmínky, kterou dostal od
otce spolužáka Pavla. Měl výčep kořalky a považoval tedy svůj dar za
úplně přiměřený poměrům.
Odnesl
jsem tedy láhev a tak vnikl jsem ponejprv do redakce takového
dobrého časopisu.
Na
stole, kam jsem obilní kmínku postavil, bylo již několik čtvrtek
papíru rozepsáno. Byly to slibné začátky básničky. Rýmy byly již
uchystány, stačilo jen vyplnit mezery. Četl jsem:
Bože... cože... modlitbu... úlitbu... anděly... v neděli...
klekání... pokání... smiluj se... slituj se.
Spolužák Hornof položil na to všechno dort a za chvíli přišel dobrý
páter Pohunek.
První
jeho bylo, že otevřel láhev kmínky a dal každému z nás po malé
skleničce a odešel s lahví vedle, odkud bylo slyšet hlasité lokání a
vrátil se opět k nám s tou září nepochopeného světce v tváři a
promluvil svým jemným hlasem: „Ano, milé dítky, zde v tomto pokoji
tvoří se Rajská zahrádka. Zde andělé sletují se kol mé hlavy a tu,
milé dítky, myšlenka za myšlenkou přichází a slyším nebeskou hudbu a
již chystám pro vás ony pěkné básničky ve svatém vznícení. Tu verše
plynou jako z tajemné hudby posvátné, jako když varhany zazní do
ticha stánku božího. Tak je to.“
Odešel
vedle a opět lokání neslo se sem k nám, bylo hlubší a sytější,
známka to, že láhev se prázdní. Pak se vrátil s nožem, rozřízl dort,
dal nám každému kousek, a tak opět byla odkryta na bílých čtvrtkách
papíru jeho velká tvorba v posvátném nadšení:
Bože... cože... modlitbu... úlitbu... anděly... v neděli...
klekání... pokání... smiluj se... slituj se...
A
rozloučil se s námi, odporučuje nám hojné odebírání Rajské zahrádky,
za tři zlatky měli jsme přijít i s rodiči do ráje.
Jak
jsem se tedy tam snažil dostat?
Pilnou
četbou toho krásného časopisu, takže dodnes ještě pamatuji se na
obsah. Nejvíce mne zajímalo, že jeden chlapec v jednom čísle
ztratil, poněvadž se nemodlil, nohu, otce, ještě jednu nohu, pak
matku, nato sestru a ještě jednu nohu a nakonec bratra. Teprve to ho
napravilo a žebral pak bez svých tří noh u hřbitova. A tento hoch,
malý Jeník, vzdychal pak u hřbitova: „Co jsem to vyvedl, můj bože,
co jsem to vyvedl.“
Povídka jiná měla název Zlý Józa. Na většího padoucha se nepamatuji.
Chlapci v jeho věku vybírají ojediněle ptáčata z hnízd, ale zlý Józa
vybíral celé kurníky a na katechetu vyplazoval jazyk a stal se z
holomka drvoštěp. Pak se spustil úplně, měl malou chalupu v lese,
nechal si růst vousy až po kolena, nemyl se, nehty si nestříhal a
jednou se stalo, že zaklepal v bouřlivé noci mnich na dvéře jeho
zpustlé chalupy, prose o přístřeší a zlý Józa ho hnal do bouřlivé,
strašné noci. A tu noc boží posel uhodil do chalupy a zlého Józu
zastihl právě při nejlepším klení a sakrování. Povídka končila tím,
že ho, Józu, našli ráno uškvařeného. Uškvařeného, jaké to krásné
slovo. To je přece pořádná pomsta.
Vzpomínám při té příležitosti na jeden verš z básničky v klerikálním
časopise Selský jinoch, kde napomíná rozšafný člověk nějakého lumpa:
Jen
sakruj dál,
jsi
nekřesťanský osel,
a věř
mně, to že bych se smál,
kdyby
jen do tě uhodil
ohnivý
boží posel.
Jinak
měly povídky v Rajské zahrádce také tendenci, že s poctivostí člověk
nejdál dojde. Proti tomu se nedá ničeho namítat a rád si vzpomínám
na případ chudé Růženky, jejíž poctivost se táhla přes tři
pokračování.
Byl
Štědrý den. Rodiče Růženky měli kromě své dcerušky doma jen jedno
poleno. I šla Růženka sbírat uhlí, vypadlé z vozů s tímto nákladem.
Šla s košíkem a plakala, neboť věděla, že jest to hřích. Uhlí bylo
cizí a kdyby ty kousky sbírala, byla by to krádež. (Z právnického
stanoviska ovšem jen zatajení nálezu.) Růženka dosud nekradla. Tedy
řvala na ulici, až se lidi stavěli a mezi nimi jeden krásně ošacený
pán. Doslovně stálo, že měl kožich stojící bratru za rohový dům. A
ten pán v kožichu byl majitelem velkoobchodu s uhlím. Zeptal se jí
tedy, proč tak řve a když mu řekla, že jde krást a sbírat uhlí a že
to je hřích a že radši zmrzne, řekl: „S poctivostí nejdál dojdeš!“ a
šel s ní do bytu jejích rodičů, dal jim sto zlatých, poslal jim
vagón uhlí a otce Růženčina udělal vrátným svého paláce. Nemusím
připomínat, že byl bezdětný a že Růženku přijal za vlastní. To se
rozumí samo sebou.
V
Českém jinochu četl jsem později podobnou obměnu. Tam se jmenovalo
to děvče Helenka a rodiče ji poslali na dříví do lesa. Řvala tedy v
lese. Potkal ji pan hrabě, udělal z jejího otce hajného a Helenku
poslal do školy. Dnes jest Helenka komornou paní hraběnky. Zdali
jest stále poctivá, to se neví.
Ještě
se pamatuji na jeden časopis pro mládež, a to Věstník misionářský
pro Afriku a okolí. Tedy i pro Čechy. V tomto časopise byla řeč o
samých pohanských nemluvňatech. Číňani, černoši a Indiáni.
Poutavý byl článek, jak čínská matka chce dát pokřtít své novorozeně
a s jakými obtížemi to bylo spojeno. Pravé vzbouření nastalo.
Vytáhlo vojsko. Na obou stranách bylo plno mrtvých a raněných a v
tom chumlu podařilo se misionáři pokřtít to děťátko a když to
provedl, usekli jim teprve hlavu, matku narazili na kůl a pak stálo:
„Pokračování v příštím čísle.“
Pokračování však jsme se nedočkali, neboť ten misionář, který
vydával ten Věstník misionářský pro Afriku a okolí, vybral na všech
školách předplatné a práskl do bot.
Pak
nám doporučovali Echo z Afriky a nebožtík otec, když jsem chtěl na
něm peníze na tento časopis, zavrtěl hlavou a řekl: „Milý hochu, to
bude také zlodějna!“
A byl
to přece nábožný křesťan.
|
Černohorský jonák v úzkých
Jak
známo, k všesokolskému sletu vyslala černohorská vláda svého
zástupce, ministra vojenství. Bodrý junák ubytoval se v jednom
pražském hotelu a několik dní prohlížel si nejen denní, nýbrž i
noční památnosti města Prahy, až utratil peníze. Šel tedy na
hoteliéra a žádal ho, aby mu zapůjčil padesát korun, že se chce
ještě podívat do Montmartru. „Vrátím vám peníze za tři dny, poněvadž
ještě dnes telegrafuji svému králi, aby mně poslal dvě stě korun.“
Pak mu tedy hoteliér těch padesát korun půjčil.
Uplynou už tři dny, čtyři dny, ale černohorský král svému ministru
vojenství peníze neposílal. Pro malou, chrabrou černohorskou zemi je
dvě stě korun velký peníz a král musil vypsat nové daně. Kdykoliv
šel tedy pan ministr vojenství kolem hoteliéra, díval se stranou,
jako že ho nevidí, ale přitom jedl dál na účet a pil a když se někdy
přece setkali, tu nesnesl ministr vojenství ostrého pohledu pana
hoteliéra, sklopil oči, počal koktat: „Pobratime, bratře Slovane!
Namouduši, král mně pošle dvě stě korun, víš, car Nikola! Víš,
pobratime, my jsme takhle Turkům krky kroutili, bratře Slovane!“
To se
řekne, bratře Slovane, ale dvě stě korun pořád nešlo. Ministr
vojenství neměl už ani na tabák.
Jednou
v noci jsem ho potkal na ulici, právě když jsem si zapaloval
cigaretu a tu on s bolestným výrazem v obličeji poklepal mně na
rameno a řekl: „Bratře Slovane, daj mi zapuščať!“
To se
rozumí, že v takové situaci se hoteliérovi vyhýbal čím dál tím více,
takže nedůvěra hoteliérova rostla, zejména když jednoho dne přiběhl
k němu vrchní číšník s touto zprávou: „Pane šéf, Jeho Excelence si
dneska vypůjčovala ode mne na svůj jatagan pět korun.“
Tedy v
zájmu slovanské vzájemnosti dal nedůvěřivý hoteliér předvést
černohorského zástupce vlády a cara Nikoly na policii. A tam ministr
vojenství se slzami v očích řekl ke komisaři: „Pobratime, bratře
Slovane, Nikola car mně opravdu pošle těch dvě stě korun.“
A když
se černohorský ministr vojenství vrátil do hotelu, měl tam již
peněžní psaní s vlastnoručně psaným dopisem černohorského krále
Nikoly: „Milý Petare, zde Ti posílám pětadvacet guldenů, víc jsem
nemohl sehnat. Car Nikola.“
Účet v
hotelu dělal ale sto osmdesát korun a proto vysvětluje se také
náležitě zpráva v denních listech: „Náhlý odjezd černohorského
ministra z Prahy.“
|
Čím trpí
aparát expedice
V článku „Jak distribuujeme literaturu“ otištěném v Pravdě píše
soudruh Preobraženskij: „Máme nedostatek papíru a literaturu pro
dělníky a rolníky vydáváme ve velmi omezeném nákladu. Zdálo by se,
že v takové situaci musíme literaturu rozdělovat co nejúčinněji, a
zatím je tomu právě naopak.“
Totéž lze říci o distribuci v armádě. Každému, kdo sleduje práci
expedice i rozdělování literatury přímo u jednotek, je jasné, že
expediční aparát postrádá organizaci, a to i teď, kdy se armáda
zastavila a je nejvhodnější chvíle, aby se expedice rozběhla naplno
a zlikvidovala všechny nedostatky z minulého období, kdy armáda
postupovala, kdy se neustále měnilo postavení linií, a kdy tedy o
správném rozdělování a dodávání literatury k jednotkám nemohla být
dost dobře řeč.
Hlavním zlem je v současné době šablonovitost.
Expedice je součástí zásobovacího oddílu a s literaturou se zachází
jako s proviantem.
Neexistuje žádné ideologické třídění. Všechno je šablona. Na muže u
jednotky připadá tolik a tolik.
Expedice nebere v úvahu ani politické složení jednotky, ani potřebu
stranické organizace, ani gramotnost, ani hlad po četbě.
Armádní expedice nemá spojení s aparátem expedice u útvarů a naopak.
Zářným dokladem toho je náčelník expedice divizní politické správy,
umístěné v jednom městě s politickou správou armády, který ani
jednou nebyl v expedici armádní politické správy.
Expedice armádní politické správy není ve spojení s administrativou
železnice, takže mnozí náčelníci stanice, jako např. ve stanici
Michajlovo nebo Utulik, odmítají přepravovat knihy.
O nic lépe to nevypadá ani s některými agitačními středisky, jako
např. ve stanici Tajga, kde není nikdy nikdo, aby zásilku převzal.
V Kansku leží zásilka knih několik dní, a přestože tam stojí několik
oddílů, nikoho si pro knihy neposílají.
Spojení s oddíly je prabídné a mnohé se k literatuře staví
lhostejně.
Expedice nemá ponětí o rozmístění oddílů a stává se, že se knihy
honí sem tam po trati.
Ještě donedávna dostávaly jednotky v oblasti stanice Tajga
literaturu z ústřední expedice armádní politické správy v Irkutsku,
ačkoliv přímo u nosu v Novonikolajevsku mají oddělení naší expedice,
a tak do Tajgy přicházela literatura s dvanáctidenním zpožděním.
Nejsmutnější kapitolou je pak rozdělování literatury u jednotek.
Stranická literatura se dostává k lidem, kteří ji velice málo
potřebují - k bezpartijním ve štábních jednotkách; jen v nepatrném
množství přijde mezi gramotné řadové krasnoarmějce a do stranických
skupin, kde by mohla být široce využita. Zvlášť chmurný osud mají
ústřední deníky ve štábech a na velitelstvích. Bezpartijní
„kancelářské krysy“ jich používají k balení proviantu.
Ústředí píše a tiskne, jak říká soudruh Preobraženskij, pro masy
pracujících, které touží po vědomostech, avšak literatura na místo
určení nedochází.
Zcela oprávněně žádá soudruh Preobraženskij, aby ti, kdož svou
nedbalostí berou pracujícím masám literaturu, byli postaveni před
soud.
Tuto pohrůžku musíme v armádě proměnit ve skutečnost, a také to
uděláme.
Potrestání nesvědomitých požíračů literatury je zárukou ozdravění
expedice u jednotek. Stranické skupiny musí bedlivě sledovat, kdo
literaturu dostává, kolik jí dodává expedice armádní politické
správy a kolik jí přichází k jednotce.
Literatura nesmí nikde trčet, musí být v pohybu. Na druhé straně pak
armádní expedice musí vést a řídit práci expedičního aparátu v
oddílech, musí instruovat, být s oddíly v živém styku a musí práci
kontrolovat. Zlepšení a reorganizace expediční základny armádní
politické správy se musí plně projevit i v zlepšení expedice u
jednotek.
Ústřední expedice armádní politické správy se musí zbavit šablony,
nesmí být mrtvým výkazem cifer. Musí disponovat nejen přesnými údaji
o počtu a rozmístění oddílů, ale hlavně musí vědět, jak tam vypadá
politická a kulturně osvětová práce.
Musí brát v úvahu stupeň politického vzdělání i třídní složení
krasnoarmějců v každém oddílu a podle toho si vypracovat křivku
dodávání literatury.
Informační, organizační a kulturně osvětové oddělení armádní
politické správy musí dodat expedici materiál a donutit ji, aby šla
cestou, kterou určuje rozhodujícím způsobem živá potřeba, a ne mrtvé
cifry.
Totéž musí ovšem sama vyžadovat u jednotek.
|
Před několika týdny se lidé ve střední Evropě velmi nudili. Nebylo
tak dalece nic interesantního na obzoru. Až tu jednoho dne byla
Evropa pobouřena. Ve středu té nudící se Evropy četnictvo jistého
státu postřílelo několik tuctů příslušníků onoho státu. Zastřelení
mluvili jinou řečí než četníci, kteří do nich stříleli. A ještě o
jeden důvod víc. Zastřelení si nepřáli, aby byl jejich nový kostel
vysvěcen. Ne že by nevěřili v Pána Boha. Naopak, vždyť si vystavěli
kostel, ale přišli jim ho vysvětit maďarští kněží. Hnutí
katolicko-národní za střelby z manlicherovek. Černová!
„Ubozí Slováci,“ říkalo se po kavárnách i hospodách.
„Ubozí dráteníčkové!“ Se sympatií hledělo obecenstvo na malé
tuláčky, v jejichž vlasti tam pod Tatrami byla spáchána mnohonásobná
vražda.
Ubohý národ! Dříve jsme se pravda o ten národ mnoho nestarali, tu a
tam si po hospodách zapěli slovenské písně, na šibřinkách
vykračovali si v jejich krojích, zatančili jejich tance, zavýskli
jak hoši tam v těch vesnicích za zvuku „cikánské hudby“. Dámy také
toužily po slovenských výšivkách. Ve školách připočítávali Slováky k
Čechům. Jest to dobré, když je národa najednou o tři milióny víc.
Pak trochu beletrie se syžety ze Slovenska, něco turistických črt,
aby se vidělo, jaká to krásná země, a to by byl tak konec toho
starého zájmu o Slovensko a o Slováky. Nu a ještě liptavský sýr,
brynza a oščipky. Kousek Slovenska v lahůdkářských krámech. A
Lehárova opereta Dráteníček. Na sjezdech žurnalistů slovenský básník
Hurban Vajanský, takto rusofil. To bylo to celé Slovensko, které
jsme znali.
Pak jeden mladý český literát padl pod Tatrami do pastě na medvěda.
„Jaká to divoká země,“ říkali čtenáři, „divukrásné Slovensko!“
Při všech těch projevech se stávalo, že Československá jednota,
spolek mající za účel podporovat studující Slováky v Praze, bídně
živořil. Ale to nám nevadilo, že jsme na druhé straně říkali:
„Slovákům je třeba inteligence.“
Slovenští inteligenti v Praze při této morální podpoře málem zmírali
hlady.
Pak přišel norský básník a zastal se otevřeným listem Slováků proti
potomkům Kumánů a Hunů.
Všeobecná radost v Čechách. Oči svítily radostí. „Ten ukázal
Maďarům! Básník z Norska! Považte si, až z Norska.“
V tom „až“ leží celá tragika našich sympatií ke kmenu nám tolik
blízkému. Projev Bjornsonův stál za telegram, kterým studentstvo
vyslovilo své sympatie norskému zastánci našich bratří.
Tím telegramem Slováci aspoň opět uvěří, že Češi to myslí s nimi
upřímně.
Slováci totiž přestávali po mnohém zklamání věřit v bratrskou lásku.
Jeden náš poslanec jezdil dokonce do Pešti na konference s jejich
utlačovateli, a to je přece trochu divný projev bratrské lásky.
A konečně jsme dospěli tak daleko, že čtouce noviny divili jsme se,
že už dlouho Maďaři nezavřeli žádného slovenského vlastence.
Konečně přišla Černová! Na dva roky odsouzený farář Andrej Hlinsa
uspořádal u nás přednáškové turné. V jeho rodišti stala se
mnohonásobná vražda. Mluvil věcně o utrpení Slováků. Pro většinu z
nás byly to neznámé věci. Vypráhli jsme koně z kočáru a za nadšeného
zpěvu písní a provolávání slávy Slovákům odvezli jej do jeho hotelu.
Co všechno neudělala Černová. Připadá mi, že nejsme už tím holubičím
národem, že nás pohne jenom prolitá krev. Stříkla také na nás. Padly
tam i ženy.
*
Slovenská žena! Část z historie utrpení ubohého národa. Až do té
vraždy mnoho jsme o slovenské ženě nevěděli. Lidé, kteří se vrátili
z cest po Slovensku, vykládali, že jsou Slovenky hezké. S
konstatováním jejich krásy končily naše sympatie.
Ovšem ještě výšivky. Když někdo přišel se zprávou, jak slovenská
žena bídně živoří, mávlo se rukou. Nu, snad to není tak zlé. Morální
bída! Kdo se tak opovážil psát o slovenských ženách! Byly by to
trpké kapitoly. Až teď. I ženy padly v Černové!
Slovenská žena. Jak žije?
Jednou přišel jsem do Oravské stolice a viděl typ slovenské ženy.
Upracované ruce a v očích výraz beznadějnosti. Těžce se na horských
lánech robotí. A přes zimu tu bereš na dluh u žida a na jaře u žida
odpracuješ. Děláš mu oráče, a když čas zbyde, teprve zoráš chudé
políčko. Ta žena kráčela za pluhem, shrbená a smutná. A zazpívala si
v brázdách tesknou píseň. Co jí dal život? Bídu a zármutek. Muže
nemá doma. Šel na práci do světa. Až se vrátí, zaplatí židovi a
půjde zas. A jednou nepřijde. Pak zbyde jen sklenička kořalky.
Člověk rád se opojí, aby zapomněl, a také dobře dělá pomodlit se a
pak teprv pít. Žida neproklíná, odpouští mu. Jinak nejde. Má chlapce
desetiročního. Do školy chodí a umí maďarsky. Zazpívá už „Isten
almég a Magyár (Bože, chraň Maďara)“. Statný hoch a bude z něho
jednou dobrý Maďar. A když Maďar, tak pán. Odejde do Dolní země a
nebude znát svou matku. Bůh mu odpusť. Bude mu lépe. A dál kráčí
shrbená žena za pluhem a přemýšlí, dumá, až jí slza vstoupí do očí.
To jsou slzy slovenské ženy. Je v nich zoufalství, beznadějnost.
A od hor odrazil se nový zpěv. Šly děvušky z panského pole. Robotí
na statku stoličného župana. Za patnáct krejcarů denně a trochu
kořalky. Šafář je okrádá a leje jim do kořalky vodu. Jedna z nich
složila píseň na zlodějského šafáře. Je veselá. Zítra odejde dolů
mezi Maďary do města do služby. Naverboval ji roztomilý pán, co
shání služky, rozdává křížky, modlitební knížky a růžence. Číst
neumí a vzala si jako závdavek růženec. Zítra opustí hory, a možná
že se již nevrátí.
„Abys se s hanbou nevrátila,“ říkají staří, „víš, jako Žofka,
odvezli ji někam do míst hanby. Nu, buď s pánembohem.“ A starý otec
na cestu jí křížek udělá. Třeba jít peněz vydělávat, nu, a aby
dovolil dceři službu nastoupit, dal mu pán pět zlatníků. Malé jmění
pro Oravu.
Kuplíři projíždějí Oravu, Trenčínem, Nitrou, Turcem, Spiší, Houtem a
Gemerem, verbují děvčata a obchody se jim dobře daří. A když se
děvčata vrátí, tu přinášejí s sebou nemoci.
Trpce se čte statistika chorob. A uherská vláda mlčí. Jedná se o
Slováky. Zatímco ze všech sil brání odjíždění maďarských děvčat do
ciziny, tu na druhé straně úplnou netečností v severních stolicích
podporuje kuplířství.
Doktor Blaho poukázal na to jednou ve sněmovně. Odpověď byla
jednoduchá. Nikde v Evropě není o ženy právnicky tak dobře
postaráno, jako v Uhrách.
„Nikde nepožívají v Evropě národové takové volnosti, jako v Uhrách,“
řekl v uherské sněmovně ministr spravedlnosti po událostech v
Černové.
A četníci toho rytířského národa stříleli v Černové po slovenských
ženách ve středu Evropy a v dvacátém století.
|
Česká kuchyně
I
poslanci jsou přístupni vůni moravských klobás.
Pan
poslanec Skuherský dával přednost klobásům drobně sekaným před
hrubosekanými, stejně jako dával přednost vínu dalmatskému před
vínem dolnorakouským a uherským.
Jaká
tedy byla jeho radost, když v osmém vídeňském okrese v zastrčené
ulici, kde se spíše nadál, že potká podezřelé dámy, objevil
dalmatskou vinárnu, za jejímž oknem skromně krčila se tabulka s
českým nápisem „Pravá dalmatská vína. Dnes moravské klobásy drobně
sekané se zelím“. V druhém okně byl transparent, kde velkými písmeny
bylo totéž psáno německy na průsvitném papíru. A pod tím „Johann
Růžička“.
Pan
poslanec vešel dovnitř. Bylo to za nevlídného dne, kdy obloha i
politika je zachmuřena, kdy v kuloárech sněmovny nedají člověku
spáti hlasité hovory kolegů poslanců u vedlejších stolů. Za těch
okolností je nejlépe vyjíti si z parlamentu a hleděti se zotaviti
někde a probrat z rozespalosti.
„Vida,“ pomyslil si poslanec Skuherský, když cítil teplou vůni zelí
a moravských klobás, „tohle musím říci zítra kolegům v klubu.“
Ve
vinárně nebyl doposud nikdo. Vinárník Růžička chodil kolem poslance,
najednou se zastavil a řekl: „Zítra máme patnáctého!“ To byla čistá
pravda, proti tomu nedalo se ničeho namítat.
Pan
poslanec kývl hlavou a vinárník zřejmě potěšen nad tím, že navázal
rozmluvu, sedl si naproti na židli a pokračoval: „Zítra máme
patnáctého, úterý a to děláme špekové knedlíky a máme domácí uzené!“
Pan
poslanec příjemně překvapen položil vidličku na okraj talíře a
přátelsky odpověděl: „To přijdu rozhodně!“
Před
očima vykouzlil si v tom okamžiku porci vonných špekových knedlíků a
viděl černý, domácně uzený bůček, lákavě prorostlý, kde jemná vrstva
masa pod vláčnou kůží prostoupena je tenkými vrstvami špeku. V tom
okamžiku člověk lehce zapomíná na vyřízení státního rozpočtu.
„U nás
máme pro pány hosty českou kuchyni,“ sděloval vinárník. Stával se
sdílným a mluvil o prosté české kuchyni spíše s úctou, než ze
stanoviska obchodního. Hlavní důraz kladl na knedlíky a rychle
přešel na bramborovou polévku s houbami, jakou dělají u nich na
českém jihu.
„Také
jsem odtamtud,“ pravil poslanec měkkým hlasem. Byla to pravda, neboť
právě v jeho volebním okresu vaří tak znamenitou bramborovou polévku
s houbami. Když ho volili, bylo sychravo a talíř takové výtečné
polévky dělal dobře žaludkům jeho voličů.
Opět
octli se u knedlíků, jež na našem jihu jsou velmi oblíbeny. Jsou to
knedlíky zvané „bosáky“, které se vyrábějí ze syrových bramborů.
Bylo
to tak poutavé, že poslanec Skuherský úplně zapomněl na státní
rozpočet, který právě se četl za malého napětí sněmovny, poněvadž se
poslanci většinou nudili těmi číslicemi, kde stálo: 320 miliónů na
vojenské účely, 22 miliónů na školství…
Z toho
všeho zoufalství a nudy vytrhl příjemně poslance Skuherského hovor o
knedlíkách, bosákách.
„Ty
děláme,“ pravil vinárník, „také se zelím a s vepřovou.“
Starost spadla náhle poslanci Skuherskému z beder, o kterých tvrdil
vždy svým voličům, že od nich budou se odrážet rány vídeňské vlády.
Pil čtvrtku za čtvrtkou, stával se sdílným a viděl v duchu ty roviny
mezi jehličnatými lesy, v nich rybníky, náležející schwarzenberskému
panství, odkud byl kádr jeho voličů. Viděl ty statné postavy, z
nichž mnohý plakal nadšením, když zvolili Skuherského za poslance.
Zřel ty řady nadšených, kterým sliboval všechno na světě, malá
stavení na českém jihu, kde o posvícení voní koláče a husa se zelím.
Bylo
mu tak nějak příjemně po osmé čtvrtce vína, že řekl: „Přivedu vám
zítra pány kolegy na špekové knedlíky.“
Dal si
ještě čtvrtku a zazpíval trochu falešně píseň z Blat, z které
zapomněl začátek: „…zákolník dá kovář, když se dobře platí…“
Pak
zaplatil, stiskl ruku vinárníkovi a šel do klubu.
Pány
kolegy poslance z klubu velice těšilo, že objevili špekové knedlíky
s domácím uzeným masem. Bylo to příjemné zotavení, když se debatuje
o rozpočtu. Mimoto je dosti těžko najíti ve Vídni útulnou vinárnu,
kde si nedělají z českých poslanců legraci.
A k
tomu česká kuchyně…
První
den přišlo jich na špekové knedlíky osm. Potom druhý den byly
bramborové knedlíky ze syrových bramborů, kousek vepřové a trochu
zelí. To jich přišlo už dvanáct. Pak chodili k obědu, odpůldne,
večer, dopoledne. Střídali se ve vyhledávání této místnosti, zatímco
se projednával rozpočet. Měli radost, že cítí vůni domácích krbů,
jejichž představitelé je sem vyslali.
Pan
Růžička byl spokojen a v českém listě, vycházejícím ve Vídni, dal
uveřejnit tento inzerát:
DOMÁCÍ
ČESKA KUCHYNĚ! - Dovoluji si upozornit české obyvatelstvo Vídně na
svou vinárnu, kde dopoledne, v poledne i večer scházejí se čeští
poslanci, aby si pochutnali na domácí české kuchyni. Jako specialitu
dovoluji si podávati špekové knedlíky se zelím a domácím uzeným
masem. Dalmatská vína v hojném výběru. Jan Růžička, vinárník. Vídeň
VIII, Scheirellschestrasse.
A pan
vinárník Růžička se velmi diví dodnes, proč po tomto inzerátu žádný
z těch pánů už tam nechodí…
|
Hluboko v údolí Sázavy uprostřed zapomenutých štol starých dolů na
zlato, ve středu lesů, patřících různým lidem nejrůznějšího původu,
jména a povolání, tam číhá na své oběti v obci Kamenný Přívoz Mistr
Drvota.
Z restaurace u Horů pozoruje silnici, zdali se po ní nikdo neblíží z
jeho známých z Prahy . . .
Chodívá denně k vlaku a jeho oči toužebně hledí za vzdalujícími se
pasažéry, jako by chtěly říci: „Jen odvahu, sestupte a já vás již
provedu po okolí.“
Jest podivuhodné, čím se vším tenoři v prázdné chvíli nezabývají.
Tamagno, lyrický tenor, vyráběl v dobách oddechu lanýžové paštiky,
Caruso dal si postavit cihelnu a sám vyrábí cihly a Drvota, ten dělá
průvodčího cizinců.
Mistra Drvotu možno nazvat českým Baedekrem, nejobětavějším ze všech
průvodců světa. Jest to rádce i utěšitel v nejhroznějších dobách,
kdy příroda i směr světových stran se proti vám spikly.
Jest to vzácná, chladnokrevná povaha, která v největších tragických
okamžicích nalezne přec něco pěkného a líbezného, uklidňujícího.
Z něho měli by si vzíti příklad všichni průvodčí cizinců On vodí své
známé po okolí a jest přitom optimistou.
Doporučuji svým známým nejvřeleji Mistra Drvotu, doporučuji ho všem,
kdo chtějí důkladně za jeho vedení poznat ten kus Posázaví!
Doporučuji ho všem těm, kteří jsou již zklamáni životem. V těch
hlubokých lesích, kam vás zavleče, když již budete přesvědčeni, že
se nevrátíte asi nikdy do Prahy a že mech obroste vaše kosti
preparované velkými lesními mravenci, on vás potěší, že i v takovém
smutném konci jest něco krásného a pěkného a že jste aspoň něco
užili.
A budete-li zoufalí, že už asi odtud nevyjdete, tu k vám prohlásí,
že jestli se tedy ty věci již asi tak mají, že bude dobře pobrousit
si trochu po okolí.
A padnete-li únavou, tu oko jeho zazáří radostně, neboť jste svým
pádem rozmáčkli několik lesům nebezpečných lýkožroutů. „Vida,“
zvolá, „k čemu není dobrá vaše únava.“
*
Nevím již dobře, o čem všem jsme si s přítelem Kudějem vyprávěli,
když přes Hostěradice sestupovali jsme ke Kamennému Přívozu. Tolik
se však pamatuji, že aspoň část našeho hovoru točila se kolem toho,
jak si pěkně odpočineme v tomto roztomilém kraji.
Nic nás tu nebude rušit z klidu. Když člověk po celý čas nic nedělá,
je nutné si odpočinout. Stále pít jen smíchovské pivo jest pitomost.
Třeba také okusit benešovské.
Nebude nám pan Patera z Unionky předkládat časopisy ke čtení a
vnucovat nám kubistické revue s černou kávou. Neprcháme z Prahy, ale
jdeme zcela pomalu. Jsme strašně unaveni, a proto si to Praha
odnáší. Nadáváme Praze jako nejhorší zrádcové národa a nepřátelé
Čechů.
Občas pokoušíme se jeden druhého přesvědčiti, že pohled na Kamenný
Přívoz jest úchvatný.
Činíme to jaksi z povinnosti. „To je opravdu zvláštní,“ povídám
tupě, „že ta Sázava teče pořád dolů.“
„A že ten most vede z jedné strany na druhou,“ odpovídá temným
hlasem přítel Kuděj.
Na mostě chtí na nás po dvouhaléřích. Uděláme při této vzpomínce na
Prahu nějakou poznámku.
„Buďte rádi,“ odpovídá výběrčí, „že nechci od vás po dvanácti
haléřích.“ Chápeme, co tím myslí, a vlečem se melancholicky dál.
Jest pravda, že jsme si tu boží přírodu takhle nepředstavovali.
Konečně jsme u cíle, u Horů. Sedíme za dubovým stolem.
Posíláme si malou holčičku do trafiky. Kuděj pro 20 memfis a já pro
balíček knastru.
Holčička se vrací s lístkem nazpět. Stojí tam: „Jeden knastr ten
dnes není. Memfis taky ne. Má úcta.“
„A pak se máme zotavit,“ volá přítel Kuděj.
Vcházejí tři páni a mezi nimi vidět sympatickou tvář Mistra Drvoty.
Drvota mně podává ruku a co možná nejrychleji, jako by se obával,
aby ho někdo nepředběhl, praví zčistajasna důrazně s rozjasněnou
tváří: „Zítra vás povedu do Vlčího dolu.“
Hostinský stojící vzadu dává nám nějaké znamení, kterému nerozumíme.
Ostatní dva páni, malíř Hlavín a Seifarth, odpovídají na naši
otázku, jak jest to daleko odtud, velice záhadně: „S Mistrem Drvotou
je to tam daleko třikrát po 150 metrech.“
Drvota vychází ven a za chvíli prohlašuje: „Zítra bude neobyčejně
pěkné počasí, z Vlčího dolu půjdeme na Kněžné hory.“
„Opravdu bude zítra překrásně,“ praví znova po chvilce, „z Kněžných
hor potáhnem na Skalsko a odtud na Pohoří.“
Mistr Drvota zadívá se s planoucíma očima přes vody a pronáší
slavnostně: „Zkrátka potáhnem, jak pánbůh dá.“
A něco andělského rozložilo se po jeho obličeji.
*
Druhého dne ráno rozvinul přítel Drvota neobyčejný talent
cestovatelský. Nejen Vlčí důl, Kněžné hory, Skalsko, Pohoří ...
Naopak tam je jen jako by kamenem dohodil. Naše touhy nás musí vést
dál.
Kdyby byl déle mluvil, byl by v mysli přelétl Evropu a snesl se s
námi někde v Asii.
Naštěstí však zůstali jsme přec jen zachráněni Evropě a vydali se
krátce po poledni do Vlčího dolu.
„Je velmi pěkně, rozkošný věru den,“ řekl přítel Drvota, pozoruje
znalecky mohutné mraky, valící se od západu, východu, jihu, severu,
ze všech stran, „hlavní věcí je, že nebude pražit slunce. Ono nebude
pršet, ale kdyby chtělo na chvíli sprchnout, také by to nebylo
špatné. Bylo by aspoň méně prachu, pak by dorostly houby. Je jich
zde spousta, ale my asi dnes žádné neuvidíme. Cesta teď nás povede
pořád nahoru, což bude trochu obtížné, ale má to tu výhodu, že pak
domů půjdeme zas pořád dolů, což je velmi chvalitebné, poněvadž
budeme už unaveni, a to ne snad přespříliš, ale přece jen trochu.
Představte si, jak by to bylo nepříjemné, kdybychom na zpáteční
cestě museli lézt do kopce. Takhle jsem to zařídil lepší. Jak říkám,
zpáteční cesta bude pravý pohodlný klouzavý let.“ - Táhl nás nějakým
suchopárem a všude něco vychvaloval.
Žito sice se letos nevydařilo, ale zato brouci mandelíkoví, kteří na
klasech jeho odpočívají, letos vypadají náramně stkvěle.
Kamenitá cesta, připomínající ukamenování sv. Štěpána, vzbudila v
něm nový optimistický názor na svět.
„Každé zakopnutí,“ řekl, obraceje se k nám, když jsme klopýtali po
cestě, „jest ze stanoviska zdravotního báječné. Člověk se lekne,
zatají dech a za chvíli potom napolyká se tolik zdravého vzduchu, že
si plíce nějak libují. No, není to ozón?“
Menší větrná smršť právě k nám zahnala oblak prachu, jemný písek
dráždil nosní sliznice. Přítel Kuděj kýchl.
„To je zdravé,“ nadšeně volal Drvota, „každým takovým kýchnutím jako
když všechno z člověka spadne, teď už budeme v lese a půjdeme velmi
pohodlnou cestou. Na kolikpak jste otrénováni?“
„Na dvacet,“ odpověděl Kuděj. (Jak později se vysvětlilo, byla to
velmi osudná mýlka. Drvota mínil kilometry a Kuděj piva.)
„Když už snesete dvacet, tak vydržíte třebas čtyřicet,“ dobromyslně
mínil Drvota, zatímco jsme vnikli do zalesněného vrchu.
„Mně se zdá,“ pravil po delším pochodu, „že jsem vám ještě neukázal
horší cestu. Touhle pohodlnou jdeme nějak víc nalevo. Musíme se teď
držet trochu po horší cestě. Ta má tu výhodu, že vedle ní roste
spousta černých jahod i červených. Černé ještě nejsou, ale červených
je hodně. Děti je sice všechny otrhaly, ale takhle předloni člověk
se mohl zde v nich válet. Ale možná, že uvidíme něco zajímavého.“
„Opravdu,“ volal za chvíli, „podívejte se tamhle, že jsem vám nic
nadarmo nesliboval. Nelitujte toho, že se tu mlátíme, vidíte tam tu
velkou houbu? To je jedlá pýrovka, velmi chutná houba.“
Zatímco jsme se dívali na ten prachobyčejný zjev, Drvota rozhlížel
se pátravě po okolí.
„Víte co,“ pronesl, „polezeme zas raději nahoru, tam bude cesta
pohodlnější.“
Lezli jsme nahoru a zas dolů přes nějaké balvany. „To nevadí,“ řekl,
když jsem si roztrhl kalhoty, „vzduch má míti přístup k pórům kůže,
to je velmi zdravé.“
Vtom přítel Kuděj sklouzl a zřítil se do nějaké prohlubně. Naštěstí
se mu nic nestalo, vylezl a Drvota pravil s nadšením: „Všiml jste
si, pane Kuději, těch krásných kapradinek dole, to věru stojí za
podívanou. Doufám, pánové, že se vám to tu líbí?“ Vcházeli jsme do
Vlčího dolu. Přítel Drvota snažil se osladit nám to hrozné plahočení
vypravováním pověsti, jak tady byla nějaká jeskyně a jak spadla,
když její sloupy podemlel potůček. Strašlivé balvany, pokryté
mechem, válely se v údolí potoka.
„Což o to,“ řekl Drvota vesele, „nám je hej, ale jak asi bylo těm
lidem, co byli tenkrát v té jeskyni, když to právě začalo padat?“
Naše situace tím přirovnáním byla opravdu mnohem hezčí. Vydrápali
jsme se na konec Vlčího dolu.
„Pst, ticho,“ zašeptal najednou Drvota, „tamhle je srnka, pozor, jde
se napít k vodě, abychom ji nezaplašili.“
Srnec (žádná srnka) nás zpozoroval a běžel k nám. Nikdy jsem neviděl
tak drzého srnce.
Snažili jsme se ho odehnat holí. Srnec se rozběhl a trkl do mne a já
se kutálel se stráně dolů. Tam dole byla nějaká pěšina. Slyšel jsem
hlas Drvotův.
„Pojďme tam taky.“ Spouštěli se ke mně, ležícímu v mechu u pěšiny.
„Že je zde pěkně,“ celý se rozzářil Mistr Drvota, „a pak jsme přišli
na pěšinu, kterou si zkrátíme o hodinu cestu do Pohoří.“ A vytáhnuv
klavírní výtah z nějaké opery z kapsy, zapěl do lesních hlubin.
Přítel Kuděj smutně se vlekl přes kmeny stromů a na mou otázku, z
jaké je to opery, odpovídal: „To je od Ringhoffra,“ načež Drvota
poznamenal: „Ba ne, to je těžká opera od Breitfeld a Daněk.“
Ocitli jsme se na nějakém pohoří, vyšli vrátky obory a zahnuli
nalevo, pak zleva napravo, zas nalevo po lese, napravo, nalevo, a
ocitli jsme se u nějakého kamene s bílým křížem, který jsme viděli
již před hodinou.
„Takových křížů,“ pravil rychle Drvota, „a takových schůdků přes
plot obory jest zde mnoho. Člověka to někdy mýlí, musíme nalevo, já
tu znám každý kamínek.“
Za půl hodiny opět jsme se ocitli u bílého kříže a u známých
schůdků.
„Vidíte je,“ zvolal vítězoslavně, „už jsme u třetích.“ Přítel Kuděj
udělal beznadějný posuněk a počal se pomalu vléci za námi.
„Musíme teď přelézt ten plot a už to přijde, jakmile ho přelezem,“
oznámil, mile se usmívaje, „najdeme ještě kratší cestu do Pohoří,
než po které jsme sem šli.“
„On tomu říká cesta,“ zoufale zašeptal Kuděj. Vlekli jsme se nějakou
bařinou.
„Znám,“ mluvil Drvota, „jednoho pána, který chodí sem, aby si léčil
revmatismus. Tahle bařina je náramně zdravá, tady už musíme hned
přijít na cestu „
Počal se rozhlížet kolem sebe. „Ještě před týdnem,“ dušoval se, „šla
tudy cesta. Kam se jen poděla? To je to, když sem poušti lidi.
Všechno zkazí ...“
Zašel do křoví, z kterého se ozvalo za chvíli: „Pí, pí, pí, pí, pí,
pí, pí. . .“
Vycházeje ze křoví, zvolal beze všeho zardívání: „Už musíme být
někde blízko vesnice, slyšeli jste pípat kuřata?“
„Pršet nebude,“ rozkládal na mýtině, „tenhle mrak půjde na tu
stranu, tenhle půjde tamhle, tenhle spadne za těmi vrchy ...“ - Jak
tak poroučel mračnům, počalo drobně poprchávat. Za chvíli změnilo se
to v důkladný dešť.
„Už bylo na čase,“ řekl přítel Drvota, „aby pořádně pršelo, je
hrozné sucho. Teď jsme ještě na kratší cestě. Vidíte tamhletu
pěšinku? Mohli byste si myslet, že je to zas ta, po které bychom
byli šli před hodinou, ale to je mýlka. Zde v Kněžných horách je
takových cest třicet a sedm. Jedna druhé podobá se jako vejce vejci.
Znám je všechny nazpaměť. Ano, můžeme si vybrat, jakou chceme . . .
Třebas bychom chodili delší dobu, to je dobré pro plíce. A že prší,
tím lepší, ono se to tak všechno vypařuje. Tenhle liják je pravým
dobrodiním. Teď jsme na cestě do Křížkového Kostelce.“
„Ale máme přece jít na Skalsko a na Pohoří.“
„To máte také pravdu,“ klidně řekl Drvota, „původně jsem chtěl vás
vést do Pohoří. Myslím však, když máme jen nepatrnou hodinku do
téhle vesnice za tamhletěmi vrchy, že nebude nám to na škodu,
poněvadž až přijdeme do Pohoří, to nám bude teprve chutnat pivo.
A cesta bude pěkná,“ rozhlížel se po nebi, „v jedenáct hodin v noci
přestane pršet a vyjde měsíc. Panečku, už se těším, jak budeme pěkně
vidět na cestu do Pohoří.“
„Pojďte, přátelé,“ řekl měkce, vida naši beznaděj nost, „hlavu
vzhůru, zítra už budou jistě vlaštovky lítat vysoko a bude pěkně.
Toto má tu dobrou stránku, že málokomu, kromě nás, podařilo se
vniknout do tajemství těchto cest! Jiný by jistě zabloudil, kdežto
my překonáme všechny obtíže, teď můžeme jít třebas po téhle cestě,
nebo tamhle po té, vyberte si, pánové, jakou chcete.“
Vybrali jsme si podivnou pěšinu. „Bude to ona,“ řekl náš neúnavný
optimistický průvodce, „za chvíli jsme v Křížkově Kostelci.“
Po cestě neobyčejně se zdálo, že ho zajímá Kudějův bezradostný,
smutný a beznadějný hovor o významu bludných kořenů.
„Znal jsem,“ povídá Mistr Drvota, „kdy zabloudění mělo dobré
následky. Jeden můj přítel zabloudil v lese, když chtěl jet do Prahy
z druhé stanice, a přišel pozdě na dráhu. Ten vlak, kterým měl jet,
se srazil.“
Půl třetí hodiny to trvalo poznovu. Měnili jsme směr cesty a stezky,
jako někdo mění politické přesvědčení, a za další půltřetí hodiny
dorazili jsme tedy do domnělého Křížkového Kostelce, když jsme znali
už všechny stromy v těch lesích s hnízdy datlů v kmeni, poněvadž
jsme se k nim tolikrát, bezpočtukráte vraceli a vraceli.
„Kudy se jde, pantáto, do Pohoří?“ tázal se náš průvodce, náš nový
český Baedeker.
„Však jsou už v Pohoří.“
„Neřekl jsem to?“ vítězoslavně prohlásil Drvota, „že přijdeme do
Pohoří ještě za deště?“
A za chvíli nato sušili jsme kabáty v restauraci též u Horů v obci
Pohoří. (V celém kraji totiž nikdo nedostane hostinskou koncesi,
když se nejmenuje Hora.)
„Není nám dobře?“ ozval se náš průvodce, „dobře, že jsme se tak
prošli, teď nám bude chutnat. To byla náramně zdravá malá
procházka.“ Jsem přesvědčen, že by byl jmenoval malou procházkou i
výpravu na jižní točnu.
A venku pršelo neúnavně. Nemusí se dál líčit návrat domů do
Kamenného Přívozu. Vypadalo to jako ústup rozprášené armády
Napoleonovy po bitvě u Bereziny. A též pravý klouzavý let, jak nám
slíbil, v rozmočených masách bahna úvozu Myší díry a ostatní té
krásy.
A tři poslední granátníci sestupovali dolů od Pohoří. Jeden, Drvota,
ještě s nadějí, a dva druzí bezradní v té tmě s vypůjčenými,
rozbitými deštníky, v zabláceném kroji, se zabláceným tělem i duší.
V jedenáct hodin ještě měsíc nesvítil. „Ono je to lepší, že nevidíme
na cestu,“ ozval se náhle, ale tiše a radostně Mistr Drvota, „ono
nám to aspoň lepší uteče. Jinak, když člověk vidí svůj cíl před
sebou, tak to ubíhá prachmizerně. Ale uvidíte, jak bude zítra
pěkně.“
Konečně se situace vyjasnila. Ještě naposled obalili jsme se blátem
před nějakými domy a to byl již Kamenný Přívoz, do kterého jsme
slíbili po obědě, že se za chvíli vrátíme.
Poznamenal jsem v hostinci, kde už nás oplakali, k Mistru Drvotovi,
který si mnul radostně ruce nad tím úspěchem, že nejsme v Jílovém,
jak myslel, že lituji svých nových bot, které prodělaly ty přívaly
tam nahoře.
„Ó, to je dobře, že to prodělaly,“ odpověděl ten nenapravitelný
optimista, „aspoň se ti zatáhnou. Zítra vás povedu nejkratší cestou
na Chleby.“
A proto jsme s Kudějem zmizeli ráno oknem beze stopy, zanechavše
příteli Drvotovi těchto pár řádků: „Milý příteli! Uvidíme Tě rádi na
jevišti, ale na cesty nás nedostaneš, český Baedekře!“
|
Čestný diplom
ministerstva veřejných prací
Pan
Rylich obdržel čestný diplom ministerstva veřejných prací, což ho
nesmírně překvapilo. Předně nemohl se živou mocí upamatovati, co by
byl někdy prokázal dobrého a záslužného ministerstvu veřejných
prací. Je už pět let ve výslužbě a když byl kancelistou okresního
soudu, nedělal nic, leč opisoval rozsudky k litografování, vedl
seznamy, srovnával a zařazoval soudní akta, pořádal účty. Přicházel
v půl deváté do kanceláře, ve dvanáct chodil na oběd k Holubovům, v
půl třetí podíval se opět do úřadu a šel v půl šesté na procházku.
Mezi těmito jednotlivými body nacházela se i celá řada jiných
sladkých odpočinutí, která záležela v nakuřování a zapalování dýmky
nebo v bezstarostném vyložení se z okna a sledování trhu na náměstí,
života a ruchu na této tepně okresního města. Pak zaskočení si na
čtvrtku vína, vážný hovor o stavěcích psech a o koroptvích, vše to
činilo pana Rylicha velice spokojeným a ve výslužbě často vzpomínal
na tyto příjemnosti úředního života. A pojednou dostane z
ministerstva veřejných prací diplom!
Bylo
mu to oznámeno na hejtmanství samým okresním hejtmanem. Když pan
hejtman přenesl se přes úskalí gratulace, podávaje mu diplom, odmítl
s úsměvem rčení pana Rylicha, že si také důvěry ministerstva
veřejných prací nezaslouží. A tak odnesl si pan Rylich čestný diplom
ministerstva domů, vyhnal starou hospodyni z pokoje, zapálil si
čibuk, zamkl se a počal přemýšleti o tom, jaké nespravedlivé věci se
dějí ve světě.
Diplom
rozhodně patří jinému Vojtěchu Rylichovi, ale co naplat. Okresní
hejtman mu diplom vnutil, marné bylo jeho vzpírání, že si ho
nezaslouží. Leč co znamenala řeč páně hejtmanova, že vlivuplná
osobnost zasadila se o jeho vyznamenání? Proč ho vyznamenávali?
Kouřil v kanceláři, zapaloval dýmku, odcházel na procházku, odbýval
práci ledabyle, zkrátka, když si na vše vzpomíná, připadá mu, že
vlastně okrádal erár. A také to dělal. Soukromá psaní posílal v
úředních obálkách s nápisem: Věc úřední, porta prostá.
Pan
Rylich lehl si na pohovku a převaloval se rozčileně. V pět hodin
navštívil ho soudní rada Hejdánek. Jak mu šel otevřít v županu, div
leknutím nepřirazil mu ve dveřích nos.
„Přicházím,“ řekl vlídně pan rada, „abych vám gratuloval k
nejvyššímu vyznamenání. Dnes mohu vám říci, že právě mne napadlo,
abych požádal ve Vídni pro vás o vyznamenání. Jest to za vaše
ochotné služby, za vaši námahu, neboť se pamatuji dobře, že jste byl
mým nejpilnějším úředníkem. Na vás, na vašich bedrech spočívala
veškerá hospodářská agenda zdejšího soudu. Ve vašich rukách sbíhaly
se všechny nitky celého soudního hospodářství. Vy jste nezištně
opatřil nové levné prameny pro kuchyň věznice.“
Pan
Rylich vzdychl.
„Vy
jste se snažil šetřiti pro erár,“ pokračoval soudní rada, „vy jste
dbal všeho, čeho si měl všímati řádný úředník. Vedl jste vzorně
knihy. Vše to jste činil pod mým dozorem, já byl vaším vodítkem, mé
snahy, má dobrá vůle byla podporována vaší pílí a svědomitostí. Byl
jste vzorem všem ostatním. Úřední hodiny dodržoval jste s onou
přesností, která krášlila vaše úřední jednání.“
Pan
Rylich opět zavzdychl.
„Potřásám vám pravicí,“ pokračoval soudní rada, „a jsem rád, velmi
rád, že na mou přímluvu dosáhl jste konečně toho, čeho jste si
vskutku zasloužil pro své skromné vystupování, pro své ctnosti, pro
svou chvalitebnou vlastnost, že neohlížeje se ani nalevo ani napravo
konal jste vše, co bylo vaší povinností úřední. Nemohlo to zůstati
bez odměny a těší mne, že právě já to byl, který na patřičných
místech zakročil, aby konečně dán byl průchod spravedlivému ocenění
vašich zásluh.“
Ozvalo
se klepání a do pokoje vstoupili staří druhové pana Rylicha z úřadu,
oficiál Wulterýn a kancelista Kutelwasser.
Oficiál Wulterýn rozhovořil se měkkým tónem, tykaje panu Rylichovi a
říkaje mu: „Starý, milý brachu.“
„Ano,
my jsme se dozvěděli na hejtmanství, milý, starý brachu, o
vyznamenání, které pro tvé zásluhy udělilo ti ministerstvo veřejných
prací. Pamatuješ se, jak jsme sedávali ty, já a tady Kutelwasser v
jedné místnosti a jak jsme se těšili, když nám práce pěkně ubíhala
pod rukou. A tu přicházel občas také zde pan rada a říkal nám,
abychom se tolik nenamáhali, ale my jsme se s chutí pustili do
práce. Pera jen lítala, akta se zanášela a nedali jsme si klidu,
dokud jsme neukončili svou práci. A vždy těšili jsme se, až opět
bude otevřena kancelář, až zasedneme za své stoly a s novou chutí
pustíme se do práce. Ano, tak rád si vzpomínám, milý, starý brachu,
na ty krásné chvíle. Pro nás ani neexistovaly žádné radovánky. A
kolikrát pracovali jsme přes čas, jen abychom byli se svou prací
hotovi. Někdy jsme ani na oběd nešli a zabořeni do lejster těšili
jsme se, že můžeme pracovati, starý, milý brachu! A tak žili jsme,
ty, já a tady Kutelwasser, jako jedna rodina a tím víc nás těší, že
nezapomněli na tebe. Tušíme, že to byl pan rada, který se zmínil,
milý, starý brachu, tam nahoře o tvé činnosti a který jistě i na nás
nezapomněl a často si vzpomene na své pilné spolupracovníky, kteří -
ne, nechceme se chválit! Tvé zásluhy byly právě uznány, pro svou
skromnost jsi zasloužil té odměny. Ukaž nám nyní, starý, milý
brachu, svůj čestný diplom.“
Pan
Rylich vzal s psacího stolu velký svitek, rozbalil a ukázal svým
přátelům, poznamenávaje: „Jak jsem jej dostal z rukou pana hejtmana,
tak zde leží.“
Všichni přistoupili a četli velkými ozdobnými písmenami německy
vyhotovený čestný diplom:
Panu
Vojtěchu Rylichovi pro jeho zásluhy
a pod
tím malými písmenky, ztrácejícími se v záplavě ornamentů a
perokresby stylizovaných rakouských dvojhlavých orlů:
o
exposici na mezinárodní lovecké výstavě ve Vídni v oboru povznesení
návštěvy cizinců v Bukovině
„Vidíte,“ řekl smutně pan Rylich k překvapeným gratulantům, „věděl
jsem, aniž bych to byl četl, že mně ten hadr nepatří.
Ba
nepatří,“ řekl ještě jednou, ani nepozoruje, že pan rada i ostatní
gratulanti tiše zmizeli...
Několik dní nato seděli u Holubů naproti sobě po dvě hodiny mlčky
pan rada a pan Rylich. Po dvou hodinách naklonil se pan rada k panu
Rylichovi a řekl otcovským tónem: „Vědí, já hned věděl, že jim ten
diplom nepatřil. Pamatuju se, jak jsem jich jednou překvapil, když
hráli s Kutelwasserem v úředních hodinách mariáš?
|
|
Česká
otázka
Zběsila agitace mezi českými vojsky proti sovětské vládě v průběhu
událostí ztroskotala. Plavidlo české kontrarevoluce dosedlo na
mělčinu. „Geniální“ obratnost francouzského generála Janina, který
velel českým vojákům, skončila úplnou porážkou Kolčakovy armády,
kapitulací polských legií a srbských pluků, uznáním sovětské vlády
českými vojsky, zastřelením admirála Kolčaka a dalších „státníků“
sibiřského carství generálů, kapitalistů a velkostatkářů.
Dohoda českých vojsk s představiteli sovětské moci znamená krach
politiky Dohody.
Živelný převrat přivedl česká vojska k rozchodu se spojenci. Vůdci
české kontrarevoluce se zastřelili. Za půldruhého roku se čeští
vojáci naučili trochu přemýšlet a uvažovat.
Oklamáni spojenci, kteří jim slíbili do osmnácti měsíců parníky, jež
je dopraví do vlasti, a pak jim přikázali podporovat Kolčaka,
chránit sibiřskou magistrálu, bojovat proti povstavším dělníkům a
rolníkům na Sibiři, octli se v ohnivém kruhu revolučního požáru.
Nadarmo jim francouzský generál hrozil, že odmítnou-li bojovat proti
bolševikům, nedá Francie Československé republice už ani frank.
Důstojníky, kteří přišli s tímto roztomilým návrhem, přivítali
vojáci heslem „ ...do bot“, což v překladu znamená „nakašlat“.
Pohyb těchto vojenských mas doleva a krach imperialistické politiky
spojenců naplnily zvláštní vlaky na trase Irkutsk - Čita -
Vladivostok politickými a vojenskými představiteli Československé
republiky.
Utíkali před bolševiky i před vlastními vojáky. Prchali před rudou
bouří. Nemohli se už objevit před svými oklamanými krajany. Děsila
je těla českých komunistů, které kdysi postříleli mezi Penzou,
Samarou a Vladivostokem. Česká vojska uzavřela dohodu se sovětským
Ruskem. Jejich boj za Ústavodárné shromáždění končí v ešalonech, v
nichž si razí cestu do přístavu Vladivostok.
Čechoslováky, kteří byli v poslední době v armádě, lze rozdělit do
těchto skupin:
1. Národní „socialisté“ - maloburžoazní element, krajně
nacionalistický. Nejsou to socialisté. Doma ve vlasti organizovali
žluté odbory.
2. Čeští sociální demokraté, kompromisníci. Pokládají se za
„pokrokovou“ složku českého dělnického hnutí, avšak ve skutečnosti
často socialistické hnutí brzdí; jsou pravicovější než ruští
menševici.
3. Čistě buržoazní elementy typu pravicových eserů - důstojnictvo,
úředníci a inteligence. Sem patří všechny buržoazní strany - jak
bývalí realisté (jejichž vůdcem byl profesor Masaryk), tak čeští
kadeti (liberální mladočeši).
4. Násilně zmobilizovaní po známém kontrarevolučním vystoupení
Čechoslováků. To je element, který pro proletářskou revoluci mnoho
slibuje. Do této skupiny můžeme zahrnout i uvědomělé revoluční
dělníky - ke spojencům měli pohrdavý vztah. Vývoj událostí našel
svůj ohlas ve všech skupinách.
Skupina čtvrtého typu přivítala s radostí převrat a vítězství
sovětské moci. Z první a druhé skupiny přešly ke čtvrté uvědomělejší
elementy, na které převrat psychologicky zapůsobil.
Třetí skupina se octla v žalostném postavení. Vystoupili proti
Kolčakovi, spoléhajíce na esery a menševiky ve východní Sibiři, na
takzvaný Střed, aby zadrželi postup proletářské revoluce na východ.
To se však nepodařilo. Byli generály bez vojska.
|
Činnost moderního diplomata
Leckdy,
hlavně však poslední dobou, se o tom mluvilo, že diplomaté nemají
rozum. Tato tvrzení však může vyvrátit opravdu klasická činnost
diplomata hraběte Rudolfa z Kamelů. Ten měl rozum, ten měl mnoho
rozumu, jak uslyšíte.
Hrabě
Rudolf z Kamelů pocházel ze staré šlechtické rodiny, která lidstvu
darovala nejslavnějšího idiota světa, pana Jana z Kamelů, skutečně
světového muže, který vydal spisy, že se země točí. Zemřel později
jako velvyslanec na ruském dvoře a byl současnými historiky nazván:
najbolšim idiotem vsego mira, což česky zní: největší idiot ve
vesmíru.
Pan
Jan z Kamelů měl syna Karla, který trpěl fixní ideou, že se stane
dvorní dámou. Léčili ho studenými sprchami na hlavu, až se podařilo
mu to vymluvit. Zanechal po sobě syna Josefa Antonína, který v útlém
věku spadl se schodiště v zámku na hlavu a promáčkl si lebku, z
čehož se vyvinula u něho tak zvaná traumatická neuróza. Nedotáhl to
dál než na generála a jeho synem jest právě zmíněný Rudolf.
Když
se Rudolf narodil, sešla se rodinná rada, která se usnesla, že se
Rudolf bude muset věnovat diplomatické dráze, aby obnovil starý
slavný význam hraběcího rodu z Kamelů v říši. Malý Rudolf na to
neřekl ani slova, jen ho bylo nutno převinout.
To byl
jeho první soukromý diplomatický čin. Později se ukázalo, že to bude
dlouho trvat, než se naučí mluvit - až do osmi let všechno jmenoval
slovem „táta“, jen vestě, kávě a polívce říkal „máma“.
V
deseti letech však bylo již znát znamenitý obrat. Pomalu, ale jisté
rozeznával předměty a díky šesti učitelům dovedl se v patnácti
letech bez cizí pomoci podepsat a své jméno po sobě přečíst.
Přibrali mu tedy ještě tři učitele, kteří si dali opravdovou práci,
aby ho připravili pro život. V osmnácti letech tento ušlechtilý muž
uměl již bez chyby odříkat, že jest pět dílů světa a málokdy při
vyjmenování jich vynechal jeden nebo dva. Bylo vidět, že jeho
inteligence značné vzrůstá a učitelé uznali, že je třeba, má-li se z
něho stát řádný diplomat, aby věděl, že jsou na světě také nějaké
státy.
Díky
své chápavosti a neukrotitelné touze po vzdělání v pětadvaceti
letech, tedy během ani ne celých sedmi let, znal všechny státy v
Evropě podle jména a v třiceti letech byl již ve službách vládních,
když se naučil hrát makao a bakarat, k čemuž jevil vrozený talent.
Byl přidělen do ministerstva zahraničních věcí, kam se vždy
přijížděl vyspat po probdělých nocích.
Jednoho dne mu poklepal ministr zahraničních záležitostí na ramena a
sdělil mu, že jest vyslán s tajným posláním do hlavního sídelního
města sousední říše. Toto tajné poslání byl arch s různými klikyháky
a v tamto šifrovaném poslání šlo o návrh nějaké smlouvy obou států
proti třetímu, který se poslední dobou nápadně zadlužil pro větší
počet kanonů.
Hrabě
Rudolf z Kamelů vzal tašku s důležitou diplomatickou státní listinou
a neprodleně odcestoval do sousedního státu. Když z nádraží v cizím
sídelním městě odjížděl do hotelu, zpozoroval, že mu něco chybí.
Nechal tašku ve vagóně. Živou mocí si však nemohl vzpomenout, co
ztratil, co mu vlastně schází a když byl v hotelu, naprosto se
nemohl upamatovat, proč tady je a co má v tom sídelním městě dělat.
Ani
majitel hotelu, kterého si dal zavolat k telefonu, nemohl na jeho
otázku podat bližší vysvětlení.
Odešel
tedy do města a napadlo mu, když už je tady, že by si mohl také
zakouřit.
Vkročil tedy do nejbližšího krámu a žádal o krabici jemných cigaret.
„Odpusťte,“ řekl vlídně majitel obchodu, „naše firma jest
železářská, žádná tabáční trafika. Prodáváme všechny možné šrouby,
hřebíky, matice, samovary, z nichž vám můžeme nejlépe doporučit
Creos na petrolej.“
„To
jest drzá urážka,“ zvolal hrabě Rudolf z Kamelů, „vy odpíráte prodat
cigarety mně, zástupci cizí vlády...“
„Patent Creos na petrolej...“ koktal poděšený obchodník, „opravdu,
milý pane, tu je železářský závod.“
„Z
toho bude válka,“ křičel hrabě Rudolf, „naše vláda si nesmí nechat
líbit takové počínání. My vás rozprášíme do všech koutů světa, to
se, pane, naplatíte miliard válečné náhrady!“ Rozzuřeně vyšel z
obchodu a nočním vlakem se vrátil do vlasti a dal v noci vyburcovat
ministra zahraničních záležitostí.
Pan
ministr byl velice rozespalý a když mu hrabě Rudolf z Kamelů
vyložil, že mu odepřeli v cizím státě prodat cigarety, zívl a řekl:
„Milý hrabě, pošlete jim ostrou notu a teď dobrou noc.“
Hrabě
Rudolf po celou noc si opakoval: „Poslat ostrou notu, poslat ostrou
notu, hrome, co to má být?“
Ráno
vyjel do města a jak tak přemýšlí, co za notu, uviděl nápis na
jednom krámě: Notenhandlung. Neprodleně slezl z automobilu a vpadl
do obchodu.
„Chci
nějakou ostrou notu,“ křičel na prodavačku, „něco hodně ostrého,
sakrblé!“
„Tak
dáme Rákóczyho pochod,“ pravila prodavačka. Hodil peníze na stůl,
vzal noty a odjel domů, kde je vlastnoručně zabalil a napsal na ně
adresu cizí vlády.
Skřípaje zuby, odnesl pak sám noty Rákóczyho pochodu na poštu.
To
také byl jeho nejvelkolepější diplomatický čin.
|
Měšťáci mívají své drobně skandály. Takovým skandálem bylo též to,
co předcházelo svatbě okresního hejtmana Mužíka.
Okresní hejtmani bývají lidé ctnostní. Okresní hejtman Mužík, když
měl si vzít slečnu Burdovou za ženu, dokonce se i zarděl při řeči o
tom, v jakém hotelu před svatbou budou spát. Ženich, svědkové,
nevěsta. Pan c. k. okresní školní rada mu cosi šeptal do ucha, a tu
on pln rozhořčení se ohrazoval.
Co si to o něm myslí. Každý bude mít pokoj zvlášť, ženich, svědkové,
nevěsta.
Slečna Burdová se také rděla, když jí něco šeptala slečna Lilingová.
Nikdy! Každý bude mít pokoj zvlášť. Ona, svědkové a ženich.
Bylo usneseno, že svatba bude v Praze.
Okresní hejtman před odjezdem dal k sobě zavolat sluhu z hejtmanství
a dal mu dvacet korun.
Měl přitom k němu řeč, aby pil na jeho nové štěstí a neopil se.
Sluha z hejtmanství to slíbil, ale nedodržel, jak se samo sebou
rozumí.
Pak šel okresní hejtman do vinárny, kde poslechl opět nějaké
choulostivé anekdoty, a šel ku své nevěstě a svědkům.
Svědky našel v černých šatech a růžové náladě.
A tak nad celou výpravou, která odjížděla do Prahy, vznášela se
veselá mysl!
Ubytovali se v předním hotelu, kde právě zahajoval svou činnost
podomek Vaníček. To byl svědomitý člověk.
Úkolem jeho bylo čistit boty. On to byl, který také vynašel novou
metodu, aby se boty nespletly, když je sbíral u číslovaných dveří s
tváří pilného sadaře, který češe ovoce.
Choval se přitom důstojně. Tlustou křídou psal na každý pár bot
číslo toho pokoje, odkud je vystrčili, a dle toho čísla opět je ráno
stavil před dvéře, vážný a klidný, v očekávání odměny.
Když boty čistil, tu si prozpěvoval polohlasně nějaký vojenský
pochod. Obyčejně zpíval:
Mašíruje Grenewill
Prašnou bránou na špacír.
A do taktu jezdil kartáčem po botách a botkách. On mohl vyprávět
celé historie, ale byl mlčelivý v tomto ohledu jako kamna v
pokojích.
Držel hubu jako noční stolky.
Jen někdy, když si na něco vzpomněl, tu mu slabý úsměv přejel po
tváři, ale opět rychle zmizel v krému na boty.
Jeho celý život byl ukryt v leštidle na boty. Všechny jeho myšlenky
točily se kolem bot a vzpomínky jeho byly opředeny kartáči, hrubšími
na bláto, jemnějšími k dokonalému vyleštění.
Byl mistrem ve svém oboru. Když ráno prošel se chodbami a před ním u
každých dveří usmívaly se na něho lesknoucí se boty a botky, které
prošly jeho rukou, tu pocit otcovství zmocnil se ho, z kapsy vytáhl
láhev kmínky a napil se důkladně.
A boty, botky, botičky před ním defilovaly z dob minulých a on o
nich mlčel. Jen jednou zvolal něco ošklivého, a to když ve výčepu
dole byla řeč o jedné cizí primadoně a všichni velebili její půvab,
umění a krásu. A tu on do toho vpadl: Ale nohu má jako slon. Vtom se
zarazil, zaplatil, zarděl a vícekrát do výčepu nepřišel.
Dnes má radost z nových hostí. Okresní hejtman objednal již pokoje
pro každého zvlášť. Pro sebe, svědky, pro nevěstu.
Jsou dole v restauraci, večeří, pijí voslavské víno a smějí se.
Třebas řekne někdo nějakou hloupost, ale oni se smějí, ani ne tak z
vděčnosti, ale že jsou šťastni. V jedenáct hodin jdou spat. Každý
zvlášť, ženich, svědkové, nevěsta.
V půl dvanácté sbírá již boty Vaniček. Před každými dveřmi úřaduje.
Křídou píše na podrážky bot číslo pokoje a s tou kořistí odchází dál
po chodbě, všude píše čísla na boty a ve dvanáct hodin rejdí již
bystře kartáčem po botách a tiše si zpívá:
Mašíruje Grenewill
Prašnou bránou na špacír.
Tak byla tedy svatba. Posvátná nálada panuje v kostele. Kočáry hrčí.
Babky u dveří kritizují. Okresní hejtman s nevěstou přistupují ku
klekátku. Tuhle bohatou svatbu vzal si na starost sám pan farář.
Ženich s nevěstou klekají.
A jak klekli, bylo jim v tom slavnostním okamžiku vidět podrážky, a
kupodivu, na nich křídou napsanou velkou patnáctku. Jak nevěstě, tak
i ženichovi.
A kostelem rozlehlo se tiché šeptání: „Skandál, skandál!“
Měšťáci mívají své drobné skandály.
|
Čtenář
Magistr farmacie a majitel drogerie U červeného kříže pan Lazar
Domový utřel si hlučně nos, posadil se na pult a řekl k příručímu,
panu Koldovskému, který s nudným výrazem v obličeji míchal rozvážně
v porculánové míse zinkovou mast: „Vzdělávejte se, Koldovský, čtěte,
čítejte s rozumem, přemýšlejte o tom, co jste přečetl, vypisujte si
úvahy, čiňte si poznámky.“
„K službám, čtu bystře a pořádně. Večer vezmu knihu, hodiny ubíhají
a čtu, stále čtu, i omdlelého mne již našli. - Nyní čtu zajímavou
knihu. Už není třeba míchat zinkovou mast, pane šéfe?“
„Míchejte dál, a co nyní čtete?“ „Takovou pěknou, tlustou knížku.
Sedí v lázeňské zahradě tři důstojníci, jeden z nich jmenuje se von
Pölten a je to hodný člověk, ostatní jsou pijáci. Nejhorší z nich je
jménem von Auserberg. Do zahrady přijde jeden profesor z toho města
se svou dcerou Otylií. To je velmi hezká slečna. Von Auserberg se
diví a oni říkají, že je velmi nepřístupná a zvláštní. On se však
směje a sází se, že do dvou měsíců se s ní zasnoubí.
,A co potom?’ táže se hodný von Pölten. ,Potom,’ odpovídá von
Auserberg, ,nechám ji na holičkách, poněvadž není šlechtičnou; platí
sázka, pánové?’
‚Nemohu na to přistoupit,’ zlobí se von Pölten a zamračeně odchází.
Ten třetí však na to přistoupí.
Von Auserberg vytáhne zanedlouho Otylii z vody, poněvadž ona ráda
jezdí na loďce a převrhne se.
Tím má přístup do bytu páně profesorova. Slaví se zasnoubeni ke
konci prvního dílu. Druhý díl začíná soubojem von Pöltena s panem
oficírem von Auserberg a hodný pan von Pölten je těžce raněn.
Můžete si pomyslit, pane šéfe, že jsem chudáka litoval. Nato po
souboji jde von Auserberg vypít žampus s tím třetím, s kterým se
sázel, a ke konci druhé kapitoly najde je pan profesor opilé. A tu
řekne mu Auserberg namáhavě, že si dělal z Otylie jen švandu a z
celého zasnoubení žerty. Profesor se rozčílí, není divu, a běží domů
pro karabáč, aby lháře a zrádce cti slečny Otylie veřejně spráskal,
zatím však odjede von Auserberg k svému strýci, panu rytmistrovi,
šest hodin odtud, kde má pan rytmistr velkostatek. On myslí, že má
dobrého synovce, ten starý pán, a je rád, že ho vidí. Také chce mu
všecko jmění odkázat.
Druhý den jedou k sousednímu statkáři na návštěvu, ten má dceru a
jmenuje se nějak francouzsky a přání páně rytmistrovo je, aby jeho
synovec si vzal dceru toho statkáře s francouzským jménem.
Von Auserberg se zamiluje do té dívky a jede koňmo domů se svým
strýcem. Druhého dne, když přijdou noviny z města, vypadnou panu
rytmistrovi z ruky. Je tam totiž psáno o jeho synovci, o profesorovi
i o Otylce. Celý případ dojemně vylíčen. Pan rytmistr zvedne noviny
se země a povídá, křičí, huláká: Holomku, bídáku, to jsi pěkný
synovec, podívej se, co o tobě píší.
Synovec to přečte a odpoví: ,Nu a co je, starý pane?’ ,Že si musíš
to ubohé dítě vzít.’ ,Ani mne nenapadne, strýce.’ ,Tak tě vydědím.’
‚Nebude snad tak zle, strýče.’ - ,Bude, holomku, tamhle jsou dvéře.’
- ,Dobrá,’ odpoví synovec, ,když mne vyhazuješ, tak zítra jedu do
hlavního města.’ A jede. Ten druhý den nato přijede večer ten
statkář s tím francouzským jménem a zůstane tu na noc. Rytmistr
uloží ho do své ložnice a sám jde spat vedle do salónu. Po jedné
hodině noční slyší střelnou ránu. Vyběhne, vrazí do ložnice a tu
vidí svého přítele na své posteli zastřeleného ...“
Příručí přestal míchat zinkovou mast a založil si ruce.
„Je zastřelenej,“ pokračoval, „na hlavě má ránu. Pan rytmistr, to se
ví, hledá hned vraha a v koutku spatří svého synovce. Zrovna jako
vy, pane šéf, stojíte, tak stál ten vrah von Auserberg. Nemeškaje,
řítí se rytmistr na něho.“
Příručí chytil magistra farmacie za krk a křičel: „Stisknul mu
chřtán a praštil s vrahem o zem.
Magistr farmacie padl za pult a na něm ležel příručí, supaje a
odfukuje . . .
*
„Umět vypravovat obsah knihy je velkým uměním,“ říká od té doby
magistr farmacie, „ale mého příručího se nikdy neptejte, co četl
...“
|
Co je to
odluka církve od státu
Odluka církve od státu je taková forma vzájemných vztahů církve a
státu, v níž se stát neváže na žádné náboženství, žádnou věrouku a
žádnou církev.
Sovětská republika se ani v jediném bodě nepodřizuje církevní
autoritě.
Pro sovětskou republiku není žádnou autoritou nějaké boží zjevení,
vymyšlené popy.
V republice jsou si všechna náboženství rovna a nedělá se mezi nimi
rozdílu.
Proletářská moc nepovažuje za nutné prosit církev, aby se modlila
při různých státních slavnostech, ani nepotřebuje církevního
požehnání a pomoci boží ve svém boji s buržoazií.
Dobrá puška, bodák nebo kulomet v rukou bojujícího lidu je tím
nejlepším požehnáním.
V sovětské republice jsou zrušeny všecky církevní úkony, které se
prováděly při narození, úmrtí a sňatku a které měly význam jenom pro
kapsy popů.
Narození, úmrtí a svatba se teď prostě registrují v komunách.
Církevní sňatek je neplatný - zákonný podklad má pouze sňatek
občanský.
Církevní a farní školy jsou zrušeny. Tím, že byli ze škol vyhnáni
zaostalí negramotní popi a že se přestalo vyučovat náboženství, se
školy osvobodily.
Místo vykládání báchorek o ráji a pekle učí sovětská škola děti žít
a připravuje je k boji.
Bývalá církevní škola pěstovala farní ovečky, z kterých popi dřeli
kůži.
Sovětská škola dá republice svobodné děti.
Při odluce církve od státu se náboženství stává soukromou
záležitostí, o kterou se republika nestará, pokud se ovšem za ní
neskrývají kontrarevoluční úmysly.
V takovém případě se osoby využívající náboženství ke
kontrarevoluční propagandě předávají Mimořádné vyšetřovací komisi.
Všechny náboženské a církevní organizace v republice jsou soukromými
společnostmi a podléhají kontrole sovětské moci.
Rozumí se samo sebou, že republika při odluce církve od státu
zbavuje církev jako privátní spolek prostředků na plat a penzi popů,
nesubvencuje chrámy a neposkytuje náklady na vzdělání duchovních.
Proto je třeba zkonfiskovat veškerý církevní majetek, movitý i
nemovitý, který církevní paraziti získali z mozolů pracujících mas.
Církev systematicky udržuje lid v temnotě, v poddanství boháčů.
Církev byla druhou vládou; opírala se přitom o všechny
kontrarevoluční živly a zároveň je podporovala.
Proto vláda pracujících rozdrtila vládu církve tím, že ji oddělila
od republiky.
|
Čuješ, Dzuro, něboj sa
Idylka ze Spiše
Tak vám měl Marjemko svatbu. Na svatbu přišel také Dzuro a pil a
jedl, až si musel opasek popouštět co chvíli.
Když se dobře napil a najedl, pomyslil si, že jest se třeba odvděčit
Marjenkovi za jeho pohoštění, proto vzal stranou Marjenkova otce a
řekl: „Ty starý brachu, vyřiď Marjenkovi, že je jeho nevěsta-žena
hrubá (to jest v jiném stavu). Mám ho velmi rád, tak jestli to neví,
ať na mne vděčně vzpomíná.“
Z opatrnosti odešel však domů. Jde otec k Marjenkovi a povídá mu: „Čuješ,
povídá Dzuro, že je tvoja nevěsta hrubá!“ „Párom do jeho maceri,“
vykřikl Marjenko, chytí nůž a vyběhne za Dzurou.
Dzuro zatím byl v chalupě a díval se k Marjenkovům. I vidí Marjenka
s nožem v zubech běžet k jeho chalupě, i pomyslil: „Nedobré sa ma
odvďačí,“ i vzal závoru a dal ji na dveře.
Marjenko zatím již doběhl ke Dzurově chalupě a počal bouchat na
dvéře: „Otevři, Dzuro, ať ťa rozpárem za takú pohanu.“
Dzura toho lákavého vybídnutí neuposlechl a pěkně v koutečku byl
tichý jako ryba.
Marjenko hromoval, mlátil a sakroval a pak odběhl.
Za dvě hodiny se vrátil a polekaný Dzuro slyšel, jak se poznovu na
něho dobývá, a slyšel jeho křik: „Čuješ, Dzuro, otevři, otevři!“
Dzuro však „čušal“ v koutečku a modlil se Otčenáš za Otčenášem
domnívaje se, že nyní přijde jeho poslední hodina, jestli se
Marjenko vláme do chalupy.
„Marjenko, čo budeš se mnou robiť?“ plačtivým hlasem tázal se za
dveřmi.
Ale k jeho radosti odpověděl Marjenko: „Čuješ, Dzuro, neboj sa,
otevři, ona už zatím slehla!“
|
I
Dvě
čistokrevné kozy z hor Tao-Ming dodávaly maličkému císařskému princi
Ihangovi mléka.
Každého dne přicházel Čuang-Tse, nejvyšší lékař dvora, aby kozy
vlastnoručně podojil.
Každého dne nejvyšší kněz Ši-Hoang pálil na oltáři kořeny puškvorce
z posvátného jezera Lin-Ma-Lo a kropil kozy vodou posvátné řeky Se-Ki.
Každého dne koupali kozy nejvyšší úředníci dvora a natírali je
pižmovým olejem.
A tu
řekl moudrý Čuang-Tse, nejvyšší lékař dvora, prohlížeje císařského
prince: „Nejjasnější zádíčka nejdokonalejšího krásného ducha, otce
nebes, císařského prince a bratra slunce Ihanga jsou poštípána
blechou.“
Nejvyšší soudce císařského dvora Kuan-Hoa, uslyšev slova moudrého
Čuang-Tse, dal sobě přinést nádobu s kikušakií, s vzácnou kořalkou z
rýže ostrovů Lieu-Kieu a uzavřel se s ní v knihovně císařské ve
středu učenosti mezi čtyřmi knihami Se-ta-Khi-ču, Velkými zázračnými
knihami zákonů.
A
zatímco nejvyšší soudce císařského dvora dlel v knihovně, nařídil
nejvyšší kněz Ši-Hoang po celé Říši středu velké oběti pro nebe,
zemi, pradědům císařovým a bohům zemským, pro slunce, měsíc, staré
císaře, Konfuce a duchy, pro hvězdy, mraky, hory, moře a slavné
státníky a draka.
A
kněží bonzové v chrámech a průvodech volali: „Je Ihang prapůvod
všehomíra, je Ihang císařský princ, bytost neobmezená, prostor a čas
pronikající, smyslům tělesným nepřístupná, jest syn nebes, vtělený
Tao, rozum. A prapůvod všehomíra zločinným způsobem štípla blecha.
Nechť v celém Thien-Tanu, v dutině nebes, nechť všem v Ty-Tanu,
vyvýšeninách země, ozve se prokletí zločinu, nechť zločinec je
vypátrán a odsouzen. Plač, lide přísného pořádku a užitečné
činnosti, aby svrchovaný Tao, bratr slunce Ihang, viděl kol sebe od
moře a Modré řeky až po mlhavé pohoří Belurdagu a Ledové hory
Musdagu bratrstvo věrných trůnu srdcí. Klaňte se jménu císařského
prince, které je napsáno na průčelích oltářů!“
A
všude pálili voňavé listy džinsengu a zapalovali ohňostroje s
ohnivými bílými koulemi na znamení smutku.
Přišly
též zarmucující zprávy, že nad císařským palácem u ústí Peho letěl
párek jeřábků s větvičkami hortenzie v zobáčcích.
Nejvyšší soudce Kuan-Hoa prozkoumal zatím Velké zázračné knihy
zákonů, ale nenašel příkladu od doby prvního člověka Panku až po
císaře Chinunga a po všech 22 dynastií, že by syna nebes, prapůvod
všehomíra, kousla blecha. I vzal knihu Tao-Hio, knihu Velké nauky a
našel, že kdo dotkne se bez svolení ministra dvora nejdokonalejšího
krásného ducha, císařského prince a bratra slunce, má být potrestán
6725 ranami bambusovou holí čili otcovskou metlou a potom zvolna
rozřezán noži.
I vzal
knihu Tao-Hio, knihu Velké nauky a našel, že kdo pomůže zločinci
dotknouti se bez svolení ministra dvora nejdokonalejšího krásného
ducha, císařského prince, vtěleného rozumu, má dostat otcovskou
metlou 5921 ran a potom že má býti uškrcen.
I
odešel Kuan-Hoa do chrámu v Nebeských horách Ťan-Šanu a obětoval
ještěrku, kachnu, bažanta, sluku a hada a modlil se k bohům:
„Hluboce klaním se vám, bohové zemští, klaním se měsíci a slunci, že
vykonám, slabý a nerozumný, vše, co psáno je v knize Tao-Hio, v
knize Velké nauky.“
I
odešel Kuan-Hoa z Nebeských hor do města sídelního a dal zavolati
správce policejních náhončí, rozšafného Fong-Šua, otce větru a vody,
otce dobrého a zlého rozmaru.
A
rozšafný Fong-Šua, před nímž třásli se všichni, kdož podrývají dobré
mravy, řekl k němu: „Co právo chce míti, to musí jíti. Třeba
postoupiti pořadem práva a nalézti viníky, je před právo obeslati a
právem nalézti, že na hrdle pokutováni býti mají. Třeba snažiti se s
čistým srdcem a důvtip provázejíce nestranností vypátrati, odkud
pochází blecha, která kousla syna nebes, kdo příčinou je oné
nekalosti a svědky hodnověrnými dokázati, že spravedlivá jsou
obvinění. Nechť přijdou Tu-Su a Li-Thai-Ju, moji moudří pomocníci.“
Když
přišel Tu-Su a Li-Thai-Ju, poklonili se až k zemi a řekli: „Jste-li
Fong-Šua, otče větru a vody, otče dobrého a zlého rozmaru,
přesvědčen, že nevykonáme vše, čeho si od nás ráčíte přáti, přikažte
nám okamžitě sraziti hlavy, abychom mohli pohovořiti se svými předky
o vaší moudrosti. Domníváte-li se však, že příhodně se zhostíme
úkolu na nás vloženého, rozkažte nám ve své dobrotě, přikažte nám
povstati od vašich vznešených nohou.“
I
poručil jim Fong-Šua, aby vstali ze země a narovnali se. „Udatní
bratři zdravého úsudku a neomylné spravedlnosti,“ řekl k nim,
„vypátrejte, odkud přišla blecha, která kousla syna nebes.
Vyhledejte ty, kteří zločince přechovávali. Nemějte slitování s
přetvářkou. Rozběhněte se se svými úředníky po celé Říši středu a
syn nebes vám odplatí zlatými kruhy na mandarínských pláštích.“
I
propustil je v milosti. Když usedali do nosítek, zazářila moudrostí
tvář rozšafného Tu-Su a on řekl Li-Thai-Ju: „Blechy drží se v
řasnatém rouchu chudého lidu a v dlouhé srsti zvířat. Zákon císaře
Hoangtiho připouští u dvora jediná čtyřnohá zvířata, čistokrevné
kozy z posvátných hor Tao-Ming, aby dodávaly mléko císařským
princům, kteří jsou nejdokonalejšího krásného ducha a bratry
slunce.“
Li-Thai-Ju odpověděl: „Vznešený Tu-Su, jsem tak dojat tvou
moudrostí, že kdybych nebyl v nosítkách, musel bych se opírati o dva
sluhy na cestě. Kozy dojí nejvyšší lékař dvora Čuang-Tse a mléko
nosí úředníci dvora Sun a Jue do císařských komnat, kde vrchní
opatrovník Hou podává je vtělenému Tao, blahoslavenému prapůvodu
všehomíra, císařskému princi Ihangovi.“
Tu-Su
objal moudrého Li-Thai-Ju a řekl: „Budiž velebena tvá ochotnost
rozumu, který jest nestihlý. Slova tvá osvěžují mne jako procházka v
tamaryškových lesích provincie Hu-Pe. Rozum můj byl zatemnělý a
mozek byl jak vyschlá mořská chaluha. Myšlenky mé nesou se opět jako
prám v řečišti po vydatném dešti. Blecha z kozy skočila na
nejvyššího lékaře dvora Čuang-Tse, z něho na Šuna a Jue a z nich
přeskočila na Houa a z něho, ničemnice, vystoupila s ohavným úmyslem
na prapůvod všehomíra.“
Když
urazili asi míli, zatočil Li-Thai-Ju palci a pravil: „Slova tvá,
moudrý a učený Tu-Su, jsou spravedlivá, neboť ty jsi pravd milovný a
nemáš nedostatku srdce. A stojí psáno v Su-King, knize Prospěšných
zřízení, že stejně vinen ten, kterýž na to navedl, jako ten, kterýž
to učinil. Kdo poslal kozu s blechami do císařského paláce? Kde
původ mají kozy z hor Tao-Ming? Nebyly-li vychovány a vypěstěny u
proklatých tibetských ďáblů, kteří bojovali s námi za tisíckrát
požehnaného císaře Fait-Sunga u jezera Kukonoru? Ať přenesou nás,
moudrý Tu-Su, k ministru cizích záležitostí, k vznešenému Jue-Čimu,
obraťme k němu svá srdce, myšlení a předsevzetí, by napsal vyslanci
tibetských ďáblů žluté psaní opatřené pečetí Říše středu.“
II
Devětkrát se pokloňte vznešenému Jue-Čimu, ministru cizích
záležitostí, který napsal toto psaní vyslanci tibetských ďáblů:
„Hezký
muž musí míti velké břicho a hezká žena malou nohu. U vás,
tibetských ďáblů, jsou mužové hubení a ženy mají nohy jako kořeny
topolu. Váš obličej je splasklý, máte plochý nos a roztažené nozdry
jako medvědi. Oči máte rovné jako bílí ďáblové a vlasy žluté jako
slepičí maso. Ústa máte jako želva a pysky jako kráva. V cestopisu
Fa-Hiena do zemí tibetských je napsáno, že se živíte osly a
velbloudy. Ve slovníku svatého císaře Khang-hi pojmenován je váš
národ opicí Kvang-si. Všichni máte blechy, což stvrzujeme posvátnou
pečetí Říše středu v provincii Pe-če-li roku 7897 od zavedení
hvězdářství, manželství a kalendáře, v prvém roce panování
císařského prince, bratra slunce, syna nebes, vtěleného Tao,
prapůvodu všehomíra, největšího Ihanga, vládce Říše středu.“
III
Mužové
Říše středu! Zastřete své tváře hedvábnými šátky a zavažte své oči,
abyste neviděli odpovědi, kterou napsal tibetský ďábel vznešenému
Jue-Čimu: „Po zápachu, který se rozšířil, když obdržel jsem tvé
nerozumné psaní, seznal jsem okamžitě, že je od jednoho z ubohých
nevzdělaných lidí, kteří si vaří polévku z ptačích hnízd z Moluk.
Dal jsem celý dům vykouřit santalovým dřívím, pálil jsem celý den
ambru, vosk, benzoe a myrhu. Váš národ je líný, neskromný, pyšný a
hloupý. Změna klobouků u vás nařizuje se rozkazem císařovým, který
má stejně tak nevypláchnutou hubu jako ty. Potřebujeme na horách
našich kostí vašich vojáků k pohnojení jetele a proto pošlete co
nejrychleji svá vojska proti nám. Vašeho císařského prince stáhnem a
jeho koží potáhneme velký buben v chrámu svatého lámy v Kašgaru, kde
visí již kůže vaší císařovny Vu-Heu.“
IV
Toto
jsou jména rodů, které byly kvůli bleše uškrceny a rozřezány noži na
počátku války s tibetskými ďábly při slavnosti odpravování státních
zločinců.
Čuang-Tse,
nejvyšší lékař dvora, úředníci Šu a Jue a Hou, Tien-tsin, Peha, Ngau-Kinfu,
Kvei-Čeu, Čin-Sau, Hon-Čuan, Jun-Anfu a ještě 4720 ostatních a dvě
čistokrevné kozy z hor Tao-Ming.
V
Toto
jsou jména řek a hor v Říši středu, kde se za války vzbouřili lidé
přísného pořádku a užitečné činnosti, kteří vyhnali vtěleného Tao.
Od
výběžku hor Himalajských i Nebeských hor Ťan-Šanu, mezi Modrou
řekou, Jantse-tiangem a řekou Žlutou, Hoang-Ho. Od hor Mongolských a
strání KuenLiniu po mořské ústí Jan-tiangu, od hor Nin-Šanu po
mořské ústí řeky Vu-Lango.
VI
Toto
jest jméno posledního císaře poslední dynastie Říše středu: Ihang,
vtělený Tao, prapůvod všehomíra, kterého štípla blecha. Co činí nyní
po létech Ihang, vtělený Tao? Jako ostatní lidé užitečné činnosti
seje rýži, pšenici, ječmen, žito a štípne-li ho blecha, nedělá si z
toho nic, neboť pro práci nemá času zabývat se takovým tuaknangem,
nejmenší věcí ze všech malicherností, neboť z císaře stal se
rolníkem.
Povídku tuto našel jsem ve starém čínském rukopise na ručně psaných
novinách King-Pao (Posel z hlavního města). Považuje ji za
zajímavou, přeložil jsem ji z originálu do češtiny.
|
Dostal jsem rozkaz, abych organizoval osvětovou část při čínském pluku, který
nám poslali do Irkutska na krk z buferu Východní sibiřské republiky. Okamžitě
poslal jsem veliteli pluku Sun-Fu několik řádek: „Prosím dostavit se v politický
odbor armády.“ Jako odpověď obdržel jsem červenou obálku, kde adresa byla
nalepena na modrém proužku papíru na znamení pocty prvé třídy.
Obsah byl napsán dle všech pravidel slušnosti mandarínské mluvnice:
Vznešený a nejmilostivější pane!
Včera jsem měl tu čest obdržet Vaše psaní, ve kterém Vámi bylo užito
tak lichotivých pro mne výrazů, že při čtení psaní pojal mne stud a
pocit zahanbení, že nejsem hoden takové cti.
Tímto psaním spěchám vyjádřit Vám, vznešený a nejmilostivější pane,
mou největší vděčnost, o všem ostatním osměluji se pohovořiti s Vámi při
osobním setkání. Přinášeje nyní Vám písemně výraz největšího obdivu a
úcty, používám této pro mne nezapomenutelné příležitosti, abych Vám přál
nejdokonalejší štěstí.
Sun-Fu, nejpokornější sluha
a velitel 1. čínského pluku irkutské gubernie, bývalý
generál čínských posádek Čínské republiky v Nau-Cině, v Lin-Chu, Čžen-Ce,
Šin-Ši, U-Čžen i Šuan-Lin. |
Vzpomněl jsem si, že když Číňan takhle píše o osobním setkání, že se vám bude
vyhýbat na sto kroků, proto jsem raději pro něho poslal.
Přivedli mně staršího Číňana v zamaštěném anglickém kabátci, ve vysokých
botách a jezdeckých kalhotech.
Své šikmé oči klopil stále k zemi na znamení úcty, a když jsme vyřídili
několik zdvořilých formalit, kdo si má dříve sednout, Sun-Fu vytáhl svou
navštívenku, jak toho vyžaduje slušný mrav.
Na navštívence na jedné straně bylo jméno a na druhé do čtverce heslo
majitele, zděděné od předků:
„Chao-min, bu-čumiň-emin-sin-cjan-li, dobrá sláva odpočívá, špatná daleko
běží.“
Zapálili jsme si cigarety a počali se baviti prostřednictvím tlumočníka.
Slušnost vyžadovala, aby Sun-Fu sdělil to ze svých životních osudů, co uzná
za dobré.
„Já, Sun-Fu,“ řekl, „když mně bylo osmnáct let, nemaje peněz, prodal jsem
prostřednictvím Chou-Ci kupci Ši dům, který mně zanechali předkové uvnitř vrat
Šim-Čži-Min, za věznicí Ci-Šou-Vej v Pekině. Dům sestával z šedesáti osmi
pokojů, ve kterých okna, dveře, přehrady, dřevěné žaluzie a stěny viděly mé
předky. Dostal jsem dvanáct set lanů stříbra, kterouž sumu obdržel jsem v
pořádku od kupce Ši při zprostředkovateli Van-Cun a úředníkovi Tun-Čži, odevzdav
jim devět domácích zápisů na dům. Pak jsem zaplatil na dlužnou směnku bankovnímu
obchodu firmy Juj-Taj v Sau-Denské gubernii, licencjanském okresu tisíc lanů
stříbra a odešel v Šanchaj. To se stalo v osmý rok, šesté luny, třináctého dne
vlády místodržitele Gauau-Cuj. V Šanchaji šel jsem do kasáren Šau-Čeu-Chen, kde
jsem se učil dvanáct let a byl jmenován generálem, obdržev od vlády darem dva
pytle černých sušených malých želv, jeden pytel hnízd laštovek druhého druhu,
dva pytle skořice, jeden pytel sušených ryb a tři pytle kravských kůží. To
všechno koupil ode mne kupec Šan-Čeu-Chau, vyplativ mně čtyři tisíce sto lanů
čistého stříbra a krabici opia. Měl jsem být naznačen velitelem šanchajského
přístavu, když tu se mně stala nehoda, že na hostině na rozloučenou s úředníky
vojenské posádky urazil jsem markéra herny Chou-Fa, kterému byli všichni
úředníci dlužni, a za trest poslali mne do severních posádek v Nau-Cin, Lin-Chu,
Šin-Ši, U-Čžen, Šuan-Lin i Čžen-Ce. Každého půl roku dostával jsem červený list
bu-fa s lu-čen-czeň, vyzvání k pochodu na vybírání daně ve jménu
nejdokonalejšího presidenta Juan-Ši-Kaja, který byl ztělesněný Du-Cza, mamon.
Všichni guaň-fu, mandaríni severních provincií, se mne báli, neboť já kladl
důraz na mravní činy, hledaje v severních provinciích čžen-si, nejvyšší pravdu,
směřující k dokonalosti. Ale jako se říká, že pravda oči vypaluje, oznámili
nešlechetní nepřátelé vládě severu, že jsem taň-mo nebo — jak se na severu říká
— taň-czan-di, muž beroucí úplatky, ačkoliv, jak pravím, kladl jsem vždy důraz
na mravní činy, přijímaje jedině sj-čen-čen-i, malé dárky na úhradu cestovních
výloh. Snažil-li jsem se být dokonalým, zabývaje se i na pochodu knihami starých
mudrců z dob prvních dynastií, byli moji nepřátelé ve vleku největších
špatností, obviňujíce mne, že dal jsem vrchnímu poštmistrovi provincie Šen-Si,
mému milému a dokonalému příteli Ju-Čžen-Guan, vezoucímu v Peking od hranic
Mongolska vybrané daně a celní poplatky, ochranný průvod jedině proto, aby mohl
Ju-Čžen-Guan pohodlně zmizet beze stopy. Kdysi za 5. dynastie vydána byla u
dvora kniha ‚Mo-J-Mo‘, tj. návod, jak vzbuzovat podezření proti druhému; nevím,
koluje-li opis její v severních provinciích, ale zdá se, že je tomu tak, neboť
nejvyšší senát soudního dvora Nej-Ge dostával neustále žaloby, ve kterých
obviňovali mne z největších neřestí a přestupků, ukazujíce na to, že moji vojáci
nejsou ‚czjuň-ši‘, pravidelným vojskem, ale ‚czje-lu-duaň-sin‘, loupežníky po
silnicích a vesnicích, chunguzi, chaj-kon. Může být, že jsem byl málo přísným na
své vojáky, poněvadž snažil jsem se být dobrým vůči všem, a věda, že nikdo není
dokonalým, nikdy jsem se jich netázal, kdo má pravdu a kdo je vinen. Pletichy
mých nepřátel dosáhly však takového rozmachu, že na posledním mém působišti, kdy
leželi jsme posádkou v městě Šuan-Lin, vysláno bylo vojsko proti mně s výzvou
‚si-sin‘, tj. dobrovolné stětí hlavy bez soudního vyšetřováni, při kterém odpadá
všech dvaatřicet stupňů mučení. Vyhodil jsem tedy do povětří kasematy šuan-linské
a zvolal jsem ‚Ču-čžen-ču-bin! Vystoupíme na pochod přes hranice!‘ A tak šli
jsme pochodem přes Mongolii, sbírajíce dárky na udržení přátelství a porážejíce
všechny, kteří se nám postavili na odpor, chovajíce milosrdenství k těm, kteří
se k nám chovali laskavě a vzdávali nám ju-li-kuan-daj, bratrskou úctu, neboť
učenec Lao-Tse pravil, že nejvyšší a svrchovaná dokonalost jest z bratrství
všech lidí, a proto jsem nikdy nedovolil svým vojákům, aby stavěli pyramidy z
uťatých hlav zajatců.“
Sun-Fu se zamlčel. Oba dva, on i tlumočník, mluvili neobyčejně rychle. Jestli
Sun-Fu mluvil ptačí řečí jižní Číny, tlumočník Korejec zpíval překlad tak
dokonale jako svůj originál Sun-Fu. Bylo vidět, že se oba unavili, kromě toho
Sun-Fu sbíral myšlenky, aby odůvodnil nějak, jak se dostal do buferu Východní
sibiřské republiky a odtud do Irkutska.
Konečně se Sun-Fu uklonil tlumočníkovi i mně a pokračoval: „Přišli jsme z
písčité pouště oblasti Chan-Au, kde místo ovcí našli jsme jenčen-tu, hory
prachu. Na severu jsme měli Urgu a jižním směrem, kde se slunce točí k západu,
Si-czaň, Tibet a na západě O-Go, Rusko. Šli jsme na západ, neustále na západ, až
přišli jsme do Ruska, mezi Burjaty a selenginský ajmak, což jest na řece Selenze,
Jun-Dar, údolím, kterým může se dojít až na Šan-Tou-Du-Y-skin, tj. Vrchní Udinsk,
kde nás Čao-Tun-Šen, vláda provincie, přijala ve svá vojska. I tam
pronásledovali mne však nepřátelé a tak poslali nás za Bajkal v O-Go, Rusko.
Dnes vidím, že mnohým lidem mnoho schází k dokonalosti, a nejsem-li já
dokonalým, že jsou jiní ještě daleko od toho, hledati cestu k dokonalosti
kladením důrazu na mravní činy, jako jsem já se pokoušel celý svůj život,
hledaje vykoupení ve vědomé pravdě.“
Umlkl a jeho šikmé oči počaly těkat z předmětu na předmět a nakonec utkvěly
úplně lhostejně na mně s takovým chladem, jako kdyby chtěl říci: „Cjuaň-cza-baj,
bílý ďáble, ty pro mne neexistuješ.“
Dal jsem přeložiti Sun-Fu toto: „Velmi jsem povděčen za váš malý životopis,
který mluví o vaší dokonalosti. Představuji si jasně i nemenší dokonalost vašeho
pluku, kterému neschází ničeho kromě osvětové komise fa-ghuan-czjao-chua. Školy,
divadlo, přednášky. Ty musí v pluku být. Předneste mně do pozítří návrh, jak si
to představujete, aby to odpovídalo potřebám vašich krajanů.“
Sun-Fu dal přeložit tlumočníkem: „Osvěta má vztahy ve všech řádech
vychovatelských a mravních. Czjao-chua, osvěta, snaží se vystihnout pravdy, ona
nesmí být ve vleku tvrzení a omylů a musí vycházet ze srdce a mravouky a opírat
se o čuan-có, chyby lidské podstaty. Jsem šťasten, že mohu přednésti pozítří své
návrhy v tom směru, cítím se však být příliš cju-e, ničemným a nepatrným, a
stydím se, že přišel na mne váš výběr, kterým chcete ocenit schopnosti člověka,
který jest příliš vám zavázán, než aby mohl vám odepřít tuto maličkost.“
Sun-Fu vstal a podal mně ruku, tak chladnou jako jeho oči. Korejec,
tlumočník, když mně podával ruku, sňal na znamení úcty své brejle.
Když odešli, cítil jsem v arómatu česneku a bobrového másla, který po sobě
zanechali, duši Číny, kterou nutno vyvětrat.
Vzpomněl jsem si, že včera při rozmluvě s komisařem štábu páté armády,
týkající se Sun-Fu, řekl mně on: „Je to lotr.“
K večeru přišel ke mně na návštěvu druhý Číňan. Byl to malý muž s úplně holou
lebkou, v černých šatech. Jeho obličej měl bledožlutý nádech, jaký je u kuřáků
opia. Byl oholen pod nosem, jen na bradě měl skupinu černých vousů, velice
řídkých. Měl cosi žertovného v obličeji, což se nedalo dobře rozeznat, zdali se
směje nebo šklebí.
Číňané mají neobyčejně rozšířenou zpravodajskou službu. Potkají-li se dva
Číňané, tu můžete být přesvědčeni, že budou mluvit o třetím: „Právě jsem viděl
Bo-cja-dza kupovat u Šen-Šena zeleninu.“ A druhý určitě dodá: „S kterou odešel
do domu Žeň-Čžu-Žeň.“
Proto mne nijak nepřekvapilo, když host řekl: „Sem-Fu byla, plukovník Sun-Fu
byla, moja Lu-J-Jao, moja mluvilo rusky, moja nechtěla tlumočník, moja dobře
ruský jazyce. Moja všechno mluvilo rusky. Chó-chó (dobře). Sun-Fu, plukovník
byla-byla. Sun-Fu, plukovník mala-mala mašinka.“*
Nabídl jsem mu čaj a cigarety, při čemž se Lu-J-Jao příjemně šklebil a
pokračoval, vkládaje do své řeči spoustu čínských slov severního nářečí, která
dělala naši rozmluvu ještě těžší a nesrozumitelnější:
„Já, Lu-J-Jao, nikdy nebylo ša-daj, hlupáky. Moja chan-ši-čžan-lio, moja maj-maj-sin-ci-laj-lio.“
Snažil jsem se ho přerušit a vysvětlit mu, že přítomnost tlumočníka je
nutnou, načež on řekl: „Držela se na nohách. Dýchá, dýchá, neupadla.“
Tato záhadná věta byl doslovný, ovšem špatný překlad dlouhého pojmu čínského,
který má znamenat asi: „Odejdu v takovém případě.“
Zůstal však sedět a mně bylo jasno, že vlastně není jeho větším přáním, než
aby ten tlumočník již zde byl. Že Lu-J-Jao činil tak, odmítaje tlumočníka,
jedině ze zdvořilosti, aby mně ušetřil práce.
Zazvonil jsem a promluvil domácím telefonem do kanceláře, aby přišel
tlumočník Li-Pi-Ti.
Z několika slov jsem poznal, že Lu-J-Jao byl dobře obeznámen s tím, že
tlumočníkem je Korejec, který patří k národu, který když ví něco na nějakého
Číňana, má takovou radost, že to žádnému Číňanovi neřekne.
Prostřednictvím Li-Pi-Ti zjistil jsem záhy příčinu milé návštěvy.
Lu-J-Jao spustil: „Já, Lu-J-Jao, přišel jsem upozorniti vás na Sun-Fu. Jest
to muž cjao-čžan, tj. nehodící se za podešvu mé nohy. Neboť vy nevíte, kdo to je
Lu-J-Jao. V dvaadvaceti provinciích Číny znají mé jméno. Znáte, co jest to Cio-Veň-Bu-Ja-Ja-Juj-Žeň?
Jakže, vy neznáte časopis Učeností neodstupuje druhým? A neznáte časopis
Bratrstvo Sjednocených Srdcí, který vycházel v Ši-Čuaně? Vy neznáte vydavatele
těch časopisů, mne, Lu-J-Jao? Ano, to jsem já, Lu-J-Jao, který tak dobře zná
Sun-Fu. Co provedl Sun-Fu v provincii Kanton, Čže-czjan, Guan-Si? Proč ho
stíhali zatykačem v přístavech Si-Mao, Men-Czi, Su-Čžou, proč utíkal z vězení v
Čen-Du, Fu-Čžou, i v Juň-Naň i Šan-Dun? Proč skrýval se po tři léta na Koreji v
Čemulpo, Fusaně, Kunzanpo, Juaušaně. Jenerál? Nikoliv! Přál bych si, abyste
naostřil uši. Sun-Fu je sjun-šou, zákeřný loupežný vrah. Přál bych si, aby
zpráva ta neučinila vás nešťastným, neboť přeji vám všeho nejlepšího z čistého
srdce, třebas ani já nejsem dokonalým. Miluji však pravdu, čžen-si, nejvyšší
pravdu, směřující k dokonalosti. Proto jsem zde oblíben a těším se, že vždy když
budete si přáti zpráv o některém z mých krajanů, obrátíte se jedině na mě a
přesvědčíte se vždy o spravedlnosti mých slov, nebo takový jsem já, Lu-J-Jao,
kterého velice milují jeho krajané.“
Po celou dobu, kdy jsem mu děkoval za jeho zprávy, ujišťuje ho, že vždy se
obrátím k němu, žádaje ho, aby mně zůstavil svou adresu, Lu-J-Jao díval se očima
stejně tak chladnýma jako Sun-Fu. Jako by i on chtěl říci: „Cjuaň-cza-baj, ty
pro mne neexistuješ, bílý ďáble!“
Druhého dne dopoledne ohlásili mně, že si přejí se mnou mluvit dva Číňané.
Když je uvedli, viděl jsem na první pohled, že mám tu čest mluvit s Číňany
bezvadně oděnými po evropsku, v elegantních botkách amerikánského tvaru. Starší
měl dokonce rukavičky. Oba mluvili hbitě francouzsky a starší se mně představil:
„Czun-Li-Ja-Min, čínský konzul v Irkutsku, a zde můj sekretář Gu-Czjao-Čžan.“ V
půlhodině řeči vysvětlil mně příčinu své návštěvy: Předně přišel se představit a
nabídnout mně své služby, kdybych vůbec něco potřeboval. (Trochu záhadné, není-liž
pravda?) Za druhé dověděl se, že byl u mne včera k večeru jistý Lu-J-Jao.
Přišel, aby mne varoval před tím člověkem. Nevyznám se ještě v jeho krajanech a
musím být ubezpečen, že Lu-J-Jao je nejhorší člověk na celém světě. Je padouch,
kterému není rovno. Měl šajku Chunguzů a podloudníků, která řádila u Charbinu.
Zabil několik ruských kupců. Ano, takový je Lu-J-Jao, který poslední dobu okradl
mnoho Číňanů, dodávaje jim místo opia nějakou pryskyřici. Lu-J-Jao byl také
hluboko v Rusku a přetvařuje se, když dělá, že mluví špatně rusky. Dělal za
rusko-japonské války špehouna i tlumočníka Japoncům. V Rusku před lety vylákal v
Moskvě peníze od bohatého čínského kupce, že převeze mrtvolu jeho ženy do Číny,
vezl rakev až do Oděsy a tam ji dal pochovat na hřbitově a ostatní peníze, co by
stála přeprava do Číny, shrábl do kapsy a zařídil si hernu u přístavu, kde se
ztratilo mnoho návštěvníků. Nyní zde v Irkutsku kuje pletichy proti němu, Czun-Li-Ja-Min,
píše udání na revoluční komitét, že čínský konzul dopravuje tajně Číňany z
Irkutska se zlatem do Číny. Mezi všemi Číňany jest Lu-J-Jao nenáviděn, všichni
se mu vyhýbají.
Sekretář čínského konzula, pan Gu-Czjao-Čžan, podotkl ještě, že Lu-J-Jao
prodal svou ženu jednomu burjatskému kočovníkovi za strašně mizernou herku, na
které ujel, když ho stíhali pod Čitou pro nějakou loupež a mnohonásobnou vraždu.
Otázal jsem se, co soudí pánové o plukovníkovi Sun-Fu. „Výtečný člověk,“
odpověděl čínský konzul, „nejdokonalejší člověk. Upřímný, pravdomluvný, spějící
rychle k dokonalosti dle všech pravidel posvátného učení Lao-Gur.“
„Nejpříjemnější člověk,“ dodal sekretář konzula, „nejčestnější, nejlepší, s
kterým jsem se kdy setkal.“
A tak se loučil se mnou pan Czun-Li-Ja-Min. „Buďte ubezpečen, že chcete-li
dostat nějaké informace o komkoliv, jsem vám k službám. Znám zdejší čínskou
kolonii důkladně. Všichni jsou mně velice zavázáni, neboť mne neustále
potřebují. Jsem jich otec i matka.“
Po jich odchodu přinesl mně nějaký Číňan lakovanou skřínku s obyčejnou
čínskou ornamentikou, jak pták letí rákosím. Ve skřínce byla cukrátka ze
třtinového cukru s protivným zápachem pižma. Na cukrátkách leželo psaní na
červeném papíru, neobyčejně zdvořilého obsahu, jak rozluštil tlumočník Li-Pi-Ti:
Nejvznešenější pane! S obzvláštním potěšením
dověděl jsem se o Vašem pobytu v tomto městě, které po Vašem příjezdu
stalo se mně milým a nezapomenutelným, neboť ulice tohoto města
osvětluje Vaše přítomnost. Jsem tak drzý, že chtěl bych dosáhnouti
největší cti ve svém životě, promluviti s Vámi osobně. Prosím o Vaše
rozhodnutí. Můj osud je ve Vašich rukách. Ať Vaše rozhodnutí bude
jakékoliv, vždy zůstane Vaše odpověď pro mne nejvzácnějším skvostem.
Prosím o prominutí své drzosti a přeji největšího a nejdokonalejšího
štěstí.
Chuan-Chuň |
„Nevěřte Číňanům,“ řekl Korejec, tlumočník, když jsem nadiktoval odpověď, že
mne velmi těší, budu-li míti tu čest uviděti pana Chuan-Chuň osobně.
„Číňani,“ pravil Korejec, odcházeje, „jsou ‚daj-dzar-dičžu‘, pa rusky ‚suporosnaja
sviňa‘.“
Pan Chuan-Chuň uměl dosti dobře rusky a na mou otázku, proč mně psal čínsky,
odpověděl, že ze slušnosti, poněvadž myslí, že si dělám sbírku z takových věcí.
Když před mnohými lety byl v Moskvě v jednom obchodu s čajem, tu prodával
dokonce do sbírek obchodní dopisy.
Ale kvůli tomu nepřišel. Jeho návštěva má prostě ten účel, upozornit mne na
podařenou dvojici známých podvodníků, na Czun-Li-Ja-Min, který se vydává za
čínského konzula, a na Gu-Czjao-Čžan, vydávajícího se za jeho sekretáře. Aby mně
to lépe vysvětlil, musím vědět předem, že když byl ještě Irkutsk pod vládou
admirála Kolčaka, oba darebáci zpronevěřili při dodávkách rýže pro armádu
několik miliónů a byli odsouzeni do Čeremchovských uhelných dolů. Po převratě
utekli z dolů a přišli do Irkutska, právě když utekl odtud čínský konzul, který
měl na svědomí přílišné nadržování nebožtíku admirálovi. Ihned prohlásili se
oba, že přijímají konzulát, dali si dělat pečeti, a už to šlo kupředu.
„A co soudíte o Lu-J-Jao?“ otázal jsem se pana Chuan-Chuň.
„Nádherný člověk,“ odpověděl, „čestný, přímý. Snaže se být dokonalým, spěje
ku pravdě.“
Chuan-Chuň se se mnou srdečně rozloučil, poprosiv, jestli by mně nemohl
poslat čaj, pravý z jihu Číny.
Po jeho odchodu, přiznávám se, zatočila se mi hlava. Kde bude tu nejvyšší
pravda, směřující k dokonalosti, jak si přeje Buddha, pravda „čžen-si“?
Během dalších několika dnů zatočila se mně hlava ještě víc. Nejprve přišel
nějaký Tou-Mu a obvinil pana Chuan-Chuň z padělání bankovek a jiných zločinů.
Pan Sjun-Czjaň prohlásil, že Sun-Fu je lotr a čínský konzul i jeho sekretář
nejpoctivější lidé pod sluncem. Pan Lao-Po-Cza se vyjádřil, že pan Tou-Mu, Chuan-Chuň,
čínský konzul i jeho sekretář, Lu-J-Jao i pan Sjun-Czjaň jsou největší lotři a
vyvrhelové, které kdy země nosila. Čestnou výjimku z celé kolonie že dělá pan
plukovník Sun-Fu, který je nejdokonalejší hlasatel pravdy a jehož celý život
jest beze skvrny.
Pan Fa-Dza uvrhl pana Lao-Po-Cza do velmi nepříjemného světla, vypočítávaje
přes čtvrt hodiny jeho zločiny.
Pan Lao-Bin obvinil Fa-Dza z vraždy vlastních rodičů a několika menších
přestupků.
Každý den přinášel nová odhalení…
— — —
Plukovník Sun-Fu dostal z intendantstva pro svůj pluk dva tisíce vojenských
plášťů, dva tisíce kompletních mundúrů a dva tisíce párů bot, které dal do
skladiště v Inokentěvské.
Třetího dne přišel ke mně a tlumočník přeložil tuto jeho řeč: „Jsem šťasten
uviděti vás opět, ačkoliv předstupuji před vás jako šen-lin, bytost rozplývající
se v pláči a zármutku. Nenesu návrhy týkající se osvětové komise fa-ghuan-czjao-chua
v mém pluku. Mé srdce pláče a mé brvy lítostí jsou zachmuřeny. Stalo se, běda,
cho-chuaň, stalo se neštěstí největší, prokleté, cza-naň. Zlosyni vyloupili mé
skladiště v Inokentěvské a ukradli, proklatí ďáblové, dva tisíce plášťů, dva
tisíce kompletů mundúrů a dva tisíce párů bot. Ať jsou proklatí!“
A na znamení zármutku počal plukovník Sun-Fu ječet: „Ku, ti-ku, ku-šen,
ku-ku-ti-ku!“
Dal jsem ho odvést na hlavní strážnici k výslechu. Vyšetřováním bylo
zjištěno, že plukovník Sun-Fu založil komanditní společnost, která vyloupila
skladiště pluku.
Byli v tom všichni, kteří mne předtím navštívili. I pan Lu-J-Jao, pan Chuan-Chuň,
pan Tou-Mu, Sjun-Czjaň, Lao-Po-Cza, Fa-Dza i pan Lao-Bin.
Čínský konzul se sekretářem, dokonalí pánové Czun-Li-Ja-Min a Gu-Czjao-Čžan,
půjčili k tomu svůj automobil a spokojili se s dvěma sty padesáti komplety
všeho, které byly také nalezeny v jejich skladišti.
Vypravuje se, že všichni před soudem měli neobyčejně pěkné řeči, propletené
úvahami starých filosofů staré Číny, zdůrazňujíce, že v životě kladli vždy váhu
na mravní činy, hledajíce čžen-si, nejvyšší pravdu, směřující k dokonalosti.
Že ji náhodou hledali ve skladišti mundúrů v Inokentěvské, jest prostě
osudové.
Čžen-si, nejvyšší pravda, nemůže se rozbít o nějakých dva tisíce vojenských
plášťů a dva tisíce párů bot…
*
Jest velice těžké podávat česky tak, jak špatně mluvil Lu-J-Jao rusky. Moja
znamená „já“. Číňané nemají rodu, pádu, ani skloňování a časování. Kromě toho v
cizím jazyce přetvořují si slova. Tak mala-mala mašinka je ruské slovo mošenik
(podvodník).
|
Bylo
už dobře pět hodin odpůldne, když Juraj Vručić vypletl se s velikým
namáháním z porostu u řeky Drávy, z pichlavého jalovce, vysoké trávy
a mladých doubků, jimiž celá rovina u řeky jest porostlá.
Ocitl
se na lepší cestě, písčité, rozježděné vozy a rozdupané kopyty
dobytka. Zde měl též lepší rozhled po okolí. Písčitá cesta točila se
mezi nízkými vrbami, jichž průsekem bylo viděti obrysy vesnice, bílé
domky, zeleň ovocných stromů, načervenalou věž kostelíka a před vsí
klátila se ve větru kukuřice na polích.
Juraj
Vručić si oddechl a posadil se na chvíli do trávy. Hleděl na ves a
spokojeně se usmál, když za vsí v dálce zahlédl se modrat pohoří. To
byly ty „body“, z jejichž vinic dnes dopoledne pil ve Varaždíně
červené víno!
„Ej,
to bylo víno! Vypiješ litr a cítíš, jak se ti vráží do noh. Pak
vypiješ druhý a cítíš, jak tě hřeje a do hlavy jak z nohou stoupají
veselé myšlenky. Pak vypiješ třetí a tu zpíváš, ba dokonce sám děláš
písničky - když si dáváš čtvrtý litr, tu v celém těle každá žilka se
třese, nejraději bys skákal po hlavě. Pak vyjdeš ven a chceš jít
domů do Sudovčiny, spleteš si směr a jdeš silnicí k Ormoži do
Štýrska. Pak máš náhle dobrou myšlenku, že nejdeš správně, že musíš
jít na Štefanec, Semovec, Zamxak, Ebanovce a tudy domů na Sudovčinu.
Obrátíš se zpět k Varaždínu, jdeš kolem starého hradu, kolem kasáren
a hledáš cestu na Štefanec. Ptáš se lidí, usmíváš se, klátíš sebou,
lidé se také smějí a nakonec zajdeš někam k řece Drávě. Tam je plno
stezek. Někde pěšina vede srázně až do řeky. A zatrolené víno, jako
by chtělo v těle skákat. Klopýtneš a už máš ruce v jalovičí a
popícháš se. A sotva vstaneš, objímáš malý doubek nebo svalíš se
mezi ostružinu. Ale chvála bohu, už konečně jsi na dobré cestě a
vidíš ves.“
To vše
mluvil pro sebe Juraj Vručić, sedě na rozcestí. Zahleděl se ještě
jednou na ves a pak pokračoval, dívaje se na modrou oblohu: „Dnes,
přátelé, vrací se pozdě Juraj Vručić z trhu. Ráno zapřáh jsem koně a
jel do Varaždína. Baže! Jednu klisnu a jednoho koně. Vedle klisny
klusalo hříbě. Pěkné hříbě! Povídám čeledínovi: ‚Jeď rychle,
chlapče, ať jsme ve Varaždíně a hříbě dobře prodáme.‘ Jedeme,
prodáme hříbě za šedesát zlatých. Čeledína pošlu domů a trochu si
popiju.“
Juraj
Vručić přestal mluvit k obloze a obrátil se ke košaté olši. „To ale
bylo hříbě! Ne jako sousedovo. To, chudák, skočilo na kůl a
rozpáralo si břicho. Doktor mu ho sešil, ale co do něho! - Nu,
chvála svatému patronu, že jsem konečně zde. - A co hezkých děvčat
viděl jsem v trhu - a trh se vydařil. Vstanu a půjdu dál.“
Vručić
těžkopádně povstal, pokřižoval se a opatrně položil ruku na koženou
brašnu.
„Je v
ní ještě peněz,“ řekl a pomalu kráčel po písčité cestě usmívaje se.
V šest
hodin byl v Štefanci. Byl by přišel snad dřív, ale padl do kukuřice
dívaje se, jak veliké jsou plody. Zdržel se také tím, že leže v
kukuřici rozumoval, které děvče by si vzal, kdyby nebyl ženat, totiž
z těch děvčat, která viděl na trhu. Konečně vstal a bruče si „Co
pravíš, má drahá,“ došel do Štefance.
Kráčel
pomalu vesnicí, až na samém konci zastavil se před domem, kde nad
vraty věchet kukuřičné slámy upoutal jeho pozornost.
Nebyl
to obyčejný věchet jako nad jinými hostinci nebo statky, kde sedláci
čepují víno. Tento věchet byl obrovský. Klátil se zavěšený na tyči,
šuměl ve větříku a čím více se Juraj Vručić na tento věchet díval,
tím dostával větší a větší žízeň.
Toto
stavení zná! Ano! Zde jest nad dveřmi nadpis „Gostiena k veselomu
Antonu“. Kolikrát se zde již zastavil, ale nad nadpisem je ještě
cosi napsáno. A toho si dosud nevšiml.
Šel
několik kroků pozpátku, aby lépe viděl, a četl:
Danas
jesmo, sutra nismo,
tako
veli sveto Pismo.
Bog če
pital, gde ste bili,
kad
kod Tončeka niste pili.
„Danas
jesmo, sutra nismo. Dnes jsme a zítra nejsme,“ hovořil k sobě Vručić,
„svatá pravda, tako veli sveto Pismo, baže svaté Písmo tak praví.
Bog če pital - ku podivu, pán bůh že se ptal, kde jste byli - ba že,
tady je to napsáno: Bog če pital, gde ste bili, kad kod Tončeka
niste pili. - Ale ku podivu. Tak se sám pán bůh bude ptát: ‚Proč
jste u Toníka nic nepili?‘ Svatá pravda. Je to hřích jít kolem
hospody U veselého Antona a nedat si ani půl litru vína, vždyť tak
dobře tu stojí: Danas jesmo, sutra nismo, a otec nebeský by se
zlobil.“
Vručić
se zamlčel a pak nedbaje, že kolem něho stojí houf venkovských dětí,
rozhodným hlasem pronesl: „Juraju Vručići, půjdeš na půl litru
vína!“
Vešel
do hospody a netrvalo to od jeho příchodu ani čtvrt hodiny a
půllitrová láhev před ním byla prázdná.
„Dnes
jsme a zítra nejsme,“ pronesl Vručić, „hospodáři, ještě jeden
půllitr, ať nebeský otec se nehněvá. Dobře máš to nad vraty
napsáno.“
„A jak
skutečně to dobře vyloženo,“ přemýšlel při druhém půllitru, „každý
páše hrozný hřích, když nepije tak dobrého vína. Náš župnik (farář)
sice říká, že pitím dá člověk duši ďáblu, ale zde napsáno: ‚Bog če
pital, gde ste bili, kad kod Tončeka niste pili.‘ Každý zhřeší, když
zde nepije. Proč bych já hřešil, já, Juraj Vručić, když mohu mít
peněz dost, hříbě dobře prodáno. Tak si dám teď celý litr. Danas
jesmo, sutra nismo…“
Bylo
již osm hodin večer, když Vručić nastoupil další cestu k domovu.
Podíval se ještě jednou na nápis nad dveřmi, což provázel pochvalným
mručením a pak vrávoravým krokem zamířil k Semovcu.
Byl
již večer, stáda šla z pastvy, všude ozýval se cinkot kravských
zvonců, bučení dobytka, dupot a práskání bičů. Pasáci koní jeli na
koních a pokřikovali na Vručiće, který stále bručel: „Danas jesmo,
sutra nismo.“
Šel
statně kupředu, odpočívaje chvílemi buď na hromádce štěrku, o kterou
klopýtl, nebo v příkopu, kam spadl, vyhýbaje se stádu a koním.
Nakonec si spletl cestu. Se silnice zabočil nevědomky na jinou
cestu, na cestu mezi lukami, táhnoucí se mezi křovím k Drávě a
rozdělující se na nesčíslné množství pěšin, objevující se opět, jako
by pěšiny splynuly v jeden bílý proud písku, až konečně cesta
zmizela ve tmě večera v mlze, valící se po lukách a křovinách.
Nedbal
toho. Šel, stále šel. Dral se kupředu, křoví mu drásalo šaty.
V tom
tichém večeru u řeky Drávy ozývalo se z úst jeho v neznámé melodii:
„Danas jesmo, sutra nismo… tako veli sveto Pismo…“
Blízko
ozval se tmou hukot, jako když řeka šumí a pění se.
Juraj
Vručić ocitl se v tom okamžiku nevědomky u břehu řeky Drávy, na
jednom z těch vysokých břehů, které rok od roka se rozšiřují a
podmílají, drolí se ve dne v noci…
„Danas
jesmo, sutra nismo,“ ozvalo se z jeho úst.
Vručić
byl již na samém srázu. Zazpíval ještě jednou. „Danas jesmo,“ ozvalo
se na břehu, „sutra nismo -“ doznělo již dole a vmísilo se v hukot
řeky…
Juraje
Vručiće odnášel divoký proud Drávy, z které ani dobrý plavec by v
těch místech nevyplaval…
Danas
jesmo, sutra nismo!
Psáno roku 1907
|
Do Morušová dostal se na faru kaplan Línek, mladý muž, nadšený
bojovník pro stranu katolickonárodní.
Prvním jeho činem bylo, že zdejší Valachy organisoval na podkladě
katolickonárodním.
Tento krásný čin nesl pěkné ovoce. Milí Valaši počíhali si na
tamějšího pokrokového učitele a zmlátili ho.
Tu kaplan Línek poděkoval Bohu, že konečně osvítil duše vesničanů a
že tak krásně osvědčilo se Dědictví cyrilometodějské v Morušově.
Toto první vystoupení Dědictví cyrilometodějského vzbudilo v
katolickém tisku na Moravě vřelý souhlas a kaplan Línek stál tu jako
vítěz nad nevěřícími.
A s novou chutí pustil se do boje. Předně pochopil, že jest rozhodně
lepší, kdyby peníze nacházející se v rukou osadníků byly soustředěny
pod jeho ochrannou rukou a byly bezpečny před hříšným zneužitím, a
tu svolal velkou schůzi do obecního hostince, kde radostně
rozechvělému lidu vyložil, co znamená pro národní blahobyt šetření,
spořivost, a jak lid moravský bude silný, až pochopí, že největšími
ochránci majetku jsou duchovní, kteří promlouvajíce s Bohem opatří
větší ochranu úsporám než nedobytné pokladny a ocelové sáně velkých
bank.
Tam jsou chráněny jen zámky, kdežto zde chrání úspory sám Bůh
prostřednictvím svých nejbližších služebníků.
A tak Dědictví cyrilometodějské v Morušově stalo se spolkem, kam
ukládali z Morušová a okolí své veškeré úspory, pilně jako včelky
med do úlů. A jaké to byly krásné schůze, když udával kaplan Línek
veřejně, kolik kdo odevzdal do jeho rukou. Jak úchvatně mluvil s
vroucím náboženským přesvědčením: Milí osadníci a přátelé. Naši
svatí věrozvěstové Cyril a Metoděj zde na Moravě první rozšířili
svatou víru a náš spolek Dědictví cyrilometodějské slavně pozvedl
onen prapor víry a vy mužové a ženy v Morušově jdete krásně ve
šlépějích našich věrozvěstů.
Bojujete s plným přesvědčením proti nepřátelům svaté víry. Matušek
složil dvacet zlatých. Na posvátném Velehradě andělé plesají nad
Kačárkem - složil 25 zlatých. - A radost v nebi jest nad Bzekotou -
dal 30 zlatých. Víra stoupá ve vašich srdcích, má duše plesá.
Nepřela dává 35 zlatých a odpůrcové svaté víry se chvějí a třesou -
Pomlčková složila 18 zlatých. A všichni s hrdým vědomím, vše pro
víru našich věrozvěstů jsme jedna mysl, s jedním heslem - vše pro
víru ze svatého Velehradu, a Cambula dal 13 rýnských. Nechť každý
ten „renský“, který ukládáte do mých rukou pod ochranu boží, jasně
zvoní svým stříbrným hlasem jako zvony chrámu svolávající věřící do
kostela.
Každý ten „renský“, který mně odevzdáváte, je nejkrásnějším důkazem,
jak nehyne víra cyrilometodějská a jak nepřátelům svaté víry k
žalosti vy hrdě stojíte před ďáblem pokušitelem, kterého ženete před
sebou do temností podzemních, kde panuje pláč a skřípění zubů a kam
peklo vtáhne Žežulu, který doposud nepřistoupil s radostným srdcem k
Dědictví cyrilometodějskému.
Když bylo 2 000 K pohromadě ve skříni kaplanově, odjel kaplan Línek
do Brna, aby je tam uložil do spořitelny.
Na zbožné duše však číhá ďábel ve všech možných podobách. Svatý Jan
Zlatoústý to pronesl již krásnými slovy: „Ve víně jest ďábel.“
Ano satan obchází světem a chce zkazit duše věřících, a zejména má
spadeno vždy na zbožné duchovní, o čemž svědčí referáty ze soudních
síní v listech, stojících ve přímém spojení se satanem.
Naproti tomu satan nemá přístupu do redakcí listů katolických, o
čemž svědčí to, že doposud nikdy v listech katolických nebylo
líčeno, proč toho a toho kněze odsoudili.
I v našem případě ďábel obletoval po celé cestě do Brna kaplana
Linka a v Brně ukryl se před ním do láhve vína, kterou si dal kaplan
Línek v jedné vinárně, kam ho satan vylákal.
Samo sebou se rozumí, že kaplan Línek statečně se bránil před útokem
ďábla. Ale ďábel přeskočil do druhé láhve vína a z ní do třetí.
Jaký to strašný zápas! A najednou z vína promění se v dívku a
zavěšuje se za nočního ticha v brněnské uličce do rámě božího
služebníka a odvádí ho s sebou.
A ďábel zápasil dál s kaplanem v podobě oné dívky a nakonec vytáhl z
kapsy kaplanova kabátu, když ten unaven bojem usnul, celých 2000 K,
zmizel, zanechav poraženého kaplana o samotě.
Ráno uviděl kaplan, že ďábel dokonal své pekelné dílo, a nedoveda si
ve své zbožné duši vysvětlit, jak se to mohlo stát, odešel na
policii, kde udával, že ho v noci ďábel okradl o 2000 K.
Opakoval to tam s takovou důvěrou strážníkům i komisaři, že druhého
dne objevila se v novinách zpráva, že v Brně byl jeden kněz stižen
náboženským šílenstvím a dopraven do blázince.
Osiřelo Dědictví cyrilometodějské v Morušově a morušovští Valaši
chtějí táhnout do Brna, aby odtamtud ze zemského ústavu vysvobodili
třebas násilím svého kaplana, kterého ďábel okradl o 2000 K.
Klub katolickonárodních poslanců hodlá nyní v parlamentě celý případ
interpelovat s poukazem na uznané pravdy náboženské, v nichž ďábel
hraje velkou roli.
|
Pozůstalost po Františku
Šafránkovi obnášela po provedeném řízení sedm haléřů. Více po dobrém
tom muži nezbylo.
Nejhorším však na celé
věci bylo, že nebylo nikoho, kdo by se tohoto dědictví ujal a tak
byl stát nucen vzíti do opatrování sedm haléřů a uschovati je v
depozitu.
Jakmile se tedy stát ujal
této záležitosti, počaly úřady pátrati po dědicích. Pátraly pilně.
Svěřenský úřad zahájil
horečnou činnost. Především byl ustanoven správce pozůstalosti po
Františku Šafránkovi, jenž z moci úřední vydal dobře stylizované
prohlášení, které bylo otištěno za obvyklé inzertní ceny v různých
časopisech. Postaral se též o lokálky v denních listech, aby
dědicové - jsou-li jací - mohli se přihlásit o dědictví:
Dne 17. června zemřel ve
všeobecné nemocnici sedmašedesátiletý kamnářský pomocník František
Šafránek, dle svých údajů svobodný. Všichni, kdož činí nárok na
dědictví po zemřelém, žádají se, aby se přihlásili u podepsaného
okresního soudu.
Správce pozůstalosti pan
Kamejka, jak viděti, vzal energicky věc do ruky a snažil se
proniknouti záhadu příbuzenstva nebožtíka Františka Šafránka s onou
důkladností, jaké jsou schopny rakouské úřady.
Pan Kamejka byl soudním
oficiálem, prodělal už leccos, ale neměl doposud čest státi se
správcem pozůstalosti, až teprve nyní v případu Fr. Šafránka.
„Učiním, co bude možno,“ řekl si, „a museli by být v tom všichni
čerti, abych se tomu nedostal na kloub.“
Zatímco pan Kamejka
neúnavně pracoval, odpočívala klidně sedmihaléřová pozůstalost po
Františku Šafránkovi ve státním depozitu v pancéřové síni mezi
jinými obnosy a kolem chodil s nabitou ručnicí voják sem a tam.
Pan Kamejka nelenil. Mohl
se zakrátko pochlubiti, že celkem uveřejnil v této záležitosti kolem
padesáti inzertů v pražských i venkovských časopisech, což stálo
doposud svěřenský úřad šest set korun. Diurnista Šmíd měl plné ruce
práce s psaním dopisů na všechny možné Šafránky, kteří dostávali
zčistajasna obsílky k soudu. Jen v samotné Praze je padesát osm
Šafránků.
S takovým materiálem lze
již pracovati a jest rozkoší pásti se na útrapách těchto ubožáků,
když je ženete k soudu a vyslýcháte přísně a důkladně.
A co se nazlobil s těmi
Šafránky! Některé bylo nutno dokonce předvésti, čili - jak to
roztomile nazývá úřední sloh - násilně postaviti. Tak tomu bylo u
Aloise, Benona, Artura, Viléma, Karla a Antonína Šafránka, u
Filomény. Šafránkové (ta baba strašně brečela, když pro ni ráno o
šesté hodině přišli strážníci). Dva Šafránky, Michala a Bohuslava,
stálo to existenci, ježto pro ně přišli strážníci do práce a
zaměstnavatel byl velice pohoršen.
