Adéle Thoms z Haidy, německá učitelka

Němci jsou prazvláštní lidé. Líbí se jim jejich krajané v Alpách, kteří jsou volatí až jedna radost, jedí arsenik a jodlují. Jsou nadšeni, když jejich synové, studující na universitě, jezdí v nábytkovém voze na malém německém městě a vevnitř vozu mají sud piva a hulákají. Němcům se líbí Mnichov, ne snad kvůli obrazárně i jiným vynikajícím budovám, ale proto, poněvadž je tam 52 pivovarů.

Němci jsou nadšeni Zeppelinem. Tento politováníhodný blázen ocitl se na jídelním lístku v německých restauracích v severních Čechách pod názvem „Zeppelin-beefsteak“. Jest miláčkem německého lidu, ačkoliv člověk se zdravým rozumem vidí, že Zeppelinovy vzducholodě jsou jen vyhazováním peněz, ale Němci nepřestanou je stavět, pokud neutratí celou válečnou náhradu, kterou jim Francouzi zaplatili.

Když jde německá rodina na výlet, tu jistě zpívá: „O Tannenbaum“, nebo „leh weiss nicht, was soli es bedeuten, dass ich so traurig bin“.

Každý Němec má rád uniformu. Od cidiče stok v Německu až po štábní důstojníky. Čím víc zlata na ní, tím lépe se mu líbí. Mají tytéž choutky, jako černoši v jejich koloniích. Jsou čtenáři románů, které skončí smutně, myslí, že Goethe a Schiller jsou nejslavnějšími básníky vůbec na celém světě, kteří se kdy zrodili. Vtloukají svou hudbu černochům v Africe a černošské děti učí deklamovat Goetha a Schillera. Němci o sobě tvrdí, že jsou nejkulturnějším národem, a proto v Německu se ještě popravuje sekerou. Němci mají ve své povaze vždy jakýsi komický nátěr.

Jejich pastoři se svou morálkou o cudnosti a studem vlastních dětí, manželky pastorů háčkují punčochy, Němkyně snící o domácích pracích a vyšívající svým snoubencům na pantofle: „Heil dir im Siegeskranz“; ti jsou všichni jen částí onoho komického celku, který zpívá „Wacht am Rhein“ a u nás s přídavkem: „Jak Českého lesa pyšné sosny, tak stojíme zde my Markomani na stráži... in diesem Ostenmark ...“

Malá německá učitelka Adéla Thomsová z Haidy jela o prázdninách do Řezná a do Mnichova, pak do Alp, do Vídně a stavila se u své sestřenice v Praze, u mé manželky.

Viděla část německé říše, líbili se jí volatí Němci v Alpách - „und in diesen Bräuerhäusern in München waren so viele wackere Deutschen“.

„Nemohla byste mně říci, co to bylo za chlapíky?“ Měla s sebou poznámky. Čtyři z Hessenu, pět z Vídeňského Nového Města, tři Norimberáci, dva z Hannoveru.

„A co na nich bylo pěkného?“

„Sangen so schöne bunte Lieder und waren so schon besoffen.“

Byli to soudní asesoři, technikové městští a podobná inteligence.

„Tedy jste se výborně bavila?“ - „Ach, byla jsem mezi svými. A po celou cestu jsem slyšela jen německý hovor, potkala jsem mnoho našich studentů, kteří prováděli samé šprýmy. Pili jsme dupláky, a jak se krásně při tom zpívalo. Dostala jsem patnáct nabídnutí k sňatku. Pak ve Vídni jsme v Práteru jezdili na koníčkách. Tam už jsem slyšela český hovor. Divila jsem se, proč ty Čechy nezatkli; přece ve Vídni se smí mluvit jen německy. To byla drzost.“

„Ale má zlatá, ve Vídni máme přes půl milionu Čechů.“

„To není pravda. .Reichenberger Zeitung’ psal, že je jich asi dvacet tisíc, a ti že tam jsou jen přes léto na práci. A pak jsem přijela do Prahy. To je divné, jak úřady trpí češtinu. Vždyť ještě před dvaceti lety byla Praha úplně německá. Byl o tom článek v ‚Reichenberger Zeitungu‘. Před dvaceti lety se jinak nemluvilo v Praze než německy; z toho je vidět, že v Praze jsou samí počeštění Němci. Četla jsem od Strobla román ‚Schipkapass’. A to je přece hrozné, co vyvádíte s Němci. Tam stálo, jak Češi v Podbabě uštvali jednu slečnu na poště, která byla Němkyně, a jak svého faráře připravili o život, poněvadž pil Pschorrovo pivo. Z Haidy, ani z České Lípy sem nepřijede žádný student víc. Všechno chodí studovat do Vídně a do Drážďan. Při posledních demonstracích zmlátili zde Češi dva německé stu-denty z Haidy a proč? Poněvadž procházeli se po německých Příkopech. Příkopy jsou přece německé, tam nesmí žádný Čech.“

„A kdo vám to říkal?“

„Psal o tom ,Reichenberger Zeitung’. Vy Češi musíte přece uznat, že v Čechách jste jen přistěhovalci a že osadili jste starou německou provincii. Ale vy nyní na to zapomínáte a chcete nás počeštit.“

„Samo sebou se rozumí, slečno,“ řekl jsem. „Prahu jsme již počeštili. Olomouc a Brno octne se zanedlouho v našich rukách. Pak přijde Vídeň na řadu. Ta bude za pár let úplně česká. Němci ve Vídni nebudou smět mít německé školy, a které mají dosud v Praze, ty jim zavřeme. Pak potáhneme na Berlín.“

„Berlín nikdy!“ zvolala plna zoufalství.

„Za třicet let je Berlín úplně český, milá Adélo,“ pravil jsem klidně. „Když říkáte, že ještě před dvaceti lety Praha byla úplně německá, tu Berlín bude za třicet let jistě český, úplně český. Vždyť víte, že husité byli až u Baltického moře a ty časy se vrátí.“

Zakryla si tvář dlaněmi a dala se do pláče. „To je strašné, co vy Češi vyvádíte.“

Vztyčila se však za chvíli a zvolala: „A kdyby v celém světě nikdo nemluvil německy, budu mluvit sama, poněvadž jsem Adéle Thoms, deutsche Lehrerin aus Haida!“

Němci, jak je vidět, jsou národ velice inteligentní...

Agrární idyla

Mluvil jsem nedávno s jedním agrárním velmožem, který prohlásil, že celou jeho kariéru založila yorkshirská prasata.

Podávám zde jeho životopis, jak mně ho vypravoval a z kterého lze seznati, jak často takové velké čuně může se státi chloubou národa a svého majitele povznést k nejvyšším hodnostem. Muž ten, mající to yorkshirské prase, kanečka, zasedá totiž v zemském výboru.

„Narodil jsem se,“ počal vypravovati onen muž, „tak, jak se rodí všichni agrárníci. Pamatuji se, že při mém narození zabučela kráva v chlévě třikrát. Abych totiž nezapomněl, my jsme se tenkrát narodili dva. Já a tele té krávy. Tele chcíplo, a já jsem zůstal naživu. Rostl jsem utěšeně jako z vody. Tak mohou růst jen agrárníci. Když mně bylo šest let, vážil jsem čtyřicet kilogramů. Tenkrát mne vystavovali na hospodářské okresní výstavě v Nymburce. Pak jsem chodil do školy. Tenkrát, milý pane, nebyly ještě takové hloupé zákony, že se musí chodit do školy do čtrnácti let. Chodil jsem do školy jen do jedenácti, a to jen v zimě, poněvadž jakmile nastalo jaro, díval jsem se, jak skřivan lítá v poli, odpusťte, že pláču při této vzpomínce, neboť jsem si vždycky myslel, kdybychom tak mohli ty skřivany pěstovat a vyvážet je jako husy ze Sadské. Ty doby mládí jsou pryč. Dnes jsou už vůbec pryč ty staré časy, kdy jsme my agrárníci mohli mít ještě nějakou legraci s tím pracujícím lidem. Pamatuji se, že jednou byli lidé zaměstnáni v poli, najednou se přihnaly mraky, a nežli ti lumpové mohli nám to obilí odvézti domů do stodol, přišel příval a ječmen nám odnes. A víte, co udělal můj nebožtík pantáta? Poručil všem čeledínům, aby se na dvoře postavili k němu zády a svlékli si kalhoty. Pak jim střílel do zadnic štětinama, a měli jste vidět, jak byli ještě rádi a líbali nám ruce a všude po okolí říkali, jakého mají dobrého pantátu. Dnes už ty časy jsou pryč. Můj bratranec na Volyňsku praštil jednoho chalupníka býkovcem přes ruku, až mu ji přerazil, a dostal za to tři dny. - Rostl jsem tedy v ovzduší venkova a mohu říci, že právě jedině na venkově lze udělat rozumnému člověku kariéru. Již můj otec získal si v celém okrese dobré jméno tím, že kdysi se mu narodilo kůzle s třemi hlavami. Byl také zvolen obecním starostou krátce po onom velkolepém porodu.

Když pak jsem zdědil po otci statek a pantáta odešel na výměnek, představte si mou radost, když se mně narodilo tele se dvěma hlavami. Byl jsem zvolen beze všeho nyní já obecním starostou a zavedl jsem ve svém hospodářství plymútky, anglické slepice. Jedna z těch slepic snesla mně vejce, které vážilo čtvrt kilogramu a bylo vystaveno tu neděli po snesení v našem okresním městě s plným mým jménem. Nemusím vám ani připomínat, že tenkrát se mi podařilo vysedět vejce jedině tím, že jsem ho dal v drátěné síťce pod ovci. Z vejce vyklubal se neobyčejně silný kohout, který když dorostl, vážil 24 kg a byl taktéž vystaven v našem okresním městě. Když toho kohouta viděl náš okresní starosta, ranila ho mrtvice ze vzteku jedině proto, že měl kohouta, který vážil 18 kg. Nedalo se tedy nic jiného čekat, než že byl jsem se svými čtyřiadvaceti kilogramy zvolen já okresním starostou. Když jsem se stal okresním starostou, zavedl jsem chov yorkshirských prasat. Měl jsem kance, kterému jsme dali jméno Adolf, na oslavu jednoho předáka ze zemědělské rady. Můj bože, to vám byl kanec. Takový kanec se nenarodí ani za padesát let. Byl to takový kanec, že získal státní subvenci penízem tisíc korun. Když jsem tedy od státu dostal ty peníze, bylo to právě před volbami a současně šťastnou náhodou byla také hospodářská výstava v Praze. Pomyslel jsem si, že když mám takového kance, že mohu směle na okrese kandidovat, a když jsem potom na hospodářské výstavě dostal prvou cenu v oddělení státem subvencovaných kanců, byl jsem takřka jednohlasně zvolen zemským poslancem. Za dva roky nato získal jsem yorkshirskou prasnici, které, poněvadž předtím u nás na vsi byla přednáška o Zeyerových dílech, dal jsem jméno Mahulena. Tato svině vrhla mně právě před říšskými volbami třicet prasátek, a tak jsem se stal říšským poslancem. Za rok nato koupil jsem southdownského vola. Ten vážil, abych vám nelhal, 912 kilogramů a na hospodářské výstavě v Praze získal zlatou medaili, takže po celých středních Čechách všude na mě lidé ukazovali a říkali, když neznali mé jméno, alespoň: ‚To je ten southdownský.‘ A tak jsem se dostal do zemského výboru.“

Akciová továrna na výrobu vajec

Jistá dáma, jdoucí kupředu s pokrokem, řekla kdysi k slavnému učenci Curieovi, objeviteli rádia: „Dožijeme se toho, že se budou jednou lidé vyrábět umělým způsobem.“

Učenec odpověděl s úsměvem: „Neodporuji, markýzo, ale myslím, že přesto vrátíme se rádi k původní metodě.“

Tuto anekdotu připomíná případ, který vzbuzuje u všech, kteří o něm vědí, nehorázný smích.

Věc se má takto: Nedávno objevil se u poslance strany Kossuthovy člověk a sdělil mu pod rouškou tajemství, že objevil metodu, kterou se zlepší jakost a zvětší objem slepičích vajec. Není to prý rozhodně žert. Slepice krmené jádry dyně kladou vejce ještě jednou tak velká než jiné slepice, obsahující pouze žloutek. To tedy objevil, a poněvadž ví, že pan poslanec jest dobře zapsán v ministerstvu obchodu a se státním sekretářem Szterenyim velmi spřátelen, pojal plán zaříditi velký závod k zlepšení nosnic.

Peněz do podniku může vložit jen málo; je-li však pan poslanec ochoten vložit do podniku 40.000 korun, zavázal by se složit a opatřit obnos téže velikosti.

Pan poslanec přemýšlel o celé věci a pak svěřil tajemství taktéž jednomu poslanci, který byl ochoten přidat 20.000 korun, takže vklad poslanců by činil již 60.000 korun. Vynálezce pak našel taktéž snaživého člověka, který jeho vklad 40.000 korun doplnil taktéž na 60.000 korun. Akciová společnost byla tedy zakrátko založena a blíže Budapešti zřízena v tichosti drůbežárna. Když do ní pořízeno několik set kvočen a tolikéž metrických centů jader dyně, přikročeno k hlavnímu bodu celého podniku.

Poslanec obrátil se totiž na Excelenci poukazující podpory v ministerstvu obchodu se žádostí o státní podporu továrně na vejce. Odůvodňoval ji poukazem na zvýšení rozmachu domácího průmyslu.

Objevilo se, že státní sekretář je v principu nakloněn celému podniku, neboť jedná se o uherské slepice a uherská žloutková vejce. Avšak - hm - nějakou zkoušku bude muset Excelence vidět, důkazy, několik vajec čistého žloutkového obsahu na bázi jader dyně, není-li pravda? Pak najde se již přiměřená podpora, kterou vyžaduje uherský vývoz vajec, vývozní politika atd. Ale jak již řečeno, je třeba předložití vzhledem k rozhodnutí něco pozitivního.

„Nic lehčí než to,“ řekl vaječný muž, „již zanedlouho budeme moci Vaši Excelenci seznámit s pozitivními výsledky.“

I počalo slavnostní krmení slepic jádry dyně. Slepicím se báječně dařilo a vyměšovaly pilně látky podobající se jádrům dyně. Přitom však objevily se též vedlejší příznaky. Slepice nekladly vůbec žádná vejce. Prosím ještě jednou laskavě přečisti: Vůbec žádná vejce. Nic, ničevó, zhola nic! To bylo ovšem velmi smutné: slepice nejenže nekladly žloutková vejce, ale ani ne s převážnou většinou bílku. Bylo to hrozné. Jak se tak mohly zapomenout! Co si tedy počít? Bylo zvýšeno krmení, slepice nabývaly obrovských rozměrů, byly fantasticky tlusté, avšak teprv nekladly vejce, ačkoliv vyměšování látek bylo obdivuhodné. Žádná šaratice a jiná projímadla nemohla s jádry dyně konkurovat, a přece žádná vejce se neobjevovala . . .

Akcionáři továrny na vejce dělali kyselé obličeje, neboť za takových okolností nebylo ani řeči o možnosti státní podpory. Není přece možno, aby se poskytla podpora takovým vejcím, která nejsou snesena!

Poněvadž však byla zde taková spousta slepic, bylo třeba pomýšleti na záchranu akciového kapitálu. [ A tu přišel poslanec na výtečnou myšlenku. Vyhledal státního sekretáře a sdělil mu: „Excelenci! S vejci, jak se zdá, jsme pohořeli, ale jádra z dyně působí zázračně! A proto jsem tak smělý poprositi Vaši Excelenci o podporu pro právě se utvořivší První uherskou akciovou společnost na výrobu slepičího hnojiva, neboť naše slepice krmené jádry dyně vytvořují hnojivo budoucnosti.“

Státní sekretář přikývl: „Výtečně, milý příteli! Kolik slepic krmíte nyní?“

„Sedm set,“ zněla odpověď.

„Ach, to jest krásné! Jen se mi zdá, že je to příliš málo. Počítejme prosím: Vezměme za základ - hm - řekněme, že kráva rovná se stu slepicím, pokud se týče výroby trusu, a to ještě počítám nízko. Sedm set slepic rovnalo by se tedy sedmi kravám, není-liž pravda? Hnůj od sedmi krav stačí na čtvrt jitra půdy. Kolik slepic bylo by třeba, aby byla kryta spotřeba hnojiva naší uherské země, čili jinými slovy: Kolik slepic je třeba, aby byla celá uherská země pokryta slepičím trusem?“

„Pročpak to mám vědět?“ ulekaně řekl poslanec.

„Nu, jen tak, aspoň přibližně . . .“

„Nevím.“

„Tedy jděte domů,“ řekl státní sekretář, „a vypočtěte to, a až budete hotov, pak budeme teprve moci mluvit o státní podpoře . . .“

Anglo-Francuzy v Sibirii

Angličané a Francouzi na Sibiři

Ve všech nádražních kioscích ve východní Sibiři můžete dostat imperialistické noviny - anglické Mandchourian Daily News, Russian Daily News, Asiatic News Agency a francouzské Journal de Peking, Journal de Sibérie.

Před duševním zrakem všech pánů redaktorů těchto zahraničních listů plane jako jasná hvězda jediný bod: Rusko jako země se starým carským zřízením, s generály, kapitalisty, gubernátory, policajty, které obskakují „spojenci“.

Co vlastně brání tomu, aby se tyto radostné vidiny buržoazie nestaly skutkem?

Ruský dělník a rolník, který klepe režiséry imperialistického divadla přes prsty a bere jim kolčakovskou Sibiř a ostatní dekorace a rekvizity černosotněnské „Svaté Rusi“.

Proto je úloha všech těch anglických, francouzských a amerických listů v politické aréně Společnosti národů velmi žalostná.

Zkrachovaný žurnalista, dejme tomu z Asiatic News Agency, spílá velké proletářské revoluci, spílá ruskému dělníkovi a rolníkovi, který už dnes vzal do rukou pušku, aby se dal přes Omsk, Tomsk a Irkutsk na Vladivostok.

Pisálek navrhuje buržoazii, aby bolševikům svázala ruce a postavila je v celé Sibiři před okresního policejního komisaře jako „carovy odpůrce“.

* * *

Všechny tyto anglické a francouzské noviny nelžou o nic míň než bělogvardějské.

7. května t. r. Journal de Peking oznamuje, že Petrohrad obsadili Finové a že bolševici a obyvatelé uprchli do Moskvy.

13. května oznamuje Asiatic News Agency, že Petljura a polští legionáři dobyli Moskvu!

2. června uklidňuje Russian Daily News buržoazní čtenářstvo zprávou, že vojska admirála Kolčaka vstoupila do Kremlu.

Dokonce po pádu Ufy a po porážce Kolčaka za Bělou a Zlatoústém Russian Daily News píše 26. června: „Armády admirála Kolčaka plně obnovily pořádek v centru Ruska.“

Avšak zprávy o Kolčakově porážce se přece jen dostaly na Dálný východ.

A tak najednou tyto listy, až dosud plné vítězných hymen, vyvěšují vlajku paroplavebních společností.

Okamžitě se objevuje v novinách zpráva: „Přímé spojení parníky přes oceán do Ameriky, Anglie, Francie. Via San Francisco - Valparaiso.“

„Společnost Descours a Cabot dopraví Vás v nejkratší době a bez čekání vlastními paroloděmi do Japonska, via Jokohama ...“

A tak je paroplavební společnost Descours a Cabot poslední etapou kontrarevoluce a buržoazie, která utekla před rudou bouří.

Přesto však tyto listy přinášejí velmi zajímavé zprávy o vnitřní situaci imperialistických lupičů a o naveskrz prohnilé Společnosti národů.

Le Journal de Peking přináší tento telegram z Londýna: „Sekretář ministerstva námořnictví Daniel prohlašuje, že v zájmu boje proti bolševismu je nutno zřídit mezinárodní policii pod kontrolou Společnosti národů.“ Četba těchto novin není nikterak nudná a člověk se leckdy pobaví.

Od mezinárodních policajtů a špiclů přechází Journal de Peking k otázce koloniální politiky imperialistů.

Tady dochází ke rvačce: „My jsme vaši a vy jste naši“ - obrací se francouzský list k anglickým přátelům z Asiatic News Agency, když jde totiž o exploataci a olupování Mandžuska ...

Totéž říká i Američan Japonci: „My jsme vaši a vy jste naši, ale jenom nám, prosím, nesahejte na přístav Kiao-Čau a Šantung.“

Stará formule lupičů při dělení kořisti

Mandchourian Daily News otiskují rozkaz generála Knoxe anglické zaamurské brigádě: „Poněvadž se vojáci Královské zaamurské brigády chtějí samovolně dostat do Vladivostoku, upozorňuji, že demobilizace oddílů vnitřní obrany nebyla dosud zahájena. Nařizuji všem, aby setrvali na svých místech až do mého dalšího rozhodnutí a aby pečlivě pátrali po všech agitátorech.“

Rozumí se samo sebou, že v těchto plátcích otiskují své rozkazy i ruští generálští katani, aby Anglii a Francii ukázali, jací jsou chlapíci.

Tak Journal de Peking uveřejňuje rozkaz kozáckého atamana Ivanova-Rykova z Vladivostoku.

„V odpověď na teroristické činy bolševiků v okolí Vladivostoku nařizuji, aby všichni podezřelí z bolševismu a zajatí krasnoarmějci, kteří jsou drženi ve vladivostockém vězení, byli rozděleni na tři skupiny.

První skupinu postřílejte ihned po obdržení tohoto rozkazu, druhou a třetí postupně, obnoví-li bolševici své atentáty.“

Opěvování takovýchto zvěrstev carských katanů věnují tyto „listy“ tři čtvrtiny svého rozsahu.

Hledal jsem v těchto „listech“ zprávy o Čechoslovácích a dočetl jsem se, že bolševické partyzánské jednotky zničily při obsazování stanice Tajga u Krasnojarsku český trestný oddíl, kde také padl český velitel stanice Prager. Dále, že 12. května zemřel český ministr národní obrany Štefánik a že český dobrovolecký oddíl byl vyslán do čínského Pekingu na ochranu francouzského vyslanectví.

Českoslovenští bělogvardějci budou teď zřejmě na příkaz „spojenců“ věšet v Číně čínské kuli pro záchranu Slovanstva, vlasti a čínského „Ústavodárného shromáždění“ ...

Láďa, žák druhé třídy gymnázia, zakusil plnou měrou platnost slov Camilla Flammariona, že volné bádání po pravdě jest nepříjemné všemu světu, poněvadž každý mozek má své drobné předsudky, jichž se nechce zhostiti. Když totiž v deset hodin při přestávce ukazoval svým spolužákům, jak u nich doma sestra má takový malý stoleček a ten stoleček že se pohybuje a klepá, že odklepá všechny otázky, jako například: „Je tam někdo?“ „Je,“ a podobně, byl v nejlepším výkladu přerušen panem katechetou, který podrobil ho přísnému výslechu, nazývaje ubožáka prašivou ovcí, která zanáší spiritismus mezi dvanáctileté hochy.

Výslech byl krutý. Láďa byl tázán, jak to přišlo, že věří v spiritismus. Odpověděl, že má sestru, která jednou byla u přítelkyně, kde měli takový pohybující se stoleček, najednou sestra omdlela a utekla na hřbitov. U hřbitova potkala ducha a ten ji vrátil nazpátek. Šel s ní až k domu a tam uviděla maminku před hokynářským krámem. Duch zmizel a doma bylo boží dopuštění. Tatínek se zlobil a říkal, že nedovolí, aby chodila a courala s duchy, kteří vypadají jako František Kramer, medik z vedlejšího domu. Pak si sestra přinesla takový malý stoleček domů a on ho strkal po abecedě. Sestra se ho ptala: „Miluje mne?“ A on strkal stoleček po papíře, až odpověď zněla: „Bodejť ne.“ Pak mu sestra řekla, že tomu nerozumí, a strkala stoleček sama. Odpověď pak zněla: „Horoucně.“ Pak nesl sestře psaní na poštu, dostal dva šestáky od ní a od té doby věří ve spiritismus.

Toto přiznání zbloudilého hocha nemělo pro něho nijakých následků. Byl pokárán, aby napříště vystříhal se všeho poučování spolužáků o spiritismu, hypnotismu a podobných věcech, které pletou rozum.

Od tohoto okamžiku celá třída stala se přívržencem spiritismu. Hned druhého dne přinesl Bernášek do školy knihu o médiích, o uspávání a pozítří již hledali při přestávce po třídě médium. Přihlásil se dobrovolně první průkopník spiritismu ve třídě Láďa, který poučoval, že napřed musí se modlit celé shromáždění.

Nastal nyní spor o modlitbu, a tu zvítězil náhled Láďův, aby modlili se k profesorovi latiny Brenovi následujícím způsobem: „Prosíme tě, pane Brene, vzhlédni s laskavostí na nás a oroduj za nás před soudnou stolicí boží.“ Touto modlitbou upokojili své svědomí, neboť profesor Bren byl jejich třídním. Láďa sedl si na lavici a Bernášek ho uspával. Lechtal ho pod krkem a tahal za nos, přičemž shromáždění modlilo se: „Prosíme tě, pane Brene, vzhlédni s laskavostí na nás a oroduj za nás před soudnou stolicí boží.“

Láďa počal chrápat a dělal, že spí. Zapomněl se však trochu a najednou počal si utírat nos. Bernášek upokojil shromáždění, že teď právě vstupuje do Ládi duch ředitele gymnázia, a prosil, aby dávali teď otázky Láďovi.

První otázal se Gebler: „Budou odpůldne vedřiny?“ Odpověď byla nesrozumitelná. Médium zabručelo: „Byl bych sám rád!“ Další otázku podal Hajnic: „Dostanu nazpátek ten nůž, co mně ukrad Štibic?“ Odpověď zněla tajemně, jako říkával pan ředitel: „Vidím se nucena politovati vás.“ Přitom médium kýchlo.

Pak Bernášek řekl, že nyní vystupuje z Ládi duch ředitele a teď do něho vstoupí duch Bernáškova nebožtíka dědečka.

Shromáždění se zachvělo a Bernášek se ptal: „Dědečku, jak je vám na vonom světě?“

„Ještě to ujde, v pátek mám k obědu vepřovou pečeni a sladké dřevo. Pomeranče jsou tady zadarmo a do pekla je odtud tak daleko jako z Libně do Krče.“

„Je vám horko, dědečku?“

„Já se koupám,“ zněla odpověď, „teď jsem dal právě pasáka Hobzíkovi pod vodou...“

Hobzíkem zatřásla zima. Jak ví duch Bernáškova dědečka, že je on, Hobzík, s Láďou na štíru.

Duch dědečkův pokračoval: „Hobzík je mizernej kluk, krade čtvrtky papíru kamarádům a nedávno na šancích šacoval jednoho kluka. Když ho někdo chytí, ať mu přerazí nohy. A kdo ho zboxluje, přijde do nebe.“

Po těchto slovech chtěl si Benda zasloužit nebe a začal Hobzíka rýpat do žeber a bylo by málem došlo ku rvačce.

„Dědečku,“ tázal se Bernášek, „co děláte v záhrobí celé dny?“

„Tluču kamení na silnici k očistci,“ odpovědělo médium vážně, „to kamení, to jsou duše profesorů, jenom profesor z tělocviku tady není.“

Láďa začal sebou vrtět a prohlásil, že už se probouzí. Tázali se ho, jak to tam v záhrobí vypadá. Řekl, že dobře. Všechno fialové a červené. Stromy mají ruce a oči a mluví latinsky, aby jim Láďa a jiní duchové nerozuměli. Také se tam v záhrobí potulovalo několik Indiánů. Poznat mezi nimi Manitou z románů Mayových. Potkal šilhavého ducha, který vypadal jako Francek školníků. Na kapradinách tam rostou fíky. Několik starých Římanů sedělo tam u vodopádu, ve kterém tekla krev, a učili se latinsky z Hrbkovy mluvnice. Když se setkal s duchem Bernáškova dědečka, zdálo se mu, že je o hodně lehčí. Moc zdravá krajina to záhrobí není, poněvadž se tam nastěhujou všichni, kteří zemřeli. Setkal se tam také s jedním jenerálem, který mu salutoval a povídal, že z Hobzíka bude kat.

To byly stručné zkušenosti a pozorování, která konal Láďa v záhrobí. Návrat Láďův ze záhrobí oslaven byl strašným řevem dvanáctiletých spiritistů, který měl za následek, že přiběhl do třídy třídní profesor a zapsal si celou třídu do třídní knihy s poznámkou: „Přišed do třídy, uslyšel jsem řev.“

Tím potvrdil vznešenou myšlenku, že jsou stále lidé, kteří dávali vždycky přednost nevědomosti před věděním.

Ubohý třídní profesor. Jak byl nevědomý a jak právě hrubým způsobem snažil se potlačiti snahy badatelů neznáma, jejichž reprezentant Láďa jednal právě v lavici s nějakým Maizlem o zkamenělině, která dostala se do Maizlova majetku tím způsobem, že jako majetek kabinetu ústavu spolu s několika jinými druhy kolovala na ukázku a k poučení studentíků předevčírem po třídě, až uvázla v Maizlově kapse. Šeptali si.

„Víš, Láďo, já ti ji prodám, ale za pětník. Já vím, že jsi Láďa, ale peníze do ruky.“

„Já ti tedy odpůldne pětník přinesu. Vezmu si doma na sešit a ještě ti dovolím, abys mne uspal. Víš, to se dělá takhle. Myslíš si: Kdyby tak pánbůh dal a Láďa usnul. A tu já hned usnu a moje duše se odstěhuje do záhrobí. Mysli si to. Myslíš si to? Vidíš, na mě už jde dřímota a už začnu mluvit ze spaní.“

Maizl se lekl. Co teď? Láďa má zavřené oči, on ho uspal. Přijde profesor a duch Láďův ze záhrobí bude mluvit o něm, o jeho zkamenělině, kterou vzal, a o tom, že ho Maizl uspal. Pošlou k nim do bytu školníka, zpráskají ho a prodají mu velocipéd. Nešťastný Maizl. Vida, už je to tady! Duch Láďův ze záhrobí tiše bručí: „Maizle, zloději, dej sem tu zkamenělinu.“

Maizl vtiskuje mu zkamenělinu do ruky a duch pokračuje: „Teď se právě špacíruju na Marsu. Zdejší lidé vypadají jako stonožky. Povídá zde jeden kluk, že jeho otec má dvě stě noh.“

Maizl se počal třást strachy a začal se hlásit. „Co chcete, Maizle?“

„Prosil bych ven, pane profesore.“

„Tak jděte, ale ať za vámi nemusím poslat jako za Bubeníčkem.“

Maizl vyvrávoral ze dveří a byl dlouho venku, sklíčen v duchu, co bude, až se vrátí? Probudil se už Láďa, vrátil se ze záhrobí, či bloudí ještě na Marsu, nebo setkal se jeho duch s nějakou překážkou, či dokonce vstoupil jeho duch do pana profesora třídního? Ale konečně musil se vrátit. Vstoupil. Láďa byl u tabule a odpovídal na otázky. Zkoušel ho profesor ze slovíček. Nevěděl, jak se latinsky jmenuje svízel, a dostal nedostatečně. Vrátil se roztrpčeně do lavice, kde prohlásil k Maizlovi, že to neodpustí panu profesorovi, a až ho při přestávce uspí, že jim řekne, co třídního profesora čeká. Konec hodiny strávili pak, že Láďa vykládal, jak v nepřítomnosti Maizlově mluvil s duchem Piláta, který mu říkal, že Hannibal bydlí o ulici výš než tyran Thrasybulus.

„Mně se zdá,“ pravil nepřítel bádání o neznámu, třídní, „že já vás budu musit rozsadit.“

Nežli mohl tuto myšlenku provést, zazvonilo a profesor šel sníst párek.

Maizl rychle v přestávce rozhlásil, že byl Láďa tu hodinu na Marsu, a chlubil se, že ho uspal. Hned obklopen byt hloučkem mladých badatelů, kteří nabízeli se, že ho budou znova uspávat.

Posadili ho na židli na katedře, tak aby se nedíval na dvéře, a počali se modlit: „Prosíme tě, pane Brene.“

„Jó,“ odporovalo médium, - „když mně dal třídní pumu ze slovíček, tak se musíme modlit k jinému. Modleme se k profesorovi tělocviku. Říkejte za mnou: Prosíme tě, vzhlédni milostivě na své žáky, pane profesore Lístku, a oroduj za nás tu i v záhrobí u všech svatých a světic božích.“

Opakovali po něm a Láďa prohlásil, aby se to dvakráte pomodlili za sebou a pak že ho uspí a on že se zeptá duchů v záhrobí, co čeká na třídního profesora.

Zamhouřil oči a spustil: „Vidím profesora Brena, že jí párek. Právě teď jsem jeho duchovi podrazil nohy. Profesor se zakuckal a v párku našel švába. (Já ti osladím tu mou nedostatečnou ze slovíček!) Všechno je kolem mne žlutý jako petrklíče, ty jsou zde taky a mateřídouška je vyšší než kostel u svatého Apolináře. Potkávám nějakého starého ducha. Ten duch trochu šmaťhá. A ten duch do mne teď vjel a já už vím, co na třídního čeká - „

Nastalo všeobecné napětí.

Všichni se skupili kolem média. Médium prorokovalo: „Třídní profesor vezme si mou slepou starou tetu za manželku, která mu rozbije hlavu hrncem na polévku. Bude čím dál tím hloupější a bude krást péra klukům ve škole a housky z lavice. (To je za tu pětku, pane profesore!) Při maturitě ukradne inspektorovi hodinky z kapsy a udělají ho školníkem a bude musit čistit boty studentům.“

Vtom vešel třídní profesor a přiblížil se pomalu. Bubeníček ho zpozoroval. „Láďo, třídní je tady.“

A tu médium hlasitě proneslo: „Pana třídního udělají ředitelem gymnázia, on se bohatě ožení a bude školním inspektorem, je takovej hodnej.“ Po těchto slovech vrátil se ze záhrobí a otevřel oči.

Pan třídní, který poslední pěknou větu slyšel, pohladil Láďu po vlasech a ptal se:

„Tož hošíku, na co jste si hráli?“

Vzadu Bubeníček chtěl Láďovi pomoci a vykřikl: „On si z nás dělal legraci!“

„Vy ničemové,“ řekl třídní, „už jednou jsem vás zapsal do třídní knihy a teď vás zapíši podruhé a k Láďovům domů půjde školník, ať hošíka vypráskají!“ Odcházel šilhaje rozčilením.

Vidíš, Láďo, badateli neznáma, jak pravdivá jsou slova, že volné bádání po pravdě jest nepříjemné všemu světu, poněvadž každý mozek má své drobné předsudky. A co jest ti platno, že i věda zanáší se spiritismem, když otec tvůj, vyslechnuv vzkaz pana profesora od školníka, volá na služku: „Anna, přineste rákosku a budete mně Láďu držet...“

Za chvíli nato bylo slyšet, jak badatel neznáma kvílí a slibuje, že už to nikdy neudělá...

A o jednoho mučedníka bylo víc...

Každý národ může se pochlubiti zrádci, jejichž jméno jest spojeno s různým proklínáním. Zajděte například mezi vyšehradskou mládež, nejlépe, když s bohopustým řevem u školy na Hrádku oznamuje kolemjdoucím, že pro dnešek vsála již dost toho věčného: byt, bylina, bystřina, babyka, kobyla, a zeptejte se té naděje vlasti na Balušku.

Uslyšíte, že právě dnes zas dali ve škole spolužáci Baluškovi hobla, zbytek to tortury za středověku, něco tak mezi napínáním na žebřík, lámáním kolem a trdlicí, kde se odsouzenec přehne přes lavici a hobluje se s ním postupně jedna školní škamna po druhé, při kterémž právu útrpném se musí dávat pozor, zdali nejde pan učitel.

Uslyšíte dál, že je Baluška pes. Tím je to zvláštní, že užívají k označení Balušky jméno tvora, o kterém jim školní čítanky neúmorně vykládají, že jest to věrný přítel člověka. Jak dále ho pojmenují při té příležitosti, to záleží na duševních schopnostech jednotlivců, kteří zúčastňují se debaty o Baluškovi. Jsou totiž školáci, kteří nevynikají příliš v přírodopise, nezapamatují si názvy různých cizokrajných zvířat a musí se omezit, vypravujíce o svých druzích, jen na vyjmenování zvířat domácích.

Slyšel jsem také, že prý Baluška je pravým opakem toho, čemu se říká pojem vůně.

Celkem nalezne pozorovatel nevyčerpatelné množství nadávek týkajících se Balušky a na něho adresovaných. A nejhroznější je ono slovo, které rozlehne se kolem vás:

„Ano, mladý pane, Baluška je velkej zrádce.“

A zatímco určuje se definice Balušky, ten se plíží oklikami do Podskalské třídy, smutný, ubitý tím vším. Občas se rozhlédne kolem, pátravě prozkoumá okolí, zdali nejdou za ním, a ulekaně mizí za roh, neboť spatřil skupinu svých druhů v jedné ulici.

Opět velkými oklikami jde domů zadem, a když zmizí v rodném domě, tu ještě prozkoumá, zdali na něho nečíhají v chodbě.

Doma sedne si do koutka a vyjeveně dívá se do prázdna. Někdy chodí po pokoji a pátravě rozhlíží se kolem.

Tak se asi rozhlížel Jidáš po jedné židovské silnici, hledaje osiku, na které by se oběsil. Tak se asi díval kolem sebe starořecký zrádce Efialtés, když vedl perské vojsko oklikami do zad svých krajanů u Thermopyl.

A pak se dá Baluška, ten vyšehradský Efialtés, do pláče, neboť nemůže na ulici, kde ho čeká výprask s 99procentní pravděpodobností.

S historií jeho zrady spojena jest velká doba Vyšehradu. Nemusí být někdo na slovo vzatým zeměpiscem, aby nevěděl, že mezi Vyšehradem a Smíchovem teče řeka Vltava. Děje se tak po věky. A stejně snad po tu celou dobu oba břehy žijí v urputném nepřátelství. Není také slýcháno, že by se Podskaláci nebo Vyšehradští přiženili na Smíchov.

Zeptejte se šestiletého občana z Vyšehradu, co soudí o Smíchovských. Řekne vám takovou kritiku o protějším břehu, že by bylo velmi nesnadno uvésti ta slova do salónu.

Slýcháváme velice mnoho o českém pohostinství, ale jsou to doopravdy jen bajky, o čem by vám mohla bohatý materiál snésti všechna ta poupata ze Smíchova, která octla se v Podskalí nebo na Vyšehradě, a na otázku, kterou jim tamější dětská pouliční milice kladla, odkud jsou, hrdě prohlásila, aby vlast svou nezapřela, že jsou ze Smíchova. Obyčejně hrdě vždy řekl každý ten člen národa z protějšího břehu, že jest Smíchovák. Tu se do něho vždy strčí a zvolá se diplomaticky:

„Co strkáš, uličníku?“

A už to jde dle nezměnitelného programu. Dva mu skočí na krk, jiní mu podrazí nohy. Málokdy se stane, že polapený nepřítel vyzná na trápení, že není Smíchovák.

Podstupují obyčejně muka statečně a bez proseb o slitování. Ve většině případů zajatci nadávají Podskalí i Vyšehradu, ztěžujíce svou situaci.

Je nabíledni, že Smíchováci, když jdou ze školy, pořádají pravé honby na svého nepřítele z protějšího břehu, který namátkou dostane se do smíchovských ulic. Svůj výprask provázejí Podskaláci či Vyšehraďáci obyčejně cynickými poznámkami. Že se přitom přemoženým odnímá jich majetek, rozumí se samo sebou. A letní i zimní výzbroj obou válčících národů je stejná: prak i řemen.

Vyšehradští i Podskalští byli spojenci. Vyšehradští však byli jaksi na druhém místě v těchto bojích, neboť když řeka zamrzla a na ledových pláních docházelo k velkým pravidelným bitvám mezi oběma břehy, Podskaláci hnali Vyšehraďáky do prvních řad, do nejnebezpečnější fronty, a když pak šacovali zajatce, tu Vyšehraďáci dostali sotva třetinu kořisti. Na odškodněnou za tolik obětí netěšili se žádnému politickému právu a neměli také žádné účasti ve vedení vyjednávání o občasná příměří.

Poměry se změnily, když stavební ruch počal ničit Podskalí. V nádherných činžácích objevili se noví Podskaláci, kteří nevěděli, co je to prak. A matinky nepouštěly své děti z bytu na ulici, neboť ta naděje pravého břehu byla zchoulostivělá, měla pěkné botičky, prádýlko, hezké šaty a pomádou namazanou hlavu.

Z pravých podskalských bojovníků zbyly jen nepatrné zbytky, které potloukaly se kolem vysokých činžáků s proklínáním. Nezastavili tím však ničivou práci stavitelů, a proto v zoufalství nad tím vším učinili pokus zavést v nové čtvrti hrůzovládu. A tak vypukla válka práčat, válka frondy podskalské proti novým, slušně oděným přistěhovalcům, kteří jejich otce vypudili za bránu, a proti samotným Vyšehraďákům, kteří se vzchopili v poslední chvíli, když zoufalé roty podskalských práčat vnikaly do vyšehradských ulic a počaly dřít a utiskovat své bývalé spojence. A v té době, kdy jindy za podzimních dnů byly činěny svorné přípravy k zimní válce proti Smíchovákům, záležející v tom, že kradly se na všech stranách řemínky k bičům, aby dobrými praky vynutili si v zimě přechod přes zamrzlou Vltavu, nyní docházelo s vyšehradským spojencem k drobným přestřelkám kamením a u hokynáře Vavrouška vytlučeno okno. A nyní, v době svrchovaně napjaté, nastává Vyšehradským nová slavná éra. Zapomněli na to, že Picek od brány zařídil se se svými druhy pod hradbami samostatně a že též ohrožoval na jaře dolní město, zapomnělo se na to úplně, a byl to Baluška, který vystoupil v té době na veřejnost. Vyjednal s Pickem spolek na výboj i odboj a počátkem podzimu byla úplně potřena vláda podskalské libovůle.

Slavná doba Vyšehradu nastala. Zbytky podskalských práčat musily na hradbách vyšehradských odpřísáhnout věrnost a ta, která nechtěla se podrobit, vyhlášena za psance a každý mohl do nich strčit a říci to známé:

„Co strkáš, vole?“

Jisto je, že nebýt Picka a jeho soudruhů, nebylo by došlo k tak skvělým výsledkům, a tím více sluší pochválit Balušku, že tak obratně s ním vyjednal spojenství, aniž by svou vlast připravil do finančních nesnází. Celé spojenectví nestálo víc než tři ocelové knoflíky, píšťalku policejní a pět svatých obrázků.

Když tedy poměry v zemi byly uspokojeny, bylo nutno konečně upravit poměr k nejsilnějším sousedům, a to k Podolákům.

Podolský národ vznikl splynutím původního obyvatelstva u vody s vystěhovalci z Podskalí, s psanci, vypuzenými od upraveného nábřeží, kde za nocí není již vidět vory u břehu a na nich ohně plavců.

Jen poetická duše za tmy cítí, že nad vodami visí ještě záchvěvy staré písně a mimoděk slyší refrén hymny za osvobození v původním nářečí:

My jsme Podskuláci,

zahnali jsme Smíchováci...

A to je tak dávno...

Živly přistěhovalé z Podskalí jaly se naráz zpracovávat Podoláky a vymýšlely si různá rčení Vyšehradských o Podolských. Že jsou prý mouchožrouti.

Doopravdy nebylo na tom mnoho pravdy. Žil totiž jednou v Podolí-Dvorcích jeden kluk jménem Vačkář a ten pro zábavu výletníků chytal mouchy a za odměnu jednoho krejcaru snědl jich pět. Pak zpyšněl a počal stávkovat, neboť chtěl za krejcar polykat vždy jen jednu.

To je národní pověst. S podobnou možno se setkat i v Uhlířských Janovicích.

Zatímco podskalští utečenci rozpínali sítě diplomatických intrik na Vyšehradě, bylo usneseno, že se poměr k nejsilnějším sousedům Podolákům rozluští jich násilným přepadením.

