|
 Štěstí
Švejkovo nemělo dlouhého trvání. Nelítostný osud
přerval přátelský poměr mezi ním a polním
kurátem. Jestli polní kurát až do té události
byl osobou sympatickou, to, co nyní provedl, je
s to strhnout s něho sympatickou tvářnost.
Polní kurát prodal Švejka nadporučíkovi
Lukášovi, lépe řečeno, prohrál ho v kartách. Tak
dřív prodávali na Rusi nevolníky. Přišlo to tak
znenadání. Byla pěkná společnost u nadporučíka
Lukáše a hrálo se „jednadvacet“.
Polní kurát prohrál všecko a nakonec řekl:
„Kolik mně půjčíte na mého vojenského sluhu?
Ohromný pitomec a zajímavá figura, něco non plus
ultra. Ještě nikdy neměli jste takového
vojenského sluhu.“
„Půjčím ti sto korun,“ nabídl nadporučík Lukáš.
„Jestli pozítří je nedostanu, pošleš mi tu
raritu. Můj
putzflek je protivný člověk. Stále
vzdychá, píše domů psaní, a přitom krade, na co
přijde. Už jsem ho bil, ale to není nic platné.
Pohlavkuji ho na potkání, ale nepomáhá to.
Vyrazil jsem mu pár předních zubů, ale chlapa
nenapravil.“
„Tedy platí,“ řekl lehkomyslně polní kurát, „buď
pozítří sto korun, nebo Švejka.“
Prohrál i těch sto korun a šel smutně domů.
Věděl určitě a také o tom nijak nepochyboval, že
do pozítří nesežene těch sto korun a že vlastně
Švejka mizerně a bídně prodal.
„Mohl jsem si říct o dvě stě korun,“ mrzel se, a
přestupuje na elektrické
tramwaji na trať, která
ho za chvíli měla odvézt domů, dostával záchvat
výčitek a sentimentality.
„Není to ode mne hezké,“ pomyslil si, když
zvonil u dveří svého bytu, „jak se podívám do
jeho pitomých, dobráckých očí?“
„Milý Švejku,“ řekl, když byl doma, „dnes se
stalo něco neobyčejného. Měl jsem takovou smůlu
v kartách.
Hopal jsem to všecko a
měl jsem pod rukou eso, pak přišla desítka, a
bankéř měl pod rukou kluka a dotáh to taky na
jednadvacet. Líznul jsem si několikrát na eso
nebo na desítku a vždy jsem měl stejně s
bankéřem. Projel jsem všechny peníze.“
Odmlčel se. „A nakonec jsem prohrál vás.
Vypůjčil jsem si na vás
100 korun, a jestli je
do pozítří nevrátím, už budete patřit ne mně,
ale nadporučíkovi Lukášovi. Mně je to opravdu
líto...“
„Sto korun ještě mám,“ řekl Švejk, „mohu vám
půjčit.“
„Dejte je sem,“ ožil polní kurát, „hned je
zanesu Lukášovi. Nerad bych opravdu se s vámi
loučil.“
Lukáš byl velice překvapen, když viděl opět
polního kuráta.
„Jdu ti zaplatit dluh,“ řekl polní kurát,
rozhlížeje se vítězoslavně, „dejte mně také
kartu.“
„Hop,“
ozval se polní kurát, když byla řada na něm.
„Jenom o oko,“ hlásil, „přetáh jsem.“
„Tak tedy hop,“ řekl při druhém chodu, „hop
- blind .“
„Dvacet brát,“ hlásil bankéř.
„Já mám celých devatenáct,“ tiše pronesl polní
kurát, dávaje do banku posledních
40 korun
ze stovky, kterou mu půjčil Švejk, aby se
vykoupil z nového nevolnictví.
Vraceje se domů, přišel polní kurát k
přesvědčení, že je konec, že Švejka nemůže nic
zachránit, že jest to předurčeno, aby sloužil u
nadporučíka Lukáše.
A když mu Švejk otevřel dvéře, řekl k němu:
„Všechno je marné, Švejku. Proti osudu se
neubrání nikdo. Prohrál jsem vás i těch vašich
sto korun. Dělal jsem vše, co bylo v mé moci,
ale osud je silnější mne. Hodil vás do spárů
nadporučíka Lukáše a přijde doba, že se
musíme rozloučit.“
„A bylo v banku hodně?“ otázal se Švejk klidně,
„nebo jste málokdy dělal forhonta?