Na tom ovšem nezáleží,
poněvadž jest třeba právu učiniti zadost.
Pak objevil pan Kamejka
dvacet Šafránků v Plzni dle adresáře města Plzně. V Klatovech našel
jich deset. Zkrátka a dobře, soudy v celých Čechách měly co dělat se
samými Šafránky. V Mladé Boleslavi byli vyslechnuti čtyři, v Kolíně
osm, v Hořicích jeden.
Pak počal pan Kamejka
říkati: „Ve Vysokém Mýtě není žádného Šafránka!“ a jednoho dne
přišel domů vítězoslavně a řekl ženě: „V Pešti je osm Šafránků!“
Dal je vyslechnouti
prostřednictvím tamních soudů a mnul si ruce: „V tom by byli všichni
čerti, abych tomu nepřišel na kloub.“
Za celé léto vzrostla
agenda okresního soudu o 629 úředních spisů a bylo třeba pro literu
Š pořídit novou registraturu a přibrati jednoho písaře.
Na podzim vrhl se na
Moravu. Učinil tak s plnou vervou...
„Nesmíme ztratit ani
chvilky,“ říkal svým podřízeným. „Teď se vrhneme na Brno, pak na
Olomouc a už to půjde jako po drátkách. Jeden okresní soud vezmeme
po druhém, pak zpracujeme Slezsko. Ano, pánové, se soudním aparátem
lze provésti dalekosáhlé věci.“
A zase vzrostla písmena Š
v registratuře o 566 spisů. Diurnistům zdálo se o samých Šafráncích.
Jednoho dne pravil pan
Kamejka vítězoslavně: „Nyní se pustíme do Vídně. Požádáme policii o
pomoc. Nesmíme ztratit ani chvilky. Třeba telegrafovat, nenachází-li
se tam nějaký Šafránek.“
Nalezl se.
Vídeňská policie
dopravila ochotně k zdejšímu okresnímu soudu jednoho Šafránka, pak
jednoho Schaffranka a jednoho Šafrána. Zvláštní náhoda tomu chtěla,
že byli všichni váženými obchodníky, kteří se nesmírně divili, že je
zatkli v noci a druhého dne odvezli do Prahy. Událost ta jest
ostatně známa z interpelace, jež byla o případě tomto podána na
říšské radě.
Pan Kamejka zářil.
„Všechno jde jako na drátkách,“ pochvaloval si, „uvidíte, že přece
jen vypátrám dědice po Františku Šafránkovi. Teď požádáme ještě
konzuláty o pomoc.“
A opět přibylo 172 nových
spisů. Konzuláty ujaly se rovněž energicky této záležitosti a tak
mohl se pan Kamejka za tři čtvrti roku právem pochlubiti krásným
výsledkem.
V Německu nalezlo se tři
sta čtrnáct Šafránků, ve Francii dva, v Anglii devět, v Rusku
třináct (zjištěni a odvezeni na Sibiř), v Turecku vynašli jednoho
Šafránka beje, ve Španělsku nenalezli žádného, zato v Americe
osmdesát. Z Austrálie nedošla odpověď, z Pekingu přišla záporná, z
Tokia nadšené psaní, že tam není nikoho toho jména.
„Pánové,“ řekl radostně
pan Kamejka ku svým podřízeným úředníkům, „všechno se počíná
vyjasňovat. Uvidíte, že do dvou let vypátráme dědice, nesmíme však
do té doby na věc zapomínati. Třeba znova dopsat jednotlivým soudům,
pátrati, hledati, nedati si oddechu. Výlohy činí doposud jen
jedenáct tisíc korun, toť maličkost vůči důležitosti tohoto právního
jednání.“
I pátralo se dále, až
jednoho dne přišel pan Kamejka do kanceláře velmi slavnostně naladěn
a řekl k diurnistovi Šmídovi: „Zaveďte, prosím, se mnou protokol
ohledně dědictví po Františku Šafránkovi. Nesmějte se, prosím,
nezbláznil jsem se, pánové. Buďte tak laskav a ptejte se mne dle
obvyklých formalit. Jmenujete se? Odpovídám: Jan Kamejka. Byl jste
snad nějak zpříbuzněn se zesnulým Františkem Šafránkem? Odpovídám,
pánové: Byl... Vidím vaše vzrušení: Ano, pánové, konečně jsme se
dopracovali k cíli. Moje matka se jmenovala za svobodna Šafránková.
Včera jsem to nalezl při prohlídce našich rodinných spisů. Měla
bratra Františka Šafránka, příslušného do Ounětic. Tento bratr byl
mnohem mladší než ona, vyučený kamnářem a jest totožný se zemřelým
Františkem Šafránkem, zůstavitelem dědictví. Přihlašuji se k tomu
dědictví a prosím, aby byl se mnou zaveden protokol!“
Trvalo ještě pět let, než
byly vyřízeny některé malé formality a po těch pěti letech ujal se
pan Kamejka dědictví. Ze státní depozitury bylo mu vyplaceno
oněch sedm haléřů, které až do své smrti nosil pozlacené jako
přívěsek k hodinkám.
|
V Králové Poli u Brna vyšlo 25. února t. r. 1. číslo realistického
čtrnáctideníku Našim dětem redakcí Zd. Wiedermannové-Motyčkové.
Časopis ten věnován je dětem do 10 let a obsahuje poučení o
politické situaci, o geologii se zvláštním zřetelem na devonský
útvar, poučení o finančních spekulacích Průmyslové banky, tržní
zprávy z trhů, zprávu o českoamerické Národní radě, článek o českém
kapitálu v Srbsku, zkrátka všechno, co děti realistů od 4 let do 10
věděti mají. Jak působí tento časopis na dětskou duši, o tom svědčí
následující rozmluva čtyřletého Pepíčka, syna profesora Zikmunda,
věrného přívržence strany realisticko-pokrokové, kterou Pepíček vedl
po obědě se svými rodiči.
Otec: „S naší služkou nelze již vydržeti. Všude se zdrží hodinu ...“
Pepíček: „Tatíntu, to povjídal náš doktoj Hejben: Je toho dost, co
nás fojmuje, ale i dost toho, kjde se človět může fojmovat sám. Vůje
je pjotivou fatalismu, vůje může utvážjet tjedy i pjostžjedí. Človět
joste k vyššímu úkoju, má-li jej.’ “
Matka (nadšeně): „Dobře, Pepíčku, dostaneš pětník!“
Pepíček: „Nech si pjetnít pjo sebe, mjaminto! Uč se spožjit. Cutr
bude dražší. Rafináda z Vídně stojí za 100 kijogjamů 72,50 až 73
kojun. Z Pjahy 71,75 až 72 kojun 25 hajížů. Za pjetníčet nedostaneš,
mjaminto, moc cutru.“
Otec: „Dobře, synáčku, každý má spořit, i malí chlapci.“
Pepíček: „To dobje chápeš, tatíntu. Já budu spojžit a toupím si
jadium. To je, tatíntu, kovový pjvek. Jest bílý tov, ktejý na
vzduchu jichle se slučuje s kyslítem. Jozkjádá mocně vjodičtu,
spaluje papíj, dyz ho k nemu pjiložíš.“
Matka: „Copak je nového, Pepíčku?“
Pepíček: „Vjechním státním zástjupcem v Pjaze byl jmenován Sandmann
a papjež chce opustit Jím a odstěhovat se do Jakousta, poněvadž
Itajie sjaví jetos čiricetijet jubijeum sjednocení. Pojitita, mijí
jodiče, je vůbec tjed jozházená. Pši vojbách to teď jealisti
vyhjajou na ceje cjáře.“
Otec (upřímně ho líbá).
Pepiček: „Mně sje v noci zdájo o pajagjafu čtijňáctém. Pak sje mje
zdájo, že byjo nové ministejstvo a tam že byl ten starej hrabě
Wickenbujg, dosavadní sekční. šéf v ministejstvě vežejných pjací,
maminto. A pak jako kdyby k mojí postýjce pšišel místodjžitel hjabě
Tůn a povídal: ,Nazdáj jealisti!’ a doktoj Fidlej, ten mě držej za
rutu a chtěl, abych koupij akcie nového českého cjukjovaju v Sjbsku,
ktejý povojija skupština, aby mjela němectá akcijová spoječnost v
Jezně v Bavojstu stek.“ (Seskakuje ze židle.)
Matka: „Kam jdeš, Pepíčku?“
Synáček: „Budu psjat Machajovi o autogjaf a pat napjíšu do Času, že
je nepjodnost dědičná.“
A Pepíček, maje v kapse časopis Našim dětem, odchází, hvízdaje si
pochod.
(Ve dveřích:) „To je z Johengjína, tatíntu ...“
|
Nežli odjela paní Kohoušková s Karlem a Ladou na letní byt, pravil k
ní manžel: „Pamatuj si, drahoušku, že dětství je doba hry. A dětská
hra že je každé lehké a volné zaměstnání dětí bez vážného účelu, při
němž se tělesná i duševní stránka jejich vzdělává. Proto dovol jim,
ať na venkově volně se pohybují, ať si hrají, ať užívají všeho, co
poskytne jim zábavu, radost. Musíme přece podporovat jejich tělesný
vývoj ...“
Nato projevila paní Kohoušková jakousi obavu, zdali přiveze nazpět
Karlíka i Láďu živé a zdravé, když poskytne jim největší volnost,
kterouž obavu pan Kohoušek pokusil se vyvrátit prohlášením:
„Drahoušku, kdybys dětem zakazovala, tam že nesmí jít, to a to
dělat, právě to udělají, jako ty děti v parku, když jim hlídač
říkal: ‚Dětičky, ne abyste dávaly veverkám v kleci hořké mandle, to
by pošly!’ A dětičky neměly nic jiného na práci než koupit hořké
mandle a otrávit jimi veverky.“
Paní Kohoušková dopřála tedy synáčkům na venkově největší volnost.
A oni také této volnosti užívali. Napřed se seznámili se synem
obecního strážníka, který vodil je na loupežné výpravy na nezralé
ovoce, na lusky a který naučil je kouřit bramborovou nať z ohavně
páchnoucí porcelánky, o které tvrdil, že ji vzal panu faráři z
besídky. Zprvu přicházeli domů bledí, stěžujíce si, že je jim
špatně.
„Silný venkovský vzduch je omamuje,“ psala matka otci. - Později
zdraví jejich se zlepšilo, poněvadž zvykli si na nezralé ovoce i na
kouření bramborové nati, a když seznámili se prostřednictvím syna
obecního strážníka s Václavem Pejšů, synem dozorce z blízkých lomů,
přijal je tento, jinak vůči cizincům upjatý, velmi vlídně, když
Karel i Láďa vykouřili po plné dýmce bramborové nati, aniž by se
zakuckali nebo dokonce omdleli, jako loni jeden hoch z města, když
vykouřil jen půl dýmky.
„S tím klukem nebylo nic,“ řekl k nim Václav. „Jednou sněd jen dvě
zelená jablka a stonal týden. Pak si hrál s učitelovic kluky na
kněze ...“
„Dneska máte šťastnej den,“ řekl k Láďovi a Karlovi Vojtěch
policajtův, když rozloučili se večer s Václavem, „moc šťastnej den
máte, když Vašek udělal z vás svoje kamarády.“
Druhého dne ráno shledali se všichni u lesa a Vašek vlídně jim běžel
naproti.
Pak vtrhli za řevu mezi stromy, poněvadž Vašek řekl, že to hajného
velmi zlobí, když někdo v lese huláká. Uřezali také mladé doubky a
udělali z nich hole, kterými mlátili do stromů.
Tak se příjemně bavili, až slyšeli zvonit poledne, a vraceli se
rozmrzeni, že na ně hajný nepřišel, poněvadž, dle vyjádření obou
domorodců, není větší zábavy než se dát chytat tlustým hajným.
„Odpoledne přijďte ke kříži,“ vybízel je Václav, „něco vám ukážu.“
Nemohli se dočkat odpoledne, jídlo jim nechutnalo, poněvadž snědli v
lese spoustu osladiče, a když uviděli u kříže Vojtu s Vaškem,
radostně poskočili.
„Hoši,“ řekl tajemně Václav, „dneska nesmí nikdo z lidí vidět, co
jsem přines. Pojďme do jeskyně v háji.“
Když byli v jeskyni, vytáhl z kapsy tři trubičky.
„Co je to?“
„Dynamitové patrony, hoši,“ řekl Václav s hrdostí, „těmi lámou v
lomech kámen a já je vzal ze skladiště. Kdyby teď vybouchly, tak z
nás, lidi, jak jsme tady, nenajdou nic.“
„Ale ony nevybouchnou,“ pokračoval klidně, „poněvadž se musí
zapálit. K tomu je třeba téhle šňůry, které říkají lunt. Ta se dá
sem dovnitř té trubičky a zapálí, pak se odejde a za chvilku, jako
když hrom bije, všechno lítá do vzduchu.“
„Když s tím praštíte o zem, tak taky vyletíte do vzduchu,“ vykládal
se zanícením, „a když máte s sebou takový dynamit, nemusíte se
nikoho bát...“
„Hoši,“ řekl vřele, „Karlíku a Láďo, že vás mám rád, tak vám dám
každému jednu patronu.“
Strčil jim dynamitové patrony do kapes a jednu si ponechal, když
vtom nahoře nad jeskyní ozval se hněvivý hlas: „Zatrolení kluci,
kolikrát budu říkat, že sem nikdo bez dovolení nesmí!“
„Hajný,“ vykřikl Václav, „hoši, utečme,“ a již vyrazili všichni z
jeskyně a prchali.
„Láďo,“ křičel Karlík, „ať neupadneš.“
Láďa se zastavil a oběma přišlo na mysl, že mají v kapse dynamit.
Zůstali stát, zatím co Vašek s Vojtěchem byli již daleko v lese.
„Karlíku, já mám strach,“ šeptal Láďa, „já to zahodím.“
„Proboha, Láďo,“ zoufale dal se do nářku Karel, „jak to zahodíš, tak
nás to roztrhá.“
Láďa se dal do pláče a Karel, vida ho plakat, naříkal také zoufale.
„Nehýbej se,“ napomínali jeden druhého, „sic ti to v kapse může bít
jako hrom.“
„Co budem dělat,“ naříkali, celí zdrceni přátelským dárkem Vaškovým,
„my s tím neumíme zacházet.“
„Vaškovi je hej,“ plakal Karel, „jeho otec je dozorcem v lomech, tak
by se lidi nedivili, kdyby ho to roztrhalo, když mají dynamit doma,
ale co by nám řekli?“
Mluvili nyní ze strachu hrozné věci a vzlykajíce vykládali sobě, jak
je to strašné, když najednou zmizí ze světa. Malovali jeden druhému
obraz výbuchu, jak poletí, do vzduchu a jak z nich nezůstane ani
kousek.
Sedli si do trávy a pláčem připravovali se na poslední hodinku,
neboť pomalu utvrzovali se v myšlénce, že patrony jim dřív nebo
později vybouchnou v kapse.
Vykládali jeden druhému své hříchy, hladíce druh druha po tváři.
„Vidíš, Karlíčku, já ti vzal jednou pětník z kapsy.“
„Já, Laďoušku, sved jsem ten cylindr z lampy na tebe.“
„Otče náš, jenž jsi na nebesích, nehýbej se, posvěť se jméno tvé,
nevrť se.. . Zdrávas Maria ... Karlíčku, už maminku neuvidíme, pro
Ježíše Krista Pána našeho, ty se tolik vrtíš.
„Nezdá se ti, Laďoušku, že už, Ježíši Kriste, něco praská? Ó, ó, ó,
ó, já jsem utrh mouchám křídla a teď mne pánbíček trestá. Ó, ó, ó, ó
. . .“
„Karlíčku, dej mi pusu!“
„Ládíčku, co potom řekne teta?“
„Modleme se, Karlíčku!“
„Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé. . . Zdrávas
Maria ... Umíš Věřím v Boha? Věřím v Boha, Karlíčku, tak začnem ...“
Stíny se krátily, nastával večer, a čím tma večerní větší se
stávala, tím větší strach zmocňoval se obou nešťastně obdarovaných,
kteří nepřestávali plakat a vzývat nebe o pomoc . . .
Byly to vzdechy trosečníků jen tak tak udržujících svůj život na
slabém vraku . ..
*
„Tady je vedu, milostpaní,“ řekl tlustý hajný pozdě večer k uplakané
paní Kohoušková, „našel jsem je ubrečené v lese s dynamitovými
patronami v kapse. Nalupají jim, milostpaní, já už jim sám pár taky
strčil...“
Když byla exekuce vyřízena a po úplném doznání nešťastní dynamitníci
usnuli v posteli, vzpomněla si paní Kohoušková na slova svého
manžela: „Dětská hra je každé lehké a volné zaměstnání dětí bez
vážného účelu, při němž se tělesná i duševní jejich stránka vzdělává
...“
A v tu dobu z domku dozorce v lomech ozýval se úpěnlivý nářek Vaškův
...
|
Iz
polka Iisusa Christa
Deník popa Maljuty
Z
pluku Ježíše Krista
Březen (Zlatoust)
Bohumilí arcipastýři, pastýři a všichni věrní synové pravoslavné
církve ruské spolu s Alexandrem IV. (Kolčakem), z boží milosti carem
všeruským, vyhlásili pronásledování bolševických pohanů. Z našich
bratří byl zformován prapor, ke kterému přidali dva prapory Tatarů a
Baškirců. To je pluk Ježíše Krista.
Když jsme vyjížděli z Čeljabinska, volalo na nás kupecké
obyvatelstvo na nádraží: „Ať žije kapitalismus!“ „Vpřed za
pravoslavnou víru!“ Všichni Tataři a Baškirci v našem pluku
odpověděli hromovým „Hurá!“
Březen (Birsk)
Z boží milosti jsem byl jmenován plukovním adjutantem. Mám naději,
že uvedu do pořádku své finance, rozvrácené bolševiky -
pronásledovateli sluhů božích.
Odlukou církve od státu nás zbavili platu, tvrdíce, že se nezabýváme
prací, ale okrádáním lidí. Proto se také my kněží všichni
shromaždujeme kolem Alexandra IV., Bohem nám daného sjednotitele a
budovatele nové monarchie na svaté Rusi.
Kéž mu pomůže Bůh v tomto velikém díle, kéž sešle na lidovou armádu
své požehnání!
Ve městě jsme postříleli několik tuctů bolševiků, kterým jsme zuli
boty a prodali plukovnímu skladu. Dnes jsem spráskal několik vojáků,
aby nezapomínali, že disciplína znamená bázeň boží.
Duben (Ufa)
Náš pluk Ježíše Krista uspořádal pogrom na židy. Každý, komu je
drahá znovuvzkříšená vlast a církevní život, kdo si váží svatého
učení evangelia, komu jsou drahá přikázání Kristova, šel bít židy.
Já sám jsem na' hlavní ulici utloukl kamenem jednu babku.
Kéž nás Hospodin posílí ke službě pravdě boží a slávě Prozatímní
sibiřské vlády!
Duben (Belebej)
V Belebeji jsme postavili několik šibenic. Kéž se stanou šibenice
Alexandra IV. skutečnou školou života, pramenem živé vody, kterou
nám náš pán Ježíš Kristus dal ve svém evangeliu.
Květen (Ufa)
Na frontě triumfuje Antikrist. Rudí nás vyhnali z Buguruslanu. Zítra
uspořádá Jeho Osvícenost biskup Andrej procesí přes celé město.
Po procesí bude zase pogrom na židy, poněvadž ufská posádka a
brigády uralských horských střelců mají nedostatečnou výstroj.
Červen (Ufa)
Zdá se mi, že mobilizování Tatarů a Baškirců kolem opuštěného oltáře
pravoslavné církve je zbytečné.
Naši vyklidili Menzelinsk. Rudí nás ženou po Kamě. Padl jim do
zajetí jeden báťuška, který obsluhoval kulomet u 27. čeljabinského
pluku, a oni ho místo lásky křesťanské zastřelili. Rudí střelci
začali nemilosrdně pronásledovat armádu cara Kolčaka. Ve svém kázání
v katedrále biskup Andrej včera pravil: „Lépe krev svou prolít a
získat mučednickou korunu, než připustit, aby byla Ufa zhanobena
rudými,“ a dneska už z Ufy ujel. Ve svém zvláštním poselství nás
vyzývá, abychom jej následovali, abychom se dali cestou hrdinského
utrpení při ochraně svatyň.
Náš transport se chystá odjet zítra ráno v šest hodin na Zlatoust.
Doufám, že nám Bůh pomůže a že budeme moci ještě do rána postřílet
poslední skupinu rudých, zavřených ve vězení.
Červen (Čeljabinsk)
Buď zmužilý, Alexandře IV.! Jdi na svou Golgotu! S Tebou je církev
svatá, šlechta, kupci, důstojnci a statkáři. Tvé vojsko, které rudí
porážejí, přechází na jejich stranu, ale s Tebou je vojsko nebeské.
Rudí dobyli Ufu, Perm, Kungur, Krasnoufimsk, táhnou na Jekatěrinburk
a blíží se k Zlatoustu. „Zhynuly od slz oči mé, zkormoutily se
vnitřnosti mé“ (Pláč Jeremiášův, kap. 2, 11).
Evakuujeme Čeljabinsk.
Červen (Omsk)
Hospodine! Zbav nás bázně před bolševiky. Jal nás strach z rudých
střelců. Děsíme se neznámého konce ... Evakuujeme Omsk.
|
Výbor zábavního a dobročinného spolku „Pravý dobrodinec“ konstatoval
začátkem měsíce prosince, že spolkové jmění obnáší 120 K. Samo sebou
se rozumí, že ihned počali se členové spolku radit ve spolkové
místnosti, jak naložit účelně a dobročinně se jměním spolkovým
vzhledem k vánočním svátkům. Předseda stal se vlivem piva
sentimentálním a jal se hovořit tklivým hlasem o vdovách a
sirotcích. Počal líčit ponurými barvami jakýsi nejasný případ chudé
vdovy, která se oběsila na vánočním stromku. Pak se dal do skytání a
objednal si slivovici. Jednatel objednal tři láhve vína a výbor
počal uvažovat poznovu, jak naložit dobročinným způsobem se
spolkovým jměním. Konečně předseda, který počal si lít slivovici do
vína, podal návrh, aby bylo vyhledáno pět vdov na základě inserátu
do novin, kterým vybízejí se nejchudší, bezúhonné, v bídě se
nalézající matky-vdovy, aby podaly své žádosti o podporu do spolkové
místnosti mezi pátou a šestou hodinou odpolední. Dá se jim pak po
dvaceti korunách, to jest dohromady sto korun, poněvadž ale spolkové
jmění obnáší 120 K, zbývá dvacet korun. Co s nimi? Rozluštili to
moudře. Do půlnoci propili rukou společnou a nerozdílnou obnos, s
kterým nevěděli před půlnocí co dělat, a zaokrouhlili tak rozšafně
spolkové jmění.
Inserát v Malém oznamovateli počal účinkovat. Předseda sedával ve
spolkové místnosti od pěti do šesti, pil pivo a uděšeně přijímal
žádosti chudých vdov. První den přišlo poštou dvacet a osobně
doručeno šedesát.
Předseda stal se nervosním a s hrůzou pozoroval, že už nemůže
plakat. Dojímaly ho ty vdovy a siroty, hrnoucí se proudem do
místnosti. Líbaly mu ruce, naříkaly a plakaly. Jedna vdova přivedla
s sebou dvanáct dětí. Ubožák díval se vyvalenýma očima, jak ta
vypůjčená děťátka, podobající se dvojčátkům, na dané znamení
spustila hrozný nářek a počala mu lízat v pravém slova smyslu ruce.
Zamaštěná a špinavá ústa hleděla na něho tak nějak dojemně, že málem
byl by sáhl do kapsy, aby ze svého podělil sirotky krejcary, když
vtom beze všeho zaklepání vhrnula se do místnosti nová výprava.
Tentokráte jenom pět dětiček vedených ženou smutného výrazu. Výraz
ten se změnil okamžitě, jakmile ubohá žena zpozorovala první
dojemnou skupinu.
Přiskočila a počala políčkovat matku dvanácti sirotků. „Já jsem
vdova,“ křičela, „ty máš ale muže a jíte husičky, z celého domu
vypůjčuješ si, mrcho jedna, děti a chodíš žebrat od domu k domu.“
Předseda díval se s hrůzou na nový obrat boje. Přepadená přerazila
jeho deštník o novou prosebnici, zatím co vrhly se dětičky na sebe a
vymáčkly sklo ve spolkové knihovně.
Předseda se dopálil. Začal do toho všeho mlátit pěstí, číšník
vyhazoval falešnou matku a hostinský odstraňoval z místnosti druhou,
jeden sirotek za druhým lítal na ulici, pak bylo ticho, jen předseda
volal do výčepu: „Přineste mně koňak!“
Pak před šestou hodinou spadl předseda se židle. Vypil dvacet
koňaků, strhl na sebe ubrus a s ním všechny žádosti o vánoční
podporu.
Když se členové výboru sešli, spal předseda vedle v pokojíku na
pohovce a oni měli dojem nějaké tragedie, která se zde asi odehrála.
Pili toho dne střídmě a propili jen 15 K, zbylo tedy, když dali
zasklít knihovničku, ještě spolkového jmění 80 K a odpadla jedna
vdova. Podělí se jen čtyry po 20 K.
Druhého dne zasedal a přijímal žádosti jednatel. Byl to člověk
nervosní. Dopálil se hrozně, když jedna žadatelka počala mu objímat
kolena.
„Ven!“ zařval, „pryč, to je hrozné!“
Pak se tam objevila jedna mladá hezká vdova. „Ne, nechci ničeho
slyšet,“ křičel, „dejte sem žádost a dobrá! Rozumíte! Nejsem
chlapec! Hrome!“ Pak přišli členové výboru a počali vážně mluvit o
dobročinném účelu spolku.
Předseda požadoval náhradu za rozbitý deštník. Chtěl 20 K za deštník
a námahu spojenou s jeho včerejším úřadováním. Vyčetli mu, že spolek
odírá, že je alkoholik.
Jednatel křičel, že kdyby předseda měl dostat 20 K, že by se vůbec
měla platit útrata všem úřadujícím členům výboru. Chtěl konečně dvě
koruny, poněvadž si dal v úředních hodinách biftek a tři plzeňské.
Debata byla stále ohnivější. Pak se shodli na jedné věci. Lépe jest
podělit jen dvě řádné vdovy po 20 K, nežli aby 20 K přišlo do
špatných rukou.
Když se rozcházeli, bylo spolkové jmění opět menší.
*
Když přišel Štědrý den, bylo v pokladně spolku šedesát osm haléřů a
na stole 320 žádostí chudých vdov.
„Pánové,“ řekl předseda, „vlivem okolností, které jsme nemohli
předpokládat, sešlo letošního roku z vánoční nadílky. Zbývá ještě
rozhodnout, co udělat se zbývajícím jměním šedesáti osmi haléřů.
Navrhuji, aby tvořilo základní počátek jmění k našim dobročinným
účelům budoucího roku, kterým tímto provolávám hlučně ‚nazdar!’„
|
I
Za presidentství občana José Joaquima Errazuviza v republice Chile
stala se podivuhodná věc občanu Manuelu Nuñes.
Několik let před zvolením Joaquima Errazuviza presidentem republiky
bydlel v podnájmu s jistým Concepcionem, který padělal směnky. V té
době dělal Manuel Nuñes lokálního referenta časopisu hájícího zájmy
indiánských míšenců a stal se také rádcem občana Concepciona v
záležitosti padělání směnek, poněvadž měl jistější ruku při
napodobování podpisů.
Když pak to propuklo, utekl do Peru, odkud zaslal dopis k hlavnímu
soudu do Valparaisa, že on je sám viníkem a že občan Concepcion je
nevinnou obětí úřadů. Tento rytířský čin postačil k osvobození
občana Concepciona.
Občan Concepcion mezitím prodělal revoluci proti presidentovi
Domingovi a přidal se na stranu občana José Joaquima Errazuvizy,
který byl po zdařené revoluci, při které hrál občan Concepcion úlohu
rozšiřovače pamfletů proti presidentovi Domingovi, jmenován
presidentem republiky Chile.
Následkem toho stal se vrátným v ministerstvu zahraničních
záležitostí, kde byl hlavní osobou sám ministr, osobní přítel nového
presidenta republiky, občan Diego Portales.
V té době vrátil se z dobrovolného vyhnanství v Peru i občan Manuel
Nuñes, navštívil svého starého přítele, vrátného v ministerstvu
zahraničních záležitostí, občana Concepciona, který ho uvítal s
otevřenou náručí.
Když se s ním loučil, řekl vrátný v ministerstvu zahraničních
záležitostí: „Pozítří buďte doma, milý příteli Nuñesi. Nějaké místo
už vám obstarám.“
Pozítří byl tedy občan Manuel Nuñes povolán do ministerstva
zahraničních záležitostí k sekčnímu šéfovi ministerstva občanu
Prietovi.
„Vzhledem k vašim zásluhám o republiku,“ řekl k Nuñesovi sekční šéf
Prieto, „jste jmenován naším vyslancem v černošské republice
Libérii. Politický rozmach naší republiky vyžaduje míti své zástupce
i v nejodstrčenějším koutě zeměkoule. „
Usmál se: „Kde, jak se říká, dávají lišky dobrou noc. - Slyšel jste
jistě o černošské republice Libérii?“ Nuñes zavrtěl hlavou.
„To nevadí,“ řekl sekční šéf ministerstva zahraničních záležitostí
Prieto, „zavolám sem přednostu statistického oddělení.“
Zavolaný přednosta jevil velké rozpaky.
„Podle almanachu,“ pravil nejisté, „černošská republika Libéria musí
na zeměkouli existovat. Podle abecedního pořádku: Kalifornie,
Kanada, Libéria. Bohužel však doposud neměl jsem příležitosti
zjišťovat ve svém oddělení sebemenší narážky na černošskou republiku
Libérii. Neobdrželi jsme doposud žádné noty od těch pánů. Proto také
náš zájem o dotyčnou zem byl velice nepatrný. Pan ministr
zahraničních záležitostí nikdy se ve svých řečech v dolní sněmovně
také nedotkl onoho státu. Jestli však si přejete, mohu vám obstarati
do zítřka zeměpisný atlas.“
„Dobře,“ řekl slavnostně sekční šéf ministerstva, „zítra tedy před
obědem sejdeme se zde a prostudujeme zeměpisný atlas.“
Když se loučil ve dveřích s vyslancem Nuñesem pro černošskou
republiku Libérii, řekl otcovským tónem: „Nezapomeňte, že
diplomatickou řečí je franština.“
Vyslanec pro Libérii koupil si na cestě domů Rozmluvy Španěla s
Francouzem.
II
„Musím vám říct, pane vyslance,“ řekl slavnostně druhého dne sám
zahraniční ministr Santa Bulnez, když se dostavil Manuel Nuñes do
ministerstva, „že se tu stala určitá mýlka. Nebyl jste jmenován
obyčejným vyslancem pro republiku Libérii, ale ministrem-vyslancem.“
Manuel Nuñes se hluboce uklonil.
„No,“ řekl ministr zahraničních záležitostí Bulnez, „doufám, že
umíte jíst na hostinách levou rukou. Obnos na reprezentaci musíte
využít k tomu, abyste seznámil cizinu s naší republikou. Tedy
upozorňuji vás ještě jednou: když uspořádáte banket, tak jezte vždy
levou rukou, ve které držíte vid-ličku. Nožem se jenom krájí. Nožem
se nejí. Dort neberte do ruky. Potom se nešťourejte v nose při
hostině. Myslete vždy na to, že musíte reprezentovat v cizině
republiku Chile. Jestli trpíte snad na větry, vzpomeňte si, že
nejste mezi Indiány v Andách, někde mezi Arankány nad řekou Toletem.
Míň pouštět větry a víc myslet na zájmy republiky.“
Po těchto slovech odešel, pozdvihuje hrdě a vznešeně hlavu. Za
chvíli po tom přitáhl přednosta oddělení pro statistiku s velkým
zeměpisným atlasem.
Sekční šéf ministerstva zahraničních záležitostí a Manuel Nuñes
pozorovali společně s nadšením zářící obličej šéfa oddělení pro
statistiku, který tvářil se tak, jako by byl objevil nový díl světa,
kolem kterého jezdily půl století parníky a nevšimly si, že je to
nějaká nová pevnina.
„Neřekl jsem vám,“ křičel, „že černošská republika Libéria existuje?
Chcete důkazy, pánové?“
Otevřel na stole zeměpisný atlas: „Zde máte moře Karibské a zde máte
Libérii. Pojedete na Limu v Peru.“
„Dovoluji si upozornit,“ řekl sekční šéf ministerstva zahraničních
záležitostí, „že mně ještě nic není známo o tom, zdali byl již
zrušen válečný stav mezi naší republikou a republikou Peru. Ostatně
můžeme se optat po telefonu v ministerstvu vojenství.“
„Můžete ject přes Peru,“ oznámil Manuelovi Nuñes, když se vrátil od
telefonu, „válečný stav byl již před dvěma měsíci zrušen.“
„To je výborné,“ zvolal přednosta statistického oddělení, „nemusíme
alespoň měnit plán cesty. Tedy přes Peru na
Ecuador, Kolumbii, Venezuelu a potom přes moře do Libérie.“
Manuel Nuñes, ubíraje se z ministerstva zahraničních záležitostí do
svého bytu, stavěl se opět v knihkupeckém krámě a koupil si mapu
světa a knihu ceremoniáře při dvoře chilské republiky doktora Benuto
Umění jisti na hostinách.
Během čtyř neděl, které mu zbývaly do odjezdu, bylo vidět
ministra-vyslance pro černošskou republiku Libérii prodělávat kurs
dobrého chování u seňory Ričardo, bývalé prostitutky, potom známé
tanečnice, potom majitelky koncese Školy pro elegantní chování ve
velkém sále paláce Los Diâvolos ve Valparaisu, která uveřejňovala v
časopise Nuestro Politico inzeráty, že každodenně o pěti hodinách
pije se máte v její síni pro tanec, kde naučí se každý vybranému
chování.
Ostatní čas věnoval nový ministr-vyslanec pro Libérii Manuelo Nuñes
bedlivému studiu knihy Rozmluvy Španěla s Francouzem a knihy
ceremoniáře při dvoře chilské republiky doktora Benuto Umění jisti
na hostinách.
Ku svému údivu shledal, že španělský jazyk a francouzský patří do
skupiny jazyků románských, že ty dva jazyky mají být mezi sebou
příbuzný.
Kdyby byl sebevíce se snažil prostudovat Rozmluvy Španěla s
Francouzem, nemohl nijak tomu přijít na kloub. Učil se stránku za
stránkou nazpaměť:
„Otec, matka, děti, synové a dcery, vnuci, vnučky jsou členy rodiny.
Žije-li ještě tvůj otec?
Kolik dětí mají tví rodiče?
Bud svým milým rodičům za všechna dobrodiní vděčen.
Mladší bratr mého otce byl rolníkem.
Můj pradědeček měl sedm dcer.
Jeho prababička měla dva syny.
Jeho pradědeček byl synovcem bratra svého otce.“
Manuelo Nuñes učil se nazpaměť stránku za stránkou z knihy Rozmluvy
Španěla s Francouzem.
Potom se též z knihy ceremoniáře doktora Benuto naučil, že při
diplomatických hostinách se nesmí krkat, plivat na podlahu a
bagovat.
Krátce před odjezdem navštívil ho šéfredaktor úředního listu
Republika Chile.
„Veřejnost,“ řekl, „sleduje, pane rninistře vyslanče, s neobyčejným
zájmem vaši činnost ve službách Chile. Vaše diplomatické schopnosti
jsou nejlepší zárukou, že naše zahraniční politika je vedena opravdu
skvělou linií. Získáváme neustále nové spojence, reprezentujeme se v
cizině. - A budu se velice těšit, když nám pošlete v úřední list
občas nějaký článek o své působnosti.“
Manuel Nuñes odjel do Libérie. Ve vlaku i na palubě lodi bylo ho
vidět s mapou světa a s knihou Rozmluvy Španěla s Francouzem, ze
které se učil nazpaměť francouzsky:
„Je čas k obědu.
Nemám hlad.
Je prostřeno na stůl.
Bratr při obědě sedával vedle vás.
Zde chybí příbor.
Rýže. Kroupy. Krupice.
Vepřové maso se též udí.
Pekl jsem skopce.
Křen s octem.
Syrové hovězí maso dává se k jídlu slabým lidem. Toto maso je tak
tuhé, že ho nemohu jisti. Můj bratranec uměl rozkrájet koroptev.
Jahody jím nejraději s vínem a cukrem. Vzal jsem zavděk skromnou
hostinou.
Potok je mělký a úzký, řeka hluboká a široká, rybník je často hlubší
a širší než potok. Skřípe často v noci zuby. Jděte s dítkem do
dětské nemocnice. Kráva a vůl patří mezi dobytek.“
III
Za dvě neděle měl ministr-vyslanec Chilské republiky Manuel Nuñes
velkou slávu po celé republice Libérii. Bylo to u příležitosti
odevzdání pověřujících listin presidentu republiky Libérie občanu
Zanrique, velice příjemnému černochu, který mluvil francouzsky,
anglicky, německy, arabsky, turecky, holandsky, dánsky, finsky,
rusky a švédsky.
Jeho předkové byli za francouzského krále Ludvíka XV. lámáni kolem v
Saint Prince při nějakém vzbouření černošských otroků.
Článek v úředních novinách republiky Libérie, líčící přijetí
ministra-vyslance republiky Chile Manuela Nuñesa s pověřovacími
listinami u presidenta republiky Libérie Zanriqua, byl neobyčejně
stručný:
„Včera představil se u presidenta republiky s pověřujícími listinami
vyslanec-ministr republiky Chile Manuel Nuñes.“
Opoziční list, za kterým stál potomek černocha Fally, který za
Ludvíka XV. byl francouzskými úřady pomalu upálen na rožni, napsal
při té příležitosti:
„Neznáme doposud, jaký výsledek může mít pro naši republiku objevení
se ministra-vyslance Manuela Nuñesa z jisté, neznámé nám republiky
Chile. Víme prostě však toto, že se hlava naší republiky přespříliš
zajímala s tou osobou, která udělá nejlepší, když vyhledá si někde
naprostý klid ...
Konfiskováno
Divíme se opravdu ...
Konfiskováno
Že takový ...
Konfiskováno
Což ovšem nám není směrodatným. Neboť celá rozmluva, kterou měl náš
president s vyslancem-ministrem republiky Chile, podle
stenografických záznamů zpravodaje ministra vnitra byla tato:
Pan president: Jsem opravdu rád, že vy tak mlád získal jste svou
pílí takové zodpovědné místo.’
Manuel Nuñes: ‚Dědeček je nejstarší člen naší rodiny.’ Po delší
pomlčce Manuel Nuñes: ,Můj bratr je o dvě léta starší než já. Bude
mu brzo osmdesát. Jsem dosti velký a silný na svůj věk. Jste-li též
povinen vojenskou službou? Jste právě v nejlepších letech.
Nevypadáte tak starý jako já. Jsme téhož věku.
Některé lesní stromy mají listí a nazývají se stromy listnaté, jiné
mají jehličí, a proto je jmenujeme jehličnatými stromy.
Některé houby jsou jedlé a jiné jsou jedovaté.
Pro déšť nemohou často rolníci svých rolí vzdělávati.
Břevno je otesaný kmen.
Chci límec a pár manšet.
Očekávám list poste restante.
Horečka stoupá kvečeru.
Zdvihněte levou nohu.
Jezte každý den zeleninu.’
Při této rozmluvě, kdy se náš president nedostal k slovu, kdy
vychrlil občan z Chile Manuel Nuñes lámanou franštinou tyto
obdivuhodné věty, byl nucen náš president tvářiti se velice
lhostejně, což ovšem ...
Konfiskováno
Jest-li nějaký blbec z ciziny . . .
Konfiskováno
Hovado chlap ...
Konfiskováno
Naše ministerstvo zahraničních záležitostí blamovalo se náležitě.
Při hostině, uspořádané na počest nového ministra-vyslance republiky
Chile, měl pan Manuel Nuñes tento proslov: .Musíme si dát stříhat
vlasy. Tento účes mně nesluší. Umyjte mně hlavu.
Oholte mi vousy, ale kníry nechte, jak jsou. Potřebuji
korespondenční lístek. Kudy přijdu nejblíž do muzea?
Uzenář bude mít kvečeru čerstvou šunku. Zastavte se však na trhu a
zeptejte se, po čem jsou kuřata’.“ A článek opozičního listu končil
těmito slovy: „Jest nesporno, že dohrál svou roli, neboť ...
Konfiskováno
IV
Ministr-vyslanec republiky Chile udržel si však nadále své
postavení.
Pořádá hostinu za hostinou, takže se reprezentuje navýsost a nikomu
kromě opozice nevadí, že ještě dnes vítá své hosty na banketech
slovy:
„Nyní jsem si právě vzpomněla, že nemáme vajec.
Vy jste mladší než já.
Zvolili jste již pro sebe maškarní oblek?“
|
Panu Hortíkovi byla svěřena čestná úloha, aby napsal proslov na
oslavu jubilea přednosty pátého oddělení, pod kterým víceméně
žalostně sloužil již na šestý rok. Jak k té cti přišel, celkem
nechápal, řekli mu, že je ze všech nejmladší, tak že to může napsat
pěkně a obsáhle. Vrchní oficiál mu řekl, že mu dá určité pokyny, a
velice lichotivě přitom podotkl, že je pan Hortík nadmíru
talentovaný člověk, ačkoliv včera ještě sám ho nazval velbloudem
kvůli tomu, že pan Hortík sečítal K 822.- + K 67.- tak, jako by se
to rozumělo samo sebou, že to dělá K 1289.-.
Pan Hortík stál tedy před hotovým faktem. Do týdne musí proslov
napsat. Pan vrchní oficiál mu též řekl, že mu ponechávají úplně
volnou ruku. Může to napsat v próze nebo ve verších.
Když pan Hortík opouštěl to odpůldne kancelář, připadal si velmi
vznešeně. Zdálo se mu, že celá budova státního úřadu nějak se
přívětivě na něho usmívá, a vstupuje do tramvaje, pomyslil si:
„Dnes, prosím, páni kolegové, dejte dolů klobouk, neb slavný den nám
nastal již.“
Zamnul si ruce vesele. Ono to půjde ve verších! A najednou jako by
mu někdo dal ránu pěstí do hlavy, zbledl a pomyslil si, jakýpak je
rým na klobouk? Všechno mu náhle připadalo tak zchátralé, jeho hlava
praskala.
Přišel domů a neřekl ani své domácí paní: „Má úcta/ mumlal jen:
„Klobouk, klobouk, klobouk, ouk, ouk, ouk.“
Míchal polévku, kterou mu celá uděšená přinesla, a stále říkal:
„Klobouk, ouk, klobouk, ouk.“
Jeho domácí paní dala se do pláče, pak šla do jeho pokoje a tam cosi
kutila, takže když přišel, aby se převlékl, našel tam na stole
všechny své klobouky, celkem čtyři, letní, bouřku a dva plstěné,
pěkně vykartáčované vedle sebe.
Srazil to všechno se stolu a vyřítil se na ulici. Musím se jít
vykoupat do lázní,“ řekl k sobě, „pak to půjde velmi pěkně, člověk
se v páře uklidní, a to by byl v tom čert, abych ten rým na ten
klobouk nenašel.“
Pan Hortík leží v lázních na pohovce a mumlá:
„Klobouk, ouk, nouk, vouk, zouk, mouk, rouk, douk, jouk.“
Když vycházel z lázní utrápenější, než tam přišel, najednou našel
slovo „brouk“.
Potěšilo ho to. „Ono to půjde,“ pomyslil si, a když seděl u uzenáře,
najednou mu přišlo na mysl: „Klobouk, brouk, stlouk.“
Radostně zaplatil a vesele vyšel ven.
„Není to sice ještě to pravé, ale ono to půjde.“
Večer v hostinci, kam každý den chodil, zavedl nenápadně řeč na
klobouky.
„Dnes jsem četl,“ řekl nejisté, „že v průmyslu kloboučnickém nastal
jakýsi úpadek, některé velké kloboučnické firmy zastavily platy.“
„Nedivte se,“ řekl jistý sekretář, „materiál jest stále dražší, cena
plstěných klobouků je poměrně nízká. Podívejte se například na můj.
Mám ten klobouk ...“
Pan Hortík už se nezdržel, ačkoliv se přemáhal, jak mohl, a za
všeobecného vzrušení počal houkat: „Klobouk, ouk, nouk, stlouk,
brouk, vouk, zouk, mouk, rouk, douk, jouk.“ Napřed se dali do smíchu
a pak se vážně na sebe podívali. Zpozoroval to, začervenal se,
zaplatil rychle a šel výčepem domů.
Po jeho odchodu říkali si o něm, že se opil a že je to hnusné, když
se mladý člověk takhle spustí.
„To dělá kořalka,“ řekl vážně pan Militký, růžový starý pán, „já měl
jednoho tovaryše, a ten když vypil půl litru slivovice, tak zas
říkal: „Hele, tele, mele, bele.“
Pan Hortík zapadl k Tomáši. Tam u černého piva vzadu seděl u stolu
sám, hlavu měl v dlaních, přemýšlel a potil se.
Chvílemi si myslil, že by bylo lépe, kdyby si odpočinul a nechal
toho.
Ale ať dělal co dělal, vždy mu bylo, jako by měl škytnout: „Ouk,
mouk, nouk, brouk, stlouk“.
„Je zde volno?“ řekl k němu jeden pán, přisedávaje naproti.
„Prosím.“ Chvíli seděl naproti němu a mlčel a pak počal mluvit o
politické situaci. Pan Hortík říkal „ano“ a „ne“. „Mně můžete
důvěřovat,“ pravil pán, „já jsem z těch dobrých Čechů, já jsem
Válka, kloboučník.“
Pan Hortík se od té doby na nic nepamatuje. Ví jen, že skočil na
nějakého pána a že ho počal škrtit a že křičel: „Ouk, nouk, mouk,
brouk.“
Dnes dlí u své sestry na venkově na zotavené a má idiosynkrazii, že
nesmí míti klobouk na hlavě. Proto chodí v ženském šátku. Je mu již
lépe a jen tak dvakrát za týden píše křídou na vrata stodoly
lapidárními písmeny: „Ouk, nouk, mouk, couk, brouk, stlouk.“
„Měl ten proslov raději skládat v próze,“ říká jeho sestra.
|
Úředník pojišťovny pan Karafiát dostal k desáté hodině večer ní chuť
na pivo. V tom by nebylo nic závadného, ani překážky by v tom
nebylo. V takovém případě stačí, když jde člověk do hospody a tam se
napije nebo opije, stačí také, máme-li málo peněz a mnoho práce
doma, když si pro pivo pošleme. Je to jednoduchý prostředek. Také si
pro pivo můžeme dojít, nebo dokonce musíme, jsme-li svobodni jako
pan Karafiát, který při svých dvaačtyřiceti letech dosud vůbec se
nezamiloval, čili mluveno řečí všech nevěst, o které se kdysi
ucházel: „potily se mu neslušně nohy.“
Pan
Karafiát nachází se tudíž krátce před desátou hodinou v této
situaci: Má důležitou úřední práci doma, píše totiž pojistky na
život a na smrt, má v jedné ruce džbánek na pivo a v duši, čili v
určitých závinech mozku, pojem přesného plnění povinností a za třetí
hledal klobouk, ale ten klobouk nemůže najít, nachází se tudíž před
možností: Buď bude klobouk hledat a než ho najde, domovnice dům
zavře... Poněvadž dělá kavalíra a nemá klíč od domu, bude ho to stát
deset krejcarů, nebo vezme si na hlavu cylindr a s tím cylindrem na
hlavě půjde si pro pivo, čímž ušetří deset krejcarů, které raději
věnuje na zakoupení piva. Tak to bylo logicky jasné, že pan,
Karafiát nemeškal, popadl cylindr a šel si naproti pro pivo.
Venku
byl strašný vítr. Zuřila bóra ve vinohradských ulicích ve zmenšeném
vydání, ale na Vinohrady toho bylo dost, když povážíme, že od
dalmatského pobřeží jsou Vinohrady tolik a tolik set kilometrů
vzdáleny.
Pan
Karafiát dal si džbánek pod paži a mistrně držel si oběma rukama
svůj pěkný cylindr. S tváří plnou hrdinství přešel Milešovskou ulici
a vstoupil naproti svému bydlišti do výčepu.
„Pěknej
cylindr, pěknej,“ povídal hostinský, „za kolik, vašnosti?“
„Kápnou tam litr, ale honem, je tam vítr a domovnice už bude
zavírat!“
„Pěknej
větříček, pěknej,“ povídal hostinský, toče pivo, „a vašnosta má
zrovna do takovýho neřádu cylindříček, chacha.“
„Vono
už to vodneslo šest krejčů,“ ozval se nějaký člověk vzadu.
Venku
zaburácela vichřice.
„Když
vono je tam taky bláto,“ poznamenal hostinský, sfukuje pěnu se
džbánku, „vašnosta by se měl chvilku zdržet. Je jen v kabátku a vono
to snad přejde.“
„Bodejť že to přejde,“ povídal člověk vzadu, „takhle to s člověkem
votočí a šup, už je v marastu!“
Pan
Karafiát nedbal těchto svůdných řečí a vyšel ze džbánkem na ulici...
Jednou
rukou třímal pivo a druhou držel si cylindr. Vichr se právě hnal
ulicí a vzepřel se do cylindru. Nový záchvěv větru, a nový a nový...
Pan
Karafiát cítil, jak vítr rve mu cylindr z prstů. Byla to ošemetná
situace. Zas nový příval větru.
A
cylindr páně Karafiátův vznesl se, sražen vichrem na dlažbu. Na
dlažbě nezůstal. Kutálel se blátem, poskakoval, pan Karafiát za ním,
cylindr zabočil za roh, pan Karafiát také. Cylindr dostal se na
náměstí krále Jiřího z Poděbrad a vichr ho hnal do tmy sadů přes
náměstí.
Pan
Karafiát se džbánkem a cylindr bez pána zmizeli v příšerném temnu
křovin, hlíny a blátivých stezek... Cylindr proběhl sady. Na rohu
ulice U vodárny natáhl se pan Karafiát o hůl nějakého pána, kterou
zlomil.
Při
pádu rozbil džbánek, ve kterém po tak trudné cestě bylo již piva jen
asi za krejcar.
Rychle
se zvedl a za proklínání pána s přeraženou holí běžel dál.
Instinktem hnán pochopil, že cylindr běží k vodárně. Ulice byly
liduprázdny.
Ano!
Tam k vodárně běží jeho cylindr. Vidí kutálející se černý předmět.
Hurá! Jen přidat do běhu.
Pan
Karafiát běží, cylindr uhání, pan Karafiát uhání a cylindr letí.
Vtom
jede elektrická tramvaj, cylindr vběhne pod rám, pan Karafiát skočí
do elektriky a nevěda, co činí, zatáhne za řemen k řidiči a křičí:
„Je pod vozem, pomozte!“ a již je opět z elektrické tramvaje dole.
Tramvaj stojí. Obecenstvo ve voze vstává a několik lidí se křižuje:
„Ježíš, Maria, Josefe, zas neštěstí.“
Konduktér je nervózní a vypouští zvědavé pasažéry. Řidič neví si
rady a rychle jede dozadu, když vtom slyší křik páně Karafiátův:
„Proboha, vždyť ho úplně rozmačkáte.“
„Ho!
Je to mužskej, možná chlapec,“ soudí někdo ve voze, „ho rozmačkáte,
kdyby to bylo něco ženského, křičel by ten člověk: vždyť ji
rozmačkáte.“ Po této úvaze jde se zúčastnit záchranných prací.
Pan
Karafiát stojí před vozem obklopen lidmi, kteří dotírají na něho
otázkami. Je spleten a odpovídá stále jedno a totéž: „Než jsem se
nadál, už byl pod elektrikou. Já ho neměl brát s sebou, to byl ode
mne nerozum. Jdu si pro pivo a vezmu ho s sebou.“
„Křik
není žádnej slyšet,“ praví rozvážně jeden z lidí kolem.
„Nadzvedněte elektriku,“ vybízí jiný, zsinalý tím neštěstím.
„Já
mám slabej žaloudek,“ zmiňuje se zcela vážně slušně oděný člověk,
„já to viděl jen jednou a už to nechci vidět.“
„Pro
mne je to nepříjemnost,“ poznamenává spletený pan Karafiát, bledý,
přestože tolik běžel.
„To je
neštěstí a ne nepříjemnost,“ vpadá do toho jeden z pánů, „vy jste,
člověče, necita.“
Konduktér dívá ze pod elektriku, kde je tma a bojí se rozškrtnouti
sirku, aby neviděl krev. „Neozývá se,“ konstatuje za všeobecného
ticha, zatímco řidič bere si svědky, že zvonil na toho nešťastníka a
že tou nehodou je ten, co je pod vozem, sám vinen.
Přihlašuje se rychle několik pánů, zatímco jiní nadávají na vozy bez
ochranných rámů. Jeden z obecenstva mluví o záchranné stanici.
„Byl
jsem tím vinen, řekněte?“ obrací se řidič ke Karafiátovi, „záleží na
tom osud mé rodiny. Mám jedenáct dětí,“ dodává a slzy se mu derou do
očí, podává přitom Karafiátovi ruku.
Pan
Karafiát vezme podanou mu ruku, stiskne ji a praví: „Nebyl jste
vinen, to vím, můžete jeti dál, mně už je to jedno.“
Všeobecné vzrušení. Několik pánů pozvedá hrozivě hole. Kdosi křičí:
„To je zvíře, to není člověk.“
Pan
Karafiát krčí rameny.
Blíží
se strážník. Jeden si přeje, aby byl zatčen, kdežto několik jiných
drží pana Karafiáta za ruce a volají: „Patról!“
Žádný
neví, co se děje. Někdo vletěl pod vůz, řidič ho varoval zvoněním,
ten někdo je přejet a tenhle barbar, pan Karafiát, chce, aby se jelo
dál přes těžce raněného nebo dokonce mrtvého.
Strážník škrtá sirku odvážně, dělá, že to všechno neslyší, podívá se
pod elektriku a pak jde k panu Karafiátovi. „Vám ulít cylindr, není-liž
pravda,“ táže se přísně.
„Ovšem, vítr mně ho vzal,“ odpovídá pan Karafiát.
„Ve
jménu zákona půjdete se mnou. Proč? Vy se ještě ptáte? Vždyť si
děláte legraci z lidí. Alou!“
Obecenstvo nespokojeně leze do vagónu, tramvaj odjíždí a pan
Karafiát bez klobouku s vytřeštěným zrakem jde před strážníkem...
|
Dobrodružství s nahým klukem
Bylo
pozdě večer. Ve Vltavě nekoupal se již nikdo. Oblékl jsem se na
modřanském břehu a strojil jsem se jít ke stanici parníků Pivovar
Bráník, když jsem uslyšel z vrbin strašlivý pláč a nářek dítěte:
"Panenko Maria, Ježíš Marjá Josefe, svatý andělíčku strážný."
Vnikl jsem do křoví a nalezl tam nahého osmiletého klučinu, který
ležel bezmocně na kamínkách. Když mne uviděl, vyskočil a počal
objímat mé nohy, přičemž křičel: "Proboha vás prosím, já jsem z
Vršovic!"
Po dlouhé námaze podařilo se mně vylákat z něho strašlivé tajemství
dnešního dne. Dobrodružstvi, které ho potkalo a které mne hluboce
dojalo svou tragikou.
Taková věc otřese i toho nejotrlejšího člověka a cynika.
Předně kluk nevěděl, jak se jmenuje příjmením. Vědělo sobě, že je z
Vršovic a že mu říkají Tonda a že je mu osm let.
Ráno ho poslali doma pro housky. Když se ocitl na ulici, potkali ho
kluci a vyzvali ho, aby se šel koupat do Bráníka, že jdou na celý
den. Toníček si dal říci, ale u vědomí povinnosti koupil napřed
housky dle přání rodičů, nacpal si je do kapes a šel se koupat s
celou výpravou.
V poledne housky snědli. Šaty si schoval někam do vrbiček a tak se
bavili ve vodě, dávali si "pasáky", "trounili se" a podobně. Večer,
když byl ve vodě, kluci odešli a on nemůže najít šaty. Tak je tedy z
Vršovic, nahý, bez housek, bez domova, bez nejmenší znalosti cesty k
domovu, v Modřanech,
"Panenko Maria," bědoval ubohý Tonda, "Ježíš Marjá, já nemám šaty a
jsem z Vršovic, Kriste na nebi"
Objímal mně nohy, plakal strašlivě a křičel: "Já půjdu s vámi."
"Takhle to nejde, chlapečku," namítl jsem, "napřed musíš mít šaty,
kdybys šel se mnou nahý po ulici, tak by nás oba zavřeli."
Kluk řval: "Já nejsem nahej, já měl ve vrbičkách šaty."
,,A kde je máš teď, chlapečku?"
"Voni mně je kluci hodili do vody a řekli, abych si našel jiný ve
vrbičkách, poněvadž je tady moc kluků, co se svlíkali, a já žádný
jiný šaty nemůžu najít."
Šlechetný chlapeček řval dál: "Já půjdu s vámi domů, já jsem z
Vršovic a nemám šaty."
Zvítězila ve mně šlechetnost.
"Tak půjdeš se mnou, chlapečku," pravil jsem vlídně, "pojedeme
parníkem."
Kluk přestal řvát. Kráčeli jsme po hrázi. Já úplně ošacen a vedle
mne nahý kluk.
Byl na nás pěkný pohled. První senzaci vzbudili jsme u stanoviště
parníků Pivovar Bráník.
Shromážděná společnost se smála a jeden z pánů obrátil se ke mně:
"To je váš hoch?"
Co bych jim vykládal, čí vlastně ten hoch je. "To se ví, že je to
můj kluk. Viď, Toníčku?" "Jo," řekl krátce. Čekali jsme tedy dál.
Nějaká paní obrátila se ke mně s výčitkou: ,,Ale vždyť nemá šatů."
Odpověděl jsem: "To já taky vidím!"
Obrátili se opovržlivě od nás, ale té paní to nedalo a mluvila dál
pichlavě: "A to se pěkně o svého kluka staráte, že se nestydíte,
nechat ho jen tak, jak ho pánbůh stvořil."
"Milostpaní," pravil jsem, "kdybyste byla v takové situaci jako
tento hoch, tu věřte, že bych s vámi nešel po hrázi, poněvadž vím,
co je to cudnost, ale tohle nevinné dítě, které se tak pěkně dětsky
rýpá před vámi v nose, neurazí jistě žádného, kdo má smysl pro nahé
dětské tělo."
Dva páni si odplivli. Parník již přijel. Cpal jsem se s nahým klukem
na palubu. Kapitán se na nás podíval a zvolal: "Co chcete s tím
nahým klukem?"
"Pro něho a pro mne lístek do Prahy."
"Nahý lidi nevozíme," pravil kapitán, "nechte kluka na břehu."
"Vy surovče," vykřikl jsem, "nahé dítě mám nechat na břehu Vltavy ve
tmě, vy jeden?"
Nedomluvil jsem, neboť dva lodníci vyvedli mne na můstek i s nahým
klukem, parník odrazil a na osamělé výspě zůstali jsme ve večerním
šeru.
Kluk brečel.
"Neřvi," řek jsem, "nebo tě hodím do vody. Musíme pěšky do Prahy."
Šli jsme do Braníka.
"Já mám hlad," naříkal Tonda.
Nezbylo mně nic jiného, než že s hochem odebral jsem se do
pivovarské restaurace.
"Tady si sedni vedle mne." Posadili jsme se za všeobecného vzrušení
hostů ke stolu, kde seděly nějaké dámy.
Přišel číšník.
"Dejte nám sklenici piva a dva vuřty." Vyvali1 na nás oči. Dámy se
rděly.
"Odpusťte," koktal číšník, "my vám nenalejeme, zde musí být každý
oblečen."
"I toto nevinné dítě?" otázal jsem se, stavě hocha na stůl před
dámy, "podívejte se na tuto živoucí nevinnost."
Octli jsme se venku na silnici. Přemýšlel jsem, co s klukem. Kluk
řval: "Já mám hlad, já jsem z Vršovic."
Šli jsme dále ku Praze. Byl jsem zoufalý tím stálým nářkem nahého
kluka.
Zašli jsme k nejbližší faře. Zazvonil jsem, a když kuchařka
otevřela, strčil jsem nahého Tondu do chodby fary a utekl.
Druhého dne četl jsem v novinách, že onoho faráře ranila včera
mrtvice.
|
Historie
silvestrovská
Dne třicátého prvního prosince, tedy na sv. Silvestra, odbýval První spolek
abstinentů valnou hromadu. Den tento ustanoven byl - na návrh samého
předsedy pana Václava Pejse - proto, aby demonstroval proti šílenému řádění
kořalečního moru, jenž v tento den dosahuje netušených rozmění.
„Pravíme-li kořalečního moru, máme výslovně na mysli i tak zvané mírné
pijáky piva a vína - neboť nenalézáme rozdílu mezi člověkem (možno-li tak
nazvati podobné individuum) pijícím svých pár sklenic piva, jež obsahuje
průměrných 35 cm3 absolutního alkoholu v litru - a mezi tím, jenž pije
„šedou“ nebo mogador. Naopak, takový člověk nám více imponuje a je nám
milejší, neboť se ke své slabosti zná a za ni se nestydí.“
Tak stálo v protokolu valné hromady, o které se šíře zmiňovali nechceme.
Řekneme jen, že rezultát všeho jednání byl: mnoho vody. A přikročíme ke své
historii.
*
První noviny, jež vyšly v novém roce, přinesly mimo dlouhý referát o valné
hromadě abstinentů i následující lokálku :
Podivuhodné. Včera k ránu našla policejní hlídka v Xské ulici ležeti na zemi
slušně oděného opilého muže. Jata milosrdenstvím, ujala se ho a chtěla ho
dopraviti na komisařství. Ale opilec se zoufale bránil, takže bylo nutno
přivolati vozík s obecní truhlou, ve které byl konečně odklizen. Vzhledem k
tomu, že stalo se to na Silvestra, nebylo by na celé příhodě vlastně ani nic
podivuhodného, kdyby - krátce: v občanu namol zpitém agnoskován byl předseda
Prvního spolku abstinentů pan Václav Pejs, jehož plamennou řeč, pronesenou
na valné hromadě jmenované korporace, přinášíme na jiném místě. Protože se
pan Václav Pejs dopustil i urážky stráže a veřejného násilí (utrhl jednomu z
policistů knoflík od pláště), bude pohnán před soud.
*
Tato lokálka způsobila ve všem vzdělaném světě pravou revoluci. Nešťastný
pán vydán byl všanc všeobecnému posměchu. Noviny psaly o něm pod značkami:
Starý šíbal, Pokrytecký partyka, Vlk v ovčí kůži. Vypisovaly jeho pouť po
valné hromadě abstinentů. Mluvilo se o padesáti sklenicích piva, nečítaje v
to koňaky, punče atd. atd.
Faktum je, že když byl propuštěn na svobodu, zavřela před ním manželka dvéře
a jeho vlastnoruční děti naň pokřikovaly. Uštván vrátil se do vězení.
A k redaktoru, který ho navštívil, prohlásil, že se chce dočkati
spravedlnosti v kriminále.
„Jediné, co pravím, je: Jsem nevinen!“ dodal.
„A rvačka s policisty?“ namítal žurnalista.
„Byla spáchána v úplném opojení alkoholovém.“
„Nuže?“
„Jsem nevinen - pravím. Ostatní se dozví svět v přelíčení. Dnes řeknu jen,
že jsem obětí.“
„Alkoholu!“ zavtipkoval redaktor.
„Ano!“ řekl klidně pan Pejs. A dal se s redaktorem do rozhovoru o novém
pojednání „Alkohol-ďábel“, které ve vězení psal.
„Tomu si rozuměj, kdo můžeš,“ stálo v následujícím čísle žurnálu. „Násilí
spáchal dle vlastních slov v úplném opojení alkoholem, jest obětí alkoholu -
a jest úplně nevinen! Dle našeho mínění jest stižen poruchou mysli
(vyskytující se zhusta u silných pijanů), a sice „stihomamem“. Myslíme, že
bude osvobozen a internován v léčebném ústavě.
Tak se také všeobecně soudilo. Na členy abstinentního spolku hledělo se
veskrze jako na tajné alkoholiky a všeobecným míněním bylo, že už dávno tu
nebyl tak pěkný skandálek. Jenom advokát obviněného se usmíval. - „Pomalu,
pánové, pomalu,“ říkal. V následujících dnech se zjistilo, že zprávy o
hýření byly vymyšleny. Ale zbýval přece ještě fakt, že byl pan Pejs viděn,
jak se vedl pod pažím se starým Houžvičkou, pijanem z povolání. Oba se
značně motali. Tím se stala záležitost ještě spletitější. - Jak se stalo, že
president ligy protialkoholové vedl se ruku v ruce s prvním pijanem v městě?
Kde se president ligy tak nadrátoval, že nemohl stati na nohou?
„Celá aféra nabývá příchuti senzace,“ psaly noviny. „Jest jisto, že
rozluštění bude pamětihodné.
A konečně den před přelíčením se rozneslo, že pan Pejs vede za svědka své
nevinnosti samého Houžvičku.
„Zde dříme tajemství,“ psaly noviny. „Vše mlčí - mlčí státní návladní, mlčí
obhájce, mlčí i Houžvička, který až do soudního přelíčení nalézá se v
dobrovolné vazbě u advokáta páně Pejsova. Opakujeme: zde dříme tajemství.
Zítra odhalena bude rouška a pan Pejs - dle slov advokáta - vrácen lidské
společnosti.“
*
V předvečer soudu byly hospody plny. Lidé se hádali o tom, co se vlastně
stalo. Pronášeny nejšílenější domněnky. Na mnoha místech se lidé v hádce
porvali.
A druhého dne panovala u budovy soudní nebezpečná tlačenice.
Do soudní síně se arci dostaly jen nejvznešenější dámy města a za hrobového
ticha, rušeného jen šňupáním soudců, dán byl pokyn přivésti obžalovaného.
Pan Václav Pejs vešel za všeobecného pohnutí. Vešel vážně, důstojně. Velebný
klid ležel na jeho tváři a krok jeho byl pevný. Přibledlá barva tváří -
následky to utrpení - zvyšovala interesantnost chvíle.
Přelíčení začalo.
Odbyty generálie. Přečtena žaloba. „Obžalovaný, přiznáváte se?“
„Přiznávám se, slavný soude.“
„A čím vysvětlujete své jednání, nedůstojné občana ctícího zákon, ztělesněný
v osobách ho vykonávajících?“
„Byl jsem v absolutním opojení alkoholem, slavný soude. „Jinými slovy: byl
jste namol.“
(Slyšte! Slyšte! Pohnutí. Vřava. Obhájce prudce gestikuluje a cosi volá.
Předseda hrozí vyklizením soudní síně.)
„Pa-ne před-se-do! rrač-te vyss-lech-nou-ti pa-na Houž-vi-čku!“ Obhájce až
ochraptěl, jak ta slova křičel. Ale vzápětí rozhostilo se po sále ticho.
„Ať předstoupí,“ řekl předseda.
Obecenstvo přešlapovalo netrpělivě sem tam. „Teď to přijde!“ šeptaly si dámy
a do sálu vstoupil volaný pán. Rázem ovanul přítomné pronikavý odér
špiritusu.
„Otevřte okna,“ volal předseda. A několik dam omdlelo. Nastal poplach.
A tu povstal vážně pan Václav Pejs a zahovořil: „Po dvanácté hodině, když
skončena byla památná valná hromada naší ligy, jejímž presidentem mám tu
čest býti, ubíral jsem se domů. A tu setkal jsem se s tímto mužem, jenž
onemocněl prudkou otravou lihovou. Jsem odpůrcem alkoholu - ale jsem
humanista. Vzal jsem ho pod paží, hodlaje ho odvésti domů. Následující
historii znáte. Je krátká. Ve čtvrt na jednu jsem již spal na policejním
komisařství spánek spravedlivých. - Ano - spánek spravedlivých!“ řekl
povýšeným hlasem. „A nyní nechť slavný soud vynese rozsudek!“
Ale se slavným soudem se děly divné věci. –
„Jdou, oni jeden taškáři! Proč nám to neřekli hned?“ volal předseda, a
sejmuv čepici, schumlal ji a hodil ji rozpustile na obžalovaného. „Jdou, ať
jich nevidím!“
A státní návladní povstav prohlásil těžkomyslně, že odvolává žalobu, a
potácel se ven, tiskna šátek křečovitě na ústa.
Jen pan Houžvička, mžouraje vesele očkama, zachoval klid.
„Já bych prosil svědečné, milostpane,“ povídal usmívaje se.
Ale soudní sluha, otylý a červenonosý, popadl ho za šosy a vlekl ho ze
soudní síně.
|
Bylo to jedno z nejstrašnějších gymnasií v Čechách. Profesoři,
ředitel i katecheta byli lidé, kteří považovali žáky za nutné zlo,
za vyvrhele, za mladé ničemy, které třeba držet na uzdě, aby se z
nich nestali lotři.
Mladí veselí hoši, dívající se na svět s roztomilou nenuceností
svých let, byli drženi na uzdě jak se náleží, dle osvědčených metod
našich středních škol. Byly to oběžníky vydávané ředitelstvem
gymnasia, které v nich rozepisovalo se neustále o úpadku mravnosti,
nic nedovolovalo, všechno zakazovalo, odvolávalo se na disciplinární
řád.
Pak přišly hodiny náboženství, které způsobovaly hrůzu.
Katecheta a dr. bohosloví Huběnka řval do příšerného ticha školních
síní hrozné zvěsti o posmrtném životě, o znemravnělosti, o nelásce
ke sboru profesorskému, o mladých zkažených lidech, o úpadku mravů a
o všeobecné zvrhlosti.
Poté otevřely se v jedné třídě po druhé dvéře a vážně vstoupil
ředitel, přísný, šedivý, blýskající očima a hrozně zasmrkal do
velkého šátku u dveří.
Když zastrčil kapesník, zvolal: „Ó zkaženci, ó nemravové!“ A jal se
podobně jako katecheta klásti důraz na obsah oběžníku, sestavený
celým sborem profesorským. Poznovu zahřímal v jedné třídě po druhé o
úpadku mravnosti: „Ó hoši, víte dobře, co znamenal úpadek mravů v
starém Římě. Úplný rozklad římské říše. A tak i mezi vámi nastane
rozklad.“ To bylo to nejhroznější slovo, které vmetl do tváře
vyjeveným gymnasistům, zasmrkal po druhé hrozně a odešel provázen
katechetou do další třídy, zatím co třídní, který zaujímal při této
celé aféře ponuré mlčení a stále cosi zapisoval v třídní knize,
obrátil se za odcházejícími a pronesl v patrném pohnutí: „Ne, oni se
nepolepší, pane řediteli, lámu nad nimi hůl!“
Tentýž obrázek poskytovaly i ostatní třídy.
Profesoři, všude připravení na tuto návštěvu, tvářili se vážně a
měli v obličejích výraz indické bohyně smrti. A bylo to od počátku
totéž.
Přišel katecheta a zařval hrozným hlasem: „Doba milosrdenství,
vypršela, nastává doba zkázy!“
A gymnasisté, připraveni na tuto scénu právě došlým oběžníkem
ředitelstva, který jim před chvílí četl profesor, otřásli se hrůzou.
A znovu hovořil katecheta o Sodomě a Gomorhě, o neskonalém
milosrdenství božím, které má také své meze, o zkáze světa, o
čistých vzorech světců, znovu promluvil všude o rapidním klesnutí
mravnosti, úpadku mravů a nakonec, když slyšel na chodbě smrkání
ředitele, poznovu zvolal, že je konec doby slitování!
A opět otevřely se jako v jiných třídách dvéře, ředitel hlučně
zasmrkal na prahu a opět hovořil o úpadku mravů ve starém Římě a o
katastrofě, která po tom následovala.
Tak vystřídali všechny třídy až na septimu, kam zdráhal se jít
katecheta i ředitel. To byla právě ta nejhorší třída, která
způsobila takovou zvrhlost mravů v celém gymnasiu, že na městské
plovárně dávali školnímu inspektorovi Kalousovi, vládnímu radovi,
pasáky bez rozdílu tříd.
A přece přijel pan školní rada na inspekci.
Již delší dobu bylo pozorovat jakousi nemravnost mezi žáky gymnasia
a zdivočelost mravů. A přece četli ve kvartě Ovidia Nasona básně
popisující zlatý věk, a nepomohlo to. Mohli své duše vroucně
připjati k oněm větám, kde bylo psáno, jak bez hříchu žili. Oni však
raději vrhli se na nepravosti a zastrčili jednou třídnímu
profesorovi do zimníku jakési onuce. Ačkoliv houpali se na člunech
klasické vzdělanosti mezi moři Reků a Římanů, byli přistiženi přece
na řece, plynoucí tímto okresním městem, dva terciáni plující v
neckách odcizených ze dvorku domu profesora fysiky a botaniky. Necky
plynuly tiše za večera po řece. Pak proti nim vypluly z protějšího
břehu jiné necky, obsazené Peršany. Přirozeně, že Peršané byli také
terciány.
Nastala bitva u Salamíny, jakou nečtli ani v krásných dílech
Cornelia Nepota. Zmítáním oněch válečných necek na straně Řeků,
ačkoliv to bylo proti historické pravdě, uvolnila se zátka, která má
sloužit za normálních poměrů na souši, aby voda z nich vytékala. Zde
nastal pravý opak. Necky klesly ke dnu. Poněvadž však necky náležely
členu sboru profesorského, považováno to za nejkrajnější přestoupení
disciplinárního řádu, ačkoliv v ministerstvu vyučování dosud
nevypracovali zákaz používání necek pánů profesorů za plavidlo. Dva
z viníků byli vyloučeni z ústavu a dva se utopili, což bylo jejich
štěstí, neboť by byli dostali nezákonnou známku z mravů, jak řekl
pan katecheta, a byli by také vyloučeni z gymnasia.
Vyloučení z gymnasia jest trest, který stále hrozil nade všemi v
této ponuré školní budově.
Jednoho dne byl vyloučen kvintán Mřenko, který přes výslovný zákaz
ředitelstva zúčastnil se kopané. Ředitel totiž stal se horlivým
nepřítelem volného pohybu mládeže, poněvadž trpěl vleklým
revmatismem. Předepsané hry snažil se omezovat, konečně dovolil jen
to, že se smí koupat gymnasisti na plovárně tohoto okresního města.
Zákaz přivodil hlavně pan katecheta, který prohlásil, že koupat se
mimo obvod města jest na úkor mravnosti žactva.
A tu stal se onen hrozný případ, ve kterém dostal pan školní
inspektor tolik pasáků ve vodě.
Myslím, že každému jest znám význam „pasáka“ ve vodě. Jest to
nevinná zábava, záležející v potopování spolukoupajících do vody.
Obětí této zábavy stal se pan školní inspektor a vládní rada, když
přijel na inspekci.
Bylo sobotní odpůldne, kdy studenti gymnasia vypravili se na
plovárnu, aby se osvěžili.
Skončena celotýdenní muka algebry, latiny, řečtiny, geometrie a jiná
a jiná, kdy v dusných jizbách učí se studenti pod hrůzou
nedostatečného prospěchu připravovat se na život skloňováním řeckých
a latinských slovíček.
Zato však voda v řece po celém týdnu spláchla z nich vědomí otrocké
závislosti od soustavy učební.
Skákali do vody, primáni, sekundáni, terciáni, kvartáni, dále z
vyššího gymnasia, veselí, šťastní. Skákali z žebříku, smáli se
rozkoší v chladných proudech čisté vody.
A nad nimi slunce vysoko v modru oblohy a kolem stromy, zeleň lesů,
naproti luka. Pak přišel na plovárnu nějaký neznámý pán, svlékl se a
za funění vlezl do vody.
Kolem něho právě sextán Šetelík skočil do řeky.
Voda se zpěnila, vysoko stříkla a neznámý pán počal volat:
„Nezvedenci, co to činíte, co to pášete!“
Bum! Kvartán Matucha skočil před něho po hlavě do vody.
„Ach, co to děláte, zlomyslníci?“ počal volat zuřivě, „ven z vody,
marš, všichni ven!“ Všeobecný smích mu byl odpovědí.
„Co si přejete?“ pravil k němu oktaván Smrčka. „Ven z vody, běžte se
učit, ničemové, buďte rádi, že máte volné chvíle, kdy můžete doma
pilně...“ Nedořekl. Pod vodou mu někdo podrazil nohu, a již potápěl
se chytaje se ve vodě. Zvedl se a vykřikl, kuckaje se vodou:
„Nešťastníci, já jsem vládní rada. Marš, ven, všichni z vody, ven,
holomci!“
Co jim bylo do vládního rady. Ve vodě byl jim roven. Sotva to
dořekl, někdo vládního radu podplaval. Zakuckal se a vyřítil na
povrch. A vtom ho zezadu převrátili a dali mu nového pasáka.
„Nešťastníci,“ podařilo se mu vykřiknout, „já jsem školní inspektor,
počkejte v pondělí!“
Sotva to dořekl, odplavali pod vodou od něho primáni, sekundáni,
terciáni, kvartáni i z vyššího gymnasia s neuvěřitelnou rychlostí na
všechny strany a počali vnikat do kabin plovárny a oblékat se
bleskurychle. Zatím snažil se jednotlivce pan školní inspektor
zachytit. Ploval mocným tempem k plovárně, volaje neustále: „Já jsem
školní inspektor, počkejte v pondělí.“
Konečně dostihl sekundána Špirka, který neuměl dobře plavat a hrabal
se ve vodě před školním inspektorem jako opilý námořník spadlý z
paluby do moře a pronásledovaný žralokem.
Pan vládní rada a školní inspektor Kalous doplaval k němu, přitáhl
ho za nohu a jal se nyní vléci ho za plavky vedle sebe. Ubožák
prosil, aby ho neutopil, takový strach vznikl v duši jeho z
představy rozčileného školního inspektora. Byl však vlečen dál, až
konečně mohl jít v mělké vodě. Na cestě k šatnám přiznal s pláčem
všechno. Viníci jsou ze všech tříd, pozná je. Chodí se sem koupat.
„Oh,“ řekl hrozným hlasem školní inspektor, „v pondělí si tě
odpůldne zavolám a budu chodit s tebou po třídách. Však je poznám
též. Půl třídy bude vyloučeno!“
Hned odebral se do ředitelny přímo z plovárny, v neděli objevil se v
kostele, pak odešel do vinárny, a od té doby v pondělí, kdy
přečítali po třídách oběžník a kdy chodil ředitel s katechetou
hlásat o nemravném chování, nebylo ho více vidět. Lidé viděli
popsaného neznámého pána jít do předměstí Žabáku, kde jsou dva
vykřičené domy, ale kudy jde také silnice k blízké čarokrásné
zřícenině uprostřed lesa, což poslední rozhodovalo v domněnkách o
cestě pana vládního rady a školního inspektora.
Podivným řízením osudu objevil se pan katecheta toho dne v noci v
předměstí Žabáku a vstoupil k Pichům do domku se zelenými okenicemi.
Byla to ta druhá místnost pro honoraci.
Ku svému zděšení spatřil na pohovce vedle jedné slečny z Německa
sedět školního inspektora.
Školní inspektor zvedl opilé oči k němu. Pan katecheta neztratil
však duchapřítomnost a řekl: „Odpusťte, přicházím se vás pozeptat,
co uděláme s těmi uličníky.“
„Vyloučíme některého nemravu,“ rozkřikl se vládní rada.
„Pak jsem spokojen,“ řekl katecheta, a obraceje se k „madame“, něco
jí zašeptal.
Za chvíli přišla Mína v rozkošném empiru. Ačkoliv ho to uspokojilo,
přece zůstal důsledným.
Na přímluvu vládního rady postaral se o vyloučení sextána Šetelíka,
který skočil před ním do řeky, a oktavána Smrčky, který se ho tázal,
čeho si přeje.
Tak skončilo dobrodružství vládního rady a školního inspektora.
|
Byl kdysi pronesen názor, že je málo vpravdě dobrých lidí na tom božím
světě. Jiní opět tvrdili, že dobří lidé vymírají a že snad vůbec již ani
nejsou. Tento paušální názor je mylný, neboť všude, díváme-li se bedlivě,
nalezneme kolem sebe mnoho takových dobráků, posuzujeme-li je spravedlivě.
Bude se nám zdát zprvu jejich počínání bláhové, ale pak při správném
posouzení jejich činů zjeví se nám jich zlaté srdce v plné kráse. Vystoupí v
klamu a šalbě života v nejkrásnějších barvách, zazáří jako meteor a zapadnou
navždy do věčnosti. A tak zazářil a zapadl i pan Alexius.
Čtenářům denních časopisů utkvěla snad ještě v paměti kdysi před lety
otištěná lokálka: „Včera v neděli způsobil velkou výtržnost soukromník Petr
Alexius, který při tlačenici u pokladny státní dráhy před odjezdem
odpoledního zábavního vlaku spílal obecenstvu, tlačícímu se u pokladny.
Uklidnil se teprve při svém zatčení.“
Zpráva ta zdá se vy lícovat nám pana Alexia jako výtržníka, a přece jednal
pan Alexius v intencích své šlechetné mysli. Zpozoroval tenkrát, že
jednotlivci, kteří přišli později, snaží se získat různými štulci výhodnější
místo u pokladny před těmi, kteří byli tu již dřív.
Napomínal zprvu vlídně ten velký příval, ale když jeden prostý muž počal se
tlačit kupředu volaje: „Udělejte místo, já jsem nádražní inspektor!“, tu již
to nesnesla jeho šlechetná mysl.
Chytil ho za límec a počal křičet: „Vy nejste žádný nádražní inspektor, vy
jste podvodník!“ A mohutným hlasem počal hřímat do davu zápasícího klamem i
tělesnou silou o nespravedlivá místa u pokladny: „Hle, vy všichni, jak jste
tu, jste darebáci. Jeden druhého chcete oklamat. Třeba, byste žili
spravedlivě a snášeli se vespolek, a to vám říkám já, poněvadž jsem dobrý
člověk.“
Tenkrát poprvé vítězně a hrdě zaznělo z jeho úst slovo dobrý člověk, ale
nenašlo ohlasu v tom vzpurném davu. Ani sám nevěděl, jak náhlou vlnou byl
bezděčně přiražen až k oknu pokladny, jak promáčkl hlavou okno. Jeho hlava
zůstala v úřední místnosti nádražní pokladny a on řekl vyděšenému
pokladníkovi: „Odpusťte, za těchto okolností nejedu nikam, neboť neprávem
ocitl jsem se až zde. Na mně ještě není řada.“
Pak ho dva strážníci tahali zpět a za potupných nadávek obecenstva odváděli
na komisařství. „Jsem opravdu dobrý člověk,“ křičel pan Alexius na zástup,
který ho se zájmem provázel.
To byl jakýsi počátek jeho blahodárné činnosti a jeho skvělého zápasu za
právo a spravedlnost.
Brzy naskytla se mu příležitost zakročit poznovu ve prospěch svého bližního.
Bydlil na bytě u jednoho mistra slévárny. Muž ten měl dva pokoje a kuchyň.
Kdykoliv si na tu událost vzpomínal, vykládal pan Alexius, že by o to
nebylo, že měl ten jeho bytný dva pokoje a kuchyň. Ale měl hezkou mladou
ženu. Kromě něho bydlil tam ještě jeden rukavičkář. Pan Alexius jednoho dne
zpozoroval, že asi je mezi mladou manželkou a rukavičkářem nějaký podezřelý
poměr. Až jednoho dne náhodou, ale spíše schválně uviděl rukavičkáře, jak
hubičkuje manželku jejich bytného. Pan Alexius nespal celou noc a v jeho
šlechetné duši uzrál dobrý úmysl, že bude třeba zakročit a sdělit mistru ze
slévárny úplnou pravdu.
Sedl ke stolu a napsal mu tedy anonymní dopis: „Vážený pane! Musím vám
sdělit, že vás vaše paní manželka podvádí s vaším nájemníkem.“ Psaní odeslal
a očekával vývin událostí. Odpůldne příštího dne přinesla mu právě jeho
bytná svačinu, když vrazil do pokoje mistr ze slévárny.
Pan Alexius se pamatuje jen tolik, že slyšel slova: „Vzdej se, padouchu! a
že se na něho mistr vrhl s revolverem. Pak že ho táhl ke dveřím a že ho
hodil na schody se slovy:
„Já ti dám chodit za mou ženou.“ Dlouho vrtalo hlavou panu Alexiusovi, jak
se to mohlo zběhnout, a teprve po letech, kdy zakročilo jeho dobré,
šlechetné srdce tolikrát pro právo, si vzpomněl, že zapomněl tenkrát připsat
toho rukavičkáře, že měl napsat „s rukavičkářem“, a nejen „s vaším
nájemníkem“.
Událost ta neochladila nikterak zájem jeho o rychlá zakročení, kde
promluvilo jeho dobré srdce.
Nedlouho po této události šel Perlovou ulicí a spatřil tam chudě oděnou ženu
u jedněch vrat, mající na ruce malé dítě. „Bude to asi nějaká žebrácká,“
pomyslil si, „hle, má děťátko na ruce, zde se děje nějaký podvod. Věc není
sama sebou. Děťátko pláče, jistěže ho ta žena štípe, aby pláčem děcka
klamala soucit mimojdoucích.“
Vzdychl a máchl rukou, jako by chtěl říci: „Nemohu si pomoci,“ a přikročil k
ženě. „Paní,“ řekl přísně, „vy to dítě štípete.“
Žena postavila dítě na zem. „Jděte svou cestou, vy jste patrně přebral.“
„Paní,“ řekl ledově pan Alexius, „ty věci znám, žebráte a štípete dítě, aby
plakalo. Nemám pravdu?“ dodal, obraceje se k muži, který přišel z druhé
strany ulice, „taková krkavčí matka.“
„Myslím,“ pravil klidně tázaný, „že jste namol. Půjdete se mnou, já jsem
civilní strážník a ta paní je má manželka.“
Na komisařství zjistil policejní lékař, že je pan Alexius úplně střízlivý, a
tu poprvé použil on slova, že jednal bona fide, v zájmu pravdy. Neboť on
jest dobrý člověk.
Jednou jel elektrickou tramvají, a když průvodčí přišel do vozu s lístky, tu
pan Alexius zpozoroval, že pán, který sedí vedle něho, s velkým nervózním
chvatem otočil svou legitimaci s fotografií a rychle ji uschoval v náprsní
kapse.
„Vida,“ pomyslil si, zahlédnuv zběžně fotografii, „jaké podvody dějí se na
tom božím světě. Tak se mně zdá, že to není jeho fotografie. Na fotografii,
kterou ten pán ukázal, není kozí brada a ten pán má přece kozí bradu.
Hle,“ přemýšlí dál pan Alexius, „tak už lidstvo dozrálo v ničemnosti. Zcela
veřejně páší se podvody a jede se na cizí legitimaci.
Pane,“ zaklepal odhodlaně svému sousedovi na kolena, „drzé čelo lepší než
poplužní dvůr.“ „Jak to myslíte?“ pravil pán udiveně.
„Myslím to tak, že ta fotografie ve vaší legitimaci není vaše, zkrátka že
jedete na cizí lístek permanentní. - Pane konduktore,“ volal přes celý vůz
na průvodčího, „ten pán nemá kozí bradu na fotografii, dejte si na něho
pozor.“ Ukázalo se, že pán s kozí bradou je jeden člen správní rady elek-trických
podniků, a zneuznán opouštěl opět pan Alexius nejbližší policejní
komisařství. „Víte,“ řekl ve dveřích policejní stráži, „já jsem doopravdy
dobrý člověk, podnikám vše bona fide, ve jménu práva a spravedlnosti a ve
jménu pravdy.“
Dnes dobrý člověk pan Alexius spí svůj věčný sen na hřbitůvku dobřanského
blázince, kam se dostal, když dal předvést na celní úřad v Podmoklech
jednoho neobyčejně tlustého Sasíka, který jel se léčit z otylosti do
Karlových Varů. Domníval se, že prý pod vestou pašuje drahocenné krajky.
Dodalo mu též, že jsa v pozorování na klinice psal slavnému
místodržitelství, že je dobrý člověk.
Tak zapadl a zanikl tento šlechetný muž a v jeho rodné obci jsou v jeho
osobních výkazech čisté stránky, až na poznámku, že kdysi byl odsouzen pro
urážku na cti k osmačtyřiceti hodinám, když řekl někomu: „Vy jeden hadrníku.“
Jsem přesvědčen, že tak řekl bona fide, v zájmu pravdy, ale nepodařilo se
mně vypátrat, při jaké příležitosti se to stalo.
|
Dobrý voják Švejk
Zajímavé příhody
poctivého vojína
I
Švejk stojí proti Itálii
Švejk
šel na vojnu se srdcem veselým. Jednalo se mu o to, aby užil na vojně
nějakou legraci, a podařilo se mu uvést v úžas celou posádku v Tridentu
i s hlavním velitelem. Švejk byl stále usměvavý, líbezný ve svém
chování, a proto snad byl také stále zavřen.
A když
vyšel z vězení, s úsměvem odpovídal na všechny otázky, s naprostým
klidem opět šel se dát zavřít, spokojen ve svém nitru, že před ním mají
strach všichni důstojníci celé posádky v Tridentu. Ne strach pro jeho
hrubost, naopak strach z jeho uctivých odpovědí, z jeho uctivého
počínání a laskavých přátelských úsměvů, z nichž jim bylo úzko.
Přijde
inspekce do světnice, usměvavý Švejk sedí na kavalci a zdvořile zdraví:
"Pochválen buď Pán Ježíš Kristus, poslušně prosím."
Důstojník Walk zaskřípal zuby při pohledu na
upřímný přátelský úsměv Švejkův a byl by mu s chutí rád opravil na hlavě
čepici, aby mu seděla podle předpisu, ale teplý a vřelý pohled Švejkův
zdržel ho ode všech projevů.
Do
světnice vstoupil major Teller. Důstojník Walk přísně změřil mužstvo
stojící u kavalců a řekl:
"Vy, Švejk, přineste sem kvér!"
Švejk plní svědomitě rozkaz a přináší místo
ručnice tele. Major Teller dívá se vztekle na líbezné nevinné rysy v
tváři Švejkově a spustí: "Vy nevědět, co je to kvér?"
"Poslušně prosím, nevím." Už ho vedou do kanceláře.
Přínášejí sem ručnici a strkají mu ji pod nos:
"Co je tohle, jak se to jmenuje?" - "Poslušně
hlásím, že nevím."
"To je
kvér!" - "Poslušně hlásím, že tomu nevěřím." Je zavřen a profous
považuje za svou povínnost říci mu, že je osel. Mužstvo jde na těžké
cvíčení do hor, ale Švejk klidně a usměvavě sedí za mřížemi.
Poněvadž s ním nemohli nic pořídit, udělali z
něho sluhu jednoročních dobrovolníků, pomáhal při obědě a při večeři v
kasině.
Roznesl příbory, jídla, pivo a víno, skromně posadil se li dveří,
kouřil cigaretu a občas pronesl:
"Poslušně prosím, páni, že pan důstojník Walk je hodný pán, až moc hodný
pán," a usměvavě vypouštěl do vzduchu kouř cigarety.
Přišla
opět inspekce do kasina a nějaký nový důstojník měl to neštěstí, že
otázal se u dveří skromně stojícího Švejka, ku které kumpanii patří.
"Poslušně hlásím, že prosím nevím." - "Himlsakra, který regiment zde
leží?" - "Poslušně hlásím, že prosím nevím." - "Člověče, jak se jmenuje
město se zdejší posádkou?" - "Poslušně hlásím, že prosím nevím." - "Tak
člověče, jak jste se sem dostal?"
S
líbezným úsměvem, dívaje se mile a neobyčejně příjemně na důstojníka, pravíl Švejk:
"Poslušně hlásím, že j sem se narodil, pak jsem chodil do školy. Nato
jsem se učil truhlářem a také vyučil, potom mne přivedli do jedné
hospody a tam jsem se musel svléknout do naha. Pak pro mne za pár měsíců
přišli četníci a odvedli mne do kasáren. V kasárnách mne prohlídli a
řekli: ,Člověče, vy jste se opozdilo tři neděle s nastoupením vojenské
služby, to vás zavřem.' Optal jsem se jich proč, když jsem nechtěl jít
na vojnu, že ani nevím, co to je voják. Přesto mne zavřeli, pak mne
vsadili do vlaku a vozili sem tam, až jsme přišli sem. Nikoho jsem se
neptal, co je to za regiment, co za kumpanii, co za město, abych nikoho
neurazil, a hned při první execírce mne zavřeli, poněvadž
jsem si v řadě zapálil cigaretu, ačkoliv nevím proč. Pak mne zavírali,
kde jsem se objevil, tu že jsem ztratil bajonet, pak že bych byl málem
zastřelil pana obršta na střelnici, až konečně sloužím pánům
jednoročním dobrovolníkům."
Dětský, jasný pohled vrhl dobrý voják Švejk na důstojníka, který
nevěděl, má-li se smát či zlobit.
Přiblížil se Štědrý večer. Jednoroční dobrovolníci vystrojili si v kasině stromeček a po večeři pan obršt měl dojemnou řeč, že se Kristus
narodil, jak všichni vědí, a že má radost z pořádných vojáků a že
pořádný voják sám musí mít radost nad sebou ...
A tu v tento slavnostní proslov zapadlo vroucí:
"Bajó! Už je tomu tak!"
Pronesl to se zářící tváří dobrý voják Švejk,
stojící nepozorovaně mezi jednoročními dobrovolníky.
"Sie
Einjahriger," zařval pan obršt, "kdopak to vykřik?" Z řady jednoročních
dobrovolníků vystoupil Švejk a zadíval se usměvavě na pana obršta:
"Poslušně hlásím, já tady sloužím pánům
jednoročním dobrovolníkům a mně se moc líbilo, co ráčili promluvít. Ono
jim to šlo tak od srdce!"
Když v Tridentě svolávaly zvony na půlnoční,
seděl už dobrý voják Švejk přes hodinu v base.
Tentokrát byl zavřen hezky dlouho a pak mu opět
opásali bajonet a přidělili ho k oddělení strojních pušek.
Bylo velké cvičení na italských hranicích a
dobrý voják Švejk táhl za armádou.
Před výpravou slyšel výklady kadeta: "Myslete
si, že Itálie nám vypověděla válku a že táhneme na Taliány."
"Dobře, tedy potáhnem!" zvolal Švejk, začež dostal šest dní.
Po
vypršení trestu byl vypraven s třemi jinými vězni a s jedním kaprálem za
svým oddělením strojních pušek. Zprvu táhli údolím, pak na koni do hor a
tu, jak se dalo čekat, Švejk se ztratil v hustém lese na italských
hranicích.
Prodíral se křovinami, marně pátraje po svých
druzích, až šťastně v plné zbroji překročil italské hranice.
A tam
se dobrý voják Švejk vyznamenal. Oddělení strojních pušek z Milána
konalo právě cvičení na rakouských hranicích a jeden mezek se strojní
puškou a osmi vojáky dostal se na planinu, po které se pátravě rozhlížel
dobrý voják Švejk.
Italští vojáci v bezpečném klidu zalezli do
houští a spali, mezek se strojní puškou pásl se vážně a vzdaloval se od
svého oddělení, až přišel k místu, kde Švejk díval se s úsměvem na
nepřítele.
Dobrý
voják Švejk vzal mezka za uzdu a s italskou stroj ni puškou na italském
mezku vrátil se do Rakouska.
Sestupoval z horského úbočí nazpět, odkud
přišel, pak se ještě půl dne s mezkem potloukal v nějakém lese, až
konečně večer spatřil rakouský tábor.
Stráž ho nechtěla pustit, poněvadž neznal heslo
dne, přiběhl důstojník, a tu Švejk s úsměvem postavil se do vojenské
pozice a zasalutovav hlásil: "Poslušně hlásím, pane lajtnant, že jsem
sebral Taliánům mezka se strojní puškou!"
Pak odvezli dobrého vojáka Švejka do
garnizóny, ale my víme, jak vypadá nejnovější model italské strojní
pušky.
|
II
Dobrý voják Švejk
opatřuje mešní víno
Apoštolský polní vikář dr. Koloman Belopotoczky,
biskup tricalský, jmenoval vojenským knězem posádky v Tridentě
Augustina Kleinschrodta. Mezi obyčejným duchovním, knězem civilistou a
duchovním vojenským jest velký rozdíl. V posledním spojeno jest
dokonale náboženství s vojákem, dvě naprosto odlišné kasty sestaveny
dohromady a rozdíly mezi oběma druhy duchovenstva jsou takové jako mezi nadporučíkem dragounským, který vyučuje ve
vojenské akademii jizdě, a mezi majitelem hipodromu.
Vojenský duchovní jest placen státem, jest to
vojenský úředník v určité hodnostní třídě, má právo nosit šavli a právo
souboje. Duchovní civilista dostává sice též odměnu od státu, ale musí
se snažit i z věřících získat nějaké peníze, aby mohl být pohodlně živ.
Voják nemusí pozdravit obyčejného kněze, ale
musí vzdát vojenskému knězi patřičnou úctu, jinak je zavřen. Bůh má tedy
zde dvojí zástupce, civilní a vojenské.
Civilní musí se starat o politickou agitaci,
vojenští pak zpovídají vojáky a zavírají je, což zajisté vše měl
Hospodin již tenkrát v úmyslu, když stvořil tuto hříšnou zemi a když
později stvořil i Augustina Kleinschrodta.
Když se tento důstojný pán valil ulicemi
Tridentu, vypadal z dálky jako kometa, kterou chce rozhněvaný bůh
trestat toto nešťastné město.
Byl strašný ve své velebnosti a šla o něm
pověst, že již měl v Uhrách tři souboje, v nichž usekal nosy svým
protivníkům z důstojnického kasina, kteří byli příliš vIažni ve víře.
Zmenšiv tak objemově nevěru, byl přesazen do
Tridentu v té době, kdy dobrý voják Švejk opustil garnizónní vězení a
vrátil se ku své kumpanii, aby pokračoval v hájení vlasti.
Duchovní otec vojenské posádky v Tridentu
hledal té doby nového sluhu a šel si jej osobně vybrat mezi mužstvem
posádky.
Ký div, že když procházel světnicemi, padl jeho
zrak na dobromyslnou tvář vojáka Švejka a že poklepal mu na rameno a
řekl: "Půjdeš se mnou!" Dobrý voják Švejk počal se omlouvat, že nic
nevyvedl, ale kaprál jej strčil a vedl do kanceláře.
V kanceláři po dlouhém omlouvání vyjádřil se
poddůstojník k vojenskému knězi, že dobrý voják Švejk "ist ein Mistvieh",
ale důstojný Kleinschrodt ho přerušil: "Ein Mistvieh kann doch gutes
Herzhaben," k čemuž dobrý voják Švejk pokorně kýval
hlavou. Jeho usměvavá tvář s upřímnýma očima kulatila se v koutku a
duchovní vojenský pastýř při pohledu na tu dobráckou hlavu nechtěl vidět
ani rejstřík trestů dobrého vojáka Švejka.
Od té chvíle nastal pro Švejka blažený život.
Pil tajně mešní víno a svému představenému čistil tak hezky koně, že
kdysi pochválil ho důstojný kněz Kleinschrodt.
"Poslušně hlásím", ozval se dobrý voják Švejk,
"že dělám vše možné, aby byl tak pěknej jako voni."
Pak přišly velké dny vojenského polního tábora
u Castel-Nuovo, kdy měla být sloužena polní mše.
Augustin Kleinschrodt užíval k církevním
účelům jen mešního vína dolnorakouského z Vöslavy. Italského vína
nemohl ani cítit, a tak se stalo, když zásoba docházela, že zavolal k
sobě dobrého vojáka Švejka a jemu řekl: "Zítra ráno půjdeš do města pro
víno z Dolních Rakous z Vöslavy. V kanceláři dostaneš peníze a přineseš
osmilitrový soudek. Vrátit se hned! Tedy pamatuj, z Vöslavy v Dolních Rakousích. Abtreten!"
Dostal druhého dne dvacet korun, aby pak při
návratu hlídka nebránila mu vstup do tábora, byl mu vyhotoven průkaz: "V
úřední povinnosti pro víno."
Dobrý voják Švejk odešel do města, svědomitě
opakoval si přes celé město "Vöslau - Nieder Osterreich" a totéž hlásil
i na stanici a za tři čtvrti hodiny nato jel spokojeně vlakem do Dolních
Rakous.
Toho dne důstojný průběh polní mše rušilo jen
trpké italské víno v konvici.
Kvečeru nabýval Augustin Kleinschrodt
přesvědčení, že dobrý voják Švejk je holomek, který asi někde pije a
zapomíná na své vojenské povinnosti.
Láteření Augustina Kleinschrodta bylo slyšet v
celém táboře a neslo se až k alpským velikánům, splývalo do údolí Adiže
k Meranu, kudy před několika hodinami s úsměvem spokojenosti a s
blahým vědomím řádného plnění povinnosti ujížděl dobrý
voják Švejk.
Jel údolím, projížděl tunely a na každé stanici
ptal se suše: "Vöslau, Nieder Osterreich?"
Konečně dobromyslnou tvář vojáka Švejka
uvidělo nádraží ve Vöslavě a dobrý voják Švejk ukázal nějakému muži v
úřední čepici vojenský úřední průkaz: "V úřední povinnosti pro víno."
Líbezně se usmívaje tázal se, kde jsou zde
kasárna.
Muž s čepicí ptal se ho po maršrútě. Dobrý
voják Švejk prohlásil, že neví, co je to maršrúta.
Pak přišli ještě dva mužové s čepicemi a jali
se Švejkovi vykládat, že nejbližší kasárna jsou v Korneuburgu.
Dobrý voják Švejk koupil si tedy lístek do
Korneuburgu a jel dál.
V Korneuburgu je železniční pluk a v kasárnách
se velice divili, když v noci objevil se dobrý voják Švejk ve vratech
kasáren a ukazoval vrátní hlídce svůj průkaz: "V úřední povinnosti pro
víno."
"Necháme to až na ráno," řekla hlídka, "pan
inspekční důstojník právě usnul."
Dobrý voják Švejk lehl si na kavalec s blahým
vědomím, že dělá pro stát, co může, a usnul spokojeně.
Ráno vedli ho do kanceláře skladišť. Tam
účetnímu poddůstojníkovi ukázal svůj průvodní list:
"V úřední povinnosti pro víno", průkaz s
razítkem Feldlager - Castel-Nuovo-RGT 102 Bat 3. a podpisem důstojníka
ode dne.
Vyjevený poddůstojník vedl ho do plukovní
kanceláře, kde byl podroben plukovníkem výslechu.
"Poslušně hlásím," řekl dobrý voják Švejk,
"přijel jsem z nařízení důstojného kuráta Augustina Kleinschrodta z
Tridentu. Mám přivézt osmilitrový soudek mešního vína z Vöslavy."
Nastala velká porada. Jeho dobromyslná prostá
tvář, upřímné vojenské chování a jeho průvodní list:
"V úřední povinnosti pro víno" s řádně ověřeným razítkem a podpisem, to vše činilo co
nepříznivější dojem a celou záležitost ještě spletitější.
Konala se velká debata a byl vysloven názor, že
se asi důstojný kurát Augustin Kleinschrodt zbláznil a že nezbývá nic
jiného než poslat dobrého vojáka Švejka maršrútou nazpátek.
Poddůstojník hotovil tedy pro Švejka maršrútu.
Byl to hodný člověk a nezáleželo mu na nějakém
kilometru. I vypsal mu cestu přes Vídeň, Štýrský Hradec, Záhřeb,
Terst, Trident. Cestu mu vypočítal na dva dny. Dali mu do kapsy 1,60 K,
poddůstojník mu koupil lístek a kuchař dal mu ze soucitu do náručí tři
bochníčky komisárku.
Zatím chodil po ležení u Castel-Nuovo polní
kurát Augustin Kleinschrodt, skřípal zuby a neříkal nic než: "Chytit,
svázat, zastřelit!"
Dobrého vojáka Švejka vedli v patrnosti jako
dezertéra, a jaké bylo překvapení, když čtvrtého dne v noci objevil se u
vchodu do polního ležení dobrý voják Švejk a s úsměvem podával hlídce
svou maršrútu z Korneuburgu a svůj průkaz z tábora:
"V úřední povinnosti pro vino".
Hned se ho chopili a k jeho úžasu dali mu
řetízky a vedli do baráku, kde ho zavřeli.
Ráno vedli ho do města do kasáren.
Současně přišel přípis od železničního pluku z
Korneuburgu, ve kterém se dotazuje plukovník, proč důstojný kurát
Augustin Kleinschrodt poslal do Korneuburgu vojáka Švejka pro mešní víno
z Vöslavy.
Konána byla po výslechu vojáka Švejka, který
pověděl upřímně s blaženým úsměvem, jak se vše stalo, velká porada a
důstojný kurát Augustin Kleinschrodt šel navštívit dobrého vojáka Švejka
do vězení.
"Uděláš nejlépe, ty dobytku Švejku, když se dáš
superarbitrovat, abychom měli od tebe pokoj."
A tu dobrý voják Švejk řekl, dívaje se upřímně
na polního kuráta: "Poslušně hlásím, že budu sloužit císaři pánu až do
posledního vzdechu!"
|
III
Superarbitrační řízení s dobrým vojákem
Švejkem
V každé armádě jsou darebáci, kteří nechtí
sloužit. Těm milejší je, když se z nich stanou praobyčejní civilní
mameluci. Tito prohnaní chlapíci stěžují si, že mají například srdeční
vadu, ačkoliv mají třeba jen zánět slepého střeva, jak se při pitvě
dokáže. Takovým a podobným způsobem chtí se zprostit své vojenské
povinnosti. Ale běda jim! Je zde ještě superarbitrační řízení, které
jim sakramentsky zatne žílu. Chlapík stěžuje si, že je "platfus".
Vojenský lékař předepíše mu Glauberovu sůl a klystýr a "platfus neplatfus" běhá, jako by mu hlavu zapálil, a ráno ho zavrou.
Jiný lotr stěžuje si, že má raka v žaludku.
Položí ho na operační stůl a řeknou mu: "Při plném vědomí otevřít
žaludek." Než to dořeknou, je po rakovině a zázračně uzdravený putuje do
basy.
Superarbitrační řízení je dobrodiním pro
armádu. Nebýt toho, každý druhý branec by se cítil nemocným a
neschopným nosit tele.
Superarbitrace jest slovo původu latinského.
Super = nad, arbitrare = zkoumati, pozorovati.
Superarbitrace tedy "nadzkoumání".
Dobře to řekl jeden štábní lékař: "Kdykoliv
prohlížím maroda, činím tak z přesvědčení, že se nemá mluvit o ,superarbitrare,
nadzkoumání', nýbrž o ,superdubitare, nadpochybování', že takový marod
je nade vši pochybnosti zdráv jako ryba. Z toho principu také vycházím.
Předpisuji chinin a dietu. Za tři dny proboha prosí, abych je pustil z
nemocnice. A když mezitím umře takový simulant, učiní tak naschvál, aby
nás dopálil a nemusel si ten podvod odsedět. Tedy ,superdubitare', a ne
,superarbitrare'. Pochybovati o každém do jeho posledního vzdechu."
Když tedy dobrého vojáka Švejka chtěli
superarbitrovat, záviděly mu to všechny kumpanie.
Vězeňský profous, přinášeje mu oběd do vězení, řekl k němu: "Ty holomku, máš
štěstí. Půjdeš z
vojny domů, budeš superarbitrovanej jako jedna fiala."
Ale dobrý voják Švejk řekl mu totéž co
důstojnému kurátovi Augustinu Kleinschrodtovi: "Poslušně hlásím, že
to, prosím, nejde. Jsem zdráv jako ryba a chci sloužit císaři pánu do
posledního vzdechu."
S blaženým úsměvem lehl si na kavalec. Profous
hlásil toto vyjádření Švejkovo důstojníku ode dne, Müllerovi.
Müller zaskřípal zuby: "Lumpa naučíme,"
zvolal, "aby si nemyslil, že může zůstat na vojně; musí přinejmenším
dostat skvrnitý tyfus, i kdyby se z toho zbláznil."
Mezitím dobrý voják Švejk vykládal zavřenému
soudruhu z kumpanie: "Já budu sloužit císaři pánu do posledního
vzdechu. Když už jsem zde, tak zde zůstanu. Když jsem voják, tak musím
sloužit císaři pánu a nikdo mne nesmí z vojny vyhnat, ani kdyby přišel
pan jenerál a kopnul mne do zadnice a vyhodil z kasáren. Vrátil bych se
k němu a řekl: ,Poslušně hlásím, pane jenerál, že chci sloužit císaři
pánu do posledního vzdechu a že se vracím ke kumpanii.' A kdyby mne
nechtěli tady, dám se k maríně, abych aspoň na moři sloužil císaři pánu.
A kdyby ani tam mne nechtěli a pan admirál i tam mne kop do zadnice,
budu císaři pánu sloužit ve vzduchu."
V celých kasárnách panovalo však upřímné
mínění, že dobrého vojáka Švejka vyženou z vojny! Dne 3. června přišli
pro něho s nosítky do vězení, po zuřivém odporu přivázali jej řemenem k
nosí tkám a odnesli do garnizánní nemocnice. Kudy ho nesli, ozývalo se z
nosítek jeho vlastenecké heslo: "Vojáci, nedejte mne, já chci dál
sloužit císaři pánu!"
Dali ho na oddělení pro těžce nemocné a štábní
lékař Jansa ho zběžně prohlédl: "Máš zvětšená játra a ztučnění srdce,
Švejku. Tos to dopracoval, musíme tě pustit z vojny."
"Poslušně prosím," ozval se Švejk, "že jsem
zdráv jako ryba. Co by si, poslušně hlásím, beze mne armáda počala!
Poslušně prosím, že chci ke kumpanii a že budu dál sloužit císaři pánu
věrně a poctivě, jak se na pořádného vojáka sluší a
patří."
Předepsali mu klystýr, a když mu jej dával
saniťák Rusín Bočkovskij, tu dobrý voják Švejk v této choulostivé
situaci řekl důstojně: "Bratře, nešetři mne, když jsem se nebál Taliánů,
nebojím se ani tvého klystýru. Voják se nesmí bát ničeho a musí sloužit,
to si pamatuj!"
Potom ho odvedli ven a na záchodě ho hlídal
voják s nabitou ručnicí.
Nato uložili jej zase na postel a ošetřovatel
Bočkovskij chodil kolem něho a vzdychal: "Pšakrew, máš rodiče?"
"Mám."
"Odtud asi nevyjdeš, ty simulante." Dobrý voják
Švejk dal mu pohlavek.
"Já simulant? Já jsem úplně zdráva chci sloužit
císaři pánu do posledního vzdechu."
Dali ho do ledu. Tři dny byl zabalen v ledových
obkladcích, a když přišel štábní lékař a řekl k němu:
"Nu, Švejku, půjdeš přece jen z vojny domů,"
prohlásil Švejk: "Poslušně prosím, pane štábarct, že jsem pořád zdráva
že chci sloužit dál."
Dali ho poznovu do ledu a za dva dny měla se
sejít superarbitrační komise, která by jej zprostila navždy vojenské
povinnosti.
Den před sejitím komise, když už byl napsán
jeho propouštěcí list, dobrý voják Švejk dezertoval však z kasáren.
Aby mohl dál sloužit císaři pánu, musel utéci.
Čtrnáct dní nebylo po něm ani slechu.
Jaké bylo však překvapení všech, když po
čtrnácti dnech v noci objevil se dobrý voják Švejk u vrat kasáren a
hlásil tam hlídce se svým poctivým úsměvem na kulaté spokojené tváři:
"Poslušně hlásím, že se jdu dát zavřít, poněvadž jsem dezentýroval,
abych mohl dál sloužit císaři pánu až do posledního vzdechu."
Přání jeho se vyplnilo. Dostal půl roku, a když
chtěl dál sloužit, přesadili ho do arzenálu, aby nabíjel střelnou
bavlnou torpéda.
|
IV
Dobrý voják Švejk učí se
zacházet se střelnou bavlnou
A bylo to, jak mu řekl důstojný kurát: "Švejku,
ty holomku, když chceš sloužit, tak budeš sloužit mezi střelnou bavlnou.
Snad ti to tam půjde k duhu." Tak dobrý voják Švejk učil se v arzenále
zacházet se střelnou bavlnou. Nabíjel jí torpéda. Tato služba není pro
legraci, poněvadž jste stále jednou nohou ve vzduchu a druhou v hrobě.
Dobrý voják Švejk se však nebál. Žil mezi
dynamitem, ekrazitem a střelnou bavlnou spokojeně jako čestný voják a z
baráku, kde nabíjel torpéda tou strašnou třaskavinou, ozýval se jeho
zpěv:
"Pimonte, Pimonte, co jsi ty za pána, že za
tebou padla ta majlandská brána, hop, hop, hop. Ta majlandská brána a
ty čtyři mosty, vystav si, Pimonte, silnější forposty, hop, hop, hop!
Já jsem vám postavil regiment hulánů, vy jste ho zahnali za majlandskou
bránu, hop, hop, hop."
Po té krásné písni, která činila z dobrého
vojáka Švejka lva, přicházely na řadu jiné dojímavé písně o knedlíkách
jako hlava velikých, které polykal dobrý voják Švejk s nevylíčitelnou
rozkoší.
A tak žil spokojeně mezi střelnou bavlnou, sám
a sám v jednom z arzenálních baráků.
A tu jednoho dne přišla inspekce, která chodí
od jednoho baráku k druhému a prohlíží, zdali je vše v pořádku.
Když přišli až do baráku, kde dobrý voják Švejk
učil se zacházet se střelnou bavlnou, tu uviděli dle oblaků tabákového
dýmu, který se řinul z dýmky, že dobrý voják Švejk je neohrožený vojín.
.
Švejk, vida vojenské pány, vstal a dle předpisu
vyňal dýmku z úst a položil ji na nejkratší vzdálenost od sebe, aby k
ní měl nejblíž, a to do otevřeného ocelového sudu se střelnou bavlnou.
Přitom pronesl, salutuje: "Poslušně hlásím, že není nic nového a že je vše v
pořádku."
Jsou okamžiky v lidském životě, kdy
duchapřítomnost hraje velkou roli.
Nejchytřejší z celé společnosti byl pan obršt.
Ze střelné bavlny vystupovaly kroužky tabákového dýmu a tu řekl:
"Švejku, kuřte dá!!"
To bylo moudré slovo, poněvadž jest rozhodně
lepší, když je zapálená dýmka v ústech než ve střelné bavlně. Švejk
zasalutoval a pravil: "Poslušně hlásím, že budu kouřit."
Byl to poslušný voják.
"A teď, Švejku, pojďte na strážnici!"
"Poslušně hlásím, že nemůžu, poněvadž musím zde
podle předpisu být až do šesti hodin, kdy mne přijdou vystřídat. U
střelné bavlny musí být pořád někdo, aby se nestalo žádné neštěstí!"
Inspekce zmizela. Klusala na strážnici, kde
poručila, aby pro Švejka šla patrola.
Patrola šla nerada, ale přece šla.
Když přišli před barák, kde sloužil se
zapálenou dýmkou dobrý voják Švejk uprostřed střelné bavlny císaři pánu,
zvolal desátník: "Holomku Švejku, vyhoď dýmku oknem a vyjdi ven."
,,Ani mne nenapadne, pan obršt poručil, abych
kouřil dál, tak já musím kouřit až do roztrhání těla."
"Vylez ven, dobytku!"
"A nevylezu, poslušně prosím. Jsou teprve čtyři
hodiny a můžete mne ,ablesovať až v šest. Do šesti musím být u střelné
bavlny, aby se nestalo nějaké neštěstí. Já jsem na to opatrn-."
To "ý" nedořekl. Snad jste četli o tom velkém
neštěstí v arzenále, které bylo národním smutkem Rakouska. Barák za
barákem vyletěl, až vyletěl celý arzenál za tři čtvrti vteřiny.
Začlo to v baráku, kde dobrý voják Švejk učil
se zacházet se střelnou bavlnou, a jako mohyla nad tím místem se
nakupila prkna, latě a železné konstrukce, které sem přiletěly ze všech
stran, aby vzdaly poslední úctu statečnému Švejkovi, který se nebál
střelné bavlny.
Tři dny pracovali zákopníci na zříceninách a
dávali dohromady hlavy, dříky, ruce a nohy, aby milý pánbůh o posledním
soudě snáze poznal různé šarže a dle toho je také odměnil.
Byly to pravé hlavolamy. Tři dny odklízeli
prkna, železné konstrukce i z mohyly Švejkovy a třetího dne v noci
uslyšeli, když prodírali se dovnitř do té spousty, příjemný hlas:"Ta
majlandská brána a ty čtyři mosty, vystav si, Pimonte, silnější forposty,
hop, hop, hop." Při záři pochodní prokopávali se za hlasem: "Já j sem
vám postavil regiment hulánů, vy jste ho zahnali za majlandskou bránu,
hop, hop, hop."
A v záři pochodní spatřili jakousi jeskyni,
sestavenou ze železné konstrukce a nakupených prken, a v koutku uzřeli
dobrého vojáka Švejka, který odkládaje dýmku, zasalutoval a řekl:
"Poslušně hlásím, že není nic nového a že je vše v pořádku."
Vyvedli ho ven z toho zříceného pekla a dobrý
voják Švejk, když se ocitl před důstojníkem, pravil podruhé: "Poslušně
prosím, že je vše v pořádku a že prosím, aby mne vystřídali, poněvadž
jest šest hodin dávno pryč, a prosím také o minážgeld za tu dobu, co
to na mne spadlo."
Statečný voják byl jediný, který z celého arzenálu
přežil tuto katastrofu.
Na jeho počest byla večer uspořádána v městě
vojenskými kruhy malá slavnost v důstojnickém kasině. Obklopen
důstojníky, pil dobrý voják Švejk jako duha a jeho dobrý kulatý obličej
zářil radostí.
Druhého dne obdržel minážgeld za tři dny, jako
by byl ve válce, a za tři neděle byl jmenován kaprálem u své kumpanie a
dostal velkou válečnou medaili.
Když ozdoben jí a hvězdičkami vstupoval do
svých kasáren v Tridentu, setkal se s důstojníkem Knoblochem, který se
zachvěl, když spatřil tu obávanou dobráckou tvář dobrého vojáka Švejka.
"Tys to, lumpe, vyvedl" řekl k němu.
Usměvavě pronesl na to Švejk: "Poslušně
hlásím, že jsem se naučil zacházet se střelnou bavlnou."
A s myslí povznešenou vstoupil na dvůr, aby
vyhledal svou kumpanii.
Toho dne četl důstojník ode dne mužstvu zprávu
z ministerstva vojenství o zřízení oddělení aeroplánů v armádě s
výzvou, aby se přihlásil, kdo chce.
Vystoupil tu dobrý voják Švejk, a hláse se
důstojníkovi, pravil: "Poslušně prosím, že už jsem byl ve vzduchu a že
to znám a že chci i ve vzduchu sloužit císaři pánu."
A tak za týden putoval dobrý voják Švejk ku
vzduchoplaveckému oddělení, kdež si počinal neméně rozšafně než v
arzenále, jak uvidíte dále.
|
V
Dobrý voják Švejk působí u
aeroplánů
Rakousko má tři řiditelné vzducholodě, osmnáct
vzducholodí, které se řídit nedají a pět aeroplánů. To jest moc
Rakouska ve vzduchu. Dobrého vojáka Švejka dali k oddělení aeroplánů,
aby sloužil ku cti a ozdobě tohoto nového oddílu vojenského. Zprvu
vytahoval na vojenském letišti aeroplány z hangáru a čistil kovové
součástky terpentýnem a vídeňským vápnem.
Sloužil tedy u aeroplánu od piky. A jako
důstojnému kurátovi v Tridentu čistil pečlivě koně, tak zde pracoval s
chutí na aeroplánech, kartáčoval plochy, jako by hřebelcoval koně, a v
hodnosti desátníka vodil hlídky hlídat hangáry, které poučoval: "Lítat
se musí, a proto, kdo by chtěl ukrást aeroplán, každého zastřelte."
Asi za čtrnáct dní dělal cestujícího. To jest
asi velmi nebezpečné povýšení.
Zatěžoval aeroplán a lítal s důstojníky. Dobrý
voják Švejk se však nebál. S úsměvem vyletěl do vzduchu a pokorně a
uctivě díval se na důstojníka řídícího letadlo a salutoval, když viděl
před sebou vyšší šarže, pohybující se pomalu po letišti.
A když někde spadli a rozbili aeroplán, tu
prvni vždy z trosek vylezl dobrý voják Švejk, a pomáhaje
důstojníkovi na nohy, hlásil: "Poslušně hlásím, že jsme spadli a že jsme
živi a zdrávi."
Byl to příjemný společník. Jednoho dne vyletěl
s důstojníkem Herzigem, a když se octli ve výšce 826 metrů, přestal
motor fungovat.
"Poslušně hlásím, že nám došel benzín," ozval
se vzadu za důstojníkem příjemný hlas Švejkův, "já, poslušně prosím,
zapomněl dolejt nádržku." A za chvíli nato: "Poslušně hlásím, že padáme
do Dunaje."
A když vynořily se za chvíli jejich hlavy z
rozčeřených, zelenavých vod Dunaje, řekl dobrý voják Švejk, plavaje za
důstojníkem ke břehu: "Poslušně hlásím, že jsme dnes udělali výškový
rekord."
Bylo před velkými slavnostními vzlety
vojenskými na letišti u Vídeňského Nového Města.
Prohlíželi aeroplány, zkoušeli motory a konali
poslední přípravné práce ku vzletu.
Poručík Herzig hodlal vzlétnout se Švejkem na
Wrightově dvojplošníku, ku kterému byl přimontován přístroj Morrissonův,
pomocí kterého lze vzletět bez rozjezdu.
Byli zde vojenští zástupci cizích mocností.
O Herzigův aeroplán velice se zajímal rumunský
major Gregorescu, který posadil se dovnitř a prohlížel páky a kormidla.
Dobrý voják Švejk na rozkaz poručíkův spustil
motor, vrtule se otáčela, Švejk s velikým zájmem upravoval, sedě vedle
zvědavého rumunského majora, drátěné lano spojující výškové zadní
kormidlo a počínal si tak rozšafně, že shodil majorovi z hlavy čepici.
Poručík Herzig se dopálil. "Švejku, vy osle
jeden, leťte ke všem čertům."
"Zum Befehl, Herr Leutnant," zvolal Švejk,
chopil se výškového kormidla a páky přístroje Morrissonova a aeroplán
vznesl se od země s daleko slyšitelnými, pravidelnými výbuchy výborného
motoru.
20, 100, 300, 450 metrů ve výšce směrem k
jihozápadu, k bílým Alpám, rychlostí 150 km za hodinu.
Ubohý rumunský major vzpamatoval se nad nějakým
ledovcem, nad kterým letěli ve výšce takové, že mohl jasně pod sebou
rozeznávat přírodní krásy, sněžná pole, propasti zírající přísně a
hrozivě na něho.
"Co se to děje?" pravil, koktaje strachy.
"Letime dle rozkazu, poslušně prosim,"
odpověděl uctivě dobrý voják Švejk, "pan poručík rozkázal:
Leťte ke všem čertům; tak letíme, poslušně
prosím."
"A kde, kde se spustíme?" tázal se drkotaje
zuy zvědavý rumunský major Gregorescu.
"Poslušně prosím, že nevím, kde spadnem. Letím
podle rozkazu a dovedu jen nahoru, dolů neumím" my jsme to nikdy
nepotřebovali s panem poručíkem. Když jsme byli ve výšce, tak jsme
spadli sami od sebe."
Přístroj ukazující výšku udával 1860 metrů.
Major křečovítě se držel tyčí a křičel
rumunsky:
"Deu, deu, bože, bože,"· a dobrý voják Švejk,
pracuje obratně s kormidlem, zpíval nad Alpami, přes které letěli: "Ten
prstýnek, cos mi dala, ten já nosit nebudu, prachsakra, pročpak ne, až
já přijdu k svému regimentu, do kvéru ho nabiju."
Major se hlasitě modlil rumunsky a klel
strašlivě, kdežto čistým mrazivým vzduchem ozýval se dále jasný hlas
dobrého vojáka Švejka: "Ten šáteček, cos mi dala, ten já nosit nebudu,
prachsakra, pročpak ne, až já přijdu k svému regimentu, kvér s ním pucovat budu, prachsakra, pročpak ne."
Pod nimi se křižovaly blesky a zuřila bouře.
S vytřeštěnýma očima díval se major před sebe a
sípavým hlasem se tázal: "Kdypak to skončí?"
"Rozhodopádně," odpověděl usměvavě dobrý voják
Švejk, "alespoň my jsme vždycky s panem poručíkem někam spadli."
Byli někde nad Švýcary a letěli k jihu. "Jen
strpení, poslušně prosím," pronesl dobrý voják Švejk, "až nám dojde
benzín, tak musíme spadnout."
"Kde to jsme?"
"N ad nějakou vodou, poslušně prosím, moc
vody je to, asi spadnem do moře." Major Gregorescu omdlel a zaklínoval své
tlusté břicho do tyčí, takže pevně vězel v kovové konstrukci.
A nad Středozemním mořem zpíval si dobrý voják
Švejk: "Kdo chce býti veliký, musí jísti knedlíky, ajn, cvaj, na vojně ho
nezabijou, ajn, cvaj, poněvadž jed knedlíky, ty vojanský knedlíky jako
hlavy veliký, ajn, cvaj."
A dál si zpíval dobrý voják Švejk nad těmi
obrovskými plochami moře ve výši jednoho tisíce metrů: "Mašíruje Grenewil
Prašnou bránou na špacír ... "
Mořský vzduch probudil majora ze mdloby. Podíval
se do té příšerné hloubky, a zpozorovav moře, zvolal: "Diu, diu," a omdlel
poznovu.
Letěli nocí a letěli pořád. Najednou dobrý voják
Švejk zatřásl majorem a řekl dobrácky: "Poslušně hlásím, že letíme dolů, ale
nějak volně."
Klouzavým letem snesl se aeroplán, kterému došel
benzín, do palmového háje u Tripolisu v Africe.
A dobrý voják Švejk, pomáhaje majorovi z
aeroplánu, zasalutoval a řekl: "Poslušně hlásím, že je vše v pořádku."
Byl to světový rekord, jenž dokázal dobrý voják
Švejk, který přeletěl Alpy, jižní Evropu, Středozemní moře a snesl se v
Africe.
Major, vida kolem sebe palmy, dal Švejkovi dva
pohlavky, které přijal dobrý voják Švejk s úsměvem, neboť konal jen svou
povinnost, když mu řekl poručík Herzig: "Leťte ke všem čertům."
Co se stalo dál, o tom těžko povídat, poněvadž bylo
by snad velice nepříjemné pro ministerstvo vojenství, které jistě zapře, že
by nyní u Tripolisu spadl rakouský aeroplán, neboť tím octli bychom se před
velkou mezinárodní zápletkou.
|
Dobrý
voják Švejk v zajetí
Tak
daleko jsi to tedy dopracoval, můj dobrý vojáku Švejku! V Národní
politice a jiných úředních věstnících objevilo se tvé jméno spojené
s několika paragrafy trestního zákona. Všichni, kdož tě znali, čtli
s podivením:
"C. k.
zemský jakožto trestní soud v Praze, oddělení IV, nařídil zabaviti
jmění Josefa Švejka, obuvníka, posledně bytem na Král. Vinohradech,
pro zločin zběhnutí k nepříteli, velezrády a zločin proti válečné
moci státu podle § 183-194, č. 1334, lit. c, a § 327 vojenského
trestního zákona."
Jak
ses dostal do styku s těmi číslicemi ty, jenž jsi přece císaři pánu
chtěl sloužit 'do roztrhání těla'?
I.
Dobrý
voják Švejk trpěl revmatismem, a proto možno tuto kapitolu nadepsat
"Válka i revmatismus". Když válka vypukla, nalezla Švejka i s jeho
slavnou minulostí na posteli. Ve skříni visely staré vojenské
parádní kalhoty a jeho čepice s vyleštěným 'Für Jüdische Interesse',
kterou si soused vypůjčoval vždy na reduty a jiné maškarní zábavy.
Vidíme tedy, že dobrý voják Švejk odložil již před časem uniformu a
obsadil malý obuvnický krám na Vinohradech, kde žil v bázni boží a
kde mu pravidelně jednou za rok otékaly nohy.
Všichni, kdož přicházeli do jeho krámu, aby si tam dali podrazit
boty, museli si všimnouti strašně křiklavého obrazu Františka
Josefa, visícího na stěně právě naproti dveřím.
Tam
tedy visel nejvyšší vojenský pán, přihlouple se usmívající na
všechny Švejkovy zákazníky. Visel tam ten, pro kterého chtěl sloužit
Švejk až do roztrhání těla, kvůli čemuž dostal se i před
superarbitrační komisi, neboť vojenští páni nechápali, že někdo může
mít zdravý rozum a chtít tohleto udělat pro císaře pána.
V
kanceláři regimentu pod číslem 16112 byl uschován akt týkající se
průběhu i výsledku superarbitračního řízení s dobrým vojákem
Švejkem.
Jeho
oddanost k císaři pánu vylíčena tam byla jako těžká psychóza zcela
dle slov pana štábního lékaře, který, když došla řada na Švejka,
řekl šikovateli: "Zavolají sem toho blba."
Marně
tvrdil dobrý voják Švejk, že z vojny nepůjde, že chce sloužit dál.
Objevili mu zvláštní výrůstek na spodní dutině lebeční kosti, a když
mu major z komise řekl: "Voni jsou kolosální idiot, voni by chtěli
nakonec do jenerálního štábu," tu opakoval vždy Švejk dobromyslně:
"Když myslejí, pane major, že bych to tam vytrh."
Za
tento výrok dostal osm dní samovazby. Tři dni mu tam zapomněli dát
jíst, a když konečně jeho lhůta vypršela, vedli ho do plukovní
kanceláře, dali mu bílý lístek, že pro blbost propouští z vojny, dva
vojáci vedli ho pak zpět nahoru, aby si vzal s sebou své věci, a
opět ho vyváděli ven z kasáren.
U vrat hodil Švejk kufřík na zemí a zvolal:
"Já z vojny nechci, já chci sloužit císaři pánu až do roztrhání
těla." Na tato vznešená slova odpověděli průvodčí tím, že mu rýpli
pěstí pod žebra a za přispění několika kasárenských povalečů
vytlačili ho z kasárenských vrat.
Byl na civilní dlažbě ulic. Je to možné, že
již nikdy nebude na kasárenském dvoře naslouchat, až plechová hudba
bude cvičit "Gott erhalte"? Jest to možné, že již nikdy cvičišti mu
šikovatel nerýpne pěstí do břicha a neřekne: "Koukej mně do vočí,
koukej mně příjemně do voči, nebo z tebe udělám zadělávané drštky,
vopice!" A je to možné, že již nikdy mu neřekne nadporučík
Wagenknecht: "Sie böhmischer Schweinshund, mit ihrer weissroten
Meerschweinnase!" Nevrátí se již ty krásné časy?
A dobrý voják Švejk odhodlaně obrátil své
kroky k šedé, zasmušilé kasárenské budově, vystavěné císařem Josefem
II., který se vysmíval, že kdysi chtěli lichtenštejnští dragouni
národ spasit katolicismem, a sám chtěl pomoci týchž dragounů udělat
český národ šťastným germanizací: na nádvoří kasárenské budovy
běhávali čeští vojáci ulici prutů a metel za to, že mluvívali česky,
a na nádvoří týchž kasáren němečtí kaprálové bezpočtukráte snažili
se české paličaté hlavy pohlavky obeznámit s některými krásami
německé řeči, s 'execírreglamá', s 'nieder, kehrt euch Trottl' a
podobně.
A pečeť k tomu dodával velký černožlutý
rakouský orel rozpínající svá křídla nad vraty kasáren. Pod jeho
plechovým ohonem měli vrabci svá hnízda.
Z těchto kasáren roznášely se do světa a
přicházely k interpelacím ve sněmovně mnohé případy týrání nováčků.
Interpelace zapadly v kabinetu ministerstva vojenství a vrabci dál
znečišťovali zeď, takže to dělalo dojem, že to dělá černožlutý
rakouský orel.
A dobrý voják Švejk odhodlaně se vracel pod
tohoto orla.
Na vojně se dlouho nevyjednává! Jenom ze
slušnosti se ho zeptali, co si přeje v kasárnách civilista s bílým
papírem, a když jim řekl, že chce sloužit dál císaři pánu až do
roztrhání těla, vynesli ho opět na ulici.
Jest zcela obyčejným zjevem, že policejní
strážník bývá nablízku kasáren. Dílem ze služební povinnosti, dílem
též proto, že ho k těm místům poutá minulost. Zde vštípeny mu byly
povinnosti ke státu, zde se naučil mluvit lámaně německy a zde cosi
rakouského obestřelo a povleklo místo fosforu jeho šedivou hmotu
mozkovou.
"Já chci dál sloužit," křičel Švejk, když ho
strážník zdvíhal za límec ze země, "já chci dál sloužit císaři
pánu!"
"Člověče, neřvěte, nebo vás zatknu," poučoval
ho strážník.
"Já chci . . ."
"Zdržte se všech projevů, ostatně jakápak
dlouhá tahanice, ve jménu zákona vás zatýkám!"
Na strážnici rozlámal dobrý voják Švejk jednu
židli, pryčnu v separaci, kam ho strčili, a pak ubíhaly již dny
Švejkovy v klidu a tichu čtyř holých stěn u zemského trestního
soudu, kam byl dopraven pro několik deliktů.
Státní
zastupitelství snažilo se ze Švejka udělat politického zločince.
Předně mu dokazovalo, že křičel něco o císaři pánu ve spojení s
všeobecnou brannou povinností ("Já chci dál sloužit císaři pánu"),
čímž způsobil shluknutí a shromáždění lidu, kteréž mělo vzápětí
zakročení policejní stráže. Výkřiky Švejkovy o císaři pánu, třebas
by obžalovaný se snažil dáti jim opačný, seriózní význam, vyvolaly
všeobecný smích diváků, čímž Švejk spáchal zločin proti veřejnému
pokoji a řádu. Státní zastupitelství mělo za to, že Švejk činil tak
zúmyslně. "Že se přitom vzepřel," stálo v obžalobě, "policejní
stráži, jest nabíledni, což zahrnuje v sobě zločin veřejného násilí.