Hlavní slovo vedl Baluška. A jsou to slova hodná Bismarcka: „My je musíme překvapit!“

Na Baluškovi bylo, by provedl toto dílo až do konce. Předně měl v Podolí styky společenské, neboť jeho otec chodíval vždy ve čtvrtek do Podolí na kuželky, a se synem toho hostinského měl Baluška smlouvu, kdyby někdy došlo k tomu a srazili se na poli válečném, že bude Baluškovým osobním zajatcem a tím bude ochráněn od výprasku.

Ve čtvrtek Baluška vypravil se s otcem do Podolí a bystře pátral po tom, kde se Podoláci scházejí. Vypátral na svém budoucím osobním zajatci, že v sobotu vždy chodí podolští bojovníci hrát čáru, o peníze doma zpronevěřené, za lomy v Podolí-Dvorcích.

Přesvědčil se osobně o terénu a zjistil, že je možno přepadnout je neočekávaně směrem od Pankráce po úzké cestě do skal.

Baluška Vyšehradským sdělil svá pozorování a své pátrání, a když bylo usneseno, že tedy v sobotu přepadnou nic netušící Podolské, odebral se na lože. Zdálo by se, že usnul na vavřínech spánkem spokojených. Ale nebylo to pravdou. Válel se po posteli a před očima neviděl vítězství, ale malé černé kotě, které s ostatními koťaty si hrálo v Podolí na dvoře hostince, kde odpůldne hrál si se svým druhem-nepřítelem na železnou bábu.

Kdyby to kotě měl... V pátek po škole šel, puzen touhou po kotěti, oklikami do Podola. Když ocitl se na dvoře známého mu hostince a optal se po Frantíkovi, řekli mu, že ten kluk mizerná si hraje na vorech. Šel za ním a odvázali pak nějakou pramičku a přepluli rameno k Švarcenberskému ostrovu. Tam ve vrbinách, skryt zrakům zvědavců, zradil za černé kotě z Podolí Baluška Vyšehrad, a když si přinesl kotě domů, tu ponejprv zaplakal nad svou zradou. Ale nebylo to nic platno. Podoláci již věděli vše.

Tiše, ale radostně plížili se Vyšehradští za sobotního odpůldne s Baluškou od Pankráce úzkou stezkou do lomů nad Podolí, a když přišli do prvé soutěsky, tu nad jejich hlavami ozval se válečný pokřik Podoláků. Nebyl u toho žádný válečný zpravodaj, ale bylo to hrozné. Poražení Vyšehraďáci utekli, vlekouce s sebou jediného zajatce, Frantíka z hospody, který spadl ze skály do jejich řad.

Když byli v bezpečí, Frantík tiše zaplakal a obrátil se k Baluškovi:

„Baluško, pamatuj na kotě a že jsem tvůj osobní zajatec.“

A Baluška, aby zachoval svou pozici, zmateně řekl: „Jen ho řežte.“

A tu Frantík mluvil...

Ubohý Baluško! Vidíš, kam vede touha po mamonu, byť i bylo to jen kotě. Ta touha přivedla mnohé větší muže do podobné situace.

Po šestašedesátém roce vytloukli okna v paláci Clam-Gallase, a tobě jen vyprášili kalhoty, zrádče Baluško!

Na politický život díval se s patra. Jeho bavil jenom život spolkový, poněvadž tam se mohl uplatniti svou zásadní oposicí. Tak se mu například podařilo rozbít "Čtenářskou besedu", když prohlásil, že předseda ukradl nejhezčí vázané knihy a zařadil do své vlastní knihovny, na čemž nebylo ani zbla pravdy. Dosáhl toho, že předseda dal celou svou knihovnu k disposici "Čtenářské besedě" a podal resignaci s celou řadou svých přátel.

Pak rozbil "Okrašlovací spolek pro Semčice a okolí", když byl provalil, jak tvrdil, malé bahno ve spolku. Člen "Okrašlovacího spolku", jednatel Kovář, dal totiž před lety skáceti dva staré topoly u zahrady za městem. Bahno se provalilo. Pan Potužník zjistil, že barva na natírání turistických značek je z obchodu předsedy "Okrašlovacího spolku", a vypátral, že jedna firma v Praze mohla by dodati o 10 haléřů laciněji kilogram té barvy než předseda.

"Jsou lidé," zdůrazňoval pan Potužník na jedné schůzi, "kteří se chtějí obohatiti pod záštitou spolku." Byla to dobře mířená rána. Vyšlo na jevo, že předseda na tom vydělal půldruhé koruny. Povstaly z toho velké hádky a spory, pan Potužník mnul si ruce a napsal článeček do místního oposičního listu "Pravda", jehož redaktor proto se stal oposičníkem, poněvadž mu starosta města, továrník akkumulátorů, nedal kdysi celostranný inserát pro jeho pět set odběratelů. Od té doby špinil město a odseděl si již dva měsíce.

Článeček pana Potužníka byl prodchnut neobyčejnou pokrokovostí: "Za těžkých poměrů," píše, "nejlépe bude, když přenecháme starost o okrašlovací spolek pánům, kteří dodávají lavičky za neuvěřitelné ceny, kteří jako členové obohatí se prodejem barev a my jako pokrokoví lidé nesúčastníme se celého hnutí, aby veřejnost nemohla na nás ukazovati jako na jisté pány. Půjdeme dále neodvisle a budeme odhalovati zlořády bez pardonu."

Článek získal jistý úspěch, zejména u propuštěného pro menší vydírání městského strážníka, který chodil po městě a říkal všude: "V okrašlovacím spolku se krade."

Okrašlovací spolek byl rozbit, neboť nikdo nechtěl tam seděti, a pan Potužník přenesl svou činnost do "Měšťanské Besedy".

"Víte, pánové," rozhlašoval všude, "třeba je tam udělati pořádek."

Měšťanská Beseda byla doposud vyjmuta ze všech stranických sporů a neodvážil se na ni ani oposiční list "Pravda".

Proto pan Potužník napsal do "Pravdy" článek, ve kterém mluvil o schátralosti společenského života, jehož nejpříznačnějším zjevem jsou nepořádky v Měšťanské Besedě. Jaké nepořádky, sám doposud nevěděl, jen prohlašoval: "Však už se něco najde."

A také se skutečně našlo. Pan Potužník shledal, že Měšťanská Beseda nalézá se v místnostech člena Besedy, restauratéra Bíma, který přirazil poslední rok 50 K na acetylenovém osvětlení a jiný člen Besedy že tiskne programy jejich divadelních představení.

"Opravdu, to je hrozné," vyjádřil se pan Potužník, "všude korupce, musíme do toho řezat." A v "Pravdě" objevil se článek, ve kterém mluvilo se o občanské a mravní čistotě a přímo se poukazovalo, že se z Besedy nepoticky tyje. Několik bouřlivých schůzí, resignace většiny členů, a pan Potužník, chodě kol opuštěných místností Měšťanské Besedy, usmíval se svým poťouchlým způsobem: "Zde stávala Měšťanská Beseda".

Snažil se přenésti svou činnost do "Sokola", maje na programu, že "Sokol" nejlépe rozbije tím, když se založí ještě jeden. Pracoval drobnými maloměstskými klepy, anonymními dopisy, pomluvami a jednou, když šel v noci domů, byl bit jako žito. Tento výprask položil meze jeho spolkové činnosti. Přes ten výprask dále nešel. Počal žíti vně spolkového života, maje zadostiučinění, že již rozbil tři spolky.

I v soukromém životě vystupoval krajně oposičně. Když mluvíval s rolníky, stěžujícími si přede žněmi na velká sucha, říkal: "Ta tak hned nepřestanou, nedělejte si naději, že bude pršet."

A když onemocněl jeho soused lehkým zánětem středního ucha, navštívil jeho manželku, vzal ji stranou a řekl jí důvěrně: "Jestli pak už udělal poslední vůli? Víte, ono to může špatně skončiti." Pamatuji si, že když stavěli gymnasium, pravil: "Gymnasium, nesmysl, to se chce u nás několik profesorů vykrmiti."

Tak se žilo panu Potužníkovi v Čechách.
 

Když se pan Potužník dostal do ruského zajetí a jakž takž se usadil, prohlásil se za rozhodného Čecha. "Já jsem rozhodný Čech," pravil, "považuji za svoji povinnost pracovati v našem hnutí."

A pan Potužník vzpomněl si na svou činnost spolkovou ve staré vlasti.

"Víte," mluvil jednou, "zde se dějí podivné věci, víte, on ten Svaz..." Nevěděl, co by dále řekl, ale to stačilo, aby se v tom úzkém kruhu počalo říkati: "Ale ten Svaz, víte, on ten Svaz..."

Za měsíc přišel s jinou devisou: "Víte, Svaz, to je těžká věc, my potřebujeme něco jiného."

Ustavila se Národní Rada za spolupracovnictví Svazu. Jakmile se o tom pan Potužník dověděl, poznamenal: "To je všechno hezké, ale víte, ta Národní Rada, my v zájmu pokroku a neodvislosti..."

Dívali se na něho s údivem a počali říkati po něm: "Ale víte, ta Národní Rada..."

A pan Potužník jim krásně vysvětlil, že je největší hloupostí, chtíti něco budovati. On rozbil Čtenářský spolek, Okrašlovací spolek, Měšťanskou besedu. Jaké pak budování. Hezky do toho řezat, a to má vždy nějaký výsledek. Prozatím je tedy pan Potužník proti Národní Radě, poněvadž je sice rozhodný Čech, ale jeho žilami proudí krev starých oposičních spolkařů z baráčnických spolků.

____________________

Vztahuje-li někdo tento článek na sebe, prosím za prominutí.
 

Batistový šáteček

Vychovatel mladého Antonína Marka vyšel si do lesa na procházku s jeho matinkou.

Paní Marková byla velmi vzdělaná dáma, mluvila plynně francouzsky i anglicky, četla mnoho a ráda přemýšlela o životě, který považovala za pěkný a krásný ve svých třiceti letech.

Vypravovalo se, že mnoho pánů v lázních dělí se s jejím panem manželem o její přízeň, buď jak buď, život měl pro ni mnoho půvabů.

Vychovatel jejího synka byl naproti tomu člověk zádumčivý, na kterého nyní působilo hlavně to, že zítra odjede odtud, aby v městě ujal se nového úkolu, vychovávat jakéhosi mladého hraběte.

Byla to tedy poslední procházka s paní Markovou, která ráda se s ním procházela, neboť byl vzdělaný a hezký a zároveň velmi nesmělý. Nyní tvářil se vážněji než jindy, neboť měl rýmu a zapomněl si doma šátek.

Byla to taková nemilá situace, která na jeho tváři vyvinovala výraz smutku a skepse.

Odpovídal úsečně na otázky paní Markové, které bylo líto, že odjíždí, neboť byl tak hezký a tak nesmělý, že nikdy se neodvážil pronést větu, kterou by dal najevo, že ji zbožňuje.

Šli lesem.

„Vidíte,“ pravila ona, „listí už žloutne a vadne, padá ze stromů.“

Máchl rukou a řekl: „Rok co rok je to stejné.“

„Váš odjezd přichází právě do takové smutné doby.“

„Na jaře, milostivá, na podzim, v létě, v zimě, všechno stejné, odjezd je odjezd. Odchod, člověk zmizí z očí...“ Rudl v obličeji, neboť násilím zabraňoval, aby nekýchl.

„U nás, musíte uznat, že jste byl považován za člena rodiny.“

„Ano, milostivá.“

„Vážili jsme si vás, byl jste oblíben. Toníček vás miloval.“

„Milostivá, budu vzpomínat…“ Začervenal se, neboť v nose ho stále cosi šimralo. Mít rýmu a nemít šátku, to je zpropadená situace, proto zabručel: „Děkuji, milostivá.“

Paní Markové upadla ruční kabelka. Zvedl ji, popošel do křoví a dělal, jako když si ji prohlíží, neboť chtěl nenápadně tam v houští utřít si rukávem nos.

„Co tam děláte?“

„Prohlížím kabelku.“

Byla již u něho a tu on otevřel zámek, nahlédl dovnitř.

„Milostivá paní.“ řekl, vytahuje batistový šáteček z kabelky, „jaké to skvostné vyšívání, milostivá paní, darujte mi ten šáteček na památku.“

„Co budete s ním dělat?“

„Vzpomínat na ty doby, kdy s milostivou paní jsem se procházel.“

Podívala se tázavě na něho, kam přišla ta jeho nesmělost? Zastrkoval šáteček do náprsní kapsy, přemýšleje, že upozorní na vršku paní Markovou na západ slunce a utře si pak za jejími zády nos.

Přiblížila se těsně k němu: „Budete vzpomínat?“

„Budu, milostivá.“

Kráčeli do vrchu beze slova. On přemýšlel a těšil se na ten slavný okamžik, kdy přiblíží šátek k nosu.

Byli na vrchu.

„Jaký to západ,“ řekl, „pozorujte, milostivá, ty barvy, jak hoří na obzoru... A lesy, ty vrcholky stromů.“ Postoupil nazad, a přesvědčen, že milostivá hledí na západ, batistový šáteček přiložil k nosu...

Byl to velký, slavný okamžik. Byla to doba, kdy zapomněl na všechno kolem a s vášní oddával se tomu požitku, který tak dobře znají lidé, kteří šňupou.

Neslyšel ani toho zvuku, který podobá se v mnohých případech troubení, liboval si jako člověk, který našel opět, co ztratil. Smrkal vášnivě.

A když pozvedl své oči ze šátku, zbledl. Paní Marková hleděla na něho tak vyčítavě a výhrůžně, že zakoktal: „Milostivá paní...“

„Bídáku,“ pravila milostivá, ukazujíc mu cestu k domovu, „jděte mně z očí...“

Druhý den loučil se vychovatel s celou rodinou. Paní Marková byla na zahradě. Nevěda, co by jí řekl, vyrazil ze sebe: „Milostivá, vzpomínejte!“

„Ovšem,“ odvětila významně milostivá, „sbohem.“

A vychovatel, zoufalý nad tou blamáží, po celou jízdu ve vlaku utíral si nos do batistového šátečku.

A poučení z toho: Noste vždy s sebou na cestách šátky a utírejte si nos jen do vlastního...

Běh o závod

 Potloukaje se před válkou zemí uherskou dostal jsem se do Velké Kaniže, kde je pivovar s českým sládkem, 120 metrů starých hradeb a hrob nějakého tureckého vezíra z doby, kdy Velká Kaniža byla sídlem tureckého pašalíku, obklopeného mořem nevěřících žoldnéřů prince Evžena Savojského.

Malý abbé, jak říkali tomu řezníku, bil z hmoždířů do města tak udatně, že jednomu vezírovi kule utrhla hlavu na náměstí. Turban z té hlavy nalézá se v městském muzeu Velké Kaniži, ale je mně velice podezřelý. Bojím se, aby se nedělaly s tím turbanem podobné podvody jako u nás s jazykem Jana z Nepomuku. Vypadá náramně svěží.

V městském muzeu mají také kosti z velblouda, na kterém seděl vezír, kterému se stala ona nehoda. Zde je již podvod úplné nabíledni. Jenom zakrslá ovce může mít takové tenké a malé kůstky.

Jinak není tam nic pamětihodného. Na ulicích je plno prachu, na okrajině města, kde jsou zahrady, štípají mračna komárů.

Týden předtím, než jsem tam přibyl, přišli asi na desátou defraudaci v městském úřadě i na radnici a skončeno bylo porotní období, vykazující 8 loupežných vražd místního charakteru a 32 velkých podvodů. Je vidět, že vlna kultury zasáhla až sem.

V městském sadu štípali také komáři a honvédští důstojníci v zahradní restauraci dali si zahrát „za ouško“ od cikánů donekonečna: „Uram, uram, bíró uram...“ (Pane, pane, pane soudče...) Pitomá píseň a protivná!

V takovém městě dlouho se nezdržíte. Podařilo se mně najít hotel, kde štěnice konaly sjezd za Velkou Kanižu a okolí. Pokoj, který jsem dostal, nevynikal žádnou elegancí. Byly v něm dokonce i necky, bedna na odpadky a konev místo umyvadla.

Dopálilo mne to tak, že jsem druhého dne šel opět do městského parku a seznámil jsem se tam s jednou slečnou z úřednické poctivé rodiny. Představil jsem se jí jako milionář, který z nudy cestuje pěšky po Evropě. Mé jméno jistě někde již slyšela: „Gordon Benett“.

Měla velkou radost, že mluvím trochu maďarsky. Dal jsem se k nim pozvat na večeři a nějakou ženskou z jejich domu poslal jsem do hotelu pro svůj turistický baťoh se špinavým prádlem.

Otec slečny byl dobrácky upřímný pán, matinka důvěřivé stvoření. Měli ve Vaši, kde jsou vinice, strýce majitelem vinných sklepů, a proto doma dost dobrého vína.

Nežli jsem se opil, slíbil jsem jim, že si Etelku vezmu určitě za ženu, jen co obejdu pěšky zeměkouli. Potom, když už jsem byl při kuráži, zapřísáhl jsem se před podobiznami jejího dědečka a babičky, které visely v jídelně, že žádný z uherských králů neměl takovou nádhernou vilu, jakou já postavím pro svou Etelku nad Blatenským jezerem.

Potom později mi musil její otec slíbit, že zítra vezme si dovolenou v úřadě a půjde se mnou pěšky přes Uhry do Turecka, abych se snad neztratil.

Pohostili mne náramně a odnesli na postel.

Probudil jsem se až před polednem a pozoroval jsem vedle v pokojích neobyčejný ruch. Něco tam přehazovali, slyšet bylo otvírání a zavírání nějakých zásuvek.

Provaloval jsem se ještě na posteli, když se ozvalo zaklepání a vstoupil otec slečny Etelky.

„Pane Gordon Benett,“ řekl ke mně, „vše je již připraveno, hotovo a v pořádku. Pokladniční lékař dlouho mne prohlížel, ale nakonec přece mně předepsal dvouměsíční dovolenou kvůli cestě na jih. Papíry již mám. Ženské mně přichystaly prádlo, turistickou výbavu, pekou nám na cestu kuřata, a zítra ráno vydáme se na cestu přes Uhry do Turecka. Kam myslíte, abychom šli z Turecka?“

Vzpamatoval jsem se za chvíli.

„Dáme se převézt přes Bospor do Malé Asie,“ odpověděl jsem, „projdeme ji celou, a přes Mezopotámii do Persie. Přelezeme Himálaju a jsme v Indii. A potom přes Čínu, Koreu, Kamčatku, Beringův záliv do Severní Ameriky, odtud do Jižní Ameriky a Patagonie. Z Patagonie dáme se převézt do Austrálie. Projedeme ji napříč a dáme se z Austrálie převézt do jižní Afriky. Vylezeme na mys Dobré naděje a půjdeme na sever, pořád na sever, přes celou Afriku až do Maroka. Dáme se převézt z Maroka do Gibraltaru a pořád severně přes Španělsko do Francie. Pak se stočíme na západ přes Francii do Švýcar, Tyroly, Štýrsko, a jsme zase ve Velké Kaniži. A jestli se vám bude líbit, můžeme si dva tři dny odpočinout a jít na Island, Grónsko, severní točnu a přes Sibiř domů. Chtěl byste vidět Madagaskar?“

Poškrábal se za uchem a řekl nejistým hlasem: „Je to opravdu největší jezero v Austrálii?“

Kývl jsem hlavou. „Největší a nejhlubší, ale vysychá pravidelně každých pět tisíc let.“

S Etelkou prožil jsem ten den na zahrádce několik blažených hodin. Mezi polibky přemýšlel jsem, jak se odtud ztratím. V nejhorším případě prchnu panu Csendesovi, až zítra ráno vyrazíme, za městem. Odhodím baťoh a pěkným špurtem poženu to po silnici na Balaton.

Etelka měla zeměpisné pojmy úplně popletené. O panu Csendesovi jsem přesvědčen, že ví, co je to Afrika. Jestli snad vymizelo mu z paměti, že je to díl světa, tu považuje Afriku alespoň za útvar státní.

Rozvinuv však před tím něžným dítětem cestovatelské plány; přesvědčil jsem se, že Austrálie, Indie, Korea i Kamčatka nesetřely jí pel naprosté nevinnosti. Nevěděla opravdu nic o světě. Byla pozadu i za starým Herodotem, který přece jen tušil, že kromě Řecka jsou ještě jiné země.

Čas mezi obědem a večeří uplynul rychle v samých slibech. Slíbil jsem jí preparovaný sloní rypák indického slona, kůže všech šelem, Andréův zeměpisný atlas, lebky obyvatelů z Polynésie, indiánské skalpy, démanty z Kapska a rubíny z hory Kilimandžáro, zlaté řetězy z Peru a Chile, střechu z paláce dalajlámy z Tibetu, skleněné oko japonského mikáda, párek živých Číňanů a Eskymáků, celou rodinu mouřenínů ze Zambezi atd.

Byla, chudáček, šťastna a kladla mně nejrozmanitější otázky. Nejpodivnější byla, zdali má Nový Zéland městský vodovod v pořádku. (Ve Velké Kaniži stala se totiž asi před týdnem nepříjemnost s potrubím.) S dětinským půvabem říkala: „Že uhodnu, kam se vlévá Kapsko?“ Podrobnosti mně již vymizely z paměti, ale mohu odpřísáhnout: být na mém místě i nejchladnokrevnější profesor zeměpisu, že by ji byl uškrtil.

Večeře uplynula slavnostně. Byla to večeře na rozloučenou pana Csendese s rodinou.

Mohu vás ubezpečit, že o svém bohatství mnoho jsem nemluvil. Nadhodil jsem jedině: „Kdybych měl ještě stokrát tolik, než mám, nemohl bych si koupit pravé štěstí nebo o šálek čokolády víc.“

Obdiv způsobovaly mé rozbité boty. „Hrocha,“ řekl jsem, „z jehož kůže jsou tyto boty, střelil jsem na Nilu a jest to nejlepším důkazem, že i hroší kůže se dá roztrhat. Směšná jsou tvrzení učenců o trvanlivosti hroší kůže.“

„Jest zajímavé,“ pokračoval jsem, ukazuje na záplaty na loktech svého kabátu, „že aristokratické dámy z největšího turistického klubu Anglie neumí spravovat kabáty, když jsem desetkrát obešel pěšky celou Anglii.“

„Kdyby mne aspoň vyhodili,“ myslil jsem si, dívaje se s úzkostí, jak celá rodina lpí na mých rtech a jak všemu věří, „nebo kdyby aspoň na mne zavolali policii.“

Kladli mně však dále nejrozmanitější otázky: „Máte ještě rodiče naživu?“

„Otec,“ odpověděl jsem, „četl Vernův román Cesta na Měsíc a chtěl to uskutečnit. Dal si zhotovit hmoždíř a vystřelit se v náboji na Měsíc. Od té doby uplynulo osm let a doposud se nevrátil. Nemáme o něm zprávy. Matinka na své jachtě Torpédo odjela pátrat po něm do jižních moří a jede nyní okeánem na kře ledové.“

„Teď už jistě vyletím,“ pomyslil jsem si s plnou důvěrou, ale místo toho otázala se mne Etelka: „Nemáte sestřičku?“

„Sestra se provdala za amerického prezidenta,“ odpověděl jsem, „ale není s ním šťastna, poněvadž se zamilovala do slavného pěvce Carusa, kterému koupila na Sumatře velkostatek a farmu pro pěstění tygrů a jaguárů.“

„Teď,“ myslím si, „musí už poslat pro policii.“

„Každý máme své starosti,“ řekla paní Csendesová, dívajíc se na mne teplým mateřským pohledem, „v každé rodině je něco. Máte bratra?“

„Bratr je podivín. Rozdal své celé ohromné jmění a je úředníkem u banky Slávie v Praze.“

„Teď mne vyhodí,“ řekl jsem si uvěřeně, ale místo toho ozval se pan Csendes: „Kam pojedete s Etelkou na svatební cestu, až se vrátíme?“

„Na Zanzibar a do Arábie,“ odpověděl jsem, „v Itálii je příliš teplo. Kromě toho Arabové jsou pohostinný národ.“

Pil jsem, že by na Sahaře vyrostly lesy, domnívaje se, že se mně podaří dostat delirium tremens a že mne odvezou do nemocnice. Místo toho usnul jsem na židli. Uložili mne opatrně do postele.

Časně ráno mne pan Csendes probudil. Byl již úplně připraven a jeho obtloustlá postavička vypadala směšně v turistickém úboru. Po snídani, při které paní Csendesová a slečna Etelka neplakaly, ale řvaly na celé kolo, vyšli jsme z domu na silnici na Balaton.

Šly nás doprovodit až k posledním městským zahradám, za stálého nářku a kvílení.

„Dej pozor na pana Gordon Benetta,“ naposled ještě paní napomenula pana Csendese, a byli jsem sami.

Před námi rozkládala se krajina k Blatenskému jezeru, bílá, zaprášená silnice táhla se donekonečna. Na morušových stromech bylo plno prachu, žárem slunečním spálená tráva vypadala smutně a v mé duši dozrál plán k útěku.

„Jste dobrý chodec?“ otázal jsem se pana Csendese.

„Znamenitý, pane Gordon Benett,“ odpověděl; „běhával jsem kdysi před lety v Šoproni o závod za tamější klub pro lehkou atletiku.“

Zahryzl jsem se do rtů. Vyšli jsme na malý pahorek, silnice šla dolů. Dal jsem se do běhu. Vzal jsem špurta.

Pan Csendes za mnou volal: „Rozumím vám, pane Gordon Benette. Kdo z nás bude dřív v Balatonu. Běh na čtyřicet kilometrů!“

Pelášil za mnou. Proběhl jsem deset kilometrů s náskokem ne více, ne méně deseti metrů. Na dvanáctém kilometru za Mezólágem mne dohonil a běžel těsně vedle mne. Na patnáctém kilometru vzal jsem ho o dobrých padesát metrů, kteráž vzdálenost v Bodafalu se zkrátila na pět.

Dvacet dva kilometry jsme běželi opět vedle sebe a v Kapotfalvě, na třináctém kilometru, ztratil se mně z očí. Náskok byl půl kilometru. Mé síly byly vyčerpány. Chvíli jsem si odpočinul a běžel dále. V ohybu silnice objevil se pan Csendes a za ním asi sto metrů nějaký muž, který ho doháněl. V dáli bylo vidět, že běží též několik osob. Nemohl jsem si to vysvětlit a počalo mne to znepokojovat.

Řítil jsem se kupředu. Kolem přejel cyklista s praporkem v ruce, kynul mně přátelsky rukou a otázal se: „Za které barvy?“

Neodpověděl jsem a pelášil dál.

Na třicátém osmém kilometru viděl jsem, že muž, který běžel za panem Csendesem, předběhl toho a žene se za mnou.

Napjal jsem poslední síly. Supě jako lokomotiva vběhl jsem mezi první domky Balatonu.

Velký zástup přivítal mne u čtyřicátého kilometru radostným řevem. Kapela zahrála Rákóczyho pochod. Narazil jsem na lano natažené přes ulici, ale neměl jsem času rozbít si nos o silnici. Zachytili mne, ofotografovali a nějací nadšenci vzali na ramena a donesli do hotelu.

Nemohl jsem mluvit. Svlékli mne a odtáhli do vany. Potom za mnou přinesli toho muže, který se hnal za mnou na třicátém osmém kilometru. Za pět minut přinesli pana Csendese s vypláznutým jazykem, příjemně se usmívajícího. Ten byl třetí.

Nešťastnou náhodou pořádal totiž klub pro lehkou atletiku ve Velké Kaniži maratónský běh Kaniža-Balaton.

Vysvětlilo se to brzy. Chtěli nás lynčovat, a nakonec nás vyvedli četníci z města na rozkaz pana služného. Pana Csendese zbavil jsem se až v Albánii, kde nás přepadli loupežníci. Řekl jsem jim, že pan Csendes je známý milionář a že dostanou za něho velké výkupné. Odvlékli ho tedy do hor a mně vzali z vděčnosti jen baťoh se špinavým prádlem.

Je přirozené, že o osudu pana Csendese nevím ničeho, ostýchaje se z jemnocitu vésti korespondenci s jeho nešťastnou rodinou ve Velké Kaniži.

Bilance válečného tažení hejtmana Alserbacha

Šestnáctého června ráno vylézal pan hejtman Alserbach ze svého brlohu v zákopech s těžkou hlavou. Vykročiv do zákopů, spustil dle svého zvyku: "Psi, prasata, prase, pse, prase, pse," ale zarazil se okamžitě.

Jeho hlas zněl nějak smutně a divně do nezvyklého ticha. Slunce stálo již vysoko, ale podivné ticho rozprostřelo se v zákopech.

Hejtman Alserbach shledal, že zákopy jsou prázdné a pusté. Kolem válely se ručnice, bodáky v pochvách, zavazadla, houně a všude, kam se podíváš, poseto nevystřílenými patronami. Nahoře byly zákopy zdupány a celek dělal dojem na hejtmana, že zde není všechno v pořádku.

Za jednou traversou ležela mrtvola kaprála Franka, který tak dobře uměl kopat vojáky. Frank měl ještě v ruce revolver a v sobě rakouský bodák, aby nebylo pochyby, kdo ho tak pěkně připíchl k zemi.

Hejtman Alserbach se zamyslil. Měl tak těžkou hlavu po včerejšku a nějak pomalu mohl myslet. Jakási prázdnota byla pod tou holou lebkou.

Včera byly narozeniny arciknížete Bedřicha. Mužstvu se přečetl zvláštní rozkaz, že u příležitosti narozenin sluší vzpomenouti všech hrdinských skutků divise. Mužstvo dostalo rum a pro pány důstojníky došel jamajský rum.

Pak dal hejtman Alserbach ještě uvázati nenáviděného Pavlíčka, poněvadž ten při čtení onoho zvláštního rozkazu rozehnal se rukou po vose, která mu chtěla sednouti na nos.

Byl to vůbec jeden krásný den na frontě, ozářený vzpomínkami na slavné narozeniny a rumem.

V osm hodin večer hejtman Alserbach slyšel nějakou kanonádu. To měl již v sobě půldruhé láhve rumu.

V devět hodin večer poručil zpívat: "Ich hatt´ einen Kameraden..." a střílet salvy proti ruským zákopům. V deset hodin viděl již myši a přetrhl telefonní vedení u aparátu, když se mu drát zapletl mezi nohy.

Za chvíli na to mu šlápl jeho sluha ve tmě na ruku, ale to již hejtmana Alserbacha neprobudilo. Spal jako dřevo, obrácený obličejem do slámy.

A na konec tohle rozčarování, slunce vysoko na obloze a zákopy prázdné a k zemi připíchnutý kaprál Frank.

Pomalu tomu začínal rozuměti, neboť věděl, že takové případy se na vojně mohou stát. Nepřítel obejde posice a sebere všechno do zajetí.

"Himlhergot," odplivl si do toho příšerného ticha hejtman Alserbach, "jsem to kus vola, tohle mně jenom vysvětlete, jak to je možné. Vždyť já jsem se svým batalionem v reservních štelunkách?"

Nikdo mu neodpovídal, jen celé okolí mlčky přisvědčovalo, že dnes je možné všechno.

Hejtman Alserbach vylezl ze zákopů a velice ho znepokojil ten velký klid v celém okolí.

V zadu za ním hořela vesnice a jen kdes v dáli bylo slyšeti temné výbuchy granátů.

Stál tu v celém kraji jako jediný representant šedivé uniformy. Všude kolem po návrších, v předu i v zadu prolínaly se kolem kolony Rusů, všude ty ruské uniformy.

A hejtman Alserbach vycítil, že je spolknut v tom přívalu a mimoděk dal ruce nahoru.

Měl nejvyšší čas. Na pokraji březového háje se objevila kozácká hlídka.

Když k němu přijeli, velice se divil, proč ho nevezmou s sebou a nedoprovázejí. Porozuměl, že o něho nestojí a že má jíti ku předu sám. Ať jde jen rovně za nosem. Tam už najde etapní komando. Máme v plenu čtyři generály a hejtman to nic není, pro takovou nulu není třeba se vracet, on dojde sám.

Hejtman Alserbach šel jako stroj. Šel rozsáhlou rovinou s březovými háji. Tou rovinou před ním měla kdysi jíti armáda rakouská. A k tomu vítězství měl přidat kapku energie i jeho batalion.

A nyní jde jeho batalion do zajetí a on se za ním vleče zničeně sám a sám.

A kolem něho šly ruské pluky, jelo dělostřelectvo a nikdo si ho nevšímá.

Teprve u jedné vesnice dal se s ním do hovoru nějaký zajatý Maďar, který se také někde opozdil. Nerozuměl ani slova, co mu povídá. Poručil mu, aby držel hubu, načež Maďar řekl: "Nem tudom" a brebentil dál.

A zas šel sám, neboť Maďar dal se do žebrání mezi tábořícími ruskými pěšáky.

V jakési úžlabině u silnice narazil hejtman na tlupu zajatých říšských Němců, kteří tam odpočívali. Tam musel se k nim přidati a Prušáci ho uvítali slovy: "Wir kennen unsere Oesterreicher – my známe své Rakušáky".

Po cestě slyšel od nich samé hezké věci. Prušáci svalovali všechnu vinu na Rakousko a když jim hejtman Alserbach řekl, že oni tohle všechno začali, podíval se jeden gardista na něho tak hrozně, až hejtman umlkl.

Pak byl pomalu večer a přišli do jedné vesnice, kde hejtmana Alserbacha odvedli na etapní komando k výslechu. Živou mocí nemohl si vzpomenouti, který pluk ještě byl na levo od něho v reservě. Řekli mu, že dvacátý pátý. Podivil se, jak to všechno ví, a omluvil se svou opilostí.

Řekli mu také, že zajatý jeho batalion spí po stodolách ve vesnici a že ho odvedou k jeho lidem.

A tak setkal se opět hejtman Alserbach s nenáviděným Pavlíčkem, kterého včera nechal uvázat.

Hejtman Alserbach, když uviděl ve stodole opět své lidi, cítil, že všechno s něho padá, co ho učinilo trudnomyslným po celý den.

"Psi, prasata, prase, pse, prase, pse," zařval podle svého zvyku do stodoly, kde jeho lidi ještě nespali.

Otevřenými vraty prolínalo tam světlo měsíce, ve kterém vyvstal před panem hejtmanem ze slámy pěšák Pavlíček. A hejtman Alserbach ucítil náhle ránu a zjistil, že dostal jednu přes hubu, na to druhou, třetí.

Byly to velkolepé facky. V těch fackách bylo všechno, jimi snažil se Pavlíček odplatit vše to, co zakoušel od hejtmana na pochodu s maršovým batalionem od Samboru až po Bukovinu.

A z čista jasna zvedali se i ostatní, jeden po druhém, přicházeli, mlasklo to a zas se ukládali mlčky do slámy.

Jen Kamnoušek, z jedenácté setniny, když dal hejtmanovi dvě přes hubu, řekl: "Gott strafe England".

To byla totiž oblíbená věta pana hejtmana.

Hejtman Alserbach tak byl tím vším ohromen, že ještě chvíli čekal, zdali nedostane ještě jednu a když již nic nepadlo, tiše odešel ze stodoly.

Tváře mu velkolepě nabíhaly a on nebyl schopen myšlenky, co se to vlastně stalo, jen nejasně si uvědomoval, že to s Rakouskem praská, když hejtman nemůže strčit hlavu do stodoly, aby mu jeho vlastní vojáci nenabili.

Později při prohlídce našli u hejtmana Alserbacha zápisník s touto poznámkou:

"16. června 1916, Bartodějov. Dostal jsem od Pavlíčka, Knura, Kosaly, Haláska po 3 fackách. Kríbler, Vezna, Hulata, Robes, Moučka, Syrák, Kopolecký mně dali po 2 fackách, Khol, Barák, Bezděha, Brabec, Spatenka, Dlouhý, Řehák, Záturecký, Zykán po jedné. Ostatní mužstvo mne nefackovalo, poněvadž leželo v jiných stodolách."
 

A to byla bilance válečného tažení hejtmana Alserbacha.

Jest vskutku velmi zvláštní má nechuť k domovníkům. Což za to mohou, že zamykají vrata domovní v hodinách večerních a že člověk jim musí platit za otevření?

Jest to obmezování osobní svobody, rozhodl jsem, rozbíraje dopodrobna svou nechuť k domovníkům, a stejně mám zlost na ně, na vykonavatele tohoto obmezování, jako na lidi, kteří první způsobili tento stav. Ostatně jsem „dítětem doby“ (jaké to duchaplné vyjádření, bohužel opsané) a zrozený v hříších svých rodičů (ještě duchaplnější a dtto), kteří také nenáviděli, zejména o Novém roce, domovníky, jako hodný jejich syn umínil jsem si, že vypovím, kamkoliv přijdu, boj všem těm klíčníkům, boj, ve kterém někdo prohraje a ten někdo že musí být oni, kteří šoupavým krokem za noci, osvětlujíce průjezd zapálenou svíčkou, otvírají s bručením dvéře domů.

Domovníka, kde jsem dříve bydlel, hleděl jsem ušetřit a také jsem ho šetřil, jsa velkomyslným, poněvadž ten byl tak hodný, že nechával dvéře otevřeny po celou noc, neboť již v šest hodin byl vždy tak opilý, že si lehl do postele a spal až do rána.

Chodíval jsem v noci, domů a vždy nalezl jsem vrata otevřena.

Domácí pán tohoto domu měl srdce šlechetné: Zavolal mne k sobě a řekl: „Ctěný pane, náš domovník jest nepořádný, ale omlouvám to jeho stářím, vyhnal bych ho darebáka již dávno, kdyby nebyl mým soukojencem.“

Slovo „soukojenec“ slyšel jsem ponejprv a proto jsem se otázal: „Jak to, dovolte?“

„To je tak,“ pravil starý domácí. „Můžete toho někde užít. Jest to velmi dojemné. Matka má byla velmi slabá a museli mne dát kojit. Není-liž pravda, že může být z toho, povídka? A tak se stalo, že nynějšího domovníka matka kojila mne současně s ním. To jest tedy můj soukojenec. Puklo by mně srdce, kdybych ho vyhnal pro jeho nepořádnost. O vás, ctěný pane, slyšel jsem, že chodíváte pozdě, v noci domů. Proto učiníte mně vždy laskavost, že zamknete za sebou dům, aby aspoň na několik hodin byl zavřený. Kdy obyčejně chodíte domů?“

„Po druhé hodině noční,“ odvětil jsem.

„Výborně, to se hodí,“ řekl pan domácí, „to se znamenitě hodí. Nikdy neslyšel jsem, že by se zloději vloupali do domu před druhou hodinou noční. Ostatně u nás není se čeho obávat, poněvadž mám na bytě sám jednoho zloděje, ale přece opatrnosti nikdy nezbývá. Dávám vám, ctěný pane, klíč od domu úplně zadarmo. Co tomu říkáte?“

„Pane,“ odpověděl jsem hrdě, „vy říkáte, že máte zloděje na bytu. Dobře, ještě dnes dám výpověď.“

„Ale dovolte,“ usmál se domácí, „ten zloděj vlastně už zlodějem není a platí pořádně činži. Jest to zloděj ve výslužbě a nyní dělá detektiva.“

„Přechovávač detektivů jako detektiv,“ řekl jsem uraženě, „a proto dávám výpověď, nehledě ani k tomu, že jste mne urazil nabídkou, abych zavíral dům po druhé hodině noční namístě vašeho soukojence. Nedám se urážet. Och, jsem hrdý. V mých žilách koluje šlechtická krev. Aspoň tak myslím od té doby, kdy zůstal jsem po příkladu jednoho šlechtice dlužen za doutníky!“

Tak jsem z ruky propustil příležitost míti zadarmo klíč od domu a býti vlastně domovníkem.

Přestěhoval jsem se jinam. Tento dům byl činžák, a proto domovník byl tučný chlapík, který urazil mé oko již při prvním setkání.

Předně co mne urazilo, byla jeho nezdvořilost. Chlap byl tak nezdvořilý, že když jsem odpoledne, kdy jsem se přistěhoval do podnájmu k jedné vdově, šel domů, zastavil, mne zcela drze na chodbě a ptal se, kam jdu.

„Předně vám do toho nic není,“ řekl jsem, „jest to neslušnost, ale abych vám dokázal, že já jsem slušný člověk...“

„Jsem zde domovníkem,“ vpadl mně do věty.

„A já jsem slušný člověk,“ pokračoval jsem dále, „a proto vám řeknu, že zde, bydlím.“

„A u koho? Směl bych se ptát?“ tázal se posměšně tlustý domovník.

„U paní Rádlové,“ odpověděl jsem.

„Ta má vždycky na bytě takové,“ zabručel domovník.

„Jak to, takové?“ tázal jsem se zlostně.

„Nu, takové, takové,“ odvětil domovník klidně.

Počkej, chlape, myslil jsem si, jda do nového bytu, jak vidím, neudělal jsem na tebe dobrý dojem, ale nemysli si, že ty na mne. Vzbudil jsi ošklivost u mne, jakmile jsem tě uviděl. Boj jest vypovězen. Přijímám.

Předně prostudoval jsem domácí řád, zejména důkladně naučil se § 19 domácího řádu: „Domovní vrata otvírají se od 1. dubna až do posledního října o 5. hodině ranní a zavírají se o 10. hodině večerní, od 1. listopadu do posledního března otvírají se o 6. hodině ranní a zavírají se o 9. hodině večerní.“

Dnes jest 5. dubna, řekl jsem si prvého dne, uvidíme, zdali domovník dodržuje přesně domácí řád a zavírá o 10. hodině.

Proti svému zvyku přišel jsem již ve tři čtvrtě na deset domů a zpozoroval jsem ku svému úžasu, že domovní vrata jsou zavřena.

Zazvonil jsem zuřivě několikrát za sebou. Za zavřenými vraty ozvalo se klepání pantoflí, kde dvéře nedobře přiléhaly, zasvítily proužky světla, zarachotil klíč v zámku a otevřely se domovní vrata.

Za vraty stál domovník nastavuje ruku. Jak jsem měl chuť udeřit ho do nastavené ruky! Opanoval jsem se však a kráčel dále.

Tlustý domovník zamkl vrata a šouraje se za mnou, pravil: „Mladý pán dneska nemá pětník?“

Mlčel jsem a zahýbal do chodby.

Domovník za mnou klepal pantoflemi, jejichž údery tichou chodbou zněly: „Pětník, pětník, pětník.“ Náhle se zastavil, položil svícen na zem a řekl: „Mladý pane, jsou němý nebo co?“

Aniž bych odpověděl, stoupal jsem z chodby na schody a za mnou zněl ještě domovníkův hlas: „Mladý pane, jsou mi dlužen pětník, tak nedělají špínu.“

Musel jsem se usmát jeho naivnosti: Ten člověk myslí, že může zavírat dle své libosti, aby mohl brát peníze. Ba chce za to, že překračuje domácí řád, ještě peníze. Což pro něho neplatí předpis, že domovní vrata zavírají se od 1. dubna až do posledního října v deset hodin? Nu, podíváme se!

Následující večer opět ve tři čtvrtě na deset zvonil jsem zuřivě u domu. Klepání pantoflí, zarachocení klíče.

Domovník stál za vraty, opět nastavoval ruku a řekl: „Se včerejškem, mladý pane, šesták.“

Neodpověděl jsem a mlčky kráčel k svému bytu.

„Mladý pane,“ křičel za mnou, „nedělají si kašpara. Jsou mi dlužen šesták.“

Naivní člověk!

Následující den opakovalo se to samé. Domovník uvítal mne slovy: „S dneškem patnáct krejcarů.“

Samo sebou se rozumí, že jsem neodpověděl. Neříkal mi již mladý pane. Užíval prostě slova pane, vkládaje do svého přízvuku mnoho pohrdlivého tónu. Poprvé ve svém životě slyšel jsem slovo „vy špindíro“, kterým za mnou volal.

Tak se to opakovalo celý týden. Když řekl: „Pane, s dneškem pětatřicet krejcarů,“ zdálo se mně, že za ten týden o polovičku zhubeněl.