Když nepadá karta, je to velmi špatný, ale někdy
je to mizerie, když to jde až příliš dobře.
Na Zderaze žil nějakej klempíř Vejvoda
a ten hrával vždy mariáš v jedné
hospodě za
,Stoletou kavárnou’. Jednou taky, čert mu to
napískal, povídá: ,A což abychom si hodili
jedníka o pětníček.’ Hráli tedy pětníčkovýho
jedníka a on držel bank. Všichni se
ztropili a tak to rostlo do desítky. Starej
Vejvoda chtěl popřát taky druhýmu něco a pořád
říkal: ,Malá špatná domů.’ To si nedovedete
představit, jakou měl smůlu. Malá špatná ne a ne
přijít, bank rost, a už tam byla stovka. Z hráčů
nikdo tolik neměl, aby to mohl hopnout, a
Vejvoda už byl celej upocenej. Nebylo nic jinýho
slyšet než jeho: ,Malá špatná domů.’ Přisazovali
po pětce a spadali tam vždycky. Jeden kominickej
mistr se dopálil, šel si domů pro peníze, když
tam bylo už přes půl druhý stovky, a hopnul to.
Vejvoda chtěl se toho zbavit, a jak potom
povídal, chtěl táhnout třebas až do třiceti, jen
aby to nevyhrál, a místo toho dostal dvě esa.
Dělal, že nic nemá, a schválně povídá: ,Šestnáct
brát.’ A ten kominickej mistr měl všehovšudy
patnáct. Není to smůla? Starej Vejvoda byl celej
bledej a nešťastnej, kolem už nadávali a šuškali
si, že
dělá volty, že už jednou byl bit pro
falešnou hru, ačkoliv to byl nejpoctivější hráč,
a sypali tam korunku za korunkou. Už tam bylo
500 korun. Hostinský to nevydržel. Měl právě
přichystaný peníze do pivovaru, tak je vzal, přised si, strčil napřed do toho po dvou
stovkách, pak zamhouřil oči, otočil židli pro
štěstí a řek, že to všechno, co je v banku,
hopá. ,Hrajeme,’ povídá, ,s votevřenýma kartama.’
Starej Vejvoda byl by já nevím co za to dal, aby
teď prohrál. Všichni se divili, když votočil, a
ukázala se sedma, a von si ji nechal. Hostinský
se smál pod fousy, poněvadž měl jednadvacet.
Přišla druhá sedma starýmu Vejvodovi a on si ji
také nechal. ,Teď přijde eso nebo desítka,’ řekl
hostinský jízlivě, ,vsadím krk, pane Vejvodo, že
budete trop.’ Bylo ohromný ticho, Vejvoda otočí
a vona se objeví třetí sedmička. Hostinský
zbledl jako křída, byly to jeho poslední peníze,
odešel do kuchyně a za chvilku přiběhne kluk,
kterej se u něho učil, abychom šli pana
hostinského uříznout, že prej visí na klice u
vokna. Tak jsme ho odřízli, vzkřísili a hrálo se
dál. Už nikdo neměl žádný peníze, všechno to
bylo v banku před Vejvodou, kterej jen říkal:
,Malá špatná domů,’ a za živýho boha chtěl bejt
trop, ale poněvadž musel votáčet svoje karty a
vyložit na stůl, nemoh dělat žádný podvod a
schválně přetáhnout. Všichni byli už nad jeho
štěstím blbí a udělali to tak, že když už nemají
peníze, že tam budou dávat svoje úpisy. Trvalo
to kolik hodin a před starým Vejvodou rostly
tisíce a tisíce. Kominickej mistr byl už do
banku dlužen přes půl druhého milionu, uhlíř ze
Zderazu asi milion, domovník ze ,Stoletý
kavárny’ 800.000 korun, jeden medik přes dva
miliony. Jenom v pince
bylo přes 300.000 na samých útržkách papíru.