Rozbité zařízení separace pak zločin poškození cizího majetku,"
neboť erár si cenil dřevěnou pryčnu na 240 korun, suma, za niž by
mohl dát do separace pomalu postel z mahagonového dřeva.
Promluvili však soudní lékaři, kteří navázali
na výrok vojenské lékařské komise, která propouštěla Švejka z
vojenské služby. Celé dvě hodiny se přeli o to, zdali je Švejk blbý
úplně, nebo jen duševně zatížený, či zdali je úplně normální.
Dr. Slavík hájil názor, že člověk může náhle
zblbnout a že není přitom vědom svých činů.
"To mohu říci sám ze zkušenosti," pravil, "po
své dlouholeté soudní praxi."
Pak přinesli soudním lékařům od Brejšky
snídani a lékaři při smažených kotletách se usnesli, že v případě
Švejkově jde opravdu o těžký případ vleklé poruchy mysli.
Dr. Slavík chtěl ještě něco říci, pak si to
ale rozmyslil a objednal si ještě čtvrtku vína a podepsal též soudní
nález lékařský.
Z nálezu toho vyjímáme pouze stať, kde se
mluví o císaři pánu: "Soudní lékaři jsou toho mínění, že obžalovaný
Švejk, dávaje různými výkřiky najevo, že chce císaři pánu sloužit až
do roztrhání těla, činil tak z mdlého rozumu, neboť soudní lékaři
mají za to, že normálně duševně vyvinutý člověk rád se zbaví toho,
aby na vojně sloužil. Láska Švejkova k císaři pánu jest abnormální,
vyplývající jedině z jeho nízké duševní úrovně."
Švejk byl propuštěn na svobodu. Sedával v
malém výčepu naproti kasárnám, odkud ho kdysi vyhnali. A pozdě v
noci viděli opozdilí chodci plížit se kolem kasáren tajemnou
postavu, která s výkřikem: "Já chci sloužit císaři pánu až do
roztrhání těla" dala se na útěk a zmizela v temnu ulice.
To byl bývalý dobrý voják Švejk. Jednou v zimě
našli ho u kasáren k ránu ležet na chodníku. Vedle něho ležela
prázdná láhev s etiketou Císařův čertův likér a Švejk, leže na
sněhu, neohroženě si zpíval, což z dálky vypadalo jako volání o
pomoc a chvílemi jako válečný řev Indiánů Sioux:
"Bylá bitvá bylá, tám u Solferiná, teklo tam
krvé moc, krvé pod koléna a na fůry mása, vždyť se tam sekála
osmnáctá chása, hop, hop, hop. Osmnáctá cháso, neboj ty se nouze,
vždyť za tébou vézou peníze na voze. Peníze na voze a mináž v kočáře
…"
"Keréjpak regíment tohlecto dokáže," řval
Švejk do ranního ticha činžáků, váleje se labužnicky ve sněhu na
chodníku.
Od té doby datuje se jeho revmatismus.
Válka našla tedy Švejka na posteli po čtyřech
letech civilního života. V posledních letech Rakousko, stát
politicky zajímavý a přímo zábavný, pomalu připravovalo svou záhubu.
Rakousko nemělo jiné touhy než se stát zbytečným. Rakouská ctižádost
nedovedla si představit svou roli jinak než jako opelichaná slepice,
kterou honí kuchařka s nožem v ruce po dvoře.
A dobrý voják Švejk má revmatismus. Rakousko
vypovídá válku, zapomínajíc, že s bajonety lze vše dělat, jen ne se
na ně posadit. Ale Rakousko mělo dobrého vojáka Švejka.
Když roznesly se zprávy o mobilizaci, mazal mu
právě učedník Bohuslav nohy ichtyolovou mastí. Zatínaje zuby vrčel
Švejk: "Srbové, Srbové."
Kvečeru přišel na návštěvu jeho soused,
deštnikářský mistr Bílek "Už to mám," volal již ve dveřích, mávaje
nějakou listinou, "do čtyřiadvaceti hodin mám být u regimentu.
Zatracení lumpové."
A Bílek se rozhovořil jako tisíce a tisíce
jiných. Císaře pána nazval starým partykou, šelmou, pro kterou je
kulky škoda, a Švejk cítil, jak při tom hlučném hovoru všechny nervy
v palcích na nohou mu bolestně cukají, jak mu to kroutí nohy, a
vzdychal: "Ježíšmarjá, co to povídáš, mne to trhá, to je bolest.
Když já mašíroval z Tridentu na Vale di Calogno v čtyřiceti stupních
vedra padesát kilometrů do výšky půltřetího tisíce metrů! - Císař je
pašák, ježíšmarjá, to mne to trhá, to máš, jako kdybys měl nohy ve
žhavých kleštích."
Ale Bílek vyložil dále svůj program: Císař,
starej Procházka, je ničema, jestli tam v Sarajevu šlápli na krk
následníku trůnu, proč tam ostatně lez, kvůli tomu jeho, Bílka,
tahají pryč od ženy, dětí a má střílet do Srbů. Co by střílel, kvůli
komu, proč a zač? Srbové mu nic neudělali. Copak je nějaký kamarád
žvanila Viléma? Nakonec by mu snad ten starý lotr rozkazoval, aby
střílel do vlastního táty.
Švejk ho neposlouchal, neboť revmatické
bolesti probíhaly mu tělem. Revma zatlačilo úplně do pozadí císaře
pána a na okamžik vyhladilo jeho loajální uvědomění. A někde daleko
visel nad Rakouskem nový Králové Hradec.
Druhý den, dříve ještě než dr. Groš mohl u
místodržitele za svou osobu tlumočit zbaběle loajální pocity při
vypovězení války, dobrý voják Švejk za velkého sběhu lidu uspořádal
po pražských ulicích jiný loajální projev.
Ve vozíku, kterým vozí ošetřovatelé nemocných
lidi stižené vysycháním míchy, vypůjčeném od Stoupy, dal se vozit, v
každé ruce berlu, ulicemi královského města učedníkem Bohuslavem,
vykřikuje do rozrušeného okolí: "Na Bělehrad, na Bělehrad!"
Lidé se smáli, přidávali se k zástupu a u
Muzea dostal nějaký žid, který zvolal "Heil!", první ránu. Na rohu
Krakovské ulice dav zmlátil tři buršáky a průvod za zpěvu "Nemelem,
nemelem" dostal se až k Vodičkově ulici, kde dobrý voják Švejk
vztyčuje se bolestí ve vozíku a rozmachuje kolem berlemi, zvolal:
"Ještě jednou na Bělehrad, na Bělehrad!" A vtom již do toho vrazila
policie pěší i jízdní.
Za pět minut nato Švejk, sedě na vozíku, byl s
učedníkem jediným civilistou mezi mořem policejních uniforem. Právě
se setkal u jeho vozíčku policejní komisař Klima s inspektorem
jízdní policie Klausem. "Dobrý lov," pozdravil Klima. "Dobrý lov,"
odpověděl Klaus.
"Lezte ven," poroučel nějaký jiný vousatý
policejní inspektor Švejkovi.
"Nemohu, mám revma, já jsem přece . . ."
"Držte hubu," řekl k němu komisař Klima, "my
tomu rozumíme, vytáhněte ho z vozíku!"
Čtyři strážníci se vrhli na Švejka, zatímco
šest jízdních a dvanáct pěších vleklo do Vodičkovy ulice učedníka
Bohuslava, který řval na celé kolo: "Pane mistr, pane mistr, já jdu
s těma pány!"
Čtyři strážníci s neobyčejnou úřední
horlivostí snažili se zatím postavit revmatika Švejka na nohy. Švejk
zatínal bolestí zuby: "Nemohu . . ."
"Naložté toho simulanta do vozíku," zněl nový
rozkaz, který byl bleskurychle vykonán, přičemž praskl Švejkovi
vzadu kabát i podšívka vesty a roztrhl se límec, který zůstal v ruce
jednomu strážníkovi.
Dva strážníci vzadu tlačili vozík se vzácnou
kořistí, asi dvacet jich šlo po straně a po obou stranách zachmuřeně
jeli v počtu osmi jízdní vítězové.
ohoutí péra jim vlála, koně ržáli, celý
průvod táhl na policejní ředitelství a dobrý voják Švejk se počal
dobromyslně usmívat. Cítil, že jeho nohy stávají se jaksi
volnějšími. Mohl bez bolesti pohybovat prsty v botě a Švejk stál
před velkou záhadou. Jeho revmatismus pomalu mizel a mizel, čím více
se blížili policejnímu ředitelství. Tváří v tvář celému policejnímu
systému revmatismus se ztrácel, a když za Švejkem zapadla vrata
ředitelství v Bartolomějské ulici, dobrý voják Švejk snažil se
vyskočit z vozíku. Bylo to považováno za nový projev.
"Odneste ho nahoru," poručil komisař Klima a
za chvíli Švejk octl se ve vyšetřovacím oddělení státní policie
pražské.
Tak skončila jeho manifestace.
II.
Vypuknutí války znamenalo pro státní policii
něco, čím opět ožily síně policejního ředitelství. Každou chvíli
někoho přiváděli a posazovali do separace. Na dvoře, kterému vévodí
stará věž s policejním muzeem, procházeli se lidé, kteří ještě včera
klidně usínali a na samém počátku této velké doby přemýšleli ve
svých domácnostech, co zítra bude k obědu. V noci pro ně přišli a
jídelní lístek byl rozluštěn. Měli praženku s jedním zoufale na
špíně plovoucím lojovým škvarkem ve špinavém plechovém kotlíku. Nyní
je vyháněli na dvůr, na který ústila zamřížovaná okna jejich nových
příbytků, aby vytrávili a dostali chuť nikoliv jen na polévku, nýbrž
i na pokání. .
Prager Tagblatt
Když si šli redaktoři pražských deníků pro
zprávy o zlámaných nohách, přejetých psech a vyloupených půdách na
policejní ředitelství, museli jít podél oken, jimiž bylo vidět na
skupinu vězňů, procházejících se zasmušile po dvoře. .
To mělo být jakousi denní průpravou z počátku
války pro české novináře. .
Později mnozí z nich též tak s hlavou svěšenou
chodili po tomto dvoře a odpočítávali krok a mnoho z nich se také
dívalo zamřížovanými okny policejního ředitelství. .
Švejk se ocitl na špinavém slamníku v podivné
pestré společnosti. Nějaký starý hostinský vykládal právě, že když
vypukla válka, přišel k němu host, poručil si sklenici piva a
spustil pianolu, aby hrála "Hej, Slované". Pak přišel policejní
strážník, chvíli poslouchal, odešel, host také odešel a ráno přišli
si pro něho do hostince detektivové. Zavřeli také jeho číšnici,
která nebyla onoho dne právě ve službě, ale to nevadí. Nyní každý
den ji potkává, když se obě zatčená pohlaví střídají v procházce po
dvoře. Křičí na něho: "Vy starý kocoure" a dává si na jeho účet
donášet obědy z hostince. .
Na slamníku naproti seděl hubený vytáhlý
mladík s černou kravatou a dlouhými vlasy. To byl vyložený
optimista. Mluvil stále cosi o svobodě a podle řeči se zdálo, že
očekával, že mu strážník na chodbě každou chvíli musí přinést
cigarety za poslední korunu, kterou mu odevzdal včera ráno, aby
koupil športky. .
Velmi zamyšleně se tvářil pán v prostředních
letech, velmi slušně oděný, který se včera dostal do chumlu před
Prager Tagblattem v Panské ulici. Někdo ho zatkl, radu od
místodržitelství, omdlel jim rozčilením, dopravili ho na policejní
ředitelství v truhle a pak našli u něho v kapse nějaké kamení. Ještě
ho nevyslechli. Domnívají se, že chtěl vytlouci Prager Tagblatt, on,
místodržitelský rada, který nečte kromě úředního deníčku jiných
novin než Prager Tagblatt, za manželku má Němkyni a … .
Švejk slyšel ještě nějaké nadávky a nějaký
drobný človíček vyskočil na kavalec a křičel ze zamřížovaného okna:
"Vrahové!" .
"Opravdu, pánové," ozval se ošumělý člověk u
dveří, "já řekněme jsem zloděj, mne chytili v bytě kupce Horníčka,
nu chytili mne, v kapse kupcovy peníze, v druhé kapse paklíče, byt
přeházený, propad jsem, páni, to je venkoncem spravedlivé. Ale vás,
můj bože, proč vás?" .
Mladík s černou kravatou počal mluvit opět o
svobodě, klepal na dveře separace a tvářil se vůbec lehkomyslně. Měl
za sebou pestrou minulost, byl zapleten též kdysi do
antimilitaristického procesu, napsal před časem do Mladých[28]
proudů dva fejetony proti vídeňské vládě a jejímu vykořisťování
českých duší. To bylo zkonfiskováno. .
Láska k národu byla vždy v očích rakouských
úřadů přitěžující okolností, zločinem, a nyní s válkou přišla
chvíle, kdy Rakousko vrhalo uražené a ponížené za mříže. To se stalo
i mladíkovi s černou kravatou.
Byli tu namačkáni druh na druhu. Tvořili
skupiny a v jedné hovořil mladý suplující profesor z Vinohrad
zatčený včera, poněvadž v kavárně zvolal "Ať žije Srbsko!" .
Nemluvil o politice, neboť zdálo se mu to
urážkou zde mřížemi. Vykládal nějakou anekdotu ze žákovského
zákulisí gymnázia. .
Švejk za těchto několik okamžiků nezpozoroval
mezi všemi lidmi zde ani sebemenšího příznaku lítosti, ani sebemenší
stopy, že by někoho tísnily vzpomínky na 'zločiny', z kterých je
policie obviňovala. .
Mladý úředník od berního ředitelství hlasitě
se smál. Byl zatčen předvčírem u německého konzulátu na Havlíčkovi
náměstí, že se smál. Není-liž to také k smíchu a nestojí-li to za
poznámku před celým davem, srovnat manifesty před německým
konzulátem, uspořádanou německý studenty, židovskými příručími a
několika babami z 'lehrerinnenvereinu' na náměstí, které nese hrdě
jméno Karla Havlíčka? Německý konzulát! Ta nejsprostší urážka
Havlíčkově památce! Třeba to jen srovnat s jeho "Hoj, vy Němci
chámi, nehrajeme s vámi, co jste si tam nadrobili, sežerte si sami".
.
Mladý úředník byl v dobré náladě, jako by byl
rád, že je vytržen ze šablonovosti kancelářského živoření. .
Ze sousedních separací bylo slyšet zpěv. Bylo
to jako v dobách politického kvašení, v dobách Omladiny. A na
radnici primátor Groš, největší ostuda Prahy za tři sta let, kdy
Praha úpěla pod panstvím Habsburků, ve zvláštním zasedání, zapomenuv,
že radnicí táhnou vzpomínky z české historie, které dokazují pravý
opak toho, než co žvaní, promlouvá o císaři pánu jako o vlastním
příteli Poláků. .
A v tu dobu vlaky odvážely již rezervisty na
srbské bojiště[36]. Čeští rezervisti jeli proti Srbům, ale na
vagóny, které je odvážely, napsali "Sláva Srbům!" .
A poznovu to burácelo nádvořím policejního
ředitelství refrénem "A bourali vesele to Rakousko zpuchřelé!"
Zelené vozy s poetickým jménem zelený anton vyjížděly každou chvíli
ze dvora a odvážely ženy i muže k vojenskému soudu na Hradčany...
Švejk zakryl si tvář, dal se do pláče a zvolal
jako filozof Chatrian: "A já to s nimi tak dobře myslil, a oni mne
bijí, utrhají mi a podezřívají mé ryzí úmysly. Ani nevíte, jak mne
to bolí; nechte mne, ať se v tichu vypláči, slzy dokazují, jak jsem
dobrým. Myslím na nešťastníky, kteří mne pronásledují." .
"To je hezké," ozval se mladík s černou
kravatou, "my dostaneme od nich bití, a vy je ještě litujete." .
Švejk jim vyložil svůj případ a svou vojenskou
slávu. Vysvětlil jim, jak chtěl sloužiti císaři pánu do roztrhání
těla a jak ho vojenské úřady uznaly za blba.
Omylem zatčený místodržitelský rada
poznamenal, že proroka Jeremiáše řezali pilou. Pak zavolali
místodržitelského radu k výslechu a za půl hodiny přišel strážník a
doručil do separace od místodržitelského rady Švejkovi krabičku se
sto memfiskami. Na krabičce bylo napsáno: "Auf freien Fuss gesetzt."
(Propuštěn na svobodu.) Memfisky dodaly Švejkovi opět ducha.
Rozdělil se o ně se zatčenými, jen mladík s černou vázankou nepřijal
ani jedné cigarety. .
"Beztoho byl to zrádce," odůvodňoval své
chování, "pak čekám, že mně přinesou za mé peníze športky." Pozdě
večer odvedli Švejka k výslechu, neboť jeho případ byl kromobyčejné
důležitosti. .
Po jeho odchodu všichni v separaci souhlasili,
že to s ním dopadne špatně.
III.
Švejka vedli k výslechu do oddělení státní
policie přímo k policejnímu komisaři Klímovi a Slavíčkovi. Tito dva
představitelé aparátu státní policie od vypuknutí války až po
objevení Švejka v kanceláři vyšetřili několik set případů udání,
provedli spoustu domovních prohlídek a odváděli muže od teplých
večeří do Bartolomějské ulice. Jest zajímavé, proč department
pražské státní policie právě se usadil v ulici připomínající svým
jménem bartolomějskou noc. .
Nad stolem komisaře Klímy jako náhodou visel
obraz rakouského ministra Beusta, který kdysi řekl: "Man muss die
Tschechen an die Wand drücken." A Chum, Klima a Slavíček, tento
ničemný triumvirát nad stověžatou Prahou, tato německo-křižácká
hegemonie nad Čechy v rakouské policejní uniformě, řídili se podle
slov nebožtíka Beusta. Tlačili Čechy ke zdi o přítrž. .
Policejnímu aparátu v Praze dána vídeňskou
vládou prostě carte blanche: "Dělej, co chceš a co se ti líbí, jenom
Čechy znič!" .
Zde prováděli tito ničemové výslechy, viděli
slzy žen, jichž muže hnalo Rakousko na jatky a které pronesly přitom
svá mínění, slyšeli tu mínění lidí prostých i inteligentů, poznali,
jak se český člověk dívá na celou válku. Zde to stálo v hromadách
protokolů, které se kupily všude a ve velkých balících odvážely k
vojenskému soudu na Hradčany. .
Místnost byla prosycena proklínáním, urážkami
a násilím. A oba komisaři, Klíma i Slavíček, byli přitom usměvaví,
mnuli si ruce, mluvili ironicky a na bodrém jich vzezření bylo
vidět, že jim mučení národa jde k duhu. Kdo je viděl ponejprv, na
toho dělali dojem dobráckého měšťáka z nějaké veselohry, který
nápadněji nezasahuje v děj. .
Při domovních prohlídkách, zatímco komisař
Klíma zatýkal pana manžela, bavil se komisař Slavíček s manželkou
zatčeného o obrazech, které visely na stěně a které nadzvedal,
prohlížel noty na pianě a s roztomilou nenuceností starého domácího
přítele odkrýval pokrývky na manželských postelích a šťáral se
usměvavě v toaletních stolcích provázeje své počínání různými
žertíky. .
Tato umělá vlídnost rázem z nich spadla, když
byli doma na Bartolomějské ulici. Jich úřadovny byly benátskými
mučírnami s odleskem inkvizičního tribunálu staré Sevilly. Zde se
již nemluvilo v rukavičkách, zde nejjemnějším slovem bylo "Držte
hubu!" .
Jako by se to právě zde ještě poznovu muselo
každému uvádět, když celý národ po celých tři sta let takovým heslem
očkovali z Vídně. .
Je přirozené, že všichni, kteří sem byli
přivedeni, chtěli něco říci. Švejk měl také podobnou náladu, když
stál mezi dvěma strážníky tváří v tvář velkým inkvizitorům Klímovi i
Slavíčkovi.
"Držte hubu!" řekl komisař Klíma a odněkud z
rohu kanceláře jako ozvěnou se ozvalo: "Držte hubu!" .
"Držte hubu!" řekli také oba policejní
strážníci tiše. Švejkovy dobrácké oči upřely se tak nevinně na
komisaře Klímu, že počal zuřivě listovat v kupě papíru na stole. .
"Vy jste Josef Švejk, obuvník z Královských
Vinohradů?" .
Jakýsi nebeský klid rozhostil se na Švejkově
tváří. To známé z vojny "Držte hubu" uvedlo ho daleko do minulých
časů. Přiložil ruku k hlavě, jako když vzdává čest, a jeho nevinné
modré oči … .
"Vy nejste blbec," ozval se po chvíli opět
komisař Klíma, šermuje nějakou listinou, "vy jste vyložený darebák,
lump, lotr. Vás nejlépe zastřelit, vy velezrádce. Kde je to vaše
revma? Vy jste způsobil sběh lidu, vy jste štval přímo i nepřímo
proti vojenské akci. Dal jste se vozit na vozíku jako mrzák po
ulicích a křičel jste 'Na Bělehrad, na Bělehrad!' Tím mrzákem mělo
být v očích shluklého davu Rakousko." .
"Podívejte se na tyto výpovědi svědků," mluvil
dál, "zde vidíte například výpověď vrchního inspektora jízdní
policejní stráže Klause, který ve vašem excesu viděl potupnou
alegorii rakouského mocnářství. Držte hubu, my víme, co jste si
myslil." .
Švejkovy modré oči dobrácky se vpily do tváře
komisaře Klímy. "Poslušně hlásím," řekla stará vojna, "že jsem si
myslil …" .
"Jen se nestyďte," ozval se komisař Slavíček,
"a nedívejte se na nás tak pitomě, řekněte to přímo: Já jsem si
myslil; že mně ta legrace projde. Ale to jste se strašně mýlil, na
to jsou vojenské soudy. Vy jste se vzbouřil. Teď je válka. Vy jste
na to čekal." .
"Poslušně hlásím," ozval se Švejk, "že jsem
nečekal na válku, já mám revma, ale chci sloužit císaři pánu do
roztrhání těla." .
Opět padla ta vznešená věta, bohužel takový
projev ve válce je ošemetná věc, neboť v těch dobách je na policii
tolik práce, že se velmi snadno může v tom spěchu stát omyl a v
protokole se taková slova "císař pán" a "roztrhání" přehodí. Tak se
stalo v tomto případě. .
Je to prostý, lehce vysvětlitelný omyl. Úřady
počítaly s možností takového neštěstí, a proto ve spisech,
provázejících Švejka k vojenskému soudu na Hradčany, stálo mezi
jiným: "Švejk při výslechu mezi jiným se vyjádřil, že ačkoliv jeho
tělo je stiženo revmatismem, než by sloužil císař pánu, že ho raději
roztrhá." .
Jak říkám, jest to pouhý omyl vzniklý z
přepracovanosti úřednictva, dbalého svých povinností k státu, které
snažil se podati těmi slovy věrný obraz smýšlení českého lidu. .
(Bude-li to někoho zajímat, poznamenávám, že
Klíma i Slavíček bydlí naproti Riegrovým sadům a že mají vyhlídku na
dva jasany v parku. Jsou to zdravé stromy se silným větvemi. Komisař
Klíma má kolem krku 40 cm, komisa Slavíček 42 cm.
IV.
Snad každý ví, že Havlíčkova charakteristika
vojenských soudů začíná slovy: "Vojenský soud, to je samec." Na 20
000 obětí tohoto soudu v českých zemích od počátku války mohlo by
klidně podepsat Havlíčkův výrok. Počítáme-li průměrem pět let žaláře
na jednotlivce, dělá to pěknou sumu 100 000 roků vězení pro český
národ. Toho zde ještě nebylo. Kde z rodiny přímo někoho nehnali na
bodáky a do deště granátů, posadili ho do chládku. I rakouské
vojenské soudy tohle vše odůvodňovaly mimořádnými poměry a kolem
každého českého občana upevnily minovou síť vojenských článků (Kriegsartikel).
Nejzábavnější z nich byly článek 14 a 15 o velezradě a urážce
Veličenstva.
Pokud se pamatuji, provinil se proti ním
například mezi jinými hluchoněmý zahradník z malostranského ústavu
hluchoněmých, obžalovaný, že v kostele u sv. Tomáše ostentativně
nezpíval císařskou hymnu a dělal poznámky.
V ostatních devatenácti článcích visel nad
českým člověkem neustále Damoklův meč. Člověk přišel z venkova do
Prahy, najal si v hotelu byt, mluvil ze spaní a měl strach, jestli
ve spaní nespáchal rušení veřejného pokoje a řádu. Šel si koupit
noviny a zastavil se před vyvěšenými telegramy v redakci, zasílanými
c. a k. korespondenční kanceláří. Přitočí se k němu nějaký človíček
a řekne: "Jak to jde." Dostane odpověď, a už se šlo Ferdinandovou
třídou na policejní ředitelství a odtud na Hradčany. Byl-li při tom
sběh lidu, byl na to vojenský článek o pozdvižení a vzbouření.
Nikdo nebyl jist, že neuvidí to lidumilné
zařízení. V kavárnách, trafikách, restauracích, v obchodech vždy se
vyskytl nějaký německý žid nebo židovka či jiný loajální denunciant.
Pošlou služku k hokynářce, a ona se nevrací.
Ubohá Máry je zatím již u vojenského soudu.
Průběh vojenského líčení býval tento:
Obžalovaného nebo obžalovanou přivedli pod bajonety k výslechu pře
auditora. Pak zavolali svědky. Vypovídal-li nějaký svědek příznivě
pro obžalovaného, byl obyčejně také zavřen. Byli-li všichni svědkové
zavřeni a tak předběžné vyšetřování skončeno, sešel se z rozkazu
velitele soud. Jeden auditor, jeden voják obecný, jeden svobodník,
jeden desátník, jeden šikovatel, jeden nadporučík, jeden setník,
jeden štábní důstojník.
Nejsmutnější úlohu u takového vojenského soudu
hrál vždy takzvaný voják obecný. Ten věděl, že musí hlasoval pro
vinu. Vojna je vojna, a když skládal soudní přísahu s ostatními, že
chce jenom podle práva a nejlepšího svědomí soudit, viděl před sebou
'špangle'.
Svobodník, nejnešťastnější šarže na vojně,
kromě svého jména neměl nic svobodného na sobě, natož aby hlasoval
proti uznání viny.
Desátníci pak dělají vždy, co dělá šikovatel,
a šikovatel viděl v každém obžalovaném civilistovi lumpa. Poručík
nebo nadporučík nemohl přece nikdy říci, když viděl 'diese
verfluchte tschechische Bande': "Nikoliv, není vinen." Stejně
soudili setník a štábní důstojník, neboť přišel čas, kdy český národ
bylo možno tak krásně a hladce přivést na šibenici a do žaláře.
Každému soudci přísluší právo k otázkám. Nikdo se přitom na nic
neptá obžalovaného. Otázky kladou se jen auditorovi, který objasňuje
velmi srozumitelně, že obžalovaný je největší lotr na světě, že byl
v Sokole, že četl Samostatnost apod. Auditor dává své poučující
zdání (volens informativum), kde jasně líčí a shrnuje povahu činu a
uvádí všechny přitěžující okolností, například že obžalovaný býval
kdysi menšinovým pracovníkem, a vůbec vše, proč jemu zdá se být
obžalovaný vinným. Nakonec auditor vyřkne, jaký trest má
obžalovaného stihnout.
Po skončené rozpravě přikročí se k hlasování o
vině, a to sbírají se hlasy od nejnižší šarže až k předsedovi,
kterému příslušejí dva, a konečně auditorovi jeden hlas.
Obžalovaný bývá tedy vždy odsouzen všemi
devíti hlasy. To je první základní pravidlo vojenských soudů. A to
je ta pravá vojenská disciplína: každý ze soudců napíše do zápisníku
odpověď na otázku, je-li obžalovaný vinen, "Ja".
Aby pak přece jen nemohla snad náhodou být
porušena vojenská disciplína, když soudili Čecha vojenským soudem,
od prostého vojáka až po štábního důstojníka pravidelně soudci byli
Němci.
Bylo to zcela jasné, tak asi, jako kdyby sbor
psů rozhodoval o osudu nějakého uštvaného kocoura.
Celé řízení vojenských soudů v Rakousku bylo
pokud možno krátké a úsečné.
Ve sta případech mohl si obžalovaný ještě
přečíst, že ho budou dvě setniny provázet na popraviště.
Byl-li český člověk úplně nevinen, bylo to jen
polehčující okolností. Jeho národnost předpokládala určitou vinu; a
tak dostal v nejlepším případě osmnáct měsíců, jako celá řada těch
starých českých matiček, jichž syny Rakousko ubíjelo. Jich nevinný
egoismus, který vyjádřily často větami, v nichž úřady viděly
porušení hrozných paragrafů, provázen byl úsměšky pánů auditorů.
Pod tíhou životních starostí do země sehnuté
ženy byly stejně obětí rakouské vyhlazovací politiky, jako byli
oběti mladí lidé, jež zachvátil duch protestu v prostředí prosyceném
slzami.
Líčení před vojenskými soudy bylo zvláštním
divadlem. Knihaři ze Smíchova, který byl postaven před vojenský soud
proto, že v restauraci U anděla nalepil plakát Učte se rusky, řekl
auditor: "Dostal jste deset let těžkého žaláře, abyste se mohl v
klidu naučiti rusky."
Veselý auditor, který v německém kasíně bavil
vždy celou společnost, vypravoval, jak dnes české čarodějnici dali
pět let.
A před tohoto veselého auditora přišel Švejk k
výslechu. Jak tu stál, po obou stranách vojáka s bajonetem, jeho
milé dobré oči bloudily po celé místnosti a zdály se burcovati
svědomí celého okolí. Auditora, akta, skříň v rohu i provázející ho
vojáky.
Byl v stavu jakési exaltace mučednictví,
dobráckého, spokojeného mučednictví. Jeho zraky zdály se blouditi
někde daleko, až tam k neznámým mystickým světům.
Nebeský klid rozhostil se po jeho tváři a v
duši mu bylo tak, jako by mu řekl ještě v dobách jeho vojny nebožtík
hejtman Kábr: "Voni nebrečejí, voni se nerouhají věčné
spravedlnosti, jestli jsou nevinnej, tak se to ukáže, prozatím mají
pět dní 'fršerft', aby věděli, Švejk, že jich chápu a že nejsem
žádnej lidožrout."
Auditor, dívaje se na Švejka, usmíval se a
kroutil si cigaretu. Švejkovi bylo tak nějak mile. Zdálo se mu, že
jeho v mučednictví skončí se co nejdřív a že zde uznají jeho jednání
správným a manifestaci nejlepším činem.
"Tak vy jste ten revmatik?" řekl auditor,
stále se usmívaje.
"Ano, k službám," odpověděl Švejk, "já jsem
ten revmatik." A usmál se také.
"Tak, tak," poznamenal veselý auditor, "vy
jste tedy provedl švandu na Václavském náměstí. Byla to legrace, co
říkáte, Švejku?" A opět se tak mile usmál, až Švejk zazářil a pln
duševního uspokojení, vzpomínaje, jak ho odváželi na vozíku a co z
toho vzešlo, odpověděl: "Ano, k službám, byla to legrace."
Auditor počal psát, a usmívaje se občas,
otočil se na Švejka: "Tedy to byla švanda?"
"Ano, švanda, poslušně prosím, švanda to
byla."
"Tak to podepište."
Švejk vzal pero a podepsal "Josef Švejk",
dávaje si záležet na každém tahu.
"Můžete jít."
Švejk se obrátil ve dveřích. Veselý auditor
opět si kroutil cigaretu a Švejk se ozval: "Jen bych prosil, pane
lajtnant, aby se to brzo skončilo."
Bylo mu lehce u srdce, a když se ho ptali
spolubydlící v jeho cele, jak to dopadlo, řekl: "Jak to mohlo
dopadnout? Všechno je v úplném pořádku, pan lajtnant je náramně
hodný člověk."
"Hodný člověk," řekl jeden z nich s úsměvem. A
Švejk dobromyslně opakoval usměvavě po něm: "Dobrý člověk, velmi
dobrý člověk."
Někdo u okna škrábal kouskem skla na špinavou
omítku šibenici a pod to svá začáteční písmena M. Z.
Švejk byl v dobré náladě, smál se i tomu a vše
mu připadalo tak bezstarostným, spokojeným, nebýt jen toho
neustálého procházení těžkých kroků po chodbě a úsečného volání
šarží, když se měnila stráž na chodbě. Švejk usnul klidným spánkem.
Ráno ho probudil velký křik ze všech oken kolem velkého dvora. To
vězňové zpěvem a hulákáním vítali nový den útrap. Z jednoho okna v
druhém poschodí slyšel hlas svého učedníka Bohuslava, který volal:
"Pane mistr, pane mistr, už jsem zde taky. Já jdu svědčit."
"Dobrýtro, Bohuslav," volal nahoru Švejk.
To se opakovalo po celý týden. Švejk sedával
na pryčně, s patrnou chutí jedl z kotlíku špinavou polévku a jakýsi
divný chléb. Nebylo-li mu dříve jasno, jestli přece jen něco
nespáchal, od oněch chvil, kdy byl vyslechnut auditorem a viděl jeho
úsměv, byla úplně jasnou nejen jeho úplná nevina, ale i to, jak to
dopadne.
V duchu opustil hradčanský vojenský soud a
mysl jeho zaletěla na Vinohrady do malého krámku, svezla se po
obraze Františka Josefa a vyhledala pod starou postelí dvě morčata.
Švejk k smrti rád pěstoval morčata. A jich osud byl také jedinou
chmurou zde.
Viděl je, bílé, černé a žluté, natažené s
malým prasečím rypáčkem vzhůru k slamníku. A to bylo vše, co zde
Švejkovi hýbalo myslí. Jeho úplná nevina, přesvědčení o dobrém
výsledku pře a smrt opuštěných morčat.
Byl tam také vdovec, který, když šel jednou do
práce: a potkal transport záložníků a viděl plačící ženy
doprovázející své muže na poslední cestě, vzpomněl si; že měl také
ženu, která ho tolik milovala, a bylo mu těch žen náhle líto, tak
líto, že vykřikl: "Zahoďte to!" V tom okamžiku zdálo se mu to být
tak strašně jednoduchým. Vojáci zahodí ručnice, bajonety a bude po
válce. Ženy přestanou plakat … A ten člověk měl doma dvě holčičky.
Sedával se Švejkem a oba hovořili. Švejk o
morčatech a vdovec o svých dětech. Kdo jim dá teď jíst? A takových
lidských morčat bylo v Čechách tisíce a jakási železná pěst drtila
jejich hlavičky.
V.
Mezitím co byl Švejk zavřen, ruská vojska zabrala Lvov, oblehla
Přemyšl, dole v Srbsku stálo to také velmi špatně s rakouskou
armádou, lidé v Praze byli veselí a na Moravě dělali již přípravy k
pečení koláčů, až přijdou kozáci.
Vojenský soud nestačil odsuzovat tucty a tucty občanů a se
Švejkovou věcí šlo to pomalu kupředu.
Švejk byl úplně klidný. Každého rána vstal a první jeho slovo bylo,
že se ptal otvorem ve dveřích vojáka na stráži, kdy už ho pustí.
Obyčejně slyšel: "Halten sie kusch." Zvykl si na to jako na něco
nutného, co se rozumí samo sebou, a vraceje se ode dveří s
vyjasněnou tváří, velmi výrazně řekl vždy: "Jsem naprosto nevinný."
Tak to řekl vznešeně, pateticky, cítě lahodnost slova "nevinný".
Konečně přišel jeho den. Vedli ho dolů, kde sedělo osm členů
vojenského soudu. Auditor a šarže až po štábního důstojníka.
Když Švejka přivedli, cítil se úplně bezpečným. S jakousi vděčností
podíval se na soudní sbor a velmi příjemně na něho působila otázka
auditorova, zdali nic nenamítá proti sestavení soudu.
Švejk, jaksi rozněžněn, řekl tklivě: "Chraň bůh, poslušně prosím,
jak bych mohl něco namítat."
Zapsali, že nenamítá, a auditor poručil, aby ho odvedli na chodbu.
Ze soudní síně k němu doléhal zvuk melodického hlasu auditorova,
Švejk ani neposlouchal a nesnažil se zachytit něco z té řeči. Díval
se zamřížovaným oknem chodby ven na ulici, mající obvyklou tvářnost
starých hradčanských ulic. Tam chodily služky a paničky z nákupu,
nějaký hoch si hvízdal pronikavě "Když jsem já šel do Vršovic na
posvícení".
A auditor mluvil dál a dával své poučující zdání. Toto votum
informativum bylo v rámci obvyklých žalob, které již bezpočtukráte
zde slyšely stěny. Dokazoval, že duch vzpoury již dávno vězel v
Švejkovi; rozhovořil se o tom, že na samém počátku války Švejk
snažil se zesměšnit válku a stavěl do bídného světla válečné operace
Rakouska. Vyjmenoval tolik paragrafů, až prostý voják, desátník i
svobodník se třásli hrůzou, a nakonec řekl, jaký trest má
obžalovaného stihnout, a vyzval, aby se přikročilo k hlasování o
vině obžalovaného.
Pak sepsali svůj výrok a podepsali. Přivedli obžalovaného Švejka.
Všichni salutovali, důstojníci vytasili šavle.
Vše bylo tak slavnostní jako na vojenské parádě. Švejk nevinně se
podíval na sbor vojenských soudců a důvěrně se usmál. A auditor
četl. Začínalo to vznešeně jménem Jeho Veličenstva, bylo to
propleteno větami jako "Švejk ist schuldig, dass er …" a končilo to
číslicí osm. Osm let!
Švejk nevěděl, co se s ním děje. Optal se ještě, jako by nevěřil
svému sluchu: "Já tedy mám jít domů, mohu jít domů?"
"Ano," řekl veselý auditor, zapaluje si cigaretu, "přijdete domů za
osm roků."
"Já jsem nevinnej," vykřikl Švejk.
"Můžete se do třiceti dnů odvolat, nebo to přijímáte?" Švejk viděl
před sebou jen uniformy. Hlas auditorův nebyl již veselý. Byl
úsečný, přísný.
"Přijímáte to?" rozkřikl se na něho a Švejk vzpomněl si na jednoho
majora, když stál před lety u regimentsraportu. Tenkrát byl obviněn,
že kouřil ve skladišti. Pravdou bylo, že když tenkrát přišla
inspekce, právě se bavil tím, že sbíral po skladišti odházené zbytky
cigaret a jeden starý oharek měl právě v ruce.
A major tenkrát, když mu dával "dreissig verschärft", řekl k němu
týmž ostrým tónem, nepřipouštějícím odmluvy: "Je to tak dobře?" A
Švejk tenkrát řekl: "Poslušně hlásím, že je to tak dobře."
"Přijímáte to?" ještě jednou ozval se auditor a tu Švejk, prozářen a
proniknut starou rakouskou vojenskou disciplínou, zasalutoval a
hlásil: "Melde gehorsam, přijímám to."
A když přišel do své cely, vrhl se na pryčnu a dal se do řvaní: "Já
jsem nevinnej. Já jsem nevinnej." Dal si na tom velice záležet.
Protahoval 'néj' donekonečna a tolik mu to lahodilo. "Já jsem
nevinnej," a ozvěnou ze dvora od protější stěny neslo se 'néj'
donekonečna.
Pozítří odvezli ho s jinými odsouzenci do vojenské trestnice v
Thalerhofu-Zelling ve Štýrsku.
Ve Vídni se s jich transportem přihodil malý omyl. Jejich vagón
přidali v Benešově k vojenskému vlaku vezoucímu vojáky na srbské
bojiště.
Německé paní házely i do jejich vagónu květiny a písklavými hlasy
křičely: "Nieder mit den Serben!"
A Švejk, octnuv se u stěny pootevřeného vagónu, zařval do té slávy:
"Já jsem nevinnej!"
VI.
Ve vojenské trestnici v Thalerhofu-Zellingu byla většina civilistů,
neboť civilové mají tu přednost a výhodu za války, že hynou pomalu
někde za mřížemi, kdežto voják obyčejně bývá zastřelen po rozsudku
polních soudů hned na místě. Thalerhof-Zelling zůstane vždy památným
v dějinách bývalého Rakouska smutnou slávou jako mučírny Pozzi v
dějinách starých Benátek.
V Thalerhofu-Zellingu našel jsi vždy dosti Němců, kteří plivali na
transporty haličských Rusů nebo Srbů z Bačkya Bosny-Hercegoviny,
internovaných tu ve vojenské trestnici, a trochu jen soudný divák
byl by se začervenal při pohledu na ty zmučené průvody poplivaných
žen a dětí, kterým vláda kladla za vinu, že chtějí zničit Rakousko.
Slunce tu svítí jasně, kolem hory, zeleň,
čarokrásná nádhera, jako by krajina byla vymalována na půdě zlaté.
Je to místo, kde by se mohl s prospěchem založit léčebný ústav.
V tom hlubokém údolí horském byl však jiný
ústav léčebný. Systém oken s mřížemi, pod okny zeď a za zdí ploty s
drátěnými překážkami. Zde měli se vyléčit snílkové, kteří žádali
spravedlnost od ničemného braku, který nazývali Rakouskem. Skvrnitý
a břišní tyf, ztuchlý kukuřičný chléb, trochu slané špinavé vody s
dvěma fazolemi, to byly léčebné prostředky.
Vedle internovaných nešťastných příslušníků
jiných neněmeckých národností v Thalerhofu-Zellingu jedno křídlo
vyhrazeno pouze odsouzeným Čechům, nad nimiž triumfovala šavle. U
vchodu do přijímací kanceláře trestnice velký rakouský orel
nelítostně roztahoval ramena, jako by chtěl zastínit všechny
poražené a zašlapané oběti.
Se zdejšími vězni zdál se býti konec. Ale
venku, daleko odtud, daleko na sever od Vídně, víc a více
rozhořívaly se jiskry doutnající v popelu dlouhých staletí a ne
zcela udušené všemožnými paragrafy.
První plaménky počaly ohlodávat rakouskou
korunu. A Rakousko dobře samo netušilo, že rodí se zhouba, jež
podetne kořen soustátí. Český člověk chápe se dějinného svého
poslání v zápase o svobodu. Pevně a vzpřímeně vztyčený prapor odboje
mečem vryje svou sloku do obrovské písně věků. O tom šeptaly vězňům
lesy, které viděli z oken na alpskýchúbočích v Thalerhofu-Zellingu.
Viděl jsem na chodbě u přijímací kanceláře
vyškrábáno jedním vězněm: "My se vás nebojíme."
Jeden z vězňů probodl jakéhosi jenerála, když
prohlížel nenasytně trestnici. Vrazil mu do břicha nabroušenou
lžíci, poněvadž ji nepotřeboval, neboť jim dávali pramálo jíst. A
přitom řekl: "Jakou cenu má pro nás život? Než pojdeme, pomstíme se
alespoň na svém nepříteli!"
To nepřišlo však do novin, poněvadž nabroušená
lžíce v břiše rakouského jenerála velmi špatně by se vyjímal vedle
loajálních projevů, kterými zaplavovala c. k. korespondenční
kancelář redakce.
Když Švejk definitivně dostal své číslo a
trestanecké šaty a byl mu vykázán špinavý slamník v jedné místnosti,
stále ještě nevycházel z údivu. Bylo mu zcela nepochopitelné, jak se
do toho všeho zapletl. Chodil mezi spoluvězni se svěšenou hlavou a
neustále mluvil pro sebe: "Přece nejsi blázen, vždyť se na vše dobře
pamatuješ."
Zmocňovala se ho těžká melancholie. Nestaral
se o nikoho kolem a smutné dny, trávené mezi holými zdmi, plynuly
beznadějně donekonečna.
Někdy se dával do hovoru se stařečkem odněkud
z Královéhradecka, který byl odsouzen na čtyry roky, poněvadž při
soupisu obilí přinesl otýpku sena a hodil ji komisaři pod nohy se
slovy: "A to vemte také s sebou, ať má císař pán co jíst!"
Stařeček velice živě zajímal se o osud
spoluvězňů, znal nazpaměť všechny drobné historie, které je sem
přivedly, a dodával všem útěchy. Jak dlouho zde budou sedět? Rok
dva, přijdou Rusové. Představoval si to velice živě. Za takových
hovorů vířilo to mstou. Jak to bude hezké, až někteří jejich
trýznitelé zde budou sedět místo nich za mřížemi.
Jen Švejk šeptal na svém slamníku: "Pomyslete
si, že jsem úplně nevinnej, vždyť já se na všechno dobře pamatuju."
Po jednom takovém rozhovoru zdálo se v noci
Švejkovi, že k němu přišel císař pán. Přijde a povídá: "Ohol mne,
Švejku, v těchhle licousech vypadám jako orangutan z schönbrunnského
zvěřince." Švejk se celý třese, potí se a císař pán vytahuje z kapsy
kabátu břitvu a mýdlo a podává Švejkovi, který počne mydlit císaře
pána. Když ho namydlil, vezme zbožně do prstů břitvu a třesoucí se
rukou holí císaře pána. Otvírají se dvéře a v nich objevuje se
auditor z hradčanského soudu. Švejk se lekne, břitva někam zajede a
císař pán se ozve: "Aber, Švejk, Himmel Herrgott, was machen Sie?" A
Švejk drží již v ruce uříznutý nos císaře pána. Vykřikne strašně ze
spaní, probudí se, probudí i ostatní a na otázku, proč nedá v noci
pokoj, odpovídá uděšeným hlasem: "Uříz jsem císaři pánu nos."
Od toho okamžiku císař pán, nejvyšší vojenský
pán, počal se Švejkovi objevovat nejen ve snu, nýbrž i ve dne. Jeho
tvář vystupovala z oloupané omítky stěn a jednou když lovil z
polévky druhou fazoli, zdálo se mu, že fazole vypadá jako hlava Jeho
Veličenstva.
Někdy hovořil se svou halucinací: "Vašnosti,
císařskej pane, já jsem úplně nevinnej, já se na všechno dobře
pamatuji."
A když mu fazole, kterou si dlouho prohlížel,
jednou upadla na zemi, prosebně řekl, shýbaje se pod stůl:
"Vašnosti, císařský pane, nehněvají se."
Všichni pozorovali, že se Švejkem není vše v
pořádku a když jednoho dne přišel prohlížet cely správce věznice a
před ním stála řada vězňů, vystoupil z ní náhle Švejk a s podivně
vykoulenýma očima zasalutoval a řekl: "Meld gehorsam, Herr Hauptmann,
že chci sloužit císaři pánu až do roztrhání těla."
Správce věznice dal si to ještě jednou
opakovat, odešel, a za půl hodiny přišli pro Švejka dva zřízenci s
nosítkami opatřenými zapínacími řemeny. S nimi přišel ještě mladý
vojenský lékař, který strkal napřed k Švejkovi zřízence se svěrací
kazajkou, kterou pro všechen případ Švejkovi natáhli na tělo. A již
ho nesli dolů, pak přes dvůr trestnice do vězeňské nemocnice. Pěna
mu šla od úst a z pěny neslo se mohutně do všech úhlů nádvoří
"Zachovej nám, Hospodine…"
Druhý den odvezli Švejka do Vídně k pozorování
na psychiatrickou kliniku.
VII.
Ve válce vyskytuje se vždy velké procento
duševních chorob. Nesou to samy sebou různé hrůzy války, strach
jednotlivců před smrtí, starost opuštěné rodiny a ještě celá řada
jiných příčin, vyplývajících z krvavého řemesla.
Zejména v Rakousku duševní choroby za války
nabyly slavného rozšíření, neboť bylo mnoho těch, kteří zdravým
rozumem nemohli pochopit, proč by měli svůj život obětovat pro tuto
říši. Vyplývalo to z dějin, vyplývalo to z jednání s českými vojáky
v kasárnách i na bojišti, vyplývalo krátce z prokleté spojitosti
českých zemí s rakousko-uherskou monarchií. Bylo to doopravdy k
zbláznění.
Švejk se dostal na deváté oddělení. Tam bylo
několik takzvaných simulantů. Jeden z nich, starý recidivista, v
podezření, že se zbláznil jen tak, aby si pomohl z vojny.
Granát ho vyhodil na střechu chalupy. Nyní
dělal neustále pokusy povznést se do výšky, vyskakoval celý den a
padal za hrozného proklínání opět na zemi.
Jiný podezřelý byl výbuchem granátu zasypán ve
sklepení, kde zůstal po čtyry dny. Ten napodobuje neustále, že se
zakopává pod zemi, stále cosi kutí na podlaze. Jiný mladý muž ve
vojenské uniformě chodil po koridoru a zpíval "Wacht am Rhein" a
křičel chvílemi "Ratatata, bum, bum".
Kdyby se to všechno, co zde lidé křičeli a jak
si počínali, mělo správně posuzovat, musel by každý dojít k jedinému
východisku, že vlastně celé Rakousko bylo velký blázinec.
Tam v rohu chodby seděl například člověk,
kaprál, který křičel, že je arcivévoda Bedřich a že za měsíc bude v
Moskvě.
Toho zavřeli na pozorování, ale nesmíme
zapomenouti že skutečný arcivévoda Bedřich se jednou sám tak
vyjádřil a nestalo se mu nic, jen utrpěl trochu blamáže.
A císař Karel, ještě když byl arciknížetem,
prohlásil na rautu, že srovná se zemí celé Rusko.
Nebo vezměme si případ císaře Viléma. Každé
malé dítě dnes ví, že císař Vilém trpí úbytkem mozku. Ve dvorních
kruzích jeho žvásty a plány považují však za geniálnost. Nebožtík
císař František Josef I. vypověděl válku jen následkem duševní
poruchy. Při pitvě tohoto stupidního starce bylo zjištěno hnisání
mozku (atrophia cerebri senilis). A u Františka Josefa nebylo to
opět nic jiného než zděděný kretenismus, kterým trpí potomci
Habsburků. Karel I. v útlém mládí byl stižen vodnatostí dutin
mozkových a ošetřován byl ve vodoléčebném ústavě dr. Guggenbühla na
Abenbergu u Interlakenu ve Švýcařích.
A od těch pánů to šlo jako po žebříku dolů.
Rakouští ministři, místo aby byli zavřeni v nějakém slavném
blázinci, řekněme v Klosteroberbachu v Nassavsku, řídili osudy říše,
jenerálové, kteří patřili pod sprchy osady pomatenců v Antdorfu,
pracovali na válečných plánech a utěšovali se navzájem, že už to je
jedno ze základních pravidel války, že to někdo musí prohrát.
Je to vyložená anoia (blbost), ve které se
Rakousko pohybovalo a žilo; končila konečně každým četnickým
strážmistrem z uzavřeného území, který s blbým úsměvem přihlížel,
jak tlupa německých bláznů vytlouká českou školu a pálí nevinné
okenní rámy za hulákání "Es braus ein Ruf …"
Rozjímání o tom, kolik bylo v naší době v
Rakousku bláznů, mohlo by tvořit velmi objemnou knihu. To však není
mým účelem, o tom si každý jistě udělá úsudek sám. My se budeme
obírati jen drobty. Až se vrátíme domů, zavedeme nový systém léčení.
Vezmeme to pěkně odshora až po bývalé okresní hejtmany, předepíšem
všem těmto přátelům českého národa to, co navrhoval kdysi již dr.
Thomayer, Corylus avellana, tak sluje po česku lískovka. A vyprášíme
jim kanduš tak důkladně, aby každé arciknížátko mohlo si zavést
alespoň obchod s jelity.
Na vídeňské klinice na pozorování duševně
chorých zaveden je léčebný systém dr. Bernardina. Systém ten záleží
v tom, že se dá nejprve nemocným pokud možno příležitost, aby se
uklidnili.
To se děje tím způsobem, že se svléknou do
naha a strčí do nevytopené separace, kde jsou jen čtyry holé stěny,
vyvatované, aby si uklidňující se pacient nerozbil snad hlavu. V
pokojíku chybí úplně jakékoliv zařízení. Aby se pak pacienti ještě
více uklidnili, nedostanou po osmačtyřicet hodin jíst a pít. Po
osmačtyřiceti hodinách je vytáhnou a hodí do vany se studenou vodou
a masírují jim páteř. Pak je strčí pod horkou sprchu, a jestli ještě
jeví nepokoj, poznovu zavrou do vyvatovaného pokojíku.
Tento uklidňující způsob blahodárně působil na
Švejka. Když ho po horké sprše ještě na čtyřiadvacet hodin poznovu
zavřeli do izolace, nabyl jakžtakž duševního klidu, ve kterém
shledával, že je dobře podříditi se vrchnostem. Ještě jedna horká
sprcha, a Švejk nabyl úplného přesvědčení, že vše, co se s ním děje,
je v úplném pořádku, že to tak musí být, a vylézaje z vany ozval se:
"Já vím, já vím, vždyť je válka."
Nakrmili ho připálenou kapustou a starými
namrzlými bramborami, což ho ještě víc uklidnilo. Druhý den došlo
pak k důkladnému zkoumání jeho duševního stavu podle systému dr.
Bernardina.
Mladý, snaživý asistent v uniformě vojenského
lékaře, neboť v ten čas i blázince v Rakousku dali pod vojenský
dozor, kladl mu podle systému onoho doktora psychiatrie, který
mimochodem se ze svého systému sám zbláznil, celou řadu otázek, dle
jichž zodpovědění soudí se na stupeň duševní zatemnělosti.
"Myslíte, že jste se narodil?"
"Podle rozkazu," odpověděl Švejk, "válka je
válka." Tím chtěl říci vlastně: "Jestli si přejete, že jsem se
nenarodil, jsem to ochoten prohlásit."
"Pamatujete se na své rodiče? Měl jste otce?"
Švejk se na něho podíval: "Jestli neráčíte nic
mít proti tomu. Teď jsou válečné časy."
"Máte sestry, bratry?"
"To nemám," řekl Švejk, "ale kdyby to muselo
být …"
Asistent si pilně znamenal odpovědi a tázal se
dál: "Můžete mně vysvětlit, proč slunce vychází a zapadá?"
Švejk se otřásl. "Poslušně prosím, že za to
nemůžu."
"Dobře. Slyšel jste něco o Americe?"
Švejk byl na rozpacích. Patrně zas nějaké nové
vyšetřování. Pevným hlasem odpověděl: "Neslyšel, poslušně prosím."
"Nevíte, jak se jmenuje prezident černošské
republiky na ostrově San Domingo?"
Švejk se zarazil. Hlavou proběhly mu všechny
hovory spoluvězňů na pražském policejním ředitelství, ve vyšetřovací
vazbě hradčanského vojenského soudu i v trestnici v Thalerhofu-Zellingu,
pomyslil si: Mne nespletete, a otevřeně řekl s důrazem: "Za jediného
panovníka, poslušně hlásím, uznávám jedině nejmilostivějšího císaře
pána Františka Josefa I. Dreimal hoch, poslušně prosím."
Odvedli ho zpátky na koridor. Tam Švejk
pokoušel se vypravovat pacientům, co a jak bylo u výslechu.
Nevšímali si ho a každý se bavil po svém.
Ten, co zpíval "Wacht am Rhein", křičel
chvílemi dál své "Ratatata bum", domnělý simulant rezervista skákal
do výšky a jiný opět se zakopával u dveří a křičel na ošetřovatele:
"Ausharren!"
Švejk mohl teprve večer na slamníku uplatnit
své smýšlení. Když se zdálo, že všechno utichlo, postavil se na
slamník a vykřikl: "Za jediného panovníka uznávám jedině
nejmilostivějšiho císaře pána Františka Josefa I. Dreimal hoch!"
Netrvalo to ani týden, odváželi Švejka do
blázince v Hallu k dalšímu pobytu, kde byl zavřen též Franz
Rypatschek[68], městský vídeňský radní ze šestého okresu, kterého
jednou v noci zadržela hlídka u císařského hradu úplně nahého a
pomalovaného fermežovými barvami.
Když padl Bělehrad, Franz Rypatschek z velkého
nadšení pomaloval se černě a žlutě a šel tak vzdát hold za šestý
okres.
VIII.
Velká doba, velká nervozita. Duševní proces,
který zachvátil oficielní Rakousko, možno snad jen srovnat s hnutím
flagelantů nebo s velkými masovými duševními poruchami v dobách
křižáckých válek.
Viděli jsme táhnout z Rakouska do války sotva
škole odrostlé děti v šedivých uniformách, připomínající zástupy
dětské za křižáckých válek, které ve středověku vyšly, aby dobyly
Jeruzaléma. Tentokrát posílali děti proti zemljáčkům.
V blázinci v Hallu byla třebas neoficielně
zvláštní oddělení pro Němce z alpských zemí a pro Němce z uzavřeného
území. Možná, že někdo z vás viděl takovou vlasteneckou manifestací
rakouských Němců se všemi záchvaty zuření, řvaní k ochraptění, kdy
záchvaty zuřivosti a duševní poruchy přenesly se na ústroje
pohybovací. Dav skákal, řval: "Heil dir im Siegeskranz." Oči byly
vytřeštěné, přeludy smyslové dosahovaly vrcholu při hulákání "Nieder
mit den Russen!" Nesmíme se divit, že takové běsnění bylo nejlepší
půdou pro mánii politickou a že odtud přicházely stále nové síly do
Hallu.
Byla to jakási mobilizace bláznovství, masová
psychóza, která plnila smutné domy ústavů choromyslných.
Kněží v Rakousku modlili se za říši jako dobrý
farář za svého nezvedeného svěřence, aby až poleze přes ploty krást
cizí jablka a roztrhá si kalhoty, Hospodin byl tak milostiv a
zachoval mu aspoň vestu.
Byla to opičí říše. Hlavy státníků byly plny
plánů, které se vykonávaly a prováděly při snídaní, všechny soudy
byty vychytralé a blázince byly přitom plny.
Někdo se zbláznil z nutnosti, aby se ukázal
být hezkým vládě. V Hallu byl ošetřován kožešník z Trutnova, Němec,
který padělal směnky na 200 000 korun, aby celý vymámený obnos upsal
na rakouskou válečnou půjčku. Německá učitelka z 'lehrerinnenvereinu'
v Brně jednoho rána převlékla se do vojenské uniformy, sekala šavli
do výkladních skříní po ulici Františkově a hulákala: "Gott strafe
England!"
Byly tam nejrůznější druhy politických
šílenců. Předseda spolku vysloužilců v Ústí nad Labem, který si na
nahé tělo vyšpendlil několik tuctů medailí, a statkář z Chomutova,
který zašil do černožlutého praporu čtyry voly a dvě krávy a poslal
je s nadšeným přípisem na okresní hejtmanství. Konečně choť
okresního starosty z České Lípy, velká německá žena, která chtěla
podpálit v Lípě českou opatrovnu. To byly typické druhy. (Domnívá-li
se někdo, že přeháním, ať si přečte v mníchovském lékařském
almanachu stať "Krieg und Psychose der Massen".) Když se Švejk octl
v Hallu, cítil jakési duševní uklidnění. Shledával, že vlastně není
jen nepatrná jednotka v říši, nýbrž že všechny událostí, které se
shrnuly na jeho hlavu, mluví jasně, že on něco znamená. Jeho
sebevědomí velice stouplo, zejména když choromyslný pán krátce po
jeho příjezdu počal ho titulovat panem majorem. Představil se mu
jako jenerál Potiorek, chodil s ním po zahradě, a ukazuje mu na
rozkvetlý záhon pampelišek, říkal mu: "Vy si vezmete tento pluk a
obsadíte s ním Bosnu a Hercegovinu." Přitom ukázal na uschlou třešni
u zdi.
"Hergot," křičel na Švejka, "oni nás
obcházejí. Musíme do toho pustit pár granátů." Postavil se na špičky
a plivl směrem k třešni.
Švejk si vzpomněl na staré vojenské doby a
choval se velmi uctivě.
"To je horská střelba," vysvětloval mu
bláznivý pán "takhle když plivnu, to je střelba polní. Teď do toho
pustíme pevnostní dělostřelectvo."
Plivl naplno a komandoval kamsi dozadu: "Habt
acht, marschieren marsch!"
"My jsme vyhráli," křičel na Švejka,
"gratuluji vám, pane majore, vy jste se statečně držel."
Švejk s ním rád chodil. Prodělal poznovu celou
execírku, komandovali pampelišky, sráželi prutem hlavičky sedmikrás.
Jednoho dne při procházce řekl k němu tajemně
bláznivý přítel: "Víte, pane majore, že jsme obklíčeni? Zjistil
jsem, že proti nám stojí dvě divize. Musíme se pokusit o výpad.
Připravte svůj pluk. Začneme to hned."
Učinil pokus vylézt na zeď. Švejk byl
svižnější a byl dříve na zdi než jeho přítel.
Od té doby neviděl již svého přítele, neboť
ošetřovatelé "jenerála Potiorka" zavřeli na oddělení a Švejka do
jiné světnice pro pokus útěku. Milosrdně s nimi nenakládali. Když mu
rýpali pěstí pod žebra, řekl Švejk: "Žádám, abych byl postaven před
válečný soud."
Zdá se opravdu, že na něho počínalo účinkovat
okolí. Při obědě podařilo se 'pánu jenerálu' pomocí jiného blázna
propašovat Švejkovi psaní tohoto obsahu: "Ministerstvu námořnictví
byl dán rozkaz, aby bylo pohotově kdykoliv přivézti z Asie 300 000
mužů. Povolávám do zbraně všechny výzvy. 60 000 vojska hnulo se na
severovýchod. Sapéři pracují na okopech dělostřeleckých."
Tento lístek našel jsem ve Švejkově zápisníku.
(Švejk sám později tvrdil, že skutečně jeho bláznivému příteli
říkali 'Excelence' a že jeho tvář rozhodně viděl někdy před léty v
ilustrovaném časopise. Ukázal jsem mu některé fotografie rakouských
vojevůdců a on poznal v bláznivém pánu generalleutnanta von Begga.)
S ostatními blázny bylo Švejkovi těžko hovořiti. Ještě jakžtakž se
dohovořil s panem Tomsem, řídícím učitelem německé školy od Lovosic.
IX.
Pobyt v blázinci přinesl Švejkovi celé
množství nových zkušeností, týkajících se nejrozmanitějších otázek
vnitřní politiky rakouské. Jakýmsi vůdcem a duševním rádcem byl mu v
tom ohledu jiný ošetřovanec, Hugo Werder, 'Tyroláček', dříve
sklepník v tyrolském vinném sklepu na vídeňské
Humpoldskirchenstrasse. Do vojny roznášel hostům čtvrtky mizerného
vína a plíčky nakyselo, čehož všeho mizernou jakost nahrazoval
hostům jeho tyrolský kroj, nahá hubená kolena, zelené kamaše, zelená
vesta s kostěnými bílými knoflíky a malý tyrolský klobouček s
lisovanou alpskou protěží a kamzičími zuby. Když se první rakouské
pluky servaly se Srby a Rusy a roztály, došla řada i na Hugo Werdera,
aby šel na pomoc. Oblékli ho do uniformy a ubožák před odjezdem
vplížil se do sklepa vinárny, kde byl do vojny zaměstnán, napil se
vína tak důkladně, že ze sklepa vylezl již na první ulici s prvními
příznaky delirium tremens. Pokoušel se zpívat "Gott erhalte", ale
pletl do toho slova z "Heil dir im Siegeskranz" a skončil každou
sloku hrozným řevem a jódlováním "Österreich, du edles Haus, steck
deine Fahne aus, holdrijá, holdrijá, dro, juchalio." V druhé a třetí
ulici delirium tremens Hugo Werdera dosáhlo již markantnějších rysů
a krásně se projevilo na náměstí s pomníkem Tegetthoffa.
Vlastenecké a loajální city Tyroláka Werdera
byly uraženy. Zdálo se mu, že v době pro Rakousko tak vážné je
strašnou bezohledností vůči starému rakouskému admirálovi, když tak
stojí na podstavci celý zarostlý, s nepěstěným vousem.
Vytasil bodlo a počal se šplhat na pomník s
křikem: "Man muas do den Tegetthoff rasieren."
Vykřikl ještě do shromážděného davu, aby mu
podali mýdlo, že musí napřed Tegetthofta namydlit, než ho oholí.
Nepodařilo se mu to. Tegetthoff stojí ještě dnes ve Vídni na
podstavci pomníku s nedbale upravenými rozházenými vousy a divoce
zírá do okolí, netáhnou-li italská vojska do Mödlingu, a nadšeného
tyrolského vlastence odvedli do blázince.
V blázinci se představil Švejkovi jako baron
Bumerkirchen, dvorní maršálek nebožtíka arcivévody Ferdinanda
d'Este, a je pozoruhodné, že měl tytéž politické názory jako
skutečný dvorní maršálek arcivévody a celé hodiny vykládal Švejkovi
o tom, že se musí utvořit "Grossösterreich", spolknout Srbsko, Černá
Hora a odtud s Německem přes Cařihrad do Malé Asie až k Perskému
zálivu a na Dálný východ asijský.
Jest zajímavé, že má-li tyto názory císař
Vilém a jeho nohsled rakouský císař Karel I., jmenuje se to
imperialistickou politikou, a má-li je ubohý tyrolský blázen, že je
považujeme za zblbnutí. Přemýšlím-li o tom, myslím, že by přece jen
lépe bylo Viléma i Karla I. uzavřít do blázince a přenechat Hugo
Werderovi, číšníkovi z "tyrolského vinného sklepa", provádět
imperialistickou politiku. Jistě by to stálo míň o několik miliónů
lidských životů.
Historie však nás učí, že drobným potřeštěncům
není popřáno místa v stránkách dějepisu. Tam přicházejí jen velcí
lotři, lupiči, žháři a vrahové, kteří čím více lidí zabili, tím
větší mají tituly knížecí, královské a císařské. Jsou tam Attilové,
Tamerlánové, Vilémové a Habsburkové. A ti vyžadují do té doby nových
obětí, dokud buď nezhynou přirozenou smrtí, nebo nevyskytne se
rozumný člověk, který tomu udělá rázem konec.
Prozatím v Rakousku v době, kdy se popisuje
případ Švejkův, nic podobného nebylo. František Josef potřeboval
nové oběti, aby se vykoupal v krvi nevinných na stará kolena. V
ministerstvu vojenství počítali občany schopné boje, kteří by ještě
mohli padnout za Rakousko, a dr. Emil Berger[82], vrchní štábní
lékař generál, dospěl k tomu názoru, že v blázincích Rakouska
povaluje se mnoho lidského materiálu, a nemají-li nic proti tomu
lidé zcela rozumní a normální, aby si dali urazit hlavu pro císaře
pána, že snad ani lehčí blázni proti tomu nebudou nic namítati.
Ve Wiener Allgemeine Zeitung objevil se zcela
pěkný přípravný článek pro další úkoly nového doplňování prořídlých
řad rakouské armády. Autorem byl sám dr. Emil Berger, který v článku
Léčení psychózy vyjádřil se zcela otevřeně, že mnoho lidí duševně
chorých a vysoce nervózních ve vřavě válečné nabylo opět zdravých
duševní sil. Vřava válečná vylíčena tam jako nejlepší prostřed
uklidňující. Zejména příjemně prý na mnohé působí kanonáda, vzryvy
granátů, při nichž zapomíná mnohý na bývalé své utkvělé představy.
Dr. Berger byl jistě trochu na omylu, neboť
když nějaký takový nadšenec rakouský, kterého zavřeli do blázince
proto, poněvadž měl utkvělou představu, že je maršálek Hindenburg,
později byl zařazen do vojska jako prostý infanterák, tu taková
hrozná degradace nemohla ho nikdy smířit.
Celkem však měl dr. Berger pravdu. Proč by
blázni nemohli jít zachránit Rakousko? Ostatně to nejpěkněji řekl
hejtman Komplex od 88. pluku: "Vojáci, vy musíte jít za císaře pána
jako blázni do ohně."
A tak počaly vojenské komise prohlížet
zanedlouho ústavy pro choromyslné. Bylo přitom dbáno zvláštního
měřítka. Velmi byli vítáni takzvaní tiší blázni, zasmušilé stroje,
kteří zůstali stát nebo sedět, kdekoliv jim poručil dozorce, lidé s
rozumem mdlým, dědičně zatížení, lepší idioti a podobně.
Ze stanoviska vojenského lépe by se ovšem
zamlouvati ti, kteří nejvíc škrábali a kousali, neboť na první
pohled zdálo by se, že by z nich byli nejlepší rakouští vojáci. Ale
to jsou těžké věci. Takový člověk pokouše i opatrovníka, a což kdyby
najednou při parádě zakousl se do pana majora.
Výběr tedy byl. Vybíralo se opatrněji než při
odvodech lidí úplně normálních a dle úředních zpráv (Pražské noviny
ze dne 2. května 1915) bylo celkem uznáno v Rakousku 22678
ošetřovanců v ústavech choromyslných za zbraně schopné, jako
vyléčené. Poslední slovo jasně dokazuje, že se dá úředně najít na
všechno jisté odůvodnění.
Jest to důkazem též hlubokého patriotismu v
Rakousku. 22678 lidí duševně chorých nabude rázem zdravý rozum, aby
se dalo zabít pro císaře pána.
Když při zvláštní vojenské komisi,
prohlížející smutné ústavy, přišla řada na Švejka a řekli mu:
"Otočte se tauglich," Švejk obrátil se k nim: "Tohle já neuznávám,
já jsem už jednou před léty dezentýroval, abych mohl dál sloužit
císaři pánu až do posledního vzdechu, poněvadž mě chtěli
superarbitrírovat. Potom mě zavřeli, přesadili do arzenálu a pro
blbost poznovu dali k superarbitrační komisi. Já jsem jim tenkrát
řekl: 'Já budu sloužit císaři pánu až do roztrhání těla.' Když jsem
voják, nikdo mne nemá práva z vojny vyhnat, ani kdyby přišel pan
jenerál, kopl mne do zadku a vyhodil z kasáren. Vrátil bych se a
řekl: 'Poslušně hlásím, pane jenerál, že chci sloužit císaři pánu do
posledního vzdechu a že se vracím ke kumpanii. A kdyby mne nechtěli,
dám se k maríně, abych aspoň na moři mohl sloužit císaři pánu. A
kdyby ani tam mne nechtěli a pan admirál i tam mne kopl, budu císaři
pánu sloužit ve vzduchu.' To jsem jim tenkrát řekl, ale oni o mně
prohlásili, jsem dobytek, a pro blbost mne pustili z vojny. Když
válka vypukla, tak jsem manifestoval pro Rakousko, za to mme zavřeli
na kolik let. Když jsem ve vězení zpíval rakouskou hymnu, tak mne
vytáhli z vězení a zavřeli do blázince. Teď jste mne odvedli znovu
na vojnu a teď jsem teprve z toho blázen."
Tato deklarace dobrého vojáka Švejka na celé
věci nic nemohla měnit.
S velkou radostí po letech používám opět toho
slova "dobrý voják Švejk". Byl opět po tolika utrpeních ve svazu
rakouské armády. Přísahal s ostatními, kteří tleskali radostí, že
dostanou vojenskou uniformu a čepici s 'F.J.I.' a flintičky do ruky
a že budou střílet do Rusů, Srbů a do všeho, co jim vojenští páni
ukážou.
Nedivte se. Inu blázni! Švejka zařadili k 91.
pěšímu pluku v Českých Budějovicích, který byl přeložen do Brucku
nad Litavou. Před odjezdem na vojnu, buď omylem, nebo snad aby úplně
uvedli jejich duševní stav do pořádku, předepsal jim lékař ústavu
klystýr. Když mu jej dával opatrovník, tu řekl důstojně dobrý voják
Švejk: "Nešetři mne, jdu bojovat, nelekám se ani děl, a nebojím se
ani tvého klystýru. Rakouský voják se nesmí bát ničeho!"
Jaký krásný článek by mohl z toho být pro
Streffleurovy Vojenské listy. C. k. armáda a klystýr!
X.
Je pravdou, že uplynula již celá řada let, kdy
dobrý voják Švejk naposled dostal želízka. Ale přece to nebylo tak
dlouho, aby se nemohl upamatovat jasně na tehdejší vojenské časy a
srovnati je s moderní dnešní válečnou průpravou. Kde jsou ty
idylické časy, kdy jezdíval polnímu kurátovi tridentské posádky
Augustinu Kleinschrodtovi pro mešní víno, kdy mu sice též nadávali,
ale tak nějak mile. Polní kurát nepojmenoval ho jinak než "du
barmherziges Mistvieh", ale to jen Švejka těšilo.
Švejk zjistil, že za těch několik let značně
se rozšířily zoologické vědomosti rakouských šarží i důstojníků.
První den v baráku vojenského tábora v Brucku
nad Litavou zdálo se mu, že všichni představení, kteří chodili
zamračeně kolem staronových nováčků, z nichž se měl vytřískat nový
válečný materiál a vojensky uvědomělá sousta pro jícny děl, museli
studovat buď přírodopis, nebo u Kočího v Praze vydanou objemnou
knihu Zdroje hospodářského blahobytu. Kaprál Althof, který byl
představeným oddělení, kde Švejk měl v prachu baráku svůj kavalec,
nazval ho hned dopoledne, krátce po přibytí a roztřídění nových
domobranců, engadinskou kozou, svobodník Müller, německý učitel z
Kašperských hor, českým smraďochem a šikovatel Sondernummer volskou
žábou, vepřovým dobytkem a vyjádřil se, že ho vydělá. Tento projev
učinil s takovou odbornou znalostí, jako by celý svůj život ničím
jiným se nezabýval než vycpáváním zvířat všeho druhu.
Přitom bylo zajímavé, že všichni představení
vojenští snažili se vštípit lásku k německému jazyku a k jeho
rozšíření mezi českými domobranci zvláštními pomůckami, jako když
afričtí domorodci připravují se k stažení nevinné antilopy nebo
prohlížejí si kýty misionáře, který má býti sněden.
Němců se to vůbec netýkalo. Když šikovatel
Sondernummer mluvil cosi o 'Saubande', přidal vždy před to hned s
chvályhodnou rychlostí 'die tschechische', aby snad Němci nebyli
uraženi a nemohli to vztahovat též na sebe. Přitom všechny německé
šarže divoce koulely očima jako ubohý pes, který spolkne z hltavosti
houbu namočenou do oleje a nemůže ji dostat z krku.
Když se vojenský tábor v Brucku nad Litavou
chystal ku spánku, tu poprvé uslyšel Švejk příjemný rozhovor
svobodníka Müllera s kaprálem Althofem, týkající se dalšího postupu
při výcviku domobranců. V tomto rozhovoru vynikala slova jako "ein
paar Ohrfeigen". Švejk měl radost, že se německá jednota trhá, ale
zmýlil se znamenitě. Jednalo se opravdu jen o domobrance.
"Když takové české prase," poučoval kaprál
Althof "nenaučí se ani po třiceti 'nieder' stát jako svíčka, nestačí
mu dát jen pár přes hubu, ale rýpni ho pěkně pěstí do břicha a
druhou rukou naraž mu čepici přes uši, řekni: 'Kehrt euch!', a jak
se otočí, tak ho kopni do zadnice a uvidíš, jak se bude štrekovat a
jak se bude pan fenrich Dauerling tomu smát."
Při slově Dauerling se Švejk otřásl na svém
kavalci, neboť co zatím slyšel od starších domobranců o tomto
důstojníkovi, bylo asi něco podobného, co si vypravují opuštěné
babičky farmářů na hranicích Mexika na samotách o nějakém slavném
mexickém banditovi.
Dauerling měl pověst lidožrouta, antropofága z
ostrovů australských, který požírá příslušníky cizích kmenů, kteří
mu padnou do rukou.
Jeho životní dráha byla skvělá. Zanedlouho po
narození chůva s ním upadla a malý Konrád Dauerling uhodil se do
hlavičky, takže ještě dnes bylo na jeho hlavě vidět takovou
zploštělost, jako kdyby kometa narazila na severní točnu. Všichni o
něm pochybovali, jen otec jeho, který byl plukovníkem, řekl, že mu
to nijak nebude vadit, poněvadž, jak se samo sebou rozumí, Konrád
věnuje se též vojenskému povolání.
Mladý Dauerling po hrozném zápase se čtyřmi
třídami nižší reálky, které vystudoval soukromě, přičemž předčasně
zešedivěl jeden jeho domácí učitel a druhý chtěl skočit ze
svatoštěpánské věže ve Vídni, přišel do hainburské kadetní školy. V
kadetce se nikdy nedbalo na příslušné vzdělání, to se nehodí pro
ohromnou většinu rakouských aktivních důstojníků. Vojenský ideál
spatřoval se tam vždy jen v hraní na vojáčky. Vzdělanost působí na
zušlechtění duše a Rakousko potřebovalo vždy jen hodně hrubé
důstojnictvo a nikdy nemělo na zřeteli vědecká hlediska.
Kadet Dauerling nevynikal ani v těch
předmětech, které každý jakžtakž ovládal. I v kadetce bylo znát
stopy toho, že v útlém věku si narazil hlavičku.
Jeho odpovědi při zkouškách pohybovaly se
právě proto také stále v tom duchu a byly považovány přímo za
klasické pro svou hlubokou pitomost a popletené stanoveníúkolu, že
profesoři kadetky mezi sebou jinak ho nenazývali nežli "unser braver
Trottel". Jeho hloupost byla oslňující, takže byly největší naděje,
že se snad za několik desítiletí dostane do tereziánské vojenské
akademie.
Bohužel vypukla válka a všechny mladičké
kadetíky z třetího ročníku udělali fenrichy, a tak se do archu
hainburských povýšenců dostal i Konrád Dauerling, kterého přidělili
k 91. pěšímu pluku do Brucku nad Litavou, aby tam byl činný při
výcviku vojska!
Z vojenské učebnice Drill oder Erziehung
vyčetl si Dauerling kdysi jedině tolik, že na vojáky patří hrůza.
Podle stupňů hrůzy že má výcvik též úspěch.
A v této své práci měl úspěch skoro bez
výjimky. Domobranci, aby nemuseli poslouchat jeho řvaní, hlásili se
po celých cukách k marodvizitě, což se jim však velmi brzo přetrhlo.
Kdo se hlásil marod, dostal tři dny 'verschärft', což je vynález
přímo ďábelský, neboť honí člověka jako jiného vojáka celý den po
cvičišti, ale pak ho na noc ještě zavřou.
U jeho kumpanie nebylo marodů; kompaniemarodi
seděli v díře.
A Dauerling zachovával dále na cvičišti onen
nenucený kamarádský tón, začínající slovem 'svině' a končící
podivným míšencem 'svinským psem'.
Přitom byl velmi liberální. Ponechával vojákům
svobodu rozhodnutí. Říkal: "Co chceš, slone, pár do nosu, nebo tři
dny 'verschärft'?" Vybral-li si někdo 'verschärft', dostal k tomu
přece jen dvě rány do nosní chrupavky. "Ty zbabělče," přidal
Dauerling, "ty se bojíš o svůj nos, a co budeš dělat potom, až
spustí těžká artilérie?"
A choval se také tak k Čechům? Jestli by se
někdo takhle tázal, obdivuji jeho naivnost. Tak se choval právě jen
k Čechům, kterých bylo šedesát procent u jeho kumpanie.
Znám je přece jeho výrok, když rozbil oko
domobranci Houserovi: "Pah, was für Geschichte mit den Tschechen,
müssen so wie so krepieren."
Neřekl nic nového. Jak se vyjádřil, v tom byla
celá vojenská politika Rakouska: vyhubit Čechy.
"Die Tschechen müssen so wie so krepieren." To
řekl též polní maršálek Conrad z Hötzendorfu počátkem ledna roku
1916 před 8. pěší divizí v Inšpruku.
XI.
Oblíbeným působivým Dauerlingovým prostředkem
bylo, že svolával často české mužstvo ke společné schůzi, ve které
jim přednášel o vojenských úkolech Rakouska; přičemž vysvětloval v
malém pečlivém výběru podrobnosti všeobecné zásady vedení vojska od
'španglí' až po pověšení a zastřelení a jak si má český národ toho
vážit.
"Já vím," začínal vždy, "že jste lumpové a že
třeba vám vytlouci z hlavy vaše české bláznovství. Jeho Veličenstvo
náš nejmilostivější císař a nejvyšší vojenský pán František Josef I.
nemluví jinak než německy a z toho je vidět, že němčina je řečí
vládnoucí. Kdyby nebylo němčiny, lumpové, tu byste sebou ani nemohli
praštit o zem, neboť 'nieder' zůstane 'nieder', i kdybyste se,
bando, rozkrájeli. Ostatně si nemyslete, že už dřív tak tomu nebylo.
Ve státu římském, za dob největšího jeho rozkvětu, byla už všeobecná
vojenská povinnost od sedmnácti do šedesáti let, tenkrát se sloužilo
třicet let v poli a neváleli se jako prasata v lágrech. Tenkrát byla
už armádní řečí němčina a ten váš Žižka by se také bez němčiny
neobešel. Co se naučil, to se naučil z 'dienstreglamá' a 'Schiesswesen'.
A proto si pamatujte, že vám vtluču do hlavy, abyste přestali mluvit
tou vaší pitomou hatlaninou. Kdo by snad odpovídal tím vašim hloupým
diomem, dostane špangle, a kdo by myslil nějak, že to není v
pořádku, ten bude pro své 'verräterische Handlung' zastřelen a
pověšen a předtím mu roztrhnu hubu až po uši. A teď mně řekněte,
proč vám tohle všechno říkám?"
Dauerlingův zrak přeletěl vyjevenými obličeji
domobranců, až se zastavil na tváři Švejkově, který usměvavě podle
zvyku jako nevinné sedmiměsíční pacholátko patřil jak se za
cvičištěm plaší kůň maďarskému oddělení strojních pušek, jak hejno
vran letí nad rozkošnou starou alejí ke Királyhidě a jak se po
modrém nebi honí bílé obláčky.
"Pročpak tohle všechno říkám, proč se tady
namáhám?" zařval Dauerling Švejkovi do obličeje.
Ten, vyrušen ze svého snění, nemohl si živou
moci vzpomenout, co by bylo asi tak nejvhodnější odpovědí: V
rozpacích olízl si několikrát koutky, a hledě dobrácky n Dauerlinga,
ozval se konečně smířlivým, odevzdaným tónem: "Poslušně hlásím, pane
fenrich, dass die Tschecher müssen so wie so krepieren."
Dauerling zůstal před ním stát s otevřenou
hubou. Kolem očekávali hrozné věci a strašpytel Říha se tiše ptal
Švejka: "Kam mám psát?"
Švejk hleděl opět, jak se plaší kůň maďarským
vojákům od strojních pušek. Díval se přes maličkého fenricha. Tento
klid ohromil Dauerlinga.
"Zítra k batalionsraportu," řekl méně prudkým
hlasem, "a hned zavřít!"
Kaprál Althof ochotně odváděl Švejka na
strážnici, aby ho předal profousovi Reineltovi, starému dobrákovi,
který vězňům posílal pivo i cigarety, a to za jejich peníze, a to
asi v tom poměru: Peníze za dva litry - litr pro arestanta, litr pro
Reinelta.
Po cestě měl k němu kaprál Althof dlouhou řeč,
že Švejk, ocitnuv se na strážnici, dlouho bavil se ještě sám různými
vzpomínkami na zločiny a přečiny, jichž se během těch několika
vteřin dopustil.
Althof mu vyložil, že spáchal zločin porušení
subordinace, vzpouru, zprotivení se, provinění proti povinnostem
řádného vojáka, porušení kázně a řádu, opovrhnutí služebnými
předpisy vůbec, čehož koncem nemůže být nic jiného než "Verwirkung
des Anspruches auf die Achtung der Standesgenossen" a provaz,
bude-li dále pokračovat na té dráze. Provázel to celou řadou
oblíbených výrazů ze Zdrojů hospodářského blahobytu.
Profous Reinelt se ho ptal, má-li na pivo.
Když odpověděl záporně, beze slova ho zavřel do strážnice, kde seděl
již jeden Maďar.
Ten Švejkovi stále říkal 'barátom' a loudil na
něm cigarety.
Dobrý voják Švejk si lehl na pryčnu a usnul
spravedlivě s důvěrou, že je vojna a že se dějí právě proto podivné
věci a že se člověk nesmí vzpírat osudu a rozkazům. Když k
batalionsraportu, tak ochotně s láskou k němu. Z toho nemůže nikoho
nic odvrátit, zejména ne dobrého vojáka Švejka, který ví, že je
rozkaz čímsi posvátným, že je to něco podobného, jako když misionáři
pouštěli do černochů elektrický proud a říkali jim, že to je pánbůh.
Od té doby černoši věřili v pánaboha stejně jako Švejk v sílu
rozkazů.
Když Dauerling udělal ten večer bilanci celého
dne, neboť on byl též druhý Titus, a když některý den nikoho
nezavřel a nehnal ke kompanieraportu, zvolal též: "Den jsem
ztratil!", po rozmluvě s kadetem Bieglerem, svým nejvěrnějším
druhem, přišel k tomu názoru, že s tím batalionsraportem přece jen
trochu přestřelil, poněvadž to přijde před majora Wenzla.
Před majorem Wenzlem třásl se totiž i Biegler
i Dauerling stejně tak, jako se zas před nimi třáslo prosté mužstvo.
Major Wenzl nebyl sice žádná zvláštní vojenská
hvězd rakouská, ale měl strach z národnostních sporů. Měl za
manželku Češku a kdysi, když ještě sloužil jako hejtman v Kutné
Hoře, přišel do novin, poněvadž jednou v napilosti vynadal číšníkovi
v Haškově hotelu "česká pakáž", ačkoli mluvil sám jinak jen česky v
domácnosti i ve společnosti.
Tenkrát byly takové idylické doby, že se ten
případ dostal i do interpelace v poslanecké sněmovně. Interpelace
ovšem zapadla v archívu ministerstva, ale major od té doby měl
strach z jakýchkoliv veřejných projevů, nemluvě ani o tom, že kromě
interpelace měl i výstup doma.
Tento dobrý člověk k smrti rád týral a sužoval
mladičké kadety a praporčíky a k smrti nenáviděl malichernosti u
batalionsraportů. To muselo být již něco velkého, například když
někdo kouřil u prachárny v Českých Budějovicích nebo přelézal v noci
zeď u mariánských kasáren a usnul tam nahoře mezi nebem a zemí, na
střelnici střílel zásadně místo do terče do dřevěného pažení,
přetáhl přes čas a dal si neznámými pachateli stáhnout z nohy erární
boty, táhl to dva dny s hlídkou, která ho v noci zadržela bez 'erlaubnisscheinu',
a platil za ni, před parádou nevyleštil si knoflíky a podobně.
Tu vzal na se tvář syrakuského tyrana, ale
jinak "nějaké maličkostí semhle támhle", jak říkal, ty se vezly po
raportu na záda nejmladších důstojníků.
Jak ten člověk dovedl kadety rozebrat! Sám
jsem viděl na vlastní oči, jak kadet Biegler dal se při takové
rozmluvě s ním do pláče a jak mu major Wenzl poklepal na rameno a
řekl: "Utište se, jděte pěkně domů k mamince, ať vám dá na lžičku
trochu hořké soli, zapijte ji sklenicí vody a bude dobře. Ono se vám
vykouří z hlavy vodit pro nějaké maličkostí semhle támhle lidi k
batalionsraportu."
Proto to rozhodnutí, které učinil druhého dne
ráno Dauerling, když dal k sobě zavolat kaprála Althofa: "Ten
zatracený Švejk nepůjde k žádnému batalionsraportu. Hned ho pustíte
ven. Cože? Vysvětlovat vám nic nebudu, blboune jeden. Abtreten!"
Když šel tedy Althof s listinou do kanceláře
strážnice, aby vyvedl Švejka na boží světlo, prohlásil Švejk, že je
právoplatně zavřen až do batalionsraportu a že nemůže jít dělat ani
'marschübung', ani 'salutierübungy'.
Vytáhl ho tedy klidně s profousem ven ze
strážnice a před strážnicí Švejkovi oznámil, že má co děkovat
dobrotě Dauerlingově, že je na svobodě a že nemusí jít k
batalionsraportu.
Švejk se na něho podíval svýma dobrýma modrýma
očima: "To je pěkná věc, ale já půjdu k batalionsraportu, já vím, co
se sluší a patří. Od toho jsem voják, abych chodil k raportu. To je
rozkaz a ten se musí dodržet. Jestli si to dnes pan fenrich
rozmyslel a chce mně to prominout, to nejde. Já jsem voják, a jestli
jsem něco provedl, tak musím být potrestán."
Šikovatel Sondernummer kategoricky Švejkovi
prohlásil, že nepůjde nikam, poněvadž si toho pan fenrich nepřeje.
Opět ten dojemný pohled z modrých očí
Švejkových. "Pane šikovateli," důstojně odpověděl Švejk, "mně bylo
včera rozkázáno, že mám jít k batalionsraportu, a tak půjdu, musím
jít, poněvadž jsem voják. Mne nemůže nic zarazit a zastavit, znám
své povinnosti."
Sondernummer nevěřil svým očím, když viděl ten
ledový výraz Švejkovy tváře, ten božský klid, odevzdanost a přitom
takové oduševnění, které vidět jen v kostelích obrazech mučedníků.
Tak hleděl svatý Vavřinec klidně, zdali již se
vaří olej, kterém měl býti smažen, a tak spokojeně hledí jen svatá
Kateřina v jihlavském votivním chrámu z obrazu, na kterém
znázorněno, jak jí trhají zuby, tak rozšafně dívá se tam na jiném
obraze na pohanské obecenstvo římského cirku jeden ubohý křesťan, na
kterém sedí tygr, vypadající jako mlsná angorská kočka.
Šikovatel Sondernummer šel s odpovědí
Švejkovou k Dauerlingovi, který v kanceláři 11. roty psal právě s
velkou námahou v zápase se slohovými obraty nějaký befel, týkající
se pořádku při menáži. Právě přemýšlel o tom, by bylo vhodné ku
konci napsat, aby si mužstvo nemyslelo, že menáž znamená menažerii,
ze které je beztoho všechny pustili, když Sondernummer přišel
hlásit, že Švejk odmítá Dauerlingovu velkomyslnost a že chce jít k
batalionsraportu.
Před Dauerlingem vyvstal obraz majora Wenzla.
"Zavolejte sem Švejka!" Podíval se do kapesního zrcátka, aby se
ujistil, že vypadá hrozně přísně.
Dobrý voják Švejk vstoupil klidný, jako by šel
fasovat do kanceláře nové boty.
"Slyšel jsem," ironicky počal Dauerling, "že
jste se ráčil rozhodnouti, že půjdete přece k batalionsraportu."
Nevydržel však mluvit v tom tónu a vypoulil na Švejka oči, a chytaje
ho za knoflíky blůzy, ocitl se opět v obvyklém žánru svého rozhovoru
s mužstvem.
"Ty sloní tlapo a mořský pse, nikdy jsem
neviděl takové hovado, slyšíš, dobytku, já tě naučím chodit k
batalionsraportu, já tě strčím do díry, já tě roztrhnu, ty žížalo,
abys věděl, co je to batalionsraport. Řekni, že se mýlím, zatracený
chlape, řekni: Poslušně hlásím, že k žádnému batalionsraportu
nepůjdu a nemíním jít." Šermoval přitom Švejkovi pěstí před
obličejem, jako by to byl pravidelný boxerský zápas.
Dobrý voják Švejk neztratil přitom ducha. V
této těžké zkoušce zůstal pevným.
"Poslušně hlásím, pane fenrichu, že půjdu k
batalionsraportu!"
"Upozorňuji vás, Švejku, že to špatně dopadne,
budete-li tvrdohlavým. To je subordinationsverletzung a teď je
vojna."
"Poslušně hlásím, pane fenrich, že vím, že je
vojna a jestli je to subordinationsverletzung, ať jsem u
batalionsraportu náležitě potrestán. Jsem voják a přijmu každý trest
u batalionsraportu."
"Švejku, vy jeden dobytku, vy nikam
nepůjdete!"
A dobrý voják Švejk kýval hlavou a pln
nadšení, víry, svatého zanícení opakoval: "Poslušně hlásím, že podle
včerejšího rozkazu půjdu k batalionsraportu."
Dauerling unaveně posadil se na kavalec
účetního šikovatele Wagnera a tiše, beznadějně pronesl: "Sondernummer
domluvte mu, dostanete na pivo."
Šikovatel Sondernummer počal Švejkovi
domlouvat. Byla to řeč, která by obměkčila kámen. Počal tím, aby si
Švejk uvědomil svůj poměr a nutnost podřídit se. Vzpourou nedosáhne
ničeho, to vzbudí opět jen násilí. Švejk musí si domyslit důsledky
svého jednání. Nemohl si pomoci a vynadal přitom Švejkovi "svině";
uvědomiv si však, že vyjednává, ihned mu počal klepat na rameno a
říkat: "Sie, Švejk, sie sind ein braver Kerl."
V Sondernummerovi byl skryt pod šikovatelskými
výložkami opravdový talent kazatele. Kdyby byl tak někdy mluvil k
mužstvu, tu zástupy by se bily v prsa, pláčem by se chvěly, ale
dobrý voják Švejk odolal té spoustě krásných vět a vyšel z
řečnických lákadel klidný a neotřesený: "Poslušně hlásím, pane
fenrich, že půjdu k batalionsraportu!"
Dauerling vyskočil z kavalce a počal běhat po
malé kanceláři. Vyhlíželo to, že tancuje s menším trochu půvabem než
Salome, když chtěla dostat hlavu svatého Jana, ale tancoval. Možná
že to byl též neuvědomělý pokus vyskočit z kůže.
Konečně se zastavil, oddychnul těžce, zamrkal
jako člověk, který snaží se rychle zachytit nějakou spásnou
myšlenku, podíval se na Švejka a řekl rozhodným hlasem: "Vy
nepůjdete k žádnému batalionsraportu, Švejku, vy tam nemůžete jít,
poněvadž tam nemáte co dělat, vy nepatříte vůbec k manšaftu,
poněvadž jste od tohoto okamžiku můj pucflek."
Dauerling utřel si pot z čela.
"Poslušně hlásím, pane fenrich," ozval se po
chvíli Švejk, když si to rychle srovnal v hlavě, "že k žádnému
batalionsraportu nepůjdu, poněvadž jsem od té chvíle váš pucflek a
nepatřím k manšaftu."
To bylo přece jasné, že pucflek nemůže jít k
batalionsraportu. Švejk neznal žádného podobného případu a také se
nikdy nic podobného nestalo od samého počátku, co stojí rakouská
armáda.
Neptal se také, co bude dělat bývalý sluha
Dauerlingův Kreibich, který byl ihned zapsán do stavu mužstva. Byl
to opět rozkaz a Švejk to přijal s vojenským klidem a poslušností.
Dověděl se však brzy, jak se k tomu chová
Kreibich. Když Kreibichovi oznámili, že ztratil teplé místečko,
Kreibich skákal radostí a Švejkovi koupil v kantýně padesát viržinek
a pozval ho do Királyhidy do harrachovského knížecího vinného sklepa
na víno.
Když se rozcházeli, Kreibich plakal, říkal mu
"můj zachranče" a doporučoval mu, aby se zastřelil.
Švejk nastupuje tedy službu u Dauerlinga za
podivuhodných okolností. Průběh celého děje ukáže, jak vynikající
roli v dějinách monarchie hrají sluhové rakouských důstojníků v těch
slavných dobách, kdy ze starého rakouského hesla Divide et impera!
(Rozděl a panuj!) počala pomalu uskutečňovat první část hesla, totiž
rozdělení Rakouska.
XII.
Nákladem Streffleurových Vojenských novin ve
Vídni byla vydána knížka Pflichten der k. k. Offiziersdiener
(Povinnosti c. k. důstojnických sluhů). Nevím, z kterého jiného
spisu měl bych větší a čistější radost než z té knížky spravedlivého
rakouského hejtmana. Je to knížka pro mne radostná. Rakouský
myslitel při vší chladné reálnosti úsudků o důstojnických sluzích a
pojímání skutečných okolností přibližuje se v ní k samým ideálům
důstojnického sluhy: Kladu na to důraz, že při vší evangelické
čistotě názorů nemluví tu pouhý blouznivý idealista, nýbrž přísný
rakouský hejtman, kterému snad kdysi jeho sluha snědl cestě z
důstojnické kuchyně půl porce uzeného s hrachem. Přitom ta
střízlivost člověka počítajícího s okolnostmi. Jsou to silná mužná
slova, jimiž objasňuje své přesvědčení o možnosti nějakého
praktického výsledku svého vystoupení.
Výměna myšlenek v té příčině nemůže býti bez
prospěchu a osvětluje neobyčejně jasně postavení důstojnických sluhů
v účinné práci ve prospěch takzvaných středních mocností, jak se
úředně sami nazývají Turci, Němci, Rakušani a Bulhaři.
Důstojnický sluha vylíčen tam jako člověk úzce
spjatý s osudem svého pána, obstarávající mu jeho drobné
záležitosti, jako je hledání vší v blůze v poli a doručování
zamilovaných psaníček v týlu armády.
Celek činí dojem jakéhosi desatera přikázání,
počínajíc od vyleštění bot až k tomu bodu, kdy se takovému
rakouskému občanu předvádí na mysl, aby nemlsal, nekouřil cigarety
svého pána, nebral z jeho zásob a nepovažoval vůbec majetek pána za
něco společného.
Tato společenská propast při stálém těsném
styku důstojnického sluhy s jeho pánem je tam krásně a výstižně
vykreslena.
Knížka ta je sama o sobě jakýmsi vademekum pro
důstojnické sluhy, kteří v ní naleznou vše, co mají dělat a na co by
si snad ani nevzpomněli.
V životě praktickém je však tomu jinak. V
Rakousku byl důstojnický sluha vždy od mužstva té roty, kde sloužili
pod jeho pánem, ctěn a vážen, přičemž mu říkali populárně pucflek,
fajfka, pfeifendekl a podobně.
K němu se obracely ve všech intimních
služebních záležitostech všechny šarže bez rozdílu od svobodníka až
po účetního šikovatele roty, dále jednotlivci, toužící se schovat
před možným nebezpečím válečným za kotly polních kuchyň, k trénu a k
jiným spásným zařízením.
Mít známosti s důstojnickým sluhou znamenalo
mít konexe. Prsa pucfleků, fajfků a pfeifendeklů zdobily povětšině
medaile za statečnost, kterých dobyli si na poli bitevním, když
svého pána za hromového rachotu děl a výbuchu granátů převlékali
někde v bezpečné bandáži do čistého spodního prádla.
Ovšemže při tom všem byli vypasení. Jedli
klidně konzervy v poli, co hrdlo ráčilo, zatímco druzí byli pro
snědení konzervy uvázáni, dostávali svou porci z důstojnické
kuchyně, zatímco druzí hladověli o několik kroků dále v zákopech.
Byli sprostí, hrubí, povznesení nad dav, který
byl dobrý jen pro děla a kulky, zatímco oni kouřili egyptky ze zásob
svých pánů, nepracovali na zákopech a vlezli již se zavazadly svých
pánů do připravených zemljanek kousek dál od nebezpečné první linie.
Ale v mnohých případech bylo to jen pozlátko,
smutná sláva, neboť oni byli přitom hromosvodem, na kterém se vozily
všechny blesky špatných událostí, nehod a nedorozumění jich pánů. A
tu vystupují již historické osoby té zvláštní skupiny.
Sluha generála Potiorka býval od svého pána
bit jako žito, kdykoliv rakouská vojska couvala. Když Rakušani
dostali výprask v Kragujevaci, vyrazil mu ten generál dva přední
zuby. Když se vtáhlo do Bělehradu, dal mu z nadšení zasadit umělé,
které mu opět vytloukl ještě s jedním zdravým, když Rakušané utíkali
z Bělehradu.
Až jednou po letech bude se dívat na srbské
bojiště a na všechna místa porážek Rakušanů, řekne svým vnukům,
přitlačuje si dlaň k tváři: "Zde padly dvě, tu jsem dostal jednu,
ale pořádnou, zde tři, zde mne kopl."
Nejde-li o tak velkého pána, jako byl generál
Potiorek, našel vždy rakouský důstojník příčinu ku ztýrání svého
sluhy.
Dauerling, jakmile mu bylo domluveno majorem
Wenzlem, vynadal vždy sluhovi Kreibichovi. Přišly však na řadu i
neslužební věci, v nichž Kreibich byl hromosvodem. Prohra v kartách,
starší řízek, nepodařená půjčka a jiné drobné nehody stačily dělat z
Kreibicha mučedníka.
Dobrý voják Švejk si však pomyslil, že kdysi
jeho bývalý pán za starých dob, polní kurát tridentské posádky
Augustin Kleinschrodt, u kterého býval též sluhou, vštěpoval mu
bezmeznou úctu k vrchnosti slovy: "Ty troubo, ty musíš poslouchat a
držet hubu, neboť my jsme vrchnost vojenská od pánaboha."
Když tedy prvně čistil Dauerlingovy boty, bral
je do ruky s posvátnou hrůzou. Dauerling mu připadal jako nějaký
prostředník mezi ním a pánembohem. Měl pocit neujasněné posvátné
hrůzy, asi jako staří Indiáni, kteří se klaněli hroznýšovi, poněvadž
jim tak nakázali jejich kněží kazikové.
Vzpomněl si ještě na jiná slova polního kuráta
Kleinschrodta: "Ty troubo, ty musíš poslouchat, poněvadž na vojenský
lid musí být přísnost."
A to dodávalo Švejkovi posvěcení a jistý
vznešenější směr, z něhož marně strhuje ducha hromování Dauerlingovo.
Ba naopak. To hromování vedlo dobrého vojáka Švejka k jakémusi
mysticismu, a první den, když přinášel Dauerlingovi oběd, jeho tvář
při nalévání polévky byla tak prozářena a oduševněna, že Dauerling
přestal jíst a řekl: "Jen mně to ještě sežer."
"Zum Befehl, Herr Fähnrich," odpověděl Švejk s
takovou trpností, sloučenou s odevzdáním osudu, že Dauerling rychle
a hltavě pustil se do jídla, jako když kočka u misky vidí blížit se
nenasytného kocoura.
Po obědě přišel kadet Biegler a dal se s
Dauerlingem do pití koňaku, přičemž politizoval, že Rakousko
založili Němci a že se musí ostatním národům v monarchii stavět před
oči německá kultura.
Švejk nalévat koňak, který je tak důležitou
oporou politické psychologie němectví. Pak Dauerling napsal nějaké
psaní a odevzdal je Švejkovi s rozkazem, že musí hledět to psaní
doručit za jakýchkoliv okolností a čekat na odpověď. Adresa zněla:
Királyhida, Pozsony utca 13, Etelka Kákonyi.
Švejk šel. Kdyby mu byli rozkázali, že má jít
na kraj světa, šel by stejně klidně a na kraji toho světa čekal na
odpověď.
Bylo to ale přece jen blíž. Přejde se Litavka
v Brucku a již je člověk v 'magyarországu' za červenozelenobílými
sloupy. Sem táhne sice ještě zápach z velké c. k. továrny na
konzervy v Brucku nad Litavou, dávaje Maďarům tušit, že tam za
Litavou leccos prodělává hnilobný proces, ale míchá se tu se
zápachem uherských prasat, která za tratí jsou vehnána do velkých
ohrad a odtud s honvédy, honvédhusary a červenými husary dopravují
se dále na frontu.
Jinak Királyhida je zaprášené město. Obyvatelé
nevědí, jestli jsou Němci nebo Maďaři. Městské děvy pěstují flirt s
důstojníky vojenského tábora z Brucku. Také tu kvete prostituce jako
všude v Maďárii. Jsou tam jen dvě památnosti, zříceniny cukrovaru a
vykřičený dům U kukuřičního klasu, který ráčil poctíti svou
návštěvou arcivévoda Štěpán roku 1908 za velkých manévrů.
Švejk našel zcela dobře Pozsony utcu čís. 13.
V chodbě ho štípla do tváře nějaká maďarská služka, která mu
ukázala, kde bydlí v prvním poschodí paní Etelka Kákonyiová. Švejk
vstoupil do bytu. Používám schválně tak úsečného slohu, abych
znázornil, že jeho vystoupení bylo energické.
Svejk odevzdal psaní. Ta, která psaní přijala,
byla baculatá panička s černýma očima, usmívající se roztomile na
Švejka, který stál zpříma, klidný a rozšafný.
Dveře se otevřely a vstoupil nějaký pán, který
změřil přísně Švejka, vytrhl ulekané paničce dopis z ruky a počal
číst psaní sám. Slabikoval hlasitě, poněvadž mu němčina činila jisté
obtíže. Pak mluvil maďarsky, což vypadalo, jako když nadává, a ptal
se, jaké je Švejk národnosti. Uslyšev, že je Čech, činil různé
posuňky, dával ruce do výšky a lámanou němčinou spustil, že udělá
pořádek, aby si ti rakouští chlapi nemysleli, že má ženu proto, aby
každý rakouský oficírek si s ní dával dostaveníčko v hraběcím
harrachovském parku "v ráji opic". Křičel, že Maďaři mají toho dost
až po krk, že vyvezli všecku kukuřici do Vídně, že jim Rakušani
snědli vepřový brav, že sbírají dnes jejich žaludy v Bakoňském lese
a dělají si z nich kávu.
Mluvil ještě mnoho roztomilostí o vzájemném
poměru Translajtánie k Cislajtánii a mluvil dlouho. Baculatá panička
se přitom smála a brebentila cosi maďarsky.
Švejk čekal a po půl hodině, když pan Kákonyi
na okamžik přestal mluvit, aby nabral dechu, pravil důrazně: "Mám
nařízeno čekat na odpověď!"
Pan Kákonyi tedy pokračoval. Rozebral poznovu,
co to znamená souručenství Maďarů s Rakušany. Proklel Švejkovi i
Dauerlingovi matku. Řekl: "My známe své Rakušany," a dál rozvinul
svůj program. Kdo mu poleze za ženou, toho srazí schodů.
A Švejk u vědomí, že má rozkaz od své vojenské
vrchnosti, odpověděl důstojně: "Mám nařízeno čekat na odpověď."
Pan Kákonyi přikročil k činu. Použil onoho
nedovoleného chvatu, který mívá při atletických zápasech vzápětí
zakročení soudce a ohromný řev a hvízdání ze strany obecenstva.
Chytil Švejka za krk. Byl větší a na první pohled silnější, takže
podařilo se mu Švejka vytlačit na schod a odtud na ulici.
Tam se však situace změnila. Kolem šli právě
dva od 91. pěšího pluku, kteří viděli civilistu tísnit druha.
Slyšeli též Švejka mluvit česky: "Co strkáš, do koho strkáš," a
poněvadž byli Češi, rázem byla situace jasná. Maďarský civilista
pere krajana.
Napadli na Kákonyiho ze dvou stran a přimáčkli
ho k výkladní skříni a nyní počali pracovat, jako když soukenic
snaží se vyprat a vyvalchovat z očí vlny mastnotu.
Tato zajímavá scéna upoutala ovšem pozornost
všech kolemjdoucích. Nějaký Maďar, který se přiblížil, dostal od
vojáka do nosu. Výkladní skříň zatím již neexistovala. Vymáčkl ji
pan Kákonyi, který na chvíli zapadl do různých papírnických potřeb,
a zatímco přibylí diváci, civilisté i vojáci sváděli mezi sebou
bitvu, pan Kákonyi proběhl krámem, běžel na dvůr a přelezl vzadu
plot. Na plotě zůstal mu kus kabátu, který třepotal se ve větříku,
jako by s s nim loučil.
Mezitím někdo běžel telefonovat do vojenského
tábora v Brucku pro pohotovost. Než přišla, Maďaři utrpěli úplnou
porážku, třebas jim pomáhalo několik honvédů, kteří v
nejkritičtějším okamžiku ustoupili a ztratili se. Civilisté se též
rozutekli, vítězové odešli a pohotovost našla jen stopy po boji,
rozházené po zemi klobouky, utržené knoflíky a střepiny skla z
vymáčknutého výkladu. Dobrý voják Švejk v tu dobu důstojně šel zadem
přes železniční násep do tábora do důstojnických baráků.
V ruce nesl límeček pana Kákonyiho. Když
přišel k Dauerlingovi, zasalutoval a řekl: "Poslušně hlásím, pane
fenrich, že jsem psaní odevzdal a zde je odpověď."
Švejk položil na stůl límeček pana Kákonyiho,
natržený u dírek, takže na první pohled bylo vidět, že ten, kterému
patřil, dobrovolně ho nevydal. A jako muž stojící na právním
stanovisku věcně objasnil Dauerlingovi, co se vše zběhlo.
"Poslušně hlásím, že jsem na berajtšaft
nečekal."
Dauerling se zamyslil: "Švejku, ty dobytku,
tys to zas vyvedl."
"Poslušně hlásím, že jsem jednal dle rozkazu."
Dauerling si sedl na postel. Před jeho očima
objevil se major Wenzl a ještě vyšší vojenští představení, pozice a
bůhvíco všechno.
"Já vím," řekl Dauerling, smutně potřásaje
hlavou, "že z toho bude ještě škandál, nemám slov, abych ti
vynadal."
"Poslušně hlásím, že jsem konal svou
povinnost."
Za tři dny se objevila v Pesti Hirlapu tato
zpráva: Řádění českých vojáků v Uhrách. Každý Maďar ví, že Češi
usilují nám o život a že v době pro království uherské tak kritické
provádějí velezrádnou činnost nejen v Čechách, ale i na frontě. Češi
považují Maďary za největší své nepřátele a při dislokaci českých
pluků do Uher obyvatelstvo jest vystaveno dnes jejich řádění.
Dochází nás zpráva o velké výtržnosti českých vojáků v Királyhidě,
kteří ztýrali celou řadu uherských občanů a vytloukli výkladní
skříně ve městě. Výtržnosti byly potlačeny teprve vojskem. Čeští
vojáci byli popuzeni proti Maďarům praporčíkem Dauerlingem, známým
českým šovinistou, který místo aby byl již dávno na frontě, v
těžkotěžkých dobách pro rakouskouherskou monarchii štve systematicky
proti Maďarům a v prázdné chvíli zabývá se sváděním vdaných paní
királyhideckého okresu městského. Talpra a Magyar! Vzhůru Maďaři! V
tomto obrovském boji s Čechy vytrváme v těsném a upřímném bratrství,
aniž bychom se děsili oběti sebevětší. Doufáme, že věc bude
příslušnými vojenskými úřady náležitě vyšetřena a viníci přísně
potrestáni, aby jim zašla chuť trýznit nevinné maďarské
obyvatelstvo. Talpra a Magyar!
Téhož dne Šoproňské listy uveřejnily tento
článek:A cseh bázaarulok Királyhídan. Čeští velezrádci počínají se
vybarvovat. Došlé zprávy z Királyhidy jsou nejlepším důkazem toho,
že Češi přeložení posádkou do nedalekého vojenského tábora v Brucku
mají úmysl vyhladit maďarské obyvatelstvo. Z obyčejné aféry, při níž
vykázal jeden királyhidský občan meze řádění, ohrožován ve svých
manželských právech, čeští vojáci od papageiregiment vrhli se na
bezbranné obyvatelstvo. Péro zdráhá se vypsat všechny násilnosti,
které se děly, všechny ty zvířecí činy, při nichž nebylo nic
svatého. Češi vydrancovavše město odtáhli. Jak se nám sděluje, v
čele celé akce stojí známý panslávský propagátor důstojník Dauerling.
Maďarské obyvatelstvo v Királyhidě jest ochotno ruku v ruce zmařit
všechny pokusy Čechů o další úklady svobodnému rozvoji města. Češi
jsou sami zodpovědni za vše. My Maďaři voláme jen se svým básníkem
Petöfim: "Hi a haza!" Zde je naše vlast, zde je naše země a čeští
velezrádci nemají tu co pohledávati.
Pozsonyi Napló píše: Királyhidská tragédie. (Telegr.
zpráva) Předečírem vtrhla za zpěvu "Hej, Slované" z vojenského
tábora v Brucku nad Litavou setnina českých domobranců: 91. pěš.
pluku pod vedením známého propagátora československého sblížení
Dauerlinga do pohraničního uherského města Királyhidy a způsobila
krveprolití na Pozsony utce. Čeští lupiči zmocnili se zásob
papírnického krámu p. Gyuly Kákonyiho, kterého rozbodali bodly.
Přichvátavší manželka majitele obchodu byla též ubodána na místě.
Čeští vojáci napíchli též na bodlo dvouleté děcko nešťastných
manželů. Přichvátavší honvédi zahnali Čechy na útěk. Tábor obklopen
vojskem.
Za dva dny po tom, co vyšly tyto roztomilosti,
vrátil se z plukovní kanceláře Dauerling velice zdrcen domů. V ruce
držel čísla Pesti Hirlapu, Šoproňských listů a Pozsony Napló a
překlad oněch zajímavých článků, pořízených kanceláří 'zelené
brigády'.
Vypadal jako člověk loučící se se světem,
který každému odpouští a každého prosí za prominutí. Mávaje ve
vzduchu všemi třemi listy, zabreptal k Švejkovi: "Já sem ščácen. Ich
bin verloren!" A klesl na postel. Za chvíli se zvedl, podíval se
bezradně kolem sebe a vyšel opět ven z baráku. Ve dveřích zašeptal
ještě jednou: "Ich bin verloren, já sem ščácen."
Záležitost byla opravdu velmi smutná. Z
brigády došla velitelství pluku i s přílohami důkladná zpráva o
hrozné události v Királyhidě.
Major Wenzl, který aféru vyšetřoval, strávil
celé dopoledne výslechem Dauerlinga a mluvil cosi o marškumpani a
nařídil kasárníka.
Večer šel se podívat na místo činu, a když se
vrátil do kasina, řekl, že paní Kákonyiová je opravdu krásná paní a
že je jí škoda pro dva osly, totiž pro pana manžela a pro Dauerlinga.
Z toho se dalo soudit velice mnoho, že se
situace Dauerlingova lepší. Druhého dne Dauerling byl též již v
náladě o mnoho roztomilejší, vynadal Švejkovi a hodil po něm botou.
Za tři dny objevila se v Pesti Hirlapu,
Šoproňských listech a v Pozsony Napló tato úřední zpráva od
velitelství pěšího pluku čís. 91: "C. k. velitelství pěšího pluku
čís. 91, dříve v Čes. Budějovicích, nyní v Brucku n. Litavou,
prohlašuje, že není pravdou, že by byly v Királyhidě způsobeny
výtržnosti příslušníky tohoto pluku pod vedením praporčíka
Dauerlinga.
Celá záležitost jest pouhým ničemným výmyslem
a proti šiřitelům a původcům nepravdivé zprávy bude zakročena
soudně. Pravdou je, že jeden z civilního obyvatelstva choval se
urážlivě k důstojnickému sluhovi a že byl za své chování na místě po
právu ztrestán, když se dopustil vůči příslušníku naší statečné
armády hrubého násilí.
Velitel c. a k. pěš. pl. č. 91 plukovník
Schlager."
Současně se objevilo v těchže novinách
zasláno, které stylizoval Dauerlingovi kadet Biegler.
Zasláno znělo: "Není pravdou, že já, Dauerling,
praporčík c. a k. pěš. pl. č. 91 jsem českým šovinistou a známým
panslavským agitátorem, nýbrž jest pravdou, že jsem vždy jen německy
cítil a jako Němec jednal."
A proto téhož dne řekl již vesele Švejkovi: "Hören
Sie, Švejk, Sie sind doch ein tschechische Mistvieh."
XIII.
"Poslyšte, Švejku, nevíte o žádném psu?"
otázal se jednoho dopoledne Dauerling, rozvaluje se na polní
posteli.
Švejk zasalutoval a mlčel, neboť slovo "pes"
velmi často vycházelo z Dauerlingových úst a Švejk i nyní si
pomyslil, že Dauerling vymyslil si novou formu nadávky.
Dauerling se počal rozčilovat. "Opravdu nevíte
o žádném pěkném psu? Já chci mít psa," opakoval jako malé dítě
mazlivým tónem, když si přeje novou hračku.
"Poslušně hlásím, že zde běhá mnoho psů,
větších a menších," odpověděl Švejk, "nedávno přepadli dva řezničtí
psi kuchyni 5. kumpanie."
"Já nemyslím takové psy, přál bych si psa
pěkného; foxteriéra nebo buldoka. Já chci pěkného psa. Podívejte se
po nějakém.
Švejk zasalutoval a zmizel. Šel do města.
Cestou potkal mnoho pěkných psů, na které mluvil česky i německy,
lákal je lichotivě, ale žádný z nich nejevil ochotu se k němu
přidat.
Za mostem přes Litavku připojil se k němu
vychrtlý pes s chlupatou tlamou, vypadající tak ošklivě, že se ho
štítili všichni psi, potloukající se u mostu kolem továrny na
konzervy. To byl první úspěch Švejkův. Pes šel s ním až za most. Za
mostem však popotáhl nozdrami zápach linoucí se z kuchyně
restaurace, vrazil tam a s příšerným jekem vyběhl za chvíli zase
odtamtud, kulhaje o třech, a ztratil se v uličce u vody.
Švejk byl opět sám a dostal se na promenádu.
Tam opět viděl mnoho pěkných exemplářů psů, kteří však bylí většinou
na řetízku, a když nebyli, tu na jeho svůdné: "Pojď sem" jen se
opovržlivě ohlédli a šli dále věrně vedle svých pánů.
Švejk vstoupil do restaurace U modrého květu,
sedl si do výčepu, dal si nalít pivo (tenkrát ještě měli v Rakousku
pivo) a dal se do hovoru s jedním vojákem, na jehož rukávu byl též
červený pásek, hlásající všemu světu, že ten příslušník armády
rakouské patří k jejímu elitnímu sboru; totiž k důstojnickým sluhům.
Kolega Švejkův byl Maďar a měl v sobě již
několik skleniček slivovice, takže byl v náladě vlídné, všelidské.
Mluvil se Švejkem směsí maďarštiny, němčiny, slovenštiny a
chorvatštiny.
Švejk se mu svěřil se svým posláním a stěžoval
si, že o žádném psu neví.
"Bason az anyát," řekl Maďar, "čo vravíš, man
muss stehlen, boga mi."
"Ty ho ukradneš," pravil důrazně, "jinak psa
nedostaneš. Jdi do vilové čtvrti na silnici k Vídeňskému Novému
Městu. Tam je mezi zahradami plno psů. Můj pán má také psa odtamtud.
Kousal, ale už si zvykl."
Švejk jako hypnotizovaný vyšel z výčepu,
okouzlen pohádkovým zabarvením "Jdi do vilové čtvrti na silnici k
Vídeňskému Novému Městu. Tam je mezi zahradami plno psů". Švejk
shledal, že Maďar hovořil plnou pravdu. V pěkné vilové čtvrti,
obývané vyššími důstojníky a válečnými dodavateli, pobíhali v zeleni
trávníků psi nejrozmanitějšího druhu.
U jedné vily potkal Švejka velký boxer,
kterého Švejk pohladil po hlavě. Boxer podíval se na Švejka, očichal
ho, a vrtě přátelsky zbytkem kupírovaného ohonu, vyprovázel ho po
cestě k řece až k parku.
Švejk mluvil k němu česky, německy a boxer
jako by rozuměl tomu, pobíhal vedle něho, odbíhal na strany, vracel
se opět k němu a tvářil se tak přátelsky, že když Švejk s ním přišel
do divokého parku, přikročil v houští k činu.
Právnicky se tomu říká 'zcizení' a prakticky
se to provedlo takto: Švejk odepjal řemen a uvázal ho boxerovi kolem
krku; boxer se vzpíral, koulel divoce očima, Švejk řemen přitáhl,
boxer vyplazil jazyk a dal si říci, nemaje jiné záchrany před
uškrcením než sledovat co nejrychleji Švejkem.
Podíval se jen smutně dozadu na vilovou čtvrt,
kde leželo jeho mládí, a vyčítavě podíval se na Švejka, jako by
chtěl říci: "Kam mne vlečes, co se mnou zamýšlíš, chceš mne snad
sníst?"
Švejk s ním hovořil mile a přívětivě. Sliboval
mu ho hory doly, žebírka z kuchyně, kosti.
Tak ho přitáhl k Dauerlingovi, který vyjasnil
tvář. Nijak mu nevadilo zoufalé vzezření boxerovo. Ptal se, jak
jmenuje.
Švejk pokrčil rameny: "Já mu říkal po cestě
Balabán."
"Ty hlupáku," rozkřikl se Dauerling, "takový
pes se musí jmenovat nějak vznešeně, počkáme, až přijde Biegler, to
je chytrá hlava, ten si něco vymyslí."
Když Biegler přišel, ukázal mu Dauerling na
psa, ležící ho smutně u postele a kňučícího žalostně v novém
otroctví. Dauerling ho chtěl kopnout, ale Biegler prohlásil, že to
není žádný voják a že ze všech zvířat je pes, co se týče duševních
vlastností, na největší výši, aby jej člověk učiní svým přítelem.
Biegler použil té příležitosti, aby pronesl přednášku, ve které
vylíčil vlastnosti psa a kladl opětovně důraz na to, že se psem se
nesmí jednat jako s rakouským infanterákem. Pes toho zaslouží, aby
byl ctěn a milován, pes nikdy se neprohřeší jako infanterista proti
dienstreglamá. Bohužel je mnoho lidí, kteří každou chvíli psa
práskají a bijí pro každou maličkost a sami nevědí, proč ubohé zvíře
tlukou.
"Proč myslíš, Švejku, že tak dělají?"
Švejk dlouho přemýšlel a konečně zněla jeho
odpověď: "Ach co, takový neřád nic jiného nezaslouží než výprask."
Pustili se oba do něho, vynadali mu tak, že
boxer počal vrčet na něho. Švejk proto obrátil a nazval boxera,
velkého dospělého klacka, "roztomilým, hezounkým, malinkým
štěňátkem".
Nakonec Biegler navrhl, aby se mu dalo jméno
Billy, proti čemuž protestoval Dauerling, že je to jméno anglické, a
když dnes nesmí se ani v restauracích dávat biftek kvůli anglickému
jménu, že se ani jeho pes nesmí jmenovat Billy. Lepší by bylo dát mu
název Hindenburg.
To rozčílilo Bieglera, prohlašuje to za
největší urážku Němců. Křičel: "Odvolej!"
Dauerling tedy prohlásil, že ví, že je pitomec
a že mu to jen tak vyklouzlo z hlouposti. Byla ještě dlouhá debata o
tom, jak se má jmenovat. Nakonec se usnesli, že mu dají nějaké
neutrální jméno, z nichž nejlépe se jim zamlouval název Zanzibar.
Biegler ještě mínil, že psa bude nutno
vykoupat, poněvadž, jak ho Švejk vlekl, byl celý zablácen.
"Za hodinu si pro psa přijdu, jdu koupit pro
něho obojek a řetízek," řekl Dauerling.
Vrátil se však obratem za okamžik. "Ať ho
neučíš česky," pravil starostlivě, "pak by nerozuměl ani německy,
ani česky, němčinu by zapomněl…"
Pln obavy, aby pes nezapomněl německy, odešel.
Mezitím Švejk psa vykartáčoval, až se mu krátká srst leskla. Byl
špinavě žlutě žíhaný, takže vypadal jako vybledlý rakouský prapor.
Někde se patrně musel rvát kdysi se psy, poněvadž měl na hlavě šev,
což mu dodávalo vzezření německého buršáka.
Dauerling mu přinesl pěkný obojek, na kterém
bylo vyryto "Für Kaiser und Vaterland". Byly to velké doby, kdy
vlastenecká hesla přenášela se i na obojky.
"Zanzibar," řekl Dauerling, upevňuje psovi na
obojek řetízek, "musí zvyknout na nového pána. Půjdeme s ním do
aleje."
Pro boxera nastala nyní smutná pouť. Dauerling
táhl ho na řetízku z baráku a boxer domníval se, že snad má být opět
odvlečen jinam k jinému pánovi.
Nedovedl si to v hlavě srovnat, a proto se
vzepřel. Švejk pomáhal vydatně Dauerlingovi a konečně se objevili se
psem v aleji.
Nádherná košatá alej vojenského tábora v
Brucku nad Litavou byla svědkem urputné vzpoury. Zanzibar nechtěl
rozhodně kupředu a byl tažen chvílemi po zemi. Počal v tom libovat a
vypadalo to chvílemi, že praporčík Dauerling vrací se do dob útlého
dětství, kdy tahal za sebou vozík. Konečně to boxera omrzelo,
vyskočil a počal nyní sám táhnout Švejka i Dauerlinga kupředu.
Za hlavní strážnicí směrem k fotografickému
pavilónu na druhé straně louky kráčel v tu dobu vyšší důstojník s
dámou.
Boxer se podíval na druhou stranu, zastavil
se, větřil tím směrem a pak radostně štěkaje táhl přes louku
Dauerlinga.
Psí štěkot upozornil dámu, co se děje na druhé
straně v aleji. Chvíli bylo vidět, že rokuje o čemsi s vyšším
důstojníkem, pak zavolala k boxeru: "Mursa, Mursa!"
Boxer počal vyskakovat, táhl za sebou
Dauerlinga i Švejka a vyšší důstojník volal sem: "Kommen Sie, Herr
Fähnrich!"
Když rychle přešli k fotografickému pavilónu,
boxer počal radostně skákat a opírat se zaprášenými tlapami na dámu
a vyššího důstojníka.
Dauerling zbledl. Před ním stát
generállajtnant von Arz velitel vojenského tábora v Brucku nad
Litavou.
Zuby Dauerlingovy zacvakaly a on vyrazil
koktavě "Zum Bebebefehl, Excellenz!"
"Odkud máte toho psa?"
Dauerling opět cosi zakoktal a Švejk
předstoupil po vojensky, rázně salutuje: "Poslušně hlásím …" Podíval
se na generállajtnanta von Arze a nemaje jistoty, jakou má vlastně
hodnost, neboť jeho znalosti uniforem končily s plukovníkem, po
chvilce rozmýšlení opakoval: "Poslušně hlásím, nevím jaký pane
jenerále, že ten pes je náš a že jsem ho našel."
"Dnes ráno se nám ztratil," pravil von Arz,
"prosím o vaše jméno, pane praporčíku."
"Konrád Dauerling, Vaše Excelence."
"Dauerling, Dauerling," řekl jenerállajtnant,
"pamatuji se. Vy jste měl nějaké aféry v Királyhidě, bylo to v
maďarských listech, a nyní chodíte po táboře s cizím psem, patřícím
vašemu představenému. Máte mnoho volného času, a my potřebujeme
důstojníků do pole. Poněvadž máte tolik času dělat různé skandály,
vidím, že vaše kumpanie je již vycvičena. Proto uděláme z ní
marškompanii na doplnění 22. maršového bataliónu 73. pěšího pluku.
Dostanete jeden šik a pozítří odjedete do pole. Ostatní vám sdělí v
plukovní kanceláři."
Švejk odepjal zatím šťastnému Zanzibarovi
obojek a dáma vytáhla tobolku.
"Vy jste psa našel," řekla vlídně, "zde máte
odměnu." Švejk strčil do kapsy blůzy dvacetikorunovou bankovku a
pomyslil si, že jest to přece jen výhodné krást psy jenerálům.
Šli domů. Dauerling kráčel tak nějak tiše s
hlavou skloněnou a v zadumání. Za ním v uctivé vzdálenosti dobrý
voják Švejk s řetízkem a obojkem.
Když přišli domů, Dauerling posadil se na
židli, Švejk položil řetízek s obojkem na stůl a optal se: "Poslušně
hlásím, přejete si ještě něco, pane fenrich?"
Dauerling podíval se na Švejka vyčítavě a
zdrceně. "Švejku," řekl, "když jsi mne zničit, jdi, jdi se za to
ožrat, ale napřed mně dej deset korun, co jsem dal za obojek s
řetízkem."
"K službám, pane fenrich, zde je dvacet korun
a prosím deset korun nazpět."
Po jeho odchodu Dauerling ještě dlouho zíral
do koutu. Vedle u hejtmana leštil sluha boty a zpíval si: "Wann i'kum,
wan i'kum, wan i,wieda, wieda kum." Z této smutné písně přešel do
kupletového tónu a zpíval: "Artilérie je pořád v kole, bum, a už je
hlava dole, a to kór nic nebaví, jít do války bez hlavy."
Dauerling podívat se na obojek, na kterém
svítil nápis "Für Kaiser und Vaterland".
Ano! Für Kaiser und Vaterland! Dauerling se
dal do tichého pláče a plakal dlouho, zatímco po vojenském táboře
počaly se rozšiřovat zprávy, že Dauerling, praporčík a 91. pěšího
pluku 11. kompanie, ukradl psa jenerállajtnantovi von Arz, zatímco
dobrý voják Švejk podle rozkazu v harrachovském vinném sklepu u lesa
lil do sebe jednu čtvrtku vína za druhou a hulákal, že jde na
pozici.
XIV.
Cestou na pozici s maršbataliónem dělal
Dauerling velkého hrdinu. Když projížděli Uhry, vykukuje z vagónu,
vyrážel ze sebe statečně: "Zde by byly krásné pozice, zde by se to
válčilo!" V Miškovci na stanici najedl se hrušek, dostal bolení
břicha, takže proseděl v oddělené místnosti vagónu se splachovacím
zařízením až po Lipecký průsmyk.
Když vjížděli do Haliče, jeho statečnost,
otřesená beztoho již hruškami, počala klesat a ve stanici Sambor
klesl na minimum, a zato se objevila u něho veliká žravost.
Chodil ke kuchyni a lákal na kuchařích kousky
masa a říkal jim, aby rezervním důstojníkům dávali menší porce
poněvadž se tak dobře doma neměli jako na vojně. Pak jevil velkou
starostlivost o zaopatření pro sebe zásob na cestu, loudil u trénu
cukr a ukládal do vaku a vylákal též poloshnilé holandské sušené
ryby, určené pro mužstvo.
Švejk vlekl se za ním se zavazadly, která čím
dál tím víc stávala se těžšími, a Dauerling starostlivě ukládal
dovnitř stále nové a nové zásoby. Tu sehnal kus sušeného salámu, tu
balík konzerv na kávu a naváděl Švejka, aby někde ukradl ještě balík
polévkových konzerv.
Připadalo mu, jako by Rakousko vedlo válku jen
proto, aby zásobilo Dauerlinga různými potravinami posledního druhu.
Přitom byl stále víc a více nervóznější a vynadal i německému
mužstvu "českých dobytků".
Dobrý voják Švejk zkusil od něho všechna muka
rafinovaných největších utrpení.
"Ty lumpe," řekl mu Dauerling, "ty si myslíš,
poněvadž jsi mne poslal do pole, že tě propustím. To se strašně
mýlíš, rozumíš, lumpe. Myslíš, že tě pošlu k mužstvu, aby tě co
nejdříve zastřelili. To jsi na omylu, všiváku, ty budeš se mnou
stále pohromadě, já budu z tebe dřít řemínky, mně neujdeš. Budu tě
sekýrovat ve dne v noci, po celý den, abys na mne pamatoval, co tomu
říkáš, hňupe?"
Dobrý voják Švejk zasalutoval a s usměvavou
tváří odpověděl: "Poslušně hlásím, pane fenrich, že mne budete
sekýrovat ve dne v noci, po celý den, abych na vás nezapomněl."
"Ty hňupe se mně směješ," rozkřikl se
Dauerling, "no počkej, uvidíš, kams nás oba dovedl. Budou nám lítat
nad hlavou granáty, šrapnely, vyhodí nás to do povětří."
Dauerling počal se třást na celém těle.
Rozklepal se jako v zimnici.
"To nevadí," řekl najednou Švejk, "poslušně
hlásím, že vyletíme do povětří a bude konec. To jde náramně rychle,
pane fenrich!"
"Co mám dělat, Švejku?" žalobně a prosebně
ozvat s Dauerling.
"Poslušně hlásím, že nevím, vojna je vojna a o
jednoho důstojníka i s jeho sluhou víc nebo míň, na tom v téhle
světové vojně naprosto nezáleží. Přiletí granát, a kde jsme byli,
pane fenrich?"
Švejk se opět usmál, aby dodal Dauerlingovi
kuráže, který se třásl v koutě vagónu. "Já ti to osladím," vrčel,
"já tě naučím, uličníku, hnát mne do zákopů."
Posadil se k oknu a díval se na pusté pláně
Haliče, na nichž hroby a kříže značily cestu imperialistické
politiky rakouské.
Na jedné stanici projeli kolem stromu, na
kterém visel rusínský sedlák a jeho dvě děti, chlapec a holčička.
Pod tím byl kus papíru s nápisem "Spionen". Viseli tam již dlouho, v
obličeji byli zčernalí. Oběšený chlapec díval se do tváře oběšené
sestřičky.
Švejk podotkl, že ty děti byly asi oběšeny
omylem, načež Dauerling vyťal mu z každé strany políček a rozzuřil
se, že je třeba tu slovanskou velezrádnou bandu pověsit a vyhladit,
a až přijdou do Ruska, že bude on první, který bude věšet děti, aby
zahladil to slovanské plemeno. Rozčílil se tak, až mu sliny tekly od
úst po blůze. Jaképak soudy! Bude to věšet všechno na potkání.
Slovana napřed oběs a pak teprve žaluj! Poplival v bezmocné
hrdinnosti okno.
Výhled z vagónu poskytoval stále týž smutný
pohled na vypálené vesnice rusínských sedláků, pokácené lesíky,
rozrytá pole, zákopy a všude opět kříže a kříže. A to bylo bez konce
celou východní Haličí. V Kamenci se Dauerling opil a předtím udělal
prohlídku konzerv a hrozil zastřelením. Byl tak opilý koňakem, že
nedovedl spočítat tři konzervy, a chodil po vagónech, šermuje
služebním revolverem. Pak se vrátil do svého vagónu a usnul.
Dobrý voják Švejk zatím spal, a když se
probudil, stáli na stanici za Kamencem a slyšeli třepetavý zvuk
trubky a signál "Všechno vyjít ven"!
Dauerlingovi bolela hlava, měl hroznou žízeň.
Ve vagónech byl ruch a přestali zpívat "Wann ich kum, wann ich
wieder, wieder kum".
Nějaký kaprál vyháněl z vagónu mužstvo a
křičel, aby zpívali "Und die Russen müssen sehen, dass wir
Österreicher Sieger, Sieger sind". Nikdo s ním nezpíval. Ručnice
dali do pyramid a stáli kolem. Vpředu za návršími bylo slyšet hukot
děl a vystupovaly za dalekým lesem mraky dýmu z hořící vesnice.
Dauerling byl pozván ku poradě důstojníků
kumpanii a maršového bataliónu. Hejtman Sagner jim sdělil, že čeká
na další rozkazy, poněvadž trať je dál přerušena a nemůže se jet,
poněvadž Rusové v noci dostali se za řeku a tísní nyní na levém
křídle. Je mnoho zajatých a zabitých. Dauerling se nezdržel, a jako
by mu šlápli na kuří oko, vykřikl: "Jesusmarijá!"