„Kdy to skoncujeme, pane,“ křičel v ten den za mnou na schody. „Chcete si ze mne dělat blázna? Nebo jste takový mladík?“

Stále jsem mlčel. Mlčel jsem po celých čtrnáct dní, zvoně pravidelně každý den ve tři čtvrtě na deset.

„Sedmdesát krejcarů, špíno!“ křičel za mnou čtrnáctého dne domovník. „Sedmdesát krejcarů! Kdy mně dáte sedmdesát krejcarů? Křičel to ve tmě, poněvadž už třetí den, když viděl, že se vracím domů, zhasl hned vždy svíčku, koje se patrně nadějí, že se ve tmě na schodech potluču.

Mé hrobové mlčení přivádělo ho pomalu do zoufalství.

Když za tři neděle otvíral mně opět v tu dobu vrata, nastavená ruka třásla se mu a hlas jeho byl nějak třaslavě zabarven.

„Dělá to zlatý a pět krejcarů, pane,“ pravil zamykaje vrata. „Co tomu říkáte?“

Nic. Mlčky jako jindy šel jsem domů.

Za mnou plynulo na schody tlumené vzdychnutí a hlas: „Dělá to zlatý a pět krejcarů.“ To nebyl již vyzývavý hlas, to bylo jakési zoufalé volání ve tmách, prosba o milost, hlas, vyzývající, abych opět duševní pokoj vrátil tomu muži, bych odpověděl, aby věděl, na čem vlastně je.

Posledního dubna otevřel mně nesměle dvéře a pravil tiše: „Dělá to šestadvacetkrát pět krejcarů, to je zlatý třicet krejcarů.“ Zamkl dvéře a tázal se ještě nesmělejším hlasem: „Zítra na prvého?“ a chystal se zhasnout svíčku.

Nezhasl si ji však, zůstal stát s otevřenými ústy. Promluvil jsem totiž: „Ano, zítra to vyrovnáme.

Domovník se vzpamatoval a pravil: „Jest dobře, mladý, pane!“ A šel mne s rozsvícenou svíčkou doprovodit až do druhého poschodí.

„Zítra to urovnáme,“ řekl ještě jednou důvěrně u mého pokoje.

„Ano, zítra,“ odpověděl jsem usmívaje se.

Bylo slyšet jeho veselý hvizdot, když sestupoval po schodech dolů.

Ráno jsem ho potkal. Nespal asi radostí celou noc ve volné chvíli ani okamžik, měl pod očima kruhy.

Řekl mně: „Má poklona, mladý pane! Tedy dnes.“

„Ano, dnes.

Přišel jsem domů o druhé hodině noční. Zazvonil jsem a netrvalo dlouho, domovník přiběhl.

Vytáhl jsem z kapsy dvacet haléřů. „Zde máte za své namáhání,“ řekl jsem klidně.

„Ano,“ usmál se nic netušící domovník zamykaje vrata, „a ještě dostanu zlatý třicet krejcarů.“

„Tak pojďte s sebou,“ řekl jsem, také se usmívaje.

Když jsme přišli na konec chodby, kde visel v rámu zasklený domácí řád, pravil jsem: „Posvěťte laskavě nahoru.“

Nic netušící muž posvítil a já spustil: „Tak, teď se podívejte na konec § 19 domácího řádu. Čtěte. Za otvírání vrat platí se poplatek po půlnoci deset krejcarů. Jakým právem chcete ode mne zlatý čtyřicet krejcarů za otevření domu ve dvě hodiny v noci?“

Domovník počal zaraženě koktat: „Od 5. dubna až do posledního otvíral jsem vám vždy ve tři čtvrtě na deset. Zůstal jste dlužen zlatý třicet krejcarů, a včera jste řekl, že to skoncujete.“

„To také skoncuji,“ pravil jsem klidně. „Jen si přečtěte začátek § 19 domácího řádu. Vidím, že nemáte k tomu dosti síly. Přečtu vám to sám. Domácí vrata zavírají se od 1. dubna až do konce října o desáté hodině. Vy jste, pane, libovolně zavíral vrata v dubnu o 9. hodině. Vy jste překročil domácí řád, za jehož plnění odpovídáte. Vy jste provozoval hrůzovládu, pane. A já vám nejsem nic dlužen a také nezaplatím.“

Pásl jsem se radostně na jeho změně v tváři. Domovník počal koktat cosi o klekání a o svatém Jiří, o spotřebě plynu, pak chytil se za hlavu. Svíčka vypadla mu z ruky, dal ruku na srdce, vykřikl: „Ženo, děti!“ a klesl na schody. Ranila ho mrtvice!

Poněvadž v domě říkali, že jsem vinen jeho smrtí, odstěhoval jsem se jinam.

Domovník toho dvoupatrového domu zdál se býti velmi slušný člověk, pozdravil mne hned uctivě slovy: „Milostpane!“

Oděn byl velmi slušně, takže dělal dobrý dojem. Nenosil jako jiní čepici a špinavé kalhoty, které mne vždy uváděly v odpor, neklepal po celý den pantoflemi jako jiní, neměl opilé vzezření, nestál jako mnozí před domem, když posluha na vozíku přivezl celý můj majetek, skládající se z jednoho kufru a haldy novin.

Jak říkám, velmi dobrý dojem udělal na mne. Dojem byl tím větší, když jednou potkal mne zrána a řekl: „Sloužil jsem v Bosně, milostpane.“

V květnu mám zvyk, že chodívám až ráno domů, což činím jen z toho důvodu, že jsem poetické duše a krásné květnové ráno vždy mne nadchne k básnění.

Tak jsem také tento květen chodil ráno domů, až jednou, když přišel jsem již v půl šesté, shledal jsem, že domovní vrata jsou zavřena.

Zazvoním, a když se objevil domovník, celý rozespalý, bral jsem se klidně dále, ačkoliv mrzel jsem se v duchu, že domovník zklamal mou důvěru. Vždyť má se otvírat o páté hodině ranní.

„Neplatím vám nic,“ řekl jsem k němu, „vy jste, jak vidím, zaspal a vrata neotevřel.

„Až v šest hodin, milostpane,“ odpověděl domovník, „otvírají se vrata.“

„Podívejme se,“ pravil jsem rozhorleně, „od čeho jsou domácí řády?“

„My nemáme žádný domácí řád,“ odvětil domovník, u nás jest samá pořádná partaj.“

„Ale nepořádný domovník,“ pravil jsem. Napadla mne myšlenka. Podíval jsem se na něho. „Jak se opovažujete v takovém oděvu otvírat dvéře,“ tázal jsem se přísně, „vždyť máte na sobě jen podvlékačky a košili. Víte, co je to mravopočestnost? Kdybych byl dívkou, víte, že bych se rděl, ačkoliv mne to jako mravného muže také uráží?“

„Deset krejcarů!“ volal za mnou domovník.

„Nikdy!“ křičel jsem nazpět. „Nikdy vám nezaplatím, když vy nestydíte se v takovém úboru otvírat domovní vrata. Mrzí mne, že jsem se ve vás zklamal.“

Šel jsem ležet a dlouho jsem nemohl usnout. Tak ke všemu zde nemají ani domácí řád. Dobrá! Mohu potom dělat, co je mně libo. Mohu se vracet, kdy chci a neplatit za otevření, mohu dělat rámus, mohu hvízdat, mohl bych čmárat po zdích, mohl bych štípat dříví v kuchyni, mohl bych otloukat omítku na chodbě, mohl bych polévat chodby, co bych ještě všechno mohl dělat!

Vracel jsem se libovolně v noci domů a neplatil jsem, jda po schodech zpíval jsem a hvízdal, na všech stěnách chodby psal jsem verše, pozval jsem si jednoho známého, který dovedl kreslit a ten nakreslil uhlem na chodbu domovníka ve spodních kalhotách.

Až konečně se do toho vložila domovnice. Stalo se to takto: Vrátil jsem se asi o 3. hodině ranní a k mému zděšení šla mně otevřít domovnice. Ve spodničce, držíc velký klíč v jedné a malou petrolejovou lampičku v druhé ruce, vypadala příšerně.

„Na mě si nepřijdou,“ spustila, jakmile jsem vstoupil, „na mě jsou krátký, voni lumpe, ještě jednou vám povídám, můj muž má podágra z toho všeho, von se nastyd vod tý doby, co jsou voni tady na bytě.“ A řekla mně toho ještě víc.

Se ženskými zásadně boje nevedu a proto jsem mlčel.

„Vode dneška votvírám já,“ sípala za mnou, „a řeknu jim toho ještě víc a vždycky jim něco řeknu.“

Radši jsem se z toho domu odstěhoval. „Proč radši?“ tázal jsem se sám sebe. „Proto,“ upokojil jsem se, „že má zášť platí jen domovníkům a ne jejich ženám.“

Hlavním bodem mého boje s domovníky bylo hledět je zkrátit na jejich neodůvodněném příjmu a proto našel jsem si byt s klíčem od domu.

Byla to velmi hodná kvartýrská, u které jsem bydlel a která, když mně odevzdávala klíč od domu, řekla: „Vy máte asi noční zaměstnání?“

„Ovšem,“ odpověděl jsem prostě, „někdy jest to mrzutá věc, že hostince se zavírají už ve dvě hodiny v noci.“

Bylo to pro mne rozkoší, když jsa pánem celého domu, maje klíč v kapse, ubíral jsem se v noci domů. Jak hrdě vyňal jsem vždy přede dveřmi klíč a jak s blaženým pocitem zastrčil do zámku. Naslouchal jsem blaženě, jak pero zámku se otvírá se zvukem „rup! rup!“

Kde jsi, domovníku? Nepotřebuji tě.

Jednou ráno, když jsem, vrátiv se pozdě, spal tvrdě, probudil mne hluk a hlasy na chodbě. Ozvalo se zaklepání a když jsem otevřel, spatřil jsem strážníka: „Pardon,“ řekl strážník, „vám neukradli nic?“

„Jak to?“ tázal jsem se udiveně. „Někdo nechal v noci klíč ve vratech a nějaký zloděj vnikl do domu. V prvém poschodí okradli kancelistu, domovníkovům ukradli peřinu.

„Prokristapána,“ vykřikl jsem radostně, „okradli také domovníka?“

„Ano.“

Ten někdo, kdo nechal klíč ve vratech, byl jsem já, nebylo pochyby. Klíč nikde. V kabátu, ve vestě, zkrátka nikde.

Nikdo z celého domu kromě mne neměl klíč od domovních vrat. Dostal jsem výpověď, na druhé straně měl jsem však zadostiučinění, že osud zvolil si mne za nástroj. Domovníkovům ukradli peřinu! Osud se mstil za mne.

Byt našel jsem si nahoře na Vinohradech. Znamenitý byt. Vyhlídka do zahrad. Možná, že zde chtěli založiti vilovou čtvrť. Z domu muselo se jít přes dvorek u zahrádky a za dvorkem byla zeď a do té byla teprve zasazena domovní vrata. Chtěl-li domovník otevřít dům, musel napřed otevřít dvéře na dvorek a pak jít přes celý dvorek a vrata na ulici odemknout.

Jak říkám, stavěli zde snad kdysi vilovou čtvrť, poněvadž v té ulici byly samé takové domy, nanejvýš dvoupatrové se dvorkem a domovními vraty ve zdi.

Mám duši vojenskou. Hned když jsem najímal byt, zpozoroval jsem ten dvorek a vrata na ulici. „Výborně!“ zvolal jsem v duchu, „domovníkovi zde nemusíš dát ani krejcar, přijdeš-li po zavření. Hleď! Napřed zazvoníš. Zvonek je na zídce, pak zídku přelezeš, skryješ se na dvorku v rohu, kde je ten keř a když domovník půjde přes dvorek k vratům, ty zatím rychle dveřmi skočíš tiše na chodbu a domů. A pak je to romantické, vždyť teď již pomalu samá próza bez romantiky převládá.“

První pokus se velmi dobře zdařil. Zazvonil jsem, přelezl zídku, skryl se v temnu keře, domovník otevřel dvéře, na chodbu a kráčel přes dvorek s klíčem ku vratům. Netušil nic! Vyklouzl jsem tiše z keře, jeden skok, lehký, kočičí a již jsem byl na chodbě. Tiše vzhůru po schodech a když také tak tiše otevíral jsem dvéře svého pokoje, slyšel jsem dole láteření domovníka, že někdo si udělal legraci, zazvonil a utekl.

Opakoval jsem to třikrát vždy se zdarem. Domovník strašně nadával a otevřel rychle vrata na ulici, vyběhl až doprostřed ulice pátraje, kdo zas zvonil.

Dělal jsem to již zcela mechanicky. Jednou v růžové náladě vracel jsem se domů a zase stiskl zvonek, přelezl zídku a běžel jsem do kouta skrýt se v keři. Hrůzou jsem zkameněl. Keř tam nebyl. Přelezl jsem zídku cizího domu.

Co teď? Nežli jsem mohl dáti myšlénky dohromady, otevřely se dvéře na dvorek a v nich objevil se domovník. Dal jsem se na útěk k zídce. Domovník za mnou. Přehoupl jsem se přes zídku napolovic, když vtom on mne nazpátek strhl na dlažbu dvorku, padl na mne celou tíží svého těla a křičel ze všech sil: „Pomóc, pomóc!“

Přiběhla patrola a vysvětlilo se vše. Ten ničemný cizí domovník byl tak smělý, že chtěl na mně ještě 20 haléřů za otevření.

A dnes? Dnes jedu na venek, kde není domovníků, na malou, tichou dědinu, kde chci vypracovati stanovy Mezinárodního spolku proti domovníkům.

Bojovnost vídeňských křesťanských sociálů

O vídeňských křesťanských sociálech již dávno bylo známo jedno: že totiž kradou, a to hlavně jejich vůdcové, o plattenbrüdrech nemluvím. V zastupitelstvu vídeňském městském každou chvíli propukne nějaká špinavá aféra. Jejich mladá generace, která studuje, nosí bílé buršácké čepičky. A to je také to jediné, co je bílého na celé straně křesťansko-sociální.
Když se jeden křesťansko-sociální poslanec v létě odstěhoval na venkov, zakázali mu, aby v potoce pral si svoje prádlo.
Tak bylo špinavé! Poslední dobou víme o té straně ještě jednu věc, že totiž blázní.
Možno to pojmenovat evropským neštěstím. Jak to začalo, bůhví. Psychiatři, kteří ošetřují nyní některé vídeňské křesťanské sociály, tvrdí, že zhoubná duševní choroba byla již dávno zahnízděna v nich a že to právě mohlo najednou propuknout, když to bylo s tím panem Procházkou.
Jeden, kterého ošetřují v mödlingském blázinci, jmenuje se Karel Waldhammer, byl až do poslední chvíle městským vídeňským radním. Jest to ten muž, který nakazil dr. Neumayera. Pokousal ho při jednom protisrbském projevu na radnici. Dr. Neumayera mimochodem řečeno ošetřuje výborný psychiatr Müller, universitní profesor. Dal též té nemoci duševní zvláštní název: Imbecillitas bellicosa, válečné zblbnutí.
Historie zmíněného Karla Waldhammera jest zajímavě dojímavá. Když má nebohý muž jasnější chvíle, říká, že mu Srbové vlezli na mozek.
Jinak však chodí po koridoru, šermuje rukama a křičí: „Bum, ratata bum, ratata bum bum!“
Dr. Neumayer zas křičí jen: „Bum, bum, tradá! Bitte schön, bringen Sie mir Messer!“
Je tam též portýr z vídeňské radnice, který celé noci prokřičí v izolaci: „Steck deine Fahne aus, du dummer Kerl von Wien!“
Karel Waldhammer, kterého sami lékaři vydávají za prototyp imbecillitatis bellicosae, trpíval z mládí silným bolením hlavy.
Když počal chodit do školy, tu utrhával křídla a nohy mouchám. Jednou z pouhé svévole vypíchl násadkou oko kočce domovnice.
Byl však již od mládí veden ke zbožnosti a ve třech létech uměl Otčenáš i pozpátku. V jinošských létech trpěl hysterickými záchvaty. Jednou na pouti v Maria Zellu svlékl se donaha a ohrožoval s růžencem v ruce poutnice. To přimělo k tomu úřady, aby byl prozkoumán jeho duševní stav. Lékaři zjistili, že jde o klamné představy vzniklé z náboženského šílenství.
Bohužel nebyl internován po delší dobu v žádném ústavě toho druhu.
Na vojnu ho neodvedli, poněvadž měl hrb a šilhal.
V třiceti letech stal se kostelníkem v IX. okresu.
Méně však bude známo, že Karel Waldhammer jest jedním ze zakladatelů strany křesťansko-sociální. Stalo se to takto: Když mu bylo třicet pět let, dostal jednou v noci křeče a zjevil se mu svatý Augustin. Tehdejší nebožtík probošt od Štěpána tenkrát prohlásil: „Das ist sehr fajn, to potřebujeme.“ Povolal ho k sobě, měl s ním rozmluvu a Karel
Waldhammer zmizel z Vídně. Našli ho četníci po měsíci v lese na Vídeň-ském Sněžníku v jedné jeskyni, kde se živil kořínky a žížalami. Četníci říkali, že strašně zapáchal, ale to nevadilo. Kdo by z katolické Vídně nevěděl, co je to za radost mít vlastního poustevníka. Vystavěli mu tam z veřejné sbírky domeček. Karel Waldhammer dal ho hodně vysoko pojistit a pak si ho podpálil. Vyneslo to pěkné peníze, ačkoliv mu shořely v tom spáleništi nějaké staré kšandy a jedna onuce. (Tu druhou používal jako kapesníku.) - Vrátil se do Vídně, vybral pojištěný obnos a počal obchodovat s děvčaty. To mu vynášelo tolik, při jeho skromném, bohulibém, nábožném životě, že se mohl zařídit sám pro sebe. Jeho vykřičený dům těšil se velké návštěvě a právě v jednom salónku v prvém patře byla založena strana křesťansko-sociální. Pak to šlo rychle kupředu. Stal se městským radním. Žil spokojeně, oženil se pěkně, chodil do kostela denně a obden ke zpovědi, a tak jednou za měsíc dostával křeče. A teď do toho přišel pan Procházka. Byl ve vinárně a koupil si Reichspost. Ke svému ustrnutí přečetl si: „Konsul Procházka ermordet“ a ustrnulý pan Karel Waldhammer četl dál: „Jak se nám sděluje, počínali si Srbové s panem Procházkou ukrutně. Rozpárali mu napřed břicho a pak prodávali jeho střeva mezi srbským obyvatelstvem Skoplje pro štěstí, jeden centimetr za pět dinárů.“
Pan Karel Waldhammer hodil novinami na stůl, popadl židli, hodil ji číšníkovi na hlavu a za hrozného řevu: „Vraťte mu jeho střeva, do zbraně, vraťte mu jeho střeva, do zbraně, pryč se Srbskem!“ vyřítil se na ulici, skočil do drožky a za sběhu lidí dal se odvézt k srbskému konzulátu. Srbský konzul od té doby pohřešuje svého malého ratlíčka, který v nešťastné chvíli vyběhl před vrata konzulátu. Karel Waldhammer ratlíčka unesl a doma upekl. Kouleje očima přinutil celou rodinu, aby ratlíčka snědla. Přitom, když ratlíčka obírali, řval: „Pryč se Srbskem, my tam musíme táhnout.“
Ráno sebral svého dvanáctiletého kluka a odvedl ho do nejbližších kasáren, kde žádal, aby kluka jmenovali jenerálem. Myslelo se tenkrát, že byl opilý, cm však opilý nebyl, on byl vlastenecky rozechvěn.
Když ho vyhodili z kasáren, šel do závodu se zbraněmi a objednal si pět set loveckých ručnic a pět set revolverů. Nato šel na poštu a telegrafoval
na ministerstvo vojenství: „Chci jít na Srby, aby vrátili panu Procházkovi jeho střeva.“
Večer šel do zasedání vídeňského městského zastupitelstva a pokousal všech 152 členů.
Nejvíc pokousal pana dr. Neumayera, slavného vídeňského starostu. A teď víte, jak už dopadli. Ti pokousaní pokousali zas jiné kamarády i nekamarády a nyní je krmí hromadně lékaři brómem, píší zajímavé vědecké úvahy o imbecillitas bellicosa, o válečném zblbnutí.

Boží sláva

Když vyšel abbé Petr do polí se svými dvěma svěřenci, Vratislavem a Bohumírem, hrabaty z Bohdalce, českými šlechtici u věku deseti a dvanácti let, byl jasný a čistý den.

Abbé Petr, stoje na zelené louce, rozmáchl se rukou kolem sebe a pravil, ukazuje na hory a široširý kraj: „Zde vidí Vaše Urozenost slávu díla Stvořitelova. Vidí továrny, dráhu, hory, lesy. Potoky vinou se jako stříbrný had, v lesích zpívají ptáci, na horských úbočích kvete podzimní vřes. Milujte, Urozenosti, tvůrce všech těch líbezných věcí. Ostatně se můžeme posadit. Vidím v duchu krásné jitro na kubánských ostrovech, vidím plantáže tabákové. Pozoruji i v tom ruku Stvořitele.

Tropická příroda obdařila krásné ostrovy západní Indie množstvím výtečného tabákového listí. Bůh stvořil černochy, aby hleděli využitkovati této boží laskavosti, a oni tak pilně činí jako pracovité včelky. A hle, Stvořitel vede jich ruku k tomu, aby sušili listí této aromatické rostliny, a oni z listů tabákových kroutí doutníky, které rozváží se do celého světa. Tyto výrobky přicházejí do Havany a odtud po lodi do Evropy a do Čech. Bůh nedá zahynouti lodi, vezoucí tento drahocenný náklad, a ochraňuje lodníky svou pevnou rukou. Když přijede loď ku břehu, bedny opatrně složí se v přístavu, a hle, vizte, Vaše Urozenosti, mám zde takový jeden doutník, výrobek zbožné generace černochů. Vidíte, Urozenosti, že zapaluje ho, činím tak s upřímnou láskou k Bohu Stvořiteli, který chrání plantáže v západní Indii před pohromami.“

„Ano,“ řekl, vypouštěje obláčky dýmu do vzduchu, „pozorujte, jak vonný kouř vznáší se jako smírná oběť.

Vězte, že kouřím jen z úcty k těm zbožným pracovníkům černé tváře, kteří vzdávajíce díky Bohu za úrodnou sklizeň, i sou tak dobrými křesťany. Ano, Urozenosti, ve všem vidět ruku Stvořitelovu. Ať se podíváte kolem na cokoli, vše jest pomníkem boží slávy. Vizte jen, jak na podzim příroda pes-tře je zabarvena, jak listí tam naproti v háji hraje všemi barvami. A nad tím vším vévodí svou krásnou barvou ohnivá záře plodů jeřabin. Stvořitel pamatoval tu na nás ve své neskonalé milosti. Toť, Urozenosti, boží sláva. Ale Bůh nechtěl jen, aby barvami nadchl se bídný tvor lidský k opěvání boží slávy a neskonalé moudrosti, Stvořitel všehomíru přichází jako pomocník lidstva ve všech jeho utrpeních, zná dobře, co mu prospívá, dává zráti lahodnému ovoci, ba i ty rudé plody jeřabin přenechává lidstvu ku zužitkování. Lidstvo odedávna trpí různými chorobami duševními i tělesnými. Malátné tělo činí i lidského ducha malátným, ale Bůh ukázal již dávno na různé plodiny, ovoce, rostliny a byliny, z nichž připravené nápoje jsou sílícími prostředky. A tak lidstvo, vedeno božským vnuknutím, z jeřabin vyrábí tento nápoj.“

Abbé Petr se zbožným pohledem vytáhl z kapsy své kleriky slušně objemnou láhev jeřabinky, a polykaje velkým douškem zlatožlutý likér, pozvedl hlavu k nebi a bylo mu tak blaze ...

Položil vedle sebe láhev jeřabinky a mluvil dále: „Ano, Urozenosti, neskonalé milosrdenství boží dává tu podnět k různým úvahám a nejlépe jest oddávati se jim právě v boží přírodě, která i tím nejmenším broučkem chválí slávu boží. Hle, jak je zde příjemně! Na louce jsou květiny, tu poletuje muška, tu brouček, tam zas vidíte krtiny a víte, že pod tou hromádkou hlíny žije krtek. Dole u potoka jsou pak ještě žáby a tam v lese, tam teprve jest plno tvorů, kteří chválí dílo Stvořitele. Ptáčkové na větvích, veverky na stromech, lišky v doupatech a jiní a jiní tvorové vyšli též z boží dílny. A Stvořitel těmi různými skutky své lásky k lidem chtěl lidstvu prospět a ukázat, že on vpravdě je miluje a jest jeho otcem nebeským.

Bůh proto oživil řeky, pole a lesy různými živočichy, kteří dávají užitek a slouží k oslavě jména Hospodinova. Zajisté, že Vaše Urozenosti viděli již, jak zajíc ubíhá a jak sestřelen klesne, aby v neskonalém milosrdenství božím lidem poskytl chutnou potravu. A jest to právě zaječí hřbet, pečený na smetaně, který jest tak dokonale chutný, že právě tím dokazuje člověk svou nepatrnost vůči Stvořiteli, neboť bez jeho vůle a láskyplnosti k nám hříšným tvorům lidským nemohl by nikdo takhle sáhnout do kapsy a vybalit z papíru takovýto hezký kousek pečeného zajíce, jako já nyní činím. Ptám se vás, mohl by tak učinit bídný, hříšný lidský tvor bez božího pokynu?

A když nožem zajedu,“ pokračoval, krájeje zaječí pečeni a vkládaje pěkná sousta do úst, ,,tu teprve jasně chápu onu pečlivost boží o lidské dítky a vidím před sebou celou přírodu, nejdokonalejší dílo Stvořitele.“

Zapil zajíce jeřabinkou a pokračoval: „Jaký jest strastiplný život lidský, jak ubohý jest takový lidský tvor a jak by byl neskonale bídný, kdyby Bůh mu odepřel spánku! Jaké hymny daly by se však napsat o tom, kdy člověk unavený pomalu usíná. A což když pod širým nebem v boží pří-rodě poskytne mu Bůh osvěžujícího spánku, kdy usíná s modlitbou na rtech uprostřed boží slávy...?“

Abbé Petr zkřížil ruce pod hlavou a za chvíli bylo slyšet jeho spokojené chrápání.

A uprostřed palouku seděli jeho svěřenci, zaraženě naslouchajíce, jak píská jejich vychovatel nosem uprostřed té boží slávy.

 Nebylo to v bolševickém Rusku, kde jsem se seznámil s panem Ramzelíkem. Pan Ramzelík vůbec ani nevěděl, že jsem byl v Rusku. Netušil, že jsem sovětovým komisařem a moje upřímné hnědé oči vzbudily v něm plnou důvěru. Seznámili jsme se, když jsem vyšel z malé zastávky v lese a zeptal se pana Ramzelíka, kudy se jde do Balánova.

Pan Ramzelík pozvedl zvolna hlavu a řekl: „Já jsem z Balánova.“ Protože bylo vedro, přisedl jsem do stínu k panu Ramzelíkovi. Brzy jsem zvěděl jeho nacionále a za půl hodiny stal jsem se jeho přítelem. V příští půlhodině pozval mne do své vily a vydali jsme se na cestu.

„To se bude stará divit, že jsem na ni nečekal. Víte ono se tady sice ještě nikdy nic nestalo, ale člověk neví. Tady se mi houpe zlatý řetěz, na hlavě cylindr, na člověku je zdaleka vidět, že je pán. Každý ví, že tu mám vilu. Je to jediná vila v Balánové. Proto nechodím lesem nikdy sám. Je to na pováženou. Poručím tedy manželce, aby mi přišla naproti. Kdyby byla nepřišla a kdybyste byl náhodou nešel vy do Balánova, zůstal bych na zastávce. To bych jí udělal. Za hodinu jede vlak na Jílové. Koupil bych si lístek do Jílového. Tam bych šel na poštu a poslal telegram: ‚Stará, jsem v Jílovém.‘ Šel bych do hospody a seděl tam, až by pro mně přijela. Já nejsem snad bázlivý člověk. To ne. A kdyby přišli bolševici, bránil bych svůj majetek a střílel bych je, psy, dokud by ta holota nepochcípala. Já rozumím politice jako nikdo druhý. Podívejte se na carské Rusko. A co bylo? Jak je dnes? A proto říkám: ‚Stará, přijď mi naproti, já ti tím lesem nepůjdu.‘“

„A což vaše paní manželka? Nebojíte se, že i někdo přepadne ku příkladu tady v tom úvoze, kde se tmí od hustým smrčím?“

„Ale prosím vás,“ usmál se pan Ramzelík. „Kdopak si všimne báby. Bába sem, bába tam. A pak, ta vyběhne do lesa třeba ve čtyři ráno. Víte, houbaří. Ne že by nám to bylo třeba, máme tu vilu, prase máme, dvě kozy, šatů za několik tisíc, prádla za kolik tisíc, zlata, stříbra. Máme pole, slepice máme - a což ta vila: krásně seřízená s verandou. Na jedné straně pokoj, kuchyň, na druhé pokoj, kuchyň. Tam máme nájemnici. Je to sice jen taková chudoba, ale jinak řádná ženská, ví, co se patří. Přijde ke mně do ševcovny, požádá slušně: ‚Pane domácí, jsou tak laskav, sešijou mi to perko.‘ Přijde k ženě do kuchyně: ‚Paní domácí, tady je na košt několik malin.‘ To vůbec, lidé si tu člověka váží. Pražák se nezapře a imponuje jim. Tady je to samá chudá pakáž. Na člověka mají spadeno, že je z Holešovic, že něco v životě užil a že má tu vilu. Vědí, že kdybych chtěl a tu vilu prodal, do smrti bychom ani já ani stará nemusili hnout prstem. Třicet tisíc bych dostal jistých. Jen kdyby ty peníze platily jako dříve, tím jsou vinni ti socialisté. Kdyby jich nebylo, á jé! Podrážka třicet korunek, kramflíček pět korunek. Člověk by mohl žít, kuřata jíst smažená, pečená, vařená. Ale to ne. Spolčili se se sedláky, nikdo nechce pracovat, za vajíčko si počítá padesát krejcarů za všecko abys platil, za kafe, za ocet, za každou hloupost... Keťasi a bolševici! Jeden pro druhého nic nedělá. Dobrodiní vymizelo. A což láska k bližnímu! Sirotka se nikdo neujme. Ale po buržoovi každý jen plivne. A kdo se ujal sirotka v Balánové, kluka po té rajdě, co sloužila u sedláka Hampejza? Byl to agrárník, nebo to byl socialista? Nebyl to ani agrárník, ani socialista. Byl to buržoa, domácí pán. Byl jsem to já, pan Ramzelík. Ujal jsem se sirotka. Vedu ho k práci a říkám mu: ‚Pro mne to neděláš, děláš to pro sebe. Pracuj. Podívej se na mne. Věčně tu nebudu. Podívej se na mou starou, na paní domácí Ramzelíkovou. Ani ona tu věčně nebude. Tak buď hodný a vytrvej, nos vodu, pas kozy, sbírej v lese dříví, choď na trávu. Děláš to pro sebe. Mám já z toho něco? Nemám. Mohl bych si vzít služku, dát jí těch deset dvacet zlatých. O to by mi nebylo. Ale co by pak bylo s tebou? Zahynul bys v bahně, udusil by ses ve vlně socialismu. Děláš to pro sebe. Podívej se. Je tu vila jako zámeček, prase v chlévě, dvě kozy. Dobře je opatruj. Čí by to jednou bylo? Vyrosteš, zesílíš, bude z tebe muž. Neztratíš se ve světě.‘ Ale dobrodiní, milý pane, se nevyplácí. Myslíte, že Lojza je vděčný a že lásku splácí láskou? Je líný. Když ho budím ve čtyři hodiny, aby šel na houby, pláče. V jedenáct hodin večer ještě by chtěl jíst. Šel by na kutě s plným žaludkem. Nemá smysl pro hygienu, je vybíravý, naše bramborka se mu už přejedla. Taková bramborka! Jíšku do ní dá stará, čerstvé houby, česnek. A brambory! Já, drahý pane, k smrti rád brambory. Proto jsou u nás každý den. Ne že bych snad nemoh něco panštějšího, to ne. Kdepak! Podrážka třicet korun, kramflíček pět korun. Dvě kozy v chlévě, mléka dost. Houby nanese Lojza. Dřívím nespoříme. Lojza ho nanosí, zatopí, žaludek si zahřejeme, i sirotek se ohřeje u našeho krbu. Třebaže jsme z města, vstáváme časně. Ve čtyři hodiny, se skřivánkem. Aby ten chlapec měl příklad. Někdy postrčím ručičku na hodinách, aby se Lojza dostal dřív do lesa. Víte, po svítání se najde nejvíc. Ranní ptáče dál doskáče. Jenže já a moje stará už taky nejsme žádná ptáčátka. Nám už to vstávání tak neslouží. Nu, co na tom. Ještě si pak trochu schrupneme. Jsme staří lidé a z města. Už se nám to špatně ohýbá. Ale jsme pracovití lidé. Stará pomáhá sedlákům na poli i na dvoře. Někdy pošle za sebe Lojzu. Takový mladý chlapec, to holt je jiná síla. Ale zlobí, kluk, zlobí. Nezbude než ho vrátit, darmojeda. Ani by ho člověk v zimě dost nezaměstnal. A přece je tady odpovědnost. Zlenošil by, zakrněl. Takové mladé tělo se musí vypracovat. To já mu nemohu v zimě poskytnout. Nemáme v zimě sami co dělat. Kozy poklidí nájemnice, neptám se, jestli se jí to líbí či nelíbí. Jinde byt nesežene. Ať je ráda, že se tak uskrovníme a necháme ji v těch dvou světnicích. Člověk by se taky dovedl roztáhnout a zařídit si nějaký ten salónek. Koupil bych piano, psací stůl, hrací obraz. Ale nač? Ať má chudá žena pěkný byt. To se jí beztak ani ve snu nezdálo, že bude na stará kalena bydlet ve vile.“

Došli jsme na kraj lesa. Krásná vesnička se objevila našim zrakům. Výstavné statky, pěkné domky. Pan Ramzelík mávl rukou a ukázal na jeden domek na druhém konci vsi.

„Tamhle je naše vila. Nikdo jiný nemá zde vilu, jen ta jediná.“ Zapomněl, že mne pozval a potřásl mi srdečně rukou. Rozloučili jsme se.

Stál jsem na kraji lesa a hleděl za panem Ramzelíkem. Neviděl jsem, jak se mu houpe zlatý řetěz, ale jeho cylindr se leskne nádherně.

Zabočil za roh a já vešel do hospody. Hřálo mne vědomí ze jsem poskytl v lese svým průvodem ochranu panu Ramzelíkovi, buržoovi a dobrodinci.

Dva soudní radové podali na ministerstvo spravedlnosti žalobu na náhradu útrat subsidiárních, které jim zůstalo dlužno ministerstvo spravedlnosti v obnosu 22 K 35 h za jisté zastupování. Neopomíjíme zpravit čtenáře o průběhu líčení, které podalo smutný důkaz o tom, kam až kleslo ministerstvo spravedlnosti.

Krátce o desáté hodině zahájil předseda senátu líčení a dozorcové přivedli z cely zchátralé individuum se zapadlýma očima, které vydávaly nejlepší vysvědčení o rozháraném životě obžalovaného.

Na dané otázky odpovídá obžalovaný tichým, ale cynickým hlasem, že se jmenuje Ministerstvo Spravedlnosti, že se narodil ve Vídni a že byl již trestán. Kolikrát, se nepamatuje. Podobně neví, kdo byl jeho otcem. Za mládí studoval práva a nyní mu přezdívají Ministerstvo Spravedlnosti.

Předseda na to čte žalobu za všeobecného ticha, ze které vychází najevo, že obžalovaný, vulgo „Ministerstvo Spravedlnosti“, pokusil se okrást dva chudé soudní rady o obnos 22 K 35 h. (Pohnutí v obecenstvu.) Jednomu ze žalobců málem by se byla právě v té době narodila dvojčata. (Nepokoj.) Předseda prohlašuje, že ačkoliv dovede chápat rozčilení obecenstva, dá vyklidit prostoru pro posluchače.

Poté pokračuje se ve čtení žaloby.

Obžalovaný, kryjící se pod jméno „Ministerstvo Spravedlnosti“, chtěl zamítnutím spravedlivého požadavku dvou chudých soudních radů zkrátit je hmotně na jejich právu, čímž je také poškodil o 22 K 35 h. Obžalovaný, vulgo „Ministerstvo Spravedlnosti“, proti tomu namítá, že je chorý na mysli a že nemohl uznat požadavek žalobců, poněvadž není mu ničeho známo o paragrafu, o který opírají žalobci svůj nárok.

V době, kdy se jednalo o oněch 22 K 35 h, nebyl právě doma, chytal ryby v českých vodách, neměl tudíž vědomosti o požadavku žalobců, který také nepovažuje za správný. Není si vědom ničeho a poukazuje na to, že měl již od útlého mládí bolení hlavy, které se stupňovalo den ode dne. Naproti tomu je dokázáno, že obžalovaný, jinak též Ministerstvo Spravedlnosti, byl si vědom svého činění, neboť není myslitelné, aby Ministerstvo Spravedlnosti bylo stiženo vleklou duševní chorobou, na kterou se vymlouvá obžalovaný.

V době, kdy případ se udál, nelovil obžalovaný v českých vodách, nýbrž seděl klidně v paláci a přijímal telegramy, ve kterých byl tlumočen spravedlivý požadavek žalobců. Je dokázáno, že obžalovaný oněch 22 K 35 hal. strčil si do své kapsy. Celý život obžalovaného nesvědčí nijak o tom, že by byl vždy jednal bezúhonně, naopak je dokázáno, že hromadil zločin za zločinem, aby si získal všeobecnou důvěru. Této důvěry zneužil k tomu, že připravil žalobce o 22 K 35 h, lidi vskutku potřebné, čímž vina jeho dokázána. Žádá se o přísné potrestání.

Po přečtení žaloby došlo k pohnuté scéně mezi obžalovaným a přísedícími soudu. Obžalovaný vstává a dokazuje, že je jako Ministerstvo Spravedlnosti zaměstnavatelem soudců, kteří ho budou soudit, nežádá tedy nic, neboť ví, že je všechno marné, neboť stavovská hrdost soudců ho přiskřípne. Nemá již ani slzí, všechny vyplakal ve vyšetřovací vazbě. (Veselost.)

Předseda odchází k poradě a když se vrací, oznamuje, že obžalovaný se odsuzuje k disciplinárnímu trestu 24 hodin samovazby a k půstu z toho důvodu, že nařkl soudce z nečestného jednání, tvrdě o nich, že jsou zaujatí.

Dochází pak k veselé scéně, neboť obžalovaný klade otázku svému obhájci: „Pane doktore, tak mně připadá, že jsem zabil spravedlnost.“ (Bouřlivá veselost.) Předseda hrozí poznovu vyklizením prostoru pro posluchače.

Následuje výslech obžalovaného.

Předseda: „Slyšel jste žalobu, můžete proti ní něco namítat?“

Obžalovaný: „Mohu a vším právem.“ (Smích.) „Jmenuji se totiž Ministerstvo Spravedlnosti.“ (Bouřlivá veselost. Hlasy: „Patří do blázince!“)

Předseda: „Ještě slovo a dám vás vyklidit.“ (Hlas: „Už mlčím.“)

Předseda: „To bych prosil!“

Obžalovaný k posluchačům ironicky: „Děkuji vám, pánové!“

Předseda ho napomíná.

Obžalovaný: „Abych tedy přišel k věci. Narodil jsem se ve Vídni a studoval jsem práva. Mládí mé bylo smutné. Otce neznám a matka zemřela v káznici. Vyšinul jsem se vlastní silou na čestné místo. Říkají mně Ministerstvo Spravedlnosti. Ani kuřeti jsem neublížil.“ (K dozorci: ‚Nemáte šátek?’) „Místo mé bylo skvělé, ale vyžadovalo velké duševní námahy. Nač bych to zapíral. Myslím, že jsem zblbnul. Přečasto jsem se stýkal se slušnou společností, jako s katy a podobně. Byl jsem rád na světě. A při tom jsem blbnul dál a dál. Nakonec jsem zapomněl se podepsat. V hlavě se mně kolečka popletla. Šel jsem si stěžovat, že mám progresivní paralysu. Dostal jsem za odpověď, že to nijak nevadí, abych snad nevykonával dál svůj úřad. Co jsem měl dělat. Blbnul jsem dál. Soudci znalci neuznali mne však za duševně stiženého, poněvadž jsem Ministerstvo Spravedlnosti. V té době vznikla právě tato aféra. Nechtěl jsem nikoho okrást, poněvadž znám paragrafy. Dal jsem se poznovu prohlédnout psychiatry a dostal jsem odpověď: ‚Excelence je zcela normální.‘ Pak byla na mne podána žaloba. Nedostavil jsem se, poněvadž mám slabou paměť. Nakonec jsem byl uvržen do vyšetřovací vazby. Jsem nevinen. Ostatní poví můj obhájce.“

Svědkové přísežně prohlásili, že vskutku byli okradeni o 22 K 35 h a že určitě poznávají obžalovaného jako viníka.

Slova se ujal poté obhájce obžalovaného. Ve skvělé obhajovací řeči prohlásil, že obžalovanému Ministerstvu Spravedlnosti chybí vlivem zanedbané výchovy z mládí právní pojmy. Prosí o osvobození svého klienta.

Soudní znalci prohlašují obžalovaného za slabomyslného, ale ne v té míře, aby si nebyl vědom svého počínání. Má normální lebku. Jsou-li nějaké zrůdnosti na jeho mozku, nevědí, neboť obžalovaného neměli dosud tu čest pitvati.

Veřejný žalobce v bystré a promyšlené řeči poukazuje na svědectví soudních lékařů o normálním stavu obžalovaného. Žalobci, soudní radové, jsou úplnými chuďasy a 22 K 35 h je pro ně velký peníz. Navrhuje potrestání obžalovaného, poněvadž týž je veřejnému majetku opravdu nebezpečný. Obžalovanému nic nepolehčuje, naopak přitěžuje, poněvadž použil vysokého veřejného postavení ku provádění zločinných manipulací.

Po této bystré řeči veřejného žalobce odebral se soud k poradě. V přestávce tím vzniklé se obžalovaný cynicky směje. Soud porokovav, odebral se zakrátko do soudní síně, kde byl obžalovanému oznámen rozsudek, kterým se odsuzuje na 15 let do těžkého žaláře a k doživotní ztrátě cti. Obžalovaný se odvolal.

Karikatury - 29. 4. 1909

(Pohled do minulosti lidstva)

 V jedné japonské pohádce vypravuje se, jak tajfun, strašlivý vítr, rozmetal domky z bambusu, potopil lodě rybářů na moři, lesy z kořenů vyvrátil a jak nakonec promluvil k hoře Fudžijamě: „Hleď, co jsem nedokázal, podívej se na ty spousty, které jsem udělal a co vše jsem zničil; dozajista, když si na mne vzpomenou, nenazvou mne jinak než: Ten velký, slavný tajfun!“

Ve starověku žil v Řecku muž jménem Efialtes, jehož jedinou tužbou bylo, aby se stal slavným a aby se o něm mluvilo. Aby toho dosáhl, šel a zapálil nádherný chrám bohyně Diany v Efesu, jeden ze sedmi divů světa.

Moderní psychiatři znají pak slavomam, onen druh duševní choroby, který nutí klamnými představami duševně choré, že provádějí různé kousky, na které by jinak při zdravém rozumu nikdy si ani nemyslili.

Vezměme nyní do ruky všeobecný dějepis lidstva a listujme jednu stranu za druhou. Procházejme jedním stoletím za druhým a vidíme, že celé dějiny lidstva koupaly se v krvi a že dle názoru dějepisců nejslavnějšími byli ti mužové, kteří vedli také nejvíce válek. Pamatuji se na slova našeho profesora dějepisu, který proti všemu nadání jednou řekl: „Nevím, proč jsem si zvolil tak ošklivé zaměstnání mluvit dvě hodiny týdně o samém zabíjení lidí ve starověku.“

Měl mnoho pravdy ten pan profesor. Jest sice v dějinách lidstva dosti radostného, ale to jistě nevyváží naprosto ony velké bolesti, které lidstvo zakusilo, nežli mohlo napsat životopisy mnohých slavných mužů.