Starej Vejvoda zkoušel to všelijak. Chodil pořád
na záchod a vždycky to dal jinému, aby to vzal
za něho, a když se vrátil, hlásili mu, že bral,
že mu přišlo jednadvacet. Poslali pro nový
karty, a zas to nebylo nic platný. Když se
Vejvoda zastavil na patnácti, tak měl ten druhej
čtrnáct. Všichni se dívali vztekle na starýho
Vejvodu a nejvíc láteřil jeden dlaždič, kerej do
toho všeho všudy dal na hotovosti vosum korun.
Ten votevřeně prohlásil, že takovej člověk, jako
je Vejvoda, by neměl chodit po světě a měl by se
zkopat, vyhodit a utopit jako štěně. To si
nedovedete představit to zoufalství starýho
Vejvody. Konečně přišel na nápad. ,Já jdu na
záchod,’ povídá kominíkovi, ,vezměte to za mne,
pane mistře.’ A jen tak bez klobouku vyběh na
ulici a přímo do
Myslíkovy ulice pro strážníky. Našel
patrolu a oznámil jí, že v tej a tej hospodě
hrajou hazardní hru. Strážníci ho vyzvali, aby
šel napřed, že přijdou hned za ním. Vrátil se
tedy a hlásili mu, že zatím medik prohrál přes
dva miliony a domovník přes tři. Do pinky že
dali úpis na
500.000 korun. Za chvíli
vrazili tam strážníci, dlaždič vykřik: ,Spas se,
kdo můžeš,’ ale nebylo to nic platný. Zabavili
bank, vedli všechny na policii. Uhlíř ze Zderazu
se zprotivil, tak ho přivezli v košatince. V
banku bylo v dlužních úpisech přes půl miliardy
a na hotových penězích patnáct set. ,Tohle jsem
ještě nežral,’ řekl policejní inspektor, když
viděl takový závratný sumy, ,tohle je horší než
Monte
Karlo.’ Zůstali tam všichni až na starýho
Vejvodu až do rána. Vejvodu jako udavače pustili
a slíbili, že dostane zákonnou jednu třetinu
odměny ze zabaveného banku, asi přes sto šedesát
milionů, von se ale do rána z toho zbláznil a
ráno chodil po Praze vobjednávat si nedobytný
pokladny na tucty. Tomu se říká štěstí v
kartách.“
Potom šel Švejk vařit grog a dopadlo to tak, že
polní kurát, když v noci podařilo se Švejkovi
dopravit ho s námahou na postel, zaslzel a
zaštkal:
„Prodal jsem tě, kamaráde, hanebně prodal.
Proklínej mne, bij, držím. Hodil jsem tě
napospas. Nemohu se ti podívat do očí. Drásej
mne, kousej, nič. Nezasloužím nic lepšího. Víš,
co jsem?“
A polní kurát, zabořuje uplakanou tvář do
polštáře, řekl tiše, jemným, měkkým hlasem:
„Jsem bezcharakterní padouch,“ a usnul, jako
když ho hodí do vody.
Druhý den polní kurát, vyhýbaje se Švejkovu
pohledu, odešel časně ráno a vrátil se až v noci
s nějakým tlustým infanteristou.
„Ukažte mu, Švejku,“ řekl, vyhýbaje se opět
Švejkovu pohledu, „kde co leží, aby byl
orientován, a poučte ho, jak se vaří grog. Ráno
se hlaste u nadporučíka Lukáše.“
Švejk s novým mužem strávili noc příjemně
vařením grogu. K ránu stál tlustý infanterista
sotva na nohou a pobručoval si jen podivnou směs
z různých národních písní, která se mu spletla
dohromady:
Okolo Chodova teče vodička,
šenkuje tam má milá pivečko červený.
Horo, horo, vysoká jsi,
šly panenky silnicí,
na Bílé hoře sedláček oře.
„Vo tebe nemám strach,“ řekl Švejk, „s takovým
nadáním se u feldkuráta udržíš.“
Tak se stalo, že to dopoledne uviděl nadporučík
Lukáš ponejprv poctivou a upřímnou tvář dobrého
vojáka Švejka, který mu hlásil: „Poslušně
hlásím, pane obrlajtnant, že jsem ten Švejk,
prohranej panem feldkurátem v kartách.“ |