A do toho z dáli se ozvala kanonáda. Země se
třásla a shromáždění důstojníků nedělalo naprosto dojem schůze
hrdinů.
Hejtman Sagner rozdal mapy a prosil důstojníky
jako velitel maršového bataliónu, aby plnili přesně jeho rozkazy.
Doposud nedošly též zprávy, kde Rusové jsou. Bude třeba připravit se
na všechny možné případy. Mužstvo poučit a sloužit rychle polní mši.
Kněze si vypůjčí od 73. regimentu.
Hejtman Sagner počal mluvit páté přes deváté.
Že jsou Rusové asi nedaleko a že se nemůže dočkat rozkazu, má-li se
snad ustoupit.
Bylo ticho. Nikdo nemluvil, jako by se obával,
aby nějakým neprozřetelným hovorem nevydupal ze země řady zemljáčků
se štykami.
Cosi viselo ve vzduchu. Konečně vysvětlil
hejtman Sagner, že v tom případě se nedá nic jiného dělat, než
udělat 'vorhut', 'nachthut', 'seitenhut'. Pak je rozpustil. Za
chvíli je však volal zpět do rozbité železniční stanice. "Pánové,"
řekl slavnostně, "na něco jsem zapomněl. Provolejme císaři pánu
třikrát slávu!" Ozvalo se "Hoch, hoch, hoch", a rozešli se ku svým
kumpaniím. Za hodinu přibyl vojenský kněz, vypůjčený od 73. pěšího
pluku, tlustý, zdravý, kypící bujností, který vtipkoval a tvářil se
tak, jako by šel do varieté, kde tancují závojové tance. Dali polní
oltář dohromady, přičemž nadával pomocníkům sviní, a pak měl řeč,
ovšem německou, ve které vyložil, jak je to krásné a vznešené, dát
se zabít za Jeho Veličenstvo císaře Františka Josefa I.
Udělil jim rozhřešení všech hříchů, hudba
zahrála "Zachovej nám, Hospodine", vpředu hořely vesnice, hřměla
kanonáda a všude kolem za nimi stály malé dřevěné kříže, na nichž ve
větříku tu a tam třásla se zavěšená rakouská čepice.
Pak přiběhly ordonance od velitelství
maršového bataliónu, zazněly rozkazy vydat se na pochod.
Kanonáda se blížila. Bylo vidět na obzoru
obláčky prasklých šrapnelů, hukot děl se přibližoval a dobrý voják
Švejk šel klidně za svým pánem s jedním jenom kufříkem, neboť
ostatní zapomněl ve vlaku.
Dauerling ničeho nezpozoroval, neboť byl
rozčilen a třásl se po celém těle. Občas křičel na mužstvo šiku:
"Kupředu, marš, psi, prasata!" a hrozil revolverem jednomu
podagristovi, starému domobranci, který měl ještě ke všemu průtrž,
což bylo do nebe volající provokací, začež byl uznán "kriegsdiensttauglich
ohne Verbrechen".
Byl to Němec, sedlák od Krumlova, který
nechápal, co má jeho průtrž dělat se sarajevským atentátem, jak ho
učili na vojně.
Zůstával pozadu a Dauerling ho hnal
nelítostně, řval, že ho zastřelí na místě.
Konečně podagrista zůstal ležet na silnici,
Dauerling do něho kopl a řekl mu: "Du Schwein, du Elender!" Kanonáda
počala se rozšiřovat a zněla po celé frontě vepředu i po stranách.
Po pláni napravo rozvířil se prach na silnici, to postupovaly
rezervy v kolonách na pomoc kupředu.
Kadet Biegler, bledý, přiblížil se k
Dauerlingovi. "Volají rezervy na pomoc," řekl tichým hlasem,
"přijdeme do toho."
"Poslušně hlásím," ozval se Švejk vzadu, "že
nás rozsekají napadrť."
"Drž hubu, vole," zakřikl ho Dauerling, "ty
bys to chtěl mít již odbyto a válet se někde na poli zastřelený,
abys nemusel nic dělat a jen jako svině rýt rypákem v zemi. Ale to
se ti nepovede, my se budem krýt a já ti ukáži, zač je toho loket."
Přišli na návrší a tam přišel rozkaz: "Einzeln
abfallen!"
"Už jsme v tom," řekl dobrý voják Švejk.
A opravdu byli v tom. Půda zde byla rozrytá a
objevily se chodby v zemi, vedoucí kamsi přes les, kde vyházené
pruhy země dávaly tušit, že tam jsou zákopy. Něco svištělo a bzučelo
ve vzduchu. Obláčky z roztrhaných šrapnelů zdály se plout jim přímo
nad hlavami a z dáli bylo již slyšet střelbu z ručnic a drrdrrdrr ze
strojních pušek.
"Řežou do nás," prohlásil Švejk. "Drž hubu!"
Před nimi bylo vidět, jak v řadě okopů ze země
vyrazil sloup dýmů, a byl slyšet výbuch granátů, jasný a zřetelný.
"Myslím," poznamenal Švejk, "že nás chtějí rozflákat."
Dauerling se smutně na něho podíval a lezl do
spojovací chodby okopů.
Nad nimi vysoko hvízdaly kuličky a Dauerling
šel kupředu s hlavou skloněnou a skrčen až k zemi, takže chvílemi se
zdálo, že leze po čtyrech, ačkoliv nad ním byla stěna metr zvýší.
"Opatrnosti nikdy nezbývá," koktal, "tohle je
soudný den." Jako na potvrzení toho ozvala se salva výbuchů granátů
zcela blízko a hlína se počala sypat ze stěn spojovací chodby. "Ich
bin verloren," opakoval jako tenkrát, týmže plačtivým hlasem, "mein
Gott, ich bin verloren."
Načež Švejk za ním ho uklidnil: "Poslušně
hlásím, že z nás udělají nudle."
Tak vyšli ze spojovací chodby až do zákopů,
kde pobíhal jak splašený velitel roty nadporučík Lukas. Kolem se
rojilo mužstvo jako mravenci, když jim voda zaplavuje chodby nebo
když hůlkou někdo šťárá v mraveništi.
Všichni vojáci byli bledí, důstojníci velice
bledí. Nyní prostě a jasně bylo vidět, že všem statečná srdce
Rakušanů spadla do kalhot. Z každého pohybu všech vyzírala čistá a
křišťálová zbabělost. Žádný z nich nevypadal bojovně a každou chvíli
některý z důstojníků, slyše výbuch v dáli, vykřikl: "Decken, alles
decken!"
Přitom kleli, nadávali mužstvu, které
nevypadalo nijak bojovně a tvářilo se jako na stromě chycený kluk,
kterého hlídač klade přes koleno, aby mu nasekal.
Jen dobrý voják Švejk byl klidný, usmíval se a
plnými ústy polykal čokoládu, kterou po cestě spojovacími příkopy
vytáhl z Dauerlingova kufříku.
Byli v první linii, kde vystřídali Prušáky,
kteří již nejedli dva dny a žebrali na nich chleba, který oni sami
neměli. Ozvaly se výkřiky: "Zatracení Rakušáci" a maršbatalión, rota
za rotou, zajímal určená místa. Pak přišly rozkazy, aby vše šlo ke
střílnám, a důstojníci hnali to jako dobytek do úzkých střílen,
odpočítávali mužstvo, dávali rozkazy šaržím a v tom všeobecném
zmatku odcházeli do druhé linie zákopů do zemljanek, bezpečných před
výbuchy granátů.
Dauerling zmizel v jedné podzemní díře za
okopy, a když rozsvítil Švejk svíčku, položil se Dauerling na drnové
lehátko a dal se do pláče.
Sám nevěděl, proč pláče, plakal tak dojemně,
jako když malé dítě zabloudí v lese nebo upadne do bláta.
"Poslušně hlásím," ozval se Švejk, "že je zde
ordonance od pana kompaniekomandanta."
Dauerling vstal, utřel si blůzou oči a přečetl
doručený mu rozkaz: "S dvanácti muži na offizierspatrolu za drátěné
překážky ke kótě 278 ihned. Nadporučík Lukáš."
Lukas byl tak popleten, že se podepsal správně
česky Lukáš, co nedělal od té doby, kdy přišel před lety do kadetky.
Dauerling se nemohl už ani třást. Díval se na
rozkaz, na slovo Offizierspatrole tak udiveně, jako by tomu nevěřil.
Nedalo se však doopravdy nic jiného z toho vyčíst.
Poručit Švejkovi, aby mu podal mapu, a hledal
tam kótu 278. Když ji našel, podtrhl ji modrou tužkou, zavěsil si
pouzdro s revolverem, vzdychl, podíval se ještě jednou smutně po té
díře a poručil Švejkovi, aby šel s ním.
Švejk vzal kufřík a šel; když Dauerling přišel
k svému šiku, ptal se, kdo půjde s ním dobrovolně na hlídku.
Ani prst se nehnul. Vynadal jim zbabělců a
počal si vybírat. A tiše vyšli z okopů. Před nimi ležel lesík, odkud
se střílelo. Dauerling velel táhnout úvozem a šel jako bez duše.
Švejk za ním vytahoval z kufříku čokoládu a chroupal ji zcela směle.
Jdeme-li na smrt, můžeme si dovolit takový požitek.
Z rakouských okopů za nimi stříleli salvy do
lesíku, odkud odpovídali pekelnou palbou. Byl takový rámus, že
Dauerling rozhodl se rychle jednat.
"Švejku," řekl, "jdi vyřídit, aby šli pod
lesíkem nalevo do toho houští, a vrať se!" Když se Švejk vrátil se
zprávou, že je vše v pořádku a kaprál Weiss že to vede do houští,
Dauerling ještě chvíli otálel, jako by o něčem přemýšlel.
"Poslyš, Švejku," řekl, "vlezeme si semhle."
Ukázal na výmol v úvozu, podobající se strži. "Jestlipak víš,
Švejku, že jsi dobytek a že tě mám rád. Prokážeš mně službu. Vezmi
revolver, vidíš, a střel mne do ramene, já se chci dostat domů. Víš,
Királyhida, pes jenerála, pozice, offizierspatrola, to šlo náramně
rychle. Střel mne do ramene, oni mne najdou a …"
"Poslušně hlásím, že rozumím, pane fenrich, a
pak se dám za to oběsit, není-li pravda?"
Dauerling vzdychl: "To máš pravdu, tobě
nezbude doopravdy potom nic jiného, než se dát buď oběsit, nebo
utéci. Nejlépe uděláš, když utečeš. Pozice není daleko a s Rusy se
již dorozumíš."
Dauerling mluvil jako anděl, mluvil hezkou
chvíli a Švejk se nehýbal.
"Švejku, ty dobytku," rozčiloval se Dauerling,
"já ti poroučím, abys mě střelil, víš, co je to rozkaz?"
Švejk zasalutoval. "V tom případě poslechnu,
pane fenrich."
Dobrý voják Švejk poodstoupil na několik
kroků, natáhl ruku, zavřel oči, neboť nikdy nic podobného nedělal, a
střelil.
"Jesusmarija!" ozval se výkřik Dauerlingův a
Švejk se dal na útěk dolů úvozem k lesíku. Zahlédl ještě, jak
Dauerling se dívá na něho, leže na zemi, mlčky a bez hlesu.
Švejk se dostal k lesíku, přičemž proběhl
malou mýtinu, kde ze všech stran kolem hvízdaly střely.
Za mýtinou vytáhl z kapsy dýmku, zapálil si a
pomalu kráčel k vyházeným kupám země, před kterými leskly se drátěné
překážky.
Odtamtud vylézali právě dva vojáci v cizí
uniformě, kterou Švejk ještě neviděl zblízka, ale podle placatých
čapek poznal, že jsou to Rusové.
Zastavil se a volal na ně: "Kamarádi, já jsem
Josef Švejk z Královských Vinohradů," a dal ruce do výšky. "Nás je
tam, poslušně hlásím, jen marškumpanie a žádná rezerva."
Tak přišel dobrý voják Švejk do zajetí.
Dostal chleba, čaje a druhého dne dostal se k jedné naší rotě
dobrovolníků, kde pobyl celý den a dočkal se toho, že přivedli tam
několik zajatých od jeho kumpanie, kteří zbyli po večerním útoku
Rusů na rakouské pozice pod kótou 278.
Mezi nimi byl i šikovatel Sondernummer. Byl
celý vyměněný, díval se na Švejka uctivě a lámanou češtinou řekl k
němu: "Vy nám vyfést pěknej fěc, fy nám zaščelit včer pana fenricha.
Fon bejt mrtvej a fy utéct a zavolal na nás ten ruský voják a ty náš
rozbít ein zwei."
"Herr Hauptmann Sagner," dodal tiše, "udělat
na nich eine Strafanzeige. Adieu."
Tak spáchal dobrý voják Švejk omylem zločin
proti výtečné moci státu rakouského.
A dobrý voják Švejk šel do zajetí otočen zády
k říši a černožlutému dvojhlavému orlu, kterému počalo vypadávati
peří…
|
Dojemná povídka o
lásce autonomisty k dceři jednoho centralisty
Koudelka miloval Suchselovic Lénu a počítal se mezi přívržence
autonomie. Byl tedy autonomistou a četl Právo lidu.
Starý
Suchsel, otec Lenin, patřil mezi centralisty odboráře. Byl tedy
centralistou a četl Proletáře.
„Oba
dva jsme sociální demokraté,“ řekl Suchsel jednou ke Koudelkovi,
když ho potkal, „já jsem však centralista a ty jsi autonomista.“ Po
těch slovech dal mu jednu za ucho.
„Zajisté, jsme sociální demokraté,“ pravil nato Koudelka, „já jsem
však autonomista a ty jsi centralista.“ I vrátil mu záhlavek.
Starý
Suchsel dal tedy Koudelku do Proletáře a Koudelka v Právu lidu
nazval Suchsela stvůrou soudruha Hübra, která v Trpoměchách snaží se
rozbíti organizaci českoslovanské strany sociálně demokratické.
Od té
doby Suchselovic Léna scházela se jen tajně s Koudelkou.
Koudelka snažil se vpraviti Léně zásady, že českému hnutí sociálně
demokratickému musí se dostati samosprávy.
Suchsel pak doma vykládal Léně, že jediná správná cesta, kterou se
má bráti strana sociálně demokratická, jest ta, již zastává
Proletář, že totiž centralismus je spásou člověčenstva a Koudelka že
je osel.
Když
to Léna opakovala Koudelkovi, řekl: „Já že jsem osel? Nikdy. Tvůj
otec je hlupák! My se chceme osamostatnit a provedeme to i bez tvého
táty.“
Léna
milovala velice Koudelku a řekla doma k otci, když ten spílal
Koudelkovi: „Ne, Koudelka není tak špatný, on se chce jen
osamostatnit od Vídně.“
„Kdyby
pánbůh dal,“ zvolal starý Suchsel, „a Koudelka mně padl do ruky,
takhle ve tmě u hřbitova, já bych mu dal osamostatnění, já bych mu
záda zreorganizoval a kdybych tě s ním jednou potkal, já bych vám
dal autonomii.“
Když
ubohá Léna vše Koudelkovi oznámila, zapřísáhl se, že od té doby bude
vždy nosit s sebou býkovec a kdyby potkal starého Suchsela, že by mu
jeho odborový hřbet zmaloval do modra.
Léna
se dala do pláče.
„Mlč,“
řekl k ní přísně, „ty nevíš, co je to politika.“
Ubohá
Léna milovala také svého otce i sdělila mu, že prý slyšela, že
Koudelka nosí s sebou býkovec.
I
vypravil se Suchsel do města a koupil si tam u kupce půl libry
střelného prachu a doma večer nabíjel starou pistoli, přičemž činil
podivné poznámky. „Já mu vykouřím z hlavy samostatnost strany a bude
aspoň o jednoho autonomistu méně! Tak, teď ještě tam dám sekané
olovo a uvidíme, kdo zvítězí, zda autonomisti nebo centralisti!“
Naštěstí četl Koudelka v Právu lidu inzerát, ve kterém Max Böhnel ve
Vídni nabízí dobré revolvery soustavy Lefošovy za šest korun i s 25
náboji. Objednal si tedy jeden kus, nabil jej slavnostně a řekl
Léně, okazuje jí revolver: „Kdyby každý jednal tak jako já, zbavili
bychom se tak ve straně záhy všech, kdož jsou ve vleku vídeňské
odborové komise, milá Léno! Řekni tátovi, že tě mám rád, ale že jsem
si na centralisty koupil pětihlavňový revolver!“
Co si
měla ubohá Léna počíti? Pověděla tedy otci, že má Koudelka na
centralisty pětihlavňový revolver.
Starý
Suchsel byl domkář. Prodal prase a koupil si ve městě šestihlavňový
revolver velkého kalibru za třicet korun. „Ten provrtá šest a ne jen
jednoho autonomistu,“ sdělil Léně, „zejména když všichni budou
takoví hubení jako ten osel Koudelka.“
Ubohá
Léna proplakala celou noc a druhý den svěřila všechno Koudelkovi.
Koudelka byl také domkář. „Hergot,“ zvolal, „prodám tele a koupím si
brovninkovou pistoli. Ta sestřelí každého centralistu na vzdálenost
půl hodiny. Milá holka, teď to už dopadne bledě s odboráři.“
A také
tak učinil. Pro brovnink jel až do Prahy. Prasklo na to to celé
tele.
Když
Léně okázal Koudelka strašnou tu zbraň, klekla Léna před ním na
kolena a srdcelomně ho prosila, aby přestal být autonomistou.
„Nikdy, Léno,“ odpověděl ubohé dívce. „I kdybych měl tebe ztratit,
budu vždy pracovat pro osamostatnění strany sociálně demokratické v
Čechách od vídeňského vedení.“
Lenino
srdce pukalo hořem, když svému otci vykládala, že jde pověst po
Trpoměchách, jak si Koudelka koupil brovnink na centralisty.
Suchsel se otřásl. U všech čertů, co je víc než brovnink, aby
upevnil své odborářské stanovisko vůči takovým separatistickým
snahám nepřítele. „Co je víc, co je mocnějšího, hroznějšího a
drtivějšího?“
Dlouho
si lámal hlavu, jezdil do města, chodil po okolí, až jednoho dne
prodal chalupu s polem, sebral Lénu a odjel s ní do Prahy, napsav
Koudelkovi tento stručný dopis:
Ty
osle! - Chystej se na věčnost! Jedu do Prahy koupit strojní pušku.
Ať žije odborářství a centralismus! Pryč s autonomisty!
Koudelka ztrativ Lénu odstěhoval se po tomto dopisu do Ameriky a
není pochyby, že všechny své vydělané peníze v této zemi dolarů
věnuje na zakoupení strašného obléhacího děla, aby tak podepřel
separatistické snahy strany českoslovanské sociální demokracie.
|
Doktor Samet
Pokud
se týče otázky, byla-li paní Nohavová přesvědčena o naprosté
existenci pana doktora Sameta, mohu odpovědět jen pokrčením ramen,
neboť kdykoliv pan Nohava mluvil s ní o doktoru Sametovi, nedávala
nikdy najevo, že doktora považuje za bytost vybájenou, za výplod
bujné fantazie svého manžela.
Jedině
mohu dodat k pokrčení ramen, že každou zmínku o doktoru Sametovi
doprovázela výrazně básnicky: „Nohavo - ohavo“, což bylo, jak každý
uzná, od ni nehezké, neboť mohl pan Nohava za to, že jeho předkové
měli takové jméno, na jehož pátý pád lze tak lehce rýmovat „ohavo“?
Nyní
si ovšem každý pomyslí, proč by mohla ona pochybovat o existenci
pana Sameta, a za druhé, proč mluvíval pan Nohava s ní o panu
doktorovi?
Kvůli
lepšímu pochopení prvého odpovím na druhé proč.
Pan
Nohava hovořil vždy o panu doktorovi, kdykoliv provedl nějakou
ohavnost (viz: Nohavo - ohavo), špatný čin, zlý skutek, darebáctví,
uličnictví, mizernosti, když totiž přišel později domů k obědu,
později z procházky, pozdě k večeři, pozdě v noci z hostince, ba i
opak „pozdě“ - „časně“, „časně“ ráno, lze právem připočítat mezi
případy jeho ohavnosti, špatných činů, zlých skutků, darebáctví,
uličnictví a mizerností.
A aniž
by paní Nohavová studovala češtinu, nazývala svého manžela ohavou
(ohavnost), špatinou (špatný čin), zlosynem (zlý skutek), darebákem
(darebáctví), uličníkem (uličnictví), mizerou (mizernosti),
přidávajíc k tomu základní číslovku se zájmenem „ty“, „ty jeden“,
dále superlativ přídavného jména „velký“ - „největší“, a napodobujíc
onen známý obrat básnický: skleničko skleněná, který sklář tebe
sklenil, ve rčeních: darebný darebáku, mizerný mizero mizerů apod.
A na
ta všechna volání odpovídal pan Nohava s vážností prvních
křesťanských mučedníků: „Já byl s panem doktorem Sametem...“
A
později, když se mu dostal náhodou do ruky francouzský román, kde
manžel tituluje svou paní „ctěná přítelkyně“, odpovídal na ona různá
rčení klidně: „Ctěná přítelkyně, já byl s panem doktorem Sametem.“
„Až do
rána, ty jeden největší zlosyne?“
„Ano,
ctěná přítelkyně…“
„Už
nejsem tvou manželkou, jen přítelkyní, zlosyne, co?“
„Byl
jsem, věř mně, s panem doktorem.“
„Nohavo
- ohavo!“ Poté se paní manželka odvrátila od pana manžela, který
hlasem vyjadřujícím lítost nad sebou žádal o černou kávu. „To se
rozumí, že tě budu podporovat v tvém darebáctví! Bílou kávu
dostaneš, hodně bílou s tučným škraloupem, který nesmíš vylovit,
rozumíš...“
Bolestný výraz, který objevil se na jeho tváři, vyznával, že to
pochopuje, že rozumí té bílé kávě, že rozumí tomu tučnému škraloupu,
který tak namáhavě půjde do krku, jako šel on k ránu po schodišti
domů.
Pak
prodělával ještě jednu éru nedobrovolného odříkání se slanečka a
kyselých okurek, o kteréž léky žádal s lahodnými názvy: „Miláčku,
drahoušku, srdíčko,“ zatímco v odpověď znělo: „Máš to marný, Fany
nepošlu pro nic.“ - „Holoubku!“ - „Fany pro nic nesmí jít.“
Potom
následovaly jeho zoufalé pokusy vniknout do spižírny na naložený
květák nebo celer, které by osvěžily jeho tělesný stav, pokusy,
které skončily naprostým nezdarem u dveří spižírny, kde Fany hlásila
do kuchyně: „Milostpaní, milostpán je tady.“
A
smutný oběd nato pepřila paní Nohavová velmi srozumitelnými
narážkami na ubohé manželky špatných manželů a důrazným výslechem
pana Nohavy, který si vždy přitom v rozčilení přesolil jídlo a
vymýšlel na svou obranu kavárnu, ztrátu deštníku, návrat do kavárny,
nalezení deštníku a příjemnou, poučnou zábavu s panem doktorem. Ode
dvou let, kdy poprvé ozvala se z jeho úst zmínka o společnosti
doktora Sameta, opakoval bezpočtukráte: „Je to bez odporu učenec.“
Směle
vykládal o cestách po Americe, Anglii a Německu, o doktorovi Kochovi
v Berlíně, u kterého byl on asistentem, o učenosti jeho a vzdychal:
„Kdybys věděla jenom, co je bakteriologie, kdybys to jen věděla.“
„]á
vím jen tolik, že jsi ničema“
Pan
Nohava dělal, jako by byl přeslechl a pokračoval: „Bakteriologie je
věda, báječná věda a doktor Samet je učenec, a ty místo toho, abys
měla radost, že já mám styky s předními kapacitami...“
Toho
dne obohatila paní Nohavová svůj slovník přezdívek o jednu: „Ty
kapacito!…“
Doktor
Samet hrál tedy velkou roli, jak vidět, v životě obou manželů;
byl-li u pana Nohavy příjemným človíčkem, byl u paní „taky jeden
takový...“
Poslední dobou doktor Samet ani nevycházel z řeči v rodině pana
Nohavy. V pondělí nepřišel pan Nohava k obědu a navrátiv se až v
jedenáct hodin večer bez kravaty, prohlásil, že byl pozván na oběd k
panu doktorovi.
Ve
středu pan Nohava nepřišel k večeři a vrátil se domů o jedné hodině
noční, udávaje za svou omluvu, že byl na přednášce pana doktora.
Noční revizí obsahu jeho kapes zjištěna nepopíratelná ztráta
tobolky.
V
pátek objevil se pan Nohava ráno s roztrženým svrchníkem na zádech a
s boulí na hlavě, šeptaje namáhavě, že byl s panem doktorem na
nočním výletě v Roztokách a v neděli dovršil řadu hříchů, když po
poledni přišel bez klobouku a v kapse jeho kabátu byl nalezen účet
za dvě láhve šampaňského, které vypil prý ve společnosti pana
doktora Sameta a jednoho dánského lékaře, který zde studuje
zdravotnictví.
„Hlavní město v Dánsku je Kodaň,“ řekl pan Nohava, usínaje na
pohovce…
A když
se probudil k páté hodině, bylo mu tak špatné jako nikdy předtím…
Hlava ho bolela, žaludek mu cosi svíralo, zkrátka zle a zle.
„Ženuško,“ prosil slabým hlasem, „ať Fany doběhne pro doktora, mně
je moc špatně...“
„Vidíš, vidíš,“ pravila paní Nohavová, „já věděla, že té jednou
pánbůh potrestá, půjdu sama pro doktora...“
Za
hodinu přijel lékař a prohlédnuv pacienta, který mu šeptal: „Bylo
jich pět a ne dvě...“ pravil: „To zas přejde, jen studené obkladky
na hlavu a předepíši trochu antipyrinu.“ Vyňal blok a předepsal a
poroučel se s ujištěním, že zítra jistě přijde.
Po
jeho odchodu sedla si paní Nohavová k posteli nemocného a tázala se:
„Víš, jak se ten pan doktor jmenuje?“
„To
nevím, drahoušku.“
Paní
Nohavová vztyčila se a ukazujíc ubožákovi recept, pravila: „Ten pán
je doktor Samet, Nohavo ohavo...“
Od té
doby pan Nohava nikdy již neříká, když se někde opozdí: „Byl jsem s
doktorem Sametem,“ a posledně zpozdiv se řekl: „Byl jsem s
moravskými studenty,“ o čemž pochybujeme s paní Nohavovou.
Nohavo!
Ohavo!
|
Student Otto seděl v besídce a pil mléko. Naproti němu seděl jeho
strýc, důstojný pan farář dobronivský, kouřil z dýmky a díval se
smutně na synovce.
Ottovi zdálo se půlhodinné mlčení dlouhým, a proto promluvil: „Žito
už pěkně dozrává.“
„Dozrává, nedozrává,“ řekl přísně pan farář, „ale o tobě jsem
přesvědčen, že uzráváš na darebáka...“
„Dovolíte, milý strýčku,“ pravil elegantně Otto, „abych o vaší
laskavé větě pochyboval.“
„Četl jsi vůbec někdy Tomáše Kempenského?“
„Nečetl.“
„Jednáš také dle toho. Já v tvých letech jedině oddával jsem se
ušlechtilému studiu. Ve 24 letech vydal jsem vědecké dílko o Noemově
korábu, ve kterém jsem nezvratně dokázal, že obsah Noemova korábu
byl 2 075 000 krychlových stop. Tenkrát jsme ještě počítali na
stopy. V šestadvaceti letech potvrdil jsem mínění sv. Hippolyta, že
žena Semova jmenovala se Nahalath Mahnuk, žena Chámova Zetdkalhnabu
a Jafetova Arathka. Ty ovšem nejsi theologem, ale neškodilo by ti,
abys si všímal takových otázek. Kdybys věnoval denně jen dvě hodiny
podobným věcem, nemyslil bys na darebnosti. Otto, řekni mně, kde jsi
dneska spal?“
,,V městečku, milý strýčku.“
„Pěkně začínáš prázdniny, Otto. Já to čekal, a proto musím ti
domluvit. Celý tvůj život v městě byl, jak jsem se dozvěděl, řetězem
špatných kousků. Přidržel jsi se darebných přátel, a co praví o
přílišné přátelnosti ve své 8. kapitole první knihy. Napomenutí k
životu bohomyslnému prospěšná Tomáš Kempenský?
,Ne každému člověku zjevuj srdce svého! S mladými, světsky
smýšlejícími zřídka zacházej.’ To jsi měl znát a nebyl bys prohrál s
Josefem Zajíčkem a Karlem Mahulkou čtyřicet zlatých ve ferblu. Dále
praví Tomáš Kempenský: .Neměj přílišné známosti s nějakou ženskou
cizí; všecky pak dobré ženské vůbec Bohu poruč. Ale ty jsi je nejen
Bohu neporučil, tys časem dokonce vodil je k sobě do bytu.
Jedné slečně zůstal jsi dlužen 30 K - zač, to nevím; psala mně,
abych jí je poslal, jinak že způsobí skandál, - a ty jsi
nerozvažoval o bídnosti lidské dle 22. kapitoly Kempenského: ,Bídný
jsi, ať bys kdekoliv byl a kamkoli se obrátil, jestliže se k Bohu
neobrátíš.’ Co však bylo plátno, že jsem ti psal dopis, ve kterém
jsem tě prosil, abys zanechal takového života, vždyť nezáleží štěstí
člověka v hojném požívání věcí pozemských. A vidíš, za několik dní
nato musel jsem v tvé hospodě platit za tebe 360 sklenic piva - to
bylo přece přílišné požívání pozemských věcí! Již Kempenský řekl, že
člověk není docela bezpečen před pokušením, pokud živ jest, poněvadž
v nás to jest, z čeho pokušení pochází. Sotva jedno pokušení neb
protivenství odchází, již druhé nastupuje, a tak po tom zaplaceném
účtu v hospodě porval jsi se s domovníkem, a já musel mu poslat
peníze, aby mlčel. Ze ti činil stále nepříjemnosti a že tě pomlouval
po domě? Měl jsi si přečíst 12. kapitolu o užitku protivenství:
,Dobře nám jest, že časem míváme nějaké těžkosti a protivenství;
neboť častokráte člověka k poznání srdce svého nazpět přivádějí, aby
se zde jako v cizině býti poznal a své naděje v žádnou pozemskou věc
nezakládal.’
Ale ty místo toho dáš mu čtyři pohlavky.“
„Pět, milý strýčku!“
„Na počtu nezáleží, Otto, raději přečíst jsi měl sobě třetí kapitolu
z knihy ‚Napomenutí k vnitřnímu životu prospěšná’, ,O člověku dobrém
a pokojném’: Jsou lidé, kteří ani sami pokoje nemají, ani jiným
pokoje dáti nechtějí, a tito jiným jsou obtížní a sobě pak
nejobtížnější.’
Měl jsi dělat zkoušku, ale nedělal jsi ji, prostě z toho důvodu,
že...“
„Pohrdal jsem všelikou ctí časnou,“ přerušil ho Otto.
„Bože, Bože,“ vzdychl pan farář, „kdy prostuduješ 25. kapitolu: ,O
horlivém napravování celého života svého.’ Vždyť dvojí věc zvláště k
velikému polepšení dopomáhá: totiž násilné se odtržení od toho, k
čemuž přirozenost hříšně se kloní, a pak horlivé dychtění po dobrém,
jakého se komu nejvíce nedostává.’ Neškleb se! Kdo vroucně Bohu
oddán jest, všecko mile snáší a přijímá, co se mu káže. Proč se
směješ, Otto?“
„Ale vzpomněl jsem si na jednu anekdotu, kterou vypravoval včera v
hospodě pan adjunkt: Kuplířka je před soudem a soudce se jí táže,
má-li nějakou polehčující okolnost. ,Ano, milostpane, ráčejí uvážit,
mám čtyry dospělé dcery a jen jednu jsem prodala do vykřičeného
domu.’ To je přece k smíchu, strýčku.“
Panu faráři vypadla leknutím dýmka z úst...
|
Dopis z Prahy
Vršovice 28. IV. 1912
Milý
příteli, občane Karle Pelante!
Věděl
jsem zcela určitě, že zaleknete se mé hrozby a onu opravu na základě
§ 19 tiskového zákona mně otisknete. Nikdo zajisté nerad by byl
vláčen soudy a já bych nebyl býval rád, kdybych byl nucen nastoupiti
proti Vám cestu soudní, abych vynutil si opravu na základe § 19,
kdybyste byl býval přání mé ignoroval, abych byl rehabilitován, což
by…
Všimněte si laskavě té dlouhé řady konjunktivů, které dají se
prodlužovat donekonečna jako česko-německé vyrovnání a válka Itálie
s Tureckem. Takovýmto způsobem psané obdržel jsem nedávno od berního
úřadu vyzvání, abych neopomenul přiznati, zdali mám skutečně tak
nízké příjmy, kdybych tak neučinil, že bych byl pokutován, kdybych
neměl na pokutu, že bych byl zavřen.
Odepsal jsem bernímu úřadu: „Což by mne mrzelo.“
Velectěný příteli, redaktore! Otištěním mého posledního dopisu
způsobil jste mně nejen velkou radost, ale i hroznou žalost. Neboť
šiřitel myšlének Všelidských pan dr. Alexandr Batěk na otevřeném
pohledním lístku svěřuje se mi, že jeho švagr pan dr. Dittrich vůbec
esperanto nezná a ido že nepropaguje ani on, ani pan dr. Dittrich.
To jest velice smutné, když takovou věc pan profesor Batěk veřejně
píchne na svého švagra. Jest to tím smutnější objev, abych tak řekl
odhalení, neboť pan profesor dr. Dittrich jednou jednomu lesníku,
když byl ještě v Jičíně, se svěřil, že esperanto zná dokonale a jest
to tím hroznější, že tenkrát, když pan profesor dr. Dittrich působil
ještě v Jičíně, dr. Zamenhof, tvůrce esperanta, ještě ani nevěděl,
že dá své nově vynalezené řeči jméno esperanto.
Jsem
přesvědčen, že když uveřejníte toto nápadnými písmeny ve Směru, že
toto báječné odhalení úplně zatlačí do pozadí aféru poslance Vojny.
Když již mluvím o této aféře, dovolíte mně, abych prohlásil, že jsem
již dávno bratru Vojnovi nevěřil, neboť jednou jsem žádal na něm v
kavárně Demínce na Vinohradech jednu cigaretu a on mi řekl, že
žádnou nemá. A zatím měl dvě, které vykouřil za mými zády na
záchodě.
To
jest mé celé prohlášení v aféře národně sociálního poslance bratra
Vojny. Mám mnoho příčin, abych jako bývalý redaktor Českého slova
učinil ještě toto odhalení o bratru Vojnovi. Když jel jednou z
Vršovic, koupil si v elektrické tramvaji malý lístek, který platí
jen do ulice Štěpánské, ale on přejel až ke kostelu sv. Ignáce,
úzkostlivě se ohlížeje, zdali nesedí ve voze kontrolor. Když jsem ho
jednou na tohle upozornil, co tenkrát provedl, prosil mne, abych to
nikde neříkal. Konám tedy jen milou povinnost, když Vám to svěřuji k
volnému použití. Vím, že to není ode mne příliš šlechetné, ale
prohlašuji, že s bratrem Vojnou jsem se znepřátelil a proto ho tedy
denuncuji, aby na něho byly upozorněny i elektrické podniky města
Plzně, aby až přijede do Plzně Vám natlouct za uveřejnění tohoto
odhalení, nemohl jeti na malý lístek jako na velký.
V celé
této záležitosti bratra Vojny je něco psychologicky zajímavého.
Podrobil jsem jednoho předáka strany národně sociální interviewu a
tázal jsem se ho, co soudí o této aféře bratra Vojny a týž
prohlásil, že jest to smutné, když se jedná jen o takový nepatrný
obnos. Ta ostuda že právě leží v těch šestnácti korunách. To je asi
tak, jako když si člověk od svých známých dluží po šestáku a nevrátí
ho. Kdyby si vypůjčil hned padesát korun a nevrátil je, tak se o něm
pořád ještě mluví jako o pořádném člověku, lidé si ho váží, kdežto v
prvém případě, kdyby byli Němci, řekli by o něm „er ist ein Schuft!“
My
Češi nemáme rozhodně štěstí. Když už u nás vypukne nějaká aféra,
jedná se vždy jen o pár krejcarů. Jak jsou proti nám vyspělí
Francouzi, Němci, Angličané, Američané, Maďaři a Rusové. Tam když
někoho staví na pranýř, tak jde o statisíce! Pak si nás mají v
cizině vážit! My umíme jenom dělat veliké komunální dluhy.
Již
chápete zajisté, že chci mluvit o pražském mladočeském starostovi
dr. Grošovi, ačkoliv uznávám, že on sám není vinen za ty dluhy. Pan
dr. Groš je svedený člověk. On za nic nemůže. To je výchova. Člověk
když přijde do špatné společnosti, zkazí mu ta společnost i jeho
nejlepší zásady. Je mi upřímně líto tak nadaného člověka, jako je
pan dr. Groš, starosta Královského hlavního města Prahy. Kam by to
mohl až dopracovat, kdyby se byl neocitl v takovém ovzduší! Co mohlo
z něho ještě být? Takhle se stal jen primátorem Královského hlavního
města Prahy a na tom už asi zůstane. Už je potřetí starostou a
hluboce lituji, že se mu nepodařilo sebe včas zachránit. Vždyť to
nemusel přijímat.
Znal
jsem podobný případ. Byla to velká spořitelna a správní rada zvolila
svého dosavadního ředitele opět podruhé již ředitelem, ale ten když
viděl ze zkušenosti ze svého dřívějšího ředitelování, že to tam
praská, tak volbu nepřijal. A ujel do Ameriky. Takhle však, když pan
dr. Groš ujede, jak se dá očekávat, také do Ameriky, bude z toho
nový skandál, neboť tam pojede na volný lístek.
Jest
to velice smutný zjev u nás, že lidé stojící na nejvyšším stupni
společenském mívají různé ošklivé aféry. Proč to nestihne spíš
nějakého bezvýznamného člověka? Mluvil jsem právě o tomhle s jedním
mladočeským předákem a ten řekl: „Milý příteli, to je kletba v naší
straně.“ A já také neznám stranu tak pronásledovanou krutými osudy,
jako je strana mladočeská. A jsem přesvědčen, že kdybych něco já
provedl, že by mne to neštěstí potkalo právě v té straně.
Ještě
jedna politická strana žije asi v podobné situaci jako nahý mezi
trním nebo jako člověk, který si sedl na ježka. Je to strana
křesťansko-sociální. Ten člověk, to je Myslivec a ten ježek, to je
tatíček páter Horský, a pan Myslivec si nemůže ty bodliny vytáhnout,
milý redaktore, víte asi odkud a ten nahej v tom trní je Švec
Blanický z 20. věku. To trní, to jsou rabíni a ti se spikli, aby
toho nevinného křesťanského mládence podřezali a jeho krve užili k
rituelním účelům, do macesů. Jak mne svobodní zednáři informovali,
ti oba pánové zemrou na rituelní vraždu. Ale místo v cihelně, jako
toho hocha v Kyjevě, podřežou je v blázinci.
Mohl
bych k Vám ještě nyní promluvit, příteli redaktore Pelante, o záhubě
lodi Titanic. Ale to jste snad četl v Právu lidu, že to krásně
vysvětlil žákyni páté třídy obecné školy v Hostivicích kaplan Josef
Ptáček. Ten pravil, že se sázely dvě velké lodi, která dřív dojede
do Ameriky. Jedna z nich narazila na ledovec a potopila se, protože
se na ní nemodlili po celou cestu. Až teprve, když se potápěli, ale
pánbůh je potrestal, už to nebylo nic platno a všichni se utopili.
Já mám též svůj názor. Ten ledovec se modlil a tak se mu nic
nestalo.
Ostatně znám ještě jeden případ, kam vede vlažnost ve víře. Hrálo
fotbalové mužstvo Bubeneč proti Vršovicům. Levé křídlo Bubenečských
přihnalo míč ku brance Vršovic a brankář Vršovic ten gól pustil a
když viděl, že míč proletěl brankou, vykřikl „Ježíšmarjá“. Jeden z
diváků se nezdržel spravedlivého rozhořčení a řekl: „Tos měl, lumpe,
dřív myslet na pánaboha!“
Tyto
řádky buďtež Vám, Karle Pelante, výstrahou, neboť o Vás vím, že jste
se dal jednou zavřít k dvěma babičkám v noci v chudobinci u
Bartoloměje v Praze a že jste jim bral pánaboha.
V
dokonalé úctě - Jaroslav Hašek, Vršovice, Palackého 363.
Směr - 18. 5. 1912
|
Dopis z vinohradské radnice
o vinohradských záležitostech
Slavná
redakce!
Členové obecního zastupitelstva vinohradského a celá vinohradská
radnice byli v poslední době napadeni v některých listech brutálním
způsobem. Byl jsem požádán pány kolegy ze zastupitelstva, abych
věcně rozebral a objasnil poslední události na vinohradské radnici,
odůvodnil těžké postavení našeho samosprávného sboru a vyvrátil
celou řadu klamných obvinění.
Prvně
přikročíme k případu stařenky Gráfnerové. Na má bedra byla složena
úloha, abych prozkoumal a uvážil její žádost o přijetí do
vinohradského chorobince. Faktum je, vážená redakce, že Gráfnerová
jaktěživa mne na ulici nezdravila a neříkala: „Milostpane,
rukulíbám.“ Říká, že mne neznala, ačkoliv mne znají celé Vinohrady.
Ona však neměla ani tolik taktu, aby se obrátila na mou milostivou
paní manželku a poprosila ji, aby se mohla dostat mým přičiněním do
chorobince. Nejsem ješitný, ale vím, že slušnost vyžaduje, aby mne
na Vinohradech náležitě respektovali. Gráfnerová neměla tolik
slušnosti aby obešla členy zastupitelstva, ba dokonce, aby nemusela
chodit, byla stižena revmatismem, ačkoliv jí jinak nic nebylo. Jak
jsem na schůzi, ve které se jednalo o její přijetí do chorobince,
podotkl, jsou chorobince k tomu, aby městští příslušníci churaví,
práce neschopní, byli tam zaopatřeni. V případě Gráfnerové však tomu
tak nebylo, neboť jí vlastně nic nescházelo. Městský lékař vydal o
ní svědectví, že jest úplně zdravá, poněvadž trpí jen revmatismem,
zánětem ledvin, žlučovými kamínky, žaludečním katarem, srdeční vadou
a podobnými maličkostmi, takže jsem právem mohl zvolat, že
Gráfnerová je zdráva jako ryba.
Pokud
se týče stáří, není jí ani 88 let. To jí bude teprve v dubnu a při
tomto stáří, jak správně podotkl pan Bílek, jest ještě schopna
vykonávat lehčí práce, jako na př. skládat cihly a odvážet stavivo.
Ale co hlavního, ctěná redakce, ona nevyhověla také podmínce o úplné
bezúhonnosti, neboť před 69 lety byla trestána pokutou jednoho šajnu
stříbra, poněvadž ji nepřihlásili na bytě.
Ctěná
redakce, nemohu si pomoci, slyším kolem sebe hlasy, které mně
nadávají. Jdu-li po ulici, zdá se mi, že každý mně spílá. Slyším
nejhorší nadávky a když se ohlédnu, není kolem živé duše.
Abych
tedy pokračoval, usnesli jsme se, že Gráfnerovou do chorobince
nepřijmeme z důvodů finančních, poněvadž bychom tím překročili
rozpočet ročně o K 132.
Abych
nezapomněl, objasním při té příležitosti stav našeho vinohradského
městského chorobince. Bylo vytýkáno, že v chorobinci jest vlhko a že
tam roste houba, že prý jest to nezdravé. Náš městský lékař
prozkoumal občas stížnosti přímo na místě a shledal, že prostory
našeho chorobince patří mezi nejpříjemnější klimatická místa. Vlhký,
zdravý vzduch prolíná se chorobincem, takže je tam jako v lese.
Proto se nedivte, že tam roste houba. Na chodbě vyvěrá pramen ze
země. Proto také není třeba umělých koupelí pro ošetřovance. Aby se
pak žádný z ošetřovanců v chorobinci neutopil, opatřilo město z
výtěžku dobrovolné sbírky jezírko v chodbě chorobince zábradlím. A
právě ti pánové, kteří si nejvíce stěžovali na nepořádky v
chorobinci, nepřispěli na toto zábradlí ani krejcarem.
Bylo
dále vytýkáno, že strava v chorobinci jest mizerná. Není to pravda.
Ošetřovancům sice nedáváme pečeni a maso, neboť na stravu na celý
den mají rozpočteno 50 haléřů, mají však zato hojnost dobré pitné
vody a každý den výtečný moučník v podobě chleba. Chléb jest
nejzdravějším pokrmem a proto chlebová polévka, která se podává
každý den k snídani, vzpružuje ducha i tělo a jest dojemné, když se
stařenky i stařečkové modlí denně se slzami v očích: „Chléb náš
vezdejší dejž nám dnes“. Dodává ho sem jeden z pánů kolegů ze
zastupitelstva.
Pokud
se týká hmyzu, nevyskytují se v chorobinci ani moskyti, ani štírové,
ani tarantela. Není tam také jedovatých stonožek, které usmrcují
obyvatelstvo Indie. Naproti tomu se zde vyskytují jen neškodné druhy
blech a štěnic, jejichž kousnutí nezanechává následků. A ačkoliv
Vinohrady co do počtu obyvatelstva předčily Žižkov, zůstal zdejší
chorobinec pokud se týče vší za žižkovským značně pozadu díky
úzkostlivé čistotě, která v našem chorobinci panuje. Zdravotní
poměry jsou taktéž výborné. (Zase slyším ty hlasy!)
Přikročím nyní k otázce veřejných záchodků. V téže schůzi, kdy jsme
zamítli malichernou žádost Gráfnerové, povolili jsme náklad 19.876 K
na stavbu veřejného záchodku na Purkyňově náměstí. Cože jsme? Co se
to děje v mé ubohé hlavě? Pak jsme povolili další záchodky, mnohem
lacinější, po 8000 a 10.000 korunách. Má-li Praha representační dům,
proč by nemohly mít Vinohrady representační záchod, jako kulturní
středisko pánů z radnice? Doufáme též v příliv cizinců, kteří
nechají v representačním záchodku hezké peníze, poněvadž jsme se
usnesli v representačním vinohradském záchodku vybírat vstupné. Cože
jsem? Ach, kdyby těch hlasů nebylo!
V téže
schůzi jsme se usnesli, aby v Riegrových sadech byla postavena
veranda pro tisíc osob. (Ty hlasy mne pronásledují stále!) Bylo
vytýkáno, že náměstek starosty, pan Bílek, byl nemile dojat, když se
objevil návrh, aby veranda byla provedena ze železné konstrukce.
Vysvětlím to ihned. Stejně jako by obuvník protestoval proti tomu,
aby papírny vyráběly boty z papírové masy, musel pan Bílek, jako
tesařský mistr, zakročit proti železné konstrukci. Prohlásil zcela
otevřeně, že by železnou konstrukci nesvedl a současně nás ujistil,
že ji postaví ze dřeva tak krásně, aby tato veranda byla poslední
jeho labutí písní. Jest přirozené, že po těchto pádných důvodech,
které uzná každý nepředpojatý člověk, usnesli jsme se na dřevěné
verandě.
Není
dále pravdou, že jsme nevypsali ofertu na stavbu verandy. Vyhlásili
jsme ofertu na žádost samotného pana Bílka, který jako náměstek
starosty dal nám ujištění, že bude jako odborník přihlížet nestranně
k ofertám a že se stavbou verandy bude do jara hotov.
Myslím, že tato vysvětlení, která zde podávám, úplně dostačí, aby
nepředpojatý pozorovatel, nabyl správného názoru o celé věci. My se
neomlouváme. My pravíme: „Je to pravda. Nepřijali jsme Gráfnerovou
do chorobince, vystavíme representační záchodek, v chorobinci je
vlhké podnebí a vypsali jsme ofertu na verandu.“ Znamenáme se v
dokonalé úctě (Podpis nečitelný.)
|
Dopisy z fronty
I. 25. září 1916
Od K... slyšeti neustále hřmění děl.
Vzduch se otřásá výbuchy těžkého dělostřelectva. Připadá to jako ohromná bouře,
podzemní otřesy, vulkanické katastrofy. Země se chvěje, země duní temně. Každá
vteřina tohoto velkého zápasu stojí tam pod K... život pěti Němců.
A zde ve vesnici hraje hudba našeho pluku do té zlé
bouře moderní válečné techniky: "Proč bychom se netěšili".
Opravdu, proč bychom se netěšili. Nejen kvůli tomu, že
tam padají mušketýři braniborských regimentů, ale kvůli tomu, že zde všude ve
vesnici, kolem dokola, daleko široko v lesích, táboří české vojsko, první naše
české vojsko po několika staletích.
Že jsou tu tisíce dobrých českých lidí, kteří vzali
vintovky do rukou, rota za rotou, pluk za plukem kvůli malé zemi daleko na
západě, kvůli těm několika tisícům čtverečních kilometrů, které znamenají pro
nás vše, slávu i bolest, proklínání mučedníka, surový výsměch rakouských
marodérů.
Připozdívá se. Není žádné moci na světě, která by mohla
zachrániti Rakousko, když z vůle sjednoceného národa tisíce dobrovolníků vzalo
bajonety do rukou a udělalo slavný historický škrt přes Rakousko-Uhersko.
Jsou tu u samé fronty, kde země duní výbuchy,
historické večery v ležení prvého českého vojska nové doby.
Tak tábořili Xenofontovi bojovníci na slavné jeho
anabasi, než prorvali si cestu do svého Řecka.
A takové byly i večery v ležení božích bojovníků naší
nejslavnější epopeje, než za ranního úsvitu hnali jsme se na Němce od Tachova.
Historie se vrací.
*
Jádro našeho vojska táboří kolem vesnice
po lesích. Sama vesnička jest ukryta mezi močály a jezírky. Jednoduché dřevěné
chalupy, rybník uprostřed, pár rozbitých střech. Došky snědly koně Němců. Nikdo
o ní nevěděl. Mizela v moři osad velikého Ruska, nepatrná, maličká, ale pro naši
novou historii její jméno bude vždy znamenat něco drahého, velkého, jako vše, co
spojeno s naším odbojem.
Zde bylo koncentrační středisko první československé
brigády. Tudy kráčeli naši hoši se zpěvem po jejích písčitých cestách mezi
chalupami, zde zablýskali synové Čech ocelovými bodáky. Až se vrátíme do
osvobozené vlasti, budeme se s tou malou vesničkou mazliti na mapě a svým dětem
budeme vyprávěti o rozbitých chalupách, stodolách, rybníku daleko v Rusku a
velkých čapích hnízdech na stromech.
A zemljačkové, až se vrátí do svých domovů, budou
vypravovati o podivných chlapících, kteří přišli z Austrie, aby proti Austrii
bojovali, celý den zpívali a křičeli: "My chceme na Němce." Vot nerazbereš! A
kteří stavěli si takové paláce v lese.
Všechna čest našim hochům. Ať vyjdeš z vesnice na levo
nebo na pravo, na sever, či na jih, setkáš se s dokonalými výtvory stavitelského
umění.
To nejsou zemljanky, to jsou dáční budovy, to je celá
vilová čtvrť. Při tom trochu gaskoňské vychloubačnosti a už tě vítá nápis:
"Palác Koruna", a vedle hned na jedné takové polopodzemní a nadzemní stavbě,
která má dva vchody, hrdý název: "Passage".
V jedné zase stavbě bydlí jich sedm. Nemohli najíti
příhodnějšího názvu než : "U sedmi čertů".
A jeden dobrý hoch, kterému již několikráte jeho dům
spadl na hlavu, pochválil sám svou píli a vytrvalost na nově vystavěné stavbě
nápisem "U pilného brabence".
Máme tam i svého českého Oněgina, který má stavbu s
nadpisem "Taťána". Na jeho Taťáně už roste lišejník.
Jsou tu stavby nejrůznějších velikostí a nejrůznějších
slohů. Na některé lpí pot jednotlivce, samotáře, který si vystavěl sám, bez cizí
pomoci, velkou podzemní budovu, na principu bobřích staveb a v prázdné chvíli
snaží se ji zdokonaliti a chodí na výzvědy do okolních zemljanek, aby tam
nasbíral nové zkušenosti. Na jiné stavbě pracovalo zas a bydlí v ní několik
hochů, kteří se spojili, aby provedli dílo architektonicky bezvadné.
Má to však tu stinnou stránku, že oni snaží se
vytvořiti něco, co zde ještě nebylo, a přečasto rozcházejí se v názorech. Ten
chce, aby to mělo dva východy, ten zas přichází s nějakým novým vynálezem,
týkajícím se střechy, a dokládá se přísahou, že jeho střecha nepropustí vodu.
Někdo z nich chce tam míti patentní ventilaci, kterou si vymyslil a kterou
nemůže nikde jinde uplatniti. Třetí si přeje míti vchod na druhé straně. Porady,
urputné řečnické srážky a z čista jasna vyroste zcela něco nového, co se všem
líbí, poněvadž se shodli na původním principu: udělati něco, co zde ještě
nebylo.
A tak vidíme zde nejodvážnější a nejrůznější slohy.
Jeden si vystavěl něco, o čem tvrdí, že jest to rokokový zámeček, ačkoliv celé
okolí shoduje se na tom, že jest to nějaká indiánská udírna. Jeho soused snaží
se ho přetrumfnouti a vystavěl podzemní stavení, kterému všichni říkají:
Židovská synagoga.
Nejoblíbenějším názvem zůstala však vila s něžnými
přídavky jako "Mařenka", "Boženka". A kolem je les, les do nekonečna, s močály,
jezírky. Některé roty si vystavěly pravé zahradní město, čisťounké, s
cestičkami, posypanými žlutým pískem. A písku je zde...
Smete se jen jehličí a nejkrásnější cesta v parku se
tomu nevyrovná.
Naši hoši objevili, že pod písčitými vrstvami nalézá se
kamnářský jíl. Nevím, zdali je to opravdu to, jak tomu říkají, ale v každé
stavbě jsou dnes kamna. Každá ta zemljanka má kamna a v každé se topí a každý
považuje svá kamna za nejlepší. Zemljačkové, kteří se chodí dívat na ty zázraky,
odnášejí si dojem, že co Čech, to rozený kamnář. Vymýšlejí si různé kamnářské
patenty a nové systémy odvádění kouře. Všude viděti čilý stavební ruch. Ale též
některé smutné národohospodářské zjevy. U sedmé roty druhého pluku prodal jeden
svůj palác nějaké společnosti za tři paklíčky machorky.
*
Občas nás zde navštívily německé
aeroplány, pak si to učinily svým denním zvykem a každé ráno házely bomby na
blízkou železniční stanici. Naši hoši tomu říkají "Ranní modlitba". Někdy
kroužil jeden a jindy objevilo se jich celé hejno. Naše baterie a letčíci
uspořádali na ně pravidelnou honbu. Občas sbili nepřátelský aeroplán s
nadoblačných výšin po tuhém boji, kdy celé okolí žádostivě sledovalo výsledek
zápasu ve vzdušné aréně, kdy vysoko nad námi vybuchovaly šrapnely, zanechávajíce
bílé obláčky na modrém pozadí nebes. A nepřátelský aeroplán proplétá se mezi
tím, dělá obraty, kličkuje, aby cíl našich baterií byl tím nepevnější.
Šrapnely vybuchují pod ním, nad ním, po stranách, stále
přibývají nové obláčky v lazuru, tvoří dlouhou křivku, různé trojúhelníky a
rýsují pozorovatelům cestu aeroplánů.
Pozorovatelé jsou nespokojeni. Některý z našich hochů
již to nemůže vydržeti a vystřelí z vintovky na vzdušného piráta.
"Víc na pravo, tak ještě trochu na pravo, výš!", křičí
z roty, jako by to mohli odtud slyšeti u našich baterií, vzdálených odtud
několik verst. Baterie zvyšují svou činnost. Ozývají se temné rány výstřelů a
jasné, zvučné daleko nad námi, výbuchy roztrhaných šrapnelů. Rány jdou blíž a
blíže, kolem aeroplánů plno bílých obláčků dýmu. Je zřejmě viděti, že letec
ztrácí rozvahu a klid. Otáčí letadlo, snižuje a hned zvyšuje let, klesá, stoupá,
vrtule drnčí, nové výbuchy šrapnelů a z aeroplánu vyšlehl oheň. A jako poslední
sliny raněné saně, syčí to nahoře a hvízdá, k zemi cosi neviditelného zabzučí,
zapadne. Němec střílí ze strojní pušky. Těsně nad aeroplánem nový výbuch.
Obrovský raněný pták snáší se k zemi.
Německá svoloč padá do našich rukou. Opravdu, jiný
název pro ně není. Jeden z těch ďáblů zabil před několika dny bombou z aeroplánu
v Sárnech osmiměsíční děcko.
*
Naši hoši jsou mistři v dělání ohňů. Dříví
je zde v okolí do nekonečna a večer kolem do kola planou ohně. Všichni se těší,
až budou zapalovati Schönbrunn. Večer se sedí dlouho do noci a není divu, že
vznikají různé otázky, které se luští. Podávám některé ukázky: Jaké peníze
zavedeme v Čechách, až se vrátíme? Co uděláme s císařskými statky, které
skonfiskujeme? Kam utečou Němci z Prahy? Počká si místodržitel na to, abychom ho
pověsili? A hodiny při tom plynou...
Možná, že někde v okolí bývá za těchto nocí chladno,
ale nám všem je zde teplo. Teplo v duši, poněvadž jsme mezi svými, mezi těmi
zlatými srdci. Dobrou noc, hoši...
A země zase duní výbuchy těžkého dělostřelectva, hučí
to v oblacích jako bouře, stejně jako včera a předevčírem, kdy Němci na Stochodě
dostali velký výprask.
Dějstvujuščaja armija.
II. Dějstvujuščaja armija, 17. října 1916
Není ničeho, co by Vás mohlo zajímat a upoutat na delší
chvíli. Občas tu padá déšť promíchaný se sněhem. Mám byt u jednoho ještě
chudšího člověka, než jsem sám. Spím v nízké rozbité chatě s velkým černým
kancem, který strašně chrochtá a ježí štětiny, kdykoliv se na mne podívá. Celou
noc nespíme: kanec má strach, abych ho nesnědl, a já zas chovám obavy, aby mne
nesežral. Náš chazajin se s námi dělí o brambory a tak to tlučeme den ze dne.
Občas přijdou noviny a tu se dovím něco o světě. Za chalupou jsou močály a ty
jdou až k Severnímu moři. Jak jdou daleko na jih, nevím, ale bude-li pršet, jako
prší dosud, potáhnou se za týden až k Černému moři. Je zde na střeše jeden čáp.
Stojí stále na jedné noze, tak mám v úmyslu mu druhou uřezat a upéci, když ji
nepotřebuje. Celková nálada asi jako za dnů potopy. Z Kijeva nedostal jsem
doposud ani řádky od nikoho. Polovičku práce mám již za sebou a za tři neděle
budu hotov s celými dějinami českého vojska až do dnešní doby. Ústřice jsou zde
velmi drahé. Tucet stojí 120 rublů.
III. 7. listopadu 1916
Co tu v tomto kraji přešlo již vojska!
Kraj slavný starou slávou kozáckou, když Záporožci táhli na Varšavu. Pak
vyrazili sem z Litvy rytíři Henryka Sienkiewicze z jeho románu "Ohněm a mečem".
Občas potkáš v lese na silnici nějakou skupinu opožděných křižáků, kteří jdou do
zajetí v pruské uniformě. Vyhublé, hladové postavy, které nemohla nasytit ani
německá pseudo-kultura, ani řeči císaře Viléma II. Strašně se Němci změnili po
těch dvou letech nepodařených kampaní. Balon jejich nafouklosti značně splaskl.
Jdou v nepořádku po silnici, s hlavou k zemi svěšenou. Je po pruské disciplíně.
Dívají se kolem tak nějak smutně, jako by se učili nazpaměť nějakému článku
Hardenovu z posledních čísel berlínské "Zukunft", kde Harden mluví o německé
beznadějnosti.
Jediné, co si zachovali, jsou nějaké zbytky z národního
charakteru. Ve vedlejší vesnici, kde byla skupina zajatých Prušáků přes noc,
pražili si žaludy, které nasbírali v lese po cestě. To udělali již germánští
barbaři za dob Julia Césara.
Je tu kraj, opředený starými pověstmi a vzpomínkami na
nájezdy Tatarů, na výpravy švédské. Vše přešlo. Vlny opadly, zahynuli Tataři,
ruská pěst šla vždy nepříteli dobře přímo do zubů. A pokud se týká Němců, tu
nezůstaneme my, Češi, pozadu za bratry.
Naše roty na posicích jsou roty georgijevské.
Předešle se opět vrátila celá řada georgijevských
kavalírů. A o svých činech nechtí ani mluvit. Nestojí prý to za řeč. Pod ohněm
celého rakouského pluku našich čtyřicet hochů dostalo se do prvních okopů,
zajali kumpanii, zjistili, kde leží dělostřelectvo, a došli si ještě do vesnice
pro rakouský automobil. Aby nejeli s prázdnem, naložili tam nějakého hejtmana od
štábu, kterého chytili v zemljance a vrátili se šťastně. Hejtman se tak polekal,
že se musil převléknouti.
"Tak jako s tím hejtmanem," poznamenává jeden s obalem,
"dopadne to nakonec i s Rakouskem".
Venku sněží a je příjemné sedět v teplé chatě, neboť
dříví je zde dost. Je k disposici celý prales. Kácí se jen staré stromy, neboť
naši hoši rozumí lesnímu hospodářství.
Jeden z našich statečných bojovníků, který se vrátil na
oddych a má čtyři kříže, plete si na peci punčochu.
Jiný, který ještě se třemi došel si nedávno do
německých okopů pro strojní pušku, sedí u okna a čte v knize, kterou nosil s
sebou na posici. Čte verše Tibulla a Ovidia. Je to profesor gymnasia někde na
Moravě.
Je slyšet stálé hřmění děl a při tom, kdy se země
otřásá výbuchy, jiná skupina v chatě jest v čilém rozhovoru o kráse renaissance.
Rafael, Tizzian, Leonardo da Vinci, Michel Angelo,
Bruneleschi. A mladá chozajka, jejíž muž je v Americe, poslouchá s údivem.
Připadá jí vše, čemu nerozumí, velmi záhadným a podivným.
"Je to zvláštní," povídá, "naši lidi, u našeho cara,
ale nerozebereš. I psát umí po našemu, i po anglicku." Psali jí totiž adresu do
Ameriky. "I v cerkev naši chodí, a křižují se, když jí. I čapky s hlavy při
jídle smeknou. Naši lidé, ale nerozumíš, když prvně přišli, tak jsem se lekla a
bála a dnes..." Usměje se šelmovsky.
Dopadne to, jako kde jsme stáli dřív. Tam se nás napřed
také baby bály a pak plakaly, když jsme odcházeli. A "para goluběnkých glaz",
jako v té písni, která je dnes moderní: "iskala sredi uchodivších vinovníka těch
milých prokaz".
Ale nejsou to jen modré oči, většina je zde
černobrvých, černookých a naši hoši se naučili již "balákati" po jejich.
Široko daleko po vesnicích stojí tu české vojsko. Loni
chtěli již odtud obyvatelé utíkat, ale dnes přítomnost našich hochů zaručuje
úplnou bezpečnost majetku. Není strachu před nepřítelem. Jen není zaručena
bezpečnost srdéček zdejších děvčat.
Naši hoši jsou takoví "ladňutki", "hrečni". Jak chodí
si čistě, krasavci, moudří. Tak si vypravují dívky mezi sebou. Ať si to naši
přečtou a ať třebas zpyšní. To nevadí. "Skromnost krášlí muže, ale pravý muž se
krášliti nemá," říkali staří stoikové, a proto nemíníme být skromnými.
A naši hoši nejsou také nijak skromní. Když večer se
rozhovoří, tu již nestačí jen dobytí Vídně. Chtěli by vyhladit i Štyrský Hradec.
Ale ten, myslím, že přenecháme Italiánům na pospas.
A venku sněží neustále. Vše pokryto bílým kobercem, ve
kterém je v okolí tisíce a tisíce šlépějí. To jsou šlépěje a stopy českého
vojska. Jdou daleko až za ty černé lesy na posice. Tudy šel český lev. A pevně
věříme, že dojde do Čech. Je v tom opravdu něco obrovského a silného, něco, co
bude tvořit nové české dějiny.
Žádali mne zde hoši na frontě, abych odtud z
dějstvujuščí armády poslal pozdrav všem zajatým českým vojákům do zajateckých
táborů od jejich bratří, stojících již na frontě proti odvěkým nepřátelům Čech,
pozdrav od všech českých našich pluků na frontě, stojících s vintovkami v ruce
proti Rakušákům a Němcům, a čekajících na povel k pochodu na rozbití Austrie.
Žádali mne, abych dodal k tomu pozdravu, že očekávají
jich brzký příchod v řady české armády.
IV.
Mně odpusťte ten dopis veršovaný.
Dnes patnáct let, kdy první psal jsem básně
na krásné oči jakés slečny Hany.
Ty básně žádný sazeč nikdy nevysázel,
můj redaktor je klidně do koše jen házel.
V ten jubilejní den vždy verše pracně tvořím
a redaktory s nimi do umdlení mořím.
Kraj zapad sněhem. Na frontě hřmí děla:
Vichřice hřímá v stromě koruně.
Výbuchy granátů se krajina chví celá.
V Rakousku změna na trůně.
V Polesí kolem naše ohně planou,
lovecké zdáli zazní fanfáry,
kde naše roty chodí na čekanou
na Austriáky, Němce, Maďary.
Pak za večerů v chatách při svitu jen loučí,
se různé luští problémy,
Rakousko s mapou Evropy se loučí,
proň není místa na zemi.
Nedávno u pluku se slavný pohřeb konal,
starého Frantu v chladný kladli hrob.
S oprátkou na krku. Nám líto, že dřív skonal,
než dožil by se ještě horších dob.
A od chochlušek, dívek Malé Rusi,
učí se hoši motat konopí.
Až vrátíme se, v praxi se to zkusí,
a na kom, každý pochopí.
My doma tolik přátel vždy jsme měli
a různých přítelíčků, jemine,
Pár tuctů šibenic a oprátek vlak celý,
však odměna ty pány nemine.
O čem dál psát? O pomstě naší kruté?
Louč dohořívá, třeba jíti spat.
Kolébku naší české revoluce,
náš Kijev zdravte nastokrát.
V poli, 23. listopadu 1916.
V. V poli, 15. srpna 1917
V některých časopisech ruských četl jsem
zprávu, že snad teprve po válce budou náležitě oceněny všechny služby, které
vykonala česká brigáda se svými pluky v dny ruského ústupu ve východní Haliči.
Pokusíme se vylíčiti krátce, jak zasáhli čeští vojáci v
těch dobách největšího zmatku na urovnání a udržení fronty, a jak, což možno bez
nadsázky říci, zachránili přilehlé gubernie ruské a jak rozbili narychlo
vypracovaný plán Mackensenův.
Vychází dnes na jevo, že první kolísání ruské fronty z
5. července t. r. bylo v bezprostřední spojitosti s velkými demonstracemi
bolševiků v Petrohradě, kteří vydali heslo pro frontu a posici k vojsku
stávkovat a odejít z okopů. Byla to jakási sabotage ve válce, počínající
sebezmrzačováním tisíce přívrženců bolševismu, kteří se stříleli do prstů a
odcházeli z posice. Tato bolestná procedura stávková 5. července proměnila se v
násilnou stávku na celé řadě ruských haličských posic. Pluky, mající útočit,
zadržovány byly násilím jinými pluky, které stály v záloze; provedena nezřízená
masová agitace mezi čerstvě přibylými prapory a konečně přikročeno k
vypracovanému plánu – dobrovolnému opuštění posic.
Není doposud náležitě vysvětleno, který pluk to byl,
jenž zradil prapor revolučních vojsk, rozbivši tak slavně 18. a 19. června
opevnění Rakušanů a Němců ve východní Haliči, klíče to ke Lvovu. Dnes na těch
místech hrdinných zápasů lidí chápajících, co to znamená rozbít militaristické
Německo a Rakousko, zpívá si Prušák "Wacht am Rhein" a Rakušan "Oesterreich, du
edles Haus". A není pochyby, že hřbitůvek našich hochů v Cecové, padlých ve
slavných dnech našeho vítězství u Zborova a na Krásné Lípě, prohlíží dnes
rakouský feldvebl s vojenskou komisí a opisuje pro úřední doklady nápisy na
hrobech našich hrdinů.
Není v tom ani trochu sentimentality, když si na to
vzpomeneme. Nás zmocňuje se zlost, tak hrozná zlost nad tím, co ztraceno vinou
zrádců, podplacených zlatem.
A tak se stalo, že 5. července přišli Austriáci a
Němci, aby zhanobili hroby našich hrdinů v Cecové.
Dnes, když o tom přemýšlím, nedovedu užíti pravého
slova pro tento pojem, který pojmenovaly ruské časopisy ústupem. Byl to ústup?
Byl to útěk? Ani jedno, ani druhé. To bylo něco podobného, jako když někdo
odejde ze zodpovědného místa a nechá hořet v slámě svíčku a jde klidně domů.
Angličané tomu říkají "moral insanity".
Najde se někdy psycholog, který vysvětlí vše, co se
dálo v duši vojáků těch gvardejských pluků, kteří odešli z okopů, zahodili pušky
do žita a šli drancovat týlová skladiště prádla, cukru a machorky, kteří
vyházeli patrony ze sumek, aby měli tam místo pro konservy z vydrancovaných
skladů v Jezerné, Tarnopoli a jinde, kteří zanechali okopy nechráněné a do
jednoho dobrovolně odešli a klidně proudem odcházeli z posic, nic nedbajíce, že
na některé části posic stojí jejich druzi, které po jejich dobrovolném odchodu
obklopují vlny Němců a Rakušanů, že tam stojí jako ojedinělé ostrůvky,
vzdorujíce obrovské přesile nepřátel, opuštěni od všech, bez naděje na podporu.
A ty ostrůvky, to byly pluky naší první české střelecké
brigády. Stály jako hráz a vzdorovaly přívalu Němců. Spoléhaly jen na sebe. Ve
dnech od 5. do 15. července byly jedinými, které zadržovaly útoky Němců. Od
Ostašovců na Borky Velké, od Slachtinců nad Grabovku a Teklovku české bodáky
bránily rozvinutí zmíněného narychlo sestaveného plánu Němců, kteří chtěli
využitkovati situace a rychle přesunout frontu do pohraničních ruských gubernií
a současně obejít armádu, stojící mezi Stanislavovem a Karpaty. Němci chtěli
způsobit na tarnopolské frontě paniku.
"Jaké štěstí, že tam byli Češi", četl jsem v jednom
časopise. Je to ošemetná věc, spoléhati ve válečné vřavě na šťastnou náhodu, ale
není to tak ošemetné, jako kdybychom spoléhali na to, že v první linii stojí
ještě ruské vojsko, jako se to stalo u Ostašovců 5. července, první den tzv.
ústupu, kdy některé roty 1. pluku byly vyslány na "podržku" i s celým oddílem
strojních pušek.
Došli jsme ráno na posici, slunce již začalo vycházet,
a tu bylo zřejmě vidět, že v okopech v první linii není ani jednoho "zemljáčka".
Dodnes nedovedu si vysvětlit, kdy zmizeli, patrně jsou zahrnuti v čísle těch
42.000 zajatých, o kterých píší německé noviny.
Okopy byly tedy prázdné a za půl hodiny začala německá
artilerie střílet daleko za nás. Nedalo se nic dělat. Několik rot prvého pluku
ustoupilo tedy k vesnici Bohdanůvce i s kulomety a tam již na nás střílely
německé strojní pušky. Od první linie až k Bohdanůvce je pět verst dozadu. A v
té vzdálenosti nebylo ani jednoho vojáka, kromě několika zemljáčků, kteří spali
v žitě a čekali, až pro ně přijdou Němci, ačkoliv tam měly býti dvě divise! To
je charakteristický obrázek. A tak to začalo 5. července. Jestli na tomto úseku
odešli obránci prvních linií do dobrovolného zajetí, na jiných úsecích celou noc
odcházely z posice tlupy vojska bez ručnic, nedajíce se zadržet ničím a
stereotypně odpovídajíce, že jdou domů si odpočinout nebo že jim "nadojelo". Za
těchto okolností byla situace následujícího dne taková, že dá se vyjádřit prostě
slovy "Naše brigáda se musela probíjet." A proto vznikly ony zprávy plné
poplachu, kdy chvěla se česká srdce o osud našich hochů, o osud základu naší
armády. Nebylo to nic divného. Němci útočili již v rayoně Zbaraže a naši se
ještě drželi pod Jizernou. Němci obstřelovali Tarnopol a naši je odráželi pod
Šlachtincemi, Tarnopol hoří a naši se bijí u Grabovců.
A to jsou jména, která budou zapsána zlatými písmeny v
historii českého vojska, zejména v dějinách prvního pluku, který na té linii měl
proti sobě nejsilnější německé oddíly druhé armády.
A jména obcí na tarnopolském úseku budou zapsána na
vždy černými písmenami v historii oněch německých pluků, které přišly do styku s
bodáky první české brigády.
Jedině první pluk rozbil několik pluků gardových, které
přijely z francouzské fronty.
Plán Mackensenův, rychlý úder, způsobení paniky,
obejití karpatské armády a silné rozvinutí se dopředu, úplně se rozbil o naše
bodáky.
Kdo viděl naše protiútoky, ten litoval, že nás není
alespoň armádní sbor. Němci by byli nestačili utíkati.
U Grabovky, jak vypravovali zajatí Němci, čtyři útočící
prapory nedaly se pohnouti, aby šli kupředu, poněvadž někdo vykřikl: "Die
rotweissen kommen!"
A tak čtete v ruských novinách: "Jaké štěstí, že tam
byli Češi!" Trochu egoistické ocenění naší nesmiřitelné pěsti.
Je těžko dnes rozhodnouti, na kterých místech
odstupující fronty vyvrcholila neústupnost naší první brigády, neboť všechny
pluky po celé délce velkého německého průlomu do poslední chvíle zadržovaly a
také zadržely nátlak obrovské německo-rakouské přesily s takovou
chladnokrevností, že nejen train ruských částí mohl se zachránit, ale hlavně
dělostřelectvu byla dána možnost ustoupiti včas, takže na místech, kde stáli
naši, nebylo ztraceno ani jedno dělo. První pluk dal též možnost, háje výšin u
Ostašovců, vyhoditi do povětří velká skladiště intendatury v Jezerné, takže
Němcům nepadlo tam mnoho kořisti do rukou, a kryl též s úspěchem ústup trainu
celého armádního sboru, zatím co druhý a třetí pluk nedovolil divisím
německo-rakouské armády, aby mohly způsobit paniku na kolísající frontě směrem
ku Zbaraži.
Němci dnes přiznávají, že to byla "unverhoffte
Offensive"; kdo však viděl, v jaké souvislosti bylo stažení jejich sil z
francouzské fronty na tarnopolskou se stávkou v ruském vojsku na tomto úseku,
kde převládali bolševikové v plukovních komitétech a sledoval na místě, jak
rozvinovali Němci a Rakušané své operace v oněch výběžcích fronty, nabývá
přesvědčení, že ta "unverhoffte Offensive" byla vlastně společně propracovaným
válečným plánem německo-rakouského generálního štábu s Leninovci. Že při tom
naše účast na zaprodaném a zrazeném úseku neskončila tragedií pro naši brigádu,
to už leží ve strategické schopnosti velitele brigády, důstojnictva pluků a
všeho mužstva. V těch krutých dnech všichni chápali, jaká odpovědnost leží na
ocelové hradbě našich bodáků a jaký velký mravní význam má pro celou ruskou
armádu, když se zemljáčkům dokáže, že příval Němců se dá zadržeti.
Dali jsme tím možnost, že masy svedených lidí,
zahodivších ručnice, počaly ze své psychosy navraceti se do normálního stavu a
zastavovaly se, když viděly, že vpředu stojí ještě někdo, kdo zabrání vpádu
Němců na ruské území.
Hovořili jsme s jedním z těch desorganisovaných mas.
"Vidíš," řekli jsme mu, "my jsme se šli bít za vaši ¨zemlju a volju¨ a vy jste
odešli a zanechali nás v tom přívalu německo-rakouských vojsk, kde na náš každý
pluk se hrnuly dvě divise."
Měl modré, dobrácké oči, ve kterých se objevily slzy.
"My nepodumali," řekl a začervenal se, jako když dítě přistihneš při něčem
nepatřičném, "nám řekli, že když odejdeme z Haliče, že on udělá mír a my se
vrátíme ke svým babám."
Od 5. do 15. července trval velkolepý zápas naší
brigády s nepřítelem několikrát silnějším. Bylo třeba bránit celou řadu přechodů
přes množství haličských říček a býti těch deset dní a nocí stále na stráži,
nesčíslněkrát za den odrážet útoky a spoléhat se v záplavě nepřítele jedině na
sebe. Nebylo nikoho, kdo by nás vystřídal, neboť jsme kryli odchod.
Naše roty odpovídaly na každý útok Němců řadou
protiútoků, vracely se opět slavné dny vítězství u Zborova, Němci utíkali a zas
přišel rozkaz ustoupit, poněvadž po stranách se odcházelo bez boje s takovou
lehkomyslností, jaké byla schopna celá řada gvardejských pluků... Vykonali jsme
svou povinnost. Nejen, že jsme se probili, ale spletli jsme důkladně plány
občana Mackensena.
*
Dnes přemýšlíme v klidu o dnech minulých.
Štáb pluku leží v zámečku, kolem starý park, spustlý místy a opuštěný, jako
privilegia šlechty. Podivná shoda okolností. Štáb pluku nejdemokratičtější
armády v sídle aristokracie... A v těchto dobách zdánlivého klidu, obrazně
řečeno, brousíme meče k budoucím tažením. Vše české, co osud války přivedl do
Ruska, dnes mobilisuje. Odjel od nás náš vůdce národa prof. Masaryk jistě
spokojen. Viděl základy české armády, která dnes roste jako lavina, aby v
dohledné době oplatila Němcům a Rakušanům za vše, co český národ vytrpěl.
A prof. Masaryka jistě neopouštěla myšlenka, když od
nás odjížděl, že viděl vojsko Nesmiřitelných.
|
Doplňky ku programu české
strany křesťanskosociální
Podávám zde návrh některých bodů programu, jež doposud nová česká
strana křesťansko-sociální do celkového programu nezařadila a
doufám, že při nejbližším sjezdu strany bude o těchto návrzích
debatováno. Již dnes by měli předáci české strany
křesťansko-sociální rokovati o těchto bodech, aby nepřišli před
sjezd strany s materiálem náležitě nezpracovaným.
První
návrh zní:
1. Boj
české strany křesťansko-sociální proti nestoudnostem psů doma i na
ulici.
Jako
strana katolická, hájící mravnost obecnou, zaujímá česká strana
křesťansko-sociální ostré stanovisko vůči nestoudným psům,
provádějícím po ulicích pravé orgie, často i před vraty školních
budov před osmou hodinou, kdy nejvíce nevinné mládeže chodí do
školy. Podobně se psi nestoudně chovají i v hodinách, kdy žactvo
škol obecných, měšťanských i středních opouští budovy školní. Psi
provádějí nestoudnosti v každé hodině denní, při větší i menší
frekvenci, ba i před kostely. Pohled na tento zlořád, ohrožující
mravnost školní mládeže, která, jak zpozorováno, se zájmem se dívá
na podobné případy, je s to zničiti všechna mravná naučení,
vštěpovaná mládeži ve školách, takže jest obava, aby mládež neučila
se pohlavním zvrhlostem. Styky psů mezi sebou nejeví nikdy dovolený
ráz platonismu a proto česká strana křesťansko-sociální musí rázně
zasaditi se o to, aby více podobné případy, ohrožující mravnost
města, se neopakovaly. Za tím účelem nechť z předáků české strany
křesťansko-sociální sestavena jest komise, která by byla v
permanenci na ulici a rozháněla všude slovy i skutky psy páchající
nestoudnosti a přítomným pozorovatelům vysvětlila současné zásady
české strany křesťansko-sociální.
Pokud
se pak týče boje proti nestoudnostem psů doma, budiž na to
pamatováno, že v určitých dobách se feny běhají. V té době budiž
taková fena vyloučena z každé katolické domácnosti a pakli by bylo
pozorováno, že na ulici podlehla všetečné nestoudnosti psů, budiž
bez milosti odevzdána pohodnému k utracení. Jestliže by některý člen
české strany křesťansko-sociální, třebas nevědomky, nechal
připustiti psa k feně nebo naopak, budiž vyloučen ze strany a
společensky bojkotován do té doby, pokud nedokáže, že svou
výmluvností přemluvil psa, aby nestoudnosti zanechal.
Nejlépe by bylo, aby členové české strany křesťansko-sociální
chovali doma jen psy vykleštěné. Za tím účelem nechť některý z
předáků vyučí se tomu řemeslu a se zbožnou myslí chodí od člena
strany k druhému a všude, kde psy chovají, ať je s čistým srdcem
vyklestí. Katecheti nechť sami ve školách zmiňují se o
nestoudnostech psů a budiž pozorování podobných případů pojato do
zpovědního zrcadla pro žactvo obecných, měšťanských i středních
škol.
Poslanci české strany křesťansko-sociální nechť postarají se o
vydání zákona, který by majitele nestoudných psů stíhal pro
přestupky proti mravopočestnosti. Strana česká křesťansko-sociální,
eventuelně její tiskový výbor, nechť vydá brožuru, která by náležitě
tuto otázku osvětlila.
2. Boj
české strany křesťansko-sociální proti veřejným záchodkům na
ulicích.
Jako
strana katolická nechť se postaví strana křesťansko-sociální proti
veřejným záchodkům. Jisto je totiž, že pohled na podobnou budovu
ruší člověka z pravé zbožnosti a samo slovo „záchodek“ je s to
přivésti katolického občana do světského vzrušení.
Pročež
česká strana křesťansko-sociální přičiní se, aby všechny záchodky
veřejné byly zbudovány pod zemí, a to jedině pro úkony členstva
strany a přístup k nim dovolen jen členům strany. Kromě toho budiž
škrtnuto z označení slovo „veřejný“, aby nikdo nemohl ztotožňovat
ona místa s pojmem „veřejný dům“ čili nevěstinec. Stoupencům strany
na venkově budiž při každé příležitosti připamatováno, aby v Praze
nenavštěvovali jiných podzemních záchodků, leč ony, jichž majitelé
odvádějí část zisku tiskovému výboru.
3.
Návrh na zřízení druhé české katolické university.
Jako
strana, jíž záleží na vzdělání lidu, obrací se česká strana
křesťansko-sociální ostře proti zřízení druhé české university na
Moravě, pokud nebude míti záruku, že ona universita bude katolickou.
Na této universitě nechť se vyučuje pouze, třem předmětům: teologii,
filosofii církevních Otců a aramejštině. Katolická universita nechť
ostře se postaví proti fyzice, matematice a vědám přírodním. Na
universitu katolickou buďtež přijímány jen děti vychodivší pátou
třídu obecnou v některé klášterní škole.
Vojtěch Kapristán z Hellenhofferů, děkan v. v.
|
Domovník Jakoubek sloužil věrně svému domácímu pánovi. Jednou rozbil
dokonce hlavu malíři krajin, který nezaplatil činži a zdráhal se
opustit byt. Byl za to potrestán třemi nedělemi, ale od domácího
pána obdržel pochvalu a jako náhradu za prožité utrpení balíček
obyčejného tabáku v ceně 8 hal.
Měl z toho nesmírnou radost, neboť si velice vážil svého domácího
pána Flajšíka, který nepřestával vykládat mu vždy o tom, že sloužil
kdysi na vojně a měl pod sebou stejně takovou hloupou tvář, jako je
jeho domovník.
Tak ho těšily všechny sebenepatrnější důkazy přízně se strany
domácího pána, a když nakonec domácí pán onemocněl, tu nepřestal mu
věrně sloužit; když ráno zametal schody, plakal po schodech jako
stará bába a když šel otvírat dům, kapaly mu slzy z očí. „Ten je
citlivej,“ říkal o něm hokynář, kam chodil Jakoubek na rum,
„rozbrečí se mně tady v krámu, div si oči nevypláče.“ Totéž říkal i
lékař, který denně viděl Jakoubka. Domovník k němu chodil vždy s
uplakanou tváří a se skromnou otázkou, jak dlouho to bude ještě s
panem domácím trvat.
Jednou přišel na lékaře s dotazem, aby mu lékař řekl úplnou pravdu,
že je na všechno připraven. A nahoře u pana domácího mluvil s
nádechem jistého roztrpčení, že si pánbůh už takového hodného
člověka co nejdřív povolá, jako je pan domácí, ale ti lumpové že
tady zůstanou, jako je kupříkladu on sám, domovník Jakoubek. A bylo
to tak dojemné, když jednou u domácích v kuchyni omdlel. Dostal kávu
a řekl, když ji snědl: „Milostpaní, nelekají se, ale kdyby pánbůh
dopustil a oni tak, milostpaní, byly vdovou, že bych milostpána
nepřežil.“ A svalil se, jako když by vypil přinejmenším dva litry
slivovice. Když ho vzkřísili pěti skleničkami koňaku (po prvé se
oblízl, po druhé zase omdlel, po třetí se oblízl poznovu a dělal, že
se nehýbá, při čtvrté se vůbec nehnul, jen trochu pootevřel oči, aby
viděl, co je ještě v lahvičce. Když viděl, že už je tam jen jedna
sklenička, dělal, že chce vstát, a když ho posadili, prosil
třesoucím se hlasem o trošku koňaku. To byla ta pátá sklenička), dal
se do velikého pláče a tvrdil, že nikdo tak nemá rád milostpána,
pana domácího, jako on. Pak chtěl omdlít poznovu, když se však
podíval na prázdnou láhev koňaku, umínil si, že to může udělat až
zítra.
Druhého dne byl opět u lože domácího pána a říkal mu: „Milostpane,
já jich mám moc rád.“ „Vědějí, Jakoubku,“ pravil slabým hlasem
domácí, ,,já na nich taky nezapomněl při poslední vůli. Já jim za ty
věrný služby odkázal něco na smutek.“ Hlas mu čím dále tím více
slábl, až konečně položil si ruce pod hlavu a usnul. Když ho budili,
shledali, že je studený. Jakoubek chtěl omdlít, ale vzpomenuv si
šťastně, že je láhev koňaku prázdná, odešel se smutným, uplakaným
obličejem. Bylo mu celkem veselo, neboť v duši stále vzpomínal na
poslední slova starého pána: „Já na nich taky nezapomněl při
poslední vůli. Já jim za ty věrný služby odkázal něco na smutek.“
Dostane tedy na smutek. Byl by hlasitě zajásal, ale vzpomenuv si, že
se to v době smutku nehodí, nechal toho až v hospodě na rohu.
Předně řekl, že dostane něco na smutek a že mu to odkázal jeho
domácí pán. Vykládal, jak věrně sloužil, a dal nalít asi celkem 20
půllitrů piva, za které zůstal dlužen.
Pak šel domů a na schodech plakal. Řval v pravém slova smyslu: „Můj
zlatej milostpán, ona to byla taková poctivá duše.“
*
Pak přišlo za tři dny po pohřbu, když chtěl skočit Jakoubek do
hrobky za panem domácím a křičel: „Pusťte mne, já musím za ním,“ k
otevření závěti. Domácí pán v této diktoval notáři mezi jiným: „A
svému věrnému domovníkovi Antonínu Jakoubkovi odkazuji na smutek
deset korun za všecky věrné služby, které mně prokázal.“
„Zatracený lump,“ vykřikl Jakoubek, když měl v kapse těch deset
korun, „tohle že má být na smutek. Ať to tedy na smutek je!“
Šel to propít do nejbližší vinárny, a vrátiv se domů v noci, nechal
vrata otevřeny s tou blahou nadějí, že se někdo v noci vplíží do
domu a vykrade truchlící rodinu po tom, který mu na smutek, když se
on, Jakoubek, tak již angažoval pro smutek za života nebožtíka,
odkázal na další smutek jen deset korun. A bylo to smutné, jak si to
špatně spočítal. Přišel správce pozůstalosti, právní přítel rodiny,
JUDr. Kamil Stein, a požádal Jakoubka, aby k soudu, kde se vyřizuje
poslední pozůstalost, poslal stvrzenku, že skutečně také právoplatně
obdržel vyplacený legát. A s proklínáním Jakoubek tak učinil. Ve
formě obyčejného dopisu napsal: „Slavný okresní soude na Novém Městě
v Praze! Stvrzuji tímto, že jsem dostal odkázaný mně obnos deseti
korun z poslední vůle Františka Flajšíka, majitele domu Praha II,
čís. 1012, kde jsem domovníkem. Je to málo, co jsem dostal na
smutek, poněvadž jsem mu patnáct let uklízel dům, schody i jinak
věrně sloužil.“ Za týden dostal rekomandovaný přípis z finanční
prokuratury, ve kterém jest povolán k osobnímu výslechu na
prokuraturu stran dědictví po majiteli domu Flajsikovi.
„Já to věděl,“ říkal všude Jakoubek, „že přece ještě něco dostanu na
smutek.“
Když tam přišel, vyslechli ho, že dostal skutečně legát deseti
korun, ale že v podání na soud, oddělení pozůstalostní, řádně
nekolkoval své potvrzení, že nevyhotovil dle zákona předepsanou
kvitanci, nýbrž že kromě toho, že neokolkoval náležitě své podání a
stvrzenku, nezaplatil také dědické poplatky, které činí osm procent
z celé odkázané sumy.
„Nic vám nedám, vy zaprodanci, já měl dostat ještě víc na smutek,“
zvolal Jakoubek v největším překvapení a rozčilení.
Následkem toho přidali mu na smutek za čtrnáct dní pro urážku úřadu
pět dní a berní úřad mu zabavil nábytek, aby vymohl na něm
šestnáctinásobnou pokutu kolkovní a osmiprocentní daň z dědictví po
panu domácím.
Tak dostal Jakoubek na smutek.
|
Dotazy a odpovědi
Ačkoliv na konci svého článku Jak se máme chovati doma, na ulici, v
úřadech, v obchodech, na aeroplánu, v divadle a na fotbalových
zápasech jsem se omluvil, že sám vím, že ty rady a pokyny nejsou
úplné, dostal jsem množství dopisů, ve kterých jsem tázán na
nejrozmanitější věci. Poněvadž jsem přesvědčen, že odpovědi ty jsou
cenné nejen pro tazatele, nýbrž pro celou veřejnost, uveřejňuji
dotazy i odpovědi k nim. Některé dotazy jsou velmi dlouhé. Podávám z
nich jen výtažek. Celkem jsem přišel k přesvědčení, že si lidé
myslí, že vím všechno.
1.
Bývám často ve společnosti, kde se nudím. Co mám a takovém případě
dělat? Dále bych prosil, aby mně bylo sděleno, smím-li si ve
společnosti hrát párátkem o ústech, kousat si nehty, strkat ruce za
vestu, rýt si sirkou v uších, nosit ruce v kapsách, točit holí nebo
deštníkem, houpat se na židli nebo klátit nohama.
ODPOVĚĎ: Dělejte to všechno, nač se tážete a uvidíte, že se
přestanete nudit. Upozorňuji jedině na to, že je neslušností kousat
cizí nehty a strkat ruce za cizí vestu. Točíte-li holí nebo
deštníkem a vypíchnete-li přitom někomu oko, jest Vaší povinností
jíti neprodleně k telefonu a zavolat vůz ochranné stanice. Máte-li
od Všeobecné nemocnice blíže ke svému bytu, jedete s sebou. V
opačném případě jděte pěšky, neboť vaše přítomnost raněného zbytečně
rozčiluje. Jestliže při točení holí nebo deštníkem rozbijete okno,
hleďte co nejrychleji zmizet, abyste se nesetkali s majitelem
rozbitého okna a neuvedli ho ještě do větších nesnází, v případě, že
jste se učil boxovat u Hojera.
2.
Před čtrnácti dny vylil jsem omylem v kavárně, vyřizuje svou
korespondenci, lahvičku inkoustu jedné dámě na šaty. Prosím o radu,
mohu-li po čtrnácti dnech opět navštěvovat kavárnu?
(ODPOVĚĎ: na toto jsem ještě nenapsal a nevím vůbec, jestli mu
odpovím. Je to patrně nějaký zbabělec, který kvůli takové maličkosti
nejde čtrnáct dní do kavárny. Může být také, že je to jenom výmluva
a že je v té kavárně dlužen. Tak proč to neřekne přímo, abych to
mohl za něho zaplatit.)
3. Jak
dlouho se nosí smutek po otci, je-li vhodné dát do babiččina pokoje
kobercový přehoz na otoman a hodí-li se ke skopové kýtě tuřín?
(Tomu
člověku ze zásady neodpovím, poněvadž je surovec. Vezměte si prosím
kombinaci toho sirotka: Nebožtík otec, koberec, skopová kýta a
tuřín. Že se nestydí!)
4. jak
dalece ručí hlava rodiny za dluhy příslušníků domácnosti?
(Toho
mladého muže znám. Prohrál se mnou větší obnos peněz v kartách a
padělal směnku na svého otce. Odpovím mu ústně a nikoliv zde.
Uveřejňuji otázku, aby se vidělo, ca dnes mladé muže zajímá. Je to
však degenerace, poněvadž my v jeho věku, dlužíce se na svého otce,
prostudovali jsme občanský zákoník paragraf 139 a 141, kde stojí
psáno, že otec má děti v manželství zrozené vychovávati, slušnou
výživu jim dávati a vyučováním v náboženství a užitečných
vědomostech základ k budoucímu štěstí položiti. My jsme oba ty
paragrafy obcházeli a nikoho se neptali, poněvadž jsme věděli, že
občanský zákoník nakládá se syny, dlužícími se na svého otce, velice
macešsky a že tam schází dodatek „a za své děti dluhy platiti“.)
5. Jak
se máme chovati ke svým věřitelům?
ODPOVĚĎ: Velice slušně a s jemným taktem. Přijmout věřitele v každou
hodinu denní i noční, nikdy se před ním nezapírat a nedat tak
příležitost humoristickým listům k hloupým a otřepaným vtipům. Váš
věřitel musí být vámi vyhledáván a nikoliv aby on vás hledal. Je-li
předplacen v divadle, hleďte se též předplatit tak, abyste seděli
vedle sebe. Navštěvujte ty restaurace a kavárny, kam on chodí.
Hrajte s ním biliár, šachy, tenis, preferans. Vyžádej si od svých
věřitelů kopie dlužních úpisů, očísluj je dle měsíců, svaž je
abecedně v balíček a koncem roku s gratulací k Novému roku rozesílej
svým věřitelům výtah obnosů, které jim dluhuješ. Pětadvacetileté
jubileum nějakého dlužného obnosu se slaví jako stříbrná svatba v
úzkém kruhu rodinném. Přítomnost věřitele jest nutná. Posaď ho na
první místo u stolu a věnuj mu největší pozornost. Nepřípustné je
dělat ve společnosti vtipy na své věřitele.
6.
Mohl byste mi dát nějaké pokyny týkající se výchovy dospívajících
dcer?
ODPOVĚĎ: Domácí výchova měla by býti v každé rodině pravidlem a
zejména matky a otcové mají se snažit otevříti svá srdce dospívající
dceři. Otec musí být před dospívající dcerou sdílný a nesmí se před
ní stydět vypravovat anekdoty, které slyšel v hospodě. Má-li
milenku, je jeho povinností seznámit svou dceru s ní, aby ta nebyla
překvapena, slyší-li o tom poměru od cizích lidí. Otec se řídí
příslovím „Co se doma uvaří, to se doma sní.“ Podobně i matka musí
své dceři vyprávět o svých milencích, seznamovat své milence s
dcerou, aby té nebylo nic tajného a dcera, až se vdá, aby se mohla
lehce vpravit do podobného poměru. Nejintimnější a vpravdě srdečný
poměr mezi dcerou a matkou vyvine se, čtou-li spolu Povídky do
koupele od Catulla Mendése.
7. jak
vysušiti promočenou obuv?
ODPOVĚĎ: Promočená obuv se nejlépe vysuší rozpálenými třešňovými
peckami, které však leckdo zapomene nastřádat, takže v zimě, když u
nás není třešní, nutno si vyzvednout u prezídia policejního
ředitelství pas do Itálie a po odbytových formalitách na italském
velvyslanectví použít mezinárodního rychlíku Praha - Řím. Promočenou
obuv možno vézti s sebou a vysušit ji rozpálenými třešňovými peckami
přímo na místě. Doporučuje se učinit si při zájezdu do Itálie zásoby
třešňových pecek.
8. Jak
žíti při skromných příjmech dle svých prostředků?
ODPOVĚĎ: Není to tak nesnadná věc zbavit se finanční tísně, jsme-li
obratnými. Můžeme i při sebemenších příjmech ukládat si jich větší
část, kupujeme-li na dluh. Zkuste po celý půlrok všude se dlužit i
kupovat na dluh a uvidíte, že vrátí se vám vnitřní síla sebevědomí.
Uspoříme velice mnoho při takové manipulaci a váš charakter se
znamenitě zlepší. Stanete se tvrdými v životním zápase. Hleďte vždy
utrácet nad rozpočet; nikdy nepřizpůsobujte své příjmy svým
potřebám. Ostřílíte se tak v úporném boji o život. Dluhy dělejte s
velkým rozmachem. Nikdy si nevypůjčujte deset korun, kde si můžete
vypůjčit tisíc korun. I v tomto ohledu musíte být džentlmeny.
Vypůjčovat si po jedné koruně zavání hnilobou a rozkladem. Při
vypůjčování se nesmí šetřit. Jděte na ty, které jste si vyhledal,
aby vám půjčili, s hrdým čelem. Buďte neúprosnými, tvrdými.
Neodstupujte! Nedejte se vyhodit!
9.
Máme-li být zdvořilými při jízdě vlakem?
ODPOVĚĎ: O tom nemůže být pochybností. Jemný mrav nám velí, že jsme
povinni k svým spolucestujícím ohledy. Není-li vám vhod, že je
otevřeno okno ve voze, nesmíte poručit: „Pane, zavřete to okno!“,
nýbrž neptejte se nikoho a zavřete je sami, neboť musíte být ve
vlaku taktními. Dojde-li k hádce, varujte se vyhazovat někoho oknem
z jedoucího vlaku, neboť nesmíte zapomenout, že všude ve vagónech
nalézá se poplašný aparát a vlak se zbytečně opozdí. Nesmíte se
cítit pánem za své peníze, ale společníkem jízdy, což dáte najevo
svou neústupností, abyste si vymohli respekt před ostatními. Jinak
by si s vámi dělali vaši spolucestující, co by se jim líbilo. Vždy v
životě imponuje muž sebevědomý, otevřený a upřímný, který přepere
všechny své spolucestující.
10.
Jak dlouho nosí smutek třináctiletá po patnáctiletém bratrovi?
ODPOVĚĎ: Nosí tři měsíce plný a pět měsíců polosmutek. 17letá sestra
po 21letém bratrovi v témž poměru 13:17 a 15:21. Vyšším stářím doba
trvání smutku a polosmutku stoupá. Tak stodvacetiletá sestra nosí
smutek po stopadesátiletém bratrovi: 30 let plný a 60 let
polosmutek.
11.
Měl jsem dobrého přítele, s kterým jsem se kvůli maličkosti smrtelně
pohádal. Rád bych se s ním smířil.
ODPOVĚĎ: Upozorňuji vás na krásný zvyk Polynésů, lidožroutů na
ostrovech Blažených v Tichém oceáně. Smiřují-li se tam dva
lidožrouti, sežerou třetího, kterého zabijí na oslavu smiřování. U
nás by se ovšem taková věc dostala před porotu a proto vám radím k
největší opatrnosti.
12.
Nevím si nikdy rady, jak bych se ve společnosti zachoval při
pojídání chřestu.
ODPOVĚĎ: Těch, kdo umí chřest slušně požívat, jest velice málo. Dva
tři v celé republice, poněvadž všichni se snaží při pojídání chřestu
manipulovat vidličkou a nožem, přičemž jim obyčejně chřest
vyklouzne, zlomí se a upadne na zem. V takovém případě chřest, který
s podlahy zvedneme, neklademe nazpět do mísy pro celou společnost,
ale dáme na svůj talíř. Vystříhejme se vždy zacházet špatně a
neohrabaně s vidličkou a nožem. Jistější je jíst chřest rukama.
Vybírat chřest z mísy zámečnickými kleštěmi jest nepřípustné, rovněž
nabírat přímo z mísy rukou. Loudit na svých sousedech, aby vám
nechali kousek, můžete jen v tom případě, jestli se obáváte, že se
nenajíte nebo že na vás nezbude.
13.
Mnoho chodím a trhám mnoho punčoch, co mám dělat?
(Poradit mu, aby nosil paty z kamzičí kůže, mohl by se urazit a
vztahovat to na sebe. Aby nechodil a zůstal doma, také se mně nezdá
vhodné, poněvadž nevím, čím ten pán je. Aby chodil bos? Jezdil
automobilem? Dal se nosit? Nejlépe bude vypsat v této otázce
plebiscit.)
14.
Jak se mám chovat, abych byl milým hostem?
ODPOVĚĎ: Umění býti hostem jest tak staré jako pořekadlo Host do
domu, bůh do domu. Dle toho pořekadla máme jednat a myslit si, že
jsme skutečně tím bohem, který si může všechno dovolit. Musíme jemně
upozorňovat, co rádi jíme a pijeme a předloží-li nám malý kousek
vepřové pečeně, musíme poznamenat, že doma sníme dvě kila najednou.
Dají-li nám sklenku likéru, musíme jim vysvětlit, že doma vypijeme
celou láhev jen tak po obědě. Musíme si vůbec počínati jako doma,
abychom přesvědčili své hostitele, že se nám u nich líbí a že nám
nic neschází, třebas bychom přitom převrátili celý pořádek domu
naruby. Čím více máme mimořádných požadavků a libůstek, tím více
stoupá naše vážnost u našich hostitelů. Musíme býti plni nároků a
musíme jim dáti najevo, že jest pro ně velkou ctí, když jsme je
poctili svou návštěvou. Nesnažíme se však, abychom my přivykli
hostiteli, ale hostitel musí přivyknout nám. V opačném případě,
dáme-li najevo sebemenší kolísání nebo odchylku od tohoto programu,
jsme ztraceni. Jdouce na návštěvu, musíme být přesvědčeni předem, že
naši hostitelé jsou lidé falešní, kteří se nás budou chtít zbavit. A
na nás jest, abychom čestně obstáli v tom zápase. Hostitelův dům
nemá být pro nás svatým, to je již ústup na celé čáře. Hází-li nám
hostitel klacky pod nohy, oplácíme mu dvojnásobně, aby se učil
jemnému mravu, který praví, že host není zde kvůli hostiteli, ale že
ten je zde kvůli hostovi. Jestli po několikadenním pobytu nalezneme
na svém nočním stolku jízdní řád s podtržením, kdy odjíždí vlak do
Prahy, je to příznakem nízkého smýšlení hostitele. V takovém případě
děláme, jako bychom o ničem nevěděli a jízdní řád strčíme do kapsy.
Může se nám hodit jindy. S podlým hostitelem nejednáme v
rukavičkách.
15. Co
mám dělat, abych miloval pomalá smrákání tichých navečerů?
ODPOVĚĎ: Zaopatřte si do své komnaty bledý soumrak s rozesněnými
polostíny a barvami. Nelitujte peněz na inzerát. Od květinářského
závodu kupte si černé růže, které opadávají, poněvadž je dostanete
laciněji. Černé růže postavte do vázy na stůl a foukejte do nich,
aby opadávaly s tichým šelestem a tesknoucí vůní. Vypijete láhev
rumu nebo borovičky a upadnete ve snění... Rum rozšlehne rozlet
vašich snů a touh za novými krásami. Pomalé smrákání tichých
navečerů přijde vám na 60-80 korun.
Neodpovídám na tyto dotazy:
Činí-li vláda přípravy k oslavě padesátého výročí úřednického
ministerstva?
Lze-li
využitkovat utržené ohony ještěrek?
Uhořely mně dvě děti, kterému úřadu to mám oznámit?
Podporuje stát stavbu rodinných domů? Kam s dcerou po prázdninách?
Našel
jsem 2000 K. Mám je vrátit, či si je nechat? Nikdo mne neviděl.
Vyciťuji, že v odpovědích jsem nevyčerpal úplně látku, na kterou
jsem byl tázán. Prosím, aby čtenáři sami si doplnili, co schází.
|
Dr. Ant. Hajn
Zmenšeno
v 1/11 skutečné velikosti
Samostatnost, ústřední orgán strany státoprávně pokrokové, vydává
jak známo dr. Ant. Hajn, kterého neobyčejně charakterizují řádky pod
hlavičkou listu:
Úterní
a čtvrteční číslo má nejméně 4 strany, sobotní nejméně 6 stran.
Dnešní číslo (kupř.) obsahuje 6 stran. Jest něco důkladnějšího,
důslednějšího? A na této důkladnosti založena jest celá povaha a
celá činnost pana dr. Ant. Hajna.
„Úterní a čtvrteční číslo má nejméně 4 strany, sobotní nejméně 6
stran.“
Kdykoliv to čtu, vždy vidím před sebou dr. Ant. Hajna. Jako by to on
sám mluvil, prohloubeně, otevřeně a rázně.
Méně
nemůže mít rozhodně než 4 strany. Tento podtitul přejde též do
nového státoprávního deníku pana dr. Ant. Hajna s novým podtitulkem.
„Náš deník vychází denně.“
Bude
to bezohledná přímost, tím promluví dr. Hajn pravdu českému lidu,
která by tvrdila v lidu opět víru v českých srdcích ve vlastní sílu,
ve vlastní českou budoucnost..., jak často pan dr. Hajn říká.
Znáte
dr. Ant. Hajna? Viděli jste kdy jeho obrovskou postavu? Slyšeli jste
jeho řeč, při níž duní a třesou se stropy rakouského parlamentu,
takže poslanci ze strachu, aby na ně strop nespadl při řeči pana dr.
Ant. Hajna, odcházejí?
Dr.
Ant. Hajn jest vzdělaný říšskoradní poslanec. Slovo říšskoradní
vynalezla Samostatnost.
A dr.
Ant. Hajn dnes s úspěchem již říká: „My říšskoradní poslanci
nepřijali jsme a vůbec neuznávali tohoto říšskoradního zákona,
alebrž vědomi jsouce, že říšskoradní úřady našich říšskoradních
poslanců v říšskoradním neprospěchu neuznávají pasus, připojený za
přiměřený, tu my, říšskoradní poslanci odešli jsme z říšskoradní
rady.“
Dr.
Ant. Hajn jest tedy říšskoradním poslancem. Řeči jeho jsou ostré.
Vrazí vám zčistajasna nůž do břicha, vytáhne s úsměvem, zalomí
rukama a již vás pitvá, vaše svědomí, činy v minulosti i chyby
budoucna.
Hovoří
tišeji a tišeji, jako když vánek vane větvemi stromů, jako když
větřík umlká a tiší se a tiší. Levice i pravice spí ale dr. Hajn
hřmí dál všechna provinění vídeňských vlád.
Dr.
Ant. Hajn je nejmenší z českých poslanců. Váží 43 kg a výšky
nedosahuje půldruhého metru.
Ale
přesto chce založit velký státoprávní deník ve formátu Národních
listů.
|
Dr. Fr. Soukup
Dr.
Soukup honosí se staročeským jménem. „Buď mým soukupem,“ znamenalo
ve středověku „buď mým smlouvačem“. Německy jmenuje se dr. Fr.
Soukup Dr. Franz Unterhändler, Urheber. Slovo Soukup jest prastaré a
znamená v novější době makléra, senzála, vyjednavatele. Ostatně o
tom viz v Naučném slovníku pod hesly agent a burza.
Dr.
Fr. Soukup narodil se roku 1871 v Kamenné Lhotě u Uhlířských
Janovic. Že tyto dvě okolnosti měly na jeho další život velký vliv,
sezná každý, kdo slyšel dr. Fr. Soukupa řečnit, neb četl jeho
úvodníky. V obou případech slyšíte a vidíte muže, který ještě z dob
dětských pamatuje, díky své výborné paměti, všechny nadávky, které
vnímavá jeho duše zachytila v Kamenné Lhotě a v Uhlířských
Janovicích.
Zapamatoval si bojovná volání při posvícení svatohavelském v Kamenné
Lhotě, vzpomene si přečasto na chasníky z rodné vsi, kdy vraceli se
s proklínáním ze svatováclavského posvícení z Uhlířských Janovic. A
všechny ty rázné výrazy náhle připadnou mu na mysl, dr. Fr. Soukup
zří v duchu rodné chaloupky, pole, lesy, zří venkovský taneční sál,
vidí zdvihati se starodávné židle v šenkovně, zří oblouky, které
tvoří dopadající bílé džbánky na hlavy chasníků, - z úst zazní mu
rázné zaklení, zadumá se a skončí úvodník slovy: „Pacholství této
pakáže prozrazuje zhovadilost lotrů a politické svinstvo!“
Jsou
to silná slova, neodvolatelná a závažná. Vzpomínky na domov letí
úvodníkem. Vidíte vysoukané rukávy řezníka na porážce. Máte dojem,
že někde někoho zmlátili, ale nechápete kde. To vše vybaví se vám z
mysli při čtení politických článků dr. Soukupa.
Že k
této dokonalosti nedospěl dr. Fr. Soukup najednou, jest nabíledni.
Prošla napřed léta blaženého dětství, kdy čítal malý Soukup dychtivě
indiánské povídky o běloších a rudoších a toužil ve snění po
skalpech. Není pochyby, že indiánské povídky měly také vliv na jeho
pozdější politický život. Dodnes zná vypravovat o statečných
zápasech Šošonů, Dakotů, Apačů a Krkavčích Indiánů. A celou historii
těchto válečných kmenů vykládá vám, aniž toho pozorujete, posuňky.
Řeční
proti agrárníkům, slyšíte ho mluviti o celních šraňcích a současně
rozmachy ruky, svíráním pěstí, gesty, údery do stolu, svíjením těla
hovoří k vám nepozorovaně o zápasech a zvycích a bojích Krkavčích
Indiánů, napodobí tanec Šošonů a vykřikne... zavolá do davu česky,
ale vy cítíte v přízvuku neznámé hlasy pralesa, zdá se vám, jako by
bizoni se řítili k Medvědí řece, aby se napili.
A vtom
již vidíte, že dr. Soukup rychle polyká sklenici vody a poznovu
zahřmí. Hlas se ztrácí v šumu davu. (Bizoni táhnou od Medvědí řeky.)
Dr. Soukup udeří pěstí do stolu. (Šošoni válí balvany na tábor
Dakotů.) Dr. Soukup hladí se za bradu. (Kouzelník Dakoťanů předvídá
Šošonům zkázu.) A nový úder do stolu pěstí, druhý, třetí v rytmickém
souladu, ráz na ráz! (Šošoni skalpovali náčelníka Dakoťanů.)
Policejní komisař rozpouští schůzi. A vtom slyšíte již dr. Soukupa,
vyzývajícího klidně posluchačstvo, aby se rozešlo a nedalo se
vyprovokovat. Obdivujete nyní jeho klid, kterak napomínáním k
rozchodu rozlušťuje otázku celních šraňků a tu teprve chápete, že je
znamenitým právníkem, který nechce uvádět své klienty do nebezpečí.
Dr.
Fr. Soukup jest tedy doktorem práv a jako právník přispíval zejména
při posledních volbách do říšské rady cennými pokyny do Práva lidu v
rubrice Právní rádce, z nichž jeden stůjž zde co malá ukázka jeho
všestranné činnosti:
„Soudruhu K. v T. O straně státoprávní můžeš říci na schůzi, že
třebas zapaluje stohy. Pro to tě podle zákona strana žalovati
nemůže. O straně agrární můžeš říci na schůzi, že vraždí nepohodlné
lidi, soudně tě pro to nemohou stíhati. Musíš však dbáti o to,
abyste na schůzi měli většinu. S pozdravem redakce.“
Ovšem
nežli si dr. Fr. Soukup získal podobných politických zkušeností,
prodělal mnoho bojů a měnil často politické smýšlení. Zúčastnil se
hnutí mládeže radikálně pokrokové, pracoval v redakci Nezávislých
listů a Radikálních listů. Dále pracoval v Pelclových Rozhledech,
stále čilý, neúnavný sběratel silných slov a zarážejících vět. V
těch pohnutých dobách chodíval na hradby kde podle vzoru
Démosthenova vkládal si pod jazyk kamínek, aby naučil se vyslovovati
„r“, což se mu také roku 1896 podařilo. Od toho roku vrhl se tedy se
svým zdokonaleným „r“ na hnutí dělnické a vydal spisek Proč se
bijeme za všeobecné právo hlasovací.
Nepřátelé jeho tvrdili, že s touto otázkou zastavoval od roku 1894
až do roku 1896 kolemjdoucí chodce. Ať je tomu jakkoli, klade se mu
do úst letošního roku tato věta: „Proto jsem se bil od roku 1894 za
všeobecné právo hlasovací, abych ztratil na jaře roku 1909 diety. V
Rakousku není spravedlnosti. Od roku 1894 snažil jsem se poctivě,
aby mně byla má námaha odměněna a roku 1909, kdy zvykl jsem si po
dosažení všeobecného práva hlasovacího hájiti za dvacet korun denně
zájmy strany, vyrazí mně obstrukce dvacet korun z ruky. Jest to
politické darebáctví prvého řádu, které musí odsouditi každý slušný
člověk, jenž ví, co znamená pro nezámožného občana denní ztráta
dvacetikoruny. Jest to políček zasazený spravedlnosti.“
Leží v
tom celá tragika muže, který konečně dosáhl čestného místa v
parlamentě. V době, kdy měl sklízeti ovoce své práce a hrdě
prohlásiti lidu: „Já mám o dvacet korun denně v kapse více a vaše
strana o jednoho poslance“ - politické zápletky zarazí vyplácení
diet.
Že
jako redaktor Práva lidu netajil se svým rozhořčením nad touto ranou
osudu, je všeobecně známo. Užil-li přitom ve svých úvodnících výše
zmíněných ostrých slov, dá se to omluviti za dnešní drahoty, tím
spíše, že ona peněžitá ztráta postihla celý klub sociálně
demokratických poslanců.
Je
jistě smutným zjevem, domnívají-li se mnozí, že duševní stav dr.
Soukupa není na základě oněch úvodníků v úplném pořádku. Lze sice po
zaražení výplaty diet pozorovati na dr. Soukupovi jakousi ochablost
a skleslost, duševní malátnost, ale jeho stav není nijak vážný, aby
snad bylo nutno internovat jej v některém sanatoriu.
Přesto
však voláme k vládě: „Vraťte diety dr. Soukupovi a zachráníte ho
rodině i straně a budete v něm míti opět statečného obránce zájmů
říše!“
Kéž
vládě postačí toto upozornění! My pak upřímně blahopřejeme dr. Fr.
Soukupovi k úplnému uzdravení.
|
Dr. Herben a Prof. Drtina
Čím
v antice byla nerozlučná dvojice Kastor a Pollux, tím pro stranu
realistickou jest dr. Jan Herben a profesor Drtina.
Oba
navzájem se doplňují, a co neřekne Herben, řekne jistě Drtina, a co
neřekne Drtina, to slavnostně prohlásí Herben. Pro ně hodí se
významně verše z cituplné básně Kastor a Pollux.
Chvilku se ztratili,
brzké
však po chvíli
na
prahu mohyly
se
svorně políbili.
Byly
totiž doby, kdy profesor Drtina nechtěl míti nic společného s dr.
Herbenem, čas ten však minul a v redakci Času zazvonila sklenka pana
Herbena, naplněná moravským vínem, o sklenku pana Drtiny, naplněnou
sodovou vodou.
A pak
už je nedělilo nic, než otázka abstinence, což se však také poddá
během času, jak ujišťují kruhy blízké profesoru Drtinovi.
Co
kdys je dělilo,
v
světlo se vtělilo,
kouzlem nás jme.
Snad
též zanechá profesor Drtina své trpné filozofie a postaví si
světlejší názor životní. Ještě štěstí, že má vedle sebe dr. Herbena,
který zvolá plačtivým hlasem: „Ne, neříkejte, že se národ nedá
vyléčit a polepšit, když jsem já byl v Hostišově...“
A
Čechové zapomínají v tom okamžiku na profesora Drtinu, na jeho
základy praktické filozofie a na články o pedagogické filozofii v
České mysli, zapomínají vůbec na filozofii a čekají, co nového poví
opět pan Herben o Hostišově.
Hostišov jest totiž nejen kniha pana dr. Herbena, Hostišov jest
vůbec všeobecný pojem pro stranu realistickou.
Ať se
děje cokoli, dovede to dr. Herben obratně převésti vždy na Hostišov.
Znal
jsem jistého realistu, který při každé příležitosti, ať se mluvilo o
čemkoliv, náhle zbystřil sluch a zvolal: „Neslyšel-li jste, jako by
venku někdo vystřelil?“ A už byl v tom... „Já když jsem loni střílel
koroptve...“
U
realistů jsou podobné obraty vrozené.
Na
Madagaskaru je povstání. V Čase vzpomíná při této příležitosti dr.
Herben na Hostišov. Japonci dobývají Port Arthuru. Dr. Herben
vzpomíná na Hostišov. V parlamentě mluví se o starobním pojišťování
dělnictva. Dr. Herben vzpomíná na Hostišov. Opoziční listy sedí na
vládě, dr. Herben sedí na Hostišově. Ledové kry blíží se
skandinávským fjordům, ale dr. Herben při té příležitosti píše o
Hostišovu.
Dr.
Herben a Hostišov jest jedno a totéž. A když dr. Herben přestane
psát o Hostišovu, píše o něm profesor Drtina.
A tak
Hostišov, letní sídlo dr. Herbena na Voticku, jest duševním pojítkem
mezi realisty.
Každý
pořádný mohamedán musí být alespoň jednou za svého života v Mekce,
jinak nepřijde do ráje. Každý pořádný realista aspoň jednou za svého
života v Hostišově a musí napsat o tom do nějakého realistického
listu vzpomínku. Mám za to, že dr. Herben s Drtinou lákají sem
mladou generaci realistickou, aby na nich vynutili nějakou
strašlivou přísahu na Čas, zejména od té doby, kdy je zradil
Chalupný.
Po
složení přísahy pije mládež realistická, je-li přítomen profesor
Drtina, mléko, není-li ho tu, pod vůdcovstvím dr. Herbena moravské
víno.
Podotýkám, že o pohoštění realistů na Hostišově u Herbena pečuje
zvláštní fond, kam každý z realistů organizovaných musí odváděti
příspěvek.
Podotýkám dále, že není-li dr. Herben v Hostišově, jest v Čase, a
není-li ani v Hostišově, ani v Čase, jest v Šuterově vinárně v
Palackého ulici, kolem které smutně obchází profesor Drtina, není-li
ani v parlamentě, ani v Hostišově, ani v Čase, ani na univerzitě,
ani na sjezdech filozofů.
Obchází s lahvičkou kefíru v kapse, zabalenou do Času, Pollux strany
realistické, zatímco Kastor u moravského vína vzpomíná na význam
Hostišova pro politiku strany realistické, a jak by do volebního
provolání ku příštím volbám vpašoval též nějak svůj Hostišov.
|
Dr. Chalupný
Kojil
ho Herben a Masaryk. Tyto ušlechtilé kojné podávaly bez ostychu
veřejně své prsy s mlékem politické prozíravosti dítěti, které
rostlo utěšeně. A když dovedlo v ruce udržet péro bez cizí pomoci,
uteklo za tmavé noci z domova svým pěstitelům. Nevděčné dítě prožilo
celou robinzonádu a v Přehledu počalo špinit své pěstouny. Jednoho
dne počíhalo si na své dobrodince, kteří je opuštěné a neuvědomělé
nalezli přede dveřmi Času a otlouklo jim vlastní zásady o hlavu;
Herbenem namlátilo Masarykovi, Masarykem Herbenovi a v Přehledu si
za to samo vyslovilo díkuvzdání.
Realisti nezmohli se na nic jiného, než na bolný výkřik: „Dr.
Chalupný patří do polepšovny pro zpustlou mládež.“ Mají-li pravdu,
je těžko rozhodnout, poněvadž by bylo trapno tvrdit, že realisti
mohou mít vůbec pravdu už z toho důvodu, že pravda jest jen jedna a
ta se pořád realistům vyhýbá a když se vyhnout nemůže, začervená se
jak růže…
Na
onen výkřik odpověděl dr. Chalupný, že utekl z Času proto, aby se
mohl vykoupat opět jednou v čisté vodě, čímž mínil svůj Přehled.
Podle
našeho názoru koupá se však tam v oslím mléce jako v té pohádce o
Ježibabě. Vychází z koupele spanilý a bílý, na všechny strany hezký
a jemný. Vydrží největší var osloviny díky své rozumné životosprávě.
V pondělí ujímá se kartelu, v úterý sympatizuje s odstavenými
stranami a nosí červený karafiát, ve středu pochutná si na pozitivní
politice, ve čtvrtek okusí náboženství, v pátek luští paragrafy, v
sobotu večeří na sociologii a v neděli plete vědeckou punčochu a
napije se z pramene umění. O zasvěcené svátky filosofuje. Tak si to
pěkně rozděluje poslední dobou a ilustruje Národní listy
psychologickými přímkami.
Jest
všude a není nikde. Vniká do všech oborů politiky i vědění lidského
a pojednou - jak přišel, tak rychle zase zmizí, zanechávaje po sobě
nemilý dojem, že tam neměl co dělat a že byl nejvyšší čas, že utekl.
Poslední dobou hledá ho společenstvo krejčí, poněvadž se dozvědělo z
novin, že někde uškrtil nějakého Krejčího. A tak je všude. Pobíhá
jako švábi v noci a hryže předměty stojící mu v cestě. A když vyjde
na pastvu, nikdo neví, kde se bude pást, zdali na poli politickém,
či umění, či filosofie, historie, sociologie a náboženství.
A když
ho odněkud seženou, zbude mu ještě Tábor: odtud se ohrazuje proti
mylnému výkladu svého jednání. Polyká rozkoše veřejného života
plnými ústy a po psychologii, sociologii a politice pouští se do
stavby mostů.
Když
se mu nepodařilo spojit realisty se sociálními demokraty, chce aspoň
Lužnici v Táboře překlenout. Stalo se takto: Město Tábor chtělo přes
Lužnici vystavět železobetonovou lávku. Rozpočet zněl na 239 000 K.
Dr.
Chalupný neměl právě co dělat a poněvadž musí stůj co stůj někde
vyniknout, nabídl městské radě táborské, že jim sám vystaví lávku za
5 000 K, čímž ušetří se národního jmění, které může připadnout
Přehledu.
Ve
veřejném projevu sloučil všechny obory svého vědění a prohlásil:
„Pokud se týče otázky, zdali má být přes Lužnici postavena lávka
železobetonová, myslím, že k tomu není třeba ani železa, ani betonu
a že stačí dřevo. Pamatujte na to, co řekl profesor Velflík, že
totiž dřevo vystačí po staletí. Ale pánům z radnice jest
psychiatrická podstata paměti věcí vedlejší. Zákony asociační jsou
psychický korelát obecného zákona fyzikálního o přitažlivosti a též
o kohezi molekulových částic nervových, nač zapomíná pan dr. Krejčí
a vše, co jimi se vysvětluje, jsou „uvědomělé“ skupiny, sloučeniny,
pochody téže hmoty nervové.
Všimněme si jen blíže psychologie davu, na který dovedl Karel
Havlíček Borovský působiti jednou větou. Tyto fakty velice zajímavé,
ba epochální, potřebují teprve psychologického výkladu, kterého se
však bojí pan dr. Krejčí. Proč neřekne hned upřímně, jak si co
myslí, proč chce psychologii strhnouti do oboru scholastiky a
dogmatiky.
Jest
smutným zjevem u nás, že stydíme se říci, co máme na srdci.
Neupřímnost ve veřejném životě, v politice dosáhla vrchole. Někdo
vrhne do davu heslo a dav se za ním již bezhlavě řítí, třeba to
znamenalo ochuzení celku. Veřejné korporace nemají ani zdání o
důležitých národohospodářských otázkách a nejtrapněji se mne dotýká,
když má se v Táboře najednou vyhodit 239 000 K za železobetonovou
lávku. Jsem ochoten vystavěti ji za 5000 K a vystavět ji ze dřeva.
Člověk musí myslit, pánové.“
Bohužel městská rada táborská si nepřála, aby pan dr. Chalupný
myslel a stavěl jim lávku přes Lužnici a tak ani v tom novém oboru
nemá velkého štěstí.
Naproti tomu povšimla si jeho projevu městská rada pražská a co
nejdříve vyzve dr. Chalupného, aby vzhledem ku své dosavadní
činnosti provrtal Praze Letenskou stráň.
Že se
o to dr. Chalupný pokusí, jest jisto. U dr. Chalupného není nic
nemožného, on jest všeumělec. A kdybyste četli, že dr. Chalupný
přeletěl přes Alpy bez aeroplánu, ani to vás nesmí překvapit, neboť
on jest schopen všeho.
A také
vás jistě nepřekvapí sdělení, že před týdnem zjevil se dr.
Chalupnému duch Karla Havlíčka Borovského, Dobrovského a Jungmanna,
kteří ho proboha prosili, aby jim už dal pokoj a psal raději o
živých.
Ale
tím méně vás překvapí, že na základě toho dr. Chalupný vydá co
nejdříve dílo Po stopách prvních buditelů a politiků a že v
Národních listech objeví se jeho článek „Živly okultistické a
metafyzické v politice“, provázený obrázky.
Na
jeho poslední vizitce totiž stojí - Dr. CHALUPNÝ, akademický malíř.
|
Dr. Karel Kramář
Dr. Karel
Kramář, majitel továrny v Libštátě a jeden z hlavních akcionářů
mladočeské pozitivní politiky, vstoupil na veřejnost dne 27. prosince
1860 ve Vysokém nad Jizerou. Toho dne se narodil a za osm dní poté byl
pokřtěn. V té době neklonil se k žádné politické straně, ačkoliv bylo to
právě za éry Bachovy. A právě v těchto trudných dobách perzekuce se dr.
Kramář smál na plné kolo na celý svět. V šesti letech zvážněl a nyní už
to šlo rychle kupředu. V devatenácti letech absolvoval gymnázium na Malé
Straně. Pak odešel do Německa. Byl členem buršenšaftů v Berlíně a ve
Štrasburku. Když prodělal několik studentských pitek, vrátil se do Prahy
a studoval tak pilně, že roku 1884 byl povýšen na doktora práv. Od té
doby staral se o peníze, jak mu jeho nepřátelé vyčítají. A přece
základem této jeho starostlivosti byla kniha, kterou sám napsal a vydal
v Lipsku: Papiergeld in Osterreich. Jak vidět, jedná se dr. Karlu
Kramářovi hlavně o papírové peníze, což ho charakterizuje i na další
jeho životní pouti. V těch dobách stále ještě nevěděl, na čem vlastně je
a co z něho bude. Domníval se, že je realistou, a stal se redaktorem
Času. A tu jako redaktor realistického časopisu náhle zpozoroval, že
není vlastně realistou, ale že je mladočechem. Aby pak se z této
spletené záležitosti roku 1890 vymotal, počal brát lví podíl na
vyjednávání mezi mladočechy a realisty. Výsledkem toho vyjednávání bylo,
že se stal sám definitivně mladočechem a vrhl se na Tábor, kde byl
zvolen roku 1891 poslancem. Roku 1894 dal se poslat za Semily do
zemského sněmu a u místodržitele osobně vyjednal povolení trafiky vdově
Šumanové na dolním předměstí.
Jako říšský
poslanec za město Tábor vymohl, že z tamějšího nádraží byl odstraněn
automat na vydávání jízdních lístků, který nefungoval. Že i v Táboře
vymohl trafiky, rozumí se samo sebou, díky jeho řečnickému talentu. Když
vláda viděla, že vymáháním trafik stoupá jeho obliba u lidu a že se
stává jí nebezpečným, chtěla rázem zabít důvěru lidu k němu a povolala
ho do delegací. Tím nastal v životě dr. Kramáře velký obrat. Od té doby
potlouká se dílem v delegacích, dílem po Krymu. A je zvláštní, že to, co
má říci v delegacích, říká na Krymu, a co chce říci na Krymu, to říká v
delegacích. A tu dlužno zmínit se dále o nové jeho myšlence, kterak
pomoci českému národu. Dr. Kramář totiž má ve zvyku, že v dobách
nejtěžších zápletek politických, když je českému národu nejhůře, odjede
z Čech na Krym, a když se vrátí, je již po bouři. Není to náhoda, je to
zkušenost. A na tom právě zakládá se nová politická metoda: Dát volné
pole průběhu událostí, nezasahovat nijak do běhu věcí, držet se v
ústraní a čekat, až se to přežene, s vědomím, že se to přehnat musí. To
jsou základy takzvané pozitivní politiky mladočeské, jejíž hlavním
vůdcem je dr. Karel Kramář. Pozitivní politika jest vynálezem dr.
Kramáře a jest to něco velkolepého, úchvatného a čistého. Pozitivní
politika podobá se poháru křišťálové vody, na které není vidět ničeho,
ve které neplave docela nic a která nemá žádných účinků. Pozitivní
politika povstala ze slova pozitiv, což znamená ve fotografii obraz
získaný z negativu, v mluvnici pozitiv znamená nejzákladnější tvar
přídavného jména při stupňování, v matematice máme pozitivní veličiny,
pozitiv v hudbě znamená druh varhan bez pedálu, pozitivní pól nachází se
u galvaníckých baterií, námořní mapy mluví o pozitivním posunutí
pobřeží, ve filozofii znamená pozitiv opak toho, k čemu se dospěje
myšlením, pozitivismus znamená celý filozofický směr, všude pozitiv
(pozitivní) něco znamená, jenom v politice pozitivní politika neznamená
nic, poněvadž, filozoficky řečeno, je to politika, ku které se nedospělo
myšlením a přemítáním. Pozitivismus zakazuje vůbec přemýšlení, a proto
dr. Kramář je zastáncem pozitivní politiky. Pozitivní politika znamená
politiku, kde se nedá zhola ničeho dělat, kde situace sama o sobě jest
pozitivní, jest to situace, kde dlužno pohlížet na události tak, jak
jsou, kde nelze ničeho měnit, kde možno jedině snad reorganizovat
mladočeskou stranu. Dr. Karel Kramář plně vystihl své poslání. On
mladočeskou stranu obrodil. Když se nedá dělat nic proti Vídni, možno
přece mezi vlastními lidmi dělat reformy. Proto založil proti Národním
listům deník Den, který má asi 300 předplatitelů. Že dosazuje ze svých
peněz, jest jasno, ale nemůže se vrátit ze započaté cesty.
Za ruské revoluce
podnikl jako obyčejně dr. Kramář cestu na Krym, na svůj statek, a když se z
ní navracel, přinesly noviny zprávu, že vlak, kterým jel do vlasti, byl
přepaden ruskými revolucionáři a vyloupen. V celém českém národě panovala
jediná myšlenka: zdali revolucionáři neukradli také dr. Kramáře. Bohudík
nestalo se tak a klub poslanců svobodomyslné strany si oddechl. Že jeho
činnost jako politika jest známa i za hranicemi, netřeba připomínat. Sluší
se jen poznamenat, že redakce francouzského listu Courrier européen požádala
dr. Karla Kramáře roku 1905, aby jí napsal článek o výsledcích pozitivní
politiky. Od té doby uplynuly již čtyry roky, ale dr. Kramář neposlal jim
ani řádky.
Byť bychom tedy
nesouhlasili se vším, co podniká ve prospěch české věci, přejeme přece dr.
Karlu Kramářovi, aby i dále pracoval ve prospěch českého národa častými
cestami na Krym, pozitivní politikou, reorganizováním mladočeské strany a
co hlavní - hojným vymáháním koncesí ku zřízení tabáčních trafik. Národ,
který kromě pozitivní politiky má také trafiky, ten nezahyne.
A v tom hlavně leží
zásluha dr. Karla Kramáře
|
Drahota
Vzpomínám na dějepis, na začátek čtvrté periody dějin Říma. Na doby
Gracchovců (133-121), na bídný stav většiny římských občanů v té
době a na bouře vzniklé z hladu v té velké periodě sociálních
reforem starého Říma.
Proč se v té době občané římští bouřili? Neměli co jíst vlivem
nejbohatších Římanů, kteří stanovili ceny obilí, vzali všechen
obchod a průmysl do svých rukou, uchvátili všechen majetek a místo
občanů zaměstnávali otroky.
Bouřili se občané římští, až vyvstal tribun Tiberius Sempronius
Gracchus. Ten navrhoval, aby bída lidu byla zmírněna rozdělením
dědictví krále Attaly III., které tento odkázal římskému státu. Byl
boháčům nepohodlný, a proto Gracchus na tržišti ubit se svými
přívrženci. Pak v jeho šlépějích kráčel mladší jeho bratr Gaius
Sempronius Gracchus. Ten navrhl, aby zdražování obilí bylo
odpomoženo tím, že se má ono prodávat lidu o polovinu laciněji ze
zásobáren státních, než jak je prodávali boháči na trzích. Skončil
jako jeho bratr. Po nezdařeném pokusu zřídit pro chudé kolonii
kartaginskou byl dohnán k sebevraždě v háji bohyně Furiny a 3 000
jeho chudých stoupenců bylo popraveno. Toť historická reminiscense.
Není však dějepisem, co člověk čte, když listuje dějiny toho období,
je to spíš nálada dneška.
Bouře z hladu v starém Římě, zdražování obilí, zamítnuté návrhy na
zlepšení poměrů chudiny v římském senátě ... Dějiny se skvostně
opakují. Přívrženci Gracchovi byli pobiti. Ta doba už se nevrátí,
páni křesťanští sociálové!
Zamítli jste sice také nedávno v parlamentě pilné návrhy sociálně
demokratických poslanců proti drahotě, ale Tiberia Sempronia Graccha
jste nezabili.
Proč zamítli páni faráři z Tyrol a z jiných zemí požehnané duševní
úrovně ten pilný návrh? Zda kvůli sympatiím k latině? Či kvůli
heslu: ,,Co tě nepálí, nehas“? Matematicky dá se to říci prostě:
Poměr jejich ke drahotě rovná se součtu jejich tělesné váhy k váze
bochníčku chleba. Je vždy na pováženou, když objem mozku je stokrát
menší než objem břišní polokoule.