Ano, cena slávy těch lidí byla vykoupena nářkem tisíců a správně jistě psal onen prostý tyrolský sedlák Napoleonovi, který mu vřadil do svého vojska dva jeho syny, kteří padli u Lipska: „Velký řezníku!“ Je to onen dopis, který Napoleon ukazoval s cynickým úsměvem svému maršálku a který nalézá se dnes v Napoleonově muzeu v Louvru. Nemluvil tu z něho jen žal, lítost nad ztrátou dvou synů, byl to protest proti evropským jatkám malého Korsikána.

To byla cena jeho slávy, stejně za tutéž cenu stali se slavnými jiní velcí mužové. Cesty, kterými šli, byly posety mrtvolami, potoky krve značily jejich kroky. Za nimi hořely obzory v rudé záplavě požárů a ležela zdupána zpustošená pole. V dýmech požárů budovali pomníky své nesmrtelnosti Efialtové dějin. A tak hledí na války minulosti malíř Pierre Tritel.

Jeho obraz Cena slávy jest těžkou obžalobou dějin. Jest v tom něco vereščaginovského, něco procítěno z onoho velkého mistra válečného děsu a bídy.

Ne, ti lidé nezaslouží si titulu slavných, velkých mužů. Dějepis je příliš vynáší.

Ve válečném šiku středem mrtvol jedou vedle sebe: Ramses II., Attila, Hannibal, Julius Caesar, Napoleon, Karel Veliký, Tamerlán a Alexandr Veliký. Učebnice jsou plny jejich jmen. Do těch něžných hlaviček dětských vtloukají se jména měst, u kterých ti šiřitelé hrůzy svedli velké krvavé bitvy. A ty děti musí monotónně odříkávat: Pobito 20 000 lidí, pobito 80 000 lidí, padlo 120 000 lidí, utraceno 40 000 zajatých, vyvražděno 60 000 obyvatelů a tak dále, donekonečna. Jest to nejvydatnější krvavá literatura, bohužel tím horší, že vše jest pravdou, že není nic vymyšleno a ty milióny lidí, o kterých čteme, měly doopravdy své poslední hrozné okamžiky hromadných poprav.

Byly doby, kdy válčící strany dlouho se nerozmýšlely, co činit se zajatci.

Jeden z vůdců Valdštejnových oznamuje svému vrchnímu veliteli: „Před týdnem zajal jsem 1200 švédských rejtharů. Poněvadž jsem je nemohl uživiti, dal jsem je pověsit v lese u Magdeburku, což se hladce odbylo beze všeho rušivého dojmu!“ Kolik takových raportů zůstalo utajeno dějepiscům a historikům.

Ale dosti je toho příšerného, co se přednáší z dějin lidstva na školách. A nejen chlapcům, u kterých snad dle starého systému má to být způsob výchovný, aby se stali zmužilými, ale i dívkám. Taková jemná dívčí hlavinka musí poslouchat vypravování o velkých vraždách, ať se to děvčatům přednáší na školách veřejných či soukromých, v penzionátech. Lidobijci starověku a středověku jmenováni jsou slavnými a velkými. Kulturní stránka dějin se většinou opomíjí.

Co slávy nadělá se jen kupříkladu s Napoleonem. Vznikla dokonce takzvaná napoleonská literatura. Až lidstvo vyspěje konečně tak, že umlkne řinčení mečů, zastaví se s útrpným úsměvem nad těmi malými mozečky, které chovaly tak hloupé názory o tom, kdo je slavným a velkým.

Vezměme si jen ony vojevůdce z obrazu Pierra Tritela Cena slávy a začněme s egyptským vládcem Ramsesem. Na obeliskách v Egyptě nazván jest „podmanitelem světa“. Po mírumilovném svém otci Sethosavi, ujav se roku 1300 před Kristem vlády, ve velkém tažení proti ethiopským kmenům dal rozmačkat v lomech simbelských 12 000 zajatců. Neměl dost na tom a vytáhl proti Sýrii.

O jeho činnosti svědčí zprávy a nápisy z pyramid: „Já, král slunce Ramses II., dal jsem ubičovat sto tisíc syrských otroků, dvakrát sto tisíc hlav povaluje se po cestě do Berytosu.“ Není jistě třeba šířit se dál o jeho taženích do Arábie. A dějiny ho nazývají nejslavnějším králem starého Egypta, ačkoliv bylo v Egyptě mnoho panovníků, kteří neválčili, ale podporovali všechny kulturní snahy svých učenců.

Štětec Pierra Tritela nakreslil dále postavu Alexandra Velikého, který se dal titulovat „synem slunce“. Toto slunce zářilo nad půl miliónem zohavených mrtvol na jeho taženích z Řecka přes Persii do Indie. Bavil se tím, že vyhazoval nemluvňata do vzduchu a napíchával je na kopí. Zajatce dával mučit nejhroznějším způsobem, a koho ponechal naživu, tomu dal usekat ruce a vypíchat oči. Tak naložil se všemi obyvateli perského města Megdama. Svého druha, od mládí nejvěrnějšího přítele, dle všeho podobného ohavu, jakým byl sám, vlastnoručně v hádce probodl. Dějepisci podotýkají, jako by chtěli z něho udělat nějakého jemného, citlivého člověka, že Alexandr, probodnuv svého přítele, plakal dlouho nad mrtvolou. Podotýkají dále, že od té doby zuřil ještě víc. Kronika o Alexandrovi Velikém byla nejoblíbenější četbou ve středověku.

A což Gaius Julius Caesar? Ve čtvrté třídě gymnasia musí studenti se učit nazpaměť: „Galia divisa est in partes tres, quarum unam... atd.“ Toť začátek ze Zápisků Julia Caesara o válce galské. Po celý rok v hodinách latiny učí se o pobití Helvetiů, o krveprolití u Bibrada, o zničení Serevů, o masakru mezi Aeduji, o krutém vyhlazení Belgů a Aremoriků. To není četba pro dospívající mládež, ta knížka by měla býti spíše vřaděna do vězeňských knihoven pro loupežné vrahy, neboť Julius Caesar nebyl ničím jiným než jejich slavným kolegou.

Pierre Tritel namaloval dále Hannibala. Tento vůdce kartaginský byl roztomilý člověk. Zajatce zabaloval do slámy polité smolou a svítil si tak na pochodu. Iberského vladaře Sejila dal uvařit pomalu v octu. Svým vojskem pobil přes půl miliónu lidí. Severní Itálii a střední, kvetoucí to sad, proměnil v poušť. A o tom odnáší si mládež dojem jako o sympatickém člověku.

Attila, vůdce Hunů, dobyl si své slávy tím, že s hordou svých divochů vyhubil a umučil veškeré obyvatelstvo Panonie, nynějších Uher, až na nepatrný zlomek, který se usadil v Karpatech a Tatrách. Ten surovec a ukrutník je národním hrdinou Maďarů.

Karel Veliký byl také jeden z těch výtečníků. Upálil na 200 000 Maurů, mužů, žen i dětí. Hubil Polabské Slovany a o jeho zvířeckosti svědčí, že dal utopit 6000 Sasíků v řece Šeldě. A toho člověka obklopil dějepis nimbem slávy.

Pierre Tritel kreslí dále Tamerlána. Sveřepý Asiat nijak nezůstal pozadu za svými evropskými kolegy. Timur-Lenk, jak ho nazývali též, čili Chromý Timur, započal vládnout tím, že povraždil své bratry a příbuzné. Ve své rezidenci Samarkandu mučil zajaté asijské krále nejrafinovanějším způsobem. Celou Střední Asii proměnil v jedno velké žároviště. Celkem provedl 35 strašných válečných tažení. Roku 1394 pronikl k Moskvě a utratil obyvatelstvo nejbestiálnějším způsobem. Zpustošil Indii, zničil Bagdád a v říši sultána Bajazida šířil všude hrůzu. Zemřel na cestě do Číny, o které tvrdil, že tam ani červíčka nenechá naživu.

Poněvadž byl to Asiat, líčí ho dějepisci jako krvežíznivce, ačkoliv nebyl o nic horší než kupříkladu Napoleon. Tento sice nemučil zajatce přímo ve střední Evropě, ale ruští dějepisci vyprávějí, že se zajatými ruskými vojáky při svém tažení na Rus také nenadělal mnoha okolků. V okolí Smolenska rozvěšel po stromech celý pluk zajatých kozáků. Všichni víme, kdo to Napoleon byl, a v mnohých lidech panuje neujasnění, jak si ho mají představovat. Někdo si ho představuje jako reprezentanta síly a energie. V srdci člověka kulturního vzpomínka na milión rodin, které zničil, na ty potoky krve a na požáry a bědování statisíců musí nezbytně zanechat dojem velké lítosti nad tím, že se narodil ten malý Korsikán.

S odporem odvracím se vždy od jeho portrétů, od jeho drzé postavy se zkříženými rukami, hnusného pozéra. A když byl na Svaté Heleně internován, tu často prý plakal bezmocně při pohledu na širý mořský obzor. A ve svém pokoji kreslil si na mapě postavení vojsk a červenou tuhou škrtal jednotlivé kroužky. Takový kroužek znamenal celý pluk. A škrtal je tak klidně, jako klidně dřív dal celé pluky vystavit vražednému ohni. Kousal se prý přitom do pysků, oko mu zaplálo a nervózně cukal levou rukou.

Ne, ten člověk neměl zdravý rozum.

A zdravý rozum nemají také ti, kteří takovou cenu slávy velebí.

            Nový majitel panství füzes-banockého byl prodchnut zásadami humanitními proti všemu zvyku uherské šlechty. Bylo to tím podivnější, že byl dokonce i husarským poručíkem.

            István Káposfalfi, tak se jmenoval, měl dobré šlechetné srdce po své matce, která když dala kdysi vyhnat starého správce, poněvadž ji okrádal, dlouhou dobu nad ním plakala.

            Měl srdce měkké, tak měkké jako maso zralých žlutých melounů, které na polích za zámkem skláněly až k zemi své hlavy.

            Tak dobré srdce měl, o kterém mohly v Pešti vypravovat celé historie šansonetky s pudrem na líci, že viděl-li pláč a slze pěkných dívčích tváří, vše pro ně udělal, ba i plakal, vypil-li předtím několik lahví jagerského, ano i plakal, ačkoliv byl husarským poručíkem.

            Tak dobré srdce měl, že byl nucen prodat staré sídlo pod Jágrem na trati Hatvan, Gödölö, Gyendes. Lidé, kteří ve všem nacházejí špatnosti, říkali, že je prohýřil, což dokládali tím, že István Káposfalfi ve třiceti letech měl úplnou pleš, kterou však on odůvodňoval přílišnými starostmi na vojně a pak zimnicí, kterou byl stižen při manévrech v bažinaté krajině u Gyarmatu.

            Panství füzes-banocké koupil za lacinou cenu. Totiž za zbytek, který mu byl vyplacen po vydražení jeho starého šlechtického sídla.

            A z bývalého husarského poručíka, ozdoby promenády v Andrássy utcze v Pešti, stal se jednoho krásného jitra, kdy slunce červené jako záplava hořící trávy objevilo se na východě, pouhý statkář, mající starosti, zda na trhu v městě stoupne cena kukuřice, či klesne.

            Toho rána dal si totiž zavolat šafáře a řekl k němu: „Jsem zde již týden a dosud nevím, jak vlastně můj velkostatek vypadá. Buďte tak laskav a proveďte mne všude. Chci vidět i stodoly, kurníky, stáje, zkrátka všechno.“

            Šafář nebyl s to chvíli vypravit ze sebe ani slova. Tak ho řeč překvapila. „Velkomožný pane,“ pravil po chvíli, „račte laskavě uvážit.“

            „Co mám ke všem čertům uvažovat,“ zlobil se šlechtic.

            „Račte uvážit,“ odvětil klidně šafář, „že dosud nebylo u nás zvykem, aby panstvo prohlíželo si stodoly a hospodářství. A pak právě za našimi statky bydlí cikáni ve čtyřech boudách. A tito cikáni, jak víte, nejsou lidé příliš čistí.“

            „Dám je vyhnat,“ řekl urozený pán.

            „Račte odpustit, velkomožný pane,“ řekl šafář, „je to divná věc s těmi cikány. Nebožtík pan hrabě byl jim zavázán vděčností. Totiž nebožtík pan hrabě rád pil a jednou, když se napil, padl na cestě do žumpy. Ale tu stalo se, že cikán Faraš vytáhl pana hraběte ze žumpy, vzkřísil a u ohňů ve své boudě osušil. Byla totiž nebožka paní hraběnka velmi zlá. Od té doby měl rád, velmi rád pan hrabě cikány. Ono se tak leccos říkalo...“

            Šafář zatahal důvěrně urozeného pána za kabát. „Říkalo se, že on nebožtík pan hrabě potom chodíval k Cikánům ne kvůli starému Farašovi, ale kvůli jeho dceři. Víte, dcera, vlastní dcera. Říkají jí Guža, to je cikánsky a znamená to večernici.“

            „Hezké jméno,“ pochválil Káposfalfi, kterého tato cikánská historie počala zajímat, „a jiného se nevypravovalo?“

            „S nebožtíkem panem hrabětem chodíval jsem často a tu on mně vyprávěl leccos. Ta Guža je čert. Jednou přišel do boudy a štípl Gužu do tváře. Kdyby mne vrchnost štípla do tváře, z úcty k vrchnosti bych mlčel, ale Guža způsobila stařičkému panu hraběti velkou výtržnost a pohoršení. Napřed mu nadávala a pak smýkala s ním. Ano, urozený pane, to je divoška. A nebožtík pan hrabě si toho nezasloužil. Chudák pan hrabě. Ztrácel paměť poslední dobou. Šafáři, kolik je mně let? ptával se mne. Byl to dobrý pán. A rozpustilá Guža na něho křičela: ‚Dědečku ze žumpy!‘“

Šafář si hluboce vzdychl. „Je s těmi cikány obtíž,“ vypravoval dále. „Krade ta banda, jak může. A jednat s nimi příkře se nevyplácí. Jsou schopni všeho. Políbí ruku, a když zajdeš, smějou se ti.“

            „Příteli,“ řekl urozený pán, „dobrota víc zmůže nežli příkrost. To bylo vždy mým heslem.“ Urozený pán přejel si rukou přes holou hlavu.

            „Dobrota,“ zavzdychal šafář, „ta se nevyplácí. Jako náš nebožtík pan hrabě. Vždy jednal s cikány šlechetně. Jednou, pamatuji se, přišel rychtář ze vsi k němu a stěžoval si, že cikáni v noci odvedli mu z chléva vepře. I vydal se pan hrabě sám k Cikánům. Šel jsem s ním. Přijdeme do první boudy. Pan hrabě mluvil k nim, aby nekradli, dobře se chovali, že jsou také lidé, že je dá všechny zavřít, když nevydají vepře, že však je nedá zavřít, poněvadž ví, že v příští noci pěkně zas vepříka dopraví do chléva, kam patří. On že řekne starostovi, aby po celou noc chlév nechal otevřený a nezamykal. Cikáni políbili panu hraběti ruku a neřekli ani tak, ani onak. Ale ráno druhého dne! Starosta div neplakal, když vykládal panu hraběti, že nechal chlév otevřený podle nařízení pana hraběte, ale že cikáni vepře nevrátili, naopak druhého vepříka odvedli a ještě dvanáct králíků ukradli k tomu. Pan hrabě chtěl je tedy dát zavřít, ale právě druhého dne nato spadl do žumpy.“

            Šafář chtěl podruhé vykládat příhodu o žumpě, ale Káposfalfi ho přerušil: „Dobrota nesmí se zaměňovat s hloupostí. Můj předchůdce byl dle všeho trochu hloupý, který nerozuměl ani za mák hospodářství. Nyní chci vidět cikány a upravit jejich poměry. Veďte mne!“

            Prošli zahradou a ocitli se na jižní straně, jejíž zeď byla porostlá révou. Hrozny visely dolů a mezi nimi kmitaly se jakési ušpiněné a snědé hlavy dětí.

            „Vidíte, velkomožný pane, to jsou hoši cikána Tereka, již se ohlašují. Guža ráda hrozny.“

            Bývalý poručík se zastavil. „Ke všem čertům,“ pravil klepaje šafáři na rameno, „nemohu si vysvětlit, co pořád je s tou Gužou. Guža prý ráda hrozny. Jestli Guža ráda vepřovou pečeni, cikáni ukradnou vepře, a vy řeknete: Guža ráda vepře.“

            Káposfalfi se zasmál domnívaje se, že řekl něco velmi vtipného. „Ostatně,“ pokračoval, „je Guža vskutku hezká?“

            „Jest velmi hezká, urozený pane,“ popisoval šafář Gužu, „předně má krásné oči. Když se podíváte na ně zblízka, tu zdá se vám, že se svět točí zrovna tak, jako kdybyste vypil naráz bůhvíkolik vína. Jsou černé, abych tak řekl, jako černý močál - víte, urozený pane, byl-li jste za Hatvanem, viděl jste ten močál za městem asi tři hodiny, takové jsou její oči. Obličej je černý, snědý, uši má malé a vlasy…“ Šafář se zamyslil a povzdechl si. „Vlasy, velkomožný pane, ty jsou jemné a černé. Černější nežli kabát velkomožného pána. Přitom je ale Guža nesmírně hrubá,“ skončil svou poetickou řeč šafář.

            Vyšli ze zahrady a kráčeli podél potoka, kde praly ženy ze vsi. Tloukly palicemi do prádla na kamenu a když viděly urozeného pána, přestaly prát a šeptaly si: „To jistě jde se podívat urozený pán na Gužu. Aby ho šafář neved. Že se nestydí.“

            Čtvrt hodiny cesty za potokem jsou banocké cikánské boudy. Určit statisticky přesný jejich počet jest velmi těžké, neboť zbourají-li cikáni jednoho dne několik bud, vystaví přes noc opět nové a tak počet jejich se stále mění. V postavování bud sledují füzes-banočtí cikáni jistý cíl. Před léty byly jejich boudy postaveny prý hodinu od obce a dnes jsou posunuty až k vesnici.

            K těmto boudám slepeným z bláta a slámy, které za večera při svitu měsíce vypadají jako zákopy před pevností, vedl šafář urozeného pána.

            Když se přibližovali k boudám, bylo slyšet zpěv cikánské písně: „Biš funty zaštera rá, rá, tři libry železa dali na mé nohy.“ Píseň dojemná a tklivá, opěvající loupež a krádež a tesknící nad zavřením ubohého cikána zloděje.

            První, kdož se z cikánské rodiny objevila, byla Guža.

            „To je Guža,“ pravil šafář, sleduje její hbitou postavu, která zmizela v boudě, odkud valil se dým, pocházející dílem z ohniště, dílem z krátkých dýmek.

            Káposfalfi vnikl s šafářem do boudy, kam zmizela Guža a chvíli neviděl nic pro dým, částečně jsa též omámen nezvyklým dusnem a zápachem, neboť cikáni páchnou jinak nežli usedlí obyvatelé Evropy.

            Neviděl chvíli nic, než cítil, že jest obklopen cikány, směsí větších i menších, kteří dychtivě hnali se k němu a líbali mu ruce.

            Když za chvíli si uvykl na šero, zpozoroval, že stěny boudy pokryty jsou pestrými kousky koberců, totiž kousky látky, která před lety snad sloužila za koberce a kolem těchto stěn že sedí na zemi několik dětí, stará Cikánka, starý cikán a Guža.

Poznal ji hned podle vypravování šafáře. „Ty jsi Guža?“ řekl k ní; a namísto aby odpověděla ona, spustil starý cikán Faraš příval slov: „Vaše milosti, nejlaskavější urozenosti, to Guža, dcera má, vaše velebnosti, toť ona nehodná, která zde sedí, namísto aby šla políbit ruku urozenému pánu, který milostivě přišel podívat se na naši chudičkou boudu.“

            Řeč Farašova vzala na sebe palčivý tón. „Baže chudičká, zcela bídná a mizerná,“ pokračoval, „za živobytí starého pana hraběte, za nebožtíka urozeného pána bylo a bývalo, dlouhá doba tomu, vaše milosti, bylo lépe, mnohem lépe. Jedli jsme a pomáhali našim ve vedlejších boudách. Dovolila jeho milost, aby Guža (polib, darebná, urozenému pánu ruku!) směla chodit každého dne do kuchyně panské pro zbytky, které milostivá vrchnost neráčila laskavě sníst.“

            Starý cikán utřel si rukávem široké košile oči: „Jsme bídně na tom, vaše urozenosti, po smrti nebožtíka pána urozeného nechodila více Guža do panské kuchyně, poněvadž ji vyhnali. Ach, bože můj! Cikán také člověk a co zkouší od lidí, hůře než se psem, vaše milosti, s ním zacházejí, karša vagan dža. Polib, Gužo, říkám ti naposled, urozenému pánu ruce. Nejdeš? Vaše milosti, nejurozenější laskavosti. Guža jest nesmělá holka. Neodváží se (počkej, darebnice), neodváží se laskavosti vaší nejurozenější políbit ruku, zpráskám ji, vaše milosti, k službám laskavosti.“

            Starý cikán vzlykal a pletl palčivým hlasem jedno slovo za druhým.

            Gužiny oči svítily v šeru.

            „Guža může chodit pro zbytky do kuchyně,“ řekl urozený pán, „hodlám vám pomoci, jak budu moci, abyste nekradli, poněvadž zloděje na svém panství netrpím.“

            Urozený pán vyšel důstojně z boudy, vlastně vylezl, sledován jsa dítky celé rodiny cikána Faraše. „Pro dnešek mám toho dost,“ řekl k šafářovi, vdechuje čerstvý vzduch.

            „Račte si dát šaty prohlédnout,“ řekl lakonicky šafář. „To víte, cikáni... Nebožtík pan hrabě často si dával šaty vypalovat, když se od nich vracel.“

            Guža chodila již po čtrnáct dní do panské kuchyně pro zbytky jídel a kuchařka ohlásila za tu dobu jenom ztrátu tří stříbrných lžiček, které se též mohly vylít.

            Urozený pán si sice časem na Gužu vzpomněl, ale za těch čtrnáct dní se o ni mnoho nestaral, neboť sledoval pilně spis „O různosti a vydatnosti plemen hovězího dobytka“, až z klidného studia této důležité pro hospodáře knihy byl několikrát nemile vyrušen.

            Seděl právě před knihou, podtrhávaje slova jako „pincgavský“ a podobně, když někdo nesměle zaklepal.

Vstoupila šafářka. „Líbám ruce urozenému pánu,“ jala se mluvit, „račte, milostivý pane, napomenouti mého muže. Ta Guža popletla načisto mému muži hlavu, že se ten dědek nestydí. Když přijde Guža do kuchyně, točí se kolem ní pořád a pořád. A považte si, vaše urozenosti. Nějaké šaty pro ni vyprosil ode mne, aby prý chodila slušně. Vzal i jméno vaše nadarmo. To prý dělá jen pro vás. Ale není to pravda. Za nebožtíka pana hraběte točil se také stále kolem ní. A zapomíná, že má dítě a mne. Bojím se, aby ještě s tou Cikánkou neutek. On je vám z takového rodu. Jeho dědek chodil čtvrt roku s cikány a nechal toho, až ho pod Debrecínem popíchali.“

            Slzy vyřinuly se šafářce z očí.

Káposfalfi se usmál.

            „Nebojte se,“ řekl, „šafář se do Guži nezamiluje a kdyby se zamiloval, tak s ní neuteče. Ostatně řekněte v kuchyni, že si přeji, aby v poledne přišla Guža ke mně. Promluvím s ní rozumné slovo.“

            „Račte si dát pozor, urozený pane,“ radila šafářka, „ať vás neuhrane.“

            S prvním úderem zvonu ve vsi vstoupila Guža do pracovny urozeného pána. Šat darovaný šafářkou pěkně jí slušel. Postavila se skromně u dveří a oči jen se jí blýskaly.

„Pojď blíž,“ vyzval ji Káposfalfi, „a řekni upřímně, co vlastně je s tebou a se šafářem?“

            „Úplně nic, devlehuretke, přísámbohu,“ pravila Guža. „To jen paní šafářka ve všem vidí bing, čerta. A když mne vidí, křičí cikánsky, to se naučila. Pokřikuje na mne: ‚Ovaj andra gau, murduleska bárro, jav adaj, khaj, nuke thukelesden more.‘“

            Hezká Guža dala se do pláče.

„Co to je?“ ptal se Káposfalfi.

            „To znamená,“ plačtivě pronesla Guža, „v tamté vsi zakopali vepře, jdi, Cikánko, ať ti ho dají.“ Přestala plakat a černé její oči zašlehly. Dívala se přímo na urozeného pána.

            Káposfalfi, jak zprvu již známo, měl velmi dobré srdce. „Gužo,“ pravil, „nechtěla bys zaměstnání? Mohla bys pomáhat při uklízení. Dám tě pěkně ošatit. Šafářka ti ukáže, čeho je třeba. Vycvičíš se. Tvůj otec, starý Faraš...“

            „Není mým otcem,“ pravila Guža, „jen mne odmalička vychoval, urozený pane.“ Usmála se přívětivě na bývalého husarského poručíka.

            „Do bud by ses ovšem nevrátila,“ řekl Káposfalfi, který čím déle se na Gužu díval, mluvil víc a více laskavěji, „ostatní bych zařídil...“

            Druhého dne šafářka učila Gužu všemu, co se od panské vyžaduje.

            V okolí füzes-banockého panství jest pět panství jiných, jejich pozemky bezprostředně se dotýkají Füzes-Banoku. Majitelé těchto panství slují Pazár Zoltánay, Vitális Mórtolay, Izsó Bertalány, Mihály Komay a Károly Szerényi. Všem těmto šlechticům je dohromady 325 let.

            Jsou to staří šlechticové, kteří na den svatého Štěpána krále oblékají ještě pláště, kožíšky lemované beránkem a k boku připnou zakřivené šavle, na jejichž čepelech vyryta jsou léta 1520, 1632, 1606, 1580, 1545, dle toho, jak který rod prvně vystoupil na válečnou dráhu starého Království uherského.

            Jejich zámečky podobají se jeden druhému jako jejich pláště a jich mravy podobají se mezi sebou jako jejich zámečky. A tito šlechticové shromáždili se u nejstaršího z nich, 72letého Károly Szerényiho právě tři neděle po tom, kdy Guža ponejprv zastávala novou hodnost panské na zámku Káposfalfiho.

            Seděli v jídelně za kulatým stolem, každý měl před sebou cínovou konvici s vínem a kouřili mlčky z krátkých dýmek.

            Teprv o třetí hodině řekl Szerényi: „Neslýcháno!“

O půl čtvrté prohodil Komay: „Nevídáno!“

O čtvrté hodině pravil Bertalány: „Hrozné!“

O čtvrt na pátou pronesl Mórtolay: „Kupodivu.“

A deset minut po něm řekl Pazár Zoltánay: „Je to věc velmi nevídaná.“

A teprve o páté hodině pravil opět hostitel Szerényi: „Myslím, že mluvíme o našem sousedovi panu Káposfalfim.“ Bylo vidět, že víno rozvazuje jim jazyk.

            „Pocházím ze staré sékelské rodiny,“ řekl nato Bertalány, „ale nikdy jsem nic takového neslyšel.“

            „Za Jana Zápolského před sty lety byly dost volné mravy. Ale tohle by se netrpělo,“ promluvil Komay.

            „Lituji, že Káposfalfi jest naším sousedem, moje kukuřice hraničí s jeho melouny,“ pronesl Zoltánay.

            „Celá stolice si o tom vypravuje, že za panskou má Káposfalfi Cikánku jménem Gužu,“ řekl Komay. „Důstojný pan farář z Füzes-Banoku byl u mne na návštěvě,“ vypravoval Zoltánay, „a ještě dnes ho vidím. Div neplakal. Cikánka Guža obsluhuje hosty.“

            „Slyšel jsem,“ prohodil Szerényi, „že prý řekla panu faráři: „Jen pijte, pane faráři a nestyďte se.“

            „A Káposfalfi, slyšel jsem,“ vyprávěl Komay, „se prý tomu smál a poklepal cikánce na rameno. A řekl prý jí: ‚Jsi šelma.‘“

            „Nikoliv,“ pravil Szerényi, „řekl prý jí: ‚Jsi hezká šelma.‘“

            „A to před panem farářem,“ dodal Bertalány. „Nevídáno!“          

„Neslýcháno!“

            „Hrozné!“

            „Je to věc nevídaná!“

            „Dosti hanby zažili jsme s nebožtíkem hrabětem,“ pravil Szerényi, když se společnost trochu upokojila, „ještě nebožtík pan hrabě neprováděl nic zlého, jen že rád chodil se dívat na Gužu, ale tahle věc přesahuje naši trpělivost.“

            „Vezmeme věc dokola,“ pravil Mórtolay, „stojíme před hotovou událostí, že člověk jménem Káposfalfi, který když prohýřil někde v Pešti své staré šlechtické sídlo u Ráby, unikl, koupiv za zbytek, neprohýřil prý všecko, panství füzes-banocké, vnikl tedy sem mezi nás.“ Mórtolay se napil. „A jakmile se zde ohřál, tu tento člověk, nemám-li pravdu, chce udělat do našich počestných mravů, myslím, že mám pravdu, řekneme průkop a podkop. Udělá Cikánku Gužu najednou panskou. Cikánku, považte si, Cikánku...“

            Mórtalay jevil znatelné rozčilení a převrhl, šermuje rukou kolem sebe, konvici s vínem. Když ji měl opět naplněnou, učinil pořádný doušek a za všeobecného ticha řekl: „To jsem chtěl říci, myslím, že si rozumíme.“

            „Nezbývá nám nic jiného,“ řekl Károly Szerényi, „nežli odhodlat se k těžkému kroku, totiž příští neděli navštívit Káposfalfiho a vysvětlit mu, že my všichni jsme zajedno, že Káposfalfi pošpinil šlechtickou pověst. Myslím, abychom tam poslali Vitálise Mórtolaye.“

            „Myslím,“ odpověděl Vitális Mórtolay, „abychom tam šli všichni, aspoň se nás lekne.“

            „Řeknu mu, aby se klidil z naší stolice,“ pravil Zoltánay, kterému víno dodalo odvahy.

            „Jest husarským poručíkem,“ prohodil Szerényi.

            „Řeknu mu,“ pravil Zoltánay, „aby si vzpomněl na své předky.“

            „Bůh mu buď milostiv,“ řekl vážně Szerényi, pozvedaje číši, „příští neděli půjdeme ho navštívit.“

            Z pěti bryček vystoupilo příští neděli pět šlechticů před zámkem, vystoupili důstojně a mlčky kráčeli po schodišti, mlčky podali své navštívenky sluhovi a teprve když je Káposfalfi uvítal, odpověděli chladně jeden za druhým: „Odpusťte, váš služebník.“

            Mlčení pěti šlechticů potrvalo tak dlouho, dokud se ve dveřích neobjevila Guža.

            „Chtěli jsme vám něco říci,“ řekl Pazár Zoltánay ke Káposfalfimu.

            „Napřed,“ odvětil Káposfalfi, „vypijí moji sousedé trochu vína, Gužo, dones vína!“

            Pět hostů zavadilo jeden do druhého lokty a tváře jejich vzaly na se truchlivý výraz.

            „Máme to hezkou panskou,“ řekl Káposfalfi, když Guža přinesla víno, „hezkou, není-liž pravda, páni sousedé?“

            „Chtěli jsme vám něco říci,“ pronesl Szerényi, jako by přeslechl slova Káposfalfiho.

            „Něco důležitého,“ řekl Mihály Komay.

Mórtolay, Bertalány a Zoltánay souhlasně kývali hlavou.

            „Na to jest dost času,“ pravil Káposfalfi: „Posluž, Gužo, pánům.“

            „Nalejeme si sami,“ bránil se Zoltánay, ale Guža již naklonila se nad Zoltánaym. Podívala se na něho.

            Zoltánay sklopil oči. „Zatr...,“ zaklel potichu, „boží dopuštění!“

            „Má z vás, pánové, někdo tak hezkou panskou,“ řekl Káposfalfi, když Guža šla pro nové víno: „Myslím, že by každý měnil.“

            „Hodláme vám říci vážné slovo,“ pravil nato Pazár Zoltánay, „zde Komať vysvětlí, proč jsme přišli.“

            „Mórtolay jest starší než já,“ bránil se Komay, „ten poví, proč jsme přišli.“

            „Jest to divná společnost,“ myslil si Káposfalfi, „mlčí a pijí a stále, že mně mají říci něco důležitého.“

            „Máte už vypito,“ řekl Káposfalfi, „Gužo, hej, Gužo!“

            Komay rýpl kolenem do Bertalányho, Bertalány šťouchl loktem do Zoltánayho a Zoltánay vypravil ze sebe, obrácen jsa ke Káposfalfimu: „Pane sousede, tlumočím...“

            „Helyes, výborně,“ řekl Mórtolay sékelským nářečím, což dělal vždy, když byl pohnut. „Tlumočím přání všech,“ pokračoval Zoltánay, dávaje důraz na každé slovo, „myslím, že zástupci stolice jsou shromážděni, totiž já, Bertalány, Zoltánay, totiž já, Komay a Mórtolay.“

            Zoltánay utřel si pot z čela a mimovolně vztáhl ruku po prázdném poháru.

            „Gužo,“ volal pan Káposfalfi, „pánům víno!“

Objevila se Guža a nalévala víno. Jaksi důvěrně se chovala k Zoltánaymu, vlasy její dotkly se při nalévání zarostlé tváře Komayho, Bertalánymu položila levou ruku na rameno a starému Mórtolaymu podívala se přímo do očí, takže on v rozpacích vypil naráz celý objemný pohár.

            „Chutná urozenému pánu,“ zasmála se Guža, nalévajíc znova.

            „Cikánko,“ řekl Zoltánay. „A pane Káposfalfi,“ dodal Bertaláňy, „zájmy stavovské nás nutí…“ Nevěda, co by dále řekl, napil se a skončil slovy: „Bůh jest svědek.“

            A svižná Guža točila se kolem hostí a nalévala víno.

O hodinu později vzal Mórtolay Gužu za bradu a Bertalány řekl k ní: „Kočičko!“

            „Šelmičko,“ řekl k ní za čtvrt hodiny něžně Zoltánay, zatímco Bertalány k ní šeptal: „Gyermekem, mé dítě.“

            Čtyři staří šlechticové mluvili ke Guže jeden přes druhého, zatímco Káposfalfi pln údivu kroutil hlavou.

            Staří počestní šlechticové byli již napilí, když vtom pootevřeným oknem do jizby zazněl zvuk houslí. Zvuk kvílivý. Bylo slyšet, že hrající na housle pod okny zámečku libuje si ve vysokých tónech, což jest značkou cikánských hudebníků.

            Zvuky teskné a táhlé zalétaly mezi společnost, zvuky takové, jako když na rovinách gyarmatských za jasných nocí dlouze zašumí rákosí.

            Hra teskná proměňovala se v rychlejší, náhle přešla ve zvuky živé a rychlé jako dupot hříbat, prohánějících se v údolí Tisy.

            A jak přešla v rychlou, tak zase náhle zazněla teskně v melodie cikánské písně, která žaluje na smutný, tulácký život Cikánů.

            „Cikán hraje,“ pravil Káposfalfi ke společnosti, „neměli bychom ho zavolat, aby nám zahrál?“

            „Rozhodně,“ odpověděl neohebným jazykem Bertalány, „k jágerskému vínu patří cikánská hudba.“

            „Gužo,“ poroučel Mórtolay, „zavolej sem toho cikána.“

            Guža odběhla.

Hlas houslí zazněl ještě, zajásal pod okny zámku, zas táhle zakvílel a pak vzdaloval se v tichu nastávajícího večera jako křik velkých bahenních ptáků. A Guža nešla ani za čtvrt hodiny, když celá společnost, nevyjímaje ani hostitele, který byl již též trochu napilý, křičela: „Hej, Gužo!“

            Když ani za další půl hodiny nemohli se Guži dovolat, společnost stávala se nepokojnou a nepokoj vzrostl, když bez zaklepání vřítil se do jizby šafář.

            „Račte odpustit, velkomožní pánové,“ vyrážel ze sebe. „Šel jsem před čtvrthodinou z Banoku. A u Banoku před můstkem potkal jsem Gužu s Meghešem.“

            „Kdo je to Megheš?“ vypravil ze sebe překvapený Káposfalfi.

            „Inu,“ odpověděl šafář, „Megheš je cikán a hudebník. Vrátil se z vojny před týdnem a říkalo se, že je jako Gužin milý. Já tedy jdu z Banoku a za Banokem potkám teď Gužu s Meghešem. Megheš nesl housle.“

            „Kampak, Gužo,“ řekl jsem. „Inu, odpověděla Guža, jdu se svým ženichem trochu do světa. Račte odpustiti, velkomožní pánové,“ končil šafář, utíraje si pot z čela, „ještě se celý třesu, ačkoliv, račte odpustit, u Cikánů je všechno možné.“

            A bylo. Guža se již více nevrátila.

            „Naši čestnou záležitost rozluštila Guža sama,“ řekl za pár dní starý Bertalány ke svým sousedům, když se opět sešli, „aspoň jsme se nemusili rozhněvat se svým sousedem Káposfalfim.“

            „Jest velmi dobrý člověk,“ pravil Mórtolay, vzpomínaje na jeho jágerské víno, „ale myslím, že této cikánské historie nejvíce on lituje.“

Co bude s Československou buržoazní republikou

Československa republika zradila revoluci. To je počátek konce, to přivodí záhubu jejího buržoazního zřízení. Když v listopadu roku 1918 přinesly české noviny zprávu, že Karel Habsburk prchá, zdálo se, že českému proletariátu nadchází nový, zářivý život. Byl to však jen krátký sen.

Český proletariát svrhl jařmo rakouských kapitalistů a octl se ve spárech českých kapitalistů, bankéřů a jejich spojenců, českých sociálně demokratických zrádců Němce a Viktora. Česká buržoazie se dostala velice snadno k moci. Denně chrlila do lidu nové a nové články a nutila jej uctívat revoluční božstva - dr. Kramáře, prof. Masaryka, Wilsona a Clemenceaua. Český národ mohl vidět pouze jednu stranu medaile s lacinými hesly „republika, svoboda, historická práva“.

V prosinci 1918 byla vyhlášena mobilizace a čeští vojáci překročili hranice a vstoupili do Saska, aby obsadili Lužinec a Budyšín. Zrodil se český imperialismus. Místo dlouho toužebně očekávaného míru nová expanzivní výprava. Prvopočátky jsou v Bavorsku, neboť nový ministr vojenství, někdejší antimilitarista Klofáč, kdesi na stránkách historie objevil, že za dob knížete Břetislava patřilo bavorské městečko Chum českému knížectví. Nacionalistická Viktoria troubí vítězné fanfáry. Za nimi se však skrývá hlad a nezaměstnanost, které otřásají mladou republikou. Do Prahy přibyl profesor Masaryk, jmenovaný Francií presidentem české republiky, aby vštěpoval českému národu úctu a lásku ke spojencům - francouzským imperialistům.

A vůdcové české sociálně demokratické strany podporují buržoazní vládu v jejích podlých činech, dostávají ministerská křesla a kráčejí ruku v ruce s buržoazií.

Je možné, že ještě v prosinci 1918 český Proletariat od sociálně demokratických vůdců, „socialistických“ ministrů, něco očekával, ale v lednu 1919 už vyšel do ulic a žádal chleba. Vláda, v níž seděli tři „socialisté“, odpověděla kulomety. Národní garda složená z dobrovolníků demonstranty rozprášila, buržoazní synkové tloukli pažbami zatčené dělníky, zatímco president české republiky Masaryk klidně seděl ve své pracovně, vyzdobené květinami a poduškami, které vyšívaly buržoazní dámy, přebornice v ručních pracích. Psal výzvy k dělníkům, že Francie je žádá, aby upustili od demonstrací a aby usilovali o zlepšení své situace pokojnou cestou, a že česká vláda ze své strany učiní vše pro potlačení bolševického hnutí v Čechách.

Česká dělnická třída poznala dokonale, kdo je president Masaryk, že i v Československu vede křížové tažení proti komunismu, k němuž se zavázal svým podpisem na Sibiři, když prodal spojeneckým zemím československé vojsko a poslal šedesát tisíc českých vojáků proti ruským dělníkům a rolníkům.

Rozumí se samo sebou, že čeští dělníci nebyli těmito výzvami nijak nadšeni. Masaryk sáhl k tvrdým opatřením. Vězení byla přeplněna dělníky. Socialističtí ministři se ukázali být nejvěrnějšími přisluhovači buržoazie a do puntíku plní nařízený úkol: udržet v zemi klid a pořádek.

Tlak Dohody na Čechy nepřestává sílit; nařizuje zásobovat uhlím rakouské závody. V dubnu přikazují spojenci české vládě, aby vyhlásila válku Sovětské republice.

Následky tohoto nátlaku byly v Československé republice velmi brzy znát. Poklesla produktivita práce, všude zavládla beznadějná chudoba. Francouzský a anglický kapitál vysává všechny hmotné zdroje, všechny síly české republiky.

Není pravda, že v Československu panuje klid před bouří. V Čechách jsou na denním pořádku dělnické demonstrace. Kladenští havíři nechtějí pracovat na uhlobarony. Rolníci žádají rozdělení velkostatkářské půdy. Na Kladně se pod vedením českých komunistů ustavil dělnický sovět. Kladenská pánev se svými šachtami a závody představuje nyní malou sovětskou republiku. Vláda není s to udusit v českém proletariátě tyto první plamínky. Ví, že batalióny, které pošle na obnovení pořádku, zmizí beze stopy ve vlnách revoluce na Kladensku. Kladno, Most, Moravská Ostrava - to jsou bašty české proletářské revoluce. Proletářská revoluce se šíří jako požár na dolech a uhelných pánvích, v černých podzemních šachtách.

Pikle a násilí imperialistické Dohody, zrada „socialistických“ ministrů, to vše je jen nová potrava pro šířící se oheň. Plameny stále stoupají. V Plzni, Liberci a Brně stojí továrny. Sentimentální píseň Kde domov můj vystřídala Internacionála. Československá buržoazní republika je na počátku krachu. President Masaryk sedí na sopce. Co nevidět zachvátí buržoazní republiku smrtelné křeče. Zatím se jen třese v horečce, ale brzy plamen proletářské revoluce smete českého lva z ministerských razítek.

A co se stane z Československé buržoazní republiky?

Sovětská republika!

Všemirnaja revoljucija - leden 1920

 Kupec Chejn obdržel od berního úřadu v C. přípis, aby bezodkladně udal na berním úřadě adresu svého bratra Matěje, který jest hledán berním úřadem pro nezaplacení nějakých daní.

Pan Chejn nepohodl se kdysi se svým bratrem a tedy zabil nyní dvě mouchy jednou ranou. Způsobil svému bratrovi nemilé překvapení a vyhověl jako řádný občan úřadům.

Napsal tedy:

Slavný c. k. berní úřad v C.!

Můj bratr Matěj Chejn jest obchodníkem v Neveklově a má jmění 20.000 K.

V hluboké úctě Josef Chejn.

 Se spokojeným srdcem vážil dál kávu a prodával petrolej.

Zatím psaní přišlo na berní úřad a odevzdáno přednostovi s denní poštou.

Přednosta neznal žertů a ježto všechny přípisy na berní úřad musí být kolkovány, byla vyměřena Josefu Chejnovi pokuta 50 K, poněvadž své psaní na berní úřad náležitě neokolkoval a Josef Chejn vyzván pod následky exekuce, aby ji zaplatil u příslušného berního úřadu do osmi dnů.

Rozumí se, že se odvolal. Odvolací instance rozsudek potvrdila a když se Chejn odvolal k poslední instanci, byla mu pokuta finanční prokuraturou zvýšena na 120 K, poněvadž v přípise se mluví o 20.000 K a z každého tisíce korun byla vyměřena pokuta 3 K 50 h, tedy 50 K za nekolkování vůbec a 70 K z 20.000 K.

