Ferdinand [sluha]

Jak plyne z vybrané citace, Švejk znal osobně Ferdinandy dva. Nás zde ale zajímá ten sluha od drogisty Průši. Hašek o jednom sluhovi Ferdinandovi píše v homoresce "Ze staré drogérie" [Veselá Praha 1909]. Tam mu věnoval celou třetí kapitolu "O panu Ferdinandovi, sluhovi." A z ní je právě druhá citace. Možná pravě tento Ferdinand je předobrazem tomu románovému sluhovi u drogisty Průši.

„Kerýho Ferdinanda, paní Müllerová?“ otázal se Švejk, nepřestávaje si masírovat kolena, „já znám dva Ferdinandy. Jednoho, ten je sluhou u drogisty Průši a vypil mu tam jednou omylem láhev nějakého mazání na vlasy, a potom znám ještě Ferdinanda Kokošku, co sbírá ty psí hovínka. Vobou není žádná škoda.“

Ze staré drogerie

Panu Ferdinandovi bylo v té době kolem čtyřiceti let. Měl vysoké čelo, svědčící o neobyčejně vyvinutém intelektu, což mně potvrdil pan Tauben slovy: „To je mazaný chlap.“
Měl dobrácké šedé oči, hnědé vlasy a trochu černější knírky pod nosem a ze všeho toho bil do očí na prvním místě jeho červený nos, který byl neklamným znamením, že pan Ferdinand byl kdysi sluhou v obchodě s lihovinami.
Oblek jeho byl stále zamaštěný a špinavý. Bylo znát na něm všemožné oleje, místa vypálená kyselinami, celé pruhy laků na podlahu, přes kabát táhly se pruhy fermežových barev, na vestě třpytil se bronzový prášek, který se pevně zachytil na skvrnách, pocházejících od roztoku kaučuku v benzínu. Levý rukáv jeho kabátu páchl terpentýnovou silicí, pravý rukáv voněl práškovanou skořicí. Zkrátka, jeho oděv byl všemožnou smíšeninou drog a různých chemikálií, takže jak později jsem se dozvěděl, zašel-li si pan Ferdinand do výčepu, sedl si na své místo u kamen, kde seděl sám a otevřel dvířka u kamen, aby zápach z jeho služebních šatů nevyhnal ostatní hosty.