A ti vídeňští páni radní, kteří hlasovali proti pilnému návrhu,
činili tak jen ze zásady. Jsem-li křesťanský sociál, tak kombinuji
následovně: „Drahota je na tomto hříšném světě, a čím víc
protivenství pozemský tvor snáší, tím blaženější překvapení čeká ho
na světě onom. Tam o drahotě nebude řeči.“
Aby tedy učinili protivenstvími nebe i širším vrstvám přístupnější,
sami zdražují, kde se co dá.
V tomto ohledu panuje naprostá tolerance mezi velkokapitálem
křesťanským i židovským.
A kdyby u nás byli kapitalisté moslemíni, bylo by o jednoho
konkurenta v zdražování více.
Dnes koupíš to a to za tu a tu cenu, a zítra si libuješ, jak jsi
proti dnešku lacino koupil.
Při tom všem čteš všude inseráty: „Maso opět lacinější“, „Mouka opět
levnější“, „Prodávám se ztrátou“ a pod.
Za těchto okolností na všech stranách rostou učené hlavy, které s
roztomilostí jim vrozenou radí, čím se živit v dobách všeobecné
drahoty, čím lze nahradit oděv, jehož ceny neuvěřitelně stoupají,
čím topit, abychom lacino vařili a se hřáli, čím svítit.
A na všech stranách hromadí se výbuchy nespokojenosti a haldy rad,
podezřelých rad.
Všeobecné drahoty a bídy je třeba užít k obohacení své kapsy. Z
boháčů je těžko zbohatnout.
Přicházejí novodobí Gracchové, neshromažďují lid na shromaždiště
trib, shromažďují abonenty na Františkově nábřeží.
Bylo už věru na čase vydávat nový humoristický časopis pro
domácnost.
A drahotě je tím odpomoženo. Pošlete 2 K panu Kočímu a budete mít
každodenně oběd pro šest lidí za 50 h, kromě toho dostanete časopis
„Česká domácnost“ zadarmo, každý stý předplatitel živé tele, každý
tisící doživotní předplacení na obědy, nepřesahuje-li jeho rodina
šest členů.
Tedy, ženy, nestarejte se o veřejné události, odbírejte „Českou
domácnost“, přečtěte si fejeton o „zástěře“ a zanechte všeho
sociálního hnutí.
Čtením „České domácnosti“ otvírá se nové pole vaší působnosti.
Zdražování, toť sociální otázka. Je rozluštěna ne pomocí parlamentu,
kde se má luštit, nýbrž na Františkově nábřeží.
Povinností státu je upravit hospodářské poměry. Stát však přijde
pozdě ...
*
Svépomoc říditi se musí z korporací, jež opravdu representují dělné
a střední vrstvy, jedině postižené drahotou.
A ty korporace půjdou společně proti křesťansko-židovskému
velkokapitálu.
|
Dreadnoughty
Poněvadž jsme potřebovali dreadnoughty na vývoz hrozinek do
východních zemí, udála se tato příhoda:
Ministr financí si vzpomněl, že jistý Jan Lucha má ještě zcela
slušné šaty, které mu zbyly po odchodu berního exekutora, jenž na
něm vymohl nějaký ten příspěvek pro zájmy tak krásné, jako jsou
velké, vznešené dreadnoughty.
Bylo
nutno v zájmu státu, aby mu ty šaty byly svlečeny. Z jich prodeje se
sice nevytěží na zakoupení dreadnoughtu, ale to nevadí. Když neprší,
aspoň kape!
I
svlékly úřady Janu Luchovi kabát. Pak Rakousko potřebovalo ještě
jeden dreadnought a tu úřady prodaly Janu Luchovi kalhoty s vestou.
Pak ale bylo třeba zakoupit ještě tři dreadnoughty. Jan Lucha neměl
však na sobě nic jiného, než košili a podvlékačky.
Úřady
prodaly mu tedy podvlékačky. Luchovi zbyla košile. Nesmíte se mýlit,
že i na tu nedošlo.
Jan
Lucha byl úplné nahý.
Úřady
však tomu nevěřily, i obdržel Lucha obsílku, aby se dostavil k soudu
složit manifestační přísahu, že nic nemá. Jan Lucha tedy šel. Šel
tak, jak ho pánbůh stvořil a jak ho úřady svlékly.
Sotva
vyšel z domu, byl zadržen a dopraven k soudu pro přečin proti
mravopočestnosti.
|
Byl úplným sirotkem tento devítiletý hošík, kterého jeho strýc
potěšil ponejprv tím za jeho života, že vzal ho s sebou na jakousi
slavnost, která se konala v zahradě.
Malý Frantík se díval na pestrý rej. Byl zcela spokojen a ve své
spokojenosti vesele díval se kolem sebe na spoustu lidí,
promenujících se pod stromy, na nichž svítily pestře malované
lampióny.
Naslouchal hudbě, sedě se svým strýcem u stolu, a polykal hltavě
cukroví, které mu tento koupil.
Frantíkův strýc byl také dojat. Neúčinkoval na něho ten pestrý rej a
povyk obecenstva na této slavnosti, ani nedojala ho hudba, hudba
ryčná, která mimovolně stahovala všem svaly nohou ke skoku, nikoliv,
byl dojat pivem, které vypil, a to bylo také příčinou, že Frantíkovi
koupil cukroví.
Seděl tak pod stromy, popíjeje jednu sklenici za druhou. Čím více
pil, tím se měl Frantík lépe. „Jest přece synem jeho vlastního
bratra, a nebožtík byl hodný člověk. Jak jest to strašné, když
takové dítě ztratí otce i matku. Ale Frantík má strýce, jeho. Ten mu
nedá zahynout, a že ho někdy bije, Františku, odpusť, ale uvaž, že
je to jen k tvému dobrému. Však i tvého strýce z mládí otec brával
přes koleno a švihal přes kalhoty a ne metličkou jako tebe,
rákoskou, hochu! Nu, ale všechno se ti vynahradí, Františku.“
Přerušil na chvíli tento tlumený hovor, neboť blížila se ke stolu
prodavačka cukroví.
„Jen si, Františku, vyber,“ vybízel hocha, „tohle čokoládové a tohle
mandlové, nu jen si vezmi, ať se máš dobře. Tak! A teď ještě kousek
toho s krémem, vyber si sám pěkný kousek a jez, hochu, vždyť jsi
dnes s vlastním strýcem na slavnosti.“
Jeho pohnutí stoupalo každou vypitou sklenicí. „Ba, hochu,“ mluvil,
když prodavačka cukroví odešla, „pamatuj si, že takového strýce máš
jen jednoho. A proto mne netrap. Nikdy, rozumíš? Pak bys mne utrápil
a já bych umřel. Ba, slavnosti takové, jako tahle, nebývaly za mých
mladých let. Věř mně, že ne. No, na mou duši, Františku, dívej se
mně do očí, tak, věř mně, že nebyly jindá, ba nebyly, ale kdepak.
Počkej, zde jde s hračkami, už jsi, hochu, veliký, já ti koupím
radši stavebnice. Nechceš stavebnice? Nu, víš, budeš si stavět, ale
to ti povídám, Františku, musíš být hodný a poslušný.“
Frantík stal se majitelem dřevěné stavebnice, a strýc mluvil dál:
„Teď se hezky napij, pivo ti neuškodí, to jsi divný patron, nu, jsi
ještě mladý. Vida! Kdo by to byl řekl, že tvůj strýc tě bude musit
živit, ale nic si z toho nedělej, dej mně pusu, hochu, však jsme
byli s nebožtíkem rodní bratři. Baže jsme byli. Copak nám to nesou?“
Tuto poslední větu pravil ke dvěma hezounkým slečnám v národním
kroji, které přišly ke stolu s nějakými lístky.
„To jsou losy tomboly, pořádané k dobročinnému účelu,“ vykládala
jedna, „jsou tři hlavní výhry, první výhra je šperk, a sice náušnice
zlaté, druhá výhra jsou hodinky pro pány, a třetí hlavní výhra
záclony do tří pokojů, ostatní jsou různé předměty. Každý los musí
vyhrát. V šest hodin jest slosování. Kupte zde pro synáčka ...“
„Jsem jeho strýcem,“ hrdě prohlásil tento, „udělal jsem mu radost a
vzal ho s sebou, nemá už otce ani matky. Copak stojí jeden? Jen
třicet krejcarů? Tak dva!“
„Tu máš, Františku,“ dával mu losy, „ať taky jednou sázíš.“
„Vidíš,“ vykládal rozradostnělému hochovi, „vidíš, jakého máš
strýce, ten se o tebe stará, a až jednou budeš pánem (budeš mít
hůlku a cylindr), tak ať nezapomeneš na svého strýčka. Snad ho
neodkopneš od dveří a od prahu, jako to udělal jeden učedník svému
mistrovi, když byl mistrem a ten chudákem. Pak tě dám ze školy na
řemeslo, to se budeš mít dobře, budeš u mne, hochu, važ si toho,
budeš moudrý a rozumný v pozdějších letech. Dej mně ještě jednu
pusu! Tak, Františku, vidím, že máš zlaté srdce. Zazpívej mně, co
jste posledně se učili ve škole zpívat.“
„Letěla holubička?“
„Ano, Letěla holubička.“
Pěkná podívaná naskytla se lidem, kteří se kolem stavěli. František
zpíval „Letěla holubička, letěla z vysoka“ svým dětským hláskem, a
vedle jeho strýc doprovázel ho basem, rozháněje se rukou, napodobuje
tak, jak v písni střelil ji do boku střelec.
Rozveselený František zpíval a napodobil posuňky svého strýce,
rozháněje se malou ručkou.
Dozpívali, a strýc pohladil Frantíka po hlavě. „Držel jsi se dobře,
hochu. Ukaž, jaké máš číslo losu. 125 a 213. Dáme si ještě jednu a
pak půjdeme se podívat na slosování. - Ba, to máš radost. - Vidíš,
koupím ti ještě cukroví, ať vypravuješ všude, žes byl se strýcem na
slavnosti a že jsi se měl dobře!“
*
Přiblížila se doba slosování. Zástupem lidu prodíral se strýc s
Frantíkem, křiče: „Toť také sirotek, ať vidí, jak sirotek tahá
čísla.“
Frantík v té chvíli nevěděl, co se s ním děje. Kolem to hlomozilo,
křičelo, pískalo, všechen slavnostní ruch soustředil se zde. Byli
zde lidé, kteří si losy nekoupili, ale ti hlomozili stejně jako
nedočkaví majitelé losů.
Mezi nejnedočkavější patřil Frantík. On doma stále od tety a od
strýce hubovaný, každý den otloukaný, kterému při každém soustu
chleba bylo dáno najevo, že vlastně jest odkázán na jejich dobrotu,
byl dnes hoštěn strýcem, a dokonce byl majitelem dvou losů. Hlava se
mu točila, srdce klepalo silně, mladá prsa dmula, žaludek mu cosi
svíralo. Okamžik k tahu! Hle, již taženy koule.
„První výhra,“ hlásil silný hlas od pódia, „patří číslu 347.“
Šťastný člověk, majitel čísla 347, hnal se ke stolu.
„Druhá výhra hlavní,“ vykřikl silně pán u pódia, „náleží číslu 125!“
Frantík nevěděl, co se s ním děje. Bledý, ukázal los svému strýci.
Ano, tam stálo číslo 125.
Vrhli se kupředu. Jejich jest hlavní druhá výhra. „Zde,“ křičeli
oba, „zde, tady, tady.“
„A třetí hlavní výhra náleží,“ hlásal pán, „číslu 213...“
František podíval se na druhý los, zbledl a vykřikl svým tenkým
hlasem: „Taky, taky, zde, zde.“ Ano, tam stálo číslo 213.
František se na nic nepamatoval. Cítil jen, že zástup ho tlačí k
pódiu, on měl dva losy v ruce, držel dobře ty papírky, tam uviděl
hodinky na stole, druhou hlavní výhru, jeho výhru!
Pak mu na pódiu u dlouhého stolu vzali papírky, vousatý pán vyzdvihl
Františka do výšky, a ukazuje ho obecenstvu, křičel: „Ten vyhrál
druhou a třetí hlavní výhru.“
A obecenstvo dole s jeho strýcem v čele dívalo se na jeho mladou
tvář, z které v tom okamžiku dívaly se oči idiota.
Zblbnul náhlým štěstím. Když ho pán postavil na zem, hleděly ty oči
stále vypouleně kolem sebe, a když se Františka ptali, jak se
jmenuje, neodpovídal.
Jen jeho vypoulené oči dívaly se bezvýznamně z jednoho pána výboru
na druhého ...
*
A naučení z toho? Strýcové, pěstouni sirotků po svých sourozencích,
nechť jim o slavnostech nekupují žádných losů . . .!
|
Druhá řada
otcovských radostí pana Motejzlíka
Stane-li se kdo šťastným otcem, jest tu celá řada drobných radostí.
Tak například otvíráte stále skříň s dětským prádýlkem a každému,
kdo vás přijde navštívit a vám gratulovat, s velkou chloubou
ukazujete košilky, plenky, čepečky, živůtky, chlubíte se, že umíte
již převinovat své děťátko a naplňuje vás jistě radostnou pýchou,
když můžete své hosty uvésti do kuchyně, kde jako natažená pavučina
křižují se z jednoho konce na druhý natažené šňůry, na nichž se suší
velkotucet plen, ušlechtilé to dílo vašeho potomka, který nejenže
nese vaše jméno, nýbrž začíná stejně působit ve veřejném životě jako
vy v nejútlejším věku.
A jaká
radost vlévá hřejivé teplo do vašeho nitra, když svého kluka můžete
vlastnoručně vážit. S jakou radostí znamenáte do zápisníku každý ten
gram, o který pomalu, ale jistě dle neúprosných zákonů přírody
vašemu potomku přibývá na váze.
A opět
nová radost, kluk chce pít. Odnesete ho k matce a vrátíte se k
hostům, vytáhnete ze skříně láhev koňaku a zatímco vedle váš potomek
pije, pije i otec a hosté na jeho zdraví. Nálada se stává bujnější,
najednou vás napadne, že jste hostům ještě neukázali, jak se umí
vaše první dítě koupat. Nalejete do dětské vany teplou vodu,
zkoumáte její teplotu na teploměru a krokem trochu potácivým jdete
statečně do ložnice pro svoje dítě. Z toho velký rámus, domácím
lidem podaří se vyrvat vám vašeho syna z rukou a ukrýt někde v
bezpečí před vaší ohromnou láskou otcovskou, která, jak se zdá,
nezná překážek. Neboť vy uražen v otcovské pýše, když vám tchyně
zavře před nosem, počnete kopat do dveří a křičet: „Dejte mi moje
dítě, páni si přejí vidět mého chlapečka!“ Je to však marné. Ze
zavřeného pokoje slyšet ostrý hlas babičky: „Nebuďte impertinentní a
jděte raději na procházku.“
Zajisté že by to mezi čtyřma očima dopadlo hůř, ale vy máte u sebe
hosty, kteří se šli podívat na vašeho potomka a proto ten mírný tón,
který se ozývá z pokoje. Vypijete tedy s přáteli ještě jednu láhev
koňaku a opustíte slavnostně s nimi šťastnou domácnost.
Všechno to tak právě prožíval pan Motejzlík. Byly to těžké boje po
celých těch prvních čtrnáct dní, v okolí se vypravovalo, že pan
Motejzlík z radosti pije se svými přáteli dokonce i sprostý rum. Pak
následovala jistá stagnace. Jednalo se o to, jak se má synáček
jmenovat. Pan Motejzlík vrátil se právě v růžové náladě od svých
přátel a bouřlivě žádal, aby jeho synáčkovi bylo dáno jméno Hektor.
V tomto jménu viděl nejen ztělesněnou alegorii síly, nýbrž i
přívětivou vzpomínku na Homérovu Iliadu z dob gymnaziálních studií.
Samo
sebou se rozumí, že po tomto prohlášení všichni se na něho vrhli.
Tchán jak obvykle rozšafným způsobem dosti obsáhle. ale výstižně
rozebral jméno Hektor, dokazuje, že takové jméno mohlo by být pro
budoucnost jeho vnuka kamenem úrazu. Začal tedy se školou: Předně
dítě, když začíná chodit do školy, jest velice citlivé a rádo
rozumuje. Jak by tedy vypadalo, kdyby se na ně volalo Hektor a
současně by přiběhl nějaký velký řeznický pes. Děti se rády baví.
Zajisté by takového potupného jména využitkovali jeho spolužáci,
čímž by dítě nesmírně trpělo, stranilo se svých druhů, stalo se
zádumčivým samotářem a nemyslilo o samotě na nic jiného, než na
nějaké neplechy. Tento rys povahy by s ním rostl, škola by ho
netěšila, kde by byl ku posměchu, jeho inteligence by zakrněla a
nedočkali by se jistě na něm žádné radosti. Stal by se z něho
nevzdělaný zlomyslník. A ukončil to zcela stručně slovy: „Zkrátka a
dobře, vy nemáte do toho co mluvit, to je naší věcí!“
Pan
Motejzlík skromně podotkl, že by snad bylo přece jen na místě, kdyby
uznali aspoň jen částečně jeho otcovské právo. Dali se všichni do
jízlivého smíchu a řekli mu, že je pěkný otec, spíš ničema než otec
a že udělá nejlepší po všem tom, co kdy provedl, když nebude mluvit
do věcí, kterým nerozumí.
To
pana Motejzlíka urazilo a on odešel z domova pln lítosti, že nemůže
pro syna ani to jméno prosadit. Vrátil se celý rozechvělý až druhého
dne odpůldne. Byl neobyčejně skromný, když vstupoval do dveří a
velmi uctivý. Asi padesátkrát opakoval: „Rukulíbám, odpusťte, ale já
byl na schůzi v Kladně.“ Pak koktal, že v Kladně je plno sazí, že
celé Kladno je poddolováno a že je to hrozné.
Bylo
mu odpověděno: „Ba, je to hrozné!“ Dále si ho ani nevšímali, zavřeli
se v pokoji a když pan Motejzlík zkroušeným hlasem ozval se u dveří:
„Mohl bych, prosím, vidět svého synáčka,“ dostal za odpověď: „Až
vystřízlivíte.“
„Rukulíbám,“ volal pan Motejzlík, „já dnes doopravdy nejsem opilý,
přál bych si snažně vidět krev mé krve, milostivá paní matinko.“
Milostivá paní matinka na to neodpověděla a počala hvízdat árii z
Hugenotů, když počínají vraždit hugenoty.
Panu
Motejzlíkovi nezbývalo nic jiného nežli sednout si k psacímu stolu,
probírat se došlými dopisy, ve kterých někteří jeho přátelé teprve
teď po čtrnácti dnech mu gratulují k jeho otcovskému štěstí. Ta věta
mu zhořkla. Vytáhl z kapsy pět krabiček cukroví, které vyhrál pro
svého syna a díval se bolestně na ty červené a bílé škatulky,
uznával, že je naprosto nepochopen a že všechno jeho podnikání,
kterým chce dokázat, že si váží narození svého prvního syna, není
chápáno jako radostný projev, nýbrž jen jako orgie, zlotřilost a
sprosťáctví.
A v té
nesmírné melancholii ozvalo se zaklepání a vstoupil tchán, který
poklepal mu na rameno a řekl: „Tak, to jsem rád, že konečně jste
jednou v pořádku doma a že pracujete. Spěchám a zde vám dávám sto
padesát korun na kočárek. Právě o tom jsme mluvili včera, když jste
odešel, že se vám musí také něco povolit. Vyberete podle svého vkusu
pěkný kočárek, no, vždyť bude zas všecko v pořádku. No a teď se
podívám na vnoučátko.“
Pan
Motejzlík pln neblahé předtuchy, dříve ještě nežli tchán došel ke
dveřím, vzal klobouk a už byl ze dveří, po schodech dolů, na ulici a
do kolemjedoucího vozu elektrické tramvaje.
Když
seděl ve voze, můžeme říci, že tam seděl s čistým, nevinným srdcem.
Jeho radost nelze popsat, konečně samostatně mohl jednat pro blaho
svého syna. Již viděl před sebou, jaký krásný kočárek mu koupí, z
krajek záclon u kočárku viděl vyhlížet baculatého cvalíka, který
hrabe růžovýma ručičkama po peřince. Zdálo se mu, že elektrika jede
pomalu. Den se mu zdál takový světlý, rozjasněný, pan Motejzlík by
nejraději zhubičkoval celý svět.
Uznal
také, než dojel na Václavské náměstí, že koupit kočárek pro své
první dítě jest velkolepým novým vstupem do nového života. A že
vybírání kočárku musí se dít systematicky, prohlédnout ceníky,
nejraději napřed obejít všechny krámy a požádat o vzorníky, pak
někde v klidu kavárny se usnést definitivně na nějakém nejlepším,
vkusném exempláři. Také tak učinil a celý rozjasněný s balíkem
ceníků vstoupil do své denní kavárny. Pak v rohu, poručiv si černou
kávu, probíral se s rozkoší různými vzory, líbily se mu všechny,
takže poznovu probíral ještě jednou tlusté svazky ceníků a shledal,
že opravdu každý kočárek bude jeho chlapečkovi slušet.
Když
vyšel na ulici, shledal ke svému úžasu, že je již osm hodin a že
jsou již krámy zavřeny. Na rohu Václavského náměstí a Vodičkovy
ulice stál chvilku bezradně a díval se na kostky chodníku. Jeho
radost jaksi náhle zmizela. Představoval si, jak to bude doma, až se
tam vrátí. Zatím tchán už ví všechno, v jeho duši počínalo býti tak
nějak divně pusto, že uznal za dobré vrátit se, až tchán už jistě
bude pryč. Říkal sice, že spěchá, ale v takovémto případě si počká
až bůhví do kolika hodin. Zmocnila se ho touha po rozptýlení
myšlenek štvaného člověka veselým rozhovorem s věrnými přáteli, s
kterými denně, když se mu podařilo zmizet z domova, sedával v
restauraci U Zvěřinů v Košířích. Tam rozptyloval své truchlivé
myšlenky při dobrém pivě, ale nebylo to ještě to pravé, něco mu
stále scházelo, nějaké takové rozčilení, při kterém by zapomněl na
svůj smutný osud.
Dnes
se zde nic nehrálo ani nerecitovalo, až konečně jeden z jeho přátel
navrhl, aby šli hrát karty do jisté noční kavárny. Tam že se hraje
„boží požehnání“. Jaká to byla kavárna a kde to bylo, se pan
Motejzlík nepamatuje, dokonce také neví, proč tam také šel, proč se
dal strhnout k takové hazardní hře; ve dvě hodiny v noci musel měnit
stokorunovou bankovku, v půl třetí zbylo mu dvacet korun. Vypravuje
se, že vykřikl: „Všechno pro synáčka!“ a těch dvacet korun že vsadil
na poslední kartu... a s velkou slávou za chvíli shrábl pět set
korun.
Bylo
to druhého dne k desáté hodině ranní, když pan Motejzlík vrátil se
domů k rodině. Ale v jakém stavu!
Před
sebou strkal jeden krásný kočárek, za sebou táhl druhý a za ním
vážně posluha nesl druhý pár krásných nových kočárků a to jeden do
pokoje, druhý na procházku, třetí do zahrady a čtvrtý do deště, tak
jak mu to v obchodě doporučili
|
Drazí v Kristu! Pamatujete se na mé poslední kázání, kteréž jsem
kázal vám, které jste i přijali, v němž i stojíte a skrze které
spaseni budete. Političtí nepřátelé mezitím rozhodili mezi vás
letáky, kde mluví se proti katolicko-národním voličům, proti vám,
drazí v Kristu, kteří znáte evangelium sv. Lukáše: Milovati budeš
stranu katolickonárodní z celého srdce svého, z celé duše své a ze
vší síly své, i ze vší mysli své, a kandidáta Myslivce jako sebe
samého. Vždyť i ten milosrdný Samaritán, naleznuv člověka lotry
zraněného, byl členem strany katolickonárodní. A přistoupě, ovázal
rány jeho, naliv oleje a vína a vloživ jej na hovado své, vedl do
hospody a péči o něj měl. A proč tak učinil? Poněvadž onen člověk
lotry zraněný byl také organisovaný ve straně katolickonárodní a pro
své smýšlení politické na cestě z Jericha do Jeruzaléma národními
socialisty oloupen.
Drazí v Kristu! Toto stojí psáno v epištole k Efezským, verš
15.-24.: Viztež, kterak byste opatrně chodili, ne jako nemoudří, ale
jako moudří; vykupujíce čas, neboť dnové zlí jsou. Protož nebývejte
neopatrni, ale rozumějící, a na svůj volební lístek napište jen
kandidáta strany katolickonárodní, což jest vůle boží! Naplněni
buďte duchem svatým a mluvte mezi svými známými jen o Myslivcovi,
zpívajíce a plesajíce o něm v bázni Kristově. Oblecte se v odění
boží, abyste mohli stati proti úkladům politických nepřátel, kteří
nazváni jsou ve verši 12. „duchovní zlostí“ v povětří.
Pročež vezměte býkovce víry, abyste mohli odolati v den zlý, a
majíce podpásaná bedra svá pravdou a nohy majíce obuté v evangelium
pokoje, vyžeňte ze svých obcí agitátory samotného Belzebuba.
Neníť vždy v moci člověka cesta jeho. I člověk v zuření upadá, a tu
svažte zuřivce, neboť co svázáno na zemi, bude svázáno i na nebi, a
odevzdejte je do rukou soudce lidského s prospěšným tvrzením, že
Bohu se rouhali a kradli.
Kdež jsou, drazí v Kristu, ti naši dobří staří katolíci, kteří
odpočívají již v chladné zemi?
Kdež jsou, tážete se, ti, kteří by nám stáli po boku v tomto krutém
volebním boji?
Oni žijí v nás, ve svých dětech a s námi také půjdou volit, a
vyreklamoval jsem pomocí boží tyto naše mrtvé předky: „Jana Mazance,
Adama Heidlera, Václava Kapouna, Kašpara Svojkovce, Zachariáše
Chalibu, Tomáše Ropalu, Pavla Makovce, Karla Topinku, Mikuláše
Tětavku a Adolfa Nejtečka“.
A všichni ti, drazí v Kristu, půjdou s námi volit proti luteránům a
kalvínům a pikhartům, kteří na Hradě pražském z paláce z jich
Milosti hned tři pány sházeli z oken dolů na potupu proti císaři
římskému a všemu rakouskému domu.
Neboť co čekati můžete od našich politických protivníků, o nichž
psáno jest již v epištole k Filipinským, že jsou nepřátelé kříže
Kristova a jichžto konec jest zahynutí a kteří stojí o zemské věci a
ani kostelním svátostem neodpouštějí. Ruku na srdce, drazí v Kristu,
pravím vám, že nepřestávám se modliti za vás a žádati, abyste byli
naplněni známostí vůle jeho a volili Myslivce ve vší moudrosti a
rozumnosti duchovní a vší trpělivosti bránili nepřátelům našeho
kandidáta zúčastniti se voleb, neboť když nad vrahy církve ani
nejmilosrdnější Bůh se neslituje, co máme činiti my, lidé křehcí a
slabí. A proto přijďte dnes všichni odpůldne do Třebovky na
voličskou schůzi, kde bude řečnit protikandidát dra Myslivce a tam
stane se, že Bůh zvolá mými ústy k vám: „Bij!“ A vy budete biti,
abyste vytrhnuti byli z moci temnosti, neboť zvítězí-li náš odpůrce,
tu hned po soužení těch dnů slunce se zatmí a celá země plakati bude
naci pádem Myslivce.
*
Měsíc nedá světla svého a hvězdy budou padati s nebe a moci nebeské
budou se pohybovati a tehdáž po propadnutí dr. Myslivce budou
kvíleti všechna pokolení země. A vy, kteří jste dosti pro Myslivce
nepracovali, budete souženi a trápeni.
A vy veřejně musíte Myslivce chváliti, neboť ústy se děje vyznání ku
spasení, a přijde-li někdo a řekne-li vám: Nevolte Myslivce, tu
vypuďte ho z domu svého a rcete mu: „Hovado, odejdi!“ Neboť praví
Písmo: „Všeliký, kdož věří v Myslivce, nebude zahanben, každý
zajisté, kdož ho vyzývati bude, spasen bude.“ Nedejte se, drazí v
Kristu, svésti cizím a rozličným učením. Náš kandidát zajisté vám
poví, že nejen slovem božím živ jest člověk, a tu můžete směle
slíbiti za každý hlas dvě koruny, abyste i na nebesích korunováni
byli slávou boží. A na dobročinnost nezapomínejte, neboť takovými
oběťmi zasluhován bývá náš kandidát.
Aby pak mnozí nebyli vlažní ve víře, poskytněte jim nápoje a rcete k
nim: „Vejdiž v radost pána svého!“ a dejte jim napít, aby byli
vzděláni na základně apoštolském a prorockém, kdež jest nejhlubší
uhelný kámen sám Myslivec, na němž všechno stavení vzdělané roste v
chrám svatý v Pánu. Neboť dr. Myslivec poslal anděla svého, totiž
mne, abych mu připravil cestu před tváří vaší. I modlil jsem se:
..Ty, Pane, který znáš srdce všech, ukažiš, kterého jsi vyvolil k
apoštolství.“ I padl los v sekretariátu strany katolicko-národní na
dra Myslivce, i přičten jest k jedenácti apoštolům.
Proto Bůh tak miloval svět, že Myslivce nám dal, aby kdož věří v
něj, nezahynul, ale měl život věčný.
Amen, pravím vám, že když zvolen bude dr. Myslivec, tu každý z vás
bude moci pít, co bude chtít, aby radovalo se každé stvoření lidské.
Drazí v Kristu! Proto všichni dnes odpůldne do Třebovky na voličskou
schůzi a zlé věci čiňte nepřátelům víry, aby kdož unikne z rukou
vašich, mohl chváliti jméno Páně a zvolati: A vysvobodil jsi mne ze
zahynutí a vytrhl jsi mne z času zlého, proto dobro činiti budu
jménu tvému.
A proto, drazí v Kristu! Řežte je pro slávu boží! Amen!
|
Duch Rakytnoc ze Siného
vrchu a spol.
Občané z města Krupiny obklopovali celé své okolí řetězem pověstí.
Dnes měšťan krupinský Štěpán Gonda uspořádal výlet na „Krupinské
bralce“, kteréžto skály s tajemnými nápisy nacházejí se ve středu
okolí, prostoupeného pověstmi, pod kopcem s německým jménem
„Štangarígel“.
Tento kopec poskytuje krásný pohled na východ slunce, na bzovský
zámek a na senohradské vrchy. Před tímto kopcem na straně východní
leží tři vrchy. Napravo „Havran“ a na levém břehu potoka Bebravy
Siný vrch a Siksova stráně. Každý z těch vrchů měl svého ducha. Duch
v Havranu jmenoval se Faklonoc, duch v Siném vrchu slyšel na jméno
Rakytnoc a duch v Siksově stráni na jméno Malinoc.
Když byla půlnoc, tu duchové řádili, jak potvrzuje dodnes pověst
zachovaná v rodině Štěpána Gondy. Nebožtík otec Gondův šel jednou na
vrch Siksovu stráň, kde v těch dobách byly ještě pěkné vinice,
podívat se do svých sklepů, zdali víno již se dá pít. Poctivý
krupinský měšťan okoušel do půlnoci na Siksově stráni víno a v tu
nešťastnou hodinu duchů spouštěl se právě s vrchu na silnici ke
Krupině. A hle! Co se poctivému muži z rodu Gondů nestalo! Ubožák
slyšel za sebou hvizdot, otočil se a viděl ducha Malinoce letět na
jednom kole za ním. Malinoc měl kus rozžhaveného železa v ruce, v
druhé ruce buď roh nebo troubu. Na to poslední se již dobře
nepamatoval pan Gonda. Věděl jenom, že duch ze Siksovy stráně ho
vzal s sebou, dovedl až pod bzovský zámek opačným směrem od Krupiny
a tam před mlýnem pana Barančíka zatroubil buď na roh nebo na troubu
a zmizel. Pan Gonda byl tak popleten tímto příšerným dobrodružstvím,
že počal se dobývat do Barančíkova mlýna, tvrdě sběhlé chase, že
nachází se ve svém domě na krupinském náměstí. Měl prý zlou ženu
nebožtík otec Štěpánův, která nechtěla věřit tomuto příšernému
dobrodružství. A hle! Co se stalo panu notáři z města Krupiny, který
měl své vinice na Siném vrchu, čtrnáct dní po zjevení se Malinoce ze
Siksovy stráně?
Když ze svých vinných sklepů vracel se před půlnocí, tu nad potokem
Bebravou stihlo ho cosi podobného. Byl to v tomto případě duch
Rakytnoc ze Siného vrchu, který ho zavedl až do krnišovského území a
poručil mu vyspat se na louce krnišovského faráře, který ho tam ráno
při své ranní procházce našel a vzbudil, udiveného, že se nenachází
na své posteli.
Případy se množily. Z Havrana přepadal lid Faklonoc, pod Siným
vrchem zaváděl krupinské občany Rakytnoc a ze Siksovy stráně
vycházel o půlnoci Malinoc. Tito duchové zaváděli dobré měšťany k
nemalé zlosti jejich manželek, které vážně tvrdívaly, že se jejich
mužové jen nestydatě vymlouvají.
A okolo kopce Štangarígelu zaváděli vždy duchové měšťany, zejména
okolo skaliska se záhadnými nápisy vedly vždy jejich cesty.
Toto skalisko bylo příšerné svými pověstmi, které dodnes vykládají
Krupinčané. Pod skaliskem je jeskyně, která jest zakryta křovím, a
jen do řady položené kameny ukazovaly zasvěceným cestu k ní. V
jeskyni jest prostorná místnost, kde před pandury a hajduky za těch
dobrých starých časů skrývali se „dobří chlapci“ zbojníci.
O tom vypráví pověst „Výprask čtyř“. Kdysi čtyři synové dobrých
hospodářů dali se na „samopaš“ a „zbíjali“, loupili. Jednou udělali
si v jeskyni dobrý den při ukradeném beranu a sudu vína. Pekli
berana a popíjeli tak důkladně při jídle, že jeden z nich se
nehorázně přejedl, a bylo mu tak špatně, že ostatní myslili, že
umírá, i vedli umírajícího v hodinách nočních do města Šťávnice k
lékaři. - Ve Svatém Antole nad mýtem potkali „dobří chlapci“
horníky, kteří se vraceli z práce ze šťávnických „bání“, i uskočili
za sloupy na druhé straně potoka. „To jistě nejsou dobří lidé, když
se skrývají,“ řekli si baníci, obstoupili sloupy, hochy chytli a
„panské stolici“ odevzdali. Na zámku dali „dobrým chlapcům“ po
dvaceti pěti ranách holí, a tomu nemocnému tak pomohlo těch
pětadvacet, že hned se uzdravil.
Až potud vypráví pověst „Výprask čtyř“.
Duchové vodili, jak viděti, své oběti z měšťanských krupinských
kruhů kolem nebezpečných míst a není divu, že z jeskyně pod
„Štangaríglem“ vycházeli na ně páni zbojníci, kteří je obírali do
posledního groše.
Byl to právě zase nebožtík otec Štěpána Gondy, kterého prvého stihlo
toto neštěstí. Vrátil se ze svých sklepů bez peněz.
Napřed ho duch Malinoc zavedl před jeskyni, tam ho zbojníci obrali a
pak padl do rukou ducha Rakytnoce a nečistou silou byl zaveden pod
bzovský zámek, kde se v poetickém zákoutí rozvalin nepohodlně vyspal
na rozbitých cihlách, pálených za časů Matyáše Korvína.
Když odpůldne dorazil do Krupiny a doma ulehl, našla žena v jeho
kapse francouzské karty, ale ani penízku. A vidíte, byla tak zlá, že
nevěřila ani v existenci „dobrých chlapců“, kteří jejího manžela
obrali, dle jeho dlouhého vykládání. Pravila mu, že se scházejí dle
všeho ve vinicích, na Siksově stráni a provozují karban a že „dobří
chlapci“ nejsou v jeskyni pod Štangarígelem, ale v samotném městě
Krupině a mezi ně že patří i pan notář, i pan městský hejtman.
Z té doby pochází též pověst o Lambertovi, pánovi na hradě bzovském,
s jehož duchem mluvil pan městský hejtman. Dva dny, pravda, trvalo,
nežli se z procházky vrátil domů, ale ne nadarmo po dvě noci ho
zaváděl duch Rakytnoc ze Siného vrchu a poroučel mu, aby se vyspal
ve zříceninách bzovského hradu, na těch historických cihlách z dob
Matyáše Korvína.
Přinesl zprávu o zjevení se před sto lety zemřelého pána hradu
Lamberta, jehož nedokonalého pohostinství nyní požíval. V noci
probudil se ze spánku duch Lambertův, který se ho ptal, zdali ví,
proč není dnes jezovitů v Krupině. Zděšený nocležník odvětil
uděšeně, že neví. I řekl mu nebožtík Lambert, že tam dole, kde leží
rybník a kde spojuje se Malá Bebrava s Velkou, před sto lety stál
klášter. Zde jsou slova, která vykládal duch Lambertův panu
městskému hejtmanovi, který je zas věrně reprodukoval své manželce,
která nad tím kroutila hlavou.
„Klášterníci zajali mně mou dceru, krásnou Marjenku, a zavřeli ji do
sklepení, chtějíce ode mne vynutiti bohaté výkupné buď v penězích,
nebo polnostech. Marně hledal jsem svou dceru, až nějaký žebrák
uchýlil se před bouřkou ke sklepení a slyšel ji naříkat a poznal ji
po hlase. ,Kde jsi, vraj, Marjenko?’ ,To jste vy, Tomáško?’ ozvala
se má dcera, poznavši žebráka po hlase, i nakázala mu, aby šel ke
mně a vyložil, kde je, že myslí, že ji přijdu vysvobodit. Žebráka
zprvu nechtěli pustit ke mně, ale nakonec přece pustili. Tu sebral
jsem ozbrojence, dceru Marjenku osvobodil, klášter rozbořil a mnichy
rozehnal. Od té doby není jezovitů v Krupině.“
Po tomto vypravování upadl v úplnou nemilost u své ženy a paní
městská hejtmanka jinak na něho nevolala, než: „To jste vy,
Tomáško?“ Ano! V těch dobách byli ještě na Slovensku městští
hejtmanové Slováci a pan městský hejtman uchoval pro budoucí
pokolení svou pověst o vyhnání jezovitů z Krupiny a o panu
Lambertovi. Na této pověsti nejhezčí je to, že jezovitů nikdy v
Krupině nebylo.
Sem tedy, pod Krupinské bralce, skaliska se záhadnými značkami,
vyrytými do nich s těmi nápisy, které z dálky upomínají na runy, sem
pod vrch Štangarígel, do středu pověstí, uspořádal velký výlet
krupinský měšťan Štěpán Gonda, jehož otce za mladých let zaváděli
duchové Rakytnoc, Malinoc i Faklonoc. Očarované okolí!
„Výlet bude velmi hezký,“ pravil učitel na evangelické škole pan
Schádza, který zabýval se geologií a archeologií, „neboť budeme míti
tu čest v Krupinských bralcích obdivovat pyroxenandesit, což jest
druh trachytu.“
Společnost vyšla z domu pana Gondy.
*
Pan Schádza miloval vroucně geologii a archeologii. Miloval ty dvě
vědy vášnivě, což nemohl nijak pochopit pan Štěpán Gonda, který
říkal, že kamení je kamení a to kamení že zůstane kamením, jestli se
jmenuje křemen, nebo vápenec. Choval-li se snesitelně vůči
geologickému nadšení pana Schádzy, počínal si bojovně vůči
archeologickým záchvatům mladého muže. Dle pana Štěpána nemělo
žádného významu nosit si domů kusy starých hrnců, někde vyhrabaných,
anebo dokonce přivléci domů lebky a zkoumat, zdali jsou to
dlouholebci či krátkolebci. Pak mu podejte ruku! Před chvílí držel v
ní Schádza lebku dlouholebce. Podejte mu ruku! Vytáhne ji z kapsy,
kde před chvílí měl nějaký hnát.
„Prosím,“ říkával pan Gonda, „vezměte si laskavě jeho jméno Schádza.
Tedy: s, ch, á, d, z, a. S má rozum, ch nemá rozum, á má rozum, d
nemá rozum, z má rozum, a nemá rozum. Tak vidíte, že ho nemá.“
Kdykoliv pan Schádza odejel někam, do kraje, neposílával jiné
pohlednice než se zprávami, jak se mu daří, a to: „Mám se dobře, ve
zdejší krajině zajímavé útvary,“ nebo: „Krajina příjemná, člověk
každou chvíli zakopne o nějakou popelnici.
Tyto pohlednice uváděly v zoufalství pana Štěpána. Kdyby alespoň
napsal, jestli nemá hlad, ale ten mladík by raději umřel někde
hladem, nežli by opomenul prozkoumati nějaké staré pohřebiště. Darmo
mluvit. Ještě někde srazí vaz, až poleze na nějakou skálu zkoumat
vrstvy kůry zemské.
„Vy jste, Ivane, hodný hoch,“ říkal k panu Schádzovi, „a já vám
radím upřímně, nechte vrstvy kůry zemské býti vrstvami, nechte
pohřebiště, nebo žároviště, jak vy říkáte, být žárovišti, a raději
botanisujte jako já. Máme zde v okolí tolik druhů vzácných planých
růží, jako nikde v Evropě. Víte dobře, že já sám jich našel dvě stě.
Je to ušlechtilejší, a abych tak řekl vznešenější, nežli hledati
nějaké zbytky po mrtvolách anebo lézt na skály a křičet: ,Hle, tuť
slída!’ ,Hle, tuť trachyt!’ ,Hle, tuť křemen!’ „
„Nevím,“ bránil se pan Ivan Schádza, „co jest na tom vznešeného,
když někdo křičí: ,Hle, tu zase nová psí růže. Rosa canina nitida!
„Ach, vy nemilujete botaniku,“ nadával mu pan Gonda, vskutku
nadával, poněvadž to znamenalo: „Vy jste ohavný barbar!“
To ovšem nijak nezměnilo pana Schádzu. Miloval dál vroucně vrstvy
kůry zemské, stará pohanská žároviště a hradiska se zbytky popelnic,
jichž v tomto záhadném kraji bylo tolik, že někteří pánové à la pan
Gonda vážně se domnívali, že praobyvatelé těchto krajin nic jiného
neměli na práci, než po obědě tlouci hrnce.
„Špatně jim ty jejich praženy asi vařily,“ říkával cynicky písař u
advokáta Lehotského pan Chotárný, což uvádělo pana Schádzu do
nezměrného zoufalství. Dal se dokonce jednou strhnout k vyjádření,
že by všichni Krupinčani měli políbit ruce těm, co ty hrnce rozbili,
poněvadž právě ty hrnce činí nám pravěk přístupnějším a dokazují
neomylně, že Slované vnikli do severních Uher dávno před IV.
stoletím po Kristu.
Byl to sice přece jen trochu anachronismus s tím líbáním ruky, ale
přece to trochu posměváčky zarazilo, a pan Schádza dál bádal a
pátral neúnavně v okolí.
„Má ve svém srdci jen kamení a střepy ze starých popelnic,“ myslili
si o něm všechny slečny z Krupiny, a vidíte, pan Schádza byl tak
nedůsledný, že ve svém srdci nechal si místo pro Marjenku Gondovou.
Marjenka Gondová byla jistě hezčí, než ta Marjenka pana Lamberta,
kterou klášterníci na Petru zavřeli do „pivnice“,’ a lidé říkali, že
kvůli ní by se dalo několik klášterů rozbořit.
A tu hezkou Marjenku miloval pan Schádza a ta hezká Marjenka
milovala pana Schádzu a oba si dosud neřekli ani slova, že se
milují...
Kdykoliv spolu mluvili, a bývalo to tak často, že jiní by si již
dávno řekli, jak se mají rádi, tu hovořívali vážně o vrstvách kůry
zemské, o starých žárovištích a o všem tom, co bylo koníčkem pana
Schádzy. Přitom dívali se jeden druhému do očí a myslili si: „Kdypak
on řekne, že mne miluje.“ „Kdypak ona řekne, mám vás ráda.“
A často, když se rozcházeli, tu pan Schádza rýpl se tak silně do
žeber, až bolestí vykřikl: „Uf!“ Proč, k čertu, dnes již neřekl, že
ji miluje, proč jí hovořil o nálezech v pravěkých hrobech v hutské
stolici, v Domaniku, Medovarci, Lisově a sv. Antolu.
A slečna Marjenka doma plakala na zahradě, když si vzpomněla, že
mohla to udělat jako Olga Prividzkých a říci panu Ivanovi: „Hned
bych se do vás zamilovala, kdyby vás to nermoutilo.“ Ale když on je
takový vážný, ona si ho tolik váží, a je to také hezké, když jí
vykládá o nálezech v Domaniku, Medovarci, Lisově a sv. Antolu:
„Na mou duši,“ řekl si pan Ivan Schádza, když se společností
docházeli ke mlýnu, „jednou tomu musím udělat konec, a dneska jí na
výletě rozhodně řeknu, že ji miluji, třebas že pan Gonda má rád
botaniku a já geologii a archeologii.“
III
Pan Gonda rád pořádal výlety, které nebyly daleké a při kterých
mohlo se užít dobrého vína. Program jejich byl stále tentýž jako
všech výletů měšťanů krupinských. Vzali si s sebou dva cikány, kteří
nesli zásoby vína, vajec, slaninu a chléb.
Pak se společnost někde po „zbojnicku“ utábořila, rozdělal se oheň a
opíkala se slanina na prutech, jedlo se, pilo a zpívalo. Když byla
tma, šlo se pak domů, při čemž si účastníci navzájem vykládali, jak
se hezky dnešní výlet vydařil.
Dnešního výletu zúčastnili se, jako obyčejně, stálí účastníci.
Scházel jen písař u advokáta Lehotského, pan Chotárný, který šel se
podívat na svou viničku na Siném vrchu a prozkoumat, zdali se již
může pochlubit svým morušovým vínem ze tří moruší nad samým srázem
Siného vrchu.
Společnost byla veselá, až na Marjenku a pana Schádzu, kdežto mladí
lidé pomalu vlekli se za výletníky a jeden na druhého dívali se
smutně.
„Povídejte něco, pane Ivane!“
„Ovšem, slečno Marjenko. Tak leží v těhovské stolici obec Rybník,
mající jméno od rybníka náležejícího ku beňadickému klášteru. Víte,
slečno Marjenko, od sv. Beňadika nepadne to daleko, ale na druhou
stranu Hronu, kde asi železniční most stojí, jest dále to místo, kde
byl ten rybník, jmenuje se ‚Karachtovo’, a doposud nikdo
nevyzkoumal, proč mu říkají ‚Karachtovo’.“
Mluvil páté přes deváté. „Při vsi Žibřitově byl také rybník,“
povzdechla slečna Marjenka.
„Ano, rybníky chránily v čas neúrody od hladu, jak stojí psáno v
několika zápisech městských od Žárnovic až na Svatý Kříž i jinde,“
pravil pan Ivan; „je to smutné, když lidé musí být jen na ryby
odkázáni.“
Došli pod vrch Štangarígel, kde se utábořila společnost. Nahoře nad
nimi vypínaly se „Krupinské bralce“, dvacet trachytových hranolů v
souměrném pořádku, podobny královskému diadému, jdoucí hřebenem
kopce, mezi zelenými drinky od severu k jihu.
Jako vyzdvižené prsty obrovské ruky vypadalo to z dálky.
Ivan s Marjenkou nezúčastnili se všeobecného veselí, ani nepekli
kolem ohně slaninu. Šli nahoru do kopce ke „Krupinským bralcům“.
„Samý pyroxenandesit,“ pravil mladý muž, když stáli před hranoly,
„odrůda trachytu, jádra zrnitého, jednotného, trachyt zdravý.“
„Jak to, zdravý?“
„Což jsem řekl zdravý?“ tázal se nadobro popleten Ivan. „Tak jste
dnes nějak divný,“ pravila Marjenka. Šli pod Siným vrchem.
„Že jsem divný? Ach, slečno Marjenko, já ...“
„Co vy?“
„A! Já se jen ptám, která podzemní nebo nadzemní síla utvořila tyto
sloupy, podobné stalagmitům. A za druhé: hleďte na ty vyryté značky,
tečky, půlměsíce a čáry do těchto trachytových sloupů. Kdo rozluští
to písmo?“
Stával se po této předmluvě k vyznání lásky klidnější a pokračoval:
„Hleďte, slečno Marjenko, snad kdysi před tisíci lety milovali se
dva předhistoričtí lidé. On a ona. On jí se to neosmělil říci, tak
to sem vyryl na památku budoucím. A vidíte, slečno Marjenko, pokud
se mne týče, já bych to četl takto: ,Ivan Schádza miluje slečnu
Marjenku!“1
Dle tohoto vyjádření považoval se pan Ivan za předhistorického
člověka a nyní jest otázka, zdali se prehistoričtí lidé tak vášnivě
líbali a objímali, jako pan Ivan se slečnou Marjenkou po rozluštění
tohoto tajuplného písma na „Krupinských bralcích“.
Pak si popovídali, šli druhou stranou dolů se Štangarígelu - a
zapomněli, že - že patří ku společnosti, která dnes vypravila se na
výlet pod tajuplné „Krupinské bralce“.
Zamilovaní nešťastníci vzdalovali se od Krupiny, vedouce se za ruce
a vykládajíce si, jak je to hezké, když se dva mají rádi, tak velmi
rádi jako oni.
A v lesích byla již tma, když si vzpomněli, že mají domov v Krupině.
To došli právě k jakémusi sloupu. Pan Ivan vytáhl z kapsy sirky a
rozsvítil. Hle, co tam stálo? „Sv. Korponába 6 kmt., Szent. Antolba
1 kmt. Do Krupiny 6, do Sv. Antolu 1 kilometr.“ Jakáž pomoc! Jan
Gonda je liberální člověk, a když mu řekne, že ji má rád, jeho
Marjenku, odpustí tak pozdní příchod.
Zapálil si doutník. Jeho oharek blýskal v temnu lesním jako
rozžhavené železo.
„Tys mne ale zaved,“ pravila Marjenka, tulíc se k Ivanovi.
IV
Pan Chotárný zkoušel pozdě do večera své morušové víno ve své
„pivnici“ na Siném vrchu a pln tajemné nálady a víry v duchy,
spouštěl se jaksi podezřele ze Siného vrchu na cestu ke Krupině.
A pak uviděl cosi, nad čímž se tak polekal, až upadl. Tam dole pod
ním duch Rakytnoc, mávaje rozžhaveným železem, unášel slečnu
Marjenku Gondovou, kterou poznal dle hlasu: „Tys mne ale zaved!“
„Jeho Marjenku, kterou on tolik miluje, zavádí duch Rakytnoc ze
Siného vrchu. Jaký bude život pana Chotárného bez Marjenky?“
A pan Chotárný pomalu vydrápal se opět nahoru na Siný vrch do své
pivnice, kde okoušel poznovu své morušové víno. Dalo se pít. Když se
vzpamatoval, ježily se mu vlasy hrůzou. Vzpomněl si na vypravování o
těch duchách v tomto tajemném kraji a dal se do hořkého pláče.
*
Ráno našli pana Chotárného před jedním domem ve sv. Antolu, divícího
se nesmírně, jak se sem dostal, když přece bydlí v Krupině.
„Patrně duch Rakytnoc má v tom prsty,“ vzdychl si, upamatovávaje se
pomalu na večer, „ale který duch zavedl slečnu Marjenku Gondovou,
Rakytnoc, či Malinoc, či Faklonoc?“
To se ale dozvěděl až v Krupině, kde si o panu Ivanovi slečně
Marjence vykládalo celé město ...
Po celém světě toulají se Rakytnocové.
|
Duchovní cvičení s
překážkami
V
tercii dostali jsme nového katechetu Antonína Heřmana. Předcházející
katecheta Müller příliš se o naše duše nestaral a patrně nabyl
přesvědčení, že je vše marno.
Páter
Heřman chtěl však ďáblu vyrvat naše zpustlé duše a počal zkoušet
liturgii a katechismus s větší přísností. Když viděl, že kromě dvou
neb tří všichni klopýtáme o uznané pravdy náboženské, zavedl se
svolením ředitele ve středu a v sobotu opakovací hodiny, v nichž
zjemňoval duši tercie obratnými frázemi. Jmenoval nás přitom lotry a
padouchy uprostřed nejkrásnějších vět, které začínaly poeticky a v
nichž přirovnáváním snažil se vzbudit v nás ušlechtilejší city.
Přišel
do třídy a spustil: „Velebný a překrásný je pohled na večerní
jiskrné nebe, vy lotři. Zářné slunce, ukládajíc jasnou tvář svou,
znavenou celodenní poutí, poslalo, Mahulo, poslední světelný pozdrav
v nachových červáncích, které, Fišere, zprvu rudnou, později blednou
a konečně se ztrácejí z obzoru - jste to ale padouchové! Obzor se
úží, Mayere, šedavé průhledné mlhy obetkávají hebkým závojem zemi...
venku nic nevykoukáš, Bošíku. A hle, tu na tmícím se blankytném nebi
vyskočí první hvězda, ta se chvěje. Zimo, jiskrné očko její se
třese... už toho mám dost! Postav se, Zimo a pomodli se třikrát
otčenáš! Vtom se ukáže druhá hvězda, třetí a za chvíli se leskne
celé nebe. Jak milý to obraz! Tiché večerní nebe, Vaňku, s
nesčetnými míhajícími se hvězdami a dole klidná země, odpočívající
po denní lopotě. Ale daleko lepší pohled skýtá duchovní nebe,
Bernášku. Tam skví se slunce spravedlnosti, tam lesknou se nesčetné
hvězdy září nadzemskou, jsou to svatí a světice boží. Tyto lesknou
se bělostí neviny, radostí mučednictví, moudrostí pokání, což platí
i pro tebe, Čeňku. Vězte, že dvěma křídly člověk nad věci pozemské
se povznáší, upřímností a čistotou.“
Vtom
školní místností ozval se trapný zvuk. Ať věda lékařská definuje
tyto zvuky jakkoli, nesl se tento zvuk posvěcenou místností příliš
vyzývavě. Zvuk ten vpadl do duchovního cvičení, do krásné exhorty
páterovy jako dragouni do klidné vesnice.
Dali
jsme se všichni do smíchu, když ten zvuk umřel pod lavicí. Z
nadzemských výšin nevinnosti duchovního života, z říše nadzemských
divů a svatých tajemství vytrhl nás všechny tento zvuk svou upřímnou
neomaleností.
Páter
Heřman stál chvíli zaraženě a pak sprásknuv ruce, vyrazil: „Kdo se
tak mrzky nezachoval?“
Bylo
ticho. Páter Heřman vytáhl třídní knihu a napsal velkými písmeny
dovnitř: „Při náboženském cvičení se třída nezachovala“, a pak
spustil: „Ničemové, kdyby z vás někdo uvnitř dobrý byl a čistý, pak
by bez překážky vše nahlížel a všemu dobře porozuměl. Čisté srdce
proniká i nebe a peklo, ale srdce tohoto hovada kalhoty. Jaký jest
kdo uvnitř, takový jest i zevnitř. Stává-li jaké radosti na světě
tomto, jistě ji má člověk čistého srdce.“
Ale tu
opět mezi námi promluvilo srdce nějakého nešlechetníka a opakoval se
onen trapný zvuk, tentokráte však byl protáhlejší, tázavý a
radostný, jako když čistá duše opustí tělesnou schránku.
„Prasata,“ rozkřikl se páter Heřman, vytahuje podruhé třídní knihu,
„jste tam všichni podruhé!“
Pak
bylo zajímavé dívat se na jeho počínání. Sepjal ruce, poklekl na
katedře a dívaje se ke stropu, volal roztouženě: „Pohleďte,
ničemové, okem ducha svého v ony propasti, kde hoří oheň věčný a
trápí navěky duše zavržených. (Kdo jsou ti zavržení? To jste vy,
terciáni!) Ó bídní, pošetilí hříšníci, co odpovíte Bohu, znajícímu
všecky vaše nepravosti, když již teď hrozíte se tváře člověka
rozhněvaného, totiž mojí. Proč nepamatujete na den soudný, kdež
žádný nebude moci od druhého býti vymlouván, aneb obhájen, nýbrž kde
jeden každý sám s sebou dosti velkou tíži míti bude.“
Říká
se: Všeho dobrého do třetice.
Ale
tentokráte to ve svém nadšení provedl sám páter Heřman. Mužně, jako
slova patriarchy, zaznělo to k nám od katedry a páter Heřman,
červený v obličeji, šel, vytáhl třídní knihu a řekl: „Pro tentokrát
vám to odpouštím,“ a vymazal gumou obě poznámky.
Od té
doby měli jsme ho rádi a celá tercie počala prospívat v uznaných
pravdách křesťanských.
|
Důlní katastrofa
Samo sebou se rozumí, že paní Stallová přijala na se protektorát nad
slavností ve prospěch rodin po hornících, kteří zahynuli v dole
jejího muže. Choť majitele dolů Mühle bude mít báječnou zlost, že se
voda neprovalila do některého z jeho dolů, pak by protektorát
slavnosti připadl jí. Ale aby neřekla, dá ji paní Stallová zvolit do
výboru slavnosti, nebo jí dá prodávat květiny, ale ne, to přenechá
své dceři a obleče ji tak nádherně, aby jí to ostatní dámy záviděly.
Celkem ji mrzelo, že zahynuli jen čtyři horníci, jaká by to byla
slavnost a sláva, kdyby katastrofa byla větší. Ale co všechno
platno, zaplať pánbůh i za ty čtyry opuštěné rodiny.
Předně hlavní věcí je nádherná róba. Musí se representovat jako
protektorka. Dá si šaty ušít ve Vídni. Potom musí si objednat
migrénové kolíčky, neboť bude to schůzí. Dobře, že na všechno myslí.
Schůze budou se konat v jejich domě. Může pro zúčastněné dámy
uspořádat domácí ples. A ještě jedna výtečná myšlénka: Po slavnosti
uspořádá menší banket pro pány a dámy výboru. Pozve také ředitele
dolů svého muže. Ale nač menší banket? To by nějak její přítelkyně
ohrnovaly nosy. Udělá pořádný banket, aby se o něm se závistí
mluvilo. Bude to stát ovšem peníze, ale promluví s mužem, aby se
pokusil o zvýšení cen uhlí.
Paní Stallová promluvila o tom se svým mužem.
„Zajisté, drahoušku,“ řekl s úsměvem pan Stall, „kdyby tě šaty měly
stát třebas tisíc zlatých, dostaneš je. Musíme přece něco udělat pro
ty ubohé rodiny ...“
II
Tedy zahynuli čtyři horníci. Ženy a děti stály po tři dny a noci u
dolů, než vytáhli jejich nabubřené mrtvoly. Za deset minut měli
vyfárat z dolů a vrátit se domů k rodině, když provalila se voda.
Zahynuli v těch hrozných bludištích tmy a potu jako myši, když voda
zaplaví na lukách jejich podzemní skrýše.
Utopili se, zatím co jejich ženy připravovaly pro ně večeři.
A když je vynesli z dolů, tu jejich ženy a děti neplakaly. Neměly
slzí. Vyplakaly všechny slzy za ty nekonečně dlouhé tři dny naděje a
zoufalství. Ale těm, kteří se s nimi objevili na denním světle,
ukáply slzy.
Tu prodrala se k nim žena jednoho z těch, kteří se utopili:
„Františku, náš Karel říká už ,tata, mama’.“ A na rukou nesla
klučinu, který se udiveně díval na ta plátnem přikrytá těla, a
ukazuje ručkou na jedno, křičel radostně: „Tata, táta!“
Pak přišel četnický strážmistr a odvedl ji, volaje: „Vy nebýt zde,
vy jít tomů, vy mu nepomoct.“
Četníci! Je to zvláštní, že na upokojení pozůstalých při důlních
katastrofách pošlou se vždy četníci. Je-li katastrofa větší, pak se
pošle vojsko. Telegramy úřední bývají zpravidla stručné: „Zahynulo
osmdesát lidí, pošlete dvě setniny.“ Tedy na jednu mrtvolu dva
vojáky. V tomto případě dělalo pořádek nad mrtvolami čtyř čtyřicet
četníků. Strážmistr zíval nudou. Cekal srocení, výhružné výkřiky a
zklamal se. Poslední svou naději skládal do pohřbu ...
III
A což duchovní útěcha není nic? Farář umínil si, že potěší pozůstalé
rodiny. Ale který farář ve zněmčeném území zná česky. A kdyby i
znal? Co je z těch rodin dnes? Žebráci. Ostatně to byli socialisti.
Pošle tam Čecha kaplana.
Kaplan šel nerad. Považoval takovou útěchu za komedii.
Ale jakáž pomoc. Člověk se musí přetvařovat. Ale nepůjde tam. Nešlo
by mu to od srdce. Pošle tam mladšího kaplana. Ten to myslí dosud
vážně.
A tak zaklepal odpůldne, dvě hodiny po vynesení mrtvol z dolů, u
jedné z vdov mladší kaplan.
Pozdravil a posadil se. Cítil upřímnou soustrast, a proto chvíli
mlčel a pak řekl: „Pánbůh dal, Pánbůh vzal, budiž jméno Páně
pochváleno.“
Vdova seděla na posteli a plakala.
Kaplan se vzmužil: „Co je vám pláč pláten, milá paní? Dnes člověk
ještě jest a zítra ho není více. Kterak šťastný a prozřetelný jest
člověk, který v životě snaží se být takovým, jakým sobě žádá býti po
smrti.“
Kaplan se rozohnil. Pět sirotků dívalo se na něho vyjeveně. Pohladil
nejbližšího a pokračoval se zanícením: „Člověk nemá spoléhat ani na
přátele, ani na příbuzné, nýbrž nemá odkládati na budoucí časy se
svým spasením, neboť na člověka dříve lidé zapomenou, nežli si
myslí.“
„Nikdy na něho nezapomenu,“ namítla vdova.
Kaplan udělal nevrlý posuněk. Proč mu skáče do řeči? „Když člověku
sejde z očí, sejde také z mysli,“ řekl důrazně. „Srdce lidské jest
tak tupé a tvrdé, že ono pouze na přítomnost myslí a víc nehledí na
věci budoucí. Každý má se při každém skutku a myšlení tak chovat,
jako by dnes ještě měl umřít. Kdyby člověk dobré svědomí měl, smrti
by se mnoho nestrachoval. Lépe by bylo hříchů se varovat nežli se
příliš bát smrti. A jestli dnes připraven nejsi, jak budeš zítra?
Zítřejší den je velmi nejistý a nevíš, dočkáš-li se dne zítřejšího.“
Kaplan se ještě víc rozohnil, vstal z lavice a počal hřímat: „Co je
platno dlouho býti živu, když se tak málo polepšujeme? Ach! Dlouhý
život nepolepšuje vždy člověka, ale častokráte jeho viny množí.“
Uhodil pěstí do stolu jako do kazatelny: „Kéž bychom alespoň jediný
den dobře byli živi na tomto světě. Ale ne, my ne, my -“
Rozkřikl se, až venku počali se stavět lidi:
„My se nepolepšujeme. Je-li strašné umřít, ještě strašnější je být
déle živ ve hříších. Blahoslavený, kdo hodinu smrti své stále před
sebou má a každodenně k smrti se chystá. Budiž vždy připraven, aby
smrt tebe nezastihla nepřipraveného. Až poslední ona hodinka
nastane, daleko jinak počneš smýšleti o celém svém životě minulém a
velice budeš pykati, žes v dobrém byl tak nedbalý. A proto běda těm,
kteří na smrt nemyslí ...“
Kaplan vzal klobouk a vyšel dopáleně ze dveří.
Před domkem stál zástup lidu. „Ubohá vdova, velebný pane,“ řekl
jeden z nich, „neví, co bude zítra jíst s dětmi.“
„Postarám se, aby mrtvola byla vykropena zadarmo,“ řekl soustrastně
kaplan a odcházel odtud s vědomím, že vykonal záslužný skutek,
navštíviv vdovu. Ostatní tři nešel již potěšit. Při prvním udělení
útěchy vyschlo mu v krku ...
IV
Pohřeb konal se klidně. Strážmistr se zklamal. Za čtrnáct dní konala
se slavnost ve prospěch vdov po hornících pod protektorátem paní
Stallové. Její róba stála dvanáct set korun. Při slavnosti hrála
vojenská hudba, to stálo tři sta. Pak byl banket, ten stál pět set
zlatých. Tři sta a pět set je osm set, mimořádné výlohy, jako
ohňostroj a podobně, osmdesát, to je osm set osmdesát zlatých,
příjem byl devět set dva zlaté, zbylo tedy čistého výnosu dvaadvacet
zlatých, kterýžto obnos byl také spravedlivě rozdělen panem okresním
hejtmanem čtyřem vdovám. Dostala každá pět korun padesát halířů za
zabitého muže. Bylo to hnedle jako z ručky do ručky. Tady je prosím
mrtvola a tady je 5 K 50 halířů ...
|
1. Jak jsem umřela
Když mi moje tělo zastřelili v Budějovicích pro velezradu, kterou
jsme spolu spáchali v deliriu tremens, letěla jsem já, bílá dušička
dobrého Jaroslava Haška, do nebíčka. Snad se pamatujete na toho
roztomilého mladého člověka. Měl rád císaře pána, psal takové
hlouposti a byl v obličeji růžový. Myl se v kolínské vodičce a
miloval pižmo. Ale to sem nepatří. Jednou řek něco, s čím nikdo
nesouhlasil. Obvinili ho z velezrady a zastřelili toho loajálního
muže. Bylo by se mohlo o něm mluvit jako o oběti, ale mluvilo se jen
o ochlastovi. Začíná to také s o. Proto jsem byla docela spokojena,
radostně jsem se nadnášela a zpívala si „lalala, lalala“. Když už
jsem . byla hodně vysoko, udělala jsem na zemi neslušný posuněk. Nic
jsem tím nemyslila, jenom tak z bujnosti. Moje radost byla vznešená,
ale krátká. Před branou nebeskou byla veliká fronta. Hleděla jsem se
připašovat někam dopředu, abych dřív okusila radostí rajských, když
mne chytila za košilku vojenská policie. Bylo to něco mezi
archandělem a c. k. policajtem.
„Voni,“ řekl mi nebeský zjev, „voni infanterist, jsou na
verlustlistě? Vokážou mi svoje papíry.“
Neměla jsem papíry a zavrtěla jsem se nesměle. „Poslušně hlásím,“
řekla jsem, srážejíc paty dle předpisu, „zastřelili mne před chvílí
v Budějovicích. Nevěděla jsem, že si to mám dát potvrdit.“ Nebešťan
podíval se na mne zachmuřeně. „Komu to povídají? Já nejsem dnešní.
Stál jsem tu, když andělé pyšní porušili disciplínu. O potopě světa
měl jsem službu v přijímací kanceláři. Pouštěl jsem branou
povražděná neviňátka. Starověk i středověk prošel branou kolem mne.
Viděl jsem Pannu orleánskou. Vo tý bych jim moh povídat historie.
Otevíral jsem Napoleonovi. Myslejí, že jsem se narodil dneska? Na to
jim povídám, že jsem se vůbec nenarodil. A co jich se dotejká, tak
voni nejspíš ještě vůbec neumřeli.
To si to špatně vymysleli s těma Budějovicema. Myslejí, že neznám
zeměpis? Dyť voni jsou z toho holubičího národa, co se pořád někde
pere. To je mi taky pěknej národ. Aby tu kvůli němu našinec dělal
přesčas. - A to jim řekne každej usmrkanej andělíček, že u Budějovic
těmadle časama není žádná fronta. Tady není žádná ulejvárna. Kehrt
euch! Zpátky k marškumpačce.“
Patřívala jsem zaživa člověku, který ctil nadevšechno vrchnost a
zákony a který leda jen ve stavu naprosté opilosti mohl se dopustiti
výroku velezrádného, pro nějž byl exemplárně potrestán. Zaživa
neměla jsem nikdy nic s policajty. Proto i po smrti obrátila jsem se
poslušně a letěla jsem zpátky do Budějovic. Na popravišti vyhledala
jsem svoje mrtvé tělo a smutně spojila se s ním v c. k.
infanteristu.
Infanterista byl řádný člověk. Držel se kuchyně a uváděl kuchaře v
úžas svým odborným věděním. Jedl za dva. Pil za tři. Spal za čtyři.
Divným řízením božím padl konečně přece na ruském frontu. Když jsem
konstatovala, že je docela mrtev, sedla jsem si smutně na jeho
tornistru. Byla jsem zase volna, takříkajíc rozvedena se svým tělem.
Neměla jsem ale na to žádný dokument. Bylo to na smutné roztřískané
pláni. V měsíčním světle blížil se člověk. Byl to kurát. Odebíral
mrtvým papíry a věci. Těšila jsem se, že teď zjistí a zapíše moji
smrt, ale když přišel skoro až ke mně, odplivl si a řekl: „Zatracenej
život,“ a plížil se pryč. Moje tělo dívalo se kalnýma očima do nebe.
Zaplakala jsem. Nikdo mi neuvěří, že jsem umřela. Netroufala jsem si
objevit se takto před branou věčnosti. Vlezla jsem tedy znovu do
svého infanteristy, abych vyčkala nový, vhodnější způsob smrti.
Naštěstí se moje tělo brzy nato opilo namol a zahynulo ve rvačce s
opilými námořníky. Bylo to patrně někde u moře, jak lze souditi z
přítomností námořníků. (Moře - mořník - námořník.)
Opustila jsem svoji mrtvolu a šla jsem hledati nějaký dokument o
tom, že jsem mrtva. Postupovala jsem tentokrát systematicky a tak
jsem našla o sobě nekrolog v jistém českém listě. Byl pod čarou a
bylo v něm o mém těle všechno to nejhorší. Podle českého přísloví „O
mrtvých nic - jen špatně“. Zaživa ryla jsem také ráda do lidí a
řekla jsem o svých bližních leccos jedovatého. Zásadně ale ryla jsem
jen do živých. Kritizovala jsem ostře a zesměšňovala jsem všecko, s
čím se odvážili na veřejnost. Soukromého špinavého prádla jsem se
nedotýkala. Nechytla jsem se toho, že pan N. N. měl milenku tam a
tam. Stačilo mi, že proslovil to a to. - V posmrtné vzpomínce,
kterou mi věnoval jistý můj přítel, spílali mi opilců a akrobatů
života. Užili i slova šašek. „Hašek - šašek“. Tak mi nadávali na
ulici dřív, než jsem začala chodit do školy, proto mne to pranic
nepřekvapilo. Dívala jsem se, jestli je někde dál: „Jaroslave, h...o
plave po Vltavě,“ protože tak na mne zamlada také pokřikovali, ale
to v nekrologu nebylo. Bylo tam jenom, že měl šašek Hašek tlusté
dětské ruce. Honem jsem se podívala, stojí-li tam také, že měl za
nehty špínu a kdy si naposled myl nohy, ale onen historický fakt
taktéž nebyl zaznamenán.
O půlnoci vklouzla jsem do komůrky spisovatele toho hanopisu. Ležel
s botami v posteli a chrápal, jako když dříví tipe. Měla jsem chuť
dát mu jednu, až by mu v zlolajných stech (méně jemná dušička užila
by zde termínu „v utrhačné hubě“) nezbyl, ani jeden zub.
Protože jsem ale byla mrtvá, s nekrologem v kapse, a moje tělo s
zpřeráženýma tučnýma rukama leželo ve Vladivostoku, tak se příteli
nic nestalo. S fejetonem za rubášem letěla jsem zase k nebíčku.
Nebyla už taková fronta. Před branou mluvilo se takřka jen rusky.
Vzpomněla jsem si na starého Váňu, jak nosil škotkou čepičku a
říkával: „Učte se ruštině“.
Dušička vedle mne se zeptala: „Otkuda ty?“ - „Iz Vladivostoka.“ -
„Ty bolševik ili dobrovolec?“ - „Ja bolševik i dobrovolec, kak těbě
nraviťsja,“ odpověděla jsem diplomaticky, neboť jsem kdysi studovala
konzulární akademii. „I što slučilos s toboju? Črezvyčajka?“
Vytáhla jsem opatrně svůj nekrolog a podala jsem jej se zdvořilým
úsměvem tazateli. „Čitajtě.“
Dušička přečetl, zavrtěl hlavou a vytáhl z kapsy balíček chleba v
promaštěném novinovém papíře. Podržel mi papír před očima a zasmál
se příšerně: „Tak to jsme teda krajané. Já jsem Koudelka z Vršovic.
Bydlil jsem naproti Baurům. Přečtou si tohle.“
Podívala jsem se nesměle na balíček. Byl to malý balíček, asi
takový, jako mi dávala maminka s sebou do školy a manželka do
redakce. Voněl tabákem a sádlem. Ten chlapík se pojistil na poslední
cestu. Moje oči utkvěly na lokálce „Pověst o domnělé smrti Jaroslava
Haška“. Tam se pravilo, že Jaroslav Hašek se možná sice opil, ale že
rozhodně to ještě nebylo naposled. Moje smrt byla dementována.
Kolena se mi lítostí rozklepala jako Raisovým hrdinům brada. A už
jsem uháněla rovnou do Vladivostoku. Ještě jsem zaslechla, jak
dušička z Vršovic povídá: „Fuj, a takovej si vedle člověka stoupne.
To musí bejt pěknej kujón, furt je v novinách.“
Celá schlíplá skrčila jsem se ke svému tělu. Vonělo už nelibě.
Podívala jsem se smutně na své vysoké čelo a pěkný nos a bylo mi moc
líto, že v nekrologu psali jen o mojí ruce.
Slzy mi vhrkly do očí a musila jsem se vysmrkat do rubáše. Bylo mi
tolik do pláče, že mi nepřejou, že mne opilého rozsekali námořníci.
Pravila jsem: „Himmlhergot, každý má po smrti pokoj, jen já ne! A
byl to takový hodný pán, ten pan Hašek. Tak jsme si spolu rozuměli a
pěkně si žili.“
Když jsem si dost postěžovala, vzala jsem své třikrát mrtvé tělo na
záda a vykročila jsem s ním do světa. Na prvním rohu padl mi do oka
zatykač. Když jsem ho přečetla, pochopila jsem, že jde o mne a o to,
co nesu na zádech. Složila jsem tedy své ostatky pod zatykač, sedla
si naproti pod hrušku a čekala, až mne někdo definitivně odpraví.
Brzy pak zastřelili a oběsili mne pro velezradu. Tentokrát jsem na
to ale dostala certifikát (česko-německý, ne už německo-český) a
byla jsem konečně vpuštěna do brány věčnosti.
V bráně se mne vyptávali na nacionále.
„Číms byla?“
Zarděla jsem se, sklonila jsem hlavu a řekla jsem: „V 35 letech měla
jsem za sebou 18 let pilné, plodné práce. Do roku 1914 zaplavovala
jsem svými satirami, humoreskami a povídkami všechny české časopisy.
Měla jsem velký kruh čtenářstva. Vyplňovala jsem celá čísla
humoristických časopisů tím způsobem, že jsem užívala nejrůznějších
pseudonymů. Ale moji čtenáři mne v tom většinou poznali. Myslila
jsem si tedy naivně, že jsem spisovatelem.“ „Nedělaj tedy dlouhé
výklady. Čím byli doopravdy?“ Zarazila jsem se. Nahmátla jsem v
kapse nekrolog a vyhrkla jsem zmateně: „S odpuštěním, opilcem s
baculatýma rukama.“
„A vodkud jsou?“
„Mydlovary, okres Hluboká“- - - -
„Narodili se?“ - „1883“.
A pak se za mnou zavřelo moře věčnosti.
|
Duševní napětí
Vendelína Pelikána, katolického zemědělce
Na
okrese dostal se do užší volby agrárník Rozmara se sociálním
demokratem Volejníkem. Bylo jen přirozeno tedy, že Pelikán
usjednotil se, že jako řádný katolický křesťan a organizovaný
křesťansko-sociální zemědělec k volbě jíti nesmí.
Věděl
dobře z letáků, které jeho strana rozhazovala po okrese ve prospěch
svého kandidáta dr. Nášlapka, že agrárníci jsou banda zlodějů a
rouhačů. Věděl z letáků, že agrárníci (a Rozmara prý jim byl v
čele!) vykradli poklady na Strahově a zašantročili korunovační
klenoty svatováclavské, aby měli peníze do voleb. Kromě toho je
všeobecně známo, že jen vinou agrárníků, kteří jsou až chorobně
zaujati proti cizímu dobytku, nedošlo k blahořečení za svatého onoho
vola a onoho osla, kteří dýchali na Ježíška v Betlémě ve chlévě.
Sociální demokraty nemůže katolík teprve voliti. I kdybychom
zapomenuli celou jejich protikřesťanskou minulost, nemožno
zapomenouti, že ve volebním svém provolání ujišťují, že dobudou
toho, že nebude ani králů, ani papežů… Kriste na nebi! co jen jim
ten nevinný Svatý otec udělal, že i jeho chtějí odstranit ze světa?!
A oni, ti pumaři a petrolejníci (to o nich věděl Pelikán ze schůzí,
kde mluvíval tak pan farář!), mají už zcela určitě vypracovaný plán
na jeho odstranění. Jsou už jistě připraveni na to, jak rozeženou
koncil kardinálů, který se potom sejde, aby volil novou viditelnou
hlavu církve…
Ne,
sociální demokraty Pelikán volit nebude, radš by si pravou ruku
uťal, než by psal jméno Volejníkovo na hlasovací lístek! Nejde
konečně o žití vezdejší. O život věčný běží! A Pelikán dobře si
pamatuje, jak důstojný pán oznamoval z kazatelny, že všichni ti,
kteří budou volit Volejníka, po smrti v pekle jazykem olizovat budou
rozžhavené železné pánve, zatímco ďáblové budou jim vypalovati na
záda velkými písmenami: „To máš za to, žes nevolil katolicky!“ a jen
časem zanechají této práce z trestu a to jen aby zasedli k obědu,
kde podáván jim bude guláš z vlastních jejich vnitřností.
Br,
tohle všecko nechce jednou mít Vendelín Pelikán a proto nebude volit
sociálního demokrata Volejníka.
V tu
dobu, kdy Pelikán ujasňoval svůj poměr k užším volbám, mezi
výkonnými výbory obou internacionál konaly se porady, jejichž
výsledkem byla vzájemná dohoda proti nenasytným argárníkům a
nemravnému (to se ví) kompromisu stran národních.
Hned
druhý den potom, kdy Soukup přísahal si pobratimství s Myslivcem a
Junger jako biblický marnotratný syn objímal kolena Němcova, mruče
přitom neustále, že stará láska nerezaví, tiskárna Veritas
expedovala letáky, které zapřísahaly voliče křesťansko-sociální do
jednoho odevzdati hlasy kandidátu sociálně demokratickému…
Když
leták tento obdržel Vendelín Pelikán, vyvalil oči v sloup. Nevěřil
svému zraku. Zavolal ženu a ta mu jej musela znovu přeslabikovat.
Ani tu nevěřil. Bylo by možno, aby vůdcové strany prodali život
svatého Otce? Je možno, aby dopustili, že 1128 voličů, kteří volili
v první volbě se stranou křesťansko-sociální, dostane se do pekla,
kde budou muset olizovat žhavé pánve, jíst guláš z vlastních
vnitřností a nechat si bez odmluvy líbit špásovité nápady ďáblů?!
Sebral
se a šel k panu faráři.
Leč i
tam nenaleznul uklidnění pro sebe, neboť pan farář, poukázav na
příbuznost programu obou stran, dokazoval, že nic lepšího strana
učinit nemůže, než spojit se se sociální demokracií.
Na víc
se Pelikán už neptal.
Tak
tedy obě strany jsou programem příbuzný. To tedy naše strana také
vyhází náboženství ze škol, faráře z far a svatého Otce z Vatikánu!…
Bože, bože, cos to na mne poslal?! Každý rok posílám svatému Otci
korunu petrského halíře, aby se jednou za mne přimluvil, každý den
se za něj modlím, když musí žít v tý talijánský zemi a nemůže se
hnout, - a teď mi strana snad rozkáže, abych se sociálními demokraty
šel do Říma mordovat papeže, svatej Otec mne uvidí a zapamatuje si
mne a jednou na věčnosti - místo aby se přimluvil - řekne: „Tomuhle
darebákovi nesmíš, panebože, odpustit pranic. Ten lump byl taky mezi
tou čeládkou, co mi přišla dělat kravál pod okna!“ A já budu musit
mlčet, protože to bude pravda.
Tak
filosofuje došel domů a klekl před ženou: „Ženo, prosím tě, zab mne.
Já jsem prase. My jsme prasata! Já jsem dobytek. V naší straně je
samej dobytek. Lumpové a darebáci jsme tam. My půjdeme na papeže.
Nebude králů, ani papežů, my budeme jíst guláš ze svých vlastních
vnitřností a čerti nám budou vypalovat písmena na zádech. Z kasáren
chrámy vzdělanosti a z far porodnice. Nebude válek, ani vraždění -
ženo, zab mě, prosím tě, zab mě, my jsme dobytek…“
Žena
nechápala. Nevěděla, zda se muž zbláznil či zda je napilý. Bylo to
těžko rozeznat. Velmi těžko.
Za dva
dny nato přijel do vesnice sociálně demokratický kandidát, aby
uspořádal voličskou schůzi pro křesťanské sociály, kteří mu dle
usnesení pražského výkonného výboru měli odevzdat hlasy. Pan farář
byl zvolen za předsedu schůze. Pelikánovi dostalo se cti
místopředsednické. Zapisovatelem byl nějaký soudruh.
Kandidát Volejník mluvil:
„Strana vaše a naše jsou si velmi podobny. Už svým založením: Vaše
církev založena byla Kristem, naše Marxem. Oba byli původně židi.
Věci, které nás až dosud dělily, nutno si vysvětliti. Bylo to
nedorozumění. V principu chcete vy, co chceme my. Chceme mandáty. A
to nás sbližuje. Vy nám na tomto okrese dáte hlasy. My vám dáme zase
na jiném. Ruka ruku myje! Společné práci proti agrárním chrapounům a
dohodovým nemravům, soudruzi a přátelé drazí, mé upřímné Zdař bůh!“
„Pánbůh rač nám to dáti!“ zbožně odpovídali řečníkovi posluchači.
Byli tak zvyklí ze své organizace…
Pelikán dopil pivo, nedal sbohem ani panu faráři a šel domů. Žena už
spala. Vzbudil ji tedy a měl k ní řeč. Stručně řečeno pravil, že
jsou tu hrozné historické omyly. Církev svatou nezaložil Ježíš
Kristus, nýbrž Karel Marx. A sociální demokracie, ta je dítětem
Ježíše Krista. Svatý Petr napsal Kapitál. Lassalle byl rybář, chytal
okouny a bělice a prodával dva kusy za krejcar. Svatý Jan Křtitel
žil ve Francii a připravoval cesty Páně.
Žena
pohlížela na Vendelína strnule jako před dvěma dny. Pak bez
rozmýšlení vzala koště a bila hlava nehlava: „Ano, já tě zabím. Ty
jsi prase? Ty jsi dobytek!“
Tento
rozvrat v manželství zodpoví si strana křesťansko-sociální.
Den
nato už bylo jisto, že se Pelikán zbláznil. Když jej odváželi do
Kateřinek, volal: „Křesťani, já vás napomínám, modlete se k Marxovi.
A o svatýho Otce se nebojte, my mu neuděláme nic! Ale Marx, ten
Marx, co založil naši svatou církev…“
Volejník to vyhrál!
|
Znal jsem se již týden se slečnou Proškovou. Každý den objevila se
přesně v pět hodin na promenádě v průvodu svého bratříčka,
třináctiletého Rudolfa, čiperného terciána. Když bylo pět minut po
páté, setkali jsme se prostřed promenády, pozdravili jsme se a
chodili společně až do šesti hodin. V šest hodin opustili jsme
promenádu a šel jsem s nimi přes most na Smíchov, kde bydleli, a tu
u domu se s nimi rozloučil, optav se každý den stejně: „Kdy budu mít
tu čest vás vidět, slečno?“ A každý den obdržel jsem tutéž odpověď:
„Zítra v pět hodin na promenádě.“
A příští den opakovalo se totéž, co předcházející. Procházeli jsme
se, hovořili, zastavovali se před krámy a v našem poměru nezměnilo
se nic, kromě toho, že hovořili jsme důvěrněji a víc než dříve. -
Tak jsem se dozvěděl, že slečna Proškova jest druhý rok v Praze,
rodiče její na venkově a ona že má krom Rudolfa ještě staršího
bratra, úředníka, kterému vede domácnost, a že se nudí ...
Rudolfka vyslýchá, chodí se na něho ptát do gymnasia, třídní
profesor jest prý hezký brunet a ona se tolik stydí, když přijde do
sborovny.
Vyprávěla o rodné vsi, o rvačkách posvícenských a o všech těch
pěkných věcech, kterým dohromady lidé z města říkají život
venkovský.
Pravila, že její chybou jest, že každému věří, což jsem rychle
zamluvil. Chtěla několikrát cosi říci, a pak se vždy dala do smíchu
a mávla rukou: „Nechrne toho.“
Vykládala, že u nich také říkají „voko, vorel“, mluvila živě, s
patřičnými gesty a napomínala na zpáteční cestě Rudolfka, který
skotačil. Na napomínání odpovídal Rudolfek vždy trpce: „Jó, mně
měkne mozek, hloupá.“
Stěžovala si na bratříčka, jakou má s ním starost a jak se s ním
nazlobí, k čemuž on poznamenal, že jí jednou pukne žluč. Chválila
staršího bratra, úředníka, který když přijde z úřadu, stále spí.
Rudolfek málokdy míchal se do hovoru, ale když něco pronesl, stálo
to za to. Obyčejně říkal sestře: „Ty jsi ale hloupá.“
Mé napomínání nebylo nic platné, říkal: „Vy ji ještě dobře neznáte.“
Jinak byl to roztomilý hošík, který prvé dni chodil vážně vedle nás
jako gardedáma, ale později před námi, za námi, někdy se nám dokonce
ztratil.
Oblíbeným jeho koníčkem bylo, že dělal na promenádě „automobil“.
Tak jsme byli všichni stále k sobě důvěrnějšími a Rudolfek odvážil
se jednou k poznámce, že prý mám na nose hejla.
Vyprávěl nám také různé věci, jako přišel jednou s otázkou, zdali
víme, jaký rozdíl je mezi bramborem a veverkou.
„Já vám to povím,“ řekl hlasitě, až se všichni lidé ohlíželi.
„Vezmete brambor a veverku a dáte je do klece. Pak tu klec vezmete a
odnesete do lesa. V lese klec otevřete, a co vyběhne ven, je
brambor, a co zůstane v kleci, je veverka. Rozumíte tomu?“
Bavíval nás často různými povídačkami, které slyšel ve škole, o
jejichž vtipnosti nebylo žádné pochyby. Jedna z nich utkvěla mi v
mysli. „Tak vám jeden pán vypravoval tohle: ‚Štěnice, ještě nic’ “
To se zalíbilo jednomu pánovi, a ten chtěl to opakovat doma a nemohl
si na to vzpomenouti, tak řekl: „Šváb, moc.“
Tak jsme se pěkně bavívali. Jednoho dne, když jako obyčejně
procházeli jsme se po promenádě, Rudolfek se nám ztratil. Čekali
jsme každou chvíli, že objeví se za námi, dělaje „automobil“, a
nepřekonatelným funěním že nám oznámí svoji přítomnost.
Objevil se však před námi s větším hochem, kterého představil: „Pan
Kalous, co bydlí teď na Vinohradech,“ a odešel s ním.
„ ,Panu’ Kalousovi jest patnáct let,“ pravila slečna s úsměvem,
„jest od nás z Kaliště, syn řídícího učitele. To jsou dva staří
kamarádi.“
Osaměli jsme. Rudolfka nebylo zde, aby nás bavil, i musil jsem
mluvit já.
Seznal jsem, že i bez Rudolfka to jde dobře. Slečna mne vyzvala,
abych vyprávěl něco o svých starých známostech. „Dobrá,“ řekl jsem,
„budu vám vypravovati o Růži z Hradčan.
Jest tomu několik let, co objevili jsme se se svým přítelem Karlem
na mikulášském trhu v Praze, který bývá na Staroměstském náměstí.
Tam bývá velmi veselo, slečno! Jakmile nastane soumrak, objeví se
tam mladí lidé, kteří do sebe vráží a povykují.
Děvčátka od třinácti let do dvaceti koketují tam s mladými pány.
Zajímavou zábavou jest koupit si pozlacenou metlu a švihat slečinky,
které se brání a z nichž kdysi jedna v této příjemné zábavě málem
byla by mně vyrazila oko!
Nebo jinou zábavou bývá též koupit si míček na gumě a tím házet na
mladé dámy, které podobnou zbraní odplácejí útočníkům, líbezně se
usmívajíce.
Někdy zakročí i strážníci, když bujarý dav převrhne nějaký stánek s
mikulášským zbožím.
Pro slečinky toto místo bývá nejlepším k utvoření známostí.
Přicházejí sem ze škol dívčích, od měšťanských počínaje, a líbezně
koketují, házejíce pestré konfety mladým pánům do očí, šlehajíce
metlami a papírovými míčky vyrážejíce cigarety z úst. Roztomilé
uličnictví! S přítelem Karlem zavedli jsme tenkráte nový způsob
zábavy. Hladili jsme totiž děvčátka po hebkých tvářičkách! Rozmohlo
se to tou měrou, že bledé mladé dámy, když prošly středem trhu, měly
od samého hlazení tváře nachově zbarvené!
Ten den nálada stoupla tou měrou, že mladíci hladili po tváři i
staré prodavačky v stanech, a dokonce jeden strážník pohladil na
trhu mladou krámskou.
Nálada byla tak výborná, že na konci trhu již i hubičkovali za
ohromného křiku děvčátka od třinácti do dvaceti let, které utíkaly
rozzlobené, aby za nějakou chvíli opět se objevily v hlučícím,
veselém davu.“
„Toť strašné,“ poznamenala slečna Proškova.
„Velmi roztomilé,“ řekl jsem. „Konečně mladé dámy hladily i pány, na
které dosáhly, a tak se stalo, že jedna z rozveselených slečinek
pohladila i mého přítele po tváři a nasypala mu tolik konfetů do
obličeje, že ten neviděl a omylem pohladil nějakého vážného pána po
zarostlé tváři, který potom nadával a křičel: ,To jest ale skandál,
a tohle policie trpí!’
Zkrátka, ta, která mého přítele pohladila, zalíbila se nám tou
měrou, že jsme se usnesli zapříst s ní známost. Když pak šla kolem,
přidali jsme se k ní a nakonec nabídli se doprovodit ji domů, když
jsem dal pohlavek jednomu hochovi, který udeřil ji metlou přes ucho,
a když jeho kamarádi chovali se výhružně.
Bydlila na Hradčanech, tam daleko, nahoře blízko Strahovské brány.
Po cestě hovořili jsme velice vesele a šli oklikou přes hradní
náměstí, kdež jsme na sebe házeli sněhové koule. Růženka trefila
vždy Karla, ať do nosu, ať do klobouku, čemuž on přikládal velkou
váhu, domnívaje se, že na něho bere.
Když jsme se s ní u Lorety rozešli, žádal mne na zpáteční cestě,
abych byl tak laskav a příště dovolil, aby on sám ji doprovázel.
Poněvadž jsem se však domníval, že mám také nároky, abych s ní
mluvil, umínil jsem si, že svůj nárok prodám za čtyři litry piva, k
čemuž on svolil, neb byl do ní zamilován.
Tak chodil Karel den co den na Hradčana, hodinu cesty sem, hodinu
cesty tam, spokojen, že mohl s Růženkou třeba jen pět minut mluvit.
Tak to trvalo čtrnácte dní, a po čtrnácti dnech přišel ke mně
rozmrzelý, že prý ho bolí nohy od toho běhání na Strahov. Poněvadž
však nechtěl jen tak beze všeho zrušit svou známost, nabídl mně nové
čtyři litry piva, budu-li dělat na několik dní jeho zástupce, nežli
ho Růženka oželí, pak že mohu také prásknout do bot.
Dal jsem se podplatit a ještě ten večer nesl jsem Růžence na
Hradčana psaní, ve kterém jí Karel psal, že musí odjet z Prahy.
Růženka, která šla pro pivo, dala se do pláče a čtvrt hodiny se mnou
mluvila o Karlovi. Dal jsem si s ní na druhý den, v neděli,
dostaveníčko na třetí hodinu odpolední.
Na dostaveníčku chovala se ke mně vlídně. Šli jsme na Letnou, kde
procházeli jsme se až do soumraku. Vytlačil jsem Karlovu památku
úplně z jejího srdce, neb přijala nabídku, že kdo bude dříve u
nejbližší lavičky, ten že dá druhému hubičku ...
Dali jsme se do běhu, ale tu ona zakopla, upadla a jela tváří po
písku asi pět metrů, neboť chtěla být, ubohá, dříve u lavičky než
já! ...
Divím se, že neomdlela, neboť měla pošramocený nos a celou tvář.
Sedřela si kůži. Jak se samo sebou rozumí, plakala. Odvedl jsem ji
něžně k nejbližší pumpě a tam jsem jí opatrně omyl obličej. Bylo to
smutné dostaveníčko! Radili jsme se co teď, neboť takhle nemohla se
objevit na ulici. Ke všemu neštěstí doma řekla, že jde k tetičce.
A od tetičky měla se vrátit s rozbitým nosem a odřenou tvářičkou?
Bylo to hrozné! Konečně udělal jsem plán. Půjdu do města pro náplast
do nejbližší lékárny a zatím ona na mne počká u nešťastné lavičky.
Jiného nic nezbývalo, i vrátil jsem se za tři čtvrtě hodiny s
náplastí a polepil Růžence pečlivě tvář a nos. Koupil jsem také
škatulku lanolínu, kterou jsem jí vnutil s přáním, aby si s ním
namazala na noc nosíček. Odvedl jsem ji k domovu a rozloučil se s
ní, vyžádav si, že zítra v osm hodin, až půjde pro pivo, počkám na
ni v Ztracené cestě.
Karel přijal mé vypravování se škodolibým úsměvem, prohlásiv, že
jeho nohy jsou pomstěny. Pohostil mne pivem, jako by si byl tuto
nehodu objednal.
Následujícího dne přišel jsem správně do Ztracené cesty.
Růženka čekala na mne s tváří obvázanou a řekla, že doma půjdou se
zítra přesvědčit k tetičce ... a že ji bratr, který jest řeznickým,
špehuje ...
Ta dobrá duše chtěla mne zachránit, neboť sotva to dořekla, z
druhého chodníku přiběhl k nám vysoký mladík, ještě se dvěma, a než
jsem se vzpamatoval, křičel na Růženku: ,Táhni domů!’
Růženka odběhla, věnujíc mi smutný pohled, a její bratr obrátil se
nyní ke mně: Jak jich tady ještě jednou uvidím, tak jich zmaluju, že
budou koukat, budou-li moci!’
,Vraž mu hned jednu,’ radil jeden z jeho druhů. Bratr uposlechl a
mně nezbývalo nic jiného než spasit se útěkem.“
„A Růženka?“ tázala se slečna.
„Růženka poslala mně, patrně z přinucení rodičů, hrubé psaní, že
jsem komediant a abych si k nim přišel pro dvacet krejcarů za
lanolín a náplasť, čemuž jsem ovšem nevyhověl. Tak nemám-li neštěstí
v lásce?“
Slečna Proškova dala se do smíchu a pak mnohoslibně řekla: „Nu,
nevím ...“
„Kdepak jest Rudolfek?“ divil jsem se. „Však on přijde,“ pravila
slečna, „ale prokristapána on má klíče od bytu ... Bratr jel dnes na
komisi ... Musíme čekat na Rudolfka.
„Tak se otočíme,“ řekl jsem. Kráčeli jsme nazpět promenádou a slečna
Proškova pravila: „Něco podobného jsem neslyšela. U nás jsme
prováděli sice leccos, ale pravda, venkov nemůže se porovnat s
městem.“
Dala se do smíchu a mávla rukou. „Proč se smějete?“ - „Ale to
nestojí za řeč.“ - „Řekněte mně to, slečno!“ prosil jsem. -
„Uvidíte, že to je hloupost!“ - „Ale prosím vás!“
„Tak ve vedlejší vsi, půl hodiny od nás, byl učitel, který, kdekoliv
mohl, mně nadbíhal! Psal mně dokonce dvakráte denně. Byl to velmi
komický člověk. Dělal neobyčejného hrdinu ze sebe a nosil stále u
sebe revolver. Jednou objevil se v krajině vzteklý pes a přiběhl k
nám do vsi. Pan učitel chodil tenkráte právě pod našimi okny, když
na hořejší části vsi strhl se pokřik, že běží vzteklý pes.
Zamilovaný učitel dal se do běhu, křiče, že běží pro patrony. Smáli
jsme se tenkráte, až se nám rozbolela hlava. Totiž ono se vypravuje,
že vzteklý pes vnikl za ním do školy, a tu prý pan učitel chytil
zouvák a nastavil mu ho. Pes zouvák pokousal a spokojeně utekl. Pan
učitel zamkl se ve třídě, a když konečně odvážil se do bytu,
zpozoroval prý, že zouvák dělá svoje divy, že má vzteklinu. Skákal,
tančil, a právě útočil na skříň, když pan učitel vystřelil na něho z
revolveru. Zkrátka ze školy ozývala se velká střelba, a když sousedé
přišli, našli pana učitele skloněného nad zouvákem, který byl
rozstřílen, a na svou otázku, co se děje, dostali odpověď, že se prý
cvičí ve střelbě. Tak povstala mým přičiněním pověst o zastřeleném
zouváku, která způsobila, že pan učitel se mnou nechodil a mně
nenadbíhal.“
„Vy se umíte, slečno, znamenitě zbavit nepříjemných nápadníků,“ řekl
jsem, „ale co je s Rudolfkem, už jest sedm hodin, a on ještě se
nevrátil se svým kamarádem.“
„Snad bude na nás čekat u mostu,“ pravila slečna, „poněvadž nemá na
most.“
Šli jsme k novému mostu u Národního divadla, a ani tam nebylo
Rudolfka.
„Snad šel až na Vinohrady.“ - „Ale vždyť má klíče od bytu, namítla
slečna, „možná, že měl přece krejcar a šel přes most, mysle, že jsme
šli již domů. Vždyť jsme se zapovídali hezkou dobu!“
Šli jsme přes most na Smíchov a bavili se dál. Slečna vypravovala
mně, že když byla na severu u příbuzných, na stanici byl vysoký
úředník, totiž dlouhý úředník, který dělal si z jedné malé slečny z
města vždy úštěpky. Konečně došlo to až k soudu, poněvadž on veřejně
kritizoval její nízký vzrůst.
|
Dva
výstřely
V Německu se rozlehly dva výstřely, kterými byli zavražděni soudruzi
Karl Liebknecht a Rosa Luxemburgová. Ozvěna výstřelů se rozbila o
kamenné domy Berlína a nastal okamžik strašlivého ticha ... A pak
bouře, bouře, jakou dějiny neviděly.
Všichni cítíme, že ty dva výstřely musí vyvolat požár na celém
světě. Neexistuje dnes jediný dělník, který by nevěděl, co má dělat
a jak bojovat proti všem, kdož jsou vinni smrtí velikých vůdců
německého proletariátu.
Každý dělník a rolník ví, že ty dva výstřely jsou symbolem útoku
mezinárodní buržoazie na revoluční proletariát a že nelze ztrácet
čas a riskovat další životy stoupenců Velké revoluce práce a že je
nutno rázem skoncovat s buržoazií a vyhladit ji na celé zeměkouli.
Tyto dva výstřely se staly signálem k našemu nástupu na všech
frontách proletářské revoluce, signálem k nesmiřitelnému boji s
kontrarevolucí v naší zemi.
Pomstíme se strašlivě veškeré buržoazii za poslední čin německých
spiklenců proti světové revoluci.
Tyto dva výstřely nám řekly jasně: „Pušku do ruky! Kupředu!“
|
Žádný v klášteře neměl takové. Byla tak zvláštní, že i starý opat,
který měl sbírku dýmek, kroutil nad ní hlavou. A byly v té sbírce
dýmky různých tvarů a různých národů, malé, velké, dýmky ze dřeva, z
hlíny, z porcelánu, z kovu, z mořské pěny, z různých mas, dýmky s
vyřezávanými ozdobami, litými a tepanými, s kovovým kováním, které
se krásně lesklo, dýmky emailované, byly zde dýmky historické, jako
dýmka švédského důstojníka, který za války třicetileté raněný byl
odnesen do kláštera, kde umřel, dýmky francouzských vojáků, dýmky
námořnické, krátké, s ohnutou troubelí, čibuky perské, turecké a
indické, které dodávaly sbírce orientálního rázu svým tvarem a
pestře zlacenými ozdobami v cihlově červené hlíně, dvě vodní dýmky s
hadovitou, ze samých lesklých kovových šupin složenou troubelí, na
které opatův sluha Anatolius, kdykoliv se díval, pokřižoval se,
jmenuje je v duchu „hříšnými“, poněvadž možná, že nějaký Turek,
hříšník, kouřil z nich, maje hadovky jejich troubel v ústech,
obklopen polonahými huriskami svého harému. Hleděl vždy, abych tak
řekl, ty dvě dýmky polepšit, obklopuje je zbožným okolím. Toto
zbožné okolí byly dýmky, obyčejné porcelánky, dýmky poutní s nápisy:
„Na památku ze Svaté Hory“, „Na památku z Vambeřic“, „Na památku z
Kalvárie“ a pod.
Ale všechny ty dýmky, s vodníky i bez vodníků, s dlouhými, krátkými,
vyřezávanými troubeli, s točenými, rovnými špičkami z různých látek,
pravím, všechny, a byla jich spousta, měly s dýmkou pátera Jordána
společného jen to, že měly stejný účel, aby se z nich kouřilo a
kouřilo.
Dýmka pátera Jordána nebyla ani příliš dlouhá, ani příliš krátká,
měla podobu hradní věže, věže kulaté s ochozem mřížkovaným, a co
bylo ještě zvláštnější, byly tři otvory nacházející se na této
obdivuhodné dýmce, ano, tři otvory, uzavřené kovovou uzávěrkou, z
nichž každá, opatřená silným pérem, klapala, jako když se na ručnici
kohoutek spouští. A ty tři otvory nacházely se roztroušeny po jejím
válcovitém těle, jeden dole, druhý uprostřed jako okno hradní věže,
a třetí nahoře.
A nikdo z celého kláštera nevěděl, k čemu ty tři otvory vlastně
slouží.
Veliká záhada točila se kolem dýmky pátera Jordána, záhada, stále
nadarmo rozřešovaná za hovoru páterů v klášterní zahradě.
A druhá záhada, ještě větší, byla, jak se vlastně ta dýmka zapaluje.
Nikomu se tím nesvěřil, ba i opata odbyl páter Jordán, když ten
vyzvídal, zdali se sirka při zapalování přiloží na otevřený otvor
první, či druhý, či třetí.
V klidném klášteře způsobila neobyčejný rozruch. Páni páteři, kteří
znali rozluštit nejtěžší a nejspletitější náboženské záhady, kteří
znali a věděli, co znamená ten a ten háček, ta a ta čárka nad
písmeny starých hebrejských a syrských rukopisů, kroutili povážlivě
hlavou a tu záhadu rozluštit nedovedli, neznali.
Přišlo to tak náhle. Páter Jordán, který dosud klidně kouřil ze
sádrovky, vypaluje každou v klášterní kuchyni, v těch velikých
kamnech, které připravily již páterům tolik dobrého, odjel na pohřeb
svému strýci.
A vrátil se s tou obdivuhodnou dýmkou.
Obdivuhodnou a zatrolenou. Ba, páter Flavian, ten dokonce řekl horší
slovo než „zatrolená“.
Po prvé ve svém životě zaklel a musil si uložit přísné pokání.
V tichém klášteře bylo po klidu. Připravila všechny o duševní pokoj,
jen páter Jordán se svou novou dýmkou objevoval se v zahradě,
procházeje se klidně s úsměvem po stezkách, kde žlutý písek vrzal
pod nohama, usmíval se a na všechny otázky, co a jak je to vlastně s
tou dýmkou, odpovídal: „Přemýšlejte, amice!“
Jemu bylo lehce říct „přemýšlejte“, jemu, který znal celou její
konstrukci dokonale - ale jim!
„Jak se zapálí ta dýmka?“ tázal se ho opat již po třetí.
A páter Jordán usmál se a odpověděl uctivě: „Račte přemýšlet,
reverendissime,“ a dál procházel se po cestách zahrady, usmívaje se
a kouře ze záhadné dýmky, jsa zastavován pátery, kterým vlídně
odpovídal stále totéž: „Přemýšlejte, amice.“
A kdy ji zapaloval a kde? „Kdy?“ Měla tak objemný prostor, že jen
dvakrát denně, dopoledne a odpoledne. „Kde?“
Ve svém pokoji, který v tomto klášteře nebylo možno nazvati celou.
Tento řád nečinil nikdy přísných požadavků.
„Kdy?“ Zas nové porušení klidu. Když šel zapálit svou dýmku, členové
kláštera nadarmo klepali na dveře jeho pokoje.
Zamkl se. A bylo slyšet jen rozškrtávání sirek.
Číhali na něho, že dýmka snad mu na procházce uhasne, že si ji bude
hledět zapálit někde na zahradě v úkrytu, nevypouštěl-li z úst mocné
obláčky modravého dýmu, vypouštěl-li jen dým slabý, obsadili besídku
a všechny křoviny, s domněnkou, že dýmka uhasíná, že uhasne a páter
Jordán že nebude chtít vracet se až do svého pokoje. Zapálí ji někde
zde! Nestalo se tak. Dráždil jen jejich zvědavost, náhle rozdýmal
dýmku a chodě po zahradě ke každému poznamenával: „Výborná dýmka,
amice.“ -
Což však bylo jim do její výbornosti, když nerozluštili její záhadu.
Kde byly ty klidné odpolední procházky klášterní zahradou, kdy
hovořilo se o všem možném, tak tiše, jako šuměly staré stromy nad
nimi.
Hovory o posvátných věcech, o nových pobožnostech, výklady o
kázáních, které někdo z nich na neděli připravoval.
Vše prchlo a patřilo minulosti.
Místo slov „co soudíte o pastýřském listě?“, slov tichých, zahřímalo
nezvykle: „Myslím, že se zapaluje zdola.“ „Nikoliv! Myslím, že
shora!“ „Kdež? Z prostředu!“
Ctihodní páteři dokonce zapomínali na obvyklé pobožnosti. Odpolední
modlitby z breviáře byly odbývány rychle. Dřív při modlení z
breviářů usínali příjemně, ale nyní ani spánek neklížil jejich oči a
nemodlili se také.
A kázání? Lid, který chodil do klášterního kostela, nerozumněl-li
někdy dříve kázáním páterů, nyní teprv nerozuměl nikdy žádnému.
Neucelené věty (o logice nemluvím, ta obyčejně v kázáních schází),
věty přecházející s jednoho předmětu na druhý bez vší spojitosti,
tak hřímaly nesrozumitelně věřícím do duše, kteří nevycházeli z
úžasu.
A nejen páteři byli připraveni o klid. Přeneslo se to i mezi laiky,
prosté mnichy, pletlo to kuchaře, který často se zadumal a jídla
zkazil.
Nikdo nepamatoval něco podobného. Zpěvy prostých mnichů při
náboženských slavnostech nebyly již zpívány s takovou vroucností.
Pletli se při sborovém zpěvu.
A nová zvěst proběhla ambity kláštera. Opat chce tu dýmku!
Chtěl ji vskutku a dával páterovi Jordánovi za ni drahocenný čibuk
se zlatými ozdobami.
Pak zas ambity prolétla zpráva o tom, co řekl páter Jordán na tu
nabídku.
„Reverendissime, „pravil, „jest to jediný odkaz po nebožtíkovi
strýci, jediná památka po bratru mého nebožtíka otce. Dýmku,
reverendissime, nemohu darovat.“ Pak vyprávělo se, co na to prohodil
opat.
„Milý Jordáne,“ pravil, „jednou mně dýmku budete musit vydati. Pakli
totiž ta dýmka bude příčinou, že zanedbáte svých povinností.“
Páter Jordán se usmál. On přece dosud nikdy nezanedbal ani té
nejmenší povinnosti.
Ale stalo se, že jednou šel do besídky v zahradě, zapálil si dýmku,
a mysle, že ho nikdo nevidí, vytáhl z kapsy breviář s červenou
ořízkou a pokuřuje modlil se jednu stránku za druhou.
Ovšemže na modlitbu nemyslil. Přivykl tak té obdivuhodné dýmce, že
nemohl se od ní odloučit.
Kouře z ní zpříjemňoval si nudný obsah breviáře. Ostatní byli
roztroušeni po zahradě, páter Jordán polohlasně četl a modlil se,
vypouštěje obláčky dýmu z úst: „Uděl mně, Otče, spokojenosti, neb co
Ty činíš, dobře činíš. Nic pozemského nemůže ukojiti ducha.
Každodenní zkušenost nás učí, že kdo mnoho má, ještě víc míti si
žádá. Protož výsledek pro mne ten, mohu-li postavení své na zemi
poctivým způsobem zlepšiti...“
Vypustil nový mocný kotouč dýmu z úst a pokračoval polohlasně:
„Učiním to, nebo toho mně nezabraňuje žádný zákon; nemohu-li však
učiniti tak, budiž Bohu poručeno...“
„Budiž Bohu poručeno,“ ozval se hlas a před překvapeným páterem
Jordánem stál opat.
Číhal za křovím již půl hodiny.
„Milý Jordáne,“ pravil vážně, „modlitba a kouření z dýmky nepatří k
sobě. Jak může se duše povznésti k Bohu, sleduje-li člověk dým
tabáku? Jak může se člověk při kouření vroucně modlit? A kdo se
vroucně nemodlí, milý Jordáne, co se s ním stane, ty konce, amice?“
Zamlčel se a pak řekl: „Dejte sem dýmku, která vás vytrhuje z
pobožnosti...“
Páter Jordán vyhlížel v tom okamžiku jako poražený velitel,
odevzdávaje vítěznému nepříteli svou šavli.
„Zde, reverendissime,“ řekl smutně, odevzdávaje dýmku opatovi.
„Dobře,“ pravil opat, „a kajte se, amice.“
Odešel, taje stěží vítězný úsměv, a za ním nesl se hlas opuštěného
pátera Jordána, který hlasitě se modlil: „Uděl mně, Otče,
spokojenosti, neb co ty činíš, dobře činíš. Nic pozemského nemůže
ukojiti ducha...“
*
Rozneslo se rychle, že opat zkonfiskoval obdivuhodnou dýmku.
Až do obvyklé večerní pobožnosti o ničem jiném se nemluvilo.
Toho dne stíhalo všechny v klášteře jedno překvapení za druhým.
Všichni se již sešli v klášterním kostele, po třetí zahučel do
večerního ticha hlas svolávající je k pobožnosti před večeří, a kdo
se neobjevil, byl opat.
Šli ho hledat. Pokoj, který obýval, byl zamčen. Na zahradě nebyl, ve
sklepě se nenacházel, na chodbách nikde neobjevila se jeho postava.
Nebyl nikde.
Zvonilo se toho večera neobvykle po čtvrté.
A ani tu nepřišel. Jeho sedátko u oltáře bylo prázdné. Nikdy se to
nestalo. Večerní pobožnost musila se konat bez opata. A jaká to byla
pobožnost? Všichni divili se a hádali, co se stalo s opatem, kde je,
co dělá.
Pobožnost bez opata. Slyšel to někdo, zažil někdo něco podobného, že
by přísný a nábožný opat nedostavil se do chrámu?
Již aby byl konec. Co se to jen stalo? Pobožnost odbyla se rychle.
Věty celé se polykaly. Při litanii křičelo se místo „smiluj se nad
námi!“, „smujsdi!“ Jeden řádek za druhým rychle a ještě rychleji.
Konec! „Amen!“
Všichni vyhrnuli se na chodbu kláštera hledat znovu opata. Šli do
prvého poschodí k jeho bytu, chvíli tloukli a pak uvnitř ozval se
šramot a dvéře se otevřely.
Naproti nim stál opat s dýmkou, z které ani obláček dýmu nevycházel,
a kamkoliv pohlédli, viděli po pokoji na zemi rozházené ohořelé
sirky.
„Nelze ji zapálit,“ pravil opat, „pojďme k večerní pobožnosti.“
Zděsili se a páter Jordán prohodil jízlivě: „Vracíme se,
reverendissime, právě z kostela...“
Dlouho do noci ozývala se z opatova pokoje vroucí modlitba: „Jsemť
jen člověk, Pane! mdlý a křehký to tvor, který zhyne, nezadrží-li
jej pravice Tvá. Osidla hříchu opletla mne a hrozí duši mé zkázou. K
Tobě tedy volám, Otče a Bože můj! Uchovej duši mou, hříchů odpusť
těžkých, ó Bože, Otče můj...!“
Dýmka pátera Jordána druhého dne ocitla se v opatové sbírce a jeho
sluha Anatolius postavil ji do řady „hříšných“, mezi vodní dýmky,
nargilé tureckých pašů.
*
Uplynulo několik let. Páter Jordán umíral ve své cele. Ležel na
loži, na stolku hořely svíce a na klekátku modlili se dva páteři.
Opat seděl u jeho lůžka a díval se smutně na jeho vyhublou tvář,
zažloutlou, s ostrými rysy.
Páter Jordán spal. Náhle sebou trhl a počal prsty hrát si s peřinou.
Probudil se. Upřel kalné zraky na opata a zašeptal: „Reverendissime!“
Přitáhl opata vyhublou rukou k sobě a řekl s namáháním:
„Ta - dýmka - reverendissime, zapaluje se - ve všech třech otvorech
- otevrou se - jeden - “
Klesl naznak. Vzchopil se a pokračoval, oddychuje prudce: „Jeden -
za druhým - a zapálí se na třech místech -“
Páter Jordán zachroptěl, klesl na polštář a klášter opustil navždy.
Umřel!
Tak bylo prozrazeno tajemství dýmky pátera Jordána...
|
Slavný americký vynálezce Edison, který na svých cestách Evropou
navštívil Království české a Prahu, byl mi vždy sympatickým pro
svoje geniální schopnosti, a dnes vidím, že jest nejen výtečný
vynálezce, ale i dobrý pozorovatel okolí, že mu neujde nic a že
právě jeho pozorovací talent ze všech zemí, jimiž v Evropě projel,
nejvíce vynikl v Čechách a hlavně v Praze.
Z geniálního vynálezce stal se neméně geniální žurnalista, který
užil všech darů ducha k tomu, aby své nastřádané zkušenosti z cest
snesl ve velice úchvatný článek o Čechách, ve kterém jasně se
rozhovořil do nejmenších podrobností o všech věcech, které učinily
na něho tak nesmazatelný a hluboký dojem. Článek ten zní:
„Pokud se týče střední Evropy, vmysleme se v situaci této pevniny,
od které jsme odděleni oním velkým mořem, tuším Tichým oceánem.
Nesmíme se proto domnívali, že celá evropská pevnina jest střední
Evropou. Střední Evropou můžeme nazvati právě jen tu část evropské
pevniny, která jest v samotném středu velkých zemí a států. Ve
středu střední Evropy, kteréžto pojmenování jest velice přiléhavé,
jest jakási kotlina, nesmírně široká a dlouhá, ohraničená, jak mně
bylo řečeno, pravidelnými náspy, pečlivě osázenými jehličnatými
stromy. Náspy jsou na straně západní a jmenují se, jak jsem
vypátral, Šumava, na straně severo-východní pak Krkonoše, což jest
dle všeho obvyklé pojmenování severu a západu. Velmi jsem se
podivil, že i v této obrovské kotlině nalezl jsem vlaky, kterými lze
projeti kříž na kříž oním obdivuhodným údolím zvaným Čechy čili též
Vltava, jak jinak říkají. - Slovo Vltava znamená též vodu v onom
jazyku, kterému nikdo z Angličanů a Američanů nerozumí, přestože
mnoho vystěhovalců amerických vrací se občas do Čech, ale jak jsem
se dozvěděl, nepodařilo se jim dosud zavěsti v Čechách anglické
školy. Díky však přistěhovalcům americkým panuje v Čechách jistý
blahobyt, takže kolem silnic vidíme vysázeny švestky, taktéž i
jablka a hrušky, které jsou, jak se zdá, hlavní poživatinou
obyvatelstva. Abych nyní vysvětlil, co jest to silnice, musím
podotknouti, že jest to cesta ohraničená po obou stranách takzvanými
příkopy, jamami, do nichž pilnou rukou stále přilévá se voda, aby se
zúrodnila okolní česká pole. V Čechách nalezl jsem, což mne velice
překvapilo, nejen pole, nýbrž i luka. Luka jsou větší prostory
pokryté zelenou travou, z níž, jak jsem se dozvěděl, zvláštní
metodou dobývá se seno. Zdokonalením této metody hodlám se co
nejdříve zabývati. Velice zajímavým zjevem jsou v Čechách zvířata
čtyřnohá, s krátkými rohy na hlavě, kteráž, jak mi můj průvodce
řekl, nazývají se všeobecně kravami. Z těchto zvířat dobývá se
chemickým procesem látka připomínající svou chutí a barvou margarín.
Tato náhražka margarínu sluje ‚máslo‘.
Bylo mi dále řečeno, že kromě krav chovají se v Čechách i jiná
zvířata ve velkém. Jsou to hlavně volové. Mnohem nižší druh volů
slově tele. Velice jsem se podivil též jiným zvířatům, která slouží
k výrobě jiné náhražky umělých tuků, a to k výrobě sádla, zvaného
,sádlo vepřové‘, ačkoliv zvířata ona nazývají všude po Čechách
prasaty. Z jiných druhů dobytčat chovají se zvláštní zvířata žijící
ve vodě ve stavu polodivokém; tyto nazývají kapry a jsou hlavní
potravou chudého lidu, neboť vytáhne-li se takové dobytče z vody,
pojde, takže než doroste, musí se stále polévat vodou.
Toto jest ovšem potěšitelný fakt, neboť v Čechách jest hojně vody.
Ale nápadné mi jest, že dosud se je nepodařilo zkrotit, a můj
průvodce mi nedovedl zodpověděti tuto otázku. Velice mne potěšilo,
že nalezl jsem v této podivné zemi rostlinu čistě americkou, totiž
brambory. Přivezli ji patrně američtí vystěhovalci, když u nás ve
Spojených státech zbohatli.
Požívání brambor děje se týmž způsobem jako u nás v Americe, že se
totiž brambory nasázejí do země, a když uzrají, vyperou se a uvaří.
V zámožnějších rodinách se i pekou. Podivně na mne působilo, že voda
v Čechách jest téhož chemického složení jako v Americe. Jest to
čirá, jasná tekutina, prýštící všude ze zdí a ze země měrou tak
hojnou, že i chuďas může se v ní za laciný peníz vykoupat.
Poslední den věnoval jsem velkému městu uprostřed oné kotliny,
kteréž nazývá se Praha, ačkoliv se mu též lidově říká Caputregni. Na
ulicích vidět jistou zámožnost, která opět svědčí, jak vystěhovalci
američtí dovedli toto město zvelebit. Domy jsou nízké a jediný
mrakoškrab vypíná se nad městem za velkým rybníkem s ostrovy a mosty
a nazývá se Hradčany. Na druhé straně buduje se nový mrakoškrab
zvaný Petřín. Obyvatelstvo chodí i ve všední den ve svátečních
šatech. Jak jsem již řekl, jest v Caputregni též několik mostů
kamenných, pocházejících z doby kamenné, a jiné mosty z doby
železné. Obyvatelstvo má svou vlastní vzdělanost a vydává i svůj
list. Pleti jest bílé a viděl jsem též jako zvláštnost několik
jednonohých. Prahou samou, což mne nesmírně překvapilo, projíždí
elektrická tramvaj, přinesená sem patrně Američany. Ženy tohoto
národa šatí se zcela pravidelně a vycházejí málokdy prostovlasé na
ulici. Většina obyvatelstva Prahy živí se uhlířstvím.“
Děkuji tímto slavnému Edisonovi jménem celého českého národa za
poutavý článek, který jest jistě výbornou informační pomůckou a
svědčí o jeho neobyčejné bystrosti duševní.
|
Ejemovic Rézinka
Z cyklu Dětičky
Byla blbá, měla vodu v hlavě a umřela, když jí byly
čtyry roky. Byla to slavná událost pro celou uličku podskalskou, kde bydlela
Ejemová s Rézinkou a panem Ejemem, hlídačem vorů.
"Konečně něco," říkaly sousedky, "kdy se člověk bez klepů může ukázat na
ulici" Mysleli tím pohřeb a měly nejasné tušení o nějaké pohřební svačině,
když se rozhlásilo, že paní Ejemová na rohu u kupce kupovala deset kilogramů
mouky. Pak přišla do bytu paní Nové na konci uličky sousedka Ejemovic,
hadrářka Koutová, a oznámila, že Ejemová mluvila hned s ní, jakmile doktor
prohlásil, že Rézinka do večera nevydrží, něco o koblihách.
Pozve z každého domu jednu sousedku po pohřbu na kávu, mužští budou pít čaj
s rumem, hrát karty, pak se pošle pro pivo a bude veselo. Paní Nová jistě
bude také pozvána.
Pak hadrářka počala slzet a litovat ubohou matku.
"Ale je to nejlepší pro ni," říkala paní Nová, "holka byla blbá, měla vodu v
hlavě, teď je aspoň mezi andělíčky."
"To také říká Ejemová, milá paní Nová, ale je to přece jen hřích. Ono to
fakaně nebylo prý jejího muže. Ona si ho uhnala, když byl muž na posledním
cvičení. A muž taky není lepší. Co dělá u hokynářky, to by si žádný jiný
ženatý katolík nedovolil. No a vidíte. Oba pijí kořalku, milá paní, já
nechci o nich nic zlého povídat, ale kořalka je cítit z obou na sto honů.
Když přijde Ejem domů, tak žena zhasne lampu, aby v něm ta kořalka
nechytla."
Hadrářka přestala plakat, zeptala se, jestli nejsou nějaké hadry a kosti na
prodej, a odešla o dům dále.
"Tedy koblihy a zábava," přemýšlela paní Nová, "jednu sousedku z každého
domu pozve, tak jen co půjde Pepík ze školy, pošlu ho se svatými obrázky k
Ejemům, aby jí je dal do rakvičky."
Když přišel Pepík ze školy uřvaný, poněvadž byl bit, že někde chtěl uříznout
kočímu z biče řemínek na prak, dala mu matka několik pohlavků a poručila mu,
aby si vyčistil boty a umyl se. Pepík byl bit nyní ještě s větší zlostí
rákoskou. "Ty parchante mizernej, já ti dám lámat vařečky."
Umdlela a pustila Pepíka, který si sedl na podlahu a plakal nyní tiše ze
vzteku. Kdyby byl hodně silný! Počal přemýšlet, co by udělal. Přehnul by si
maminku přes koleno, kdyby on byl maminkou a ona Pepíkem. Až bude větší! Jak
ho matka uhodí rákoskou, vytrhne jí rákosku a rozbije zrcadlo, pak maminku
zamkne a půjde pít. Když se vrátí opilý ...
Z těchto lůzných snů vyrušil ho hlas matčin:
"Dělej, prevíte, čisti si boty a myj se, nebo ti jich nalohám znovu."
Pepík sevřel rty, šel pro leštidlo a plival do něho: "Nějak dlouho pliváš,
uličníku, počkej, až přijde táta!"
Pepík plivl tedy zlostně ještě jednou, a sahaje si občas na kalhoty dozadu,
kde ho švihy pálily, zuřivě leštil boty.
Pak se šel mýt k vodovodu, postříkal přitom podlahu, musel přinést ze
záchodu hadr na podlahu a utřít ji. Tím se zamazal znovu, dostal pohlavek a
musel se mýt znovu. Utřel se do čistého ručníku a byl plísněn, proč se
neutřel do starého ručníku.
Pak ho matka trochu okartáčovala, dala mu čistý šátek do kapsy, namazala
hlavu olejem na stroj, otevřela skříň a vytáhla ze spodní zásuvky papírovou
krabici. Tu otevřela a před Pepíkem objevil se poklad. Svaté obrázky! Byly
to obrazy svatých s vyjevenými obličeji, s mučednickými nástroji. Někteří
světcové dívali se vesele do světa, jako by měli radost, že jsou mučedníky.
Byly to obrázky přinesené z pouti, darované od sousedek, obrázky po krejcaru
bez modlitbičky a po dvou krejcařích s modlitbičkou a po čtyřech s odpustky.
Většinou tištěné a vydané židovskými firmami.
"Zde máš deset obrázků, mizero," pravila matka, "umřela Ejemovic Rézinka,
víš, ta blbá, co měla vodu v hlavě, půjdeš tedy k Ejemům a dáš ty obrázky
Rézince do rakvičky a řekneš paní Ejemové, že se paní Nová dá pěkně poroučet
a posílá nebožce, aby si je s sebou vzala do nebíčka. A křížek jí udělej v
rakvičce, nebo tě přerazím."
Pln radosti vyběhl Pepík z domu. Uvidí tedy konečně mrtvolu a má deset
obrázků. Ohlédl se, zdali se matka za ním nedívá, a jal se je prohlížet.
Čtyry nejlepší, které měly nejvíc zlata a nejutrápenější obličeje, schoval
zvlášť. Provede s nimi zítra výměnný obchod. Tohohle svatého Petra vymění za
katabonek, ten stojí bratru za čtyry krejcary, taky svatého Aloise prodá za
dvě housky, svatou Máří za krejcar, za ten si koupí sirky a budou si pak
hrát na Výtoní na žháře. Ještě zbude svatý František Saleský. Toho si vymění
za kapsle s Kloknerovic Jardou. Šel ulicí a chtěl již zajít do domu smutku,
když si vzpomněl, že se může na nábřeží pochlubit svým kamarádům, jaký úkol
byl mu svěřen.
Když přišel na nábřeží, nalezl je v proudu zábavy. Hráli si na četníky a na
zloděje. Zlodějem zvolili maličkého Pelíška z druhé obecné a právě ho
trestali a soudili na hromadě písku. Položili ho na břicho a měl dostat
deset ran řemenem, když přibyl Pepík. Pustili ho a vyzvali Pepíka, aby si
šel také hrát.
"Já jdu se podívat na mrtvoláka," řekl neslušně Pepík.
Obstoupili ho v mžiku. Pepík vytáhl z kapsy šest obrázků. "Tohle mám dát do
rakvičky na mrtvolu."
Jal se hned vykládat závistivým kamarádům.
To se poroučela Ejemovic Rézinka, byla blbá a měla vodu v hlavě. Nyní bude
mezi anděly a bude ji večer vidět lítat nad komíny. Bude dělat fšš, fšš! On
to už viděl. Je z ní duch a voní jako marcipán. Očima blýská a včera v noci
stála u jeho postele, zrovna tak blbá jako zaživa, jenže mluvila německy na
něho.
Vypravujícímu Pepíkovi naskočila husí kůže a Kalista se tázal nedůvěřivě:
"Ty nás navaluješ, viď?"
"Na mou duši ne!"
"Řekni ještě jednou na mou duši!" "Na mou milou duši!"
Drvota zatáhl Pepíka za kabát: "Pepíku, vem nás s sebou, já ti dám řemen s
přezkou. My bychom rádi viděli mrtvolu."
Maličký Pepík počal plakat: "Já jsem ještě neviděl žádnou mrtvolu."
"Tak víte co, kluci, dám vám každému obrázek a půjdete se mnou."
Šli v pořádku, oplývajíce štěstím.
Před domem smutku obrátil se vůdce Pepík k truchlící výpravě: "Ale to vám,
kluci, povídám, musíte dělat smutné obličeje, moc smutné obličeje. Zkuste
to. Hodně chcíple!"
Zkusili to a Pepík byl spokojen. Zaklepali a vešli. V kuchyni seděla paní
Ejemová a pletla punčochu. Pepík k ní přistoupil a počal hovořit, že se dá
jeho maminka paní Nová poroučet a posílá pro Rézinku do rakvičky obrázky a
že je má tam dát.
Paní Ejemová dala se do pláče a vedla je do pokoje, kde na stole v otevřené
rakvičce ležela žlutá Rézinka. Kolem hořely v laciných sádrových podstavcích
svíčky. Paní Ejemová odešla a řekla s pláčem: "Tak se, dětičky, za ni
pomodlete." Zavřela dvéře a nechala výpravu o samotě.
S Pepíkem v čele obdivovali rakev i Rézinku.
Mráček sáhl jí na nos: "Studený," řekl suše.
Sahali jeden po druhém. "Studenej," opakovali po něm.
"Mají prý andělé na zádech křídla," řekl Drvota, "to jim musí v rakvi růst."
"Já bych ji obrátil," řekl zkoumavý Pepík, "ale stará by mohla přijít a
udělat rámus."
Mezitím snažil se maličký Pepíček zhasnout nějakou hořící svíci, a poněvadž
byl malý, nedofoukl.
Vysadíli ho tedy, nechtějíce sami zhasínat, a Pepíček, tváře se důležitě,
zhasl svíci. Pak Pepík dal návrh, aby jeden po druhém dali do rakvičky
obrázky, sám začal a dal do noh.
Po něm Drvota k hlavě a ostatní, až maličký Pelišek, který si postavil židli
a dal jí obrázek do úst.
Mezitím vypátral Kalista jablko na kamnech a strčil ho do kapsy, ale byl
zpozorován Mráčkem, který ho tiše žádal o půlku.
"Nakašlu ti, najdi si," řekl hrubě Kalista. Mráček ho kopl. Kalista popadl
ho za ucho a počal mu trhat vlasy. Nastala rvačka, hluk, když vtom Pepík
řekl: "Kluci, honem dělejme, že se modlime."
Přestala rvačka a výprava jala se huhňat: "Mu má šú mu šú ... "
Dvéře se otevřely. "Pojďme," řekl Pepík, a moc smutně.
Paní Ejemová stála u dveří.
"Děkuji vám, dětičky," řekla s pohnutím, "děkuji vám za vaši lásku k.mojí
Rézince."
Jednoho po druhém jala se líbat a každému dala krejcar. Dusíli stěží smích,
a když vyšli na chodbu, najednou všichni vykřikli: "Hó, hó," a vyrazíli na
ulici, zatímco plačící matka rozsvěcovala před Rézinkou sfouknutou svíčku
...
|
Co jest elektrická tramvaj? Dle rakouského zákoníka a jeho českého
úředního překladu zněla by definice takto: Elektrická tramvaj jest
podnik, mající za účel opakující se pohybování osob v nepatrných
prostorách, kterýžto pohyb spojen by byl s jich dopravou, a prostory
ty sestrojené z částek železných a dřevěných, kteréž svou konstrukcí
a pevností odpovídati mají dopravě předmětů větší tíže, potažmo
lidí, ku kterémužto pohybu z místa na místo upotřebeno síly přírodní
(elektrického proudu), a prostředek sám, dopravující po koleji
břemena lidská, potažmo větší tíže, tak seřízen, aby vzniklo nejen
užitečné činění, nýbrž i život lidský ohrožující a lidské zdraví
ničící, čehož podnik ten dopravní, s neurčitou rychlostí se
pohybující, schopen jest. -
Možná že by to vypadalo ještě hůř s překladem zákoníka, kdyby
některému právníku ve Vídni napadlo definovat Elektrické podniky.
Ve skutečnosti však jest to s elektrickou tramvají ještě horší než
sebemizernější právnická definice. Optimista sice řekne, že fyzik
Gilbert, který byl z prvních průkopníků nauky o elektřině roku 1660,
nejezdil ještě po tramvaji, kterou kupředu žene elektrický proud, a
může jmenovat celou řadu učenců, kteří znali elektřinu, ale neznali
Elektrické podniky královského města Prahy.
Byl to vynálezce vývěvy Otto z Guericku, Grey roku 1727, Du Fay r.
1773, Kleist roku 1745, dále Cunaeus, vynálezce leidenské lahve,
Benjamin Franklin a konečně dobrák Galvani a Volta, kteří pozorovali
účinek elektrického proudu na žabí stehýnka.
Tenkrát se žabí stehýnka účinkem jejich elektrického proudu
pohybovala, ale co by řekli tito učenci, kdyby viděli, že často se
hnedle po třech stoletích stane, že Elektrické podniky královského
města Prahy pohybují se menší rychlostí než ona žabí stehýnka, sebou
cukající, zavěšená na dvou drátech z různého kovu?
Co by řekli fyzikové a učenci Oersted, Ampère, Ohm, Faraday, Gauβ,
Weber, W. Siemens, Bell a jiní?
Chcete, abych jmenoval 825 učenců pracujících v oboru
elektromagnetismu, kteří by si zoufali, kdyby měli jeti od Anděla na
Smíchově celou hodinu elektrickou tramvají na Staroměstské náměstí?
Co by řekl Maxwell, Mascart a Joubert, Poincaré, Nollet, Siemens,
Haiske a jiní, všech 430 vynálezců elektromotorů, kdyby od vodárny
na Vinohradech jeli k vinohradskému Národnímu domu půl hodiny?
A co by udělal americký kovboj, řítící se na koni pustinami Colorada
rychlostí 60 kilometrů za hodinu, kdyby urazil elektrickou tramvají
730 metrů, jak je dlouhý Palackého most v Praze, za čtvrt hodiny a
pět minut, za kterouž dobu je jednonohý člověk o berli už na
Schwarzenberské třídě, kam by přijela tramvaj po něm o čtvrt hodiny
později, zatímco by on byl již u nádraží, kam by táž tramvaj stihla
za půl hodiny po něm, za kterouž dobu by byl již na Zlíchově?
Ubohý kovboj by buď pobil své spolucestující, nebo by se zbláznil.
Spíše by učinil to první.
A co by v tom případě učinila správa Elektrických podniků
královského hlavního města Prahy?
Předně by podrobila přísnému disciplinárnímu vyšetřování ubohé
zřízence Elektrických podniků, nejen řidiče, nýbrž i konduktéra, a
pak by je přeložila na nějakou vzdálenou trať.
Mohli by za to? Nemohli, ale právě proto, že za nic nemohou, je
vidět, že nejsou k ničemu, a tak nehodí se, aby jezdili po trati
číslo 6.
A nyní si představte, že by přijel slavný vynálezce Edison do Prahy
a chtěl by jeti elektrickou tramvají. Napřed by byl banket a v
přípitku by zdravili Edisona jako muže století rychlosti. Jistěže by
právě kladli důraz na to, že dnes rychlost jest základním požadavkem
dnešního života, rychlost v dopravnictví pak tím, čím velké město
vychází vstříc svým spoluobčanům.