Došlo k exekuci a pan Chejn byl nucen zaplatit i s útratami exekučními 125 K.

Od té doby umínil si, že nebude odpovídat na žádné úřední přípisy, aniž by je kolkoval.

Za půl roku dostal nový přípis od c. k. berního úřadu v C.:

Poněvadž se vaše psaní s adresou vašeho pana bratra někam založilo, žádáme Vás, abyste neprodleně oznámil nám jeho adresu.

Rozumí se, že se pan Chejn lekl a šel se poradit k advokátovi.

„Každá strana musí být okolkována,“ zněla upřímná rada, „a musíte to napsat ve formě žádosti.“

Pan Chejn tedy vzal půlarch, přeložil a psal:

 Korunový kolek.

Slavný c. k. berní úřad v C.

Nížepsaný osměluje se tímto podati zprávu o nynějším pobytu svého vlastního bratra Matěje Chejna a svou uctivou žádost o přijetí této zprávy podporuje následujícími důvody.

A. Podepsaný vychodil tři třídy školy měšťanské. Viz přílohu A.

B. Jest očkován. Viz přílohu B.

C. Jest dle přiloženého vysvědčení C úplně zachovalý.

D. Jest ženat. ( Příloha D. )

E. Jest náboženství katolického. ( Příloha E. )

Z těchto důvodů osměluje se prosit, aby slavný c. k. berní úřad v C. vzal laskavě zřetel na jeho uctivou žádost, by dovoleno mu bylo oznámiti, že jeho bratr jest obchodník s obilím v Neveklově.

Nížepsaný slibuje, že uctivým chováním a pilností stane se hoden dobrodiní, bude-li jeho nejpokornější prosba milostivě vyslyšena.

Josef Chejn

 Pak napsal rubrum:

Josef Chejn, kupec, žádá o laskavé přijetí své zprávy o nynějším pobytu svého bratra, sub litteris a, b, c, d, e.

 Všechny strany řádně okolkoval a za, týden obdržel obsílku k okresnímu soudu v C.

Berní úřad shledal v tom zesměšňování úřadu a postoupil dopis k okresnímu soudu, kde odsoudili pana Chejna na tři dny do vězení pro urážku úřadu.

„Tak co mám vlastně dělat,“ tázal se plačtivým hlasem pan Chejn.

Soudce pokrčil rameny a pak řekl: „Respektovat zákony.“

„A jak to mám dělat?“ otázal se pan Chejn.

Soudce poručil, aby pana Chejna vyvedli ven a poněvadž ze zármutku nad tím umřel, nedozvěděli jsme se, co má vlastně pořádný občan dělat.

Co přivodilo zdražení buřtů

Kdyby někdo řekl, že zdražením vuřtů a párků v Praze je vinen sokolský slet, nikdo by tomu neuvěřil. Ale je to tak. Předseda společenstva pražských uzenářů, p. Matěj Rypáček, má, kromě zavedeného krámu, několika filiálních prodejen, chladíren a čtyř pětipatrových baráků na Vinohradech pět dcer a jednoho syna. Poněvadž je dobrým otcem a seznal, že jeho potomstvo nemá talent k uzenařině, složil v ruce své milostivé choti slavnostní slib, že se neuchýlí do soukromí do té doby, dokud svůj majetek nerozmnoží o další dva domy, aby svému potomstvu po meči i přeslici mohl odkázat po jednom. Proto také vede velmi pořádný život, nosí pravidelně každý týden tisícovku do spořitelny a blažen počítá, že kvapem blíží se chvíle, která ho zbaví výparů bůčků, šunek a krkoviček, krámského ruchu a hádání s chasníky.

Z božské této pravidelnosti vyrušil však pana Rypáčka sokolský slet. Slečnám zmokly toalety a bylo potřeba nových, milostpaní mimo to přetrhala dva tucty jemných rukavic - zvlášť pro ni šitých, neboť žádný sklad v Praze neměl dámské rukavice číslo osm a půl - poněvadž se jí potily ruce, synáček chodil ráno domů, neboť prováděl celé dny i noci bratry sokoly a ukazoval jim památnosti Prahy, nu a pan Rypáček senior nechal si to vlastenecké nadšení také nějaký groš stát, aby ho lidé nepomluvili.

A tak, když po sletě s paní chotí srovnával běžná aktiva s pasivy, shledal, že několik týdnů nebude moci podniknout svou oblíbenou procházku do Pražské městské spořitelny.

Jsme lidé smrtelní a žádný z nás neví dne ani hodiny.

A proto si každý z nás dovede představit, jak působilo na pana Rypáčka, když se namáhavě dopočítal, že skorém o čtvrt roku je oddálen okamžik jeho odchodu na „zasloužený odpočinek“, ergo, že o třináct týdnů déle bude musit čichat vůni svých výrobků a hádat se s chasou. Byla to hrozná rána.

A kdo ví, zda by byla pana Rypáčka neranila mrtvice ze žalosti, kdyby jeho lepší polovice nebyla si pospíšila s radou, aby nelkal a náhradu za sletová vydání hleděl někde uškubnout. Pan Rypáček sice lamentoval, že to nejde, ale byl brzy svou chotí přesvědčen o opaku. Uznala sice, že nejde dávat menší váhu masa, poněvadž beztoho za šesták nese si zákazník z krámu pana Rypáčka jen zamaštěný papír, souhlasila také, že nelze do vuřtů a párků sekat méně a horšího masa a přidávat pro lepší trávení více pilin, přesvědčila však nakonec pana manžela, že je možno párky a vuřty zdražit o dva haléře na kousku.

Nu, a protože je pan Rypáček předsedou společenstva uzenářů a poněvadž každý z jeho kolegů rád nosí tisícovky do spořitelny a rád by svému potomstvu po meči i přeslici zanechal po jednom čistém baráčku na Král. Vinohradech, nedalo mu mnoho práce pány ve společenstvu přesvědčit, že se všecko zdražilo, že na výrobě vuřtů a párků každý prodělává, a že je proto nutno, aby rukou společnou a nerozdílnou tento výrobek zdražili.

Tím je nad slunce jasně dokázáno, že zdražení párků a vuřtů přivodil sokolský slet. Je jenom otázkou, jak to se zdražením dopadne. Pan Rypáček sice ve schůzi společenstva prohlásil: „Jen se, pánové, nic nebojte. Ta chudá pakáž bude sice dělat rámus, ale bude za nějaký den zase kupovat vuřty a párky, i kdybychom se do střívka vy ... a chtěli za to šesták!“ Ale tak nějak se ukazuje, že věc nebude tak jednoduchá, a jsou obavy, aby si pan Rypáček a jeho ubozí kolegové nemusili pěkně vycpaná střívka párků a vuřtů spapat sami.

 Mongol Sakadža z kmene Chalchasů v Čagan-Kurenu měl pět velbloudů, dvanáct koní, osmnáct volů a patnáct skopců.

Pak měl také svého boha Uison-Tambu. Toho měl před stanem na dřevěném podstavci.

Jeho bůh měl pijáckou tvář. Po obou stranách sochy boha stály dvě sošky, vyplazující jazyk na znamení úcty. Jednoho dne přišla velká voda od severu a vzala s sebou také boha Uison-Tambu, dva velbloudy, tři koně, pět volů a čtyři skopce.

Sakadža byl na nějaký čas bez boha. Nepřekáželo mu to nijak a misku praženého prosa, kterou obětoval každodenně Uison-Tambovi, snědl sám. Dříve ji snědl stařičký láma, žebrající duchovní Uison-Tamby, který chodil po stanech a pánaboha okrádal o proso, těše se přitom úctě.

V té době cestoval po Čagan-Kurenu misionář Piket. Chodil v šatu mongolských pastevců se žlutou kuličkou nad čepicí, hlásal katolickou víru v údolí řeky Paga-golu a trpěl hmyzem zvaným „tu-lakci“, totiž červenými vešmi, které ho vyrušovaly v jeho misionářském poslání.

Sbíral přitom nejen sapeky, malé hranaté drobné peníze, ale i unce stříbra ode všech, kterým hlásal nové učení a kromě toho provozoval i výměnný obchod se sobolinou a získal si též od velkých obchodů v Pekingu úřad „yao-čang-ti“, to jest „vymahače dluhů“.

Za výnos modliteb odkupoval dluhy pastevců v krajině trávy a bral tam úroky z úroků, dle povolení císařských zákonů a vyznal se v různých šmejdech, které znal spojovati s pravou vírou a se západními modlitbami.

Pakli i největším žroutům Mongolů nepodařilo se vyzískat ze svých obětí než 300 %, získal ctihodný Piket přes 500 %, poněvadž kromě dlužních úpisů přinášel sem i nového boha, na jehož uctění praskly pruty stříbra.

Jeho výmluvnost byla veliká. Před léty přepadli ho lupiči v zemi Ortušů. Ctihodný Piket udělal z nich křesťany a obral je do poslední sapeky, zavěsiv každému z nich vlastnoručně mosazný křížek na krk. Od té doby ortušští loupežníci přepadali karavany jménem nového boha.

Když v nejnovější době došel misionář Piket do země Chalchasů, opustiv údolí řeky Paga-golu, obchody se mu nedařily tak znamenitě. Byl by se vrátil na jih, ale rozvodněná řeka odřízla ho od požehnaných krajů a zanechala ho v zemi, kde už řádila před jeho příchodem kněžská konkurence. Čínští kněží a lámové ze Sok-po-mi vybrakovali zemi dokonale pro tento rok a nebylo snad v zemi stanu, odkud by byli neodnesli sapeky. Jedině v údolí Hobilchánu, skrytém v pahorcích, vyslanci boha Fo a boha Samčimičebatu se neobjevili. A tam žil právě Sakadža bez boha.

Když přišel ctihodný Piket do tohoto údolí, pozval ho pohostinný Sakadža do stanu, připravil čaj s buchtičkami z ovesné mouky pečenými v popelu.

„Bůh buď s tebou,“ řekl misionář, když se nasytil, „přebývej s tebou štěstí a pokoj.“

„Nemám boha,“ pravil Sakadža, „můj bůh Uison-Tambu mně uplaval v době deště. Prodám však koně a koupím si v Modrém městě nového boha.“

„Můj synu,“ pravil Piket, „Uison-Tamba nebyl pravý bůh a proto ho vzala voda, poněvadž nejvyšší bůh, věčný a všemohoucí, tak rozkázal. Bez boha nemůžeš však být a proto dobře učiníš, když prodáš tři koně místo jednoho a zaopatříš si třikrát vznešenějšího boha nad Uison-Tambu, neboť Věčný přeje si těchto obětí.“

A dlouho do noci, až noční pták yuen křičel u jezírka, rozmlouval ctihodný Piket se Sakadžou o pohrdání marnostmi tohoto světa.

Když ráno vstali z velbloudích přikrývek a Sakadža poklonil se Prastarému, to jest Slunci, počal Piket poznovu rozmluvu: „Milý synu, v noci jsi pravil, že ti po povodni zbylo devět koní. Co ti těch devět koní prospěje, nemáš-li pokornosti a nenacházíš-li zalíbení v jediném pravém bohu, který dal ti znamení a výstrahu tím, že ti vodou odnesl nepravého boha. Kdybys měl i tisíc koní, co by ti to prospělo, kdyby tě bůh nemiloval. Máš však jen devět koní, prodej je, můj synu a unce stříbra mně odevzdej, neboť marností je hledat pomíjejícího bohatství. Odvrať své srdce od milování věcí tělesných, povznes se k věcem neviditelným a připrav se s koňmi na cestu. Pojedu s tebou do Modrého města, sám ti koně zpeněžím, abych tě chránil od hříchu marností.“

Když prodali v městě koně, zastrčil Piket peníze do opasku a Sakadža ho žádal po návratu, aby mu tedy dal nového boha na prázdný sloup.

„Nepřišel ještě čas, milý synu,“ zvolal ctihodný muž, „neboť jsi ještě po vůli svým tělesným žádostem a máš tři velbloudy. Chystej se nazítřek na cestu, neboť prodáme ty velbloudy, milý synu. Nebýváť nasyceno oko hleděním na velbloudy, aniž ucho slyšením jejich kroků naplněno bývá.“

I prodali velbloudy v Modrém městě a Piket, ukládaje unce stříbra do opasku, řekl k Sakadžovi na jeho otázku, zdali dnes postaví mu boha na prázdný sloup: „Ustaň od přílišné zvědavosti, neboť zvědavostí rozhněváš si boha. Věz, milý synu, že nepřišel ještě čas, neboť chlubil jsi se v hospodě U třech dokonalostí, že máš ještě třináct volů. I nejkrásnější volové jsou pomíjející slávou. Opatruješ je ve stepi a máš nezřízenou žádost, aby tučněli a prospívali. V tvé duši dříme tolik nízkých pudů, že je třeba, abys činil pokání. Toto pokání smíří tě s bohem. Své naděje nezakládej v žádné věci pozemské, prodej, milý synu, ty voly, neboť kdo pravou lásku v boha má, nemiluje žádných zvláštních radostí.“

I prodali voly a Sakadžovi zbylo jen jedenáct skopců.

„Pokřtím tě, milý synu,“ pravil důstojně Piket, „a odejdu, až sníme ty skopce, abych dál hlásal pravé náboženství.

Pokřtil ho, jedli skopce a rozmlouvali spolu o novém náboženství.

„Svatý muži,“ řekl jednoho dne Sakadža, ukazuje na dřevěný kříž, který po křtu zhotovil Piket a vztyčil na prázdném sloupu, „pravíš, že to jen znamení, které ty jako zástupce boží dal jsi na sloup. Jsem velký hříšník a mně nestačí jen ty dvě zkřížené latě. Přeji si, abys zůstal stále u mě jako zástupce boží, abych měl větší kus tohoto nového náboženství u sebe.“

„Nemožno, můj synu, jižněji země Hia-ho-po a U-fu-tien postrádají doposud radosti z pravého náboženství.“

„Svatý otče,“ pravil smutně Sakadža, „nemohu být bez tebe. Nemohu mít boha na sloupu, musím mít alespoň tebe vedle sebe jako jeho zástupce.“

Když ctihodný Piket v noci usnul, uškrtil ho zbožný Sakadža a zakopal před svůj stan pod sloup se znamením nového náboženství, které prodchnulo jeho mongolskou duši. V jeho opasku našel pětkrát tolik uncí stříbra, než dostal ctihodný Piket za Sakadžovy velbloudy, voly a koně. Každá ta unce byla požehnána.

Zbožný Sakadža nakoupil pětkrát tolik velbloudů, koní a skotu, než měl před příchodem ctihodného Piketa, spokojeně sedával u sloupu, pod kterým zakopal božího zástupce, aby ho měl po ruce a tloustne znamenitě při nové víře a zabíjí své vši, což dříve nedělal, dokud věřil ve stěhování duší.

Jen jedno si nedovede vysvětlit. Proč totiž ujížděl ten misionář, který k němu přijel rok po uschování ctihodného Piketa pod onen sloup, tak rychle na jih, když mu Sakadža pln radosti vyšel vstříc a řekl: „Svatý muži, vyslyš mou prosbu a vejdi do mého stanu. Hle, pod tímto sloupem mám již jednoho zástupce božího.“

Svatý muž nerozuměl však této sběratelské vášni zbožného Sakadži, vyplývající z náboženského přesvědčení, a víckrát se neukázal a Sakadžovi nepodařilo se ho také sestřelit s koně.

A tak zůstal Sakadža jen u jednoho božího zástupce.

I

Na počátku října nastoupil rekrut Trunec tříletou vojenskou službu u pěchoty. Chlapík byl jako hora a jeho mohutná ramena nesla hrdě hlavu. Měl býčí šíj a hlavu obra.

Když přišel prvního dne do kasáren, šel k „marodvizitě“, pak ho vedli s ostatními k poddůstojníkovi, který se ho vyptával stejně jako všech na poměry domácí. To se děje kvůli tomu, aby byla vzbuzena důvěra k vojenské instituci. Nato odvedli je, vzbudivše v nich důvěru k vojsku, do skladiště, aby jim vyhlédli uniformu.

Féla prohlížel jednoho po druhém a volal: „Boty číslo tři! Kalhoty šestka! Blůza číslo dvě!“ Čtyři kaprálové snesli hned boty, kalhoty, blůzu dotyčnému rekrutovi, jehož rozměry féla odhadoval od oka, nestaraje se, jak mu ty věci padnou. Ten měl boty, že by se ještě dvě nové jeho nohy do jeho bot vešly, ten by zase svou nohu za živý svět do bot nedostal, i kdyby si nohu ohobloval o polovic, jinému rekrutovi byl by se vešel ještě jeho starší bratr do kalhot, jiný by vtěsnal do blůzy dvě podobné suché postavy, jako je on. Bylo to však na vojně a čísla volaná félou směrodatná. Pak jim dali čáku a čepici. Čísel takových je asi šest. Na největší hlavu a až na nejmenší. Bylo to také popleteno, ale jakáž pomoc.

Pak odešli do světnice, kde se oblékli. Pohled na ně byl k pláči. Byly to postavy, která jedna druhou nepoznávala. V jizbě se jen hemžilo muži, kterým ruce ztrácely se v blůzách, kalhoty ploužily se po zemi, čepice padaly na uši. A na druhé straně byli zde mužové, mající kalhoty pod kolena, takže bylo vidět podvlékačky, bylo vidět ruce vyčnívající od lokte z blůz a mnohým stála na hlavě sem tam se kolísající čepice. Co přebývalo jedné části mužstva, to scházelo druhé.

Když féla spatřil tyto zajímavé skupiny, kynul blahosklonně rukou a řekl: „Vidíte, hoši, jak nestejné jsou rozměry lidského těla. Ten má ruce delší, než má mít, ten zas kratší. Podobně to máte i s nohama. O tloušťce nemluvím. Někdo se dopnout nemůže, kdežto jiný visí v blůze jako boží umučení. Jinak však jest věc v pořádku. Musíte si mezi sebou šaty vyměnit. A to vám říkám, že voják musí být jako z cukru a chodit jako panenka, kdo by vypadal směšně, ten bude potrestán!“

Tak měnil soused se sousedem boty, blůzy, kalhoty, čepice a čáky, až zbyl zde jediný obrovský rekrut Trunec. Vyjímal se v kalhotech, které mu byly krátké a v blůze, kterou dopnout nemohl, jako zvláštní tvor z cizí planety, na jehož obrovské hlavě krčila se nesměle malá čepice. Ostatní vypadali sice také dobrodružně, ale tato bytost, rekrut Trunec, vyhlížel, jako by patřil jiným světům.

Trunec prosil proboha, aby ho v tom nenechávali.

Věc ta se luští na vojně tím, že se řekne: „Starejte se a marš!“

Trunec obrátil se tedy ke kaprálovi a ten obměkčen jeho prosbami odvedl ho poznovu do skladiště, kde konečně po dlouhém hledání byly nalezeny části uniformy, které alespoň trochu učinily z Trunce vojáka. Bohužel čáka, a i ta největší, ztrácela se na jeho obrovské hlavě jako zrnko písku v moři.

A tak se stalo, že celá záležitost s jeho čákou došla až k vrchní vojenské intendantuře do Vídně.

Stalo se to následujícím způsobem.

První povinností u vojáka je učit se salutovat, čímž se vzdává čest představeným.

Rekrut Trunec s čákou, která mu skákala na jeho velké hlavě jako míč po podlaze, marně namáhal se při nejlepší vůli nahmátnout okraje čáky, kterého se měl dotknout dle předpisu při salutování. Byly to zoufalé pokusy zachytit okraj, neboť při sebemenším pohybu klouzala mu čáka do týla.

Poddůstojník byl zoufalý, důstojník klel a červenal zlostí, když čáka při těch hrozných pokusech padala nebožákovi s hlavy na zem.

Rekrut Trunec, zoufalý, červený v obličeji, narazil si ji na jedno ucho, což způsobilo tlumený smích mezi mužstvem a nový výbuch hněvu u důstojníka i poddůstojníka.

Co s ním?

Konečně důstojník nechal odvést rekruta Trunce kaprálem do kanceláře setniny. Trunec se svou poskakující čepicí dělal dojem opilého muže a nevěda, co se s ním stane, potácel se do kanceláře.

Když přišli do kanceláře, tu účetní poddůstojník na raport kaprálův nechal Trunce předvést k hejtmanovi. Hejtman přijal raport vážně. Napřed ptal se Trunce, zdali nemá vodu v hlavě a když ten uctivě řekl, že poslušně hlásí, že vody nemá, poručil hejtman, aby čáku namočili ve vodě a narazili Truncovi na hlavu. Tím se čáka rozšíří a Trunec ji musí mít celý den na hlavě. Za tím účelem Trunce zavřeli na čtyřiadvacet hodin, aby ostatní nerušil. Ovšemže to není trest.

Trunec pečlivě držel si namočenou čáku na hlavě, sedě na pryčně, až konečně únavou usnul. Ráno když vstal, čáka ležela vedle něho na pryčně stejně malá, ještě scvrklejší a byla to největší čáka regimentu.

Opět si ji dal na hlavu, učil se ji udržovat na hlavě v rovnováze, nebylo to však nic platno. Čáka skákala jako den předtím.

Byla promáčknutá a Trunec musel podruhé do kanceláře jeho setniny.

Tentokráte byl hejtman ještě vážnější. Poručil účetnímu poddůstojníkovi, aby změřil Truncovi hlavu. Objevilo se, že má v objemu 62 cm. Pak bylo Truncovi panem hejtmanem přísně domluveno, že celá věc musí přijít až k vrchní vojenské intendantuře do Vídně, jak se mohl opovážit přijít s takovou hlavou na svět. Poté byl propuštěn.

Venku narazili mu čepici na hlavu, kterou mu zatím krejčí přešil a Trunec zúčastnil se cvičení, raduje se, že nebyl zavřen na pevnost.

II

Pan hejtman po odchodu Truncově diktoval účetnímu poddůstojníkovi:

Slavné vrchní vojenské intendantuře ve Vídni! Podepsaná třetí setnina dvanáctého pluku prosí vrchní vojenskou intendanturu, vzhledem k tomu, že pěšák Jan Trunec, rodilý z Pelhřimova, příslušný do Kadaně, má hlavu abnormální velikosti, o zaslání čáky která by vyhovovala objemu hlavy výše zmíněného pěšáka.

Pak podepsal hejtman vlastnoručně spis, opis uložen do aktů a ve vrchní vojenské intendantuře měli dopis za druhý den.

Za čtrnáct dní byl volán rekrut Trunec do kanceláře, kde mu byla poznovu změřena hlava, neboť ten den přišla totiž odpověď z vrchní vojenské intendantury ve Vídni:

Třetí setnině dvanáctého pluku!

Ku spisu čís. 6728/891 II abl6721/345g 111 a 8 IV vidí se nucena podepsaná vrchní vojenská intendantura oznámiti následující: V přípise třetí setniny dvanáctého pluku čís. 6728/891 11 abl6721/345g III a 8 IV, ve kterém jest žádána vrchní vojenská intendantura ve Vídni o zaslání čáky pěšáku téže setniny Janu Truncovi, příslušnému do Kadaně, v Pelhřimově rozenému, poněvadž dotyčný pěšák má hlavu abnormální velikosti, schází udání objemu hlavy dotyčného pěšáka. Žádá se o bezodkladné oznámení dotyčného objemu abnormální hlavy pěšáka.

Správa vrchní vojenské intendantury ve Vídni.

„Člověče,“ řekl účetní poddůstojník, „vy nám ale dáte práce!“ Napsal pak, že objem hlavy jest 62 cm a poslal do Vídně. Za čtrnáct dní došel do kanceláře setniny nový přípis z Vídně:

Podepsaná vrchní vojenská intendantura ve Vídni žádá vzhledem ke spisu zaslanému jí číslem 6829/ 35IlIIg IIId 3321 o oznámení, v kterém roce je dotyčný pěšák s abnormální hlavou narozený a který rok slouží, neboť není vyloučeno, že hlava dotyčnému pěšáku dále poroste.

Účetní poddůstojník oznámil rok narození a první rok vojenské služby. Za dva měsíce došel pak z Vídně následující přípis:

Třetí setnině dvanáctého pluku!

Žádáme tímto o bezodkladné zaslání původní čáky pěšáka Trunce, aby nenastaly obtíže při zúčtování a mohli jsme čáku zaslati výměnou.

Za čtvrt roku nato došel nový přípis:

Podepsaná vrchní vojenská intendantura potvrzuje tímto, že původní čáka pěšáka Trunce došla ve stavu poškozeném. Nařizuje se tímto vyšetřování jakým způsobem ona čáka byla poškozena. Po skončeném vyšetření vrchní vojenská intendantura vypíše ve smyslu 16 voj. řádu intendanční konkurs na dodání nové čáky v objemu 62 cm pro abnormální hlavu pěšáka Jana Trunce.

III

Dopis třetí setniny dvanáctého pluku vrchní vojenské intendantuře ve Vídni:

Zavedeným vyšetřováním bylo shledáno, že pěšák Jan Trunec obdržel čáku do Vídně na výměnu zaslanou v úplně dobrém stavu. Vzhledem však k tomu, že nenakládal s ní s úctou, jak svědky bylo dokázáno, příslušnou erárnímu majetku, tím ji poškodil. Dotyčný pěšák však mezitím zemřel, pročež žádáme o zpětné zaslání původní čáky pěšáka Jana Trunce s abnormální hlavou...

Čárka

Gymnasijní profesor Piloun byl výborný filolog a zvláště měl zalíbení v gramatice. Vědu tuto miloval do té míry, že každý nepatrný poklesek proti ní činil jej nadmíru roztrpčeným. Možno říci, že tak jako pro kapitalistu začíná člověk od milionáře a pro vysokého aristokrata od barona, - začínal u našeho profesora Pilouna člověk od dokonalého znalce gramatiky. Na ostatní smrtelníky díval se jen se shovívavým úsměvem, ve kterém bylo možno čisti výčitku: „Vy jste se také narodil?“ Ale nelze se diviti: Profesor Piloun - to sluší uvésti na jeho omluvu - pocházel ještě ze starší školy a pak denně musil několik hodin vštěpovati studující mládeži zásady gramatické, což ovšem nemohlo po třiceti letech ani pro něho zůstati bez následků.

Profesor Piloun konal každodenně dvakrát, někdy i čtyřikrát cestu mezi svým domovem a ústavem, kde vyučoval. Na cestě této míjel vždy starý, černý palác, k němuž se připínala vysoká, rovněž černě natřená zed.

Když jednoho dne ubíral se ráno profesor Piloun zamyšleně do ústavu, - padl pojednou maně jeho zrak na vysokou černou stěnu. Obrážel se od ní velice nápadně neobratnou rukou psaný nápis: Kdo to čte ten je vůl.

Profesor Piloun viděl již mnoho takových nápisů a nevěnoval jim pozornosti. Byl by si nepovšiml ani tohoto, kdyby nebyl na rozsáhlé černé stěně tolik vynikal.

Šel okolo nápisu v poledne, šel po poledni, a vždy znovu upoutal jeho pozornost a rušil jej v myšlenkách.

Když bral se odpoledne ze školy, byl velice rozzloben pro nepatrný zájem žáků o zásady syntaxe. Na nápis skoro zapomněl. Než nyní, když se k němu přiblížil a musil znovu čisti Kdo to čte ten je vůl, byl velice popuzen.

V tom okamžiku měl chuť vyjmouti šátek a nápis zamazati, ale poznal, že by jednak upoutal na sebe pozornost mimojdoucích, jednak že by ani nápis smazati nebylo možno, protože se příliš do černé drsné půdy vryl.

Sel tedy dále a hartusil v duchu na darebáky, kteří znešvařují ulice podobným způsobem. Ostatně proti nápisu samotnému pan profesor ničeho neměl, ale vždy jako by jej bodlo, když musil pozorovat, že za větou „Kdo to čte“ není, jak se sluší a patří, čárka.

Celý večer objevoval se mu občas v hlavě prožluklý nápis s uvedeným gramatickým nedostatkem. Ráno pak umínil si profesor Piloun nápis ignorovat. Šel okolo a násilně odvrátil hlavu, díval se jiným směrem. V poledne chtěl učinili totéž, ale zdálo se mu to přece jen nedůstojné letitého, vážného muže. Pohlédl opět směle na čmáraninu na zdi.

Ale opět jako by projela celým tělem elektrická jiskra, když vycítil, že za „Kdo to čte“ schází čárka.

Konečně měl profesor Piloun těchto muk po krk. Odmítl myšlenku choditi do ústavu oklikou, jinými ulicemi, až by nápis sám počasím zašel.

Ale má se tímto prokletým nápisem dáti týrat? Má čtyřikrát denně míti pocit, že ho někdo za vlasy tahá . . .? Ne, to je prostě nesnesitelné! - - -

Toho dne odpoledne vzal si profesor Piloun po výkladu ve třídě skoro maně do kapsy úlomek křídy. Jeho smysly byly jakoby obestřeny, ale uzrál v nich pevný úmysl.

Došel k vysoké zdi - a zastavil se. Co let tu chodil, a nikdy se nic takového nestalo!

A nejen to! Profesor Piloun se několikrát nepokojně rozhlédl po ulici. Ulice byla málo frekventovaná, než přece bylo tu několik chodců. Pan profesor jako by na ně čekal. Obcházel - zřejmě rozčilen - sem tam . . .

Konečně když byla ulice úplně prázdná, pan profesor se nepřemohl. . . Sáhl do kapsy, načež rychlým pohybem, u něho nikdy nevídaným, přiblížil se ke zdi. Ruka jeho se krátce mihla - a v následujícím okamžiku kráčel již náš pan profesor vážným krokem dále.

Na zdi stálo nyní: Kdo to čte, ten je vůl.

A pan profesor měl pokoj

 Mládí mé bylo neveselé, poněvadž mně mí pěstouni, jinak řádní lidé, předplatili Rajskou zahrádku a Českého jinocha.

Rajskou zahrádku redigoval páter Pohunek. Jest význačné, že mnozí vynikající katoličtí pracovníci mají jména tak podivná. Vezměme si za příklad klerikála Kaňourka, Kopala a Škrdle.

Páter Pohunek redigoval tedy Rajskou zahrádku, časopis, jehož jméno samo již ukazovalo, kam člověk může to až dopracovat, vzdělává-li se již od útlého mládí ušlechtilou četbou.

Když byl jednou svátek pátera Pohunka, který mne vyučoval náboženství v páté třídě obecné školy, byl jsem pověřen ještě s několika jinochy, kteří stejně jako já vynikali naoko přísnou zbožností, abychom odnesli dary, které naši rodičové poslali k svátku páterovi Pohunkovi. Já jsem nesl velkou láhev obilní kmínky, kterou dostal od otce spolužáka Pavla. Měl výčep kořalky a považoval tedy svůj dar za úplně přiměřený poměrům.

Odnesl jsem tedy láhev a tak vnikl jsem ponejprv do redakce takového dobrého časopisu.

Na stole, kam jsem obilní kmínku postavil, bylo již několik čtvrtek papíru rozepsáno. Byly to slibné začátky básničky. Rýmy byly již uchystány, stačilo jen vyplnit mezery. Četl jsem:

Bože... cože... modlitbu... úlitbu... anděly... v neděli... klekání... pokání... smiluj se... slituj se.

Spolužák Hornof položil na to všechno dort a za chvíli přišel dobrý páter Pohunek.

První jeho bylo, že otevřel láhev kmínky a dal každému z nás po malé skleničce a odešel s lahví vedle, odkud bylo slyšet hlasité lokání a vrátil se opět k nám s tou září nepochopeného světce v tváři a promluvil svým jemným hlasem: „Ano, milé dítky, zde v tomto pokoji tvoří se Rajská zahrádka. Zde andělé sletují se kol mé hlavy a tu, milé dítky, myšlenka za myšlenkou přichází a slyším nebeskou hudbu a již chystám pro vás ony pěkné básničky ve svatém vznícení. Tu verše plynou jako z tajemné hudby posvátné, jako když varhany zazní do ticha stánku božího. Tak je to.“

Odešel vedle a opět lokání neslo se sem k nám, bylo hlubší a sytější, známka to, že láhev se prázdní. Pak se vrátil s nožem, rozřízl dort, dal nám každému kousek, a tak opět byla odkryta na bílých čtvrtkách papíru jeho velká tvorba v posvátném nadšení:

Bože... cože... modlitbu... úlitbu... anděly... v neděli... klekání... pokání... smiluj se... slituj se...

A rozloučil se s námi, odporučuje nám hojné odebírání Rajské zahrádky, za tři zlatky měli jsme přijít i s rodiči do ráje.

Jak jsem se tedy tam snažil dostat?

Pilnou četbou toho krásného časopisu, takže dodnes ještě pamatuji se na obsah. Nejvíce mne zajímalo, že jeden chlapec v jednom čísle ztratil, poněvadž se nemodlil, nohu, otce, ještě jednu nohu, pak matku, nato sestru a ještě jednu nohu a nakonec bratra. Teprve to ho napravilo a žebral pak bez svých tří noh u hřbitova. A tento hoch, malý Jeník, vzdychal pak u hřbitova: „Co jsem to vyvedl, můj bože, co jsem to vyvedl.“

Povídka jiná měla název Zlý Józa. Na většího padoucha se nepamatuji. Chlapci v jeho věku vybírají ojediněle ptáčata z hnízd, ale zlý Józa vybíral celé kurníky a na katechetu vyplazoval jazyk a stal se z holomka drvoštěp. Pak se spustil úplně, měl malou chalupu v lese, nechal si růst vousy až po kolena, nemyl se, nehty si nestříhal a jednou se stalo, že zaklepal v bouřlivé noci mnich na dvéře jeho zpustlé chalupy, prose o přístřeší a zlý Józa ho hnal do bouřlivé, strašné noci. A tu noc boží posel uhodil do chalupy a zlého Józu zastihl právě při nejlepším klení a sakrování. Povídka končila tím, že ho, Józu, našli ráno uškvařeného. Uškvařeného, jaké to krásné slovo. To je přece pořádná pomsta.

Vzpomínám při té příležitosti na jeden verš z básničky v klerikálním časopise Selský jinoch, kde napomíná rozšafný člověk nějakého lumpa:

Jen sakruj dál,

jsi nekřesťanský osel,

a věř mně, to že bych se smál,

kdyby jen do tě uhodil

ohnivý boží posel.

Jinak měly povídky v Rajské zahrádce také tendenci, že s poctivostí člověk nejdál dojde. Proti tomu se nedá ničeho namítat a rád si vzpomínám na případ chudé Růženky, jejíž poctivost se táhla přes tři pokračování.

Byl Štědrý den. Rodiče Růženky měli kromě své dcerušky doma jen jedno poleno. I šla Růženka sbírat uhlí, vypadlé z vozů s tímto nákladem. Šla s košíkem a plakala, neboť věděla, že jest to hřích. Uhlí bylo cizí a kdyby ty kousky sbírala, byla by to krádež. (Z právnického stanoviska ovšem jen zatajení nálezu.) Růženka dosud nekradla. Tedy řvala na ulici, až se lidi stavěli a mezi nimi jeden krásně ošacený pán. Doslovně stálo, že měl kožich stojící bratru za rohový dům. A ten pán v kožichu byl majitelem velkoobchodu s uhlím. Zeptal se jí tedy, proč tak řve a když mu řekla, že jde krást a sbírat uhlí a že to je hřích a že radši zmrzne, řekl: „S poctivostí nejdál dojdeš!“ a šel s ní do bytu jejích rodičů, dal jim sto zlatých, poslal jim vagón uhlí a otce Růženčina udělal vrátným svého paláce. Nemusím připomínat, že byl bezdětný a že Růženku přijal za vlastní. To se rozumí samo sebou.

V Českém jinochu četl jsem později podobnou obměnu. Tam se jmenovalo to děvče Helenka a rodiče ji poslali na dříví do lesa. Řvala tedy v lese. Potkal ji pan hrabě, udělal z jejího otce hajného a Helenku poslal do školy. Dnes jest Helenka komornou paní hraběnky. Zdali jest stále poctivá, to se neví.

Ještě se pamatuji na jeden časopis pro mládež, a to Věstník misionářský pro Afriku a okolí. Tedy i pro Čechy. V tomto časopise byla řeč o samých pohanských nemluvňatech. Číňani, černoši a Indiáni.

Poutavý byl článek, jak čínská matka chce dát pokřtít své novorozeně a s jakými obtížemi to bylo spojeno. Pravé vzbouření nastalo. Vytáhlo vojsko. Na obou stranách bylo plno mrtvých a raněných a v tom chumlu podařilo se misionáři pokřtít to děťátko a když to provedl, usekli jim teprve hlavu, matku narazili na kůl a pak stálo: „Pokračování v příštím čísle.“

Pokračování však jsme se nedočkali, neboť ten misionář, který vydával ten Věstník misionářský pro Afriku a okolí, vybral na všech školách předplatné a práskl do bot.

Pak nám doporučovali Echo z Afriky a nebožtík otec, když jsem chtěl na něm peníze na tento časopis, zavrtěl hlavou a řekl: „Milý hochu, to bude také zlodějna!“

A byl to přece nábožný křesťan.

Jak známo, k všesokolskému sletu vyslala černohorská vláda svého zástupce, ministra vojenství. Bodrý junák ubytoval se v jednom pražském hotelu a několik dní prohlížel si nejen denní, nýbrž i noční památnosti města Prahy, až utratil peníze. Šel tedy na hoteliéra a žádal ho, aby mu zapůjčil padesát korun, že se chce ještě podívat do Montmartru. „Vrátím vám peníze za tři dny, poněvadž ještě dnes telegrafuji svému králi, aby mně poslal dvě stě korun.“ Pak mu tedy hoteliér těch padesát korun půjčil.

Uplynou už tři dny, čtyři dny, ale černohorský král svému ministru vojenství peníze neposílal. Pro malou, chrabrou černohorskou zemi je dvě stě korun velký peníz a král musil vypsat nové daně. Kdykoliv šel tedy pan ministr vojenství kolem hoteliéra, díval se stranou, jako že ho nevidí, ale přitom jedl dál na účet a pil a když se někdy přece setkali, tu nesnesl ministr vojenství ostrého pohledu pana hoteliéra, sklopil oči, počal koktat: „Pobratime, bratře Slovane! Namouduši, král mně pošle dvě stě korun, víš, car Nikola! Víš, pobratime, my jsme takhle Turkům krky kroutili, bratře Slovane!“

To se řekne, bratře Slovane, ale dvě stě korun pořád nešlo. Ministr vojenství neměl už ani na tabák.

Jednou v noci jsem ho potkal na ulici, právě když jsem si zapaloval cigaretu a tu on s bolestným výrazem v obličeji poklepal mně na rameno a řekl: „Bratře Slovane, daj mi zapuščať!“

To se rozumí, že v takové situaci se hoteliérovi vyhýbal čím dál tím více, takže nedůvěra hoteliérova rostla, zejména když jednoho dne přiběhl k němu vrchní číšník s touto zprávou: „Pane šéf, Jeho Excelence si dneska vypůjčovala ode mne na svůj jatagan pět korun.“

Tedy v zájmu slovanské vzájemnosti dal nedůvěřivý hoteliér předvést černohorského zástupce vlády a cara Nikoly na policii. A tam ministr vojenství se slzami v očích řekl ke komisaři: „Pobratime, bratře Slovane, Nikola car mně opravdu pošle těch dvě stě korun.“

A když se černohorský ministr vojenství vrátil do hotelu, měl tam již peněžní psaní s vlastnoručně psaným dopisem černohorského krále Nikoly: „Milý Petare, zde Ti posílám pětadvacet guldenů, víc jsem nemohl sehnat. Car Nikola.“

Účet v hotelu dělal ale sto osmdesát korun a proto vysvětluje se také náležitě zpráva v denních listech: „Náhlý odjezd černohorského ministra z Prahy.“

Čem bolen apparat ekspedicii

Čím trpí aparát expedice

V článku „Jak distribuujeme literaturu“ otištěném v Pravdě píše soudruh Preobraženskij: „Máme nedostatek papíru a literaturu pro dělníky a rolníky vydáváme ve velmi omezeném nákladu. Zdálo by se, že v takové situaci musíme literaturu rozdělovat co nejúčinněji, a zatím je tomu právě naopak.“

Totéž lze říci o distribuci v armádě. Každému, kdo sleduje práci expedice i rozdělování literatury přímo u jednotek, je jasné, že expediční aparát postrádá organizaci, a to i teď, kdy se armáda zastavila a je nejvhodnější chvíle, aby se expedice rozběhla naplno a zlikvidovala všechny nedostatky z minulého období, kdy armáda postupovala, kdy se neustále měnilo postavení linií, a kdy tedy o správném rozdělování a dodávání literatury k jednotkám nemohla být dost dobře řeč.

Hlavním zlem je v současné době šablonovitost.

Expedice je součástí zásobovacího oddílu a s literaturou se zachází jako s proviantem.

Neexistuje žádné ideologické třídění. Všechno je šablona. Na muže u jednotky připadá tolik a tolik.

Expedice nebere v úvahu ani politické složení jednotky, ani potřebu stranické organizace, ani gramotnost, ani hlad po četbě.

Armádní expedice nemá spojení s aparátem expedice u útvarů a naopak.

Zářným dokladem toho je náčelník expedice divizní politické správy, umístěné v jednom městě s politickou správou armády, který ani jednou nebyl v expedici armádní politické správy.

Expedice armádní politické správy není ve spojení s administrativou železnice, takže mnozí náčelníci stanice, jako např. ve stanici Michajlovo nebo Utulik, odmítají přepravovat knihy.

O nic lépe to nevypadá ani s některými agitačními středisky, jako např. ve stanici Tajga, kde není nikdy nikdo, aby zásilku převzal.

V Kansku leží zásilka knih několik dní, a přestože tam stojí několik oddílů, nikoho si pro knihy neposílají.

Spojení s oddíly je prabídné a mnohé se k literatuře staví lhostejně.

Expedice nemá ponětí o rozmístění oddílů a stává se, že se knihy honí sem tam po trati.

Ještě donedávna dostávaly jednotky v oblasti stanice Tajga literaturu z ústřední expedice armádní politické správy v Irkutsku, ačkoliv přímo u nosu v Novonikolajevsku mají oddělení naší expedice, a tak do Tajgy přicházela literatura s dvanáctidenním zpožděním. Nejsmutnější kapitolou je pak rozdělování literatury u jednotek. Stranická literatura se dostává k lidem, kteří ji velice málo potřebují - k bezpartijním ve štábních jednotkách; jen v nepatrném množství přijde mezi gramotné řadové krasnoarmějce a do stranických skupin, kde by mohla být široce využita. Zvlášť chmurný osud mají ústřední deníky ve štábech a na velitelstvích. Bezpartijní „kancelářské krysy“ jich používají k balení proviantu.

Ústředí píše a tiskne, jak říká soudruh Preobraženskij, pro masy pracujících, které touží po vědomostech, avšak literatura na místo určení nedochází.

Zcela oprávněně žádá soudruh Preobraženskij, aby ti, kdož svou nedbalostí berou pracujícím masám literaturu, byli postaveni před soud.

Tuto pohrůžku musíme v armádě proměnit ve skutečnost, a také to uděláme.

Potrestání nesvědomitých požíračů literatury je zárukou ozdravění expedice u jednotek. Stranické skupiny musí bedlivě sledovat, kdo literaturu dostává, kolik jí dodává expedice armádní politické správy a kolik jí přichází k jednotce.

Literatura nesmí nikde trčet, musí být v pohybu. Na druhé straně pak armádní expedice musí vést a řídit práci expedičního aparátu v oddílech, musí instruovat, být s oddíly v živém styku a musí práci kontrolovat. Zlepšení a reorganizace expediční základny armádní politické správy se musí plně projevit i v zlepšení expedice u jednotek.

Ústřední expedice armádní politické správy se musí zbavit šablony, nesmí být mrtvým výkazem cifer. Musí disponovat nejen přesnými údaji o počtu a rozmístění oddílů, ale hlavně musí vědět, jak tam vypadá politická a kulturně osvětová práce.

Musí brát v úvahu stupeň politického vzdělání i třídní složení krasnoarmějců v každém oddílu a podle toho si vypracovat křivku dodávání literatury.

