Jedová chýše

50°04'15.9"N 14°25'28.2"E

Jedová chýše, dnes již neexistující, téměř sedm set let stará pražská putyka, zahalená do kouzla pověstí a tajemna zločinu. Proč ji Hašek opomněl nejen v románu, ale nevyskytuje se ani v jiné Haškově práci. Pokusím se to vysvětlit na této stránce

Ta hospoda snad byla jedna z nejstarších, která ze středověku přežila až do dvacátého století. Údajně sem již chodil král Václav IV. Je však pravděpodobnější, že se zde občas zastavil, když se jel se svými kumpány povyrazit na svůj hrádek do Kunratic, neboť to měl z Pražského Hradu při cestě. Pověst hovoří, že i název hospody povstal z jeho návštěvy, kdy ve dvou hostech poznal nájemné vrahy, kteří se ho pokusili kdysi otrávit. Ztrestal je na místě. Poručil katovi, který ho na toulkách doprovázel, aby namíchal jed do jejich truňků. Oba traviči tak namístě jedem pošli. A od těch dob se zde říká v Jedové chýši a zřejmě asi platí i přísloví “kdo s čím zachází, tím také schází”. Další pověst říká, že se zde potuloval i Golem, ale zřejmě bez svého pána Rabi Löwa. Připustil bych , že sem “jednou z jara takhle vodpoledne zaskočil si Golem na pivo”, jak se zpívá v jedné písničce Voskovce a Wericha. Ale, že by tak ctihodný muž jako Jehuda Löw ben Becalel? Vždyť se podívejte na mapu z roku 1840 (Jedovku jsem dal do červeného kroužku). Vidíte, že krom několika velkých stavení, jakou je například Všeobecná nemocnice na dnešním Karláku ( K.K. Algemeines Krankenhaus) a Irrenhaus, tedy blázinec, který zde slouží dodnes coby psychiatrická léčebna, kostela svatého Apolináře a pár drobných staveb, zde existovaly jen vinice a sady. Ideální místo pro sebranku z celé Prahy, ale rozhodně ne pro představitele tehdejší pražské židovské obce. Notabene, když si uvědomíme, že v 16. století bylo osídlení ještě řidší.

My známe Jedovou chýši hlavně z kriminalistického seriálu Hříšní lidé města pražského. Když se v Praze něco šustlo, tak páni detektivové navštívili hlavně Jedovou chýši, aby zjistili co na to pražská galérka. Pochopitelně, že se vše natáčelo v kulisách. Ale atmosféra putyky je v těchto Sequensových filmech dokonalá. Zajímavé povídání Josefa Vinkláře zpracovala spisovatelka a novinářka Blanka Kovaříková na svém webu (stránka už není k dispozici). Z toho mě zaujalo: “Tak třeba Vražda v hotelu Excelsior se točila v hotelu Gráf na náměstí I.P.Pavlova, zrovna tak dobře posloužily zahradní restaurace v Hostivaři i v Záběhlicích. Jen Jedová chýše už nestála, a tak musela vyrůst v ateliéru. „Dozvěděli jsme se, že v Jedovce byly přímo ve stole jamky, které sloužily jako misky a do nich se nalila polívka. Od stolu vedl řetízek, na němž visela lžíce. Když host dojedl, hostinský hadrem otřel tu lžíci i jamku a byla připravena pro dalšího...“. No fujtajbl.

Osud Jedové chýše byl zpečetěn někdy na přelomu 19. a 20. století, kdy ji okupoval německý  Burschenschaft. Vznikl zde i nevěstinec. Stavení začalo chátrat. Někdy před svou smrtí v r. 1927 ho zakoupil MUDr. Antonín Heveroch, český psychiatr a neurolog, aby po jejím zbourání mohl rozšířit již citovaný blázinec.

Byla li Jedovka zbourána před, nebo po jeho smrti jsem nezjistil. Jedno je jisté. Stála ještě v roce 1926, protože si “zahrála”, ale už značně zdevastovaná, ve filmu Karla Lamače Dobrý voják Švejk. Mimochodem, tady se románová scénka nemohla odehrát, protože Švejk, jsa veden k feldkurátu Otto Katzovi z garnizonu na Hradčanech kamsi do Karlína, na tehdejší Královskou třídu (Sokolovská), neskončil určitě s vojáky eskorty někde u Apolináře, ale jak praví román, skončili svorně v dnes již také neexistující hospodě Kuklík. A pak se dorazili kdesi za Florencí.

Jaký že měl vztah Josef Švejk a Jaroslav Hašek k této putyce?