Po banketu byl by před radnicí připraven salónní vůz Elektrických
podniků, a tam by si sedl starosta, jeho náměstek, několik obecních
starších, celá správa Elektrických podniků a jelo by se po trati
číslo 2. Jelo by se hodně pomalu, aby Edison, muž století rychlosti,
jízdy příjemně užil. V deset hodin ráno by vyjeli, v půl dvanácté by
byli na Vinohradech u Národního domu. Než by přijeli k vodárně,
omdlel by jim Edison rozčilením na půl hodiny. To by ho vzkřísili
právě u vinohradského pivovaru. Pak za malou půlhodinku by jim
omdlel podruhé. To by už byli pod Olšany na začátku Žižkova, a než
by nato dojeli k radnici za další půl hodiny, skonal by Edison v
náručí pana starosty Groše.
Nevím, jaká je předepsaná rychlost na elektrické trati. Myslím, že
není žádná. Ve voze se nacházejí sice tabulky, které udávají, že
délka trati obnáší tolik a tolik a doba jízdy řekněme 30,56 minuty.
Správa Elektrických podniků počítá totiž se zlomky minuty, jako u
startu na automobilových závodech, že ten a ten dojel k cíli za
hodinu a 75 setin vteřiny, uraziv 120 km. Zlomky vteřiny uspokojují
svědomí správy Elektrických podniků.
Správní rada elektrických tratí zapomněla na jednu důležitou věc. Na
zastávky, stanice a křižování. Křižování na trati s jednou kolejí je
něčím velmi spleteným a důmyslným.
Když se jede po trati číslo 12, tu křižuje se k Andělu třikrát.
Mezitímco někde dole čekáte, křižují tramvaje. Zatím se někde vůz na
trati poškodí a je vlečen do košířské remízy.
Čekáte tedy dál, poněvadž seshora žádná tramvaj doposud nejede,
poněvadž je o jeden vůz míň a nastalo zdržení, takže nelze zatím,
než se vůz objeví, strkaný zezadu, zdravým vozem křižovat. Poněvadž
pak když i ten vůz křižuje, snaží se dohonit ostatní vozy zpožděné,
vy tam musíte dále čekat na váš vůz, poněvadž zatím musí ten vůz
čekat na druhý vůz zpožděný. Teď projedou tři vozy za sebou, ale tím
je přerušena doprava, poněvadž na kolejích tramvaje číslo 12 jezdí
také vozy tratě číslo 9 a tratě číslo 5. Tam jest sice trať
dvoukolejná, ale všechno je popleteno tak, že se v tom ani „páni“
nevyznají.
„Páni,“ to jsou traťmistři, jak jim říkají zřízenci Elektrických
podniků. Ti stojí tam, kde se vozy křižují, zlobí se a rozkládají
rukama.
K „pánům“ se druží kontroloři. Ti přijdou znenadání jako duchové,
vše pokládají za podezřelé a ve všem vidí špatnost. Prohlédnou vám
lístky, vyčiní průvodčímu, někdy i řidiči, mají všude oči jako
kočka. Někdy se na vás i osopí. Těm se spropitné nedává. Kontrolorům
se vůbec nedává spropitné.
Pokud se týče platu zřízencům, budiž to řečeno ku chvále
Elektrických podniků, jest jich správa důslednou. Se stejnou
rychlostí, jakou se vlekou vozy elektrické pouliční dráhy, zlepšuje
také svým zřízencům platy. Protivy mezi skutečnou a domnělou
rychlostí tramvaje vyrovnává rychlým strhováním pokut svým zřízencům
z jich hubeného platu.
A pokud se týče propouštění zřízenců ze služby pro nepatrné
přestupky, děje se tak rychlostí 20 kilometrů za hodinu, což je
ideální rychlost pro elektrickou tramvaj.
|
Elindúlta Ajgó Márton…
(Vypravil
se Ajgó Márton ...)
Črta z Uher
Vypravil
se Ajgó Márton na cestu dalekou, přenesmírnou...
Tak
začíná jedna z národních balad maďarských: „Elindulta Ajgó Márton,
hosszú útra, rengetegre.“
Pan
Ajgó Márton v tomto vypravování není totožným s Ajgou Mártonem
(Martinem) z oné národní maďarské balady, jen podobného mezi ním a
hrdinou balady jest to, že vypravil se také na cestu dlouhou a
náhodou také z mlynářovou dcerou jako jeho jmenovec v baladě.
Ajgó
Márton sedlačil ve vsi Égöv, kterážto ves leží dole pod Marmarošem,
(část Lesních Karpat v severovýchodních Uhrách) na nevysokých
kopcích rozložená, kde cestující neví, čemu se má dřív divit, zdali
širokým nohavicím sedláků, či vínu, jehož jakost je velmi dobrá, či
buclatým dívkám, které za večera, když jdou z pole, dělají si
úštěpky z každého cizince, jejž potkají, či malebně vystavěným
chalupám a statkům se sklepy vzadu za stavením, kam cizince zvou
sedláci égövští, a zkad když člověk vyjde, nediví se již ničemu,
ačkoliv v jiném případě mohl by se diviti malým lesíkům za obcí, kde
převládá dub a za lesíky mohl by se obdivovat vyšším a nižším
kopcům, ztrácejícím se v dáli s černomodrým nádechem, za těmi kopci,
mohl by si vzpomenout, že leží Marmaroš s pověstnými krystalky
křemene, marmarošskými démanty, s pověstným okolím, kde vyskytuje se
černý medvěd, na jehož kůži vypsána je vládou cena čtyřicet korun za
kus.
V této
obdivuhodné vesnici sedlačil Ajgó Márton, pro svou tloušťku zvaný
jinak též „úr“ (pán). Nikdo v okolí neřekl Ajgó Márton, nýbrž pan
Ajgó Márton, nebo pan sedlák Ajgó Márton.
Ajgó
Márton jedl za tři a pil za tři. Starosta v Égövu říkal, že raději
pozve do své pivnice tři sedláky, kteří kdyby pili, co chtěli a jak
chtěli, nikdy nevypijí tolik vína jako Ajgó Márton.
Pro
Ajgó Mártona šil krejčí v Nagy Banyia nad řekou Szamosem zvláštní
nohavice, zvláštní svou šířkou, které když pral a sušil Ajgó Mártona
čeledín, rozvěšené na plotu za stavením vypadaly zdálky jako plachta
na lodi, jak vysvětloval Arhély, sedlák, který sloužil u vojska v
Pešti a viděl lodi na Dunaji.
A jeho
„békés“, kožich, který nosí maďarští sedláci, stál třikrát tolik než
jiný, poněvadž třikrát tolik látky bylo naň třeba.
Ajgó
Márton stále tloustl a když přišel po úmrtí starého faráře do Égövu
nový, zděsil se, když ponejprv kázal a spatřil mezi posluchači stát
pana Ajgó Mártona. Viděl dole pod kazatelnou ohromný kožich, který
dle jeho prvého zdání ukrývá tři osoby a když pln zvláštního zděšení
naklonil se z kazatelny, aby lépe rozeznal, spatřil, jak se na něho
nad kožichem usmívá tlustá tvář Ajgó Mártona.
„Kdo
je ten tlustý?“ tázal se nový farář po kostele starosty.
„Pan
sedlák Ajgó Márton, nagyságos“ (milostpane), odpověděl starosta.
„A
jeho ženu jsem neviděl,“ pravil farář.
„Není
ženat, nagyságos,“ řekl starosta, „nemá času myslit na ženitbu. Jest
mu třicet let a nic jiného nedělá, než jí a pije. Má mnoho polí,
jest nejbohatší, i starostou ho chtěli volit, milostpane, ale
nepřijal. Na úřad nezbylo by mně času, odpověděl.“
„Vždyť
jest to hříšné,“ pravil nový farář, který si již zkazil žaludek,
„stále jíst a stále pít. Kam to povede?“
Za
několik dní šel farář kolem statku Ajgó Mártona. Ajgó Márton seděl
na prahu, zaujímaje celý prostor prahu. Když spatřil faráře, řekl:
„Nu, milostpane, nebylo by libo na skleničku vína?“
„Hodí
se mně právě příležitost,“ pomyslil si farář, „promluvit s ním
moudré slovo.“ Proto řekl: „Podívám se.“
Ajgó
Márton vzal lucernu a vedl svého hosta do pivnice, vytesané ve skále
za stavením. Vstoupili a posadili se na sudy.
„Jen
na skleničku,“ řekl farář.
„Milostpánovi dáme džbáneček,“ pravil hostitel, a co přinesl, byl
objemný džbán vína. Sám si přinesl větší, přátelsky ťukl si s
farářem, učinil doušek, pak si zapálil krátkou dýmku a počal
rozhovor slovy: „Chvála bohu, nemusíme si na nic stěžovat,
milostpane.“
„Že si
nemusíme, Ajgó Mártone, na nic stěžovat,“ pravil vážně farář, „to
neznamená, že jsme šťastnými.“
„I
chvála bohu,“ smál se Ajgó Márton, pije ze džbánu, „já jsem úplně
šťasten.“
„Lidský život,“ pokračoval farář, „má jiný účel, než jen jíst a pít,
Ajgó Mártone, účel života lidského jest starat se též o rodinu,
učinit ženu a děti šťastnými a ty, Ajgó Mártone, jen jíš a piješ,
zůstáváš stále svoboden.“
„Nem
sokat tesz!“ (nezáleží moc na tom), odpověděl Ajgó Márton.
„Hleď,“ mluvil pan farář, „tvůj dosavadní život dá se napsat dvěma
slovy: Jedl, pil.“
„To
bych se měl tedy jako oženit,“ povzdechl Ajgó Márton, „myslil jsem,
že stačím sám sobě, milostpane. Stará moje teta řídí hospodářství,
čeledínové a služky jsou poctiví. A já žiji tak spokojeně.“
„Ožeň
se, ožeň, Ajgó Mártone,“ zazněl klenbou sklepa hlas farářův
slavnostně, „a až se oženíš, uvidíš, že staneš se řádným osadníkem.“
„Což,
kukuřice pěkně roste?“ převáděl za chvíli farář řeč na jiný předmět.
„Pěkně, nagyságos,“ odpověděl Ajgó Márton a pustil se do pití, až
farář žasl.
Když
za hodinu opouštěl farář přes protesty Ajgó Mártona sklep, řekl k
sobě: „A földön sok állatok élnek.“ (Na zemi žije mnoho zvířat.)
Když
Ajgó Márton osaměl ve svém vinném sklepu, pravil: „Pan farář není
piják vína, ale přece rozumný pán. Když se věc uváží kolem dokola,
mohl bych se ženit.“ Zapálil si dýmku a rozumoval: „Teta umí vařit,
ale je stará, až umře - co pak? Teta dohlíží na čeleď, ale je stará,
až umře - co pak?“
Chodil
si se džbánkem pro víno a přemýšlel: „Také si teď vzpomínám, že asi
před půlrokem mně nabízela teta nevěstu Etelku Tüske, dceru mlynáře
z Tescö u Tisy za Marmarošem. Bohatou, hezkou. Zeptám se tety, jak
to myslí.“
Vypravil se Ajgó Márton na cestu dalekou, poněvadž jeho teta mu
řekla: „Jeď, hochu, jako na návštěvu do Tescö k mlynáři Tüske. A kup
v Marmaroši náušnice pro Etelku. A ty náušnice dej Etelce darem.
Rozumíš mně, Mártone? Opakuj ještě jednou, co ti povídám.“
Tak
jako v té národní maďarské baladě vypravil se také Ajgó Márton na
cestu dalekou, přenesmírnou, za mlynářovou dcerou. Do Marmaroše jel
povozem, v Marmaroši ho lidé viděli naposled kupovat náušnice, za
Marmarošem někde přenocoval a ráno našli v horách koně s povozem v
jedné rokli lesní rozbité a povoz také rozbitý a Ajgó Mártona nebylo
lze spatřiti.
Kolik
let již uplynulo od té doby a Ajgó Márton se nevrátil ze své dlouhé
a přenesmírné cesty. Jeho stopa úplně zmizela, jen jeden starý
Székel v horách za Marmarošem chlubí se, že zastřelil kdysi dva
černé medvědy a v jejich žaludku že našel nějaké náušnice...
Ale
Székelům nemůže nikdo věřit.
|
Farář a Kilián
Náš kaplan pohádal se jednou při kartách v hospodě se sedlákem
Kiliánem. Slovo dalo slovo a Kilián praštil kaplanovi kartami o
hlavu, a co věděl špatného o něm, to najednou vychrlil ze sebe, a
bylo po starém přátelství mezi kaplanem a Kiliánem. Od té doby jeden
druhého nepozdravoval, kaplan, kdykoliv přišla řeč o Kiliánovi,
říkal: „O tom nechci ani slyšet.“
A zas nová řada let uplynula, z kaplana stal se farář. Kdykoliv byla
řeč o Kiliánovi a ptal se ho někdo na jeho úsudek o jeho nepříteli,
farář zbožně dívaje se k nebi, říkal: „Odpusť mu to Pán Bůh, ale o
něm nechci ani slyšet.“ Loni sedlák Kilián zemřel. A letos při
návštěvě svého rodného místa sedím v obecním hostinci s tamější
honorací, a tu přijde řeč na Kiliána. Tázal jsem se pana faráře,
jaký to byl člověk ten Kilián. A tu pan farář podíval se zbožně na
lampu u stropu hospodské jizby a zvolal: „Víte, o mrtvých nic než
dobře, ale byl to sprostý chlap.“
|
Ferdinand princ Lobkovic
Nejvyšší maršálek zemský
Ferdinand princ Lobkovic narodil se na Svět v létu Páně 1850
osmecítmého dne měsíce října.
Jeho rodiče oba byli
vysoce urození a slavní, neb jeho otec měl vinárnu na Menším Městě
Pražském a oplýval dary Ducha Svatého. Jeho pak paní mater byla
Johana, kteráž když s ním pracovala k porodu, utekla se k pomoci
svatého Františka Serafínského a zaslíbila děťátko Světci a tak dali
mu jméno Ferdinand.
Porozen byv v posvěcený
pátek, prospíval všemi dary a moudrostmi a praví se, že při jeho
rození podivná znamení na zemi i na nebi se děla, obloha že se
otevřela a ve vsi Dolních Beřkovicích že se vepř ve chlívku utrhl a
třikráte zachrochtal.
Když pak léta Páně přišli
jsou Prajzové do Čech, tu malý princ Krista Pána řízením od
mordéřské ruky Prajzů byl zachráněn, neb byv teprve patnáct let,
Císaři Pánu neráčil sloužiti. V sedmnácti letech, maje rozumu dosti
a přijda tak k dospělým létům, po neplechách neběhal, nýbrž své
outlé tělo bděním, modlením, posty zkrocoval a v kázni držel, velice
v nelibosti měkké, patrné peřiny měl a tak činil až do dvoumecítma
let, když Císaři Pánu sloužil, ani ho v noci začasté místo na měkkém
loži na koberci na zemi prostřeném nacházeli, neb na tvrdé zemi.
Toho času nalezl potěšení
v panně Amálii a s tou při chválení Pána Boha zůstával a s ní s
potěšením Ducha Svatého obcoval. Slouživ císaři vojenskou
důstojností oplýval a jsa z rodičů urozených za dvě léta při své
dokonalosti majorem se stal a v té žoldnéřské hodnosti do zálohy
vstoupiv, chovu dobytka věnovati se ráčil a spravoval pak své statky
Beřkovice, Citov, Vintířov a Poláky s tak velikou péčí, že jeho
dobrá pověst a svaté obcování daleko široko se rozhlásilo a víno
jeho beřkovické takové slávy a chvály jest dosáhlo, že roku 1908
největším zemským maršálkem jest zvolen, kdež snažně evangelického
přikázání následuje a všechno, což má, prodává a 16 000 korun
úřadovného ročních s velikým chvalořečením stranou ukládá, nehýřiv a
nemravných činů se vystříhaje a s obžerci obecenství.
A vypravují o něm, že on
ejhle jednu ponožku červenobílou a druhou černou a žlutou nosí a že
chudina v něm pravého otce má, který svým synům žádný peníz
nevyplácí, aby ti na cestu zkázy uvedeni nebyli a věčnému zatracení
unikli. On mnohá a rozličná jména pro svůj ctnostný život sobě
zasloužil a tajným radou a komořím jmín jest a rytířem Řádu železné
koruny a nějakým komandérem Královského uherského řádu svatého
Štěpána i vyslancem zemským, což jej činí nejslavnějšího a Bohu i
lidem nejvzáctějšího.
Jsa předsedou sněmu
zemského opatřen jest od Boha tou milostí, že sedě spí a to s tak
velikou opatrností, že toho poznati nemohou a teprve vnuknutím Božím
vedeni po skončeném zasedání s nemalou uctivostí ho vzbudí, neboť on
Otec náš jest, jehož my máme poslouchati a bez jeho dovolení ani
nohou z místa se hnouti.
Neb jeho řeč jest libá a
upřímně mluví-li česky, tu darem jazyků i německá slova v jeho řeč
přicházejí, neb on více mluví jazykem švábským, maje od Pána Boha k
tomu nadání a jsa šlechticem českým.
Pro tuto snaživost
horlivou od dobrých Čechů jest velice milován a nejvyšší úřady s
laskavostí zastává a pro svou učenost podepsati se neuměje, všechny
své záležitosti svému tajemníkovi předává.
My pro ty tak veliké
milosti Ferdinandu princi Lobkovicovi prokázané hleďme sobě tohoto
muže slovutného vysoce vážiti, jej ctíti, ho za přímluvu prositi,
aby nás svou milostí tak naplniti ráčil, abychom mu s velikou
horlivostí sloužili a v jeho službě tak dlouho trvali, dokud bychom
pro svou trpělivost věčné koruny neobdrželi.
|
Fialový hrom
Fialový hrom byl roku 1596 na koncilu kardinálů v Římě, kterýž
koncil odhlasoval, že rouhači mají být bleskem usmrceni.
Poněvadž se tedy jednalo o jeho stavovskou otázku, tu fialový hrom,
jak řečeno, zčistajasna se objevil na koncilu. Když se pak vrátil
nahoru, tu si stěžoval, že nějak příliš prudce vrazil mezi pány
kardinály a že dva budou mít z toho pohřeb. Zmínil se též, že by rád
se na ten pohřeb podíval, že bude velmi slavný.
Dlouho
to trvalo, než mu svatý Petr vysvětlil, že to nevypadá hezky, když
se při pohřbu stane ještě nějaké neštěstí. Takhle kdyby pochovávali
nějakého tajného kacíře, to že by bylo jeho povinností do toho
praštit.
Fialový hrom díval se tedy z nebe a byl nějak pyšný. Odplivl na malé
hromy, kteří si pod ním hráli a dováděli. Ti malí smradi nebyli na
koncilu kardinálů v Římě.
Pak ho
zavolali před Pánaboha. Vrátil se odtamtud celý zdrcený. Dostal
domácí vězení v trvání šesti týdnů, poněvadž práskl do kardinálů na
římském koncilu. A bylo to v sezóně letních bouřek.
Darmo
se vymlouval, že koncil odhlasoval, že rouhači mají bleskem býti
usmrceni a že se to týkalo jeho stavovské otázky a jeho zájmu, že mu
bylo do toho.
Když
mluvil s fialovým hromem archanděl Gabriel, tak mu řekl: „Vy máte
velkou smůlu, víte, že jste nám zabil toho nejtlustšího, který
nejvíce věřícím imponoval? Byla to od vás konina.“
Od té
doby dával si fialový hrom velký pozor na to, aby nevyvedl zas
nějakou koninu. Nějaký svatý, kterého neznal dle jména, ale jen od
vidění, jednou si lehl k němu na mrak a povídal si s ním. Vykládal
mu, jak ho smažili v oleji zaživa a jak voněl.
Fialového hroma to omrzelo a řekl mu: „Odpusťte, ale mne už to nudí.
Dnes ráno jsem potkal alespoň pět mučeníků a ti všichni mně
vyprávěli, co s nimi dělali, než je dostali až sem. Už se nám to
všem přejedlo. Napřed to bylo pěkné a nové, ale slyšet to patnáct
set let bez ustání, to není žádná nebeská radost.“
„Ale
dovolte,“ řekl mučeník, „komu jinému to mám vyprávět, já to ještě
nikomu nepovídal, poněvadž jsem si nemohl vzpomenouti, jaký to byl
olej, ale dnes jsem si vzpomněl, byl to olej konopný.“
„Dejte
mně svatý pokoj,“ zlobil se fialový hrom, „kdo to má poslouchat.“
„Ale
je to velmi zajímavé,“ řekl mučeník, „která noha myslíte že se mně
uvařila v tom oleji dřív, pravá nebo levá?“
Fialový hrom nemohl už snést tu povídavost a sjel dolů na zem, aby
se mu ztratil.
Sjel
rovnou čarou a když se objevil nad střechou nějakého chrámu, už se
nemohl zadržet. Prorazil střechu a udeřil do kazatelny. Chtěl se
kazateli omluvit, chvíli se u něho pozdržel a když viděl, že kazatel
hoří, ulekl se a utekl skrz nějakou paní do země a pak nenápadně se
ztratil.
Když
prchal pak zas k nebi, tu mu bylo do pláče. „Ježíšmarjá,“ řekl si,
„to jsem to zas vyved. To jsem se přenáhlil, kdyby aspoň někomu tam
dole napadlo, když viděl, že kazatel shořel, rozhlásit, že pro něho
poslali z nebe ohnivý vůz, jako tenkrát s tím Eliášem. To jsem také
vyvedl pěknou věc, ještě že to na zemi tak hezky zatušovali. Až
teď,“ vzdychal, „kazatel se objeví v nebi, hned si povede stížnost,
jak jsem s ním zacházel. Zas nová ostuda. Možná že už bude dříve
nahoře než já.“
Obavy
fialového hromu se však nesplnily. Z pekelné korespondenční
kanceláře došla tato zpráva: „Právě sem přibyl jeden jezovitský
kazatel. Nemohl být dosud ještě vyslechnut, neboť jest velmi
překvapen.“
„Hm,“
řekl Petr, když tu zprávu uslyšel, „zas nám ubyl jeden abonent.“
Fialový hrom měl takovou radost, že to tak dobře dopadlo, že s
úsměvem naslouchal po celý den vypravování jednoho dědka, který s
nadšením mluvil o tom, jak z něho tahali pohani střeva. To se
rozumí, že přeháněl a mluvil něco o 372 metrech.
Pak
přišla zpráva z pekla, že už byl kazatel vyslechnut a že říká, že mu
to udělal fialový hrom.
Krom
očekávání obdržel jakous takous pochvalu. „Nestál, holomek, za to,
ale dobře jste udělal,“ bylo mu řečeno při audienci, „zviklal jste
sice důvěru v kněze, ale máte aspoň vyhlídku na lepší práci. Budete
práskat do rouhačů.“
„V
intencích římského koncilu,“ dodal fialový hrom a vydal se na zvědy.
Našel
si takový pořádný mrak, ze kterého bylo dobře vidět dolů a byla tam
též výborná akustika. Bylo sem slyšet každé slovo zezdola.
„Aha,“
pomyslil si fialový hrom, když chvíli naslouchal, „tady mám hned
práci,“ a dívá se na situaci.
Dole
leží na posteli v jedné chalupě zrzavý chlapík a vedle něho sedí
nějaký muž, dle vzezření může to být buď farář, nebo kaplan.
„Macoune,
hleďte se napravit, vidíte, že vás Pánbůh potrestal, teď nemůžete
sebou ani hnout.“
„Mám
to v kříži a na nohy taky nemůžu.“
„A
přitom ještě klejete.“
„Ale
aby už do toho hrom bil, copak je to nějaký život? Setsakra, tisíc
hromů!“
Fialový hrom už se nezdržel a seskočil dolů na zrzavého chlapa.
Práskne do chalupy, bum, padne chalupa, ale sjede dolů po něčem
hladkém na posteli, chce se zadržet a chytí za ruku velebníčka. Ten
se svalí a fialový hrom z leknutí utekl do chlíva a odtud do nebe a
dívá se, co vyvedl. Velebníčka vynášejí a zvoní umíráčkem a Macoun
chodí po světnici a říká: „Sakra, už mě to pustilo.“
Když
to vyprávěl jednomu starému zkušenému světci, řekl mu tento: „To
nevíte, že kdo leží v peřinách, může hromovat? To ani nevíte, že
peřiny jsou špatný vodič a farář dobrý vodič?“
„Ale
Macoun ještě ke všemu chodí!“
„Jakpak by nechodil, když mu udělali takovou elektrickou lázeň,“
řekl nevrle starý zkušený světec.
Fialový hrom dal se do pláče.
|
Finanční tíseň
Z řízenec
bankovního závodu Procházka a spol., starý Šíma, dodal si konečně
po patnácti letech
odvahy a zaklepal na dvéře
kontoáru finančníka
Procházky, aby ho požádal za zvýšení služného od Nového roku o dvacet korun.
Sedí tedy Šíma p řed
panem Procházkou, neboť
ten vyslechnuv jeho
žádost, pokynul mu, aby usedl, a pan šéf chodí po kontoáru, rozkládá rukama
a říká:
„Mohl jsem vás hned vyhodit s vaší nestydatou žádostí, poněvadž
však mám právě
půl
hodiny času,
chci s vámi promluvit zcela po přátelsku.
Chcete, abych vám zvýšil služné o dvacet korun měsíčně,
což znamená 240 K ročně.
To žádáte na mně
v době,
kdy Damoklův
meč,
zdražení peněz,
vznáší se nad peněžním
trhem? Víte, že alpinky klesají ze 772,- na 759,60, že z 940,- klesly akcie
Bedřichových
závodů
na 938,-. Kurs zbrojovky
také klesá, milý pane Šímo. Ze 728,- spadl na 716,40. To jest skutečně
hrozné a vy chcete
20 K přídavku!“
Po čal
spínati ruce a vyrážel ze sebe: „Trh hodnot bankovních kolísá. Vůdčí
papír, akcie rakouského úvěrního
ústavu, oslaben v posledních dnech a celkové poklesnutí
činí
5 K na 664,90, a vy chcete 20 K přídavku.
Trh hodnot dopravních vyznačuje
se toliko chabými a mizernými transakcemi, akcie státní dráhy klesají o
celých 12 korun. Uherská vláda nemohla si ve Francii vypůjčit
100 000 000 K a vy chcete na mně
20 K přídavku.
N ěmecko
chce prodat železárny a mluví se o rakouském prodeji státních statků
a vy přijdete
ke mně
a povídáte, jako by se
rozumělo
samo sebou: ‚Sloužil jsem věrně,
pane šéfe, patnáct let, osměluji
se prosit,
vzhledem k finan ční
tísni, všeobecnému zdražení, deseti dětem,
děravým
botám, chorobnému stavu o 20 K měsíčního
přídavku.’
Nešťastníče,
máte pravdu, že finanční
tíseň
je veliká. Akcie Jižní
dráhy klesají o 5 korun na kuse a já jich mám ... Ale proč
bych vám to
říkal,
člověče.
Pamatujte, že ani akcie Buštěhradské
dráhy nemají dnes dobré vyhlídky bilanční
a kurs litery A Buštěhradské
dráhy klesá z 2 515 na 2 426 a litera B z 1 004,- na 976,-. Vy jste se tedy
zbláznil se svou žádostí o zvýšení platu.
Člověče,
vždyť
je to šílenství! Jděte
jen na pražskou bursu. Na trhu je tolik hodnot, taková poptávka, ale co je
vše platno. Všechny akcie vykazují strašlivé oslabení. Ani jedny nejsou
pevný. Akcie Úvěrní
banky, které jsem dříve
sjednával za 760,-, klesly na 750,75. Co tomu
říkáte,
chcete ještě
přídavek,
starý muži? Trváte stále na svém požadavku, když není pomyšlení, že by
švýcarská vláda mohla si u nás vypůjčit
2 000 000, které potřebuje
do oběhu?
Ano, starý muži! Měsíční
výkazy o odbytu peněz
nejsou příznivé,
letošní bilance bude k zbláznění.
Rumunsko, Turecko, Bulharsko,
Řecko
nemůže
si vypůjčit
ani troník a vy chcete, abych vám zvýšil gáži.
Špan ělsko
a Portugalsko, Itálie nemůže
nikde umístiti půjčku.
Bankéřský
závod Français-Frères v Lyonu utrpěl
ztrátu 150 000 000 franků
následkem marocké
výpravy a vy zcela klidně
přicházíte
a spustíte: ‚Prosím, pane šéf, o zvýšení gáže o dvacet korun.’
Člověče,
víte, že se mluví o fusi rosických uhelen s Bedřichovými
závody, a víte, že koupě
kuxů z těžířstva
Marie Anny bude mít za následek snížení ročního
obratu o 20 000 K? Spekulace se nedaří
nikde. Kupte si akcie Podolské cementárny, starý muži, a uvidíte, jak počnete
se vypínati, ale jděte
s nimi na bursu! Že nepůjdete,
vrtíte hlavou. Ještě
že jsou pevný akcie
kolínské továrny na umělá
hnojiva, za které zaplatíte až 379,-, ale já je koupil za 382,-, ztrácím
tedy tři
koruny. Já se, věřte,
nemohu na vás ani podívat,
člověče.
Sedíte jako dřevo.
Vezmi vás čert
i s akciemi cukerních společností.
Když vám říkám,
že nastalo i u nich oslabení a že za ně
víc nedostanete než
261,50, kdybyste se i rozkrájel. Mně
se neodváží nikdo
je nabídnout, stejně
jako akcie továrny
dr. Kolbena, to vím určitě.
Já bych takového člověka
hnal, starý muži. Víte, že wieneberská cihlářská
stavební společnost
jest na
pokraji úpadku a že lubla ňské
losy klesly? Víte, že americký miliardář
Browne se zastřelil?
Víte, že se zabili finančníci
Müller, Skalat, Kovner, Hübner, že se oběsili
finančníci
Rêche, Quinay, Mains, Bulechârd, víte, že skočili
do řek,
průplavů
a moří
finančníci
Karelt, Morrisson a Commôt a bankéř
Hamerles i se společníkem?
Víte, že je bankrot na bankrot, uhelné doly na Aljašce že hoří
a do nich skočil
americký uhelný král? Víte, že ložiska síry na Uralu jsou zničena
zemětřesením,
víte, že Oldenburské 50tolarové losy klesly o 50 procent, že solnohradská
železniční
a tramvajová společnost
udělá
bankrot? Vy to jistě
nevíte, jinak byste
nechtěl
na mně
20 K přídavku
měsíčně
...“
Finan čník
Procházka zatřásl
nehybně
sedícím Šímou a ten spadl
s ledové chladnými okončetinami
se židle na zem. Nad tou finanční
mizérií puklo mu srdce.
|
Frantíkův 1. máj
Frantíkův otec bydlel na Novém Světě, v jednom z té řady obdivuhodně nízkých
domečků, a když se vyskytla příležitost, dělal rudé karafiáty z papíru.
Jinak chodil po žebrotě a Frantíka, když mu přinesl málo vyžebraných
krejcarů, tloukl.
Bil ho do obličeje pěstí a říkal vyčítavě: „Synu, synu!“
Slova „pachole“ Frantík nikdy od něho neslyšel, ačkoliv mu, pacholíkovi,
bylo osm let, říkával mu obyčejně „pacholku“.
Frantík uměl již pít kořalku a ponejprv se opil před dvěma léty. To bylo mu
šest roků a propil nalezené dva krejcary.
Matky neznal. Lidé říkali, že ji jeho otec utloukl. Nu, nikdo mu to
nedokázal, a když se jednou Frantík tatíka na to v dětské naivnosti otázal,
byl tak bit, že si týden poležel na cihlové podlaze světnice zabalen do
starého haveloku, který páchl špínou.
Čisto u nich nebylo nikdy, a co kdy u nich vonělo příjemně, to byla kořalka,
bez které se Frantíkův otec neobešel.
Pil, hoch pil. „Napij se, synu! My jsme demokrati, slyšíš, pacholku. Tak
neřvi. Kapitál nás utiskuje. Takovou ti hodím, potvoro jedna. Že jsem tě
neuškrtil. Někdo má moc a my nic. Zatracený škvrně, nepřestaneš řvát!“
Při hovorech o politice dal se vždycky Frantík do pláče, poněvadž věděl, že
jeho otec tak se rozohní výkladem o demokratismu a kapitálu, že nakonec bude
ho bít pěstí do tváře a říkat své otcovské: „Synu, synu.“
Někdy si přál Frantík, aby tatínka sebral policajt, jako jejich děda, který
dodnes ještě sedí na Pankráci, protože za sv. Matějem v jedné vsi vzal z
kostela kalich.
Děd byl hodný člověk. Jemu nikdy neublížil. Po hlavě ho hladil jen a jednou
mu i hlavu umyl, jinak mu neubližoval. Nu, a vida. Tatík zradil děda pro
litr pálenky. A ke všemu ten kalich byl z nějaké mosazi.
Někdy k nim chodil strýc Kaloubík. S tím se tatík vždy hádal o nějaké tři
šestáky, které strýc před lety půjčil nebožce matce Frantíkově. Nakonec se
však vždycky spolu smířili, pili z flašky kořalku a zpívali: „Hřbitove,
hřbitove, zahrádko zelená ...“
Přicházely i jiné návštěvy. Několik žebráků z povolání, kteří jsou v stavu
okrást největšího chudáka. Návštěvy chodily, až když Frantík s tatíkem
odbyli si žebrotu, která Frantíkovi nezdála se být nepříjemnou.
Znal už své lidi, kteří dali mu vždy almužnu, když dětským hláskem zpěvavě
řekl, že je jich dětí doma osm, tatínek že těžce stůně, že spadl z lešení a
maminku že odvezli do nemocnice.
Měl takové modré, dobrácké dětské oči František.
Líbilo se Frantíkovi zvonit u dveří nebo klepat. Jen chleba neměl rád, když
mu někdo ukrojil víc, než mohl sníst. Tak přijít k tatíkovi s krajíci
chleba! O hlavu by mu je otloukl. Poplival tedy na chodbě darované krajíce a
zahodil. A zas se šlo vesele dál.
Žebrota tedy ušla. Ale ty nešťastné rudé karafiáty, které vyráběl při
příležitosti jeho otec.
Karafiáty rudé musí se dělat pečlivě, aby se podařily!
Vezme se papír hedvábný, karmínově červený, a udělají se kruhy. Šest
takových kruhů, plátků. Konce plátků se stočí a tyto sestaví v co
nejrozmanitější květy. Dnes máš sociální demokraty, že si jen trochu
nepodařený červený karafiát do knoflíkové dírky nevezme, a každý
organisovaný soudruh nosí jen pořádné rudé karafiáty, pacholku, rozumíš?
Takovou ti hodím, potvoro jedna. Tohle že má být karafiát? To je koště. Ze
jsem tě dřív neutopil, nemusel bych se aspoň s tebou zlobit.
Prstíčky osmiletého Frantíka vedly si čile. Skládaly dohromady plátky, které
vystřihoval otec.
Po třech krejcařích prodávaly se takové karafiáty, které tolik sluší, když
se jde s nimi v knoflíkové dírce opilý a s vojenskou čepicí na hlavě od
odvodu domů.
Dlouho do noci pracovával na rudých karafiátech Frantík tak dlouho jako teď.
Sedí za stolem, petrolejová lampa zapáchá, neboť již dohořívá, ale Frantík
dál pilně střihá kotoučky drátu. Ať je těch karafiátů hodně. Zítra je první
máj a táta ho pošle s nimi na tábor demokraticky osvícených a organisovaných
soudruhů.
Soudruzi budou mít karafiáty a jeho táta opici. A Frantík? Asi jako obyčejně
oteklou tvář.
Lampa zhasla. Otec, zaměstnavatel syna, chrápal na podlaze a zdálo se mu o
karafiátech, o Frantíkovi a o kořalce.
Zítra je první máj! Frantík usnul nad hromadou rudých karafiátů. Dobrou noc,
Frantíku, zítra je první máj!
*
Ráno oblékl otec Frantíkovi rudou kravatu a řekl mu, že mu rozfackuje držku,
když si z utržených peněz nechá krejcar. Odpočítal mu je, na cestu mu dal
ránu do zad a Frantík šel prodávat karafiáty ku Střeleckému ostrovu.
Až bude větší, naučí se hvízdat ,,Rudý prapor“, takhle ale i jeho kravata
dělala dobrý dojem.
Jaký to mladičký bojovníček za práva proletariátu. A hubený, chudáček. A jak
mu ale, proletáři, sluší ta kravata.
„Kupte si rudé karafiáty.“ - „Dej sem, a mně, a mně také, a ...!“
Dělá dobré obchody Frantík. Z krabice mizí mu zásoba. Jdou soudruzi hrdě od
něho s rudými karafiáty v knoflíkových dírkách. Panebože! První máj v
Rakousku v paprscích všeobecného hlasovacího!
A ty kluku maličká, jak ti ta kravata rudá sluší! Dej sem karafiát! Frantík
prodal poslední a jde domů. Však už jistě na něho čeká táta, který si zatím
krátí čas pitím kořalky.
Peníze Frantíkovi cinkají v kapse. Je mu veselo. Lidé se usmívají na něho.
Obloha veselá. Kdesi v ulici strážník zapisuje si jména nájemníků, kteří v
jednom domě v oknech na ulici vystavili ku vyvětrání peřiny.
Za Glaubicovic zastavil se Frantík u skupiny hochů, kteří hráli o kuličky.
Ale ne o obyčejné, hliněné. O krásné kuličky skleněné, které jsou uvnitř
červeně, žlutě, modře, zeleně a fialově pruhovány, a když se koulí, barevné
pásky uvnitř skla točí se, proplétají navzájem, až oči dětské pře-cházejí.
Frantík neodolal. Ukázal krejcar. Nějaký kluk, který hrál, odplivl si
opovržlivě. Krejcar, a jedna ta velká kulička stojí dva krejcary.
,,Co koukáš, parchantě?“ - „Hrál bych.“ - „Máš peníze, vole?“
Ach, jak ho to láká, zahrát si o takové kuličky. Vždyť má tolik peněz v
kapse. A snad táta karafiáty nespočítal.
„Kluci, já mám peníze!“ A Frantíka vedli do krámu koupit kuličky. Byl to
jeden z nejkrásnějších dnů jeho života. Koupil jich dvacet a pak zas dvacet.
Prohrával a měl radost, jak se koulejí a jak hrají ve všech barvách.
Proměňoval tak rudé karafiáty za pestré skleněné kuličky.
Jaká to rozkoš, když se valí a točí k důlku a slunce na ně svítí! Byla to
neskonalá radost. Kolem už chodili soudruzi z tábora s rudými karafiáty,
které mnozí od něho koupili, on hrál a prohrával dál. Zas si koupil nové a
nové. Hrál a prohrával peníze za karafiáty.
Když se konečně pozdě odpůldne vrátil Frantík strašně bledý domů a odevzdal
peníze, které zbyly, byl strašně zbit, že se nemohl hýbat.
Otec mu svlékl rudou kravatu, navlékl si ji, kopl do něho a odcházel s rudým
karafiátem v kabátě do hospody, neboť jest první máj, a on jako proletář ...
Frantík plakal a přehazoval z ruky do ruky dvě skleněné kuličky, tak pestré
a hezké, poslední, které mu z jeho štěstí zbyly.
Takový byl jeho první máj ...
|
Franz Prase
U Kietzhüblů žil po tři roky beze všeho politického
rozčilení vepř jménem Franz. V rodině poctivého Němce Kietzhübla bylo totiž
zvykem, že všem členům rodiny dávali toto oblíbené jméno. Tak starý Kietzhübel
jmenoval se Franz, jeho syn také Franz a svému nejmladšímu vnoučeti říkal
Kietzhübel „liebste Franziska“. Všichni dohromady i s vepříkem Franzem tvořili
harmonický celek a nic nerušilo soulad těchto poctivých duší. Vepř Franz
spokojeně chrochtal ve chlívku a starý Franz Kietzhübel nadával na Čechy. V této domácnosti nebylo nesváru. Všechno to bylo spokojené a tlusté a celé
rodině i s vepřem Franzem šly k duhu výtvory kuchařského umění paní
Kietzhübelové, ona krásná německá jídla, která sestávala z povidlové polévky,
vuřtů, posypaných cukrem, z knedlíků s octem a z jiných těch čistě německých
důmyslných jídel, která mají po celém světě od moře Baltického až po Bavory a
Tyroly svou chvalně známou pověst, takže vzniklo z toho silné české přísloví:
„Dobré prase všechno snese“. A rodina pana Kietzhübla, poctivého starosty v
Kreuzungfischfangu nahoře za Libercem, v pravém slova smyslu hýřila těmi
nebeskými dobrotami, na čemž bral i vepř Franz podíl jako milovaný člen rodiny. Vepř Franz, jak již řečeno, se o politiku mnoho nestaral a bylo mu jistě jedno,
když do vsi přišly sčítací archy. A neměl jistě tušení, mezi jaký dobytek bude
zapsán. Snad ani sám o tom nevěděl, že je prase, poněvadž jeho znalost zoologie
byla kdysi ukončena tím, když své matce, s níž měl intimní poměr, sežral jedno
ze šesti vržených selat, začež byl nehorázně bit. To byl snad také jediný hřích, který toto dobré zvíře spáchalo, tloustnoucí den
ode dne jako zářný příklad výživnosti německé kuchyně a toho českého přísloví,
že dobré prase všechno snese. Naproti tomu, je-li dovoleno toto srovnávání, byl pan Kietzhübel jedním z těch
statečných Germánů, kteří přerážejí nohy českým vandrákům, nemluvícím tou směsí
nářečí, která připadá, jako když počestný občan chrápe ze spaní nad hlučící
bystřinou a nad ním řvou medvědi. Pan Kietzhübel patřil mezi Všeněmce a správně posílal své příspěvky německému
Volksratu a věřil, že povinností každého poctivého Němce je postarat se o to,
aby německý jazyk byl co nejvíce rozšířen, aby bylo co nejvíce Němců v Čechách,
aby byl každý zavřen, kdo není Němec. Vepře Franze nepřivedly do žádné zvláštní extáze přípisy Volksratu. Chrochtal
jako kdy jindy, žral jako dřív a snad se ani nepamatuje na onen slavnostní
okamžik, když starý Kietzhübel, oháněje se podávkami na dvoře, křičel, že ti
zatracení Češi utonou v tom moři germánstva, v těch vlnách bratří Kietzhüblových,
na nichž plavou pocukrované uzenky. Vepř Franz ani o tom netušil, že člen Turnvereinu z Vislingsdorfu stal se v ten
památný den sčítacím komisařem. Jeho idylické snění nad pomejemi nevyrušilo ani to, že pan Kietzhübel ve snaze
zachránit Němcům, co se dá, přihlásil ho tučným písmem za Němce, napsav do
sčítacího archu jméno tohoto spokojeného vepříka jako člena rodiny: „Franz
Prase“. Místo křestního listu tohoto pragermána byl sice sčítacímu komisaři k dispozici
jen jeho dobytčí pas, ale Franz Prase posílil postavení Němců ve
Kreutzungfischfangu o jednu poctivou duši. A vepře Franze snědli tito moderní lidojedi až po ukončení sčítání lidu, ve
kterém Franz Prase posílil počet Němců v Čechách. Jeho pečeni posypali cukrem…
|
Šel jsem požádat o ruku slečny Julie Mechovy.
Kvartýrská poučila mne, že až přijdu k panu Mechoví, mám mu políbit
ruku, tak prý to čtla v jednom románu a dělá prý to báječný dojem.
Podotkl jsem, že jsem též sečtělý člověk, a kvartýrská zastrčila mně
do šosu mého fraku tři šátky, jeden pro nos a ostatní dva pro slzy.
„Brečte jako dítě,“ poznamenala, „to dělá velký dojem a otec vaší
nastávající bude myslit, že jste citlivý muž a že svou ženu nebudete
týrat.
Tak připravil jsem se na ten důležitý okamžik. Navlékl jsem černé
šaty, vyleštil boty, vzal bílou kravatu, na hlavu posadil cylindr,
do kapsy zastrčil knížku „O dobrém chování ve společnosti“, zápisník
s poznámkami, které jsem si sám sestavil a které výhradně vztahovaly
se k dnešní mé výpravě.
Byly to vlastně poznámky řečnické, co budu asi říkat, jako:
„Nejváženější pane! Dnešní den znamená pro můj život vše ...“
Nebo: „Velectěný pane! Dnešek rozhoduje o mém životě ...“
Či jinak: „Vaše slovutnosti! Kdybych předstoupil před vás a řekl:
‚Miluji vaši dceru’, jak naložil byste se mnou, velectěný pane? Vy,
který kdysi miloval, vy, který víte, co láska je. - Miluji slečnu
Julínku ...“
V mých poznámkách bylo osmapadesát různých návodů, jak požádá slušný
člověk o ruku své milenky. Byly tam poznámky, jak se žádá o ruku,
má-li zbožňovaná jen matku, má-li oba rodiče, má-li jen otce, je-li
schovankou, má-li poručníka, je-li nemanželská, je-li adoptovaná,
zkrátka osmapadesát návodů.
Výzbroj mou doplňovala kniha „O dobrém chování ve společnosti , kde
bylo snad vše, co scházelo v mých poznámkách. Jak se dělá poklona,
nauka o podávání navštívenek, o slušném zívání, poznámky jako: „Nos
utře se přede dveřmi“.
„Počne-li host cítit, že dostává škytavku, vzdálí se s omluvou ze
společnosti.“
Dále poznámky konverzační: „Naprosto není přípustno obrátit se k
mladé dámě s otázkou: ‚Myslím, že slečna jest mladou paní …‘ “
Byl jsem tedy důkladně vyzbrojen všemi vědomostmi k tomuto
důležitému okamžiku.
Pomalu kráčel jsem k bytu pana Mecha, prohlížeje při chůzi ještě
jednou zběžně své poznámky.
„Člověče, vy máte způsoby,“ rozkřikl se jeden občan, do kterého jsem
vrazil, zabrán jsa ve čtení.
„Takovej mladej,“ poznamenala jedna paní, když jsem vrazil do
stromu, „von se v boží poledne vopije.“
Tohle už mne rozčililo. „Jdu požádat o ruku své slečny, rozumíte,“
řekl jsem hlasitě, oprašuje si frak.
„Tak jdou, voni blázne, svou cestou,“ pravil přívětivě ke mně
drožkář, „a nevobtěžujou lidi, nebo jim jednu ustřelím.“
„Kupte si tohle,“ křičel jsem zlostně, ukazuje mu knížku ,O dobrém
chování’, „to si kupte.“
Kráčel jsem dále, nahlížeje do poznámek, a slyšel za sebou: „Když ho
dnes nevodvezou, tak ho vodvezou zejtra.“
Hlupáci! Polohlasitě předříkával jsem si svou řeč: „Velectěný pane!
Dnešek rozhoduje o mém životě. Dnes vše buď bude jásat se mnou ...“
„To je hrabě Šterenberg,“ poznamenal kolem mne jdoucí pán ke své
choti.
„Nadávejte si, jak chcete,“ myslil jsem si a poznovu polohlasně
předříkával svou řeč: „Velectěný pane! Dnešek rozhoduje o mém
životě. Dnes vše buď bude jásat se mnou, nebo horoucí lítostí ronit
slzy, slzy krvavé.“
Byl jsem již před domem a srdce zabušilo mi silně, též jsem
pozoroval, že můj žaludek cosi svírá. Jel jsem jednou po moři, když
moře bylo rozbouřené, a měl jsem týž pocit, totéž svírání žaludku.
Ale opanoval jsem se a vkročil do domu.
„Neznám dosud pana Mecha,“ pomyslil jsem si, „dle vypravování
Julčina jest dobrák, tak co se mně může stát, než že mne nanejvýš
vyhodí.“
V prvém poschodí na dveřích byla tabulka: Jan Mech, soukromník a
frenolog.
„Frenolog,“ četl jsem udiven. Ve své vzdělanosti objevil jsem náhle
mezeru.
„Frenolog? Jaké je to zaměstnání? Jakáž pomoc, musím dále.“
Připravil jsem si vizitku a zazvonil.
Když přišla služka otevřít, otázal jsem se: „Je pan Mech doma ? „
„Milostpán je doma,“ odpověděla. „Nuže, ohlaste mne, řekl jsem,
podávaje vizitku.
Sotva jsem na věšák v předsíni zavěsil svůj cylindr, otevřely se
dveře pokoje naproti a v nich objevil se starší pán, holohlavý,
dobromyslného výrazu.
Běžel ke mně usmívaje se a podával mně přátelsky ruku, jako by mne
již dávno znal.
Takového přivítání jsem nečekal. „Račte dovolit,“ řekl jsem
rozpačitě.
„Jen račte dál,“ táhl mne pan Mech do pokoje, „zde račte se
posadit!“
„Už ho asi Julča připravila na můj příchod,“ pomyslil jsem si a
rozhlédl jsem se po pokoji, připravuje si řeč.
Všude, kamkoliv jsem pohledl, viděl jsem na stěnách nějaké hlavy s
číslicemi na vlasech: 15, 29, 23, 17, 13, 5.
Na stolku naproti mně šklebily se lebky, rozdělené červenými čarami
na několik polí.
Pan Mech pozoroval mne bedlivě a náhle pohladil mne po hlavě,
přičemž pochvalně zabručel: „Velmi dobře, velmi dobře.“
Toto přátelské pohlazení mne vzpružilo: „Vy račte být ... pravil
jsem.
„Frenologem, jak vám známo, drahý příteli,“ promluvil pan Mech,
posadiv se naproti mně a nespouštěje zraků z mé hlavy. „Frenologie,
tor znamenitá věda, obrodila lidozpyt, znamenití učenci, jako dánský
profesor MUDr. C. Ott, Angličan MUDr. Rich. Evanson, Jean Neal,
arcibiskup Whately, kazatel Henry Ward Beecher, MUDr. John Bell, dr.
Karel Schmidt, dr. C. Wiener, vídeňský profesor dr. Benedict, dr. J.
Mobius, president medicinální společnosti dr. John Elliotson,
Francouz dr. Vimont, ti všichni, drahý příteli, jsou zastanci
frenologie. Frenologie znamená vlastně dušezpyt, jest to slovo
obvyklé, mělo by se říci spíše kraniologie, neboť lebka řecky značí
kranion, měl bych se tudíž vlastně jmenovat kraniologem, a ne
frenologem, užívám ho však jako slova obvyklého. Frenolog, toť
lebkozpytec.“
Pan Mech pohladil mne podruhé po hlavě a pak pokračoval: „Každá
myšlenka jest utvářena určitým směrem, a proto odpovídá určitý tvar
hlavy určitým vlohám duše a naopak. A v tom záleží celý lidozpyt. A
pak, drahý příteli, celek jest v každé částce. Jeden výborný
frenolog napsal: ,A nemusí být člověk právě botanikem, chce-li umět
rozeznati list nati bramborové od listu ořechového.’ A já pravím:
,Nemusí být člověk kuřákem, aby rozeznal tabák od žita.’
Týž výborný frenolog napsal: ,Rohlíčky poznáte od ledvinek.’ Tedy
celek jest v každé částce a naopak. Podívejme se někomu na ruku, a
už vidíme, jaké konstrukce jest jeho tělo. Tlustá ruka náleží tlusté
osobě a tenká hubené. Jsme u nového bodu; u síly. Měřítkem síly může
být především velikost. A tak jest tomu i při duši ...“ Zamlčel se.
Pan Mech se zálibou prohledl si můj obličej a pak řekl: „Vy se mně
zamlouváte ...“
Povzbuzen jeho vlídným chováním, povstal jsem a spustil: „Velectěný
pane! Dnešek rozhoduje o mém životě. Dnes vše buď bude jásat se
mnou, nebo horoucí ronit slzy, slzy krvavé ...“
„Račte se posadit, drahý příteli,“ pravil pan Mech, „tak se mně to
líbí, přijít a říci tak a tak ...“
„Jak jsem vám zavázán díky,“ koktal jsem pohnutím.
„Nevadí, nač děkovat,“ usmíval se pan Mech, tlače mne na židli,
„lepší hned než později ...“
Vytáhl z kapsy pravítko a přiložil mně na čelo. „Šířka čela 19 cm,“
řekl vážně, „výška 7 a Račte mně hleděti do očí.“
Pan Mech odstoupil na několik kroků a pak prohlásil: „Máte obličej
hruškovitého tvaru. Vy jste myslivého temperamentu. Oko vaše se
leskne a jest výrazné. Vaše celá postava jest oduševnělá. Pracujete
raději hlavou, duší než rukama neb nohama.“
„Nepěstuji vůbec fotbal,“ prohlásil jsem udiven, co to provádí pan
Mech.
„Jste jemnocitný,“ vážně řekl, blíže se ke mně, „dovolte, ať vám
otočím hlavu.“
„Spánky vaše,“ pokračoval, „jsou klenuté, a to hořejší část, vy jste
dovedný člověk. Máte vystouplé čelo nahoře, kde obyčejně bývají
vlasy, máte proto schopnost vypozorovat, co se líbí a co ne, prosím,
otočte se.“
Obrátil mne na židli a tu teprve jsem zpozoroval, že mne posadil do
pohyblivého křesla.
„Jste energický,“ řekl, pohybuje rukou po mém čele, „máte zálibu v
řezání zvířátek ...“
„Račte dovolit,“ vyhrkl jsem. - „Měl jste studovat medicínu,“
pokračoval pan Mech, toče s mou hlavou dokola.
Chytil mne za nos. „Máte velký nos,“ jásal hlučně, „jste vlídně
energický.“
„Pánovitý nejste,“ prohlásil, hmataje po zadní části mé hlavy,
„zadní vrch zvyšuje pánovitou povahu, podejte mně ruku!“
„Vřele jste mně podal ruku,“ řekl, „jste tvor společenský. Dovolte,
obrátím vás šikmo.“
„Prosím, prosím,“ koktal jsem, „račte dle své libosti ...
„Nosíte rád vysoké boty,“ pravil, plácaje po mém spánku, „v čemž
spatřujete ideál síly, váš oděv, jak vidím, jest vybraný.“
„U příležitosti,“ vyhrkl jsem. - „Jste inteligentní člověk,“ řekl,
otáčeje křeslo, „zadní část hlavy v pořádku, myslivé vlohy, dobrá
paměť.“
Pan Mech ustoupil a pravil: „Jsem hotov. Malý rozbor frenologický 2
K, velký 3 K. Dostanu tři koruny. Přejete-li si písemní, je to o
korunu dražší ...“
Do mne jako by byl hrom udeřil. Lebky, hlavy na stěnách, pan Mech,
pokoj, vše tancovalo přede mnou. Mechanicky vyňal jsem z kapsy
tobolku, vyňal tři koruny a položil je na stůl.
S přátelským stisknutím ruky loučil se se mnou pan Mech, doprovázeje
mne do předsíně.
Doprovodil mne až před dveře a tam pravil ke mně: „Něco jsem vám
zapomněl říci. Máte trochu větší uši. Nežeňte se, drahý příteli,
neboť dlouhé uši značí žárlivost, a vy byste ženu zabil ...“
Když jsem se ocitl doma, nedostala kvartýrská ze mne žádnou jinou
odpověď než: „Prokristapána, to by byl tchán. Kriste na nebi ...“
*
Stal jsem se úřadníkem v blázinci. Nedávno přišel ke mně dozorce a
povídá: „Vašnosti, oni viděli už hodně bláznů, ale takového zde
ještě neměli, jdou se, prosím, podívat na chodbu.“
Na chodbě procházeli se blázni. „To je on,“ řekl dozorce před jednou
skupinou.
Zpozoroval jsem holohlavého muže s dobráckým výrazem v obličeji, jak
kladl ruku na hlavu jiného pronášeje: „Obraťte se, prosím, tak, máte
smysl pro vnímání tvarů. Prosím trochu šikmo, velký nos, energie ...
Trochu nalevo, děkuji, toť smysl pro náboženství ... Odebíráte
Zdroj?“
Ten blázen nebyl nikdo jiný než pan Mech.
|
Furor teutonicus
Čínská historie
I
Od té
doby, kdy Němci vtáhli do Pekingu a hospodařili tam svým pověstným
způsobem, i klidná země čínská Se-čuen, ačkoli hodně daleko od
působiště nositelů německé kultury, přece nebyla ušetřena jejího
blahodárného vlivu.
Skoro
v každém městě krásné země se-čuenské docházelo denně k pranicím,
neboť na školách, které zřídili mandaríni, přísahající na německou
kulturu, učilo se přírodopisu v tom smyslu, že bambus je užitečnou
rostlinou jen proto, poněvadž lze jím vytloukati domy nepřátel
kultury velkoněmecké a spolu kreslit modřiny a jizvy na těle těch,
kdož ve své pravé čínské zabedněnosti nechápou dobrodiní, které
copatým synům říše středu ráčili přinésti pan hrabě Waldersse.
Kultura v zemi se-čuenské utěšeně se vzmáhala. Potkal-lis Číňana,
jemuž scházelo jedno oko, nebo měl-li vyraženy všechny zuby, mohl
jsi být jist, že byl to jen přirozený důsledek výchovy velkoněmecké.
Ještě
před padesáti lety snášeli se obyvatelé se-čuenští s celým světem,
potkal-li soused souseda, pozdravil jej uctivým: „Hvězda štěstí
provázej vás“ a šel svou cestou. Od té doby však, kdy známo bylo
řízné vystupování vojů maršálových v hlavním městě veleříše copatých
synů, pokládala by jistá část lidí v Se-čuenu za hotovou urážku
důstojnosti lidské, kdyby někdo zdravil svého bývalého souseda oním
vodnatým: „Hvězda štěstí“ a tak dále. Naopak za projev osobní
statečnosti a za jediný prostředek k docíleni imponujícího zjevu
považováno pouze vykřiknouti z plna hrdla „Heil“ nebo „Wacker“ a
udeřiti souseda co možno tlustým bambusem.
Sečuenské děti hrály si dříve s draky, kaménky, dřívky a podobnými
hračkami, které svým mírumilovným rázem budily nyní všeobecné
opovržení přátel kultury velkoněmecké. I připadla nějaká důmyslná
hlava na to, aby již útlým duším vštěpovány byly vznešené zásady
velkoněmecké a tak jistá část obyvatelů se-čuenských pořídila si
zvláštní sdružení mládeže, zvané Kna-ben-hor-ty, jejichžto malí
členové dovedli nejen obratně zacházeti s bambusem, ale i s nástroji
daleko nebezpečnějšími.
Výsledek toho byl, že chov slepic v celém kraji byl vážně ohrožen a
že pobité trupy různých užitečných domácích zvířat dávaly tušiti,
jak velkolepě budou jednou stateční mladí obráncové řáditi v řadách
nepřátel a snad i přátel.
Ještě
před několika lety mohl jsi klidně procházeti se ulicemi se-čuenských
měst a spatřil jsi jen klidně visící copy, nyní však šlehají copy
dříve klidných Číňanů jako hadi a běda ti, jestliže jen jediným
pohledem dáš najevo, že nesouhlasíš s velkolepými myšlenkami, které
víří v těch copatých hlavách.
A což
teprve v shromážděních veřejných! Několik mandarínů se-čuenských
bylo tak pevně přesvědčeno, že určeni jsou k tomu, aby aspoň nad
čtyřmi sty miliony copatých krajanů vládli, že byli odhodláni
ukřičeti každého, kdo by jen z daleka pronesl pochybnost o
správnosti tohoto geniálního názoru...
A
jelikož Čína má bohatou literaturu, našli se i učení mandaríni,
kteří tuto novou národní ctnost čínskou okřtili vědecky: „Furor
teutonicus“ a prohlásili, že jen ona je základem vší výchovy,
státovědy, náboženství, politiky a tak dále ve všech širých krajích
říše středu.
Veškeré řeči těchto hlasatelů nového směru začínaly jen ku chvále „furoru
teutonského“ a končívaly zpravidla neurčitým chrápáním v pozici málo
úhledné, zaviněné přílišným požitkem nápojů opojných, jimiž bylo
potřebí uměle osvěžovati onu ctnost, by nepovadla.
II
Ale k
nemalému zármutku těchto všech výtečníků našlo se velké množství
Číňanů, kteří vážně pochybovali o tam, že v nový kurs přinese
žádoucí slávu, velikost a rozkvět říše středu. Obchod vázl, nouze a
nespokojenost rostla a lid reptal.
Proto
sjeli se mandaríni, by poradili se, jak čeliti bídě a mizérii, která
stále více zachvacovala i nejkrásnější kraje říše. Ale na všech
těchto schůzích bylo jen oznamováno, že je potřebí tolika a tolika
milionů sapek (čínských penízů) a že není ještě jisto, zdali se za
ně něco kloudného pořídí. Nyní však mandaríni, přísahající na novou
kulturu teutonskou, zařvali v shromáždění mandarínů: „Jsme
utiskováni!“
Výsledek těchto slov byl strašný. Předsedající mandarín skácel se se
židle a když mu někteří rozumnější mandaríni domlouvali, aby se
nebál, vyjektal: „Ano, pánové, jste utiskování.“
Několik mandarínů řeklo, že je to blbost, vrchní mandarín chtěl jim
skoro dáti za pravdu, ale včas vzpamatovav se, pravil pomalu: „Ale,
pánové, možná, že je to blbost, nemohu si však pomoci. Pohleďte zde
na některé svoje vynikající časopisy, tuto pýchu národa čínského, čí
jest tato tvář zde zobrazena?“
„Tvoje
tvář, milá jak vycházející slunce, ó náš otče a matko!“ (to je totiž
oficiální titul mandarínů) odvětili ostatní tři nižší mandaríni.
„Klaníme se tvým licousům a copu tvému a chystáme ti pocty, podobné
jako tvému vznešenému předchůdci.“
„Tak
buďte zticha, drazí moji a nechte ony vážné mandaríny, přívržence
velkého němectví, ještě trochu hlučeti. Je to bez odporu krásné a
prospěšné celé Číně.“
Mandaríni byli sice jako opařeni, ale nakonec se s tím smířili, když
vysokoblahorodý mandarín řekl, že každý pravý Číňan líbá ruku, ať je
mu to milo čili nic.
III
Zdálo
se opravdu, že nic nezastaví vítězný postup nové ctnosti čínské, „furoru
teutonského“. Několik dní nato, když se všech stran docházely
zprávy, že bambus celé Číny nestačí na modřiny a rány, jimiž
vyznavači oné vznešené myšlenky okrašlují zevnějšky svých trpělivých
bližních, konala se jiná schůze mandarínů, do níž dostavili se oni
hrdinové s novým geniálním nápadem.
Bylo
všeobecně známo, že celé kraje čínské jsou ve stavu velice
neutěšeném, bída a hlad byly stálými hosty v národě, jehož valná
většina nevěděla, bude-li zítra míti k obědu hrstku rýže. Avšak
nesnášelo by se s vysokými záměry teutonských mandarínů, by
takovýmto malichernostem věnovali pozornost a zvláště nepřáli si
rozhodně, by prostým Číňanům bylo dovoleno vyslati svoje zástupce v
poradu mandarínskou, aby tam přednesli stesky národa.
Nešťastnou náhodou stalo se, že právě vbrzku měl býti podán návrh
podobný, jímž se všem Číňanům povolovali zástupci.
Sotvaže nejvyšší mandarín otevřel ústa svá, ozvala se z řad
vyznavačů teutonství nejnovější hromová hymna:
„Ex,
ex, ex, bsekekekex!“
Nejvyšší mandarín koprněl nad těmito velebnými zvuky. Byly silné i
pro jeho uši. Odvážil se ku skromné poznámce, že takovými zvuky
neměla by býti hanobena řeč čínská, ale slova jeho zanikla ve
všeobecné vřavě.
Když
dozněly poslední tóny velebné té hymny, zastrčil každý ze řvoucích a
povykujících mandarínů několik tisíc penízů do opasku jako řádnou
odměnu za zdařilou tuto schůzi a ubíral se klidně k domácímu krbu.
IV
Kdyby
se objevily v některých letopisech evropských taková strašlivá
bláznovství a darebné podvádění a okrádání milionů pilných
pracovníků, kdyby, pravím, v konstitučním životě některého státu
objevilo se tolik drzých provokatérů, jistě by jim žádný národ nedal
ani jediné sapeky a vysadil je bez milosti za dveře.
„Ale,
polituj spravedlivé nebe! Národ Konfuciův a Laotseův, národ mudrců
nemá dosti odvahy vysadit tyto ničemné, bláznivé křiklouny, zacpat
jim ústa a odkázat je k poctivé práci! Týž národ, který rozdává
štědrou rukou těmto velkovýrobcům největších pitomostí a ostud,
hrdlí se o sapeku, má-li ji dáti na provedení děl největších básníků
a mudrců Číny!“
Takto
trpce hořekoval čínský letopisec, z něhož jsem vyňal tuto ryze
čínskou historii o „teutonském furoru“, zavlečeném do Číny. Od
nějaké doby však nemám z Číny žádných zpráv. Možná však, že se už
tam se svými mandaríny vypořádali.
|
Hasicí přístroj
agrárníka Koloděje
Agrárník
Koloděj byl velice inteligentní člověk. Předně věděl, že dvakrát dvě
jsou čtyři a že každý ostatní člověk, který není agrárník, je lump a
lotr. Pak znal význam volů pro agrární stranu a snažil se velice,
aby pro agrárníky byli opatřováni na okrese jen čistokrevní volové.
Chodil také do obecné školy a byl členem zemědělské rady, neboť
jedna jeho prasnice mu vrhla 28 selat najednou. Pak podruhé mu vrhla
30 selat a tu se stal okresním starostou.
Měl
naději, že mu příště vrhne ještě víc a že jeho sláva poroste, neboť
po takovém šťastném vrhu nemluvilo se o jeho prasnici, ale jen o něm
po celém kraji. Ubohá prasnice mu však scípla a on se nestal
ministrem orby.
Zůstal
tedy okresním starostou a když vypěstoval pekingského housera ve
váze 18 kg, byl zvolen zemským poslancem. Pak si zaopatřil
shorthornskou jalovici. Když jalovice byla deflorována obecním býkem
a měla mléko, sláva jeho stoupala, neboť dávala 20 litrů mléka
denně. Tu byl zvolen říšským poslancem. Byl to zkrátka dokonalý
člověk.
Jako
říšský poslanec měl různé obchody a obchůdky, které mu vynášely
pěkné peníze, takže mohl si přikoupit ještě jeden dvůr. V parlamentě
buď spal, a když nespal, přemýšlel o tom, jak by mohl prospět rychle
a krásně svým sousedům, aby přitom vynikl vůbec mezi českým národem.
A tu
připadl na myšlénku, že vynalezne hasicí přístroj.
Hasicích přístrojů je již tolik, že mohl snadno na tu myšlénku
přijít. Rozhodně však nebyl prvním, který projevil tuto myšlénku a
poněvadž nevěděl nic z chemie, než že se sůl dává lízat dobytku a že
může u žida koupit pícní vápno a chilský ledek na pole, spojil se s
jedním mladým inženýrem chemie z jejich okresu Jehličkou.
Tento
pán byl výborný člověk, neboť nepřemýšlel o ničem jiném než o tom,
jak by bylo možno všechno uhasit, co hoří. Šel ve svých pokusech tak
daleko, že hasil, co ho nepálilo. Tak své bytné uhasil třikrát v
kuchyni za sebou oheň, když ta vařila oběd a byl zcela sprostě
vyhozen.
Pak
získal jednoho člověka ochotného dát se polít petrolejem a uhasil
jeho mrtvolu za dvě minuty. Byl kvůli tomu držen nějaký čas v
blázinci, až konečně seznali lékaři, že jest přece jen skutečný
vědec a pustili ho, aby jim blázny nepomátl.
Tak
žil v ústraní a obětoval veškeré své jmění své oblíbené myšlénce, že
někde mu někdo dovolí zapálit stodolu o on že ji uhasí.
Když
inzeroval, že přijme společníka, byl překvapen návštěvou agrárního
předáka Koloděje, který projevil právě velký ostrovtip, že pomocí
tohoto muže proslaví nejen své jméno, nýbrž že si pomůže i k
penězům.
A také
to provedl velice krásně a důvtipně. Dal pojistit svou stodolu, když
po pojištění z ní odklidil pro všechny případy zásoby obilí. Dal ji
pojistit hezky vysoko a rozhlásil, že vynašel přístroj „Uhas se
sám!“
To byl
ten hasicí přístroj agrárníka Koloděje.
Pak s
inženýrem chemie přibyl do své obce, uvítán vřele obecním
zastupitelstvem a rychle dělal přípravy ku svým pokusům s hasicím
přístrojem „Uhas se sám“.
Pokusy
ty měly být provedeny s velkou slávou a s velkou okázalostí. Pozván
okresní hejtman, náčelníci jednotlivých hasičských sborů, jeden
sportovní redaktor a více jiných hodnostářů.
Stodola byla polita petrolejem a zapálena. Za zvuků agrární hymny
hodil tam za všeobecného rozruchu pět svých hasicích přístrojů „Uhas
se sám“. A nežli se překvapení diváci vzpamatovali, lehla stodola
krásně popelem. Pak zbyla jen dřevěná vrata a ta byla za čtvrt
hodiny uhašena dalšími dvěma přístroji „Uhas se sám“. To byl krásný
úspěch.
Pojišťovna mu vyplatila peníze za shořelou stodolu a od té doby
rozšířily se přístroje „Uhas se sám!“ po celém kraji jeho volebního
okresu. Agrárníci dělají pokusy až jedna radost s hasicími přístroji
a pojišťovny nestačí vyplácet pojištění za utrpěné škody ohněm.
Sláva
agrárního poslance Koloděje stoupá a není daleka doba, kdy ministrem
orby nesmí být jiný než agrární poslanec Koloděj.
|
Hej, Marko!
Na srázech nad údolím svatého Jana rozhostilo se večerní ticho.
Svišťové, kterých zde z celého ďumbírského pásma bylo nejvíc,
přestali hvízdat, draví ptáci horští usadili se v rozsedlinách
bílých skal a dřímali nad propastí; několik koz, které se zde ještě
před chvílí pásly, přivábeny štěkotem hlídacího psa, vyšplhaly se
rychle se srázů na planinu a běžely směrem, kde stál košiar bači
Hronka.
Valaši vehnali stádo ovcí a přibylé kozy do ohrady a vešli do
koliby.
V nízké, ze dřeva sroubené kolibě plál a praskal oheň, nad kterým se
v kotli vařila žinčice.
Stmívalo se rychle. Teplo jarního dne ustoupilo chladnu noci, a když
vítr vehnal do koliby proud chladného vzduchu, všichni poposedali k
ohni.
Bača Hronek ležel na ovčím kožichu a házel do ohně kusy uschlé
kosodřeviny, jejíž štiplavý dým naplnil zanedlouho celý prostor
mrakem, takže nebylo lze rozeznati po stěnách rozvěšené sváteční
širáky, bité opasky, črpáky, ze dřeva vyřezávané nádoby.
Žinčice v kotli byla ve varu, kypěla.
Valaši nabrali si ji do črpáků, jeden podali bačovi a pili vařící.
Když se nasytili, vytáhli z opasků malé dýmky, nacpali tabákem a
vložili je do ohně, aby se zapekly. Když vycházel dým troubelem,
pobitým mosazným plechem, vyňali je z ohně, opatrně vyfoukli napřed
dým a kouřili.
Natáhli se po příkladu bačově na ovčí kožichy.
„Dnes je na Ďumbíru málo sněhu,“ řekl bača Hronek, dýmaje ze
zapekačky.
„Málo,“ odpověděl mladší valach Jano.
„Na Děreši je ho ještě trochu,“ řekl starší valach Jurčík.
„Tráva už rychle roste,“ prohodil bača.
„Mech kvete,“ pravil Jurčík.
„Přilož na oheň,“ vybízel bača, „a ty, Jano, spi nyní s pomocí boží,
ráno půjdeš dolů do Valašky pro sůl. Ovce již skoro nemají.“
Nebylo třeba vybídnutí, aby Jano usnul. Beztoho již trochu klímal.
Unavil se dnes znamenitě. Dvakráte vylezl dnes na Vysoký Ďumbír, aby
se podíval, kde leží ves Valaška. Ráno bylo celé údolí Hronu
naplněno mlhami. Sestoupil proto, aby po poledni vylezl znovu. Po
poledni uviděl Jano konečně Valašku hluboko dole pod lesy, a když se
okolo čtvrté hodiny mlhy ještě lépe rozptýlily, rozeznal jeho bystrý
zrak na konci vsi u řeky malý domek. Na tento domek díval se dobré
dvě hodiny. V domku žila jeho Marka.
Jano nyní spal na ovčím kožichu tak tvrdě, že mu bača musil posunout
nohy od ohně, sice by se mu opánky spálily.
Za chvíli spali ve výši přes půl druhého tisíce metrů tři spokojení
lidé.
Tichou nocí na horách ozývalo se jen chvílemi bečení ovcí v košiáru
za kolíbou a štěkot ovčáckých psů.
Ráno budil bača Jana. Trvalo to dost dlouho, než ho probudil, ale
jakmile mu řekl, že má jít dolů do Valašky pro ovčí sůl, Jano
vyskočil.
„Koupíš jí dvacet liber,“ pravil k Janovi, „pozdravíš starého Míšu,
že jsme všichni zdrávi, nikde se neopiješ a u Marky se dlouho
nezdržíš.“
Jano snědl rychle kousek tvrdého chleba, vzal si valašku do ruky a
šel.
Bylo temno. Ranní mlha pokrývala vše. Nikde nebylo znát nijakých
ostrých obrysů, dle kterých by se mohl říditi, ale Janovi to
nevadilo. Znal cestu tak dobře, že by se zavázanýma očima sešel v
největší nepohodě dolů do údolí. Všude bylo šedivo a tma. Když
přišel na Priehybu, prorážely již matně skrze mlhu paprsky
vycházejícího slunce. Byly fialové. Když ranní vítr rozehnal trochu
mlhy, zjevila se za skalisky rudá koule sluneční. Zdála se být tak
blízko, že by člověk jí rukou dosáhl.
Jano vyhodil valašku do výše. „Hej, boží slunce,“ volal na počest
vycházejícímu slunci.
Mlha náhle ustupovala. Zdálo se, že teče a běží do údolí a do
černých lesů.
Slunce se zmenšovalo a vystupovalo výš. Ranní jasno přišlo náhle.
Před chvílí nebylo před sebe vidět ani kroku, a nyní zjevilo se vše,
pole i skály, tak jasně a ostře. Bylo vidět Malý i Velký Ďumbír, na
levé straně kamenitý, mechem porostlý Dereš, dále Priehyba, Leskovec,
všechny ty vrchy a skály vyvstaly náhle, jako by vyrostly z šedivé,
vlhké mlhy.
Větve kosodřeviny leskly se na všech stranách a zbytky sněhu v
rozsedlinách Děreše třpytily se, až Janovi vnutily slzy do očí.
Jano spouštěl se pod Priehybu stezkou mezi kosodřevinou a smál se.
„Hej, Marko, překvapím tě,“ myslil si pln radosti. „Od začátku jara,
kdy jsme se zde usadili na salaši, jsem tě neviděl.“
Několik plachých svišťů, vyrušených jeho krokem, zahvízdalo a skrylo
se v děrách.
Jano se dal do zpěvu. Lesy odpovídaly na jeho zpěv ozvěnou.
Jano přestal zpívat a křičel do lesů: „Hej, Marko!“
Černé lesy odpovídaly: „Hej, Marko!“
„Hej, Jano!“ křičel poznovu. Z černých lesů ozvalo se burácením:
„Hej, Jano!?“
Pláně kosodřeviny zmizely a na místě nich počaly se objevovat
zakrslé sosny a borovice.
Jano se smál, vesel v srdci, že uvidí svou Marku, a spouštěl se dále
dolů.
Všude hrčely jarní vody a chladný vítr ranní ustupoval teplému,
jarnímu.
Les stával se vyšším a hustším, objevovala se i zpráchnivělá dřeva
padlých stromů, z nichž vyrážely mladé stonky nových stromů. „Za tři
hodiny jsem u Marky,“ řekl si Jano, dívaje se na slunce, a znovu
volal do lesů: „Hej, Marko!“
*
Bača Hronek měl rád pořádek, proto, když se Jano večer nevrátil se
solí z Valašky, řekl k Jurčíkovi: „Já to vždy říkal, že nikdy z Jana
nebude pořádný juhas. Pošlu ho pro sůl, a on nejde, ovce nemají co
lízat.“
Když se Jano nevrátil ani druhého dne večer, pravil bača k staršímu
valachovi: „Janovi se stalo nějaké neštěstí.“
*
Janovi se nestalo žádné neštěstí. Když přišel po onom krásném jitru
do Valašky, šel přímo navštívit Marku.
Starému Míšovi, otci Marky, utopil se před týdnem v rozvodněném
Hronu čeledín a velmi těžko jest za dnešních poměrů v Pohroní získat
dobrou pracovní sílu.
Jano zapomněl úplně, že má koupit pro baču dvacet liber soli, a
zůstal u starého Míši.
Starý Dereš a celé pásmo ďumbírské čeká dodnes marně, až uvidí
valacha Jana, nesoucího sůl pro ovce, a bača Hronek chodívá nyní,
aby se uvaroval podobných případů, sám do Valašky pro sůl.
Hej, Marko!
|
Heřmánkové kapky
Babička Pešková zásobovala mnoho drogerií v Praze se sušenými
bylinami, jako s heřmánkem a zeměžlučí, nejvíce však heřmánku a
zeměžluče prodala v drogerii pana Kološky.
Objevovala se v létě i na podzim v krámu s velkou nůší na zádech,
nesmlouvala, kolik krejcarů za kilo, dala zvážit byliny a přijala
peníze beze všech námitek.
Pak si sedla na prázdnou nůši, vypila obvyklou skleničku kmínky,
kterou dostávala nádavkem, a rozhovořila se s panem Kološkou: „Vědí,
milostpane, od žádné baby nechutná tak heřmánek jako ode mne. Vědí,
milostpane, já jsem poctivá žena a sbírám heřmánek časně poránu a
to, vědí, je heřmánek, ne jako od baby Kautský. Ta baba Kautská
sbírá heřmánek třebas odpoledne a předtím třebas, s odpuštěním,
ošetřuje dobytek ve chlévě. A vědí, milostpane, kdyby se podívali na
ty její ruce. Člověk by zplakal a nechutnalo by mu jíst čtrnáct dní.
Zato můj heřmánek, ten je čistýma rukama nasbíraný, a ještě když je
rosa, a to, povážejí, padá hodně na váhu, když takový odvar člověk
vypije, tu je mu hned lepší. Ve Štěchovicích je moc lidí, kteří
říkají, že od uhranutí nic nepomůže než heřmánek baby Peškové.
Ráčejí vědět, že jsem poctivá žena a že baba Kautská se nemůže se
mnou rovnat. A tak je to se vším. Kdyby věděli, milostpane, jak
Kautská heřmánek suší, tu by spráskli ruce. Mají na půdě u Kautských
takové prostěradlo, a s odpuštěním, vědí, každá půda také není
stejná. Na půdě Kautských je plno koček ve dne a v noci, ona Kautská
říká, že co veze do Prahy, napřed prohlédne a vybere, co tam
nepatří, ale na mou duši, že jí nevěřím. A bodejť by člověk takové
ženské věřil, která ani nedovede rozeznat dobrý heřmánek od psího, a
v jednom obchodě jí to řekli a poslali pryč, poněvadž jednou
přinesla polovic psího a polovic jak se patří, a když to lidi
kupovali, bylo jim moc špatně. A ta baba Kautská jim povídala, že je
krátkozraká, a to taky není pravda. Baba Kautská vidí lepší než já a
ráčejí se podívat, je v mém heřmánku něco psího? Ona vidí parník na
Vltavě na hodinu cesty a já ho nevidím. Pak že je krátkozraká. Já
kdybych chtěla, mohla bych povídat celé kapitoly o ní, co je to za
ženskou. Kdyby se podívali do bytu Kautských, tu by spráskli ruce.
Baba Kautských má v domku na bytě svou snachu. Vlastně to její
snacha není. Její syn, Josef Kautských, si ji přived a dosud, s
odpuštěním, je páter neshodil z kazatelny, poněvadž prý ona nemá
domovský list. A tak tam žijou pro pohoršení dohromady a má s ní pět
dětí a ona říká, že všechny nejsou její. A kdyby tam k nim přišli,
děti běhají špinavé v košilkách, a s odpuštěním, ani ty košilky
nejsou čisté a ty dětičky do všeho strčí ruce, a kdyby se na ty ruce
podívali, tak vědí, co u Kautských měli k obědu. A teď si ráčejí
povážit, že všechen sušený heřmánek je v té díře na zemi a ty děti
že se batolí kolem, a když si hrajou, schovávají se do heřmánku a
schovají se do něho, třebas jak přijdou zvenku, a tak si hrajou a
válejí se po heřmánku. Zato u mne je všechno jako v kapli. A kdyby
si povážili, že Josef Kautský, když přijde domů, je jako všichni, co
pracujou v Davli na cihlách, zapálí si dýmku, a s odpuštěním, že to
tak mám říct plnou hubou, kam plivne, tam plivne, třebas vidí, že v
koutě na zemi je na tom prostěradle sušený heřmánek. A potom si dělá
legraci, když někdo pije heřmánek.“
Takovým způsobem vykládala babička Pešková panu Kološkovi, co ví o
babě Kautských, a kdykoliv přišla, vykládala, jak Kautská je špatně
umytá žena.
„Tak jděte k obědu,“ řekl po jedné takové rozmluvě s Peškovou, když
tato odešla, pan Kološka svému příručímu, který naslouchal
vypravování staré Peškové, „jděte k obědu, už je dvanáct.“
„Odpusťte, pane šéfe,“ odpověděl příručí, „mně není dobře, dnes
obědvat nebudu.
„A co vám schází?“ tázal se pan Kološka.
„Je mně špatně od žaludku,“ odpověděl příručí, „ta Pešková vede
takové řeči.“
„Ale, ale,“ smál se pan Kološka, „Pešková jest poctivá žena. A když
je vám špatně od žaludku, vemte si trochu heřmánku a uvařte si ho na
lihu. Mně to vždy pomohlo. Nebo si vemte heřmánkové kapky.“
„Ne, děkuji, nemohu,“ odpovídal příručí, „právě ten heřmánek,
děkuji, nemohu.“
„Ale aspoň ty heřmánkové kapky,“ nabízel pan Kološka.
„Ne, ne, děkuji, nemohu, věřte, nemohu,“ odvětil příručí a vyšel
ven.
A tu pan Kološka vrtěl hlavou za odcházejícím příručím a řekl k
sobě: „Je to zvláštní člověk, ani mé heřmánkové kapky nechce
užívat.“
Heřmánkové kapky, které pan Kološka vyráběl z heřmánku, přineseného
starou Peškovou, byly výsledkem jeho dlouholeté zkušenosti.
Přišel k náhledu, že není jedno, dá-li se jakékoliv množství
heřmánku naložiti do lihu. Nejlepší poměr je ten, dá-li se 200 gramů
do půldruhého litru čistého lihu, a když leží v lihu po čtrnáct dní,
přidá se k tomu půl litru vody a čtvrt kilogramu sirubu.
To byly jeho heřmánkové kapky, kterým odběratelé říkali poctivé
heřmánkové kapky a které pod názvem »Pražský žaludeční likér« stály
v lahvích ve výkladní skříni drogerie pana Kološky.
„Nejlepší heřmánek nosí stará Pešková,“ říkal všem odběratelům,
„jest to poctivá žena, která poctivě sbírá jen ten nejlepší.“
„Ta Kautská musí být žena darebná,“ říkal sám k sobě. „Také bych od
ní nikdy heřmánek nekoupil. Tak mně přijít do krámu, abych od ní
koupil! Já vím, že nepřijde.“ A Kautská také nepřišla.
A byl-li pan Kološka v dobré náladě, poklepal příručímu na rameno a
mluvil: „Ta Kautská je osoba, slyšel jste o těch kočkách na její
půdě. Nechcete skleničku heřmánkových kapek?“
„Děkuji, nechci,“ říkal příručí. „A tak si vezmu ja, odpovídal pan
Kološka a šel do výklenku, kde stály láhve s poctivými heřmánkovými
kapkami čili s »Pražským žaludečním likérem«, naplnil si sklenku a
napil se s chutí.
„Já bych bez mých kapek nemohl žít,“ vykládal v hospodě svým známým.
„Dobře, že jste starým mládencem,“ smáli se známí, „to by vaše žena
pomalu se proměňovala ve vaše kapky. Vy byste ji ráno, v poledne a
navečer nutil do pití heřmánkových kapek. A k svátku byste jí nic
jiného nedaroval než ten váš »Pražský žaludeční likér«.“
„Však je to také likér a kapky,“ pravil pan Kološka, „takový
heřmánek, jako já mám, nemá nikdo.“
A k obveselení vyprávěl rozmluvu s Peškovou, tou podivnou ženou. Co
všechno vyprávěla o Kautské, jak ta suší a sbírá heřmánek. A
vyprávěl.
„Jsou to nechutné řeči,“ poznamenávali známí.
„To říká také můj příručí,“ odpověděl pan Kološka.
*
„Je to jedno, pane Tauchen,“ řekl v sobotu pan Kološka svému
příručímu, „máte jít zítra v neděli na výlet tam nebo tam. Víte co,
jeďte do Štěchovic a vyhledejte tam starou Peškovou. Kdybych věděl
adresu, už bych psal. Nemáme žádný heřmánek a kdo ví, kdy by přišla.
Tak tam jeďte a řekněte jí, aby přivezla heřmánek co nejdřív. Cestu
vám zaplatím.“
„Tak tam pojedu,“ odpověděl příručí Tauchen.
V pondělí ráno měl pak s panem šéfem následující rozmluvu: „Pane
šéfe! Tak jsem tam jel. Hledám a hledám, až jsem našel. Pešková
bydlí až na konci Štěchovic. Přijdu a zaklepám. Otevře mně dvéře
nějaký chlapec. ‚Kdepak je paní Pešková?’
‚Babička,’ odpověděl chlapec, ,je u Kautských.’
,A co dělá u Kautských?’ tázal jsem se. ,Ona od nich bere heřmánek a
platí jim dva šestáky za kilo,’ odpověděl chlapec. Tak jsem šel ke
Kautským.“
„A tam?“ tázal se ulekaně pan Kološka.
„Tam,“ odvětil příručí, „tam to vypadá právě tak, jak říkala stará
Pešková, děti se v něm válejí.“
„Snad vám není špatně, pane šéfe,“ ptal se zdvořile příručí po
chvíli, „já bych došel pro heřmánkové kapky ...“
|
KAPITOLA I
Roku 1018 se nepsalo, poněvadž tenkrát ještě lidé neuměli psát, ale
přesto bylo to právě toho roku, kdy ukrutný a zlostný rytíř
Mnějetojedno z Mnějetova seděl na svém hradě a díval se se zálibou,
jak jeho žoldnéři zabíjejí vepře. A hle, vtom slyš, ozval se zvuk
lesních rohů, brána hradní s rachotem se otevřela a do hradu vjel
zástup žoldnéřů pana rytíře Mnějetojednova, který uprostřed vlekl
několik svázaných lidí, jednoduchého, ale čistého šatu. Vrchní
žoldnéř přistoupil k hradnímu pánu a hlásil: „Poslušně prosím, pane
domácí, že jsme podle vašeho rozkazu zajali sedláky patřící panu
rytíři Chudáčkovi z Chudákova.“
Rozvzteklený rytíř Mnějetojedno vykřikl, až se zdi hradní otřásly:
„Hoďte je do lidomorny!“ „To, prosím, nejde, pane domácí.“ „Proč to
nejde?“ „My zde, prosím, žádnou lidomornu nemáme:“ „K čertu!“ zvolal
zuřivě rytíř Mnějetojedno, „ten stavitel, co nám to zde stavěl, to
bylo hovado, zapomenout lidomornu!“ Chvíli procházel se ostrými
kroky po nádvoří hradu a pak, přičemž očima zlověstně zakroutil,
zvolal: „Hladomornu zde musíme vystavět. Prozatím ty selské chlapy
pusťte na svobodu, až budeme mít hladomornu, tak je opět pochytáme.“
Zamnuv si ruce, poručil pak rytíř Mnějetojedno z Mnějetova svým
žoldnéřům, aby obsadili všecky silnice, aby až půjde nějaký
stavitel, ho chytili a svázali a na hrad přivedli. Tak povstalo
nepřátelství mezi rytířským rodem Chudáčků z Chudákova a
Mnějetojedno z Mnějetova.
KAPITOLA II
Sluníčko vylezlo za lesy a ozářilo na cimbuří hradu Chudáčků z
Chudákova spanilou postavu panny Klotyldy. Byla to jediná dcera pana
rytíře Chudáčka z Chudákova a jako taková celý boží den nic
nedělala, než stála na cimbuří hradu a velkým závojem na všechny
strany mávala. Byla to panna neobyčejně romantická, která tušila, že
jednou pro ni přijede na koni mladý, spanilý rytíř, aby ji uvedl do
pevného, nedobytného hradu, kterých v tom okolí byla hojnost.
A vskutku zamiloval se již do ní Vratislav z Paličákova, syn rytíře
Josefa Bohumíra Kateřiny Paličáka z Paličákova, loupežného rytíře.
Oproti zvykům tehdejší doby byl mladý Vratislav velice příjemného
chování. Nejraději vzal loutnu, ačkoliv mu to jeho otec zakazoval,
poněvadž stálým zpěvem a hraním na loutnu se zdržoval od obírání
kupců. Ale nežli bohatí kupci bylo mu milejší, když mohl skládati
písničky, s kterými jezdil pod okny všech hradů ve vůkolí, kde
věděl, že mají sličné dcerušky. A tak se také dostal pod okna hradu
rytíře Chudáčka z Chudákova, právě když panna Klotylda přesně dle
svého zvyku stála na cimbuří. A té zapěl:
„Nic jiného nedělám,
než chodím a zpívám,
nyní stojím pod okny
a na vás se dívám.“
Vtom již panna Klotylda hodila mu kus závoje. Zvedl závoj a zpíval
dál:
„Hory, doly, jezera
nejsou krásné tak jak vy,
panno spanilá,
a jak krásný zrak.“
Zde vidí čtenář, že rytíř Vratislav zapomněl přisvojovací zájmeno
„váš“. Byl by jistě tak učinil, ale pak by porušil rytmus, čehož ale
jako čestný rytíř se dopustiti prozatím nesměl. Že se ale toto
líbilo, vidíme z toho, že mu panna Klotylda hodila druhý kus závoje.
Políbil ten kus, strčil si ho do helmy a zpíval dál:
„Má touha nese vzhůru
můj přeupřímný zpěv
a jedním vyjádřeno slovem,
má krásná panno, vy jste Zjev!“
Nyní vidíme, že v nejvyšším roztoužení zapomněl rytířský pěvec úplně
na rytmus, ale přesto to působilo na rytířskou pannu Klotyldu velice
dobře. V milostném rozechvění, ve slastném opojení vrhla se mu v
náruč. Poněvadž to bylo ale sto padesát stop od země a panna
Klotylda vážila nejméně sto dvacet liber, srazila ho jako hrušku s
koně a sama padla na oře obkročmo. Kůň se splašil a uháněl s pannou
Klotyldou směrem k rytířskému hradu pánů Divišů z Divišova, neboť
odtamtud ho zakoupil rytíř Josef Bohumír Kateřina Paličák z
Paličákova.
Zatímco kůň s pannou Klotyldou blížil se k hradu, ubohý mladý rytíř
Vratislav, dříve než mohl se z leknutí vzpamatovat, byl již dávno
mrtvolou.
Tak povstalo nepřátelství mezi rodem Paličáků z Paličákova a
Chudáčků z Chudákova.
KAPITOLA III
Pan Diviš z Divišova nebyl žádným krasavcem. Byl bohatý, nohy měl
křivé a jedno ucho měl v seči useknuté, v jiné půtce byl mu
rozpoltěn nos a vypíchnuto oko. A ještě ke všemu říkali mu poddaní
„náš zrzavý pan rytíř“.
V době, kdy událo se neštěstí pod hradem Chudáčků z Chudákova, seděl
ve sklepě, pil z veliké cínové konvice víno s medovinou míchané. Tak
zvaný vinný střik medový. Byl to největší hrubián v celém okolí,
koho potkal, tomu vynadal, na každého se sápal a políčky rozdával, a
když nikoho nepotkal, pil na vztek. Tak i nyní pil až se hory
zelenaly a nemile byl vyrušen příchodem sluhy Václava, který
vstoupiv do klenuté sklepní komnaty hlásil, že právě branou hradní
přiběhl bílý oř, jménem Podivín, kterého před rokem prodali panu
rytíři Paličákovi. „Odved, ohavo, koně do stáje,“ poručil pan Diviš.
„To nejde, milostpane rytíři!“ zvolal sluha Václav. „Pročpak by to
nešlo, bídný pse!“ „Ona, prosím, sedí na valachu nějaká slečinka.“
„A to je dobré,“ zvolal zrzavý rytíř, „povídám ti, ničemo, abys koně
odvedl do stáje a slečinku shodil se skály.“ „K službám, milostpane.“
Poctivý sluha Václav po těch slovech odešel, aby vykonal rozkaz
svého velitele a chlebodárce. Vzal slečnu Klotyldu do náruče, odnesl
ji na skalnatý výstupek hradu nad říčkou Kocábou a řekl: „Tak se tam
mějte hezky, panenko.“ Po těch slovech strčil do ní a krásná panna
Klotylda spadla do říčky.
Pak vypověděl válku rytíř Chudáček z Chudákova panu Diviši z
Divišova.
KAPITOLA IV
Když rytíř Josef Bohumír Kateřina Paličák z Paličákova ztratil syna
Vratislava, nechtěl přijít také ještě ke všemu o koně. A proto zajal
městského písaře z blízkého města, aby mu složil dopis na pana
Diviše z Divišova, ve kterém by požadoval svého koně nazpátek.
Nadiktoval písaři tento dopis:
„Vážený pane rytíři! Jak Vám asi bude známo, spadla slečna Klotylda
Chudáčkova mému synu na hlavu a zabila ho. Na tom celkem nezáleží.
Ale při té příležitosti splašil se kůň, na kterém můj syn Vratislav
seděl a kterého jsme zakoupili od Vás před rokem. Jak svědky bylo
zjištěno, běžel kůň i se slečnou Klotydou do Vašeho hradu. Prosím
Vás tedy, vážený pane kolego, byste mně laskavě vydal mého koně i
slečnu Klotyldu, abych mohl koně dát do svého stáje a slečnu
Klotyldu pověsit na cimbuří svého hradu. V dokonalé úctě zůstávám
Váš Paličák z Paličákova.“
Dopis ten poslal po městském písaři.
Když pan Diviš z Divišova od městského písaře psaní si přečisti dal,
tu poručil tomu, aby sedl a diktoval mu psaní toto pro pana rytíře
Chudáčka z Chudákova:
„Já se Vám divím, člověče, že Vás mohlo něco takového napadnout v
době pěstního práva. Jakmile kůň překročil opět práh mého hradu,
pamatujte si, Vy starej otrapo, že kůň náleží mně. Pokud se pak týče
slečny Klotyldy, můžete si ji vylovit z Kocáby. Diviš z Divišova.“
A posel-písař šel s tím dopisem k panu rytíři Paličákovi z
Paličákova.
Tak povstalo nepřátelství mezi Paličákem z Paličákova a Divišem z
Divišova.
KAPITOLA V
Ukrutný a zlostný rytíř Mnějetojedno z Mnějetova chytal ryby na
udici na říčce Kocábe. V tomto století, kdy jedná se o naši
historickou povídku, tekla řeka Kocába od hradu zrzavého rytíře
Diviše z Divišova na jih, směrem ku hradu rytíře Mnějetojedno z
Mnějetova. Byl slunný den a ryby braly. Jak tak sedí rytíř
Mnějetojedno z Mnějetova, náhle zabere, a jakkoliv s největší silou
vytáhne prut nahoru, pozoruje ku svému údivu, že udice se mu
zlámala. Žoldnéř Poupě, který byl svědkem všeho toho, skočí do vody,
a tu hle, vyhodí na břeh dívku s rozpuštěnými vlasy, která jevila
ještě známky života. Vytažena na břeh omdlela poznovu. A tu surový
rytíř Mnějetojedno z Mnějetova chrstl na ni džber vody a tu ona
otevřela své krásné modré oči a promluvila: „Jsem dcera rytíře
Chudáčka z Chudákova. Klotylda se jmenuji. Milovala jsem Vratislava,
syna rytíře Josefa Bohumíra Kateřiny Paličáka z Paličákova. Ukrutný
rytíř Diviš z Divišova, tak zvaný ‚zrzavý rytíř’, dal mne shodit
kvůli jednomu koni se skály do této řeky Kocáby. Šlechetný rytíři!
Žádám o milost a budu vám věrnou služkou, zachráníte-li mě z rukou
těch dvou netvorů.“
Ukrutný rytíř, vida to spanilé děcko, zahořel hlubokou láskou k němu
a rozkázal, aby v nejlepších komnatách jeho hradu na medvědích
kůžích bylo ustláno tomuto zázračně zachráněnému dítěti jeho
vlastního nepřítele. Když pak se vyptal na bližší podrobnosti
surového zacházení zrzavého rytíře Diviše z Divišova s dcerou jeho
vlastního nepřítele Chudáčka z Chudákova, zavolal zbrojnoše, kterým
prohlásil, že zítra ráno vytáhne se s celou brannou silou na hrad
Diviše z Divišova.
KAPITOLA VI
Byli celkem dva, kteří jevili zájem o Klotyldu, dceru rytíře
Chudáčka z Chudákova. Vratislav, syn Paličáka z Paličákova, byl již
mrtev. Naproti tomu Jan Sezima ze Sezimova, mladý syn zemana Josefa
Sezimy ze Sezimova, nebyl tak odvážným jako nešťastný Vratislav z
Paličákova. On také miloval pannu Klotyldu a psal též na ni různé
vzkazy, které se však v okolí nelíbily, poněvadž jeho otec určil mu
za ženu rytířskou pannu Annu, dceru rytíře Mnějetojedno z Mnějetova.
Velice rád slyšel Jan Sezima, zemanský syn, že Klotylda náhlým
zabitím Vratislava z Paličákova přerušila s tímto známost, i nadál
se, že bude mít o soupeře méně, poněvadž se nedomníval, že samotný
Mnějetojedno z Mnějetova, vdovec, bude se pokoušeti, aby zachráněnou
Klotyldu za manželku pojal. I vypravil se s osmi selskými chlapy
přestrojenými za žoldnéře na hrad Mnějetojedno z Mnějetova pod
záminkou, že divoké svině v lesích jeho pana otce velké škody
působí. Dospěl tam právě v tu dobu, kdy rytíř Chudáček z Chudákova
šel prosit pana rytíře Mnějetojedno z Mnějetova o pomoc proti Josefu
Bohumíru Kateřině Paličáku z Paličákova a proti Diviši z Divišova a
současně prosit o příměří, aby nic nepodnikal proti jeho osobě, vůči
níž již v prvé kapitole vyhlásil nepřátelství.
Setkali se, právě když oba sesedali s koní. Podle zvyku zkřížili
meče a starší dal mladšímu přednost. Jak tak s koní skákali,
dohovořili se. Nechtěli dále jiti na hrad, poněvadž viděli
zbytečnost svého jednání, a tak oba vyhlásili válku panu
Mnějetojedno z Mnějetova.
Tak povstalo zas nové nepřátelství mezi Janem Sezimou ze Sezimova,
spojeným s panem Chudáčkem z Chudákova, jehož dceru, co tyto řádky
se píší, béře si za ženu právě tento Mnějetojedno z Mnějetova, proti
kterému jest, jak viděti, i nešťastný ženich Jan Sezima ze Sezimova.
KAPITOLA VII
(Osoby: Král Václav, jeho rádcové,
posel.)
Král Václav: Co si přejete, pánové?
Posel: Králi náš! Mohu ti něco vykládat?
Král: Prosím, jen ať to není moc dlouhé. Víš, že zaneprázdněn jsem
vladařskými starostmi.
Posel: Tak, králi náš, ukrutný a zlostný rytíř Mnějetojedno z
Mnějetova (vykládá obsah všech šesti kapitol) - - Králi, co máme
dělat?
Král Václav: Rozluštěte si to, jak chcete. A kdo mně víc o tom bude
mluvit, ten upadne v mou úplnou nemilost.
|
Historické anekdoty
Konečně
ocitla se mladá vdova po řediteli spořitelny o samotě s panem
Kolocem.
Ostatní spoluvýletníci rozešli se po březovém háji a pan Koloc s
paní Judovou seděli na skalisku nad údolím, a zatímco paní Judová
slunečníkem vyrýpala již tucet netřesků, pan Koloc probíral se
zápisníkem.
Konečně zavřel zápisník a řekl: „Milostivá paní, já mám rád
historické anekdoty. Jiné anekdoty nemají pro mne ceny a velmi mne
mrzelo, že vám ve vlaku vyprávěl pan Hromádka takové hloupé
anekdoty. Naproti tomu historické anekdoty mají nejen velkou cenu
historickou, ale zároveň obsahují vždy zdravé jádro. Znám jednu
výbornou historickou anekdotu. Francouzský státník Louvois měl
sekretáře, kterému diktoval velice důležitou depeši pro cizozemského
vyslance. Diktát zněl: ‚Podivíte se, že v té záležitosti používám k
odpovědi cizí osoby, ale musíte vědět, že můj tajemník je úplné
hovado, takže nerozumí ani slova z toho, co píše.‘ To jest krásná
historická anekdota, milostivá paní!“
Pan
Koloc, objavší kolena rukama, zadíval se pln nadšení do údolí.
„A to
jest vše,“ otázala se mladá vdova „co jste mně chtěl říci, když jste
mne vyzval, abychom si šli sednout sem?“
Pan
Koloc zavrtěl hlavou. „Znám toho víc. Kdysi byl učiněn návrh
dánskému králi Kristiánovi IV., aby dle tehdejších zvyků, milostivá
paní, na svém dvoře také měl dvorního šaška. A víte, co odpověděl
dánský král Kristián IV.? ‚Peníze za šaška ušetřím, když nechám u
tabule své dvořany důkladně pít, pak mám víc šašků než jednoho!‘
Není to výborná anekdota? Ale tahle je brilantní, milostivá paní! -
Několik vojáků, provázejících vůz Kateřiny z Medici mluvilo o ní
velice otevřeně a nevybranými výrazy. Kardinál lotrinský, sedící
vedle Kateřiny, zvolal, že je dá vymrskat. ‚Jen je nechte být,‘
pravila Kateřina, ‚chci budoucímu pokolení ukázat, že žena, královna
a Italka v jedné osobě dovede ukrotit svůj hněv.‘“
Pan
Koloc mnul si radostně ruce. „Mám,“ řekl, „velice rád tyto
historické anekdoty a nejraději je vypravuji pod širým nebem, v boží
přírodě. To mně připadá býti mnohem přirozenějším, než vyprávět je v
začouzené místnosti. Nejraději vypravuji své historické anekdoty ve
zříceninách starých hradů. Jest v tom předně větší intimita a za
druhé jest to stylové. Ovšemže bych měl historické anekdoty vykládat
na místě původu, ale schází mně k tomu příležitost. Představte si,
milostivá paní, jak by to bylo krásné, kdybychom my dva pluli na
gondole benátskými průplavy a já bych vám vykládal historickou
anekdotu z posledních dob republiky benátské, kdy vojevůdce
benátského vojska, upozorněn, že jeho vojáci jsou roztrhaní,
odpověděl, že nosí jen šaty, které vzali nepříteli.“
Paní
Judová vstala a pravila, že musí již jít, aby společnost neměla o ni
obavu.
„Jste
v mých rukou,“ pravil důrazně pan Koloc, „a buďte ubezpečena,
milostivá paní, že takové chvíle, kdy člověk slyší historické
anekdoty.“
„Dělá
se mně mdlo,“ řekla paní Judová, usedajíc do trávy.
„Vám
se dělá mdlo,“ pravil radostně pan Koloc, „víte, co řekl před svou
smrtí Ludvík XV., když mu lékař řekl, že onen záchvat není nic
jiného než malá mdloba? ‚U králů se nemůže mluvit o ničem malém,‘
řekl Ludvík XV. a skonal. Za jeho časů žil v Paříži markýz de St.
Hubert, který jednoho dne dostal přes záda holí, aniž vyzval
pachatele na souboj. Kdysi přišla na to řeč u dvora královského a tu
tehdejší ministr Labourou poznamenal: ‚On je tak chytrý, že se
nestará, co se děje za jeho zády.‘ - A nyní vám, milostivá paní,
povím anekdotu o anglickém králi Jindřichu VIII., který dal srazit
hlavu svým dvěma manželkám a usiloval o to, aby se poznovu oženil se
sestrou dánského krále...“
Paní
Judovou polilo horko, na čele vyrazily jí hojně krůpěje potu. „Pane
Koloci,“ vzdychla prosebně, „ne, prosím vás, ne...“
Pan
Koloc však zářil: „Kdy se vám naskytne taková příležitost, milostivá
paní, slyšet vybrané historické anekdoty? Nechcete-li slyšet
anekdotu o anglickém králi Jindřichu VIII., povím vám výbornou
anekdotu o rakouské císařovně Anně: Krátce před svou smrtí, která ji
stihla 20. ledna roku 1666, usnula a když se probudila, pravila ku
dvorní dámě z Motleville: ‚Nechci spát, mohla bych zemřít, aniž bych
toho nejmenšího o tom věděla.‘ - To jest jistě, milostivá paní,
báječná anekdota.“
„Pane
Koloci,“ pravila tichým hlasem paní Judová, „chci trochu vody,
přineste mně trochu vody...“ Po těch slovech omdlela.
Pan
Koloc šel tedy vážně pro vodu. Na cestě přelétl ještě jednou zrakem
poznámky ve svém zápisníku, ve kterém byly historické anekdoty. Na
cestě ke studánce potkal ze společnosti spoluvýletníků slečnu
Žerovnickou.
„Paní
Judová omdlela,“ pravil k ní, „jdu pro vodu. Víte, co řekl biskup z
Pilontu, když při jeho kázání omdlela v chrámu jedna dáma? – ‚Napřed
přijde povinnost, potom legrace.‘ - Ano, toť krásná historická
anekdota!“
Běželi
spolu ke studánce pro vodu a na cestě mluvil pan Koloc: „Jest mnoho
krásných historických anekdot, slečno, kupříkladu kurfiřt saský
Bedřich II. byl na jednom plesu otázán po jméně dámy, která byla
velice namalovaná, a odpověděl: ‚Nejsem znalec maleb.‘ - V celých
Čechách nemáte, slečno, většího znalce historických anekdot nade
mne. Když vám povím kupříkladu anekdotu o španělském infantu Karlu
III...“
Slečna
Žerovnická podívala se na planoucí oči pana Koloce a pak omdlela
také.
Přicházela sem paní Saalová, která hledala svého muže, který se jí
někam zaběhl do lesa.
Pan
Koloc běžel jí vstříc: „Milostpaní,“ pravil, „nemohl jsem slečně
Žerovnické povědět historickou anekdotu o infantu španělském Karlu
III. Vy ji laskavě jí dopovíte: Infant dával si předčítat od
předčitatele knihu, dokud neusnul. Jednoho dne předčitatel nemohl to
již snésti a klesl na zem. O tom dozvěděla se jeho matka Karolína,
která infantovi poručila, aby jí vestoje předčítal z bible tak
dlouho, dokud ona neusne. Infant nemohl to vydržet a upadl na zem a
pak teprve dostal mateřské napomenutí, aby lidsky jednal s
poddanými. - Toť, milostivá paní, krásná historická anekdota. Mohu
vám jich vyprávět na sta, kupříkladu o arabském kalifu Omarovi.“
Vzal
přitom paní Saalovou za ruku, oči se mu zablýskly a paní Saalová
počala se kácet a omdlela též.
Pan
Koloc vyhledal ještě slečnu Cédlovou. Ta omdlela až po čtvrté
historické anekdotě, poněvadž stále ještě myslila, že jí snad chce
tak nenápadně pan Koloc vyznat lásku.
Když
páni se vrátili z lesa, nalezli porůznu ležící omdlelé čtyry dámy,
které při jméně Koloc upadly do hysterických křečí.
Pan
Koloc stál zatím bezradně nad na zemi nataženým hostinským ve
Spáleném mlýně, kam doběhl pro koňak a kde mu při té příležitosti
pověděl tři historické anekdoty o králi Bedřichu Velikém, o caru
Petrovi a knížeti Metternichovi. Hostinský, chlap jako hora, natáhl
se náhle jako špalek.
Pan
Koloc je teď internován v jednom ústavě jako všeobecnému zdravotnímu
stavu lidí ze svého okolí nebezpečný člověk. Jeho poznámky mu
spálili, ale to není nic platné, poněvadž zná nazpaměť 4690
brilantních historických anekdot.
|
Historie dačická
I
Když
ponocný Vačlenák kráčel těžkopádně ve vysokých botách o jedné hodině
noční Vodní ulicí, zahalen v kožich a oddávaje se truchlivé
myšlence, že jeho kolega Zima zatím dopije v jejich útulku na
městské věži zbylou polovici rumu v lahvi, shledal před domem kupce
Vondráka následující pozoruhodné věci:
A.
Sklep Vondrákův, vlastně dvéře železem pobité, vedoucí do Vodní
ulice, byly otevřeny:
B. Ve
sklepě bylo světlo vyzařující z malé lucerny.
C. A
uprostřed zboží, lahví a beden pohyboval se nějaký muž.
A
konečně D. Ten muž nepřipomínal svou postavou na nikoho z obyvatelů
Dačic.
Jak
vidět, byl Vačleňák dobrým pozorovatelem a shrnuv rychle v mysli
pozorovaná fakta, postavil se pln údivu na první stupeň schodů
vedoucích do sklepa a tam stál asi pět minut nerozhodnut, co má nyní
dělat.
Prozatím oddal se pozorování neznámého muže, který zpozoroval jeho
přítomnost a ustal ve své práci, sestávající v tom, že různé
předměty ze svého okolí ukládal do pytle.
Kdyby
ten člověk měl kozí bradu, pomyslil si Vačleňák, byl by to celý
Růžička z Žabí ulice a proto otázal se: „Nejste vy Růžička?“
„Ne,“
odpověděl neznámý a položil udivenému Vačleňáku následující otázku:
„A nejste vy ponocný?...“
„Jsem.“
„Tak
pojďte dál!“
Na
toto vybídnuti slezl Vačleňák se schodů a zůstal dole stát,
nepochopuje stále, oč se vlastně jedná. Neznámý vybídl ho, aby si
sedl na jeden ze sudů a rozhovořil se sdílně: „Já jsem nový mládenec
pana Vondráka.“
„Vo
tom jsem neslyšel,“ poznamenal Vačleňák uctivě, „že by měl novýho
mládence, von o všem zachovává tajnost.“
„A už
abych první noc se dřel,“ pokračoval neznámý, „musím sám tohle
připravit k expedici.“
Vačleňák rozhlížel se toužebně po lahvích vína, které nový mládenec
skládal do pytle. „Tak, tak,“ řekl, „říká se, že se u Vondráka každý
nadře.“
„Jako
kůň,“ pravil mládenec, „prosím vás, otevřte tamhletu bednu, jestli v
ní není cukr. Zde máte dláto. Já to ještě tady neznám.“
„Škrob
jest tam,“ hlásil Vačleňák.
„Ten
já právě potřebuji,“ řekl mládenec a podlouhlou bedničku zastrčil do
pytle.
„Musím
si udržet přátele,“ usmál se, vytahuje z kouta láhev rumu, „zde
máte, ponocný, za své namáhání.“
Celé
vzezření neznámého imponovalo Vačleňákovi, který, dojat jeho
dobrotou, zašeptal, zastrkuje láhev do kožichu: „Zaplať pánbůh.“
Postál
ještě chvíli, naslouchaje vypravování nového mládence o velkých
obchodech ve velkých městech, kde byl dřív zaměstnán.
„Vykrást takové závody,“ pravil mládenec, „šlo by ztěžka, mají všude
elektrické zvonky.“
„Tak,
tak,“ kýval Vačleňák, „jsou různé výmysly, dobré i špatné. Mějte se
zde hezky. Povinnost jest povinnost.“
„Spánembohem,“ loučil se mládenec, „já již také brzy budu s prací
hotov a půjdu ležet. Sbohem.“
Vačleňák vyšel ze sklepa, radostně dojat, jak jsou lidé na světě
hodní. Jako tenhle nový mládenec pana Vondráka, ponejprv ho člověk
vidí a on již dá darem láhev rumu.
„A
Vondrák,“ bručel si Vačleňák, docházeje k městské věži, „to jest
neupřímnej člověk. Nic neřekne, že bude mít novýho mládence.“
Když
stoupal po skřípajících schodech nahoru na věž, uvažoval, že
vypil-li jeho kolega Zima zbylou polovici rumu v láhvi, nebude se s
ním dělit on o darovanou. Vypije ji sám a Zima bude litovat své
neupřímnosti.
A bylo
tomu tak. Zima ležel na posteli a spal spánkem spravedlivých,
doraziv polovici rumu v láhvi. Vačleňák pomyslil si něco o jakémsi
zvířeti a položil se na svou postel a pak opatrně otevřel láhev,
napil se, opakoval několikrát přiložení láhve k ústům a usnul,
žehnaje v duchu tomu svému dobrodinci, novému mládenci kupce
Vondráka, kterého viděl ve snu. Jak jest asi třicet pět let stár,
černé knírky pod nosem, trochu od neštovic. Stále houpala se v jeho
snu před ním postava toho dobrého muže, láhve s rumem obklopovaly
jako listy vavřínového věnce jeho postavu. A ve snu cítil Vačleňák,
jak jest mu milá jeho postava, jak nemůže odtrhnout své zraky z jeho
obličeje, hřejivé teplo přátelského styku hřálo v jeho srdci a on
stále hovořil, mluvil a smál se na nového mládence...
„Vondrákovi vykradli v noci sklep.“ Tak zněla novinka, která druhého
dne dala podnět k nejvážnějším hovorům v Dačicích, k luštění
nejspletitější otázky, „kdo ho vykradl“, a k nejvážnější domněnce,
že zlodějové, a to patrně zlodějové cizí, neboť v Dačicích zlodějů
nebylo.
Opakuji ještě jednou: „V Dačicích zlodějů nebylo!“
Nikdy
jich nebylo, pokud se nejstarší lidé pamatují. Byli to vždy lidé
cizí, jak pamatují nejstarší občané, nejstarší proto, poněvadž v
době starší i novější neudál se žádný případ krádeže kromě jednoho,
kdy potulný brusič při výročním trhu před pěti léty ukradl s
neuvěřitelnou drzostí bochník chleba v pravé poledne, dvě punčochy a
dýmku, kterou si hned nacpal, zapálil a klidně odcházel, sledován
překvapenými občany městečka, kam nikdy patrně ani myšlenky
komunistické se nedostaly, ani hluboká myšlenka: Majetek jest
krádež, kteréž dle všeho potulný brusič prováděl prakticky.
A pak
zas nic, klid býval porušen jen tehdy, když se splašil kůň nebo vůl
nebo kráva, když nastala červenka u prasat, když objevili se cikáni
a cikánky, když byla slavnost Božího těla a pršelo, když některý pes
měšťanů dostal vzteklinu, když hořelo, když byl pohřeb nebo svatba a
když někdo mladý procházel se s mladou dcerkou z města, aniž by bylo
naděje, že má chuť se ženit.
Toť
jsou případy, které vzápětí měly rozruch, které vzbudily vzrušení do
té doby, kdy nový jiný případ neposkytl látky k hovorům na ulicích,
na náměstí, pod podloubím, doma, v hospodách a na radnici.
„Vondrákovi vykradli v noci sklep!“ Zpráva tato utvořila z klidných
obyvatelů sangviniky.
Pan
poštmistr běhal po náměstí otvíraje dvéře krámů a křičel do každého:
„Již to víte? Vondrákovi vykradli v noci sklep.“
A za
ním běžel radní Pavlousek, příslovečně klidný pán, kterého
nerozčililo, ani když na podzimním honu vlastnímu synovi prostřelil
kalhoty a tento klidný pán rozhazoval rukama, zastavoval kdekoho a
hulákal: „Vondrák jest vykradenej, Vondrák jest vykradenej.“
A již
věděli celý děj po městečku. Kupec Vondrák ráno dle svého zvyku šel
do sklepa a tu shledal, že dvéře jsou otevřeny.
„Lekl
jsem se,“ byla jeho vlastní slova, „tak, že by ze mne nikdo krve se
nedořezal. Jdu, celej se třesa, dolů a opatrně si svítím na cestu,
přičemž byla ve mně malá duše, poněvadž můj strejc, Valoušek, ten
mně jednou vyhrožoval, že se mně ve sklepě voběsí. Přichystal jsem
si tedy nůž, abych ho moh hned uříznout, poněvadž strejc drží slovo
a co řekne, je svatý... Když tedy přijdu až dolů, posvítím kolem
sebe, lucerna mně vypadne z ruky, vykřiknu, vidím všechno červený a
svalím se na sudy. Tak mne našli.“
A jeho
manželka měla ovšem poslední slovo. Vykládala, navazujíc na hovor
svého pana manžela: „Mně to bylo (ježíš, Marjá, to je neštěstí), mně
to bylo nápadný, že František nejde tak dlouho ze sklepa. Jdu se
tedy podívat ke sklepu a volám: Františku, káva vystydne. (Vpravdě
volala: Myslíš, že ti budu kávu vohřejvat?) Vondrák se neozýval.
Volám tedy ještě jednou: Pojď už domů, vždyť nastydneš. Opět nic.
Jdu proto dolů a tam je tma. Bylo v mně to nápadný a vrátím se do
krámu a povídám našemu mládenci: Pane Vojtěch, jdou se podívat, kde
je starý, šel do sklepa a tam je tma. Jdu s ním a rozsvítíme svíčku.
A teď já vidím tu spoustu. Vondrák leží bez sebe na sudech, jednu
ruku má v povidlech, druhou v naloženým zelí a obličejem leží v
sádle. Ježíš, Marjá, vykřiknu, starej, vzpamatuj se, starej, Ježíš,
Marjá, co ti je? Vojtěch povídá: Nelekají se, to bude mrtvička.
Třesem s ním, až konečně Vojtěch ho polil vodou a tu starej se
probudí, vykřikne: Já jsem vykradenej, podívá se kolem a omdlí nám
znova. Polili jsme ho vodou a přišel zas k sobě. Ted jsme si teprve
všimli, jak zlodějové řádili. Víno je pryč, rum je myč, cukr, škrob,
všechno přehrabaný a již jsme musili Vondráka držet. Koulel očima a
křičel do všech koutů: Vzdej se, nebo tě zabiju. Pak počal škrtil
Vojtěcha a nakonec dal se do pláče. Von plakal, já plakala, Vojtěch
plakal. Voči máme červený od slzí. Taková spousta, panenko Maria,
Pán Bůh musí ty zloděje trestat. V pekle se budou škvařit.“
„Ale
nakradli také toho,“ poznamenal Vondrák, „stovka, půldruhý stovky je
v pekle...“
Tak a
podobně hovořilo se od božího rána, tvořily se hloučky hovořících, s
tvářemi červenými rozčilením.
„Naši
to nebyli,“ pronášeli s uspokojením Dačičtí, což mělo takovou váhu,
jako by byli řekli: „My jsme to nebyli.“
Debaty
stávaly se živější, názory, vytříbenější, všichni stáli tváří v tvář
tomu faktu, jak bylo odhlasováno, že kupec Vondrák byl okraden, že
krádež byla spáchána v jeho sklepě, že zlodějové byli dva, dle stop
ve sklepě, že škoda činí půldruhé stovky a že krádež byla spáchána v
noci. Jiného nebylo známo ničeho.
A tu
kdosi ze skupiny prohodil: „A což ponocní?“
Kdo
jiný mohl trochu světla vrhnouti ve tmu tohoto případu? Uvažováno
bylo následovně: Možná, že (ať, to byl Zima nebo Vačleňák) potkali
na své noční pochůzce neznámou postavu, kterou nezastavili z piety,
jakou chovali všichni Dačičtí vůči cizincům, ale pamatují si dobře
její obličej, nebo slyšeli neznámé hlasy, jejichž reprodukce může
uvésti na stopu pachatele, stejně jako vypodobení obličeje
neznámých, jejich šatů i chování.
„Věc
se musí vysvětlit,“ řekl jeden z debatujících, „sečkejme, až co
oznámí ponocní.“
„Jdu
pro Vačleňáka,“ pravil jeden z měšťanů.
A
potkal ho, sestupujícího z městské věže, v náladě výborné,
hvízdajícího si nějakou kostelní píseň. „Víte již, co jest nového?“
volal mu naproti měšťan.
„Myslíte to, že má Vondrák novýho mládence, pane Pelíšku?“
„Jak
to mluvíte,“ divil se Pelíšek, „má pořád Vojtěcha. Ale Vondrákovi v
noci vykradli sklep.“
„Prokristapána!“ zajektal zuby Vačleňák, čině pohyb, jako by se
chtěl něčeho zachytit a sklouzl se schodů na pana Pelíška, který
kutálel se až dolů, kde se zastavil a zamezil Vačleňákovi, aby
nevypadl na ulici.
Neztratil však duchapřítomnosti a zvedaje se se země, tázal se:
„Neviděl jste v noci nic podezřelého?“
„Já,“
koktal Vačleňák, kterému se okamžitě, dík jeho důvtipu, rozbřesklo,
„já nic neviděl. Jak vidíte, třesu se na celým těle. To není ani
možný, že ho vykradli.“
Stál
zde s očima sklopenýma a místo Pelíška viděl onoho nového mládence s
černými knírky a v obličeji od neštovic. Hrozná skutečnost otvírala
se před ním, jeho první hřích, skvrna na jeho dosavadní
bezúhonnosti, dobře cítil, jak zaslepen důvěřivostí pomáhal okrádat
svého spolubližního, dačického občana, on z Dačic, ponocný, jemuž
svěřili svůj majetek na noc.
Pátrání po zlodějích nevedlo k žádnému cíli. Četnictvo nevypátralo
ničeho, obecní dva strážníci teprve ničeho a věc stále byla zahalena
do tmy. Konstatováno bylo, že ani Vačleňák, ani Zima na své obchůzce
neshledali ničeho podezřelého. Výslech obou strážců nočních
nepřinesl ani stopy.
Pan
měšťanosta se vyjádřil, že spravedlnost světská zloděje sice
nedopadla, ale že jest zde ještě instance nad ní. Kotle pekelné se
sírou.
A tak
nezbylo ničeho jiného Vondrákovi než trpělivě se těšit, jak na
věčnosti zlodějové trpce budou pykat toho rumu, vína, cukru a
škrobu.
A
Vačleňák hubeněl. Vzpomínka na „nového mládence“ den po dni objevila
se u něho. Stále viděl jeho obličej od neštovic. V kožichu stále
cítil tíži darované láhve rumu. A mrzelo a trápilo ho to tak, že
nedopil ani láhev, jejíž obsah připadal mu horší, než kyselina
sírová.
Uschoval láhev do slamníku své postele a tu sny jeho byly vždy
stejné. Viděl sklepení Vondrákovo, jak otvírá bednu a říká: „Škrob
jest v ní.“ Viděl, jak hovoří se zlodějem, jak zloděj dává mu láhev
rumu, ta láhev že jest veliká, on se chce napít, strčí hlavu do ní,
pomalu vleze celý dovnitř a utopí se.
Potil
se přitom ubožák a když se probudil, jmenoval se jmény všech
domácích užitečných zvířat, nejčastěji opakuje: „Vůl jsem, osel,
mezek,“ a podobně.
A když
sedával zadumaně v hostinci pod podloubím, tu ti, co kolem seděli,
slýchávali často: „Novej mládenec, novej mládenec.“
II
Dačičtí, jak jsem se již dříve zmínil, byli lidé klidní. A právě
proto, že byli klidní, byli také konzervativní. Žádné nové politické
heslo nemohlo je rozčilit, socialista byl v městě jen jeden a ten
neměl co jíst a právě proto, že neměl co jíst, říkali o něm, že jest
socialistou, ačkoliv jeho vlastní přesvědčení nijak se nelišilo od
konzervativního mínění jeho spoluobčanů. Prozatím žebral u kostela.
Byli
tedy konzervativní. Tím nechci říci, že by byli snad hloupí, jak
vidět z případu ponocného Vačleňáka. Konzervativci byli proto,
poněvadž otcové jejich byli konzervativci. Ctili prostě své předky.
Úcta k starým zvykům byla tak veliká, že měšťanosta spadl do příkopu
uprostřed náměstí, poněvadž bývalý měšťanosta také tam si zlámal
ruku a předešlý purkmistr vymkl si nohu, všichni v noci.
Otec
radního Macouška, také radní, měl zvyk, že trhal si při sezení
městské rady vlasy, přičemž se líbezně usmíval a tu nynější radní
Matoušek směje se také líbezně a trhá své hrubé, štětinaté vlasy.
Bývalý
měšťanosta chodíval den co den k večeru po levé straně náměstí a
nynějšího Borovičku jest vidět stále chodit jen po levé straně a to
opět jen k večeru.
A jiné
důkazy mohl bych uvésti, jak ctili staré zvyky, kupříkladu dědeček
kováře Malého oběsil se v městském lesíku na dubu, jeho syn, také
kovář, následoval ve věku padesáti let jeho příkladu a nynějšího
kováře Malého, syna předcházejícího, museli odříznout, když se
věšel, ovšem také v městském lesíku, také na dubu a také v padesáti
letech.
Někdo
snad zakroutí hlavou a řekne: „Dědičné zatížení.“ Nikoliv! Prostě
ctění starých zvyků, pieta k předkům, jinak by museli být všichni v
Dačicích dědičně zatíženi.
Musel
by být zatížen holubář Knedlíček, který podobně jako jeho otec
oženil se ve věku sedmdesáti let, musil by býti zatížen trafikant
Podloušek, který, následuje příkladu otce i děda, nosil o Božím těle
baldachýn a vždy se hádal s ministranty.
A
podobně také Kejdanů strýc, který jako jeho otec i jako děd a praděd
propil věno přinesené ženou a nakonec putoval od příbuzných k
příbuzným a vykládal karty.
Konzervativnost bylo vidět v hospodářství soukromém i obecním.
Potok, který tekl kolem města, rozvodňoval se vždy každého jara a
zaplavil nižší část Dačic, aniž by někomu napadlo, že prostá hráz by
dostačila k zamezení pohromy. Nenapadlo to otcům, nenapadlo to synům
a tak potok svéhlavně každého jara hledal zarputile nové řečiště a
nejvíc se mu zamlouvalo náměstí, obklopené starými domky s arkýři a
podloubím, kde dělaly se známosti s městskými dcerkami, poněvadž
jejich otcové také tam známost si udělali, což vidět z toho, že byli
otci.
Vyznávat lásku chodilo se do městského lesíku již od dob
nepamětných. Byla tam sedátka z drnu, kde se dobře objímalo a
říkalo: „Mám vám horoucně rád.“ Což byla obvyklá formulka pro
vyznání lásky v Dačicích a stejně oblíbená u synů jako u otců, u
dcer i matek a formulka tak stará jako drnová sedátka.
A
vařilo se stejně jako dřív. Nynější měšťanosta (tak ho titulovali a
proto titulu užívám) jí rád prasečí rypák, poněvadž i jeho otec jedl
ho rád, radní Přeloučka musí mít ve středu okurkovou omáčku,
poněvadž je páně Matouškovou pochoutkou, poněvadž... lehce se
domyslíte... a tolik příkladů mohl bych uvést, kolik je lidí v
městě.
A
konzervativními byla i zvířata. Sluší vésti jen několik příkladů.
Kůň nebožtíka povozníka Malvy byl jankovitý a kůň jeho syna jest
jankovitý také, pes pekaře Bradáče kulhá a starého Bradáče doga
kulhala také. U řemenáře Daňka rodí se odnepaměti kotě na jedno oko
slepé s černou lysinkou, které odnepaměti vždy vychovají, kdežto
ostatní utopí.
Prasata pana měšťanosty váží před zabitím vždy 200 kg, poněvadž
prasata jeho otce před zabitím měla váhy 400 liber a podobně.
Ale i
rostlinstvo se nemění. Trávnice zahradníka Peřinky dosahují vždy
úctyhodné velikosti, ale jen na třech keříčcích v rohu zahrady a
chodí se tam na ně v květnu dívat celé Dačice a on říká to, co jeho
táta: „Jsou to kusy, mordelemente.“
U
Prošků mají víno na besídce, které uzraje, kdežto jinde v Dačicích
zůstává zelené. A jest to zvláštní, že vždy najdou tam dva hrozny
dohromady srostlé, podobně jako odnepaměti nacházejí ve švestkách
sadaře Brzlíka mezi tisícem švestek dvě až tři s dvojitou peckou a
podobně.
Uvážíme-li všechny tyto okolnosti, nikdo se zajisté nepodiví, že
rodina obchodníka senem, rodina Patrných, byla znamenitá tím, že
nejstarší syn stal se vždy poslancem za celý okres a když viděl, že
jeho syn jest dosti rozšafný, vzdal se mandátu a při volbách,
poněvadž Dačice udávaly tón celému okresu, zvolen býval vždy
jednohlasně mladší Patrný a tak to šlo stále.
A ten
nový poslanec, stejně jako jeho otec, hájil konzervativní zásady
svého rodného města tím, že při všech řečech ve sněmovně, které jeho
zásadě byly protivné, ostentativně spal na poslaneckém křesle. Při
hlasování nikdy nehlasoval, ať se jednalo o čemkoliv, nikdy se
nerozčilil, nikdy nikomu nevynadal, jen jednou přerušil schůzi
sněmovny tím, že spadl ve spánku z křesla a rozbil si nos, cediv tak
za lid svůj krev u parlamentu...
Chování každého poslance Patrného bylo bezúhonné, nikdy se nestalo,
že by předseda sněmovny byl nucen volat ho k pořádku. Když nespal,
seděl klidně u stolu a počítal účty za seno na brožurách vydaných
sněmovní kanceláří. Nikdy ze zásady nepronesl nějakou řeč, což dělal
jedině z toho důvodu, domnívaje se, že by jeho řeč byla v novinách,
které nenáviděl od té doby, co o jeho otci napsaly jisté listy: „Ten
ctihodný poslanec, rozšafný obchodník senem, zajisté nám nezazlí,
reprodukujeme-li otázku jednoho našeho čtenáře: Musí mít obchodník
senem také seno v hlavě?
Zkrátka. Otec Patrný byl poslancem, syn jeho poslancem a toho syn
opět zástupcem lidu... Rozumělo se to samo sebou, podobně jako že
kůň nebožtíka, povozníka Malvy jest jankovitý jako jeho předchůdce a
trávnice zahradníka Peřinky že dosahují vždy délky pěti centimetrů a
to jen na třech keřích...
A tak
rozumělo se samo sebou, že když se nyní František Patrný vzdal
mandátu, syn jeho Josef Patrný bude po něm poslancem. Již ho
titulovali „Pane poslanče“, již měla být schůze voličská v obecním
domě ve velkém sále, když tu spolek voličů pro Dačice a okolí
obdržel následující dopis:
Vaše
Blahorodí! Dovoluji si Vám tímto oznámit, že, hodlám kandidovat na
uprázdněný mandát po odstupujícím panu Františku Patrném a hodlám
též řečniti na Vaši ctěné schůzi voličů, kde budu mít čest se
představiti.
V
hluboké úctě
Jan
Kotlář, statkář v Myšicích
A to
bylo tři roky po tom, kdy vykradli kupce Vondráka...
III
Toto
psaní vzbudilo ohromný úžas ve všech vrstvách obyvatelstva.
Pronášena byla mínění nepříliš lichotivá a klub voličů pro Dačice a
okolí v prvé chvíli nevěděl, jak má se zachovat vůči panu Kotláři.
Předseda klubu nosil celý týden psaní v kapse, nerozhodnut, zdali má
vetřelci odpovědít.
Ve
spolkové místnosti U jelena, blízko staré brány, debatovalo se
horlivě a pan Josef Patrný zúčastnil se všeobecného rozhovoru činně.
Pravil, že diví se, velmi že se diví. To byla celá řeč, načež
předseda Boháček poznamenal, pokud se týče jeho osoby, že se diví
přenáramně a hlavní volební agitátor, sedlář Žabáček, prohlásil:
„Mně to připadá, že je to glazický.“
A pan
Královec povstal, udělal posuněk plný rozhorlení a řekl: „Jestliže…“
zamlčel se a skončil: „Nač o tom mluvit, nechme to padnout.“
Hodinář Krištof, který volil v černém oděvu s bílou kravatou, učinil
poznámku velmi důmyslnou, řka: „Čekejme, až jak se věci vyvinou.
Ještě nám nebila poslední hodina.“
Čekejme! To bylo to nejlepší, co mohlo být. Prozatím hádalo se, jak
oblečen přijde pan Kotlář z Myšic do voličské schůze a každý byl
žádostiv, co asi bude povídat, a zdali vysvětlí, proč hodlá
kandidovat.
Pan
Jan Kotlář to sám dobře nevěděl.
Nečinil tak ani ze ctižádostivosti, neboť byl muž skromný, nečinil
tak snad z toho důvodu, že by byl nespokojen s pány Patrnými, jak
zastupují zájmy celého okolí, neb snad z té příčiny, že proměnil
náhle své politické smýšlení. Nikoliv - byl stále konzervativcem
jako všichni Dačičtí a jeho politické smýšlení nelišilo se nijak od
politického smýšlení pánů Patrných, jichž zásadou čistou a
bezúhonnou bylo: „Dejte Bohu, co je božího a císaři, co je
císařovo!“, jak měli nadepsáno ve svém obchodě nade dveřmi.
Jako
oni i on ctil všechno černé a žluté, zbožňoval okresního hejtmana a
odbíral německé úřední noviny, ačkoliv německy neuměl.
Patrný
a on byla duševní dvojčata. Až najednou ho napadlo, že by mohl
kandidovat. Zdálo se mu totiž jednou v noci, že přišel k němu
četnický strážmistr, kterého ctil, a povídá k němu: „Pane Kotláři,
nechtěl byste být poslancem?“
Celý
den přemýšlel o svém snu a když v následující noci zdálo se mu, že
přišel k němu okresní hejtman a řekl s úsměvem, klepaje si na
břicho: „Pane kolego, buďte tak laskav a kandidujte,“ považoval
rozšafně sny za pokyn boží a dal si v městě vytisknout vizitky
„kandidát poslanectví“.
Cesta
do města sloužila vlastně k tomu, aby tak zabil dvě mouchy jednou
ranou, maje tam stání u soudu, neboť jedna děvečka z Myšic žalovala
ho na uznání paternity, ale to sem nepatří...