Informační, organizační a kulturně osvětové oddělení armádní politické správy musí dodat expedici materiál a donutit ji, aby šla cestou, kterou určuje rozhodujícím způsobem živá potřeba, a ne mrtvé cifry.

Totéž musí ovšem sama vyžadovat u jednotek.

Černová

Před několika týdny se lidé ve střední Evropě velmi nudili. Nebylo tak dalece nic interesantního na obzoru. Až tu jednoho dne byla Evropa pobouřena. Ve středu té nudící se Evropy četnictvo jistého státu postřílelo několik tuctů příslušníků onoho státu. Zastřelení mluvili jinou řečí než četníci, kteří do nich stříleli. A ještě o jeden důvod víc. Zastřelení si nepřáli, aby byl jejich nový kostel vysvěcen. Ne že by nevěřili v Pána Boha. Naopak, vždyť si vystavěli kostel, ale přišli jim ho vysvětit maďarští kněží. Hnutí katolicko-národní za střelby z manlicherovek. Černová!

„Ubozí Slováci,“ říkalo se po kavárnách i hospodách.

„Ubozí dráteníčkové!“ Se sympatií hledělo obecenstvo na malé tuláčky, v jejichž vlasti tam pod Tatrami byla spáchána mnohonásobná vražda.

Ubohý národ! Dříve jsme se pravda o ten národ mnoho nestarali, tu a tam si po hospodách zapěli slovenské písně, na šibřinkách vykračovali si v jejich krojích, zatančili jejich tance, zavýskli jak hoši tam v těch vesnicích za zvuku „cikánské hudby“. Dámy také toužily po slovenských výšivkách. Ve školách připočítávali Slováky k Čechům. Jest to dobré, když je národa najednou o tři milióny víc. Pak trochu beletrie se syžety ze Slovenska, něco turistických črt, aby se vidělo, jaká to krásná země, a to by byl tak konec toho starého zájmu o Slovensko a o Slováky. Nu a ještě liptavský sýr, brynza a oščipky. Kousek Slovenska v lahůdkářských krámech. A Lehárova opereta Dráteníček. Na sjezdech žurnalistů slovenský básník Hurban Vajanský, takto rusofil. To bylo to celé Slovensko, které jsme znali.

Pak jeden mladý český literát padl pod Tatrami do pastě na medvěda.

„Jaká to divoká země,“ říkali čtenáři, „divukrásné Slovensko!“

Při všech těch projevech se stávalo, že Československá jednota, spolek mající za účel podporovat studující Slováky v Praze, bídně živořil. Ale to nám nevadilo, že jsme na druhé straně říkali:

„Slovákům je třeba inteligence.“

Slovenští inteligenti v Praze při této morální podpoře málem zmírali hlady.

Pak přišel norský básník a zastal se otevřeným listem Slováků proti potomkům Kumánů a Hunů.

Všeobecná radost v Čechách. Oči svítily radostí. „Ten ukázal Maďarům! Básník z Norska! Považte si, až z Norska.“

V tom „až“ leží celá tragika našich sympatií ke kmenu nám tolik blízkému. Projev Bjornsonův stál za telegram, kterým studentstvo vyslovilo své sympatie norskému zastánci našich bratří.

Tím telegramem Slováci aspoň opět uvěří, že Češi to myslí s nimi upřímně.

Slováci totiž přestávali po mnohém zklamání věřit v bratrskou lásku.

Jeden náš poslanec jezdil dokonce do Pešti na konference s jejich utlačovateli, a to je přece trochu divný projev bratrské lásky.

A konečně jsme dospěli tak daleko, že čtouce noviny divili jsme se, že už dlouho Maďaři nezavřeli žádného slovenského vlastence.

Konečně přišla Černová! Na dva roky odsouzený farář Andrej Hlinsa uspořádal u nás přednáškové turné. V jeho rodišti stala se mnohonásobná vražda. Mluvil věcně o utrpení Slováků. Pro většinu z nás byly to neznámé věci. Vypráhli jsme koně z kočáru a za nadšeného zpěvu písní a provolávání slávy Slovákům odvezli jej do jeho hotelu.

Co všechno neudělala Černová. Připadá mi, že nejsme už tím holubičím národem, že nás pohne jenom prolitá krev. Stříkla také na nás. Padly tam i ženy.

*

Slovenská žena! Část z historie utrpení ubohého národa. Až do té vraždy mnoho jsme o slovenské ženě nevěděli. Lidé, kteří se vrátili z cest po Slovensku, vykládali, že jsou Slovenky hezké. S konstatováním jejich krásy končily naše sympatie.

Ovšem ještě výšivky. Když někdo přišel se zprávou, jak slovenská žena bídně živoří, mávlo se rukou. Nu, snad to není tak zlé. Morální bída! Kdo se tak opovážil psát o slovenských ženách! Byly by to trpké kapitoly. Až teď. I ženy padly v Černové!

Slovenská žena. Jak žije?

Jednou přišel jsem do Oravské stolice a viděl typ slovenské ženy. Upracované ruce a v očích výraz beznadějnosti. Těžce se na horských lánech robotí. A přes zimu tu bereš na dluh u žida a na jaře u žida odpracuješ. Děláš mu oráče, a když čas zbyde, teprve zoráš chudé políčko. Ta žena kráčela za pluhem, shrbená a smutná. A zazpívala si v brázdách tesknou píseň. Co jí dal život? Bídu a zármutek. Muže nemá doma. Šel na práci do světa. Až se vrátí, zaplatí židovi a půjde zas. A jednou nepřijde. Pak zbyde jen sklenička kořalky. Člověk rád se opojí, aby zapomněl, a také dobře dělá pomodlit se a pak teprv pít. Žida neproklíná, odpouští mu. Jinak nejde. Má chlapce desetiročního. Do školy chodí a umí maďarsky. Zazpívá už „Isten almég a Magyár (Bože, chraň Maďara)“. Statný hoch a bude z něho jednou dobrý Maďar. A když Maďar, tak pán. Odejde do Dolní země a nebude znát svou matku. Bůh mu odpusť. Bude mu lépe. A dál kráčí shrbená žena za pluhem a přemýšlí, dumá, až jí slza vstoupí do očí. To jsou slzy slovenské ženy. Je v nich zoufalství, beznadějnost.

A od hor odrazil se nový zpěv. Šly děvušky z panského pole. Robotí na statku stoličného župana. Za patnáct krejcarů denně a trochu kořalky. Šafář je okrádá a leje jim do kořalky vodu. Jedna z nich složila píseň na zlodějského šafáře. Je veselá. Zítra odejde dolů mezi Maďary do města do služby. Naverboval ji roztomilý pán, co shání služky, rozdává křížky, modlitební knížky a růžence. Číst neumí a vzala si jako závdavek růženec. Zítra opustí hory, a možná že se již nevrátí.

„Abys se s hanbou nevrátila,“ říkají staří, „víš, jako Žofka, odvezli ji někam do míst hanby. Nu, buď s pánembohem.“ A starý otec na cestu jí křížek udělá. Třeba jít peněz vydělávat, nu, a aby dovolil dceři službu nastoupit, dal mu pán pět zlatníků. Malé jmění pro Oravu.

Kuplíři projíždějí Oravu, Trenčínem, Nitrou, Turcem, Spiší, Houtem a Gemerem, verbují děvčata a obchody se jim dobře daří. A když se děvčata vrátí, tu přinášejí s sebou nemoci.

Trpce se čte statistika chorob. A uherská vláda mlčí. Jedná se o Slováky. Zatímco ze všech sil brání odjíždění maďarských děvčat do ciziny, tu na druhé straně úplnou netečností v severních stolicích podporuje kuplířství.

Doktor Blaho poukázal na to jednou ve sněmovně. Odpověď byla jednoduchá. Nikde v Evropě není o ženy právnicky tak dobře postaráno, jako v Uhrách.

„Nikde nepožívají v Evropě národové takové volnosti, jako v Uhrách,“ řekl v uherské sněmovně ministr spravedlnosti po událostech v Černové.

A četníci toho rytířského národa stříleli v Černové po slovenských ženách ve středu Evropy a v dvacátém století.

 I poslanci jsou přístupni vůni moravských klobás.

Pan poslanec Skuherský dával přednost klobásům drobně sekaným před hrubosekanými, stejně jako dával přednost vínu dalmatskému před vínem dolnorakouským a uherským.

Jaká tedy byla jeho radost, když v osmém vídeňském okrese v zastrčené ulici, kde se spíše nadál, že potká podezřelé dámy, objevil dalmatskou vinárnu, za jejímž oknem skromně krčila se tabulka s českým nápisem „Pravá dalmatská vína. Dnes moravské klobásy drobně sekané se zelím“. V druhém okně byl transparent, kde velkými písmeny bylo totéž psáno německy na průsvitném papíru. A pod tím „Johann Růžička“.

Pan poslanec vešel dovnitř. Bylo to za nevlídného dne, kdy obloha i politika je zachmuřena, kdy v kuloárech sněmovny nedají člověku spáti hlasité hovory kolegů poslanců u vedlejších stolů. Za těch okolností je nejlépe vyjíti si z parlamentu a hleděti se zotaviti někde a probrat z rozespalosti.

„Vida,“ pomyslil si poslanec Skuherský, když cítil teplou vůni zelí a moravských klobás, „tohle musím říci zítra kolegům v klubu.“

Ve vinárně nebyl doposud nikdo. Vinárník Růžička chodil kolem poslance, najednou se zastavil a řekl: „Zítra máme patnáctého!“ To byla čistá pravda, proti tomu nedalo se ničeho namítat.

Pan poslanec kývl hlavou a vinárník zřejmě potěšen nad tím, že navázal rozmluvu, sedl si naproti na židli a pokračoval: „Zítra máme patnáctého, úterý a to děláme špekové knedlíky a máme domácí uzené!“

Pan poslanec příjemně překvapen položil vidličku na okraj talíře a přátelsky odpověděl: „To přijdu rozhodně!“

Před očima vykouzlil si v tom okamžiku porci vonných špekových knedlíků a viděl černý, domácně uzený bůček, lákavě prorostlý, kde jemná vrstva masa pod vláčnou kůží prostoupena je tenkými vrstvami špeku. V tom okamžiku člověk lehce zapomíná na vyřízení státního rozpočtu.

„U nás máme pro pány hosty českou kuchyni,“ sděloval vinárník. Stával se sdílným a mluvil o prosté české kuchyni spíše s úctou, než ze stanoviska obchodního. Hlavní důraz kladl na knedlíky a rychle přešel na bramborovou polévku s houbami, jakou dělají u nich na českém jihu.

„Také jsem odtamtud,“ pravil poslanec měkkým hlasem. Byla to pravda, neboť právě v jeho volebním okresu vaří tak znamenitou bramborovou polévku s houbami. Když ho volili, bylo sychravo a talíř takové výtečné polévky dělal dobře žaludkům jeho voličů.

Opět octli se u knedlíků, jež na našem jihu jsou velmi oblíbeny. Jsou to knedlíky zvané „bosáky“, které se vyrábějí ze syrových bramborů.

Bylo to tak poutavé, že poslanec Skuherský úplně zapomněl na státní rozpočet, který právě se četl za malého napětí sněmovny, poněvadž se poslanci většinou nudili těmi číslicemi, kde stálo: 320 miliónů na vojenské účely, 22 miliónů na školství…

Z toho všeho zoufalství a nudy vytrhl příjemně poslance Skuherského hovor o knedlíkách, bosákách.

„Ty děláme,“ pravil vinárník, „také se zelím a s vepřovou.“

Starost spadla náhle poslanci Skuherskému z beder, o kterých tvrdil vždy svým voličům, že od nich budou se odrážet rány vídeňské vlády. Pil čtvrtku za čtvrtkou, stával se sdílným a viděl v duchu ty roviny mezi jehličnatými lesy, v nich rybníky, náležející schwarzenberskému panství, odkud byl kádr jeho voličů. Viděl ty statné postavy, z nichž mnohý plakal nadšením, když zvolili Skuherského za poslance. Zřel ty řady nadšených, kterým sliboval všechno na světě, malá stavení na českém jihu, kde o posvícení voní koláče a husa se zelím.

Bylo mu tak nějak příjemně po osmé čtvrtce vína, že řekl: „Přivedu vám zítra pány kolegy na špekové knedlíky.“

Dal si ještě čtvrtku a zazpíval trochu falešně píseň z Blat, z které zapomněl začátek: „…zákolník dá kovář, když se dobře platí…“

Pak zaplatil, stiskl ruku vinárníkovi a šel do klubu.

Pány kolegy poslance z klubu velice těšilo, že objevili špekové knedlíky s domácím uzeným masem. Bylo to příjemné zotavení, když se debatuje o rozpočtu. Mimoto je dosti těžko najíti ve Vídni útulnou vinárnu, kde si nedělají z českých poslanců legraci.

A k tomu česká kuchyně…

První den přišlo jich na špekové knedlíky osm. Potom druhý den byly bramborové knedlíky ze syrových bramborů, kousek vepřové a trochu zelí. To jich přišlo už dvanáct. Pak chodili k obědu, odpůldne, večer, dopoledne. Střídali se ve vyhledávání této místnosti, zatímco se projednával rozpočet. Měli radost, že cítí vůni domácích krbů, jejichž představitelé je sem vyslali.

Pan Růžička byl spokojen a v českém listě, vycházejícím ve Vídni, dal uveřejnit tento inzerát:

DOMÁCÍ ČESKA KUCHYNĚ! - Dovoluji si upozornit české obyvatelstvo Vídně na svou vinárnu, kde dopoledne, v poledne i večer scházejí se čeští poslanci, aby si pochutnali na domácí české kuchyni. Jako specialitu dovoluji si podávati špekové knedlíky se zelím a domácím uzeným masem. Dalmatská vína v hojném výběru. Jan Růžička, vinárník. Vídeň VIII, Scheirellschestrasse.

A pan vinárník Růžička se velmi diví dodnes, proč po tomto inzerátu žádný z těch pánů už tam nechodí…

Pan Rylich obdržel čestný diplom ministerstva veřejných prací, což ho nesmírně překvapilo. Předně nemohl se živou mocí upamatovati, co by byl někdy prokázal dobrého a záslužného ministerstvu veřejných prací. Je už pět let ve výslužbě a když byl kancelistou okresního soudu, nedělal nic, leč opisoval rozsudky k litografování, vedl seznamy, srovnával a zařazoval soudní akta, pořádal účty. Přicházel v půl deváté do kanceláře, ve dvanáct chodil na oběd k Holubovům, v půl třetí podíval se opět do úřadu a šel v půl šesté na procházku. Mezi těmito jednotlivými body nacházela se i celá řada jiných sladkých odpočinutí, která záležela v nakuřování a zapalování dýmky nebo v bezstarostném vyložení se z okna a sledování trhu na náměstí, života a ruchu na této tepně okresního města. Pak zaskočení si na čtvrtku vína, vážný hovor o stavěcích psech a o koroptvích, vše to činilo pana Rylicha velice spokojeným a ve výslužbě často vzpomínal na tyto příjemnosti úředního života. A pojednou dostane z ministerstva veřejných prací diplom!

Bylo mu to oznámeno na hejtmanství samým okresním hejtmanem. Když pan hejtman přenesl se přes úskalí gratulace, podávaje mu diplom, odmítl s úsměvem rčení pana Rylicha, že si také důvěry ministerstva veřejných prací nezaslouží. A tak odnesl si pan Rylich čestný diplom ministerstva domů, vyhnal starou hospodyni z pokoje, zapálil si čibuk, zamkl se a počal přemýšleti o tom, jaké nespravedlivé věci se dějí ve světě.

Diplom rozhodně patří jinému Vojtěchu Rylichovi, ale co naplat. Okresní hejtman mu diplom vnutil, marné bylo jeho vzpírání, že si ho nezaslouží. Leč co znamenala řeč páně hejtmanova, že vlivuplná osobnost zasadila se o jeho vyznamenání? Proč ho vyznamenávali? Kouřil v kanceláři, zapaloval dýmku, odcházel na procházku, odbýval práci ledabyle, zkrátka, když si na vše vzpomíná, připadá mu, že vlastně okrádal erár. A také to dělal. Soukromá psaní posílal v úředních obálkách s nápisem: Věc úřední, porta prostá.

Pan Rylich lehl si na pohovku a převaloval se rozčileně. V pět hodin navštívil ho soudní rada Hejdánek. Jak mu šel otevřít v županu, div leknutím nepřirazil mu ve dveřích nos.

„Přicházím,“ řekl vlídně pan rada, „abych vám gratuloval k nejvyššímu vyznamenání. Dnes mohu vám říci, že právě mne napadlo, abych požádal ve Vídni pro vás o vyznamenání. Jest to za vaše ochotné služby, za vaši námahu, neboť se pamatuji dobře, že jste byl mým nejpilnějším úředníkem. Na vás, na vašich bedrech spočívala veškerá hospodářská agenda zdejšího soudu. Ve vašich rukách sbíhaly se všechny nitky celého soudního hospodářství. Vy jste nezištně opatřil nové levné prameny pro kuchyň věznice.“

Pan Rylich vzdychl.

„Vy jste se snažil šetřiti pro erár,“ pokračoval soudní rada, „vy jste dbal všeho, čeho si měl všímati řádný úředník. Vedl jste vzorně knihy. Vše to jste činil pod mým dozorem, já byl vaším vodítkem, mé snahy, má dobrá vůle byla podporována vaší pílí a svědomitostí. Byl jste vzorem všem ostatním. Úřední hodiny dodržoval jste s onou přesností, která krášlila vaše úřední jednání.“

Pan Rylich opět zavzdychl.

„Potřásám vám pravicí,“ pokračoval soudní rada, „a jsem rád, velmi rád, že na mou přímluvu dosáhl jste konečně toho, čeho jste si vskutku zasloužil pro své skromné vystupování, pro své ctnosti, pro svou chvalitebnou vlastnost, že neohlížeje se ani nalevo ani napravo konal jste vše, co bylo vaší povinností úřední. Nemohlo to zůstati bez odměny a těší mne, že právě já to byl, který na patřičných místech zakročil, aby konečně dán byl průchod spravedlivému ocenění vašich zásluh.“

Ozvalo se klepání a do pokoje vstoupili staří druhové pana Rylicha z úřadu, oficiál Wulterýn a kancelista Kutelwasser.

Oficiál Wulterýn rozhovořil se měkkým tónem, tykaje panu Rylichovi a říkaje mu: „Starý, milý brachu.“

„Ano, my jsme se dozvěděli na hejtmanství, milý, starý brachu, o vyznamenání, které pro tvé zásluhy udělilo ti ministerstvo veřejných prací. Pamatuješ se, jak jsme sedávali ty, já a tady Kutelwasser v jedné místnosti a jak jsme se těšili, když nám práce pěkně ubíhala pod rukou. A tu přicházel občas také zde pan rada a říkal nám, abychom se tolik nenamáhali, ale my jsme se s chutí pustili do práce. Pera jen lítala, akta se zanášela a nedali jsme si klidu, dokud jsme neukončili svou práci. A vždy těšili jsme se, až opět bude otevřena kancelář, až zasedneme za své stoly a s novou chutí pustíme se do práce. Ano, tak rád si vzpomínám, milý, starý brachu, na ty krásné chvíle. Pro nás ani neexistovaly žádné radovánky. A kolikrát pracovali jsme přes čas, jen abychom byli se svou prací hotovi. Někdy jsme ani na oběd nešli a zabořeni do lejster těšili jsme se, že můžeme pracovati, starý, milý brachu! A tak žili jsme, ty, já a tady Kutelwasser, jako jedna rodina a tím víc nás těší, že nezapomněli na tebe. Tušíme, že to byl pan rada, který se zmínil, milý, starý brachu, tam nahoře o tvé činnosti a který jistě i na nás nezapomněl a často si vzpomene na své pilné spolupracovníky, kteří - ne, nechceme se chválit! Tvé zásluhy byly právě uznány, pro svou skromnost jsi zasloužil té odměny. Ukaž nám nyní, starý, milý brachu, svůj čestný diplom.“

Pan Rylich vzal s psacího stolu velký svitek, rozbalil a ukázal svým přátelům, poznamenávaje: „Jak jsem jej dostal z rukou pana hejtmana, tak zde leží.“

Všichni přistoupili a četli velkými ozdobnými písmenami německy vyhotovený čestný diplom:

Panu Vojtěchu Rylichovi pro jeho zásluhy

a pod tím malými písmenky, ztrácejícími se v záplavě ornamentů a perokresby stylizovaných rakouských dvojhlavých orlů:

o exposici na mezinárodní lovecké výstavě ve Vídni v oboru povznesení návštěvy cizinců v Bukovině

„Vidíte,“ řekl smutně pan Rylich k překvapeným gratulantům, „věděl jsem, aniž bych to byl četl, že mně ten hadr nepatří.

Ba nepatří,“ řekl ještě jednou, ani nepozoruje, že pan rada i ostatní gratulanti tiše zmizeli...

Několik dní nato seděli u Holubů naproti sobě po dvě hodiny mlčky pan rada a pan Rylich. Po dvou hodinách naklonil se pan rada k panu Rylichovi a řekl otcovským tónem: „Vědí, já hned věděl, že jim ten diplom nepatřil. Pamatuju se, jak jsem jich jednou překvapil, když hráli s Kutelwasserem v úředních hodinách mariáš?

 Leckdy, hlavně však poslední dobou, se o tom mluvilo, že diplomaté nemají rozum. Tato tvrzení však může vyvrátit opravdu klasická činnost diplomata hraběte Rudolfa z Kamelů. Ten měl rozum, ten měl mnoho rozumu, jak uslyšíte.

Hrabě Rudolf z Kamelů pocházel ze staré šlechtické rodiny, která lidstvu darovala nejslavnějšího idiota světa, pana Jana z Kamelů, skutečně světového muže, který vydal spisy, že se země točí. Zemřel později jako velvyslanec na ruském dvoře a byl současnými historiky nazván: najbolšim idiotem vsego mira, což česky zní: největší idiot ve vesmíru.

Pan Jan z Kamelů měl syna Karla, který trpěl fixní ideou, že se stane dvorní dámou. Léčili ho studenými sprchami na hlavu, až se podařilo mu to vymluvit. Zanechal po sobě syna Josefa Antonína, který v útlém věku spadl se schodiště v zámku na hlavu a promáčkl si lebku, z čehož se vyvinula u něho tak zvaná traumatická neuróza. Nedotáhl to dál než na generála a jeho synem jest právě zmíněný Rudolf.

Když se Rudolf narodil, sešla se rodinná rada, která se usnesla, že se Rudolf bude muset věnovat diplomatické dráze, aby obnovil starý slavný význam hraběcího rodu z Kamelů v říši. Malý Rudolf na to neřekl ani slova, jen ho bylo nutno převinout.

To byl jeho první soukromý diplomatický čin. Později se ukázalo, že to bude dlouho trvat, než se naučí mluvit - až do osmi let všechno jmenoval slovem „táta“, jen vestě, kávě a polívce říkal „máma“.

V deseti letech však bylo již znát znamenitý obrat. Pomalu, ale jisté rozeznával předměty a díky šesti učitelům dovedl se v patnácti letech bez cizí pomoci podepsat a své jméno po sobě přečíst. Přibrali mu tedy ještě tři učitele, kteří si dali opravdovou práci, aby ho připravili pro život. V osmnácti letech tento ušlechtilý muž uměl již bez chyby odříkat, že jest pět dílů světa a málokdy při vyjmenování jich vynechal jeden nebo dva. Bylo vidět, že jeho inteligence značné vzrůstá a učitelé uznali, že je třeba, má-li se z něho stát řádný diplomat, aby věděl, že jsou na světě také nějaké státy.

Díky své chápavosti a neukrotitelné touze po vzdělání v pětadvaceti letech, tedy během ani ne celých sedmi let, znal všechny státy v Evropě podle jména a v třiceti letech byl již ve službách vládních, když se naučil hrát makao a bakarat, k čemuž jevil vrozený talent. Byl přidělen do ministerstva zahraničních věcí, kam se vždy přijížděl vyspat po probdělých nocích.

Jednoho dne mu poklepal ministr zahraničních záležitostí na ramena a sdělil mu, že jest vyslán s tajným posláním do hlavního sídelního města sousední říše. Toto tajné poslání byl arch s různými klikyháky a v tamto šifrovaném poslání šlo o návrh nějaké smlouvy obou států proti třetímu, který se poslední dobou nápadně zadlužil pro větší počet kanonů.

Hrabě Rudolf z Kamelů vzal tašku s důležitou diplomatickou státní listinou a neprodleně odcestoval do sousedního státu. Když z nádraží v cizím sídelním městě odjížděl do hotelu, zpozoroval, že mu něco chybí. Nechal tašku ve vagóně. Živou mocí si však nemohl vzpomenout, co ztratil, co mu vlastně schází a když byl v hotelu, naprosto se nemohl upamatovat, proč tady je a co má v tom sídelním městě dělat.

Ani majitel hotelu, kterého si dal zavolat k telefonu, nemohl na jeho otázku podat bližší vysvětlení.

Odešel tedy do města a napadlo mu, když už je tady, že by si mohl také zakouřit.

Vkročil tedy do nejbližšího krámu a žádal o krabici jemných cigaret.

„Odpusťte,“ řekl vlídně majitel obchodu, „naše firma jest železářská, žádná tabáční trafika. Prodáváme všechny možné šrouby, hřebíky, matice, samovary, z nichž vám můžeme nejlépe doporučit Creos na petrolej.“

„To jest drzá urážka,“ zvolal hrabě Rudolf z Kamelů, „vy odpíráte prodat cigarety mně, zástupci cizí vlády...“

„Patent Creos na petrolej...“ koktal poděšený obchodník, „opravdu, milý pane, tu je železářský závod.“

„Z toho bude válka,“ křičel hrabě Rudolf, „naše vláda si nesmí nechat líbit takové počínání. My vás rozprášíme do všech koutů světa, to se, pane, naplatíte miliard válečné náhrady!“ Rozzuřeně vyšel z obchodu a nočním vlakem se vrátil do vlasti a dal v noci vyburcovat ministra zahraničních záležitostí.

Pan ministr byl velice rozespalý a když mu hrabě Rudolf z Kamelů vyložil, že mu odepřeli v cizím státě prodat cigarety, zívl a řekl: „Milý hrabě, pošlete jim ostrou notu a teď dobrou noc.“

Hrabě Rudolf po celou noc si opakoval: „Poslat ostrou notu, poslat ostrou notu, hrome, co to má být?“

Ráno vyjel do města a jak tak přemýšlí, co za notu, uviděl nápis na jednom krámě: Notenhandlung. Neprodleně slezl z automobilu a vpadl do obchodu.

„Chci nějakou ostrou notu,“ křičel na prodavačku, „něco hodně ostrého, sakrblé!“

„Tak dáme Rákóczyho pochod,“ pravila prodavačka. Hodil peníze na stůl, vzal noty a odjel domů, kde je vlastnoručně zabalil a napsal na ně adresu cizí vlády.

Skřípaje zuby, odnesl pak sám noty Rákóczyho pochodu na poštu.

To také byl jeho nejvelkolepější diplomatický čin.

Číslo patnáct

Měšťáci mívají své drobně skandály. Takovým skandálem bylo též to, co předcházelo svatbě okresního hejtmana Mužíka.

Okresní hejtmani bývají lidé ctnostní. Okresní hejtman Mužík, když měl si vzít slečnu Burdovou za ženu, dokonce se i zarděl při řeči o tom, v jakém hotelu před svatbou budou spát. Ženich, svědkové, nevěsta. Pan c. k. okresní školní rada mu cosi šeptal do ucha, a tu on pln rozhořčení se ohrazoval.

Co si to o něm myslí. Každý bude mít pokoj zvlášť, ženich, svědkové, nevěsta.

Slečna Burdová se také rděla, když jí něco šeptala slečna Lilingová. Nikdy! Každý bude mít pokoj zvlášť. Ona, svědkové a ženich.

Bylo usneseno, že svatba bude v Praze.

Okresní hejtman před odjezdem dal k sobě zavolat sluhu z hejtmanství a dal mu dvacet korun.

Měl přitom k němu řeč, aby pil na jeho nové štěstí a neopil se. Sluha z hejtmanství to slíbil, ale nedodržel, jak se samo sebou rozumí.

Pak šel okresní hejtman do vinárny, kde poslechl opět nějaké choulostivé anekdoty, a šel ku své nevěstě a svědkům.

Svědky našel v černých šatech a růžové náladě.

A tak nad celou výpravou, která odjížděla do Prahy, vznášela se veselá mysl!

Ubytovali se v předním hotelu, kde právě zahajoval svou činnost podomek Vaníček. To byl svědomitý člověk.

Úkolem jeho bylo čistit boty. On to byl, který také vynašel novou metodu, aby se boty nespletly, když je sbíral u číslovaných dveří s tváří pilného sadaře, který češe ovoce.

Choval se přitom důstojně. Tlustou křídou psal na každý pár bot číslo toho pokoje, odkud je vystrčili, a dle toho čísla opět je ráno stavil před dvéře, vážný a klidný, v očekávání odměny.

Když boty čistil, tu si prozpěvoval polohlasně nějaký vojenský pochod. Obyčejně zpíval:

Mašíruje Grenewill

Prašnou bránou na špacír.

A do taktu jezdil kartáčem po botách a botkách. On mohl vyprávět celé historie, ale byl mlčelivý v tomto ohledu jako kamna v pokojích.

Držel hubu jako noční stolky.

Jen někdy, když si na něco vzpomněl, tu mu slabý úsměv přejel po tváři, ale opět rychle zmizel v krému na boty.

Jeho celý život byl ukryt v leštidle na boty. Všechny jeho myšlenky točily se kolem bot a vzpomínky jeho byly opředeny kartáči, hrubšími na bláto, jemnějšími k dokonalému vyleštění.

Byl mistrem ve svém oboru. Když ráno prošel se chodbami a před ním u každých dveří usmívaly se na něho lesknoucí se boty a botky, které prošly jeho rukou, tu pocit otcovství zmocnil se ho, z kapsy vytáhl láhev kmínky a napil se důkladně.

A boty, botky, botičky před ním defilovaly z dob minulých a on o nich mlčel. Jen jednou zvolal něco ošklivého, a to když ve výčepu dole byla řeč o jedné cizí primadoně a všichni velebili její půvab, umění a krásu. A tu on do toho vpadl: Ale nohu má jako slon. Vtom se zarazil, zaplatil, zarděl a vícekrát do výčepu nepřišel.

Dnes má radost z nových hostí. Okresní hejtman objednal již pokoje pro každého zvlášť. Pro sebe, svědky, pro nevěstu.

Jsou dole v restauraci, večeří, pijí voslavské víno a smějí se.

Třebas řekne někdo nějakou hloupost, ale oni se smějí, ani ne tak z vděčnosti, ale že jsou šťastni. V jedenáct hodin jdou spat. Každý zvlášť, ženich, svědkové, nevěsta.

V půl dvanácté sbírá již boty Vaniček. Před každými dveřmi úřaduje. Křídou píše na podrážky bot číslo pokoje a s tou kořistí odchází dál po chodbě, všude píše čísla na boty a ve dvanáct hodin rejdí již bystře kartáčem po botách a tiše si zpívá:

Mašíruje Grenewill

Prašnou bránou na špacír.

Tak byla tedy svatba. Posvátná nálada panuje v kostele. Kočáry hrčí. Babky u dveří kritizují. Okresní hejtman s nevěstou přistupují ku klekátku. Tuhle bohatou svatbu vzal si na starost sám pan farář.

Ženich s nevěstou klekají.

A jak klekli, bylo jim v tom slavnostním okamžiku vidět podrážky, a kupodivu, na nich křídou napsanou velkou patnáctku. Jak nevěstě, tak i ženichovi.

A kostelem rozlehlo se tiché šeptání: „Skandál, skandál!“

Měšťáci mívají své drobné skandály.

Čtenář

Magistr farmacie a majitel drogerie U červeného kříže pan Lazar Domový utřel si hlučně nos, posadil se na pult a řekl k příručímu, panu Koldovskému, který s nudným výrazem v obličeji míchal rozvážně v porculánové míse zinkovou mast: „Vzdělávejte se, Koldovský, čtěte, čítejte s rozumem, přemýšlejte o tom, co jste přečetl, vypisujte si úvahy, čiňte si poznámky.“

„K službám, čtu bystře a pořádně. Večer vezmu knihu, hodiny ubíhají a čtu, stále čtu, i omdlelého mne již našli. - Nyní čtu zajímavou knihu. Už není třeba míchat zinkovou mast, pane šéfe?“

„Míchejte dál, a co nyní čtete?“ „Takovou pěknou, tlustou knížku. Sedí v lázeňské zahradě tři důstojníci, jeden z nich jmenuje se von Pölten a je to hodný člověk, ostatní jsou pijáci. Nejhorší z nich je jménem von Auserberg. Do zahrady přijde jeden profesor z toho města se svou dcerou Otylií. To je velmi hezká slečna. Von Auserberg se diví a oni říkají, že je velmi nepřístupná a zvláštní. On se však směje a sází se, že do dvou měsíců se s ní zasnoubí.

,A co potom?’ táže se hodný von Pölten. ,Potom,’ odpovídá von Auserberg, ,nechám ji na holičkách, poněvadž není šlechtičnou; platí sázka, pánové?’

‚Nemohu na to přistoupit,’ zlobí se von Pölten a zamračeně odchází. Ten třetí však na to přistoupí.

Von Auserberg vytáhne zanedlouho Otylii z vody, poněvadž ona ráda jezdí na loďce a převrhne se.

Tím má přístup do bytu páně profesorova. Slaví se zasnoubeni ke konci prvního dílu. Druhý díl začíná soubojem von Pöltena s panem oficírem von Auserberg a hodný pan von Pölten je těžce raněn.

Můžete si pomyslit, pane šéfe, že jsem chudáka litoval. Nato po souboji jde von Auserberg vypít žampus s tím třetím, s kterým se sázel, a ke konci druhé kapitoly najde je pan profesor opilé. A tu řekne mu Auserberg namáhavě, že si dělal z Otylie jen švandu a z celého zasnoubení žerty. Profesor se rozčílí, není divu, a běží domů pro karabáč, aby lháře a zrádce cti slečny Otylie veřejně spráskal, zatím však odjede von Auserberg k svému strýci, panu rytmistrovi, šest hodin odtud, kde má pan rytmistr velkostatek. On myslí, že má dobrého synovce, ten starý pán, a je rád, že ho vidí. Také chce mu všecko jmění odkázat.

Druhý den jedou k sousednímu statkáři na návštěvu, ten má dceru a jmenuje se nějak francouzsky a přání páně rytmistrovo je, aby jeho synovec si vzal dceru toho statkáře s francouzským jménem.

Von Auserberg se zamiluje do té dívky a jede koňmo domů se svým strýcem. Druhého dne, když přijdou noviny z města, vypadnou panu rytmistrovi z ruky. Je tam totiž psáno o jeho synovci, o profesorovi i o Otylce. Celý případ dojemně vylíčen. Pan rytmistr zvedne noviny se země a povídá, křičí, huláká: Holomku, bídáku, to jsi pěkný synovec, podívej se, co o tobě píší.

Synovec to přečte a odpoví: ,Nu a co je, starý pane?’ ,Že si musíš to ubohé dítě vzít.’ ,Ani mne nenapadne, strýce.’ ,Tak tě vydědím.’

‚Nebude snad tak zle, strýče.’ - ,Bude, holomku, tamhle jsou dvéře.’ - ,Dobrá,’ odpoví synovec, ,když mne vyhazuješ, tak zítra jedu do hlavního města.’ A jede. Ten druhý den nato přijede večer ten statkář s tím francouzským jménem a zůstane tu na noc. Rytmistr uloží ho do své ložnice a sám jde spat vedle do salónu. Po jedné hodině noční slyší střelnou ránu. Vyběhne, vrazí do ložnice a tu vidí svého přítele na své posteli zastřeleného ...“

Příručí přestal míchat zinkovou mast a založil si ruce.

„Je zastřelenej,“ pokračoval, „na hlavě má ránu. Pan rytmistr, to se ví, hledá hned vraha a v koutku spatří svého synovce. Zrovna jako vy, pane šéf, stojíte, tak stál ten vrah von Auserberg. Nemeškaje, řítí se rytmistr na něho.“

Příručí chytil magistra farmacie za krk a křičel: „Stisknul mu chřtán a praštil s vrahem o zem.

Magistr farmacie padl za pult a na něm ležel příručí, supaje a odfukuje . . .

*

„Umět vypravovat obsah knihy je velkým uměním,“ říká od té doby magistr farmacie, „ale mého příručího se nikdy neptejte, co četl ...“

Čto takoje otdelenije cerkvi ot gosudarstva

Co je to odluka církve od státu

Odluka církve od státu je taková forma vzájemných vztahů církve a státu, v níž se stát neváže na žádné náboženství, žádnou věrouku a žádnou církev.

Sovětská republika se ani v jediném bodě nepodřizuje církevní autoritě.

Pro sovětskou republiku není žádnou autoritou nějaké boží zjevení, vymyšlené popy.

V republice jsou si všechna náboženství rovna a nedělá se mezi nimi rozdílu.

Proletářská moc nepovažuje za nutné prosit církev, aby se modlila při různých státních slavnostech, ani nepotřebuje církevního požehnání a pomoci boží ve svém boji s buržoazií.

Dobrá puška, bodák nebo kulomet v rukou bojujícího lidu je tím nejlepším požehnáním.

V sovětské republice jsou zrušeny všecky církevní úkony, které se prováděly při narození, úmrtí a sňatku a které měly význam jenom pro kapsy popů.

Narození, úmrtí a svatba se teď prostě registrují v komunách.

Církevní sňatek je neplatný - zákonný podklad má pouze sňatek občanský.

Církevní a farní školy jsou zrušeny. Tím, že byli ze škol vyhnáni zaostalí negramotní popi a že se přestalo vyučovat náboženství, se školy osvobodily.

Místo vykládání báchorek o ráji a pekle učí sovětská škola děti žít a připravuje je k boji.

Bývalá církevní škola pěstovala farní ovečky, z kterých popi dřeli kůži.

Sovětská škola dá republice svobodné děti.

Při odluce církve od státu se náboženství stává soukromou záležitostí, o kterou se republika nestará, pokud se ovšem za ní neskrývají kontrarevoluční úmysly.

V takovém případě se osoby využívající náboženství ke kontrarevoluční propagandě předávají Mimořádné vyšetřovací komisi.

Všechny náboženské a církevní organizace v republice jsou soukromými společnostmi a podléhají kontrole sovětské moci.

Rozumí se samo sebou, že republika při odluce církve od státu zbavuje církev jako privátní spolek prostředků na plat a penzi popů, nesubvencuje chrámy a neposkytuje náklady na vzdělání duchovních.

Proto je třeba zkonfiskovat veškerý církevní majetek, movitý i nemovitý, který církevní paraziti získali z mozolů pracujících mas.

Církev systematicky udržuje lid v temnotě, v poddanství boháčů.

Církev byla druhou vládou; opírala se přitom o všechny kontrarevoluční živly a zároveň je podporovala.

Proto vláda pracujících rozdrtila vládu církve tím, že ji oddělila od republiky.

Bylo už dobře pět hodin odpůldne, když Juraj Vručić vypletl se s velikým namáháním z porostu u řeky Drávy, z pichlavého jalovce, vysoké trávy a mladých doubků, jimiž celá rovina u řeky jest porostlá.

Ocitl se na lepší cestě, písčité, rozježděné vozy a rozdupané kopyty dobytka. Zde měl též lepší rozhled po okolí. Písčitá cesta točila se mezi nízkými vrbami, jichž průsekem bylo viděti obrysy vesnice, bílé domky, zeleň ovocných stromů, načervenalou věž kostelíka a před vsí klátila se ve větru kukuřice na polích.

Juraj Vručić si oddechl a posadil se na chvíli do trávy. Hleděl na ves a spokojeně se usmál, když za vsí v dálce zahlédl se modrat pohoří. To byly ty „body“, z jejichž vinic dnes dopoledne pil ve Varaždíně červené víno!

„Ej, to bylo víno! Vypiješ litr a cítíš, jak se ti vráží do noh. Pak vypiješ druhý a cítíš, jak tě hřeje a do hlavy jak z nohou stoupají veselé myšlenky. Pak vypiješ třetí a tu zpíváš, ba dokonce sám děláš písničky - když si dáváš čtvrtý litr, tu v celém těle každá žilka se třese, nejraději bys skákal po hlavě. Pak vyjdeš ven a chceš jít domů do Sudovčiny, spleteš si směr a jdeš silnicí k Ormoži do Štýrska. Pak máš náhle dobrou myšlenku, že nejdeš správně, že musíš jít na Štefanec, Semovec, Zamxak, Ebanovce a tudy domů na Sudovčinu. Obrátíš se zpět k Varaždínu, jdeš kolem starého hradu, kolem kasáren a hledáš cestu na Štefanec. Ptáš se lidí, usmíváš se, klátíš sebou, lidé se také smějí a nakonec zajdeš někam k řece Drávě. Tam je plno stezek. Někde pěšina vede srázně až do řeky. A zatrolené víno, jako by chtělo v těle skákat. Klopýtneš a už máš ruce v jalovičí a popícháš se. A sotva vstaneš, objímáš malý doubek nebo svalíš se mezi ostružinu. Ale chvála bohu, už konečně jsi na dobré cestě a vidíš ves.“

To vše mluvil pro sebe Juraj Vručić, sedě na rozcestí. Zahleděl se ještě jednou na ves a pak pokračoval, dívaje se na modrou oblohu: „Dnes, přátelé, vrací se pozdě Juraj Vručić z trhu. Ráno zapřáh jsem koně a jel do Varaždína. Baže! Jednu klisnu a jednoho koně. Vedle klisny klusalo hříbě. Pěkné hříbě! Povídám čeledínovi: ‚Jeď rychle, chlapče, ať jsme ve Varaždíně a hříbě dobře prodáme.‘ Jedeme, prodáme hříbě za šedesát zlatých. Čeledína pošlu domů a trochu si popiju.“

Juraj Vručić přestal mluvit k obloze a obrátil se ke košaté olši. „To ale bylo hříbě! Ne jako sousedovo. To, chudák, skočilo na kůl a rozpáralo si břicho. Doktor mu ho sešil, ale co do něho! - Nu, chvála svatému patronu, že jsem konečně zde. - A co hezkých děvčat viděl jsem v trhu - a trh se vydařil. Vstanu a půjdu dál.“

Vručić těžkopádně povstal, pokřižoval se a opatrně položil ruku na koženou brašnu.

„Je v ní ještě peněz,“ řekl a pomalu kráčel po písčité cestě usmívaje se.

V šest hodin byl v Štefanci. Byl by přišel snad dřív, ale padl do kukuřice dívaje se, jak veliké jsou plody. Zdržel se také tím, že leže v kukuřici rozumoval, které děvče by si vzal, kdyby nebyl ženat, totiž z těch děvčat, která viděl na trhu. Konečně vstal a bruče si „Co pravíš, má drahá,“ došel do Štefance.

Kráčel pomalu vesnicí, až na samém konci zastavil se před domem, kde nad vraty věchet kukuřičné slámy upoutal jeho pozornost.

Nebyl to obyčejný věchet jako nad jinými hostinci nebo statky, kde sedláci čepují víno. Tento věchet byl obrovský. Klátil se zavěšený na tyči, šuměl ve větříku a čím více se Juraj Vručić na tento věchet díval, tím dostával větší a větší žízeň.

Toto stavení zná! Ano! Zde jest nad dveřmi nadpis „Gostiena k veselomu Antonu“. Kolikrát se zde již zastavil, ale nad nadpisem je ještě cosi napsáno. A toho si dosud nevšiml.

Šel několik kroků pozpátku, aby lépe viděl, a četl:

Danas jesmo, sutra nismo,

tako veli sveto Pismo.

Bog če pital, gde ste bili,

kad kod Tončeka niste pili.