Nenašel jsem, v mnou přečtené Haškově práci, žádnou zmínku o této hospodě, ačkoliv jí musel dobře znát. Bydlel odsud nedaleko a všichni známe jeho kladný postoj k pražským lokálům a alkoholu. Tak proč atraktivní jméno Jedovky nepoužil ve svých vyprávěních, jako názvy mnoha dalších hospod. Odpověď se nabízí ve vyprávění Václava Mengera v knize “Lidský profil Jaroslava Haška”, o prapodivném přátelství Jaroslava Haška s jakýmsi Němečkem: “…….V Jedové chýši v Apolinářské ulici měl Němeček děvče. Jaké to asi bylo děvče, lze si lehce domysliti, když Jedová chýše byla tehdy místem, kam pražská policie, hledající vraha nebo zloděje, přicházela vždy nejdříve. Na svahu pod starou porodnicí (nynějším blázincem) ,pod kostelem u sv. Apolináře, v místech, kam se ani za dne neodvážil jednotlivý strážník, ve vysoké trávě, v křovinách a houští, bylo vždycky dosti místa pro milence a sem také v průvodu Haškově vodil Němeček svoje děvče. Bez rozpaků, tak jak byl mezi námořníky asi zvyklý, prováděl tu bez ostychu před očima vyjeveného chlapce všechny hry lásky, co jich znal.
Za války, již v ruských legiích, tedy téměř po pětadvaceti letech od této události, při jedné z těch nespočetných vojenských sedánkách, kdy se nejen vzpomíná na dávnou minulost, ale kdy se i s oblibou jitří mysl a smysl, kdy hladoví vojáci si aspoň vypráví o nejzamilovanějších jídlech a v naprosté absenci žen o nejpodivuhodnějších erotických dobrodružstvích, vzpomněl si Jaroslav Hašek na tuto příhodu a vylíčiv ji živě do nejmenších podrobností, končil asi těmito slovy: "Může být na světě něco horšího, než takové lidské prase? Čerta starého jsem tomu rozuměl, nic jsem o těchhle věcech nevěděl a přece jsem pocítil takový hnus a odpor, že mi to stačilo otrávit celý život. Na tu ženskou jsem se už nikdy nemohl podívat a také jsem se od těch dob ženských bál jako čert kříže."

Byl snad tento frustrující zážitek příčinou absence Jedové chýše v jeho díle? Nebo to opravdu byla taková knajpa, že i na Haška to bylo silné kafe? Na obě otázky je asi jediná odpověď. Hašek se nepotřeboval pohybovat ve společnosti, kterou Jedová chýše žila. Nevyhledával bezduchou a urážející sprostotu a primitivní násilí, které by v této společnosti mohl očekávat za své vtípky, které si dělal z ostatních lidí. On musel být ve společnosti, kde mohl diskutovat, naslouchat a sám ji obšťastňovat osobitým humorem, vyprávěním, někdy i popíchnout někoho svou drzostí, mystifikací a nepředvídatenými činy.

Dostáváme k dalšímu styčnému bodu, který ho spojoval s Jedovou chýší, aniž by o tom tehdy měl nějaké tušení. Stalo se to po neslavném Haškově odchodu ze Světa zvířat, neúspěchu jeho "Kynologického ústavu", kdy se hlavně jeho žena Jarmila musí před soudem zpovídat z nekalých praktik a padělání psích rodokmenů. Firma totiž byla napsána na ni. Asi z těchto důvodů se Jarmila s Jaroslavem Haškem rozchází. Hašek zřejmě prochází těžkou duševní krizí, kterou se snaží řešit dne 9. 2.1911 skokem z Karlova mostu a policejní lékař ho dal dopravit do ústavu pro choromyslné .

A tak se Hašek ocitá v onom Irrenhausu - blázinci, který, jak už jsme poznali, byl kousek od Jedové Chýše a kde kraloval pan MUDr. Antonín Heveroch. Ano, ten doktor Heveroch, který nakonec Jedovou Chýši koupil. Hašek zde pobyl do 27.2.1911, kdy si ho odsud odvádí usmířená Jarmila. Na Haška pobyt v blázinci silně zapůsobil. Takto sepsal jeho vyprávění o pobytu v tomto zařízení Václav Menger: Hašek nejprve úporně mlčel a v duchu si rychle režiroval celou další scénu podle Heverochovy diagnostiky chorob duševních, kterou dobře znal. (O celé této historii zmiňuje se v jedné povídce, kterou jsem nalezl v rukopisné pozůstalosti.) [Menger má na mysli povídku "Psychiatrická záhada"] Ještě na Karlově mostě, kdy ho Hurych tahal se zábradlí, napadlo jej, že by si mohl zahráti nejen na sebevraha, ale i na blázna. Nyní se mu naskytla nejvhodnější příležitost. Na policii ho dobře znali a nijak je nepřekvapilo, že "blázní". Věřili mu a on to využil. Lékař musil otázku "Jak se jmenujete?" několikrát opakovat než dostal z Haška odpověď. A byla haškovská: "Policejní ředitel Křikava ... " Lékař se zarazil a podíval se nedůvěřivě na něho. "Kolik je vám let?""Vloni mi bylo 147 a teď mi zrovna začly lézt řezáky." "Čím jste?""Kostelníkem u svatého Bartoloměje na Vyšehradě a mimo to mám čistírnu na píhy.""A čím je čistíte?""To se vezmou píhy, namočí se, pak se posypou zacherlinem a nakonec se to vyleští amorem.""Kde bydlíte?""Jak kdy jak. Někdy v Jelením příkopě, jindy v německém kasině a nejčastěji v Jedové chýši."

Poznatky z blázince Hašek skvěle využil v kapitole Švejk před soudními lékaři, kde se jméno doktora Heverocha několikrát opakuje. A tím se kruh kolem Haška, Jedové chýše a Švejka uzavírá.