Pan
Kotlář strojil se tedy na schůzi voličů do Dačic. Tam dály se již
přípravy, upraven veliký sál na schůzi, lampy se čistily a strop
čistili také, spotřebujíce na to těsta ze dvou bochníků chleba,
podlahu drhli režnými kartáči a okno, vymáčknuté při poslední schůzi
voličů, spravil sklenář Laštovka, nežádav za správu nic, za sklo
nic. Tací lidé se již nerodí.
A když
městem roznesla se zpráva, že sál jest již upraven k tak důležité
schůzi, dělali si lidé křídou čárky na dvéře, smazujíce se
zapadajícím sluncem jednu, druhou, třetí a když smazali nedočkavě
třetí, znamenalo to; že zítra v neděli o 3. hodině odpolední bude
schůze netrpělivě očekávaná, kde objeví se cizí vetřelec, o kterém
věděli sice, že existuje, ale s kterým kromě dvou tří osob z Dačic
nikdo nemluvil, poněvadž Myšice jsou 6 hodin od Dačic vzdáleny a
šestihodinová cesta znamenala pro Dačické tolik, jako by někdo řekl:
„Já jdu z Prahy pěšky do Uher.“
IV
Všechny ty tři předcházející kapitoly slouží pouze jako úvod, neboť
mají vztah jedině k tomu, jak po široširém kraji pověst Dačic a
Dačických po schůzi voličů klesla, jak jmenováni byli barbary a jak
nemohli jim daleko široko přijít na jméno, jmenujíce je trulanty a
podobně.
A to
právě mne nadchlo k tomu, abych se ujal péra a napsal všechny
pamětihodné události, které se zběhly mezi Dačickými, události,
které stojí za to, aby bylo o nich psáno, o nich čteno a o nich
pochybováno.
Sit
venia verbol
V
Jednoho krásného letního odpůldne seděli dačičtí měšťané na
Střelnici v zahradě se svými manželkami, syny i dcerami a
naslouchali u sklenic piva z jejich pivovaru skladbě a to vlastní
skladbě kapelníka jejich kapely.
Zájmeno „svůj“ hrálo velkou roli v jejich životě. Střelnice byla
jejich, restauratér byl jejich, všechno, co kolem viděli, náleželo
jim. Seděli ve svém kolem kulatých stolů, nad nimi šuměly stromy,
jejichž korunami modralo se nebe, na které když se dívali, spokojeně
se usmívali, jako by i to nebe nad Dačicemi náleželo jim.
Ptáci
v korunách stromoví zpívali, jejich ptáci, poněvadž oni je krmili a
pečovali o ně, jak tomu nasvědčují dřevěné budky, bělající se mezi
zelenými listy.
Číšník, který je obsluhoval, byl také jejich, rodák dačický,
provozující ve všední dny krejčovinu a za nedělních a svátečních dnů
číšnictví v městské zahradní restauraci Na střelnici.
Stoly,
za kterými seděli, byly výrobkem dačického stolaře Ramlíka,
sklenice, z kterých pili, dodal sem dačický sklenář Koleček, ubrusy
na stole byly z obchodu dačického pláteníka Maleny a doutníky, které
kouřili, z trafiky dačické, jakož i tabák, který šňupali.
Rohlíky, které chrupali, vyráběl dačický pekař Bradáč. Dal-li si
někdo papriku, byl ubezpečen, že jí maso z poražených hovad
vlastního chovu.
A
zadívali-li se dolů ze stráně, na které rozkládala se Střelnice, tam
viděli Dačice, svůj domov, červené prejzy na střechách starých domů,
arkýře, podloubí, sochu sv. Josefa na náměstí, leskl se kříž na věži
jejich kostela, na městské věži bylo vidět rozbité podsebití a
děravou střechu a kolem dokola samé červené střechy, až tam za
potok, kde leží předměstí Pšáry s chalupami pokrytými došky a
slamou, kterými Dačice končily. A jako kruh kolem jejich města táhly
se jejich pole, zelenala se luka, černaly lesíky, lesy a nízké
podrosty stromoví, kde byl jejich revír s jejich zajíci, koroptvemi,
křepelkami, králíky a vrabci.
Proto
seděli tak spokojeně ve středu svého okolí. Kapela hrála, křičeli:
„Opakovat!“, tleskajíce zuřivě a znovu nesly se kolem zvuky skladby
dačického kapelníka, který byl sice zednickým mistrem, ale přitom
mužem velmi výborným, který složil již šest skladeb, které sice
nestály za nic, ale které se dačickým líbily, poněvadž jejich
spoluobčan je složil.
„Opakovat!“ Dnes již podvacáté zahrál jim kapelník svou skladbu,
kterou doprovázeli jemným hvízdáním a pobručováním, pivo bylo dnes
velmi řízné, vzduch klidný a příjemný, na obloze ani mráčku a tam se
krásně sedělo, pilo, povídalo a křičelo: „Opakovat, pane Zmrzlíku!“
U samé
verandy, kde hrála kapela nadaného zednického mistra, sestávající z
jednoho krejčího, jednoho kožešníka, tří kupeckých mládenců a
jednoho strážníka, byly dva kulaté stoly u sebe a za těmi seděla
honorace dačická, kolem které když šel nějaký měšťan, neopomenul se
uklonit a přát „šťastný dobrý den“.
Seděl
zde pan Josef Patrný, nyní již skutečný poslanec, vedle něho jeho
manželka Anna, oba ctihodně tlustí a oholení, což by vzhledem k jeho
manželce zavdalo jinde podnět k vtipům, ale v Dačicích nikoliv. A
vedle paní Anny seděla jejich dcera Anežka, kterou něžně titulovali
Něžou. Vedle Anežky seděl syn radního Matouška, osmadvacetiletý
dědic obchodu svého otce, který seděl vedle pana Patrného, červený v
obličeji štěstím, neb zčervenal vždy tak, když viděl, jak jeho
František sedí po boku slečny Něžy, což bylo pro něho nejen velkým
vyznamenáním, ale zavdávalo mu podnětu k jeho oblíbené myšlence, že
jednou budou ti dva dobrými manželi, jak o tom již často mluvil s
panem Patrným.
Po
boku radního Matouška seděl zarostlý pan měšťanosta Bouříček,
šňupaje každou chvíli a rozprostíraje po obličeji svůj velký červený
šátek. U pana Bouříčka seděl radní Přeloučka, velmi žertovný starý
pán, který se stále smál a cukal rameny.
Pak u
něho doktor Veliška, také starý muž, který takřka všecko léčil vodou
a říkal k pacientovi: „Bez vůle boží ani vlas z hlavy nesejde!“ Byl
ze staré školy a umřel-li jeho pacient, postil ze v den pohřbu a
nekouřil.
Hovořil právě s poštmistrem Bertíkem, bývalým četnickým
strážmistrem, který měl zvyk třít si nos napřed pomalu a pak rychle,
když mu někdo něco vyprávěl.
Pan
Bertík říkal: „Jawohl, mein Freund“, a bral si šňupeček z březovky
vedle sedícího radního Pavlouska, který seděl klidně a dle svého
zvyku pohyboval v zamyšlení dásněmi, čímž uvedl své uši do pohybu a
klidně jimi stříhal, čemuž se potajmu smála naproti slečna Něža,
blondýnka, a šťouchala loktem do bledého Matouška, který způsobně
kašlal, zakrývaje si ústa krajíčkem chleba.
Pan
Přeloučka udržoval celou společnost ve veselé zábavě. Vyprávěl
anekdoty, které nikoho neurazily a kterým se mohly i dámy smát, což
činily stále a hlasitě. Něža smíchy pískala a paní Anna plácala za
basového smíchu pana chotě tlustou rukou přes záda.
Poštmistr Bertík smál se „ehacha“, pan doktor „cheche“, pan
měšťanosta „chajchaj“ a kýchal, pan poslanec smál se „chocho“ a pan
Matoušek se synem „chichi“. Byly to ale podařené anekdoty! Jinde by
se nelíbily, ale v Dačicích považovány byly za pravá zlatá zrnka
humoru a nic nevadilo, když kolem sedící panu Přeloučkovi, dačickému
králi anekdotářů, skákali do vypravování poznámkami a úvahami, které
byly někdy tak vtipné, ano anekdoty samy.
„Povím
vám,“ řekl Přeloučka, když kapelník ohlásil, že nyní bude pauza, aby
se mohli hudebníci občerstvit, „povím vám výbornou věc o jedné
lišce.“
„O
lišce, vy lišáku,“ smál se za doprovodu celé společnosti pan
měšťanosta, „tak povídejte o té lišce, vy lišáku!“
Nový
smích.
Pan
Přeloučka se napil a rozpovídal se: „Šel jsem jednou návštěvou k
svému strýci lesníkovi.“
„Vy
máte taky strýce?“ tázal se nevinně pan Patrný za bouřlivé
veselosti.
„K
tomu strýci jsem tedy šel.“
„Po
svejch?“ ptal se radní Matoušek, mrkaje směšně na syna.
„Ano,
po svejch, a když jsem přišel k strýci lesníkovi...“
„Byli
dva kujóni pohromadě,“ poznamenal k rozveselené společnosti
poštmistr.
„Strýc
lesník mne uvítal velmi srdečně...“
„Pusu
vám snad nedal,“ ušklíbl se pan doktor.
Nový
smích.
„A
povídá: Máme zde mnoho lišek...“
„A
lišáka?“ nedal si ujít příležitosti pan měšťanosta, aby neopakoval
za smíchu honorace svou slovní hříčku.
„A ty
nám dělají tolik škody, že musím na ně nalíčit buřty, otrávené
strychninem.“
„Strychnin,“ poznamenal pan poštmistr, „když jsem byl ještě u
četníků, vyšetřoval jsem jednu travičku. Otrávila svého muže a byl
to zapletený případ, poněvadž se oběsila.“
Slečna
Něža se smála i tomu.
„Strýc
dal tedy buřty vařit, do nich nacpal strychninu a rozházel je za
myslivnou.“
„Dobré
chutnání,“ smál se radní Matoušek, „bylo těch buřtů hodně?“
„Hodně,“ odvětil anekdotář, „a jednou tak jdeme se za myslivnu
podívat a co tam nevidíme...“
„Buřty
se strychninem,“ řekl pan měšťanosta.
„Ty
taky, ale lišku, která stála právě naproti nám. Strýc sejme pušku s
ramene a střelí. Bác! Liška stojí stále ale jako dřevo. Nabije znovu
a bác! Liška se ani nehne a stále tam stojí. To se ví, nám to bylo
divné a běžíme se tam podívat. Víte, co se stalo?“ Pan Přeloučka se
zamlčel, usmál se a za napětí celé společnosti pravil: „Ta liška vám
se tak nažrala těch otrávených buřtů, že neměla čas padnout...“
„Chacha!“
„Cheche!“
„Chajchaj, pšo!“
„Pozdrav pánbůh!“
„Chocho!“
„Chichi!“
Smáli
se všichni a kolem nich u stolů, když slyšeli smát se honoraci,
smáli se také.
Smích
dlouho neustával.
„Ne -
jste vy lišák,“ křičel pan měšťanosta, „tohle se vám ale povedlo!“
Hudebníci byli opět na verandě, zaznělo bouřlivé „Opakovat!“ a
kapelník hrál dnes již potřiadvacáté svou novou skladbu Kočičí
manželství.
Slečna
Něža pošeptala matince: „Ráda bych se prošla trochu s panem
Matouškem, dovolíš nám?“
Paní
Anna se usmála a kývla hlavou. Mladí lidé se zvedli a odcházeli za
smíchu ostatních, kteří kývali na ně prsty velmi významně.
A
hudba hrála, ptáci zpívali a pískem posypaná cesta k městskému
lesíku byla tak vábivá jako jeho stín a tlumené ticho nad drnovými
sedátky v jeho houštinách.
Slečna
Něža kráčela vedle mladého Matouška, který šel jako beránek,
neohlížeje se ani vlevo ani vpravo, jen hledě kupředu, kde ležel
městský lesík a bylo mu jaksi úzko.
Mluvil
k Něže o liškách, o panu poštmistrovi a o cenách cukru, na který se
přidražilo. A slečna Něža navazovala na jiný hovor. Hovor o tom, jak
Pepíček Kejhák líbal za vraty Mařku Lojků a mladý Matoušek pln
zděšení klesl na drnové sedátko, když octl se v městském lesíku.
Chtěl
jí říci, že má ji rád, že zdědí po otci obchod, že bude radním,
kolikrát již jí to chtěl říci, pak se vždy ale, jako před čtrnácti
dny právě také zde, zarazil a rozhovořil se o petrolejových lampách.
Bylo
zde rozkošně. Hudba nesla se sem jemně, stín stromů a křoví byl
velmi příjemný, tmavá zeleň kolem voněla. Něža vedle něho roztomilá
v šatech z prací látky...
A Něža?
Ta byla smutná. Dva roky vodí již mladého Matouška do městského
lesíka, dává mu na srozuměnou, aby jen řekl, vyjádřil se a on začne
vždy, jak ceny zboží stoupají nebo klesají...
„Pana
Matoušku, vy jste velmi roztržitý,“ pravila Něža, když on žvýkal
pomalu větvičku divokého bezu.
„To
jsem,“ odpověděl Matoušek, „zas jsem včera upustil dvě láhve na zem.
Jedna se dočista rozbila,“ dodal s povzdechem.
„A
proč jste tak roztržitý?“
„Nač
mne tolik trápíte?“ smutně řekl Matoušek, „sklouzl jsem a bylo to.“
„A
proč jste sklouzl?“
„Protože jsem na něco myslil.“
„A nač
jste myslil?“
Matoušek se zarděl: „Máme přestavovat regály a potom...“ zamlčel se.
„Nač
tedy ještě, pane Matoušku?“
„Na
dnešek, slečno Něžo. Těšil jsem se. Pan Přeloučka je velmi zábavný
člověk...“
Něža
vzdychla, zamlčela se a pak pravila: „Mařka Lojků mně vyprávěla
takovou divnou věc. Když prý pán šlápne slečně na nohu, tak jí vyzná
lásku. Co tomu říkáte?“
Mladý
Matoušek vstal, pak si sedl a náhle rychle šlápl slečně Něže na
střevíček, kteráž vykřikla: „Na tu ne, „na levou, na pravé mám kuří
oko!“
A
Matoušek šlápl Něže na levou nohu, zardívaje se radostí...
Jak
vidět, nedělní odpůldne dopadlo k úplné spokojenosti, když ze
Střelnice neslo se sem bouřlivé „Opakovat! Opakovat!“, aby kapelník
hrál počtyřiadvacáté svou novou skladbu...“
VI
Byla
to pěkná idylka, tím hezčí, vzpomeneme-li si, že v Dačicích byli tak
šťastní lidé, kteří se milovali, ovšem klidně a spokojeně. Nikdy se
nikdo neoběsil z nešťastné lásky, nikdy nikdo nikoho z nešťastné
lásky nezabil, poněvadž zamilovali se zde vždy jen ti do sebe, kteří
se mohli milovat a kteří věděli, že jejich lásce ze žádné strany
nebudou činěny překážky.
Když
vyznal v Dačicích mladý pán, nebo též starší, slečně lásku, tu
teprve směl se s ní vodit veřejně a tak oznámit všem občanům, že již
se odhodlal vstoupit do stavu manželského, který se těšil v Dačicích
neobyčejné úctě a jen v předměstí Pšárech mezi malými domkáři
vypukávala občas domácí hádka, která končila tím, že muž dal svou
ženu zavolat k panu měšťanostovi na radnici, kde hlava obce jí
domluvila.
A
láska Dačických byla bezúhonná. Nikdy se děti nenarodily před
svatbou, ba ani měsíc po svatbě...
O
volné lásce nikdo neslyšel, natož aby ji prakticky prováděl, proto
se manželé navzájem ctili, nikdo neprohřešil se proti přikázání
božímu: „Nepožádáš manželky bližního svého!“ Spory byly velmi řídké,
jak jsem již uvedl. Abych to dokázal, podařilo se mně sestavit
jakousi statistickou tabulku známějších manželských sporů za po
sledních deset let.
Rok -
jméno muže, či ženy který druhému vynadat atd. - Příčina sporu mezi
manžely - Nadávky, které padly apod.:
1894 - Paní měšťanostová - Návrat z debatního večírku - Osle!
(pohlavek)
- táž
- Návrat z hostince ve 4 hodiny ráno - Osle! Mezku! Můžeš bejt rád,
že jsem tě netrefila
1895 -
nic
1896 -
Domkářka Mašková (Pšáry) - Snědl jí její porci hrachu - Vymknutý
palec
- Řeznice Kolaříková - Prodal tele a peníze propil - Ty
hovado! Osle, dobytče
- táž
- Prodal vepře a peníze propil - dtto
1897 -
nic
1898 -
Josef Jenda, truhlář (Pšáry) - Připálila jíšku a převrhla do ní
vařící klih - Tahal za vlasy a říkal: „Ženo, ženo!“
- týž
- Nechtěla si vzít od kmotra šňupeček - Hrozil, že ji nacpe tabák do
úst
1899 - nic
1900 - Pan měšťanosta - Hubovala ho - Už toho mám dost. Něco se
stane!
-
Josef Patrný - Neměl v pátek k obědu vdolky - Tohle je pěkný
pořádek, aby tě kat spral!
1901 -
nic
1902 - Vondráková - Třikrát za sebou zaštkal - Copak s tebou můžu
jít, když jsi pitomej?
1903 - Hanka z Pšár - Chtěl ji líbat ve tři hodiny v noci- Táhni,
nebo ti jednu vlepím
1904 -
nic
Nastal
památný den. Dva strážníci dačičtí stáli před obecním domem, kam
bylo vidět směřovat proudy měšťanů, povídající si a rozpálené
nedočkavostí.
U okna
zřízena byla tribuna, dlouhý stůl a několik židlí. Na stole stála
známá sklenice a láhev vody, z které pili všichni páni poslancové
Patrní.
A tu,
když se tak shromáždění dívali na sklenici, bylo jim teskno. Z ní
bude patrně pít nyní při řeči kandidát vetřelec.
V sále
to hučelo jako ve včelníku. Dívali se na zvonek, kterým zahajoval
vždy předseda klubu voličů schůzi. S úctou hleděli na vycpanou
židli, kde sedává úředník hejtmanství a vtom již jako vlna nesla se
slova: „Už je zde.“
Přijel
v bryčce pan Kotlář, maje s sebou starostu z Myšic a dva
nejváženější myšické občany.
A
současně co vstupoval do sálu, druhými dveřmi bral se pomalu ke
stolu pan Josef Patrný s úředníkem hejtmanství, třesa se rozčilením
a klepaje zuby.
Funkcionáři zaujali svá místa. Myšičtí občané s představeným
postavili se pod tribunu, zazněl zvonek a předseda klubu voličů pro
Dačice a okolí oznámil za hrobového ticha: „Uděluji slovo panu
Kotláři.“
Zde
objevila se úcta k cizincům, třebas nepřátelským. Pan Kotlář se
vztyčil, položil ruku na stůl, uklonil se, druhou ruku položil na
prsa a počal mluvit, právě když ponocný Vačleňák vstupoval do sálu.
„Ctěné
shromáždění! Dovoluji si představiti se ctěným voličům. Jsem Jan
Kotlář, statkář z Myšic.“
Myšičtí dole kývali souhlasně hlavou.
„A
hodlám kandidovat na uprázdněné místo poslance pana Františka
Patrného, jehož zásady jsem ctil a s jehož zásadami mé zásady se
úplně shodují.“
Vzadu,
kde stál ponocný Vačleňák, jevil se živý nepokoj. Jak se tak
Vačleňák zadíval do tváře řečníkovi, tu zdálo se mu, že tu tvář před
lety již někde viděl. Tak známou mu připadala a proto postupoval
blíže, aby se přesvědčil.
„Ctěné
shromáždění,“ řečnil dále pan Kotlář, „zásady ty, výborné a krásné,
nadchly mne tou měrou, že hodlám ucházet se u vás o důvěru...“
Vačleňák, postupující zástupem, aby se podíval blíže na známou tvář,
zarazil se náhle a zbledl. Viděl jen černé vousky pod nosem, jeho
tvář od neštovic, kolena se pod ním počala třást a když řečník
pokračoval: „O důvěru, kterou můžete opřít pevně o mé přesvědčení, o
celou mou postavu, o mé bezúhonné chování,“ tu Vačleňák, bledý,
pomyslil si: To je ten novej mládenec ze sklepa páně Vondrákova,
který zjevoval se mu ve snu s černými knírky pod nosem a s obličejem
od neštovic.
Neslyšel již slova řečníkova: „Bít se budu za vás, slibuji,
přísahám!“, neviděl nic, jen ty černé knírky a obličej, skočil ke
stolu, chytil pana Kotláře za krk a křičel: „My se známe, ven, nebo
vás dám sebrat, ven!“ Lomcoval jím a pokoušel se zvednout ho přes
stůl.
Nastala hrozná vřava, ve které bylo slyšet jen úpěnlivý hlas
řečníka: „Pomóc, proboha, co se to se mnou děje, držte ho, proboha,“
a hlas Vačleňákův: „Já ti dám kandidovat ke všemu, já tě naučím,“ a
jiné hlasy.
Myšičtí občané s představeným vrhli se statkáři na pomoc a převrhli
stůl, úředník hejtmanství spadl ze židle, polil se vodou z láhve a
křičel na leknutím omdlelého zapisovatele: „Ve jménu zákona
rozpouštím schůzi!“ čímž dal popud k všeobecné tahanici o řečníka, o
myšický čtverlístek a o Vačleňáka, kterého představený z Myšic
kopnutím nutil, aby pustil pana kandidáta.
Všichni Dačičtí v té vřavě mysleli, že Vačleňák jedná jako
domorodec, bránící jejich zájmy proti cizímu vetřelci, proto hrnuli
se k zápasícím a společným úsilím vynesli statkáře a zbývající tři z
Myšic za nadávek a proklínání ven ze sálu. Rekovným činem ponocného
probudili se v nich obhájci rodného města, domorodci a obhájci
poslanecké rodiny Patrných.
Znásilnili řečníka a myšické cizince, kteří rychle vsedli do bryčky
a odjížděli, přičemž popletený a překvapený pan Kotlář stál ve
vozíku a nevěda, co mluví, křičel k rozčilenému davu, který běžel za
bryčkou: „Ctěné shromáždění, zásady ty, výborné a krásné, nadchly
mne tou měrou, že hodlám ucházet se u vás o důvěru...“
Náhle
klesl a vykřikl: „Barbaři!“ a dal se do usedavého pláče, zatímco pan
Josef Patrný bledému Vačleňákovi podával ve dveřích obecního domu
pravici, v té pravici zlatku a mluvil: „Tak se mně líbíte, Vačleňáku!“
A
Vačleňák, kterému vracela se rozvaha, zašeptal: „Camral si rozum,
pane poslanče...“
|
I
Nedomnívejte se, že chci dělat reklamu jednomu sochaři. Nicméně
musím upozornit, že ten muž, který slepil z hlíny Pánaboha, je
sochař Amort Vlasta. Jak uvidíte dále, uznáte, že přirozeně nejedná
se o žádnou reklamu.
Pánaboha představoval si přítel Amort jako chlapa s dlouhým vousem,
v jehož vlasech skrývají se Dante, Shakespeare, Kuprin, Gorkij,
Svatopluk Čech a mistr Jan Hus.
Pod
tou vší krásou je znázorněno bahno, sahající až k nohám Pánaboha.
Pod jeho nohama jest kříž, na kterém jest rozepjata figura člověka,
který se tváří strašně zoufale.
A má
také proč. Poněvadž z bahna vystupují různé postavy, které s ním
nakládají náramně nešetrně. Nebožtík Franc Josef ho škrtí, nedbaje
na svůj marasmus, Vilém ho chce probodnout a turecký sultán škrábe
chudáka na prsou, jako by mu chtěl spočítat všechny chlupy.
Tomuto
seskupení dává Amort název Pánbůh.
Vím
určitě, že po uveřejnění tohoto článku můj starý přítel Vlasta Amort
nebude se mnou mluvit a bude si vymýšlet na mne z Ruska různé
historky, které bude dávat k lepšímu u mého starého nepřítele pana
Petříka, vinárníka na Perštýně.
Nicméně jsem tolik spokojen a stojím pevně na svých nohách, že mohu
říci jedině toto: „Brány pekelné mne nepřemohou.“
II
Na
Staroměstském náměstí byla kdysi socha Panny Marie. Tato socha stála
právě proti popravišti českých pánů. A byla také kvůli tomu tam
postavena, že s pomocí boží uzdálo se Ferdinandovi usekat tolik
rebelantských hlav.
Potom,
když po staletích přišli k tomu názoru, že potomci Ferdinanda nemají
u nás v Čechách co dělat, došlo i na tu nešťastnou sochu, která byla
stržena 8. listopadu roku 1918 přes protest zástupce Národního
výboru pana Cyrila Duška a jedné babičky, která klečela před
aranžérem té celé komedie.
Došlo
při tom ke kontroverzi. „My jsme Národní výbor,“ řekl pan Cyril
Dušek, načež dav odpověděl: „A my jsme národ a my to sundáme.“
A
sundali to. Každý si vzal něco. Žižkovští hoši si vzali hlavičku,
kus křídla z andělíčků a já jsem náhodou, vrátiv se z Ruska, získal
na památku od jednoho, který také v tom byl, mariánskou gloriolu s
hvězdičkami. Bohužel těch hvězdiček tam mnoho nezůstalo.
Jak
jsem se dověděl z klerikálních časopisů, povede prý se vyšetřování.
Slovensko prý nadává. Beru to všechno na sebe. Má adresa je: Žižkov,
Jeronýmova ulice číslo 3, III. poschodí.
Upozorňuji, že trefím brovninkem na 60 kroků, že jsem získal roku
1907 v Amsterodamě první cenu v boxu a že každého shodím ze schodů,
které jsou hodně točité.
Sapienti sat!
III
Amortův Pánbůh ležel dlouho zaprášen ve vinárně u Petříka. Jeden
velkostatkář dal na něj zálohu a nepřišel si pro něho.
Na
základě tohoto vyvinula se korespondence mezi Vlastou Amortem a
zmizelým objednatelem:
Velectěný pane!
Upozorňuji Vás, že Pánbůh je strašně zaprášen. Trpí hlavně tím, že
ovzduší vinárny mu nesvědčí. V tabákovém dýmu ztrácí všechen půvab.
Bronz z něho padá. Poněvadž jste mně dal zálohu, prosím, abyste ho
okamžitě vyzvedl a doplatil dluhující obnos.
Vlasta
Amort
Odpověď zněla:
Milý
příteli!
Nepamatuji se, že bych Vám dal zálohu na nějakého Pánaboha.
Vystoupil jsem již roku 1907 z církve. Jsem bezvěrec a odbírám
Volnou myšlenku od roku 1906.
Josef
Kokeš velkostatkář v Malešicích u Brna
A
Pánbůh dál se smutně díval seshora na společnost.
„Krucifix,“ říkal Amort, „já mám s tím Bohem trápení. Prodal jsem
jich několik tuctů, ale teď vidím, že Pánbůh upadá na ceně. Už ho
nikdo nechce koupit.“
A dny
plynuly v beznadějnosti. Kouř opravdu Pánubohu nesvědčil. Začal
šedivět a oprýskával.
„Musím
Pánaboha natřít,“ řekl Amort a koupil šedivě zelenou barvu, vhodnou
pro šediny Pánaboha.
A opět
dny pro Pánaboha plynuly zasmušile a všedně. Ani nová barva Pánubohu
nepomohla.
Prach
dál ukazoval se na jeho šedinách, císař Vilém ztratil dýku, kterou
chtěl probodnout člověka na kříži, turecký sultán ztratil urputný,
drásající výraz a František Josef díval se tak blbě, jako by byl
živý. Byla to nejhezčí figura z celé skupiny.
Oprašovali Pánaboha a Vilém ztratil svůj historický knír. Vypadal,
jako by byl u holiče a najednou ho překvapila revoluce.
IV
Jak
jsem již řekl, dostala se do mého majetku svatozáře z mariánského
sloupu proti desce popravených českých pánů. A přitom mně bylo líto
Pánaboha od Amorta, který tak smutně, zaprášený se díval u Petříka.
„Poslyš,“ řekl jsem, „nechceš si vyměnit Pánaboha za svatozář
Panenky Marie?“
Díval
se chvíli udiveně a nakonec řekl: „Platí“ Já mám tedy Pánaboha,
Amort má svatozář Panenky Marie a jsme oba spokojeni.
Jestli
slavné úřady mají nějaké pochybnosti, podotýkám, že je to vymyšlená
historie. A kdyby i byla pravdivou, mně i Amortovi málo na tom
záleží.
|
Prase Xaver bylo krmeno melasovými krmivy. Jméno Xaver dala mu
správa panství ku poctě vládního rady prof. Xavera Kellnera v
Mockeru, jednoho z předních autorit na poli nauky o krmení, kterýžto
slavný učenec pronesl duchaplnou větu: „Při okolnosti, že účinky
melasy po všestranné mé zkušenosti jsou tak velkolepé, nezaslouží
žádné jiné krmivo takového povšimnutí, jako tento domácí
prostředek.“
Praseti Xaverovi šlo také náležitě k duhu. Tloustlo den ode dne a
filosofovalo v nádherném chlívku o světských rozkošech, když tak
ponořilo svůj rypák do melasového krmiva a zapilo dobrým mlékem.
Časem přicházel ho navštívit jeho majitel hrabě Ramm a říkal mu:
„Půjdete na výstavu, hochu. Jezte řádně, ať mně neuděláte hanbu.“
Někdy přicházela také paní hraběnka a volala se zářícími zraky:
„Ach, jak je veliký a statný můj drahý Xaver.“ A při odchodu volali
oba: „Dobrou noc, příteli, spěte sladce!“ A prase Xaver mžouralo
očima za odcházejícími něhyplně a chrochtalo tak krásně, že hraběnka
pronesla k svému choti: „Když slyším našeho Xavera, tu počínám věřit
ve stěhování duší.“
Přicházeli také pozvaní hosté, kteří divili se francouzsky, německy,
anglicky ctihodnému praseti a fotografovali si ho na památku.
Bylo růžové jako vykoupané pacholátko a kol krku mělo obrovskou
sametovou stužku vždy koketně uvázanou.
A gentlemani, aristokraté, přátelé hraběte říkali s přesvědčením:
„Milý hrabě, rozhodně dostane Váš Xaver první cenu na výstavě.“ Když
byly narozeniny paní hraběnky, tu mezi jinými dary věnoval jí něžný
manžel Xavera. Bylo tedy její, jen její úplně, navždy. A kvůli
praseti dostal hrabě tak ohnivou hubičku, jako by to byla krásná
divoká svině a ne klidné, tlusté, flegmatické prase.
Jakmile se stalo majetkem hraběnčiným, byla učiněna ještě větší
zdravotní opatření ku jeho zdraví. Bylo převedeno do zvláštní
místnosti, jejíž vydatný obsah vzduchu byl předem bezpečně zjištěn.
Mělo své lázně, svůj splachovací záchod, zařízený se vkusem vlastním
hraběcímu rodu. Všude byly rozvěšeny teploměry a šafář Martin dostal
rozkaz změřit teploměrem teplotu vody a mléka, určeného k napojení
Xavera. Stupeň teploty byl přesně předepsán zvěrolékařem. Není možno
připouštět, aby vznešené prase nachladilo si žaludek, mohlo by
dostat vleklý žaludeční katar, dívalo by se smutně a hraběnka by
tolik plakala.
Šafář Martin měřil tedy teplotu nápojů, dával je po případě chladit
nebo přihřávat.
Konečně zavedli praseti elektrické osvětlení a naučili je spát na
žíněnkách, ovšem desinfikovaných. Prase Xaver přijímalo to vše
blahosklonně a tloustlo den ode dne. Jednoho dne přišla svého
miláčka navštívit paní hraběnka s chotěm. Xaver právě pil dobrou
studničnou vodu, jejíž bakteriologický rozbor vykazoval nulku
procent škodlivých bakterií, za to chemický rozbor něco zdravého
kysličníku železitého ve spojení s kyselinou uhličitou (velmi
důležité pro prase).
Hrabě podle zvyku vložil teploměr do vody a nechtěl věřit svým očím.
Teplota vody místo předepsaných 8 stupňů Celsia 7 a půl stupňů!
Hraběnka zbledla. To není možné, leda by ten ničema šafář nezměřil
teplotu.
Spojeným úsilím odtrhli oba Xavera od vody, vyloživše mu, že by si
mohl zastudit vnitřnosti. Nato přikryli nádobu víkem a rozčíleni
vrazili do bytu šafáře.
,,Měřils teplotu Xaverovy vody, ničemo!“ zahřměl hrabě na Martina.
Martin ukázal na postel u okna. „Vaše milosti, stůně mně těžce
chlapec, má horečku, musel jsem mu dát pít!“
,,Pah! Ptám se tě, měřils Xaverovy vody teplotu?“ „Zapomněl, hoch
těžce churav, vaše milosti, podávám mu pít, hlava se točí.“
„Tak tedy tak,“ křičel rozčileně hrabě, „tedy tak plníš povinnosti,
já nejsem snad tvůj pán, co, lumpe, ty si děláš, co chceš? Okamžitě
seber svoje věci. Jsi na minutu propuštěn. Do večera ať jsi pryč,
jinak tě dám vyhodit i s klukem.“
„Taková lůza,“ řekla ještě hraběnka.
A do večera zapíchl šafář Martin prase Xavera. Přivolaný zvěrolékař
mohl konstatovati jenom smrt. Hraběnka div nezšílela lítostí a
omdlela. Šafáře Martina spoutali četníci a nemocného vrahova syna
vyhodili ze dvora.
V novinách objevily se pak zprávy: Čin zhovadilce. „Šafář Martin na
dvoře hraběte Ramma, známého kavalíra, byl pro nedbalost propuštěn
ze služby. Aby se pomstil, zapíchl vzácný exemplář vepře. Zhovadilec
dopraven k soudu.
Proslýchá se, že je bez vyznání. Potvrdí-li se to, pak je to
důkazem, že kdo nevěří v Boha, je schopen i té největší surovosti.“
Tři měsíce dlel Martin ve vyšetřovací vazbě, kde choval se zarputile
a nechodil do kostela. Během vyšetřování vyšly najevo různé skvrny
na jeho bývalém životě. Tak byl před patnácti lety trestán pro
přečin shluknutí čtrnáctidenním vězením. Ničema se nechtěl rozejít,
ačkoliv mu bylo do-mlouváno soudním vrchním inspektorem. To byl už
zárodek jeho surové povahy. Pak podruhé byl trestán pro výkřik: „Vy
chocholatí“ třídenním vězením. Opět důkaz zarputilé, mstivé povahy.
Veřejný žalobce také využitkoval všech těchto podrobností a hříchů
obžalovaného. Poukázal bystře na zločinné pudy v celé minulosti a
prohlásil, že je pevně přesvědčen, že kdyby místo prasete Xavera v
okamžiku zločinné vášně padl obžalovanému do ruky hrabě, že by byl
hraběte jako prase zapíchl. Obhájce měl těžkou práci. Minulost
nebylo lze smazat a nemocné dítě, to je příliš romantická a za vlasy
přitažená polehčující okolnost.
Zdrcující byl pohled na ubohou paní hraběnku, která jako svědkyně
byla přítomna a při pohledu na stužku sametovou, ležící na stole
před předsedou senátu, nemohla se zdržet pláče. „Poznávám,“ pravila
na otázku předsedy, „poznávám ji, náležela mému drahému Xaverovi,
jehož kosti jsou pochovány pod záhonem lilií na zámecké zahradě.“
Obžalovaný neprojeviv slova lítosti přiznal se a byl odsouzen na
šest měsíců do těžkého žaláře pro zločin zlomyslného poškození
cizího majetku. Ale to není všechno. Aby spravedlnosti bylo učiněno
zadost, zemřel mu mezitím syn, neboť mlýny boží melou pomalu, ale
jistě. A prase Xaver odpočívá tiše pod květy bílých lilií, uprostřed
nichž stojí pomník s nápisem: „Zde spí náš Xaver, zabit rukou vraha
Martina, odsouzeného na šest měsíců s šesti posty do těžkého žaláře.
Pochován byl 8. května roku 1907 ve stáří 1 a půl roku. Budiž ti
země lehkou.“
Hrabě Ramm dal si ze stužky nebožtíka prasete Xavera ušít kravatu a
nosí ji ve výroční den vraždy šlechetného čuněte ...
|
Historie
se záchranným pasem pro sebevrahy
V
Praze mnoho lidí skáče z mostů do Vltavy. A v Praze na radnici
ustavila se komise pro reformu bytovou. Komise musí jezdit, tedy
jezdila. A poněvadž máme už takovou smůlu, přivezla s sebou místo
přiměřených zkušeností svému poslání opak toho, co chtěla vyzkoumat.
Snad
byli již zoufalí, že reforma bytová by tak hladce nedala se v Praze
uskutečnit a snad na základě zoufalství, že nemohou vlastně vypátrat
ony věci, za kterými jeli, pomýšleli patrně na sebevraždu a při té
příležitosti všimli si zařízení, uchystaných v cizích městech, když
někdo chce skákat do řeky.
I
vrátili se ze své cesty s opačným naprosto rezultátem. Místo reformy
bytové přinesli s sebou vše, co lze učinit pro blaho sebevrahů. Věc
však souvisí též s onou reformou bytovou. Někdo kupříkladu, poněvadž
nemůže zaplatit činži, skočí z mostu do řeky. Reforma bytová
vyžaduje, aby týž muž byl vytažen a zachráněn pomocí moderních
prostředků, o kterých se dozvěděli v cizině.
Jsou
to v prvé řadě záchranné pásy pro sebevrahy, a když se vrátili, bylo
usneseno, aby tyto pásy byly i s příslušným provazem uschovány na
všech mostech pražských a na celém pobřeží, aby bylo možno hodit je
sebevrahům, kteří skočili do řeky s úmyslem, aby se oběsili.
Věc
byla předána zvláštní komisi, která se rychle ustavila a uspořádala
onen skvělý banket, důležitý pro otázku, pro kterou bojovala.
Po
banketu nastalo vystřízlivění. Bylo rokováno, jak se to vlastně má
všechno upravit. Umístit drahé záchranné pásy beze všeho dozoru, jen
tak, aby měl k nim každý přístup, jest jisté iluzorní, neboť samotné
provazy mají cenu u každého kusu přes 24 korun. Chápali, že by se
mohlo stát, že by se naskytli obětaví zachránci, kteří by provazy i
s pásem ukradli.
Bylo
tedy usneseno na nejbližší schůzi komise, že mají být pořízeny
zvláštní skřínky, které se do mostu, respektive do zdi mostního
zábradlí zazdí, ale tak, aby to šlo otevřít. Klíče od těchto skříní
měly být původně uschovány v radnici.
Později byl tento nápad změněn v ten smysl, že jest se třeba
dohodnout s policejním řiditelstvím, což se také stalo. Bylo
ustanoveno po této dohodě, že klíče od skříně se záchrannými
předměty na mostech budou u nejbližšího strážníka.
Všem
strážníkům bylo to oznámeno, že když je nejbližší, musí otevřít
skříň. Tato věc byla velice rozumná a bylo také třeba, aby byla
prováděna důsledně, aby nedošlo ku žádným konfliktům s nařízením
policejního ředitelství.
Na
skříně se záchrannými pásy a lany byl všude namalován nadpis „Klíč u
nejbližšího strážníka.“ Nařízení se musí přesně dodržovat a jak
ukazuje případ pana Krátkého, osvědčilo se toto nařízení měrou
neobvyklou.
Pan
Krátký, nemaje co dělat, díval se již po delší dobu na pražských
mostech, jak skáčou sebevrazi do vody.
Všiml
si také bezpečnostního opatření a těšil se velice, jak se osvědčí.
V
pátek šel po mostě Karlově k večeru, a tu spatřil, že neznámá žena,
patrně velká ctitelka svatého Jana Nepomuckého, skočila u jeho sochy
do Vltavy.
Neprodleně spěchal dolů po mostě na Křížovnické náměstí, kde případ
oznámil strážníkovi, žádaje ho, aby s klíčem doběhl ke skříni
připevněné v mostu a odtamtud vyňal záchranný pás.
„Kde
skočila?“ otázal se strážník, vědom svých předpisů.
„U
sochy svatého Jana Nepomuckého.“
„Pak
nemohu nic v té věci dělat,“ řekl strážník, „neboť předpis zní: Klíč
nachází se u nejbližšího strážníka. Pak je ale nejbližším strážník u
brány na Malé Straně, na opačné straně mostu. K tomu musíte dojít si
pro klíč, já nejsem nejbližší.“
Pan
Krátký tedy běžel k malostranské bráně a nalezl strážníka až u
Radeckého sochy.
„Jó,
milý příteli, já nejsem nejbližší, to je v tomto případě můj kolega
u Křížovníků.“
Letěl
tedy nazpátek a našel svého strážníka až v Karlově ulici.
Ten se
dal do smíchu. „Říkáte, že byl na Radeckého náměstí můj kolega, pak
je přece bližší než já. Předpis je předpis. Jen tam běžte k němu.“
Po tři
dny běhá pan Krátký za strážníky, byl již třikrát sebrán, ale
doposud neví, který strážník je vlastně bližší.
|
Historie starosty Tomáška
Starosta Tomášek se vracel spokojeně z Domažlic domů. Bylo mu
neobyčejně blaze, neboť si koupil klobouk. Když přišel za Domažlice,
bylo mu nějak nápadno, jak to přijde, že najednou nesedí v hospodě
pod podloubím a že vidí Babylónský rybník. Pak si zas vzpomněl na
svůj nový klobouk a těšil se, že dobře koupil a že se dobře napil.
Když si vzpomněl, že se dobře napil, šel nalevo.
To byl jeho zvláštní zvyk. Když vypil deset sklenic piva, šel jen
drobátko nalevo, když vypil patnáct, šel o půl metru, a když dvacet,
šel již o metr nalevo, a když pětadvacet sklenic vypil, chodil do
kruhu.
Případy takové jsou známé. Kdysi sedlák Kutinka opustil ho o jedné
hodině noční v Domažlicích na rynku, když Tomášek chodil do kruhu. O
třetí hodině našli Tomáška ponocní na témže místě a Tomášek stále
chodil do kruhu.
Obrátili ho směrem k Babylónským rybníkům, a o čtvrté hodině ranní
objevil ho četník v bezprostřední blízkosti Domažlic, když Tomášek
nevěda si rady úpěnlivě volal o pomoc a chodil zase do kruhu.
Dnes Tomášek jde o metr nalevo: z toho vidíme, že vypil jen dvacet
sklenic.
Nálada jeho byla pohnutá.
Chtěl časem dát svou spokojenost nějakým způsobem najevo, i pokoušel
se zatančit nějaký neznámý tanec. Bohužel zůstalo jen při pokusu a
starosta zvedal se se země a hledal svůj nový klobouk. Měsíc svítil
a tu Tomášek bystrým zrakem seznal, že klobouk není nikde na
silnici. „Mám ho na hlavě,“ usoudil a šel dál, bruče si nějakou
písničku.
Bručení přešlo ve skytání a starosta bavil se tím, že škytal do
taktu. Em, em, em, ememememe, em, em, em, em.
„Doma budou mít z klobouku radost,“ myslil si, „já jim ho ukážu hned
večer. Vzbudím toho holomka, toho čeledína, vzbudím ženu. Ne! Ženu
nevzbudím. Vytáhnu jen kluka z postele. Vidíš, Frantíku, jaký má
tvůj táta nový klobouk!“
Úvahy starostovy dostoupily vrcholu nadšení, které ochladlo
klopýtnutím starosty o hromadu štěrku.
Starosta po chvíli opět stál a díval se kolem, zdali mu klobouk
nespadl. „Mám ho tedy, sláva, na hlavě,“ rozvážlivě pronesl, když
neviděl klobouku, „bodejť, to by tak hrálo, abych ještě ztratil nový
klobouk.
„Kdybys, Tomášku, ztratil klobouk,“ uvažoval, opřen o telegrafní
sloup, „bylo by ti zima na hlavu, takhle ti zima není, protože máš
klobouk na hlavě. Klobouk je těžkej, máš těžkou hlavu!“
Po těchto logických úvahách opustil přátelskou telegrafní tyč a
kráčel dál k Babylónským rybníkům.
Podíval se na hvězdnaté nebe a vzdychl: „Svět je sakramentsky
hezký!“
Pocítil potřebu zaklít, řekl tedy: „Himl, hergot, mordié.“
„Kousek dál to řeknu zas,“ rozhodl se a za chvíli opakoval: „Himl,
hergot, mordié!“
Zčistajasna dostával jakousi zlost. „Svět je mizernej,“ láteřil,
„svět je lumpáckej, já jsem taky lump.“
„Copak se někoho leknu,“ hulákal, opřen o strom na silnici, „já,
Tomášek, že bych se někoho bál!“
Podíval se do černých lesů a vykřikl: „Tisíc jich může na mne
přijít!“
Chtěl se postavit do bojovné pozice a padl do příkopu.
Chvilku zůstal ležet. Tráva se vlnila kolem, hřebíček ho počal
šimrat do nosu, starosta kýchl a zlost ho opouštěla.
Dostával lítostivou náladu.
Vyškrábal se z příkopu a bylo mu líto, že předtím nadával.
„Dyť já ani kuřeti neublížím,“ pronesl a klekl si na silnici.
„Já jsem Tomášek a takto hodný člověk a mám rád každýho.“
Nějak se mu se země nechtělo. Pozoroval, když klečí, že se kolem
něho krajina netočí. Uznal za dobré chvíli klečet, přičemž věnoval
celou tu dobu lítostivým úvahám: „Dyť já nejsem žádnej raubíř, že
jsem klel, to jen namátkou.“
„Dyť jsem křesťan, dyť jsem křesťanskej starosta, dyť jsem
křesťanskej Tomášek, dyť jsem to já, dyť jsem -“
Nemohl si vzpomenout, co má ještě říci po novém dyť, proto hlasitě
zaplakal a zvedl se se země a dal se do běhu.
V běhu naříkal: „Já nešťastnej člověk, jaký je ten svět špatný, jak
člověka pronásledujou!“
Přišlo mu na mysl, aby se pomodlil k svému patronu sv. Josefu. Počal
se tedy modlit, přičemž si utíral rukávem slzy: „Svatý Josefe,
patrone můj, ty mě vidíš, jak se nemůžu dostat domů, a já se těšil,
že ještě dnes ukážu novej klobouk, svatý Josefe, chraň moje tělo
...“
Tato modlitba nebyla vyslyšena, neboť starosta udělal hrozný nucený
skok přes novou hromadu štěrku a jel hezký kousek cesty v silničním
prachu.
„Copak jsem něco cestáři udělal?“ naříkal Tomášek, leže v prachu.
„Cestáři, proč mně nastavuješ nohy?“
Slzel a vzdychal: „Cestáři nešťastnej, copak ti škodím? Just tady
zůstanu ležet!“
Přestal plakat a skytat. Poloha ta však byla pro něho nějak přece
nepohodlnou, poněvadž do sebe vdechoval silniční prach, a proto po
krátké úvaze pokusil se vstát.
Po několika pokusech se mu to taktak podařilo a Tomášek nastoupil
dále svou trudnou pouť k domácímu krbu.
Nálada jeho se střídala. Z pláče propukl v smích, když se mu cestáře
podle jeho úsudku podařilo oklamat. Obešel totiž hromadu štěrku
obdivuhodným způsobem.
Z veselé nálady upadal v melancholii, která opět přecházela v
strašnou zlost. Nato zas plakal, a ták se bavil na té své kamenité
cestě domů.
*
Tomášek vpadl do svého statku. Tomášek je již ve světnici a tahá
synka Frantíka za nohy z postele, aby mu ukázal svůj nový klobouk.
Nešťastník! Zapomněl na to, že Frantík se lekne jako každý jiný
klidně spící člověk, který pozoruje, že ho cosi násilím za nohy
vleče z postele. Přirozeně spustil rámus a křik.
Hlukem tím se probudila starostová. Seznala hned situaci. „Aha,“
křičela tato něžná manželka a matka, „starej je namazanej, he,
starej osle, co děláš?
Rozsvítila svíčku. „Ale, panímámo,“ řekl Tomášek, „já ukazuju
Frantíkovi svůj nový klobouk.
„A kde ten klobouk máš, kořalko jeden?“
Starosta si sáhl na hlavu a vykřikl: „Ježíšmarjájosef, já ten
klobouk někde ztratil!“ Beranici měl v kapse.
Lidé potom říkali, že tu noc bylo u starostů boží dopuštění, o čemž
nikdo nepochybuje . . .
*
Starosta Tomášek chodil tedy zase jen v beranici. První jeho krok v
staré beranici byl do Mejšovic. Šel se poradit do hostince k strýci
Pulíčkovi stran nějakých sáhů borového dříví.
Přijde do hospody, dá si sklenici piva a najednou se diví. Strýc
Pulíček povídá: „Ale hned platit, Tomášku!“ „Copak jsem zůstal někdy
něco dlužen?“ diví se Tomášek. „Jen plať a nemluv,“ vybízí ho
energicky Pulíček. Tu máš, otroku, hází Tomášek peníze na stůl,
dopije a odchází.
„Kam teď? Inu půjdu do Čečnova!“
„Copak se ti lidi zbláznili,“ myslí si Tomášek, pokrčí rameny a
vchází do hospody.
„Máš peníze?“ ptá se Milouch. „Báť bych neměl, co to povídáš, copak
jsem ti někdy nezaplatil?“
„Nu - když máš peníze, tak na dřevo a pak ti naleju sklenici piva.“
„Blázne!“ Tomášek utíká ze dveří. „Že je to druhej blázen, to už
vidím!“ Uvažuje, kam by měl jít.
„Ták do Pasečnice půjdu,“ rozhodl se a za hodinu vchází v Pasečnici
do hospody. Jde k Drábkovům.
Hostinská Drábková naleje mu sklenici a mlčí, jen tak po očku se na
Tomáška dívá.
Tomášek mlčí a pije. Vypije a dá si druhou a mlčí zas. K čertu, on
přece nebude začínat řeč! Co ta baba na něho tak divně kouká?
Pije, vypije a dá si třetí. Drábková pivo přinese, zakašle a jde
ven. Za chvíli se vrátí s čeledínem Tondou, přistrčí mu židli ke
dveřím a povídá: „Sedni si, Tondo, a hlídej ho!“ Pak odejde.
„Hlídej ho!“ Neslyšel dobře? Slyšel dobře Tomášek to „Hlídej ho!“
Napije se a povídá k Tondovi: „Koho máš hlídat, Toníku?“
Toník kroutí očima, odkašle si, utře nos a řekne: „Vás mám hlídat,
pantáto!“
„Copak se všichni v okresu zbláznili!“ diví se Tomášek, „proč mě máš
hlídat, Toníku?“
Toník opět rozvážně zakašle, utře si nos a pak spustí:
„To je tak, pantáto, nezlobějí se na mě, já jsem ve službě. Dyž voni
jsou divnej patron. Posledně v Domažlicích v hospodě pod podloubím
vypili dvacet sklenic piva, neplatějí, seberou se a jdou domů. Ještě
že tam nechali ten svůj novej klobouk . . . Proto hlídám, aby
neutekli.“
Tím byla rozluštěna ztráta nového klobouku a zároveň tím končí
historie starosty Tomáška.
|
Historie tří korun
Mám dobré srdce, a když mne žádal o korunu, nemohl jsem odmítnout.
Byl to předně bodrý starý pan Zeman, a nepůjčit mu ji, znamenalo
ocitnout se před nějakým veřejným skandálem, který by mně způsobil.
Takhle se to odbylo velice hladce, až na to, že volal za mnou na
rohu Ferdinandovy třídy a Spálené ulice hromovým hlasem do proudu
lidí: „Tedy tu korunu za týden!“ Kdo to slyšel, jistě se domníval,
že jsem já mu dlužen. Co na tom? Šel jsem klidně dál, spokojen v
srdci, že zachránil jsem dobrého pana Zemana před katastrofou. Jak
se mně svěřil, propil právě korunu, kterou mu odevzdala žena, aby za
ni koupil jednu zlatou rybičku za 20 haléřů, za 6 haléřů spínátka,
za 8 haléřů háčky, za 30 haléřů šňůru k sukni, za 30 haléřů zázvoru
a za 6 haléřů semenec.
V uších zněl mně ještě jeho měkký, tklivý hlas: „Napřed jsem propil
rybičku, pak spínátka, háčky a šňůru k sukni a pak ten zázvor se
semencem.“
Na něm jasně uplatnila se slova Tolstého: „Zachycen drápek a chycen
celý ptáček.“
Týden potom spatřil jsem opět pana Zemana. Pan Zeman důvěrně hnal se
ke mně. „To je náhoda,“ volal již zdaleka, „nečekal jsem, že vás
uvidím, myslel jsem, že nejste v Praze.“
Proč si to myslil, vysvětlil mně hned. „Myslil jsem, že jste odjel,
a proto jsem si nevzal s sebou korunu. První dva tři dny jsem tu
korunu nosil v kapse, a když jsem vás neviděl, tak jsem ji vždy
utratil. Pak jsem si ale myslil, co byste dělal v Praze, a přestal
jsem utrácet koruny. Zkrátka beru si s sebou jen na doutník. Vždyť
bych se přived kvůli té vypůjčené koruně do dluhů. Považte si, že
jsem zprvu tedy utratil každý den tu korunu, kterou jsem vám chtěl
vrátit, a ještě jsem se musel vypůjčit ve vinárně, kde jsem ji
propíjel, dvě tři koruny, abych měl na útratu. Zkrátka a dobře, ty
první tři dny, co jsem nosil s sebou tu korunu pro vás, stály mne
jedenáct korun. A víte, příteli, co jsem udělal, abych mohl své
četné dluhy splatit? Rozbil jsem dnes své ženě prasátko, kde měla
úspory. Jsem občas surovec. Nebyl byste tak laskav a nepůjčil mně
ještě jednu korunu? Koupím za ni prasátko a olověné knoflíky, které
do něho hodím, aby myslela, že je vše v pořádku.“
Řekl: „Koupím za ni,“ tedy patrně věděl, že tu korunu dostane, a
také ji dostal, poněvadž jsem nechtěl, aby si kvůli mně zadarmo
vymýšlel takový román kombinované bídy, zločinu a podvodu.
Odešel s ujištěním, že mne do týdne potká a že mně ty dvě koruny
vrátí.
Potkal mne za čtrnáct dní. „Milý příteli,“ pravil radostně, „jsem
rád, že vás vidím. Ty dvě koruny sice nemám, ty vám vrátím, jakmile
vás potkám, ale když člověk vidí známou tvář, kterou neviděl tak
dlouhou dobu, jest šťasten. Jsem již starý člověk a v těch létech
člověk najednou sebou sekne a je po něm a po přátelství...“ Hlas
jeho byl měkčí.
„Přátelé člověka doprovodí na Olšany a je konec. Nikdy více neuvidí
známé tváře přátel, kteří v dobách nejhorších pomáhali mu, aby po
jeho smrti nemohl svět kydat na něho hanu. Život jest těžký boj. A
když si vzpomenu, že hokynář Meclík z naší ulice po mé smrti bude
všude vykřikovat, že jsem si vzal u něho za korunu na dluh víno,
abych spravil svůj starý churavý žaludek, tu je mně do pláče. Milý
příteli, nepůjčil byste mně naposled korunu, abych tomu darebákovi
ji hodil do obličeje a řekl: Nasyť se krví, po které jsi žíznil!“
Dvě slzy, které mu skáply na ruku, stály za tu třetí korunu. Děkoval
mně vřele a mluvil něco o podzimu, o listí, které spadne na zem,, o
opuštěných hrobech a že mně ty tři koruny vrátí, jakmile mne potká.
Potkal jsem ho až za tři neděle.
Jeho radost neznala mezí. Stiskl mně srdečně ruku, podržel ji chvíli
ve své, až přátelské teplo rozlilo se v ní, a pak řekl slavnostně:
„Jsem vám dlužen tři koruny, načekal jste se dost, a tak vám, až vás
příště potkám, dám šest korun.“
Toto kavalírské jednání mě zarazilo.
„Ale proč byste mně dával šest korun, jste mně dlužen tři koruny,
ostatně o tom nemluvme.“
„Ale já vám dám šest korun, a basta.“
Namítl jsem, co by tomu říkalo mé svědomí.
„Ale svědomí, jaképak svědomí, kdopak dneska bude mít svědomí. Dnes
vás okrade váš nejlepší přítel!“
„Bylo by to však ode mne nelidské.“
Rozzlobil se: „Jak to nelidské? Dnes musíte dát dobrý pozor, aby vás
neokradli vaši lidé, rozumíte, dnes nesmíte mít s nikým útrpnost.
Kopněte každého, když od vás něco chce. Jsou to lumpové, rozumíte
mně.“
„Ale vždyť jsem vám to půjčil z ochoty.“
„Ale copak z ochoty,“ křičel, až se stavěli lidé, „jakápak ochota,
když někomu něco půjčíte, musíte myslet, že také chcete z toho něco
mít. Dám vám šest korun. Každý krejcar je dnes člověku dobrý, který
lehce vydělá!“
„Udělal jsem to z přátelství.“ „Vykašlete se na přátelství. Mezi
přáteli najdete právě ty největší zrádce. Ostatně vy to taky
potřebujete,“ hulákal po promenádě, „z vás také peníze nepadají. Dám
vám zkrátka šest korun a víc o tom nebudeme mluvit.“
„Tak vám tedy děkuji, když jinak nechcete.“
„Nemám zač,“ řekl, stiskl mně ruku a odešel.
Neměl jsem vskutku zač.
Setkal jsem se s ním asi za čtyři neděle. Byl velice smutný, když
mne uviděl, a řekl: „Nemyslete, že jsem zapomněl na těch šest korun,
dám vám je, až vás uvidím. Člověk pro samé starosti ani na to
nemyslí, aby nosil peníze s sebou. Mám plno takových ošklivých
záležitostí. Teď mám právě telegrafovat tetě o peníze a nemám
korunu. Naštěstí jsem vás potkal. Dáte mi korunu, a jakmile vás
potkám, dostanete sedm korun.“
„Já ale nemám u sebe korunu.“ Panu Zemanovi zablýskly se oči: „Tak,
vy pro starého přítele nemáte korunu. To se rozumí, že nemáte, když
vám hned za tu korunu nesypu dvě.“
Nabral dechu a nyní slyšelo to půl Václavského náměstí, co mně řekl:
„Vy lichváři lichvářská. Když si člověk od vás vypůjčí tři koruny a
musí vám dát šest, to jste pln ochoty, a když chci, abyste mně z
těch vydřených tří korun vrátil korunu, tu se vymlouváte, že nemáte
u sebe.“
A rozhlížeje se do kopy lidí, kteří se shromáždili kolem, pravil ke
mně důstojně: „Nechte si tu zatracenou korunu. Jen si ji nechte,
beztoho na ní lpí pot těch, ze kterých jste svlek poslední kabát
jako ze mne. Ostatně si o tom promluvíme u soudu.“
Pak odešel vítězoslavně, když viděl, že mně jeden občan z
rozhorleného davu plivl na kabát.
Uplynulo sice od té doby čtrnáct dní, ale čekám, že se přece jen
nakonec ocitnu před soudem pro přečin lichvy.
|
Historky z ražické bašty
Baštýř
Jareš byl mým dědečkem. Už dávno jeho kosti i baštýřky Jarešové
práchniví. Jednou jel jsem navštívit staré jeho působiště, ražickou
baštu.
Ražická bašta ležela v malebném údolí, kterým protéká říčka Blanice,
tekoucí od Vodňan a Protivína. Kolem táhnou se v polokruhu písecké
lesy a stará bašta kolem obklopena jest v půlhodinové vzdálenosti
vesnicemi Putimí, Heřmaní a Ražicemi.
Dva
rybníky byly kolem, Ražický a Prkovský. Z druhé strany bašty táhla
se role a za nimi bílá silnice kolem černého lesa Háje.
Jeden
z těch mnohých malebných koutků jižních Čech.
A dnes
namísto bývalé bašty, kde bylo často tolik veselo, stojí „hájnice“,
stavení se rozpadává, oknem zalepeným mastným papírem dívá se starý
hajný na hráz, která jeví povážlivé trhliny a za hrází vidí rybník,
jehož horní část proměněna jest dnes v pole, kde čeledín, kráčející
za pluhem, vyorává místy kořeny vodních trav, které kdysi šuměly nad
hladinou a v kterých divoké kachny se ukrývaly...
Díval
jsem se z hráze na stavení bývalé bašty a tu vzpomněl jsem si na
nebožtíka děda, jak mně vykládal o večerech, kdy uvnitř sedávali a
vypravovali si, o pytlácké historii, o správci Behaltovi, o řediteli
panství, o dutém dubu na hrázi, o čeledínovi Matěji a o konci
bašty...
I
Co se
vypravovalo za jednoho večera
Ve
světnici seděli kolem stolu ražický baštýř Jareš, řežabinský hajný,
štětický hajný, mládek z Kestřan a čekali, až se úplně setmí.
Venku
snesl se podzimní večer. Vodní páry kroužily nad rybníky a otáčely
se i za bílou silnicí mezi korunami lesních stromů.
Oknem
bylo vidět, jak v mlze na lukách z tůní vystupovaly bludičky, které
poskakovaly a mizely mezi křovím.
„A
bludičky,“ řekl řežabinský hajný, „toulají se krajinou jako nebožtík
Hanžl.“
„Jak
to, jako nebožtík Hanžl?“ tázal se mládek z Kestřan, který seděl u
stolu až u samého okna a díval se do podzimní mlhy.
„Inu,
nebožtík Hanžl,“ pravil řežabinský hajný a vypravoval. „Hanžl byl
sedlák odtud z Ražic. Statek byl pěkný, ale Hanžl ho celý prodlužil.
Rád pil a rád také hrál karty. Tenkrát, když byl živ Hanžl, byli zde
v kraji tři nebezpeční pytláci, kteří kradli ryby ostošest.
Jmenovali se Kalous, Špačík a Šrámek. Ti znali všechny stezky a
trefili za noci i v největší mlze. Nikdo jim nemoh přijít na kůži.
Tak
abych nezapomněl, Hanžl šel jednou na jarmark do Protivína prodat
krávu.
„Nepřineseš-li celou stovku,“ řekla mu před odchodem Hanžlová, „domů
nechoď!“
Hanžl
šel a krávu prodal. Dostal za ni něco přes stovku. Byl tenkrát právě
takový podzimní čas a chladno. „Co bych si nezašel na skleničku,“
myslel si Hanžl. Zašel do hostince, a jaký Hanžl byl, pil a pak hrál
karty. Prohrál dvacet zlatých. „Co teď dělat,“ myslel si, „domů
musím přinést stovku, jinak mne žena vyhodí.“ A víte, jeho žena
byla, jak se říká, metr.
Hanžl
zůstal tedy v hostinci přes noc, celý následující den a ještě večer,
hrál stále karty a zas doplnil peníze na celou stovku. A večer
druhého dne prohrál vám všechny peníze, celou stovku a když neměl
čím platit, vyhodili ho.
Napilý
byl a když šel domů, spadl někde do rybníka. Tím trochu vystřízlivěl
a sotva přišel domů, pravil ženě: „To koukáš, že jsem spad do
rybníka.
Holečku,“ pokračoval, „v té mlze člověk snadno zabloudí. Teď se
musím převléct, pak ti všechno povím. Holenku, zběhly se to věci.“
Hanžlová se zatím trochu vzpamatovala a řekla přísným hlasem: „Neseš
všechny peníze?“
„Nic
nenesu,“ odpověděl Hanžl klidně, „je o ně postaráno.“
„I ty
darebáku,“ řekla Hanžlová. Zkrátka vynadala mu a chtěla ho vyhodit.
„Ženo,
nehřeš,“ pravil vážně Hanžl, „stovku složil jsem kauce u soudu v
Písku. To je ti celé povídání. V Protivíně jsem se dozvěděl věcí!
Víš dobře, že Kalous, Špačík a Šrámek kradou ryby.“
„Ježíšmarjá,“naříkala Hanžlová, „snad jsi se s nima nespuntoval?“
„S
tebou je těžko mluvit,“ pravil Hanžl vážně, „zkrátka slavná knížecí
švarcenberská správa vypsala odměnu tři sta zlatých pro toho, kdo je
chytí. Povídal jsem si: Jářku, odvážnej jsem dost, zkusím to. Ale
háček je v tom, že kdo se přihlásí, musí předem složit u soudu v
Písku sto zlatých kauce, že si jako nedělá blázny ze slavné knížecí
švarcenberské správy. Dobře, složil jsem sto zlatých a šel domů. A
jak jdu z Písku, tma byla, že jsem neviděl na krok. Vtom slyším
hlas. Víš, po hlasu jsem poznal Šrámka, Kalouse a Špačíka. Šel jsem
po hlasu za nimi až k Sukovskému rybníku. Tam jsem v mlze spadl do
vody. Než jsem se vydrápal z vody, lumpové byli již pryč.“
„Můj
bože,“ plakala Hanžlová, „považ si, že jsou tři a ty jenom jeden.
Když ti něco udělají, co si počnu.“
„Inu,“
řekl Hanžl, „jsem sice jen sám, ale oupornej jsem taky. Či myslíš,
abych toho zanechal, ale pak propadne kauce a já nedostanu nic.“
„Jen
to ne,“ lekala se Hanžlová, „já povídám, že ty se jednou svou
odvážlivostí připravíš o život.“
To si
můžete myslet, že asi celou noc nespal a měl strach, aby se to jeho
ženě nerozleželo v hlavě. Nerozleželo se jí to, neboť ráno pravila:
„Už se ti mně zdálo, že tě Šrámek hodil do rybníka.“
„Já na
ně vyzraju,“ řekl Hanžl, „dnes půjdu večer na hlídku, zdali nejdou
zas na ryby.“
Hanžl
šel večer ven. To víte, jak mu bylo. Až v noci musel přijít, aby to
nebylo nápadné jeho ženě. Na podzim není to nic příjemného, za noci
chodit v mlze po kraji, však to známe.
Tak to
trvalo tři dny. Hanžl chodil v noci po kraji, už dostal rýmu a žena
jeho počínala bručet, že ještě nikoho nechytil a že naposled ještě
kauce propadne. A Hanžl chodil již čtvrtý den v té mlze, nadávaje,
že vyved velkou hloupost, když tak lhal své ženě, a přiznat se bál.
Až to
takhle jednoho dne propuklo. Hanžl odešel zas do mlhy večer a žena
jeho zatím šla k sousedům na návštěvu. U sousedů byl právě jejich
syn Vincek, který měl hospodu v Protivíně, kde starý Hanžl prohrál
tu nešťastnou stovku. Slovo dalo slovo a povídali si, jak my teď tak
povídáme, až přišla řeč na jarmark. A Hanžlová tahala z Vincka tak
dlouho rozum, až se dozvěděla, že Hanžl tu stovku prohrál.
Tu noc
bylo u Hanžlů boží dopuštění. Když Hanžl celý zkřehlý se vrátil ze
své toulky domů, zaklepal na okno a čekal.
Nic.
Ticho v celém stavení. Zaklepá podruhé, opět nic a ticho. A když
potřetí zaklepal, uslyšel ze světnice hlas své ženy: „Ty lumpe, na
tebe by měli vypsat těch tři sta zlatých, když jsi tu stovku
prohrál. Jdi se vyspat třeba do toho soudu v Písku nebo do rybníka,
ale domů tě, lumpe, nepustím.“
Hanžlovi nezbývalo než odejít pryč a dál chodit chladnou, mlhavou
nocí po kraji. Tak přišel až k nám na kestřanskou baštu, kde jsem
tehdá se učil. Vyprávěl o svém utrpení a přespal u nás. Od té doby
jsme mu říkali „Hanžl bludička“, poněvadž běhal nocí jako ty
bludičky z bařin.“
„Také
se na to pamatuji,“ pravil štětický hajný, „tenkrát na kestřanské
baště byl jen baštýř a ne vrchní porybný jako teď.“
„A
kdepak jsou ty časy,“ řekl baštýř, „tenkrát bylo jinak.“
„A
tenkrát říkali zase,“ mluvil řežabinský hajný, „když vzpomínali na
staré doby. „A kdepak dnes.“
„No,
na kestřanské baště bývalo veselo,“ pravil dál „takhle když lovili
rybníky. To se sjelo panstvo, vypilo se hnedle všechno deputátní
pivo, peklo se, vařilo, zpívalo se. Čeládka se také měla dobře. Když
jsem se tam učil, pamatuji se, bylo mně asi sedmnáct let, nebyl jsem
tam ještě dlouho, jen pár měsíců, zúčastnil jsem se ponejprv lovení.
Dostal jsem úlohu, abych počítal vylovené ryby.
Počítám až do dvaceti. Tu mně nenapadlo, že se při počítání ryb
dvacet jmenuje „mecítma“. Tak počítám: „Jednadvacet.“ Najednou
dostanu vám takový pohlavek od baštýře a baštýř křičí mně do ucha:
„Mecítma, mecítma, jedenamecítma.“
„Proč
mě bijete, pantatínku?“ A baštýř na to: „Jeden mecítma a počítej dál
dva mecítma, tři mecítma.“ Počítám tedy dál: „Jednadvacet,
dvaadvacet,“ A zas vám dostanu pohlavek. Baštýř křičí: „Jeden a
mecítma, dva mecítma.“ Už mně to bylo příliš mnoho. Povídám: „Ale
pantatínku, dyť já tou řečí neumím mluvit.“ Pak se mně smáli celý
týden. Naštěstí přišli baštýři a počítali a já pomáhal rybník
zatahovat.“
„To
bývalo veselo nejen na baštách,“ řekl štětický hajný, „ale i v
hájnicích. Jako kupříkladu jednou v tálínské hájnici, když lovili
Tálínský rybník. Páni baštýři se sjeli z celého okolí. Jinde dali si
připravit něco k jídlu ve vsi v hostinci, ale z Tálína do hájnice je
daleko. Šli tedy na hajnou.
„Hajná, zde máte kapra, uděláte nám ho namodro. „To se ví, dle
libosti,“ odpověděla hajná. To bylo ráno. Při lovení člověk hezky
vyhladoví a páni baštýři těšili se, až večer zasednou k jídlu.
„Myslím, abychom si dali udělat ještě jednoho kapra namodro,“ děl
jeden z baštýřů. Dali si udělat ještě jednoho a povídali si, jak si
pochutnají. Těšili se na kapra namodro.
Kdykoliv se objevila hajná, tázali se, jak ten kapr namodro
pokračuje.
„Pochutnáte si,“ odpovídala hajná.
„Ať je
tedy dobrý,“ povídají páni baštýři, „to víte, že to zadarmo
nechcem.“
Konečně bylo večer po lovu. Hladoví šli páni baštýři do světnice a
poslali si pro pivo.
„Tak
hajná, teď toho kapra namodro!“
„Hajná, co tak dlouho s tím kaprem děláte?“
Konečně přišla hajná s velkou mísou a s kornoutkem. Z mísy se
kouřilo. „Tak, pánové, zde je ten kapr namodro a kdyby některému z
pánů byl málo modrý, račte si ho přimodřit, já jsem hloupá ženská a
nevím, jak si to páni přejí,“ povídala hajná.
„Nešťastná osobo, vždyť jste dala do něho šmolku,“ naříkali baštýři
a šli hladoví do vsi něco si dát upravit k jídlu.
A
hajná potom říkala: „Velkým pánům se tak snadno každý nezavděčí.“
„Bývalo veselo a bývá ještě,“ pravil baštýř Jareš, „i při počítání
ryb. Jednou však se mně to veselí nevyplatilo. Po skončeném
počítání, bylo to v Kestřanech před vánoci, popili jsme si, jak to
bývá zvykem. Pil jsem také, a když jsme se rozcházeli, nebyl jsem
snad opilý, ale měl jsem, jak se říká, špičku. Tak jdu domů na
ražickou baštu o půlnoci. Sněžilo tenkrát, vítr vál proti mně. Moje
shrnovačky zapadaly do sněhu. Vítr dělal závěje, takže nebylo vidět,
kde cesta, kde příkop. Všude bílo a stále sněžilo. Byl bych zmrzl.
Chtěl jsem si odpočinout, horko mně bylo, poněvadž jsem měl těžký
kožich, used jsem si tedy na malou stráň. Doma byla po mně sháňka a
já zatím ve mrazu a chumelenici usnul. Nevím, jak se to stalo a
náhle, jako když to na mne padne.
Najednou se probudím doma v posteli. Byl bych venku zmrz, kdyby
nebylo Pinčla. Ten pes mne zvětřil už před Ražicemi. Štěkal, vyběh
na hráz. Zas se vrátil, to dělal tak dlouho, až lidé vyšli a šli mne
hledat a odnesli domů. První mne našel Pinčl. Zachránil mně život a
chudák skončil smutně. Takový dobrý pes a chytila ho vzteklina.
Jednou běhal za námi po celý den, každému lízal ruce, třel se kolem
nás, skákal a vrtěl ohonem, zase se třel, lízal ruce a kňučel.
Odpoledne jsme ho hledali a Pinčl nikde. Volali jsme ho a Pinčl
nepřišel. Až k večeru ho čeledín našel zalezlého v koutě. Pinčl se
nehýbal a byl celý chladný.
Mysleli jsme si, že pošel a čeledín ho vynesl na dvůr, že ho ráno
zahrabem. Bylo nám tenkrát velmi líto toho psa. Ráno jdem se podívat
na dvůr po Pinčlovi a Pinčl pryč. Obživ venku a utekl. Když pokousal
tři psy, zastřelili ho písečtí myslivci. Měl vzteklinu.
Tonda
Koštěl, špitálník ze Skočic, dal nám všem potom užívat chlebovou
kůrku něčím jako inkoustem pokapanou, kterou jsme v neslané vodě
vařili a odvar pili po devět dní. Také jsme nesměli po devět dní
jist nic slaného. Samá neslaná jídla.“
„Koštěl byl doktor,“ pravil štětický hajný, „za nebožky kněžny
Eleonory pokousal vzteklý pes knížecí lovecké psy. Zavolali Tondu
Koštěla a on všechny psy vyléčil. Doktoři volali ho k soudu do Písku
a chtěli z něho vytáhnout, jak léčí vzteklinu, „ale Koštěl
nepověděl.“
„Měl
povědět,“ ozval se řežabinský hajný, „takhle nikdo neměl z toho
nic.“
„Prý
mu to zakázal jeho otec, který mu to tajemství svěřil,“ řekl
štětický hajný, „jeho otec za francouzských válek naučil se tomu
někde ve Francii, když tam bojoval.“
„No,
už abychom šli číhat na pytláky k Řežabineckému rybníku,“ přerušil
hajný Jareš vypravování. „Již jde na desátou.“
Všichni se zvedli od stolu a vyšli do mlhavé podzimní noci, baštýř,
hajný z Řežabineckého, ze Štětického a mládek Hynek z Kestřan.
II
Za
ražického baštýře Jareše bylo nejvíc pytláků v Putimi, kteří kradli
ryby brzy v tom, brzy v onom rybníku. A z těchto putimských pytláků
nejproslulejší byla rodina Vejrů, skládající se z otce, syna a
dcery.
Pokud
se týče dcery Anny, prodávala tato pouze ryby nakradené bratrem nebo
otcem.
Ve
věku dvaceti let předčil Josef Vejr svého otce, když jednou udělal
pokus vypustit Prkovský rybník. Vytáhl takzvané „čápy“, které brání,
aby voda vytékala z rybníka do potrubí a pak v mělčinách nachytal
celou nůši kaprů.
To
byla metoda mladého Vejra. Starý Vejr obyčejně přidržoval se starých
směrů, chytav ryby do „saků“.
„Dělá
to menší hluk,“ odůvodňoval svou metodu, čemuž odporoval mladý,
prodchnutý novými pokrokovými směry. „Ale nevynáší to tolik, jako
rybníky vypouštět.“
Tím
bývala často rodinná shoda porušena, neboť oba, mladý i starý,
hájili urputně své směry a jednou dokonce se stalo, že mladý Vejr
odstěhoval se k svému strýci Holoubkovi, který byl také pytlákem.
Ale ne
nadlouho, i se strýcem se nepohodl pro svou metodu „vypouštět
rybník“, neboť strýc Holoubek pravil: „Když se má krást, tak ať se
krade pořádně, takové nové fortele nejsou pořádné a čestné. Podívej
se, včera jsem na Ražickém do saků ulovil s kmotrem čtyři jikrnáče.“
I
odstěhoval se mladý Vejr opět k svému otci. To bylo v době, kdy po
Putimi kolovala písnička:
Mladej
vejr Prkovskej
pouštěl v noci rybník...
která
končila slokou:
a tak
kluk zlodějská luka zaplavil,
až
ražickej baštýř čápy zarazil.
Touto
písničkou byl mladý Josef do duše uražen a zapřísáhl se, že se
původci této písně pomstí.
Dějiny
lidstva od nejstarších dob podávají nám hojnost dokladů, že
vyskytovali se u různých národů a obcí zrádcové, kteří vedeni dílem
pomstychtivostí, dílem touhou po slávě mrzce prozradili nepřátelům
plány svých spoluobčanů a podobným zrádcem byl v Putimi i Josef
Vejr, který když se dozvěděl, že strýc jeho, Holoubek, složil
zmíněnou potupnou písničku, došel jednoho dne do Kestřan a tam
vrchnímu porybnému oznámil, že Holoubek má v úmyslu následující
sobotu krást ryby v Řežabineckém rybníku.
Vrchní
porybný v Kestřanech byl starý muž, ale po celém kraji bylo o něm
známo, že má rád děvčata, která jsou jen trochu hezká.
Jeho
stará žena proto dávala při vybírání služek velký pozor. Která byla
jen trochu hezká, tu nepřijala a tak všechny služky, které kdy
sloužily u starého porybného, byly škaredé a proslulé svými
nedostatky na kráse.
I
hledal vrchní porybný náhradu ve vesnických děvčatech, k nemalé
zlosti své ženy, která byla žárlivá na svého muže a stejně škaredá
jako všechny služky, které u ní sloužily.
„Vy
jste mladý Vejr,“ řekl, když mu Josef hlásil, že jeho strýc Holoubek
půjde krást ryby do Řežabineckého rybníka, „a máte sestru jménem
Annu.“
„Ano,“
odpověděl Josef.
„Má
černé vlasy,“ pravil dále starý vrchní porybný, který znal všechna
děvčata z okolí, „a vy jste vypustil Prkovský rybník.“
Do
mladého Vejra jako kdyby hrom udeřil.
„Jen
se přiznejte!“ přísným hlasem děl porybný, „na to je kriminál.“
Změnil tón a řekl důvěrně: „Nu, ale povězte mně teď pravdu. Kdo
půjde ještě s vaším strýcem na ryby?“
„Táta,“ vyrazil ze sebe Josef, kterému před očima tancoval kriminál,
četníci a v uších zněl refrén písničky „a tak kluk zlodějská luka
zaplavil, až ražický baštýř čápy zarazil.“
„Tak i
starý Vejr,“ odvětil porybný, „to mně sem musíte poslat Annu, abych
to vyšetřil.“
Mladý
Vejr nabyl opět chladnokrevnosti a řekl: „Ale prosím jich, neříkají,
že já u nich byl.“
„Tak
tedy pošlu pro Annu mládka,“ pravil vrchní porybný přívětivým
hlasem, neboť již viděl před sebou Annu, kterou béře kolem pasu a
štípá do tváře.
A
poslal pro Annu mládka Hynka, který s Annou třikrát tancoval před
nedávnou dobou na posvícení v Putimi, Štěticích a v Ražicích.
„Panenko,“ děl k Anně vrchní porybný, když ji mládek Hynek přivedl,
„je to úřední záležitost, tak si sedla sem ke mně. Dozvěděl jsem se,
že starý Vejr krade ryby. Nu, jen si sedla blíž. Tak jsem se to
dozvěděl a člověk si myslí, někdy je lepší srovnat vše po dobrém.
Nu, sedla si jen blíž ke mně. To ví, panenko, že jsem hodný člověk,
ale povinnost je povinnost. Četník, kriminál a tak dále, ale srovnat
se dá leccos.“
Starý
vrchní porybný vzal při posledních slovech Annu kolem pasu jednou
rukou a druhou ji štípl do tváře. Usmíval se přitom líbezně. „Dala
mně hubičku,“ zašeptal.
Anna
se rozzlobila a vyskočila. „Líbají si svou panímámu, dědku,“ řekla,
„ještě jen jednou kdyby se odvážili, tak to řeknu hned jejich ženě.
Spánembohem.“ Vyběhla ze světnice, celá rozpálená hněvem.
„Aninko,“ volal za ní mládek, stojící na hrázi, „neběžte tolik, já
vás doprovodím, copak se vám stalo?“
A šel
Annu doprovodit až do Putimi a když se loučil, řekl: „Nebojte se,
vím, že se bude mstít náš starý, ale nějak to spravím.“
Starý
vrchní porybný se vskutku mstil. Dal vědět baštýři Jarešovi, že v
sobotu chtějí krást ryby v Řežabineckém, aby tedy přísně zakročil.
Mládka Hynka poslal ražickému baštýři na pomoc.
Jak
vyšli baštýř Jareš, hajný z Řežabince, hajný ze Štětic a Hynek z
Kestřan do tmavé podzimní noci, napomenul je baštýř: „Jen tiše, ať z
vás nikdo nemluví.“
Výprava kráčela po lukách, přeskakovala strouhy, kráčela mezi polmi,
po vozové cestě. Kráčeli jistě, ačkoliv na krok nebylo vidět. Jistě
a tiše, že bylo slyšet, jak ve stokách hrčí voda a někde v dáli na
silnici jak haraší formanský vůz.
Tma
byla taková, že ačkoliv kráčeli jeden za druhým, jeden druhého
neviděl.
Tak
šli tři čtvrtě hodiny, až přišli na hráz Řežabineckého rybníka.
Ještě
než přišli na hráz, slyšeli podezřelé šplouchání vody, šplouchání
nepřetržité, zcela se lišící od ojedinělých pleskotů vyhazujících se
kaprů. Podezřelé šplíchání a šumot nepřestával a zněl nyní určitěji
z druhé strany rybníku.
„Tedy
se nemýlil vrchní porybný,“ mysleli si všichni. „Máme je,“ říkal si
mládek Hynek, vzpomínaje si na Annu. Na hrázi se rozdělili. Chtěli
pytláky obejít.
„Jen
tiše,“ šeptal jim baštýř do ucha, „a ty, Hynku, jdi druhou stranou
kolem hráze.“
A zas
tiše obcházeli nic netušící pytláky, když vtom náhle tichou mlhavou
nocí zazněl výkřik: „Lidičky, pomoc, já jsem ve vodě!“
Byl to
hlas Hynkův, mládka z Kestřan, který měl za následek že na druhém
konci hráze ozval se rozzlobený hlas štětického hajného: „Osle, tak
aspoň drž hubu!“
A jiný
následek toho byl, že podezřelé šplouchání vody přestalo a ještě
jiný, že když starý Vejr s Holoubkem klusali oklikami o lukách do
Putimi s prázdnými saky, pochvalovali si: „Dobře, že ten osel spad
do vody.“
Mládku
Hynku z kestřanské bašty, pamatuj, že nikdo není prorokem ve vlasti,
zejména když lidé o něm nevědí...
Na
obou stranách zůstal jsi oslem.
III
O
správci Behaltovi
Po
odstoupení dobrého správce přišel do Protivína na knížecí panství
správce Behalt, Němec, který sice již se naučil česky, ale přece
nedal si ujíti příležitost, aby v český hovor nekladl německou větu:
„Himmel Herrgott!“
Postava správce Behalta byla zajímavá tím, že kamkoliv přišel,
objevila se ve dveřích napřed jeho vesta a potom teprv jeho obličej,
neboť měl břicho ohromného rozměru, které mohlo se podobat mnohým
kulatým předmětům, jen ne lidskému břichu, má-li být pravdou věta,
že člověk jest nejdokonalejším tvorem na zemi.
Jest
dost smutné, že líčí-li se postava správce Behalta, líčí se na
předním místě tato část jeho těla, ale jest nutné ji líčit, poněvadž
za dobu jeho života a po celý čas, kdy byl správcem v Protivíně,
hrála nejdůležitější úlohu.
I jeho
žaludeční orgány byly v pořádku, jak se samo sebou rozumí, a hrály
též důležitou úlohu v jeho životě. Pan správce Behalt, možno říct,
celý svůj život projedl a jsem přesvědčen, že i ve spaní zdálo se
mu, že sedí za stolem pokrytým jídly a měl-li špatné sny, jistě se
mu zdálo, že na českou zem přišel hlad.
Někteří správcové mají zvyk, že hledí získati si jmění po dobu svého
správcování, ostatní životní otázky nechávají stranou, ale pan
Behalt po dobu svého správcování hleděl si nahromadit jistě též
jmění, ale též chtěl rozšířit objem svého břicha.
Někdo
má různé libůstky, jako kupříkladu předešlý správce, který se
zálibou vzpomínal na léta, strávená na vojně a mluvil o tom,
kamkoliv přišel: „Inu, tenkrát... Náš hejtman... A takových bylo
víc... Celá kumpanie stojí jako na vartě... Mrkne okem... Ale teď
vojna...“
Správce Behalt, kamkoliv přišel do společnosti, mluvil: „A vy
říkáte, že podpouška z husy... Co? Křehká pečeně husí... Ano! To
jest nejlepší... Co svíčková s knedlíkem? Skopová pečeně, pane, to
je něco, ale musí plavat v omáčce.“
Dovedu
si ho zcela dobře představit z vypravování nebožtíka děda, když
odněkud ujížděl ve svém kočáře domů, spokojený, že mu pomohli do
kočáru, který byl zvláště pro něho stavěn, nadšený dobrým obědem,
jak si hladí vestu, poklepává a říká si: „Nu, chvála pánubohu, dejte
císaři, co jest císařovo.“
Jak
přitom spokojeně oddychuje a funí, až kočí, který nového správce
dobře dosud nezná, se na kozlíku ohlíží, mysle, že mu správce chce
dát pokyn, má-li zabočit nalevo či napravo.
Dále
si představuji, jak po hodině jízdy pan správce stává se neklidným,
neboť počíná opět pociťovati hlad a jak opět si hladí vestu a mluví
tentokráte otcovským tónem pro sebe: „Jen se upokoj, budem hned
doma.“ Další jízda potom provázena jest vzdechy: „Och, je to hrůza,
když má člověk stále hlad.“
Měl
vskutku stále hlad správce Behalt, který se probouzel v něm i za
noci ve spaní, deset minut po snídaní, za chvíli po dobrém obědě, po
večeři, krátce řečeno takového správce ještě nikdy v Protivíně
nebylo, tak tlustého a tak stále hladového, který když dával po svém
nastoupení oběd úředníkům protivínského panství, snědl při něm celou
husu, dvě slepice a po odchodu hostí řekl ženě: „Naponejprv nemohl
jsem mnoho jíst, každý z těch lidí prohlíží si mne. Člověk se musí
mírnit. Ostatně si to vynahradím jinak.“
A
vynahradil si to jinak tím, že jezdil po baštách panství.
Baštýřky protivínského panství měly zvyk, že nosívaly do kuchyně
správců husy, slepice, kachny, vejce, máslo a různé potřeby. Byl to
zvyk neznámého původu, který všechny baštýřky dodržely, až na
baštýřku Jarešovou z Ražic.
Bylo
to jakési uplácení správců, které mohlo vyplývat z nedobrého svědomí
baštýřů, neboť baštýř Jareš říkával: „Kdo slouží poctivě, nemusí nic
nosit. Takový správce, který má šestkrát tolik příjmů jako já, je
stejně služebník knížecí a proč bych měl já mu něco dávat, když mám
šestkrát míň než on a konám poctivě a řádně službu.“
A
baštýřka Jarešová nikdy, za kteréhokoliv správce nenesla ničeho do
jejich kuchyně.
Tak
bylo teď za nového správce Behalta, který aby ukonejšil stálý svůj
hlad, první dobou pod záminkou, že musí baštýře osobně seznat,
jezdil po baštách, dával se uctívat a později pod záminkou, že
dohlíží, zda baštýři správně konají své povinnosti, opět jezdil a
jedl.
Baštýřky hostily pana správce, který když se najedl a dal obratně
při jídle najevo, že by neškodilo, kdyby nějakou tu drůbež mohl
přivézt s sebou domů, jel o kousek dál na jinou baštu, kde opět jedl
a kde baštýřky snášely jídla a před odjezdem drůbež dávaly též do
kočáru.
Behalt
těšil se však nejvíc, až přijede na ražickou baštu, neboť slyšel
vypravovat všude na baštách, jak dobře umí baštýřka Jarešová vařit.
Zejména vypravovalo se, jak zná výborně upravovat zvěřinu, což
nadchlo velmi pana správce. I o skopové pečeni byla řeč, která zdála
se snad býti správci nejkrásnější básní, ovšem když správce vůbec
někdy nějakou četl.
Neotálel tedy s návštěvou ražické bašty. Dal zapřáhnout kočár, ke
kterému dal přidělat po svém nastoupení v úřad na zadní část jakýsi
kufr, do kterého kočí uschovával darované poživatiny a jel, těše se
velmi na stravu připravenou na uvítanou ražickou baštýřkou.
Uvítání s baštýřem Jarešem bylo zcela úřední. Baštýř Jareš neukláněl
se příliš, podobně i baštýřka.
„Přijel jsem,“ pravil správce, když si usedl na židli, kterou dříve
bystře prohlédl, zda vydrží tlak jeho těla, „abych se s vámi
seznámil a vás osobně seznal.“
„Nepřáli by si, pane správče, zatím něco k jídlu?“ tázala se
baštýřka.
„Nu,
hm, něco k jídlu, nu, abych řek, nepohrdnu,“ odpověděl hladově,
dívaje se se zalíbením oknem ven, kde procházely se husy, kachny a
různá drůbež, počínaje s chocholatými slepicemi a konče perličkami,
které správce také velmi rád jedl.
„Vy
máte drůbeže, husí a kachen,“ jako v zadumání promluvil k baštýři,
„já velmi rád dobrou husí pečínku. Slyšel jsem, že připravujete
výbornou zvěřinu. Ach, tam vidím perličky. Ty velmi rád jím s
nudlemi. Vůbec slepice jako slepice.“
„Jen
pomalu,“ myslel si baštýř a poslouchal dál řeč tlustého správce:
„Na
tom panství, kde dřív jsem správcoval, tam chovali šafáři také
perličky, husy, kachny, drůbež všeho druhu. Přijedu někam. Pohostili
mne a když jedu domů, kočí povídá: „Urozený pane, nemohu ani dobře
sedět na kozlíku, tak jsem obložen husami, kachnami, to prý urozené
milostpaní správcové posílají do kuchyně. A samy ještě šafářky
leccos nosily. Ovšem že člověk zas si řekl: ‚Budeš také uznalým.‘ A
tak jsem nikoho zbytečně netýral. A měl jste vidět, jak mne měli
rádi.“
„Aha,“
myslel si baštýř Jareš, „mne tak snadno nechytíš,“ a poslouchal dál
řeč pana správce, který mluvil sladkým hlasem, jako když někdo
vzpomíná na krásné okamžiky:
„A
když jsem někam přijel, hned se mne ptali: Co ráčejí jíst nejraději?
To a to, odpovím a za nějaký čas přinášejí na stůl, o čem jsem
mluvil.“
Pan
správce klepl se přes břicho a povzdychl: „Nutili mne, abych si
stále bral. Přejím se, odpovídal jsem. A věřte, vestu jsem si často
musel povolit a když odjíždím, zas vám do kočáru dali pro kuchyni
věcí.“
„V
Kestřanech jsem slyšel,“ pokračoval po malé chvíli, „že vaše žena
zná připravit skopové nadivoko tak dobré jako málokdo.“
Opět
se zamlčel a hladě si vestu řekl: „Skopové nadivoko jest mou
pochoutkou, ovšem že musí člověk napřed říct. Doma řeknu kupříkladu:
Chtěl bych skopové nadivoko. A za týden mám výborné skopové.“
„Selata nemáte?“ pravil náhle, „máte-li, mohli byste nějaké prodat
nám do kuchyně. Selata velmi rád. Dívá-li se člověk na krásně
upečené sele, tu, abych tak řek, vše v člověku radostí hraje. Povím
vám něco. Na panství, kde jsem správcoval, řekl jsem jednou, jako
teď vám, jednomu šafáři: Mohl byste mně prodat nějaké sele? Nemohu,
urozený pane, odpověděl šafář a zamluvil to nějak. A za několik dní
přijde sám do kuchyně a přinese dvě selátka. I vy šelmo, smál jsem
se, vždyť jste říkal, že nemůžete prodat, copak stojí? A víte, co
řekl? Pro urozeného pana správce nic.“
Správce Behalt očekával, že se baštýř Jareš bude smát, ale nestalo
se tak.
Baštýř
Jareš pravil: „Ráčejí dovolit, pane správče, neprohlédnou si baštu?
Je třeba opravy.“
„Až
někdy jindy,“ odpověděl správce a mluvil dál líbezným hlasem. „Ani
zde na panství není zle, baštýři jsou uznalí, jak myslím.“
„Vykonávají své povinnosti,“ řekl baštýř Jareš.
Vtom
přišla již baštýřka a před pana správce postavila smažené kuře a
láhev piva.
„Dobře
to začíná,“ myslel si správce pojídaje kuře, smažené kuře vzbudí
chuť k jídlu, je to sice divné, že před ostatními jídly podávají
kuře, ale snad jest to zvyk.“
Když
snědl kuře a vypil láhev piva, odnesli prázdný talíř, láhev a
uklidili se stolu.
„Budou
asi měnit ubrus,“ myslel si správce, hladě si vestu, „dle toho
kuřete jest baštýřka vskutku dobrou kuchařkou, mohu se těšit na
ostatní.“
Kdyby
se byl těšil až do večera, těšil by se nadarmo, neboť seděl už další
půl hodiny za prázdným stolem a dosud stůl se poznovu nepokrýval.
„Nemají hotovo,“ usoudil a přerušil půlhodinové ticho slovy: „Kuře
bylo výborné.“
„Dali,
co měli,“ odpověděl baštýř Jareš, „ale dali od srdce. Já kupříkladu
ani o takové kuře nedbám. Mně je milejší uzené s hrachem a se zelím,
které budeme mít dnes k obědu. Kdyby snad ráčili počkat na náš
prostý oběd. Já teď musím se podívat, zda sekáči dobře kosí. Kdyby
snad ráčili jít se mnou...“
„Uzené
s hrachem,“ vypravil ze sebe užaslý pan správce a tento - myslel -
Nu, když máte práci… Vzpomínám, že musím ještě někam se podívat.“
Ani
nepozdravil a vyšel ven. Když vlezl do kočáru a byl kousek za
baštou, řekl kočímu: „Volešníku, nedala ti baštýřka nic s sebou pro
kuchyni?“
„Nedala,“ odpověděl Volešník, „kam poroučíte, milostpane?“
„Na
sudoměřskou baštu,“ poroučel správce, dívaje se do poznámek, kde si
napsal včera: „Sudoměř, tři kachny do kuchyně.“
A dnes
napsal nyní do poznámek: „Ražická bašta, baštýř rebelant.“ Tato
stručná poznámka znamenala: „Počkej, já tě naučím podle noty.“
Správce Behalt byl rozzloben, poněvadž něco podobného se mu dosud
nepřihodilo. „Já ti dám opravy,“ mluvil k sobě, vzpomínaje na slova
baštýře: „Neráčejí si prohlédnout baštu? Jest třeba oprav.“
„Jedno
smažené kuře a láhev piva a ani mně neříkali urozený pane! Třeba prý
oprav! Naučím tě, co jsem já! Takhle malý jsi proti mně. Však se
opět brzo uvidíme!“
A
správce Behalt přijel za týden opět a od té doby jezdil na ražickou
baštu každou chvíli, překvapoval baštýře svými návštěvami
dopoledními, odpoledními a vždy shledával něco, co se mu nelíbilo.
„Rozhodně vám zakazuji držet si husy a drůbež,“ řekl jednoho dne při
své návštěvě, „dělají velkou škodu.“
„Ráčejí dovolit,“ odpověděl baštýř, „kníže pán dovolil, že si mohu
chovat a pokud se týče škody, dělaly by škodu jen na mé louce,
kterou mám deputátní a od toho mám pasáka, aby je hlídal.“
„Dělají škody na poli,“ pravil tlustý správce.
„Pole
náleží sedlákům,“ odvětil baštýř, „a udělaly-li by nějaké škody,
spravím si to se sedláky.“
„Žerou
ryby a potěr,“ chytal se správce posledního důvodu, dle jeho mínění
nepřekonatelného.
„Ráčejí dovolit, husy nežerou ryby a potěr, taky jsem je neučil,“
pravil baštýř.
Při
jiné návštěvě a prohlídce zpozoroval správce stohy vedle bašty: „To
jste jako statkář,“ usmál se jizlivě. Vůbec hleděl se mstít
jakýmkoliv způsobem. Brzy zakazoval to, brzy ono, čekaje, že baštýř
konečně přece pošle něco do kuchyně. Ale nestalo se tak. Paní
správcová říkala: „Všechny baštýřky znám, jen ražickou neznám.“
A
správce opětně a opětně jezdíval na ražickou baštu, vyhledávaje kde
mohl nějakou příležitost, aby se mohl pomstít.
A
jednoho dne roznesla se po baštách protivínského panství zvěst, že
správce umřel a baštýři mají jít správci na pohřeb.
Božovský baštýř, když se vrátil z pohřbu, vyprávěl o něm doma:
„Takový pohřeb už dlouho nebyl. Všichni úředníci, ředitel, baštýři,
šafáři, hajní, zkrátka hlava na hlavě. A lidu plno. To víte, není
ani půl roku správcem a umře. Podle zvyku měli jsme my baštýři nést
rakev. Ale stalo se něco, co hned se tak brzo nestane. Nebožtík
správce byl, jak víte, tlustý člověk a pro tu tloušťku on vám v
rakvi puk. A rakev to promáčelo a že to nevonělo, samo sebou se
rozumí. Nikdo nechtěl rakev vzíti na rameno. Až baštýř Jareš povídá
ke mně: „Josefe, my ho vezmem na rameno.“ A odnesli jsme ho.
Ostatním to bylo divné a říkali: „Vida baštýře Jareše. Správce mu
nemohl přijít na jméno a stále byli spolu na štíru a on tak pěkně se
zachoval.“
O
podivném pohřbu dlouho se ještě mluvilo po celém kraji, až jiná
událost zatlačila úplně do pozadí vypravování o správci Behaltovi.
IV
Jiná
událost
O této
se dozvěděli na protivínském panství následovně. Řiditel panství
zmínil se o tom úředníkům, úředníci svým manželkám, manželky svým
známým paničkám v Protivíně a ty zas jiným, až konečně se to
rozneslo do vsí a na bašty.
Taková
věc nevídaná a neslýchaná stala se panu řiditeli, který po knížeti
pánu jest hlavní osobou a stala se takto:
Řiditel protivínského panství vydal se po baštách za účelem revize a
obhlídky právě několik dní po velkých podzimních deštích.
V
krajině, kde jsou rybníky, doba dešťů přináší baštýřům mnoho práce.
Stále chodit po hrázi v dešti, dívat se, jak voda stoupá, zda čápy
jsou dobře vytaženy, aby přebytečná voda mohla unikat potrubím na
luka. Zda někde snad voda neuniká skrz hráz, čili, jak se říká, zda
hráz neteče.
Chraň
bůh, aby hráz tekla. Spousta vody vymele kámen, uniká malým otvorem,
který počíná se rozšiřovat, ohromný tlak vody tlačí na otvor, vymílá
druhý kámen, ničí vazivo hráze a vše tak klidně, beze všeho hluku,
aniž by snad vlny bily a hladina rybníku se otřásala.
Pozorujte rybník. Jen déšť dělá malá kola na hladinu, která jemně
syčí a najednou vytryskne z hráze proud vody, malý proud, který se
stává větší a již jest zle.
Nevidět ten proud, za chvíli hráz počne se trhat. Velké kameny
obrostlé travou počnou jako na dané znamení vylézat z hráze, hráz se
otřásá a již valí se proudy vody, zpěněné, unášející s sebou kameny,
trávníky z hráze, hlínu, síla celého rybníka, zdá se, že jest
soustředěna zde v tom stále se rozšiřujícím otvoru, rozšiřujícím se
s hroznou rychlostí, za strašného řevu vody, té hrozné síly, která
nedlouho předtím ještě klidně stála a jejíž hučící kalné proudy
unikají nyní dolů na luka, ničíce vše, co přijde jim v cestu.
Zdá se
být napohled pěkné a spokojené živobytí takového baštýře, ale
vskutku jest to jen řada starostí. Stále prohlížet hráze, zda kameny
dobře jsou zasazeny, zda nikde není hráz již vymletá. A přijdou-li
deště a voda v rybníku stoupá, dávat bedlivý pozor, zdali někde
neobjevuje se pramének, vyrážející z hráze. Pak jest hlavní věcí
neztratit rozvahu. Otvor po obou stranách hlínou zaházet a upevnit,
vše provést rychle, poněvadž je-li větší otvor, nezastaví nikdo
proudy vody, i kdyby kolik vozů hlíny hodil před otvor do rybníka.
Když
nyní přišla doba dešťů a hladina rybníku stoupla, baštýř Jareš po
celé noci dohlížel bedlivě na hráz, zkoumal stav vody, dával čápy
vytáhnout, aby voda odtékala.
Stav
hráze Ražického rybníku byl dobrý, ale jest třeba dáti vždy pozor.
Voda nyní byla sice větší, ale odtékala potrubím a když ještě více
stoupla, dal baštýř hradidla výše vytáhnout a voda tekla potrubím na
luka pod hrází, kde zaplavila trávu.
Deště
přestaly. Hladina rybníku byla opět v obyčejné výši, čápy byly
zaraženy, hráz již uschla, jen tráva pod hrází, která při dešti
ležela pod vodou, byla schýlena a znamením, že byla větší voda.
A v tu
dobu přijel na revizi řiditel panství na ražickou baštu. Prohlédl
záznamy a šel podívat se na hráz, provázen baštýřem.
Řiditel všiml si, že tráva pod hrází leží a jest pokryta bahnem.
„Hráz tekla,“ prohlásil, „to jsou divné pořádky.“
„Ráčejí dovolit,“ odpověděl baštýř Jareš, „hráz netekla, ráčejí se
podívat.“
„Tekla,“ odvětil řiditel. „Jsem snad slepý? Což nevidím, že tráva
leží?“
„Ráčejí ale uvážit,“ pravil na to baštýř, „hráz netekla nikdy, co
jsem ve službě.“
„Když
tekla,“ řekl řiditel. „Vidím, že tráva je plna bahna.“
Baštýř
Jareš se počínal zlobit: „Ráčejí uvážit, že já snad vím, zda hráz
tekla, nebo ne. Tráva leží, poněvadž byla velká voda a voda z
potrubí zaplavila louku.“
„Hráz
musela téci!“ rozhodným hlasem pronesl řiditel, který mnoho tomu
nerozuměl.
Baštýř
Jareš se již opravdu rozzlobil. „Ale já říkám, že hráz netekla.
Podívají se na hráz. Na kamenech by muselo býti znát, zda hráz
tekla. Na hrázi záleží, aby bylo vidět, zda tekla nebo ne a ne na
trávě.“
Za
této řeči octli se na hrázi nad stavidly a řiditel, dívaje se do
černé tůně vodní, opakoval: „Já ale tvrdím, že hráz tekla.“
Tato
tvrdošíjnost rozzlobila baštýře Jareše, že hněvivě vykřikl: „Jak to
ještě jednou řeknou, tak jich hodím dolů do vody!“
Řiditel zbledl, odskočil od hráze a zakoktal: „Nu, není tak zle, já
se jen ptám, já mám rád pořádek.“ A dodal jako mimochodem: „Kolikpak
dní pršelo?“
„Tři
dny za sebou,“ odvětil baštýř.
„Tři
dny, hm, to je doba,“ řekl řiditel, seskakuje z hráze. „Myslím, že
jsem již vše viděl.“
Baštýřka Jarešová, která s ustrnutím naslouchala na dvoře jejich
hádce, podívala se, když vrátili se do bašty, zcela klidně, jako by
se nic nebylo stalo.
Od té
doby řiditel při svých návštěvách na ražické baště tvářil se co
nejroztomileji, nedávaje znát, že by se snad na baštýře hněval,
neboť měl strach. Zmínil se však o tom úředníkům, úředníci svým
manželkám, manželky známým paničkám atd., až po celém kraji rozneslo
se, že ražický baštýř chtěl hodit pana řiditele do vody a každý
říkal: „Ale neříkejte o tom nikomu.“
V
O
dutém dubu na hrázi bašty
Na
konci hráze rozpínaly se jeho větve z jedné strany nad hladinou
vodní a z druhé nad louku pod hrází.
Vycházelo-li slunce nebo zapadalo, vždy vidělo ho pnout se vzhůru,
ačkoliv byl velmi starý a dutý. Pět mužů ho nemohlo obejmout a do
jeho dutiny mohly se schovat dvě osoby. V jeho koruně bylo mnoho
hnízd ptačích, vrabčích, pěnkav a nahoře na vrcholku měl své hnízdo
čáp. V dutině sídlel netopýr a celá společnost od jara do podzimu
pištěla a křičela na jeho větvích, vychovávala svá mláďata a on byl
útulkem mnoha jejich pokolení. Z jeho kůry vyrážely stále mladé
větve a jeho kořeny prostupovaly hráz.
Byl na
něho z bašty krásný pohled. Vyšel-li kdo za večera ze stavení,
viděl, jak ptactvo poletuje kolem jeho větví, zelené listy dubu měly
v zapadajícím slunci růžový nádech a dub vrhal dlouhé stíny přes
celou hráz, jeho stín poskakoval na vodě rybníku a starý dub zářil v
odrazu zapadajícího slunce.
A v
zimě zas pokryt sněhem, který se zachytil na jeho větvích a v
rozsedlinách kůry, vypadal neméně půvabně. Černá kůra odrážela se od
bílého prostředí a protiva barev příjemně působila na oko, právě tak
jako na jaře zeleň jeho větví a na podzim všemožné stíny
odumírajícího listí.
Sloužil za úkryt při vyčíhávání pytláků, byl jakousi operační
základnou, odkudž z jeho dutiny bylo možno přehlídnout celý povrch
rybníka.
Sloužil také za úkryt při lovu divokých kachen a potáplic, které
mistrně střílel ražický baštýř, když se vynořily z vody.
Tento
starý dub, stojící zde jako stráž sta let od založení tohoto
rybníku, pamatoval robotu na panských polích, v nepokojných časech
viděl různé tlupy vojenské, táhnoucí po silnici od Protivína k
Písku, jako francouzské vojáky, o jejichž vpádu do této krajiny pěla
lidová píseň, bohužel již skoro zapomenutá a ztracená, která končila
refrénem: „Nuzá, nuzá, oni tom, oni tom,“ což měla být francouzská
věta, špatně zachycená z písně francouzských vojáků: „Nous sommes,
nous sommes les honnétes hommes.“
Kolik
generací ptačích již vychoval na svých větvích, kolikrát viděl lovit
rybník a stál stále klidně, mohutný ve své síle, vichřice narážely
často na jeho kmen, starý dub se nepoddal a ačkoliv uvnitř
trouchnivěl, z jeho kmene vyrážely stále nové a nové haluze.
Až
jednou v parném létě blesk rázem zničil jeho staletý život a s ním
život čápa, hnízdícího na vrcholku a mnohých ptáků skrytých v jeho
větvích.
Náhle
se zablesklo, hrom zarachotil a když obyvatelé bašty, uděšeni
blízkým úderem blesku, vyběhli na hráz, spatřili, jak starý dub leží
přes hráz zlomen a horní jeho část s korunou leží ve vodě rybníku.
Hezkou
chvíli trvalo, nežli upokojili malou dceru baštýře, která plakala
žalostí nad koncem starého dubu. Všem bylo ho líto.
„Zítra
musíme ho rozřezat na dříví,“ řekl baštýř.
„Že ho
blesk zničil, to neznamená nic dobrého,“ prohodila baštýřka.
„Pošlu
zítra pro starého Hajdu do Putimě,“ pravil baštýř, „ať pomůže nám
pilou rozřezat kmen na dříví.“
Toho
večera bylo smutně na baště. Všichni pociťovali, že ztratili něco,
co bylo pro všechny milé.
Druhého dne šel čeledín Matěj do Putimě pro starého Hajdu, který
přišel se ženou. Starý Hajda byl chudák, živící se se ženou
pomáháním a podělkováním po okolí. Tak piloval nahoře kmen starého
dubu, při čemž mu jeho žena pomáhala, usekával sekyrkou větve, a oba
nepromluvili po celý čas ani slova.
Když
pak přišli v poledne na baštu, aby obědvali a odpočinuli si, obrátil
se náhle starý Hajda ve světnici k baštýřce: „Věříte, panímámo, že
je mně, jako bych řezal do vlastního těla?“
Hajdová položila lžíci podle mísy a slzy jí stály v očích.
„Nu,
proč pláčete?“ divila se baštýřka.
„Věříte, panímámo,“ ozval se starý Hajda, „že kdybych se nestyděl,
že bych taky plakal.“
„Dyž
si vzpomenu, panímámo,“ vzlykala Hajdová, „že jsem se v tom dubu
před třiceti lety ponejprv seznámila se starým.“
„To
jsem byl mladej a nevěděl jsem, že se budu muset na starý kolena tak
protloukat,“ vzdychal Hajda, „šel jsem tenkrát po hrázi...“
„Najednou se spustily kroupy,“ vzlykala Hajdová.
„Tak
jsem se do něho schoval,“ vykládal Hajda.
„A já
šla tenkrát také za chvíli přes hráz,“ pravila Hajdová, „a když se
ty kroupy spustily, nevěděla jsem, kam se mám schovat, tak běžím a
vlezla jsem za chvíli také do dubu.“
„No a
tak jsme se tam seznámili,“ vzdychal Hajda, „a teď ten dub řežem,
tak nám to přišlo líto, když si vzpomenem, jak jsme byli tenkrát
mladí a co všechno už jsme od té doby zkusili...“
Starým
dubem topilo se na baště celou zimu.
A
vypravování o něm nebylo by celé, kdyby se nedodalo, že na jaře z
jednoho jeho kořene, který prostupoval hráz, vypučela malá větvička
budoucího doubku.
VI
Čeledín Matěj
Měl v
Maleticích nevlastního otce, který ho velmi týral. Matka mu zemřela
velmi záhy a Matěj ve věku deseti let utekl z domova a přišel na
ražickou baštu.
„Do
rána tě zde necháme,“ řekla malému uprchlíkovi baštýřka, „a ráno
pošleme pro tátu, aby si tě odved.“
Když
poslali pro Matějova otce, dal ten vzkázat: „Jestli si kluka chcete
nechat, do smrti vám to nezapomenu, poněvadž kluk je tak žravej, že
by mne sněd i s celou chalupou, jestli ale kluka přivedete, tak ho
seřežu, až bude modrej.“
Tak se
tedy stalo, že Matěj zůstal na ražické baště za pasáka. Pásl husy,
dobytek, sílil a stále jevil větší chtivost po jídle.
Při
pasení pak bavil se tím, že učil svěřené stádo různým kouskům.
Housery naučil přepadat chodce, štípat zobáky a tlouct křídly,
malého kozlíka naučil neznámé lidi trkat rohy. Také nebylo nic
jiného slyšet na pastvě jen Matějův hlas: „Pozor, houser, hop!“
„Kozlíku, buc!“
Naučil
mladého býčka vyskakovat proti lidem, až ten jednou prohnal
heřmanského starostu na půl hodiny cesty.
Matěje
bylo vidět, jak stále zápasí se svými chovanci a učí je útokům.
Vracel se z pastvy poštípán housery, potlučen kozlem a býčkem,
unavený zápasem a hladový. Pak jedl za dva, nevybíraje v jídlech.
Snědl všechny zbytky a ještě chtěl jíst. Pil vejce vnikaje do
kurníků, vnikal do komory a tam řádil, nedbaje, co bude potom
následovat. A čím více rostl, tím větší byla jeho chuť k jídlu.
Zastával však dobře všechny své povinnosti a když v pozdějších
letech byl povýšen za čeledína, nebylo spolehlivějšího nad něho.
Maje
bystřejší rozum, pozoroval bedlivě okolí a přišel k náhledu, veden
jsa svou chtivostí po jídle, že kolem něho nachází se mnoho věcí,
které by šlo též upravit za pokrm. Chytal pěnkavy a vrabce a pekl si
je. Pak pozoroval život na lukách a chytal krtky, které si smažil. A
konečně vrátil se jednou s šátkem plným ježků. „Tohle také zkusím,
panímámo,“ řekl baštýřce, „snad to bude také dobré jídlo. Takový
ježek nic zlýho nežere. Je to čistý zvíře, panímámo, já to stáhnu na
dvoře.“
A
večer pekl si stažené ježky, přikusuje k nim velké krajíce chleba.
„Potvory mne popíchaly,“ vykládal horlivě, pohroužen do nového
jídla.
„Matěji, vždyť si tě žádná nevezme,“ odplivl si baštýř, „která by ti
dala hubičku, když jíš ježky?“
„Nešť,“ odpověděl Matěj, rozkrajuje pečeni svalnatou rukou, „já
myslím, že by byli lepší, kdybych je upek na sádle.“
„Zaplať pánbůh,“ pochvaloval si, když dojedl, „kdo by řek, že takový
zvíře má tak dobrý maso. Že jsem to neudělal už dřív.“
Od té
doby Matěj chytal ježky a došel k náhledu, že ježkové s prasečími
rypáčky jsou mnohem chutnější, než s rypáčky psími.
„Jež
chutná lepší než ježice,“ vykládal, „a mladé ježe, to je ze všech
nejlepší.“
Jednou
přišel Matěje navštívit jeho nevlastní otec. Byla to řídká návštěva,
poněvadž nevlastní otec Matějův přišel se na něho podívat jednou za
pět let.
Bylo
to za nedělního odpůldne, když Matěj vrátil se ze své výpravy na
ježky a spatřil ve světnici sedět svého nevlastního otce.
Baštýř
s baštýřkou odešli někam do vsi a Matěj byl pánem celého stavení.
„Jak
se máte, táto?“ tázal se vlídně Matěj, když políbil otčíma na
oholenou tvář.
„Tak
pomalu, Matěji,“ odpověděl otčím, „nu, a ty děláš dobrotu?“
„I
dělám, táto,“ řekl Matěj.
„Když
jsem tě viděl, Matěji,“ pravil chalupník, „tak zas mohu jít.“
„Ale
co byste šel, táto,“ řekl Matěj, „beztoho máte hlad, já vám něco
udělám, co jste nikdy nejed.“
„A co
to bude?“
„To
uvidíte, táto,“ odpověděl čeledín, „to si pochutnáte, za to vám
ručím. Tak, teď to musím dát pect.“
Matěj
zmizel a vrátil se za hezkou chvíli. „To víte, táto, že vás nemohu
jen tak pustit od sebe,“ pravil, „beztoho vás vidím jednou za pět
let. Já už, táto, na to zapomněl, že jste mě tlouk a že jsem od vás
musel utect, když jsem byl mladej.“
„To
nech stranou,“ řekl otčím, „tys byl, Matěji, tenkrát moc žravej
kluk, jednou jsi si upek dvě kuřata.“
„Tenkrát jsem nevěděl,“ pravil Matěj, „že jsou ještě lepší věci a
dyť vy jste se mě, táto, dost natrápil hladem. A nechme toho, dnes
si, táto, pochutnáte.“
Matěj
odešel do kuchyně, odkud ozval se za chvíli sykot a do světnice
vnikla příjemná vůně.
„Co
ten kluk asi splašil?“ myslel si chalupník. „Voní to dobře. Všichni
jsou pryč a kluk dělá hospodáře. Ale je to od něho hezká věc, že
kluk zapomněl, jak jsem ho tlouk.“
Matěj
vracel se k otčímovi, pohovořil s ním vždy chvíli a pak zase vracel
se do kuchyně, odkud vnikala sem větší a větší vůně.
„Tak,
tady to nesu, táto,“ řekl Matěj, nesa talíř před nevlastního otce a
bochník chleba, „už jsem vám to rozkrájel.“
Otčím
pustil se do libě vonící pečínky. „To je zvláštní jídlo,“
pochvaloval si, „má to tak malý kůstky.“
„Nechytil jsi, Matěji, mladého zajíčka?“ tázal se.
„Ale
kdepak, táto,“ smál se Matěj.
„Tak
je to nějaký mladý pták,“ usuzoval otčím. „Má to takové malé
kůstičky, ale je to dobrá věc.“
„A
nechtěl byste, táto, ještě kousek?“ tázal se Matěj.
„Nu,
když máš, Matěji, ještě kousek,“ rozhodl chalupník, když dojedl.
Matěj
přinesl novou porci a klada ji před otčíma, řekl: „Teď vám to nesu i
s hlavou, táto, snad poznáte, co to je.“
Chalupník bedlivě rozbíral neznámou pečeni nožem a pak prohlásil:
„Má to takový divný zobák.“
„Ale
kde, táto,“ smál se Matěj, „cožpak u vás v Maleticích nejsou
ježkové?“
„Jak
to, ježkové?“ tázal se udiveně otčím.
„Nu,
ježkové, jako tady na talíři,“ odpověděl Matěj.
„Pět
ran Krista Pána, kluku, snads mně nedal ježky?“
„Což
vám nechutnají?“ pravil udiveně čeledín, „dyť jste je prvně slup,
jako když se zapráší...“
Otčím
Matějův vstal od stolu, nasadil si čepici na hlavu a bez slova
opustil svého hostitele, jda na dvůr a ze dvora na cestu k Maleticům.
Když
překvapený Matěj dojedl nedotknutou druhou porci a vyšel na hráz,
spatřil, jak jeho otčím na cestě se chvílemi zastavuje a sklání
hlavu kupředu, jako člověk, kterému žaludek v těle skáče a jak vždy
po takové zastávce obrací se k baště a hrozí rukou...
Zanedlouho po této události rozhlásilo se po kraji, že Matěj z
ražické bašty hostil nevlastního otce pečenými ježky a že jí kromě
ježků, jak bídná pomluva roztrousila, i myši.
A když
jednou Matěj šel o posvícení k muzice, nejenže žádné děvče s ním
nechtělo tančit, nýbrž i ostatní chasníci vyhodili nešťastného
čeledína z hospody.
Zneuznávaný Matěj poděkoval proto pěkně jednoho dne baštýři a
baštýřce za všechna dobrodiní, prokázaná jemu od mládí a vyšel na
zkušenou do světa, aby se již nikdy nevrátil.
Nikdo
nevěděl, kam zmizel a tak ražická bašta stala se o jednu rázovitou
figurku chudší a jen věta, pronášená při příležitosti: „Je jako
Matěj,“ která znamenala: „Sní všechno,“ byla památkou na čeledína
Matěje.
VII
Konec
bašty
Přišel
náhle. Nebyla to snad živelní pohroma, ale vůle všemocného ředitele
panství, kterému zdál se být ražický baštýř rebelantem a to z toho
důvodu, že nechoval se poníženě, jak si ředitel panství přál.
Nedaleko v Tálíně lovili kdysi rybník a baštýř Jareš byl přítomen.
Rybník se vypustil večer, až zbyla jen voda uprostřed, ve které
shromáždily se s opadající vodou ryby, které měly být ráno vyloveny
zatažením nevody zbylé vodní plochy, když tu stalo se, že neznámý
pachatel otevřel stavidla potrubí a i zbylá voda unikala na luka,
takže ryby zůstávaly na suchu.
V
kritické chvíli objevil se baštýř Jareš, zburcoval ostatní a tak
teprve s velkým namáháním vozili v sudech vodu na vozech z
vedlejšího rybníku a lili do prázdného, kde v bahně zmítaly sebou
ryby.
Nebýt
toho, lekly by všechny a za to, že baštýř Jareš svou opatrností,
když ostatní spali, zachránil celý chov ryb, ráno ředitel panství
vytkl, když se o tom dozvěděl, baštýři Jarešovi velkou nedbalost.
A když
baštýř Jareš u vědomí přesného plnění povinnosti se obhajoval, křikl
řiditel panství na něho: „Marš od kádí!“
Baštýř
Jareš svlékl si vysoké boty, hodil vše panu řiditeli pod nohy a
řekl: „Tak si lovějí sám.“
A
baštýř Jareš odešel domů na ražickou baštu.
Řiditel panství dal vzkázat, aby ho šel Jareš odprosit...
Dal
vzkázat jednou, dvakrát, třikrát, a baštýř Jareš vždy řekl: „Za to,
že mne vyhnal od kádí, mám ho odprosit, dokonce snad políbit ruku?“
Řiditel panství dal si tedy baštýře zavolat do kanceláře a když se
baštýř vrátil, řekl jednoduše baštýřce: „Tak od podzimku jdeme do
penze.“
„Dostanu ročně dvě stě zlatých,“ pokračoval, „ražickou baštu
zrušíme, pravil ke mně řiditel, už jsme na to dávno mysleli, dáme
tam jen hajného a z bašty bude hájnice.“
A to
byl konec bašty...
|
Hlasy časopisů o česko-německé
smiřovací akci
Dr.
Panýrek v Národní politice v Zdravotní hlídce:…
Ovšemže člověku nervóznímu jest třeba též klidu politického. Míním
tím, aby člověk nervózní, byť ta jeho nervóza pocházela z čehokoliv,
nejen nezúčastnil se jakékoliv politické akce, aby konečně
nepropuklo u něho skutečné šílenství, jako se to stalo loni na
Moravě, kde rozčílený jeden politizující občan druhého probodl,
nýbrž člověk trpící nervózou měl by konečně číst, že smiřovací akce
česko-německá rozřešena byla ve prospěch národa, jehož jest český
občan neurastenik členem.
Nesmíme zapomínati, že nynější protahování česko-německých dohod
může a musí v jistém směru působiti na člověka nervózního neblaze,
zejména přidruží-li se k tomu nyní na podzim zánět nosních sliznic,
zvaný populárně rýmou, o jejíž ošetření zpravím čtenáře Národní
politiky v příštím čísle. Prozatím doporučuji hojné pití čaje, pokud
možno vřelého, jak jsem poznamenal již v č. 207 Národní politiky
před dvěma léty a pak doporučuji takzvané vypocení v peřinách, o
čemž bližší podal jsem v č. 196 v Národní politice před pěti léty.
Yvonna
v Národní politice ve fejetonu pod pseudonymem Jaroslav Bé…:
Baron
Gautsch odeslal před několika dny přípis zástupcům českých a
německých poslanců, ve kterém se jich táže, byli-li by ochotni
zúčastniti se česko-německých konferencí ve Vídni.
Myslím, že tato prozíravost barona Gautsche je prozíravostí
maloměstské švadleny, která nikdy nečtla módní hlídku a neví, co se
nosí. Že Němci potrvají na svém vyděračském stanovisku, jsem jist,
neboť nemohou chovat větší úcty k Čechům v poslední době, kdy pan
Hašler přirovnával Yvonnu k Steinheillové a Tarnovské. V Německu by
se žádný sebecyničtější zpěvák kabaretní neodvážil urážet zasloužilé
ženy o národ, ty ženy, které svým důvtipem staly se miláčky tisíců a
tisíců lidí a čtenářů Národní politiky.
Mohou
míti Němci úctu k Čechům, když muž, známý ve společnosti, uráží
veřejně zasloužilou českou ženu? Ostatně Vídeň jest právě
nejnevýhodnějším místem pro česko-německé konference. Vídeňačky
chtěly mít svou vlastní módu a snaží se emancipovati od pařížských
mód a proto my musíme žádat od svých žen něco podobného a jedinou
odpovědí na vídeňské vládní pikle o roztržení českého království, o
jakém sní všeněmci, budiž národní kroj, ve kterém naše spanilé dámy
zdůrazní, že jsme my zde doma a že nejvhodnějším místem ku
konferencím není Vídeň, nýbrž Praha.
Čech:
Člověk
stvořen a k tomu určen jest, aby zde na zemi Boha, Pána a Tvůrce
svého poznával, ctil, miloval, jemu sloužil, po smrti pak věčně s
ním byl spojen. Toť jeho nadpřirozené povolání, zčásti pak ukazuje
mu cestu, aby povolání svého došel rozum, svobodná vůle; toto však
neohlašuje mu vše, čehož mu věděti třeba, aby nadpřirozeného cíle
dosáhl, i bylo tudíž třeba, aby Bůh sám člověku bezprostředně se
poznati dal a jemu cestu k nadpřirozenému cíli vedoucí bezpečně
naznačil. A s touto vroucí prosbou vstupuje katolický lid český do
nového stadia česko-německého vyjednávání.
Ale
slyš, lide katolický, tys vyloučen z oficielního jednání, neboť při
posledních volbách spojili se všichni odpůrci kříže proti tobě a ty
nemáš poslance. Tím ovšem nesmíš oficielně zúčastniti se
vyjednávání, ale doufej, že Bůh uděluje každému dostatečně milosti
své tolik, co sám ráčí a jak se toho kdo schopným učiní. Každý
poslanec má v sobě hřivnu svěřenou, kdo dobře užívá milosti boží,
nabývá ji hojněji, a kdo ji zanedbává, přichází o ni docela.
A nyní
uvažte, čeští katolíci, že mezi těmi, kdož vyjednávají o
česko-německou dohodu, nachází se jeden český poslanec, který
hřivnu, od Boha mu danou, promarnil s lehkými ženštinami. Jak dohoda
dopadne, jest nabíledni a slepota, kterou raní pak Bůh tyto podařené
zástupce, bude jen částí oněch trestů, kterými nejdokonalejší
Stvořitel trestá ty, kteří by chtěli, aby kříž byl odstraněn ze škol
a mládež vychovávána v duchu socialisticko-židovském.
Čas:
Náš
velký básník Machar uveřejní v nejbližších dnech ve fejetonu našeho
časopisu řadu satirických epigramů na česko-německou dohodu.
Podotýkáme, že básník jest již úplně zdráv a že mu zmizel otok z
palce pravé nohy, který byl způsoben otlačením. Jest čas upozorniti
obuvnické kruhy na šlendrián, který panuje ve velkoobchodech s
takzvaným továrnickým výrobkem, kdy i inteligent a příslušník naší
strany není jist, že se nestane obětí takového šlendriánu, jakým se
stal náš velký básník.
Právo
lidu:
Nebudeme svým čtenářům otloukat o hlavu starou pohádku o
česko-německých smiřovačkách, ale spíše musíme každého soudruha
upozorniti na štvaní národních sociálů proti našemu orgánu. Národní
sociálové doposud se s Němci nedohodli, čehož vinen jest též hlavně
jistý Půlpán, redaktor Lidu a Mladých proudů. Upozorňujeme spolky,
že Právo lidu má svou vlastní tiskárnu v Lidovém domě, kde vkusně se
provádějí pozvánky na prasečí hody. Tiskárna naše nachází se v samé
blízkosti Venkova, tohoto podařeného orgánu agrárních otrokářů,
takže budeme míti příležitost bedlivě stopovat činnost jednotlivých
reprezentantů těchto podařených dobytkářů. V nejbližších číslech
počneme již uveřejňovati celou řadu skandálních historek ze života
redaktorů Venkova, nač své čtenáře důrazně upozorňujeme.
Karikatury - 13. 11. 1911
|
Čech píše: „Profesor Masaryk, autor výroku, že katolická církev jest
jediným a největším nepřítelem lidstva vůbec a zvláště českého
národa, prohlašuje, že se dá spálit. Od toho muže jsme nic jiného
nečekali a čekat nemohli, ale tuto drzost mohl si odpustit inspektor
banky „Slavie“ Šubrt, který právě zemřel v Opočně. Byl spálen v
Sasku. Takové úředníky má banka „Slavie“. A ti pojišťují i nás
katolíky, kteří jsme byli vždy proti spalování mrtvol, neboť
spalovat mrtvoly jest vždy známkou pohanství a nekřesťanského ducha.
Prach jsi a v prach se obrátíš, praví Písmo, a od toho neopustíme
ani za jakéhokoliv režimu, neboť to znamená, že proměna těla v
prach, jak z bible lze seznat, jest dovolena jedině ve hrobě a
nikoliv v nějakém jiném přístroji. Jak by to dopadalo u posledního
soudu? Kde by bylo možno zmrtvýchvstání, když člověka odvezou do
Saska a bydlí vlastně v Praze. My jsme byli vždy pro to, že oheň
může od duševní zkázy ochránit jen živé tělo, nikoliv mrtvé, a dle
toho jsme také postupovali, rozlišujíce upřímné katolíky od kacířů.
Spalováním živých kacířů bylo docíleno toho, že právě ti, kteří byli
vlažni ve víře, stali se upřímnými katolíky, neboť měli na paměti,
že ono upálení zaživa jest jen malým trestem proti ohni pekelnému,
což bylo v našich intencích. Jestli jsme opíkali kacíře na hranicích
a mluvíme to otevřeně, činili jsme tak jen právě z toho důvodu, aby
se jejich duše očistily od věčného trápení. Což by to bylo plátno,
kdyby tělo zůstalo, ale duše šla vstříc věčným mukám. Když vzplály
hranice, tu oheň považovali jsme vždy za oběť očistnou, a všichni
ti, kteří zúčastnili se autodafé, byli účastnými velkých odpustků.
Toť naše stanovisko, a pravíme otevřeně, že každý z těch, kteří se
nyní dávají upálit po smrti, nejen tělo, ale i duši ničí a že jest
velice smutné, že právě rakouská justice neponechává našim kněžím
možnost, aby ti, kteří po smrti se chtí dát upálit, nebyli ještě
před smrtí předáni církevnímu soudu, který by zaživa jejich těla
očistil obětí zápalnou na hranicích.
Víme jen tolik, že pak stát náš není katolickým, za jaký se
prohlašuje a že nám nezbývá nic jiného než prokletí všech těch,
kteří se chtí dát po smrti spálit. Víme, že tím vzbudíme polemiku
mezi volnomyšlenkáři a námi. Ale budiž konečně mezi námi jasno, a
proto podpisujeme ještě jednou: „Nikdy ne po smrti, ale zaživa! Ano,
zaživa, páni volnomyšlenkáři!’’
Čas píše: V těchto dnech dal se spálit v Gothě upřímný stoupenec
strany pokrokové Palička, oficiál ve výslužbě. S ním odchází
poslední stoupenec strany pokrokové v Poličce. Jak jsme se
dozvěděli, bude jeho popelem posypána česká půda, aby naše hnutí se
zúrodnilo. Podotýkáme dále, že náš spálený stoupenec žil v úzkém
styku s naším básníkem Macharem a s redaktorem Herbenem, který byl
tak rozlítostněn, že se polil petrolejem, aby následoval svého
přítele. Bylo mu v tom zabráněno a petrolej odnesen do naší redakce,
kde najde svého upotřebení. Podotýkáme dále, že zesnulý správně
platil předplatné a že jeho úmrtím vznikla velká ztráta ve vydávání
listu,takže od i. května jsme nuceni zvýšit předplatné o 40 hal. na
měsíc.
Právo Lidu (Večerník). Přinášíme na titulní straně obrázek
krematoria v Gothě v Sasku. Sasko jest zemí, kde vzrůst sociální
demokracie jest neobyčejný, což nemůže popříti ani České slovo. A v
této zemi máme krematorium, na jehož zbudování pracovalo 182
sociálnědemokratických zedníků. Tito všichni s chutí chopili se
práce a znali se v té době s naším americkým soudruhem Hlaváčkem, s
kterým se jeden setkal v Chicagu. Centralisti se ovšem vyhýbají od
té doby krematoriu v Gothě a jsme žádostiví, kdy konečně uznají naše
odborové organisace.
Časopis Zdraví lidu přináší od dr. Zahoře tuto úvahu: Nejkrásnějším
okamžikem v lidském životě jest ten moment, když naši mrtvolu vezou
do Gothy ku spálení.
Národní listy: Otázka spalování mrtvol dosáhla velkého stadia. O tom
jsme nepochybovali, stejně jako jsme předvídali leccos. Není však
naprosto pravdou, že rodina Horstova zamýšlí dát spálit ředitele
Assecurazioni Generali pana Horsta, po tom, co se nyní děje.
Vyvracíme to s největší rozhodností a upozorňujeme, že Assecurazioni
Generali je jediný ryze český ústav.
České slovo: Nikdy jsme netvrdili, že ředitel Assecurazioni Generali
dá se spálit v Gothě po své smrti, neboť má toho již zaživa dost.
Právě si spálil prsty!
|
Na poštovního úředníka Dykasta přišly smutné časy. Slečna Micka,
jeho milenka, hrozila mu velkým skandálem, když jí nezaplatí tři sta
zlatých. Byla to velmi nemilá situace a ta slečna Micka trvala
neúprosně na svém požadavku, který vzhledem k platu poštovních
úředníků byl přinejmenším nemírný.
„Ono se řekne stát se otcem,“ psala ta dobrá duše, která mu kdysi
říkala: »I ty kluku můj zlatej«, „řekne se to lehce, ale živit také
děti. Kdybych se byla aspoň stala matkou jednoho dítěte, ale osud
mně popřál, že narodili se nám, milý příteli, dvojčata. Jedno z nich
má modré oči a to myslím, že nevydrží. To druhé má dnes černé oči a
včera mělo zelené. Doktor říká, že vydrží a že je to zvláštní
případ. Myslím, milý příteli, že by bylo nejlepší, kdybych se
usmrtila. Pohříchu však pozorovala matka, co mám v úmyslu, a počala
mně to vymlouvat. Chce, abyste zaplatil tři sta zlatých. Máme na
bytě jednoho právníka, ten říkal mé matce, že mám vám napsat jen
jediné slůvko, a to že je:
paternita.
Prý budete spokojen, jakmile si to přečtete, a zařídíte se dle toho.
Mám prý vám ještě také napsat, že jako státní úředník zajisté se
nebudete chtít objevit v místě, které prý mám napsat též na zvláštní
řádek, a to:
u soudu.
Až ten řádek přečtete, budete prý úplně spokojen a pošlete těch tři
sta zlatých. Maminka může leccos dokázat, ona ví všechno. Říkala, že
i stěny mají uši. Nevím, jak dám jmenovati naše děti, milý
Ferdinande. Ten jeden bude se jmenovat Ferdinand Dykast, a ten druhý
snad Václav Dykast nebo Alois Dykast, Dykasty se budou jmenovat oba.
Bude však dobře, když do týdne přinesete těch 300 zl., abychom ústně
ujednali, jak se budou jmenovat!