„Danas jesmo, sutra nismo. Dnes jsme a zítra nejsme,“ hovořil k sobě Vručić, „svatá pravda, tako veli sveto Pismo, baže svaté Písmo tak praví. Bog če pital - ku podivu, pán bůh že se ptal, kde jste byli - ba že, tady je to napsáno: Bog če pital, gde ste bili, kad kod Tončeka niste pili. - Ale ku podivu. Tak se sám pán bůh bude ptát: ‚Proč jste u Toníka nic nepili?‘ Svatá pravda. Je to hřích jít kolem hospody U veselého Antona a nedat si ani půl litru vína, vždyť tak dobře tu stojí: Danas jesmo, sutra nismo, a otec nebeský by se zlobil.“

Vručić se zamlčel a pak nedbaje, že kolem něho stojí houf venkovských dětí, rozhodným hlasem pronesl: „Juraju Vručići, půjdeš na půl litru vína!“

Vešel do hospody a netrvalo to od jeho příchodu ani čtvrt hodiny a půllitrová láhev před ním byla prázdná.

„Dnes jsme a zítra nejsme,“ pronesl Vručić, „hospodáři, ještě jeden půllitr, ať nebeský otec se nehněvá. Dobře máš to nad vraty napsáno.“

„A jak skutečně to dobře vyloženo,“ přemýšlel při druhém půllitru, „každý páše hrozný hřích, když nepije tak dobrého vína. Náš župnik (farář) sice říká, že pitím dá člověk duši ďáblu, ale zde napsáno: ‚Bog če pital, gde ste bili, kad kod Tončeka niste pili.‘ Každý zhřeší, když zde nepije. Proč bych já hřešil, já, Juraj Vručić, když mohu mít peněz dost, hříbě dobře prodáno. Tak si dám teď celý litr. Danas jesmo, sutra nismo…“

Bylo již osm hodin večer, když Vručić nastoupil další cestu k domovu. Podíval se ještě jednou na nápis nad dveřmi, což provázel pochvalným mručením a pak vrávoravým krokem zamířil k Semovcu.

Byl již večer, stáda šla z pastvy, všude ozýval se cinkot kravských zvonců, bučení dobytka, dupot a práskání bičů. Pasáci koní jeli na koních a pokřikovali na Vručiće, který stále bručel: „Danas jesmo, sutra nismo.“

Šel statně kupředu, odpočívaje chvílemi buď na hromádce štěrku, o kterou klopýtl, nebo v příkopu, kam spadl, vyhýbaje se stádu a koním.

Nakonec si spletl cestu. Se silnice zabočil nevědomky na jinou cestu, na cestu mezi lukami, táhnoucí se mezi křovím k Drávě a rozdělující se na nesčíslné množství pěšin, objevující se opět, jako by pěšiny splynuly v jeden bílý proud písku, až konečně cesta zmizela ve tmě večera v mlze, valící se po lukách a křovinách.

Nedbal toho. Šel, stále šel. Dral se kupředu, křoví mu drásalo šaty.

V tom tichém večeru u řeky Drávy ozývalo se z úst jeho v neznámé melodii: „Danas jesmo, sutra nismo… tako veli sveto Pismo…“

Blízko ozval se tmou hukot, jako když řeka šumí a pění se.

Juraj Vručić ocitl se v tom okamžiku nevědomky u břehu řeky Drávy, na jednom z těch vysokých břehů, které rok od roka se rozšiřují a podmílají, drolí se ve dne v noci…

„Danas jesmo, sutra nismo,“ ozvalo se z jeho úst.

Vručić byl již na samém srázu. Zazpíval ještě jednou. „Danas jesmo,“ ozvalo se na břehu, „sutra nismo -“ doznělo již dole a vmísilo se v hukot řeky…

Juraje Vručiće odnášel divoký proud Drávy, z které ani dobrý plavec by v těch místech nevyplaval…

Danas jesmo, sutra nismo!

Psáno roku 1907

Dědictví cyrilometodějské v Morušově

Do Morušová dostal se na faru kaplan Línek, mladý muž, nadšený bojovník pro stranu katolickonárodní.

Prvním jeho činem bylo, že zdejší Valachy organisoval na podkladě katolickonárodním.

Tento krásný čin nesl pěkné ovoce. Milí Valaši počíhali si na tamějšího pokrokového učitele a zmlátili ho.

Tu kaplan Línek poděkoval Bohu, že konečně osvítil duše vesničanů a že tak krásně osvědčilo se Dědictví cyrilometodějské v Morušově.

Toto první vystoupení Dědictví cyrilometodějského vzbudilo v katolickém tisku na Moravě vřelý souhlas a kaplan Línek stál tu jako vítěz nad nevěřícími.

A s novou chutí pustil se do boje. Předně pochopil, že jest rozhodně lepší, kdyby peníze nacházející se v rukou osadníků byly soustředěny pod jeho ochrannou rukou a byly bezpečny před hříšným zneužitím, a tu svolal velkou schůzi do obecního hostince, kde radostně rozechvělému lidu vyložil, co znamená pro národní blahobyt šetření, spořivost, a jak lid moravský bude silný, až pochopí, že největšími ochránci majetku jsou duchovní, kteří promlouvajíce s Bohem opatří větší ochranu úsporám než nedobytné pokladny a ocelové sáně velkých bank.

Tam jsou chráněny jen zámky, kdežto zde chrání úspory sám Bůh prostřednictvím svých nejbližších služebníků.

A tak Dědictví cyrilometodějské v Morušově stalo se spolkem, kam ukládali z Morušová a okolí své veškeré úspory, pilně jako včelky med do úlů. A jaké to byly krásné schůze, když udával kaplan Línek veřejně, kolik kdo odevzdal do jeho rukou. Jak úchvatně mluvil s vroucím náboženským přesvědčením: Milí osadníci a přátelé. Naši svatí věrozvěstové Cyril a Metoděj zde na Moravě první rozšířili svatou víru a náš spolek Dědictví cyrilometodějské slavně pozvedl onen prapor víry a vy mužové a ženy v Morušově jdete krásně ve šlépějích našich věrozvěstů.

Bojujete s plným přesvědčením proti nepřátelům svaté víry. Matušek složil dvacet zlatých. Na posvátném Velehradě andělé plesají nad Kačárkem - složil 25 zlatých. - A radost v nebi jest nad Bzekotou - dal 30 zlatých. Víra stoupá ve vašich srdcích, má duše plesá. Nepřela dává 35 zlatých a odpůrcové svaté víry se chvějí a třesou - Pomlčková složila 18 zlatých. A všichni s hrdým vědomím, vše pro víru našich věrozvěstů jsme jedna mysl, s jedním heslem - vše pro víru ze svatého Velehradu, a Cambula dal 13 rýnských. Nechť každý ten „renský“, který ukládáte do mých rukou pod ochranu boží, jasně zvoní svým stříbrným hlasem jako zvony chrámu svolávající věřící do kostela.

Každý ten „renský“, který mně odevzdáváte, je nejkrásnějším důkazem, jak nehyne víra cyrilometodějská a jak nepřátelům svaté víry k žalosti vy hrdě stojíte před ďáblem pokušitelem, kterého ženete před sebou do temností podzemních, kde panuje pláč a skřípění zubů a kam peklo vtáhne Žežulu, který doposud nepřistoupil s radostným srdcem k Dědictví cyrilometodějskému.

Když bylo 2 000 K pohromadě ve skříni kaplanově, odjel kaplan Línek do Brna, aby je tam uložil do spořitelny.

Na zbožné duše však číhá ďábel ve všech možných podobách. Svatý Jan Zlatoústý to pronesl již krásnými slovy: „Ve víně jest ďábel.“

Ano satan obchází světem a chce zkazit duše věřících, a zejména má spadeno vždy na zbožné duchovní, o čemž svědčí referáty ze soudních síní v listech, stojících ve přímém spojení se satanem.

Naproti tomu satan nemá přístupu do redakcí listů katolických, o čemž svědčí to, že doposud nikdy v listech katolických nebylo líčeno, proč toho a toho kněze odsoudili.

I v našem případě ďábel obletoval po celé cestě do Brna kaplana Linka a v Brně ukryl se před ním do láhve vína, kterou si dal kaplan Línek v jedné vinárně, kam ho satan vylákal.

Samo sebou se rozumí, že kaplan Línek statečně se bránil před útokem ďábla. Ale ďábel přeskočil do druhé láhve vína a z ní do třetí.

Jaký to strašný zápas! A najednou z vína promění se v dívku a zavěšuje se za nočního ticha v brněnské uličce do rámě božího služebníka a odvádí ho s sebou.

A ďábel zápasil dál s kaplanem v podobě oné dívky a nakonec vytáhl z kapsy kaplanova kabátu, když ten unaven bojem usnul, celých 2000 K, zmizel, zanechav poraženého kaplana o samotě.

Ráno uviděl kaplan, že ďábel dokonal své pekelné dílo, a nedoveda si ve své zbožné duši vysvětlit, jak se to mohlo stát, odešel na policii, kde udával, že ho v noci ďábel okradl o 2000 K.

Opakoval to tam s takovou důvěrou strážníkům i komisaři, že druhého dne objevila se v novinách zpráva, že v Brně byl jeden kněz stižen náboženským šílenstvím a dopraven do blázince.

Osiřelo Dědictví cyrilometodějské v Morušově a morušovští Valaši chtějí táhnout do Brna, aby odtamtud ze zemského ústavu vysvobodili třebas násilím svého kaplana, kterého ďábel okradl o 2000 K.

Klub katolickonárodních poslanců hodlá nyní v parlamentě celý případ interpelovat s poukazem na uznané pravdy náboženské, v nichž ďábel hraje velkou roli.

Pozůstalost po Františku Šafránkovi obnášela po provedeném řízení sedm haléřů. Více po dobrém tom muži nezbylo.

Nejhorším však na celé věci bylo, že nebylo nikoho, kdo by se tohoto dědictví ujal a tak byl stát nucen vzíti do opatrování sedm haléřů a uschovati je v depozitu.

Jakmile se tedy stát ujal této záležitosti, počaly úřady pátrati po dědicích. Pátraly pilně.

Svěřenský úřad zahájil horečnou činnost. Především byl ustanoven správce pozůstalosti po Františku Šafránkovi, jenž z moci úřední vydal dobře stylizované prohlášení, které bylo otištěno za obvyklé inzertní ceny v různých časopisech. Postaral se též o lokálky v denních listech, aby dědicové - jsou-li jací - mohli se přihlásit o dědictví:

Dne 17. června zemřel ve všeobecné nemocnici sedmašedesátiletý kamnářský pomocník František Šafránek, dle svých údajů svobodný. Všichni, kdož činí nárok na dědictví po zemřelém, žádají se, aby se přihlásili u podepsaného okresního soudu.

Správce pozůstalosti pan Kamejka, jak viděti, vzal energicky věc do ruky a snažil se proniknouti záhadu příbuzenstva nebožtíka Františka Šafránka s onou důkladností, jaké jsou schopny rakouské úřady.

Pan Kamejka byl soudním oficiálem, prodělal už leccos, ale neměl doposud čest státi se správcem pozůstalosti, až teprve nyní v případu Fr. Šafránka. „Učiním, co bude možno,“ řekl si, „a museli by být v tom všichni čerti, abych se tomu nedostal na kloub.“

Zatímco pan Kamejka neúnavně pracoval, odpočívala klidně sedmihaléřová pozůstalost po Františku Šafránkovi ve státním depozitu v pancéřové síni mezi jinými obnosy a kolem chodil s nabitou ručnicí voják sem a tam.

Pan Kamejka nelenil. Mohl se zakrátko pochlubiti, že celkem uveřejnil v této záležitosti kolem padesáti inzertů v pražských i venkovských časopisech, což stálo doposud svěřenský úřad šest set korun. Diurnista Šmíd měl plné ruce práce s psaním dopisů na všechny možné Šafránky, kteří dostávali zčistajasna obsílky k soudu. Jen v samotné Praze je padesát osm Šafránků.

S takovým materiálem lze již pracovati a jest rozkoší pásti se na útrapách těchto ubožáků, když je ženete k soudu a vyslýcháte přísně a důkladně.

A co se nazlobil s těmi Šafránky! Některé bylo nutno dokonce předvésti, čili - jak to roztomile nazývá úřední sloh - násilně postaviti. Tak tomu bylo u Aloise, Benona, Artura, Viléma, Karla a Antonína Šafránka, u Filomény. Šafránkové (ta baba strašně brečela, když pro ni ráno o šesté hodině přišli strážníci). Dva Šafránky, Michala a Bohuslava, stálo to existenci, ježto pro ně přišli strážníci do práce a zaměstnavatel byl velice pohoršen.

Na tom ovšem nezáleží, poněvadž jest třeba právu učiniti zadost.

Pak objevil pan Kamejka dvacet Šafránků v Plzni dle adresáře města Plzně. V Klatovech našel jich deset. Zkrátka a dobře, soudy v celých Čechách měly co dělat se samými Šafránky. V Mladé Boleslavi byli vyslechnuti čtyři, v Kolíně osm, v Hořicích jeden.

Pak počal pan Kamejka říkati: „Ve Vysokém Mýtě není žádného Šafránka!“ a jednoho dne přišel domů vítězoslavně a řekl ženě: „V Pešti je osm Šafránků!“

Dal je vyslechnouti prostřednictvím tamních soudů a mnul si ruce: „V tom by byli všichni čerti, abych tomu nepřišel na kloub.“

Za celé léto vzrostla agenda okresního soudu o 629 úředních spisů a bylo třeba pro literu Š pořídit novou registraturu a přibrati jednoho písaře.

Na podzim vrhl se na Moravu. Učinil tak s plnou vervou...

„Nesmíme ztratit ani chvilky,“ říkal svým podřízeným. „Teď se vrhneme na Brno, pak na Olomouc a už to půjde jako po drátkách. Jeden okresní soud vezmeme po druhém, pak zpracujeme Slezsko. Ano, pánové, se soudním aparátem lze provésti dalekosáhlé věci.“

A zase vzrostla písmena Š v registratuře o 566 spisů. Diurnistům zdálo se o samých Šafráncích.

Jednoho dne pravil pan Kamejka vítězoslavně: „Nyní se pustíme do Vídně. Požádáme policii o pomoc. Nesmíme ztratit ani chvilky. Třeba telegrafovat, nenachází-li se tam nějaký Šafránek.“

Nalezl se.

Vídeňská policie dopravila ochotně k zdejšímu okresnímu soudu jednoho Šafránka, pak jednoho Schaffranka a jednoho Šafrána. Zvláštní náhoda tomu chtěla, že byli všichni váženými obchodníky, kteří se nesmírně divili, že je zatkli v noci a druhého dne odvezli do Prahy. Událost ta jest ostatně známa z interpelace, jež byla o případě tomto podána na říšské radě.

Pan Kamejka zářil. „Všechno jde jako na drátkách,“ pochvaloval si, „uvidíte, že přece jen vypátrám dědice po Františku Šafránkovi. Teď požádáme ještě konzuláty o pomoc.“

A opět přibylo 172 nových spisů. Konzuláty ujaly se rovněž energicky této záležitosti a tak mohl se pan Kamejka za tři čtvrti roku právem pochlubiti krásným výsledkem.

V Německu nalezlo se tři sta čtrnáct Šafránků, ve Francii dva, v Anglii devět, v Rusku třináct (zjištěni a odvezeni na Sibiř), v Turecku vynašli jednoho Šafránka beje, ve Španělsku nenalezli žádného, zato v Americe osmdesát. Z Austrálie nedošla odpověď, z Pekingu přišla záporná, z Tokia nadšené psaní, že tam není nikoho toho jména.

„Pánové,“ řekl radostně pan Kamejka ku svým podřízeným úředníkům, „všechno se počíná vyjasňovat. Uvidíte, že do dvou let vypátráme dědice, nesmíme však do té doby na věc zapomínati. Třeba znova dopsat jednotlivým soudům, pátrati, hledati, nedati si oddechu. Výlohy činí doposud jen jedenáct tisíc korun, toť maličkost vůči důležitosti tohoto právního jednání.“

I pátralo se dále, až jednoho dne přišel pan Kamejka do kanceláře velmi slavnostně naladěn a řekl k diurnistovi Šmídovi: „Zaveďte, prosím, se mnou protokol ohledně dědictví po Františku Šafránkovi. Nesmějte se, prosím, nezbláznil jsem se, pánové. Buďte tak laskav a ptejte se mne dle obvyklých formalit. Jmenujete se? Odpovídám: Jan Kamejka. Byl jste snad nějak zpříbuzněn se zesnulým Františkem Šafránkem? Odpovídám, pánové: Byl... Vidím vaše vzrušení: Ano, pánové, konečně jsme se dopracovali k cíli. Moje matka se jmenovala za svobodna Šafránková. Včera jsem to nalezl při prohlídce našich rodinných spisů. Měla bratra Františka Šafránka, příslušného do Ounětic. Tento bratr byl mnohem mladší než ona, vyučený kamnářem a jest totožný se zemřelým Františkem Šafránkem, zůstavitelem dědictví. Přihlašuji se k tomu dědictví a prosím, aby byl se mnou zaveden protokol!“

Trvalo ještě pět let, než byly vyřízeny některé malé formality a po těch pěti letech ujal se pan Kamejka dědictví. Ze státní depozitury bylo mu vyplaceno    oněch sedm haléřů, které až do své smrti nosil pozlacené jako přívěsek k hodinkám.

Děti, poproste svých pěstounů, aby dovolili vám si odebírati časopis Našim dětem!

V Králové Poli u Brna vyšlo 25. února t. r. 1. číslo realistického čtrnáctideníku Našim dětem redakcí Zd. Wiedermannové-Motyčkové. Časopis ten věnován je dětem do 10 let a obsahuje poučení o politické situaci, o geologii se zvláštním zřetelem na devonský útvar, poučení o finančních spekulacích Průmyslové banky, tržní zprávy z trhů, zprávu o českoamerické Národní radě, článek o českém kapitálu v Srbsku, zkrátka všechno, co děti realistů od 4 let do 10 věděti mají. Jak působí tento časopis na dětskou duši, o tom svědčí následující rozmluva čtyřletého Pepíčka, syna profesora Zikmunda, věrného přívržence strany realisticko-pokrokové, kterou Pepíček vedl po obědě se svými rodiči.

Otec: „S naší služkou nelze již vydržeti. Všude se zdrží hodinu ...“

Pepíček: „Tatíntu, to povjídal náš doktoj Hejben: Je toho dost, co nás fojmuje, ale i dost toho, kjde se človět může fojmovat sám. Vůje je pjotivou fatalismu, vůje může utvážjet tjedy i pjostžjedí. Človět joste k vyššímu úkoju, má-li jej.’ “

Matka (nadšeně): „Dobře, Pepíčku, dostaneš pětník!“

Pepíček: „Nech si pjetnít pjo sebe, mjaminto! Uč se spožjit. Cutr bude dražší. Rafináda z Vídně stojí za 100 kijogjamů 72,50 až 73 kojun. Z Pjahy 71,75 až 72 kojun 25 hajížů. Za pjetníčet nedostaneš, mjaminto, moc cutru.“

Otec: „Dobře, synáčku, každý má spořit, i malí chlapci.“

Pepíček: „To dobje chápeš, tatíntu. Já budu spojžit a toupím si jadium. To je, tatíntu, kovový pjvek. Jest bílý tov, ktejý na vzduchu jichle se slučuje s kyslítem. Jozkjádá mocně vjodičtu, spaluje papíj, dyz ho k nemu pjiložíš.“

Matka: „Copak je nového, Pepíčku?“

Pepíček: „Vjechním státním zástjupcem v Pjaze byl jmenován Sandmann a papjež chce opustit Jím a odstěhovat se do Jakousta, poněvadž Itajie sjaví jetos čiricetijet jubijeum sjednocení. Pojitita, mijí jodiče, je vůbec tjed jozházená. Pši vojbách to teď jealisti vyhjajou na ceje cjáře.“

Otec (upřímně ho líbá).

Pepiček: „Mně sje v noci zdájo o pajagjafu čtijňáctém. Pak sje mje zdájo, že byjo nové ministejstvo a tam že byl ten starej hrabě Wickenbujg, dosavadní sekční. šéf v ministejstvě vežejných pjací, maminto. A pak jako kdyby k mojí postýjce pšišel místodjžitel hjabě Tůn a povídal: ,Nazdáj jealisti!’ a doktoj Fidlej, ten mě držej za rutu a chtěl, abych koupij akcie nového českého cjukjovaju v Sjbsku, ktejý povojija skupština, aby mjela němectá akcijová spoječnost v Jezně v Bavojstu stek.“ (Seskakuje ze židle.)

Matka: „Kam jdeš, Pepíčku?“

Synáček: „Budu psjat Machajovi o autogjaf a pat napjíšu do Času, že je nepjodnost dědičná.“

A Pepíček, maje v kapse časopis Našim dětem, odchází, hvízdaje si pochod.

(Ve dveřích:) „To je z Johengjína, tatíntu ...“

Dětská hra

Nežli odjela paní Kohoušková s Karlem a Ladou na letní byt, pravil k ní manžel: „Pamatuj si, drahoušku, že dětství je doba hry. A dětská hra že je každé lehké a volné zaměstnání dětí bez vážného účelu, při němž se tělesná i duševní stránka jejich vzdělává. Proto dovol jim, ať na venkově volně se pohybují, ať si hrají, ať užívají všeho, co poskytne jim zábavu, radost. Musíme přece podporovat jejich tělesný vývoj ...“

Nato projevila paní Kohoušková jakousi obavu, zdali přiveze nazpět Karlíka i Láďu živé a zdravé, když poskytne jim největší volnost, kterouž obavu pan Kohoušek pokusil se vyvrátit prohlášením: „Drahoušku, kdybys dětem zakazovala, tam že nesmí jít, to a to dělat, právě to udělají, jako ty děti v parku, když jim hlídač říkal: ‚Dětičky, ne abyste dávaly veverkám v kleci hořké mandle, to by pošly!’ A dětičky neměly nic jiného na práci než koupit hořké mandle a otrávit jimi veverky.“

Paní Kohoušková dopřála tedy synáčkům na venkově největší volnost.

A oni také této volnosti užívali. Napřed se seznámili se synem obecního strážníka, který vodil je na loupežné výpravy na nezralé ovoce, na lusky a který naučil je kouřit bramborovou nať z ohavně páchnoucí porcelánky, o které tvrdil, že ji vzal panu faráři z besídky. Zprvu přicházeli domů bledí, stěžujíce si, že je jim špatně.

„Silný venkovský vzduch je omamuje,“ psala matka otci. - Později zdraví jejich se zlepšilo, poněvadž zvykli si na nezralé ovoce i na kouření bramborové nati, a když seznámili se prostřednictvím syna obecního strážníka s Václavem Pejšů, synem dozorce z blízkých lomů, přijal je tento, jinak vůči cizincům upjatý, velmi vlídně, když Karel i Láďa vykouřili po plné dýmce bramborové nati, aniž by se zakuckali nebo dokonce omdleli, jako loni jeden hoch z města, když vykouřil jen půl dýmky.

„S tím klukem nebylo nic,“ řekl k nim Václav. „Jednou sněd jen dvě zelená jablka a stonal týden. Pak si hrál s učitelovic kluky na kněze ...“

„Dneska máte šťastnej den,“ řekl k Láďovi a Karlovi Vojtěch policajtův, když rozloučili se večer s Václavem, „moc šťastnej den máte, když Vašek udělal z vás svoje kamarády.“

Druhého dne ráno shledali se všichni u lesa a Vašek vlídně jim běžel naproti.

Pak vtrhli za řevu mezi stromy, poněvadž Vašek řekl, že to hajného velmi zlobí, když někdo v lese huláká. Uřezali také mladé doubky a udělali z nich hole, kterými mlátili do stromů.

Tak se příjemně bavili, až slyšeli zvonit poledne, a vraceli se rozmrzeni, že na ně hajný nepřišel, poněvadž, dle vyjádření obou domorodců, není větší zábavy než se dát chytat tlustým hajným.

„Odpoledne přijďte ke kříži,“ vybízel je Václav, „něco vám ukážu.“

Nemohli se dočkat odpoledne, jídlo jim nechutnalo, poněvadž snědli v lese spoustu osladiče, a když uviděli u kříže Vojtu s Vaškem, radostně poskočili.

„Hoši,“ řekl tajemně Václav, „dneska nesmí nikdo z lidí vidět, co jsem přines. Pojďme do jeskyně v háji.“

Když byli v jeskyni, vytáhl z kapsy tři trubičky.

„Co je to?“

„Dynamitové patrony, hoši,“ řekl Václav s hrdostí, „těmi lámou v lomech kámen a já je vzal ze skladiště. Kdyby teď vybouchly, tak z nás, lidi, jak jsme tady, nenajdou nic.“

„Ale ony nevybouchnou,“ pokračoval klidně, „poněvadž se musí zapálit. K tomu je třeba téhle šňůry, které říkají lunt. Ta se dá sem dovnitř té trubičky a zapálí, pak se odejde a za chvilku, jako když hrom bije, všechno lítá do vzduchu.“

„Když s tím praštíte o zem, tak taky vyletíte do vzduchu,“ vykládal se zanícením, „a když máte s sebou takový dynamit, nemusíte se nikoho bát...“

„Hoši,“ řekl vřele, „Karlíku a Láďo, že vás mám rád, tak vám dám každému jednu patronu.“

Strčil jim dynamitové patrony do kapes a jednu si ponechal, když vtom nahoře nad jeskyní ozval se hněvivý hlas: „Zatrolení kluci, kolikrát budu říkat, že sem nikdo bez dovolení nesmí!“

„Hajný,“ vykřikl Václav, „hoši, utečme,“ a již vyrazili všichni z jeskyně a prchali.

„Láďo,“ křičel Karlík, „ať neupadneš.“

Láďa se zastavil a oběma přišlo na mysl, že mají v kapse dynamit.

Zůstali stát, zatím co Vašek s Vojtěchem byli již daleko v lese.

„Karlíku, já mám strach,“ šeptal Láďa, „já to zahodím.“

„Proboha, Láďo,“ zoufale dal se do nářku Karel, „jak to zahodíš, tak nás to roztrhá.“

Láďa se dal do pláče a Karel, vida ho plakat, naříkal také zoufale.

„Nehýbej se,“ napomínali jeden druhého, „sic ti to v kapse může bít jako hrom.“

„Co budem dělat,“ naříkali, celí zdrceni přátelským dárkem Vaškovým, „my s tím neumíme zacházet.“

„Vaškovi je hej,“ plakal Karel, „jeho otec je dozorcem v lomech, tak by se lidi nedivili, kdyby ho to roztrhalo, když mají dynamit doma, ale co by nám řekli?“

Mluvili nyní ze strachu hrozné věci a vzlykajíce vykládali sobě, jak je to strašné, když najednou zmizí ze světa. Malovali jeden druhému obraz výbuchu, jak poletí, do vzduchu a jak z nich nezůstane ani kousek.

Sedli si do trávy a pláčem připravovali se na poslední hodinku, neboť pomalu utvrzovali se v myšlénce, že patrony jim dřív nebo později vybouchnou v kapse.

Vykládali jeden druhému své hříchy, hladíce druh druha po tváři.

„Vidíš, Karlíčku, já ti vzal jednou pětník z kapsy.“

„Já, Laďoušku, sved jsem ten cylindr z lampy na tebe.“

„Otče náš, jenž jsi na nebesích, nehýbej se, posvěť se jméno tvé, nevrť se.. . Zdrávas Maria ... Karlíčku, už maminku neuvidíme, pro Ježíše Krista Pána našeho, ty se tolik vrtíš.

„Nezdá se ti, Laďoušku, že už, Ježíši Kriste, něco praská? Ó, ó, ó, ó, já jsem utrh mouchám křídla a teď mne pánbíček trestá. Ó, ó, ó, ó . . .“

„Karlíčku, dej mi pusu!“

„Ládíčku, co potom řekne teta?“

„Modleme se, Karlíčku!“

„Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé. . . Zdrávas Maria ... Umíš Věřím v Boha? Věřím v Boha, Karlíčku, tak začnem ...“

Stíny se krátily, nastával večer, a čím tma večerní větší se stávala, tím větší strach zmocňoval se obou nešťastně obdarovaných, kteří nepřestávali plakat a vzývat nebe o pomoc . . .

Byly to vzdechy trosečníků jen tak tak udržujících svůj život na slabém vraku . ..

*

„Tady je vedu, milostpaní,“ řekl tlustý hajný pozdě večer k uplakané paní Kohoušková, „našel jsem je ubrečené v lese s dynamitovými patronami v kapse. Nalupají jim, milostpaní, já už jim sám pár taky strčil...“

Když byla exekuce vyřízena a po úplném doznání nešťastní dynamitníci usnuli v posteli, vzpomněla si paní Kohoušková na slova svého manžela: „Dětská hra je každé lehké a volné zaměstnání dětí bez vážného účelu, při němž se tělesná i duševní jejich stránka vzdělává ...“

A v tu dobu z domku dozorce v lomech ozýval se úpěnlivý nářek Vaškův ...

Dnevnik popa Maljuty

 Iz polka Iisusa Christa  

Deník popa Maljuty

Z pluku Ježíše Krista

Březen (Zlatoust)

Bohumilí arcipastýři, pastýři a všichni věrní synové pravoslavné církve ruské spolu s Alexandrem IV. (Kolčakem), z boží milosti carem všeruským, vyhlásili pronásledování bolševických pohanů. Z našich bratří byl zformován prapor, ke kterému přidali dva prapory Tatarů a Baškirců. To je pluk Ježíše Krista.

Když jsme vyjížděli z Čeljabinska, volalo na nás kupecké obyvatelstvo na nádraží: „Ať žije kapitalismus!“ „Vpřed za pravoslavnou víru!“ Všichni Tataři a Baškirci v našem pluku odpověděli hromovým „Hurá!“

Březen (Birsk)

Z boží milosti jsem byl jmenován plukovním adjutantem. Mám naději, že uvedu do pořádku své finance, rozvrácené bolševiky - pronásledovateli sluhů božích.

Odlukou církve od státu nás zbavili platu, tvrdíce, že se nezabýváme prací, ale okrádáním lidí. Proto se také my kněží všichni shromaždujeme kolem Alexandra IV., Bohem nám daného sjednotitele a budovatele nové monarchie na svaté Rusi.

Kéž mu pomůže Bůh v tomto velikém díle, kéž sešle na lidovou armádu své požehnání!

Ve městě jsme postříleli několik tuctů bolševiků, kterým jsme zuli boty a prodali plukovnímu skladu. Dnes jsem spráskal několik vojáků, aby nezapomínali, že disciplína znamená bázeň boží.

Duben (Ufa)

Náš pluk Ježíše Krista uspořádal pogrom na židy. Každý, komu je drahá znovuvzkříšená vlast a církevní život, kdo si váží svatého učení evangelia, komu jsou drahá přikázání Kristova, šel bít židy. Já sám jsem na' hlavní ulici utloukl kamenem jednu babku.

Kéž nás Hospodin posílí ke službě pravdě boží a slávě Prozatímní sibiřské vlády!

Duben (Belebej)

V Belebeji jsme postavili několik šibenic. Kéž se stanou šibenice Alexandra IV. skutečnou školou života, pramenem živé vody, kterou nám náš pán Ježíš Kristus dal ve svém evangeliu.

Květen (Ufa)

Na frontě triumfuje Antikrist. Rudí nás vyhnali z Buguruslanu. Zítra uspořádá Jeho Osvícenost biskup Andrej procesí přes celé město.

Po procesí bude zase pogrom na židy, poněvadž ufská posádka a brigády uralských horských střelců mají nedostatečnou výstroj.

Červen (Ufa)

Zdá se mi, že mobilizování Tatarů a Baškirců kolem opuštěného oltáře pravoslavné církve je zbytečné.

Naši vyklidili Menzelinsk. Rudí nás ženou po Kamě. Padl jim do zajetí jeden báťuška, který obsluhoval kulomet u 27. čeljabinského pluku, a oni ho místo lásky křesťanské zastřelili. Rudí střelci začali nemilosrdně pronásledovat armádu cara Kolčaka. Ve svém kázání v katedrále biskup Andrej včera pravil: „Lépe krev svou prolít a získat mučednickou korunu, než připustit, aby byla Ufa zhanobena rudými,“ a dneska už z Ufy ujel. Ve svém zvláštním poselství nás vyzývá, abychom jej následovali, abychom se dali cestou hrdinského utrpení při ochraně svatyň.

Náš transport se chystá odjet zítra ráno v šest hodin na Zlatoust. Doufám, že nám Bůh pomůže a že budeme moci ještě do rána postřílet poslední skupinu rudých, zavřených ve vězení.

Červen (Čeljabinsk)

Buď zmužilý, Alexandře IV.! Jdi na svou Golgotu! S Tebou je církev svatá, šlechta, kupci, důstojnci a statkáři. Tvé vojsko, které rudí porážejí, přechází na jejich stranu, ale s Tebou je vojsko nebeské.

Rudí dobyli Ufu, Perm, Kungur, Krasnoufimsk, táhnou na Jekatěrinburk a blíží se k Zlatoustu. „Zhynuly od slz oči mé, zkormoutily se vnitřnosti mé“ (Pláč Jeremiášův, kap. 2, 11).

Evakuujeme Čeljabinsk.

Červen (Omsk)

Hospodine! Zbav nás bázně před bolševiky. Jal nás strach z rudých střelců. Děsíme se neznámého konce ... Evakuujeme Omsk.

Dobrodružství ministra-vyslance

I

Za presidentství občana José Joaquima Errazuviza v republice Chile stala se podivuhodná věc občanu Manuelu Nuñes.

Několik let před zvolením Joaquima Errazuviza presidentem republiky bydlel v podnájmu s jistým Concepcionem, který padělal směnky. V té době dělal Manuel Nuñes lokálního referenta časopisu hájícího zájmy indiánských míšenců a stal se také rádcem občana Concepciona v záležitosti padělání směnek, poněvadž měl jistější ruku při napodobování podpisů.

Když pak to propuklo, utekl do Peru, odkud zaslal dopis k hlavnímu soudu do Valparaisa, že on je sám viníkem a že občan Concepcion je nevinnou obětí úřadů. Tento rytířský čin postačil k osvobození občana Concepciona.

Občan Concepcion mezitím prodělal revoluci proti presidentovi Domingovi a přidal se na stranu občana José Joaquima Errazuvizy, který byl po zdařené revoluci, při které hrál občan Concepcion úlohu rozšiřovače pamfletů proti presidentovi Domingovi, jmenován presidentem republiky Chile.

Následkem toho stal se vrátným v ministerstvu zahraničních záležitostí, kde byl hlavní osobou sám ministr, osobní přítel nového presidenta republiky, občan Diego Portales.

V té době vrátil se z dobrovolného vyhnanství v Peru i občan Manuel Nuñes, navštívil svého starého přítele, vrátného v ministerstvu zahraničních záležitostí, občana Concepciona, který ho uvítal s otevřenou náručí.

Když se s ním loučil, řekl vrátný v ministerstvu zahraničních záležitostí: „Pozítří buďte doma, milý příteli Nuñesi. Nějaké místo už vám obstarám.“

Pozítří byl tedy občan Manuel Nuñes povolán do ministerstva zahraničních záležitostí k sekčnímu šéfovi ministerstva občanu Prietovi.

„Vzhledem k vašim zásluhám o republiku,“ řekl k Nuñesovi sekční šéf Prieto, „jste jmenován naším vyslancem v černošské republice Libérii. Politický rozmach naší republiky vyžaduje míti své zástupce i v nejodstrčenějším koutě zeměkoule. „

Usmál se: „Kde, jak se říká, dávají lišky dobrou noc. - Slyšel jste jistě o černošské republice Libérii?“ Nuñes zavrtěl hlavou.

„To nevadí,“ řekl sekční šéf ministerstva zahraničních záležitostí Prieto, „zavolám sem přednostu statistického oddělení.“

Zavolaný přednosta jevil velké rozpaky.

„Podle almanachu,“ pravil nejisté, „černošská republika Libéria musí na zeměkouli existovat. Podle abecedního pořádku: Kalifornie, Kanada, Libéria. Bohužel však doposud neměl jsem příležitosti zjišťovat ve svém oddělení sebemenší narážky na černošskou republiku Libérii. Neobdrželi jsme doposud žádné noty od těch pánů. Proto také náš zájem o dotyčnou zem byl velice nepatrný. Pan ministr zahraničních záležitostí nikdy se ve svých řečech v dolní sněmovně také nedotkl onoho státu. Jestli však si přejete, mohu vám obstarati do zítřka zeměpisný atlas.“

„Dobře,“ řekl slavnostně sekční šéf ministerstva, „zítra tedy před obědem sejdeme se zde a prostudujeme zeměpisný atlas.“

Když se loučil ve dveřích s vyslancem Nuñesem pro černošskou republiku Libérii, řekl otcovským tónem: „Nezapomeňte, že diplomatickou řečí je franština.“

Vyslanec pro Libérii koupil si na cestě domů Rozmluvy Španěla s Francouzem.

II

„Musím vám říct, pane vyslance,“ řekl slavnostně druhého dne sám zahraniční ministr Santa Bulnez, když se dostavil Manuel Nuñes do ministerstva, „že se tu stala určitá mýlka. Nebyl jste jmenován obyčejným vyslancem pro republiku Libérii, ale ministrem-vyslancem.“ Manuel Nuñes se hluboce uklonil.

„No,“ řekl ministr zahraničních záležitostí Bulnez, „doufám, že umíte jíst na hostinách levou rukou. Obnos na reprezentaci musíte využít k tomu, abyste seznámil cizinu s naší republikou. Tedy upozorňuji vás ještě jednou: když uspořádáte banket, tak jezte vždy levou rukou, ve které držíte vid-ličku. Nožem se jenom krájí. Nožem se nejí. Dort neberte do ruky. Potom se nešťourejte v nose při hostině. Myslete vždy na to, že musíte reprezentovat v cizině republiku Chile. Jestli trpíte snad na větry, vzpomeňte si, že nejste mezi Indiány v Andách, někde mezi Arankány nad řekou Toletem. Míň pouštět větry a víc myslet na zájmy republiky.“

Po těchto slovech odešel, pozdvihuje hrdě a vznešeně hlavu. Za chvíli po tom přitáhl přednosta oddělení pro statistiku s velkým zeměpisným atlasem.

Sekční šéf ministerstva zahraničních záležitostí a Manuel Nuñes pozorovali společně s nadšením zářící obličej šéfa oddělení pro statistiku, který tvářil se tak, jako by byl objevil nový díl světa, kolem kterého jezdily půl století parníky a nevšimly si, že je to nějaká nová pevnina.

„Neřekl jsem vám,“ křičel, „že černošská republika Libéria existuje? Chcete důkazy, pánové?“

Otevřel na stole zeměpisný atlas: „Zde máte moře Karibské a zde máte Libérii. Pojedete na Limu v Peru.“

„Dovoluji si upozornit,“ řekl sekční šéf ministerstva zahraničních záležitostí, „že mně ještě nic není známo o tom, zdali byl již zrušen válečný stav mezi naší republikou a republikou Peru. Ostatně můžeme se optat po telefonu v ministerstvu vojenství.“

„Můžete ject přes Peru,“ oznámil Manuelovi Nuñes, když se vrátil od telefonu, „válečný stav byl již před dvěma měsíci zrušen.“

„To je výborné,“ zvolal přednosta statistického oddělení, „nemusíme alespoň měnit plán cesty. Tedy přes Peru na

Ecuador, Kolumbii, Venezuelu a potom přes moře do Libérie.“

Manuel Nuñes, ubíraje se z ministerstva zahraničních záležitostí do svého bytu, stavěl se opět v knihkupeckém krámě a koupil si mapu světa a knihu ceremoniáře při dvoře chilské republiky doktora Benuto Umění jisti na hostinách.

Během čtyř neděl, které mu zbývaly do odjezdu, bylo vidět ministra-vyslance pro černošskou republiku Libérii prodělávat kurs dobrého chování u seňory Ričardo, bývalé prostitutky, potom známé tanečnice, potom majitelky koncese Školy pro elegantní chování ve velkém sále paláce Los Diâvolos ve Valparaisu, která uveřejňovala v časopise Nuestro Politico inzeráty, že každodenně o pěti hodinách pije se máte v její síni pro tanec, kde naučí se každý vybranému chování.

Ostatní čas věnoval nový ministr-vyslanec pro Libérii Manuelo Nuñes bedlivému studiu knihy Rozmluvy Španěla s Francouzem a knihy ceremoniáře při dvoře chilské republiky doktora Benuto Umění jisti na hostinách.

Ku svému údivu shledal, že španělský jazyk a francouzský patří do skupiny jazyků románských, že ty dva jazyky mají být mezi sebou příbuzný.

Kdyby byl sebevíce se snažil prostudovat Rozmluvy Španěla s Francouzem, nemohl nijak tomu přijít na kloub. Učil se stránku za stránkou nazpaměť:

„Otec, matka, děti, synové a dcery, vnuci, vnučky jsou členy rodiny.

Žije-li ještě tvůj otec?

Kolik dětí mají tví rodiče?

Bud svým milým rodičům za všechna dobrodiní vděčen.

Mladší bratr mého otce byl rolníkem.

Můj pradědeček měl sedm dcer.

Jeho prababička měla dva syny.

Jeho pradědeček byl synovcem bratra svého otce.“

Manuelo Nuñes učil se nazpaměť stránku za stránkou z knihy Rozmluvy Španěla s Francouzem.

Potom se též z knihy ceremoniáře doktora Benuto naučil, že při diplomatických hostinách se nesmí krkat, plivat na podlahu a bagovat.

Krátce před odjezdem navštívil ho šéfredaktor úředního listu Republika Chile.

„Veřejnost,“ řekl, „sleduje, pane rninistře vyslanče, s neobyčejným zájmem vaši činnost ve službách Chile. Vaše diplomatické schopnosti jsou nejlepší zárukou, že naše zahraniční politika je vedena opravdu skvělou linií. Získáváme neustále nové spojence, reprezentujeme se v cizině. - A budu se velice těšit, když nám pošlete v úřední list občas nějaký článek o své působnosti.“

Manuel Nuñes odjel do Libérie. Ve vlaku i na palubě lodi bylo ho vidět s mapou světa a s knihou Rozmluvy Španěla s Francouzem, ze které se učil nazpaměť francouzsky:

„Je čas k obědu.

Nemám hlad.

Je prostřeno na stůl.

Bratr při obědě sedával vedle vás.

Zde chybí příbor.

Rýže. Kroupy. Krupice.

Vepřové maso se též udí.

Pekl jsem skopce.

Křen s octem.

Syrové hovězí maso dává se k jídlu slabým lidem. Toto maso je tak tuhé, že ho nemohu jisti. Můj bratranec uměl rozkrájet koroptev. Jahody jím nejraději s vínem a cukrem. Vzal jsem zavděk skromnou hostinou.

Potok je mělký a úzký, řeka hluboká a široká, rybník je často hlubší a širší než potok. Skřípe často v noci zuby. Jděte s dítkem do dětské nemocnice. Kráva a vůl patří mezi dobytek.“

III

Za dvě neděle měl ministr-vyslanec Chilské republiky Manuel Nuñes velkou slávu po celé republice Libérii. Bylo to u příležitosti odevzdání pověřujících listin presidentu republiky Libérie občanu Zanrique, velice příjemnému černochu, který mluvil francouzsky, anglicky, německy, arabsky, turecky, holandsky, dánsky, finsky, rusky a švédsky.

Jeho předkové byli za francouzského krále Ludvíka XV. lámáni kolem v Saint Prince při nějakém vzbouření černošských otroků.

Článek v úředních novinách republiky Libérie, líčící přijetí ministra-vyslance republiky Chile Manuela Nuñesa s pověřovacími listinami u presidenta republiky Libérie Zanriqua, byl neobyčejně stručný:

„Včera představil se u presidenta republiky s pověřujícími listinami vyslanec-ministr republiky Chile Manuel Nuñes.“

Opoziční list, za kterým stál potomek černocha Fally, který za Ludvíka XV. byl francouzskými úřady pomalu upálen na rožni, napsal při té příležitosti:

„Neznáme doposud, jaký výsledek může mít pro naši republiku objevení se ministra-vyslance Manuela Nuñesa z jisté, neznámé nám republiky Chile. Víme prostě však toto, že se hlava naší republiky přespříliš zajímala s tou osobou, která udělá nejlepší, když vyhledá si někde naprostý klid ...