Vaše opuštěná
Micka.“
*
Už vidím našeho pana radu z ředitelství, myslel si ubohý pan Dykast.
Pan rada láteří a hrozí mně disciplinárním vyšetřováním, což by
ovšem nebylo tak zlé. Přijde však vrchní rada a ten mne dá do
disciplinárního vyšetřování, nakonec pak mne přeloží někam do
uzavřeného území ..., a proto musím sehnat těch 300 zlatých ...
Vstal a chodil po pokoji. Náhle svěsil hlavu a zašeptal: „Ale kde?“
To stačilo, aby se rozhlédl divoce kolem sebe.
„Poradím se s někým,“ mluvil k sobě. „Ale s kým?“ přišlo mu hned na
mysl.
Konečně si vzpomněl, že zná jednoho pána, o kterém ví, že nemá
žádného jmění, že nic nedělá a dobře se má, a o kterém se povídá, že
si dovede vše, co potřebuje k živobytí, vypůjčit rok co rok.
K tomuto záhadnému muži odebral se tedy pan Dykast a ten ho uvedl k
jednomu agentovi, který se zabýval půjčováním peněz na vysoké úroky.
„Dobře,“ řekl agent, „je však nutno, abyste mi na směnku zaopatřil
podpisy dvou pánů, kteří by za vás ručili. Dva kaventy potřebujete,
jest to jen formálnost ...“
A tak hledal pan Dykast ručitele ...
*
„Jest přirozené,“ řekl pan Dykast, „že nemohu nikomu vyprávět o
slečně Micce, a za druhé musím systematicky vybrat si ze svých
přátel a příbuzných ty nejlepší, z těch pak opět ty, kteří mne
nejvíc milují, a tyto požádat, aby mně ručili na 300 zlatých.“
Šel nejprve k strýci obchodníkovi. „Milý strýče,“ pravil k němu, „ty
se asi nebudeš pamatovat na pana Rečka?
„Toho vůbec neznám.“
„Byl to, milý strýče, menší obchodník, můj dobrý známý, před půl
rokem zemřel a mohu ti okázat lístek, který psal na smrtelné
posteli. Velmi bolestné tahy. Na tom lístku mne žádal, abych se ujal
dvou jeho dítek - ne snad abych je vychovával, neboť mají posud
matku -, ale abych se stal jejich poručníkem. Učinil jsem tak. Vdova
vedla obchod dále a nyní je blízka úpadku. Potřebuje tři sta zlatých
...“
„Odpusť, Ferdinande, poslední dobou měl jsem velik ...“
„Nechci si od tebe vypůjčovat, jedině tě poprosit, strýčku, abys
laskavě se podepsal na tuto směnku jako ručitel ...“
„Hochu,“ odvětil strýc, dívaje se na hodinky, „to známe. Musíš si
myslet, že jsem hnedle jednou tak stár jako ty a že jsem měl jednoho
přítele, který kavíroval, až se dokavíroval, ale to byl blázen. Já
mám, bohudíky, dobrý rozum, ale vidím, že ty mne máš za blázna.
Možná že bych ti byl sám půjčil ty tři sta, ale takhle vidím, že je
chceš na mně vylákat. Nečestného jednání nesnesu, pane Dykaste,
myslíte, že se dám od vás tahat za nos, kloučku jeden? Tamhle jsou
dvéře, podvodníku!“
První pokus se tedy nezdařil. Co na tom? Ještě má jednoho strýce
farářem. Šel tedy k němu.
„Veledůstojný strýčku,“ rozhovořil se, „přicházím k vám s malou
prosbou a doufám, že mne vyslechnete. Bydlím na jedné chodbě s
rodinou chudou, ale pořádnou. Matka živí se pletením punčoch a jedna
dcera chodí šít. Mají ještě jednu dceru, která však málem byla by se
octla na kluzké cestě. Jedině její náboženské přesvědčení ochránilo
ji od nebezpečí, která na nevinnou dívku číhají. Má jediný cíl.
Zanechati práce v továrně na gumové zboží a odebrati se do kláštera.
Nebyl jsem příliš pobožný, musím se přiznat, ale to mne dojalo.
Umínil jsem si, že promluvím s její matkou. Šla se pak přeptat do
kláštera. Musí mít výbavu, a ta jí bude stát se vším všudy i s
poplatky 300 zl. Sám si je vypůjčuji na tuto směnku, potřebuji jen
dva kaventy; i obracím se na vás, veledůstojný strýčku, račte se
jako první ručitel na směnku podepsat ...“
„Hm, hm, dnes nesmíš nikomu věřit, milý Ferdinande. Říkáš, že je v
továrně na gumové zboží? Tím horší pro ni, tam nevidí nic pořádného
a byla by z ní špatná nevěsta Kristova. Lid jest dnes tak zlý, že tě
okrádá jménem Spasitele. Za těch tři sta zlatých koupí si rozhodně
něco jiného než výbavu do kláštera, což ty ovšem nechápeš, poněvadž
jsi stále ten dobrý a hodný Ferdinand. Odpustíš, že ti nemohu
vyhovět, neboť chci tě uvarovat jen od zklamání, které bývá počátkem
nevěry. V neděli, doufám, že přijdeš k obědu k nám na faru.“
Ubohý pan Dykast odcházel zničeně.
Nyní nastala sháňka po přátelích, kteří by laskavě se podepsali na
směnku. Ale mnozí z těch přátel nečetli dosud knihy „Význam, výhody
a užitek slušnosti“, mnozí z těch přátel nadávali. Marné bylo
veškeré jeho umění řečnické, kterým hleděl přinutit své přátele, aby
ručili. Ten právě, než přišel pan Dykast, hodlal se zastřelit z
finanční tísně, ten zase nemá ani pomyšlení někam se podepsat a
nedostat aspoň polovici z té sumy.
„Trochu logiky by ti chlapíci měli mít,“ stěžoval si trpce pan
Dykast, když mu jeden známý řekl, že se proto nemůže podepsat jako
kavent, poněvadž čeká psaní z domova.
Konečně si vzpomněl na přítele Zemana, který byl literárně činným.
Nalezl ho v posteli, spícího. Naproti na druhé posteli chrápal jiný
člověk.
Pan Dykast upřímně vyložil mu své utrpení. Nelhal. Svěřil se mu s
Mickou. Prosil. Dělal, že si utírá slzy.
„Víte, příteli,“ pravil Zeman, „pomohu vám. Tamhle je inkoust a péro
na stolku. Dejte sem směnku, podepíši se jako ručitel.“ Podepsal a
řekl: „Druhým ručitelem může být ten pán, co spí naproti, račte ho
laskavě vzbudit. Je to také literát.“
Když se spolubydlící páně Zemanův probudil, podali mu péro a on se
vážně podepsal ...
Pan Dykast nese podepsanou směnku k agentovi-lichváři.
„Za dva dny si přijďte pro peníze, prozkoumám správnost směnky,“
řekl agent a dle toho přání jednal pan Dykast.
Přišel za dva dny o půl hodiny dříve, než měl přijít.
„Člověče,“ pravil k němu agent, směje se hrozně, „člověče, kde jste
vzal ty kaventy? Poslal jsem k nim svého zřízence, aby pátral po
jejich finančních poměrech, a ti vaši ručitelé pumpli ho o dvě
koruny. Jděte k čertu!“
A nyní objevil se inzerát v novinách:
Hledá se ručitel - neliterát.
Laskavé nabídky pod značkou
F. D. do adm. t. listu.
Nu - a prozatím přemýšlí pan Dykast o významu slova paternita ...
|
Hodina
pravopisu
„Můj
hoch trochu kulhá v češtině,“ pravila ke mně paní Kohanová, když měl
jsem jejího syna Tomáše vyučovat první hodinu. „Tomáš je hlava
myslivá, zamyslí se, přemítá a babyka napíše s měkkým i. To mu vadí
na postupu. Takový nadaný chlapec, je mu třináct let a je doposud ve
čtvrté obecné. Musíte mít s ním trpělivost a vysvětlit mu, co je to
ženský, co střední a co mužský rod. On je hloubavá hlava. Třebas se
vás optá, proč se slunce nepíše s tvrdým y. Takové věci třeba mu
vymluvit.“
Pak
mně přála mnoho štěstí a odešla do schůze pokrokových žen.
Tomáš,
který po celý hovor psal prstem po okně, po jejím odchodu podíval se
na mne nepřátelsky a pohodlně posadil se na židli. Byl to docela
slušný klacek. „Vašnosti,“ řekl, „proč se má psát ,Bílá sobota byla
bílá‘ všude s tvrdým y?“
„To
jste na omylu, Tomáši.“
„Na
omylu s měkkým i, vašnosti?“
„S
tvrdým y, Tomáši.“
„Proč
tedy, vašnosti, nepíše se všude tvrdé y, proč někde píšou měkké,
jako na příklad lysý a proč zase v tom samém slově, jako je na
příklad líska, píšou všude tvrdé y?“
„Milý
hochu,“ pravil jsem.
„Milý
hochu,“ vpadl rozšafně Tomáš, „mohu napsat buď s tvrdým, nebo s
měkkým i, není-liž pravda? Předešlý můj domácí učitel povídal za
čtrnáct dní: ,Teď si dělejte, Tomáši, co chcete.‘ A když přijdu do
školy a napíšu to takhle: ,Přýjdu do školi‘, pan učitel chytá se
katedry, a když to opravím a napíšu: ,Přýjdu do školy‘ a dám všude
tvrdé y, tak se pořád drží katedry a koulí očima a vyvolá někoho,
aby mně to opravil a pak celá třída vstane a řekne najednou: ,Po ř
píše se vždy měkké i.‘ A já si to pamatuju a pan učitel druhý den mě
zavolá a chce, abych napsal: ,Řeky tekly.‘ Já tedy napíšu ,řeki
tekli‘ a zas to není dobře, a přece se píše po ř měkké i. A každý
můj domácí učitel dává mně úkoly, abych doplnil nějakým i všelicos.
Tak například poslední pan učitel, ten vzal papír a napsal: ,Ryb-
plaval- ve vodě‘ a povídal: ,Tomáši, do rána uděláte z toho množné
číslo a odůvodníte, proč napíšete tvrdé y.‘ Tak jsem si sedl a
přemýšlel jsem a nemohl jsem si na nic vzpomenouti, proč bych měl
napsat: ,Ryby plavaly ve vodě‘. Když jsem tedy to nemoh rozluštit,
tak jsem napsal: ,Ribi neplavali ve vodě‘, poněvadž když plavaly,
mělo být tvrdé y, nevím proč, a když neplavaly, tak jistě měkké.
Domácímu učiteli to nebylo vhod. Zavolal tatínka a tatínek vzal
rákosku a řekl: ,Napiš Dostanu výprask, napíšeš-li to správně,
nebudeš bit.‘ Tak jsem přemýšlel a napsal: ,Dostanu víprask‘ a také
jsem ho dostal a tak bylo přeci správné, co jsem napsal a tatínek
říkal, že jsem měl napsat y a pan učitel povídal, že všude vy se
píše s tvrdým y. Tak jsem začal psát: ,Nejsem vynen na tom výně, co
bilo vypito na Vynohradech.‘ Pak přišel tatínek a byl jsem bit
znovu, že prý jen ,vypito‘ jest správně napsáno a já přece dělal, co
jsem moh. Já třebas v noci si sednu ke stolku a cvičím se v
pravopise. Vezmu noviny a všude, kde je tvrdé y, tam napíšu měkké a
všude, kde je měkké, tam napíšu tvrdé, aby se to vyrovnalo, pak se s
tím ráno pochlubím a maminka říká, že jsem zvíře, zvíře s tvrdým y.
Víte, vašnosti, že jest to těžké, chtít se každému zavděčit. Já
nejsem líný chlapec, já se učím pravopisu od šesti let a umím
pravidla, že mužský rod má přednost před ženským a středním, a když
napíšu takhle: ,Dubi a olše stáli na hrázi rybníka‘, tu není to prý
zase správné a přece dub jest rodu mužského a má přednost před olší,
poněvadž ta je rodu ženského a jest za dubem. Když člověk přijde na
hráz, tu napřed tam stojí dub a za ním teprv olše a za olší třebas
dítě si hraje v písku a je rodu středního. Já to neumím tak říct,
jak si to myslím. Pan učitel říkal, že dub jest neživotný a že se
musí psát ,duby stály‘, a přeci stojí v čítance, že i stromy cítí
bolest a že žijí. A když napíšu: ,Ženy nesli oběd mužům na pole‘,
zas to není správné, ačkoliv ženy jsou životné a kromě toho nosí
oběd mužům, kteří mají před nimi přednost. Já už si nevím rady.
Bylinu mám psát takhle: ,Bylina‘, a když napíšu ,býlý‘, pak je to
prý hrubá chyba, ačkoli byliny jsou bílé, jako například sedmikrása,
ale tu nesmím také psát takhle: ,sedmykrása‘, nýbrž ,sedmikrása‘
ačkoliv vím, že se říká a píše ,my jdeme‘, a nikdy ,mi‘, jedině ve
slově ,midliny‘.“
Více
jsem neslyšel. Před očima vystouply mně náhle fialové kruhy, svalil
jsem se ze židle a když mne vzkřísili, nemohl jsem promluvit. Slyšel
jsem, že se mne pan Kohan táže, kde bydlím, aby mne tam odvezli.
Napsal jsem třesoucí se rukou: Bidlým ve Veleslavýnově ulycy…“
|
Hořický okresní hejtman
Nevím,
jestli toho pána tímto neurazím. Co si ale počneš? Kdybych napsal
kolínský, kutnohorský nebo českobudějovický okresní hejtman, cítili
by se i ti uraženými. Okresní hejtmani byli v Čechách i na Moravě
stejní s malými odchylkami jako koňský bobek. Jeden má větší bříško,
druhý menší. Uřízneme tedy dnes hlavu panu okresnímu hejtmanovi z
Hořic.
Hořický okresní hejtman dal si k sobě zavolat redaktora místního
listu.
Večer
řekl nedbale svému konceptnímu úředníkovi: „Apropos, zítra dopoledne
v deset hodin ať je u mne ten náš redaktor.“
V noci
vytáhli tedy četníci redaktora z teplých peřin a odvedli si ho na
stanici. V deset hodin dodali ho na okresní hejtmanství. Kalhoty mu
padaly, poněvadž mu vzali šle, aby se jimi neoběsil. Neměl také
límečku, poněvadž mu v noci nedovolili, aby si jej vzal. Redaktor
byl vyjevený a dělal dojem člověka utrženého od šibenice.
Okresní hejtman stál před ním jako ztělesněná moc, stál před ním ve
vší velikosti svého majestátu a díval se velkolepě přísně na toho
pozemského červíčka redaktora.
„Můj
bože,“ pomyslil si redaktor, dívaje se na obrovské břicho okresního
hejtmana, napjaté v uniformě s lesklými knoflíky, „jestli se na mne
rozběhne a přirazí mne břichem ke stěně, rozmáčkne mne jako
tvarůžek.“
A
okresní hejtman díval se dál přísně na redaktora, který vycítil, že
ten pohled mu chce sdělit: „Mám tě v moci, červe, šlápnu ti na krk,
já mohu.“
Byl to
zápas dvou světů. Zápas úřadu s nickou v kosmu. Zápas slona se
štěnicí. To bylo to pravé slovo, které hledal pan okresní hejtman.
Za
hrobového ticha ozval se okresní hejtman: „Vy jste štěnice, pane
redaktore. Copak jste to posledně napsal do vaší rubriky Rady a
pokyny pro hospodáře a hospodyně? Ten seznam výborných odrůd
ovocných stromů se vám podařil, z jabloní doporučujete zimní zlatou
parménu a píšete, že ve Francii nazývá se Reine de Reinettes, pak
propagujete Belle de Boscoop, jablko boskopské, dále Fondante de
Bois, lesní krasotku a americkou Idaho hrušku a anglickou hrušku
Wilder early. To je velezrada. Proč doporučujete francouzskou
švestku? My se známe, pane redaktore, vy doporučujete velký zelený
renklod Washington amerického původu. Je to znamenité, jak opomíjíte
vlastenecké druhy. Proč nepíšete, že dobré jablko je jablko
tyrolské? Poněvadž si myslíte, aby vám Tyroláci vlezli na záda,
poněvadž je to národ, který pro našeho nejmilostivějšího císaře pána
je hotov obětovat život. Proč nedoporučujete renetku kasselskou?
Poněvadž si myslíte, že Kassel je město v Německu a poněvadž si
přejete, aby to prohráli naši němečtí spojenci. Proto ignorujete i
jablko gravenštýnské, poněvadž gravenštýnští husaři mají heslo Für
Gott, Kaiser und Vaterland! Samo sebou se rozumí, že se vám nelíbí
švestka hraběte Althana, poněvadž hrabě Althan byl rakouský jenerál
a vy si myslíte, kdyby tak pánbůh dal a všichni rakouští jenerálové
šli k čertu a proto ještě jednou opakuji: doporučujete francouzskou
obrovskou švestku, francouzské hrušky, jablka, anglické hrušky,
americké švestky, aby lidé neustále mysleli na to, kdy už Francie,
Amerika a Anglie napráská Německu a Rakousku.
Přečtěte si pozorně svůj článek Do jakých půd se hodí nejlépe
jednotlivé odrůdy ječmene. Tam píšete, že v českých půdách daří se
výborně francouzský ječmen chevalierský. Tedy Češi a Francie. Tomu
rozumíme velice dobře a to vyčteme z toho všichni. Ve článku
Milovníkům květin doporučujete červené, modré a bílé pelargónie,
tedy zakázanou všeslovanskou trikolóru a v článku Výtečným hnojivem
pro brambory jest chilský ledek chcete zbavit Rakousko
nejdůležitější součásti střelného prachu. ‚Na těžkých půdách může se
ledek chilský sypati přímo v brázdy při sázení bramborů.‘ My vám to
nasázíme! My už to s vámi vypořádáme! A což tato věta: ‚Zmrzlé ovoce
nutno brzy spotřebovat, neboť snadno propadá hnilobě a plísni.‘ My
tomu dobře rozumíme, koho vy myslíte pod tím zmrzlým ovocem. Vy
podrýváte autoritu! Jak působí vaše články, budiž svědectvím tento
přípis četnického strážmistra z Vodánče: ‚Dovoluji si upozorniti
slavné c. k. okresní hejtmanství na článek v Hořických novinách
Používání kamence. Tam stojí: Někdy dostaví se na angrešt a rybíz
velké množství malých housenek, které v několika dnech veškeré listy
a ovoce sežerou. V dnešních těžkých dobách jest s to v našem
ovocnářském kraji taková věta způsobiti paniku, a domnívám se též,
že sleduje i jisté politické cíle. V témže čísle je též zmínka o
čištění žlutého prádla a hned pod tím: Něco o výrobě černého
inkoustu. Obě tyto barvy padnou ihned každému do očí, což je s to
uvést ve směšné světlo černožlutý prapor mocnářství. Časopis vůbec
postrádá sebemenšího vlasteneckého a loajálního smýšlení. V článku
Mokrá obuv je věta: Jakmile se mokré boty vyzují, je nejlépe je
naplnit suchým ovsem! Dovoluji si upozornit, že je to přímé svádění
k obcházení rekvizice ovsa.‘ Tak se věci mají, milý pane. Vidíte
sám, kam spějete.“
Okresní hejtman se zamlčel a zadíval se na ničemného redaktora. Byla
to taková pohnutá chvíle, jako když slon má každým okamžikem
zašlápnouti ubohého drobečka.
Slon
se ale vyhnul. Okresní hejtman otevřel zásuvku psacího stolu a
doručuje bídnému redaktorovi svazek papírů, slavnostně mu oznamoval:
„Vlastenecké cítění a loajalita musí se táhnouti jako červená nit
všemi vaši mi články. Sestavil jsem zde několik rad a pokynů pro
hospodáře i hospodyně v duchu vlasteneckém. Musí přijít do příštího
čísla. Můžete jít domů.“
Když
zdrcený redaktor doma prohlédl vznešený příspěvek, četl:
„Laciný prorok povětrnosti. Zavěsme na stěnu pohlednici s
nejmilostivějším mocnářem. Vrazme mocnáři do čela hřebík, pověsme
naň krátkou nit a na její koneček lehký chumáček peří z kuřete neb
husy, obarvený černožlutě a udělejme si tužkou čárku na pohlednici,
kam až ten chumáček dosahuje. Počne-li se vybírati na jasno, zvedne
se chumáček až k nosu císaře pána. Schyluje-li se k dešti, klesne.
Laciný
štěpařský vosk připravuje se z 50 g smůly smrkové a 250 g
rozpuštěného loje hovězího. Obé se rozpustí a přidá se k tomu 26 g
hustého terpentýnu a vše se míchá tak dlouho, dokud dvakrát za sebou
nepřezpíváš po sobě rakouskou hymnu.
Aby
mléko v létě brzy nezkyslo, položme do něho list divokého křenu a
zavolejme třikrát slávu našemu milenému mocnáři.“
Když
to redaktor přečetl, vzal žlutý provaz a oběsil se v černém komíně.
|
Hospodyňka
Jisto
je, že příroda obdařila slečnu Hermu vzezřením vášnivé Italky nebo
Španělky. Její ohnivé černé oči, snědá pleť a černé vlasy, myslím,
že udělaly dojem na kdekoho. Gurmáni lásky jistě by si mnoho
slibovali od toho pěkného vášnivého vzhledu Hermy.
Nebylo
to na žádném plese, seznámili jsme se kvůli kolomazi.
Měla
tenkrát nové bílé šaty a neopatrně přejel kolem ní ruční vozík,
jehož náprava natřena byla kolomazí. Obyčejně se má za to, že vozy
natírají kolomazí pro umenšení tření, ale v tomto případě patrně též
proto, abych se seznámil s Hermou.
Když
stála tu tak zničena, přistoupil jsem k ní a řekl, že na kolomaz je
nejlepší benzín. Její černé oči se na mne zadívaly a já počal něco
žvanit, že kolomaz je smíšenina tuku s dehtem, pak jsem mluvil něco
o odpárání.
„To
nepůjde,“ pravila, vykasavši si sukni. Uviděl jsem tak krásné nožky,
že jsem zoufale počal blábolit, že kolomaz se dává též do Walcovy
koupele proti svrabu ovcí.
To jí
patrně zalichotilo, neboť se usmála a dovolila mně, abych ji tak
zohavenou doprovodil domů.
Pak to
pokračovalo ve vší počestnosti a konečně mě představila rodičům, že
jsem ten pán, jenž jí poradil benzín na tu kolomaz a že to pustilo.
Říkám
schválně, že to pokračovalo ve vší počestnosti. Její typ vášnivé
ženy mne úplně zklamal. Byla apatickou ke všem mým láskyplným
pohledům a řečem, kdy jsem dělal narážky, že ji miluji.
To mě
uvádělo v zoufalství a u večeře, když jsem k nim přišel, tu jsem se
cpal s velkou vervou. Když to viděla, počala jednou odnášet mísu s
knedlíky, právě když jsem si chtěl brát potřetí. Pak se ten večer
ponejprv více rozhovořila. Seděli jsme sami v jídelně vedle sebe na
pohovce. Páni rodiče šli ven, vyvést psa.
Její
pikantní rtíky daly se do pohybu, když jsem ji vzal za ruku a něžným
hlasem mně svěřila, že dnes nedala do knedlíků vejce, nýbrž že je
obarvila nějakým práškem, náhražkou a že mouka na ně byla číslo dvě.
Políbil jsem tu ručku, která tak dobře a abych řekl obchodnicky
dovedla zadělávat na knedlíky a ona prvně mě pohladila po vlasech.
„Podívejte,“ řekla, „vy máte řídké vlasy. Udělejte si mast z
čerstvého hovězího morku, který utřete se šťávou citrónovou ve
hmoždíři. Tou mastí natrou se vždy večer vlasy.“
„Když
já nemám hmoždíře,“ řekl jsem co nejněžněji, líbaje jí ruce.
„Tak
vám půjčím náš,“ řekla a odběhla, aby mně osmikilový hmoždíř
zabalila.
„Nechte si ho vůbec,“ řekla, „my máme ještě tři a dva dostanu po
smrti tetičky.“
Považoval jsem tedy hmoždíř za dáreček z lásky a v elektrice se na
mne obecenstvo počalo divně dívat a odsedávat, když jsem hmoždíř
rozbalil a počal ho líbat.
Doma
jsem hmoždíř ozdobil růžovou stuhou, vyryl jsem do něho srdce a naše
písmena a tak asi celý týden jsem chodil s ním spát. Dával jsem si
ho pod polštář.
„Má
mne snad přece doopravdy ráda,“ těšil jsem se a čekal s
netrpělivostí, až mně ta krásná dívka padne do náručí a počne mě
objímat, žvatlat mé křestní jméno po tuctech zdrobnělých variací.
Prozatím mně domů dala s sebou vál na nudle a recept, jak se nudle
dělají. Řekl jsem jí jednou v roztoužení, že mám rád nudle. Chtěl
jsem říci, že mám rád ji, ale byla tam nějaká její sestřenice, tak
jsem převedl řeč na to moučné jídlo. Místo hmoždíře líbal jsem nyní
vál a umínil si, že jí definitivně vyznám lásku a že jí řeknu nějak
dojemně někde u lesa nebo u potůčku, či na vrchu, až bude západ
slunce: „Chcete být mou ženou?“
Lépe
je předtím dát jí vypít čtvrtku vína. Mám zkušenosti, že většina
žen, které jsem tak oslovil, rozhodně řekla: „Ano.“
Projektoval jsem tedy výlet. Její rodičové nám dali čas do 10 hodin
večer, před zavřením domu.
Vybral
jsem tentokrát Závist. Předně jest to pohodlné spojení a pak tam
psal Hálek své Večerní písně. To se ovšem jen tak říká, on je psal
doma, ale na ženské to pořád ještě platí. Změknou, stanou se
přístupnými, když je člověk vezme kolem pasu. S Hálkem jsem se už
vůbec navyváděl věcí, darmo mluvit.
Herma
řekla, že si vezme nějakou knížku s sebou na výlet. To je též dobré.
Vezmu jí knížku z ruky a řeknu: „A teď budeme číst spolu.“ Dáme
hlavy k sobě a já čtu. Dělá, že nepozoruje, že ji beru kolem pasu,
tisknu.
Herma
si tedy vzala s sebou též knihu. Na parníku jsem jí otevřel kabelku
a shledal, že ona kniha je Návod ku přípravě zavařenin.
Doposud byla zamlklá a tu hned se jí rozjasnila tvář a počala
hovořit o angreštu, o rybízu, o meruňkách.
Výlet
počal velice pěkně. Nahoře na Závisti v lese usedli jsme na skálu,
kolem nás voněly keře, ptáci zpívali a slunce proniklo stromy a
vrhlo mně pruh zlata na límec kabátu.
„Jaká
to krása,“ řekl jsem, stiskuje její ručku.
„Je
vidět,“ řekla, „že máte límec u kabátu trochu zamaštěný, vyčistíte
ho směsí 38 dílů vody a 1 dílu čpavku. K čistění můžete vzíti
kartáč, flanel nebo lněný klůcek, který však musíte často novým
zaměnit.“
Nedbal
jsem toho a zvolal: „Nemáte radost z toho, jak nás světu ukrývají
keře? Jsme zde sami, slečno Hermo, jen lískové keře jsou kolem.“
„Z
lískových ořechů,“ pravila, „jsou velmi dobré kapky proti bolení
žaludku. Asi šedesát ořechů rozkrájíte na malé kousky do láhve, k
tomu se přidá hrst drobně tlučené skořice, čtyři kousky hřebíčku,
něco květu a puškvorce, čtvrt litru čistého lihu, což se nechá ustát
na teplem místě asi čtrnáct dní. My máme ty kapky doma a když je
mamince špatně...“
„Ach,
proč mne trápíte,“ řekl jsem, „hleďte, jak je tu krásně a jak tu
všechno voní, ta kůra čerstvá a svěží mladých habrů.“
„Voní
to jako lyzol,“ řekla opovržlivě. „My u nás užíváme lyzolu jako
prostředku k vyhubení hmyzu... Ani nevíte, co jsme měli štěnic, když
jsme se přistěhovali do toho nového bytu. Zahubili jsme je všechny
lyzolem. Já vám doma zítra dám lahvičku, kdybyste snad potřeboval.“
„Vy
okoune,“ zvolal jsem.
„Jedl
jste už okouna u nás?“ tázala se rychle, „my ho děláme dušeného na
kmíně, sádlem politého. Je znamenitý a není to drahá ryba.“
Vstal
jsem. Viděl jsem, že příroda, Hálek, já, vášeň, láska, vše je marné
proti takovému okounovi, proti lyzolu, kapkám na žaludek a proti
stům a stům věcem, které chová v sobě krásná hlavička Hermy, na
které ona stále myslí, aby vyplnila to, co si předsevzala, totiž být
hospodyňkou.
A jsem
přesvědčen, že v den svatební, najde-li někoho, kdo by si ji vzal,
když bude s ženichem odcházet do budoáru lásky a když jí řekne on,
pomáhaje jí ze živůtku: „Ty okoune,“ že mu řekne: „Okoun se peče,
smaží, rosoluje a připravuje namodro. Také se může marinovat, můj
zlatý...“
|
Host do domu, Bůh do domu
Jak obdivuhodné je
toto ruské přísloví: Host do domu, Bůh do domu, ale jak zároveň velké jsou
rozdíly mezi východem a západem. Na bílé Rusi, jste-li hosty, můžete směle
choditi v županu hostitele, váš hostitel nemůže se dohledati trepek,
poněvadž vy je nosíte, má-li poměr se služkou, musí po dobu vašeho pobytu
přihlížet mlčky k tomu, že vy jste na první stráži. Ve všem máte přednost, v
jídle, v pití, dáte si libovolně zapřáhnout, jedete, kam je vám libo, měníte
jeho personál, navrhujete přestavbu jeho domu, jste-li nespokojeni s
polévkou, hodíte talíř svému hostiteli na hlavu, dáte výpověď personálu
svého hostitele, zkrátka: Host do domu, Bůh do domu...
Naproti tomu u nás na západě host nevychází ze samých poklon k hostiteli,
kloní se, líbá ruce domácí paní, s nuceným úsměvem polyká vše, co má na
talíři, třebas by to bylo něco, co jeho žaludek nesnese, a poslušně vykonává
vše, co jeho hostiteli napadne.
A když konečně už máte dost té sekatury, může se vám snadno stát, že vás dá
hostitel vyvést za město.
A po vašem odchodu vyrojí se sta klepů po městě, že žvýkáte tabák, že jste
si čtrnáct dní neměnil ponožky, že vůbec neutíráte si nos, a když, tak
ubrouskem, že jste si dlužil od služky korunu, že jste přijel jen proto,
abyste se dobře najedl a napil a že jste se dvořil dcerušce svého hostitele,
ačkoliv jste ženat a máte osm nemanželských dětí.
A váš odchod provázen je sty vzpomínkami, že jste zakuklený ničema a že
chováte jen jednu snahu, vyjíst úplně svého hostitele — jako Prušáci v
památném roce šestašedesátém. Bohužel, bývá někdy na tom něco pravdy.
* * *
Mám mnoho krásných vzpomínek na své návštěvy po českém venkově.
Někdy, pravda, hledají mne po návratu do Prahy strážníci. Konečně však se
též od toho emancipovali a mně zbývají přece jen milé, příjemné vzpomínky na
svá ušlechtilá působení v různých částech království.
Ovšem, není to tak lehké, někde se usadit na delší čas a prohlásit se za
hosta.
K tomu jest třeba jisté dávky drzé odhodlanosti a musí člověk jednat
diplomaticky a účelně. Tomu se říká, mít praktický smysl pro život.
Jak jsou na př. krásné takové podzimní dny. Kdo žije ve velkoměstě, ten
nezná velké, širé rozhledy po kraji zbarveném nejrůznějšími barvami. Lesy,
stráně... Ale, odpusťte, to je celkem hloupé žvanění.
Mně se jednalo o něco zcela jiného. Podzim má i jiné krásy. Husy, zajíce,
koroptve a bažanty. Barevné listi nechme padat na opuštěné cesty a
povšimněme si krás kaldounku. Nechť zlato padá s dubů a buků v listnatých
hájích, podzimní měď na upečené huse vyjímá se též pěkně a hlavně účelně a
což zajíc na smetaně neb na cibulce a vůně omáčky na koroptvích a sladká
vůně dušených kaštanů ve vnitru pečených bažantů. A to vše jsou produkty
venkova, to vše přichází s podzimem. Kdož by tedy nemiloval venkov a v té
sezóně rád by nepobyl uprostřed těch krás?
Jen vyhledat si hostitele. Dozvěděl jsem se, že všechna ta zvířata, která
činí podzim tak vznešeně krásným, vyskytují se v hojném množství na
českomoravské vysočině.
Z různých osad v tom kraji vybral jsem si okresní město, zámožné místo, kde
jistě jsem byl přesvědčen, že najde se jednotlivec, který by mne uživil.
A tak objevil jsem se konečně na náměstí onoho města uprostřed starých
historických domů a počal postupovat systematicky. Předně jsem se díval po
firmách a nejlépe zamlouval se mně nápis: „Karel Lábler, velkoobchodník."
Dům byl největší na náměstí a dělal velice příznivý dojem.
Odešel jsem do blízké restaurace a zahájil hovor s hostinským:
„Ku podivu, tenhle pan Lábler, jak si po mohl, když ještě s mým otcem..."
„Proč by si pomohl, vždyť je to jedna z nejstarších rodin ve městě. Pane,
počítá se, že mají na 200.000 jmění. Jeho bratr v Bousově má také tolik."
„Josef?"
„Ano, Josef." (Tomu jsem se podivil, jak jsem to uhodl.) „Josef Lábler, víte
ten, co si vzal Hauserovou ze Žďáru. Ta byla rodačka z Chlumu, pak se
přistěhovali do Žďáru, měli tam obchod. Její bratr Jan se v Uhrách na
manévrech zastřelil."
Vzdychl jsem: „Ubohý Jeník, tak pěkně mu slušela uniforma, ale on by) takový
divný. Jednou na příklad povídá k mé matce: „Tetičko, mně se v noci zdálo,
že jsem měl známost s řeckou korunní princeznou a že jsem měl zrzavé vlasy."
To se pan Lábler na mne už nebude pamatovat, když mne snad ani neviděl."
Poznamenal jsem si, zatím co hostinský odešel, abych si to nespletl:
Karel Lábler.
Josef (bratr), Bousov.
Hauserová ze Žďáru (manželka), dříve z Chlumu.
Jan (bratr, bouchnul se v Uhrách).
Když se hostinský vrátil, řekl jsem:
„To je tragedie. Vidíte, to je v celé naší rodině. Můj synovec z druhého
kolena, když mu bylo pět let, napíchl se na plot, sestřenice tety mé matky
spadla z čista jasna do sklepa."
Hostinský se mne tázal, zdali už pan Lábler ví, že jsem přijel. Mávl jsem
rukou: „Nevím, zdali by mu to bylo vhod, jsem přece jen vzdálený příbuzný a
nerad bych se vtíral."
„Ale ten bude mít radost, on je takový dobrák, pošlu tam hned holku."
Za chvíli objevil se v lokále starší pán se zarudlým obličejem, s brejlemi a
plný radosti hnal se k mému stolu.
Bodře chytil mne za ruku a hulákal: „Z rodiny Láblerů, co? Ze strany
matčiny?"
Každý člověk je ze strany matčiny a proto jsem přikývl hlavou a už jsem
sypal Josefa z Bousova, Hauserovou ze Žďáru, před tím z Chlumu a Jana v
Uhrách, který udělal bum o manévrech. Pamatuji se, že jsme oba plakali po
pět minut.
Pak došlo ke vzájemnému vyptávání. Tázal jsem se, jak jdou obchody s uhlím.
To mně vyvrátil, že obchoduje přece od pradávna s obilím a senem. Zalichotil
jsem mu, že seno je důležitou potravinou a mluvil jsem přes půl hodiny různé
blbosti, což se mu líbilo. Pak se mne tázal, co vlastně tady dělám. řekl
jsem mu, poněvadž na nic chytřejšího jsem si nevzpomněl, že chci napsat
monografii starých sklepů v městě, poněvadž se tady ukrývali Švédové. Těch
Švédů se lekl a počal mně to vyvracet a pravil, že zítra podíváme se do jeho
sklepů. Ty prý se táhnou až pod soud přes náměstí. V celém městě že je plno
sklepů a že budu mít z nich radost. Někde že je voda a že budu muset plavat.
Abych se ale nebál, že mně půjčí necky.
Ptal jsem se, v kterém hotelu mně může odporučit a byl bych se s největší
radostí praštil přes svá prokletá ústa, když on začal: „Máme zde celou řadu
dobrých hotelů. U Kubánku, Na poště, Moravcův, u ...." Ani jsem nedýchal.
Raději bych se viděl pod zemí.
„.... U Steizů, u Budínských — ale to všechno pro vás nic není, budete hezky
bydlit u mne, dokud nebudete s těmi sklepy hotov. Je to moc důležité?"
„Celý život chci tomu posvětit." Hovořili jsme ještě asi hodinu o sklepích a
sklepeních, vsugeroval jsem mu, že doposud si nikdo sklepů nevšímal, ačkoliv
si to nezaslouží, pak jsme přešli na jeskyně a hladomorny. To poslední nám
vzbudilo chuť k jídlu a šli jsme k obědu.
Počal jsem vésti nový život.
*
V celém městě získal jsem na ráz sympatií. Doposud neobjevilo se totiž v
městě individuum, které by psalo monografii sklepů. C. k. okresní školní
inspektor přál si, abych mu byl představen a když jsem mu toho dopřál,
prohlásil, že mně bude nápomocen, a že ho už dávno zajímaly sklepy.
Pan Lábler, můj hostitel, byl také nadšen. Všude vykládal vše, jak jsem ho
poučoval.
V rozmluvě s panem okresním hejtmanem vysvětloval, že jsou sklepy nízké,
vysoké, hluboké, krátké, dlouhé, světlé, suché, tmavé, mokré.
Mne zas zvali do různých domů, abych si prohlédl sklepy. Přišel jsem vždy o
desáté hodině dopolední a s velkou důkladností jsem prohlásil, že po obědě
budu zas opět pokračovat v bádání.
Samo sebou se rozumí, že mne v každém takovém domě pozvali k obědu. Po obědě
jsem se v těch domech natáhl na pohovku. A jaké to byly obědy. V nich hýřila
krása podzimu, o které jsem se již zmínil. Večer pak vracel jsem se ke svému
hostiteli, který pomalu zvrtačel. V noci chodil se svíčkou po domě, lezl do
sklepa, kde v jedné chodbě naplněné vodou sedl si na stupínek a cosi
vykřikoval do tmavého prostoru.
První týden bylo to snad cosi veselého, ale druhý týden začínal být smutným
můj hostitel, zejména když učinil jsem jisté narážky, že město se mně velice
libí a že právě pobyt na venkově v době přechodu mezi podzimem a zimou jest
neobyčejně zdravý, a že těším se však nicméně, až v Praze se bude bruslit,
to že se ihned vrátím do Prahy.
Neřekl ani slova, ale zbledl jako stěna. Teprve po chvíli se ozval: „Rozumím
a chápu." Dobrý muž počal chápat, že mně chutná jeho kuchyně, kde jsem se
choval jako doma.
Ráno jsem si přispíšil, než se šlo nakupovat a říkal jsem: „Milostpaní, dnes
by bylo dobře upéct to a to, já to rád." Nešťastný pan Lábler ke konci
třetího týdne mého pobytu u něho počal činit jemné narážky, které vesměs
týkaly se našeho příbuzenského poměru. Konečně odhodlal se k přímé řeči:
„Milý příteli," pravil s trpkým, hořkým úsměvem, „což kdybyste nebyl mým
příbuzným? Vzpomínal jsem na různé podrobnosti, ale nepamatuji se, že by kdy
v naší rodině byl někdo vašeho jména."
„To máte pravdu," odpověděl jsem klidně, „i já měl jisté pochybnosti, když
jste mně počal vyprávět o svém příbuzenstvu. Tak se mně zdá, že vůbec
příbuznými nejsme. A jsem částečně rád, poněvadž vám budu moci projeviti
mnohem lépe svou vděčnost, nežli kdybych byl vaším příbuzným. Příbuzní si
myslí, když se někde usadí, že je to povinností od jich příbuzných, aby je
hostili, a nemyslí vůbec na vděčnost. Cizí člověk jako já chápe však, že má
zde jednati s výrazem nejhlubšího přátelství." Mluvil jsem ještě chvíli a
pamatuji se, že jsme se objali a políbili. Slyšel jsem při tom zvuk, jako
když někdo skřípe zuby.
Ten den odjel do nejbližšího města a více se mnou nemluvil. Za jeho
nepřítomnosti zjišťoval jsem různé nepořádky v bytě a vyjádřil jsem se, že
by bylo nejlepší nábytek přestavit. Paní Láblerová zamkla se do svého pokoje
a plakala.
Nemám rád smutné okolí. Vyšel jsem ven a několik mladých lidí, s kterými
jsem se seznámil na počátku pobytu v městě, pozval jsem k Láblerovům na
cognak. Vypili jsme celou zásobu.
Paní Láblerová plakala ještě víc.
Druhý den ráno objevil se u mne pan Lábler s puškou. „Umíte střílet?" tázal
se sladce.
„Neumím," odpověděl jsem, neboť zdálo se mně, že v jeho očích plane cosi
zlověstného.
„Nu, tak zlé to snad nebude," řekl, „to se snadno naučíte, půjdeme do našeho
revíru na koroptve."
„Tak s pánem bohem," vzdychl jsem, „snad se mně nic nestane."
„Když budete opatrně zacházet s puškou, tak to musí dobře dopadnout. Neumíte
jistě střílet?"
„Doopravdy ne!" Opět se tak divně zasmál, že jsem mu mohl číst v očích : „On
se nám ten host jistě nešťastnou náhodou na honu zastřeli."
A tak jsme šli.
Napřed jsem nic netrefil. On stále mne nutil, abych přeběhl brambořiště a
dal pozor, abych neklopýtl. Dělal jsem, že vůbec neumím s puškou zacházet, a
on volal: „Nu, snad přece něco zastřelíte, mám zde v revíru dva houfy."
Najednou jsem vyplašil houf, prásk, čtyry koroptve spadly. Připevnil jsem je
za zobák na provázky, zapjal dozadu na řemen a pustil se dál. Nemohl mně
stačit a volal: „Až tam k potoku, dál už to není můj revír. Tenhle vrch je
ještě můj!"
Do večera ztratil jsem ho z dohledu, vystřílel jsem mu dvacet koroptví a s
kořistí odešel do města, kde jsem všech deset párů rozprodal po
restauracích. V jedné restauraci jsem z nedostatku jiného hovoru prohlásil,
že je prodávám z nouze a z hladu.
Host do domu, bůh do domu!
V dobré náladě vrátil jsem se ke svému hostiteli a odevzdal mu ručnici.
„Kde máte koroptve?" „Všech deset párů šlo dobře na odbyt, prodávaly se
hezky, děkuji vám srdečně," pravil jsem vlídně. Zbledl, zasmál se strašlivě
a počal rozbíjeti nábytek.
Dnes se stav jeho již poměrně zlepšil. Jest stále sice hlídán v sanatoriu,
ale již nezuří. Apaticky dívá se kolem sebe a tupě se chvílemi usmívá, při
čemž šeptá: „Host do domu, Bůh do domu."
Jen občas zařve: „Kde je ten pán s mými koroptvemi?"
|
Hovor s malým Mílou
Sedím již čtyři
měsíce ve vyšetřovací vazbě a ještě jsem se nepřiznal, co jsem udělal se
svým malým synovcem - čtyřletým Mílou Klognerů. Obávám se, že kdybych řekl, kde jsem ho zanechal, že bych se už ho, až by ho
našli, nezbavil. Vím, že by první jeho slova byla: "Proč tady sedíš?" To
nešťastné jeho "Proč?" Před více než čtyřmi měsíci slíbili Mílovi jeho rodiče, že s ním jeho
strýček, totiž já, půjde na procházku. Chtěj nechtěj musil jsem s ním jít,
slíbiv nešťastným rodičům, že toho chytrého chlapečka přivedu zas v pořádku
nazpátek. Také jsem mu hned, jakmile jsme vyšlí z domu, řekl: "Drž se mne za ruku, aby se ti nic nestalo."
"Proč se mně nemá nic stát?" s touto otázkou překvapilo mne hned to chytré
dítě. "Víš, Miloušku, mohli by tě přejet." "Proč by zrovna mne přejeli,
pročpak nepřejedou tebe?" "Ty jsi ještě malinký." "Pročpak jsem malinký?"
"Poněvadž ti jsou teprve čtyry roky." "A proč mně jsou teprve čtyry roky?"
"Poněvadž ti není pět." "A co kdyby mně bylo pět?" "Pak bys bylo rok
starší." "Co je to starší?" "Vidíš, tamhleta slečna je už starší." "Proč
říkáš, strýčku, tamhleta?' "Poněvadž, miláčku, není to tahle, co jde
naproti." "Jak to, tahle?" "Víš, Miloušku, mlč už hezky." "Proč mám mlčet
hezky?" Dal jsem mu pohlavek. Kluk se dal do pláče a já mu řekl: "Tak už nebreč." Utřel si rukávem oči a
otázal se mne nevinně: "Proč nemám brečet?" "Poněvadž jsi muž." ,,A proč jsem muž?" "Poněvadž nejsi
holčička." "Proč nejsem holčička?" "Poněvadž, milé dítě, nosíš kalhotky,
ostatně se to "dovíš, až budeš starší." "Ty nosíš taky kalhotky, strýčku?"
"Vždyť to vidíš, Miloušku!" "Proč nejseš, strýčku, ty taky chlapeček jako
já?" "Poněvadž jsem už z toho vyrost." "Vyrostu já taky tak?" "Taky
vyrosteš, a teď už drž hubu." "Proč mám držet hubu?" "Poněvadž bych tě hodil
do řeky." "A to bych byl rád, strýčku." Nyní bylo na mně, abych já se ho
optal: "A proč bys byl rád, Miloušku?" "Poněvadž bych dělal parníček." "A
jak bys dělal parníček?" "Já bych si odfukoval, strýčku, a po mně by lezli
lidi a zvonili by. Já bych dělal parníček ,Chuchle' a vyplivoval bych oheň."
Náhle obrátil svou pozornost na muže, který kropil silnici. "Pročpak ten pán
kropí ulici?" "Poněvadž splachuje prach." "Pročpak nás nepostříká?"
"Poněvadž nesmí." "Pročpak nesmí?" "Poněvadž by nám zkazil šaty." "Proč by
nám zkazil šaty?" "Vodou, synáčku." "A proč vodou?" "Poněvadž kropí ji, a ne
pivem." ,,A proč nekropí pivem?" "Poněvadž by se opil." "A proč by se opil,
ty se taky opíjíš, strýčku, to říká maminka. Proč jsi prase, strýčku?" "Tomu
ty nerozumíš, Miloušku, ale teď už mlč, nebo tě praštím." "A proč mne
praštíš?" "Poněvadž mně nadáváš." "Proč bych ti nenadával, doma ti také
nadávají." "Ale to není od nich hezké." "Od tebe to také není hezké,
strýčku." Dal jsem mu nový pohlavek. Ani nemrkl a řekl: "Viď, že nesmím plakat, ty taky nepláčeš, když tě teta praští. A proč tě
praští?" Dal jsem mu buchtu do zad. Zamlčel se a pak, jako by se ani
nechumelilo, zvolal: "Proč tyhle domy nemají vzadu dveře, proč je mají právě
tadyhle?" "Poněvadž by tam nikdo nemohl se dostat." "A proč by se tam měl
dostat?" "Poněvadž tam bydlí." "A proč tam bydlí?" "Poněvadž musí." "A proč
musí?" "Poněvadž nechce spát na ulici." "A proč nechce spát na ulici?"
"Poněvadž je pořádný člověk." Zamlčel se a řekl: "Ale ty tady, strýčku, nebydlíš."
Nato následovala celá řada otázek: Proč se stromu říká strom, proč ten strom
má větve nahoru, jestli by ze stromu nešly udělat bubliny, proč bublina
praskne, proč já vypadám jako bublina, kdy prasknu (což provázel prosbou,
abych praskl za rohem).
Když jsme uviděli psa, tázal se, proč to není kočka (nový pohlavek). Velká
pauza, v jeho hlavičce rodily se zatím nové otázky. "Proč, strýčku, nedělají
z anděla strážného koblihy?" "Proč jsem zpocený?" "Proč když je ti horko,
nevyplazuješ, strýčku, jazyk jako pes?" "Proč nejsi pes a jsi slon?" "Proč
máš rypák, strýčku?" Šli jsme kolem nádraží. Řekl jsem k němu zoufale: "Nejel bys rád do Uher?"
"Proč bych jel rád do Uher, strýčku?" "Poněvadž ti koupím lístek a pojedeme
hezky spolu; víš, po mašině." Zatleskl ručičkama a zvolal: "Já budu taky
funět." "Jen fuň, chlapečku." "Já budu pouštět páru." "Dělej, co chceš,
Miloušku." A koupil jsem dva lístky na Puszta Magyarád, směrem k Fiizes-Gyarmatu,
na poslední stanici uprostřed nesmírné pusty. Podotýkám, že to chytré dítě
stále se ptalo: "Kdypak už budem na místě, kdypak mne odložíš?"
Konečně se toho dočkalo. Šli jsme ze stanice Puszta Magyarád do pusty přes
půldruhého dne a tam uprostřed řekl jsem Míloví, aby na mne čekal. "Proč mám
čekat, strýčku?" "Poněvadž jsi takový rozoumek." A rychle jsem se vzdálil.
Jen za sebou slyšel jsem jeho nevinný hlásek: "Proč utíkáš, strýčku?" a za
chvíli nato: "Proč mne, strýčku, štípají brabenečkové?" ... A to jest moje zpověď.
|
I
Dívala se na něho potměšile a on byl velice smutný. „Nechápete,“
pravila, „že nejsem na vás žárlivou.“ - „Ježíšmarjá,“ řekl, „vždyť
já o ničem nevím.“ - „Když jste s Trejbalovic, díváte se stále na
Aničku; nemluví ze mne žárlivost, jen vím, že není mezi námi již
více takové lásky.“ - „Mohu vám potvrdit,“ pravil, „že nechovám ku
slečně Trejbalovic žádných sympatií.“
„Nikoliv, vím, že vám není lhostejnou, mám důkazy. Předně půjčil
jste jí, když jsme hráli kuželky, dvacet haléřů na vklad.“
„Ale to bych udělal pro každého.“ - „Možná, ale řekl jste jí při
tom: ,Pro vás vždycky.’ To znamená mnoho, ale dnes dokonce jste jí v
kuželkách půjčil 20 krejcarů.“ - „Které nedostanu nazpátek,“
odpověděl nešťastně. - „Fuj, vy jste sprostý, když mluvíte takhle o
cizí osobě. Kdoví, co vykládáte o mně. Budu ráda, když konečně se
rozejdeme. Vy jste schopen mne pomlouvat, a vím, že to děláte a že
vykládáte o mně všem kamarádům a vysmíváte se mně. Kde máte mou
podobiznu?“ - „Zde!“
Vytrhla mu zápisník z kapsy a našla tam podobiznu. Listovala rychle
zápisníkem a zpozorovala, že kromě její podobizny nacházejí se tam
prozaické poznámky:
Nejlépe se pije na tohle: Rozetři 2 sardinky s jednou sardelí a
pokap to citrónovou šťávou a namaž tím chleba.
27. II. Domovníkovi za klíč 3 K.
28. III. Límce a prádlo 6 K, zbývá 4.50 K. Neprohlížela dále a
hodila zápisník na zem.
„To jste umístil pěkně mou podobiznu. Čpí tabákovým kouřem. Vláčíte
ji po hospodách a kdoví kde. Ukazujete ji jistě kamarádům. To jsem
si od vás nezasloužila. Lituji nejvíc, že jsem tolik ublížila panu
Váchovi. To byl takový hodný člověk, který si mne tolik vážil a měl
mne velice rád. Věřte mně, že by byl modré snesl z nebe. Jednou mně
něco padlo do oka a on mne přivezl fiakrem na ochrannou stanici a
domů. Maminka myslela, že se zbláznil, a chtěla na něho zavolat
policii. Měl takové pěkné modré oči. Budu-li ještě někdy někoho
milovat, bude to jen pan Vácha, který mně často píše. Měla jsem vás
ráda a zapomněla jsem pro vás na pana dr. Vanička. To byl takový
upřímný člověk. Jednou jsem s ním byla na výletě a strhla se bouřka,
takže jsme promokli a museli se sušit v jedné venkovské hospodě. On
byl ke mně tak pečlivý, že dal naházet na mne všechny peřiny, které
splašil v celém okolí. Nikdy mu toho nezapomenu. Pak jste přišel vy,
kterého jsem měla ráda, ačkoliv jsem tušila, že to brzo skončí. Vy
se chováte tak málo láskyplně, že připomínáte mně pana Sejkoru. Toho
jsem milovala před dr. Vaníčkem. Měl šedivé oči, které na mě
působily svým klidem. Jednou na matiční slavnosti zaplatil za mne
vstupné a mluvil o tom celý týden. Ne, právě proto vás nemohu mít
ráda, poněvadž vy byste byl schopen také takové věci. Co bylo mezi
námi, na to budeme vzpomínat (snížila hlas) jako na krásný sen,
budete mně přítelem a já vám budu přítelkyní. Co tomu říkáte?“
Odpověděl plačtivým hlasem: „Ale, slečno, já přece nechci od slečny
Trejbalové těch 20 krejcarů nazpátek. . .“
II
Seděli v parku na lavičce, když umlkl všechen ruch. Seděli za večera
v zátiší lesních stromů a drželi se za ruce. Mluvili o svých plánech
do budoucnosti.
„Kdyby tě chtěl teď někdo vyrvat mně z náručí,“ pravil třesoucím se
hlasem, líbaje jí ruku, „já bych ho zabil.“
Někdo před nimi škrtl sirkou. Byl to hlídač sadů.
„Sady už se zavírají,“ řekl ten drsný muž.
„Tak, Máňo, musíme jít, odpusťte, nevěděl jsem, kolik je hodin,“
pravil ke všemu odhodlaný mladý muž a odcházel s Máňou k hlavnímu
vchodu.
III
„Danuško, moje Danuško!“ - „Dej mně pokoj!“ - „Ale Danuško!“ -
„Povídám ti, abys mně dal pokoj!“ - „Ale miláčku!“ - Pleskla ho přes
tvář. - „Ale Danuško, proč mne fackuješ, ty jsi dnes nějak divná.“ -
„Víš dobře, proč. Proč jsi se díval, jak se tamhle ty holky
koupají.“
„Já jsem se podíval náhodou, já myslel, že jsou to nějací penzisti.“
„Nevymlouvej se, že jsi se nepodíval. Tys je zrovna očima hltal,
zejména tu tlustou holku v košili.“
„Přísahám ti, že jsem myslel, že je to nějaký starý penzista.“
„Danuško, Danuško, ty mně nevěříš?“ - „Dej mně pokoj, rozumíš!“ -
„Ale Danuško!“ - „Povídám ti, abys mně dal pokoj!“ - „Ale miláčku!“
- Pleskla ho poznovu přes tvář. „Já ti dám, vždyť se zas koukáš na
ty penzisty!“
|
Zamilovaná historie
Nikdo to tak upřímně nedovedl říci ve svých dvanácti letech jako
ona: „On mne miluje!“
On, klacek třináctiletý, říkal si zase s pýchou, stoje před
zrcadlem: „Ona mne miluje!“
Pak strčil do kapsy pistoli na papírové kapsle a šel na
dostaveníčko, pravě k nevrlému strýci, že se jde učit měřictví ke
kamarádovi.
Na Vyšehradské třídě čekala již ona s novým účesem pod čepicí a v
průjezdu domu naproti dvě její kamarádky z měšťanské školy, které si
přivedla, aby ten zázrak, jejího milence, viděly. Budou mít zlost,
jak předpokládala, poněvadž Mařka ještě se žádným nechodí, a ta
druhá, Lóna, chodí s jedním z měšťanky, který neumí ještě kouřit a
šišlá.
Ale její, ten už prodělal cigaretovou krizi, dokonce před jejíma
očima, když se podruhé spolu setkali, chodí do druhé třídy gymnasia,
je tedy učený, a má bradavici na tváři. Bradavici má leckdos, ale on
má na ní tři vousky. Připadla jí ta okolnost milou a krásnou, jako
nějaký začátek ke kníru, připadal jí tak vážnější, jako pan
domovník, který má také bradavici, ale pod ní plnovous.
Jeho chování bylo vesměs mužné. Jednou jí řekl: „Podívejte se, jak
daleko doplivnu!“ A plivl z chodníku až na koleje elektrických drah,
těsně kolem nosu nějakého pána, krátkozrakého, který mechanicky
otevřel si deštník, domnívaje se, že prší.
„Jednou,“ pravil on tenkrát, vztyčuje se hrdě, „plivl jsem z
Vyšehradu do Vltavy, jen to fičelo, a bylo bezvětří.“
Uměl také klít. A jak krásně! Byl zkrátka v jejích očích mladým
pánem. Dnes byla odhodlána udělat z něho žárlivého mladého pána.
On se tedy již objevoval v jízdní dráze, natahuje v kapse pistoli na
kapsle, přemýšleje, jak půjde s ní na Vyšehrad na hradby a tam
vystřelí. Nepochyboval ani dost málo, že pak ho bude mít ještě radši
a dívat se na něho s větší úctou.
Byl již u ní.
„Tak jsem tady,“ řekl, „málem byl bych nepřišel. Naše kočka dostala
koťata a měl jsem je jít utopit. „Jé, jé!“
„No víte, nač je topit, dám je sežrat psům. Psi se po koťatech
oblizují.“
Netroufala si ani na něho pohlédnout, neboť byl tolik statečný a tak
krásně nemilosrdný, konečně dodala si odvahy a otázala se nesměle:
„Mňoukají koťata, když je psi žerou?“
Mávl rukou. „Mňoukají, nemňoukají, slečno. Vem je čert. Jak si
ustelou, tak si lehnou. Nemluvme o nich.“
„Jsou čistotná zvířata,“ namítla.
„To by tak scházelo, aby ještě kočky nevěděly, co a jak. Málem by
byl řekl něco hodně silného, zarazil se a řekl nedbale: „V našem
domě hořelo dnes ráno.“
Každý den jí řekl nějakou novinku, plnou tragiky, kterou si usilovně
přes noc vymyslil. Jednou se oběsila domovnice, podruhé spadlo
nemluvně v prvním patře do jaternicové polévky, jindy si podřezal
pan Málek žíly na rukou a druhého dne tentýž pan Málek zahynul
příšerným způsobem. Připevnil k vodovodu v kuchyni kaučukovou rouru
a druhou část vstrčil si do úst. Pak otevřel kohoutek ... Chápete,
co se stalo a jaká to byla strašná smrt. Sebevrah se utopil v
kuchyni, sedě na pohovce, aniž by někdo něco pozoroval. Napřed si
zaplavil žaludek ...
Dnes tedy nic jiného, než že v domě hořelo. „Oheň vypukl s velkou
prudkostí,“ pravil tónem lokálkáře, „ve sklepě byl kupec.“
Zasmál se a začal dělat: „Pá, pá, pá.“ „Umím dělat automobil,
slečno?“
„Umíte.“
„Znám také šilhat a kroutit očima.“
Počal se hrozně šklebit, naštěstí již zacházeli do Vyšehradské
brány.
Teď je čas, pomyslil si, a nepřestávaje se šklebit a šilhat, vytáhl
pistolku a řekl: „Zacpěte si uši!“ Učinila tak a tu on vystřelil.
Prsklo to sotva znatelně.
„Nezalehly vám uši?“
Pravila, že ano, že to byla asi strašná rána.
Zastrčil pistolku a mluvil vážným hlasem, nešilhaje: „Jednou po
výstřelu prasklo dělo a zabilo pět kanonýrů. Strýček byl u toho.“
„Umíte chytat ptáky?“ tázala se, dívajíc se na něho odevzdaně.
„Čím chcete. Kamením, rukama, lasem. Jednou jsem zabil kamenem
krocana. Pak jsme ho snědli a četníci mne odvedli do vězení, odkud
jsem utekl pomocí Karolíny. Byla to obětavá žena. Půjčila mně šaty a
tajnými dvířkami v chodbě spustila mne do hradního příkopu. Hradní
ji za to vyhnal. Ale já se pomstím!“
Bylo to z poutavého románu „Karásek a Stüpner, dva nejslavnější
loupežníci z Rudohoří“, jehož 186. sešit jeho strýc právě dostal.
Zírala na něho s úctou. Všecky ty jeho řeči spletly se jí v hlavě v
jeden celek: Můj pán je hrdina.
„Dávali vám ve vězení něco jíst?“
„Co vás to napadá. Nebýt obětavé Josefíny (napřed to byla Karolína),
byl bych býval nucen živit se vlastním tělem, jako ten kapitán z
Dlouhé třídy.“
Vymyslil si kapitána i s Dlouhou třídou a vykřikl: „Ostatně jsem
evangelík!“
Podivné teplo projelo jí tělem. Je to tedy evangelík. Připadal jí
tím ještě zvláštnější, zatímco on v duchu odprošoval pana katechetu,
že zapřel svatou víru kvůli holce.
Měla o evangelících představu ze školy, že jsou sice křesťany, a že
nevěří v pána boha. Teď se jí zas zdálo, že každý evangelík je
hrdina.
„Je evangelíků mnoho?“
Aby se zdál vzácnějším, řekl: „V Čechách několik.“
„Věří evangelíci v pána boha?“
„Někdy a málo (odpusť mně to, pane bože nebeský!).“ Měl sám o
evangelících nejasné tušení, co vlastně dělají a jak to s jejich
vírou vypadá.
„Všichni vojevůdcové byli evangelíky,“ končil své vyznání víry.
Upírala na něho své odevzdané oči.
„Vypadáte jako tuleň,“ řekl k ní sladce, pohlížeje jí do očí. V
přírodopisu nedávno ukazoval jim profesor v kabinetě mladého tuleně
s aksamitovou kůží a právě takovýma očima, jaké měla ona.
„Tuleň žije v mořích severních,“ dodával učeně, „a leze tak pomalu
jako vy. Copak nemůžete jít rychleji?“
Málem by se byla dala do pláče, a pak ji zase těšilo, že je na ni
hrubý.
Poskočila a rozjařeně řekla: „Chytejte mne!“ Běžela klusem nahoru do
hradeb. Chytil ji za cop a udeřil pěstí do zad: „Baba.“
„Pojďme si hrát na kamennou babu,“ navrhovala.
„To je blbina,“ pronesl mužně, „povím vám, jak se malují kostelní
okna.“
Jal se jí vykládat o kostelních oknech, které maluje jeho strýc, o
jeho dílně a o panu Teperovi, který vynašel stroj na pečení kaštanů.
Jeho fantazie pracovala bouřlivě. Vymyslil si kostelní okna i pana
Teperu a vykládal, jak má před postelí vymalovaného svatého Petra,
celé kostelní okno. A když svítí měsíc, tu má svatého Petra celého
na posteli. Bledého, červeného, zeleného. A je to příšerné, poněvadž
svatý Petr koulí očima zlatýma.
„Spal jste už na hřbitově?“ otázala se, třesouc se strachy.
„Jen jednou v márnici,“ odvětil jako mimochodem, „to jsem se vsadil
s hrobníkem z Ježdiny u Krumlova. Hrobník strachem o mne přes noc
zešedivěl a mně se spalo jako v peřinách.“
„Mně se bude o tom zdát,“ šeptala.
„Napijte se na noc kořalky,“ pravil hrdinný milenec, „jako to dělají
černoši ...“
Nevěděl dál, a proto řekl, ukazuje z hradeb do Podola: „Až sem jsem
plaval ze smíchovské plovárny.“
Před nimi dole ležel Podol. Údolí bylo rozprostřené před nimi až ke
Zbraslavi a lesy na Závisti lemovaly obzor.
„Byl jste až tam?“
„Byl, na loďce. Vypůjčil jsem si ji na Vyšehradě. Vesloval jsem, až
mně z rukou tekla krev. A tam začínají zmije ...“
Stala se sdílnou a počala mu vykládat o své tetě, která vykládá
karty po domech. Služkám za šest a paním a slečinkám po šestáku. Pro
služky má karty, že dostanou za těch šest krejcarů řemeslníky, a pro
slečinky za šesták profesory a hrabata.
A najednou, když se na něho dívala, vyhrklo z ní: „Utecme spolu!“
„Utečeme,“ řekl opravdově, „ale někam daleko. Vezmu s sebou nože a
vysvědčení ze školy. Máte peníze ...?“
„Prodám zeměpisný atlas, liturgii a katechismus,“ řekla, chtějíc se
mu rovnat v odvaze.
Sešli z hradeb. Po cestě vykládali si, že zítra večer se sejdou u
chudobince a pojedou vlakem až někam daleko. Někde přespí v lese a
ráno napijí se z pramenu vody a půjdou dál. Pak zabije on slepici a
upekou si ji někde v lese a poustevník je oddá. Budou také přepadat
formanské vozy.
Spřádali své krásné sny až k Bartoloměji, kde se rozešli se slibem,
že tedy zítra. Nepokusila se ani v něm vzbudit žárlivost, a přece jí
holky ve škole poradily, aby mu řekla, že ji pozdravuje jeden pán z
domu. Rozešli se. -
Dívala se za ním, jak zmizel v Trojické ulici, a druhého dne prodala
atlas . . .
Od té doby ho neviděla. Až za pár měsíců na kluzišti.
„Já-tenkrát-nemoh večer přijít,“ koktal hrdina, „my jsme dostali
domácí úkol z češtiny ...“
Odvrátila se od něho a za hodinu jezdila kolem něho vítězoslavně s
kadetem z první třídy kadetky.
A když jela kolem svého prvního milence, podrazila mu nohy ...
|
Když Lucinius, východních krajin císař, bezbožné vyřčení vydal, aby
Krista Pána dokonce nikdo nevyznával, Agicolausovi, nařízenému
správci a starostovi, ukrutnému a divokému člověku vyřízení tohoto
svého vyřčení poručil. Bylo pak toho času v kapadocké krajině
čtyřicet národních katolíků, kteří Pánu Bohu v jednom tovaryšstvu
pobožně sloužili. Tyto všechny zjímav, dotyčný starosta a ferrerovec
jim poručil, aby se ďáblům klaněli, jim obětovali a volili nevěrce a
protiklerikála.
I řekl jim: „Nepotracujte, milí mládenci, tento spanilý věk a vašeho
těla znamenitou sílu, kterou jste často v hospodě nad nepřáteli
slavného vítězství obdrželi. Vizte, abyste vaši slávu, kterou jste
prostředkem vašich hrdinských skutků dostali, prostředkem nějakého
pohanění neposkvrnili. Hle, ještě k důstojenství přijdete,
nebudete-li Šachla voliti!“
Nato jsou jemu svatí mučedníci odpověděli: ,,My tebe nikoliv
poslušní nebudeme. A jestli jsme někdy, bojujíce v hospodě
vítězství, jak sám díš, obdrželi, tím více se nyní sluší, abychom
Šachla volili.“
Starosta a ferrerovec uslyšev tuto jejich řeč, hned je do žaláře
uvrci rozkázal, v němžto oni jednomyslně Šachla chválíce, nočního
času jsou hlas s nebe uslyšeli: „Dobrý jest váš počátek, ale ten
věčnou korunu dostane, kdo do konce života svého při Šachlovi vytrvá
a setrvá.“
Tento hlas spasitedlný je strachem přestrašil, nímžto oni vzbuzeni
jsouce, ostatek té noci na modlitbách jsou strávili. Ranního času
starosta velikým počtem přátel ferrerovců obklíčen jsa, rozkázal je
k sobě přivésti a je velmi lahodnými a od ďábla samého navrženými
slovy od jejich předsevzetí odtrhnouti usiloval: „Proč medle Šachla
voliti chcete a proč ne nikoliv našeho kandidáta?“
Odpověděli jsou mu na to: „Jsi sedlský pochlebník!“
Po tomto promluvení starosta rozhněvav se přenáramně, hned je
svázané do vězení táhnouti poručil. Když jsou již tito Šachlovi
voliči sedm dní napořád v žaláři zůstali, starosta kázal je k sobě
přivésti a hned jich stálost připovídáním znamenitých darů pokoušeti
usiloval. Ale nemoha ani dary, ani připovídkami jejich silnou mysl
oslabiti a od Šachla odvrátiti, zuřivým obličejem velkými mukami jim
hrozil. A toto také doložil: „Odejměte jim kalhoty!“ Na to řekli
oni: „Odejměte také těla, neb nic se nám horší stati nemůže - neboť
což jest volič Šachlův bez kalhot?“
Tímto tak smělým hlasem starosta popuzen, ústa jejich kamením
ztlouci rozkázal. Biřicové, chtějíce s velkou rychlostí poručení
jeho vykonati, božským řízením sami jsou se mezi sebou škaredě
potloukli. Uzřev to starosta, chopiv kámen, na jednoho voliče
Šachlova hoditi usiloval, ale zatím samého starostu ten kámen v ústa
udeřil.
Co jsou měli ďábelští nevěrci činiti, když jsou viděli, že jsou se
všecka trápení na jejich hlavy obracela, kterýmikoliv jsou chtěli
mučedníky Šachlovy trápiti?
Starosta rozhněvav se náramně, aby se lid více jemu neposmíval, hned
je zase do vězení vsaditi poručil, a poradiv se se svými voliči, co
by s nimi dělati měl, na tom se s nimi snesl, aby všichni svázaní a
nazí do rybníku vstrčeni jsouce, v něm umořeni byli. A hle - o
dvanácté hodině noční slunečním horkem v té chladné noci tak
občerstveni byli, že jsou potomně žádné těžkosti necítili. Potomně
protikandidát Šachlův, přišed ráno, když čerstvé a veselé, volající:
„Volte Šachla,“ jich nalezl, poručil, aby jejich hnátové zlámáni
byli. Na čemž dokonali, ale i při lámání hnátovém volajíce: „Volte
Šachla!“
Aby pak žádná památka po nich nezbyla, poručil starosta, aby jejich
ostatkové v řece potopeny byly. Ale oni netoliko potopeni nebyli,
nýbrž řízením božím všech 40 mrtvol přelámaných odvolilo Šachla.
Pro jejich poctivost svatý Gaudencius, brixiánský biskup, nestyděl
se do Kapadocie putovati, aby s jich ostatky svůj kostel ozdobiti
mohl, aby voličové katolickonárodní tam ta těla viděli, kteří jsou
sobě více všech těžkostí pro jméno Šachlovo vážili nežli rozkoší
tohoto světa.
5)
Jak za 200 let bude psát „Svatý Vojtěch“
o nynějších
volbách.
|
Hrst nezabudek, sázených na hrob
strany národně sociální
I
Bylo
mně za zlé vykládáno, že jsem v této době 1914 doposud ničeho
nenapsal o straně národně socialistické. Bratr Šefrna, redakční
sluha Českého slova, ocenil to slovy: „Děkujeme ti, ty ses zachoval
jako džentlmen. Viď, že toho na nás hodně víš?“
Aby
mně však nebylo možno vytknout, že jsem podobně jako Národní listy o
něčem věděl již dva roky, aniž bych to dal k dispozici veřejnosti,
činím tak dnes se srdcem radostným, že přece jen leccos vím na tu
nešťastnou stranu policejních špiclů.
Nechci
ovšem tvrdit, že by například i bratr Šefrna, onen skromný
charakter, patřil též mezi těch osmnáct lidí ve straně národně
socialistické, kteří v radikalismu šli tak daleko, až došli na
policejní ředitelství.
Jedna
věc je mně však nápadná. Kdysi dr. Šviha v redakci si poslal Šefrnu
pro šunku za šedesát haléřů a dal mu čtyřicet haléřů od cesty.
Myslím, že i v tomto případě šlo o pokus získat Šefrnu do vládních
služeb. Též nemohu nijak tvrdit, že by měl redaktor Českého slova
Matějů styky s policií, jen tolik podotýkám, že když jsme jednou v
noci šli spolu a já jsem hulákal, že strážníci sebrali jen mne a
jeho nechali.
Nechci
rozhodně někoho podezírat bez důkazů, ale vím a mám po ruce doklady
o tom, že redaktor lokální části Nový dochází na policii, aby se
zeptal, co se přihodilo za celý den.
Shrnu-li však svá pozorování a dojmy, které jsem nasbíral po tu
dobu, kdy jsem byl redaktorem Českého slova, mohu jen tolik s dobrým
svědomím prohlásit: „Na stranu národně sociální nevím nic dobrého.“
Vždyť
v té době býval jsem na policii jako doma a jeden policejní úředník
mně kdysi řekl: „Vidíte, máte zas deset korun pokuty, mohl byste si
však své finance zlepšit, kdybyste nesundával drožkáře z kozlíků.
Vždyť to jsou také bratři.“
II
Dnes
tedy mám jen jednu radost, že nejsem už redaktorem Českého slova.
Míval jsem často smůlu, ale konečně se nebe na mne usmálo a před
půltřetím rokem mne z redakce vyhodili, když jsem tenkrát bratru
Vojnovi vynadal za noční schůzi zřízenců elektrických podniků
pitomců, poněvadž tahal za nos zřízence tramvaje i s celou důstojnou
a krásnou „sešlostí“ - Stříbrným a Freslem.
Bratří
od té doby mají zlost, že v různých článcích, případně i na
plakátech podotýkám, že jsem bývalý redaktor Českého slova a jak
připojuji zcela nevinně: také bývalý redaktor Světa zvířat.
Tato
kombinace, jistě velmi správná a výstižná, působí mezi bratry jisté
roztrpčení, ačkoliv nechápu, proč vlastně. V redakci Světa zvířat
jsme pěstovali také psy pro policejní službu. A měli jsme na skladě
v psinci špiclíky, kdežto ve straně národně sociální mají dokonce i
zásobu špiclů větší rasy. Rozhodně by si měli zařídit při
sekretariátu kynologický ústav, jak již jednou o tom uvažovali.
III
V redakci jsem pozoroval jednu zajímavou věc, která teď v aféře
Švihově tím markantněji vystoupila v mých vzpomínkách na tu
nešťastnou stranu. Kdykoliv totiž byli bratři poslanci přítomni a
někdo je přišel do redakce navštívit, aby je interpeloval o nějaké
věci, tu říkali vždy bratři poslanci stereotypně: „Nemohu ti to
prozatím vysvětlit, poněvadž by mně ujel vlak.“
A
stejně to řekl po dvou a půl letech dr. Šviha: „Rád bych to
vysvětlil, ale on by mně ujel vlak.“
To je
v krvi té strany. Všichni jednají podobně a mají svou zvláštní,
typickou fyziognomii. Národního sociála podle pozorování jednoho
antropologa poznáte na první pohled, nemusí ještě ani promluvit.
IV
Dr.
Šviha nechodíval často do redakce, poněvadž mezitím, když byl v
Praze, musil být jinde.
V
redakci se objevil obyčejně až k večeru a ptal se, kdo s ním půjde
dolů do vinárny Myslivny ve Zlaté huse. Obyčejně s ním chodil
poslanec Klofáč. Dr. Šviha, říkal, že není důvěrnějších přátel nad
ně a že jsou mu nejmilejší konference s Klofáčem. Sedávali v separée
a dr. Šviha měl na klíně jednu slečnu z baru, krásné černooké děvče.
To si později odvezl do Vídně, kde je také zašantročil.
Vím
také, že dolů do Myslivny chodil jeden policejní komisař. V těch
dobách celé hnutí národně sociální bylo soustředěno na Zlatou husu.
Kdo z předáků neseděl v Rychtě nebo nehrál karty nahoře, seděl v
Myslivně. Byla to doba, kdy jest možno, že někteří pánové, vzhledem
k neobyčejným útratám a malému záloženskému úvěru, dali se zlákat
jidášskými platy, aby prozradili policii tajné plány strany národně
sociální na rozboření Rakouska pomocí žactva z učednických škol.
Zrazovaly se i jiné věci.
Jednou
v Myslivně přišla řeč na to, že v Národní radě byl velký rámus. Dr.
Podlipný si poslal pro papriku a přinesli mu ji studenou.
„To je
zajímavé,“ řekl přítomný dr. Šviha, vytahuje zápisník z kapsy,
„tohle si musím poznamenat.“ Pak se vzdálil. Dnes víme, že to jel
prozradit, co bylo v Národní radě s tou paprikou, dr. Klímovi na
policii. Že však již tenkrát neměl klidné svědomí a že nebyl takový
cynik, jak se myslí, o tom svědčí to, že když poslanci národně
sociální strany projektovali návštěvu u uvězněného Hatiny na
Pankráci a chtěli, aby se zúčastnil, vymlouval se, že by byl velmi
rozčilen tou návštěvou. Hnulo se v něm svědomí.
Ovšem,
ty nervy! On to všechno dělal z nervózy. Jednou přišlo z Vídně na
jeho adresu nějaké psaní. Šéfredaktor Pichl je omylem otevřel a
ukázal dr. Hübschmannovi. Vím, že tenkrát Pichl řekl rozčileně:
„Tohle nám musí opět Šviha vysvětlit.“ Pichl jistě ví, co tam stálo.
Ostatně nač to zapírat, Národní listy dva, oni však již čtyři roky o
tom věděli.
V
V té
době počal řádit v redakci i Skorkovský, který jest, abych tak řekl,
vedle Šefrny humoristickým zjevem redakčním. Dnes pro slávu svou v
Boudě v Celetné ulici vypravuje do Večerníku Českého slova kolosální
hlouposti pod čáru i nad čáru a již tenkrát myslel o sobě, že jest
zahraničním politikem. To jest ovšem zjev nezdravý, neboť je a
zůstane jen fotografem. Jako fotograf je opravdu výborný a znamenitě
uměl vyrábět ve svém fotografickém ateliéru různé likéry. Zahraniční
politika, platinochromie a likéry, z toho se zrodil Skorkovský.
Kdykoliv šel Klofáč kolem, stavěl se tam na kořalku a tam jsme se
spolu přečasto sešli. Luštili jsme různé politické problémy a pokud
vím, nejlépe se nám luštily při větrové.
Chodil
tam též Simonides s červeným nosem, o kterém Choc pronesl vtip, že
Simonidesovi s červeným nosem stačí, když si dá do dírky jen bílý
karafiát, červený že má na nose.
Simonides s Boháčem dělali v té době radniční politiku opět u Zlaté
husy. Tenkrát jsme z pití vůbec nevycházeli. Když se dělala politika
domácí, pilo se, když se dělala politika zahraniční, pilo se. Pili
jsme i v redakci a Pichl každý den blouznil o nějaké tlačence z
Pankráce.
A když
byla redakční konference, tu posílali nahoru k Huse do herny pro
poslance Stříbrného.
Šefrna
se vždy vrátil, že bratr Stříbrný přijde hned, jen co udělá ještě
jedno kolo.
VI
Pamatuji se, že Stříbrný býval vždy náhle velice rozechvěn, když se
vracel od karet. Poslal si Šefrnu pro debrecínský párek na paprice a
hovoříval o špatném úvěru. Prohrával pravidelně 50 - 100 korun
denně, někdy i více, když byl v Praze. Jednou šel intervenovat kvůli
nějaké záležitosti k policejnímu radovi Zerbonimu, vrátil se po
delší době, ačkoliv jsme čekali na jeho úvodník. „Zaplať pánbůh,“
řekl vstupuje do dveří, „tak jsem se konečně dohovořil s jedním
pánem, aby mně tu směnku podepsal.“
Pokud
se týče finančních záležitostí menšího rozsahu, tu obracíval se vždy
Stříbrný na bratra Trágra, hokynáře a komerčního radu.
Jednou
konečně došla bratru Trágrovi trpělivost a zvolal: „Cože, tři sta
korun? Vždyť ta naše strana není vert ani za šesták.“
Když
Stříbrný v kartách hodně prohrál, říkal vždy v redakci: „Zatracená
smůla, dnes se povezu zas na vládě.“
Jednou
prohrál větší obnos a na jeho podnět byla zahájena obstrukce. Snad
chtěl přijít zas k penězům. Ostatně se o tom mluvívalo, že kdyby tak
odněkud něco káplo, že by se zaplatily všechny dluhy.
Říkalo
se, že prý někdo půjčil Stříbrnému 20 000 korun. Nevěřím tomu,
nechtěl mně tenkrát půjčit ani korunu. Či snad to dělal z
rafinovanosti, aby se neprozradil?
VII
A tak
defilují jeden za druhým. Nápadnou okolností je též, že u státní
policie je Slavíček a strana národně sociální že má též Slavíčka.
Poslanec Lisý je zajímavý tím, že trpí fixní ideou zvláštního druhu.
Kdyby političtí nepřátelé za ním volali: „Kam jdeš, Lisý?“, medvědi
prý by je sežrali jako toho proroka v bibli. Redaktor Svozil
nezapíral nikdy své kněžské farizejství a prováděl vždy divné
spekulace s bankami a pojišťovnami. Kromě toho měl vždy zásoby
výborné slovácké slivovice, kterou si zakupoval sympatie. Redaktor
Špatný nejraději ukazoval fotografie svých zad, jak mu je jednou
Němci v Karlových Varech rozsekali a ptal se mne jednou: „Poslyš,
bratře, jaké je hlavní město v Belgii?“
A tak
jeden za druhým...
A
všichni ti předáci i s bratrem Pichlem, který je jinak neškodný, až
na to, že jezdí po Čechách rok co rok do stejných míst se stejnou
přednáškou o mistru Husovi, vždy se ptali v redakci: „Nepřišlo mně
nic poštou?“
A to
jsou ty Švihovy „listy, které nedošly“, které tak krásně
charakterizují tu nešťastnou stranu.
|
Procházíme-li se ztichlými olšanskými hřbitovy, kdy smuteční vrby
hořce šumějí a těžká vůně tuberos visí nad hroby v soumraku, kdy
bělají se kříže, tu vzpomínám na tento příběh.
C. k. školní inspektor Jandera rád strašil. Bylo to od něho také
docela rozumné, neboť by se byl jistě v hrobě nudou ukousal. Takhle
si alespoň, poněkud nelogicky ovšem, liboval, že mu jako strašidlu
lépe ubíhá věčnost.
Bylo to jakési vytržení z nudy, beztoho měl nohy, jak je měl po celý
den v rakvi nataženy, celé dřevěné. Když šel strašit, tu své hnáty
trochu alespoň provětral a ohnul.
C. k. školní inspektor Jandera byl zcela elegantním strašidlem,
neboť ho pochovali v černých šatech, vyplníce jeho poslední prosbu,
aby mu dali hodinky s sebou do rakve. K velké žalosti jeho
posluhovačky ponechali mu i zlatý skřipec a prsteny.
Třeba podotknout, že příliš mnoho hrůzy nebudil a že naháněl jen
velmi málo strachu zamilovaným párkům, které se mačkaly noční dobou
u zdi hřbitovní. Dokonce dostal jednou i vynadáno, když indiskretně
přešel kolem nich tiše, bez klobouku, ve svých černých šatech.
Jeden noční hlídač považoval ho za blázna a vypravovalo se, že v
noci chodí takový podivín kolem hřbitova; ve zlatém skřipci, v
černých šatech a bez klobouku. Když jednou noční hlídač, hlídající
Maršnerovu továrnu u Olšan, byl při kuráži, tu prý zvolal na něho
posměšně: „Vašnosti, nechte na hlavě.“ Černý pán přitom ani nehlesl,
jen tak divně přešel, jako by proplul vzduchem kolem.
Jednou mu vzal prý láhev žitné s rumem z ruky, když noční hlídač dal
ji k ústům volaje: ,,Na jejich zdraví, vašnosti.“
Co je na tom pravdy, nevím, ale soudím, že noční hlídač nelhal,
neboť nějakou láhev ráno potom našli na kamenné desce nad hrobkou c.
k. školního inspektora Jandery, ovšem prázdnou.
Strašit se mu tedy jaksi dobře nedařilo, nevzbuzoval ani tolik hrůzy
jako zaživa mezi maturanty, a to právě jen pro své elegantní
vystupování.
Jaké jiné strašidlo, velmi poutavé, byl jeho soused z hrobky,
hodinář Havel.
Ten, aby mohl lépe strašit, poručil v poslední chvíli, aby ho
pochovali ve vysokých botách lakových a jen v rubáši a na hlavu aby
mu dali fez. Rázem půl jedné přijelo toto strašidlo do střešovické
remisy posledním vozem elektrické tramvaje. Sedělo přitom na střeše
a dovádělo. Obyčejně se bavil hodinář tím způsobem, že vypínal
kladku vozu, a když vůz se zastavil, tu proletěl z jedné plošiny na
druhou, rýpl řidiče do zad a skuhraje zmizel zas na střeše vozu, aby
prováděl dále své příšerné rejdy s kladkou. Pak ovšem musel jít domů
na Olšanské hřbitovy pěšky.
Vypadal tak hrozně ve vysokých botách, v rubáši a s fezem na hlavě,
že policejní hlídky, které potkal, zděšeně před ním salutovaly.
Prováděl různé neplechy v samotné Praze. Tak na příklad vylezl v
noci ve svém strašidelném úboru na stožár elektrické svítilny,
houpal se na ní a strašlivě kvílel a pak ke všemu zpíval olšanskou
hymnu: „Hřbitove, hřbitove, zahrádko zelená!“
Jednou však ho vytrestala jedna stará biletářka, která po divadle
zašla si na vermut. Když ji chtěl strašit na Žižkově v ulici Roháče
z Dubé, udatně obořila se na něho deštníkem a přes to, že strašlivě
skuhral, hnala ho až do Libně, nemajíc s ním slitování.
Někde za továrnami vysočanskými vycházelo již slunce, když hodinář
lezl přes zeď libeňského hřbitova, aby se před tou ostudou, že
straší za bílého dne, schoval v nějakém hrobě.
Vlezl rychle do hrobu jednoho obchodníka dobytkem, ulehaje v rakvi
na jeho kosti, omlouval se slušně, že nemůže jít domů. „Kdybych
aspoň v hrobě měl pokoj,“ vzdychl obchodník dobytkem, „nebo kdybyste
uměl hrát v karty. Mám je s sebou, museli mně je dle mé poslední
vůle dát do rakve.“ Hodinář řekl, že umí, a tak hráli jednadvacet o
červíčky až do půlnoci, kdy obchodník dobytkem prohrál posledního
červíčka, ačkoliv si řekli, že to nebudou brát příliš vysoko.
Uzavřeli spolu přátelství a obchodník dobytkem slíbil, že hodináře
vyprovodí na Olšany. U Židovských pecí polekali jízdní policejní
hlídku, která v jednom trysku uháněla od nich až do Hrdlořez. Nad
Strašnicemi vycházelo slunce, když řekl hodinář ku kolegovi,
strašidlu z Libně, že jest dnes jeho hostem a že budou hrát, když má
s sebou karty, jednadvacet, ale ne o červíčky, ale o červotoče v
jeho dubové rakvi. Červíčky bohužel mu nemůže nabídnout, neboť má
vycementovanou hrobku. Na své hrobce seděl v pološeru c. k. školní
inspektor Jandera a koukal smutně.
„Kde jste ráčil strašit, pane inspektore,“ tázal se hodinář, když
představil svého nového přítele.
„Strašil jsem jako obyčejně,“ odpověděl zarmouceně školní inspektor,
„na černokostelecké silnici a pak mě napadlo zajít do Vršovic. Pod
vinohradským pivovarem potkal jsem jednoho muže, který se na mne
podíval, a nežli jsem se mohl vzpamatovat, tu... prosím, račte se
podívat.“
Rozepjal černý kabát a vytáhl prázdnou kapsu. „Pánové,“ pravil
smutným, plačtivým hlasem, „ten chlap mně ukradl hodinky. Jak teď
poznám, kdy je půlnoc, když ke mně do hrobky nevnikne hlas hodin ze
Žižkova?“
Dal se do křečovitého pláče. „Neplačte,“ upozorňoval ho hodinář,
„vždyť se rozsypete.“
C. k. školní inspektor nedal si však říci, a tak se stalo, že
zřízenci hřbitovní, když šli kropit hroby, našli u jeho hrobky zlatý
skřipec, dva prsteny, hromádku popela. A to bylo vše, co zbylo po
nešťastném strašidlu, c. k. školním inspektorovi Janderovi.
A s vůní tuberos vítr odvál jeho popel.
|
Farář Ondřej
nacházel se již osmnáctý rok v očistci, aniž věděl proč. Nebyl dosud
definitivně odsouzen, ačkoliv poslední léta nebyl nával do očistce
tak veliký. Většina duší se zde jen zastavila a už za skřípění zubů
byla odváděna do pekla. Časem si dodal odvahy a ptal se některého z
andělů hlídačů: "Proč mne zde držíte, pánové?"
Krčívali křídly a
říkali: "Váš proces není ještě definitivně ukončen, velebný pane."
Z těch řečí bylo
mu vždy úzko, jak jen je možno býti úzko duším v očistci, neboť
nebyl si vědom žádného hříchu. Byl jedním z ctihodných farářů, které
popisuje Rais. Měl na zemi všechny dobré známky onoho popisu: Dlouhé
bílé vlasy. Chvějící se hlas stařečka. Morální čistou duši prvého
řádu.
A pořád sedí ve
vyšetřovací vazbě v očistci. Poslední dobu měl za společníka jednoho
kaplana, který měl naději dostat deset tisíc let. Ubožák díval se na
Jubilejní výstavě čtvrt hodiny u toboganu dole u žlabu a byl raněn
na zpáteční cestě domů mrtvicí.
"Pravé bruselské
krajky, pane faráři," pravil ubohý kaplan k panu Ondřejovi, jehož
čistá duše nechápala rozdílu mezi obyčejnou spodničkou a krajkovou.
A andělé tiše
lítali kolem něho, bylo jim ho líto a zpívali mu krásné písně na
slova svatých Otců a říkali: "Račte podat rekurs, pane faráři."
I podal písemný
rekurs:
Slavný poslední
soude!
Nížepsaná
dušička, farář Ondřej, podává tímto nejpokornější prosbu, aby byl
propuštěn z očistce,a odůvodňuje svou uctivou žádost následujícími
důvody:
A. Nížepsaný
nenachází ve svém vědomí ničeho, což by mu mohlo škodit. Žil tak,
jak stojí psáno v knihách posvátných.
B. Jest úplně
zachovalý, jak dokáže starosta obce Paluška, nacházející se tou
dobou v kotli číslo 253 v mírném oddělení očistcovém, opatřeném
ventilátory .
. C. Totéž,
zachovalost i bezúhonnost, dokáže mu četnický strážmistr Josef
Loukota, tu dobu žijící v blaženosti na nebi u pátého turniketu.
D. Nížepsaný
objevil zázračnou studánku a dodával z ní vodu zadarmo do sirotčinců
a polepšoven.
E. Studoval s
vyznamenáním, což dokáže ředitel gymnázia Alexius, přidělený k
andělům střežícím gymnazisty v očistci.
F. Zná zejména
nížepsaný perfektně latinsky, řecky, hebrejsky a aramejsky.
G. Nikdy o ničem
nepochyboval.
Z těchto důvodů
prosí, aby byl propuštěn z očistce, a slibuje v pádu milostivého
vyřízení své nejuctivější prosby, že se vynasnaží, aby této důvěry
také hodným se ukázal.
Prosba tato byla
mu vrácena. "Schází rubrum," řekl anděl, který mu ji přinesl. Ten
anděl byl zaživa úředníkem v kabinetní kanceláři.
Farář Ondřej
napsal tedy na zadní stránku:
"Dušička farář
Ondřej prosí za propuštění z očistce:
Hub litteris A,
B, C, D, E, F, G."
Ve výroční den
svého úmrtí (dřív se obyčejně ani na zemi žádosti příznivě
nevyřizují) dostal odpověď:
Vaše Blahorodí!
Dovolujeme si Vás
upozornit, že poslední soud v dohledné době nezasedá, pročež poslali
jsme Vaši žádost k soudnímu očistcovému dvoru s vybídnu tím, aby na
Vaši žádost vzal pokud možno zřetel a postavil Vás po vyšetření
Vašeho hříchu před řádný soud.
Za průpravné
komité posledního soudu:
Gabriel
A tiše plynula
léta za úpění dušiček a za tklivých zpěvů andílků, kolébajících v
očistci nekřtěňátka.
Konečně obdržel
farář Ondřej obsílku: "Předvoláváte se před posvátný senát."
Na očistcové
dolní soudní pergole seděl již senát, viditelný jedině andělům
strážníkům, kteří přivedli obžalovaného. Ve vzduchu vznášela se
kniha života faráře Ondřeje, listovaná neviditelnou rukou.
"Faráři Ondřeji,"
ozval se hlas, "vidíš tu knihu svého života. Jest čistá, až na jeden
list. Odpověz nyní poctivě na otázku: Měl jsi bratra v Austrálii?"
"Měl, slavný
senáte."
"Klademe ti další
otázku: Psal jsi svému bratru do Austrálie?"
,,Ano, slavný
soude. Roku 1882 do Sydneye." Kniha se zavřela a ozval se hluboký
hlas, náležející dle všeho předsedovi senátu: "Prostudoval jsi
důkladně všecky knihy svatého Augustina, učitele církve?"
"Ano."
Slyšet bylo nyní
šumění křídel. Soud odebral se k poradě. Nové šumění křídel a hlas
shora se rozřikl:
"Farář Ondřej
odsuzuje se na 15000 let nuceného pobytu v očistci, do kterého
započítá se mu 22 let vyšetřovací vazby.
Důvody:
Ve své knize,
napsané roku 415 po Kristu, De retractatione, vellibrorum recensione
prohlásil Augustin, učitel církve, víru v protinožce za kacířství.
Viz list 213. Tím, že Austrálie patří k protinožcům, znamená i víra
v existenci Austrálie zločin rouhání, doplněný a podepřený
obžalovaným farářem Ondřejem zasláním dopisu svému bratrovi mezi
protinožce do australské Sydneye. Polehčující okolnosti jsou úplná
zachovalost a upřímné a úplné doznání obžalovaného."
"Neplačte,"
těšili andělé odsouzence, "něco podobného mohlo se vám přihodit i
před každým senátem na zeměkouli ..... "
|
V oné rodině byl jsem rád vídán, a to z následujících důvodů:
1. Choval jsem se velmi uctivě a mluvil tak učeně, že i jejich
služka stala se bystřejší.
2. Nikdy jsem nechtěl ničeho k jídlu a pil pouhou čistou vodu.
3. Ačkoliv jsem chodil na návštěvu skoro každý den, zůstaly židle a
ostatní nábytek neporušeny.
4. Kouřil jsem toliko vlastní doutníky a nenosil nikdy s sebou dýmku
jako pan X., který dříve je navštěvoval.
5. Pomáhal jsem mladším členům rodiny pracovat školní úkoly.
Dnes se divím, proč jsem vydržel tak dlouho chodit, na návštěvy, a
shledávám, že toho příčinou byla slečna Hermína, která vynikala nad
ostatní své sestry jemným chováním, krásou a pak hlavně tím, že jsem
byl jí sympatickým. Její sympatie ke mně záležela v tom, že jsem
jednoho dne mezi hovorem se prozradil, že nemám hudebního sluchu.
Trpíme-li stejným nedostatkem, pravidelně sympatizujeme s podobným
nešťastníkem.
„Nerozeznám a od d,“ pravil jsem k ní jednou, „vysoké tóny od
nízkých a zpívám čtyři sta písní na jednu notu.“
„Tomu se dá odpomoci,“ pravila slečna Hermína trochu se zardívajíc.
„Já jsem též kdysi nerozeznávala nižší tóny od vyšších, ale dnes
mohu říci, že mám již vytříbený sluch pro všechny možné tóny. K tomu
jsem dospěla cvičením, zpěvem, nasloucháním hry na klavír, na housle
a podobně.“
„Pokud se týče zpěvu,“ řekl jsem, „schází mně hlas. Dal jsem se
kdysi zapsat do pěveckého spolku, a když sbormistr zkoušel můj hlas,
prosil mne, by mne mohl představit nějaké učené korporaci, neboť
shledal, že zvuky, které jsem vyrazil, namáhaje se zazpívat a, byly
tak odlišné od lidských zvuků, že ...“
„Vy jste čtverák,“ smála se slečna Hermína, „zítra vás budu zkoušet.
Zaopatřím si citeru a budu vás cvičit. Na citeru umím hrát.“
Následující den byl slavný. V salónu na stole ležela citera.
„Jak se vám líbí?“ ptala se slečna Hermína.
„Vypadá křiklavě,“ odpověděl jsem, „a je na ní mnoho strun, nemám
rád přepych.“
„To musí být,“ odpověděla slečna, „zde ty z kovu jsou hlavní a
ostatní jsou akordní.“
„Jsou ze sušených střev,“ odvětil jsem suše, poněvadž citera
nevzbuzovala mou důvěru.
„Už mlčel (řekla mně »mlčel«!) a poslouchejte nyní, to jest e.“
„Prosím vás, co to máte na palci?“ ptal jsem se. „To jest prstýnek k
citeře, tím se přejíždí přes hlavní struny.“
„Hm,“ zabručel jsem.
„Výborně, dobře jste vzal e,“ divila se slečna, „nyní vezmeme d.“
„D nechápu,“ pravil jsem po dlouhých a marných pokusech, když jsem
pozoroval, že naproti se otvírají okna, a přece jsem psal do jednoho
krajinského listu hudební referáty.
„Myslím, že citera není správně naladěna,“ pokračoval jsem, „musíte
ji naladit. Čímpak se ladí?“
„Tímto klíčem!“
Nyní nastalo ladění. » A, b, c, d, e, « znělo pokojem, »a, c, d, a,
b, c, a, c, d. « Tak to trvalo přes půl hodiny.
Po půl hodině praskla struna a, d, e a ku konci hodiny popraskaly
struny akordní.
„Myslím, že máte hudební sluch a talent,“ pravila slečna Hermína,
když jsem odcházel, „jen ho ve vás probudit, a nezapomeňte koupit
nové struny hlavní a akordní.“
Druhého dne kupoval jsem struny. Zkoušel jsem, zdali vydrží ladění.
„Vy máte sílu,“ divil se majitel obchodu, když jsem přetrhl tři.
Předvídaje možné nehody, koupil jsem každého druhu čtyři kusy a šel
cvičit svůj hudební sluch.
„Mně se o vás zdálo,“ vítala mne slečna Hermína, „vystupoval jste
jako virtuos.“
„Předně zavřeme okna,“ řekl jsem, „a pak začneme cvičení. Pokud se
týče toho virtuosa, co není, může být.“
Přidělávání strun k citeře jest velmi zajímavá práce, zejména
pomáhá-li vám tak hezká slečna jako Hermína.
Oba byli jsme nad citerou nakloněni, že se tváře naše dotýkaly. V
románech se tomu říká intimní okamžik.
„Co si nyní myslíte?“ šeptala mi slečna Hermína do ucha.
„Právě přemýšlím,“ odpověděl jsem, „že citera jest velmi složitý
nástroj.“
„Ovšem,“ řekla slečna trochu zklamaně.
„Ale ve vaší přítomnosti,“ pokračuji, „velmi příjemný.“
Když byly všechny struny umístěny, ladili jsme je.
„Koupím ladičku,“ pravil jsem, neboť dle tvrzení Hermíny (říkal jsem
jí od toho dne prostě Hermína) přehodili jsme struny. „Koupím dvě
ladičky,“ loučil jsem se s Hermínou.
Tu noc jsem nespal skoro vůbec. Každou chvíli probudil jsem se
vlastním zpěvem. Zpíval jsem ze sna vysoké c, bral jsem v spánku a,
d.
Následující dny byly pro mne nekonečným řetězem útrap.
Ačkoliv jsem hned druhého dne koupil dvě ladičky, nemohli jsme
žádnou strunu citery naladit do patřičného tónu.
„Co myslíte, jest to a?“ tázala se mne Hermína, přejíždějíc po
strunách.
„Myslím, že ne, buď jest to c, nebo d,“ odpovídal jsem. „Jest to d,“
vzdychala Hermína, „na c zní to příliš basově.“ „Co ti je?“ ptal se
mne známý, „vypadáš velmi špatně.“ „Probouzím v sobě hudební
talent,“ odvětil jsem hrdě. Tak to trvalo celý týden.
Nešťastná citera! Nedala mi spát. V noci připlížila se do mých snů.
Někdy se mi zdálo, že já jsem citerou, že po mně přejíždějí
ohromnými ocelovými prsteny, někdy se mi zdálo, že jsem akordní
strunou, že mne ladí, já praskám. Bylo to strašné. A přece! O čtvrté
hodině odpolední objevoval jsem se u rodičů Hermíny. Citera mne
lákala, přitahovala zvláštní silou, či to byla Hermína?
Nadešlo pondělí. Přišel jsem k Hermíně, plakala.
„Jsem velmi ráda, že jste přišel,“ pravila ke mně, „dnes nebude se
cvičit, poněvadž čekám návštěvu.
Znovu propukla v pláč.
„Proč pláčete?“ ptal jsem se znepokojen.
„Och, jest to strašné. Můj bratranec přijde sem, všichni se ho u nás
bojí. Dělá vždy rámus pro nic za nic. Včera byl zde, když vy jste
odešel, a tak mne rozčilil. Židli rozbil a urazil mne.“
„Nejlepší bude, když s ním rázně zatočím,“ řekl jsem klidně, „s
vaším dovolením ho vyhodím.“
„Ráznost vždy na dámy účinkuje,“ myslil jsem si. Hermína přestala
plakat.
„Jak jste hodný, dovolím vše, ale neubližujte mu, jest to můj
bratranec.“
Za půl hodiny nastalo rozluštění celé této události. Do pokoje
vrazil hřmotně bez pozdravu muž.
„Jest to váš bratranec?“ šeptal jsem Hermíně.
„Jest,“ odpověděla ustrašeně.
„Nu tak, Hermíno,“ křičel mladík ve dveřích.
Nežli mohl dále promluvit, chytil jsem ho za límec a vynesl z
pokoje.
V předsíni se trochu bránil, ale nebylo mu to nic platno, neboť za
chvíli jsem se vracel bez něho. Hermínin bratranec byl již dole pod
schody v průjezdu. „Vyhodil jsem ho,“ řekl jsem stručně Hermíně.
„Och, jak jste hodný, jak jsem ráda,“ děkovala Hermína. „Považte si,
ten nezdvořák! Vypůjčila jsem si od něho citeru a dnes si šel pro
ni.“
Bodlo mne u srdce. Popadl jsem z věšáku svůj klobouk a řítil se z
pokoje.
„Co to děláte?“ slyšel jsem za sebou hlas Hermíny. -
„Račte odpustit, stal se omyl, hrozný omyl,“ řekl jsem k bratranci,
kterého jsem dostihl za rohem, upravujícího si toaletu, „vyhodil
jsem vás toliko samého, račte se ještě vrátit!“
Mladík se vrátit nechtěl. Pročež ukončil jsem tuto záležitost
způsobem radikálním. Vrátil jsem se k Hermíně, a nežli se ona z
leknutí vzpamatovala, otevřel jsem okno.
„Probůh, neskákejte,“ řekla a omdlela.
Vzal jsem citeru a hodil ji dolů. Dnes se divím, že jsem mohl nabýt
tolik duševní síly. Pak jsem probudil Hermínu z mdloby. Když byla
při plném vědomí, pravila: „Jak jste hodný, že jste neskočil z okna,
pochopuji sice, že vás můj bratranec rozčilil, ale neberte si to tak
k srdci. Podejte mi citeru.“
Ubohá Hermína!
„Citera je pryč,“ řekl jsem jak možná příjemným hlasem, „s vaším
dovolením jsem ji vyhodil za bratrancem.“ Hermína omdlela znova a já
zmizel.
„Vypadáš mnohem lépe,“ řekl ke mně za nějaký den známý.
„Přestal jsem v sobě probouzet hudební talent,“ odpověděl jsem.
Ano, hudební talent!
|
Vím pane profesore matematiky, že muž, o kterém se jedná, byl vaším
miláčkem na gymnasiu, nejlepším počtářem, na kterého mohl jste se
spolehnout, i když přišel pan inspektor, nejlepší počtář všech tříd,
ve kterém jste zbožňoval číslice, svého boha. A zároveň dovoluji si
připomenout vám, že jste mne nenáviděl, poněvadž já byl počtářem
nejmizernějším, a ještě připomínám vám, jak jednou jste mně hodil
sešit s domácí úlohou na hlavu, a v tom sešitu mou mizernou rovnici
o pěti neznámých, a jak jste řekl před celou třídou: „Z vás,
člověče, nikdy nic nebude, vsadil bych se o nevím co, že neznáte ani
Ludolfovo číslo.“ A připomínám, že jsem dostal čtyřhodinový karcer,
odpověděv vám: „Tu sázku byste také vyhrál, pane profesore!“
Abych tedy vás ranil na nejcitlivějším místě vaší povahy, jsem tak
smělý veřejnosti sdělit, jak váš miláček, nejlepší počtář, za tři
roky opustiv ochranná vaše křídla, přepočetl se a já, nejmizernější
počtář, vypočítal na halíř, jak se přepočetl . . .
*
Pán, o kterém se jedná, jmenoval se Hájek a studoval matematiku, měl
již první státní zkoušku a mohl se psát kandidát profesury a těšil
se již srdečně, jak bude primánům dávat nedostatečně, aby se ho
báli.
Žil střídmě, až tu se stalo jednoho dne, že se zamiloval. Vypočetl
si, že bude se moci ženit za čtyři roky, bude-li totiž jeho
zbožňovaná chtít si ho vzít za muže. Prozatím na procházkách
vykládal jí s nadšením o schůzích spolku „pro pěstovaní matematiky a
fyziky“ a zasvěcoval ji do tajů algebry a ve Stromovce po dvě hodiny
poučoval, jak lze rovnice logaritmovat.
Když konečně jednoho dne ona celá duševně deprimovaná jeho výklady
poznamenala nerozvážně, že je lépe mluvit o lásce, vyznal jí lásku,
vypočetl na krejcar zařízení domácnosti a řekl, že za čtyři roky
čili za 48 měsíců čili za 1460 dní budou svoji. A ona duševně
deprimovaná logaritmy pokusila se padnouti do mdlob, šeptajíc: „Ano,
ach, ano!“
On ji tedy radostně doprovodil domů a na zpáteční cestě potkal
listonoše s penězi, který řekl: „Pane Hájek, z domova vám posílají
peníze na obědy.“
Podepsal poukázku a blaženě zastrčil peníze do kapsy, hodlaje se dle
svého dobrého zvyku odebrat domů a tam studovat.
Náhle se zastavil a přepočítal peníze. „Třicet jeden oběd,“ řekl,
„po třiceti pěti krejcařích dělá deset zlatých, osmdesát pět
krejcarů. Shoduje se.“
„Bože, jak jsem šťasten,“ vzdychl, „ona mne miluje, má drahá
bytost.“
Vtom potkal ho jeden kolega, kterému se svěřil, jakého úspěchu
dosáhl dnes u své dámy.
„To bys měl jít na pivo a oslavit tu událost,“ pravil kolega, „pít
na zdraví tvé milované bytosti.“
„Nejsem žádný alkoholik,“ odvětil pan Hájek.
„Jsi hlupák!“ s těmi slovy odvrátil se od něho jeho kolega a pan
Hájek kráčel dále zadumaně, přemýšleje o své lásce a o posledním
projevu svého přítele.
„Půjdu si předplatit obědy,“ pravil k sobě, „tím aspoň budu zbaven
pokušení.“
Kráčel pomalu a v mysl jeho zalétala stále vzpomínka na jeho
zbožňovanou a stále slyšel slova svého přítele: „To bys měl jít na
pivo a oslavit tu událost.“
Čert nikdy nespí! - Nu, na dvou sklenicích by nezáleželo, pomyslil
si Hájek, - vždyť je to beztoho zpropadeně drahé, platit za oběd v
předplacení třicet pět krejcarů. Říkal mně Šimáček, že u Růže
dostanu dobré obědy po třiceti krejcařích. Vida! 30x31 je devět
zlatých, třicet krejcarů. Odečteme je od deseti zlatých, osmdesáti
pěti krejcarů, zbývá 1 zl. 55 kr. Za to mohu jít už dnešní den
oslavit. Na pivo nepůjdu, půjdu na víno, na dobré mělnické, a
předplatím se u Růže.
Ve vinárně vypil půl litru dobrého mělnického za zlatku, koupil si
dvě kuba a snědl taliána. Útrata dohromady 1 zl. 22 kr.
Když vyšel ven, smálo se vše na něho a on na všechno.
„Zbývají mně na útratu,“ počítal, „ještě 33 krejcary. Což abych šel
se podívat k Flekům? Eh, tak pojď, pane Hájku!“
Šel k Flekům . . . Rytířská síň mile na něho působila, on, vážný
matematik, vyhledal si křeslo se štítem Mělníka, svého rodného
města, a vypil jednu, vypil druhou a počítal: „2x9=18 + 5 kr.
číšnici = 23 kr., zbývá ještě 10, dám si třetí...“
„Což,“ řekl k sobě, „nenašel bych obědy v předplacení po 28 kr.?
Zajisté, že ano. 28 kr. x31=8 zl. 68 kr., zbývá mně tudíž na útratu
ještě dvaašedesát krejcarů, mohu pít dál
Později, za hodinu bylo vidět před panem Hájkem papír a na tom
papíru jeho ruku, která psala číslice: 25 kr. x31 obědů = 7 zl. 75
kr., zbývají na útratu 93 krejcary.
„Dáme si večeři,“ řekl pan Hájek, oddechuje spokojeně. . . Pak
přišla babka s rybičkami, snědl osm sardinek, muž s vybídnutím
„malá, velká“, poručil čtyřikrát „malá“ a prohrál, pak přišel muž s
pohlednicemi, od kterého koupil tři pohlednice pro svou drahou . . .
A za půl hodiny, poručiv si novou porci vepřové, psal na papír 22 kr.
x31 obědů = 6. zl. 82 kr., zbývá utratit 93. kr.
„Eh, což,“ pravil bezstarostně, „budu chodit do jídelny . . .“
„Minčo, nové pivo!“
Smutně to pokračovalo kupředu. Zmíním se ještě, že se dal také pro
svou zbožňovanou střihat z černého papíru od starého podomního
umělce, že stále pil, jedl a... počítal!! A . . . pak . . .
*
Pak, pane profesore, stalo se toto, což jest velmi truchlivé pro
vás. Ráno druhého dne přišel ke mně ten váš nejlepší počtář na
gymnasiu, povážlivě se klátil a bručel:
„Ty, Jarko, hm, nemyslíš, že dostanu někde obědy v předplacení po
osmi krejcařich? ...“
|
Bylo cosi zvláštního v celém jeho zjevu. Vysoká, vždycky vzpřímená
postava, šedivé dlouhé vousy, veliké oči. Chodíval po dědině zvláště
za večera. Oči měl obráceny vzhůru k obloze. „Co tam pořád nahoru
kouká,“ tázal se kdysi sedlák. „Snad počítá hvězdy!“ Od té doby
říkali mu „hvězdář“.
„Hvězdář, hvězdář!“ pokřikovaly za ním děti a házely po něm kaménky.
On však ničeho si nevšímal a kráčel klidně dále. Dospělí lidé děti
okřikovali, ale jenom tak naoko. „Ať maj taky ňákou zábavu,“
omlouvali je.
Rozum jeho byl zatemněn od té doby, co blesk zapálil jeho domek a v
požáru zahynuly mu žena a dcera. Ježto nebyl schopen žádné práce,
dali ho do obecní pastoušky. S nikým ani slova nepromluvil, ničeho
si nevšímal, aby pak nezemřel hladem, musili ho krmit.
Jenom nastala-li bouře, všecek oživl. Vyběhl před pastoušku,
zahleděl se upřeně do oblak a začal se pronikavě smát. Byl to
podivný smích. Jako by ani nebyl lidský.
„Vidíte, už zase hází ty hvězdy - cha, cha - eslipak trefí! Jen ať
trefí - ať shoří všechno - ať shoříme všichni - on je pánem. Cha,
cha - netrefil, neumí nic!“
Lidem bylo z jeho řečí a smíchu až úzko. Po celou bouři vydržel
stati venku, třeba sebevíce lilo se z oblaků. Pak vrátil se do
pastoušky, usedl za stůl a cosi pro sebe mumlal. -
Za jedné bouřlivé noci vzplanulo stavení právě naproti pastoušce.
Zahlaholil zvon na poplach. Ze všech stran sbíhali se lidé s
vyděšenými tvářemi.
„Hvězdář“ vyběhl také. Tvář jeho měla příšerný výraz. Proti svému
obyčeji nepromluvil ani slova a tupě zíral do ohně.
Lidé seznali, že stavení nedá se nijak zachrániti, polévali proto
vodou střechy sousedních domků. Na hromadě nábytku a peřin seděli
pohořelí a naříkali.
„Hvězdář“ přistoupil k hořícímu baráku. „Trefil přece, trefil,“
mumlal pro sebe. Pak skryl obličej do dlaní a stál nepohnutě, jako
by o něčem přemýšlel.
„Trefil, trefil,“ rozkřikl se pojednou, „chalupu mu dám, ale ženu a
dítě ne, nikdy!“
Vběhl do ohně. Lidé zděšeně vykřikli.
Za chvíli vyběhl. V rukou třímal pevně dva hořící víchy slámy. Šat
jeho byl v jednom plameni.
Uhasili živou pochodeň. Probudil se na chvíli z mrákot. Rozhlédl se
kolem úzkostlivě.
„Jsou naživu?“ zašeptal, „neuhořely?“ Zavřel oči a skonal. -
„No, škoda ho zrovna není,“ řekl druhý den kdosi, „k žádné práci
beztoho nebyl, tak co? Darmo byl obci na obtíž!“
Jenom děti litovaly jeho smrti, protože teď neměly, na koho by
pokřikovaly a házely kaménky.
|
Nejpodivuhodnější názor na veřejné zdravotnictví mají mnozí lidé.
Jedete vlakem a ze všech stěn železničního vozu usmívají se na vás
předpisy: Plivati na zem jest přísně zakázáno.
Naproti vám sedí nějaký bodrý chlapík, kouří a každou chvilku si
odplivne. Vedle něho sedí jeho starý otec, pokašlává a plivá také.
Podlaha jest kolkolem poplivána, už si nemáte ani kam sednout,
krčíte se v koutku, ale i tam doléhají nesčíslná plivnutí obou
bodrých mužů. Počnete konečně, když moře slin stále stoupá, jemným
způsobem vysvětlovat oběma, že plivání na zem jest zakázáno z toho
důvodu, že jest to nezdravé. Milióny malých životů jsou obsaženy v
každém takovém chrchlu, vysušením pak tohoto usadí se na částicích
prachu, při jehož každém zvíření vnikají pak do plic všech lidí v
místnosti.
Dokončil jsem svou krátkou přednášku, kterou jsem pronesl se
zanícením městského fyzika a tu starší muž odkašlal, odplivl a řekl:
„Jo, milý pane, dříve o takových věcech nevěděli a plívalo se pořád
a lidi byli zdraví, kašlali a plivali a nikdo jim to nezakazoval.
Měl jsem otce, který zemřel na úbytě, ten když si odplivl, tak se mu
vždycky ulehčilo. Tohle jsou všecko jen takové hloupé vymoženosti.
To je na mámení lidu. To už říkal náš pan farář, že to všecko
vynalezli doktoři. Pánbůh stvořil jen zvířata, která vidíme a žádnou
takovou potvůrku, která si sedne na prášek a lítá ve vzduchu, jak vy
říkáte, to je klam, milý pane, my holt budeme plivat dál, viď,
Honzíku.“
Tak se
tedy zas dál plivalo až do B., kdež jsme vystoupili.
Vesnička malá, okna všude zevně zabedněná, ačkoliv nejkrásněji
svítilo slunce. Na dvorcích malých usedlostí primitivní záchod nad
žumpou a kousek dál od žumpy v bezprostřední blízkosti pumpa s
pitnou vodou. Domácí člověk bojí se, kdyby otevřel okno, že ho
ofoukne průvan, na který se u nás tolik mylně věří, ale jde a napije
se vody ze studně, do jejíchž pramenů za deště, když žumpa s
hnojůvkou a výkaly přeteče, vniká tak ohromné množství tyfových a
jiných škodlivých zárodků.
Vezměme si jiný případ.
Ve
Vicenicích u Náměště mají stále tyfus. Tam mají studnu bezprostředně
pod hřbitovem, studna plní se prameny shora ze hřbitova. Každý hrob
je vlastně nádržkou, zásobující studni dole vodou. Rakve v mnohých
hrobech plavou ve vodě. V této studni je voda studená, což lidem
úplně stačí, aby říkali, že je dobrá. Přes zákaz berou stále vodu z
té studně a umírají na tyfus.
Kousek
dál ve Studenci byla tyfem nakažená voda ve studni. Studna byla
zavřena a ačkoli je tam více studní s lepší vodou, obyvatelstvo
tajně v noci otevíralo úředně zavřenou studnu a bralo z ní vodu.
Kolik lidí z té studně již umřelo, ale stále to nechápou ve své
zabedněnosti; tážete se proč?
Protože nemají dosud k lékařům důvěru. Lékař obyčejně má
pokrokovější stanovisko než pan farář, což jest zcela přirozeno. A
dobře to vyjádřil ve svém kázání farář v Zahájí: „Bůh stvořil a
uspořádal svět v šesti dnech a proto nemohl myslet na žádné mikroby,
ty si vymyslili nevěrci a pokrokáři.“
Za
takových poměrů těžko jest lékaři na nápravě pracovat. Zejména
přidružují-li se k tomuto i různé politické a národnostní zápasy v
místech, kde by člověk vůbec neřekl, že nějaký národnostní zápas
může existovat.
Typickým dokladem toho jest Náměští nad Oslavou. V tomto místě jest
šest katastrálně zapsaných Němců a až do posledních voleb byl Němec
purkmistrem, jakýsi c. k. notář Maywald, divoký německý nacionál,
který se svými pěti Němci dělal plán na zgermanizování Náměště. A
proč byl tenkrát zvolen? (Dnes již mají českého starostu.) Proto,
poněvadž využitkoval toho, co na lid domácí nejvíce působí. A to
heslo „Pryč s kanalizací a nemocnicí! Peníze na kanály zužitkují se
jinak a místo nemocnice vystaví se měšťanská škola!“
V
kovárně za městem vedl se boj proti těmto nutným zdravotním
opatřením a jak se opět lidé nevědomí dívají na zdravotnickou
otázku, o tom drasticky svědčí slova, která náhončí p. Maywalda
tehdy pronesl: „Rakósko je přelidněny, nač potřebujem nemocnico. Ať
polovice téch faganů pochcípá. Pak nám bude líp.“
To se
ví, že měšťanskou školu ti chytráci nepostavili. Místo měšťanské
školy koupili tři svítilny a boj o kanalizaci se vede vesele dál. Ve
své nevědomosti ti lidé nechápou, že kanalizace je nutna v zájmu
zdraví všech spoluobčanů v městě. Jim však dosud je milejší, když
splašky tekou po ulicích, vydávajíce puch a rozmnožujíce nakažlivé
nemoci dům od domu.
S
lékaři je to tak: V Trávníku spolkl šestiletý chlapec jednoho
sedláka jehlu. Stěžoval si na velké bolesti, ale sedlák pro lékaře
neposlal. Stále říkal: No, však ono to přejde, jehla sem, jehla tam
a pro lékaře neposlal. Dostavila se horečka, břicho se jeho
synáčkovi nadýmalo, všecky baby z okolí dávaly různé obklady a
jejich přičiněním za šest dní byl konec.
Dvě
hodiny před smrtí běžel pro lékaře, ten však nemohl již nic jiného
dělat než konstatovat smrt. Muž ten však doposud jest nepřítelem
lékařů a říká: „Nebožtík Josífek spolkl jen jehlu a on mu nemohl
pomoct.“ Samo sebou se rozumí, že kdyby mu kráva spolkla hřebík,
hned se jede pro zvěrolékaře.
Jinak
je ovšem, když vypuknou nakažlivé nemoci mezi dobytkem a od
okresního hejtmanství jest nařízena nucená zvěrolékařská prohlídka
dobytka celého okresu. Tu v některé vzdálené vsi je výsek masa.
Hostinští bývají totiž na venkově nejen agrárníky, ale i řezníky. V
K. na cestách v Povltaví zdržel jsem se s přítelem několik dní v
hostinci a bylo nám velice nápadné, že nás krmí stále hovězím masem.
Až jednou v jejich kalendáři, který jsem prohlížel, našel jsem kus
dopisu, adresovaného na našeho hostinského. A tam stálo: Ctěný pane
B., přijeďte si pro tu krávu časně ráno, dřív než přijde zvěrolékař.
Jedli
jsme tedy maso z nemocné krávy po celé tři dny. Čtvrtého dne se můj
přítel vážně roznemohl.
Tu a
tam výjimečně najde přece jen člověk slabounkou snahu o zavedení
hygienických opatření. Obyčejně se na venkově v hospodách myjí
sklenice jen o pouti. Mile mne tedy překvapilo, když v jedné obci
hostinská s přívětivou tváří, když jsme požádali o pivo, prohlásila,
že musí sklenice vypláchnout a odběhla na dvůr. Pln zvědavosti jsem
ji následoval. Pod okapem byla káď s dešťovou vodou, ve které se
červíčky jen hemžilo, kousek hnoje, kousek slámy a sena plavalo na
povrchu, z jedné strany pilo prase, z druhé strany lízala vodu ovce
a uprostřed té krásy vyplachovala nám paní hostinská sklenici. A
když se pak vrátila se sklenicemi naplněnými pivem, svěřila se, že
je to takové nařízení od okresního hejtmanství, aby nádoby určené k
pití byly před upotřebením náležitě opláchnuty.
Nyní
si představuji tu spokojenost v očích členů nejvyšší zdravotní rady
ve Vídni, když vypracují nová nařízení, kterými se má bojovat proti
nemocem. A odcházejí spokojeně u vědomí, že opět lidstvo postoupilo
o nějaký krok ve zdravotnictví kupředu. A všichni ti, kterým
nařizují se ony předpisy, jsou v neustálém boji proti těmto
nejprimitivnějším hygienickým opatřením.
Pozoroval jsem nedávno jednoho hocha, prodávajícího ředkvičky.
Opatrně se rozhlížeje na všechny strany, zdali ho někdo nevidí, šel
ke stojanu s říční vodou a - všš, už jí pokropil ředkvičky. A proč
to dělal? Poněvadž bylo nařízení, že ředkvičky se mají kropit jen
vodou studničnou. A za druhé, že pumpa se studničnou vodou byla pár
kroků od stojanu s vodou říční.
Ten
hoch byl jako ten sedlák, který když přišel k přechodu na železniční
trati, když závory byly spuštěny a když četl vyhlášku „Nebezpečno
jest přecházeti trať při spuštěných závorách“, praštil holí do
vyhlášky, plivl na ni, zvolal: „Ani mne nenapadne,“ podlezl a dal se
vlakem roztrhat.
|
Mám přítele, který každý večer hlasem rozrušeným vypravuje o svém
krejčím. Zjev ten bývá dosti častým v našem českém životě, ale nikdy
není provázen tak podivnými okolnostmi jako v tomto případě.
Připouštím, že můj přítel dopustil se té neopatrnosti, že si dal šít
šaty; proč však má za to trpět den ode dne?
Bývá to velmi smutné, když každodenně musí si chtěj nechtěj
vzpomenout na rajské časy divochů v Africe, kteří nenosí šatů.
Trpkou jest pro něho i vzpomínka na praotce Adama, o kterém se
vyjádřil, že by jeho krejčí pan Berger stejně mu říkal: „Nedožeňte
mne k nejhoršímu, vy byste zůstal dlužen i za fíkový list.“
Pronásledovala mého přítele tato myšlenka tak, že se mně svěřil, že
opravdu se mu někdy v noci zdá, že je v ráji a že si dal od svého
pana Bergra utrhnout fíkový list.
Před čtrnácti dny přišel velmi rozčilen a zdrceně posadil se za
stůl. Smutným hlasem, takže zdálo se, že již každou chvíli dá se do
pláče, sděloval, že přišly již na řadu dopisy od jeho krejčího. Ze
se tedy nespokojil jen tím, pravidelně každého dne zvonit mu na
dvéře, strhávat fingované nápisy, připevněné na nich, oznamující, že
můj přítel odcestoval.
„Nestačilo mu,“ naříkal nešťastný mladý muž, „že mne trápil každého
dne, neboť on se tam vždy přece dostal, když vzbouřil celý dům
mlácením a kopáním do mých dveří. Správcová domu, sousedi
zúčastňovali se pravidelně těch brilantních útoků, kopali, mlátili,
tloukli, bouchali do dveří a volali: ,Pusťte tam přece toho pána,
vždyť dělá rámus, že je to k nevydržení, kdopak to má poslouchat. U
všech čertů, tak otevřte!’
Jindy opět přicházel úlisně. Zjistil jsem, že podplatil listonoše
korunou, aby mu svěřil, jak to má s tím zvoněním se mnou smluveno.
Zazvonil tedy jako listonoš čtyřikrát a já se vzdal bez odporu,
zaskočen tak hnusně lstivým způsobem. Měnil jsem tedy systém.
Listonoš musel zvonit šestkrát, posluhovačka osmkrát. Vyzkoumal i to
a zrádně mne napadl zvoněním. Pakli však nejde otevřít, tu pobouří
celý dům, že jest nutno můj byt otevřít, že jsem včera byl v tak
stísněné náladě, takže se dá předpokládat s určitostí, že jsem si
něco udělal. Zavolají tedy zámečníka, byt otevřou za asistence
policejní stráže a naleznou mne v posteli velmi ustrašeného, neboť
nepochyboval jsem nikdy, že budu muset zaplatit zámečníkovi za
otevření. Třikrát přitom byl porouchán zámek, který jsem musel též
zaplatit, nemluvě ani o tom, že mně bývá přitom ještě sousedy
spíláno, že si z nich tropím žerty a že jsem se nezabil. Správce
domu říká, že by to rád viděl, aby se to konečně stalo, a pohádal se
kvůli tomu s panem Bergrem, který křičel: ,Ten muž musí zůstat
naživu, aby splnil své závazky.’ Věřte, že je to hrozné, neboť celou
noc nespím strachy, jak ráno se opět objeví můj krejčí a s čím novým
na mne bude působit. Předevčírem, když ke mně přišel, řekl:
‚Nemyslete si, že chci snad od vás peníze. Nežádám od vás ničeho než
charakter.’ Přál bych si, aby byl na mne hrubý, aby používal
sprostých, surových výrazů. Místo toho však jest jemný ve svém
vyjadřování a dnes, když se opět dostavil, pravil: ‚Velice toho
lituji, že musím vždy dělat hluk, než vás vzbudím. Přál bych si,
abyste byl již vždy vzhůru, když přijdu, abyste též zanechal
takových divných žertů jako dnes, kdy našel jsem na dveřích napsáno:
»Zvoňte devětsetkrát.« Nevěděl jsem určitě, zdali zvoním po 870krát,
proto jsem začal poznovu. Jdu vám říct, že potom nanovo při 562.
zvonění vypověděl zvonek službu a že musíte nasypat novou sůl
salmiakovou do článku. Přišel jsem vám říct, že jsem vám též dnes
psal. Myslel jsem na vás i v noci, sedl jsem si a napsal vám psaní.’
Zde jest to psaní,“ vzdychl přítel. Psaní bylo psáno bez
pravopisných chyb. „Ctěný pane,“ píše pan Berger, „vzpomínám právě
na vás, neboť zvykl jsem si myslet za těch sedm měsíců, kdy každého
dne jsem nucen vás navštívit, jedině na váš případ. Jsem velmi
vytrvalý již od mládí a upozorňuji vás, že jsem jednou došel pěšky z
Pradědu do Opavy za den, což je 78 kilometrů. Když jsem vám před
šesti měsíci dodal šaty, nedomníval jsem se, že dodáním šatů měl by
být porušen přátelský poměr mezi mnou a mezi vámi. Dnes však leží
mezi námi jedny kalhoty, vesta a sako. Vím, že vy též na nic jiného
nemyslíte, a zapřísahám vás, vraťte mně i sobě duševní klid a
nedožeňte mne k tomu nejhoršímu. Váš Josef Berger.“
Radil jsem mu, aby si z toho nic nedělal, poněvadž v kriminalistice
doposud neudal se žádný případ, aby krejčí zavraždil svého
zákazníka. Naopak vím jeden krásný příklad vyvinutého citu krejčího.
V Magdeburce měl být sťat jeden občan a tamější krejčí Mulbach podal
žádost k císaři, aby byla delikventovi dána milost, že je mu dlužen
ještě za zimník.
Přítel byl tak rozrušen, že se ptal, jak to dopadlo, a když jsem
řekl, že dobře, zakoktal: „To je opravdu hrozné.“
Neviděl jsem nikdy tak ztrápeného člověka, jak vyhlížel přítel, když
druhého dne večer opět přišel. „Vím již,“ pravil zlomeně, „co
znamená to:
,Nedožeňte mne k nejhoršímu.’ Ráno jsem byl nucen opět ho přijat a
tu on řekl: ‚Poněvadž jste dodnes nezaplatil činži, obával jsem se,
že se vystěhujete a že se mně ztratíte z obzoru. Zaplatil jsem tedy
činži za vás a mám tedy klíč od vašeho bytu. Odpadne proto každé
zvonění a mlácení na dveře. Budete moci klidně spát, já si pěkně
otevřu, vzbudím vás a hezky si pohovoříme o tom, co je mezi námi.’ “
Můj přítel se dal do pláče, že má halucinace v noci. Vidí plížit se
svého krejčího ke své posteli a slyší stále onu větu: „Nedožeňte mne
k nejhoršímu.“ „Teď,“ řekl plačtivě, „už tomu rozumím, co tím mínil,
je to hrozný člověk. Zkoušel jsem všemožné, abych se mu ubránil. Tak
jsem kupříkladu chodil po pokoji se starou verndlovkou, otvíral jsem
a zavíral závěr proti němu, on však seděl dál na židli zcela klidně
a mluvil svým jemným hlasem: ,Nechte toho, pane Čejko, mohl byste se
zastřelit, a tím byste teprve nemohl dostát svým povinnostem.’
Mluvím s ním často o tom, že jednoho mého přítele pronásledoval
obuvník tak dlouho, až se oběsil. Hádá se se mnou. že to není
pravda, že jsou jistě jiné věci v tom a že toho mého přítele znal.
Ovšemže jsem si toho sebevraha vymyslil, ale on hledí mne všemožným
způsobem upokojit. Jindy opět přijde a přinese s sebou lahvičku
koňaku a napřed spustí již ve dveřích: ,Tak jakpak se máte, co je s
vámi?’ Vidí, že blednu, počne se třást a podává mně koňak vybízeje
mne, abych se napil, že mně to udělá dobře a že to tak nemyslel.
‚Nepřicházím vás upomínat, jdu vám jen říct, že jsem to včera večer
všechno spočítal a že mám přes třináct tisíc mezi lidmi, bůh
zachraň, abych vás šel upomínat.’ “
Byl jsem přinucen přítelem Čejkou, abych šel mu pomoci uvítat jeho
krejčího. Na mou otázku, jak si to vlastně představuje, odpověděl,
že by mu bylo velice milé, kdybych použil trošku, drobátko
sprosťáctví vůči jeho hostu.
Z toho jsem viděl, že jest přítel Čejka již tou celou aférou úplně
ubit, a navrhl jsem mu, aby raději simuloval šíleného, až přijde pan
Berger.
„Máte úplně pravdu,“ souhlasil, „nemám již beztak daleko k tomu. Od
té doby, co má klíč od mého bytu, je tam několikrát za den podívat
se, co dělám. Nejhroznější je to jeho vážné a lítostivé; ,Tak, pane
Čejko, copak je s vámi?’ “ „Víte, příteli,“ vysvětloval jsem mu, „až
přijde pan Berger, odpovídejte zmateně na jeho i mé otázky.“
Okolo desáté hodiny zarachotil klíč ve dveřích bytu pana Čejky a
měli jsme tu čest uvítat pana Bergra. Všiml jsem si jeho plachého
vzezření, když uviděl neznámou osobu v bytě. Přítel Čejka seděl u
okna a teskně se díval před sebe, pak řekl, jako kdyby mluvil ze sna:
„Proč to nařídil Karel Čtvrtý - myslím, že Vinohradům říkali
Mělník.“
Pan Berger podíval se na mne tázavě, a mezitím řekl Čejka temným
hlasem ke mně: „Prosím vás, tetičko, ukažte panu řediteli plynárny,
že vodovod je v pořádku.“
Pan Berger přistoupil kupředu a pravil uděšeně: „To jsem přece já,
pane Čejko, Berger, Josef Berger, víte přece ty kalhoty, vesta a
sako.“ „Ach,“ zvolal Čejka, „vás vyslala vláda holandská, van Dycku?
Řekněte vaší královně, že možno dobývat rádium ze starých
dvouzlatníků.“
„Ale pane Čejko.“ „Care Ivane,“ vlídně pravil Čejka, „postavím v
Rusku kostelíček a černou slepici naučíme plavat. Ostatně ať odejdou
všichni velkovezírové od Panamského průplavu. Plody chleboňů budeme
křížit s banány a opice posadíme do aeroplánů.“
Odvedl jsem bledého pana Bergera stranou a řekl, aby se nelekal, že
tu již byl lékař, který konstatoval, že jedná se o akutní
pomatenost. „Zítra zapadnou nad mým přítelem navždy vrata
sanatoria.“
Pan Berger posadil se na postel a zavzlykal, zatímco přítel Čejka
chodil po pokoji a říkal s úsměvem: „Dejte levhartům oboječek,
pusťte je na procházku, ať nám přinesou penízky.“
Pan Berger náhle vstal a řekl k Čejkovi: „Nejsem Berger, jsem
stavitel Novák. Vystavěl jsem mosty přes Středozemní moře. Stavěl
jsem také na Sicílii zemětřesení.“ Pak si sedl na zem a počal ťukat
prstem na podlahu, přičemž křičel: „Zde vrtejte studnu, zde jsou
Karlovy Vary.“
Počalo nám být z toho úzko a přítel Čejka shýbl se k panu Bergrovi a
řekl k němu ulekaně: „Ale pane Bergře, to já jen tak, chtěl jsem vás
postrašit.“
A pan Berger, vstávaje se země, řekl hrozným hlasem: „A já vás také,
pane Čejko.“
Co se pak mezi nimi událo, nevím, neboť jsem rychle utekl z
nešťastného bytu. Jen následujícího dne mně hlásil Čejka velmi
rozpačitě, že panu Bergrovi zaplatil.
|
|
|