Konfiskováno

Divíme se opravdu ...

Konfiskováno

Že takový ...

Konfiskováno

Což ovšem nám není směrodatným. Neboť celá rozmluva, kterou měl náš president s vyslancem-ministrem republiky Chile, podle stenografických záznamů zpravodaje ministra vnitra byla tato:

Pan president: Jsem opravdu rád, že vy tak mlád získal jste svou pílí takové zodpovědné místo.’

Manuel Nuñes: ‚Dědeček je nejstarší člen naší rodiny.’ Po delší pomlčce Manuel Nuñes: ,Můj bratr je o dvě léta starší než já. Bude mu brzo osmdesát. Jsem dosti velký a silný na svůj věk. Jste-li též povinen vojenskou službou? Jste právě v nejlepších letech. Nevypadáte tak starý jako já. Jsme téhož věku.

Některé lesní stromy mají listí a nazývají se stromy listnaté, jiné mají jehličí, a proto je jmenujeme jehličnatými stromy.

Některé houby jsou jedlé a jiné jsou jedovaté.

Pro déšť nemohou často rolníci svých rolí vzdělávati.

Břevno je otesaný kmen.

Chci límec a pár manšet.

Očekávám list poste restante.

Horečka stoupá kvečeru.

Zdvihněte levou nohu.

Jezte každý den zeleninu.’

Při této rozmluvě, kdy se náš president nedostal k slovu, kdy vychrlil občan z Chile Manuel Nuñes lámanou franštinou tyto obdivuhodné věty, byl nucen náš president tvářiti se velice lhostejně, což ovšem ...

Konfiskováno

Jest-li nějaký blbec z ciziny . . .

Konfiskováno

Hovado chlap ...

Konfiskováno

Naše ministerstvo zahraničních záležitostí blamovalo se náležitě. Při hostině, uspořádané na počest nového ministra-vyslance republiky Chile, měl pan Manuel Nuñes tento proslov: .Musíme si dát stříhat vlasy. Tento účes mně nesluší. Umyjte mně hlavu.

Oholte mi vousy, ale kníry nechte, jak jsou. Potřebuji korespondenční lístek. Kudy přijdu nejblíž do muzea?

Uzenář bude mít kvečeru čerstvou šunku. Zastavte se však na trhu a zeptejte se, po čem jsou kuřata’.“ A článek opozičního listu končil těmito slovy: „Jest nesporno, že dohrál svou roli, neboť ...

Konfiskováno

IV

Ministr-vyslanec republiky Chile udržel si však nadále své postavení.

Pořádá hostinu za hostinou, takže se reprezentuje navýsost a nikomu kromě opozice nevadí, že ještě dnes vítá své hosty na banketech slovy:

„Nyní jsem si právě vzpomněla, že nemáme vajec.

Vy jste mladší než já.

Zvolili jste již pro sebe maškarní oblek?“

Dobrodružství pana Hortíka

Panu Hortíkovi byla svěřena čestná úloha, aby napsal proslov na oslavu jubilea přednosty pátého oddělení, pod kterým víceméně žalostně sloužil již na šestý rok. Jak k té cti přišel, celkem nechápal, řekli mu, že je ze všech nejmladší, tak že to může napsat pěkně a obsáhle. Vrchní oficiál mu řekl, že mu dá určité pokyny, a velice lichotivě přitom podotkl, že je pan Hortík nadmíru talentovaný člověk, ačkoliv včera ještě sám ho nazval velbloudem kvůli tomu, že pan Hortík sečítal K 822.- + K 67.- tak, jako by se to rozumělo samo sebou, že to dělá K 1289.-.

Pan Hortík stál tedy před hotovým faktem. Do týdne musí proslov napsat. Pan vrchní oficiál mu též řekl, že mu ponechávají úplně volnou ruku. Může to napsat v próze nebo ve verších.

Když pan Hortík opouštěl to odpůldne kancelář, připadal si velmi vznešeně. Zdálo se mu, že celá budova státního úřadu nějak se přívětivě na něho usmívá, a vstupuje do tramvaje, pomyslil si: „Dnes, prosím, páni kolegové, dejte dolů klobouk, neb slavný den nám nastal již.“

Zamnul si ruce vesele. Ono to půjde ve verších! A najednou jako by mu někdo dal ránu pěstí do hlavy, zbledl a pomyslil si, jakýpak je rým na klobouk? Všechno mu náhle připadalo tak zchátralé, jeho hlava praskala.

Přišel domů a neřekl ani své domácí paní: „Má úcta/ mumlal jen: „Klobouk, klobouk, klobouk, ouk, ouk, ouk.“

Míchal polévku, kterou mu celá uděšená přinesla, a stále říkal: „Klobouk, ouk, klobouk, ouk.“

Jeho domácí paní dala se do pláče, pak šla do jeho pokoje a tam cosi kutila, takže když přišel, aby se převlékl, našel tam na stole všechny své klobouky, celkem čtyři, letní, bouřku a dva plstěné, pěkně vykartáčované vedle sebe.

Srazil to všechno se stolu a vyřítil se na ulici. Musím se jít vykoupat do lázní,“ řekl k sobě, „pak to půjde velmi pěkně, člověk se v páře uklidní, a to by byl v tom čert, abych ten rým na ten klobouk nenašel.“

Pan Hortík leží v lázních na pohovce a mumlá:

„Klobouk, ouk, nouk, vouk, zouk, mouk, rouk, douk, jouk.“

Když vycházel z lázní utrápenější, než tam přišel, najednou našel slovo „brouk“.

Potěšilo ho to. „Ono to půjde,“ pomyslil si, a když seděl u uzenáře, najednou mu přišlo na mysl: „Klobouk, brouk, stlouk.“

Radostně zaplatil a vesele vyšel ven.

„Není to sice ještě to pravé, ale ono to půjde.“

Večer v hostinci, kam každý den chodil, zavedl nenápadně řeč na klobouky.

„Dnes jsem četl,“ řekl nejisté, „že v průmyslu kloboučnickém nastal jakýsi úpadek, některé velké kloboučnické firmy zastavily platy.“

„Nedivte se,“ řekl jistý sekretář, „materiál jest stále dražší, cena plstěných klobouků je poměrně nízká. Podívejte se například na můj. Mám ten klobouk ...“

Pan Hortík už se nezdržel, ačkoliv se přemáhal, jak mohl, a za všeobecného vzrušení počal houkat: „Klobouk, ouk, nouk, stlouk, brouk, vouk, zouk, mouk, rouk, douk, jouk.“ Napřed se dali do smíchu a pak se vážně na sebe podívali. Zpozoroval to, začervenal se, zaplatil rychle a šel výčepem domů.

Po jeho odchodu říkali si o něm, že se opil a že je to hnusné, když se mladý člověk takhle spustí.

„To dělá kořalka,“ řekl vážně pan Militký, růžový starý pán, „já měl jednoho tovaryše, a ten když vypil půl litru slivovice, tak zas říkal: „Hele, tele, mele, bele.“

Pan Hortík zapadl k Tomáši. Tam u černého piva vzadu seděl u stolu sám, hlavu měl v dlaních, přemýšlel a potil se.

Chvílemi si myslil, že by bylo lépe, kdyby si odpočinul a nechal toho.

Ale ať dělal co dělal, vždy mu bylo, jako by měl škytnout: „Ouk, mouk, nouk, brouk, stlouk“.

„Je zde volno?“ řekl k němu jeden pán, přisedávaje naproti. „Prosím.“ Chvíli seděl naproti němu a mlčel a pak počal mluvit o politické situaci. Pan Hortík říkal „ano“ a „ne“. „Mně můžete důvěřovat,“ pravil pán, „já jsem z těch dobrých Čechů, já jsem Válka, kloboučník.“

Pan Hortík se od té doby na nic nepamatuje. Ví jen, že skočil na nějakého pána a že ho počal škrtit a že křičel: „Ouk, nouk, mouk, brouk.“

Dnes dlí u své sestry na venkově na zotavené a má idiosynkrazii, že nesmí míti klobouk na hlavě. Proto chodí v ženském šátku. Je mu již lépe a jen tak dvakrát za týden píše křídou na vrata stodoly lapidárními písmeny: „Ouk, nouk, mouk, couk, brouk, stlouk.“

„Měl ten proslov raději skládat v próze,“ říká jeho sestra.

Úředník pojišťovny pan Karafiát dostal k desáté hodině večer ní chuť na pivo. V tom by nebylo nic závadného, ani překážky by v tom nebylo. V takovém případě stačí, když jde člověk do hospody a tam se napije nebo opije, stačí také, máme-li málo peněz a mnoho práce doma, když si pro pivo pošleme. Je to jednoduchý prostředek. Také si pro pivo můžeme dojít, nebo dokonce musíme, jsme-li svobodni jako pan Karafiát, který při svých dvaačtyřiceti letech dosud vůbec se nezamiloval, čili mluveno řečí všech nevěst, o které se kdysi ucházel: „potily se mu neslušně nohy.“

Pan Karafiát nachází se tudíž krátce před desátou hodinou v této situaci: Má důležitou úřední práci doma, píše totiž pojistky na život a na smrt, má v jedné ruce džbánek na pivo a v duši, čili v určitých závinech mozku, pojem přesného plnění povinností a za třetí hledal klobouk, ale ten klobouk nemůže najít, nachází se tudíž před možností: Buď bude klobouk hledat a než ho najde, domovnice dům zavře... Poněvadž dělá kavalíra a nemá klíč od domu, bude ho to stát deset krejcarů, nebo vezme si na hlavu cylindr a s tím cylindrem na hlavě půjde si pro pivo, čímž ušetří deset krejcarů, které raději věnuje na zakoupení piva. Tak to bylo logicky jasné, že pan, Karafiát nemeškal, popadl cylindr a šel si naproti pro pivo.

Venku byl strašný vítr. Zuřila bóra ve vinohradských ulicích ve zmenšeném vydání, ale na Vinohrady toho bylo dost, když povážíme, že od dalmatského pobřeží jsou Vinohrady tolik a tolik set kilometrů vzdáleny.

Pan Karafiát dal si džbánek pod paži a mistrně držel si oběma rukama svůj pěkný cylindr. S tváří plnou hrdinství přešel Milešovskou ulici a vstoupil naproti svému bydlišti do výčepu.

„Pěknej cylindr, pěknej,“ povídal hostinský, „za kolik, vašnosti?“

„Kápnou tam litr, ale honem, je tam vítr a domovnice už bude zavírat!“

„Pěknej větříček, pěknej,“ povídal hostinský, toče pivo, „a vašnosta má zrovna do takovýho neřádu cylindříček, chacha.“

„Vono už to vodneslo šest krejčů,“ ozval se nějaký člověk vzadu.

Venku zaburácela vichřice.

„Když vono je tam taky bláto,“ poznamenal hostinský, sfukuje pěnu se džbánku, „vašnosta by se měl chvilku zdržet. Je jen v kabátku a vono to snad přejde.“

„Bodejť že to přejde,“ povídal člověk vzadu, „takhle to s člověkem votočí a šup, už je v marastu!“

Pan Karafiát nedbal těchto svůdných řečí a vyšel ze džbánkem na ulici...

Jednou rukou třímal pivo a druhou držel si cylindr. Vichr se právě hnal ulicí a vzepřel se do cylindru. Nový záchvěv větru, a nový a nový...

Pan Karafiát cítil, jak vítr rve mu cylindr z prstů. Byla to ošemetná situace. Zas nový příval větru.

A cylindr páně Karafiátův vznesl se, sražen vichrem na dlažbu. Na dlažbě nezůstal. Kutálel se blátem, poskakoval, pan Karafiát za ním, cylindr zabočil za roh, pan Karafiát také. Cylindr dostal se na náměstí krále Jiřího z Poděbrad a vichr ho hnal do tmy sadů přes náměstí.

Pan Karafiát se džbánkem a cylindr bez pána zmizeli v příšerném temnu křovin, hlíny a blátivých stezek... Cylindr proběhl sady. Na rohu ulice U vodárny natáhl se pan Karafiát o hůl nějakého pána, kterou zlomil.

Při pádu rozbil džbánek, ve kterém po tak trudné cestě bylo již piva jen asi za krejcar.

Rychle se zvedl a za proklínání pána s přeraženou holí běžel dál. Instinktem hnán pochopil, že cylindr běží k vodárně. Ulice byly liduprázdny.

Ano! Tam k vodárně běží jeho cylindr. Vidí kutálející se černý předmět. Hurá! Jen přidat do běhu.

Pan Karafiát běží, cylindr uhání, pan Karafiát uhání a cylindr letí.

Vtom jede elektrická tramvaj, cylindr vběhne pod rám, pan Karafiát skočí do elektriky a nevěda, co činí, zatáhne za řemen k řidiči a křičí: „Je pod vozem, pomozte!“ a již je opět z elektrické tramvaje dole.

Tramvaj stojí. Obecenstvo ve voze vstává a několik lidí se křižuje: „Ježíš, Maria, Josefe, zas neštěstí.“

Konduktér je nervózní a vypouští zvědavé pasažéry. Řidič neví si rady a rychle jede dozadu, když vtom slyší křik páně Karafiátův: „Proboha, vždyť ho úplně rozmačkáte.“

„Ho! Je to mužskej, možná chlapec,“ soudí někdo ve voze, „ho rozmačkáte, kdyby to bylo něco ženského, křičel by ten člověk: vždyť ji rozmačkáte.“ Po této úvaze jde se zúčastnit záchranných prací.

Pan Karafiát stojí před vozem obklopen lidmi, kteří dotírají na něho otázkami. Je spleten a odpovídá stále jedno a totéž: „Než jsem se nadál, už byl pod elektrikou. Já ho neměl brát s sebou, to byl ode mne nerozum. Jdu si pro pivo a vezmu ho s sebou.“

„Křik není žádnej slyšet,“ praví rozvážně jeden z lidí kolem.

„Nadzvedněte elektriku,“ vybízí jiný, zsinalý tím neštěstím.

„Já mám slabej žaloudek,“ zmiňuje se zcela vážně slušně oděný člověk, „já to viděl jen jednou a už to nechci vidět.“

„Pro mne je to nepříjemnost,“ poznamenává spletený pan Karafiát, bledý, přestože tolik běžel.

„To je neštěstí a ne nepříjemnost,“ vpadá do toho jeden z pánů, „vy jste, člověče, necita.“

Konduktér dívá ze pod elektriku, kde je tma a bojí se rozškrtnouti sirku, aby neviděl krev. „Neozývá se,“ konstatuje za všeobecného ticha, zatímco řidič bere si svědky, že zvonil na toho nešťastníka a že tou nehodou je ten, co je pod vozem, sám vinen.

Přihlašuje se rychle několik pánů, zatímco jiní nadávají na vozy bez ochranných rámů. Jeden z obecenstva mluví o záchranné stanici.

„Byl jsem tím vinen, řekněte?“ obrací se řidič ke Karafiátovi, „záleží na tom osud mé rodiny. Mám jedenáct dětí,“ dodává a slzy se mu derou do očí, podává přitom Karafiátovi ruku.

Pan Karafiát vezme podanou mu ruku, stiskne ji a praví: „Nebyl jste vinen, to vím, můžete jeti dál, mně už je to jedno.“

Všeobecné vzrušení. Několik pánů pozvedá hrozivě hole. Kdosi křičí: „To je zvíře, to není člověk.“

Pan Karafiát krčí rameny.

Blíží se strážník. Jeden si přeje, aby byl zatčen, kdežto několik jiných drží pana Karafiáta za ruce a volají: „Patról!“

Žádný neví, co se děje. Někdo vletěl pod vůz, řidič ho varoval zvoněním, ten někdo je přejet a tenhle barbar, pan Karafiát, chce, aby se jelo dál přes těžce raněného nebo dokonce mrtvého.

Strážník škrtá sirku odvážně, dělá, že to všechno neslyší, podívá se pod elektriku a pak jde k panu Karafiátovi. „Vám ulít cylindr, není-liž pravda,“ táže se přísně.

„Ovšem, vítr mně ho vzal,“ odpovídá pan Karafiát.

„Ve jménu zákona půjdete se mnou. Proč? Vy se ještě ptáte? Vždyť si děláte legraci z lidí. Alou!“

Obecenstvo nespokojeně leze do vagónu, tramvaj odjíždí a pan Karafiát bez klobouku s vytřeštěným zrakem jde před strážníkem...

Dobrodružství Václava Pejse

Historie silvestrovská

Dne třicátého prvního prosince, tedy na sv. Silvestra, odbýval První spolek abstinentů valnou hromadu. Den tento ustanoven byl - na návrh samého předsedy pana Václava Pejse - proto, aby demonstroval proti šílenému řádění kořalečního moru, jenž v tento den dosahuje netušených rozmění.

„Pravíme-li kořalečního moru, máme výslovně na mysli i tak zvané mírné pijáky piva a vína - neboť nenalézáme rozdílu mezi člověkem (možno-li tak nazvati podobné individuum) pijícím svých pár sklenic piva, jež obsahuje průměrných 35 cm3 absolutního alkoholu v litru - a mezi tím, jenž pije „šedou“ nebo mogador. Naopak, takový člověk nám více imponuje a je nám milejší, neboť se ke své slabosti zná a za ni se nestydí.“

Tak stálo v protokolu valné hromady, o které se šíře zmiňovali nechceme. Řekneme jen, že rezultát všeho jednání byl: mnoho vody. A přikročíme ke své historii.

*

První noviny, jež vyšly v novém roce, přinesly mimo dlouhý referát o valné hromadě abstinentů i následující lokálku :

Podivuhodné. Včera k ránu našla policejní hlídka v Xské ulici ležeti na zemi slušně oděného opilého muže. Jata milosrdenstvím, ujala se ho a chtěla ho dopraviti na komisařství. Ale opilec se zoufale bránil, takže bylo nutno přivolati vozík s obecní truhlou, ve které byl konečně odklizen. Vzhledem k tomu, že stalo se to na Silvestra, nebylo by na celé příhodě vlastně ani nic podivuhodného, kdyby - krátce: v občanu namol zpitém agnoskován byl předseda Prvního spolku abstinentů pan Václav Pejs, jehož plamennou řeč, pronesenou na valné hromadě jmenované korporace, přinášíme na jiném místě. Protože se pan Václav Pejs dopustil i urážky stráže a veřejného násilí (utrhl jednomu z policistů knoflík od pláště), bude pohnán před soud.

*

Tato lokálka způsobila ve všem vzdělaném světě pravou revoluci. Nešťastný pán vydán byl všanc všeobecnému posměchu. Noviny psaly o něm pod značkami: Starý šíbal, Pokrytecký partyka, Vlk v ovčí kůži. Vypisovaly jeho pouť po valné hromadě abstinentů. Mluvilo se o padesáti sklenicích piva, nečítaje v to koňaky, punče atd. atd.

Faktum je, že když byl propuštěn na svobodu, zavřela před ním manželka dvéře a jeho vlastnoruční děti naň pokřikovaly. Uštván vrátil se do vězení.

A k redaktoru, který ho navštívil, prohlásil, že se chce dočkati spravedlnosti v kriminále.

„Jediné, co pravím, je: Jsem nevinen!“ dodal.

„A rvačka s policisty?“ namítal žurnalista.

„Byla spáchána v úplném opojení alkoholovém.“

„Nuže?“

„Jsem nevinen - pravím. Ostatní se dozví svět v přelíčení. Dnes řeknu jen, že jsem obětí.“

„Alkoholu!“ zavtipkoval redaktor.

„Ano!“ řekl klidně pan Pejs. A dal se s redaktorem do rozhovoru o novém pojednání „Alkohol-ďábel“, které ve vězení psal.

„Tomu si rozuměj, kdo můžeš,“ stálo v následujícím čísle žurnálu. „Násilí spáchal dle vlastních slov v úplném opojení alkoholem, jest obětí alkoholu - a jest úplně nevinen! Dle našeho mínění jest stižen poruchou mysli (vyskytující se zhusta u silných pijanů), a sice „stihomamem“. Myslíme, že bude osvobozen a internován v léčebném ústavě.

Tak se také všeobecně soudilo. Na členy abstinentního spolku hledělo se veskrze jako na tajné alkoholiky a všeobecným míněním bylo, že už dávno tu nebyl tak pěkný skandálek. Jenom advokát obviněného se usmíval. - „Pomalu, pánové, pomalu,“ říkal. V následujících dnech se zjistilo, že zprávy o hýření byly vymyšleny. Ale zbýval přece ještě fakt, že byl pan Pejs viděn, jak se vedl pod pažím se starým Houžvičkou, pijanem z povolání. Oba se značně motali. Tím se stala záležitost ještě spletitější. - Jak se stalo, že president ligy protialkoholové vedl se ruku v ruce s prvním pijanem v městě? Kde se president ligy tak nadrátoval, že nemohl stati na nohou?

„Celá aféra nabývá příchuti senzace,“ psaly noviny. „Jest jisto, že rozluštění bude pamětihodné.

A konečně den před přelíčením se rozneslo, že pan Pejs vede za svědka své nevinnosti samého Houžvičku.

„Zde dříme tajemství,“ psaly noviny. „Vše mlčí - mlčí státní návladní, mlčí obhájce, mlčí i Houžvička, který až do soudního přelíčení nalézá se v dobrovolné vazbě u advokáta páně Pejsova. Opakujeme: zde dříme tajemství. Zítra odhalena bude rouška a pan Pejs - dle slov advokáta - vrácen lidské společnosti.“

*

V předvečer soudu byly hospody plny. Lidé se hádali o tom, co se vlastně stalo. Pronášeny nejšílenější domněnky. Na mnoha místech se lidé v hádce porvali.

A druhého dne panovala u budovy soudní nebezpečná tlačenice.

Do soudní síně se arci dostaly jen nejvznešenější dámy města a za hrobového ticha, rušeného jen šňupáním soudců, dán byl pokyn přivésti obžalovaného. Pan Václav Pejs vešel za všeobecného pohnutí. Vešel vážně, důstojně. Velebný klid ležel na jeho tváři a krok jeho byl pevný. Přibledlá barva tváří - následky to utrpení - zvyšovala interesantnost chvíle.

Přelíčení začalo.

Odbyty generálie. Přečtena žaloba. „Obžalovaný, přiznáváte se?“

„Přiznávám se, slavný soude.“

„A čím vysvětlujete své jednání, nedůstojné občana ctícího zákon, ztělesněný v osobách ho vykonávajících?“

„Byl jsem v absolutním opojení alkoholem, slavný soude. „Jinými slovy: byl jste namol.“

(Slyšte! Slyšte! Pohnutí. Vřava. Obhájce prudce gestikuluje a cosi volá. Předseda hrozí vyklizením soudní síně.)

„Pa-ne před-se-do! rrač-te vyss-lech-nou-ti pa-na Houž-vi-čku!“ Obhájce až ochraptěl, jak ta slova křičel. Ale vzápětí rozhostilo se po sále ticho.

„Ať předstoupí,“ řekl předseda.

Obecenstvo přešlapovalo netrpělivě sem tam. „Teď to přijde!“ šeptaly si dámy a do sálu vstoupil volaný pán. Rázem ovanul přítomné pronikavý odér špiritusu.

„Otevřte okna,“ volal předseda. A několik dam omdlelo. Nastal poplach.

A tu povstal vážně pan Václav Pejs a zahovořil: „Po dvanácté hodině, když skončena byla památná valná hromada naší ligy, jejímž presidentem mám tu čest býti, ubíral jsem se domů. A tu setkal jsem se s tímto mužem, jenž onemocněl prudkou otravou lihovou. Jsem odpůrcem alkoholu - ale jsem humanista. Vzal jsem ho pod paží, hodlaje ho odvésti domů. Následující historii znáte. Je krátká. Ve čtvrt na jednu jsem již spal na policejním komisařství spánek spravedlivých. - Ano - spánek spravedlivých!“ řekl povýšeným hlasem. „A nyní nechť slavný soud vynese rozsudek!“

Ale se slavným soudem se děly divné věci. –

„Jdou, oni jeden taškáři! Proč nám to neřekli hned?“ volal předseda, a sejmuv čepici, schumlal ji a hodil ji rozpustile na obžalovaného. „Jdou, ať jich nevidím!“

A státní návladní povstav prohlásil těžkomyslně, že odvolává žalobu, a potácel se ven, tiskna šátek křečovitě na ústa.

Jen pan Houžvička, mžouraje vesele očkama, zachoval klid.

„Já bych prosil svědečné, milostpane,“ povídal usmívaje se.

Ale soudní sluha, otylý a červenonosý, popadl ho za šosy a vlekl ho ze soudní síně.

Dobrodružství vládního rady a školního inspektora Kalouse

Bylo to jedno z nejstrašnějších gymnasií v Čechách. Profesoři, ředitel i katecheta byli lidé, kteří považovali žáky za nutné zlo, za vyvrhele, za mladé ničemy, které třeba držet na uzdě, aby se z nich nestali lotři.

Mladí veselí hoši, dívající se na svět s roztomilou nenuceností svých let, byli drženi na uzdě jak se náleží, dle osvědčených metod našich středních škol. Byly to oběžníky vydávané ředitelstvem gymnasia, které v nich rozepisovalo se neustále o úpadku mravnosti, nic nedovolovalo, všechno zakazovalo, odvolávalo se na disciplinární řád.

Pak přišly hodiny náboženství, které způsobovaly hrůzu.

Katecheta a dr. bohosloví Huběnka řval do příšerného ticha školních síní hrozné zvěsti o posmrtném životě, o znemravnělosti, o nelásce ke sboru profesorskému, o mladých zkažených lidech, o úpadku mravů a o všeobecné zvrhlosti.

Poté otevřely se v jedné třídě po druhé dvéře a vážně vstoupil ředitel, přísný, šedivý, blýskající očima a hrozně zasmrkal do velkého šátku u dveří.

Když zastrčil kapesník, zvolal: „Ó zkaženci, ó nemravové!“ A jal se podobně jako katecheta klásti důraz na obsah oběžníku, sestavený celým sborem profesorským. Poznovu zahřímal v jedné třídě po druhé o úpadku mravnosti: „Ó hoši, víte dobře, co znamenal úpadek mravů v starém Římě. Úplný rozklad římské říše. A tak i mezi vámi nastane rozklad.“ To bylo to nejhroznější slovo, které vmetl do tváře vyjeveným gymnasistům, zasmrkal po druhé hrozně a odešel provázen katechetou do další třídy, zatím co třídní, který zaujímal při této celé aféře ponuré mlčení a stále cosi zapisoval v třídní knize, obrátil se za odcházejícími a pronesl v patrném pohnutí: „Ne, oni se nepolepší, pane řediteli, lámu nad nimi hůl!“

Tentýž obrázek poskytovaly i ostatní třídy.

Profesoři, všude připravení na tuto návštěvu, tvářili se vážně a měli v obličejích výraz indické bohyně smrti. A bylo to od počátku totéž.

Přišel katecheta a zařval hrozným hlasem: „Doba milosrdenství, vypršela, nastává doba zkázy!“

A gymnasisté, připraveni na tuto scénu právě došlým oběžníkem ředitelstva, který jim před chvílí četl profesor, otřásli se hrůzou. A znovu hovořil katecheta o Sodomě a Gomorhě, o neskonalém milosrdenství božím, které má také své meze, o zkáze světa, o čistých vzorech světců, znovu promluvil všude o rapidním klesnutí mravnosti, úpadku mravů a nakonec, když slyšel na chodbě smrkání ředitele, poznovu zvolal, že je konec doby slitování!

A opět otevřely se jako v jiných třídách dvéře, ředitel hlučně zasmrkal na prahu a opět hovořil o úpadku mravů ve starém Římě a o katastrofě, která po tom následovala.

Tak vystřídali všechny třídy až na septimu, kam zdráhal se jít katecheta i ředitel. To byla právě ta nejhorší třída, která způsobila takovou zvrhlost mravů v celém gymnasiu, že na městské plovárně dávali školnímu inspektorovi Kalousovi, vládnímu radovi, pasáky bez rozdílu tříd.

A přece přijel pan školní rada na inspekci.

Již delší dobu bylo pozorovat jakousi nemravnost mezi žáky gymnasia a zdivočelost mravů. A přece četli ve kvartě Ovidia Nasona básně popisující zlatý věk, a nepomohlo to. Mohli své duše vroucně připjati k oněm větám, kde bylo psáno, jak bez hříchu žili. Oni však raději vrhli se na nepravosti a zastrčili jednou třídnímu profesorovi do zimníku jakési onuce. Ačkoliv houpali se na člunech klasické vzdělanosti mezi moři Reků a Římanů, byli přistiženi přece na řece, plynoucí tímto okresním městem, dva terciáni plující v neckách odcizených ze dvorku domu profesora fysiky a botaniky. Necky plynuly tiše za večera po řece. Pak proti nim vypluly z protějšího břehu jiné necky, obsazené Peršany. Přirozeně, že Peršané byli také terciány.

Nastala bitva u Salamíny, jakou nečtli ani v krásných dílech Cornelia Nepota. Zmítáním oněch válečných necek na straně Řeků, ačkoliv to bylo proti historické pravdě, uvolnila se zátka, která má sloužit za normálních poměrů na souši, aby voda z nich vytékala. Zde nastal pravý opak. Necky klesly ke dnu. Poněvadž však necky náležely členu sboru profesorského, považováno to za nejkrajnější přestoupení disciplinárního řádu, ačkoliv v ministerstvu vyučování dosud nevypracovali zákaz používání necek pánů profesorů za plavidlo. Dva z viníků byli vyloučeni z ústavu a dva se utopili, což bylo jejich štěstí, neboť by byli dostali nezákonnou známku z mravů, jak řekl pan katecheta, a byli by také vyloučeni z gymnasia.

Vyloučení z gymnasia jest trest, který stále hrozil nade všemi v této ponuré školní budově.

Jednoho dne byl vyloučen kvintán Mřenko, který přes výslovný zákaz ředitelstva zúčastnil se kopané. Ředitel totiž stal se horlivým nepřítelem volného pohybu mládeže, poněvadž trpěl vleklým revmatismem. Předepsané hry snažil se omezovat, konečně dovolil jen to, že se smí koupat gymnasisti na plovárně tohoto okresního města. Zákaz přivodil hlavně pan katecheta, který prohlásil, že koupat se mimo obvod města jest na úkor mravnosti žactva.

A tu stal se onen hrozný případ, ve kterém dostal pan školní inspektor tolik pasáků ve vodě.

Myslím, že každému jest znám význam „pasáka“ ve vodě. Jest to nevinná zábava, záležející v potopování spolukoupajících do vody.

Obětí této zábavy stal se pan školní inspektor a vládní rada, když přijel na inspekci.

Bylo sobotní odpůldne, kdy studenti gymnasia vypravili se na plovárnu, aby se osvěžili.

Skončena celotýdenní muka algebry, latiny, řečtiny, geometrie a jiná a jiná, kdy v dusných jizbách učí se studenti pod hrůzou nedostatečného prospěchu připravovat se na život skloňováním řeckých a latinských slovíček.

Zato však voda v řece po celém týdnu spláchla z nich vědomí otrocké závislosti od soustavy učební.

Skákali do vody, primáni, sekundáni, terciáni, kvartáni, dále z vyššího gymnasia, veselí, šťastní. Skákali z žebříku, smáli se rozkoší v chladných proudech čisté vody.

A nad nimi slunce vysoko v modru oblohy a kolem stromy, zeleň lesů, naproti luka. Pak přišel na plovárnu nějaký neznámý pán, svlékl se a za funění vlezl do vody.

Kolem něho právě sextán Šetelík skočil do řeky.

Voda se zpěnila, vysoko stříkla a neznámý pán počal volat: „Nezvedenci, co to činíte, co to pášete!“

Bum! Kvartán Matucha skočil před něho po hlavě do vody.

„Ach, co to děláte, zlomyslníci?“ počal volat zuřivě, „ven z vody, marš, všichni ven!“ Všeobecný smích mu byl odpovědí.

„Co si přejete?“ pravil k němu oktaván Smrčka. „Ven z vody, běžte se učit, ničemové, buďte rádi, že máte volné chvíle, kdy můžete doma pilně...“ Nedořekl. Pod vodou mu někdo podrazil nohu, a již potápěl se chytaje se ve vodě. Zvedl se a vykřikl, kuckaje se vodou: „Nešťastníci, já jsem vládní rada. Marš, ven, všichni z vody, ven, holomci!“

Co jim bylo do vládního rady. Ve vodě byl jim roven. Sotva to dořekl, někdo vládního radu podplaval. Zakuckal se a vyřítil na povrch. A vtom ho zezadu převrátili a dali mu nového pasáka.

„Nešťastníci,“ podařilo se mu vykřiknout, „já jsem školní inspektor, počkejte v pondělí!“

Sotva to dořekl, odplavali pod vodou od něho primáni, sekundáni, terciáni, kvartáni i z vyššího gymnasia s neuvěřitelnou rychlostí na všechny strany a počali vnikat do kabin plovárny a oblékat se bleskurychle. Zatím snažil se jednotlivce pan školní inspektor zachytit. Ploval mocným tempem k plovárně, volaje neustále: „Já jsem školní inspektor, počkejte v pondělí.“

Konečně dostihl sekundána Špirka, který neuměl dobře plavat a hrabal se ve vodě před školním inspektorem jako opilý námořník spadlý z paluby do moře a pronásledovaný žralokem.

Pan vládní rada a školní inspektor Kalous doplaval k němu, přitáhl ho za nohu a jal se nyní vléci ho za plavky vedle sebe. Ubožák prosil, aby ho neutopil, takový strach vznikl v duši jeho z představy rozčileného školního inspektora. Byl však vlečen dál, až konečně mohl jít v mělké vodě. Na cestě k šatnám přiznal s pláčem všechno. Viníci jsou ze všech tříd, pozná je. Chodí se sem koupat.

„Oh,“ řekl hrozným hlasem školní inspektor, „v pondělí si tě odpůldne zavolám a budu chodit s tebou po třídách. Však je poznám též. Půl třídy bude vyloučeno!“

Hned odebral se do ředitelny přímo z plovárny, v neděli objevil se v kostele, pak odešel do vinárny, a od té doby v pondělí, kdy přečítali po třídách oběžník a kdy chodil ředitel s katechetou hlásat o nemravném chování, nebylo ho více vidět. Lidé viděli popsaného neznámého pána jít do předměstí Žabáku, kde jsou dva vykřičené domy, ale kudy jde také silnice k blízké čarokrásné zřícenině uprostřed lesa, což poslední rozhodovalo v domněnkách o cestě pana vládního rady a školního inspektora.

Podivným řízením osudu objevil se pan katecheta toho dne v noci v předměstí Žabáku a vstoupil k Pichům do domku se zelenými okenicemi. Byla to ta druhá místnost pro honoraci.

Ku svému zděšení spatřil na pohovce vedle jedné slečny z Německa sedět školního inspektora.

Školní inspektor zvedl opilé oči k němu. Pan katecheta neztratil však duchapřítomnost a řekl: „Odpusťte, přicházím se vás pozeptat, co uděláme s těmi uličníky.“

„Vyloučíme některého nemravu,“ rozkřikl se vládní rada.

„Pak jsem spokojen,“ řekl katecheta, a obraceje se k „madame“, něco jí zašeptal.

Za chvíli přišla Mína v rozkošném empiru. Ačkoliv ho to uspokojilo, přece zůstal důsledným.

Na přímluvu vládního rady postaral se o vyloučení sextána Šetelíka, který skočil před ním do řeky, a oktavána Smrčky, který se ho tázal, čeho si přeje.

Tak skončilo dobrodružství vládního rady a školního inspektora.

Dobrý člověk

Byl kdysi pronesen názor, že je málo vpravdě dobrých lidí na tom božím světě. Jiní opět tvrdili, že dobří lidé vymírají a že snad vůbec již ani nejsou. Tento paušální názor je mylný, neboť všude, díváme-li se bedlivě, nalezneme kolem sebe mnoho takových dobráků, posuzujeme-li je spravedlivě. Bude se nám zdát zprvu jejich počínání bláhové, ale pak při správném posouzení jejich činů zjeví se nám jich zlaté srdce v plné kráse. Vystoupí v klamu a šalbě života v nejkrásnějších barvách, zazáří jako meteor a zapadnou navždy do věčnosti. A tak zazářil a zapadl i pan Alexius.

Čtenářům denních časopisů utkvěla snad ještě v paměti kdysi před lety otištěná lokálka: „Včera v neděli způsobil velkou výtržnost soukromník Petr Alexius, který při tlačenici u pokladny státní dráhy před odjezdem odpoledního zábavního vlaku spílal obecenstvu, tlačícímu se u pokladny. Uklidnil se teprve při svém zatčení.“

Zpráva ta zdá se vy lícovat nám pana Alexia jako výtržníka, a přece jednal pan Alexius v intencích své šlechetné mysli. Zpozoroval tenkrát, že jednotlivci, kteří přišli později, snaží se získat různými štulci výhodnější místo u pokladny před těmi, kteří byli tu již dřív.

Napomínal zprvu vlídně ten velký příval, ale když jeden prostý muž počal se tlačit kupředu volaje: „Udělejte místo, já jsem nádražní inspektor!“, tu již to nesnesla jeho šlechetná mysl.

Chytil ho za límec a počal křičet: „Vy nejste žádný nádražní inspektor, vy jste podvodník!“ A mohutným hlasem počal hřímat do davu zápasícího klamem i tělesnou silou o nespravedlivá místa u pokladny: „Hle, vy všichni, jak jste tu, jste darebáci. Jeden druhého chcete oklamat. Třeba, byste žili spravedlivě a snášeli se vespolek, a to vám říkám já, poněvadž jsem dobrý člověk.“

Tenkrát poprvé vítězně a hrdě zaznělo z jeho úst slovo dobrý člověk, ale nenašlo ohlasu v tom vzpurném davu. Ani sám nevěděl, jak náhlou vlnou byl bezděčně přiražen až k oknu pokladny, jak promáčkl hlavou okno. Jeho hlava zůstala v úřední místnosti nádražní pokladny a on řekl vyděšenému pokladníkovi: „Odpusťte, za těchto okolností nejedu nikam, neboť neprávem ocitl jsem se až zde. Na mně ještě není řada.“

Pak ho dva strážníci tahali zpět a za potupných nadávek obecenstva odváděli na komisařství. „Jsem opravdu dobrý člověk,“ křičel pan Alexius na zástup, který ho se zájmem provázel.

To byl jakýsi počátek jeho blahodárné činnosti a jeho skvělého zápasu za právo a spravedlnost.

Brzy naskytla se mu příležitost zakročit poznovu ve prospěch svého bližního. Bydlil na bytě u jednoho mistra slévárny. Muž ten měl dva pokoje a kuchyň. Kdykoliv si na tu událost vzpomínal, vykládal pan Alexius, že by o to nebylo, že měl ten jeho bytný dva pokoje a kuchyň. Ale měl hezkou mladou ženu. Kromě něho bydlil tam ještě jeden rukavičkář. Pan Alexius jednoho dne zpozoroval, že asi je mezi mladou manželkou a rukavičkářem nějaký podezřelý poměr. Až jednoho dne náhodou, ale spíše schválně uviděl rukavičkáře, jak hubičkuje manželku jejich bytného. Pan Alexius nespal celou noc a v jeho šlechetné duši uzrál dobrý úmysl, že bude třeba zakročit a sdělit mistru ze slévárny úplnou pravdu.

Sedl ke stolu a napsal mu tedy anonymní dopis: „Vážený pane! Musím vám sdělit, že vás vaše paní manželka podvádí s vaším nájemníkem.“ Psaní odeslal a očekával vývin událostí. Odpůldne příštího dne přinesla mu právě jeho bytná svačinu, když vrazil do pokoje mistr ze slévárny.

Pan Alexius se pamatuje jen tolik, že slyšel slova: „Vzdej se, padouchu! a že se na něho mistr vrhl s revolverem. Pak že ho táhl ke dveřím a že ho hodil na schody se slovy:

„Já ti dám chodit za mou ženou.“ Dlouho vrtalo hlavou panu Alexiusovi, jak se to mohlo zběhnout, a teprve po letech, kdy zakročilo jeho dobré, šlechetné srdce tolikrát pro právo, si vzpomněl, že zapomněl tenkrát připsat toho rukavičkáře, že měl napsat „s rukavičkářem“, a nejen „s vaším nájemníkem“.

Událost ta neochladila nikterak zájem jeho o rychlá zakročení, kde promluvilo jeho dobré srdce.

Nedlouho po této události šel Perlovou ulicí a spatřil tam chudě oděnou ženu u jedněch vrat, mající na ruce malé dítě. „Bude to asi nějaká žebrácká,“ pomyslil si, „hle, má děťátko na ruce, zde se děje nějaký podvod. Věc není sama sebou. Děťátko pláče, jistěže ho ta žena štípe, aby pláčem děcka klamala soucit mimojdoucích.“

Vzdychl a máchl rukou, jako by chtěl říci: „Nemohu si pomoci,“ a přikročil k ženě. „Paní,“ řekl přísně, „vy to dítě štípete.“

Žena postavila dítě na zem. „Jděte svou cestou, vy jste patrně přebral.“

„Paní,“ řekl ledově pan Alexius, „ty věci znám, žebráte a štípete dítě, aby plakalo. Nemám pravdu?“ dodal, obraceje se k muži, který přišel z druhé strany ulice, „taková krkavčí matka.“

„Myslím,“ pravil klidně tázaný, „že jste namol. Půjdete se mnou, já jsem civilní strážník a ta paní je má manželka.“

Na komisařství zjistil policejní lékař, že je pan Alexius úplně střízlivý, a tu poprvé použil on slova, že jednal bona fide, v zájmu pravdy. Neboť on jest dobrý člověk.

Jednou jel elektrickou tramvají, a když průvodčí přišel do vozu s lístky, tu pan Alexius zpozoroval, že pán, který sedí vedle něho, s velkým nervózním chvatem otočil svou legitimaci s fotografií a rychle ji uschoval v náprsní kapse.

„Vida,“ pomyslil si, zahlédnuv zběžně fotografii, „jaké podvody dějí se na tom božím světě. Tak se mně zdá, že to není jeho fotografie. Na fotografii, kterou ten pán ukázal, není kozí brada a ten pán má přece kozí bradu.

Hle,“ přemýšlí dál pan Alexius, „tak už lidstvo dozrálo v ničemnosti. Zcela veřejně páší se podvody a jede se na cizí legitimaci.

Pane,“ zaklepal odhodlaně svému sousedovi na kolena, „drzé čelo lepší než poplužní dvůr.“ „Jak to myslíte?“ pravil pán udiveně.

„Myslím to tak, že ta fotografie ve vaší legitimaci není vaše, zkrátka že jedete na cizí lístek permanentní. - Pane konduktore,“ volal přes celý vůz na průvodčího, „ten pán nemá kozí bradu na fotografii, dejte si na něho pozor.“ Ukázalo se, že pán s kozí bradou je jeden člen správní rady elek-trických podniků, a zneuznán opouštěl opět pan Alexius nejbližší policejní komisařství. „Víte,“ řekl ve dveřích policejní stráži, „já jsem doopravdy dobrý člověk, podnikám vše bona fide, ve jménu práva a spravedlnosti a ve jménu pravdy.“

Dnes dobrý člověk pan Alexius spí svůj věčný sen na hřbitůvku dobřanského blázince, kam se dostal, když dal předvést na celní úřad v Podmoklech jednoho neobyčejně tlustého Sasíka, který jel se léčit z otylosti do Karlových Varů. Domníval se, že prý pod vestou pašuje drahocenné krajky. Dodalo mu též, že jsa v pozorování na klinice psal slavnému místodržitelství, že je dobrý člověk.

Tak zapadl a zanikl tento šlechetný muž a v jeho rodné obci jsou v jeho osobních výkazech čisté stránky, až na poznámku, že kdysi byl odsouzen pro urážku na cti k osmačtyřiceti hodinám, když řekl někomu: „Vy jeden hadrníku.“

Jsem přesvědčen, že tak řekl bona fide, v zájmu pravdy, ale nepodařilo se mně vypátrat, při jaké příležitosti se to stalo.